Category: Zážitky z cest

Modena


Samozřejmě známe Aceto Balsamico di Modena a když člověk ví, že Luciano Pavarotti byl rozený Modeňan, dovede si představit, že jídlo v tomto městě hraje podobně jako v nedaleké Parmě centrální roli. Balsamico se ostatně velmi liší cenou podle věku, jak dlouho zrálo. To obyčejné je roční, ale existuje i sto let staré balsamico – nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl cenu 289,90 Euro za 68 gramů tohoto zázraku, čili jeden gram bratru za 100 korun. Místní specialitou je vedle spousty těstovin plněných vším možným, dokonce i sladkou dýní, Zampone, plněná prasečí noha, servírovaná s pikantními fazolemi a bramborovou kaší. Přetéká tukem, chutná skvěle, a pokud si ji Pavarotti dával, nedivím se ani jeho váze ani jeho rakovině slinivky břišní, na niž nakonec zemřel.

Kromě toho jsou místní specialitou tortellini a tortelloni (ty jsou větší) s nejrůznějšími náplněmi, zcela čerstvé se dají koupit na trhu Mercato Albinelli přímo v centru města. Místní víno Lambrusco není zrovna můj typ vína, musí se pít (u červeného vína dost neobvyklé) vychlazené a je šumivé. Trošku podobný efekt jako u Prosecca, poněkud horší kvalita se kompenzuje jinými triky. Čili řekněme to zkrátka, je to červené Prosecco. Jenže Lambrusco k Modeně patří a Pavarotti si ho určitě taky neodpíral. A jak se mu po něm zpívalo! Takže když už v Modeně jste, patří toto víno k povinnému programu.

Modena leží na Via Emilia, cestě staré víc než dva tisíce let – i dnes prochází tyto silnice přímo středem historického centra. V roce 43 před naším letopočtem, kdy se město ještě jmenovalo Mutina, se stalo místem jedné z rozhodujících bitev občanské války. Vůdce demokratů a atentátníků na Caesara Marcus Iunius Brutus se zde opevnil proti Marku Antoniovi a čtyři měsíce jeho obléhání odolával, než mu přišla na pomoc armáda vládnoucích konzulů podpořená soukromou armádou tehdy devatenáctiletého Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta. Marcus Antonius utrpěl drtivou porážku, ovšem Oktavián se během bitvy dokázal zbavit obou konzulů, kteří za záhadných okolností zahynuli (jednoho z nich, zraněného, prý Oktavián dorazil vlastní rukou). Poté převzal moc nad Římem, dohodl se se svým sokem Markem Antoniem, sepsali spolu proskripční listinu lidí, kteří by udělali nejlépe, kdyby nebyli (mezi nimi byl Oktavinánův spojenec Marcus Iunius Brutus na prvním místě, Antonius pak zapsal osobně do listiny Cicerona, který mu svými mravokárnými řečmi nesmírně lezl na nervy) a dějiny vzaly svůj spád, na jehož konci bylo zřízení římského císařství.

Poté si ovšem Mutina, která se stala Modenou, žila svůj poklidný život. V době boje císaře s papeže se vlažně postavila na císařskou stranu a po vyhubení Štaufů se zde v roce 1288 zmocnila moci rodina d´Este, která zde s krátkou přestávkou 1308 – 1336 zůstala až do roku 1796, kdy ji dotud vyhnal Napoleon. Pokud je vám to jméno povědomé, pak zřejmě proto, že poslední potomek této dynastie, nejbohatší v tehdejší Itálii, odkázal celý svůj majetek následníkovi rakouského trůnu Františkovi Ferdinandovi, kterého později zastřelili v roce 1914 v Sarajevu. Jednou z podmínek tohoto dědictví a používání jména d´Este bylo, že se František Ferdinand naučí italsky. To tento jazykově naprosto nevybavený vévoda přes několik marných pokusů nezvládl, majetek si ale přesto ponechal. A jméno taky. V roce 1598 se Modena stala sídelním městem vévodství (D´Este v tomto roce ztratili Ferraru) a nastal rozkvět města, jehož znaky člověk nachází na každém kroku.

Ovšem Dóm, centrální stavba města, vznikla ještě než se zde d´Este zmocnili moci. Stavbu zahájili v roce dobytí Jeruzaléma na první křížové výpravě v roce 1099 a lombardský stavitel Lafranco dokázal postavit nejkrásnější ryze románský chrám v Itálii. I když dokončen byl až v roce 1322. Kamenná výzdoba na portálu a v kostele nese jména dvou významných kameníků své doby  Wiligelma, jehož reliéfy na portálu znázorňují biblická témata a v kostele je to pak hrazení vyvýšené  absidy od Anselma da Campione, zobrazující krásnou plastikou poslední večeři. Patronem města a katedrály je svatý Geminiano, někdejší modenský biskup, který zde zemřel pravděpodobně v roce 397 a jehož pozůstatky jsou zde svatou relikvií.

Zvonice a v současnosti vyhlídková věž Girlandina, stejně jako dóm skvostně obložená mramorovými deskami, byla spolu s dómem vzata na seznam kulturního dědictví UNESCO, na vyhlídkovou terasu se dostanete po pouhých 191 schodech, ovšem má to přece jen háček, či spíše háčky dva. Jednak se nahoru pouští jen určitý počet lidí, takže můžete dole před vchodem nějakou dobu čekat a za druhé jsou okna ve vyhlídkové terase zamřížovaná, takže případné fotografie se dají dělat jen přes malé otvory ve čtyřech z oken. Ale při troše dobré vůle – dá se.

Palazzo ducale, tedy rezidence rodiny d´Este, začali stavět v roce 1634, dnes je v této ohromné budově vojenská akademie a není tedy přístupna veřejnosti.

Kulturní sbírky rodiny d´Este jsou obrovské, jako všechny italské vévodské rodiny (Farnese, Gonzaga) byli i d´Este vášnivými sběrateli a výsledky jejich aktivit jsou shromážděny v jedné  ovšem obrovské stavbě Palazzo dei Muzei. Římské vykopávky, obrazy od italských mistrů i obrovská knihovna. Kombinovaná vstupenka platí do všech muzeí kromě bibliotéky, stejný systém mají i v Parmě, neptejte se mě, proč.

Ovšem Modena, to je Ferrari. A Ferrari je v Itálii je absolutní kult. Enzo Ferrari (1898 – 1988) byl v dvacátých letech minulého století úspěšným automobilovým závodníkem. Když ukončil svou závodní kariéru, stal se prodejním agentem firmy Alfa Romeo a současně založil automobilovou společnost Scuredia Ferrari, něco jako jsou současné závodní automobilové stáje, kde montoval závodní auta s motory Alfa Romeo. I s tou stájí slavil úspěchy, zejména pokud za jeho stáj jezdil „létající Mantovan“ Tazio Nuvolari. S tím se později nepohodl a Nuvolari přešel ke konkurenční Masserati. Jenže právě Maseratti, kteří přeložili před druhou světovou válkou svou výrobu z Bologni do Modeny (přesněji do Maranelly v blízkosti Modeny), se rozhodli po roce 1945 vrátit se do Bologne. (Sídlo firmy ale zůstalo v Modeně) Enzo využil lidského i technického potenciálu, který v Maranelle zanechali, a založil svou automobilku. První auto s emblémem vzpínajícího se koně opustilo linku v roce 1947. (Takže letos slaví Ferarri 70 let své produkce) V roce 1951 vyhrál Ferrari první velkou cenu, bylo to v Silverstonu ve Velké Británii. Už o rok později se stal Alberto Ascari s vozem Ferarri mistrem světa a rok nato titul dokonce obhájil. Od té doby vyhrála stáj Ferrari 15 titulů mistrů světa a 16 titulů konstruktérů. Jen Michael Schumacher vyhrál mezi roky 2000 – 2004 v barvách Ferrari pět titulů po sobě. Ferrari je v Itálii stejný kult jako kopaná. Ital, který nefandí Ferrari, není Ital. A dokáže – naprosto zcela výjimečně – mít rád dokonce i Němce, jako Michaela Schumachera nebo Sebastiána Vettela, pokud sedí za volantem jejich značky a s ní vyhrává. Milovali dokonce i Nickyho Laudu a to už byla opravdová fuška – Lauda nebyl právě nositelem sympatií. Momentálně jsou Italové ovšem frustrováni převahou značky Mercedes. Enzo Ferrari zemřel v roce 1988 ve věku devadesáti let, v roce 2002 pustila firma na trh model Enzo, aby svému zakladateli vzdala patřičnou čest.

Muzea Ferrari jsou jak v Modeně samé, tak v Maranelle, kde se auta vyrábějí, vzdálené od Modeny asi 15 kilometrů. Dá se koupit i společný lístek na obě muzea (za 26 euro) a existuje i transport od jednoho k druhému, což organizuje muzeum samotné. Ale i jen samotné modenské muzeum stojí za to. Není velké, ale zážitek s projekcemi a hudbou je velmi intenzivní. Mimochodem autorem Muzea v Modeně byl Jan Kaplický. Jak víme, co bylo dobré pro Ferrari, nebylo dobré pro Prahu. Realizaci jeho návrhu stavby Národní knihovny z roku 2007 chtěl prezident Klaus zabránit vlastním tělem a primátor Bém zprvu sice Kaplického návrh podporoval, nakonec se ale pod tlakem své strany stáhl a projekt se nerealizoval. V roce 2008 Kaplický, jehož stavby stojí po celém světě jen ne v jeho domovině, odmítl vyznamenání českého ministerstva kultury a v roce 2009 pak zemřel. Takže, abychom se podívali na jeho díla, musíme do ciziny.

Tak tedy Modena. Město s velmi dobrou polohou pro poznávání provincie Emilia Romagna, odtud je blízko do Bologni, Parmy, Mantovy a ani Ferrara či Verona nejsou nepřekonatelně daleko.

Jediný problém, ale ten budete mít v podstatě v každém italském městě – o víkendu bez rezervace je večer skoro nemožné najít místo v nějaké restauraci. Abyste mohli ochutnat Torteloni, Zampone či Lambrusco. Pozor! V celém starém městě není ani jeden supermarket, pouze několik obchodů s ovocem a zeleninou a ojediněle obchody s lahůdkami. Zřejmě se tak stalo na nátlak loby restaurací, tratorií, osterií a ostatních stravovacích zařízení.

Žízní tedy v Modeně určitě neumřete – bary jsou na každém kroku, hlad ale není vyloučen. Měli jsme štěstí, utrhli jsme Trattoria accademica poslední dvě místa. A dostali legendární Zampone, mimochodem od číšnice pocházející z Moldávie, která se velmi potěšila, že může se zákazníky mluvit rusky. Místo v restauraci je tedy přece jen výhodnější rezervovat předem.

Velkou výhodou Modeny je její parkoviště. Přímo ve středu města, naléhající na historické centrum je obrovské podzemní parkoviště Parcheggio del Centro pod velkým parkem Novi Sad s parkováním za přijatelné ceny 90 centů za hodinu a 12 Euro za celý den, kde není problém kdykoliv najít parkovací místo. A na rozdíl od Parmy a jejího přímo hororového parkoviště Guito je zde vjezd široký a pohodlný.

Takže pokud jste se rozhodli pro poznávání provincie Emilia Romagna, je Modena optimální východiště.

Mantova


Mantova údajně vznikla na ostrově mezi vodami, které byly slzami věštkyně Manty, dcery kněze a věštce a daly vzniklým vodám věšteckou sílu. Manta se provdala na toskánského krále Tiberina. Ocmus, jejich společný syn, pak v jezeře založil město, kterému dal jméno své matky. Tolik praví legenda.

Ta  pověst je rozkošná, ale Mantova by si i bez ní zřejmě uchovala pověst jednoho z nejkrásnějších italských měst a vůbec nejkrásnějšího v pádské rovině. A právem. Může za to její zeměpisná poloha, která ji obklopuje třemi jezery (Lago superiore, Lago di mezzo a Lago inferiore, které jsou vlastně rozšířením toku řeky Mincio krátce předtím, než se vlévá do Pádu) a stavební aktivity rodu Gonzaga, který městu od roku 1328 vládl, když se mu podařilo vypudit z města (samozřejmě násilně a za prolévání krve) první diktátorskou rodinu Bonacolsi. Tuto událost zobrazuje realisticky malba Domenica Moroneho v Salla dela Stemma v Palazzo ducale. Gonzagové se orientovali politicky vždy správně a nešetřili penězi, když bylo třeba.  Karel IV. je roku 1362 povýšil na hrabata, Zikmund 1433 na markrabata a konečně za Karla V. to dotáhli až na vévody – výš už se nedalo. Drželi se stranou konfliktů o vládu v severní Itálii, dařilo se jim i hospodářsky, díky chovu koní, slavnému v celé Itálii, vydělávali obrovské sumy peněz, které investovali do zkrášlování svého města. Výsledek stojí za to.

Giuseppe Verdi do Mantovy vložil děj své opery Rigoletto. Rigolettův dům i se sochou tohoto hrbatého dvorního šaška najdete před Palazzo Ducale na náměstí Sordello, je zde turistická informační kancelář.

Centrem města – i když se nachází na jeho okraji – je Palazzo Ducale. Proč se do Castello San Giorgio a Corte Nuova pouští dopoledne a do Cortile d´Onore odpoledne, nevím, vstupenka platí ale pro obě části návštěvy.  Zřejmě by toho bylo najednou prostě moc a tak dostane návštěvník možnost vstřebat dojmy a osvěžit se mezitím v jednom z početných lokálů na Piazza Sordello před palácem. Celý palác se skládá s celkem osmi stavebních celků, které vznikly postupně mezi třináctým a sedmnáctým stoletím. Má více než 500 místností a sálů na celkem 34 000 čtverečních metrech obytné plochy (ano správně, víc než tři hektary obytné plochy!) a k tomu 15 nádvoří a zahrad.

DSC_0703

Srdcem hradu je Castello S.Giorgio, nejstarší část paláce, kdy sloužil ještě v první řadě obranným účelům. Přesto si zde Ludovico Gonzaga nechal v sále Camera degli Sposi vytvořit od svého dvorního malíře Andrea Mantegni  v letech 1465 – 1474 freskový cyklus, zobrazující jeho samého s celou rodinou jakož i jeho setkání se synem a císařem Friedrichem III. před Milánem. Na rodinné fresce jsem objevil i postavičku se vztahem ke Grazu, princeznu Paulinu de Gonzaga. Tato chudinka byla postižena kostní tuberkulózou. Měla tedy hrb a i jinak neoplývala ani krásou ani stepilou postavou. Byla prostě neprovdatelná (na fresce je skutečně zobrazena hodně reálně). Její zoufalá matka Barbara von Brandenburg (podle fresky taky žádná krasavice) zveřejnila ve snaze přece jen sehnat nějakého ženicha výšku věna, kterou její dcera dostane. To probudilo zištné plány v tehdejším císaři Friedrichovi III. Ať ho nazývali „Erzschlafmütze“ tedy něco jako „Arcispací čepice“, ať neuměl bojovat, vládnout ani přijít k penězům, v jednom byl mistr a to byla sňatková politika. Díky spojení svého syna Maximilána s dědičkou Burgundska Marií a poté spojením svého vnuka Filipa s Johanou španělskou položil základy habsburského impéria, nad nímž slunce nezapadalo. Teď zacítil opět šanci. Už od roku 1382 patřil přístav Terst k habsburským zemím, neměl ale po pevnině žádné spojení s ostatními habsburskými državami. Mezi ním a Korutany se nacházelo hrabství Goricie. S místními hrabaty měli Habsburkové smlouvu, že pokud jeden z těchto rodů vymře, přejdou jeho državy na rod druhý. Tehdejší hrabě Leonhard byl známý svým náročným životním stylem, byl permanentně nesolventní a topil se v dluzích. Friedrich si dobře spočítal, že Pavlína Gonzaga nikdy nebude moci mít děti, její peníze by ale Leonhard mohl velmi dobře potřebovat. Plán vyšel. Leonhard se s Pavlínou a jejím obrovským věnem oženil (a hned ho zase rozflákal) manželství zůstalo bezdětné a Goricia přešla do habsburského držení a tím se stal Terst jako strategicky důležitý přístav až do roku 1918 integrální součástí habsburského impéria.

DSC_0681

Gonzagové se ostatně ženili a vdávali do nejlepší společnosti. Jednak měli nestoudně hodně peněz na věna pro své dcery a na druhé straně byli ochotni přimhouřit oko nad věnem nevěst z císařských rodin, když se zase ty vdávaly do Mantovy. Císař Ferdinand I. udal do Mantovy až dvě své dcery (měl jich chudák až dvanáct a najděte pro takové požehnání dostatek vhodných ženichů!) Nejprve provdal Kateřinu za Francesca III. Gonzagu a když tento umřel, ihned provdal další svou dceru Eleonóru za jeho nástupce Guglielma. Jeho syn Ferdinand Tyrolský si zvolil za svou druhou manželku – po neurozené Filipíně Welserové – Annu Kateřinu Gonzagu, mimochodem dceru své vlastní sestry Eleonory. Ta měla povít tyrolskému vévodovi syna, který by převzal vládu nad habsburským rodem a zabránil tak v nástupu na trůn Ferdinandovu synovci a jmenovci Ferdinandovi Štýrskému, o kterém měl jeho strýček (právem) velmi nelichotivé mínění. Plán se nezdařil, Anna Kateřina povila už postaršímu bonvivánovi jen tři dcery. Ještě jednou se pokusil aspoň císař Matyáš postavit štýrskému fanatikovi překážku do cesty a vzal si za ženu onu dceru Ferdinanda tyrolského a Anny Kateřiny Annu (tedy vlastní prvostupňovou sestřenici) za ženu, ale v té době už lékaři padesátičtyřletému panovníkovi diagnostikovali  „impotentia totalis“. Nic nepomohlo, na trůn se dostal Ferdinand Štýrský a cesta k třicetileté válce byla otevřena. A konečně, sám Ferdinand, teď už zvolený císař toho jména druhý, u nás neslavně známý procesy po Bílé Hoře, si za svou druhou manželku vzal Eleonoru Gonzagu, vnučku své tety Eleonóry.

