Category: Blog

Genua

Die Stadt Genua ist heutzutage dadurch bekannt, dass hier Autobahnbrücken abstürzen. Als wir diese Brücke im Jahr 2006 passierten, stürzte sie noch nicht, sie zeigte nicht einmal eine Absicht, es zu tun. Trotzdem ist es möglicherweise eine bessere Idee Genua mit dem Zug zu besuchen, besonders, wenn man auf der Ligurischen Riviera wohnt, oder der „Riviera dei Fiori“ also der „Riviera der Blumen“, wie sie die Italiener schmeichelhaft nennen. Es ist sicher eine bessere Idee, als in der Stadt zu übernachten, die dank ihres Hafens, in dem große Schiffe und Tanker anlegen, reich geworden ist. In diesem Punkt hat Genua heutzutage seinen ehemaligen erbitterten Gegner Venedig weit überwunden, da Venedig zu einer touristischen Attraktion degradiert worden ist und langsam auf den Meeresboden sinkt. Genua bleibt eine bedeutende Stadt, sie ist letztendlich neben Turin, Mailand und Rom die vierte italienische Stadt, die sich zwei Klubs in der ersten italienischen Fußballiga  – Serie A -zu haben, leisten kann. Venedig hat hier keinen.

Der Westbahnhof von Genua „Statione Principe“ ist ziemlich zentral gelegen und ein guter Ausgangpunkt für den Besuch der Altstadt. Sollten Sie von Osten kommen, steigen Sie in „Statione Brignoni“ aus und Sie würden gleich von der Haupteinkaufstrasse der Stadt „Via XX.Settembre“ begrüßt. Hätten Sie eine kaufsüchtige Gattin mit, dann war es das auch schon mit dem Stadtbesuch.

               Es gab Zeiten, als Genua noch berühmter und reicher als heute war, die Stadt gehörte zu den ersten Mittelmeergroßmächten und führte einen erbitterten Kampf um diese Stellung mit seinen Konkurrenten, mit Arabern, Türken, aber vor allem mit seinen italienischen Gegnern Pisa und Venedig. Warum wissen wir über Venedig viel mehr als über Genua? Das hat seinen Grund in den ewigen innenpolitischen Streitereien zwischen den genuesischen Adelsfamilien um die Macht in der Stadt, was letztendlich zum Verlust der Unabhängigkeit führte. Genua konnte – mit Ausnahme der Eroberung von Korsika (die dann die Stadt im Jahre 1755 an Frankreich verkaufte) und des Nordteils von Sardinien, kein solches Imperium aufbauen, wie sein Gegner an der Adria. Seine kaufmännischen Stützpunkte lagen eher auf der Schwarzmeerküste, besonders auf der Krim, obwohl im vierzehnten Jahrhundert es Genua doch noch geschafft hat, einige Insel im Ägäischen Meer bei der heutigen türkischen Küste wie Lesbos oder Chios unter seine Kontrolle zu bringen.

               Die genuesischen Häfen auf der Krim wurden zum Schicksal für ganzes Europa. Im Jahr 1346 entschlossen sich die heimischen Tataren, die reiche genuesische Niederlassung in Kaffa zu erobern. Als die Genueser nicht bereit waren, zu kapitulieren, begannen die Belagerer mit merkwürdigen schwarzen Hauttumoren bedeckte Leichen über die Stadtmauer zu schleudern. Die Genueser haben bei diesem Anblick Angst bekommen, verließen die Stadt auf ihren Schiffen, segelten aber nicht nach Hause, sondern nach Marseille. Pasteurella pestis, also das Bakterium der Pest, transportierten sie bereits mit. Die Folge war die schlimmste Epidemie, die je Europa erlebt hat.

               Wegen seiner Kolonien am Schwarzen Meer musste Genua gute Beziehungen mit dem Byzantinischen Reich pflegen, da dieses Reich die Meeresengen Bosporus und Dardanellen kontrolliert hat. Genua erhielt vom Kaiser den Stadtteil Pera und es waren 700 genuesische Kämpfer, die unter der Führung des Condottieres Giovanni Giustiniani im Jahr 1453 heldenhaft monatelang Konstantinopel in seinem letzten Kampf gegen hundertausende Türken verteidigten.

               In dieser Zeit hatte allerdings Genua seine erste Hochblüte bereits hinter sich. Genua schaffte es zwar, seinen ersten Konkurrenten Pisa in der Schlacht bei Meloria im Jahr 1284 zu vernichten, verlor aber danach selbst den Kampf gegen Venedig in der Schlacht bei Chioggia im Jahr 1380. Danach wechselte in Genua die Herrschaft der Viscontis aus Mailand mit den französischen Königen, bis im Jahr 1528 Andrea Doria die Stadt befreite und zu einem neuen Höhepunkt der Konjunktur brachte. Weil es in der ersten Hälfte des sechzehnten Jahrhundert geschah und in dieser Zeit die Renaissance gerade ihren Höhepunkt erreichte, erklärt diese Tatsache die Menge der architektonischen Juwelen in der Stadt, die gerade aus dieser Epoche stammen. Wie zum Beispiel die atemberaubende Kirche „Santissima Anunciata“, die die Familie Lomellini bauen ließ. Selbstverständlich finden wir in der Stadt auch ältere Bauten, wie zum Beispiel die Stadttore, die ein Teil der Stadtbefestigung waren und zu Verteidigung gegen Kaiser Friedrich Barbarossa im zwölften Jahrhundert gebaut worden sind, wie die „Porta dei Vaca“ oder die „Porta Soprana“, deren hohe Türme gleich neben dem Geburtshaus des berühmtesten Genueser Christoph Kolumbus in den Himmel ragen. Oder das ganze Privatstadtviertel der Familie Doria um den Platz „San Matteo“ (in der Kapelle San Matteo ist der berühmteste genuesischer Herrscher Andrea Doria begraben) wo noch der gotische Stil überwiegt.

               Andrea Doria war eine imposante Persönlichkeit der europäischen Geschichte, es zahlt sich aus, bei ihm länger zu verbleiben, bis wir unsere Reise zu weiteren genuesischen Sehenswürdigkeiten fortsetzen. 

Er wurde im Jahr 1466 geboren, in für Genua schwierigen Zeiten. Seit 1484 wütete nämlich Krieg zwischen Frankreich und Spanien um die Vorherrschaft in Italien, der vom französischen König Karl VIII. ausgelöst worden war. (Wahrscheinlich aus diesem Grund suchte Christoph Kolumbus seine Bestimmung nicht zu Hause, sondern auf der Pyrenäenhalbinsel). Der Krieg legte in seiner Intensität zu, als die Throne beider Weltmächte junge Herrscher bestiegen, König Franz I. in Frankreich und Kaiser Karl V. in Spanien. Doria stand zuerst auf der kaiserlichen Seite, als Karl V. allerdings im Jahr 1522 Genua eroberte, wechselte er in den französischen Dienst und im Jahr 1524 befreite er Marseille aus der kaiserlichen Belagerung. Danach wechselte er wieder die Seiten und wurde zum kaiserlichen Admiral. Angeblich war der Grund, dass der französische König seine Heldentaten unzureichend honorierte. Wenn jemand seinen Verrat rechtfertigen will, findet er immer ein passendes Argument. Wenn er dann auch siegt, gibt es niemanden, der sein Handeln in Frage stellen würde. Doria siegte. Nur am Rande erlaube ich mir eine Notiz, dass im Jahr 1525 Franz I. bei Pavia die entscheidende Schlacht verlor und selbst in Gefangenschaft geriet. Schon aus diesem einfachen Grund konnte er Doria kaum die von ihm verlangte Belohnung auszahlen. Andrea Doria handelte also offensichtlich pragmatisch und stelle sich an die Seite des Siegers. Das ist immer viel angenehmer, als an der Seite des Verlierers zu beharren. Einen Geschlagenen kann man viel einfacher verraten als einen Sieger, besonders, wenn dieser im Gefängnis sitzt. Im Jahr 1528 übernahm Doria unter dem kaiserlichen Schutz die Macht über seine Geburtsstadt, er schrieb die Verfassung um, beendete innere Streitereien, wurde zum Herrscher auf Lebenszeit, gründete eine Herrschaftsdynastie und führte die Stadt zu einer außergewöhnlichen Blüte. Als sein unbeliebter Neffe Gianettino im Jahr 1547 ermordet wurde, behielt er die Regierung in der Stadt bis 1555, als er sich als beinahe neunzigjähriger von der Regierungsgeschäften zurückzog und die Herrschaft über Genua seinem Großneffen Giovanni (dem Sohn vom ermordeten Gianettino) überließ. Er starb im Jahr 1560 im Alter von 94 Jahren. (Übrigens, der Gründer der venezianischen Macht, der Doge Enrico Dandolo, lebte 98 Jahre lang, verwaltete Venedig bis zu seinem Tod und noch in diesem Alter nahm er am Kreuzzug ins Heilige Land teil) 

               Der Großneffe Giovanni Andrea Doria wurde dann in der legendären Schlacht bei Lepanto im Jahr 1571 berühmt, obwohl auf eine einigermaßen merkwürdige Art. Er führte den rechten Flügel der christlichen Flotte an und ließ sich vom türkischen Piraten Ulugh  Ali aus dem Schlachtfeld ausmanövrieren (für sein ziemlich ungeschicktes Manöver wurde er sogar des Verrates beschuldigt) um letztendlich im Finale der Schlacht doch irgendwie zur Schlacht zu stoßen, gerade im Moment, als sich Ulugh Ali nach der Eroberung des Flaggschiffes der Malteserritter Ansprüche auf den Gesamtsieg machte. Doria fiel den siegreichen Türken in den Rücken und zwang sie zur Flucht. In dieser Schlacht kämpften das erste Mal in der Geschichte die verbitterten Feinde Venedig und Genua Seite an Seite. Also „Seite an Seite“ – Venezianer waren auf dem linken Flügel der Flotte und Genueser auf dem rechten, der Admiral und Kommandant der Armee Juan d´Austria steckte zur Sicherheit zwischen diese zwei Streithahne die ganze spanische Flotte und dazu auch alle Schiffe der Malteser. So konnte er verlässlich verhindern, dass sich seine Verbündeten nicht in die Haare gerieten.    

               Der berühmteste Sohn der Stadt Genua ist aber zweifellos Christoph Kolumbus. In seinem Schatten bleibt nicht nur Andrea Doria, aber auch Niccolo Paganini, der allerdings nicht vergessen wurde. Seine berühmte Geige vom Geigermacher Guarniri aus dem Jahr 1743 wird im Museum im Palast Doria Tursi auf der „Via Garribaldi“ aufbewahrt.    

               Das Geburtshaus von Kolumbus ist eine Halbruine in der Nähe von der „Porta Soprana“.

Um die Wahrheit zu sagen, bin ich von der Authentizität dieses Hauses nicht wirklich überzeugt. Die Genueser suchten offensichtlich irgendein Haus aus dem fünfzehnten Jahrhundert und die sind außerhalb des Privatviertels der Familie Doria eine Mangelware. Und es wäre sehr unglaubwürdig, den kleinen Christoph im Palast der Familie Doria geboren werden zu lassen. Übrigens für die, die Zweifel hätten, gibt es ein zweites ebenso verlässlich authentisches Geburtshaus von Christoph Kolumbus in der Stadt Calvi auf Korsika. Aber authentisch oder nicht, natürlich wird es besucht, übrigens die Staue des großen Seefahrers begrüßt den Stadtbesucher gleich, wenn er den Bahnhof „Statione Principe“ verlässt und nach Kolumbus wurde auch der genuesische Flughafen benannt.

Dann ist es notwendig, in die typischen genuesischen Gässchen unterzutauchen. Sie sind extrem eng und von sehr hohen Häusern umgeben (in Genua gab es einfach immer ziemlich wenige Baugründe).

               Genua lebte und lebt dank seines Hafens. Der große, industrielle, liegt südlich der Altstadt, wir hielten uns natürlich in dem Passagierhafen auf, mit dem Schiff, auf dem Roman Polanski im Jahr 1996 den Film „Die Piraten“ drehte und mit einem großen Aquarium.

Das Aquarium wurde zur Ausstellung EXPO im Jahr 1992 gebaut – natürlich zu Ehre des Fünfhundertjahrejubiläums der Entdeckung Amerikas. Wie sonst? Der Besuch im Aquarium von Genua ist natürlich ein Pflichtprogramm und es ist hier wirklich viel zu sehen. Nicht nur die Seehunde, Haie oder Kröten usw., aber auch die Pinguine, die für uns genau so posierten, wie Skipper, Kowalski, Rico und Private aus dem Film Madagaskar.

               In der gleichen Zeit in den Jahren 1992 – 1994 (Genua war 1992 die Kulturhauptstadt Europas) wurde der verfallene Ankerplatz von Architekten zum heutigen großartigen Schaufenster der Stadt umgebaut.

               Der Kai des Hafens ist heute eine breite Promenade, die von Luxushäusern und Palmen umrahmt ist. Sie wäre noch schöner, wenn jemand nicht die Idee gehabt hätte, gerade  hier eine überirdische vierspurige Straße zu führen, aber wie wir bereits wissen, haben die Genueser mit Autobahnen ein kleines Problem. Diese Straße verunstaltet auch den Blick auf das schönste Gebäude auf dem Kai, den legendären „Palazzo San Giorgio“.

Es ist ein atemberaubendes Gebäude, bedeckt von Fresken und war der Sitz der „Banca San Giorgio“, des mächtigsten genuesischen Geldhauses, heute ist es logischerweise der Sitz der italienischen Nationalbank. Gerade in diesem Haus, das in damaligen Zeiten auch als Gefängnis diente, schrieb Marco Polo sein berühmtes Buch „Million“, als er hier nicht ganz freiwillig als Kriegsgefangener nach der venezianischer Niederlage in der Schlacht bei Curzola die Jahre 1298 – 1299 verbringen musste.

               Nur ein Stück weiter rechts (aus dem Blick von der Hafenseite) führt eine Straße bergauf in die Altstadt. Als erstes begrüßt den Besucher die Kathedrale San Lorenzo aus schwarzem und weißem Marmor.

Die Ähnlichkeit mit den Bauten auf der „Piazza dei Miraculi“ in Pisa ist nicht zufällig. Erstens hat sich der sogenannte pisanische romanische Stil über das ganze Tyrrhenische Meergebiet verbreitet, zweitens stammt der Marmor aus den gleichen Steinbrüchen in Carrara an der Grenze zwischen Toskana und Ligurien und dieser wertvolle Stein war einer der vielen Gründe, warum die Genueser für die Pisaner keine Liebe empfinden konnten, bis Pisa nach dem Jahr 1284 das politische Schlachtfeld räumen und die Machstellung Genua überlassen musste. Die Kathedrale hat nur einen Turm, er wurde zwischen den Jahren 1552 – 1557 gebaut. Ich habe keine Ahnung, warum Andrea Doria den Nordturm nicht fertig bauen ließ, wahrscheinlich investierte er das Geld irgendwo anders. Oder hat sein Architekt gekündigt – dazu kommen wir noch. Die Kathedrale ist auch innen sehr reich geschmückt, der größte Schatz wird in der Renaissancekapelle des heiligen Johannes des Täufers aufbewahrt, beide diese Schatzstücke stammen aus dem ersten Kreuzzug, an dem genuesische Matrosen aktiv teilgenommen haben. In der Schatzkammer der Kathedrale findet man eine Schale aus grünem Glas (Sacro catino), erbeutet in Caesarea im Jahr 1101, von der Genueser glauben, es wäre der heilige Gral und in der Kapelle wird dann die Asche des heiligen Johannes des Täufers beherbergt, die nach Genua bereits im Jahr 1098 gebracht worden ist. Die Entscheidung, welche von diesen heiligen Reliquien die Kirche auf wundervolle Weise gerettet hat, als die Kathedrale im Jahr 1941 von einer britischen Fliegerbombe getroffen wurde, die aber nicht explodierte, überlasse ich dem Leser. Die Bombe kann man übrigens auch heute noch in der Kirche bestaunen.

               Nur ein paar Schritte von San Lorenzo, grundsätzlich noch auf dem gleichen Platz (obwohl er mittelweile den Namen auf „Piazza Giacomo Matteoti“ geändert hat) befindet sich der „Palazzo ducale“, ein riesiger Dogenpalast im klassizistischen Stil und die Kirche „Chieza de Gesu“ mit zwei Bildern von Rubens. Nur ein kleiner Stück weiter gibt es das wahre Zentrum von Genua, den großartigen Platz „Piazza dei Ferrari“ mit einer riesigen Fontäne und wunderschönen Häusern im Stil von Neobarock und Klassizismus inklusiv der Oper von Genua „Teatro Carlo Felice“.

Vor ihm haben wir neben der üblichen Reiterstatue von Guiseppe Garribaldi, die in keiner italienischen Stadt fehlen darf, auch einen Eingang ins „Metro“ von Genua gefunden. Genua hat tatsächlich eine U-Bahn obwohl nur mit  einer Linie und acht Stationen, sie wurde im Jahr 1990 in Betrieb genommen. Sie war dringend nötig, Genua zieht sich nämlich entlang der Küste in der Gesamtlänge von 35 Kilometer hin. Wir traten nicht ein und gingen in die „Galleria Mazzini“, einer gläsernen Einkaufpassage, sehr ähnlich der „Passage Vittorio Emanuelle“ in Mailand oder „Umberto I.“ in Turin. Es gäbe die Zeit für einen Kaffee während die Gattin die Schaufenster der Geschäfte bewundern dürfte. Leider mag es meine Frau nicht wirklich, die Schaufenster zu bestaunen, also die Zeit für den Kaffee blieb relativ kurz. Es war notwendig weiter zu gehen.

