Tuto otázku jsem si musel položit po diskusi s jedním mým čtenářem, který mým představám o současných diktaturách oponoval. Očividně člověk sečtělý, zřejmě i vzdělaný a přece na opačné straně barikády.

Slovo „fašismus“ nechce dnes nikdo slyšet, nikdo s ním nechce být brán do souvislosti. Tento pojem se v polovině minulého století příliš zprofanoval – především tím, že byl poražen. Proto i lidé, kteří téměř do písmene následují politické metody Musolliniho a Hitlera, nechtějí mít s tím slovem nic společného, ba dokonce se někdy staví do pozice „bojovníků proti fašismu“.

Dovolím si citovat z jednoho proslovu, aniž bych prozradil jeho autora. Dovolím si jen změnit jména zemí, která jsou zde jmenována na „naše země“. Samozřejmě jen proto, abych utajil jméno autora. Zajímalo by mně, kdo z mých čtenářů jej uhodne.

„Všechny argumenty, které proti nám používají naši protivníci, jsou nesmyslné. V naší zemi neexistuje žádná diktatura, nýbrž jsou zde síly a organizace, které slouží lidu. Žádný režim v žádném koutě světa nepožívá souhlas lidu v takové míře, jako naše vláda. Největší a nejpravější demokracie, kterou svět dnes zná, je ta naše. Jinde je politika pod pokličkou „nepostradatelných lidských práv“ ovládána mocí peněz, kapitálu, tajných společností a mezi sebou rivalizujícími politickými skupinami.“

Ne, to není řeč ani Putinova, ani Erdoganova, dokonce ani Orbána či Kazcynského. Tuto řeč pronesl při své návštěvě Berlína v roce 1937 Benito Mussolini. Ale jako by byla vystřižena z řečového vzoru politiků o osmdesát let později. V textu, který jsem si dovolil z němčiny přeložit (Mussolini hovořil tehdy skutečně německy, s „vášnivým akcentem“ jak si do svých poznámek napsal Goebbels.) je třeba tedy místo naší země dopsat „Itálie a Německo“, protože Musollini chtěl zvýraznit podobnost obou režimů.

Britský historik Ian Kerschaw napsal: „Definovat fašismus je podobné pokusu přibít pudink na stěnu hřebíkem.“

Tato nejistota je dána tím, že současné podoba fašismu (pokud takový v současném světě opravdu existuje) je na hony vzdálena definici, kterou kdysi vytvořil tvůrce systému Mussolini. V podstatě se opírá o tři fundamenty:

1) Snaha odstranit parlamentární systém demokracie a nahradit jej autoritativní formou vlády.“

2) Nacionalismus

3) šíření nenávisti proti jinému národu nebo rase.

Body dva a tři doplňují vhodně bod jedna, protože každý člověk usilující o zavedení osobní moci a kultu své osobnosti potřebuje mít za sebou národ, kterému se představí jako ochránce před nebezpečím – buď reálně existujícím, nebo pro politické cíle uměle vytvořeným.

Spisovatel Umberto Eco, autor pro mne naprosto převratného historického románu „Jméno růže“, autor s pověstí polyhistora, se pokusil v polovině devadesátých let definovat takzvaný „Urfašismus“, tedy kořeny vlastního myšlení fašistického člověka. On sám se v čase Mussoliniho diktatury narodil a jeho výchova byla fašistickým kultem, od něhož se musel později vlastními silami osvobodit, poznačena. V roce 1942 napsal ve své školní slohové práci větu: „Máme zemřít pro slávu Mussoliniho a za osud Itálie?“ A sám si odpověděl: „Ano, přirozeně máme zemřít.“ Eco sám je důkazem, že ideologie fašismu může být přitažlivá i pro moudré lidi, tomuto univerzálnímu vzdělanci skutečně není možné podsouvat nedostatek intelektu. Představovat si fašisty jako spolek primitivním holých lebek je tedy naprosto scestné.

Aby se nemohlo opakovat, co on sám jako dítě zažil, pokusil se Umberto Eco definovat 14 kritérií, které mají definovat fašistické myšlení. Bez ohledu na dobu a politické a ekonomické podmínky.