Ferdinand II. byl ovšem příčinou největší hrůzy v dějinách Mantovy a (v podstatě i Evropy). Právě Mantova byla největší katastrofou třicetileté války. Právě  v době, kdy Ferdinand díky Valdštejnovi porazil dánského krále a cítil se být na vrcholu moci, vymřel rod mantovských Gonzagů po meči. Přesto, že se až dva členové rodu, Ferdinand a Vincenzo postupně vzdali kardinálských hodností, aby mohli zplodit potomky a rod zachránit, ani jednomu se to nepodařilo a v roce 1627 rod Gonzagů v hlavní linii vymřel. Poslední vládce Vincenzo se zabezpečil tím, že celé vévodství odkázal svému vzdálenému příbuznému Karlovi z francouzské linie Gonzaga Nevers. Ten měl skutečně na uprázdněný vévodský trůn největší nároky. Ovšem Ferdinand, od roku 1622 ženatý se sestrou posledních Gonzagů, který se právě cítil být nezpochybnitelným a neporazitelným pánem celé tehdejší Evropy, se rozhodl, že Mantovu vyhlásí za uprázdněné říšské léno (což v podstatě právně opravdu byla) a obdaruje tímto bohatým kouskem země svého favorita Ferranteho II. Gonzagu ze španělské linie rodu (jak už jsem řekl, Gonzagové byli zešvagřeni s celou Evropou). Ačkoliv císařovi rádcové panovníka před tímto krokem důsledně varovali, protože Karel byl Francouz, stál za ním stál mocný kardinál Richelieu, čekající jen na vhodnou záminku k vstupu do třicetileté války aby si taky mohl něco pro sebe urvat, Ferdinand, který jinak svého ministerského předsedu Ulricha z Eggenberka v politických rozhodnutích poslouchal téměř na slovo, se zaťal a prosadil si své.  Následkem byl vstup Francie do třicetileté války, která se tak protáhla o dalších dvacet let. Samotná válka o dědictví mantovské trvala od roku 1627 do roku 1631. Císařské vojsko pod vedením generála Rambalda Collalta, pána na české Brtnici a mantovského rodáka sice 18 července 1630 Mantovu dobylo a strašně ji zpustošilo, nakonec ale císařští, bojující na dvou frontách (v roce 1630 se v Pomořanech vylodil švédský král Karel Gustav a zahájil své vítězné tažení Německem) museli přistoupit na to, že se novým vévodou stane francouzský kandidát Karel I. Gonzaga Nevers. To ovšem neznamenalo, že by se Francie hodlala z bojových akcí stáhnout. Začala poslední, nejpustošivější část třicetileté války.

Ale zpět k freskám Camera degli Sposi.

Malíř Andrea Mantegna tedy, jak řečeno, zobrazoval až překvapivě věrně realitu (manželka Ludovica Gonzagy Barbara z Brandenburgu vypadá přímo hrozně), do jedné z dekorací stěny zabudoval i svůj vlastní autoportrét. Domohl se značného majetku, jeho velký dům na okraji města je dnes také muzeem a dokonce si našel vznešenou nevěstu, která mu pomohla vstoupit do městské nobility. Samozřejmě se dozvíte, že Camera degli Sposi je nejkrásnější místností na světě. Italové od těch svých „nej“, čili „piú“ prostě nepopustí. Andrea Mantegna vytvořil i další důležité dílo, kostel svatého Ondřeje, Chiesa di San Andre na náměstí Piazza delle Erbe.

Je to jeden z prvních renesančních kostelů, jednolodní basilika s vysokými renesančními oblouky a hranatými sloupy a s architrávem podle vzoru římských chrámů – v té době se jednalo o zcela nový a revoluční styl, ostatně až tak hodně renesančních kostelů neexistuje. Kostel ochraňuje velmi obskurní svatou relikvii, která se nachází v kryptě pod chrámem a je ji možno navštívit v rámci provázené prohlídky, která se koná dvakrát za den. Pod osmihranem v srdci kostela, tedy pod jeho kopulí, se nachází údajná svatá krev Kristova promíšena s půdou z hory Golgoty. Podle pověsti voják Longinus, který probodl kopím Kristův bok, nabral vytečenou krev i se zemí, do níž vsákla, a když pak zemřel v Mantově, tuto zkrvavenou hlínu zakopal. Byla poprvé objevena v roce 804, kdy bylo založeno mantovské biskupství a pak znova v roce 1048. Kdo má chuť, ať té legendě věří, každopádně se na velký pátek nosí tato relikvie slavnostně celým městem. Jak pravil svého času císař Friedrich II. – fantazii byzantských a benátských kupců nebyly stanoveny žádné hranice.

Duomo na náměstí Piazza Sordello je vedle kostela svatého Ondřeje téměř bezvýznamný. Je to chaotická směs všech možných stavebních prvků od románského a po klasicismus. Mantované svůj dóm začali stavět v roce 1131, v osmnáctém století pak budovu naprosto znehodnotili barokní fasádou, možná má někdo jiný názor, pro mě je ale katedrála prostě ošklivá a stačí si ji prohlédnout jedním okem.

Jinak je ovšem v Mantově všechno krásné. V sále Sala del Pisanello objevili fresky mistra Pisanella ze čtrnáctého století a pamětní tabule upozorňuje, že v tomto sále koncertoval sám nesmrtelný Paganinni. V novém paláci jsou nádherná nástěnné i stropní desky a obrazy od Paula Rubense, který pracoval pro Gonzagy v letech 1605 – 1607 a vytvořil pro ně monumentální obraz Svaté trojice. A zportrétoval i posledního Gonzagu Vincenza v jeho mladých letech.

Poněkud stranou, už mimo historické centrum, stojí Palazzo Te. Postavil ho Rafaelův žák Giulio Romano v čase, když tam byl ještě ostrov řeky Mincio (kdysi byla celá Mantova na ostrově). Vévoda Federico II. Gonzaga si dal tento palác stavět jako svou letní rezidenci za hradbami tehdejšího města v letech 1525 – 1535. Je to opravdový skvost renesančního stavitelství s rybníky, zahradami a kolonádami. Později se právě touto stavbou nechal inspirovat jak Ludvík XIV. pro stavbu Versailes, tak i Marie Terezie pro stavbu Schönbrunnu. Fresky na stěnách od Giulia Romana jsou úžasné, zejména sál Gigantů, který líčí pád Gigantů, kteří pro Jupitera kovali jeho blesky, či sál Amora a Psyché. V smyslu renesance vyzdobil Giulio Romano sály ne motivy křesťanskými, ale motivy z řecké mytologie. V roce 1530 navštívil Mantovu na své korunovační cestě do Bologni císař Karel V. Jeho návštěva je na zámku Te podrobně tematizována, je zde dokonce i jídelníček ze slavnostní tabule – bohužel jen v italštině. Mantovu navštívila i delegace českých pánů, provázejících budoucího císaře Maximilána II. při jeho návratu ze Španělska v roce 1551. Právě dojmy z tohoto města měly mladé pány pohnout k tomu, že po návratu začali přestavovat své středověké hrady na renesanční paláce podle italského stylu – na území českého království vstoupila v tom roce renesance, ovlivněná především stylem Giulia Romana  a jeho mantovských staveb.

DSC_0761

Na náměstí delle Erbe můžete navštívit i rotundu San Lorenzo z jedenáctého století se zbytky fresek a sochařskou výzdobou a obdivovat radnici s Torre dell´Orologio –  s astronomickými hodinami z patnáctého století, které zkonstruoval matematik, astrolog a mechanik Bartolomeo Manfredi.

Mantova zůstala rodu Gonzaga až do roku 1707, tehdy se jí v rámci války o dědictví španělské zmocnili Habsburkové – proto vystavují v Castello San Giorgio i cestovní příbor Marie Terezie, zřejmě si ho tam zapomněla. Ovšem v roce 1796 se severní Itálií prohnal na svém italském tažení mladý generál Napoleon Bonaparte a zanechal za sebou spoušť. I když odtud Francouze v roce 1799 vypudil ruský generál Suvorov, přišli brzy znovu. V roce 1805 po vítězství u Slavkova připojil Napoleon Mantovu k Francii. Pro Rakušáky má toto město tragický nádech, protože zde byl popraven tyrolský národní hrdina Andreas Hofer. Ten vedl několik let povstání Tyroláků proti francouzské a bavorské nadvládě a uštědřil do té doby neporazitelným Francouzům hned několik porážek. (Napoleon utrpěl svou první porážku v otevřené bitvě až u Aspern v roce 1809 od arcivévody Karla, který si tím vysloužil sochu na Heldenplatzu ve Vídni) Nejslavnější vítězství slavil Hofer na hoře Isel nad Innsbruckem, kde je dnes skokanský můstek, na němž se koná tradiční třetí závod Turné čtyř můstků na přelomu roků. Po vídeňském kongrese přišli Rakušáci znova a až v roce 1866 po prohrané bitvě u Hradce Králové museli Mantovu spolu s Benátkami odstoupit spojencům vítězného Pruska – Italům. Dnes je malá Mantova (jen 47 000 obyvatel) jedním z nejnavštěvovanějších měst v Itálii. Každý podzim se zde koná setkání oldtimerů, na počest nejslavnějšího novodobého Mantovana Tazia Nuvelariho, zvaného „létající Mantovan“, který platil v třicátých letech dvacátého století za neporazitelného automobilového závodníka. Závodil za stáj Enza Ferrariho Scuderia, než se s Enzem rozhádal a přešel ke konkurenčnímu Maserati. Dva kohouti na jednom smetišti se prostě nesnesli ani tehdy.

Tehdy, ale nejenom tehdy bojuje Mantova s naprostým nedostatkem parkovacích míst. Takže pokud budete chtít toto kouzelné město na řece Minciu navštívit, raději si přivstaňte.

Ovšem i dámy si přijdou na své, shopping je možný a to dokonce i v neděli. Když jsme do Mantovy s manželkou v neděli jeli, dohodli jsme se, že aspoň tento jediný den budeme věnovat výhradně kultuře a shopping, který byl jinak každodenní součástí našeho plánu, výjimečně vynecháme. Doufal jsem totiž, že obchody budou v katolické Itálii v neděli zavřené. Chyba lávky. Obchody na Piazza delle Erbe byly otevřené. A v nich šatičky na naši pětiletou vnučku, přesně takové, jaké jsme hledali. Měla totiž jít následující sobotu za družičku na svatbu, a tedy nákup příslušného oblečení byl jednou z priorit naší italské dovolené. Šatičky byly na pětileté dítě, koupili jsme je tedy a byli jsme šťastní – tedy hlavně já, protože jsem si myslel, že to mám šťastně za sebou.

Těšil jsem se příliš brzy. Když jsem se vrátil k manželce z fotografování – Mantova je totiž nejkrásnější přes vodu, tedy přes jezera řeky Mincio a ta jsou dost široká, aby se člověk pro dobrou fotku musel proběhnout, pravila žena, že máme problém. Že jsme koupili šaty velikosti 110 centimetrů, ale naše milovaná vnučka mezitím nekontrolovaně vyrostla na 116 centimetrů a tedy potřebuje velikost 120, tedy podle italského měření šatičky na šestileté dítě – nevím, proč jsou italské děti tak malé. Že mám problém především já, jsem pochopil, když mi manželka řekla, že tedy musíme do obchodu a já musím prodavačce, která neuměla podle dobrého italského zvyku ani jediné slovo anglicky, vysvětlit, oč jde. Vystoupil mi na čele pot. S mým lámaným italčinem jsem měl vysvětlovat tak komplikovanou věc?

Ale dal jsem všechny síly a znalosti jazyka dohromady a vysvětlil jsem prodavačce, že manželka telefonovala s dcerou a že naše vnučka, pro kterou ty šaty myšleny jako dárek, vyrostla víc, než jsme tušili a že tedy potřebujeme šaty o číslo větší. Prodavačka prohlásila, že to není problém, z čehož jsem pochopil, že mi rozuměla a vydala se ke stojanu. A tam podle očekávání zjistila, že tyto šaty ve větším čísle nemají. Moji nesmělou otázku, zda bychom mohli nazpět dostat peníze, odmítla rázným „non e possibile.“ A začala nám nosit nejrůznější šaty a oblečky. Problém byl, že ty byl všechny vhodné do školky nebo na hřiště ale rozhodně ne na svatbu. „Tak jim přece řekni, že je to na svatbu,“ vyzvala mě manželka. To mě tedy dojala. Svatba nepatří právě k základní slovní zásobě, když se učíte cizí jazyk jako samouk. Nejhorší ale bylo, že jsem věděl, že to vím – totiž existuje přece Figarova svatba a jméno opery jsem už mnohokrát slyšel v italském originále.

Ale znáte to. Když si na něco potřebujete spěšně vzpomenout, prostě to nejde. Zkoušel jsem to s Noce, Noca, nikdo mi samozřejmě nerozuměl. Protože jsem moderní člověk, nepozorovaně jsem si na mobilu našel slovník online a zadal slovo svatba – mobil mi odpověděl, že je to „matrimonium“. To jsem ale zaváhal. Něco mi říkalo, že matrimonium znamená v italštině manželství. Kdybych ho použil, mohla by si prodavačka myslet, že hodláme provdat naši pětiletou vnučku a zažít pochybovat o našem náboženském vyznání a nejen o něm. Zaťal jsem se a to slovo jsem nepoužil. Nakonec jsme koupili pěkné šaty do školy i s punčoškami, nebylo to ono, ale nebylo to úplně špatné.

Když jsem nastupoval vyčerpán do auta, vzpomněl jsem si „Le nozze de Figaro“. Bylo pozdě. Ale to slovo „Le nozze“ už určitě nikdy nezapomenu ( i když se jedná o plurál). A i když ho zřejmě už nikdy nebudu potřebovat.

Mantova je prostě krásná. A dobře se v ní nakupuje. Rozhodně ji při návštěvě Itálie nevynechejte.

Parma


Samozřejmě, když se řekne Parma, tak si člověk okamžitě vybaví parmské proscuitto a parmezán. Na tom nic nezměnil ani aféra firmy Parmalat, jejíž konkurs byl největším finančním skandálem novodobé Itálie. Parma se pyšní nejvyšší životní kvalitou v Itálii a sídlí zde i Evropský úřad  pro bezpečnost potravin „Euroean food safety autority“. Kde taky jinde, že?

A Parma, to je samozřejmě i hudba a Verdi, narozený v La Roncole v parmské provincii, na kterého jsou parmští nesmírně hrdí – Verdi je Italy považován za největšího komponistu všech dob, většího než Mozart či Beethoven, o Smetanovi či Dvořákovi ani nemluvě. V Parmě se samozřejmě každý rok koná do konce září do konce října Verdiho festival. Teatro Regio je vhodným místem pro uvedení Verdiho oper, toto divadlo v neoklasicistickém stylu bylo postaveno v roce 1829 a otevřeno dílem Vincenza Belliniho – Verdimu bylo tehdy teprve šestnáct let. A pak je tu i geniální houslista Paganini. Ten zde působil jako ředitel dvorního orchestru čtyři roky 1835 – 1839, než ze zdravotních důvodů odjel do Nizzy, kde i zemřel. A není třeba zapomenout na parmského rodáka slavného dirigenta Toscaniniho., který má v Parmě vlastní muzeum ve svém rodném domě.

Dobré jídlo a krásná hudba, není to úžasná kombinace?

