Category: Lékařské příhody

Kardiostimulátory


Miluju je. Což jde s ohledem na mé schopnosti vyřadit z provozu jen mou pouhou přítomností jakýkoliv počítač či magnetický klíč malý zázrak. Kardiostimulátory ale vědí, že je miluju a na rozdíl od počítačů (které rád nemám a ony to vědí) nevypínají svou činnost, když vstoupím do místnosti a nepřipravují si na mne zákeřné výpadky funkce – a to, i když se v podstatě o počítače jedná. Vybavené baterií, jež má vydržet zhruba deset let a tím pádem vyrábí nejdražží proud na světě a spojené s tím hloupým svalem, zvaným srdce, který mají nakopávat a popohánět, jednou či dvěma elektrodami. Je na tom něco trochu mysteriózního. Člověk přestává být uzavřeným systémem, část jeho těla se dá programovat zvenčí. Jenže tyto mašinky jsou tu proto ne aby nesmyslně prodlužovaly život, jak si mnozí myslí, ale aby zlepšovaly životní kvalitu – aby člověka vracely zpět do normálního života – a proto je miluju. Ovšem problém nastává, když někdo tu mašinku naprogramuje špatně.
Pan Landsmann byl životaschopný muž něco přes šedesát, čilý a sportovní. Rád chodil do hospody, do lesa, rád jezdil na kole. Ale právě tu byl malinký problém. Pan Landsmann totiž omdléval. Stávalo se mu to výhradně při jízdě na kole a to – při bližším dotazování – výhradně, když chtěl odbočit doleva. Když přitom vytočil hlavu doleva, omdlel a probrall se vleže uprostřed vozovky ( kdyby se mu to stávalo při odbočování doprava, skončil by v příkopě a do nemocnice přišel s polámanými kostmi možná o něco dříve. Nicméně když se tak probral uprostřed vozovky popáté, uznal, že něco takového není zcela normální a že by to mohlo být i nebezpečné a dostavil se k nám. Pop podrobném prozkoumání jeho problému byl k diagnóze jen malý krůček. Na krku je totiž malý uzlíz zvaný karotický sinus, jenž je zodpovědný za nervy vedoucí k srdci a tedy i za impulsy srdce pohánějící. Pokud je u některých citlivých lidí ztlačen, způsobí krátkodobou srdčení zástavu. Což byl případ našeho pana Landsmanna –říká se tomu syndrom karotického sinu.
Léčba je jen jedna, kardiostimulátor, který při těchto sice zřídkavých, ale přece jen nebezpečných pauzách ( zejména když člověk odbočuje při jízdě na kole doleva na frekventované silnici) zaskočí a srdce udrží v chodu. Pan Landsmann byl tedy vyslán k implantaci kardiostimulátoru. Vrátil se za dva dny a my ho nepoznávali. Ležel pouze v posteli, krevní tlak měl okolo 90 někdy i míň. Měl závratě, nechutnalo mu jíst a chystal se na odchod na onen svět. Nikomu nebylo jasné, co se s tím aktivním člověkem stalo, předpokládala se psychologická reakce s depresí, což se někdy u lidí, kteří jsou náhle z ničeho nic vydáni na pospas mašině stává.
Jenže když si pan Landsmann objednal kněze a ten se dostavil se všemi svými olejíčky, aby našemu pacientovi udělil poslední pomazání, pohár mé trpělivosti přetekl. Proč se tomu chlapovi daří tak špatně? Na EKG byla pravidelná stimulace srdce při každém jeho úderu a v té době ještě panovalo přesvědčení, že je to tak správně. Kardiostimulátor byl přece v srdci, aby stimuloval a čím víc, tím líp. Jenže pan Landsmann potřeboval kardiostimulátor přece jen velmi zřídka – totiž při jízdě na kole a to jen při úmyslu odbočit doleva. Proč ten hloupý kardiostimulátor stimuluje, když teď milý pan Landsmann leží v posteli a místo na jízdu na kole myslí na jízdu do nebes? Stimulátor stimuloval obvyklou frekvencí 60 za minutu, v podstatě se mu nedalo nic vyčítat. Jenže když jsem se podíval na pacientovo EKG před stimulací, měl tento – jako správný sportovec, klidovou frenvenci někde okolo 55 za minutu. Víc očividně nepotřeboval a dařilo se mu dobře. Nechal jsem si ho odvézt ke kontrolnímu přístroji a přeprogramoval jsem jeho kardiostimulátor na frekvenci 50/ minutu. Pan Landsmann se nato postavil, odešel na oddělení, kde mu sestry naměřily tlak 120/80 jako za starých dobrých časů před implantací. Příští den se dal propustit a odjel na kole domů. Při odbočování doleva před domem neomdlel a už ani nikdy v budoucnosti -žije dodnes, na kole už ale nejezdí, přece jen jej dohnala stařecká demence.
Následkem této události jsem se rozhodl v protikladu k panujícímu mínění – že někdy je méně více a po řadu let jsem víceméně ilegálně a proti doporučením renomovaných kapacit přeprogramovával kardiostimulátory na nižší frekvence a prodlužoval jsem programovaný převodový čas mezi předsíněmi a komorami, jen abych zabránil zbytečným stimulacím srdečních komor. Dělal jsem to tajně, aby o tom nikdo nevěděl, pacientům se dařilo dobře. Před třemi lety se mi dostalo zadostiučinění. Nejvyšší odborníci změnili své mínění a přišli na to, že je lépe stimulovat tak málo, jak se jen dá. Dokonce vyvinuli přístroje, které jsou natolik chytré, že tu minimální potřebu zjišťují samy od sebe. To, co jsem dělal deset let ilegálně, mohu teď dělat veřejně a ještě na to být pyšný.
Jak jsem říkal na začátku. Miluju je. A to i přesto, že při jejich zavádění má ona sonda, jež je má spojit se srdcem, tendenci vklouznout do kdejaké špatné díry, kolik jich jen na cestě k pravé srdeční komoře je. (A že ich tam je!) Přesto, že se pak ona sonda dokáže točit i víc než hodinu v pravé předsíni a tvrdohlavě odmítá posunout se trikuspidální chlopní do pravé komory, aby konečně mohla začít fungovat, zatímco se pacientovi na tvrdém lehátku daří stále hůře. V tu chvíli je nenávidím na smrt, ale jak jistě víte, láska nakonec nad nenávistí stejně zvítězí.

