Když se na souseda řítí katastrofa, nemělo by to člověka nechávat v klidu, protože to může nepřímo postihnout i jeho. Navíc jsem na Slovensku 11 let žil, znám poměrně dobře místní poměry a o to víc sleduji s obavami blížící se parlamentní volby. Ty se mají odehrát 30.září 2023 a jejich výsledek může dlouhodobě nebo dokonce trvale změnit jak politické klima v zemi, tak i směrování Slovenska a jeho politické uspořádání. To, co se tam odehrává a co ukazují předvolební průzkumy, neslibuje nic dobrého. Nicméně co na první pohled vypadá katastrofálně, nabízí při bližším pohledu přece jen určitou naději. Možná dokonce větší než v Česku

               Voleb na Slovensku se hodlá zúčastnit celkem 24 politických subjektů, což jen potvrzuje roztříštěnost slovenské politické scény, kde rostou nové strany jako houby po dešti, a především před volbami se tvoří nové subjekty, které hodlají nahradit ty strany, které už voliče zklamaly. Udržet se na politické slovenské scéně dlouhodobě je umění. Umění, které ovládá nejlépe nestor slovenské politiky s přezdívkou „karpatský kmotr“ Robert Fico. Zdá se, že není síly, která by mu vítězství v nastávajících volbách mohla vzít. Navzdory všem skandálům, navzdory faktu jeho provázanosti se slovenským kriminálním podsvětím, a dokonce vazbami na italskou Ndranghetu. Dokázal okolo sebe shromáždit protestní voliče, lidi naštvané, zklamané, lidi podléhající dezinformacím a lidi toužící po stabilitě a nepřemýšlející o tom, zda je to bude stát osobní svobodu. Ovšem jakkoliv Fico v průzkumech vede a shromáždil ve voličstvu své strany protestní voliče, jeho preference nikdy nepřekročily 20 procent a podle posledních srpnových průzkumů poklesly dokonce na 17,8 procent. Možná proto radikalizuje své výroky, v poslední době označil Gustáva Husáka za jednoho z největších Slováků a otevřeně začíná adorovat komunistickému režimu. Snad aby přivábil k volbách důchodce, kterým se dávná doba komunismu už ve vzpomínkách nezdá být až tak strašná. Byli tehdy přece mladí a už proto jim tehdy bylo dobře. Ficova pravá ruka Blaško ohromil obhajováním dávno vyvrácené verze, že Slovenské národní povstání vedla komunistická strana. Návrat ke komunismu se stává programem. Ostatně komunismus a fašismus si jsou svou totalitní podstatou velmi blízko.

               Ale není to jen Fico. Hned několik dalších stran je vysloveně fašistoidních nebo fašistických a některé z nich mají dobrou šanci být v příštím slovenském parlamentu zastoupené.

               Je to například fašistická „Republika“ Milana Uhríka, která požaduje vystoupení z EU a z NATO a příklon k Rusku. Preference této strany překročily deset procent.

               Nezadá si s nimi příliš ani „Slovenská národná strana“ Andreje Danka. I ta požaduje okamžité zastavení pomoci Ukrajině.

               Pak jsou to Kotlebovci, „Ľudová strana Naše Slovensko“ už tradiční extrémně pravicová strana, jejíž předseda byl dokonce už jednou hejtmanem Banskobystrického kraje. Tentokrát se ale pohybuje daleko pod prahem zvolitelnosti.

               Tyto tři strany jsou jednoznačně na pravém okraji politického spektra, mají ale šanci na poměrně slušný úspěch.

               Na extrémní levici se zase nacházejí „Vlastenecký blok“ Ivana Stanoviča a „Komunistická strana Slovenska“ pod vedením Jozefa Hrdličky.

               Na rozdíl od pravicových extrémistů mají levicoví o hodně menší šanci domoci se zastoupení ve slovenském parlamentu. Ovšem se Smerom Roberta Fica jsou pravicoví extrémisté ochotni vytvořit parlamentní většinu a s tím i vládu. Když totiž uvážíme, že milion Slováků nehodlá jít k volbám, je prakticky většina voličů pro změnu systému z demokratického na autoritativní typu Viktora Orbána. Fico se ostatně netají tím, že je pro něj Orbán vzorem. Pro Fica je existenčně důležité získat moc, vyřadit nezávislou justici a ovládnout sdělovací prostředky. Má másla na hlavě tolik, že mu hrozí trestní stíhání ze všech stran. Zatím to jeho lidé v policejních složkách dokázali uhrát do ztracena, otázka ale je, zda to půjde natrvalo. Stejně jako Netanjahuovi v Izraeli nebo Trumpovi v USA mu jde nejen o politické přežití ale i o osobní svobodu. Do tepláků se nechce ani jednomu ze vzpomenutých pánů.

               Demokratické strany se naproti tomu pohybují – s jednou výjimkou – na hranici volitelnosti. Je to samozřejmě důsledek katastrofálního působení Igora Matoviče ve vládě po posledních volbách. Matovič se prezentoval jako důsledný bojovník proti korupci, což jeho straně OLANO přineslo v posledních volbách překvapivé vítězství. Jako předseda vlády se ale ukázal naprosto nepoužitelný, očividně trpí duševní poruchou a způsobil tak úplný krach důvěry ve vládu ale s tím i v demokratické instituce.

               Nejsilnější z demokratických stran a jediná, která by mohla hrát podstatnou úlohu je „Progresívne Slovensko“ europoslance (od roku 2019) Michala Šimečky. Michal Šimečka je vnuk disidenta a filosofa Milana Šimečky a syn publicisty Martina M. Šimečky, který prodělal bohatou kariéru v novinách s demokratickým obsahem, ať už to byl deník SME, Respekt nebo v současnosti Denník N. Michal Šimečka založil „Progresívne Slovensko“ v roce 2017, jednou ze zakládajících členek byla i Zuzana Čaputová. Ve volbách 2020 ale dostali jen 6,97 procent hlasů a nestali se součástí vládní koalice – což pro ně možná bylo i dobře. PS se pohybuje v průzkumech na druhém místě, v srpnovém průzkumu některých agentur dohnalo dokonce SMER, ovšem otázka je, zda to není jen zbožné přání. Vyjádření Michala Šimečky že myslí na reformu – rozuměj snížení – důchodů před volbami určitě straně nepomohlo.

               Ostatní prozápadní strany jsou vedeny převážně obskurními figurkami s velmi pohnutými životopisy.

               Oľano má bohužel v čele Igora Matoviče, kterého po jeho působení ve vládě sotva může volit člověk se zdravým rozumem.

               Eduard Heger, poslední předseda vlády před ustanovením vlády úřednické se od Matoviče odpoutal a založil svou stranu „Demokrati“ příliš pozdě, než aby získal vlastní identitu. I když se jedná o očividně slušného člověka a přesvědčeného demokrata, jeho strana se pohybuje pod hranicí zvolitelnosti.

               Strana „Sme rodina“ předsedy slovenského parlamentu Borisa Kolára je podivné uskupení, jejíž předseda zplodil s dvanácti ženami už třináct dětí. (Možná dokonce šestnáct s patnácti ženami, otázka je, jestli se v tom vyzná aspoň on) Prostě je to velká rodina. Kromě toho mu určitě neprospěly skandály, kdy si během svých oblíbených aktivit na zadním sedadle auta při nehodě zlomil krční obratel a jeho přítelkyně a matky jeho dětí pak obtěžovaly svými požadavky zdravotnický personál.

               Svoboda a Solidarita Richarda Sulíka byla skoro ve všech posledních vládách – a každou, ve které byla, i potopila. Sulík je neobyčejně „úspěšný killer“ vládních koalic. Nejhorším jeho skutkem bylo povalení vlády Ivety Radičové v roce 2011. Jediné slovenské vlády, která v posledních desetiletích za něco stála. Ale Sulík byl protievropský, a proto odmítl schválit rozšíření záchranného balíčku EFSF. Sulík se do parlamentu zřejmě znovu dostane, vzít ho ale do vládní koalice by se rovnalo politické sebevraždě.

               KDH s předsedou Milanem Majerským se pokusí dostat do parlamentu, v roce 2020 zůstalo s 4,65 procenty před branami. Jestli k tomu pomůže aktivizace zkamenělin typu Františka Mikloška je hodně velká otázka. Zatím se zdá, že by mohli mít úspěch. Jejich preference se pohybují okolo šesti procent. Ovšem KDH byla vždycky nevypočitatelná a její priority se západní Evropou nijak nesouzní.

               Stranu „Za Ľudí“ založil kdysi prezident Kiska, nyní ji vede Veronika Remišová. V roce 2020 se veškeré dezinformace orientovaly právě proti této straně, což nečekaně pomohlo Oľanu k vítězství ve volbách. Do parlamentu se snaží dostat ve volební koalici s Oľano a Kresťanskou Úniou, kterou vede Anna Záborská. Bez Kisky totiž na samostatný vstup do parlamentu nemá. Společně ovšem potřebují 7 procent a pohybují se jen těsně nad touto hranicí. Právě jejich vstup do slovenského parlamentu se ale může ukázat jako klíčový.

               Nevypočitatelným, a proto nejistým prvkem na slovenské politické scéně je „Hlas“ Petra Pellegriniho. Ten se po aféře kolem vraždy Jána Kuciaka distancoval od Fica a vytvořil vlastní stranu, jakýsi „SMER light“. Podpora strany postupně klesá, do parlamentu se ale zřejmě dostane. Většina voličů dala přece jen přednost Ficovu originálu před Pellegrinovou kopií někdejší vládnoucí strany, část jeho voličů pak přešla k Progresívnemu Slovensku, když pochopili, že Pellegrini Fica neporazí.

               Pochopit slovenskou politickou scénu není úplně snadné. Je mladá, Slováci o svém osudu samostatně rozhodují teprve třicet let. Mají za sebou celou řadu politických traumat, Mečiara, Dzurindu s aférou „Gorila“, Fica. Politický vývoj na Slovensku má ale svá pravidla a své důvody. Pokusím se je krátce načrtnout tak, jak jsem jim porozuměl já.