A to měla Parma jednou opravdu namále. V roce 1248 vrcholil konflikt mezi císařem Friedrichem II. a papežem Inocencem IV. Papež utekl z Itálie, kde se necítil být bezpečný a ukryl se na tehdejší francouzské hranici v Lyonu. Francouzský král Ludvík svatý jej totiž na své území nevpustil. Nechtěl si to s císařem rozházet, zejména když se právě sám nacházel na křížové výpravě v Egyptě. Císař se pak po vítězné bitvě u Cortenuovo nad Milánem cítil být konečně dostatečně silný, aby papeže přivezl do Itálie zpět a přinutil ho poslouchat. Cesta byla připravena, v Turíně se k císaři připojila vojska vévody Savojského, který už i zajistil přechod přes alpské průsmyky a papeži začal zvonit umíráček. Jenže právě ve chvíli, kdy císařská vojska opustila Turín, podařilo se guelfské straně v Parmě pomocí papežských žoldnéřů, které vpustili tajně do města, získat moc a od císaře odpadnout. Císař se nechal strhnout emocemi – přerušil tažení do Lyonu, s celou armádou přitáhl k Parmě a začal ji obléhat. Byl nepříčetný vztekem a netajil se úmyslem město vymazat z povrchu zemského. Protože Parma neleží na žádném větším říčním toku (jejím středem protéká říčka Parma) byl tento strategický záměr realizovatelný a císař už v blízkosti Parmy vybudoval nové – zatím dřevěné – město se jménem Viktoria, která měla oslavit jeho vítězství nad povstalci a po jejím zničení Parmu nahradit. Když vyhladovělí měšťané Parmy přišli k císaři a slíbili se pokořit a kát, císař jejich kapitulaci nepřijal. Oznámil jim, že je nechá všechny hlady pomřít, případně je všechny vyvraždí, ale k žádnému vyjednávání není ochoten. Byla to jeho největší chyba, které se jinak nesmírně schopný vládce dopustil. Emoce nejsou dobrým rádcem a zoufalství dodává lidem sílu. Parmští se rozhodli vsadit všechno na jednu kartu, protože stejně jinou možnost neměli. Využili chvíle, kdy byl císař se svou osobní gardou na lovu, a učinili výpad. Při něm se jim podařilo zničit Viktorii a rozprášit císařské oddíly. V boji zahynuli významní císařští ministři a generálové jako například Thaddeus de Soussa. Byla to největší vojenská porážka, jakou Friedrich II. kdy utrpěl a z ní se už nikdy nevzpamatoval. Když poté Bologňané zajali jeho nemanželského syna a nejschopnějšího z jeho vojevůdců Enzia, nedalo se tragédii císařské moci v Itálii už dál zabránit. Císař zemřel v roce 1250, jeho syn Konrád o čtyři roky později, jeho nemanželského syna Manfreda, který se spokojil s titulem Sicilského krále, zabili francouzští rytíři v bitvě u Beneventa v roce 1266 a o dva roky později nechal Karel z Anjou v Neapoli popravit posledního Štaufa, syna císaře Konráda a vnuka Fridricha II. Konradina. Císařská moc v Itálii byla definitivně minulostí, chabý pokus dědečka našeho Karla IV. Jindřicha VII. o její obnovení v letech 1311 – 1313 skončil císařovou smrtí před Siennou.

Takže chléb se lámal opravdu v onom památném roce 1248 před Parmou a zde se rozhodlo o další budoucnosti Itálie – budoucnosti nezávislých městských komun bez císařské nadvlády. V nastalém boji mezi těmito komunami ovšem Parma už žádnou významnější roli nehrála a dostala se už ve čtrnáctém století pod nadvládu milánských Viscontiů a poté Sforzů. Když se ovšem  Milána zmocnili Francouzi a vyhnali odtud Ludovica Sforzu, spojil se papež Julius II. s císařem Maximilánem a Benátkami do tzv Svaté ligy. K rozhodující bitvě došlo v dubnu 1511 u Ravenny, Svatá liga byla poražena, ale francouzský velitel Gaston de Foix v bitvě padl (v Miláně v Castello Sforzesco můžete obdivovat jeho nádherný náhrobek). Bez něj se francouzský král Ludvík XII. v MIláně neudržel a Svatá liga si rozdělila kořist, přičemž pořádně obrala i francouzského spojence vévodu ferrarského. Julius II. si v roce 1512 přisvojil Parmu, Piacenzu a Modenu. To využil papež Pavel III., vlastním jménem Alessandro Farnese. Vytvořil z Parmy a Piacenzy samostatné vévodství a daroval je svému nemanželskému synovi Pieru Luigimu. Rodina Farnese se po počátečních problémech (Pier Luigi byl už po necelém roce své vlády zavražděn a jeho syn Ottavio se musel po dlouhé roky natahovat se svým tchánem Karlem V. o své dědictví) dokázala na vévodském trůnu usadit a pro Parmu, která byla jejich rezidenčním městem, nastalo období největšího rozkvětu.

Parma, to jsou fresky – zasloužila by si jméno „citta frescata“ a když hovoříme o freskách, musíme hned jedním dechem vzpomenout dvě jména – Antonia Allegriho zvaného Corregio a Girolama Francesca Maria Mazzolu, zvaného Parmigiano. Ten první je mistrem hry světla, ten druhý je mnohem temnější, jejich díla jsou ale v Parmě všude, protože po nástupu rodiny Farnese se stavělo a malovalo jako o závod. Zřejmě měla tato rodina víc než dost peněz z papežské pokladny a ostatně i přímé kontakty na císařskou rodinu. Ottavio, syn Piera Luigiho byl ženat s dcerou Karla V. Markétou Parmskou ( o té jsem psal v článku o Piacenze, kde je i pochována) a byl i správcem nizozemských provincií, určitě se tím neochudil. I když ho prý jeho manželka nemohla vystát.

Parmský dóm je monumentální stavba v románském stylu s gotickými prvky. Pochází z dvanáctého století a ze stejné doby ( z roku 1178)  je i reliéf snímání z kříže v jeho vnitřku od Benedetta Antelaniho, který vytvořil i blízké baptisterium. Celý vnitřek kostela je vyzdoben freskami. S výjimkou dvou bočních kaplí není zde skoro ani jeden centimetr, který by nebyl pomalován. A samozřejmě kupoli nemohl  vyzdobit svou malbou nikdo než už vzpomentý Coreggio. (Jeden z obrazů tohoto mistra se zatoulal na Moravu do zámku v Čechách pod Kosířem, takže kvůli Corregiovi osobně není třeba jezdit zas až tak daleko).

Hned vedle dómu je obrovské baptisterium, obložené růžovým mramorem. Vstupné do této křesťanské budovy stojí nekřesťanských osm eur, ovšem vnitřní výzdoba bere tak trochu dech. I zde jsou fresky, fresky a opět fresky. Na  vysoké klenbě stropu jsou ve třech řadách nejprve apoštolové a evangelisti s hlavami svých symbolických zvířat, pak postavy ze starého zákona a ještě jednou evangelisté, tentokrát už s hlavami vlastními a v dolní řadě série výjevů ze života svatého Jana Křtitele. Ale i stěny jsou pokryty freskami a na galerii jsou sochy s obrazy lidských činností v jednotlivých měsících – velmi podobné pokud ne totožné s freskami na podlaze Sant. Michele v Pavii se znaky zodiaku, tedy zvěrokruhu.

O jedno náměstí a pár kroků dál je pak kostel svatého Jana Evangelisty. Tento kostel začali stavět v roce 1510 v renesančním stylu – ve světě jsou renesanční kostely spíše výjimkou, v povodí Pádu to ale zas až taková vzácnost není, například v Mantově je ještě monumentálnější renesanční chrám svatého Ondřeje.  Stropní fresky v Janu evangelistovi jsou opět od Coreggia, na výzdobě se ale podílel samozřejmě i Parmiggiano.

Rozhodně si člověk nesmí nechat ujít Palazzo della Pilotta, který si dala rodina Farnese stavět jako sídelní palác, který ale nikdy nebyl dokončen. Jinak by zřejmě svou velikostí překonal i zrůdně velké sídlo v Piacenze. Především Teatro Farnese je třeba navštívit. Úžasný příklad renesančního dřevěného zastřešeného divadla, jaký zřejmě není nikde jinde na světě. Člověku se až tají dech, podobně jako v jantarové komnatě v Carském selu nebo v Palermu v Capella palatina. Italové si nesmírně potrpí na všechna „nej“ v tomto případě s nimi ale souhlasím.

Kromě toho je v Palazzo della Pilota samozřejmě jako v každém italském městě obrovská pinakotéka. Nejsem právě fanouškem Leonarda da Vinciho, protože mi jeho obrazy připadají příliš chladné a zahleděné do sebe. Ale kresba portrétu mladé ženy, který zde v Parmě mají, je prostě úžasná. V mých očích zastínií jak Monu Lisu tak i Dámu s hranostajem, tedy ony nejslavnější Leonardovy ženské portréty. Do kresby v pinakotéce v Parmě se člověk může zamilovat.

Je zde i jeden obraz od mého oblíbeného renesančního mistra Sandra Boticelliho a samozřejmě obrazy od parmského génia Coreggia. V někdejším benediktýnském klášteře, nazývaným Sant Paolo je pak Camera Coreggio, pokrytá freskami tohoto mistra.

Když vstoupíte do sbírek Palazzo della Pilotta, pozdraví vás hned vévodkyně Maria Luisa a to hned dvakrát – jednou jako obrovský portrét, podruhé jako socha. Parmští svou duchessu prostě milují.

Jmenuje se po ní jednak jeden dezert a jednak roláda se šunkou a parmezánem. Této druhé manželce Napoleona I. Bonaparta bylo vídeňským kongresem přiděleno právě vévodství Parma a Piacenza a to na dobu jejího života. Syna, kterého měla s Napoleonem, musela nechat ve Vídni, aby zůstal pod císařským dohledem a Francouzům nenapadlo odvézt si ho do Paříže a provolat ho novým císařem. Španělští Bourboni, kteří městu vládli od vymření rodu Farnese, museli čekat. (Když se pak v roce 1847 po smrti Marie Luisy konečně dočkali, vyhnala je odtud revoluce roku 1948.) Marie Luisa si očividně nevedla špatně, měla rozsáhlé umělecké zájmy, sbírala obrazy, iniciovala stavbu parmského divadla, do politiky se moc nepletla, což bylo dobře, na to jsou totiž Italové alergičtí. Lásku svých poddaných si tímto způsobem získala rychle. Samozřejmě i díky svému příběhu lásky. Když jde o lásku, jsou Italové hned naměkko. Marie Luisa se totiž zamilovala do generála Adama Alberta von Neipergg, což vyvolalo ve Vídni u jejího otce císaře Františka velkou nevůli. Zaprvé byla ještě oficiálně provdaná za Napoleona, dlícího v té době na Svaté Heleně, a císař nebyl ochoten svolit k rozvodu. Zadruhé byl vztah členky císařského domu (císařské dcery!) s pouhým hrabětem morganistický a císař František se stavěl k takovým vztahům vždy velmi rezervovaně (Jeho bratr arcivévoda Johann musel čekat na povolení k sňatku se svou milovanou Annou Plochl celých deset let). Ovšem Marie Luisa, která mezitím porodila milovanému hraběti několik dětí, si vytrucovala své. V roce 1821 po Napoleonově smrti dostala svolení k svatbě. Dnes jsou oba milenci a pozdějši manželé pochováni vedle sebe v kostele Santa Maria della Steccata. Tento krásný kostel je vyzdoben freskami mistra Parmeggiana, jehož socha stojí na náměstíčku před chrámem.

Parma patří určitě k nejkrásnějším městům v severní Itálii, už jen obchody s výklady plnými prosciutta stojí za to. Parmská šunka se vyrábí ze speciálně vyšlechtěných prasat, které musí dosáhnout přesně definované váhy. A šunka se samozřejmě vyrábí už po staletí tradičním kontrolovaným způsobem, který zajišťuje výrobku onu legendární kvalitu.

Ovšem pokud se tedy vydáte do severoitalské Mekky gastronomie, pozor při hledání parkoviště. Mezi parkovištěm Toschi (které je hned u paláce della Pilota) a Goito je na nábřeží dopravní zóna pouze pro vozidla se speciálním povolením. A průjezd sledují kamery. Protože jsem uvěřil mému GPS, projel jsem si tuto zónu nic zlého netušíc a teď čekám, kdy mi dojde pokuta. A parkoviště Goito není nutně něco, oč by člověk musel stát. Při vjezdu do podzemního parkoviště jsem si liboval, že je vjezd pro mé auto konečně jednou dostatečně široký a tak mi nevadilo ani to, že horní dvě poschodí byla rezervována pro lidi s předplatným a pro návštěvníky jako jsem byl já, se dalo parkovat až od třetího podzemního podlaží. Těšil jsem se ale jen do chvíle, když jsem při výjezdu zjistil, že ona cesta byla myšlena jako DVOUPROUDOVKA a že na ní tedy panuje i protisměrný provoz!!! Co bylo pro jedno auto pohodlné, bylo pro dvě pravým hororem. Jsem sice už z Itálie na leccos zvyklý, ale tentokrát jsem už nevěřil, že parkoviště opustíme bez podstatných škod. A protože jsme v Itálii byli autem mé ženy, mohla případná kolize zanechat šrámy i na našem manželském vztahu. Šlo místy o centimetry, možná o milimetry – a to jsme měli poměrně malé auto. Snažil jsem se k úžasu protijedoucích Italů schovávat do výklenků a výjezdů, nakonec jsme šťastně vyjeli na cestu s autem v původním stavu, což se doslova podobalo zázraku. Jak by se dostával z Goita můj někdejší Peugeot 508 si ani nedovedu představit. Takže pokud můžete, zůstaňte raději v Parcheggio Toschi, i když před ním bývá na vjezdu zácpa.

Ale troška napětí k výletu do Itálie patří. Italové přece produkují chaos úmyslně – jsou hrdí na to, že ho dokážou zvládat. Takže žádný strach a na šunku a parmezán – stojí to za to.

Piacenza


Vlastně vůbec nebyla v plánu výletu. Ale protože byla na cestě a měli jsme půl dne navíc, řekli jsme si, že se tam můžeme zastavit na kafe. A pak z toho byl den celý. Protože i tohle stotisícové průmyslové město na řece Pádu má turistovi víc než dost co nabídnout.

Dějiny Piazenzy nejsou zrovna oslňující, v boji hornoitalských komun nehrála žádnou rozhodující roli. V roce 1447 byla dobyta Francescem Sforzou, který právě v tom roku převzal vládu nad Milánem a musel své nové poddané něčím oslnit a potěšit. A tak vytáhl do boje a dobyl Piacenzu.

Poté, co se Lombardie zmocnili Francouzi pod Ludvíkem XII., pokusili si získat podporu papeže papeže tím, že mu část milánského vévodství přepustili. Od roku 1521 byla tedy Piacenza součástí církevního státu. V roce 1545 využil tuto situaci papež Pavel III., rozený Alessandro Farnese, aby zabezpečil svou vlastní rodinu. Vytvořil tedy nové vévodství Parma a Piacenza a obdaroval jím svého vlastního syna (oficiálně samozřejmě synovce, protože papež děti mít nemohl, proto se tento způsob obdarovávání jmenuje nepotismus – od latinského nepos – synovec) Piera Luigiho II. Farnese. Tento pán byl ale Piacenzanům především svým prostopášným sexuálním životem příliš nepříjemný, ihned po převzetí moci jej tedy zavraždili a dohodli se na tom, že přijmou za svého pána jeho syna Ottavia. Což ovšem nebylo tak snadné. Ačkoliv byl Ottavio od roku 1538 ženatý s císařovou nemanželskou dcerou Markétou (jediné nemanželské dítě, ke kterému se Karel V. oficiálně přiznal) nebyl císař příliš nakloněn svému zeti pomoci. Piacenza byla obsazena císařskými vojsky pod vedením Ferranta I. Gonzagy z Mantovy a císař nebyl příliš ochoten vydat svému generálovi rozkaz, aby město vyklidil a předal císařovu zeti – možná proto, že mezi manželi Farneseovci panoval poměrný chlad, když se brali, měl ženich čtrnáct let a nevěsta šestnáct, byla ovšem už vdovou a nezkušeného chlapce přehlížela. Ottavio se ale nakonec svého vévodství domohl a začala slavná éra rodiny Farnese, na kterou budete jak v Piacenze, tak v Parmě narážet na každém kroku.

Piacenza nebyla sice nikdy sídelním městem, tím se stala Parma, přesto zde rodina Farnese vybudovala přímo zrůdně obrovský palác. Palazzo Farnese obsahuje dnes obrovské muzeum, vedle obvyklé pinakotéky má ale dva velmi zajímavé subjekty. Jedním z nich je jedna z největších světových sbírek kočárů. Vídeň se mu nevyrovná, zato Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem možná ještě nestačí kvantitou, ale kvalita exponátů    na Hané je krásnější a pan Václav Obr, který muzeem provází a jehož dílem toto muzeum je, dokáže svým výkladem doslova strhnout. Takže kvůli kočárům do Piazency jezdit nemusíte, Čechy pod Kosířem jsou dosažitelnější. Ovšem piacenzská sbírka v monumentálních místnostech onoho gigantického paláce je impozantní a pokud už v Piacenze budete, pak tuto expozici nevynechejte.

Druhým slavným objektem v Palazzo Farnese jsou pak slavná etruská játra. Model ovčích jater s etruskými nápisy, který očividně sloužil budoucím haruspikům (tedy etruským věštcům a kněžím) jako učební pomůcka, aby dokázali z jater obětovaných zvířat správně předpovědět budoucnost.

Centrum města není Piazza del Duomo, kde se nachází románský dóm – tedy začali ho stavět v románském stylu, ale podobně jako v dalších městech severní Itálie nebyli se stavbou hotovi dost rychle aby uchovali jednotný stavební styl a tak chrám vykazuje i gotické prvky. V kryptě jsou pozůstatky svaté Justíny z Antiochie, kterou do Piacenzy přivezli v roku 1099, (očividně v rámci první křížové výpravy), tedy dřív, než začali stavět její chrám. Pod dómem je malé muzeum s velmi aktivním průvodcem (nás si odchytil přímo v kryptě), kde je mimo jiné i originál? listiny Karla Velikého přiznávající Piacenze právo trhu s jeho vlastnoručním podpisem (víc než se podepsat císař neuměl, byl a zůstal až do konce svého života analfabet.)