               Was Genua zu Genua macht, sind seine prächtigen Paläste, der Beweis für den Wohlstand der Stadt im sechzehnten und siebzehnten Jahrhundert. Dann wurde die Stadt zuerst von Ludwig XIV. und dann von Österreichern in die Defensive gedrängt, die Österreicher nahmen Genua sogar im Jahr 1746 ein. Die schönsten Paläste reihen sich einer neben dem anderen gerade in der Straße, die den Namen des berühmtesten italienischen Rebellen Giuseppe Garribaldi trägt. Die Paläste verdanken ihr monumentales Aussehen dem Architekten Galeazzo Alessi und seinen Schülern – übrigens handelt sich bei Alessi um den Architekten, der an der Kathedrale San Lorenzo den einzigen Turm baute. Dann kümmerte er sich offensichtlich nur mehr um seine privaten lukrativen Aufträge und deshalb blieb der zweite Kirchenturm unvollendet. Hier steht der bereits erwähnte „Palazzo Tursi“ oder der „Palazzo Podestá“. Nur ein paar Schritte weiter gibt es den „Palazzo Spinola“, in dem die Nationalgallerie untergebracht ist.                       

    Den schönsten Palast haben wir auf der Rückkehr zum Bahnhof entdeckt. „Palazzo Reale“ steht beinahe direkt am Kai auf der „Via Balbi“, hinter ihm fanden wir einen wunderschönen kleinen Park mit Mosaikboden, Blumen, Palmen und einem Blick zum Hafen – natürlich verstellt durch die vierspurige Autobahn, die direkt um den Hafen verläuft und leider noch nicht abstürzte. In der Zeit, als im „Palazzo Reale“ Savoyische Könige verweilten, gab es dieses Ungeheuer noch nicht.                 

  Aber Achtung, ich hätte fast etwas vergessen. Die Stadt zieht vom Hafen in die Berge, da bereits in den Straßen von Genua die Alpen beginnen. Also bevor man Genua verlässt, bitte nicht vergessen, zu „Largo Zecca“ zu laufen (es ist vom „Palazzo Reale“ nicht weit) und dann mit der Seilbahn zur obersten Station zu fahren. Von hier gibt es der schönste Blick auf die Stadt, die einmal so berühmt war und für italienische Verhältnisse auch heute immer noch ausreichend reich ist.     

Hysterie zvaná koronavirus

               Milí přátelé!

Už jste si nakoupili a udělali zásoby potravin? Až totiž k vám přijde ten novodobý černý mor, budou všechny obchody zavřené, a i kdyby nebyly, žádné auto se zbožím do vaší obce policisté nevpustí. Stačí, aby ve vesnici jeden člověk zakašlal – a je to.

               Doufám, že mi tento satirický úvod odpustíte, nechci samozřejmě působit jako ignorant. Ano, nový virus je tady a je poměrně nebezpečný. Zhruba stejně jako virus chřipky. Proč tedy nevyvolává každoroční epidemie chřipky stejně přehnané reakce jako současný malér s „Coronavirem CoV-2“?

               Zřejmě proto, že na chřipku jsme si už zvykli. Dokonce natolik, že ačkoliv existuje účinná ochrana očkováním (letos to opravdu vyšlo, vloni to byla rána mimo), bylo v Rakousku ochotno nechat se naočkovat 8 % (slovy osm procent) obyvatelstva. Měli jsme jen v naší nemocnici dvě úmrtí na chřipku, oba to byli lidé s oslabenou imunitou, jedna pacienta s rakovinou po chemoterapii a druhý pacient s těžkou obstrukční chorobou plicní v důsledku mnoholetého kouření a ani jeden z nich samozřejmě naočkován nebyl.

               Připomínám to proto, že koronavirus si vybírá stejnou obětní skupinu. Rozdíl je, že proti němu žádné očkování neexistuje – čili vlastně v tomto bodu žádný rozdíl, protože proti chřipce se lidé stejně očkovat nedávají. Můžete namítnout, že proti chřipce jsou léky – přesněji jeden – Tamiflu (látka se jmenuje Oseltamivir a má ho patentovanou firma Roche, která si tím vydělává miliony.) Ovšem Tamiflu musíte podat během prvních dvaceti čtyř hodin od začátku příznaků (firma tvrdí, že během 48 hodin – tím si samozřejmě zvyšuje zisk), protože lék dokáže pouze vázat virus v krvi a zabránit jeho vstupu do orgánů – pokud už virus tuto bariéru překročil, je Tamiflu neúčinné – ovšem existuje takzvaný placebový efekt.  Pokud něco – i neúčinného – berete, věříte prostě, že se vám daří lépe. A jak stojí napsáno už v bibli – „víra tvá tě uzdravila“. A proti koronaviru nemáme ani ono placebo.

               Samozřejmě virus dělá podezřelým už to, že se objevil v Číně a to právě ve Wuchanu, kde je hlavní výzkumná laboratoř pro zkoumání umělé inteligence. Nepochybně se zde experimentuje (jedno zda je to povoleno nebo ne, protože v Číně je všechno jedno) i s DNA a proto bych nesmetal zcela ze stolu hypotézu, že zde mohlo něco uniknout z laboratoře – jako například geneticky upravený koronavirus, který dostal své jméno CoV-2. Jedním dechem ale přiznávám, že mi tato hypotéza připadá nepravděpodobná – ne ale nemožná. To ovšem jen proto, že v Číně je možné úplně všechno a hlavním programem tamního režimu je lež. Moje babička říkávala, že komunista řekne pravdu jen, když se splete. Hypotézu umělého viru podporuje jen jediné – ta nesmírná hysterie s karanténami, s novými nemocnicemi, prostě oním panickým strachem, který vyvolává dojem, že se děje něco tajemného, mysteriózního, nekontrovatelného, tedy něco, před čímž je opravdu třeba mít strach.

Vycházejme tedy z pravděpodobnější varianty, že se objevila nová varianta z rodiny koronavirů – známých už po desetiletí a stále znova nebezpečných – koronavirus způsobil v letech 2002/2003 pandemii SARSu a v roce 2012 epidemii MERSu (Middle east respirátory syndrom), kterému se dostalo poněkud méně pozornosti, zřejmě proto, že nevznikl v Číně ale v Saúdské Arábii, což je naprostá výjimka. I ptačí chřipka k nám přišla z „Říše Středu“.

Zákeřnost nového viru spočívá v jedné vlastnosti. Viry napadají běžně buď horní dýchací cesty nebo dolní dýchací cesty. Pokud napadají horní dýchací cesty, jsou velmi nakažlivé, nezpůsobují ale normálně žádné vážné onemocnění. Pokud napadají dolní dýchací cesty, jsou nebezpečné možným vyvolání zápalu plic, na druhé straně ovšem nejsou zase příliš nakažlivé. CoV-2 napadá dýchací cesty horní i dolní a proto je nebezpečnější než běžné viry, mezi nimiž žijeme dnes a denně. Přesto naprostá většina infekcí koronavirem probíhá asymptomaticky, čili nakažení vlastně ani neonemocní, jsou jen nosiči viru. Okolo dvou procent nakažených ale může vyvinout virový zápal plic, který může vyvolat otravu krve a multiorgánové selhání a smrt.

Příznaky jsou jako u každé virové nákazy – po inkubační době, která je bohužel dost dlouhá a trvá zřejmě až 14 dní, dochází ke kašli, škrábání v krku, ucpanému nosu, zápalu spojivek, průjmu a někdy i k horečce. Čili nic pro tuto infekci typického, podobné příznaky můžete mít při každé virové nákaze. K nakažení je třeba poměrně intenzivní kontakt s nakaženou osobou – zhruba patnáctiminutový rozhovor stačí, případně pokud na vás onen člověk přímo nakašle. Nebo pokud nakašle na nějaký předmět, který potom vezmete do ruky a tou rukou, kterou jste si neumyli, si sáhnete do obličeje. Čili je třeba si umývat ruce, umývat ruce a zase umývat ruce. Ochranné masky by měli nosit pouze pacienti, aby nerozšiřovali nákazu, nošení preventivních masek není k ničemu. Asiatu jsou na to ale zvyklí a proto to dělají. Ostatně, když chtěla má žena koupit masky do ordinace, aby je nabídla kašlajícím pacientům (což je v ambulanci plicního lékaře poměrně častá sorta), nikde je nesehnala. Už jsou všechny vykoupené.

Na skladech rakouského ministerstva zdravotnictví by ještě mělo někde ležet 8 milionů masek, které svého času koupila ministryně zdravotnictví Rauch-Kalat za dobrou cenu od svého manžela Mensdorfa Pouilyho, (to abyste si nemysleli, že střet zájmů má jen pan Babiš s paní Babišovou, když jde o Agrofert) ale nikdo je nemůže najít.

V podstatě všechno, co jsem teď napsal, popisuje de facto normální poněkud agresivnější virovou infekci. A tak se ptám, odkud se bere celá ta hysterie v médiích, která už vede k vykupování obchodů a řečech o uzavření hranic, aby se nedejbože do země nedostal ani jeden nakažený (dostane se stejně, na to můžete vzít jed). Izraelské ministerstvo vnitra dokonce oznámilo, že preventivně nehodlá do země vpouštět žádné cizince, jen izraelské občany. Když si uvědomilo, že by se to týkalo letošních velikonoc, tedy hlavní turistické sezóny, přinášející zemi obrovské příjmy, rychle tu zprávu smazalo – tedy aspoň její anglickou verzi.

Takže: za prvé noviny i televize potřebují, aby je lidé kupovali a aby se na ně dívali a proto potřebují senzaci. Koronavirus se nabídl a oni nezaváhali. Potřebují prodeje, potřebují sledovanost, aby mohli zvýšit ceny reklam, jde tedy – zase jednou – jen o peníze. Dokud to funguje, budeme se dozvídat o každém podezřelém člověku, který byl právě testován na koronavirus (a byl negativní). Je třeba udržovat napětí.

Za druhé vycítili svou příležitost politici. Jednak mohou odvést pozornost od současných ekonomických i politických problémů – místo korupce, zneužívání funkcí atd, atd. se teď noviny a televize zabývají koronavirem – to je přímo dar z nebes a ten je třeba radostně přijmout. A navíc můžou hrát na veřejnosti, před běžícími kamerami hrdiny, ochotné a hlavně schopné ochránit své ovečky (rozuměj voliče) před zlým virem, který by jinak všechny zahubil. Přiznejme si, že George Soros (vlastním jménem György Sörös) už jako strašák tak úplně nezabíral, takže chválabohu, že máme něco nového. V Česku zasedal krizový štáb ještě než virus dosáhl Evropu, neřkuli Česko. Tam se zatím virus ani neobjevil. Ale zasedání krizového štábu se dalo politicky dobře prodat.

A tak následují zavřené hotely (i s návštěvníky), výletní lodě, a uzavřené cesty do italských městeček, dokonce byli do karantény vzati všichni pracovníci z nemocnice v Deutschlansbergu, kteří se zúčastnili karnevalu v Benátkách. Udělali chybu, že to nahlásili, dalších jedenácti autobusů kde byli také zaměstnanci našeho koncernu, si nikdo ani nevšiml.

Ne, nechci infekci zlehčovat a radím – myjte si ruce, držte při rozhovoru s neznámým člověkem odstup jednoho metru, a pokud máte pocit, že máte pocit, že se na vás hodí popsané příznaky a byli jste v některé z postižených zemí, nechejte se vyšetřit. Jenom proboha nepodléhejte panice. Nová epidemie Španělské chřipky nepřijde. Tehdy skutečně v letech 1918 – 1919 zemřelo několik milionů lidí, jenže ti byli vyhladovělí a vyčerpaní válkou, hygienické a zdravotnické možnosti byly s dneškem neporovnatelné a hlavně nemocní byli léčeni Aspirinem v dávkách 3 – 30 gramů denně a umírali pak na hemorhagický, tedy krvácivý zánět plic. Jak dnes víme, zemřeli ve své absolutní většině ne na chřipku, ale na její léčbu.

Samozřejmě i mne zaráží, že na počátku epidemie zemřeli i mladí lidé – konkrétně čínští zdravotníci, ošetřující první nakažené – tak zemřel i lékař, který na nový virus upozornil a byl za to čínskými úřady za šíření poplašné zprávy stíhán. Zajímavé je, že jsem ale zatím neslyšel ani o jediném případu onemocnění u dětí. Vyhýbá se jim virus nebo u nich probíhá infekce zcela bez příznaků?

Domnívám se, že právě ti první byli vystaveni masivní expozici dosud neznámého viru, protože čínské úřady, jak už to v komunistických zemích bývá zvykem, zatloukaly, lhaly a dělaly vše, aby utajily, co se utajit dalo (pamatujete ještě na Černobyl).

Ovšem teď přijde dobrá zpráva – přinejmenším na lidi, kteří jsou na seznamech příjemců orgánů. Velký čínský vůdce, prezident Si Ťin pching si nedávno vzpomněl (myslím, že to bylo minulý týden), že už 7. ledna vydal osobně naprosto jasné příkazy a směrnice, jak se má v případě této epidemie chovat. Místní orgány jeho geniální myšlenky ignorovaly. Teď budou padat hlavy a zřejmě nejen obrazně, jako by tomu bylo u nás. Jak jinak chcete stabilizovat společnost, že? A slovo čínskéh prezidenta má platnost ústavního zákona.

Mimochodem, abych nezapomněl, já už jsem nakoupil. Člověk nikdy neví, dy budou obchody obleženy a člověk se do nich vůbec nedostane, případně tam najde jen prázdné regály.

Zelená planeta nebo zelené šílenství?

               Ona je ta naše planeta tedy ještě pořád modrá, ale jako by ji zachvátilo nějaké zelené šílenství. Rozbuškou bylo sedmnáctileté švédské děvče, které díky své zarputilosti a patřičné skvěle organizované PR probudilo zájem o ekologii.

               Přiznám se, že nejsem, na rozdíl například od mého syna, žádný velký fanoušek Grety Thunberg. Její řeč před Spojenými národy v New Yorku mi šla hodně proti srsti a způsob, jakým ji přednesla, zanechal pachuť nacvičeného vzteku. Ale dobrá, pokud šlo o to předat poselství, pak se jí to podařilo. Teď by se měla stáhnout. Pokud nechce sdílet osud Johanky z Arku. Kdyby Johanka po vítězství u Orleánsu nebo nejpozději po korunovaci Karla VI. odešla zpět do rodné vesnice, nic by se jí nestalo – ovšem bez mučednické koruny by zřejmě nebyla tak slavná, jak je. Greta ž svoji bitvu u Orleánsu vybojovala. Stala se symbolem, je vidět že jí to samotné vadí, už několikrát se musela při diskusních pořadech ohradit, proti jí přisuzovaným výrokům ale tuhle lavinu nezastaví. Bude se na ni odvolávat kdekdo, zejména fanatici, kterým dojdou argumenty.  

               Stále není zodpovězena otázka, nakolik je oteplování planety přirozeným procesem (v jedenáctém století bylo například tepleji než dnes) a nakolik se na něm podílí člověk. Problémem není ani tak samotné oteplování, ale jeho rychlost, přinášející přírodní katastrofy a podporující hypotézu, že lidský podíl na tomto procesu je podstatný.

Do rakouské vlády přivedl efekt Grety Thunberg stranu zelených – poprvé v historii. Minimálně v Rakousku se tedy modrá barva politického spektra změnila v zelenou. Kvitujeme to s povděkem, protože zelení nezpochybňují demokracii a demokratické instituce a nehodlají zavádět policejní stát. Aspoň zatím. U moci ještě nikdy nebyli, musí svou schopnost vládnout dokázat. Zelení jsou mladí a proto radikální, mají tmavě zelené křídlo levicových radikálů, kteří hledají snadná řešení. Jako kdysi tmavočervené křídlo sociálních demokratů, než se odštěpilo a vytvořilo komunistickou stranu. Zdaleka ne všichni zelení mají dostatečné vzdělání, aby problém chápali a proto tíhnou k symbolům a k dogmatům. Což bylo vždycky v minulosti nebezpečné. Ovšem na druhé straně jakákoliv zmínka o ekologii je pro všechny, kteří se považují za pravičáky, projevem levicového extremismu. Jakmile se problém posune do ideologické pozice, je už racionálně neřešitelný. Místo rozumu totiž vládnou emoce.

               Greta strhla mládež – a nasměrovala ekologické hnutí špatným směrem. Proti autům, letadlům a lodím. Samozřejmě, z jejích fanoušků má málokdo řidičský průkaz, vozí se vlakem či na zadním sedadle rodičů, proto je toto poselství tak nadšeně přijato: ostatně tomu rozumí každý, netřeba připomínat, že ve městech zamořených popojíždějícími auty se dá sotva dýchat. Ale auta, letadla a lodě na celém světě jsou zodpovědné za necelých pět procent emisí (přesně, pokud se nemýlím, je to 4,8 procenta). Je to tedy okrajová záležitost. Mimochodem útok na diesly je ještě paradoxnější, tato vozidla produkují méně CO2 než benzínové motory – zato víc NO a jemného prachu, který sice škodí plicím, ne ale klimatu.