Soutěživost


Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“
Zúčastnili jsme se. Ne že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit, sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentské klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Odměnou byl týden lyžování v Beskydách. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni.
Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala ve studijní odborné činnosti, chodívali jsme darovat krev (s poté jsme byli doplnit krvinky v Studentském klubu), účastnili jsme se na promítání filmů v posluchárně (částečně zakázaných a částečně komunistickou censurou trpěných), občas vyrazili společně na výlet a stali jsme se sponzory jednoho zvířete v zoologické zahradě na Svatém kopečku (i kdybyste mne zabili, už si nevzpomenu o které zvíře se jednalo), kterému jsme za patřičný přísun piva a alkoholických nápojů ze strany správy ZOO stavěli bezplatně zeď okolo výběhu.
Jenže když už se sen o týdenním bezplatném lyžování měl stát realitou, postavil se nám náhle a nečekaně do cesty asistent, zodpovědný za naši výuku na vnitřním lékařství. Všichni ostatní naši omluvenou nepřítomnost s radostí akceptovali, protože měli tím pádem volno, on ale ne. Zda to bylo jeho pedagogické nadšení či spíše závist, to už se nikdy nedozvíme, nicméně představu, že studenti jeho skupiny budou týden trávit na Soláni místo v posluchárnách považoval za svatokrádež.
„Cože, volno?“ vzrušil se. „Neexistuje. Kdo nepřijde na praktikum, ten bude mít absenci a já rozhodnu, jestli mu povolím nahradit ve svatém týdnu.“
„Podle stanov soutěže,“ pokusil jsem se jako mluvčí kroužku vysvětlit, „je odměnou za vítězství omluvené týdenní volno pro všechny členy studijní skupiny.“
„Jaké stanovy soutěže? Jaké soutěže?“ vzrušil se asistent. „To mne všechno nezajímá. Kdo se nedostaví na praktikum, bude mít se mnou problém.“
O problémy s asistentem Šimkem nikdo skutečně nestál. Dali jsme hlavy dohromady. Někteří radili to vzdát a raději jít na výuku. Jiní si mysleli, že bychom měli tu lyžovačku přerušit a na praktikum přijít (šílený nápad, protože interna byla ve středu, tedy právě uprostřed týdne). Nakonec mne napadl spásný nápad. „Půjdu za Jordou,“ řekl jsem.
„Ty ses zbláznil,“ mínili ostatní. „Přece s tím nemůžeš jít za proděkanem pro ideologickou práci! Za tím skalním komunistou!“
„A proč ne? On je přece garantem soutěže, zaštítil ji tak ať zaštítí nás.“
Musím říci že kolegové mne v tu chvíli odepsali a mysleli si, že mne už nikdy neuvidí a že pošlu pozdrav z nějakého dalekého gulagu.
Jenže proděkan Jorda byl člověk, jenž byl komunistou z přesvědčení. Takových se po roce 1968 dalo najít opravdu jen velmi málo. Všichni ostatní byli ve straně z oportunismu, protože s členstvím byly spojeny výhody a vedoucí funkce. Ne tak proděkan Jorda. On věci světového proletariátu skutečně věřil. Když se na sídlišti stavěly svépomocí garáže, objevil se tam mezi prvními v montérkách a s hlavou ovázanou šátkem. Předtermíny na zkoušku z dermatologie (čili kožního lékařství) dával zásadně během manifestace na oslavu prvního máje. V ten rok tam na té manifestaci také poprvé a naposledy dorazil celý náš ročník. Způsobovalo to problémy, protože všichni páťáci, toužící po předtermínu, proděkana houževnatě pronásledovali, aby byli u toho, až předtermíny začne rozdávat. Protože nás bylo na tři sta a Jorda byl nesmírně pohyblivý (celou onu manifestaci jakožto hlavní ideolog organizoval) narušovalo tři sta studentů, pronásledující ho jako ohon kometu, seřazené řady manifestujících studentů a dělníků olomouckých závodů. Nakonec se nám podařilo pana proděkana obklíčit u zdi děkanátu a když neviděl možnost úniku, termíny rozdal.
A teď jsem se k němu vydal. Věděl jsem, jak je důležité představení a hlavně podání ruky. Starší studenti nadvičovali podání ruky před zkouškou celé týdny. Jorda nenáviděl ruku zvanou „mrtvá ryba“ protože u takového nesmělého studenta právem očekával nedostatek budovatelského elánu. Příliš pevný stisk ruky však považoval zase za nepřiměřenou drzost a nedostatek úcty. Stejně důležité pak bylo se při vstupu do zkušební místnosti správně představit: „Soudruhu profesore ( jen ne panebože pane profesore, to už mohl člověk zrovna měnit fakultu), jmenuji se….. a dostavil jsem se na zkoušku z dermatologie a venerologie.“ Bože chraň říci dermatovenerologie, i když byl obor tak normálně nazýván. Pan profesor byl totiž nejvyšším odborníkem ve DVOU oborech! Poté následovalo ono podání ruky. Pokud člověk představení zvládl a ruku stiskl přesně patřičnou silou, jednalo se už jen o to, zda dostane ze zkoušky z kožního lékařství jedničku (v případě, že uměl) nebo dvojku (v případě, že neuměl). Pokud se však při představení dopustil nějaké fatální chyby, zakoktal se, či pak zvoral stisk ruky, bojoval už jen o přežití (trojka, pokud uměl všechno) nebo vyhazov (pokud uměl o něco méně). Měl jsem nacvičeno a vstoupil jsem k panu profesorovi do kanceláře.
„Soudruhu profesore, jmenuji se Antonín Polách, jsem čtvrtým rokem studentem medicíny University Palackého a vedoucím šesté studijní skupiny.“ Poté jsem podal panu profesorovi ruku a opatrně, nicméně pevně opětoval jeho stisk. Na profesorově tváři se rozhostil spokojený úsměv a já jsem věděl, že jsem zvítězil.
„Co vás za mnou přivádí, kolego,“ zeptal se a pokynul mi, abych se posadil.
„Jak víte, soudruhu profesore, naše skupina zvítězila v socialistické soutěži o nejlepší studijní skupinu fakulty.“
Pokud to profesor Jorda nevěděl, nedal to na sobě znát. Pochvalně pokynul hlavou.
„My tu soutěž považujeme za úžasnou věc, přispívající k motivaci studentů, aby se zapojovali aktivně do života fakulty.“ Ani jsem nelhal, odkdy jsme soutěžili, scházeli jsme se v hospodě mnohem častěji.
„Ano, ano,“ usmíval se profesor. „Za tím účelem jsme tu soutěž zřizovali.“
„Vím, že vy osobně jste tu soutěž zaštítil a jsme vám za to i patřičně vděčni, protože jí to dodává úplně jiný, nepoměrně důležitější význam.“
Soudruh profesor byl spokojen, byl čas přejít do útoku. „A teď nám určití vyučující brání převzít a konzumovat odměnu za vítězství.“
Jorda se na mne nevěřícně podíval. „Cože?“
„Ano. Odměnou je stejně jako vloni týdenní lyžařský zájezd na Soláň. A jeden z vyučujících nás nechce omluvit z praktika, takže tam zřejmě nebudeme moci jet. Nechci ani domyslet, jaký to bude mít dopad na morálku studentů mé skupiny. Ale pokud se to roznese, mohlo by to zničit celou socialistickou soutěž. To by byla tak obrovská škoda, že se člověku chce až plakat…“
„Kdo?“ vykřikl Jorda.
„Já bych nerad jmenoval…“
„Chci jméno!“ zařval proděkan.
„Asistent Šimek z interny,“ odpověděl jsem poslušně.
Jorda sáhl po telefonu a vytočil číslo. „Tady Jorda. Chci Šimka! Ne, okamžitě!“
Nevím, co se na interně dělo, asistent Šimek byl u telefonu během minuty. Vzhledem na velikost kliniky ho museli do sekretariátu poslat snad potrubní poštou.
„Šimku!“ zařval profesor Jorda do telefonu, až jsem poskočil na židli. „Vy ničíte mou ideologickou práci! Vy ohrožujete svým diletantismem výchovu mládeže! Co si o sobě myslíte? Myslíte si, že budu na fakultě trpět existence, které nabourávají socialistickou výchovu? Kteří demotivují studenty a snaží se je zvrátit v pozitivním přístupu k věci socialismu? Že nevíte, o čem mluvím? Kdo brání studentům šesté skupiny, aby mohli převzít odměnu za vítězství v socialistické soutěži? Kdo tím torpeduje celé naše snažení a mladistvý elán našeho medicínského dorostu? Kdo se tak snaží podkopat mou pozici, protože já se na tu soutěž zaručil? Že jste nevěděl? To vás neomlouvá! Že si to znovu promyslíte? Vy si nemáte do rozmýšlet! To je rozkaz, rozuměl jste? Aha rozuměl. Tak to je dobře. Doufám, že o vás příštích pár měsíců neuslyším! Dobře, akceptuji vaši omluvu. Řekl jsem, že ji akceptuji, nemusíte se opakovat. Na slyšenou, práci čest!“
Položil telefon a pravil. „Myslím, že je věc vyřízena. Asistent Šimek vám nebude dělat potíže. Pokud by se o to pokusil, spojte se se mnou. Jsem na vás hrdý a ještě jednou gratuluji.“
Asi to dnešní člověk nepochopí, ale čtyři studenti naší skupin měli přece jen z asistenta Šimka takový strach, že s námi na lyže nejeli. Zřejmě mi nevěřili a mysleli si, že jsem si tu historku s proděkanem Jordou vymyslel. Zatímco my jsme se proháněli na sjezdovce na Soláni, oni se ve středu dostavili na internu a dožadovali se vyučujícího. Asistent Šimek si zřejmě myslel, že se mu něco zlého zdá. Nahlédl do seminární místnosti, nevěřícím pohledem si změřil ony čtyři šprty a pak explodoval.
„Tak já kvůli vám skoro vyletím z fakulty! Já skoro stratím místo! Já se musím ponížit před proděkanem, jenom abyste vy mohli jet na lyže! A vy máte ještě tu drzost přijít na vyučování? Ven! VEENN!!!“
O dalším průběhu onoho semináře jsem se už nic nedozvěděl.