1. Rusofilie je na Slovensku nepochopitelně silná. Bez ohledu na okupaci z roku 1968 nebo řádění Rusů při osvobozování Slovenska v letech 1944–1945. Jejich chování na východním Slovensku pomohlo Němcům na celou zimu zastabilizovat frontu na Liptově. Většina Slováků ve válce na Ukrajině už přesto přešla na ruskou stranu. Fico neváhá hlásat, že válka na Slovensko vždycky přišla ze západu a mír z východu a naznačuje tím „mírotvornou úlohu Ruska“. Kořeny má tato nepochopitelná sympatie v tradičním panslavismu. Ten pochází ještě z devatenáctého století, kdy ho hlásal Svetozár Hurban Vajanský a nakažen jím byl i Ľudovít Štúr. To byla doba, kdy slovenskému národu hrozil pod tlakem maďarizace zánik a tito bojovníci za slovenský jazyk a kulturu viděli spásu jen ve „velkém bratru na východě.“ Tato tradice se nějak nedaří vymýtit, momentálně je jejím přesvědčeným průkopníkem někdejší předseda slovenské vlády a KDH Ján Čarnogurský. Jestliže se Fico stal proruským z vypočítavosti, Čarnogurský to dělá z přesvědčení a je ochoten dokonce jít podpořit demonstrace komunistů, i když byl jako disident komunisty pronásledován. Otázka je, nakolik je touto ideologií nakaženo celé KDH. Tedy, stejně jako otázka v Česku, kolik Klause je v současné ODS, je i otázka, kolik Čarnogurského je v současném KDH. Slováci si vypěstovali mýtos malého utlačovaného národa (od Maďarů, od Čechů, teď od EU) a malý národ touží být součástí něčeho velkého a respektovaného – například velké slovanské rodiny pod vedením mocné atomové velmoci Ruska.
2. Slovenský fašismus je u části obyvatelstva stále idealizován. Slovensko se díky slovenskému národnímu povstání nemuselo za svou fašistickou minulost kát, postavilo se přímo na stranu vítězů. V Popradě neváhali z iniciativy KDH pojmenovat jednu z hlavních ulic po starostovi, který organizoval transporty Židů do koncentračních táborů a arizování jejich majetku. Jmenuje se tak dodnes. Stejní činitelé KDH se o týden později účastnili piety za v koncentračních táborech zavražděné popradské Židy. Z jejich chování přímo sálala politická schizofrenie, ale je to prostě tak a nedá se s tím nic dělat. Nicméně část Slováků se fašismu nebojí a dobu fašistického „Štátu“ si idealizuje jako nejlepší období slovenských dějin. Poprava představitelů tohoto režimu Tuky, a především Tisa, byla Benešovou politickou chybou, která dodnes budí negativní emoce vůči Čechům, Západu a demokracii a touhu po pomstě. Fašistická strana Republika se ale s 10 procenty pohybuje na stejné úrovni jako Okamurova SPD, přičemž Češi žádného Tisa, Tuku ani Macha neměli.
3. Nenávist k USA. Je dost nevysvětlitelná, ale je tady. Kořeny má zřejmě z doby komunismu, kdy se to současní starší voliči učili ve škole. Michal Šimečka správně řekl, že Slováky nepovažuje ohledně jejich nenávisti k USA za oběti dezinformací. Že tuto šířenou nenávist vyhledávali a sáli jako mateřské mléko. A jako protipól onoho antiamerikanismu vidí ideál v Rusku – to je pozůstatek studené války druhé poloviny dvacátého století. Je trošku úsměvné, že v nenáviděné Americe žije momentálně milion Slováků, v rovněž s nedůvěrou sledované EU 440 000, ale v milovaném Rusku přesně 350. Je otázka, nakolik ovlivní tito zahraniční Slováci výsledky voleb a nakolik jsou jejich hlasy započítávány do výsledků předvolebních průzkumů. Slováci mají – jako naprostá většina civilizovaných zemí – korespondenční volbu, volit je tedy pro občany žijící v zahraničí poměrně snadné. Otázka je, zda tuto možnost využijí nebo se své domovině už definitivně obrátili zády.
4. Ekonomická frustrace postihla Slováky ještě víc než Čechy. Ekonomický spád mezi Bratislavou a regiony je nepoměrně větší než v Česku. Bohatství se hromadí jen v hlavním městě, zbytek země zaostává. Od revoluce 1989 lidé očekávali blahobyt, aniž by ovšem chtěli měnit způsob svého života. Zatímco v českých vesnicích se to po roce 1990 jen hemžilo drobnými podnikateli (i když většina časem zkrachovala, ale to je normální vývoj) Slováci na venkově seděli v hospodách a nadávali na vládu „ktorá im nedala prácu.“ Myšlení stále více ovládala závist vůči západním zemím a jejich životní úrovni a závist má vždy blízko k nenávisti. Nenávist je projevem bezmoci a rezignace na změnu.
5. Díky tomu se Slováci stali ochotnými konzumenty dezinformací. S frustrací neúspěchu se žije těžko, pokud člověk ale je „informovaný“ a ví víc než „hloupé stádo“, žije se mu hned o hodně lépe a v hospodě je o čem mluvit. Tam snadno najde duševně spřízněné, za jejichž neúspěch může taky „někdo jiný“. Dezinformační scéna je na Slovensku mnohem agresivnější než v Česku, a navíc tuto šanci využili ruští trolové, aby doslova rozložili prodemokratické síly v sociálních médiích.  Informační válku zde Putin s Prigožinem vyhráli. A politickou scénu ovládla nenávist jako hlavní program. Jejím hlavním nositelem je Robert Fico se svou pravou rukou Lubomírem Blaškem. Že to nevydržela prezidentka Čaputová je zklamání. Jistěže, ona byla hlavním cílem nenávistných kampaní, Blaško ji na demonstracích nazýval „americkou kurvou“, ovšem její odchod z politiky je výraz kapitulace a určitě nepřispěje k mobilizaci demokratického potenciálu slovenského voličstva. Lidsky je sice její rezignace pochopitelná, jako politička by ale měla vydržet trošku víc. Jestliže ještě před několika měsíci správně uvedla, že není z ústavy povinna pověřit sestavením vlády vítěze voleb, zdá se že to i v této věci vzdala a nedávno oznámila, že to udělá. Tedy i kdyby vyhrál nenávistný Fico. Snažit se na slovenské dezinformační scéně něco zvládnout osvětou nemá naději na úspěch. Když se objevil dokumentární film o zavraždění Jána Kuciaka „Killing the journalist“, mohl jsem si počíst v nenávistných komentářích o „lžích za americké peníze.“ Vliv na preference Roberta Fica neměl ten film žádný.
6. A nakonec – není třeba podceňovat vliv slovenské církve. Ten je zde mnohem silnější než v Česku a bohužel i hodně neblahý. Slovenská katolická církev je hodně rigidní a odolává jakýmkoliv pokusům o reformy. Pamatuji si, jak jsem těžce bojoval v popradském děkanátě o to, aby kněží přestali bojovat proti dárcovství orgánů pro transplantace. Reformně orientovaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák vydržel ve funkci jen tři roky.  Slovenští biskupové se vždy snažili zasahovat do politiky a chovali se tam jako slon v porcelánu. Hodně se angažovali za samostatnost Slovenska (mé švagrové byla na zpovědi slíbena absoluce jen pokud bude volit Slovenskou národní stranu). Velmi se tehdy angažoval kardinál Tomko nebo arcibiskup Tkáč. Naprosto obskurní bylo podávání eucharistie ministrům první Mečiarovy vlády, i když řada z nich byla bývalými komunisty a nebyli v životě nikdy u zpovědi. Politická podpora slovenských biskupů je snadno k mání. Ovládá je totiž homofobie a stačí slíbit potírání homosexuality a vše ostatní z politického programu se stává vedlejším. Tak byli ochotni odpustit Štefanovi Harabínovi dokonce i to, že jako angažovaný komunistický soudce posílal kněze za jejich pastorační činnost do vězení a vyslovili mu při jeho kandidatuře na slovenského prezidenta svou podporu.

                              To všechno jsou rizikové faktory pro chování slovenského voliče, který ve velké své části chce dát při volbách pouze výraz své naštvanosti a frustraci, aniž by byl schopen domyslet možné důsledky svého chování.

               Přesto jsem ale opatrně optimistický. Podle posledních průzkumů by Smer s Republikou a SNS dali dohromady jen 59 mandátů, což je daleko od parlamentní většiny. Na tu je třeba 76 poslaneckých křesel. Samozřejmě je zde nevypočitatelný Hlas a problematické KDH, ale zdá se, že přece jen existuje naděje na vytvoření sice široké a tím pádem hodně těžkopádné a nestabilní, ale přece jen demokratické a prozápadní koalice.

               Nezbývá než držet naším východním sousedům palce. Protože změna směrování jejich země by neodvratně měla vliv i na nás.

               Strýček Viktor přitvrzuje. Zřejmě musí. Ekonomicky se jeho zemi nedaří, má nejvyšší inflaci v Evropě, forint se propadá (i když se od konce roku 2022 zase trošku vzpamatoval a zločinný Brusel blokuje část dotací, na kterých je maďarská ekonomika bytostně závislá. Země je už skoro úplně Orbánovými kamarády rozkradená, mladí vzdělaní lidé utíkají do zahraničí, a tak si Viktor Orbán musel nechat něco napadnout, aby jeho popularita u většiny maďarského obyvatelstva zůstala vysoká. Naštěstí pro Viktora nejsou Maďaři výjimkou z pravidla, i u nich jako u všech ostatních národů platí Aristotelova poučka, že většina obyvatelstva není příliš duchem nadaná a tím pádem snadno manipulovatelná. A na co maďarské obyvatelstvo vždycky slyšelo, slyší a slyšet bude, je příslib obnovení impéria, tedy Velkého Maďarska. Maďarská iredenta. Protože Uherské království bylo kdysi skutečně obrovským mnohonárodnostním státem. Budovaným po staletí a zničeným během několika let. Ovšem snahy o maďarizování obyvatelstva ostatních národů, které byly v druhé polovině devatenáctého a na začátku dvacátého století dost nevybíravé, vedly k tomu, že se ony národy v onom soustátí necítily příliš dobře.