• Prvním znakem Urfašismu je kult tradice. Jde zde o „původní pravdy“ podložené filosoficky či nábožensky. Ať už to byl Hitlerův „Mein Kampf“ nebo Korán, ale i Bible. V okamžiku, kdy se někdo opírá o určitou „neochvějnou pravdu“ a brání se jakékoliv diskusi, či dokonce protivníky politicky či dokonce fyzicky ničí, má fašistické myšlení. K tomu jen perličku: když egyptský filosof Hamed Abdel-Samad v roce 2013 vyslovil myšlenku, že „Islám požaduje od svých následovníků naprostou poslušnost, netoleruje žádné odlišné mínění a usiluje o světovládu.“ byla nad ním egyptskými imámy vyslovena „fatva“ tedy rozsudek smrti, aniž by si tito imámové uvědomovali, že tímto činem vlastně jeho tezi potvrdili.
• Druhým bodem je odmítání moderny, kapitalismu, především ale myšlenek osvícenství a rozumu, tedy „myšlenek z roku 1789“. Připomeňme si, že tyto myšlenky se dají shrnout do tří slov: „Rovnost, volnost, bratrství“. Bez ohledu na to, nakolik se je povedlo od tohoto památného roku uvést do praxe demokratického světa.
• Nedůvěra vůči světu intelektu. Tedy odmítání tzv. establishmentu, intelektuálů, žurnalistů či „pražské kavárny“, tedy každého, kdo se snaží svět chápat v jeho složitosti a kdo se namáhá hledáním komplikovanější pravdy, než je ta uvedená v bodě jedna
• V bodě čtyři jde Ecovi o „uzavřený obraz světa“ o totální souhlas. Tedy obraz světa, kterému se musí vše podřídit.
• Urfašismus hledá podporu, když využívá a zostřuje přirozený strach z odlišností. První apel fašistického hnutí je namířen proti „vetřelcům“. Urfašismus je tedy ve své podstatě rasistický.
• Urfašismus vzniká z individuální nebo sociální frustrace. Proto se obrací na frustrovanou střední třídu, které trpí v časech ekonomické krize nebo pocitu politického ponížení a bojí se tlaku spodních společenských tříd.
• Nacionalismus řadí Eco na sedmý bod své definice.
• Příznivci hnutí se musí cítit poníženi bohatstvím nebo mocí jejich nepřátel.
• Urfašismus je definován věčným bojem. Existuje vlastně jen jako věčný boj za uplatnění svých idejí.
• Masový pocit elitářství. Kdo tedy náleží k hnutí nebo ke straně či vyvolenému národu, může se na ostatní dívat shora. Může jimi pohrdat, tento pocit zvyšuje jeho sebevědomí a věrnost k hnutí.
• Urfašistický hrdina očekává s netrpělivostí svoji vlastní smrt. Tento bod je dnes zvlášť aktuální, zejména u určitého typu fašismu, totiž fašismu islámského, jako ho definuje Hamed Abdel-Samad.
• Svou vůli na uchvácení moci přenáší Urfašista na sexualitu.
• Kde politik zpochybňuje legitimitu parlamentu, protože podle jeho představy tento neodpovídá vůli národa, smrdí to fašismem.
• Eco píše: Všechny fašistické školní knihy používají zjednodušený slovník a elementární syntaxi, aby tak potlačily v zárodku instrumenty komplexního a kritického myšlení. Ale my se musíme smířit i s jinými formami „newspeak“, dokonce, i když zaberou formát zdánlivě nevinné talkshow.

Koho se současným politiků v tomto modelu poznáváte?

Turecký vládce Erdogan splňuje prakticky všechny uvedené body. Jeho režim, v němž brutálně potlačuje jakýkoliv jiný názor a nechává zatýkat desetitisíce žurnalistů a úředníků, hodlá zavést trest smrti pro jinak myslící je jednoznačně fašistický a bylo by třeba aby měla Evropa konečně odvahu to otevřeně říct.

Kolik z uvedených bodů splňuje například Miloš Zeman?

A kolik Vladimír Putin? Ten má možná trochu problém s bodem jedna, za jeho mocí nestojí žádná neochvějná ideologie. Tento deficit se snaží kompenzovat příklonem k ortodoxii, k pravoslavné církvi jako fundamentu, na němž buduje svou osobní moc. On, bývalý komunista a příslušník KGB, pro které byla církev největším nepřítelem. Ale prostý pragmatismus jej vede k tomuto obratu, stejně jako mého někdejšího primáře v Popradě na Slovensku. Ačkoliv za návštěvu kostela jako ředitel nemocnice sesazoval primáře z funkcí, po převratu v listopadu 1989 seděl v kostele v první řadě a zpíval z plných plic.

Bod dva se Ruska nikdy příliš nedotkl, ani vášnivá zastánkyně osvícenství Kateřina Velká si nedovolila myšlenky Jeana Jacquese Rousseaua v Rusku uplatňovat. Zde tedy nemá Vladimír Velký moc práce. Body tři, čtyři a pět jsou jako z Ruska vystřižené. Pronásledování novinářů, politiků a intelektuálů, zejména těch, kteří odporují „uzavřenému obrazu Putinova světa“ jsou brutální a končí často vězením nebo i smrtí.

Bod šest je jasnou odpovědí na devadesátá léta, kdy Rusko pod vládou Borise Jelcina nejen ztratilo svou velmocenskou pozici v světové politice, ale zhroutilo se i ekonomicky a stalo se vysmívaným kolosem na hranici Evropy, patřícím ale spíše k rozvojovým asijským zemím.