Markéta rakouská (titul d´Austria dostávaly všechny nemanželské děti Habsburků, my ji známe jako Markétu parmskou), manželka Ottavia Farneseho, byla na žádost svého nevlastního bratra španělského krále Filipa II. dvakrát zemskou správkyní Nizozemí. Poprvé v letech 1559 – 1567, kdy bylo Nizozemí po smlouvách mezi císařem Ferdinandem I. a jeho synovcem Filipem II, jako protislužba za to, že se španělský král vzdal definitivně pro sebe i své potomky nároků na císařskou hodnost, odděleno od Svaté říše římské národa německého a předáno Španělsku. Markéta byla tak po své pratetě Markétě, dceři císaře Maximilána I. a tetě Marii Uherské, vdově po Ludvíkovi Jagelonském a sestře císaře Karla V. už třetí ženskou správkyní Nizozemí – Holanďané dokázali se ženami vycházet tak nějak lépe než s chlapy. Ovšem se svým fanatickým bratrem Filipem, který hodlal pokatoličtit celý svět, to Markéta měla podstatně těžší, než její teta a prateta s tolerantním a melancholickým císařem Karlem V. Po první abdikaci 1567 to zkusila v roce 1578 ještě jednou, a skutečně dokázala dosáhnout určitých úspěchů, když uzavřela mít s Arraskou unií, tedy unií měst v dnešní Belgii, se severními provinciemi ale mír uzavřít nedokázala. V roce 1582 po dosažení duchcovského věku 60 let tedy zavěsila definitivně klíče od Nizozemí na „haklik“, vrátila se do Piacenzy a tam v roce 1586 zemřela. Pochována je pod nádherným barokním náhrobkem v chrámu San Sisto nedaleko Palazzo Farnese.

Severoitalská města mají jednu zvláštnost. Dóm je sice největším, ne ale nejvýznamnějším kostelem ve městě. Tuto pozici si zabírá vždy některý z jiných kostelů. V Pavii je to San Michele, v Mantově San André, v Parmě Kostel svatého Jana Evangelisty a v Piacenze je to San Sisto. Nejen, že je zde pochována vzpomenutá Markéta rakouská, ale pro tento kostel maloval Rafael Santi svou Sixtinskou Madonu. Tu koupil do města Piacenzy v roce 1754 saský kurfiřt August III. Takže dnes se nachází v drážďanském Zwingru. V San Sisto v Piacenze je kopie původního obrazu, proti této představě se ale klíčník kostela, který nás dovnitř pustil i po zavírací době, zuby nehty bránil. Mé tvrzení, že jsem pravou Madonu viděl v Drážďanech, mu připadalo jako svatokrádež. Naštěstí se mě nepokoušel přesvědčit o opaku silou.

Centrem města není Piazza Citadella s Dómem, ale s ní nákupní ulicí Via Cavour spojené náměstí Piazza dei Cavalli, pojmenované podle dvou jezdeckých soch dvou příslušníků rodiny Farnese před radnicí – Pallazo del Comune zvaný také „Il gotico“ podle svého stavebního stylu z červených cihel. Zvláštní je, že na tomto centrálním náměstí se nachází kostel svatého Františka. Františkáni jako žebravý řád byli umisťováni prakticky vždy na okraj města blízko městských hradeb – už proto, aby si při žebrání nekonkurovali s dominikány, kteří dostávali svůj pozemek rovněž na okraji nebo raději až za hradbami města a vždy na opačné straně než františkáni. V Piacenze toto pravidlo překvapivě nefungovalo, proč to nevím.

Piacenzu, trošku Popelku mezi severoněmeckými městy, není tedy třeba při cestě severní Itálií vypouštět. Má co nabídnout.

Cremona


 

Cremona je prostě rozkošná. Toto město na břehu řeky Pádu hrálo významnou roli ve třináctém století, kdy bylo hlavní oporou císařské moci v pádské nížině a hlavním soupeřem blízkého Milána v boji o nadvládu nad touto oblastí. Z dnešní velikosti měst (Cremona 70 000 a Milán 1,3 milionu obyvatel) si člověk může domyslet, jak tento boj dopadl. Město bylo přísně ghibellinské, možná proto stojí budovy církevní (dóm s kampanilou) a světské radnice (Palazzo communale  a Loggia dei Militi, která byla sídlem městské gardy) odděleně na protějších stranách hlavního náměstí. Císař Friedrich II. si byl důležitosti města vědom a všemožně je podporoval, právě proto pocházejí všechny nejdůležitější budovy města právě z doby jeho vlády. Po vyhubení Štaufů v roce 1268 získala i v tomto městě vrch propapežská strana Guelfů, což se ale ukázalo jako fatální. Zatímco Viscontiovci v Miláně změnili stranu a stali se věrnými stoupenci císařské moci, Cremona zůstala v čase italského tažení císaře Jindřicha VII. v roce 1311 na straně papežské a byla císařem patřičně potrestána. V roce 1322 pak byla definitivně obsazena milánskými vojsky a ztratila svou samostatnost i význam.

Ještě jednou se mohla aspoň na jeden den hřát v centru pozornosti, když se právě v tomto městě v roce 1441 uskutečnila svatba dědičky milánského vévodství, sedmnáctileté  Biancy Marie Viscontiové s jedenačtyřicetiletým generálem Francescem Sforzou, který právě Cremonu dostal darem jako nevěstino věno. Na této svatbě se prý poprvé servírovalo jako zákusek Torrone.  Prodává se jako cremonská specialita v suvenýrových obchodech i dnes, vypadá a chutná ale v podstatě jako náš dobře známý turecký med.

Dóm je impozantní stavba s věžičkami podobnými minaretům, s tímto stavebním prvkem se ale v rovině Pádu setkáte ve více městech – proč tomu tak je, jsem nezjistil. Chrám přechovává poněkud spornou relikvii – totiž trn z Kristovy koruny, který městu daroval v roce 1591 cremonský rodák, papež Řehoř XIV. To bylo asi jediné, co za svého pontifikátu, trvajícího jen deset měsíců, stihl. V kryptě leží pozůstatky místního patrona svatého Omodona se škraboškou na tváři. Jedná se o cremonského obchodníka (zřejmě obchodoval s látkami, protože je patronem krejčích), který byl už dva roky po své smrti v roce 1099 vyhlášen papežem Inocencem III. za svatého. Důvod tohoto spěchu se mi nepodařilo zjistit, zřejmě se ale vzdal svého velkého majetku, doufejme, že v prospěch chudých a ne římské církve. I když ono superrychlé svatořečení napovídá spíš opak.

V Dómu je i obrovský stříbrný kříž, dílo milánských zlatníků, které k mému úžasu připomíná vítězství cremonských právě nad Milánem – protože byl vytvořen až v patnáctém století, kdy už byla Cremona dávno milánská, možná chtěli vládnoucí páni dodat svým poddaným trošku sebedůvěry.

Mnohem úžasnější než dóm sám je ale baptisterium stojící hned vedle na hlavním náměstí. Jeho jednoduchá románská konstrukce z roku 1167 s neuvěřitelně vysokou kupolí je fascinující, ta tři eura vstupného se za ten zážitek vyplatí. Očividně ale městu došly peníze, protože mramorovými deskami je baptisterium pokryté jen z poloviny. Přesto je krásné. Samotná křtitelnice se soškou Krista Spasitele je ovšem mnohem mladší – pochází ze šestnáctého století. Je zde i socha archanděla Gabriela, která původně stála na vrcholu kopule a obraz Jana Pavla II. (spolu s cremonským biskupem monsignorem Enricem Assim), který tady samozřejmě taky byl – to nás samozřejmě nepřekvapuje, protože on byl opravdu všude.

Kdo má dostatečnou kondici, může vyběhnout na kampanilu. Je se svými 112 metry výšky údajně nejvyšší v Itálii a na vyhlídkovou terasu se člověk dostane po 502 stále užších a točitějších schodech. Asi ve třetině je místnost, kde se člověk může seznámit s historií a funkcí astronomických hodin, které jsou na „torazzu“ umístěny. Italové si samozřejmě potrpí na slova „nej“ a tak jestliže je zvonice nejvyšší zděnou kampanilou v Itálii, jsou ony hodiny s 54 metry čtverečními plochy samozřejmě největšími na světě. Ale jejich funkce, kterou tam ukazuje krátký film (v italštině ale s anglickými titulky) je fascinující. A fungují nepřetržitě od konce patnáctého století, kdy byly na kampanilu zabudovány. Z vrcholu věže pak můžete vidět celou Cremonu. Ne, nepřeháním, opravdu celou, dokonce i s průmyslovou zónou vzdálenou od městského centra, a s řekou Pádem v pozadí. Cremona je totiž opravdu tak malá. O to ale milejší.

Ovšem Cremona, to jsou housle. A Antonio Stradivari. Tento houslař je prostě všude. Objevil jsem hned tři jeho sochy – jednu na po něm pojmenované m náměstí, druhé před domem, ve kterém žil a tvořil na dnešním Corso Garribaldi a třetí samozřejmě před Museo de Violine, muzeu houslařství. A to jsem neprošel město celé!

Stradivari se dožil 93 let a v muzeu jsou vystaveny housle, které vytvořil jak v 26 ale i v devadesáti letech svého věku. Mimo jiné i slavný malý „il cremonese“ z roku 1715, tehdy mu bylo 71 let.

Musel mít tedy úžasné oči a pevnou ruku až do nejpozdnějšího věku, výroba houslí je totiž opravdu milimetrová práce a jediný chybný zářez znamená konec. Samozřejmě jsou v Sala dei Violini vystaveny housle i od jiných mistrů, dokonce i starší než Stradivariho, jako například l´ Hammerle z roku 1658 od Nicola Amatiho. Výroba houslí je přiblížena v šesti krátkých filmech – od stromu z něhož se bere dřevo až po hru na nich. Na mapě světa je možné sledovat vývoj výroby houslí od šestnáctého století, kdy tento nástroj vznikl až po rok 1937. A samozřejmě všude je člověk provázen hudbou, může si posedět v sálech a zaposlouchat se, prostě relaxovat. Museo de violine je opravdový zážitek.

Cremona byla jednou z pěti prvních center výroby houslí, začals s tím cremonská rodina Amati, (Firma Amati Kraslice, která si jméno cremonského houslařského mistra dala do znaku, založená v roce 1945, funguje jako výrobce dechových nástrojů pod jménem Amati-Denak ještě stále) pak se přidaly rodiny Stradivari a Guarneri. Po vrcholu výroby houslí v sedmnáctém století, přišel útlum, začátkem století dvacátého ale byla založena Scuola di Liuteria (Škola výroby houslí), což opět udělalo Cremonu hlavním italským městem v tomto umění. V Cremoně je ostatně několik mistrů, jejichž dílnu je možné navštívit a pozorovat je při práci. Od roku 2009 existuje spolek „Friends of Stradivari“, takže pokud jedny originální housle od tohoto mistra vlastníte nebo přechováváte ve vašem muzeum můžete se do něj přihlásit. Od roku 1976 se pak v tříletých intervalech pořádá mezinárodní soutěž houslařů organizovaná Fondatione Stradivari. Sbírka Collezione Permanente vystavuje vítězné nástroje z této soutěže, v roce 2003 zvítězil v nejprestižnější kategorii houslí Jan Baptista Špidlen z České republiky.

Museo civico je trošku ve stínu muzea houslí. Samozřejmě, kdo miluje obrazy z doby baroka, bude zde správně  (Uvidí tu například Svatho Františka od Caravaggia) a rozhodně by toto muzeum neměli vynechat milovníci kytar – je zde výstava kytar, mandolín a jiných strunových nástrojů (ne houslí, ty jsou ve vlastním muzeu) a popsán vývoj těchto hudebních nástrojů. Ale to je opravdu jen pro specialisty a milovníky.

Zato zajímavě koncipované je Museo archeolgico, umístěné ve starém, napůl spadlém kostele San Lorenzo. Jak jsem už mnohokrát řekl – Italové nic nebourají, je s tím moc práce a je to škoda.  Ve zřícenině kostela tedy zřídili muzeum archeologie.

Cremona je tedy krásné a milé městečko, hrdé na svou historii i přítomnost, ale docela nenápadné. Pobyt v něm si člověk může v klidu užít.

Pavia


Pavia je navenek nenápadné malé italské město (okolo 70 000 obyvatel), které se krčí v blízkosti svého obrovského souseda – Milána, zaslouží si ale díky své historii, ale i své malebnosti více zájmu.

Pavia existovala už v římských časech jako Ticinium, tehdy byl přes řeku Ticino vybudován i první kamenný most. Ale její sláva začala až s pádem římské říše, kdy se stala napřed jedním z hlavních měst říše Ostrogótů (vedle Verony) a pak hlavním městem Langobardů, kteří ji dobyli roku 572 našeho letopočtu.

Když jsem se průvodce Marca v chrámu San Michele zeptal, proč si vůdce Langobardů Alboin, který se měl stát jejich prvním králem, vybral za své hlavní město právě Pavii a ne třeba nedaleký Milán, který byl dokonce jednu dobu i hlavním městem Římské říše, odpověděl: „To je přece úplně jasné.“ Když pak uviděl můj poněkud překvapený pohled dodal smířlivě „Samozřejmě z pohledu Pavijčana.“ Marco byl prostě „ Il patriota locale.“

Jeho argumentace ale měla hlavu a patu. Zaprvé sami Langobardi dobývali město tři roky. To je musel logicky přivést na myšlenku, že se toto město dá dobře bránit (což se sice ukázalo jako pravdivé, ale v roce 774 přece jen devítiměsíčnímu obléhání Karlem Velikým podlehlo). Dále má dostatek vody – řeka Ticino vytéká z Laggo Maggiore a nikdy nevysychá a navíc má skutečně stále čistou vodu, protože jezero působí jako obrovský filtr a i v době tání nebo silných lijáků nepustí do řeky bahno. Navíc se nachází blízko ústí Ticina do Pádu. Město tak bylo dobře dosažitelné loděmi až z Benátek a sloužilo tedy jako důležité překladiště zboží – především právě pro nedaleký Milán.

I víra mohla hrát určitou roli. Langobardi byli jako většina germánských kmenů (s výjimkou Franků) Ariáni a ve velkém Miláně, stojícím pod vlivem svého někdejšího biskupa a světce svatého Ambrože by zřejmě měli větší potíže s prosazením své víry než v menší Pavii. Ostatně oni sami byli naprosto tolerantní. Ve městě byl kostel ariánský i katolický jako ve všech městech jejich říše, víru svých poddaných nepotlačovali. Ariánství jim bylo ovšem dobrou záminkou, aby mohli pravidelně napadat a plundrovat Řím jako sídlo „falešného“ učení. Když Řím v polovině sedmého století poprvé jejich útoku odolal, přestoupili na katolickou víru. Další lpění na Ariánově učení o svaté trojici tím totiž ztratilo svůj význam.

A dalším  – velmi důležitým – argumentem pro volbu Pavie za hlavní město jejich říše bylo, že Pavia byla už v římských časech městem vzdělanosti. Vychovávali se zde úředníci pro říšskou správu a tuto funkci si město ponechalo i v době vlády Germánů.

Ti ono vzdělání podporovali. Langobardi sami tvořili ve společnosti jen úzkou horní vrstvu, museli se tedy spolehnout na práci místního římského obyvatelstva (jen šlechtickou vrstvu této společnosti nemilosrdně vyvraždili). Z jejich jazyka ostatně v italštině mnoho nezůstalo, snad jen slovo Birra pro pivo – i to je ovšem něco, protože to slovo je používané samozřejmě velmi hojně. Administrativa jejich říše se opírala o latinu a v tomto jazyce se v Pavii vyučovalo. Universita je zde dodnes. Při 70 000 obyvatelích města zde studuje 25 000 studentů, což dává městu osvěžující obraz mládí, v noci se zde slaví velmi intenzivně. Universita se nachází v obrovském komplexu uprostřed historického města, zabírá v podstatě celou jednu čtvrť. Jejími nejslavnějšími absolventy byli Alessandro Volta, vynálezce elektrického článku, jehož socha stojí v atriu university a údajně i Kryštof Kolumbus, ovšem jeho sochu jsem nikde neobjevil.

Marco tvrdil, že padovská universita je třetí nejstarší universitou v Itálii po Bologni a Padově. Když jsem ho upozornil na universitu v Neapoli, smetl můj argument mávnutím ruky. Byl prostě „Il patriota locale,“ zapálený pro věc svého rodného města. Argument, že zakládací listina university pochází až z roku 1361, odmítl s tím, že se jedná jen o trik milánského vládce Giana Galeazza Viscontiho, který chtěl na sebe strhnout slávu zakladatele, když v roce 1360 Pavii dobyl a připojil ke svému vévodství. Vysoké učení tu bylo už předtím, ostatně na vchodu do university je za prvního zakladatele označen císař Lothar, který žil v letech 795 – 855). Kdo chce, ať tomu věří.

Ale zpět k Langobardům, na jejichž období je Pavia právem hrdá – na hradě Castello Visconteo byla letos nádherná výstava, představující jejich svět, v němž právě učenost hrála nečekaně velkou roli. Tedy žádní barbaři ze severu (přišli z oblasti Panonie a pobývali nějaký čas i na území Moravy) a pokud, tak jen na začátku. Aby význam vzdělání a význam jejich učení v Pavii zdůraznili, koupil král Liutprand (vládnoucí v letech 712 – 744) od Saracénů kosti svatého Augustina, jednoho z nejvýznamnějších svatých, které se tehdy nacházely v Cagliari na Sardínii a přenesl je do Pavie, kde se dodnes nacházejí v kostele San Pietro Ciel d´Oro, samozřejmě je tento kostel součást kláštera řádu Augustiánů. Svatý Augustin, který vypracoval první ucelený filosoficko-teologický systém křesťanského učení, opírající se o Novoplatonismus (Augustin byl před svým obrácením na křesťanství universitním profesorem v městě Hippo v dnešním Tunisu a v tomto městě v roce 430 během obléhání Vandaly i zemřel.), platí za „Učitele církve“ a proto tedy jeho symbolický význam pro vzdělání a vzdělanost jako takovou. Aby tento symbol Liutprand ještě zvýraznil, dal z Říma převést i ostatky Boethia, posledního velkého římského filosofa popraveného v době vlády ostrogótského krále Theodoricha velkého, ty jsou uloženy v dolní kapli stejného kostela svatého Petra. Sám král se nechal pochovat pod jedním ze sloupů kostela, zřejmě aby zůstal v blízkosti slavných učenců a filosofů.