               Ještě směšnější je obviňovat z oteplování klimatu zemědělce. V Nizozemí chtějí dát chovatelům krav vyšší daně – ony ty krávy – to byste nevěřili – prdí a produkují metan. Bylo by je třeba vyhubit a ve stravování přejít globálně na vegánství. Zemědělci to mají těžké. Nejsou dost bohatí, aby měli dostatečně silnou politickou lobby, která by vysvětlila politikům, jaká je to blbost. Proto bylo předávání zlatých glóbů i Oskarů oproštěno od konzumace masa a propaguje se – naprosto nezdravá – vegánská strava. Prostě v Americe se tradičně blbne o něco víc.

               Nepoměrně větší množství CO2 chrlí do vzduchu průmysl – například tepelné elektrárny. Víme, jak vypadaly severní Čechy v době elektráren, vyrábějících proud spalováním hnědého uhlí. Polsko nebo například Izrael jsou ale na tepelné elektřině skoro stoprocentně závislé. Jistě, Izrael si atomovou elektrárnu opravdu nemůže dovolit – byl by to příliš lákavý cíl pro rakety Hamásu i Hizbolláhu, ale slunce jim tam svítí skoro celý rok a od moře vane vítr prakticky bez přestání (a to dokonce i když je zataženo). Atomová elektřina je ekologicky (co se týká produkce CO2) neškodná. Rakouská antiatomová hysterie je naprosto kontraproduktivní, ale odpor proti atomové energii se zde stal po lidovém hlasování o atomové elektrárně v Zettendorfu dogmatem, o němž se nesmí diskutovat. Rakušané v roce 1978 odhlasovali 50,47 procenta hlasů (při volební účasti 64,1 procent), že už postavená elektrárna nemá být spuštěna do provozu. Pak se nesměle kousali do rtů a ptali se sami sebe, zda neudělali hloupost (podobně jako Britové po hlasování o Brexitu v roce 2016). A pak pro ně přišlo v roce 1986 vysvobození – vybuchl Černobyl. Vzali to jako potvrzení, že se rozhodli správně a od toho okamžiku je tady každá podpora atomové energie zločinem. I když dovážejí – zejména v zimě – až 30 procent elektrické energie – mimo jiné z Česka a z Francie – která je z velké části atomová – ale na hranici se dá koupit certifikát, že jde o nezávadnou energii z obnovitelných zdrojů a je to. Samozřejmě je to falešná hra, ale co už naděláte? Co stále nechápu, je problém odstraňování atomového odpadu – hlavní argument odpůrců atomové energie, pokud stojí elektrárny v oblastech, kde nejsou ohrožovány zemětřesením jako japonská Fukušima. Proč není možné skladovat vyhořené palivové články v dávno opuštěných uranových dolech, jejichž štoly jsou kilometr pod zemským povrchem a kde je stejně radioaktivního záření víc než dost, mi zatím nikdo nevysvětlil. Na tyto otázky jsem vždy dostal jen vyhýbavou odpověď – kdyby to bylo tak snadné, tak by to všichni dělali. Pokud někdo z mých čtenářů zná odpověď na tuto otázku, budu vděčný, když mi ji sdělí.

               V Česku je pohled na problém obnovitelných zdrojů elektřiny a proudu atomového právě opačný. Zejména politická katastrofa okolo solárních baronů a jejich dotovaných slunečních elektráren, na které doplácí Česká republika ještě stále, vzbudil odůvodněnou nedůvěru k obnovitelným zdrojům elektřiny. A přiznejme si, jak větrné tak sluneční elektrárny vyrábějí elektrický proud velmi draze. Přesto je Francie ochotna financovat postavení největší sluneční elektrárny v Tunisu na Sahaře (slunce je tam víc než dost, člověk musí jen oprašovat z panelů písek) a vést proud kabelem po dně Středozemního moře do jižní Francie.

               O největším neštěstí pro klima se nikdo ani nezmíní  – o stavebním průmyslu. Ten se podílí na ekologické zátěži bezmála padesáti procenty. Už dávno se nestaví z obvyklých materiálů – z cihel nebo ze dřeva. Dnes si banky, firmy, burzy, staví paláce z betonu a ze skla. Nejen, že tyto budovy reflektují sluneční svit zpět do atmosféry, ale výroba betonu a skla se provádí pomocí nesmírně vysokých teplot (zejména cement), které samozřejmě zatěžují atmosféru obrovskými množstvími CO2. A takto vyrobeným betonem se pokrývají obrovské plochy, na nichž byly louky a lesy. Ani beton nepohlcuje sluneční paprsky, ale odráží je zpět. Proto je v létě ve městech nesnesitelné vedro. Na jihu už na to přišli, ve městech v Černé Hoře či Albánii jsou všude parky a stromořadí kolem cest – místní to nedělají z ekologických pohnutek, ale prostě by jinak v teplotách, které tam panují, nepřežili. Stromy mají dvojí účinek – pohlcují sluneční záření a nevracejí ho do atmosféry. Navíc spotřebovávají CO2 a přeměňují ho na kyslík. Nám je to zatím jedno – betonujeme a betonujeme.

               Obávám se, že všechna opatření (zdražení dieslu a následně benzínu) daň z CO2, zdražení letenek (už teď rozhodla rakouská vláda o zvláštní dani ve výši 12 euro na každý vnitroevropský let) atd. atd. postihnou zase jen obyčejné občany. Samozřejmě pro stát je to velmi dobře, protože vybere mnohem víc peněz na daních, ale pomůže to skutečně klimatu? A skuteční ropáci zůstanou ušetřeni.

               Proto, pokud chceme pro naši planetu opravdu něco udělat a nejen si na to hrát, pak sázejme stromy všude, kde se to dá – odstraňme nějak šíleného Bolsonara, který ničí poslední velké plíce planety v Amazonii. Přestaňme betonovat plochy, doporučuji zákaz nadzemních parkovišť, parkování patří do podzemních garáží pod zem. A každé nové náměstí by mělo mít povinně zelený lem či dokonce kombinaci se zelenými plochami. A nechme krávy prdět.

               Co kdyby někdo konečně sebral odvahu a řekl Číňanům, kteří produkují třetinu všech exhalací na této planetě, aby s tím přestali. Nebo o tom přesvědčil Trumpa, jehož USA jsou zodpovědné za čtvrtinu exhalací. Arogantním Číňanům se to nikdo ani neodváží říct, (aby se proboha zase jednou neurazili!) Trumpovi to občas někdo řekne a on na to prdí (ať už bez nebo s produkcí metanu). To je ostatně jediný rozdíl mezi diktátorem vzešlým z lůna totalitní komunistické strany a diktátorem demokraticky zvoleným.

               Co kdyby se například začalo zase stavět z tradičních materiálů? Cihly a dřevo zatíží životní prostředí nepoměrně méně, než beton a sklo. Dokáže to někdo ve stavební branži prosadit? Bude mít vůbec někdo vůli k takovému činu?

               Mohlo by to snížit zisky stavebním firmám, nebo prodražit stavbu těchto paláců finančních gigantů. Možná by jejich ředitelství ani nevypadala tak monumentálně. Sídla bank mají ohromit dnešního člověka stejně, jako ho měly v minulosti do kolen tlačit katedrály katolické církve. Peníze se staly totiž novým náboženstvím a jejich majitelé si s arogancí představitelů církve v patnáctém a šestnáctém století určitě nezadají.

               Možná by bylo třeba vysvětlit právě těmto miliardářům, kteří stále ještě tancují na horní palubě potápějící se lodi, že záchranné čluny nejsou a nebudou. A nedají se koupit.

Volterra

                Das toskanische Volterra ist ein verstecktes Nest in den toskanischen Bergen. Es ist so versteckt, dass mein erster Versuch im Jahr 2000, die Stadt mit öffentlichen Verkehrsmitteln zu erreichen, scheiterte. Zwischen San Gimignano, wo ich war, gab es nach Volterra keine Eisenbahn und keine Busverbindung und  ein Taxi hätte man in Col Val d´Elsa bestellen müssen, wo es nur einen Taxibetreiber gab und dieser kein Auto frei hatte. Das Problem war, dass ich damals mit meinem damaligen Chef unterwegs war, der zwar ein Auto für unseren Toskanabesuch bestellt hat, den Führerschein aber zu Hause vergaß und ich hatte auch keinen mit. Also musste ich nach Volterra fünf Jahre später mit eigenem Auto fahren.

Wahrscheinlich dank seiner Lage war es die letzte etruskische Stadt, die die römische Herrschaft akzeptieren musste. Und es ist darauf gehörig stolz. Volterra, das sind Etrusker ohne Ende, ob schon in den Museen oder in den Souvenirshops.

               Übrigens der Letzte, der in der Sprache der Etrusker lesen uns schreiben konnte, war angeblich Kaiser Claudius, also seit dieser Zeit sind beinahe zwei tausend Jahre vergangen. So lange ist schon die Sprache des einmal so mächtigen Volkes vergessen. Böse Zungen – besonders der Schriftsteller Robert Graves – unterstellen Claudius, dass seine Hauptmotivation, die Kaiserkrone, nach der er niemals strebte, nach dem Tod seines Neffen Caligula anzunehmen, die Tatsache war, dass zu seinen wissenschaftlichen Vorträgen über die etruskische Kultur niemand kam (möglicherweise auch deshalb, weil er stotterte). Als er Kaiser geworden ist, mussten die Höflinge diese Vorträge besuchen, egal wie sie sich dabei gelangweilten. Nur zu lachen über den stotternden Kaiser war verboten.

               Aber zurück zu Volterra. Seine Lage auf dem Gipfel eines der toskanischen Hügel verleiht ihm ein monumentales Aussehen, nicht umsonst wird Volterra für eine der schönsten toskanischen Städte gehalten – und hier gibt es eine wirklich starke Konkurrenz.

Zu einer Festung wurde es im vierten Jahrhundert vor Christus ausgebaut, als Etrusken bei dem Blick darauf, wie eine ihre Stadt nach der anderen von Römern eingenommen wurde, in der Panik ihre Stadt mit einem sieben Kilometer langen Mauerring umgaben. Und diese Mauer gab den Römern zu schaffen. Im Jahr 79 vor Christus gelang es dem Diktator Sulla endlich nach einer zweijährigen Belagerung die Stadt einzunehmen und der römischen Verwaltung als ein „Municipium“ zu unterstellen. Von der etruskischen Befestigung der Stadt blieb nur ein Tor erhalten – „Porta all´Arco“, alles andere ging in den darauffolgenden Jahrhunderten zugrunde. Bereits im Laufe der ersten hundert Jahre unter der römischen Herrschaft vergaßen die Etrusker sogar ihre Sprache. So blieb es auch, bis der Tourismus im zwanzigsten Jahrhundert die Erinnerung an diese alte imposante Kultur wieder erwachen ließ. Gescheit ließ sich Volterra ein Monopol auf die etruskische Kultur patentieren. Die Stadt kann sich bei ihrem Gelehrten Mario Guarnacci (er lebte in den Jahren 1701 – 1785) bedanken, da er in Volterra mit den Ausgrabungen begann und seine Funde ein Interesse an der alten aber schon seit ewiger Zeit vergessenen Kultur weckten. Das Museum der etruskischen Kultur trägt seinen Namen „Museo Etrusco Guarnacci“

               Bei der Anfahrt zur Stadt fährt man an einer Menge von Manufakturen für die Bearbeitung von Alabaster vorbei. Volterra ist das italienische Zentrum dieser Kunst – oder eher des Handwerkes und in der Stadt darf natürlich ein Alabastermuseum nicht fehlen. Man findet es im Gebäude der Pinakothek, aber auch im Rathaus kann man Gefäße aus Alabaster in  verschiedenen Farben bewundern, von schneeweiß bis rosarot oder beinahe rot.

               Die wichtigsten Gebäude des Stadtzentrums stammen aus dem dreizehnten Jahrhundert, also aus der Blütezeit des mittelalterlichen Volterra, als die Stadt eine prosperierende selbständige Kommune war, bis sie im Jahr 1361 unter Kontrolle des mächtigen Nachbarn Florenz geraten ist.

               Es bleibt für mich ein Rätsel, warum das alljährige Stadtfest, das jeden dritten und vierten Sonntag im August veranstaltet wird, eine Beziehung zum Jahr 1398 hat („Giornata di Festa nell´Anno Domini 1398“). Trotz allen meinen Recherchen konnte ich nicht erfahren, was so Wichtiges in diesem Jahr passieret ist, das die Bürger von Volterra jedes Jahr so intensiv feiern. Sollte das jemand von meinen Lesern wissen, bitte ich um eine Benachrichtigung.

Wir hatten Glück, dass wir gerade an einem solchen Sonntag die Stadt besuchten ohne zu ahnen, was auf uns wartete. Es war sehr vorteilhaft, dass wir Frühaufsteher sind und außerdem meine Frau immer nach dem Abschluss der täglichen Kulturreise noch baden wollte. Also verließen wir unseren Stützpunkt in Marina di Cecina so früh, dass wir erstens keine Probleme bei der Parkplatzsuche hatten und zweitens wir uns in die Stadt einschleichen konnten, noch bevor die Einheimischen die Straßensperren und Kassen bei Stadteingängen einbauen konnten, um danach die Gebühr für den Eintritt in die Stadt zu kassieren. Die logische Folge war, dass wir ohne eine Eintrittskarte die Stadt nicht mehr verlassen und wieder zurückkehren durften, aber es gab keinen Grund zur Klage, es war genug, was wir sehen und bewundern konnten. Umzüge von Männern und Frauen in rot-weiß mit Trommeln und Pfeifen, den Tanz mit Fahnen, die Delegationen der befreundeten Städte wie Prato in den Kostümen mit Bannern und Wappen und mit Armbrüsten und Lanzen. Auf dem Platz vor dem Rathaus gab es dann auch Duelle (die so wage ausgetragen wurden, dass es ein Gefühl hinterlassen hat, dass die Kämpfe ihre Waffen das erste Mal im Leben in der Hand hatten – nicht vergleichbar mit dem traditionellen und im Mitteleuropa etablierten historischen Fechten), Bauchtänzerinnen und zum Schluss eine Schlacht mit gerollten Socken, an der alle Anwesenden teilgenommen haben.

Überall in den Straßen gab es natürlich Vorführungen des mittelalterlichen Handwerkes, aber auch ein Karussell für die Kinder, das von einem Esel getrieben wurde. In den Straßen gab es mit Tüchern abgedeckte Tavernen, für jede Zunft eine, und man aß, wie anders – mit Löffeln aus Holz oder mit den Händen. Zum Essen wurde neben einem Brei aus gekochtem Gemüse auch Schweinsbraten auf Rosmarin serviert mit einem sodbrennengefährlichen Hauswein. Für Euro konnte man dort nichts kaufen, zuerst musste man die europäische Währung in den Wechselstuben für lokale „Il grosso Volterrano“ umtauschen, die Verkäufer akzeptierten ausschließlich diese Währung. (Die man allerdings bis zu zwei Wochen nach dem Fest wieder für Euro umtauschen konnte).

Trotz des ganzen Aufruhrs in den Straßen konnten wir auch die Stadt mit ihren Sehenswürdigkeiten kennenlernen. Der „Palazzo dei Priori“ auf dem Hauptplatz „Piazza dei Priori“ ist ein gigantisches Gebäude aus dem dreizehnten Jahrhundert – angeblich das älteste Rathaus in der Toskana (eine italienische Stadt kann ohne ihres „piú“ einfach nicht existieren).

Es diente als Vorbild dem „Palazzo vecchio“ in Florenz. Zum „Palazzo dei Priori“ führt der kürzeste Weg von dem berühmtesten und ältesten Tor von Volterra „Porta all´Arco“, an dem sich allerdings sein Alter schon deutlich bemerkbar machte.

Im Konferenzsaal des Rathauses, wo heute die gewählten Vertreter der Stadtverwaltung ihre Sitzungen abhalten, ist die Frontwand mit einem wunderschönen Fresko „Kreuzigung Christi“ von Pietro Francesco Florentino bemalt. Kreuzgewölbe mit sehr breiten Bögen aus Marmor und einem fast filigranen Schmuck, sowie auch die Stadtfahnen in einer Ecke des Saales verleihen dem Raum einen würdenvollen Eindruck. Aus einem kleinen Vorraum gibt es dann einen wunderschönen Blick auf den Platz aus der Vogelperspektive. Die gegenüber liegende Seite des Platzes wird vom „Palazzo Pretorio“ mit einem riesigen Turm mit Schweinskopf dominiert. Nach dem Schweinskopf erhielt der Turm seinen Namen „Torre del Porcelino“ (Schweinsturm).

               Die „Catedrale Santa Maria Assunta“ auf der „Piazza San Giovanni“ ist nur ein paar Schritte entfernt. Die Kathedrale wirkt auf den Besucher nicht mehr so imposant, offensichtlich waren die Bürger von Volterra beim Bau der Kirche schon wesentlich knapper bei Kassa. Die Fassade ist aus Backsteinen gebaut worden, nur der Eingang erhielt einen Marmorrahmen und der Glockenturm aus den Backsteinen ist von der Fassade der Kathedrale ziemlich entfernt, als ob er mit der Kirche keinen gemeinsamen Komplex bilden möchte. Das Innere der Kirche ist reicher als das Äußere, die Schiffe sind voneinander durch Säulen mit engen romanischen Bögen getrennt, die Mauern sind durch Streifen aus weißem und rotem Marmor geschmückt. Die Decke im Stil der Renaissance ist vergoldet und die Kanzel ist ein von vier Löwen getragenes gotisches Werk. Über dem Altar glänzt ein prächtiger Baldachin aus Alabaster.  Das Baptisterium steht der Kathedrale gegenüber, hat die klassische Form eines Sechseckes, mit Marmor ist allerdings nur die Frontseite bedeckt, offensichtlich schafften es die Bürger von Volterra mit dem Einzug der Pest und dann der florentinischen Truppen nicht mehr, den Bau zu vollenden. Auch das Innere ist einfach, die Wände sind ohne Schmuck und in der Mitte befindet sich ein Taufbecken aus Marmor.