S tím souvisí bezprostředně i bod osm. Rusko bylo sice přijato (a zase vyloučeno) z G 8, tedy do klubu osmi vedoucích ekonomických velmocí, nebylo zde ale bráno vážně. Mohlo se jen přesvědčit na vlastní oči, nakolik za ostatními ekonomickými velmocemi zaostává. O nacionalismu jako vedoucím bodu současné ruské politiky myslím není třeba pochybovat.

Snad jen body devět a jedenáct jsou zpochybnitelné, ne ovšem bod 10. Členové a hlavně samozřejmě funkcionáři strany „Jednotné Rusko“ , představují novou elitu, která se díky korupci dostala i velkému bohatství a právem mohou na zbytek národa shlížet shora.

Co se oné sexuality týče, stačí si vzpomenout na otevření olympijských her v Soči, kdy předposlední etapu olympijského ohně nesla Putinova milenka a matka jeho dvou dětí. Ostatně Putin se stejně jako kdysi Mussolini rád nechává znázorňovat s obnaženou horní částí těla, aby symbolizoval svou mužskost, potápí se do moře pro předem naaranžované amfory nebo střílí na předem uspaného tygra. Všechno atributy „alfa samce“.

Parlament je v Rusku už dávno vyloučen z politické hry a školní knihy jsou už dávno přepsány – včetně nového pohledu na přepadení Československa 1968. Tedy vlastně staronového pohledu, jedná se opět už o bratrskou pomoc a záchranu spojence před zlým kapitalismem. Jelcinova omluva za vpád vojsk Varšavské smlouvy je „největší chybou“ v diplomacii Ruska devadesátých let.

Je tedy div, že se tento člověk stal vůdcem extrémní evropské pravice? Že podporuje účastí svých ideologů maďarský Jobbik či německou AfD, že se snaží manipulovat americké volby ve prospěch svého duší spřízněného (ale politickým systémem „checks and balances“ limitovaného) Donalda Trumpa a financuje přes rusko-českou banku volební kampaň Marie Le Penové? Do Moskvy se dokonce přijel velkému učiteli poklonit i vůdce historicky znepřáteleného Turecka Erdogan. (Zajímavý byl stisk ruky těchto dvou mužů, oba se totiž dívají místo jeden druhému do očí na své pravice, jakoby tomu druhému ještě stále nedůvěřovali).

Ano fašismus existuje, i když se tak nenazývá nebo se tak nazývat bojí či nechce. Snad proto, že to jméno netáhne. Ideologie ale ano. O to víc, jak strašná válka dvacátého století mizí v zapomenutí času. Ne prosím, nedělám si žádné iluze o současném ukrajinském režimu, který oslavuje Stepana Banderu jako národního hrdinu a jehož zkorumpovanost není navzdory fungujícímu parlamentu menší než zkorumpovanost ruské politické špičky. Svým způsobem se dají obavy východoukrajinského obyvatelstva chápat, ovšem ve stejném rozsahu, jako obavy v Chorvatsku žijících Srbů na začátku devadesátých let, když se nový chorvatský prezident Tudjmann nebál vyvolávat duchy Ustašovců. Jenže Srbové měli smůlu, že tehdy vládl v Rusku ještě Boris Jelcin. Kdo ví, jak by balkánská válka vypadala, kdyby vznikla dnes. Zda by se Balkán nestal ohniskem nového světového konfliktu. Boj totiž patří k poslání fašisty ať už starého nebo moderního. Majdan byl vítanou příležitostí. První válka je už tady. Doufejme jen, že se z ní nestane plošný konflikt.

Evropa musí dokázat, že umí myšlenkám fašismu vzdorovat a že se umí od nich distancovat. Navzdory chybám svých vůdců jako je například Angela Merkelová. Život ve fašistickém systému totiž popírá základní hodnoty, ona „nepostradatelná lidská práva“, kterým se ve svém projevu v roce 1937 posmíval Mussolini. A kterým se vysmívá každý fašista.

Bylo to v předvečer třicetileté války, tedy v pohnutých časech, když na nátlak štýrského vévody Ferdinanda, jinak i českého krále Ferdinanda II., uzavřeli svatební smlouvu tehdy 31 letý hrabě Georg Ludwig  Schwarzenberg s 83 letou Annou Neumann z Wasserleonburgu, paní v Murau.

V podstatě se jednalo o způsob adopce, která tehdy ještě ve Štýrsku nebyla právně možná. Jenže pro obě strany byl tento sňatek výhodný.