Ale láska k vzdělání podlehla síle. Roku 774 dobyl Pavii po tentokrát jen devítiměsíčním obléhání Karel Veliký,a nechal se v chrámu San Michele korunovat italským králem. Takzvanou želenou korunou, která samozřejmě nebyla ze železa. Langobardi měli totiž velmi plochou strukturu vlády. Jednotliví vévodové (dux) byli víceméně samostatnými vládci a krále jakožto spíše symbolickou figuru si volili, proto neměli Langobardi nikdy žádnou dynastii. Ostatně po onom prvním králi Alboinovi to zkoušeli deset let zcela bez panovníka, než přišli na to, že je přece jen v některých aspektech užitečný. Když pak bylo třeba spojit se proti útočícím Frankům, mínili vévodové jižních oblastí Beneventa či Spoleta, že se jich to v podstatě netýká a nepřišli na pomoc, což byl fatální omyl. Chrám Sant Michele hraje v Pavii centrální úlohu. Je důležitější než Duomo, stavěné v letech 1488 – 1936. Původní San Michele, kde přijal korunu Karel Veliký, už neexistuje. V roce 924 dobyli Pavii Maďaři (tentokrát to šlo rychle, obranné zdi města, jež tak dlouho odolávaly Alboinovi či Karlu Velikému, naprosto selhaly) a srovnali ji se zemí, přitom zničili i onen posvátný chrám. Volontér Marco se mi snažil namluvit, že na vině bylo velké zemětřesení, ovšem historické prameny hovoří o něčem jiném. Možná nechtěl dráždit Viktora Orbána a jak už jsem psal, z nějakého neznámého důvodu mě všude považují za Maďara.  Na místě starého kostela ale byl postaven v jedenáctém století kostel nový. Protože je fasáda z pískovce, je vidět, jak je starý, déšť a vítr už hodně setřely kamenné reliéfy.

Uvnitř kostela jsou pak úžasné mozaiky na podlaze apsidy i místo, kde králové čekávali na  svou korunu. San Michele věnovaný archandělovi Michaleovi hrál v symbolice Langobardů, ale i ostatních germánských národů centrální roli. Byla to kultura válečníků a archanděl Michael je vůdcem nebeského vojska, který svrhl povstalé anděly do pekla. Jeho kult tedy prostupuje celou západní Evropu. Od St. Michele v Bretani až po Monte San Angelo v Apulii – ostatně tato svatyně v jeskyni v pohoří Gargano byla i poutním místem Langobardů a pohřebištěm jejich králů. V apsidě kostela San Michele v Pavii byly odhaleny ony mozaiky z jedenáctého století, zobrazující znaky Zodiaku jakož i jednotlivé měsíce roku s aktivitami s nimi spojenými.

Pavia byla formálně hlavním městem Italského království, které existovalo stále více méně už jen formálně, do roku 1024. Tehdy udělali Pavijčané velkou chybu.  Když zemřel císař Jindřich II. později vyhlášený za svatého, protože se svou ženou Kunigundou (rovněž svatou) údajně neměl pohlavní styk (kdo nevěří, ať tam běží) zbourali Pavijčané v náhlé euforii starou falc, kterou v Pavii dal vystavět ještě Theodorich Veliký. Nový císař Konrád jim to nehodlal odpustit a nechal se korunovat italským králem v Miláně. Pavijská komuna přesto ještě dokázala, podobně jako ostatní městské státy, přinutit své šlechtice, aby se ze svých venkovských sídel přestěhovali do města. Obdařili město desítkami věží zdobících jako falické symboly jejich paláce (jsou vidět na nástěnné fresce v chrámu San  Theodoro). Dnes stojí poslední tři z nich za budovou university na náměstí Leonardo da Vinci a přes zpevňování kovovými svorníky se některé z nich povážlivě naklánějí – i když zdaleka ne tak nápadně jako jejich protějšky v Bologni. Pokud chcete získat skutečnou představu o tom, jak město takových věží vypadalo, musíte do San Gimminagna v Toskánsku, kde jich řada stojí dodnes.

V pavijském San Michele se sice ještě nechal v roce 1154 korunovat italským králem Friedrich I. Barbarossa (protože byl s Milánem ve válečném konfliktu a původní plány, nechat se provokativně korunovat v Monze na dohled od Milána se neuskutečnily), ale sestup významu Pavie to už nemohlo zadržet. Konečně v roce 1360 vstoupily do města jednotky milánského diktátora (pozdějšího vévody) Giana Galleazza Viscontiho a samostatnost pavijské městské komuny tím definitivně skončila. Náš Karel IV. se 6. ledna 1355 nechal korunovat za italského krále už v milánském dómu, jinou možnost ani neměl, pokud chtěl, aby jej všemocný Visconti nechal cestovat dál na jih do Říma. Jeho syn Zikmund učinil totéž 25. listopadu 1431 – důkaz, že se mocenské centrum i formálně přesunulo do Milána.

V Pavii ale přesto zůstalo mnohé, co stojí za vidění. Piazza dela Vittoria s radnicí a katedrálou. Krytý most přes řeku Ticino (ponte coperto), který pochází už z římských časů a byl mnohokrát zničen a opraven, naposledy v roce 1951. Je moc krásný. Na druhé straně řeky se nachází kouzelná řada domků Borgo ticino,památník na bombardování města v druhé světové válce a socha pradleny, od níž je nádherný výhled na Pavii přes řeku Ticino.

Na kraji starého města dal Gian Galeazzo Visconti vybudovat čtyřhrannou pevnost jako symbol své moci. Dnes se zde nachází „Muzeo civico“ tedy městské muzeum s pinakotékou a úžasnou výstavou k dějinám Langobardů.

Ještě jednou se Pavia dostala do středu světové pozornosti v roce 1525. Právě u tohoto města došlo k rozhodujícímu měření sil svou nejmocnějších mužů své doby císaře Karla V. a francouzského krále Františka I. Císařská vojska překvapivě zvítězila, král František upadl do zajetí a oblast Lombardie tak přešla na dalších dvě stě let do španělského vlastnictví. Od onoho osudného dne chybí Castello Visconteo severní křídlo, které bylo během francouzského obléhání města, které bitvě předcházelo,  dělostřelbou zničeno a už nebylo obnoveno. Bitva je znázorněna na nástěnné fresce v kostele San Theodoro – pro mě dost překvapivý fakt, že obraz vraždění našel sovu cestu do křesťanského chrámu.

Osm kilometrů od Pavie se uprostřed rýžových polí nachází Certosa di Pavia, klášter Kartuziánů. Jde o monumentální stavbu, kterou dal postavit Gian Galeazzo  Visconti jako pohřebiště pro sebe a svou rodinu. Kromě jeho náhrobku je zde i nádherný náhrobek Ludovica Sforzy a jeho manželky Beatrice, která zemřela ve věku dvaceti dvou let, přesto stačila milánskému vládci porodit dva syny. Mniši kartuziáni jsou zde dodnes, bydlí každý v jednom z dvaceti dvou malých domečků seřazených v kruhu okolo velké zahrady. Jeden z nich je možno navštívit, aby si člověk mohl udělat představu o životě členů řádu.

Pavia jako jedno z mála italských měst překvapivě není napojena na dálniční síť. Studenti zřejmě jezdí spíš vlakem I tento fakt dodává městu jakousi klidnou provinční krásu. Pokud máte ale velké auto nebo karavan, můžete mít při cestě na jih přes řeku Ticino problémy. Zde je totiž cesta rezervována jen pro osobní automobily a větším vozem mezi nastavěnými bariérami prostě neprojedete. Jde to právě ještě těsně s malou nákladní Avií, ale větší vozidla si musí zařídit možnost projet středním pruhem – jak se dostanou ke klíči od bariéry, nevím.

Pavia určitě stojí za návštěvu, zejména pro lidi milující historii a klid. „Pobyt zde je naprostý balzám na duši.

Milán


Milán

Milán je trochu jiná Itálie. Normální Milánčan sice nestíhá stejně jako Říman či Neapolčan, ale na rozdíl od nich je to na něm vidět. Kleje v autě v dopravní zácpě, troubí, vzteká se a jeho heslem je „veloce, veloce,“ tedy „rychle, rychle.“ Ne že by mu to pomohlo, je všude pozdě stejně jako jeho jižní kolegové, ale zcela jinak to prožívá.

Samozřejmě že milánská děvčata jsou povinna stejně jako všechny ostatní Italky „fare la bella figura“, tedy dobře vypadat, ale zatímco Římanka na svých vysokých podpatcích kráčí, milánská „bella“ na nich běhá.

Milán je s 1,3 milionu obyvatel o něco málo větší než Praha a má skvěle rozbudovanou síť metra. Přesto se dopoledne především mezi osmou a devátou potýká s beznadějně ucpanými ulicemi plnými nervózních a spěchajících Italů, vyrazit o tomto čase autem do milánských ulic se pro nezkušeného rovná pokusu o sebevraždu. Zcela jiná situace je v sobotu nebo v neděli, kdy jsou ulice skoro prázdné, Miláňané vyrazili na svá venkovská sídla. Na příjezd do města doporučuji tedy vřele sobotu nebo neděli, nám se to opravdu vyplatilo.

Metro je, jak jsem už psal, velmi dobře rozbudované, ale pozor. Italové jsou mistři ve vytváření chaosu. Když se pak zhroutí automaty na lístky, naženou lidi prostě do metra tím, že otevřou koridory a řeknou, že protože nefunguje prodej lístků, můžou hosté cestovat zadarmo. Háček je v tom, že se bez lístku z metra nedostanete a musíte si pak koupit lístek na výstup a ten stojí místo 1,50 celých 5 euro. Takže jim na tenhle trik neskočte (nám se to stalo). Nejlepší je si hned koupit jednodenní nebo dvoudenní lístek (třídenní a delší bohužel neexistují), pak má člověk aspoň načas vystaráno a není odkázán na rozmary prodejních automatů.

Pravý Miláňan je na své měst patřičně hrdý a považuje ho za kulturní centrum celé Itálie. Řím je ještě se skřípěním zubů ochoten uznat za hlavní město, Turín považuje za přerostlou vesnici s továrnou na auta a z celého jihu Itálie by udělal přírodní rezervaci. To že Savojští králové připojili k svému království i Neapol se Sicílií je v očích Miláňana neodpustitelným zločinem, zejména, když tyto snahy vzešly z Turína. (Mimochodem ministerský předseda Cavour to vůbec neměl v úmyslu a když Garribaldiho na Sicílii s jeho tisícem červených košil poslal, doufal, že ho tam Siciliáni zabijí a on bude mít od nepohodlného revolucionáře pokoj). Je proto dobrým zvykem se v Galerii Vittorio Emanuelle třikrát vytočit patou na býčkovi v erbu Turína, který je tam na podlaze zobrazen – tedy pokud se do Milána hodláte někdy vrátit. U nás to fungovalo.

Je třeba objektivně přiznat, že Milán má být na co hrdý, ať už se to týká jeho historie či současnosti. Někdejší Mediolanum bylo dokonce určitou dobu hlavním městem Římské říše, ve čtvrtém století se pak pod vedením biskupa Ambrože (337 – 393), který je místním svatým a patronem města, vyvinulo v jedno z nejvýznamnějších center křesťanství. Pikantní je nejen to, že Ambrož pocházel z dnešního Německa (narodil se v Trieru), ale když byl zvolen milánským biskupem, nebyl ještě ani pokřtěn. Protože byl vzdělaný úředník, podařilo se mu převzít rozpadající se správu města a stabilizovat politickou situaci. Kostel Sant´Ambrogio si zaslouží skutečně jeho jméno. Jednak to byl svatý Ambrož osobně, který stavbu tohoto kostela v letech 379 – 386 inicioval a vedl, jednak je v něm i pochován.

Po pádu Římské říše upadl Milán na určitou dobu do bezvýznamnosti. Před něj se dostala rezidenční města Ostrogótů a Langobardů Ravenna, Verona či Pavia. Ale v jedenáctém století už Milán stál v čele ligy severoitalských komun, usilujících o nezávislost na císařské moci. 1027 se dal císař Konrád, naštvaný na blízkou Pavii, ještě korunovat italským králem právě v Miláně.                K otevřenému střetu s císařem – tentokrát s nově zvoleným Friedrichem Barbarossou došlo v roce 1154. Milán dobyl blízké Como a Lodi a v roce 1152 vzal městu Lodi právo trhu. Patriciové tohoto města si šli stěžovat k císaři a tento poručil dekretem milánským, aby toto rozhodnutí zrušili. A ti si dovolili před očima císařského vyslance jeho dekret hodit na zem a rozšlapat jeho pečeť. Větší urážku císař ani zažít nemohl a následkem musela být logicky válka. Milán se vzdal, dostal slib beztrestnosti a Barbarossa se nechal korunovat italským králem v blízké Pavii. Ovšem Milán zlobil dál. V roce 1158 museli vyslanci Barbarossy utéct tajně z města, protože na ně obyvatelstvo házelo kamení, když se snažili ovlivnit volbu městských konzulů podle císařských představ. Barbarossa se vydal v roce 1160 do Itálie znova a tentokrát to myslel vážně. Nenapravitelné buřiče nechtěl jen potrestat, ale zničit. Do Itálie táhly pod císařským velením i pomocné české oddíly knížete Vladislava II. který se právě za tuto pomoc měl stát druhým českým králem. Obléhání města trvalo přes dva roky. Češi si před hradbami Milána vysloužili pověst lidojedů – aby zastrašili obránce města, vytvořili z těsta figurky v podobě dětí a tyto pak opékali nad ohni na dohled milánských hradeb. Čechům se dokonce podařilo vniknout do města, ale protože jim Němci nepřišli včas na pomoc, museli z města zase rychle utíkat, než jim zavřou bránu – pán z Pardubic to stihl jen tak tak, polovina koně zůstala ve městě, tu půlku, kterou si z města odnesl, mají Pardubice v městském znaku dodnes.

Město bylo nakonec dobyto, pokořeno, jeho hradby zbořeny, obyvatelstvo vyhnáno a Barbarossa, si myslel, že má vystaráno. Neměl. Milán povstal z popela a při čtvrtém Barbarossově italském tažení utrpěl císař 29 května 1176 v bitvě u Legnana katastrofální porážku, z níž se už nevzpamatoval. Nakonec musel s odbojnými městy uzavřít v roce 1183 mír v Kostnici, kdy víceméně uznal jejich svébytnost a oni jeho formální svrchovanost.

Severní Itálie se v třináctém století rozdělila na dva tábory – na guelfy, kteří se opírali o moc papeže a ghibelliny, podporující moc císaře. Milán zůstal vedoucím prvkem guelfského tábora, oporou ghibellinů byla blízká Cremona. Protože má dnes Milán 1 300 000 obyvatel a Cremona 70 000, je celkem zřejmé, kdo v tom zápase vyhrál.

Ještě jednou ale se musel Milán bát o svou existenci. V boji mezi císařem Friedrichem II. vnukem Barbarossy a papeži stál Milán tradičně na papežské straně a vlastně kvůli tomuto městu vyobcoval papež Řehoř císaře z církve. V roce 1237 utrpěl ale spolek lombardských měst pod vedením Milána katastrofální porážku u Cortenuova, dokonce vlajkový vůz Miláňanů „caroccio“ se dostal do císařské moci a císař jej věnoval Římanům, kde pak byl vezen v slavnostním průvodu. Milán byl připraven kapitulovat, císař se ale ukázal jako neoblomný a chtěl město zničit důkladněji než jeho dědeček. Milánčané si pomysleli, že horší to už stejně být nemůže, zavřeli se za svými hradbami a čekali, jak to dopadne. Dopadlo to pro ně dobře. Císař utrpěl v roce 1248 rozhodnou porážku u Parmy a o dva roky později zemřel. Štaufové, smrtelní nepřátelé Milána i papežů, vymřeli v roce 1268, a vzestupu Milána už nic nestálo v cestě. V roce 1295 zde převzal vládu Matteo I. Visconti. Když jej občané v roce 1302 z města vyhnali, změnil stranu, stal se zapřisáhlým ghibellinem a nechal se od císaře Jindřicha VII. (dědečka našeho Karla IV.) dosadit zpět. Od té chvíle už rodina Visconti určovala dějiny města, jejich erb s hadem polykajícím pohana uvidíte ve městě skoro všude. Gian Galeazzo II. Visconti se v roce 1395 domohl vévodského titulu který pak potvrdil král Zikmund během koncilu v Kostnici jeho synovi Filipovi Mariovi. V roce 1386 dal pokyn k stavbě milánského dómu, jednoho z největších chrámů v Evropě. Podle představ vévody se měli do kostela vejít všichni obyvatelé Milána, kterých bylo tehdy 30 000. Než byla stavba o několik století později dokončena, bylo Milánčanů už podstatně víc, takže tento úmysl nevyšel. Dóm je ale dodnes dominantou města s nádhernou gotickou fasádou a temným skoro strach nahánějícím vnitřkem. Gigantické sloupy nesoucí klenbu kostela nejsou nic pro klaustrofoby.