Interna


Interna je nepochybnou královnou medicíny. Samozřejmě to zůstane jen mezi námi a nedoporučuji tuto větu opakovat v přítomnosti chirurga či ortopeda, zejména, je-li ozbrojen skalpelem. Internisty se stávají namyšlení intelektuálové, kteří věří své hlavě více než svým rukám a hodlají se celý život zabývat neřešitelnou otázkou, proč člověk nefunguje nebo proč nefunguje podle jejich představ. Na rozdíl od gynekologa, očního lékaře, či krčaře, kteří se zabývají jen malými zajímavými kousky lidského těla, zajímá internistu člověk celý – tedy s výjimkou hlavy – ta patří neurologovi, eventuálně psychiatrovi. Internisty se stávají lidé, kteří potřebují výzvy osudu, aby se cítili v životě spokojení a nezbývá jim mozková kapacita k poznání, že si vybrali nejnepraktičtější obor, jaký jen může existovat. Jestliže totiž vybavení soukromé praxe kožního lékaře přijde na investicích na tisíc Euro, internista si musí koupit ultrazvukový přístroj, gastroskop, někteří šílenci i kolonoskop, musí mít vlastní laboratoř a místnost na věšení infuzí, potřebuje sestřičku, laborantku a písařku a všechny je musí platit a proto se řítí nezadržitelně do bankrotu.
I zkouška z interny je odpovídajícím strašákem, každému normálnímu studentovi totiž musí být už na samém začátku učení ke zkoušce jasné, že se všechny ty choroby, diagnostické postupy a léčby naučit nemůže. A ti rozumní hledají náhradní řešení.
Měl jsem štěstí. Zrovna v té době, když jsem se učil na státní zkoušku z interny, navštěvoval jsem i autoškolu a se mnou v lavici seděla paní doktorka Žádníková. Bylo jí už asi padesát, rozhodla se konečně udělat si řidičský průkaz a stále dokazovala, že měla počkat ještě déle nebo ještě lépe věčně. Technické parametry vozidla jakož i řešení křižovatek pro ni představovalo naprosto nezvládnutelný problém, s nímž jsem jí ale byl ochoten vypomoci. S napovídáním jsem měl bohaté zkušenosti, na střední škole jsem dostal svého spolusedícího až k maturitě a za ni a teď je z něj úspěšný pan ředitel školy. Aniž by za to pociťoval vděčnost. Paní doktorka Žádníková byla jeho pravým opakem a mou pomoc dokázala ocenit. Když se díky této mé pomoci prokousala testy a byla připuštěna ke zkoušce, její vděčnost neznala mezí. Shodou okolností byla manželkou docenta Žádníka, jednoho ze zkoušejících na státní zkoušce z vnitřního lékařství.
„Nebojte se,“ pravila. „Já řeknu manželovi, aby si vás vzal na zkoušku on osobně.“
Rázem jsem se bát přestal. Na zkoušku jsem se dostavil na rozdíl od ostatních kolegů v dobré náladě, plný humoru, který oni jaksi nedokázali chápat a dokonce ani akceptovat. V podstatě se domnívali, že jsem se zbláznil a ohlíželi se, kdy se objeví sanitka se zřízenci psychiatrické kliniky, aby mne dopravili do bezpečí uzavřeného lůžkového oddělení. Nálada se mi dále zlepšila, když ze zkušební místnosti vyšel docent Žádník, ukázal prstem na mne jako na prvního a vyvolal mne na přípravu ke zkoušce. Za okolností, kdy byl vyhazov ze zkoušky vázaný na následný vyhazov paní doktorky Žádníkové od zkoušek způsobilosti řídit motorové vozidlo, se mi odpovídalo dobře. Bez stresu a beze strachu, jsem pěkně uvolněně přednesl odpovědi na své tři otázky, pan docent mne veřejně pochválil a já si odnesl rozzářeně svou jedničku. Jak je dobré mít známosti!
„Proč jste proboha na tu zkoušku nepřišel?“ překvapila mne v autoškole dva dny nato paní doktorka Žádníková. „Manžel na vás čekal celý den! Čeho jste se proboha bál? Vždyť on by vás přece nevyhodil!“
„Ale já jsem tam byl,“ zaprotestoval jsem chabě a bez dechu.
„Tak proč jste nešel k němu? On je vám taky tak vděčný za to, jak mi pomáháte. On by vás propadnout nenechal!“
Všimla si mého konsternovaného pohledu, znejistěla a řekla: „Jmenujete se přece Polák. Petr Polák, ne?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nejmenuji.“ A pochopil jsem, že se státní zkouška z interny dá udělat i bez cizí pomoci. Jen prosím pěkně uvolněně a bez strachu, pak to jde samo od sebe.