Anna Neumann, dcera bohatého měšťana z Villachu se do Murau provdala ve svém druhém manželství – jejím manželem byl Christoph z Lichtenšteina, poslední potomek štýrské linie Lichtenštejnů – ta moravská, která se usídlila Jindřichem z Lichtenštejna v roce 1260 na jižní Moravě, existuje, ja víme, ve svém Vaduzu dodnes. Christoph Lichtenštejn zemřel v roce 1580 (údajně byl homosexuál a jeho manželství s Annou Neumann, které mělo především vyřešit problém jeho dluhů, zůstalo nenaplněno). Anna Neumann se jako protestantka dostala v čase rostoucího tlaku rekatoliziace do stále obtížnější situace.

Zejména po roce 1590, kdy vládu ve Štýrsku převzal mladý arcivévoda Ferdinand, byla situace protestantů ve Štýrsku nezáviděníhodná. Protestanti byli v celé zemi nuceni ke konverzi nebo k emigraci. Samotná vdova – jedno jak zámožná – nebyla schopna své poddané chránit. Proto se Anna Neumann provdala znova a znova – a její manželé umírali jeden za druhým. I její pátý manžel pan z Teufenbachu zemřel příliš brzy. Stará paní se tedy rozhodla k zoufalému kroku. Souhlasila se sňatkem s katolíkem a přítelem zemského vládce Ferdinanda s podmínkou, že její poddaní budou ponechaní v klidu. Zemřela v roce 1623 a mladý hrabě převzal celý její obrovský majetek. (Jen lesy, patřící k panství, mají ještě dnes 18 000 hektarů. Pokud půjdete lyžovat na Turracher Höhe, je celé okolí schwarzenberským majetkem, oblast žila dlouho z těžby železa, kterou zde Schwarzenberkové zahájili a na niž upomíná muzeum ve vesnici Turrach.)

Skurilní problémy nastaly i po smrti Anny Neumann ohledně jejího pohřbu. Protože byla přesvědčená evangelička, odmítali ji katoličtí kněží pochovat v jednom z murauských kostelů. Nicméně její popularita mezi obyvatelstvem, kterému byla po celá desetiletí ochránkyní a dobroditelkou, byla tak velká, že by se kněz, který by jí pohřeb odmítl, dostal do životu nebezpečné situace. Ovšem Rakušáci byli už tehdy mistry kompromisu. Anna Neumann byla nakonec pochována v Elisabethkirche, ovšem pod kostelní stěnou a to tak, aby hlava, ve které byly ony kacířské myšlenky, ležela mimo kostel. Tak je tam pochována dodnes.

Georg Ludwig Schwarzenberg pocházel z rodu, který měl své kořeny ve Francích, přesněji v Dolní Falci, kde stojí hrad Schwarzenberg nedaleko českých hranic dodnes. (Zakladatel rodu Erkinger ze Seinsheimu, kterýžto rod je poprvé dokumentován jménem alemanského knížete Erkingera už v roce 917, přijal predikát „svobodný pán ze Schwarzenberga v roce 1429) Už Georgovi předkové se vyznamenali jako vojevůdci či diplomaté, Adolf ze Schwarzenberka se proslavil překvapivým dobytím města Ráb 19.března 1598 z turecké moci v takzvané „Dlouhé válce“ 1593 – 1615. Za to byl jeho rod povýšen do stavu říškých hrabat  (o jeden stupínek výš než svobodní páni či baroni) a do erbu dostal tureckou hlavu, do které klove havran(Györ – tedy Ráb znamená v maďarštině havrana). Tuto nepříliš hezkou část erbu mají Schwarzenberkové dodnes.

Problém byl v tom, že hrabata Schwarzenbergové byla stále ještě chudá jako kostelní myši. Sice se vyznamenávali na válečném poli či v diplomatických službách, ale do kapsy měli hluboko, což samozřejmě limitovalo jejich společenský vzestup. Získání Murau bylo rozhodujícím zlomem. Georg Ludwig, první Schwarzenberk v Murau, nezapomněl přebudovat středověkou tvrz na kopci uprostřed městečka na výstavní renesanční zámek, který zde stojí dodnes (a je ho možné v rámci organizované prohlídky navštívit)

Když po sobě Georg Ludwig nezanechal mužské potomky, odkázal svůj majetek v roce 1646 svému příbuznému Johannu Adolfovi. Tomu se v roce 1670 podařilo získat titul říšského knížete, který nosí Schwarzenberkové dodnes.

1698 se Ferdinand ze Schwarzenberka oženil s dědičkou hrabat ze Sulze a Klettgau, čímž tyto země v jižním Německu přešly do držení schwarzenberské rodiny. Od tohoto data mají všichni Schwarzenberkové švýcarské občanství. Jd to tím, že hrabata z Klettgau obdržela kdysi za pomoc městu Zürichu proti Habburkům čestné občastnví města pro sebe i všechny své potomky. Z toho důvodu nemusel náš Karel Schwarzenberk po odchodu z Československa 1947 žádat o rakouské občanství, v důsledku čehož by byl ztratil občanství české. Rakouským občanem se nikdy nestal, podržel si prostě své občanství švýcarské, se kterým se už narodil.