               Zum etruskischen Museum muss man aus dem Stadtzentrum bergaufwärts an der Kirche des heiligen Augustinus vorbei gehen. Diese Kirche hat eine Barockfassade und ein romanisches Inneres, in ihrer Nähe befindet sich das Foltermuseum und das Museum der sakralen Kunst. Wie sich diese zwei Dinge vertragen, ist schwer zu sagen, es gab allerdings Zeiten in der Menschheitsgeschichte, in denen sie sich sehr nah lagen.  

               Das Alabastermuseum darf in Volterra natürlich nicht fehlen, im Erdgeschoss gibt es Werke aus diesem Material von modernen Künstlern, in den Obergeschoßen gibt es dann ältere Gegenstände und eine nachgemachte Werkstatt für Alabasterbearbeitung.

               Endlich erreichen wir das Ziel, des wegen wir nach Volterra gefahren sind, also das Etruskische Museum Guarnacci. Man wird von einer Sammlung von mehr als sechshundert Urnen begrüßt. Auf den ersten Blick schauen sie alle gleich aus, geschmückt sind sie mit Bildern der Kampfszenen und auf dem Deckel mit einer liegenden Figur. Das berühmteste Grabmal ist eine Terrakotta eines Ehepaares, auf der sich die Eheleutedie in die Augen schauen. Wegen der Urnen und Grabmäler fuhren wir aber nach Volterra nicht. Das einzigartige an der etruskischen Kunst ist die Erzeugung der etruskischen Bronzefiguren. Etrusker hatten ihren eigenen figuralen Stil. Entweder waren sie wirklich so schlank oder war die Schlankheit das Schönheitsideal oder hatten ihre in die Höhe gezogenen, beinahe fadenförmigen, Figuren eine symbolische oder rituale Bedeutung. Das berühmteste Exponat ist eine Votivfigur aus Bronze, so genannte „Ombra della Sera“ also „Abendschatten“. Natürlich wurde sie im Souvenirgeschäft angeboten und selbstverständlich kauften wir sie. Ob sie Glück bringen oder uns wieder nach Volterra locken sollte, wissen wir nicht, Aber, grundsätzlich – warum nicht?  

Auf dem höchsten Punkt einige hundert Meter hinter dem Etruskischen Museum ragt zum Himmel ein runder Turm der „Fortezza Medicea“, also der Medicäerfestung. Die Festung schaut imposant aus, ist aber nicht für die Öffentlichkeit geöffnet. Zu einem Eintrittsticket für die Festung kann nur ein Verbrechen werden, weil sie als Gefängnis dient.      

Wenn man auf der „Via di Castello“ zum Stadtzentrum absteigt, führt dieser Weg auf die „Acropoli etrusca“ mit einer römischen Zisterne. Die ehemalige Akropolis der Stadt wird heutzutage stolz „Parco archeologico“ genannt, alles Interessante wurde aber bereits ausgegraben und befindet sich im Museum, Neben einigen verfallenen etruskischen Gräbern gibt es hier nur mehr einen Spielplatz für Kinder.

               Wenn man noch immer von der Stadt nicht genug hätte, kann man auf die Nordseite gehen, wo man unter den Stadtmauern Reste von einem ehemaligen römischen Theater und einer Therme finden kann. Der schönste Blick auf die Ruinen bietet sich von der Stadtmauer aus, am bestens vom Park „Parco publico il Bastione“, wo es möglich ist, sich nach einem anstrengenden Tag zu erholen, bevor man die Stadt verlässt.

In unserem Fall in Richtung Marina di Cecina, damit meine Frau noch baden konnte.  

               Wer nicht baden möchte und ein bisschen Adrenalin mag, dann sollte er noch zur so genannten „Balze“, also zu Steilabhängen, nahe der Stadt fahren. Bei Felsenabstürzen wurden hier bereits etruskische, römische sowie auch mittelalterliche Siedlungen begraben, das nächste wird die Camaldoleser-Abtei sein, die aus diesem Grund bereits verlassen wurde.

Noční služby

               Určitě to není něco, o co by člověk stál. V noci má být člověk doma a v posteli, pokud se samozřejmě nerozhodne sám a z vlastní svobodné vůle, že má v noci něco lepšího na práci, než spánek (I když Voltaire označil právě spánek za největší lidskou rozkoš, ale tady se můžou názory různit.)

               Lékař většinou tráví noční čas v nemocnici nedobrovolně a jen částečně ho uklidňuje skutečnost, že za to dostává peníze. Protože bez těch nočních služeb by jeho výdělek nebyl zase tak převratný, aby ho s jeho povoláním smířil. Vzpomenu opět jednou knížete Karla Schwarzenberga, který na otázku, zda nebude mít problém podat ruku prezidentovi Kosova Thacimu, který byl hledán mezinárodním zatykačem, protože ještě v době svého odboje proti srbské „nadvládě“ nechal ve Francii zabít několik svých spolubojovníků, kteří mu dělali ve vedení konkurenci, odpověděl: „Víte, paní redaktorko, my politici jsme jako prostitutky. Pracujeme většinou v noci a naše zákazníky si nemůžeme vybírat.“

               Přidal bych k těmto dvěma povoláním i povolání zdravotníků. I oni pracují v noci a klientelu, která do ambulancí dorazí, si vybírat opravdu nemůžou.

               Veřejnost samozřejmě díky televizním seriálům vnímá lékařské služby jako příležitost svádět sestřičky (případně dává příležitost sestřičkám, aby sváděly lékaře) a závidí pak zdravotníkům eroticky nabité noci, za které je stát k tomu ještě platí. Poněkud v rozpacích jsou lidé z toho, že je v službách v nemocnicích stále více lékařek. Co provádějí ve službách ony? Svaly oplývajících saniťáků (i když jich v tomto oboru přibývá) zase není až tolik a pokud ano, loví tito v jiných vodách (v těch, ve kterých si konkurují s lékaři). A s pacienty, zejména na interně, kde je věkový průměr okolo osmdesáti let, to tady nebude nic moc.

               Co se týká mé maličkosti, dveře do služební místnosti jsem nikdy nezamykal, ovšem především proto, abych v polospánku našel cestu z pokoje ven. Možná za tím byla i nějaká postranní myšlenka, ovšem pocit naděje z mých mladých let postupně přerostl do pocitu ohrožení. Nesplnilo se ani jedno ani druhé.

               Zůstaňme na zemi. Buď ony seriály neodpovídají skutečnosti, nebo jsem prostě neskutečně neschopný bambula. K výše popsané aktivitě jsem se ve službě nikdy nedostal.

               Noc je totiž tak nějak předurčena k tomu, aby se lidem dařilo špatně a aby vyhledávali lékařskou pomoc. Začne to mládeží, která si přihnula víc ze skleničky, než je schopna vydržet a je pak v bezvědomí dopravena do nemocnice, aby se zde mladí opilci vyspali. Nemám s nimi soucit. I já jsem se v mém mládí několikrát opil nad přípustnou míru, ale nikdy jsem z toho důvodu nevyhledával lékařskou pomoc, vždycky jsem to nějak zvládl sám. Dnes ovšem není nikdo ochoten převzít za opilce zodpovědnost a nejlepší je, když nám ho do ambulance přiveze vlastní maminka, protože její opilá ratolest – div se světe – zvrací. Otázka je, kdo by si v této situaci zasloužil na prdel, zda opilý adolescent nebo jeho matka. V létě se ve Wagně, kde stojí naše nemocnice, pořádají středeční diskotéky v takzvaném Römerdorfu, čili „Římské vesnici“ (na území naší vesnice stálo totiž kdysi římské město Flavia Slova, založené císařem Vespasiánem).  Pro nás to má následek, že každou středeční noc přijímáme dva až tři opilce, kteří nebyli schopni dojít domů a byli objeveni někde v příkopu nebo na kraji silnice.

               Jenže i staří lidé jsou v noci více ohroženi. „Černý vzduch“ nedělá nikomu dobře. Jednak zvyšuje pravděpodobnost vzniku deliria u dementních osob, jednak naši staříci rádi padají při noční cestě na toaletu – zejména když jsou navíc nacpáni antipsychotiky a antidepresivy, které jejich rovnováze a stabilitě nijak zvlášť nepřispívají. Navíc v noci mnozí nemůžou spát, a když se probudí a přemýšlejí o světě a svém postavení v něm, dostanou tlak na prsou nebo nemůžou popadnout dech. A nezapomeňme na zablokovanou krční páteř v důsledku nepokojného spaní a následkem toho vzrušení a  vysoký tlak.

               Jakou souvislost mají s nocí ledvinné koliky, nedokážu odhadnout, ale i ta moje se přihlásila ve dvě hodiny v noci. Neptejte se mě proč. Jedinou výhodou bylo, že na cestě do nemocnice jsem byl s mým autem úplně sám, což mi usnadňovalo zvracení z okýnka na vozovku.

               Noční služby mají samozřejmě rozdílnou intenzitu. S láskou vzpomínám na služby v léčebně ve Štole pod Vysokými Tatrami. Pacienti tam chodívali na odtučňovací kúry, takže se skutečnými krizovými situacemi se nedalo počítat – zejména proto, že všichni seděli v nedalekých Mengusovcích v hospodě, protože jim v léčebně nedali nic pořádného k jídlu. Ta restaurace z toho dobře žila a službukonající lékaři si taky nestěžovali.

               Jsou služby na universitních klinikách, kde se sice pacienti hrnou v naději na vysoce odborné ošetření, tady mají ovšem lékaři na přijímacím oddělení či v ambulanci výhodu, že si mohou pozvat na pomoc odborníka. Mají záda krytá kardiologem, gastroenterologem, pulmologen, neurologem atd, atd. dokonce i revmatolog či kožní lékař mají noční službu, i když tady se s akutním život ohrožujícím onemocněním skutečně nedá počítat.

               A pak jsou to služby v periferních nemocnicích, což je to, co postihuje mně. Tady je člověk na všechno sám (posilněn jen mladým kolegou po skončení školy) a musí vzdorovat nájezdům útočníků přesvědčených, že jsou tak strašně nemocní, že potřebují ihned a okamžitě nemocniční pomoc případně lůžko (a někteří opravdu i jsou). Je to tak trochu boj v prvním ochranném zákopu, někdy je člověk náporem útočníků doslova zadupán do země.  V zápalu boje musí lékař odlišit simulanty a kverulanty od opravdu nemocných. Ty pak roztřídit na takové, které je možné léčit ambulantně – v naší nemocnici jsou to v podstatě skoro všichni, kteří ještě můžou trošku chodit- na ty, kteří si zaslouží lůžko na oddělení a na ty zralé pro jednotku intenzivní péče. Kde je člověk pak musí i intenzivně léčit bez ohledu na to, co se právě děje v ambulanci.

               Tak se v pátek v podvečer objevil v ambulanci senior jednoho z největších vinařství v Jižním Štýrsku Sabathi. V pátek se pacienti ve službě zvlášť kumulují. Má to svou logiku. Přes týden čekají na to, že se jim možná přece jen uleví. V pátek ráno chytí paniku, že se jim neulevilo a o víkendu nebude pan doktor dosažitelný. Jsou tedy k němu. Odsedí si čekání v ordinaci, protrpí vyšetření a dostanou lístek do nemocniční ambulance. Protože správně tuší, že by tam mohli zůstat, jdou ještě domů, aby se pořádně najedli (bůh ví, co jim v nemocnici dají k jídlu), pak se sbalí a úderem třetí hodiny stojí před ambulancí. Kde chce doktora, který po namáhavé denní směně právě zahajuje odpolední službu a je na všechno plně sám, trefit šlak.

               Pan Sabathi byl opravdu nemocný, to se nedalo popřít. Svědčila o tom i jeho modrá barva kůže, kterou je možno označit za nezdravou. Že by se mohlo jednat o taťku Šmoulu, jsem vyloučil. Navíc se na rentgenu ukázala pěkný velký zápal plic, postihující skoro celé pravé křídlo plic, z kterého na mě streptokoky přímo mávaly. Proto jsem ho přijal na intenzivku, napíchl radiální arterii, naordinoval antibiotika a inhalace. Ještě než jsem ale mohl odebrat za ním, abych pro něj založil teplotku a zapsal do ní jeho léčbu, dorazila záchranka s dámou ve věku okolo šedesáti let, která na pohřbu svého partnera upadla do bezvědomí. To se samozřejmě může stát – jsou ženy, které své manžely či partnery skutečně milují, ovšem ona neprocitla. Pohled na ni svědčil taky o tom, že je to vážný stav. K vědomí se neprobírala ani u nás, a když přišly výsledky laboratorních testů, vstaly mi na hlavě mé řídké vlasy. Pacientka se nacházela v těžké acidóze, pH její krve bylo 6,7. Normální je 7,4 a stavy pod 7 jsou naprosto kritické. Hodnota kyseliny mléčné byla 16 místo obvyklých 2 a měla selhání ledvin.

               Dodatečně se mi podařilo zjistit, že od smrti svého partnera celý týden nic nejedla a nepila, zato ale brala pravidelně své léky na cukrovku a proti srážení krve. Tím, že týden nic nepila, selhaly ledviny a léky, které nemohly být z těla vyloučeny, dokonaly zbytek. Takzvaná metforminová acidóza při selhání ledvin, v podstatě stav, který by člověk neměl přežít. Když jsem rozhodl, že ji mají rychle převézt na intenzivku (musel jsem si půjčit postel od chirurgů, protože na naší polovině bylo plno), volala mi sestřička z intenzivky, že pan Sabathi právě upadl do bezvědomí. Doběhl jsem právě včas, abych ho mohl zaintubovat a zjistit, že milý vinař nemá měřitelný krevní tlak. Byl v septickém šoku.

               Teď jsem opravdu nevěděl, kam dřív. Oba pacienti potřebovali centrální žílu, dilema mi vyřešil fakt, že milá paní diabetička měla žíly naprosto prázdné, téměř bez krve. Takže jsem do ní přes žilní přístup na ruce, který se podařilo záchranářům nějakým zázrakem založit, lil tekutiny v infuzích a zatím šel píchat milého pana vinaře. Mezitím mi sestřičky oznámily, že onen venózní přístup u pacientky nefunguje. Nepřekvapilo mě to, ale zato pořádně vyvedlo z míry.

               Turnusartzka na ambulanci dostala příkaz držet pozici a uklidňovat další pacienty, kteří se do ambulance hrnuli. Ujala se této úlohy se ctí. Byl to pořádný kus ženské – rodiče se přistěhovali z Ukrajiny – a podařilo se jí poměrně brzy vynutit si u pacientů potřebnou trpělivost.

               Situace vypadala asi tak. Centrální žíla panu Sabathimu, zavolání rentgenu, aby udělali snímek na kontrolu polohy centrálního katétru. Mezitím rychle do ambulance, vybavit dva lehčí, ale netrpělivé pacienty a poslat je domů. Zpět na intenzivku, podívat se na rentgen, zahájit léčbu katecholaminy a infuzemi.

               Píchnout centrální žílu pacientce s acidózou – vzhledem na stále ještě nedostatečnou náplň dost těžká mise – s pomocí ultrazvuku se nakonec podařilo trefit jugulární žílu, abychom mohli začít skutečně se substitucí potřebných infuzí. Zavolat rentgen, utíkat dolů na ambulanci, vyřídit další dva pacienty. Zpět na intenzivku, zkontrolovat pozici centrálního katetru, zahájit léčbu. Zpět do ambulance vyčistit pole.

               Zpět na intenzivku, tentokrát centrální katetr pro plánovanou akutní dialýzu. Protože se mezitím žíly pacientky už poměrně naplnily, podařilo se to mnohem snáze. Zavolat rentgen na kontrolu polohy katetru.

               Rychle na oddělení, kde právě jeden stařík upadl do deliria a snažil se ve zmateném stavu utéct z oddělení. Zpacifikovat ho, píchnout mu uklidňovací prostředek, zaprotokolovat (taková injekce je totiž omezení osobní svobody, a kdybych o tom nesepsal příslušný protokol a to hned, mohl bych mít pořádné potahovačky).

               Zpět na intenzivku, kde sestřičky už připravily dialýzu. Mezitím jsem zjistit, že pacientka už taky nemá krevní tlak, takže katecholaminy a start dialýzy.

               Nebudete věřit, jak to uběhlo, najednou byla noc. A mně se vůbec nechtělo spát. Umřít ano, spát ne.

               Oba pacienti nakonec přežili, přežil jsem i já i moje turnusarztka a dokonce i onen delirující stařík na oddělení. Případ pacientky jsme publikovali v odborném časopise, nad záchranou vinaře seniora projevila rodina ukázněnou radost.

               Samozřejmě jsem si vybral pro můj článek extrém. Dva takové případy současně se objeví skutečně zřídka, občas dorazí krvácení ze žaludku, ze střeva, otok plic, plicní embolie, srdeční infarkt, akutní selhání ledvin, poruchy srdečního rytmu, reanimovaní pacienti atd. atd., ale pokud mají trošku slušnosti, dorazí jeden za druhým a ne všichni najednou. Jenže pokud se rozhodnou, že přijedou současně, tak s tím člověk taky nic nenadělá.