Demence


Demence je postrachem naší společnosti. Moderní medicína dokáže znova rozpumpovat srdce, kterému se už nechce, dokáže rozdýchat plíce, dokáže nahradit funkci ledvin, které toho už mají dost. Neumí si ale poradit z mozkem, který začne vynechávat. Když se ve videotéce začnou ztrácet videokazety jedna za druhou a člověk je nemůže najít, přichází doba, kdy začnou děti trnout a člověk trpí. Naštěstí většinou jen krátce, protože poté zapomene, že zapomíná a je zase šťastný. Méně už jeho okolí.
„Dítě, jak se jmenuje ten zlý Němec, který mi schovává věci po bytě?“
„Alzheimer, babičko, Alzheimer.“
Jenže někdy až tak zlý ten Němec není. Přijali jsme manželský pár. Oba byli už nad osmdesát let věku a starali se o sebe sami. No – starali, nějak přežívali. Když po jejich převzetí do nemocnice do jejich bytu vpadla sociální služba, nestačila se divit, co všechno ve skříních a i všude jinde našla.
Muž byl těžce nemocný. Selhávalo mu srdce, přijali jsme na jednotku intenzivní péče, jeho ženu jsme přijali vlastně jen ze sociálních důvodů. Byla zdravá jako rybička, jediné, co nefungovalo, byl mozek. Trpěla těžkou demencí a proto taky nemohla zůstat sama doma. Přijali jsme ji na normální oddělení.
Už po půl hodině překvapila sestřičku otázkou: „Ke je můj muž?“
„Leží na jednotce intenzivní péče,“ vysvětlila jí sestřička. „Má nemocné srdce.“
„A mohu jej vidět?“
Proč ne, pomyslela si sestra a rozhodla se udělat dobrý skutek. Přivedla starou paní na JIPku. Když uviděla manžela, rozběhla se k němu, vrhla se k němu na postel a jemu do náruče a objímala jej, jako by jej neviděla celé měsíce. Byl jsem dojat, když jsem viděl tu lásku po tolika letech manželství. Nechali jsme stařenku sedět u manželova lůžka celou hodinu, pak jsme ji nechali zavést na oddělení. Vrátila se na pokoj, usedla na postel a zeptala se ošetřovatele, který ji přivedl: „Kde je můj muž?“
„Leží na jednotce intenzivní péče,“ odpověděl překvapený ošetřovatel.
„A můžu jej vidět?“
I ošetřovatel je jen člověk. Neodolal její prosbě a odvedl ji zpět na JIPku. Vzápětí se do punktíku opakovala scéna zpřed hodiny. Vášnivé objetí, polibky a pak držení za ruku při sezení na kraji postele. Protože se staříkovi začal zrychlovat puls, rozhodl jsem se návštěvu ukončit už po půl hodině.
Stařenku odvedli zpět na pokoj. Sedla si a zeptala se: „Kde je můj muž?
„Na Jednotce intenzivní péče.“
„A můžu ho vidět?“…
Je to určitě krásné, když člověk díky Alzheimerovi zapomene na vše to zlé, co prožil, na všechny hádky, spory a žárlivé scény a zůstane jen ta čistá láska, kterou by moli závidět i šestnáctiletí. Těšte se na stáří a demenci, třeba budete mít taky takové štěstí.
Ne každý, kdo dementně vypadá, ale na tuto chorobu i trpí. Třeba jste jen pacientce nebyli sympatičtí a proto s vámi nechce hovořit. Tak dorazil v Popradě na vizitu primář Sámel. Na první posteli ležela stařičká seschlá babička, jíž pan primář očividně nebyl sympatický (nebyla v tom sama, ale kromě ní si nikdo nedovolil pana primáře ignorovat). Na jeho otázky prostě neodpovídala. Pana primáře to nejenže nevyvedlo z duševní rovnováhy, právě naopak, měl možnost před mladými kolegy excelovat. Diagnóza byla pro něj ale okamžitě jasná.
„Demencia,“ vysvětlil mladým kolegům, kteří jej na vizitě museli ve velkém počtu provázet, imitujíc tak ocas komety. „Pošlite ju k psychiatrovi Netočnému.“
Jako poslední se vizity účastnil kardiolog. Byl to už zkušený kolega, nemusel tedy předstírat úžas nad šéfovou genialitou za každou cenu a u každé postele. Když míjel postel stařenky, pocítil, jak jej někdo usilovně tahá za plášť. Byla to ona malinká babička.
„Pán doktor, pán doktor,“ šeptala naléhavě. „Aký deň je dnes?“
„Utorok,“ odpověděl doktor Kurian překvapeně. „Prečo to chcete vedieť?“
„Ale veď som počula pána primára, že mám ísť k tomu Netočníkovi. A keď ku nemu prídem, pýta sa hneď – „aký dnes máme deň?“ A keď neviem, už píše, že som dementná. Takže ďakujem.“
Nenechte se tedy mýlit. Jsou mezi námi i chytří, kteří dokáží demenci předstírat, když se jim to hodí.