Dědic Georga Ludwiga Johann Adolf byl dobrý hospodář.  2.ledna 1660 koupil panství Třeboň od zadluženého arcivévody  Leopolda Viléma, bratra císaře Ferdinanda III. Tento vojevůdce se vyznamenal několikrát v závěrečné fázi třicetileté války, za což mu jeho bratr císař v roce 1647 daroval Třeboň, která byla od roku 1622 v důsledku pobělohorských konfiskací v císařském držení. Leopold Vilém rozuměl ale válčení lépe než hospodaření a tak nakonec, aby se zbavil dluhů, prodal Třeboň Schwarzenberkům, kteří tak vstoupili na českou půdu, kam přesunuli postupně i hlavní sídlo rodu.

Jejich hvězdná hodina ovšem udeřila v roce 1710, kdy zemřel poslední člen české větve rodu Eggenberků Johann Christian a jeho manželka Marie Ernestína ze Schwarzenberka odkázala celé obrovské jmění Eggenberků (ke kterému se dostali v rámci pobělohorských konfiskací) v roce 1719 svému synovci Adamovi Františkovi Karlovi ze Schwarzenberka. Do majetku rodu se dostala panství Krumlov a Netolice, později získali i Hlubokou a Rožmberk. Od roku 1719 patřil rodině i Orlík a schwarzenberský palác na hradčanské náměstí – svůj palác ve Vídni se Schwarzenberkové postavili už o tři roky dříve v roce 1716.

Nejslavnější období prožil rod Schwarzenberků v polovině 19.století, kdy v době vlády neschopného Ferdinanda I. Dobrotivého převzali diplomatické řízení říše tři bratři z rodu Schwarzenberků Johann Adolf II., Felix a Fridrich. Johann Adolf II. (nebo spíše jeho žena Eleonóra) se zasloužil o vznik nejkrásnějšího klenotu mezi českými zámky – české kopie anglického Windsoru,  zámku Hluboká nad Vltavou.

V roce 1804 vznikla tazvaná sekundogenitura. Titul říšského knížete mohl až do té doby nosit jen nejstarší člen rodu. Johann I. Nepomuk (1742 – 1789) předal tento titul svému synovi Josefu II. Jenže Josefův mladší bratr Karel I. Filip (1771 – 1820) se vyznamenal v císařských službách – mimo jiné velel císřské armádě jako generalissimus v bitvě národů u Lipska v roce 1813, a byl tedy povýšen rovněž do knížecího stavu.

Tato mladší větev se sídlem na Orlíku (a s nepoměrně menším majetkem) se vyznačuje především tím, že její vládcové používají prakticky výhradně jméno Karel (náš kníže je už toho jména sedmý). Ovšem jeho syn se jmenuje Johann a tak si člověk dělá oprávněné starosti, jak to s tím rodem teď půjde dál ( i když se bezmála padesátiletý  a stále bezdětný Johann, zvaný Aki, právě letos oženil na zámku v Murau s nevěstou ze slavného italského šlechtického rodu Franceskou Riario- Sforza. Je to už jeho druhý pokus, poprvé byl ženatý s baronkou Dianou Orgovanyi-Hanstein).

Karel VII. se sice pojistil ještě druhým synem Karlem Filipem, nicméně se ukázalo, že tento syn není jeho, ale pochází ze vztahu jeho manželky s podnikatelem Thomasem Prinzhornem. Takže Karel VIII. ze Schwarzenberka asi nebude. Karlova dcera Anna Karolína byla provdána do roku 2014 za známého spisovatele a senáristu Petra Morgana (Queen, Last King of Schotland, The other Boleyn girl, Rush, v současnosti píše seriál Crown pro HBO) ten ji ale zřejmě v rámci krize středního věku i s pěti společnými dětmi opustil a randí teď údajně s americkou herečkou Gilian Andersonovou – i když se přiznám, že v té věci nejsem možná úplně up-to date.

V roce 1979, kdy vymřela primogenitura, se obě Schwarzenberské větve v osobě Karla VII. opět sjednotily do jedné linie – Karel byl adoptován Jindřichem Schwarzenberkem z Krumlova. A po roce 1947, kdy byli Schwarzenberkové v Čechách zákonem Lex Schwarzenberg vyvlastněni, vrátili se na svou mocenskou základnu v Murau. Murau bylo sídlem Karla Schwarzenberga až do roku 1990, kdy se vrátil zpět do Čech, zámek v Murau patří teď jeho synovi.