               Nešťastné okolnosti po první světové válce, kdy místo rozumného a diplomaticky schopného hraběte Károlyho převzali moc komunisté Bély Kuhna vedly k tomu, že mírovou smlouvou v Sankt. Germainu bylo Maďarsko skutečně znetvořeno, osekáno ze všech stran a za hranicemi nového státu zůstalo pět milionů etnických Maďarů. Přiznejme ovšem, že právě netaktický postup vítězných velmocí, které Maďary nutily vyklidit převážně maďarským obyvatelstvem obydlené severní Sedmihradsko vedl k pádu oné Károlyho vlády, se kterou by se dalo jednat a mohla být zárukou demokratického vývoje nového Maďarska. Nestalo se. Károlyho vláda byla na dlouhou dobu poslední demokratickou vládou v Maďarsku – odmyslíme-li si krátkou epizodu mezi lety 1990 – 2000, vlastně opravdu poslední.

               Ano nové hranice byly vůči Maďarsku nespravedlivé a Maďaři od té doby nikdy nepřestali snít o jejich korektuře. Příležitost k tomu jim dala druhá světová válka. Jako Hitlerovi spojenci obdrželi už v listopadu 1938 v první vídeňské arbitráží jižní oblasti Slovenska a Podkarpatskou Ukrajinu, 30. srpna 1940 přinutilo Německo a Itálie v druhé vídeňské arbitráži Rumunsko, aby odstoupilo Maďarsku severní část Sedmihradska a po vpádu německých vojsk do Srbska v roce 1941 zabrali Maďaři okamžitě část Jugoslávie, takzvané Prekmurje – o tom jsem psal v článku věnovanému tomuto regionu.

               Jediná část, která se tehdy Maďarsku nevrátila, byl rakouský Burgenland, protože ten se stal jako část nové Ostmarky součástí Německé říše a zas až tak daleko Hitlerův smysl pro spravedlnost nešel.

               Po skončení druhé světové války se hranice vrátily do stavu z roku 1919 a Maďaři si z toho odnesli novou frustraci. A taky jeden poznatek. Demokratické země se staví k změně stávajících hranic odmítavě a nechtějí je připustit. Fašistické režimy, opírající se o národnostní myšlenku, s tím nemají problém. Zde můžeme cítit kořen sympatií k moskevskému fašistickému režimu, kdy je velká část maďarského obyvatelstva ochotna odpustit Rusům i násilné potlačení revoluce v roce 1956. A stejně tak i neskrývané sympatie Viktora Orbána k Donaldu Trumpovi a jeho fašizující se republikánskou stranou v USA.

               Tváří v tvář ekonomickým problémům současnosti se Viktor Orbán rozhodl hrát plně na nacionalistickou strunu a začal najednou naznačovat možnost revize hranic. Ví, že to v rámci EU není možné, ovšem jeho voliči na to slyší a jemu – stejně jako například Andreji Babišovi v Česku, Jaroslavu Kaszinskému v Polsku nebo Robertovi Ficovi na Slovensku – nejde o nic jiného, než o udržení nekontrolované moci nad „svou“ zemí. K tomu je mu každý prostředek dobrý.

               To, že na tuto strunu hraje, není nic nového, ale letos to začal dělat otevřeně. To je nový aspekt.

               Mí čtenáři vědí, že jsem přesvědčen, že při návštěvě u Vladimíra Putina dva dny před ruskou invazí na Ukrajinu dostal Orbán příslib, že bude moci obsadit Podkarpatskou Ukrajinu a že to Rusko bude akceptovat. Zda existuje nějaký dokument, který tuto dohodu zaznamenal a díky kterému je Viktor Orbán vydíratelný, nevím, ale je to dost možné.

               22.července 2023 vystoupil Viktor Orbán na Letní Universitě v Baile Tusnad – maďarsky Tusványos (Tusnádfürdö). Viktor Orbán tam jezdí každý rok a seznamuje své příznivce v Rumunsku se svými myšlenkami. Zde například zveřejnil v roce 2014 koncept „illiberální demokracie“. Vlají tam samozřejmě vlajky iredentistů ze Szeklerlandu a Orbán rozčílil politiky ve skoro všech sousedních zemích. Rumuny proto, že Sedmihradsko a Szeklerland (území na východě Sedmihradska v oblouku Karpat) nepovažoval za rumunská území, Slováky pak tím, že prohlásil že je třeba něco udělat pro otčinu v odštěpených severních územích, kde desetiprocentní maďarská menšina nemá zastoupení v parlamentu. (Zajímavé je, že tuto větu jsem v německém překladu Orbánova projevu nenašel) Čechy pak odsoudil jen za to, že se přiklonili k federalistům, jak Orbán nazývá stoupence integrace v Evropské unii na rozdíl od suverenistů, kam počítá sebe, Poláky a bohužel už ne Brity, kteří byli podle jeho vyjádření vedoucí silou této skupiny.

               Oficiálně protestovalo Slovensko, které si dokonce předvolalo maďarského velvyslance a Rumunsko, které označilo Orbána za extremistického štváče, a ne za státníka. Premiér Fiala se omezil pouze na konstatování, že Česko dělá svou vlastní politiku a necítí se být povinno v rámci V4 sdílet společné politické směrování.

               Mimochodem, maďarská menšina skutečně od roku 2020 ve slovenském parlamentu zastoupení nemá. Tradiční straně Most- Híd politického matadora Bély Bugára uškodila účast v poslední Ficově vládě a dostala jen 2,05 procenta hlasů a maďarská nacionalistická koalice MKÖ-MKS se dostala na 3,9 procenta hlasů. To svědčí o tom, že nacionalistická struna na Slovensku zní stále méně, a to musí Viktora Orbána bolet. Jeho dětičky za severní hranicí se odnárodňují! Je třeba jim domluvit.

               A hle. 18.srpna 2023 se objevil v novinách Magyar Nemzet článek, který se věnoval invazi „spojeneckých vojsk“ do Československa 21.srpna 1968 a označil tuto invazi za promarněnou příležitost ke korektuře hranic. Mimo jiné tvrdil, že se nejednalo o invazi ale o osvobozovaní akci, a že maďarské jednotky byly vítány květinami. Samozřejmě je to pouhá provokace a pokud by se proti tomuto článku někdo oficiálně ohradil, znamenalo by to, že to byl názor redaktora a maďarská vláda by se bránila svobodou projevu.

               Jenže Magyar Nemzet je plně pod kontrolou vlády a o svobodně slova v Maďarsku už dávno není ani slechu. Čili jestliže takový článek mohl vyjít, pak jen se souhlasem nebo přímo na popud předsedy maďarské vlády. Orbán se tedy rozhodl eskalovat.

               Ve své řeči v Sedmihradsku vychválil do nebe Čínu a za podněcovatele napětí na světě označil USA, protože ty se prý nebudou chtít smířit s tím, že ztratí pozici vedoucí velmoci na světě a budou to řešit válečným konfliktem s Čínou. Vyjádřil se o nezbytnosti další spolupráce s Ruskem, kde prý zůstalo 84 procent světových firem a jen 8,5 procenta zemi opustilo. O Ukrajině upustil jen jednu poznámku – opovržení nad údajnou ungarofobií, která na Ukrajině údajně je. Opozice v Maďarsku a Polsku je prý financována ze zahraničí prostředky politické korupce. O EU neztratil ani jedno dobré slovo a vychválil do nebe ekonomické úspěchy své vlády za posledních dvacet let a novou maďarskou ústavu, jako nacionálně-křesťanskou a naprosto odlišnou od všech ostatních ústav zemí EU. Což možná je, ale přiznám se, že jsem ji nečetl a ani to nemám v úmyslu.

               Orbánovy snahy zapadají do sebe a kromě toho, že mu jde o vládu v Maďarsku na doživotí podle vzoru Vladimíra Putina nebo Tayipa Erdogana, je jeho orientace na ruský nacistický režim stále srozumitelnější. Zdaleka zde nejde jen o ekonomické zájmy.

1. Podkarpatská Ukrajina je na seznamu Orbánových zájmů na prvním místě. Je zdánlivě nejsnadněji získatelná. Pokud by Ukrajina skutečně padla, mohli by Maďaři – po předchozí domluvě s moskevským režimem, ke které zřejmě už došlo, vstoupit na toto území v zájmu „ochrany práv maďarské menšiny.“ Dočasný mandát UNO by se mohl po čase změnit na trpěnou nebo dokonce legální anexi. Proto má Orbán eminentní zájem na ruském vítězství. Naději na zisk tohoto území nevzdal, jen ji musel díky ukrajinskému statečnému odporu posunout.
2. Odtržení východních ukrajinských území – Donbasu – a Krymu by byl vítaný precedens změny státních hranic. Pokud by svět souhlasil se změnou hranic Ukrajiny, proč by neměl souhlasit se změnou hranic Slovenska a Rumunska. Pod stejnou záminkou – vůle národnostní menšiny připojit se k mateřskému státu. Orbán by mohl zvýšit tlak.
3. Ruský model vyvolání nepokojů v oblastech obývaných ruskou národnostní menšinou, poté vyhlášení „nezávislých“ národních republik a pozdější anexe těchto území na základě „svobodného hlasování“ by se dal následovat. Podmínkou ovšem je, aby neexistovala EU a pokud možno ni NATO, které by se proti podobným aktivitám ohradilo – zakazuje totiž konflikty mezi členskými státy. Proto má NATO tolik práce s Řeky a Turky a podmínkou vstupu Rakouska do EU bylo podepsání prohlášení, že nemá žádné územní nároky na Itálii – zde šlo o problém Jižního Tyrolska. Proto je v zájmu Viktora Orbána aby byla EU co nejslabší a co nejméně akceschopná.
4. Oslabování Evropské Unie zejména ve vztahu k válce a ekonomickým sankcím dává Orbánovi navíc stále větší prostor jako člověka, který má dobré kontakty na východ. Samozřejmě politicky Maďarsko do EU už dávno nepatří. Ale v EU je Orbán Putinovi mnohem cennější, než kdyby z ní vystoupil. Takže to zřejmě Maďarsko neudělá, i kdyby EU zaškrtila tok peněz do Maďarska úplně. Ať už jsou to instrukce z Moskvy nebo samostatná Orbánova iniciativa, zůstane v EU ruským koněm.
5. V případě globálního konfliktu s nejistým koncem, jakkoliv si ho nemůže přát ani sám Viktor, je lepší být – stejně jako v letech 1938 – 1941 na straně ochotné měnit současné hranice.
6. Kdyby se válečná situace přece jen obrátila na stranu Ruska a Západ ztrácející zájem na podpoře bránicí se Ukrajiny (zejména po příštích prezidentských volbách v USA je ukončení pomoci Ukrajině velmi pravděpodobné – Orbán si Trumpovo vítězství přímo zbožně přeje, jak se vyjádřil tento týden) může se Orbán nabídnout za prostředníka. Je ostatně jediný z evropských premiérů, který má osobní vazbu na Vladimíra Vladimiroviče a Rusko a Putin jsou dnes totéž. Samozřejmě by pak mohl zprostředkovávat za podmínek, které by si  – v Bruselu – diktoval on. I proto je v jeho bytostném zájmu, aby Ukrajina prohrála válku nebo aspoň aby ji nevyhrála.