Jenže právě na vrcholu moci se nad rodinou Visconti začaly stahovat mraky. Filip Maria totiž neměl syna, jen dceru Biancu Marii. Aby zabezpečil budoucnost svého vévodství, provdal ji za svého nejschopnějšího generála Francesca Sforzu a nevadil mu ani jeho nemanželský původ. Sforza bojoval úspěšně za Milán proti Benátkám a za Benátky proti Milánu, bojoval v papežském žoldu, aby papeže pak vypudil z Emilie Romagny, byl prostě schopen všeho a to bylo nejlepší doporučení.

Byla to správá volba. Po smrti Filipa Marii v roce 1447 musel jeho nástupce bojovat hned na třech frontách. Přímo v Miláně se odpůrci viscontiovské diktatury pokusili provolat takzvanou „Amboziánskou republiku“, v podrobených okolních městech se probudily snahy po nezávislosti a slabosti Milána hodlal využít jeho nejsilnější protivník (v podstatě poslední, který v severní Itálii zbyl) – Benátky. Rozpad  Milánského impéria by Serenissimě přišel víc než vhod. Francesco Sforza se ukázal jako muž na svém místě. Demokraty v Miláně zničil jedním úderem, rychle potlačil snahy o samosprávu v okolních komunách. Tvrdším oříškem byly Benátky. Jejich snaha o zničení Milána vedla k čtyřleté válce, která skončila mírem z Lodi 9. dubna 1454. Tímto mírem si Benátky a Milán rozdělily definitivně své mocenské oblasti a konečně mohl zavládnout mír a prosperita.

V Miláně tedy mohla začít éra Sforza, éra nejslavnější.  Francesco Sforza dal na kraji města postavit monumentální pevnost Castello Sforzesco, spíš na ochranu před vlastními občany než před vnějším nepřítelem.

Ta pevnost stojí i dnes za návštěvu, jako klenot tam přechovávají Michelangelovu pietu, kterou starý umírající umělec už nedokázal dokončit. Michelangelova kariéra tedy pietou začala (tu stvořil jako mladý umělec pro chrám svatého Petra v Římě) a touto pietou skončila. Francescův starší syn Galeazzo Maria byl zavražděn v milánském dómu, moc převzal jeho bratr Ludovico, zvaný pro tmavou barvu kůže „Il Moro“ tedy Maur. Kdo ví, s kým ho Bianca Marie měla. Nicméně Ludovico dal svého synovce Giana Galeazza (syna Galleaza Marii) uvěznit a v roce 1494 otrávit. Pak už  byla jeho moc nad městem nezpochybnitelná. Od roku 1482 působil ve městě Leonardo da Vinci. Strávil v Miláně pod ochranou Ludovica mnoho let, vlastně většinu svého tvůrčího života. Zanechal zde po sobě obraz Ludovicovy milenky  Cecilie Gallerani „Dáma s hranostajem“ i mýty opředenou „Poslední večeři“ v chrámu Santa Maria delle Gracie.

Kniha Dana Browna „Da Vinciho kód“ vyvolala naprostou hysterii. Dnes se tedy dá freska navštívit jen po předchozí rezervaci. Pokud budete mít vytrvalost a štěstí, podaří se vám možná přes internet ukořistit lístek za 12 Euro. Jinak vám nezbude, než si koupil lístek spojený s tříhodinovou prohlídkou Milána za 68 Euro. Nám nic jiného nezbylo, signorina Donatella, jejíž angličtina se podobala kulometné palbě a neustálý silný déšť z toho udělaly vyčerpávající, i když nezapomenutelný zážitek. Na Leonarda budete narážet v Miláně na každém kroku. Kromě oné „Poslední večeře“ v Santa Maria delle Gracie je to jeho socha na náměstí Scala nebo muzeum v Galerii Vitorio  Emanuelle, věnované jeho výzkumům a projektům. I když právě největší z jeho projektů, vlastně důvod, proč vlastně do Milána přišel – obrovská jízdní socha Francesca Sforzy – se neuskutečnila. Údajně dal Ludovico Sforza z bronzu určeného pro onu sochu odlít děla pro nastávající boj s Francouzi.

Bohatství Milána totiž začalo lákat mocné tehdejšího světa. První pokus francouzského krále Karla VIII. se ještě podařilo odvrátit. Jeho nástupce Ludvík XII. už ale Milán dobyl a Ludovico zemřel v jeho zajetí. Ludovicovi synové se ještě několikrát s dočasným úspěchem pokoušeli udržet na vévodcovském trůnu, nakonec ale připadl Milán císaři Karlovi V. a poté Španělsku. Sforzovci ale nevymřeli, jedna členka jejich rodu Francesca Riario-Sforza si letos v dubnu na zámku v Murau brala syna našeho knížete Karla Schwarzenberga Johanna, zvaného Aki.

V roce 1708 se města zmocnily v rámci války o španělské dědictví rakouské jednotky a v mírových jednáních roku 1714 připadla Lombardie Rakousku. Z této éry pochází legendami opředený operní dům „La Scala“. Operní gigant se šesti balkóny byl slavnostně otevřen v roce 1778, mimochodem operou Milošem Formanem ve filmu Amadeus zdehonestovaného Antonia Salieriho „Europa riconosciuta“. La Scala má i vlastní muzeum, takže pokud se nedostanete ke vstupence na operu (pokud se na vás usměje štěstí, zaplatíte za lístek s „poněkud omezeným výhledem na jeviště“ jen něco málo přes 100 Eur) můžete navštívit přes den muzeum La Scaly s návštěvou hlediště. Poněkud podivné jméno operního domu znamenající „Schodiště“ pochází ze skutečnosti, že na onom místě, kde měl vzniknout tento gigantický operní dům stával kostel „Santa Maria della Scala“ tedy „Svatá Marie na schodech.“

V roce 1860 byl Milán připojen k Italskému království. V podstatě by milánští proti tomu nic neměli, jen kdyby toto sjednocení nevzešlo z nenáviděného Turína – ale o tom jsem už psal.

Milán je město kultury a město módy. V Galerii Vittorio Emanuelle II. jsou usídleny místní módní značky Frateli Prada, Versace a nejslavnějším Milánčanem je samozřejmě „the new king of Milan“ Giorgio Armani. Ten má blízko Janovské brány i vlastní muzeum.

Pokud nechcete nakupovat za nekřesťanské peníze v městském centru (přímo u katedrály se nachází obchodní dům La Rinascente plný luxusních značek s vyhlídkovou  terasou v horním patře, z níž toho ale moc neuvidíte, protože je z bezpečnostních důvodů obklopena vysokými skleněnými panely, můžete zde ale poobědvat  – čtyři ravelloni za 16 Euro)pak jsou v Miláně i oblasti, kde se dá nakoupit vkusné a elegantní zboží za přijatelné ceny. Je to zejména Corso Buenos Aires mezi zastávkami metra Porta Venezia a Lima, anebo oblast mezi Porta Genova a Sant Agostino. Pro mládež pak může být zajímavá oblast okolo zastávky Lambrate, kde se usadili mladí moderní disajnéři. A pokud máte čas, chuť, vytrvalé nohy (je to přece jen dál od metra) a pevné nervy, můžete to zkusit v Salvagente na Via Bronzetti 16, kde je výprodej známých značek a kde můžete koupit Prada nebo Versace za méně než polovinu původní ceny (i když ani potom to není zrovna levné).

Vzdělání možná nehraje v Milán až tak důležitou úlohu jako například v Pavii, peníze jsou zde důležitější. Přesto má Milán svou universitu, nacházející se v kuriózní budově postavené ve směsce nejrůznějších stylů – prostě v Itálii se nic nebourá – byla by to škoda.

O to víc trpěl  Milán tím, že za druhé světové války bylo zničeno 45 procent stavební substance města. Nápisy „US“ (Uscita sicurenza) tedy východ z protileteckých krytů najdete na některých domech i dnes. Mrtvola partyzány popraveného Benitta Musollliniho byla vystavena právě v Miláně na Piazzeta Loreto. Většímu zničení města zejména pak dómu údajně zabránil vyjednáváním se spojenci milánský arcibiskup Alfredo Ildefonso Schuster, vyhlášený v roce 1996 za blahoslaveného. Byl to trošku sporný akt, Schuster stál velmi blízko fašistickému režimu a do poslední chvíle se snažil zachránit Mussoliniho život – přimět ho ke kapitulaci. Právě sliby, že Musoliniho ke kapitulaci přemluví, zabránil útoku spojenců na Milán, hlavní město takzvané „Italské sociální republiky“ kde vládl Musollini pod německou kuratelou od roku 1943.

A Milán – to je samozřejmě fotbal. Bez něj Ital žít nemůže. Calcio je kult a když se hraje „Série A“ neseženete v žádném baru volné místo, protože vše je rezervováno. (Jinak výběr piv je v Miláně překvapivě velký, dostal jsem zde i Pilsner Urquel ve skvělé kvalitě.) Milán má kluby až dva a tím i dva nesmiřitelné spolky fanoušků. Jak „AC“ tak „Inter“ jsou ale v současnosti velmi duševně nalomení tím, že italské lize už několik let kraluje soupeř z „přerostlé vesnice s automobilovým průmyslem“ Juventus Turín. Jak krásný triumf to pro ně byl, když v roce 2003 porazil AC Milan právě Juventus ve finále Ligy mistrů. To bylo to osudné finále, v němž nemohl hrát kapitán Juventusu Pavel Nedvěd, protože v semifinále proti Realu Madrid krátce před koncem zápasu dostal druhou žlutou kartu.

Milán je trochu jiná Itálie. Milán určitě stojí za návštěvu. Milánčany se naučíte mít rádi právě pro jejich slabosti a předsudky. Milán je drahé město a žít v něm je hodně namáhavé. Je to město pro úspěšné, člověk, který zde chce přežít, se musí umět ohánět. Možná právě to žene severoitalskou metropoli dál vpřed.

Dovolím si v příštích týdnech představit formou podobného historického cestopisu další severoitalská města. Milán je tedy první z této série.

Banská Štiavnica


Klasik praví, že „operační prostor rytířů v hoře Blaníku se vztahuje jen na Čechy a Moravu. Slováci mají svou vlastní samostatnou, nezávislou horu. Ta hora se jmenuje Sitno a najdete ji blízko Banské Štiavnice.“

Protože se množí hlasy mezi mými přáteli, že jde vše „dole kopcom“ a že „už horšie ani byť nemože,“ rozhodli jsme se zajít na Sitno a podívat se, co se se slovenskými rytíři děje a zda jsou ochotni vyrazit.

Legenda praví, že v čase knížete Pribiny (tedy ještě před rozkvětem Velké Moravy, žil na hradě Sitno kníže Stojmír. Měl dva syny Tyra a Želibora. Dva synové a jeden hrad, to vždy zavání průšvihem. A tak i když Stojmír na smrtelném loži nabádal syny, aby drželi pohromadě, pustili se hned po jeho smrti do sebe. A když jejich šiky stály proti sobě, udeřil blesk, hora Sitno se rozestoupila a pojala do sebe všechny bojovníky. A tam tedy jsou (na rozdíl od Blaníku není jisté, zda spí) a čekají, až je Slovenský národ povolá, aby ho zachránili.

Ubytovali jsme se na Počúvadelském jezeře a ráno vyrazili na kopec. Výstup je to poměrně snadný (převýšení dělá 340 metrů, čili trochu namáhavější procházka, na začátku poněkud strmý, pak po vrstevnici přes Tatarskou louku a pak částečně i po dřevěných schodech až na vrchol v nadmořské výšce 1009 metrů. Po cestě je několik krásných vyhlídkových skal, na vrcholu pak rozhledna a hospoda. Napřed jsem se podivil, že zatímco Rakušáci umisťují na vrcholy hor kříže, katoličtí Slováci tam staví hospody, ale nakonec jsme tam objevili i onen kříž. Nikoliv ale sitnianské rytíře.

Tan háček může být v tom, že strážce hory vychází z útulku jen jednou za sedm let. Postaví se na vrchol hory a volá, zda je pomoci potřeba. Když nedostane odpověď, vrátí se zpět do kopce a je vymalováno. Jednak nevíme, v kterou hodinu vychází. Zřejmě v noci, protože přes den je tam turistů jako na pouti a to by se mezi nimi ztratil nebo chytil paniku. Pak možná nevolá dostatečně hlasitě, aby byl slyšet v údolí. A onen sedmiletý interval je dost nepraktický, už proto, že volby se konají každých pět let. Praktické by bylo, kdyby onen strážce hory vycházel ven každých pět let vždy po volbách, zašel do Bratislavy a zeptal se, zda je jeho chlapců už třeba. Pak by se možná něco hnulo. Možná by nastoupení jezdci v plné zbroji před úřadem vlády něco zmohli. I když jejich výstroj zřejmě nebude nejmodernější, přece jen je legenda klade do začátku devátého století. Ale lepší než nic.

Rytíře jsme tedy nenašli, ale výlet do Banské Štiavnice se přesto vyplatí. Ne nadarmo platí za jedno z nejkrásnějších slovenských měst (ostatně v roce 1782 století byla po Bratislavě – Prešporku a Debrecínu,  tedy před Budínem, třetím největším uherským městem s více než dvaceti tisíci obyvateli.) Za svůj význam vděčilo město těžbě zlata a stříbra. Slovensko bylo až do objevení Ameriky největším nalezištěm zlata, v nejlepším roce 1690 se v Štiavnici, které se tehdy říkalo Schemnitz,  vytěžilo 605 kg zlata a 29 tun stříbra. Štiavnické vrchy jsou pozůstatkem sopečné činnosti a tak tam leccos cenného na povrch vyvřelo.

Marie Terezie tu založila první báňskou školu na území habsburské monarchie, určitě měla dobrý důvod k tomu, aby to udělal právě tady.

I když se na blízkém Sitně nacházelo hradiště už v době římské, později význam místa upadl a znovu se objevilo až v jedenáctém století. Obyvatelstvo bylo, jako ostatně ve všech hornických městech, německé, přišlo sem hlavně po vpádu Mongolů v roce 1241 z dolního Saska. V patnáctém století se město zapletlo nešťastně do bojů mezi Ladislavem Pohrobkem (jehož zájmy v Horních Uhrách a tedy na Slovensku zastupoval Jan Jiskra z Brandýsa) a Vladislavem Jagellem Varenčikem a v roce 1442  bylo vypáleno a následné zemětřesení dokonalo dílo zkázy.

Až Matyáš Korvín se různými úlevami snažil obnovit těžbu a postavit zničené město, za nový rozkvět vděčilo ale, stejně jako ostatní slovenská banská města podivné koalici, kterou uzavřeli v roce 1495 Jakub Fugger, zvaný Bohatý (ne bez důvodu, byl nejbohatším člověkem tehdejší Evropy a svými penězi rozhodoval i o volbě římského císaře) a levočský rodák Jan Thurzo (nar. 1437), spišský patricij a krakovský občan. Podle uherských zákonů totiž nesmělo nerostné bohatství patřit cizinci. Fugger, který usiloval po zisku monopolu na těžbu evropské mědi (v čase výroby děl) i o monopol v těžbě stříbra (a později i rtuti, bez níž tehdy nebyla možná těžba zlata), uzavřel s Thurzem smlouvu nejdříve na těžbu mědi v Banské Bystrici (německy Neusohl tedy Nový Zvolen), který pak rozšířili na těžbu stříbra na celém Slovensku. Thurzo, který studoval v Padově, vynalezl totiž systém na odvodňování zatopených dolů a tak se mu podařilo obnovit těžbu stříbra v už opuštěných dolech a udělat ji opět ziskovou. Samozřejmě že hlavní zisk měl Fugger, ale na Thurza zůstalo dost na to, aby jeho rodina povýšila do baronského stavu a jeden z jeho pozdějších potomků se stal dokonce palatinem, tedy královským zástupcem v Uhrách. Jiří Thurzo byl palatinem v letech 1610 – 1616 a  ve filmu Báthory si ho jakožto zloducha zahrál očividně s chutí Karel Roden.

Banská Štiavnica byla tedy bohatým horním městem a je to na ní vidět dodnes. Musel jsem zkorigovat své vědomosti, podle kterých štýrský arcivévoda Johann založil v Leobenu první hornickou universitu. Není to pravda, předběhla ho jeho babička Marie Terezie a to právě v Banské Štiavnici mezi lety 1763 a 1770. (ovšem Leoben funguje dodnes, takže je aspoň nejstarší stále ještě fungující báňskou školou).

Banská Štiavnica je skutečně hezké město. Centrem jsou hned dvě spolu sousedící náměstí – Trojičné námestie a Radničné námestie. Monumentální socha Svaté trojice jakožto morový sloup byla postavena po morové epidemii v letech 1710 – 1711, pochází ale až z druhé poloviny osmnáctého století (Je to už druhá – ovšem monumentální barokní verze). Nad náměstím je Starý zámok, hrad přebudovaný z někdejšího kostela. V čase tureckého nebezpečí se město opevnilo a vybudovalo nový obranný systém, do něhož vedle Starého zámku patří i Zámek nový na protilehlém, dost vzdáleném kopci.