Na dějiny schwarzenberské přítomnosti v hornoštýrském městečku Murau, kde jejich společenský vzestup vzal svůj počátek, připomíná teď výstava v trvání od 17.června do 14. října 2017

Karel Schwarzenberk je osobně přítomen 14.srpna zhruba od 16 hodiny, kdy po něm bude pojmenováno náměstíčko na Schwarzenbergstrasse, má zde být odhalen i jeho portrét od štýrského umělce Štefana Glettlera.

Pokud se tedy ocitnete toto léto v Horním Štýrsku, bylo by možná zajímavé malebné městečko Murau, kde jsem prožil 16 let svého života, navštívit.

Prohlídky výstavy, která je rozprostřena po celém městečku, s průvodcem jsou v neděli a ve středu v 10:30 hodin, zámek sám se dá navštívit ve středu a v pátek a toto léto i v sobotu ve 14 hodin.

Podrobnosti o programu výstavy se všemi organizovanými podniky na stránce

www.ausstellung-murau.at

Zřejmě se teď na nejméně dva týdny odmlčím – odjíždím na dovolenou a budu zřejm off-line.

Takže pěkný začátek léta, po návratu se zase ozvu.

I když se tento příběh odehrál už v minulém tisíciletí, je starý přece jen pouze dvacet sedm let a proto musím předeslat, že má Popelka nebude jezdit na koni Juráškovi ale v autě a že místo na ples bude chodit na párty.  Jinak je ale tento příběh nejen pravdivý, ale oné slavné pohádce i dosti podobný. Až k určitému bodu.

Naše Popelka se narodila v dobře situované rodině v malém, ale bohatém státě. Rodiče byli v oné zemi sice cizinci, ale protože byli kvalifikovaní a potřební, zacházeli s nimi místní dobře. Protože byla Popelka chytré děvče a její otec byl otevřený a rozumný člověk, nechal ji vystudovat a dokonce udělat si řidičský průkaz, což pro děvčata v jejím věku v oné zemi a v tom čase vůbec nebylo samozřejmostí.

Když jí bylo osmnáct let, přepadl stát, ve kterém žili, zlý soused, který zatoužil po bohatství tohoto malého státečku. Ten nemohl klást odpor a vzdal se. Rodiče i s Popelkou utekli co jiné cizí země. Tam vystudovala MBA tedy International business a našla si práci v marketingovém oddělení firmy Apple.

Když její kolega pořádal Dinnerparty nechtěly jí tam její kolegyně pustit. Byla nejen cizinka, ale byla z nich nejkrásnější a nejchytřejší, kdo už si přeje na párty, kam přijdou mladí a dokonce i bohatí muži, takovou nevítanou konkurenci. Protože ale organizátor této párty byl do naší Popelky tak trochu zamilovaný, pozval ji osobně a ona přijela  – ne na Juráškovi, ale autem – na danou adresu. Hostitel by možná dostal svou šanci, kdyby se na párty neobjevil princ. Pozor, dámy, žádný zbohatlík a miliardář, který si na prince jen hraje. Ne, opravdový princ, sice ne korunní, tím byl jeho strýc, ale přece jen mladý muž z královského rodu. Popelka se okamžitě zamilovala do jeho „všeobjímajícího úsměvu“ a jeho „strhující energie“, kterou čišel. A on se zamiloval do její krásy a do její chytrosti. O šest měsíců později slavili svatbu a tím by měla být pohádka u konce. Zmiňme ještě, že Popelka porodila svému princi čtyři děti, dva syna a dvě dcery, které se podobou bohužel daly spíše na otce, ale i tak nic nekalilo štěstí mladé rodiny. Dokonce ani když starý král, který už cítil blížící se konec, změnil pořadí svých následníků a našeho milého prince udělal princem korunním, takže se tento stal králem a Popelka královnou. Vládnou své zemi dodnes, milovaní svým lidem, protože jsou krásní, milí a hlavně v zemi není žádná demokracie, žádný parlament, kterému by se museli přizpůsobovat a museli by bojovat o přízeň zkorumpovaných poslanců.

A pohádky je konec. Ale přece jen bych se u naší Popelky ještě na nějaký čas zastavil.

Kdo už uhodl její pravé jméno?

Ale jistě, jedná se o jordánskou královnu Ranii. Možná nejkrásnější panovnici na světě, dnes čítající 46 let, milovanou svými poddanými možná ještě víc, než milovali starého krále Husseina, který dal své zemi mír, když uzavřel mírovou smlouvu s nenáviděným Izraelem a ponechal své krajany Palestince na nesprávném břehu řeky Jordán svému osudu. I Rania je Palestinka, stejně jako 60 procent obyvatelstva Jordánska. Vlastně dnes už méně. Země totiž přijala od začátku války v Sýrii 2,7 milionu uprchlíků, čímž populace země narostla na 9,5 milionu. Každý čtvrtý člověk, žijící na území Jordánska je utečenec. Rania, sama uprchlice z Kuvajtu, pro ně dělá mnohé, chápe situaci uprchlíka, protože prodělala stejnou zkušenost. Přesto problematice celosvětové migrace nerozumí. Možná ani nemůže.