Orbán má navíc výhodu, že své apely na znovupřipojení „odtržených území“ může hned doplnit dodatkem, že to teď, v EU samozřejmě není možné. Tím udržuje své voliče v blaženém očekávání, ale nic neriskuje. A stupňuje image zlého Bruselu, proti kterému jeho obyvatelstvo dokáže chránit jen on. Aristotelova poučka platí i dnes. Masy je třeba zmanipulovat, říct jim to, co chtějí slyšet. Pak je jejich loajalita a přízeň zajištěna navždy.

Jedno je třeba strýčkovi Viktorovi přiznat. Tuto Aristotelovu aritmetiku ovládá skvěle.

               Píšu tenhle článek úmyslně už 18. srpna, i když ho mým čtenářům nabídnu až příští čtvrtek. Ale právě dnes je to pět let, když jsem zažíval zase jednou nezasloužený stres jen proto, že se rakouská politika rozhodla lézt do zadku válečnému zločinci Vladimíru Vladimíroviči Putinovi. Přišel jsem k tomu, jak říkávala moje babička, „jako slepá kura k zrnu“. A naštěstí byl osud ke mně milosrdný a nepřipravil mi žádnou zákeřnost.

               V ten se totiž vdávala na v obci Gamlitz v pohostinství vinařské rodiny Tscheppe tehdejší rakouská ministryně zahraničí Karin Kneissl. Už ne právě mladá a už vůbec ne hezká nevěsta (bylo jí 54 let) si brala podnikatele Wolfganga Meilingera. A očekávala vzácného hosta. Na její svatbu se nahlásil ruský prezident Vladimír Putin. Upozorňuji, že to bylo v roce 2018, tedy čtyři roky po okupaci ukrajinského Krymu a sestřelení holandského letadla s 298 lidmi na palubě ruskou raketou, kterou Putinova vláda dodala separatistům na Donbasu. V té době už opravdu nikdo nemohl pochybovat, že Putin válečný štváč je, to ovšem tehdejší rakouské vládě skládající se z lidovců (ÖVP) a svobodných (FPÖ) ani v nejmenším nevadilo. Předseda vlády Sebastian Kurz se těšil stejně jako německá kancléřka Angela Merkel na ruský plyn a koaliční strana  FPÖ vedená místopředsedou vlády Strachem měla už několik let smlouvu o spolupráci s Putinovou stranou „Jednotné Rusko“, v rámci které dostávala z Moskvy štědré finanční dary. A za tuto stranu byla do rakouské vlády delegována i Karin Kneissl. Mnoho lidí ji tehdy obdivovalo i můj někdejší primář ze Stolzalpe jako vzdělanou ženu orientalistku, mluvící i arabsky. Nechtěli poslouchat moje námitky, že když někoho do vlády dosadila FPÖ, nemůže se jednat o nezávadnou osobu.

               Pozvání ruského prezidenta na její svatbu bylo jakousi protihodnotu za obdržené peníze v stranické pokladně, mělo tím válečného vyvrhele učinit zase společensky přijatelným. Putin přistál na letišti v Grazu ve 12:20 hodin, poté byla uzavřena celá dálnice A9 mezi státní hranicí a Grazem (upozorňuji, že to bylo v sobotu v nejrušnější dovolenkové sezóně, kdy se turisté vracejí z Chorvatska či tam jedou právě po této dálnici). Putin dorazil na svatbu v autě společně s rakouským premiérem Sebastianem Kurzem a dorazil tam přesně v 14:08 hodin. Pobyl hodinu a půl zatančil si s nevěstou jeden taneček, za což se ona poděkovala pokleknutím a on jí políbil ruku. Tato fotka kolovala v médiích po celém světě a propůjčila rakouské ministryni několik dní pochybné popularity.

               Poté byla opět uzavřena na hodinu dálnice mezi Spielfeldem a Grazem, aby se pan Putin mohl vrátit na letiště a pokračovat ve svém letu do Berlína za svou oblíbenou Angelou o které věděl, že mu zobe z ruky. Ostatně obyvatelé Gamlitzu mají z té ruské návštěvy trauma dodnes. Pochází odtud jedna naše endoskopická sestra, a právě dnes mi spontánně začala vyprávět, jak se tehdy nemohla přes policejní zátarasy dostat domů k dětem. Proto jsem si uvědomil, že od onoho slavného dne uplynulo právě pět let.

               A jak se to týkalo mě? To jsem popsal v mém článku ze 6. září 2018 a odkazuji tedy na něho. V podstatě jsem měl za úkol dbát na zdraví ruského prezidenta a celého jeho doprovodu, protože jsem měl v ten den službu v nemocnici vzdálené po cestě patnáct a vzdušnou čarou šest kilometrů od místa konání svatby. Naštěstí se žádný z ruských kozáků neopil a naši nemocnici nenavštívil, takže jsme zhruba od šestnácté hodiny mohli zase začít žít normálním životem.

               Ovšem historie paní ministryně pokračovala, a to je vlastně téma mého dnešního článku. Její manželství bylo rozvedeno už v roce 2020. Poté, co svého manžela napadla pěstmi 26. března 2020 po jeho návratu domů, trefil ji v sebeobraně do nosu, za což ho žalovala a žádala, aby mu soud zakázal vstoupit do jejich společného bytu. Soud v Bádenu její žalobu zamítl, protože stačilo se na paní už bývalou ministryni podívat a soudci bylo jasné, kdo byl agresor. Naražený nos označil jako následek nutné obrany a manželovi dále dovolil spát pod vlastní střechou. Pan podnikatel Meilinger totiž pochází od nás z okresu Leibnitz (proto se tam taky konala ona svatba) a někteří moji známí ho znají. Popisují ho jako v podstatně neškodného nekňubu, který podnikal nikdo neví s čím, ale ať to bylo cokoliv, nijak zvlášť se mu nedařilo. Peněz nikdy neměl nazbyt. Jak se dostal k paní ministryni, není úplně jasné, prý se seznámili ve Vídni v tramvaji. Kdo nevěří ať tam běží.

               Manželský spor, který skončil rozvodem, odnesl Meilingerův pes Niklas, který dva dny poté, co paní Kneissl svému muži vyhrožovala, že je oba odpraví, dostal z plného zdraví nevysvětlitelný záchvat slabosti, po němž ho známá veterinářka uspala. Poté, co paní Kneissl zažaloval jeden švýcarský advokát za týrání zvířat, bylo zvíře exhumováno a pitváno a paní Karin od žaloby osvobozena, načež ona zase žalovala onoho advokáta za pomluvu – proces skončil mimosoudním vyrovnáním.

               Čili tolik na okraj k morálnímu profilu paní, s kterou tančil na její svatbě Putin. Ministryní přestala být v roce 2019, kdy se vláda lidovců se svobodnými rozpadla poté, co vyšlo najevo, že předseda strany Svobodných Heinz Christian Strache slíbil půl Rakouska neteři ruského oligarchy za to, když mu pomůže ovládnout nejvlivnější rakouské noviny, totiž „Krone Zeitung“. Jak se ukázalo, nebyla to neteř, ale herečka, která se za onu neteř vydávala a byla to všechno nastražená past. Každopádně ona černomodrá vláda byla minulostí a paní Kneissl bez zaměstnání. V roce 2020 uváděla při rozvodovém konání, že nemá vůbec žádné příjmy.

               Na podzim 2020 opustila Rakousko a vyhlásila, že její život byl zničen. Tehdy podal pomocnou ruku její tanečník. Paní Kneissl dostala místo v dozorčí radě ruské ropné společnosti Rosnefť s ročním platem 500 000 dolarů. Hrozba smrti hladem byla tak odvrácena. Navíc se stala dobře placenou kolumnistkou v „Rossia today“ – ono žít z jednoho platu není legrace.

               Žila by si dobře, kdyby nezačala ona „Speciální vojenská operace“ v únoru 2022. Na rozdíl od svého německého kolegy v dozorčí radě Gerharda Schrödera neustála politické tlaky a onoho lukrativního postu se vzdala. Brzy pochopila, že to byla chyba, odstěhovala se nejdřív do jižní Francie, pak do Portugalska, pak se ale obrátila Evropě zády, prohlásila, že je na území EU politicky pronásledována a přestěhovala se v srpnu 2022 do Libanonu a pak do Arabských emirátů.  Když se jí novináři dotazovali na její názor na válku na Ukrajině, odpověděla, že drony v Afganistanu a v Iráku přinášejí lidem stejné utrpení. Dveře k svému tanečníkovi chtěla tedy rozhodně udržet otevřené. A ony otevřené zůstaly.

               V červnu 2023 se tedy odstěhovala do Ruska. V podstatě jí jiná možnost nezbyla, protože na semináři v Moskvě hlásala, že z EU by se do Ruska chtěly přestěhovat statisíce obyvatel znechucených životními podmínkami v Evropě, ale že jim v tom brání vlády jejich států. Poté už musela jít sama příkladem, a tak našla nový domov ve vesnici Petruševo. Pracuje údajně na univerzitě v Petrohradu, plat bere v rublech, je šťastná a spokojená. Čeká zřejmě na ony statisíce Evropanů, které budou následovat jejího příkladu. Nezbývá než ji popřát hodně štěstí. Třeba si v Petruševu najde i muže svého života. Jen nevím, zda je jí známo, že ruské zákonodárství povoluje manželovi zbít kdykoliv manželku – pokud k tomu má dobrý důvod. Ten dobrý důvod by se v případě paní Karin určitě snadno našel a mohlo by to tedy skončit hůř než naraženým nosem.