Ochrana osobních dat


Ochrana osobních dat, ochrana lidských práv, ochrana všeho možného. A to v demokratické společnosti, kde člověka mají chránit zákony. Na ochraně osobních dat hoří v Rakousku už roky projekt ELGA, projekt elektronického průkazu pacienta, na němž by měly být uvedeny jeho nejdůležitější diagnózy, léky, jež užívá a výsledky posledních vyšetření. Nic mi nepřipadá potřebnější! Přivezou-li do nemocnice bezvědomého neznámého pacienta, bylo by opravdu velkou pomocí, kdybych se z jeho karty dozvěděl, že trpí třeba na cukrovku, ischemickou chorobu srdeční, epilepsii nebo se třeba už dvakrát pokusil o sebevraždu. Stejně jako by bylo praktické vědět, zda si třeba nepíchá inzulín a jaké bere léky (jak už jsem se zmínil, ví to necelá desetina pacientů). Třeba by tam mohl být uveden i typ jeho kardiostimulátoru, protože co pacient spolehlivě při poslání do nemocnice doma zapomene, je průkaz nositele kardiostimulátoru a my stojíme před záhadou, jaký přístroj má a jakým kontrolním přístrojem ho můžeme kontrolovat. A možnost dozvědět se výsledky jeho posledního CT nebo MR vyšetření by taky nebyla špatná, minimálně proto, abych je nemusel dávat nesmyslně opakovat (většina pacientů, a to i těch, kteří jsou při plném vědomí, si totiž stejně nevzpomene, že takové vyšetření před nedávnem měli). Daly by se tak ušetřit nemalé peníze. Všechny tyto argumenty narážejí ale u ochránců osobních dat na hluché uši. Co když si bezvědomý pacient NEPŘÁL!!!, abychom jako lékaři o jeho diagnózách věděli? Pak by si ani neměl přát, abychom ho léčili. Jenže to ne. I nevědomý lékař nese plnou zodpovědnost za léčebné postupy, jimiž může pacientovi právě z takové neznalosti uškodit.
Když konstruktéři ELGY ustoupili až tak daleko, že připustili, aby se na kartu nahrávaly údaje jen se souhlasem pacienta a kdo nesouhlasí, je tam prostě mít nebude, křik ještě zesílil. Za prvé pacient prý nerozumí, co pro něj takový souhlas znamená a za druhé, do kdyby mu kartu někdo ukradl a přečetl si tam, že bere Aspirin? To byla pravá tragédie! A tak musí i ti pacienti, kteří by rádi své údaje na kartě k vlastní bezpečnosti měli, žít ve stejné nejistotě jako ti, kdo je chtějí mít tajné bez ohledu na nebezpečí, jež pro ně z takového rozhodnutí plyne. Bohužel se na stranu ochránců osobních dat postavili i praktičtí lékaři, hlavně ale proto, že čtečky karet a příslušné programy stojí nemalé peníze a náklady na zavedení čteček jim stát není ochoten uhradit.
Od prvního ledna se nesmí nálezy pacientů z jiných nemocnic či ambulancí svěřovat faxu. Byl vyhodnocen jako nespolehlivé médium, co se ochrany dat týká. Co kdyby šel někdo náhodou kolem? Jestliže jsme do minulého roku, pokud jsme dostali pacienta, jenž se před nedávnem léčil v jiné nemocnici, onu nemocnici zavolali, požádali o nález a za hodinu jsme ho měli, teď čekáme na poštu. Ta nám propouštěcí zprávu doručí na dva dny. Smůlu mají pacienti, kteří přišli ve čvrtek. Protože pošta o víkendu nepracuje (na rozdíl od faxů, jež mohou pracovat neustále) musíme si na zprávu o jejich předchozí léčbě počkat až do úterka. Jak to ztěžuje a prodlužuje léčbu, ochránce osobních dat nezajímá. Hlavně že nepoužíváme ten nespolehlivý fax.
Když chci domluvit termín na speciální vyšetření pacienta mailem, nesmím uvést jeho jméno (internet je přece tak nespolehlivý!). Nikdo mi nevysvětlil, jak ten kolega, jehož jsem o vyšetření žádal, má vědět, kdo tedy vlastně přijde, na jaké jméno má onen termín rezervovat.
Mám pocit, že jsme se už všichni dočista zbláznili a nebyl to jen komunismus, kdo slavil vítězství nad zdravým rozumem.
Štýrské politické vedení rozhodlo, že zruší oddělení, na němž pracuji. Protože jsem se z toho důvodu rozhodl zkusit pracovat privátně, pokusil jsem se odkoupit přístroje, jež už stejně nikdo nebude potřebovat, sice stařičké, s nulovou zbytkovou hodnotu, ale ještě funkční. Kdybych byl tušil, co mne v souvislosti s tím čeká!
Napřed vznikl problém, že koncern, v němž pracuji, nesmí prodávat přístroje soukromým osobám, tedy mně. Našel jsem tedy firmu ochotnou přístroj od nemocnice odkoupit a prodat ho mně. Nebylo to snadné a ani zadarmo. Když jsem ale chtěl EKG přístroje s příslušným počítačem popadnout a odvézt, dozvěděl jsem se, že to není možné. Na počítači jsou totiž data pacientů, kteří byli vyšetřováni v minulosti. Navrhl jsem, ať se tedy údaje pacientů vypálí na DVD a pak vymažou a já si vezmu počítač bez jejich údajů. Vysvětlili mi, že to nejde, protože:
1) Jsou údaje ve WINDOWS 98 a ten není kompatibilní s momentálně používaným WINDOWS XP a tím pádem by to DVD nikdo nedokázal číst.
2) I po vymazání dat zůstanou tyto někde na harddisku a šikovný hacker by se k nim mohl dostat a tím se dozvědět, kolik extrasystol měl pan Siebenhofer.
Argumentoval jsem tím, že hacker rozhodně nejsem a obvykle neumím najít ani data nevymazaná, potřebuji ale ten program na počítači, jenž umožňuje pacienty vůbec vyšetřovat. Nezabralo to. Řekli mi, že existuje předpis, podle něhož se harddisk musí fyzicky zničit, tedy probodnout. Požádal jsem o návrh řešení. Navrhli mi, že by mi mohli dát starý vyřazený počítač s novým harddiskem. Zajásal jsem. Na chvilku. Poté jsem se dozvěděl, že mi ani onen harddisk nemohou jako soukromé osobě prodat (viz výše). Zavolal jsem tedy zprostředkovatelskou firmu a ti mi řekli, že je jim úpně jedno, jestli systém bude stát 1000 nebo 1070 Euro, protože jim to stejně nakonec budu muset zaplatit. Přišel jsem mírně optimistický do ambulance, abych zjistil, že počítač zmizel. Ptal jsem se, kde je. Řekli mi, že si ho vzali počítačoví technici a jdou jej zničit. Že je to příkaz od ochránců osobních dat. Letěl jsem do kanceláře počítačových hochů a zadržel jsem jejich ruku se šroubovákem, jímž se chystali probodnout harddisk. Po delším rozhovoru jsem jim vysvětlil podstatu problému (neovládám počítačovou řeč a oni zase řeč lidskou a tak to bez tlumočníka chvíli trvalo). Pak jeden z nich zajásal a pravil, že už rozumí. Mé pochyby tím úplně nerozptýlil. Pravil, že už chápe, že ten starý počítač není třeba ničit, protože zůstane v nemocnici. Byl jsem jeho chápavostí nadšen. Pak se ale zeptal, co s tím vyšetřovacím programem. Odpověděl jsem, že ten je třeba přehrát na onen nový harddisk. Řekl, že to nebude možné, protože máme koupenou jen jednu licenci. Vysvětlil jsem mu, že jedna licence stačí, protože na starém počítači už nikdo vyšetřován nebude. Už proto, že celý přístroj opouští nemocnici. Takže jsem minulý týden spakoval všechny krabičky, kábly a starý počítač s novým harddiskem. Ještě jsem systém nevyzkoušel. Držte mi palce, bojím se, že to nebude fungovat. A doufám, že na počítači není ani jedno staré vyšetření nějakého pacienta. Co myslíte, musel bych se v takovém případě u ochránců osobních dat udat?