               Jednou jsem se ptal manželky, která měla službu na universitní klinice, zda mohla ve službě spát. Řekla na to: „no mohla, ale víš, jak mizerně se ve službě spí.“

               „Nevím,“ odpověděl jsem. „My ve Wagně ve službě nespíme.“

               Nebyla to samozřejmě pravda. Přiznám se, že za těch sedm let, co v naší nemocnici pracuji, jsem už pětkrát spal víc než čtyři hodiny. Při šedesáti službách do roka a tedy zhruba 420 za popsané oddělení, je to pořád slušných 1,2 procenta. Ale nikomu to neříkejte. Ještě by mi mohl někdo závidět.

               Ono s tím spaním je to taková věc. Člověk se uloží na lůžko s telefonem na dosah ruky. Snaží se usnout a přitom ho ten hrozný černý přístroj na nočním stolíku irituje, protože může kdykoliv zazvonit. A bohužel to i dělá. Pro pacienty je rozhodující, kdy se ozve. Pokud začne blbnout ještě, než se mi podařilo usnout, sice se pořádně naštvu, ale vstanu a za plného vědomí jdu pacienta ošetřit. Samozřejmě, že s dalším pokusem o usnutí mám už větší problémy a pokud se o to musím pokoušet potřetí, už se to většinou nepodaří.

               Pokud telefon zazvoní, když jsem spal dvě hodiny a víc, je všechno v pořádku. Už jsem odpočinutý a schopný plného nasazení, třeba až do rána. Po ošetření pacienta je opětovné usnutí obtížnější. Jako mladému lékaři se mi to dařilo skvěle, dokázal jsem usnout i pětkrát za noc, dokonce i po půlhodinovém přerušení. Ve středním věku jsem to dokázal maximálně jednou, pokud mě probudili podruhé, bylo se spánkem amen. V poslední době se to zase lepší, možná se vracím do mladých let.

               Zlé je, když telefon zazvoní několik minut poté, co se mi podařilo upadnout do hlubokého spánku. Pacientovi, kterého bych měl ošetřovat v tomto stavu, rozhodně nezávidím. To jsem v takzvaném Zombie-modusu, kdy víceméně nevím, co dělám –  ve skutečnosti více než méně. Stává se, že si na takový telefonát ráno nevzpomenu, už jsem i žasl nad skutečností, že jsem v tomto stavu přijal na oddělení pacienta, o čemž jsem ráno neměl tušení – byl jsem překvapen, že léčba, kterou jsem mu v tom stavu předepsal, měla dokonce hlavu a patu, zřejmě funguje nějaké podvědomí. Kolegyně Raggam nezapomene do konce života, kdy mi jako mladá asistentka zavolala právě několik minut po mém usnutí. Vyslechl jsem si údaje o pacientovi a naordinoval jsem vyšetření a léčbu. Telefonicky a určitě správně. Bohužel jsem to vše nadiktoval česky. Ráno měla šokovaná kolegyně dost práce mě o tom přesvědčit.

               No dobrá, tak ať se holka naučí česky ne?

Tak nám zabili Sulejmáního a proč z toho nebude třetí světová válka

               „Tak nám zabili Ferdinanda.“

               Asi každý Čech zná tuto legendární větu, kterou začíná jedna z nejgeniálnějších válečných satir, jaké kdy byly napsány – „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války.“

               Následky onoho atentátu 28. června 1914 v Sarajevu, kterému podlehl následník rakouského trůnu František Ferdinand d´Este, byly fatální. Přesně za měsíc po této události vyhlásilo Rakousko válku Srbsku a vyvolalo dominový efekt, na konci kterého stál ve válečném ohni celý tehdejší svět. A pokud považujeme druhou světovou válku za pokračování té první s dvacetiletou přestávkou (protože důvodem vzniku druhé světové války byl neskutečně zpackaný mír z Versailles – pak výstřely ze Sarajeva odstartovaly největší hrůzy, jaké lidstvo kdy zažilo a znamenaly mimo jiné i konec evropské dominance ve světové politice.

               3. ledna 2020 zabil americký drón na bagdádském letišti generálmajora íránských revolučních gard Kásima Sulejmániho a svět zatajil dech. Paralel k událostem v roce 1914 se totiž nabízela celá řada.

               V obou případech se jednalo o druhého muže režimu. František Ferdinand d´Este byl následníkem trůnu tehdy už prastarého a vlády neschopného císaře Františka Josefa. Sulejmání byl nejbližším spolupracovníkem íránského duchovního vůdce – rovněž prastarého a skutečné vlády neschopného ajatolláha Chameneího. (Sulejmání měl větší moc než íránský prezident Hassan Roháni, který byl v hierarchii mocných mužů Iránu až na třetím místě).

               V obou případech se jednalo o druhého muže státu, který se snažil být lokální mocností. Jestliže Rakousko Uhersko vznášelo své nároky na dominanci v prostoru Balkánského poloostrova, Irán se snaží vytvořit svou dominanci v oblasti Předního východu.

               František Ferdinand byl zavražděn v Sarajevu, v Bosně, která sice oficiálně patřila k Rakousku Uhersku – anexí z roku 1908, tato anexe způsobila ale jen vzrůst napětí v regionu, protože málokdo byl ochoten uznat právo Rakouska na toto území – které obsadilo už v roce 1878. Ani Sulejmání nebyl zabit v rodném Iránu, ale v sousedním Iráku, na jehož jižní část obývanou Šíity si Irán už dlouho dělá nárok a íránské revoluční gardy jsou v Iráku aktivní hodně podobně jako v roce 1914 rakouská armáda v Bosně.

               I porovnání obou regionů je příhodné. Na začátku dvacátého století byl Balkán sudem prachu, který byl připraven vybuchnout (a nakonec i vybuchl) a vyvolat celosvětovou katastrofu. V několika letech před oním atentátem se zde odehrálo hned několik lokálních válek a národy natlačené na tomto prostoru byly znepřátelené na život a na smrt. Přesně tuto úlohu převzal na začátku století dvacátého prvního přední východ. I zde panuje extrémní nestabilita, lokální války a hlavně, podobně jako před sto lety na Balkánu, zájmy světových velmocí tento region ovládnout.

               Dokonce najdeme paralelu i s problémy s pohřbem zavražděných politiků. Jestliže v případě Františka Ferdinanda to byla skutečnost, že si přál být pochován se svou manželkou Sofií, což znemožňovalo, aby byl pochován podle svého postavení v kapucínské hrobce ve Vídni ( a byl tedy pochován i se svou ženou v rodinné hrobce v Artstettenu, v případě Sulejmáního byl problém, že jeho mrtvola prakticky neexistovala. Nakonec tedy pochovali jeho jeden prst s prstenem, podle kterého mohli určit, že minimálně tento kousek těla íránskému generálu patřil. Zbytek byl po výbuchu rakety rozmetán do všech světových stran.

               Pokud by tedy měl někdo zájem na rozpoutání globálního konfliktu, nemohla se mu naskytnout lepší záminka, než tento atentát. Jenže uplynul už onen měsíc od Sulejmáního smrti  – a neděje se nic. A ani se nic nestane. Proč?

               Možná by bylo nejdřív dobré přiblížit si osobu zabitého íránského generála. Narozený v íránské provincii v roce 1957, přidal se jako mladý muž v roce 1979 k revolucionářům při svržení šáha Páhlavího a stal se členem revolučních gard, oporné ozbrojené síly povstání a následně náboženského režimu ajatolláha Chomejního. Vyznamenal se ve válce proti Iráku v letech 1980 – 1988, kde to dotáhl až na velitele divize. V roce 2002 se stal velitelem jednotek Quds, což jsou elitní složky revolučních gard a v této funkci se stal druhým nejvýznamnějším mužem režimu, něco jako velitel pretoriánské gardy ve starém Římě, hlavní oporou režimu muláhů. V roce 2009 zakročily revoluční gardy s nesmírnou brutalitou proti pokojným demonstracím proti znovuzvolení prezidenta Ahmadžinehada a od té doby se režim mullahů může opírat pouze právě o ně. Jestliže byly Revoluční gardy v roce 1979 seskupení nadšených bojovníků proti režimu šáha Páhlavího, o čtyřicet let později se jedná jen o jednotky vycvičených zabijáků, orientovaných především dovnitř země k potírání vnitřní opozice.  Tak trochu připomínají osud husitských jednotek mezi roky 1419 – 1436.

               Jenže Sulejmání měl mnohem větší cíle. Tu si je třeba ozřejmit, proč USA označují už od doby prezidenta Bushe Irán za centrum teroru a vedoucí sílu „osy zla.“ Žádný ze sebevražedných atentátníků při útoku na newyorská dvojčata nebo při útocích ve Francii nebo jinde v Evropě, na Bali či kde jinde, nebyl šíita a Iránu se tedy za tyto atentáty ani při nejhorší vůli nedá přičítat zodpovědnost.

               Jenže agresivní orientace obou náboženských směrů islámu je zcela rozdílná. Sunnité, vedení Saúdskou Arábií se snaží pod vlivem wahabismu islamizovat celý svět a šířit nenávistnou ideologii pod ochranou Spojených států amerických, kde se jen dá. Proto taky nepřijali Saúdi ani jednoho uprchlíka z válečných oblastí, zato jsou ochotni všude po světě stavět mešity a dodávat kazatele, které i oni platí. Salafisté nenávidící západní civilizaci a ochotní proti ní bojovat, včetně Islámského státu se odvolávají právě na wahabismus, tedy na saúdskou ideologii. Přesto požívají Saúdi plnou ochranu amerického režimu. Palestince nechali padnout. Jednak jsou Palestinci považováni ostatními Araby za lidi druhé kategorie, jednak by jejich podporou Saúdi riskovali ztrátu amerického krytí (koneckonců, s kým jsou Palestinci v konfliktu? – s Izraelem a ten se stal pro USA posvátnou krávou. O tom dále.

               Šíité pod vedením Iránu se orientují lokálně, snaží se budovat svou moc na předním východě a jejich hlavním cílem je Izrael. Proto Irán financoval po celá desetiletí šíitské hnutí Hizbolláh v Libanonu, které ohrožuje severní Izraelskou hranici a vyvolalo už několik vojenských konfliktů. Syrská občanská válka byla tedy pro Irán přímo darem z nebes, zejména, když ho o pomoc požádal sám prezident Assad, jenž s vlastními silami Alevitů nemohl vzdorovat arabské převaze ve vlastním státě. (Alevité sice nejsou šíité v pravém slova smyslu, ale sunnity jsou považováni za kacíře a Assad byl za pravověrného muslima uznán šíitským duchovním, aby mohl v Sýrii vládnout.) Ovládnutím Sýrie by se Íráncům podařilo vytvořit přímý koridor pro spojení s Hizbolláhem a zvýšit tak tlak na Izrael. A tu jsme u kořene zápasu s USA a Donaldem Trumpem. Ještě nikdy nebyla americká vláda tak proizraelská, jako současná. To je samozřejmě dáno tím, že Trumpův zeť Jared Kushner je Žid a na židovskou víru přestoupila i Trumpova dcera Ivanka. Čili silnější lobby Izrael ještě v USA nikdy neměl. (Ani Henry Kissinger neměl na americké prezidenty takovou moc, jako má Ivanka na svého otce.) Že právě Jared Kushner, praktikující Žid,  má být „architektem“ Trumpova mírového plánu pro blízký východ, je jen dalším důkazem bezbřehé americké arogance. A ten plán vypadá podle toho.

A proto tedy i útok na Irán, vypovězení smlouvy o atomové energii, sankce a konečně i zabití Sulejmáního. Kdo zajásal, byl izraelský premiér Netanjahu – a představitelé Islámského státu. I pro ně byl Sulejmání největším nepřítelem, jeho šíitské milice a Kurdové měli největší zásluhu na zničení IS. Teď Trump prodal Kurdy Turkům a Šíitům zabil velitele. IS může doufat v znovuzrození.

               Ne že by si Sulejmání smrt nezasloužil. Už jen za ty tisíce zabitých vlastních mladých lidí při potlačování protestů proti Admadžinehadovi by si ji zasloužil. Ale způsob, kdy byl zabit drónem na území cizího státu a to dokonce navzdory protestům předsedy irácké vlády, je důkazem neuvěřitelné americké arogance. Proč nemohli Sulejmáního zabít v Iránu nebo během jeho častých pobytů v Sýrii, kde velel íránským dobrovolnickým jednotkám, bojujícím na straně Assada? Zabití generála, jehož šíitské milice se v Iráku rozhodujícím způsobem zasloužily o porážku Islámského státu (Šíité byli totiž Islámským státem považováni za kacíře a bez soudu všichni ihned vražděni) na bagdádském letišti podkopalo už i tak velmi vratkou pozici irácké vlády a její autoritu u vlastního obyvatelstva. Po tomto činu nepřesvědčí iráčtí ministři už nikoho, že nejsou jen americkými loutkami. I když irácký premiér vyzval Američany k odchodu ze země a poslal do ulic demonstranty, aby ho v tomto přání podpořili. Ale ani to se nestane, protože to není v ničím zájmu. Kdyby Američané odešli, nejen že by mohl ožít znovu Islámský stát, ale Irák by se nevyhnul občanské válce a následně rozpadu na tři územní celky. Zejména pak vytvoření šíitského státu v jižním Iráku okolo Basry, kontrolujícího řeku Šat al Arab a přístupy k přístavům v Perském zálivu a navíc sousedícího s regionem v Saúdské Arábii, kde žije Saúdy brutálně potlačovaná šíitská menšina, na jejímž území se ale nacházejí prakticky veškeré ropné zásoby Saúdú, si Američané prostě nemůžou dovolit. Proto neodejdou. A protesty zmlknou a premiér v Bagdádu se smíří s tím, že je loutkou, protože to stejně ví. Omezí se tedy na osobní obohacování prostřednictvím korupce a bude se tvářit, že vládne. A Donaldovi Trumpovi stoupnou preference pro jeho znovuzvolení. Po té stránce byl atentát plným úspěchem.

               K velké válce, natož třetí světové válce, nedojde. Paralely se Sarajevem 2014 totiž v základních bodech pokulhávají.

  1. Jestliže František Ferdinand patřil k reformním rakouským politikům, kteří chtěli zemi vést novou cestou a do značné míry mocnářství demokratizovat, Sulejmání patřil k hlavním oporám zkostnatěného a národem nenáviděné náboženské diktatury.
  2. František Ferdinand byl hlavním odpůrcem válečného konfliktu na Balkáně, protože si uvědomoval nedostatečnou přípravu rakouských ozbrojených sil na velký konflikt. Jeho smrt pak uvolnila cestu válečným štváčkům typu Konráda von Hötzendorf či generála Piotorka, kteří pak válku zahájili. Sulejmání byl naopak největší íránský jestřáb, jeho zabitím se agresivní potenciál mulahského režimu spíše zmenšil.
  3. Navíc zatímco v Sarajevu zabili muže číslo dvě silnější ze soupeřících zemí, tedy Rakouska a Srbska, v Iránu je to právě naopak. Zde silnější, tedy USA, zabily dvojku slabší země. Irán ví, že na válku s USA nemá sílu. To dokázal ostatně i šlendriánem, při kterém sestřelil ukrajinské civilní letadlo. Íránské revoluční gardy tak jen dokázaly, že jsou použitelné při potlačování pokojných demonstrací, ale neschopné vést skutečnou válku. Aby Irán zachoval tvář, odpálil několik raket na americké vojenské základny a oznámil bombasticky zabití 80 amerických vojáků (i když nezahynul ani jeden, ale kdo se to už v Iránu dozví a hlavně, kdo by to chtěl vědět?) a slavnostně pochovali Sulejmáního prst. I Chameneí musel zvážit otázku, zda by byli Íránci ochotni jít umírat kvůli nenáviděnému Sulejmánímu. Raději se šel modlit. Samozřejmě otázka je, jak to bude vypadat, až budou mít Íránci atomovou bombu. Pak se budou míchat karty znova.
  4. Ale hlavní důvod je, že neexistuje vůle ke konfrontaci mezi skutečnými mocnostmi, které stojí v pozadí. Rusové sice podporují Irán a prodávají mu zbraně, ale nemají zájem se angažovat ve válce na jeho straně. Putin už svou válku v Sýrii vyhrál a nemá zájem riskovat další. Zejména, když jeho zájmy neleží na předním východě, ale ve východní Evropě, kterou Amerika vyklízí, stejně jako prostor v Sýrii. A hlavně Rusové vědí, že na konfrontaci s americkým válečným potenciálem nemají dost sil. Tedy dost, aby mu vzdorovali, ale ne, aby ho porazili. A dlouhý vyčerpávající konflikt si ruský prezident nemůže přát a ani nepřeje.

Takže můžeme klidně vydechnout, nic zlého se nestane. Tedy my tady v Evropě. Co se bude dít v Iráku a co v Palestině po vyhlášení nového amerického mírového plánu, se nedá odhadnout. Donald Trump chodí hodně rád s pochodní okolo sudů se střelným prachem. Zejména, pokud jsou dostatečně vzdáleny od jeho vlastního domu.

               Baví ho to.

Liparische (Äolische) Inseln

Die Lipariinseln gehören irgendwie untrennbar zu Sizilien und ein Urlaub auf Sizilien ohne einen Besuch dieser Inselgruppe ist irgendwie unvollständig. Weil meine Gattin an einer starken Kinetose leidet, war klar, dass sie mich bei diesem Ausflug nicht begleiten würde. Es ist mir aber gelungen, meinen Sohn zu überreden, der die Gene seiner Mutter zwar auch geerbt hatte, allerdings in wenig ausgeprägtem Ausmaß und so konnte ich ihn zwar in grüner Farbe aber ohne Erbrechen zurück auf das Festland zurückzubringen. Eine Jause während der Fahrt lehnte er aber strikt ab.