               Nicméně slavnou se už stala, její sláva se začíná podobat popularitě Vidkuda Quislinga, který se stal symbolem kolaborace s nacistickým režimem. Možná jednou kolaboranty s ruským nacismem budou nazývat Kneisslovci, jako to byli v době nacismu německého Quislingovci. Ostatně, Vidkuda Quislinga Norové 24. října 1945 pověsili.

               Karin Kneissl je symbolem kolaborace se zločinným režimem v Moskvě, není ale na západě zdaleka sama. Teď nemyslím věčně opilého Depardieho, který do Ruska utekl před placením daní a snaží se k současné politické situaci nevyjadřovat – před novináři použil styl ponorka. Jsou to ale například někdejší prezident světové hokejové federace René Fasel, který jako přídavek ke svému novému ruskému občanství dostal podíl na továrně na zpracování jablek v Kazani. Je to už vzpomenutý Gerhard Schröder, někdejší německý premiér a otec projektu Nord Stream II, který za svůj post „Nezávislého ředitele správní rady Rosněftu“ bere 250 000 dolarů ročně (ať už ta funkce znamená, co chce) Nesmazatelnou ostudou pro stranu SDP zůstává fakt, že nedokázala vyloučit svého někdejšího předsedu ze svých řad. Marie Le Pen dostala z Moskvy přes česko-ruskou banku na financování své volební kampaně 9 milionů Eur a mohli bychom pokračovat přes Mathea Salviniho, německou AdF, jejíž poslanci předčítali v německém bundestagu projevy, které dostali hotové z Moskvy až po rakouskou FPÖ, dostávající z Moskvy příspěvky na základě platné smlouvy o spolupráci. Ostatně Rakousko spolupracuje s Ruskem potichu i po vypuknutí války dál. Nákup plynu neomezilo ani o zlomky procenta (prý nemůže, protože smlouva na přesně dané množství je podepsána za asistence Putina i kancléře Kurze do roku 2040) a Raiffeisen Bank International válku financuje. Poté, co hrozilo, že se banka dostane na americký sankční seznam, oznámila, že Rusko opustí, aby před nedávnem svůj názor změnila a v dobré víře že válka brzy skončí hodlá ve svých ziskových aktivitách v Rusku pokračovat. (Podle dnešního hlášení se přece jen Raiffeisen rozhodla tuto svoji ruskou filiálku prodat, strach z amerických sankcí byl tedy asi příliš velký) Tedy to, co dělá Maďarsko nahlas, dělá Rakousko potichu.

               Protože strana FPÖ s největší pravděpodobností vyhraje příští rakouské volby na podzim příštího roku, není vyloučeno, že se paní Kneissl vrátí na svůj někdejší post rakouské ministryně zahraničí. S Evropou sice podle svých slov už nechce mít nic společného, ale její straničtí přátelé usilují o vystoupení z EU a pak by byla situace zase docela jiná. Důvěrné vztahy k ruskému diktátorovi by se pak mohly hodit.

               Řady kolaborantů nejsou řídké a díky soustavnému vymývání mozků dezinformacemi jsou v celé Evropě na vzestupu. Je možné, že se brzy taneček s Vladimírem Vladimirovičem zase vyplatí.

               Ten případ otřásal sociálními médii několik týdnů, než se pan Fremr konečně rozhodl to skoncovat a svého jmenování soudcem ústavního soudu se vzdát. Že mu to ale trvalo! A neodešel se ctí, ale uražen, tvrdíc, že se jedná o kampaň, kdy vůbec nejde o něho. Ale je pryč!

               Není div, že to tak dlouho vzdát nechtěl. Podle jeho životopisu byl vždy orientován na budování kariéry, a i když by mohl v 66 letech už spokojeně odejít do důchodu, není u této sorty lidí zvykem to dělat. Samozřejmě se opět objevily komentáře obou typů. Jedni žádali, aby okamžitě odešel ze soudnictví a vzdal se své kandidatury. Jiní začali s obvyklou argumentací, že taková byla holt doba, dělali to všichni, proč tedy panu Fremrovi zazlíváme pár stovek rozsudků ohledně „nepovoleného opuštění republiky“ a jeden politický proces sledovaný tehdy horečně socialistickými sdělovacími prostředky – myslím tím proces „Olšanské hřbitovy“, na který si dokonce i já dokážu mlhavě vzpomenout. Takovou pozornost mu věnoval tehdejší tisk a televize. Pak vyšel dokonce najevo rozsudek pro člena komunistické strany, kterého soudce Fremr odsoudil za „diskreditaci socialistického zřízení“ na deset měsíců natvrdo, což bylo dokonce i komunistickému odvolacímu soudu moc a změnil trest na podmínku. Až to očividně přimělo pana Fremra, aby svou kandidaturu doporučenou prezidentem republiky a schválenou horní komorou parlamentu, konečně stáhl. Byl prostě v časech komunismu angažovanější, než bylo nezbytně nutné. Samozřejmě proto, že chtěl dělat kariéru a rychle postupovat na kariérním žebříčku. Proto zřejmě i to nadstandartní množství rozsudků za opuštění republiky. Tyhle soudy v nepřítomnosti obžalovaného šly rychle, soudci tak narůstal počet rozsudků a získal pověst pilného a angažovaného úředníka.

               Robert Fremr dokončil studium právnické fakulty v roce 1981 a už v únoru 1989, tedy ve věku třiceti dvou let, se stal soudcem nejvyššího soudu Československé socialistické republiky. V předcházejícím roce se ujal veřejností extrémně sledovaného procesu s třemi adolescenty, kteří měli zhanobit na Olšanských hřbitovech hroby ruských a bulharských vojáků. Takto sledovaný proces byl určitě slibný pro další kariéru, a to se i potvrdilo. Stačilo soudit tvrdě a ignorovat výpovědi hovořící o vynucovacích metodách StB. Což splnil na výtečnou. No dobře, na jedna mínus, protože odvolací soud jeho tresty ještě zvýšil. Navíc, protože soudce Fremr vstoupil do Komunistické strany Československa v říjnu 1989 (a pobyl v ní jen necelé dva měsíce), byl v čase konání procesu kandidátem na členství ve straně. Status kandidáta měli uchazeči o členství ve straně dva roky čili si Robert Fremr o vstup do strany musel zažádat někdy v roce 1987, tedy ještě před oním procesem.

               Mimochodem byl to Robert Fremr, který vynesl poslední rozsudek smrti v dějinách Československa, ten ale už nebyl vykonán, protože byl po roce 1990 zrušen.

               Všechno tedy svědčí o tom, že pan Fremr byl prostě jen VELMI AMBICIÓZNÍ. Což ho neopustilo ani po revoluci. V roce 2004 se stal soudcem nejvyššího soudu České republiky, v roce 2011 dokonce soudcem Mezinárodního trestního soudu a v roce 2020 se stal Právníkem roku v oboru trestního práva. Odborně je tedy zřejmě na výši. Jinak by takových ocenění nedosáhl. Jen s tou morálkou má problém.

               Mandát u Mezinárodního trestního osudu mu vypršel v roce 2021, do důchodu se mu nechtělo, a tak vznikl malér který otřásal v poslední době veřejným míněním a opět poškodil už i tak dost pošramocenou pověst české justice. A naštípl i důvěru v prezidenta. Ovšem tvrzení, že bývalý komunista (Pavel) chtěl dostat na ústavní soud bývalého komunistu Fremra, je podle mého soudu hodně přitažené za vlasy. Soudce nejvyššího soudu veřejnost nezná. Soudce ústavního soudu ano. V tom měl Fremr smůlu.

               Ostatně není třeba zas až tak naříkat. U sousedů na Slovensku mladý soudce Štefan Harabín odsuzoval na soudu v Popradě kněze za protistátní činnost. Když pak kandidoval za prezidenta, podpořila jeho kandidaturu slovenská biskupská konference. Stačilo pár homofobních vyjádření a bylo mu vše odpuštěno. Tak zle na tom ještě nejsme.

               Otázka je, nakolik se jednalo o opravdový problém a nakolik to byla bouře ve sklenici vody, která vyplnila letní okurkovou sezónu. Co se dá soudci Fremrovi jednoznačně vyčíst, je jeho BEZCHARAKTERNOST. Není ovšem bezcharakternost jedním z předpokladů ke kariéře v justičním systému? A obejdeme se bez takových právníků? Kdo by pak soudil? Za jeden z nejlepších vtipů v mém životě považuji skutečnost, že se můj švagr – fanatický katolík – místo naší stříbrné svatby zúčastnil vysvěcení advokátské kanceláře.

               V Západním Německu měli podobný problém po válce. Osmdesát procent soudců bylo členy NSDAP a soudilo v politických procesech na objednávku strany. Rozsudků smrti bylo nepoměrně více. Nicméně v německé justici působili tito soudci ještě dlouho do šedesátých let, a proto se například dezertéři z německé armády nebo odsouzení partyzáni marně dožadovali rehabilitace. Analogie se situací v Česku po roce 1990 se nabízí.

               Můžeme si ale klást i následující otázku. Copak justiční systém po roce 1989 nevychoval dostatek kvalifikovaných soudců nové generace, kteří by mohli takové posty zastávat? Těžko říct. Kdo chodí ponejvíc studovat právo? Synové a dcery právníků. A ti si nesou s sebou i výchovu z dětství. Proto je v Rakousku v justici ještě stále silná lobby strany FPÖ. Rozsudek soudce Jana Šrotta v kauze „Čapí hnízdo“ vzbuzuje oprávněné pochybnosti, nakolik jsou tito mladí soudci politicky nezávislí a nakolik jsou schopni odolávat politickým tlakům. Přesto bych uvažoval o povinném pensionování soudců po dovršení 65 let věku. Možná by se to tam časem trošku pročistilo.

               Hlavním omylem, kterého se obyvatelstvo dopouští, je totiž domněnka, že soudy jsou zde na sjednání spravedlivosti. To je zásadní chyba. Soudy jsou tu jen a jen k výkladu zákona. Pokud je zákon nastaven špatně, dá se křivdit i v rámci zákona. I když soudce má vždy určitý subjektivně daný prostor výkladu.