Slavná je štiavnická Kalvária, ta určitě stojí za návštěvu. Náš rakouský přítel Heimo sice označil výstup na ni za svůj největší sportovní životní výkon, ovšem to svědčí jen o jeho naprosto nesportovním založení. Kalvária se nachází na Ostrém Vrchu nad Štiavnicí a je ze všech stran dobře viditelná a samozřejmě pro turisty lákavá. Dali ji postavit Jezuité v letech 1740 – 1744 a člověk vystoupá na kopec okolo 22 kaplí a 3 kostelů. Ne všechny jsou už zrekonstruované, za bojů mezi Rudou armádou a Wehrmachtem v druhé světové válce byla Kalvária zničená. Rekonstrukce sice začaly už v roce 1953, hlavní práce následovaly v letech 1976 – 1983, pokračují ale dodnes. Protože jsou financovány ze soukromých darů, jde práce hodně pomalu. Nad většinou kapliček mají patronát soukromí sponzoři – často významní štiavničtí rodáci, jako například herečka Emília Vašáryová.

Určitě nezapomeňte navštívit štiavnický Betlém, nádherně vyřezávaný ze dřeva s motivy prací v dolech ale i obrany proti Turkům, kteří zde marně dobývají Nový Zámok. Tak praví pověst, nepodařilo se mi zjistit, zda Turci vůbec někdy k Banské Štiavnici přitáhli, nicméně každý rok se koná v září akce „Turci idú“, která má úspěšnou obranu před tureckou invazí připomínat.

Dva kilometry za Novým zámkom se nachází Báňské muzeum v přírodě, určitě zajímavé, hlavně pro děti a o několik kilometrů dál jsou ony Počúvadelské jazerá. Nejen vhodná na koupání, ale jsou zde i pravidelně vystoupení hudebních skupin, soutěže ve vaření guláše či halušek.  Nejde o přirozené jezero, ale o takzvaný tajch (z německého Teich tedy rybník), které se stavěly jako zdroje energie za účelem pohonu strojů na odvodňování dolů. Počúvadelské jazero je největší dochovaný tajch v Evropě.

Turistický spolek v Banské Štiavnici prý patří k nejstarším v Evropě, sami Štiavničané jej kladou dokonce hned na druhé místo za spolek londýnský. Snad je to pravda, chodníčky na Sitno jsou upraveny pěkně, existuje k tomu přece jen stopadesátiletá tradice.

A pokud se někdo chozením po horách nudí, pak je nedaleko Štiavnice ještě Svätý Anton, zámek posledního bulharského cara Ferdinanda I. Jeho rodina vlastnila na Slovensku rozsáhlé pozemky, zejména lovecké revíry, například na Muráňské planině. Ferdinand I. byl totiž bulharským carem (1887 – 1908 knížetem a pak do roku 1918, než ho Bulhaři vyhnali, carem), ale pocházel z německého durynského rodu Coburg-Gotha. Bohužel se za první světové války přidal na nesprávnou stranu (německou) a tak po válce, zbaven trůnu, dožil na Svatém Antonovi. Jeho syn Boris III. byl carem až do roku 1943 – v druhé světové válce opět bojoval na špatné  – opět na německé – straně, někteří jsou prostě nepoučitelní Car Ferdinand vystoupal mimo jiné i na Sitno, ale ani on se pomoci sitnianských rytířů nedočkal. Ono totiž opravdu nikdy není tak zle, aby nemohlo být hůř. A car to na zámku ve Svatém Antonu nijak špatné neměl. Zda by sitnianští rytíři obstáli proti tankům Rudé armády, je ostatně víc než pochybné.

Rod Coburg Gotha byl ostatně velmi aktivní v obsazování evropských trůnů. Princ Albert byl manželem královny Viktorie anglické, z tohoto rodu pochází i belgická královská dynastie, začínající králem Leopoldem (1790 – 1865). A pak tu byla ona bulharská carská dynastie. Durynsko bylo pro tyto ambiciózní šlechtice prostě příliš malé.

Takže pokud nebude vědět kam na dovolenou a Tatry se vám už znudily, není oblast Štiavnice (s nedalekou Kremnicou, Sklennými Teplicami, ale i trošku vzdálenějšími ale dobře dosažitelnými Zvolenem či Banskou Bystricou) žádným špatným tipem. Ostatně, pokud by vám bylo Počúvadelské jazero příliš studené, do termální Kováčové to taky není žádná dálka.

Ramsau – ráj pro horské turisty


Tak jsme ho konečně dali. Tedy hovořím o Dachsteinu, nejvyšší hoře Štýrska s výškou 2996 metrů podle rakouských a světových map a 3001 (na jedné mapě jsem viděl dokonce 3004) na mapách štýrských. Prostě i Štajeráci chtějí mít jednu třítisícovku, které závidí Tyrolákům, Korutaňákům, Salcburákům a dokonce i pidizemi Voralbergu.

Ale výška není až tak podstatná, důležité je, že jsme konečně po několika marných pokusech dospěli na střechu Štýrska.

20170729_104130

Vylezli jsme tam stejnou cestou, jakou tuto horu kdysi zdolal v roce 1842 prvolezec Fridrich Simony, rodák z Hrochova Týnce, tedy vlastně krajan, i když jeho otec byl vojenský veterinární lékař maďarského původu. Protože Simony sdělil po prvovýstupu příslušným místům, že se mu na Dachstein „špatně lezlo,“ vznikla z jeho iniciativy veřejná sbírka, na niž přispěl tisíci zlatými i arcivévoda Johann  (o tomto štýrském národním hrdinovi jsem už psal několikrát) a byla tak už o dva roky později vytvořena první štýrská ferrata – a ta je tam dodnes – i když samozřejmě s novějšími železnými lany. Mimochodem Simony, který si našel svůj domov v Halstattu, dokázal vylézt na ledovec ještě v 70 letech – to když se otvírala chata nesoucí jeho jméno – a to v době, kdy neexistovaly žádné lanovky, které usnadňují turistiku dnes nám, všechno se muselo pěkně odzdola zdolávat pěšky.

Kdysi před dvaceti lety, když jsem se poprvé zatoulal na Dachsteinský ledovec (byl tehdy ještě podstatně větší než dnes, ale kdo by už věřil při letošních 38 stupních ve stínu na globální oteplování, že?) usoudil jsem, že bych na ten vrchol měl jednou vylézt. Před pěti lety dostal tento projekt konkrétní obrysy. Vydali jsme se tam s přítelem Vladimírem (oním mimozemšťanem, o němž jsem už taky psal) a mým synem. Přijeli jsme do Ramsau do pensionu s poetickým jménem Bella Vista tedy Krásná vyhlídka a neviděli jsme zhola nic. Pršelo, pršelo a pršelo. Druhý den zjistil syn na mobilu, že se má okolo poledne počasí rozebrat. Předpověď počasí pravila, že mezi jedenáctou a druhou by měla oblačnost povolit. Rozhodli jsme se být na chatě Seethalerhütte v Dachsteinscharte na úpatí kopce už v jedenáct, abychom mohli ihned vyrazit k vrcholu. Byli jsme tam v jedenáct, na ledovci sněžilo a byla hustá  mlha, která umožňovala viditelnost maximálně k nejbližšímu sloupu. Chatař – chlapec původem z Nepálu – se velmi podivil, co tam děláme. Vysvětlili jsme mu, že čekáme na zlepšení počasí. Podíval se na nás nechápavě a pravil, že počasí se má výrazně zhoršit (což jsme si nedovedli dost dobře představit). Fronta se prý blíží a dorazí během hodiny. Syn se podíval do mobilu a ukázal mu, že právě naopak by mělo následující tři hodiny svítit slunce. Nepálec pokýval hlavou, dále se nepřel a zmizel ve výdeji nápojů. Dali jsme si čaj a debatovali na téma, zda věřit Nepálci či mobilnímu telefonu. Já jsem byl pro Nepálce (jednak nejsem digital native a tím pádem chovám k elektronickým přístrojům vrozenou nedůvěru, jednak jsem si myslel, že chlapec z nepálských hor, usedlý na Dachsteinu bude mít dostatek zkušeností, aby dokázal situaci správně posoudit). Můj syn trval na tom, že pravdu bude mít předpověď počasí na jeho telefonu (jednak je digital native a k tomu ještě optimista). Vyčkali jsme tedy při čaji, než se počasí opravdu zhoršilo a dalo Nepálci zapravdu. Pak jsme se ve sněhové vichřici vydali zpět. Tápali jsme po cestě od sloupu ke sloupu, aniž jsme je viděli (ale nahmatat se daly). Po cestě jsme ještě zachránili skupinku Angličanů, kteří zhrouceni ve skupince plakali a zoufale volali o pomoc. Ptali se, kde je chata. Stáli od ní vzdálení třicet metrů, ale neměli o tom nejmenší tušení a byli přesvědčeni, že musí umřít. Připomínali tak trochu osud Roberta Falcona Scotta – ten byl koneckonců taky Angličan.

Poslední den pobytu byla taková mlha, že jsme neviděli z okna Krásné vyhlídky ani auto v garáži. Rozhodl jsem se tedy definitivně pro ústup. Rozhodli jsme se vyjet na Hochwurzen na druhé straně Schladmingu a tam buď udělat malou túrku nebo když to bude neúnosné, jet domů. Jeli jsme mlhou jako mléko až do výšky nějakých 1300 metrů. Pak se roztrhala a proti nám se objevil nádherný Dachstein, slunící se v paprscích dopoledního slunce. Pochopil jsem, že se jedná o otevřenou provokaci a přísahal jsem, že tu drzou horu jednou pokořím.

V roce 2014 se mi ale do cesty postavila překážka, s níž jsem nepočítal. Zlomený a zaklesnutý meniskus si vyžádal akutní operaci (na mém levém koleně už druhou) což znamenalo, že jsem až do pozdního podzimu chodil o holi a tím pádem jsem už objednaný pobyt na Krásné Vyhlídce musel odříct. Počasí v tom roce a v námi objednaném termínu bylo nádherné.

Rok nato, už opět schopný chůze, jsem tam dorazil opět s Vladimírem a jeho švagrem. Už bez syna, kterému se výlety s námi zdály příliš nebezpečné. Počasí bylo nádherné. Dny předtím sice pršelo (a nahoře sněžilo) ale v den našeho výstupu svítilo slunce. Vyjeli jsme nahoru na ledovec a spěchali k Dachsteinu. Znal jsem klasickou cestu po ledovci až pod vrchol, posledních sedmdesát metrů je pak poměrně ostře nahoru, ale po lanech a horolezecká výstroj při feratě typu A nebo B nebyla označena za naprosto nutnou. Když jsme dorazili pod horu, čekalo na nás překvapení. Cesta přes ledovec byla kvůli nově se otvírající ledovcové trhlině uzavřená. Jediná výstupová cesta byla po ramínku, tedy po skále s obtížností B až C – bez karabin – aspoň pro mne – naprosto neschůdné. Opět jsme tedy vzdali a vylezli jsme hlubokým sněhem na Gjajdstein – krásný vyhlídkový kopec uprostřed Dachsteinského ledovce. Konečně jsme si mohli Hohen Dachstein prohlédnout z jeho odvrácené strany – vypadá jako vykotlaný zub s ledovcem uprostřed, vlevo s oním ramínkem, po němž nahoru vylezl Fridrich Simony a vpravo s Malým Dachsteinem, který ovšem vůbec není malý.

Paní domácí na Krásné Vyhlídce se tvářila, že nás lituje, ale zřejmě se nám v duchu smála. Netušila, že se nejsem ochoten jen tak lehce vzdát.

Minulého roku byl nejkrásnější podzim v historii Rakouska. Celé září bylo bez srážek, svítilo mírné podzimní sluníčko, prostě babí léto, jak má být. Tentokrát jsme vyráželi i se synem mého přítele Vladimíra, který je instruktorem na feratách, s veškerou horolezeckou výstrojí. Počasí vydrželo do třicátého září. Třicátého září večer jsme měli sraz na Krásné Vyhlídce. Bylo nádherně, slunce osvětlovalo skálu Dachsteinu i s jeho sousedními horami Torsteinem a Mittelspitze – panoráma prostě nádherné a neodolatelné. V noci přišla fronta. Ještě ve tři hodiny v noci byly vidět hvězdy, ráno v šest bylo vidět na dva až tři metry před sebe. Odhodlání bylo velké, rozhodli jsme se nevzdat. Vyjeli jsme lanovkou na ledovec, na obrazovce nám oznamovali, že na vrcholu je minus deset stupňů a silný vítr. Zaťali jsme se a pochodovali vánicí přes ledovec k nástupu. Tam jsme u zledovatělých lan při nulové viditelnosti a silném větru pochopili, že odhodlání není všechno. Uchýlili jsme se do chaty, kde tentokrát nebyl ani onen Nepálec – zřejmě ho odtud vypudilo počasí.

V dešti, který nás pronásledoval po celý náš pobyt, jsme pochodili po kopcích na Planai, poznali Bad Aussee, kde se kdysi zamiloval už vzpomenutý arcivévoda Johann do poštmistrovské dcery Anny Plochl, navštívili jsme zámek Trautenfels, kde slavil svou první svatbu s paní z Harrachu Ferdinand Hofmann ze Strechau a Glünbüchlu, podporovatel Keplera, kterému jsem už též věnoval fejeton a jeho druhou manželku jsem si dovolil umístit v mém románu „Mefistův rukopis“ a navštívili jsme i zámek Strechau s krásnou sbírkou starých aut značky Steyr, kde se pro změnu chtěl ženit se svou vyvolenou Annou onen arcivévoda Johann, kdyby mu to jeho bratr císař František na poslední chvíli nezakázal. Pobyt tedy hezký a poučný, ale jistě chápete, že to nebylo úplně ono.

A tak jsem letos využil faktu, že žena odřekla plánovanou koupací dovolenou na Sardinii a zaktivizoval přítele Vladimíra s jeho syny a pak zajistil ubytování v půvabném pensionu Bergerhof (Krásná vyhlídka měla obsazeno). Pršelo až do 28 července a v ten den jsme se v Bergerhofu setkali. Předpověď počasí na sobotu 29 července byla příznivá, jen paní domácí se nás zeptala, zda jsme si zarezervovali lanovku. Trošku mi tím vyrazila dech – byl jsem na dachsteinském ledovci už pětkrát a nikdy jsem rezervaci nepotřeboval. Upozornila mě na to, že je hlavní sezóna a zítra bude první pěkný den po dlouhé době. Wifi sice nefungovalo, ale Vladimírův syn Juraj dokázal zarezervovat první lanovku nahoru (všechny ostatní už byly plně obsazeny) na ráno a poslední dolů (všechny dřívější byly plně obsazeny) na odpoledne. Paní domácí byla ochotna kvůli nám dokonce servírovat snídani dřív než v sedm a tak nám už tentokrát opravdu nic nestálo v cestě.

Jak jsem napsal v první větě tohoto článku, konečně jsme ho tedy dali. Po dvouminutovém zaškolení, jak se chovat na feratě, jsem na sebe oblékl výstroj a vydal se na ono ramínko, které bylo přece jen spíš „céčkové“ než pohodové. Prý to tak má být. Nástup má být nejobtížnější, aby si člověk prověřil, zda na to má. Pokud totiž zůstane viset hned na nástupu, je celkem jednoduché slanit ho dolů. Výše je to pak problematičtější. Takže jsem si zažil trochu strachu a hlavně staří pánové působili na karabinách poněkud exoticky. I když jsem měl na hlavě přilbu, bílé vlasy se mi úplně ukrýt nepodařilo. Lidí bylo hodně – byl to koneckonců první pěkný den po delší době. Ještě jsem visel na céčkovém nástupu, když se pode mnou vytvořila fronta nervózních mladých Rakušáků. „Poprvé na kopci?“ ptal se mě jeden nerudně. „Na kopci ne, na feratě ano,“ opravil jsem ho. „Tak to byl už nejvyšší čas, co?“ pravil ten nezdvořák a oblezl mě. Ještě, že nedodal „dědo.“ To bych mu tu karabinku překousl. Zbytek výstupu byl už bezproblémový, ostatně lezou tam i děti – byl tam i Péťa. Totiž krajan ve věku asi devíti let. Českých i slovenských turistů tam bylo požehnaně, kromě němčiny to byly zřejmě jediné dva tam používané jazyky. Sestup byl už problematičtější. Ne všichni přijeli první lanovkou, a když už jsme se rozhodli sestoupit do doliny, oni právě vystupovali. V davech. Museli jsme pouštět okolo nás nahoru někdy i třicet lidí najednou a byli tam i takoví, kteří opouštěli značkovanou a lany zajištěnou cestu a pak nám na hlavu shazovali kameny. Naštěstí netrefili a stejně jsme měli přilby.

Takže kdo touží po trošce adrenalinu – opravdu ho není příliš mnoho, pak cestu na vrchol nejvyšší štýrské hory můžu doporučit. Samozřejmě je tu alternativa i pro ty, kdo toho adrenalinu chtějí mít hodně. Pak ovšem žádná lanovka na ledovec. Pěkně vyšlapat k Südwandhütte, pak sestoupit k první feratce Anně (podle Anny Plochl) a po ní čeká jedna dlouhá a strmá jménem Johann (můžete jednou hádat, po kom se jmenuje). Tudy se dostanete k sedélku s chatou Seethalerhütte a pak už zbývá jen poměrně snadný výstup na vrchol. Na tento výkon ovšem člověk potřebuje celý den a má co dělat, aby stihl poslední lanovku do údolí. Možná je lepší zabezpečit si ubytování na chatě na ledovci. Feratami se jinak hory okolo Ramsau jen hemží, Rakušáci prostě jdou s dobou. Ostatně komu je Anna  Johann málo, má ještě možnost vylézt k horské stanici lanovky po feratě Skywalk – myslím, že už samotné jméno napovídá, jak se na ní člověk cítí.