               Liparische Inseln kann man entweder von Messina oder von Milazzo aus besuchen. Wir wählten die zweite Variante, um dem üblichen Verkehrschaos in Messina auszuweichen. Es war eine gute Entscheidung, den Hafen von Milazzo erreicht man problemlos. Auch der Kauf eines Tickets für ein Schnellboot im Touristenbüro im Hafen war kein Problem und bald danach durften wir aufbrechen. Milazzo liegt auf einer langen Halbinsel im Norden Siziliens, über die Stadt ragt, wie über viele anderen sizilianischen und italienischen Städte, eine massive Festung aus der Zeit Friedrichs II., der sein ganzes Königsreich zu einer uneinnehmbaren Festung umgebaut hat. Die Festung von Milazzo spielte dabei eine bedeutende Rolle. 

               Lipari war einmal eine sehr reiche Inselgruppe. Der Grund des Reichtums bereits in der Steinzeit war die Fundstelle von Obsidian, der in der Steinzeit dank seiner Härte und Spaltbarkeit eine entscheidende Rolle spielte und auch das wichtigste Zahlungsmittel war. Die, die die Serie „Game of Throns“ gesehen haben, kennen diesen Stein unter dem Namen „Drachenglas“. Es handelt sich um einen Vulkanstein und die reichen Funde dieses Materials können nur eines bedeuten, nämlich den vulkanischen Ursprung der Insel. Den kann man nicht abstreiten. Die Liparische Inseln gehören als Gipfel der  Vulkane, die über den Meeresspiegel ragen, zu einer tektonischen Spalte, die im Süden mit dem Ätna beginnt und zweihundert Kilometer nördlicher mit dem gleich bedrohlichen Vesuv endet. Von den sieben Vulkanen, also den Liparischen Inseln, sind noch zwei aktiv – Vulcano und Stromboli.

               Vulcano ist normalerweise der erste Halt bei einem Tagesausflug, es liegt nämlich dem Festland am nächsten.

Der eindringliche Gestank von Schwefel und der Rauch, der aus dem Krater aufsteigt, bezeugen, dass der Vulkan noch immer aktiv ist, der letzte vernichtende Ausbruch ereignete sich im Jahr 1890. Schiffe legen im „Porto Levante“ an, das Baden ist an einem schwarzen Strand an der anderen Seite der Insel möglich, was kein Problem darstellt – beide Inselseiten sind nur durch eine Landesenge von wenigen hundert Meter getrennt. Die Halbinsel Vulcanello auf dem nördlichen Ausläufer der Insel erschien nämlich im Jahr 183 vor Christi (damals als eine neue Insel) und im Laufe der Jahrhunderte bildete sich aus der Vulkanasche zwischen ihr und dem Vulcano eine Landesenge, die immer breiter wurde. So gibt es hier heutzutage sogar (kurze) Straßen mit einigen Häusern. Ein Aufstieg zu „Fossa Vucano“ entspricht lediglich 391 Höhemetern, also einer leichten Wanderung, natürlich, wenn man nicht in der Mittagshitze aufbricht. Man könnte sogar zum Kraterboden absteigen, allerdings muss man nicht alles haben.             

               Interessanter ist ein Bad in den Thermalquellen mit Schwefelschlamm. Es ist faszinierend, dass der Boden des Sees wirklich heiß, sogar glühend ist, als ob der Vulkan direkt unter euren Füßen wäre. Ein ganz gutes Gefühl ist das nicht – sollte der Boden aufbrechen, wird man in ein paar Sekunden totgekocht. Die Wassertemperatur beträgt 34 Grad Celsius, also gerade noch angenehme Temperatur, der Schwefelgeruch gibt aber dem Erlebnis eine andere Dimension als in österreichischen Thermen. Leider nahm mein geliebter Sohn auf den Ausflug seine neue (und ziemlich teure) Badehose mit, die gerade für die Gelegenheit unseres Siziliensurlaubs gekauft worden war. Sie war modern, einfach „cool“, das Problem bestand darin, dass man den Schwefelgeruch trotz vielfachen Waschens nie mehr rausgekriegt hat. Das hatte wiederholte unverhältnismäßig lange Vorträge meiner Frau zu Folge, wie das aussieht, wenn man (frau) zwei Männer allein auf einen Ausflug ohne weibliche Aussicht gehen lässt. Silberner Schmuck wird schwarz, der goldene glanzlos. Das habe ich nicht gelesen, sondern erlebt, weil ich vergessen habe, meine Ringe (Ehering und ein silbernen Ring zur silbernen Hochzeit), abzulegen. Hätte ich den Reiseführer sorgfältig gelesen, hätte ich das gewusst und ich konnte mir den Schock ersparen, als ich aus dem Bad gekommen bin. Die gute Nachricht ist, dass das Silber und das Gold nach einer bestimmten Zeit wieder das ursprüngliche Aussehen zurückgewinnen, man braucht aber relativ viel Geduld.

               Die größte Insel der Inselgruppe ist Lipari. Wenn die Bewohnerzahlen auf den anderen Inseln nur Hunderte betragen,  gibt es auf Lipari eine echte Stadt mit ungefähr 12 000 Einwohnern. Seit 2000 sind die Insel Naturerbe UNESCO, was zu Folge hatte, dass der Großteil der Insel Lipari zum Naturpark wurde und weder Obsidian, noch Bimsstein (poröser Stein vulkanischer Herkunft, den alte Römer beim Baden verwendeten, bis in den Zeiten des Kaisers Augustus Seife erfunden worden ist, die der konservative Kaiser gleich mit Luxussteuer belegte und so die Geschäfte der Liparibewohner weiter auf dem laufendem halten konnte) dürfen auf der Insel abgebaut werden.     

               Lipari war reich. Der Reichtum wurde ihm zu Verhängnis. Im Jahr 1544 wurde die Insel vom berühmten Pirat Khair an-Din (Hayredin), genannt Barbarossa, überfallen (bitte nicht mit dem gleichnamigen Kaiser der Stauferdynastie verwechseln). Er eroberte die Insel, die Stadt hat er dem Boden gleichgemacht, die Männer wurden massakriert und die Frauen und Kinder in die Sklaverei verschleppt. Die massive Festung, die über die Stadt emporragt, ist also das Werk der Spanier, die danach die Stadt erneuerten und befestigten.

               Hayredin war eine imposante Persönlichkeit der ersten Hälfte des sechszehnten Jahrhunderts. Er wurde auf der Insel Lesbos in einfachen Verhältnissen in die Familie eines Töpfers geboren. Das Handwerk seines Vaters war ihm zu langweilig und so begab er sich mit seinem Bruder auf Reisen. Es gelang ihm aus dem Nichts eine große Piratenflotte aufzubauen und im Jahr 1516 eroberte und besetzte er die Stadt Alger, was sogar die Hohe Pforte in Istanbul akzeptieren musste, als er sich ihr formal unterstellte. Seit dem Jahr 1533 war Hayredin der Oberkommandant der osmanischen Seemacht mit einer Hauptaufgabe – plündern, plündern und noch einmal plündern. Was er mit großer Begeisterung auch tat. Er eroberte und plünderte viele italienische und dalmatische Städte, nur vor Kotor im Jahr 1539 hat er sich die Zähne ausgebissen, weil die Stadtmauer für ihn uneinnehmbar blieb.  Er brandschatzte an der gesamten italienischen Südküste und im Jahr 1534 eroberte er Tunis. Tunis als eine Basis für eine Piratenflotte konnte aber Kaiser Karl V. nicht tolerieren. Mit Hilfe des Johannitenordens, der nach seiner Vertreibung aus Rhodos seit 1530 auf Malta seinen neuen Wohnsitz fand und des Sklavenaufstandes in der Stadt wurde die Stadt im Jahr 1536 von Karl eingenommen (zu Ehre dieses Sieges wurde in Palermo die „Porta nuova“ gebaut) Hayredin gelang es aber zu fliehen und sein Leben zu retten. Dank dieser kaiserlichen Schlampigkeit konnte er also neun Jahre später Lipari erobern und plündern. Er starb letztendlich als ein reicher und angesehener Mann in Istanbul im Jahr 1546. Die osmanische Dominanz zum See brachen die Christen erst in der Schlacht bei Lepanto im Jahr 1571, also fünfundzwanzig Jahre nach dem Tod von Hayredin Barbarossa.             

               Das neue Kastell auf dem Kap über den Hafen, die Spanier auf den Ruinen der von Barbarossa zerstörten Festung gebaut haben, ist ein imposantes Gebäude, es befindet sich hier das „Museo archeologico eoliano“. Das Museum hat drei Abteilungen, die erste stellt die ältesten Funde von Lipari bis in die römische Zeit aus, in der zweiten Abteilung gibt es die Funde aus der antiken Zeit inklusiv einer Sammlung der Miniaturen der griechischen Theatermasken und in der dritten gibt es Funde aus den anderen Liparischen Inseln. Auch die barocke Kirche „Chieza San Barolo“ stammt aus der Zeit nach dem Wüten Barbarossas, weil die ursprüngliche normannische Kirche dabei unterging. Das Plündern hat nur der Kreuzweg des ehemaligen Klosters mit massiven Steinsäulen in dorischem Stil überstanden. Auf der Akropolis wird fleißig weiter gegraben, aber auch gebaut. Ich konnte nicht abschätzen, aus welchem Jahrhundert dann die neuen Gebäuden sein werden, wenn sie einmal fertig gebaut werden sollten. Sollte Ihnen aber der Reiseführer einflüstern wollen, dass sie aus dem dreizehnten oder fünfzehnten Jahrhudert wären, glauben Sie ihm nicht. Barbarossa hat seine Arbeit immer ordentlich gemacht.

               Die dritte große Insel am Horizont ist Salina. Ihre Form ist so auffällig, dass sie sogar schon in Odyssee ihren Platz fand. Damals hieß die Insel Didyme, also „die Zwillinge“, weil sie von zwei Kratern gebildet wird, die durch ein Tal getrennt sind. Homer schrieb von zwei Sirenen, die durch ihren Gesang die Schiffe vom Schiffbruch an der steinigen Küste der Insel warnen sollten – es handelte sich wahrscheinlich tatsächlich um Pfeifen der Winde, die zwischen den Bergen durch das enge Tal getrieben worden sind. Salina ist durch Anbau von Kapern berühmt, denen unter anderem auch eine heilende und eine potenzsteigende Wirkung nachgesagt wird. Dank der Tatsache, dass sie keine schönen Strände hat, wird die Insel von der Touristenindustrie gemieden wie auch die zwei kleinen und entlegenen Inselchen Filicudi und Alicudi.             

               Was diese drei Inseln erspart geblieben ist, traf voll die kleinste der Liparischen Inseln Panarea.

Diese Insel ist natürlich ein Pflichtstopp auch bei eintägigen Ausflügen, weil es das liparische Monaco oder Porto Cervo ist. Im Sommer gehen hier zahlreiche Luxusjachten der Millionäre vor Anker, die Insel ist das teuerste Pflaster in der Inselgruppe. Nicht umsonst wird Panarea „Die Insel mit der gestohlenen Seele“ genannt. Auf der abgewandten Seite des hohen Felsen, der über das Städtchen emporragt, können die Jachtbesitzer im kristallklaren Wassern baden, für sie kann der Aufenthalt auf der Insel einen bestimmten Zauber haben. Für einen Normalsterblichen ist sie eher langweilig.        

               Für Stromboli sollte man unbedingt einen ganzen Tag – genauer gesagt eine Nacht – reservieren. Der Vulkan auf Stromboli ist noch immer aktiv und die Eruptionen wiederholen sich regelmäßig in ungefähr zwanzigminutigen Intervallen. Natürlich kann man die fließende Lava auch vom Schiff aus beobachten, das die westliche beinahe senkrechte Seite der Insel umfährt. Ein unvergessliches Erlebnis ist aber der Aufstieg zum Krater, von wo aus man die Eruptionen beobachten kann.

Es handelt sich um eine Bergwanderung mit über neunhundert Höhemetern und einen Reiseführer zu nehmen ist eine per Gesetz vorgeschriebene Pflicht. Die ganze Ausrüstung, inklusiv der Taschenlampe und Schuhen, ist nicht notwendig auf Stromboli mitzunehmen, alles kann man leihen, allerding bei Schuhen wäre ich vorsichtig. In geliehenem Schuhwerk beinahe tausend Höhemeter zu bezwingen kann Blasen zu Folge haben – Ihre Füße könnten in Gefahr geraten. Die Vulkanausbrüche, bei welchen die Lava nach einer imposanten lauten Voranmeldung in die Höhe bis zu vierzig Meter hochgeschleudert wird, ist allerdings ein Erlebnis, das man nicht vergisst. Baden kann man auf Stromboli auch, der Strand ist logischerweise ganz schwarz, aber sauber. Im winzigkleinen Städtchen mit engen steilen Gässchen findet man dafür außer Hotels, Souvenirgeschäfte und Restaurants gar nichts.

               Wenn wir Stromboli verlassen haben, können wir auch Sizilien verlassen. Wir schauen das nächste Mal anderswo hin.    

     

Sbohem Albione!

               Tak tedy jsme se dočkali – 31. ledna opouští Británie po nekonečných tahanicích Evropskou Unii – kam vlastně stejně nikdy nepatřila. Opouští společenství evropských národů z vlastní vůle. Ono podivné referendum z roku 2016, manipulované spoustou lží ze strany separatistů typu Farrage, který toužil po troše slávy, oportunistů typu Borise Johnsona, kterému šlo jen o jeho vlastní kariéru, Američanů vedených Donaldem Trumpem, který už měl v oku novou americkou kolonii na druhé straně Atlantiku nebo Putinových Rusů, toužících po rozpadu Evropské Unie, aby obnovili svou moc ve střední Evropě, nedalo ještě jasnou odpověď, co Britové vlastně chtějí. Výsledek hlasování byl velmi těsný, mladá generace, která byla v evropských strukturách lépe integrována a od níž se očekávalo, že je proti odchodu Britů z EU, nepřišla k hlasování. Skotové a Severní Irové se tak jako tak vyslovili jasnou většinou proti výstupu z Unie stejně jako například Londýn.

               Volby do dolní komory britského parlamentu v prosinci 2019 daly už jasnou odpověď, Britové chtějí ven. (přesněji Angličané, kteří tvoří ve Spojeném království 84 procent obyvatelstva, nesouhlas Skotů a Severních Irů tedy nemůže nic změnit). Jednak hrála určitě podstatnou roli únava z nekonečného handrkování, ale i to, že Britové už překonali strach ze svého rozhodnutí. Teď už dali Borisovi Johnsonovi, nezávisle na tom, co si o něm myslí, (moc dobrého si o něm nikdo moc myslet nemůže) jasný a silný mandát, aby je z EU vyvedl. Našli tedy konečně svou skutečnou identitu – identitu izolacionalismu.

               Farrage se loučil s EU licoměrným projevem, v němž tvrdil, že miluje Evropu, ale nenávidí EU. Přál by si, aby z EU vystoupily další země, jako například Polsko. Bude zklamán. Brusel by možná sám neměl nic proti tomu, kdyby země Višegrádu, jejichž politické reprezentace rozkrádají dotace a jejich politické systémy se stále více odchylují od nosného principu EU, tedy liberální demokracie, řekly sbohem. Jenže ty se nebudou chtít vzdát miliard, které do jejich ekonomik Brusel pumpuje. Farrageova představa o mírové spolupráci suverénních národů je stejná lež, jako ta pravicových radikálů, usilujících o zavedení fašistických diktatur ve svých zemích. Na to mám jen jednu otázku – kdy už v evropských dějinách něco takového fungovalo? Národy jsou jako děti. Když na ně nedáváš pozor, hned se poperou.

               Lamanšský kanál mezi Británií a Evropou hrál vždycky velmi podstatnou roli. Byl dost široký na to, aby Brity chránil před invazemi a umožňoval jim vařit si vlastní polívčičku, aniž to někomu skutečně vadilo, ale dostatečně úzký, aby mohli události na pevnině ovlivňovat. Což jim vyhovovalo už od okamžiku, kdy v roce 410 opustily ostrov poslední římské legie a Británie se tím zbavila cizího globalizačního vlivu – kterému se stejně nikdy nepodřídila a mohla jít svou vlastní cestou.

               Například se jí podařilo jako první zemi na světě začít budovat demokracii. Začalo to omezením královské absolutní moci Magnou chartou libertatum v roce 1215, ke skutečné demokracii vedla ale ještě dlouhá cesta plná porážek a ztrát, zejména za vlády Tudorovců sice Angličané věděli, že nějaká práva mají, ale neodvažovali se to panovníkům připomenout, protože na ty, kteří to připomněli, se vždycky „něco“našlo, aby mohli být „demokratickou cestou“ popraveni. Teprve občanská válka proti Stuartovcům, ať už proti Karlovi I. nebo poté „Slavná revoluce“ 1688 proti Jakubovi II., se považuje za skutečný zrod moderní parlamentní demokracie.

               Je pozoruhodné, že si Britové přesto ponechali královskou rodinu, aby je reprezentovala. Možná při tom hrál podstatnou roli jejich tradicionalismus, ale možná i strach z rozhodování lidu – právě proto, že povahu lidu Britové dobře znají a s jeho rozhodováním mají nejdelší zkušenosti. Tím si ušetřili v čele státu kreatury typu Miloše Zemana nebo Donalda Trumpa či Erdogana. V Británii rozhoduje o reprezentaci státu stále ještě Bůh a ne lid. Nebo, jak říkal můj otec, je tam panovník „z vůle Boží“ a ne ze „zvůle lidu“.