Lékařské kongresy


Jsou příležitostí k získání posledních znalostí v oboru, příležitostí k takzvanému „up to date“. Lékař se tak dozví nejnovější poznatky z úst nejpovolanějších, tedy těch, kdo je objevili. Ušetří si tak spoustu času, který by jinak musel věnovat přehrabaváním se v odborné literatuře. Účast na kongresech podporují často farmakologické firmy, což je solí v očích všem, kdo by taky rádi cestovali na cizí útraty. Všechny úředníci od Bruselu přes Vídeň a Prahu až po Graz či Olomouc vedou tedy proti lékařům a jejich účasti na kongresech neúprosnou válku a obviňují je z korupce. Jsou přesvědčeni, že za účast na kongresu pak nepředpisují jiný lék než ten,produkovaný firmou, jež je na kongres pozvala a to bez ohledu na to, zda jej pacient potřebuje či ne. Není tomu tak a bez podpory farmakologických firem by podobné kongresy brzy zkrachovaly, protože není mnoho lékařů, kteří by si ze svého platu mohli dovolit platit letenky a ubytování v hotelech, kde ceny právě v čase kongresů podezřele a hlavně nestoudně stoupají. A že navíc v dané době není možné hotel v dané lokalitě vůbec objednat, protože se všechny hotely se při soukromých dotazech hlásí jako obsazené, čekajíce na lukrativnější nabídky velkých objednávek firem. Znám jednoho primáře, jenž, protože se nechce nechat „korumpovat“ jezdí z tohoto důvodu na kongresy v obytném přívěsu a bydlí v lese za městem.
Dobrá, možná přesto dnes víru v neúplatnost lékařů zpochybním. Jsou totiž i situace mimořádné.
Ve Wiesbadenu v německém Hesensku se koná každoročně kongres německých internistů. Je to událost velkolepá a pro lékaře velmi dobrá a praktická. Zde se totiž opravdu dozvědí nejnovější vývoj v každém z internistických podoborů. Aspoň jednou za dva roky se návštěva Wiesbadenu opravdu vyplat%C

Dieta


Chcete získat zarputilého nepřítele? Pak řekněte Rakušákovi, že má držet dietu. Už několikrát jsem to zkusil a několikrát jsem bolestně narazil. Přesto se v Rakousku vyskytuje povolání dietní asistentky – pravděpodobně se jedná o nejfrustrovanější pracovnice v zemi.
Měl jsem kdysi skotského přítele, který prohlásil, že nejzbytečnější povolání na světě je učitel angličtiny v Americe. Se zdůvodněním, že dialekt se vyučovat nedá a anglicky se tam za oceánem stejně nikdo nenaučí. Doplním jeho tvrzení, že stejně beznadějným povoláním je i dietní asistentka v Rakousku. Jak by se mohl pravý Rakušák vzdát svého schnitzlu, leberkäse či pečeného vepřového, o pivku ani nemluvě. Cervantes kdysi napsal knihu o donu Quichotovi. Pokud se chcete cítit v jeho kůži, staňte se dietním poradcem.
Zažil jsem jeden nervový kolaps naší dietní asistentky, když se snažila pacientce se syndromem krátkého střeva vysvětlit, co má jíst a co jíst rozhodně nesmí. Postižená paní vážila už jen 35 kilo a trpěla silnými průjmy, pročež už poněkolikáté vyhledala odbornou pomoc našeho oddělení. Celá léčba spočívala v podstatě v přestavě stravy a nebohá dáma byla svěřena do péče naší dietní asistentky. Ta strávila několik velmi frustrujících týdnů ve snaze paní (pacientka měla vysokoškolské vzdělání a působila dojmem velmi inteligentní a hlavně rezolutní osoby) vysvětlit, co má a nemá jíst. A hlavně, že nemá jíst tuk, protože ten její střevo netráví a způsobuje ony průjmy, jež pacientku tak hrozně trápí. Když si po takové hodinové poradě pacientka vyžádala k obědu smažené cordon blue a jako předkrm si ještě v přítomnosti dietní asistentky vybalila z tašky játrovou paštiku, přiběhla za mnou ona nebohá duše do jídelny, kde jsem právě obědval, aby mi sdělila svou rezignaci.
Není tedy žádný div, že s touto mentalitou našich svěřenců počítá i farmakologický průmysl. Při léčbě diabetu se dozvíte, že v prvním stupni má pacient dostat metformin. Nic proti tomu. Pokud ovšem léčba tímto preparátem selže, má se mu přidat Pioglitazon v dávce 15miligramů. Pokud je tato léčba nedostatečná, má se Pioglitazon zvýšit na 30 mg a pokud ani s tím neuspějete, pak na 45 mg. Jestliže ani poté pacient nedosáhne stabilizovaných hodnot krevního cukru, máte se ho zeptat, zda dodržuje dietu – ne dříve. Kdo by si taky chtěl nadělat nepřítele, že?
V časech komunismu na olomoucké fakultě bylo všechno úplně jinak. Totalita předpokládá disciplínu a dokáže ji taky vyžadovat! Zde úřadoval v léčbě diabetu a obezity asistent Chlup. Člověk energický, přesvědčený o své pravdě a nebojící se nadělat si nepřátele. K dispozici měl takzvané „uzavřené oddělení“ z něhož nebyl pacientům, kteří jednou dali souhlas s léčbou, umožněn žádný odchod a to ani na chvíli. Zlé jazyky tvrdily, že tam byli pacienti, jejichž váha neodpovídala představám pana asistenta, týráni dietou O- (čti nula mínus), při níž obdrželi ráno jedno jablko a večer museli ukázat, že je ještě mají. A nepomohlo ani tvrzení, že postižený člověk není vlastně tlustý ale na svou váhu prostě jen malý.
V Olomouci žil jistý noční vrátný. Protože jej jeho práce ani příliš neuspokojovala, ani při ní nepanovala žádná mimořádná tělesná či duševní aktivita, krátil si nekonečnou noční službu jídlem. Výsledkem byla hmotnost okolo sto třiceti kilo, již docela dobře toleroval. Nicméně, když ji překročil, začala se v jeho těle střádat tekutina a způsobovala mu otoky nohou a těžký dech a s těmito problémy pak navštívil universitní kliniku. Tam jej lékaři obdařili diuretiky (léky na odvodnění), čímž z něj vyplavili otoky z nohou a plic, takže se mu dech zlepšil. Protože v tom stavu stejně nemohl jíst a nechutnalo mu, zhubl ještě navíc nějakých 5 kilo a poté, co se mu stav zlepšil, byl po týdnu propuštěn domů. A dal se opět s chutí do jídla, až překročil onu magickou hranici sto třiceti kilo a začaly problémy. Tak se to opakovalo několikrát, až milého pacienta jednou na vizitě spatřil asistent Chlup a nabídl mu speciální léčbu na svém oddělení. Protože se chudákovi nočnímu vrátnému právě nedařilo příliš dobře, neměl odvahu odmítnout a byl odtransportován na uzavřené oddělení asistenta Chlupa. Zpočátku běželo všechno podle starého schématu. Pacient dostal diuretika, aby se vymočil z podoby, jíst mu stejně nechutnalo, takže jej ono jablko k snídani nijak zvlášť neiritovalo, i když se asi divil, proč mu nenosí nic jiného. Po týdnu se mu už opět dařilo dobře, mohl dýchat a chodit a požádal o propuštění domů. A tehdy se mu dostalo Jobovy zvěsti, že propuštění nepřipadá v úvahu, dokud nedosáhne cílové hmotnosti. Omdlel až poté, kdy mu bylo sděleno, že jeho cílová hmotnost je 85 kilo. Následovaly příšerné týdny, nejhorší v jeho životě a hlavně nekonečné. Naštěstí chodí lékaři na dovolenou. První den, kdy přišel na vizitu místo asistenta Chlupa jeho zástupce, poklekl nebohý muž vedle své postele a uprosil lékaře, aby mohl být propuštěn na svobodu. Jakou historku si k tomu vymyslel, aby pohnul lékařským srdcem, není známo.
Každopádně se už nikdy na klinice neobjevil. Buď měl takovou hrůzu z fakultní nemocnice, že se přestal přejídat anebo se přejídat nepřestal, ale raději se udusil, než by se nechal odvézt do nemocnice a riskoval opětné přijetí na oddělení k redukci hmotnosti.
Jen na okraj – manželka pana asistenta byla jedna velmi milá dáma, staniční sestra na klinice – a pěkně kulatě korpulentní. Doma zřejmě ani pan asistent nebyl prorokem. Ale kdo z nás už je?