               Ovšem soudce je jediné povolání, ve kterém člověk neručí za škody, které svým chybným rozsudkem způsobil. Nikde jinde to není možné. Lékaři jsou stále ohrožení žalobami, i když léčí podle svého nejlepšího svědomí. Pokud soudce pošle někoho nespravedlivě do vězení a ten pak musí být odškodněn, platí to stát, daného soudce se to netýká. Nemusí mít tedy ani pojistku, která by jeho možná podíl na odškodnění pokrývala. Lékaři ji mít musí.

               Samozřejmě, že působení právníků typu pana Fremra či někdejší ministryně spravedlivosti Marie Benešové důvěru obyvatel v právní systém nezvyšuje. Navíc se právníci kontrolují sami, tedy rozhodují i o postizích pro členy své komory. Je to podobné jako u lékařů a chytrý Čech si hned řekne „Vrána vráně oči nevyklove, všechno je to podvod a zametání pod koberec.“ Jenže kdo by měl lékařské pochybení posuzovat, když ne lékař? A u právníků je to obdobné. Doba lidových soudů je už, doufejme, za námi.

               V okamžiku, kdy kontrolu nad soudnictvím převezme politika, je s objektivitou soudů konec. Jako v Rusku, či svého času v nacistickém Německu či komunistických zemích. Ovšem pro obyvatelstvo, které justici nedůvěřuje, je takový krok lákavý a může dokonce přinést hlasy. Jako v Polsku pro stranu PaS. Jistěže, kontrolu a to nepřímou, mají „demokratičtí“, tedy zvolení politici. Ale je strana Právo a Spravedlnost opravdu stranou demokratickou? Propaganda ve státní televizi a pokusy odstranit televizi soukromou, která poskytuje prostor i opozici, o tom budí dost velké pochyby. A jak je to v autoritářských zemích typu Turecka nebo Maďarska? Troufl by si tam soudce skutečně soudit jinak, než si přeje všemocný Viktor nebo Recep Tajip? A abychom zůstali doma – dovede si někdo představit, co by se dělo, kdyby se ministrem spravedlnosti v Česku s pravomocí řídit soudnictví stal člen Okamurovy SPD? Což není po příštích volbách vůbec nereálná možnost.

               Justice trpí pod útoky extrémně pravicových stran. Už proto, že většina z představitelů těchto stran má problémy se zákonem. Ať už je to Netanjahu v Izraeli, Trump v Americe nebo Babiš v Česku. Proto se všechny tyto strany, už proto, že jsou to strany vůdcovského typu, snaží justici oslabit, případně úplně zrušit. Do vězení se nechce nikomu. Jak Trump, tak Netanjahu obviňují justici ve své zemi, že jde o „levicové spiknutí“.  Co je totiž na justici skutečně levicové je skutečnost, že všichni občané – aspoň formálně – jsou si před zákonem rovni. Pro takového Trumpa je nepředstavitelné, že by mohl být souzen podle stejného paragrafu jako nějaký Pepa z Dolní Lhoty. Cítí se být svým majetkem a mocí privilegovaný a měl by podle svých představ tedy mimo dosah justice. Netanjahu se to snaží dosáhnout tím, že by parlament dokázal každý rozsudek nejvyššího soudu zrušit hlasováním prosté většiny poslanců (a tu momentálně v parlamentu má). Trump by justici nejraději zcela zrušil. Jeden z jeho příznivců v Rakousku mi u piva vyprávěl, že on je taky pro úplně zrušení soudů. Stačí mít doma pušku a každý se o spravedlnost postará sám. Myslel to vážně. Běhal mi mráz po zádech.

               Je to bohužel tak. Přes veškerou nedůvěru a skepsi, kterou částečně taky sdílím, je nezávislá justice nedílnou součástí demokratického systému západního typu. Ať už se nám to líbí nebo ne. Odstranění její nezávislosti by bylo smrtelnou ranou pro onu demokracii. Sice nedokonalou, těžkopádnou, užvaněnou, ale pořád se jedná o nejlepší ze všech špatných politických systémů, které lidstvo vymyslelo. V Rakousku jde justice i po předsedovi vlády či po jeho ministru financí. Výsledkem není, že by skončili ve vězení. Ale musí si dávat pozor. A protože tu demokracie – ještě – funguje, může jedno či druhé odhalení vést k tomu, že se určité osoby s politikou musí rozloučit. Ve fungující demokracii je to tak. A mělo by to tak i zůstat.

               Paradoxně vznikl název fašismu podle znaků demokraticky zvolených funkcionářů v Římské říši a svazky prutů, které poukazovaly na výkonné pravomoci římských hodnostářů, byly tedy vlastně symboly demokracie. Ve dvacátém století dostaly naprosto opačný význam. Ale diktatury dvacátého století se nějak zhlédly v Římské říši, a to jak ti, kteří se určitým způsobem mohli považovat za dědice tohoto antického státu (Italové), tak i ti, kteří ho zničili (Germáni). Ale Řím symbolizoval jakousi neporazitelnost a hlavně stabilitu. Byla to říše, která přečkala tisíc let, a to se nikomu před ní ani po ní nepodařilo. To očividně imponovalo, proto převzali fašisté i římský pozdrav vztyčené pravice a Hitler svou plánovanou říši nazval „Třetí říší“ jako následnický stát říše římské a říše Karla Velikého.

               Symbolika hraje u agresivních režimů vždy velmi důležitou roli, ať už to byl hákový kříž nacistů nebo písmeno „Z“ fašistů současných. Jenže ta symbolika a odkazy na někdejší fašistické režimy prosakují i do západní Evropy – a mají úspěch. Strana „Fratelli d´Italia“ Giorgie Meloni má ve znaku tříbarevný plamen jako odkaz na věčný plamen na hrobě Benita Mussoliniho – samozřejmě je onen plamen vyvedený v italských národních barvách – národní motivy zaberou u části populace vždycky.

               Fašistická ideologie teď sklízí úspěchy prakticky ve všech zemích Evropy, ať už je to Francie či Maďarsko. Fratelli d´Italia se otevřeně hlásí k odkazu Mussoliniho a španělská strana Vox dokonce k fašistickému režimu Francisca Franca. Německá AfD a rakouská FPÖ by se zřejmě taky rády přihlásily k dědictví Adolfa Hitlera, brání jim v tom ale právní systém, protože by se jednalo o takzvané „Wiederbetätigung“, což je stále ještě trestný čin. Ostatně se rakouští svobodní už roky snaží tento paragraf zakazující adoraci nacistického systému ze zákoníku odstranit. Zatím bez úspěchu, uvidíme, jak to bude, až příští rok v Rakousku vyhrají volby.

               Odkud se ale bere voličská základna těchto stran, která navíc stále roste? Vždyť fašismus přinesl do Evropy válku s miliony mrtvých a nesmírné utrpení. To určitě není to, co by tito lidé, kteří jmenované strany volí, chtěli. Jde především o to, že tyto strany slibují stabilitu. To demokracie nabídnout neumí. Jak už jsem psal, demokracie je ve své podstatě nestabilní, dokáže lidem nabídnout svobodu, ale v žádném případě stabilitu. Jenže lidé jsou už ze svobody unavení a touží po stabilitě. Tuto souvislost, že ona stabilita znamená vzdát se osobní svobody, jim nedochází. Demokracii považují za samozřejmou, nebo, jako v Rusku nebo v Maďarsku, za nepotřebnou. Ostatně i Mussolini, čekající na milánském nádraží na vlak, který ho měl odvézt do Říma k převzetí moci, poznamenal: „Od teď budou vlaky jezdit načas.“ Nestalo se. Ale lidé, kteří za ním šli, věřili, že to dokáže. Následování spasitele je prostě o víře, ne o skutečnostech. A víra, to jsou emoce. To vidíme i v Česku, kde podpora strany ANO neklesá, ale naopak stoupá, bez ohledu na to, jaké hlouposti její členové hlásají a jak se jejich neschopnost stále více odhaluje. Víra je víra a ta je neotřesitelná. Stejně tak věří Maďaři svému Viktorovi, že je provede přes všechna úskalí a ochrání před všemi nebezpečími. Pokud navíc ještě připojí k Maďarsku Podkarpatskou Ukrajinu, Sedmihradsko nebo „Odtržená území na severu“ rozuměj Slovensko, budou jásat ještě víc. Nejhezčí na tom je, že vůbec tato území připojovat nemusí. Stačí, když o tom bude mluvit a znovuzvolení je jisté.

               To je princip diktatur. Dostávají se k moci převážně demokratickou cestou. Naslibují nesplnitelné věci a poté, co uchvátily moc, se postarají, že nikdo plnění těchto slibů nebude moci kontrolovat. Případně nebudou žádné další volby, které by jim vystavily účet.

               Jaké jsou ale příčiny obliby těchto stran, nazývaných sice kulantně populistickými, v podstatě ale fašistických? Co spojuje jejich voliče?