               Hlavním soupeřem Británie byla logicky vždycky Francie, nacházející se na opačné straně kanálu. Už proto, že anglická vládnoucí dynastie byla od roku 1066 francouzského (normanského) původu a na anglickém dvoře se hovořilo francouzsky. Angličtinu jako „jazyk prostého lidu“ dal vytvořit až Eduard I. – z prostého důvodu: s místními obchodníky, neovládajícími francouzštinu, ale jen onen míchaný germánsko-francouzský dialekt, bylo třeba uzavírat obchody. Metoda se osvědčila, i když výsledkem vytvoření angličtiny, tedy spojení nespojitelného (germánštiny s francouzštinou) bylo vzdání se gramatiky (protože to opravu nešlo) a přímo strašidelný vývoj výslovnosti, (v tom je překonávají už snad jen Dánové), který ještě dnes vede k tomu, že lidé píší dopisy se slovníkem v ruce a existují mistrovství ve spellingu, tedy hláskování. Vytvořil se úspěšný hospodářský model, podporovaný průchodnými hranicemi společenských vrstev mezi měšťany a šlechtou. Jestliže totiž ve Francii byla tato hranice naprosto neprostupná, a kdo se narodil jako neurozený, jako neurozený i zemřel (což vedlo nakonec k výbuchu neskutečně brutálního násilí ve Francouzské revoluci) v Anglii se mohl stát příslušníkem nižší šlechty každý, kdo se domohl majetku a překročil určitou hranici placené daně. Na druhé straně v rodinách lordů dědil titul jen prvorozený a všichni ostatní synové se stávali příslušníky nižší šlechty, kde se setkávali se svými někdejšími dodavateli sukna, vína či potravin. Zřejmě i proto mají Angličané stále ještě poměrně pozitivní vztah k placení daní. Když Margaret Tchatcherová zavedla daň z hlavy, zmizel obratem milion Skotů – Angličané zůstali nadále na svých místech a platili, i když nadšení z toho nebyli.

               Dlouho měli ve sporu s Francouzi Angličané navrch, v době největšího rozmachu své kontinentální moci v roce 1430 ovládali většinu Francie. Pak přišla Johanka z Arku a Francouzi převzali komando – bylo jich taky nepoměrně víc. V roce 1558 ztratili Angličané poslední výspu na pevnině, město Calais a na začátku devatenáctého století je před Napoleonovou invazí zachránil jen admirál Nelson u Trafalgáru. Od tohoto památného roku 1805 se Angličané rozhodli spoléhat sami na sebe a na své loďstvo (Premiér Pitt prý tehdy sbalil mapu Evropy a řekl svým ministrům –„odneste to, tohle už nás nemusí zajímat“). Výsledkem bylo vybudování impozantní koloniální moci.

               Teprve společný strach ze sjednoceného Německa udělal z někdejších smrtelných nepřátel přátele podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. To opět přivedlo Brity na kontinent – v roce 1914 zachránili Francii před válečným kolapsem, v roce 1940 už to dopadlo mnohem hůř, ale minimálně se o pomoc kolabujícímu spojenci pokusili.

               Po druhé světové válce sledovali Britové dále s nedůvěrou snahu Německa zaintegrovat se do Evropy jako rovnocenný partner. Jestliže Britové byli členy takzvaného Bruselského paktu z 17.3.1948 (Británie, Francie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko), byli už méně nadšení, když bylo toto společenství v roce 1954 pařížskými dohodami rozšířeno o Německo a Itálii – tedy někdejší nepřátele v poslední velké válce. Proto zůstali stranou, když se v roce 1957 vytvořilo římskými smlouvami Evropské hospodářské společenství – toto mělo šest členů vedle Francie a Německa ještě státy Beneluxu a Itálii. Zatímco si konečně přes Rýn podávali ruce odvěcí nepřátelé Francouzi a Němci – což byla zásluha především dvou mimořádných osobností na obou stranách Konráda Adenauera a Charlese de Gaulla – Britové nepochopili a zůstali mimo.

               De Gaulle věděl očividně velmi dobře, proč dvakrát vetoval přistoupení Velké Británie k tomuto společenství – v letech 1963 a 1967. Britové si museli počkat až na smrt francouzského generála a prezidenta – zakladatele páté francouzské republiky v roce 1970 a k 1.1.1973 k Unii konečně přistoupili. Aby hned začali dělat potíže.

               Problémy britské ekonomiky byly obrovské. Britové byli zvyklí na své koloniální impérium, kam vyváželi své zboží bez ohledu na jeho kvalitu a diktovali jeho ceny, a odkud dováželi suroviny rovněž za cenu, kterou si nadiktovali. V šedesátých letech došlo k dekolonizaci a tím pádem tato výhoda odpadla a britská ekonomika se ukázala jako naprosto neschopná konkurence na volném trhu. Po vstupu do evropského hospodářského společenství se tyto nevýhody projevily v plné míře, Britové ale nebyli ochotni vzdát se sociálních výhod.

               Musela přijít brutální vláda Margaret Tchacherové, která za své vlády po roce 1979 zreformovala britskou ekonomiku i za cenu vylidnění celých regionů, odkud se bez státních dotací odstěhovala velká část obyvatelstva. Britové byli od začátku plátci do EU, stále ale vyjednávali o rabatu a o rabatu z rabatu, prostě Británie byla stálým tématem jednání EU, kde se angličtina stala oficiálním jednacím jazykem. Určitá arogance se Britům nedala upřít. Pocit určité nadřazenosti je jim vlastní. Nikde nenajdete tolik soch vojáků a generálů jako v Londýně, Britové rádi slaví svá vítězství, většinou nad Indy a Afričany. V Británii jsou na vás nesmírně milí, pokud tam přijdete jako turista – aby vám ukázali svou civilizovanost. Zcela jinak to vypadá v jejich někdejších koloniích – na Maltě jsem byl několikrát konfrontován s neuvěřitelnou britskou arogancí. Vzpomínám si na historku, kterou nám líčil někdejší ministr zahraničních věcí Německa Hans-Dietrich Gentscher. Na setkání ministrů zahraničních věcí se hovořilo samozřejmě anglicky, jen francouzský ministr měl privilegium, že mohl hovořit francouzsky. Nový mladý britský ministr, který francouzsky neuměl, se přitom rozčílil a zvolal: „Nemůže ten člověk hovořit jazykem, kterému rozumí každý civilizovaný člověk?“ Francouzský ministr se nenechal vyvést z míry. Usmál se a pravil „Samozřejmě mohu hovořit jazykem, kterému rozumí každý civilizovaný člověk“. A zbytek svého příspěvku pronesl v plynné němčině.

               Britové se nikdy nestali členy Unie tělem i duší, vždycky tam byli jen tak „víceméně“ nikdy například nepřistoupili k Schengenskému prostoru a nikdy ani neuvažovali o přijetí Eura, čili společné evropské měny, bez ohledu na to, jakými turbulencemi jejich libra procházela.

               Tchacherová uvedla britskou ekonomiku na úroveň, schopnou v Evropské unii obstát. Na začátku její vlády bylo ve Velké Británii 17 automobilek, neschopných prodat jediný svůj výrobek v zahraničí. Žily ze státních dotací. Tchacherová je všechny buď zrušila nebo prodala zahraničním investorům a přivedla do Británie Mazdu či Mercedes. Prostým Britům se tím ovšem nezačalo dařit lépe.

               Problémů, v nichž si nechtěli nechat pomoci, bylo a je hned několik.

  1. Školství, které je převážně privátní a tedy spojeno se značnými náklady. Mladí lidé studují většinou na kredit, za půjčené peníze, které musí po promoci celá desetiletí splácet. Samozřejmě na tom vydělávají především banky, proto není zájem tento systém změnit. Ve společnosti, kde o společenském vzestupu rozhoduje především vzdělání, se náhle celé statisíce ne-li miliony Britů ocitly na vedlejší koleji. Přímo neuvěřitelný počet analfabetů vedl například k londýnským nepokojům v roce 2011.
  2. Zdravotnictví. Snaha labouristů po válce zestátnit zdravotní systém měla fatální následky. Jednak únik talentovaných lékařů do USA, jednak problémy s financováním prostřednictvím pojišťoven a dále systém nemocnic, v kterých byli mladí Britové ochotni pracovat jen do absolvování kvalifikace. Museli je nahradit zahraniční lékaři, především z někdejších kolonií – z Indie, Pákistánu apod. Později po roce 1990 pak Češi či Poláci. Omezování přístupu k speciálním zákrokům jako dialýze či operaci kyčlí vedla k tomu, že se Britové nechávali léčit v jiných zemích, protože v zemi chyběl a chybí kvalifikovaný personál. Jistá ortopedická klinika v Kolíně žije velmi dobře pouze z Britů, kteří si tam jezdí vyměňovat kyčle. S tím teď bude samozřejmě konec.
  3. Infrastruktura a její zanedbání, zejména na venkově. Stačí zajet do Londýna a vidět, jak se tu umývají okna na čtvrtém poschodí z chodníku houbou na vysoké lati, protože to jinak nejde, nebo když člověk vidí elektrické rozvody. Nehovoříc o fasádách domů z hořlavých materiálů, které by v každém jiné evropské zemi musely být strženy. Stejně je to s odstraňování odpadu nebo s cestami na venkově, které mají daleko k evropským standardům.
  4. Přehnaná tolerance, čili „politic correctness“, která je součástí britské kultury a která dovolí lékařkám operovat v šátku z ulice, nebo chirurgům, aby v poledne přerušili operaci a šli se modlit, protože by to jinak mohlo urazit jejich náboženské cítění.
  5. Rostoucí chudoba, přesněji řečeno rostoucí rozdíl mezi bohatými a chudými. Londýnská burza, jakožto centrum „finančního průmyslu“ (bože, jak to slovo nenávidím) produkuje miliardáře, kteří investují své vydělané (ukradené?) peníze do imobilií, což má jako důsledek neskutečný nárůst cen nájmů. V Londýně je naprosto normální, že si byt děli několik rodin (jako byly a ještě jsou v Rusku takzvané „komunálky“) protože ani když oba partneři vydělávají, není to dost na zaplacení nájmu. A byt se v Londýně koupit prostě nedá. Pokud se takový na trhu objeví, okamžitě ho koupí někdo z Londýnské burzy a ten přeplatí kohokoliv.

Všechny tyto problémy budily a budí nespokojenost a vládnoucí skupina potřebovala někoho, na koho by tyto problémy mohla svést. EU byla optimálním cílem, nemohla se ani moc bránit. A tak byly vinny mizérií jednotlivých Angličanů platby do rozpočtu EU do Bruselu a polské stavební firmy, které byly schopny zakázky vyřídit rychleji, levněji a kvalitněji než firmy britské zaměstnávající především dělníky z Asie. Kupodivu vadili Angličanům pracovití Poláci a Češi víc než Pákistánci, modlící se v poledne během operace v jejich nemocnicích. Na ty byli zvyklí a ti nezpochybňovali britský pocit nadřazenosti. Na tuto strunu hrál tehdejší premiér David Cameron příliš dlouho (aby odvedl nevůli obyvatelstva od vlastní osoby) a když pak obrátil, bylo pozdě, působil pak svou agitací za setrvání v EU nevěrohodně.

Minimálně umožnily diskuse o Brexitu vládnoucí vrstvě odložit řešení nebo přinejmenším diskusi o těchto palčivých problémech. To ale neznamená, že je tento odklad vyřešil.

Co se stalo, stalo se. Ono se toho ani v Británii ani v Evropě po odchodu Britů zas tolik nezmění, zřejmě si toho ani pořádně nevšimneme. Kontroly při vstupu do Spojeného království byly stejně vždycky, nějaké zboží možná trochu podraží. Nebezpečí je jen v tom, že žijeme v době narůstajícího protekcionalismu, kdy Donald Trump považuje dovozní cla za skvělý prostředek hospodářského boje a Boris Johnson by si mohl jeho taktiku odkoukat. Ostatně stejně hrozí, že se Velká Británie stane hospodářskou kolonií USA. Trump už takové hospodářské smlouvy (nadiktované Američany podle jejich přestav) nabídl a on není zvyklý vyjednávat a poslouchat protiargumenty.

Jenže pro Brity může být právě problém to, že se nic moc nezmění. Protože především dělníci v Londýně ale i v Manchesteru či v Liverpoolu, kteří hlasovali převážně za vystoupení, očekávají dramatické zlepšení své životní situace, když už nebudou muset „živit EU.“ K tomu nedojde. Až těmto lidem dojde, že byli podvedeni, budou francouzské „Žluté vesty“ jen chabým odvarem toho, co se může dít v ulicích britským měst.

Možná je dobře, že se nás to už nebude týkat. Stačí, že se nás týká stále narůstající chaos v nereformovatelné Francii.

Voltera

               Voltera je odlehlé hnízdo v toskánských horách. Zřejmě díky této své poloze byla posledním etruským městem, které se dostalo pod římskou nadvládu. A je na to patřičně hrdá. Voltera, to jsou Etruskové, ať už v muzeích nebo v obchodech se suvenýry.

               Ostatně poslední, kdo uměl v etruské řeči číst a psát a který ji tedy uměl aktivně používat, byl císař Claudius, čili od té doby uplynulo už skoro dva tisíce let. Tak dlouho je už řeč kdysi tak mocného národa zapomenuta. Zlé jazyky – hlavně romanopisec Robert Graves – podsouvají Claudiovi, že jeho hlavní motivací, aby přijal po smrti svého synovce Caliguly císařskou korunu, po níž vůbec netoužil, byl fakt, že na jeho vědecké přednášky o etruské kultuře nikdo nechodil. Možná i v důsledku skutečnosti, že Claudius silně koktal. Když se stal císařem, pak už dvořané chodit musili, nezávisle na tom, jak se při tom nudili. A smát se koktajícímu císaři bylo přísně zakázáno.

               Ale zpět k Volteře. Její poloha na vrcholu jednoho z toskánských kopců ji dodává monumentální vzhled, ne nadarmo je Voltera považována za jedno z nejkrásnějších toskánských měst – a že tady má silnou konkurenci.

Pevností se stala ve čtvrtém století před naším letopočtem, kdy Etruskové, vyděšeni skutečností, jak se jedno město jejich dvanáctičlenné federace po druhém dostávalo do římské moci, obehnali své osady sedmikilometrovým prstencem hradeb. A ty daly Římanům zabrat. Teprve v roce 79 před naším letopočtem se podařilo diktátorovi Sullovi po skoro dvouletém obléhání město dobýt a podřídit ho římské správě jako Municipium. Z etruských hradeb se dodnes dochovala jen jedna brána „Porta all´Arco“, vše ostatní vzalo v následujících stoletích za své.

reise-zikaden.de, italy, tuscany, volterra, porta al’arco, etruscan gate

Už během prvních sta let pod římskou nadvládou zapomněli Etruskové dokonce i svou řeč. Než město oživil turistický ruch ve dvacátém století, protože si Voltera na etruskou kulturu nechala patentovat monopol. Může za to poděkovat svému rodákovi, učenci Mariovi Guarnaccimu (žil v letech 1701 – 1785), který začal ve Volteře kopat a vykopávat a jeho nálezy vzbudily zájem o dávno zapomenutou kulturu. Muzeum etruské kultury má po něm své jméno „Museo Etrusco Guarnaci.“

Na příjezdu k městu jedete kolem spousty manufaktur na zpracování alabastru. Voltera je italským centrem tohoto umění – či spíše řemesla a ve městě samotném nemůže samozřejmě chybět muzeum alabastru v pinakotéce, ale i v budově radnice můžete obdivovat nádoby z různě barveného alabastru od sněhově bílého až po růžový či skoro červený.

Hlavní budovy městského centra pocházejí z třináctého století, z doby vrcholného rozvoje středověké Voltery, tehdy byla totiž prosperující samostatnou komunou, než ji v roce 1361 dostala pod svou kontrolu sousední mocná Florencie.

Záhadou pro mne zůstává, proč se každoroční městská slavnost, která se koná třetí a čtvrtou srpnovou neděli, vztahuje k roku 1398 (Giornata di Festa nell´Anno Domini 1398). Přes veškerou snahu se mi nepodařilo zjistit, co se v tomto roce tak památného stalo, že si ho Voltéřané tak intenzívně připomínají.

Měli jsme štěstí, že jsme město právě v tomto termínu navštívili, aniž bychom tušili, co na nás čeká. Velmi se nám vyplatilo, že vstáváme brzy ráno a navíc se má žena vždy po absolvování kulturní cesty chce odpoledne koupat. Takže jsme vyrazili z našeho opěrného bodu v Marina di Cecina tak brzy, že jsme ve Volteře neměli problémy s nalezením parkovacího místa a navíc jsme do města pronikli ještě než místní postavili zábrany a pokladny, aby mohli vybírat za vstup do města vstupné. Italové až tak časně ráno nevstávají a samozřejmě potřebují napřed své espresso a cornetto, než jsou schopni postavit silniční zátaras. Logickým následkem bylo, že jsme bez vstupenky pak nemohli město opustit a zase se do něho vrátit, ale nemuseli jsme se stěžovat, bylo se na co dívat. Průvody červenobíle oblečených mužů a žen s bubny a píšťalami, tanec s prapory, delegace spřátelených měst jako Prata v kostýmech s banery a erby i s kušemi a kopími, na náměstí před radnicí, kde byl střed oslav pak i souboje (dost vágně prováděné, takže bojovníci působili dojmem, že mají zbraň v ruce  poprvé v životě – nesrovnatelné s tradičním českým historickým šermem), břišní tanečnice a nakonec i bitva srolovanými ponožkami, na které se zúčastnili všichni přítomní.