Cirhóza jater


Cirhóza jater je hodně špatná choroba. Nepostihuje bohužel jen alkoholiky, aby si člověk mohl říci, že dobře jim tak, ale bohužel vzniká i na základě autoimunní choroby, kdy se proti játrům tvoří ve vlastní těle protilátky, aby tento důležitý orgán posléze zcela zničily. Hlavní příčinou ale je přece jen alkohol, tedy jeho požívání v nezřízeném množství. Zvláštní je, že jednotlivé druhy alkoholických nápojů působí na játra zcela odlišně. Zdůrazňuji, že následující řádky nemají žádný podklad v evidence based medicin, ale jsou jen mým subjektivním pozorováním, opírajícím se o poznatky mých kolegů a přátel. Zatímto pití piva játra až tak neničí (o to víc ale zase srdce, takže si člověk vlastně nevybere), víno ničí játra pomalu, takže se člověk dopracuje k cirhóze po šedesátce a spíše jen tak pomalu a víceméně mile zhloupne, takže smrt ho zastihne poměrně nenásilně bez stresu pro ošetřující lékaře,tvrdý alkohol, zejména však jakýkoliv alkohol nekvalitní ničí játra rychle, takže se při troše smůly může člověk už okolo čtyřicítky propracovat do stavu, kdy játra ztvrdnou natolik, že jsou ohrožena zlomeninou při ohnutí do předklonu ( to byl žert), ale hlavně tvoří překážku odtoku krve z břišní dutiny, takže se tvoří náhradní oběh v podobě jícnových varixů a v břiše se ze zadržované krvi tvoří tekutina zvaná ascites. Krvácení z jícnových varixů vypadá strašně a je zlým snem každého lékaře v územní oblasti, kde se konzumuje nekvalitní alkohol. V horním Štýrsku pijí lidé naštěstí hlavně pivo.
Moji přátelé z jižní Moravy mi vyprávěli, jak jim na přednášce v Praze vyprávěla jedna paní profesorka nadšeně o souboru pěti cirhotických pacientů. Když se jí ptali, zda se nepřeslechli, odpověděla, že se jedná přece o velmi vzácnou chorobu a podobní pacienti se do klinických studií jen velmi těžko hledají. Nato se jí zeptali, kolik pacientů jí mají z vinařské jižní Moravy příští týden poslat. Zda stačí jeden autobus, mohli by ale obratem poslat i dva.
V jižním Štýrsku jsou krvácející varixy a břicho plné tekutiny denním chlebem tamějších lékařů. Je to přece jen vinná oblasti, ale hlavně, v každé domácnosti se pije od útlého dětství vinný mošt, o němž se domorodci domnívají, že alkohol neobsahuje. Bohužel to není pravda (má 5 – 7 procent, což ovšem místní považují za zanedbatelnou koncentraci, stejně tak jako koncentrace alkoholu v krvi pod dvě promile. Člověk narozený v toto kraji začíná tedy s konzumací alkoholu v nemalém množství už v kočárku. V dospělosti se pak přechází na víno a vínovici, takže vydat se v okolí Bad Radkesburgu na cestu autem či pěšky po setmění, je věc pro střízlivého člověka nesmírně dobrodružná a hlavně nerozumná, mající blízko k pokusu o sebevraždu. Policisté pak z bezpečnostních důvodů na tamější cesty po setmění raději nevyrážejí vůbec. Primář interního oddělení v tomto městečku na rakousko-slovinské hranici si stěžoval, že když doporučí pacientovi, aby omezil konzumaci vína na osminku, chápe to postižený ne jako denní dávku, nýbrž dávku za hodinu. A už takováto redukce je pro něj těžkým traumatem.
V nemocnici ve Feldbachu měli asi čtyřicetiletého pacienta s pokročilou cirhózou. Říkejme mu pan Bauer. Tvořil se mu ascites a když tento tlačil na bránici tak vydatně, že už nemohl dýchat, přicházel do ambulance na punkci. Při té mu bývalo běžně odstraňováno až dvacet litrů této tekutiny. On to snášel podivuhodně dobře. Kde by jiný kolaboval, či vyvinul selhání ledvin, on děkoval a odcházel vděčně za prací na svůj statek. Byl to člověk, jenž si byl vědom skutečnosti, že se ke své chorobě propil vlastní vinou, proto byl milý a u sestřiček i lékařů oblíbený. V tašce si vždy nesl náhradní oblečení, protože při odchodu z ambulance potřeboval kalhoty o čtyři čísla menší, než když do ambulance přicházel. Ascites mu po napíchnutí břišní stěny vypouštěli do malé asi dvoulitrové nádobky, kterou bylo třeba několikrát měnit. Jednou se ale v ambulanci dělo mnoho dalších akutních věcí a tak personál na milého pana Bauera zapomněl. Když pak přišli do místnosti, kde ležel, byla celá místnost pod vodou, tedy vlastně pod ascitem. Dvacet litrů tekutiny dokáže nadělat pořádnou spoušť. Pan Bauer byl velmi nešťastný, stále se omlouval, i když ho personál ujistil, že to nebyla v žádném případě jeho vina. Zapomněli mu totiž dát zvonek pro přivolání pomoci v případě nouze a on se s jehlou v břiše nemohl hýbat, aby došel ke dveřím a upozornil je na nastávající malér.
Když se pak pan Bauer dostavil k příští punkci, nestačily se sestřičky divit. Nápadné bylo, když se na chodbě ozval zvuk kravského zvonce. Překvapeně otevřely dveře do čekárny a tam stál pan Bauer, pod paží balík s náhradním oblečením, v jedné ruce velké vědro na obsahem dvacet litrů tekutiny – myšleno původně pro kravské mléko – a v druhé s kravským zvoncem. Rozhodl se tak vyjít zdravotnímu personálu feldbašské nemocnice vstříc. Místo toho kravského zvonce mu sice dali pohotovostní zvonek, ten kýbl ale používali nadále při každé další punkci s velkou radostí. Tomu se říká spolupracující pacient! A to se o alkoholických cirhoticích tvrdí, že nejsou rozumné spolupráce schopni. Jak vidno, existují výjimky.