1. Odmítání elit a nenávist vůči nim. Kdo je ale dnes elita? Definovat ji je nesnadné, populisté si s tím ale nedělají velký problém. Elita jsou vzdělanci. Mají do jisté míry pravdu, vzdělání skutečně pomáhá rozhodujícím způsobem při postupu na společenském žebříčku. Jsou to tedy vzdělanci, politici a vláda. U vládních představitelů se jakési vzdělání předpokládá, pokud se ukážou jako naprostí nevzdělanci, jako to bylo za vlády Andreje Babiše, jejich popularita spíše stoupá. Peníze očividně nehrají žádnou podstatnou roli, Je zajímavé, že se tito občané dokážou spíše identifikovat s nevzdělaným miliardářem typu Babiše či Trumpa než s universitním profesorem, který očividně bohatý není. Je to onen syndrom: „Podívej, ten taky moc do školy nechodil a kam to dotáhl.“ Zato absolvent vysoké školy, který chce rozdávat rozumy, tvrdě narazí. Vzdělanci ve vysokých funkcích se stávají dokonce jakýmisi symboly nenávisti, ať už to byl Havel nebo Obama. Ten si dokonce dovolit stát se elitou, i když byl černý. To se neodpouští, to je předjíždění zleva, s tím se frustráti nikdy nesmíří. Politici usilující o přízeň této voličské skupiny přizpůsobují svůj slovník vkusu těchto lidí. Ať už to byl Zeman, Babiš, Trump nebo v Rakousku Kickl. Aby nebyl český intelektuál frustrovaný, tento „Volkskanzler“, jak se sám nazývá, tedy lidový kancléř, klidně označí prezidenta republiky za senilní mumii a jeho voliči mu tleskají. Něco ještě před deseti lety v Rakousku nepředstavitelné. Ficův „muž pro špinavou práci“ Blaško, zase označí prezidentku za „americkou kurvu“. Elity je třeba připravit o jejich moc a pak si rozdělit jejich majetek. Připomíná vám to něco? Komunisté a fašisté měli vždy velmi podobný program. Vzájemně se nenáviděli jen proto, že bojovali o stejnou voličskou základnu. Hlavní je vzbudit u lidí závist. Protože závist je starší sestra nenávisti. A nenávist je to, co tito politici pro svůj politický program nutně potřebují.  Nenávist principiálně oslabuje demokracii, protože demokracie je o komunikaci. Nenávist je ovšem emocionální stav, který komunikaci mezi subjekty, které se navzájem nenávidí, prakticky vylučuje. Tam je možná jen konfrontace.
2.  Strach. Někdy odůvodněný, někdy méně. Každopádně se politici fašistoidních stran snaží ze všech sil, aby se jejich voliči báli a aby se pak oni mohli prezentovat jako ochránci či dokonce zachránci. Důvodů ke strachu bylo v poslední době víc než dost – z covidu, z očkování a teď z války. Jestliže se takový zachránce postaví k mikrofonu a prohlásí, že pokud člověk bude brát denně vitamin C a v případě že by přesto onemocněl Ivermektin a nemůže se mu nic stát, člověk si oddychne. Že někdo z jeho přátel přece jen zemřel? Pak zřejmě nebral vitamín denně, nebo prostě jen nenáviděl život, že pane Dušku? Hlavně, že se občan nemusel nechat očkovat, jehla v ramenním svalu je něco hrozného. Bolí to a kdo ví, co to s člověkem udělá. Určitě jsou všechny rakoviny po kovidové pandemii a infarkty důsledkem očkování.   A pokud rakovinu nebo infarkt dostane člověk neočkovaný, tak prostě nenáviděl život. Dobře mu tak. A strach z války? Není přece nic jednoduššího než ji ukončit. Viktor Orbán je prorok tohoto řešení. Nedodávejte Ukrajině žádné zbraně, nechejte ji vykrvácet, bude se muset vzdát a bude po válce. Tedy aspoň na nějakou dobu. Neville Chamberlain dává pozdravovat.
3. Hlavním tématem jsou samozřejmě migranti. A strach lidí s nepřizpůsobivých přistěhovalců je i částečně oprávněný. Vidíme to ve Francii, ovšem tam dělají randál přistěhovalci druhé či dokonce třetí generace. Všichni už ve Francii narození, s francouzským občanstvím a tím pádem ze země nevypověditelní. Tady se něco v posledních desetiletích nepovedlo. Společenský vzestup byl v těchto ghettech (velmi podobným americkým na předměstích velkých měst) prakticky nemožný. Místo vzdělání se mládež věnovala kriminalitě, jako možnému zdroji blahobytu. Knihovny a klubovny, které pro ně stavěl Macron, lehly všechny při posledních nepokojích popelem. Jediná státní zařízení, která nebyla zapálena, byla střediska, kde se vydávají sociální dávky. A z Afriky a předního východu sem proudí davy. Hnané jednak neúnosnou politickou situací, jako v Sýrii či v Eritreji nebo v Súdánu, nebo prostě jen touhou po lepším životě. Jenže bohužel mnoho z nich chce sice evropský blahobyt, chce ale žít stejně jako doma. Nekladou si otázku, proč to u nich doma nefunguje. Ideologové jim vyprávějí, že celý blahobyt západu pochází z toho, že kapitalistické země vyplundrovaly jejich nerostné bohatství. Nikdo jim neřekne, že za blahobytem Evropy jsou desetiletí tvrdé práce. Že zejména poválečná generace dřela, aniž by se za svou práci někdy dočkala spravedlivé odměny. To je něco, co by se dobře neposlouchalo a určitě to migranti neuslyší od pašeráků, hledajících v migraci jen zisk. Naprostá většina migrantů přichází sice s představou, že budou v Evropě pracovat, ale neuvědomují si, že jejich kvalifikace na blahobytnou budoucnost naprosto nestačí. Nebo nezvládnou pracovní tempo. Měli jsme kolegu Syřana. Chytrý, vzdělaný, ale naprosto nestíhal tempo, ve kterém musel pracovat. A pak přijde frustrace. Zajímavé ovšem je, že největší problém s touto migrací mají státy, kde se migranti prakticky nevyskytují. Tedy ne Francie, Itálie nebo Německo, ale země jako je Maďarsko, Slovensko nebo Česko. Je to něco jako poválečný antisemitismus bez Židů. Ti byli sice za druhé světové války prakticky vyhubeni, ale určité politické síly je nutně potřebovaly pro své konspirativní teorie jako osvědčený obraz nepřítele. Jenže Evropa se bez přistěhovalců prostě neobejde. Vzhledem na demografickou katastrofu vymírající a stárnoucí populace potřebuje na udržení sociálního systému nutně pracovní síly. Tato nezbytnost dává lidem pocit bezmocnosti. Hledají tedy zázračné řešení. Ať už jim ho nabídne Salvini, Meloniová nebo AfD v Německu.
4. Levicoví radikálové ženou politikům fašistoidního ražení vodu na mlýn. Všechen ten přehnaný gender, politic corectness, klimaaktivisté a vegáni vzbuzují negativní emoce u většiny populace. Čím jsou při prosazování svých cílů – částečně srozumitelných a potřebných – agresivnější, tím víc budí jejich činy odpor. Pokud se lidé nedostanou ráno do práce, protože se na cestu přilepili klimatičtí aktivisté nebo dokonce nemůžou odletět na dovolenou, protože se přilepili na startovací dráhu v Düsseldorfu, sílí logicky volání po tom, aby s tím někdo udělal pořádek. A demokracie si s tím jaksi neví rady. A pak se zde dobře loví hlasy, když se populistický politik prohlásí za ochránce „normálně myslících lidí.“ To se dobře poslouchá. Ovšem v okamžiku, kdy začneme dělit lidi na „normální“ a „nenormální“ otvíráme Pandořinu skříňku. Samozřejmě nemám nic proti homosexuálům nebo transvestitům. V Murau v tenisové hale působila Ančí, která byla žena v mužském těle. Byla to společenská, veselá a přátelská osoba. Obsluha v restauraci byla super a hala včetně záchodů a sprch byla poprvé naprosto čistá. Ale nemůžeme tyto lidi prostě nechat v klidu žít? Musí se stále homosexualita a změna pohlaví tematizovat? Demonstracemi, filmy, knihami? Je třeba pálit před domem Joanne Rowling její knihy jen proto, že řekla, že pro ni zůstávají lidé mužem a ženou a že nehodlá používat termíny majitel penisu a nemající penis, jak to vyžadují genderoví fanatici. Samozřejmě, že to těm „normálním“ leze na nervy a žádají od svých oblíbených politiků, aby tomu udělali přítrž. A oni to rádi slíbí a pokud mají možnost, i udělají. V Rusku je už mnoho let policii zakázáno vyšetřovat vraždy homosexuálů.  Věřte tomu, že pokud se k moci dostanou fašisté v Evropě, stane se z této neškodné skupiny štvaná zvěř. Na někom se sadisté vyřádit musí.
5. Ale hlavně je to ona touha po stabilitě. Lidé touží po tom, aby se nic neměnilo. Aby mohli žít ve světě, na který jsou zvyklí. Aby mohli kouřit v hospodách, aby mohli jezdit auty se spalovacími motory, aby mohli plácat holky po zadku a šahat jim na prsa, aniž by se museli bát právního postihu. „Green deal“ se stal pro voliče fašistů negativním symbolem. Je to zvláštní, že právě v době, kdy teploty v jižní Evropě stoupají na 46 stupňů ve stínu a všude řádí požáry, počet popíračů změny klimatu exponenciálně stoupá. Je to něco, jako když se člověk nemocný rakovinou rozhodne, že tu rakovinu nemá. Vytlačí problém ze svého vědomí a věří, že tím zmizel. Nezmizel. Ale naši populisté – fašisté samozřejmě slibují spalovací motory s co největší spotřebou, bojovali ze všech sil proti zákazu kouření a slibují „návrat k normalitě.“ To se znejistěným občanům dobře poslouchá. A ženou se za těmito proroky.

Popularita krajně pravicových stran stoupá prakticky všude. Výjimkou je snad jen Španělsko, kde strana Vox utrpěla v posledních volbách porážku. Na Frankovu diktaturu si vzpomíná očividně ještě příliš mnoho Španělů a po obnově tohoto systému netouží. Mussolini a Hitler už jsou známi jen z učebnic a vzpomínek vymírající válečné generace. Ti voliče odstrašit nedokážou. Nad Evropou se vznáší přízrak fašismu. Protože podstatou fašistické teorie je důraz ne slovo národ, je tato ideologie akutní hroznou pro celý projekt sjednocené Evropy. Ostatně ani jedna z těchto strach nešetří kritikou Bruselu a jeho byrokratů. Sice částečně oprávněnou, ale ideologicky zneužívanou. Pokud se ovšem Evropa rozpadne na národní státy, konflikty na sebe nedají dlouho čekat. Třeba až bude chtít strýček Viktor připojit k Maďarsku „severní odtržená území.“ Konrád Adenauer a Charles de Gaulle si kdysi podali ruce, aby podobnému scénáři navždy zabránili. Ale „navždy“ může mít taky datum expirace.

               Tak jsem si zase jednou naběhl. Ostříhal jsem moji bobkovišni, která během dovolené narostla do nedovolených rozměrů a byly z toho dva velké pytle zeleného odpadu. Nastala ona nerudovská otázka „Kam s ním“. Koš na biologický odpad byl naprosto nedostačující, v Gössendorfu je možnost vývozu odpadu jednou za dva týdny a termín byl právě v pátek před mými sobotními zahradními pracemi. To by znamenalo nechat odpad z bobkovišně dva týdny hnít v pytlích, což bylo nepřijatelné.