Všude v ulicích byly samozřejmě ukázky středověkých řemesel, ale i středověký kolotoč pro děti či mlýn, poháněný oslem. V ulicích byly postaveny plachtami zakryté jídelny pro každý cech jiný a jedlo se – jak jinak – dřevěnými lžícemi a rukama. K jídlu se podávalo vedle zeleninové kaše vepřové na rozmarýně s domácím vínem, nepoužitelným pro člověka trpícího na pálení žáhy, za eura ale člověk nic nekoupil, musel si napřed ve směnárně vyměnit evropskou měnu za místní „Il grosso Volterrano“. Obchodníci přijímali pouze tuto místní měnu (kterou si prý ale můžete znovu vyměnit za eura ještě i dva týdny po slavnosti).

Přes všechen ten vzruch na ulicích jsme se mohli věnovat i poznávání města. „Palazzo dei Priori“ na hlavním náměstí „Piazza dei Priori“ je monumentální vysoká budova ze třináctého století a údajně nejstarší městská radnice v Toskánsku a sloužila jako vzor pro „Palazzo vecchio“ ve Florencii.

K „Palazzo dei Priori“ vede nejkratší cesta právě od oné slavné a nejstarší voltérské brány „Porta all´Arco“ na níž je ovšem její stáří už dost vidět. V konferenční síni radnice, kde dnes zasedají místní volení zástupci městské rady, je čelná stěna ozdobena nádhernou freskou „Ukřižování Krista“ od Pietra Francesca Florentina. Křížová klenba s velmi širokými mramorovými oblouky s přímo filigránovou výzdobou dodává místnosti slavnostní ráz, jakož i městské prapory v rohu místnosti. A z malého předpokoje je nádherný výhled na náměstí z ptačí perspektivy. Opačnému konci náměstí dominuje „Palazzo Pretorio“ s mohutnou věží s kančí hlavou, podle které tato věž dostala své jméno „Torre del Porcelino“. (Prasečí věž)  

               „Catedrale Santa Maria Assunta“ je vzdálena jen pár kroků. Nepůsobí až tak vznešeně, očividně už v době stavby katedrály neměli Voltéřané až tolik finančních prostředků. Průčelí je zděné, jen vchod má mramorový rám a zvonice z cihel je od průčelí katedrály dost vzdálena, takže jako by s ním netvořila jednotný komplex. Vnitřek je bohatší než vnější dojem, lodě jsou od sebe odděleny sloupy s úzkými románskými oblouky, zdi jsou zdobeny pásy bílého a černého mramoru, renesanční strop je zlacený, kazatelna nesená čtyřmi lvy je mramorová gotická stavba, a nad oltářem se tyčí nádherný svatostánek z alabastru. Baptisterium naproti kostela má tradiční formu šestihranu, ovšem mramorem je ozdobena jen její čelní stěna, zřejmě víc už Voltéřané před příchodem moru a pak florentských vojsk nestihli. I vnitřek je jednoduchý, stěny bez výzdoby, uprostřed pak mramorová křtitelnice.

               K etruskému muzeu je třeba vydat se z centra poněkud do kopce okolo kostela svatého Augustína. Tento kostel má barokní fasádu a románský vnitřek, v jeho blízkosti je muzeum mučení a muzeum sakrálního umění, jak se ty dvě věci spolu snášejí, těžko říct, ovšem bývaly časy, kdy měly k sobě velmi, velmi blízko.

               Muzeum alabastru nemůže ve Voltéře samozřejmě chybět, na přízemí jsou díla moderním autorů z tohoto materiálu, ve vyšších patrech pak staré předměty až do etruských dob a rekonstrukce kamenické dílny.

               Konečně se dostaneme k tomu, proč jsme do Voltery vlastně jeli a to je Etruské muzeum Guarnacci. Přivítá vás sbírka více než šesti set uren, které vypadají jedna jako druhá, vyzdobené většinou bojovými scénami a na víku s ležící postavou. Nejslavnější je terakota manželského páru, hledícího si do očí. Jenže proto jsme sem nejeli. Jedinečné je etruské sochařské umění, přesněji odlévání lidských skulptur z bronzu. Etruskové měli svůj osobitý figurální styl. Buď byli opravdu tak hubení nebo byla štíhlost ideálnem krásy anebo měly jejich do výšky tahané téměř niťovité postavy nějaký symbolický význam. Nejslavnějším exponátem je bronzová votivní soška, tzv „Ombra della Sera“ čili „Večerní stín.“ Samozřejmě ji prodávali v suvenýrovém obchodě a samozřejmě jsme si jednu koupili. Zda přináší štěstí nebo nás znovu má přivést do Voltery těžko říct. V podstatě ale proč ne?

               Na nejvyšším bodě města ještě pár set metrů za etruským muzeem se tyčí k nebi kulatá věž „Fortezza Medicea“, čili Medicejské pevnosti. Pevnost je impozantní, není ale přístupná veřejnosti, vstupenkou je spáchání hrdelního zločinu, protože slouží jako vězení. Jenže pak se zase špatně opouští.

               Když sestupujeme po „Via del Castello“ zpět k centru, zavede nás tato cesta na „Acropoli etrusca“ s románskou cisternou. Někdejší městská Akropole se dnes nazývá hrdě „Parco archeologico“, ale všechno zajímavé už zřejmě vykopáno bylo a nachází se v muzeu, kromě několika zchátralých etruských hrobek je zde jen hřiště pro děti.

               Pokud ještě nemáte města dost, můžete přejít na jeho severní stranu, kde za hradbami města najdete zbytky někdejšího římského divadla a římských lázní.

Nejhezčí pohled na tuto ruinu je z městských hradeb, nejlépe z parku „Parco publico Il Bastione“, kde si je možné po namáhavém dni sednout a odpočinout si před odjezdem z města. V našem případě k moři, do Marina di Cecina, aby se manželka stihla ještě i okoupat.

Cefalú

               Diese Stadt existierte als eine griechische Kolonie bereits in der Frühantike, obwohl sie sich bedeutungsmäßig mit dem nahen Himera oder Panormos nicht messen konnte. Der Name Kephaloidion ist auffällig ähnlich dem heutigen Namen Cefalú und das hat einen bestimmten Grund. Der Grund ist der Felsen, der direkt über die Stadt emporragt. Es ist der „Rocca di Cefalú“, der tatsächlich die Form eines menschlichen Kopfes hat.

Der Felsen ist 271 Meter hoch und wenn Sie Cefalú besuchen würden, müssten Sie ihn natürlich besteigen, sonst wäre der Besuch der Stadt unvollständig und damit ungültig. Nur, bitte, besteigen Sie den Hügel früh vormittags, besonders im Sommer, weil in den frühen Morgenstunden der Weg zum Gipfel im Schatten liegt. Im Moment, wenn Ihnen auf den Kopf die Sommersonne strahlen würde, wird der Weg zum Gipfel verdammt lang. Wir brachen zwar noch vormittags auf, nicht aber in den Morgenstunden. Wir mussten nämlich noch einige Kilometer aus Trapani und durch die Umfahrung um Palermo zurücklegen, was nicht gerade einfach, dafür aber sehr spannend war. Es ist auch notwendig, die Maut auf der Autobahn zu bezahlen. Die Autobahnen auf Sizilien benutzt man zwar kostenlos, das gilt aber nicht für die Autobahn Catania-Palermo, also kostete uns der Ausflug nach Cefalú zusätzlich einen Euro und vierzig Cent.               

               In Cefalú einzuparken ist einfach. Es gibt nur eine Zufahrtsstraße, die Tiefgarage befindet sich direkt neben ihr und die Altstadt dann zu  Fuß zu erreichen, ist wirklich kein Problem. Dann aber ist es notwendig, nach oben zu klettern. Natürlich in einem absolut unpassenden Schuhwerk, unter steigenden Temperaturen und immer heftigeren Protesten meiner lieben Gattin. Wir haben es aber trotzdem geschafft und die Belohnung waren wunderschöne Aussichten. Auf einer Seite auf die schöne Stadt unter den Füßen, auf der anderen auf das Meer mit der Liparischen Inseln.

               Sie steigen aus dem Meer wie blaue Wölkenchen und vom Gipfel des Felsens von Cefalú, wo sich eine Ruine ehemaliger Stadtfestung befindet, kann man sechs von ihnen sehen. Lipari, Vulcano, Salina, Alicudi und Filicudi, in der Ferne merkt man gerade noch die Panarea. Stromboli ist viel zu weit, als die einzige der Liparischen Inseln ist es vom Felsen von Cefalú nicht sichtbar, nicht einmal der Rauch des Vulkans. Der Blick ist atemberaubend, der Aufstieg auf den steilen Hügel zahlte sich aus – also zumindest ich allein war dieser Meinung. Ziemlich allein…

               Auf dem Abstieg wird als das größte Denkmal der Dianatempel präsentiert, angeblich aus dem fünften Jahrhundert vor Christi. Niemand weiß, ob dieser Tempel wirklich dem Kult der Göttin Diana gedient hatte, die Archäologen, die dieses Gebäude aus Stein entdeckt haben, schrieben es der jungfräulichen Göttin zu. Möglicherweise hat diese Entscheidung mit dem allanwesenden Kult der Jungfrau Maria auf Sizilien zu tun.

               Wir stiegen also in die Stadt hinunter und gleich am Fuße des Felsens rettete uns eine Bar mir „Birra Moretti“ das Leben. Die Italiener ahnen, dass ein Mensch in ihrem Klima nach mehr Flüssigkeit verlangt und bieten daher das Bier in den Flaschen 0,66, also zwei Drittel Liter an – glauben Sie mir, dass Sie es auch bräuchten.

               An der anderen Seite des Felsen liegt dem Besucher die Stadt mit einer atemberaubenden Kathedrale zu Füssen.

Es handelt sich um eine der größten romanischen Kathedralen der Welt, die Kathedrale „des heiligsten Erlösers“. Die Kirche ließ der normannische König Roger II.  bauen. Im Jahr 1130 geriet sein Schiff bei der Nordküste Siziliens in einen furchtbaren Sturm und er König schwor, dass er an der Stelle, wo er ans Land kommt, die größte Kathedrale der Welt bauen lassen würde. Er landete in Cefalú und ein Jahr später begannen bereits die Bauarbeiten. Es wurde lange gebaut, weil die Kirche die Maßen eines Fußballfeldes hat – 90 x 40 Meter. Die Fassade wurde erst im Jahr 1240 vollendet, was für die Absichten Rogers II. fatale Folgen hatte. Er bestimmte nämlich, dass die neue Kirche die Grabstätte aller seinen Nachkommen sein sollte. Zum Zeitpunkt seines Todes war die Kirche aber noch nicht fertig und seine Untertanen nahmen also solche Anweisungen nicht besonders ernst. (Das ist eine der Grundeigenschaften der Sizilianer, die Anweisungen ihrer Herrscher nicht wirklich ernst zu nehmen). Sein Nachfolger Wilhelm II., genannt „der Gute“ baute seine eigene Kirche in Monreale auf dem Berg über Palermo und natürlich ließ er sich dort begraben. Friedrich II. ging sogar so weit, dass er den Sarkophag aus Porphyr von Cefalú nach Palermo überführen und in ihm seinen Vater, den Kaiser Heinrich VI. begraben ließ, und das in der Kathedrale von Palermo! Der Bischof von Cefalú regte sich dabei furchtbar auf, aber die Stadt musste sich mit ihrer tatsächlichen Rolle abfinden – sie ist ein liebes, aber doch nur kleines Nest an der Küste – heute lebt hier 14 000 Einwohner. Die Bemühungen Königs Roger wurden hier allerdings nie vergessen, die Haupteinkaufstrasse der Stadt heißt „Corso Ruggero“.

               Vor der Kathedrale, die natürlich die größte Dominante der Stadt ist, gibt es einen schönen Platz voll mit Restaurants – wie sonst in Italien? Der Kirche gegenüber steht das „Municipio“, also das Rathaus in ehemaligem Königspalast Rogers II. Gerade in Cefalú und in diesem Palast rettete sich laut einer Legende König Karl von Anjou während der „Sizilianischen Vesper“. Diese fanden am Ostermontag 30. März 1282 statt. Nach der Niederlage des letzten sizilianischen Königs aus der Familie der Staufen, Manfred, bei Benevent im Jahr 1266 beherrschten den gesamten italienischen Süden und damit auch Sizilien die Anjous. Sie wurden von den Italienern aber als eine fremde – französische – Okkupationsmacht wahrgenommen. Ein Teil der Bevölkerung, besonders aber der Adel, konnte sich mit den neuen Machthabern nie abfinden. Der Aufstand brach vor der Kathedrale von Palermo aus und verbreitete sich auf die ganze Insel – mit Ausnahme Messinas. Jeder, der das italienische Wort „Cicero“ nicht aussprechen konnte – und es schaffte kein Franzose, wurde ohne Gnade umgebracht. Dem Aufstand fielen mehrere Tausend Französen zum Opfer (und ev. auch einige heimische Stotterer) Karl von Anjou hielt sich zufällig zu diesem Zeitpunkt nicht in Palermo auf, er rettete sich durch Überfahrt vom Hafen von Cefalu nach Neapel, wo er – aus Sicherheitsgründen gleich neben dem Hafen – eine uneinnehmbare Festung „Castello Nuovo“ bauen ließ. Man weiß ja nie… Die Sizilianer luden danach den aragonischen König Peter ein, der ein Nachkommen der Hohenstaufen war und er nahm die Einladung gerne an – Sizilien wurde für weitere Jahrhunderte zu einer aragonischen und in weiterer Folge zu einer spanischen Provinz.         

               Die Kathedrale ist unglaublich riesig, ihre Innenausstattung ziemlich inhomogen. Es gibt hier von den griechischen Mosaiken mit Darstellung von Pantokrator in der Apsis, wie es in den romanischen Zeiten der Brauch war, bis zu barocken Verbesserungen alles. J

eder neue Herr baute etwas Neues dazu und das Ergebnis ist sehr fragwürdig. Homogen dafür ist der Kreuzweg im anliegenden Kloster, dieser wurde im frühromanischen Stil mit engen Bögen gebaut, wie es die Normannen von den Arabern übernommen haben. Danach modifizierten sie den Stil im romanischen – damals in der christlichen Welt üblichen – Stil.     

               Über die arabische Vergangenheit der Stadt kann man übrigen in Cefalú an mehreren Stellen stolpern. Es gibt hier zum Beispiel das „Arabische Bad“. Das Wasser fließt aus den Löwenköpfen, man kann sich die Füße waschen (mehr geht nicht) und dann fließt es direkt ins Meer.

               Wenn man von dem Besuch der Stadt genug hat, kann man nur einige Meter weiter zu Stadtstränden gehen. Diese sind sandig, direkt in der Stadt und überraschend sauber. Zu Baden und dabei direkt an die „La Rocca“ schauen, die direkt vor Ihnen emporragt, ist ein schönes Erlebnis.          

     Knapp bevor wir die Altstadt in Richtung Strand verlassen haben, um Cefalú von allen Seite zu genießen, wurde ich durch eine Gedenktafel an einem Eckhaus am Rande der Altstadt, die dem slowakischen Maler Ernest Zmetak gewidmet wurde,  überrascht.

Dieser Künstler verbrachte in Cefalú sehr viel Zeit, da er von der Schönheit der Stadt hingerissen war und er malte hier sehr gern. Er lebte in den Jahren 1919 – 2001., also er würde im vergangenen Jahr 100 Jahre alt werden. Im Jahr 2005 wurde ihm „in memoriam“ eine Ehrenmedaile von der Stadt übergeben und zugleich eine Gedenktafel enthüllt, um seine Verdienste für die Propagation dieses schönen Städtchens unter dem Felsen am Strand zu ehren.              

               Cefalú ist schön und berühmt. Die Folge dieser Tatsache sind Massen amerikanischer Touristen, zahlreiche  Touristenfallen und angepasste Preise. Ich ließ mich von einem perfekt englisch sprechenden Kellner überreden, Fisch zu bestellen. Angeblich frisch gefangene und am Morgen des Tages gekaufte Fische. Möglicherweise waren sie wirklich frisch, gut waren sie allemal. Eine Portion kostete dafür 25 Euro!  

               Wenn die Einfahrt in die Stadt absolut einfach war – auf der einzigen Zufahrtsstraße mit Tiefgarage gleich daneben, das Verlassen der Stadt war gar nicht mehr so simpel. Cefalú bemüht sich offensichtlich, die Touristen so lange wie möglich in seinen Mauern zu halten. Die Zufahrtstraße, die sich als Ausfahrtsstraße logischerweise angeboten hätte, war nämlich eine Einbahnstraße! Die einfachste Lösung, also in der gleichen Richtung die Stadt zu verlassen, wie man gekommen war, war demzufolge nicht möglich. Wenn man den Parkplatz verlassen hat, gab es die Richtungsweisung – gerade einmal und nie mehr! Bereits auf der ersten Kreuzung fehlte ein weiterer Hinweis in Richtung Palermo und man musste sich durch seine Instinkte leiten lassen – wie in Italien und auf Sizilien so oft. Ich entschied mich nach rechts zu fahren, bis heute weiß ich nicht, ob es die richtige Entscheidung war. Wir kämpften uns anschließend durch ein unglaubliches Gewirr enger Gassen durch bis vor die Stadt, wo die Einbahn zu Ende war. Also möglich war es. Man musste nur feste Nerven haben, aber die muss man für eine Autoreise auf Sizilien ohnehin immer einpacken