Ubytování v Ramsau jsou spousty, doporučuji ale rozhodně hledat ubytování v hotelech nebo pensionech, které nabízejí takzvanou „Sommercard“. (Nemají ji všechny, je třeba se po ní při rezervaci ubytování ptát). Tato karta, kterou dostanete v hotelu či pensionu bezplatně, má spousty výhod. Například je v ní obsaženo bezplatné používání všech lanovek v oblasti Dachstein-Schladming. Což je podstatná výhoda, jen lanovka na dachsteinský ledovec stojí 42,50 Euro. (Takže při ceně za nocleh 30 euro a ceně mýta k lanovce 9 Eur, mě vlastně Ramsauské sdružení v ten den sponzorovalo sumou 21,50 Euro) Použít se dá jedna lanovka denně a každá jen jednou během pobytu. V ceně jsou i mýta na horských cestách jako je právě Dachstein nebo například Stoderzinken u Gröbmingu, což je nádherná vyhlídková hora. Zadarmo je i využití krytých bazénů v Ramsau či v Schladmingu (bez sauny, ta se musí platit zvlášť) či otevřených koupališť v okolí. Řada muzeí v okolí (jako například v Schladmingu) se dá navštívit zadarmo, stejně tak i poměrně vzdálený krásný klášter v Admontu (na zpáteční cestě?), na návštěvu jiných zámků, jak například Strechau u Rottenmannu, Hohenwerfen cestou na Salzburg  nebo pivovaru v Schladmingu jsou slevy.  Některé z nich, jako například návštěva solných dolů v Halstattu nebo v Altausse, či dobrodružství Zipline na Stoderzinkenu jsou jen marginální, ale proč je nevyužít? Kdo opravdu miluje adrenalin, může si v Gröbmingu koupit kombinovaný lístek na Abenteuerpark a Zipline, kde se může s horolezeckou výstrojí na různých atrakcích natažených mezi stromy a skalami vyřádit dosyta (ovšem levné to není, i se Sommercard stojí takový lístek 55 Euro na dospělého a na den a pro dítě do 15 let 37 Euro.

Ostatně přímo uprostřed Ramsau je stojí místní kopec Rittisberg s obrovským zábavným parkem, kde si děti  -a nejen ony – opravdu přijdou na své. Je zde i letní sáňkařská dráha, střílení z luků atd., atd. Prostě skoro všechno, na co si pomyslíte.

Výhodou lanovek je, že se člověk dostane do výšky okolo 1800 metrů, odkud pak startuje horské túry, dostane se tedy mnohem dál a výš, než by to zřejmě dokázal při pochodu z doliny. Z Hauser Kaiblingu jsme zdolali Höchststein – krásnou vyhlídkovou horu v Nízkých Taurech, která nás už taky jednou odrazila ledem a sněhem (tehdy jsem si potrhal vazy na čtvrtém prstu pravé ruky), letos jsme jí ale starý dluh splatili – za normálních podmínek sice poměrně kondičně namáhavý výstup ale bezproblémový a bez nebezpečí.

A z Ramsau je možno jít takzvanou „Královskou etapu“. Myslel jsem, že je to díky její kráse a musel jsem se přesvědčit, že nejenom díky ní. Výstup přes Silberkarklamm připomíná trochu Slovenský ráj, pak ale následuje výškový výstup přes 1000 metrů, pak dlouhý, ale krásný pochod mezi horami s výhledem na masív Dachsteinu ke Guttenbergovu domu (kde je český obsluhující personál a dokonce i menu v češtině (i když s pořádnými pravopisnými chybami – ale nikdo není dokonalý, díky němu jsem se dozvěděl, že legendární Schiwasser je vlastně malinová šťáva) a pak po poměrně nudné cestičce do Ramsau. Pokud někomu těch 1200 výšových metrů nestačilo (jako mému příteli Vladimírovi, ale to mé čtenáře samozřejmě nepřekvapí)  je od průsmyku nad Guttenbergovým domem  možná procházka na horu Sinabel (kam vede od Guttenbergova domu i dlouhá a poměrně náročná ferata) nebo poněkud delší trasa na blízký Eselstein. Pánové prosím nezapomenout zastávku na chatě Lärchenbodenhütte, jsou tam neobyčejně krásné číšnice. Směr ze Silberkarklamu do Ramsau je určitě hezčí než opačně – stojí to za to. Jako ostatně v této oblasti skoro všechno. Mnoho krajanů to už ví – doslova se tam jimi hemžilo.

Takže pokud jste dostali chuť – je to dokonce blíž než do tradičních Vysokých Tater. A letní sezóna ještě neskončila – ostatně Sommercard platí zhruba do poloviny října.

Mar Menor


Znáte ho? Podle skutečnosti, že jsem poprvé v životě nezažil během celé mé dovolenky ani jedno auto s pražskou poznávací značkou, asi ne. Nebo aspoň ne moc. I kdy nevylučuji možnost, že i krajané volí tu nejlogičtější alternativu – totiž letadlem do Alicante a tam si vypůjčit auto (ceny jsou neuvěřitelně výhodné – od tří eur za den),  a pak už stačí asi hodina a půl po španělských nově vybudovaných dálnicích pohodlně až k Mar Menor nebo jeho turisticky využívané části „La Manga“. Dokonce prý existují lety i přímo do St.Javier na břehu této zvláštní mořské laguny.

Přiznám se sám, že ani mně by v životě nenapadlo cestovat do tohoto odlehlého koutu Španělska, kdyby tu můj přítel nevlastnil apartmán a nabídl mi ho pro mou letní dovolenou. Až pak jsem se začal zajímat, kde to je a jak to vlastně vypadá.

Když se podíváte na mapu Španělska – tedy na jeho jihovýchodní cíp, uvidíte tam velkou, od Středozemního moře bezmála úplně oddělenou lagunu – ono Menší moře – Mar Menor. Středozemní moře sem naneslo mezi jedenáctým a čtrnáctým stoletím spoustu písku a vytvořilo na kamenitém podkladu podmořských sopek písečnou šíji o délce okolo dvaceti kilometrů. Jen přes několik málo kanálů zůstává toto vnitřní moře spojené se Středozemním mořem, čili jedná se o skoro uzavřenou lagunu o velikosti přes 300 km2- největší lagunu se slanou vodou v Evropě. Největší hloubku má 8 metrů, čili když se chcete jít koupat, máte pocit jako na Neusiedlersee nebo na Balatonu, jdete skoro kilometr do vody, než vám voda sahá po ramena. Díky palčivému slunci má toto jezero mnohem vyšší obsah soli, než několik set metrů vzdálené Středozemní moře a taky samozřejmě podstatně vyšší teplotu, koupat se v něm dá údajně ještě začátkem prosince – to tvrdí aspoň můj přítel, který zde vlastní onen apartmán.

Španělé se totiž na oné písečné šíji skutečně vyřádili. Nebyl jsem sice ještě nikdy v Miami beach, ale tak nějak si to představuji – nekonečné množství hotelů a apartmánových domů – pokud máte dost peněz, můžete si jeden apartmán, ale i vilu kdykoliv koupit, velká část jich stojí na prodej – následek hospodářské krize roku 2008, která sice zastavila nekontrolovatelné pokračování výstavby v La Manga, současně ale vzala Španělům kupní sílu, aby si vystavěné apartmány mohli koupit. Na každém desátém (skromný odhad) stojí „se vende“ čili na prodej. Ceny apartmánů se pohybujíokolo 70 000 – 80 000 eur, čili v poměrně atraktivní oblasti – cena vil se pohybuje okolo 300 000 Eur.

Na jedné straně tedy Středozemní moře s širokými písečnými plážemi, několik sto metrů (někdy ani ne tolik) na druhé straně teplá koupel v Mar Menor, čili poměrně atraktivní tip na letní dovolenou.

Kromě toho jsou ceny potravin a nápojů překvapivě nízké. Obchody na písečné šíji má pod kontrolou rakouský Spar, ovšem v Cabo de Palos na začátku La Mangy existuje i španělský obchod Mercadona s cenami skutečně přijatelnými a s usměvavými prodavačkami, které nosí všechny stejný make-up jako uniformu – a nevypadají s ním vůbec špatně.

Jen pro informaci – víno se zde pohybuje v cenách mezi 1 – 3 eura, kilo dorady, čili skvělé ryby s nesmírně kvalitním masem 6-7 euro, krevety 8-9 Euro za kilo, kilo vepřové kotlety bez kostí 5 euro, zelenina a ovoce jsou v cenách okolo 2 eura za kilo a v neděli je v Cabo de Palos velký zeleninový trh, kde jsou ceny ještě nižší a zboží ještě kvalitnější.

Samozřejmě pláže La Manga pod vysokými stavbami o 10 poschodích nejsou věc pro každého, i když pláže samotné jsou písečné, široké a upravené. Problémem může být téměř neutichající vítr, jednou od moře, jednou od pevniny, proto mají slunečníky, které se zde používají, zavrtávací šroub, díky kterému se dají zavrtat velmi hluboko do písečného podkladu, ale i tak někdy lítají po pláži, má žena byla trefena slunečníkem (bez zdravotních následků) hned dvakrát za jediný den. Na koupací dovolenou je tedy La Manga opravdu optimální. Vítr ochlazuje teplé klima, takže teploty jsou přijatelné a noci dostatečně chladné, aby se člověk i bez klimatizace vyspal. Přesto nabízí Mar menor 3000 slunečných hodin za rok, čili 320 slunečných dnů. Srážky představují pouze 300 ml/rok, naprosto nechápu, proč je právě provincie Murcia nazývána „la huerta“ čili zahrada – je to prý nejúrodnější část Španělska.

Místní specialitou je „cardelo“, pánev s rizotem s rybami a rajčaty, dokořeněná paprikou a česnekovou majonézou. Jídlo sice velmi chutné, ale vydatné a ne pro každého. Navíc se dá objednávat údajně jen minimálně pro dvě osoby a nedovedu si představit, že by někdo dokázal sám spořádat dvě porce. Já jsem s velkou námahou dokázal zvládnout jednu a i to mě pak celou noc pálila žáha a česnek jsem cítil ještě na druhý den ráno. Použil jsem totiž příliš mnoho oné česnekové majonézy, s tou musí člověk zacházet velmi opatrně. Ta druhá porce mi vystačila na dva obědy  a protože jsem se poučil a majonézou šetřil, zvládl to můj žaludek bez dalších problémů.

Člověk se musí nastavit na trochu jiné chápání času. Protože Španělsko je hodně za západ, má ale středoevropský čas (letos se ve španělském parlamentu projednávala možnost přestoupit na čas západoevropský, výsledek toho jednání ale neznám) vychází (ale i zapadá) slunce zhruba o hodinu  později než u nás. Tím pádem jsme byli na pláži v devět ráno prvními návštěvníky (kdo by už chodil k moři podle sluníčka v osm, že?), západ slunce byl ale o půl desáté večer, pročež se v restauracích otvírá večer kuchyně o půl deváté. Chodit do restaurace na večeři dřív, je tedy naprosto zbytečné. Španělé zato nemají problém slavit do dvou či tří hodin do rána.

Ovšem co s člověkem, jako jsem já, který touží po poznávání historie země, ve které svou dovolenou chce trávit? Tak úplně zkrátka nepřijde.

Necelých třicet kilometrů od La Mangy leží Cartagena, město s velmi bohatou historií, která na vzhledu města zanechala nepřehlédnutelné stopy. Cartagena byla založena v roce 228 před naším letopočtem pod jménem Quart Hadašt kartaginským vojevůdcem Hasdrubalem. Kartaginci si ve Španělsku léčili mindrák z prohrané první punské války, ve které ztratili své základny na Sicílii, Sardinii a Korsice. Z Quart Hadaštu dokázali během necelých dvaceti let vybudovat opevněnou metropoli, neuvěřitelně výhodně lokalizovaný přístav s vnitřní lagunou místo pro vybudování přístavního města přímo předurčoval, nerostné bohatství v zázemí (zinek, olovo a další kovy) pak dělaly celou oblast velmi atraktivní.

V roce 218 právě odtud vyrazil na svou slavnou cestu do Itálie Hasdrubalův syn Hannibal. Bohužel zanechal k obraně města jen 1000 vojáků. Ti sice odrazili první římský útok v roce 216, v roce 209 ale před město dorazil generál Scipio s 25 000 vojáky. Když se mu podařilo Kartagince překvapit tím, že přebrodil se svými vojáky v čase odlivu lagunu a nechal je vyšplhat na z této strany nechráněné hradby, musel se generál Magon stáhnout do městské citadely a po dalším dlouhém zoufalém boji nakonec kapitulovat. Město se v roce 209 před naším letopočtem stalo římským a dostalo nové jméno Cartago nova – Nové Kartágo.

Nejvíc památek Cartageny se vztahuje právě na toto římské období.  Jsou zde zpřístupněné římské veřejné lázně u Fora romana, nádherné římské divadlo, které objevili při stržení starých domů v roce 1998 a dnes je součástí římského muzea. Ale dokonce i punská zeď nebo spíš její zbytky, kterou kdysi tak úporně bránil generál Magon, je zpřístupněna turistům.

Společný lístek pro therme, římské divadlo a městkou citadelu včetně výtahu, který turisty k hradu vysoko nad městem vyveze, stojí 12 Euro na osobu. Cartagena se stala po dobytí této oblasti z arabské moci v první polovině třináctého století sídlem biskupství, které sem bylo přeneseno z Murcie – koneckonců pocházejí z Kartageny až čtyři katoličtí svatí – svatý Isidor, Leander, Fulmicio a svatá Florentina – jestli jsem dobře rešeržoval, pocházeli všichni z jedné rodiny, dokonce snad byli sourozenci. Nejznámější z nich je zřejmě svatý Isidor, který úspěšně zfalšoval katolické vyznání víry, když sem přidal slovo „ze syna.“.

Provinční hlavní město Murcia stojí taky za krátký výlet – její katedrála s gotickým vnitřkem a barokní fasádou stojí za návštěvu stejně jako katedrální muzeum s římskými artefakty a rozhodně je třeba navštívit místní „casino real“ čili královské kasíno – ten titul místnímu kasínu propůjčil Juan Carlos I. – tak byl tímto kasínem při osobní návštěvě unesený – a právem. Několik stavebních stylů od arabského až po klasicismus a pompejským atriem s antickými sochami dává budově neuvěřitelný flair.

Pokud někomu nevyhovují pláže pod výškovými budovami, může navštívit národní park  Calblanque. Tam jsou pláže malé, skoro soukromé, s pískovými dunami a skalami a vhodné i pro nudisty. Playa Larga, Negrete nebo Parreňo jsou jako z jiného světa. Příjezd je po rychlostní cestě RS 12 do Cartageny, výjezd 9A, případně na cestě z Cartageny výjezd 10, po nějaké době ale člověk dorazí k závorám, odkud je k moři ještě asi 15 minut chůze. Závory jsou, pokud jsem dobře rozuměl dámě, která je obsluhovala, která ale hovořila jen španělsky, otevřeny od půl osmé ráno do devíti. Pak se zavírají a turisty přiváží už jen autobus, takže  pokud chcete až k pláži přijet po vlastní ose, je třeba si přivstat.

Nás ovšem pustila v devět hodin dvanáct minut, přimhouřila tedy nad nešťastnými cizinci oko, možná i obě. To je na místních Španělech sympatické. I když většinou neovládají jiný jazyk než španělštinu, snaží se, podobně jako Italové, prostě nějak domluvit. Když mi místní „Hausmeister“ Antonio vysvětloval důrazným hlasem používání plynové bomby a každou větu vždy ukončil důrazným „Coretto?“ nezbylo mi, než přikývnout. Nerozuměl jsem sice skoro nic, ale do vzduchu jsme během pobytu nevyletěli, i když nás Antonio plastickým „Bum“ před nežádoucími účinky plynové bomby naprosto srozumitelně varoval.

Pokud má někdo chuť se trošku projít, pak „horská“ tůra na Monte de las Cenizas“ k Baterii de Cenizas – dělostřelecké pevnosti z časů občanské války stojí díky neuvěřitelně krásným výhledům zato.

Kdo má chuť zajet si i dál, pak je v provincii Murcia ještě město Lorca s impozantním hradem, či poutní místo Caravaca de la Cruz, která právě letos slaví významné jubileum anebo opuštěné doly na drahé kovy v La Union na dosah od La Mangy.

Mimochodem dálniční síť je ve Španělsku velmi dobře vybudovaná a z větší části bezplatná (Mýto  – poměrně drahé, 5,75 Eura za slabých 30 kilometrů – se platí mezi Cartagenou a přístavem Mezarrónem a dvě mýta jsou na dálnici k letišti Alicante – je to dálnice AP 7 tedy Autopista. Autovie jsou zadarmo)a příjezdy do měst snadné a bezproblémové, v centru měst pak podzemní  garáže se snesitelným parkovným (v Murcii se počítá na minuty – 2,5 až 4 centy za minutu parkování, v Lorce 2 centy za minutu.) Pouze v Lorce je výjezd z města značen jen velmi rámcově a jeho opuštění spletí jednosměrných a částečně rozkopaných uliček je ponecháno instinktu (a pudu sebezáchovy) řidiče.

Takže pokud jste dostali chuť….

Všechno, co jsem napsal na úvod tohoto článku, odvolávám. Stačilo zajít na nedělní trh v Cabo di Palos. Čechy se to tam přímo hemžilo, odhaduji, že po španělštině to byl druhý nejčastěji používaný jazyk právě čeština.

Takže nezbývá, než si povzdychnout s Karlem Čapkem : „Tak už jsou i tady.“