Návštěva v bordelu


Tedy ne, že by návštěva takového zařízení patřila k nedílné části praxe zahraničného lékaře. Jenže člověk jezdí (vlastně jezdil, i tahle tradice se pomalu ale jistě hroutí) na podnikové výlety. A tento v roce 2003 nás zavedl do raději nejmenovaného chorvatského města (kdybych jeho jméno prozradil, mohli byste se vydat po mých stopách). Poslední večer jsme měli jít na společnou večeři, se sestřičkami jsme se nicméně dohodli, že po večeři ještě někam zajdeme. A pokud bychom opouštěli restauraci v rozdílný čas, bylo třeba domluvit místo, kde se setkáme. Protože jsme právě v době, kdy jsme řešili tento problém šli okolo budovy, před nímž se skvěl nápis „Diskotéka“ považovali jsme za skvělý nápad, že se setkáme právě tady.
Z večeře jsme pak opravdu odcházeli v rozdílný čas. Děvčata zmizela už o hodně dřív, zatímco my jsme ještě vedli moudré hovory o medicíně a nefungování našeho světa. Když jsme tedy restauraci opouštěli, neměli jsme žádnou pochybnost, kde holky najdeme. Vyrazili jsme k diskotéce. Byli jsme dva, já a mladý kolega Christian s nevyslovitelným příjmením Chiocirca, zvaný proto Joe. A několik mladých dam z naší skupiny, které neodešly s první skupinou. Po cestě jsme potkali ještě tři další ztracené duše z našeho oddělení, jež projevily chuť se k nám připojit. Poprvé jsem zavětřil problémy, protože mezi nimi byla i Walburga, zvaná Burgi, žena pozdních středních let, k nevydržení katolická, navštěvující téměř denně kostel a modlící se i v práci. Dalším problémem bylo, že mi došly kuny. Před diskotékou byl sice bankomat, odmítal ale s mou bankomatovou kartou komunikovat a opovržlivě mi ji vyplivl zpět – bez peněz. „Není problém,“ mínil Joe. „Já mám těch chorvatských peněz dost, až se vrátíme do Rakouska, proplatíš mi to v eurech.“ O.k. myslel jsem si a šli jsme na diskotéku. Podezřelé bylo už to, že dívky platily jen poloviční vstupné a blondýny měly vstup zdarma. Když jsme vešli do podzemí, kroutila se tam právě jedna téměř nahá, nepříliš přitažlivá žena okolo tyče. Znejistěli jsme.
„To nic,“ pravil jsem jako světák. „To znám z Prahy“ (Tam jsme totiž byli o několik let dříve na Karlově ulici 6, kde byl striptýz na jednom poschodí, diskotéka o poschodí níž a celkově to tam bylo naprosto o.k.) „Podívám se, kde je taneční plocha a vrátím se. Počkejte tady.“ Koutkem oka jsem zahlédl, že „diskotéka“ má vedlejší prostory, kde se nacházely další dívky ještě mnohem více odhalené než ona na tyči v celkem jednoznačných pozicích s mladými pány. Proběhl jsem celou „diskotéku“ byl jsem i na toaletách, ale po taneční ploše či o schodech do dalšího hlubšího podzemí ani stopy. Přece jen to nebyla Praha. V okamžiku, kdy mi došlo, že se zde žádná jiná taneční plocha nenachází, protože tanec se v tomto podniku provádí převážně v poloze horizontální, došlo i Burgi, kde je. Vytřeštila oči, ukázala třesoucím se prstem na kolegu Chiocircu a zvolala: „Joe, proč mi to děláš?“ Načež se mladého muže zmocnila panika a dal se na útěk po schodech z podniku pryč. A za ním i všechny naše dámy. V okamžiku, kdy jsem se vrátil do sálu s tyčí, nebylo tu už ani živé duše – tedy kromě oné dámy, stále vášnivě objímající onu tyč.
Vážení, zažili jste už podobnou situaci? Sám v bordelu a bez peněz? Protože ty moje utekly s kolegou Joem?
A kde se nacházely ony ženy, s nimiž jsme se měli v diskotéce setkat? Ty se tam ani nepokusily zajít. Seděly na výhledové terase baru na jedné z městských věží a měly pro jistotu vypnuté telefony. Na několik měsíců jsem s nimi přerušil diplomatické kontakty. Diví se mi někdo?

Ein bisschen čili “kousíček”


V rakouské němčině není slovo, které by se používalo častěji. „Ein Bisschen“ tedy v doslovném překladu „kousíček“ ve volnějším „trošičku.“ Tady je všechno „ein bisschen“.
Dobré, špatné, pomalé, rychlé, zlé, příjemné, člověk je trošku hladový, sytý, naštvaný, spokojený, dokonce i „ein bisschen“ mrtvý. Jediné, s čím jsem se zatím nepotkal, žádná z mých pacientek nebyla ještě „ein bisschen“ těhotná – ale myslím, že i toho se dočkám.
Člověk si na to zvykne, dokonce i jinak integračně rezistentní Němec žijící v Rakousku, začne toto slovní spojení nakonec používat místo svého bezbarvého „ein wenig“.
Co ovšem lékaře frustruje, že i pacientům se daří – pokud vůbec – vždy jen „ein bisschen“ lépe. Víc není v Rakousku možné. Pacientka, která dorazila večer v plicním edému, zralá na intubaci a napojení na dýchací přístroj, sedí po celonoční intenzivní léčbě u snídaně a s očividným požitkem se nacpává houskou s medem. Pak primář, jenž právě dorazil na vizitu, se jí ptá svou obvyklou rutinní otázkou – „Jak se vám daří.“ A pacientka, poté, co spolkne sousto, zapije je kávou, odpoví „Trošičku lépe.“
Nevydržel jsem. Možná proto, že jsem kvůli té dámě celou noc nespal a protože jsem byl ještě nezkušený a neznalý rakouských poměrů, jsem na ni vypěnil.
„Jak trošičku? Včera jste se nemohla ani nadechnout, dusila jste se, byla jste modrá jako švestka a teď tu sedíte a snídáte jako by se nic nestalo. Tomu říkáte trošičku lépe?“
Pacintka se na mne podívala pohledem zraněné laně a pak pronesla obviňujícím hlasem: „To ano, ale dneska jsem ještě neměla stolici.“
Ne, neřekl jsem už nic. A už na tu trošičku nic neříkám, nechávam ji bez komentáře. Zvykl jsem si na to, že význam slova „ein bisschen besser“ se pohybuje mezi 1 a 99 procenty zlepšení. Dokážu s tím už žít. Co mi taky zbývá jiného?