Rania nechápe, že Evropa se svými 500 miliony obyvateli byla schopna přijmout jen 1 milion válečných uprchlíků, zatímco malé Jordánsko jich přijalo skoro třikrát tolik. Mlčí už o tom, že malé Jordánsko nedokázalo přesvědčit svého mocného a bohatého souseda Saúdskou Arábii, aby tato přijala třeba jen jednoho jediného uprchlíka. Jordánsko nemá ropu, je chudé, lidé jsou tu na rozdíl od Saúdů zvyklí, že musí pracovat a přesto žije třetina z nich pod hranicí chudoby. Rania vidí potenciál, který noví občané přinášejí. Ano, protože se NEMUSÍ INTEGROVAT – anebo nemají se svou integrací do jordánské společnosti problém. V Evropě je to jinak.

Pro integraci jsou důležité dvě věci. Řeč a práce. To první záleží na imigrantovi, to druhé na hostitelské zemi. Pokud je z obou stran dobrá vůle a hlavně dostatečná kapacita, pak není s integrací problém. Pokud se přišelci domohou určitého slušného životního standartu, nejsou s nimi potíže. Ovšem je to namáhavá cesta a ne každý je na ni připraven.

Nedávno jsem četl článek o Syřanovi, který se stal slavným, když mu podrazila nohy maďarská televizní reportérka a přivedla jej i s jeho malým synkem v náručí k pádu. Televizní záběry z něj udělaly na krátkou dobu celebritu, což dopomohlo k tomu, že dostal azyl ve Španělsku a protože v Sýrii hrával kopanou, mohl ve Španělsku dělat fotbalového trenéra v nižší španělské soutěži. Za plat, který sice nebyl vysoký, ale stačil na slušný život.

Po roce s ním klub rozvázal pracovní poměr. Proč? Syřan se nebyl schopen za celý rok naučit ani jedinou španělskou větu, nedokázal se svými svěřenci komunikovat, samozřejmě že se to projevilo na výkonu mužstva. Byl propuštěn a cítí se být diskriminován. Novinářům řekl, že ho propustili proto, že je cizinec, Arab a muslim. Jen proto, že nebyl schopen zodpovědět ani jedinou otázku ve španělštině, přišli novináři na pravý důvod jeho propuštění.

A právě tady začíná problém integrace, problém kompatibility. Problém, který je stěžejní,totiž zda hostitelská země může mít z imigranta prospěch.

Rania pro to dělá ve své zemi maximum. Nemá to jednoduché, zapojení cizinců do pracovního procesu je svízelné i tam, nezaměstnanost mladých lidí v Jordánsku je 29 procent. Rania bojuje i za zrovnoprávnění žen – a má v tom i úspěch. University v Jordánsku produkují více absolventek než absolventů – to je věc v islámském světě ojedinělá a potvrzuje moji teorii, že v patriarchální společnosti mají ženy šanci se emancipovat jen vzděláním. Což v dané společnosti znamená v podstatě vzpouru. S podporou samotné královny si to mohou očividně dovolit, otcové se skřípěním zubů své dcery na university pouštějí.

Ovšem i při této emancipaci naráží Rania na hranici možného. Netroufne si říci, „odložte hidžáb“. Říká jen, že nošení hidžábu je osobní věc každé ženy. Opravdu tomu tak je? U královny samozřejmě ano, ona sama žádný šátek nenosí (a bylo by opravdu škoda, kdyby nosila), ale v obyčejné rodině, kde je zvykem, že muž může manželku za „neposlušnost“ potrestat tím, že poleje vařící vodou její dceru, aby byla zohyzděná, neprovdatelná a tím pádem ženě celý život připomínala její vinu, je emancipace určitě nemalý problém. (Zdůrazňuji, že muži polévají onou vařící vodou zásadně dcery, nikdy ne syna!) Dobrá, tento zvyk je z Golanských výšin, tedy ze Sýrie (hovořil jsem o tom s lékařem, který tam působil a musel ošetřovat celou řadu takových případů), nevěřím ale, že v Jordánsku je to jinak a že prostá žena v domácnosti má více práv než její syrská kolegyně – Sýrie byla přece také sekularizovaným státem, než ji zničilo arabské jaro.