               A pak mě posedla pýcha. Moje auto je registrováno v Grazu a má tedy grazskou poznávací značku. To mi umožňuje vyložit odpad na grazském sběrném dvoře. Sice jsem tam už roky nebyl, ale teď jsem se rozhodl situaci vyřešit tímto způsobem. A naběhl jsem si.

               Když jsem k sběrnému dvoru dorazil, překvapilo mě, že tam, kde byly kdysi kartóny, je problematický tedy chemický odpad. Dobrá, změna je život. Ovšem vjezd do dvora byl zavřen a vypadalo to, že natrvalo. To už mě překvapilo. Ale pak jsem zjistil, že byl dvůr prostě jen přesunut o pár set metrů dál. Najít ho nebylo těžké. Přijel jsem k vjezdu a chtěl vjet dovnitř. Tak jak to bývalo po celá desetiletí. Člověk zastavil, systém přečetl jeho poznávací značku, odvážil ho a vydal mu kartu. Pak člověk vjel do dvora, vyložil odpad, kartou potvrdil, jaký druh odpadu tam vyložil, vyjel ven, vložil kartu, byl odvážen, rozdíl ve váze byl přeměněn na peníze, které bylo třeba zaplatit u pokladny. To bylo v době, když byl život ještě jednoduchý. (Možná to všem takto nepřipadá, ale byl!)

               Automat u vjezdu do sběrného dvora po mě žádal tentokrát QR kód. To mě zarazilo. Zeptal se, mě, zda vlastním příslušnou aplikaci čili App. Když jsem vyděšeně přiznal, že žádnou aplikaci nemám, vyzval mě, abych okamžitě opustil vjezd do dvora – výjezd je prý ostrým odbočením doleva. Byl a to odbočení nebylo zas až tak ostré.

               Otázka byla, co teď. Kufr plný zelených odřezků plus nějaké kartóny, které se vždy odstraňovaly zadarmo. Ovšem tam, kde se dnes odevzdává problematický odpad.

               Pak jsem si všiml, že dvůr má ještě jedno oddělení a tam jsem zahlédl dokonce i člověka. Vyrazil jsem tam. Mladý muž byl k stařečkovi blahosklonně přátelský a vysvětlil mu, že potřebuje nutně aplikaci na mobilním telefonu, která mu umožní vyložit odpad v kufru auta. Požádal jsem ho, zda by nemohl tuto aplikaci nainstalovat na mém telefonu, protože mám v tomto oboru se soběstačností poměrně špatné zkušenosti. Usmál se a řekl že jo. Aplikaci skutečně našel a stáhl. Poté jsem musel zadat jméno, adresu, datum narození (nevím proč, možná jsou lidé nad osmdesát od povinnosti vlastnit QR kód osvobozeni), telefonní číslo a mailovou adresu. Poté aplikace žádala „Heslo“. Vyděsil jsem se a řekl onomu mladému muži, že žádné heslo nemám. Uklidnil mě tím, že heslo přijde na mou mailovou adresu. Chválabohu mám mailovou schránku na mobilu, takže jsme čekali. Heslo nešlo a nešlo. Mladý muž mínil, že to možná přišlo do spamové schránky. Otevřít spam na mobilu bylo pro mě něco nového, normálně čistím tuto schránku jen na počítači doma. Ale podařilo se, byl jsem na sebe patřičně hrdý. Zjistil jsem tím ale jen to, že do spamové schránky taky nic nepřišlo.

               Mladý muž soudil, že je to divné. V tom jsem s ní naprosto souhlasil. Mínil, že to tedy musím zkusit znova. Takže ještě jednou jméno, adresu, datum narození, telefonní číslo a mailovou adresu. A ejhle, přišel mail s heslem. Zadal jsem heslo a aplikace mi sdělila, že je heslo špatně. Tentokrát jsme znervózněli oba. Nebýt onoho milého mladého muže, byl bych zřejmě ztratil nervy. On ale usoudil, že to heslo bylo zřejmě k tomu prvnímu přihlášení, a proto je pro to druhé už špatně. Že se tedy musím přihlásit potřetí. Projevil jsem obavu, že když se přihlásím potřetí, přijde heslo k tomu druhému přihlášení. Pochválil mě za prozíravé myšlení a řekl mi, že musím počkat, až přijde to druhé heslo a přihlásit se mám až potom. A tak jsme čekali. Heslo opravdu po několika minutách přišlo, ignoroval jsem ho a přihlásil jsem se potřetí. Věřte nebo nevěřte, tentokrát přišlo heslo mailem okamžitě. Čili je zřejmé, že mi to předtím systém dělal naschvál. Zadal jsem ho a na obrazovce se objevil QR kód.  Mladý muž mi ještě stačil sdělit, že jakožto stařík neovládající dostatečně mobilní telefon, si můžu ten kód vytisknout a potom při vjezdech do separátního dvora používat. Nezdržoval jsem se poznámkou, že tiskárnu v autě nemám a pokud si dokážu ten kód otevřít teď a tady, zvládnu to nejen potom doma v přítomnosti tiskárny, ale i při příští návštěvě s novým odpadem v kufru.

               Vyrazil jsem rychlou jízdou k vjezdu do separátního dvora a tentokrát jsem opravdu díky QR kódu projel. Našel jsem biologický odpad, vyložil ho, ovšem při výjezdu mě ale napadlo, že přece potřebuji potvrdit, že se jednalo o biologický odpad. Ten má jiné tarify než například stavební materiál nebo elektro. Naštěstí tam bylo hned několik mladých lidí, očividně nepříliš zaměstnaných. Vysvětlili mi, že za rohem (dobře skryta) je čtečka QR kódů a tam mám mobil přiložit. Potom ho musím ještě přiložit k čtečce při výjezdu, kde bude moje auto zváženo a poté pojedu ke kase, kde opět přiložím QR kód ke čtečce a dostanu účet. Všechno naprosto jednoduché.

               Přiložil jsem QR kód ke čtečce u biologického odpadu a ono nic. Jsem už natolik zběhlý, že vím, že by to mělo zapípat a když to nezapípá, tak se zřejmě nic nestalo. Nedělo se nic. Požádal jsem onu mladou dámu, aby mi pomohla. Vysvětlila mi, že QR kód musí být přiložen ke čtečce centrálně, aby byl čten přesně ve středu, což není možné, když přiložím telefon normálně, tedy svisle. Že ho tam musím položil vodorovně a dobře sledovat, zda červené světlo je přímo ve středu kódu. Udělal jsem to, mobil zapípal a já jsem měl pocit vítězství. Ale jen, než jsem dojel k výjezdu. Než jsem tam dojel, QR kód z displeje mého mobilu zmizel – zřejmě už mu to bylo příliš dlouho. Aplikace tam sice stále byla ale s celkem dvanácti ikonami, žádná z nich nebyla označena jako QR kód. Nechal jsem stát auto ve výjezdu, k velké nevůli těch, kteří stáli u výjezdu za mnou a opět vyrazil za onou mladou dámou. Tentokrát už měla hodně otrávený výraz v tváři. Na moji otázku, jak můžu zaktivovat můj QR kód, aby se opět objevil na displeji mobilu, pravila, že je to přece naprosto jednoduché, musím kliknout na ikonku „Ressourcen“. Na moji poněkud překvapenou otázku, proč právě na „Ressourcen“, pravila, že to je přece samozřejmé. Že se QR kód vždycky ukrývá pod ikonkou „Ressourcen“. Nehodlal jsem s ní diskutovat, protože auta, která stála za tím mým, blokujícím výjezd, začínala výhružně troubit. Doběhl jsem k autu, přiložil (vodorovně) mobil ke čtečce a ta zdvihla závoru. Posléze jsem ještě přiložil mobil (vodorovně) ke čtečce u pokladny a zjistil jsem, že se poplatek za odpad zvýšil o 50 procent. To je logické, po tolika investicích do digitalizace se to muselo někde do ceny promítnout.

               Jeden mladý muž z personálu, kterému jsem poněkud sarkasticky řekl, že by zřejmě bylo jednodušší odvézt ten odpad někam do lesa a tam ho vysypat, mínil, že to není dobrý nápad. Zdržel jsem se otázky, co si myslí, že asi dělají všichni staříci neovládající aplikace na mobilních telefonech nejpozději po první návštěvě sběrného dvora. Mimochodem, ten box pro biologický odpad byl úplně prázdný, byl jsem v ten den zřejmě první zákazník – no dobře, byly teprve dvě hodiny odpoledne a otevřeno bylo do pěti. Ale pokud tam opravdu od deseti od rány, kdy dvůr otvírají, nikdo nezavítal, mělo by to možná město vést k zamyšlení. Koneckonců jsou v městské vládě komunisté se socialisty a zelenými. Máme dokonce komunistickou starostku. Ať mi někdo povídá, že jsou komunisté nemoderní a skeptičtí vůči pokroku. Ostatně jedna z prvních věcí, které tato nová městská vláda s podílem zelených udělala, bylo zdražení lístků na tramvaj takovým způsobem, že se už zase vyplatí jezdit do města autem. Možná chtějí – ekologie neekologie – vybrat víc na parkovném, které – zatím – nezdražili.

               No dobrá, už nebudu na naši městskou správu nadávat, koneckonců jsem to bez infarktu. Napříště vím, kde mám aplikaci „Graz Abfall“ a že QR kód je pod ikonkou „Ressourcen“, čili bych to měl zvládnout. Obávám se, ale, že budu mít poslední noc před návštěvou separátního dvora dost špatné spaní.

               Mimochodem dal jsem si u domu nainstalovat nabíječku na mého hybrida. Aktivovat se dá prý přes QR kód. Na mail s heslem čekám už druhý den.

               Bez QR kódu se očividně už žít nedá. Dělá mi starosti, co se stane, až dají na QR kód toalety. Počítám s tím, že to městská rada brzy na veřejných toaletách posléze i neodvratně v městských restauracích zavede. Nakolik budou mít postižení v kritické situaci čas stáhnout si příslušnou aplikaci, ponechám úvaze. Nicméně to může skončit tragicky a zřejmě to bude mít za následek hromadné výpovědi uklízeček. Ale to už není moje starost.