My ovšem ty emancipované Arabky, produkty Raniiny aktivity, v Rakousku nevidíme. Možná se pro nás stanou neviditelnými, když sejmou z hlavy šátek a oblečou se do normálních šatů. My vidíme denně spousty mladých žen tlačících kočárky v hábitech až po zem a se šátkem na hlavě. (víte, že si Arabky vycpávají šátky ponožkami, aby imitovaly bohatší množství vlasů?) A to zvyšuje ve společnosti nervozitu. Tyto ženy se nehodlají (nebo nesmí) přizpůsobit a integrovat, i když jsou pod společenským tlakem naší společnosti. Tlakem, který očividně ignorují nebo ignorovat musí. V Evropě by je sice podpořily v boji za emancipaci naše soudy, to pro ně ovšem není ani zdaleka taková autorita jako královna Rania. Už proto, že jen málo s nich se smí učit jazyk země, ve které žijí. Jazyk totiž znamená nezávislost, což je v islámské společnosti jen zřídka ženám trpěno. Výjimkou je tedy naše Jordánsko a to díky naší krásné královně Popelce.

Ať už se na arabský svět díváme jakkoliv skepticky, Jordánsko by si podporu evropské společnosti rozhodně zasloužilo. Mnohem víc než nějaký Erdogan nebo další potentáti v tomto regionu. Jordánsko se aktivně zapojilo do boje proti teroru – byl to právě jordánský pilot, kterého šílenci z ISIS bestiálně upálili. Jordánsko hledá konsensus a mír. Zaslouží si za to podporu. Už proto, aby král s královnou mohli nadále panovat a nesvrhl je nějaký šílený generál, jak je v tomto regionu zvykem. Nedovedu ani domyslet, jaké by to mělo následky. Arabské jaro se Jordánska nedotklo, i proto, že lidé svého panovníka a jeho ženu mají rádi a důvěřují jim. Zdá se, že právem. Ale je povinností světového společenství Jordánsko a jeho vládce podpořit a udělat to veřejně a nešetřit ani finančními prostředky. Protože příklady táhnou.

Snad…..

PS: První krůček udělalo právě Německo, které přesunulo svá letadla ze základen z Turecka do Jordánska. Možná by je měli následovat další. Jsou to investice, které se nám všem vyplatí.

Tak už ji tady máme taky. Nejen v Česku, ale i v Rakousku politici poznali, že spolu nemůžou a rozhodli se řešit situaci novými volbami, aby po nich zjistili, že přece jen můžou.

Půjdeme volit skoro ve stejném termínu jako Češi, Schwarzenberkovy výroky o dvojčatech či o jednom národu hovořícím dvěma rozdílnými jazyka nabývají nového skurilního významu.

Jediný rozdíl je snad v prezidentovi.  Ten rakouský nepije, zato kouří „jako fabrika“. Nicméně je to slušný člověk, který nepotřebuje hrát trapná divadla, aby se zviditelnil – občas sice řekne hloupost, ale bonmoty jsou mu cizí. Čili se rakouští politikové mohou spolehnout – na rozdíl od těch českých, na celkem standardní průběh politické krize – o tom můžou čeští politici jen snít – zato je v Praze určitě veseleji než ve Vídni.

Ovšem u nás nejde o ministra financí, tedy podnikatele, který se rozhodl vést stát jako podnik a začal sanací rozpočtu. Tak to totiž dělají manažeři, politikům je rozpočet většinou naprosto u pr…. Tak i v Rakousku. Přes konjunkturu se naše republika nadále zadlužuje, protože je třeba kupovat si hlasy a volební boj je tu v podstatě nepřetržitý.

To se projevovalo v poslední době v práci vlády. Kdykoliv přišel jeden z koaličních partnerů (sociální demokrati a lidovci) s nějakým rozumným návrhem, byla druhá strana okamžitě proti – bála se, že by si její koaliční partner mohl připsat pozitivní body.

Když přišli sociální demokrati s návrhem reformy školství, která je už po celá desetiletí nutně potřebná, zablokovali ji lidovci.

Když přišli lidovci s návrhem daňové reformy, zablokovali ji sociální demokrati. Jen proto, že oba návrhy byly rozumné a mohly by se voličům líbit. A to nelze dovolit.

Hlavní problém rakouské politiky je ovšem v tom, že předsedové politických stran nejsou současně i jejími vůdci. Jestliže je formálním předsedou sociálních demokratů Christian Kern, ve skutečnosti je strana řízena už po celá desetiletí vídeňským starostou Michaelem Häuplem.

U lidovců to bylo ještě mnohem horší. Strana už dávno ztratila svou strukturu a stala se spíše jen spolkem nebo sdružením mnoha spolkům, které hájily především své zájmy, o nějaké politické linii se už dávno nedalo hovořit. Vedle devíti rakouských zemí a jejich hejtmanů (nejmocnější byli hejtmani z Dolního Rakouska Erwin Pröl a Horního Rakouska Josef Pühringer) to byl svaz rolníků, pak hospodářská komora a svaz důchodců, abych jmenoval jen ty nejdůležitější. A všichni měli právo veta a právo na rozhodující slovo. Že byla pozice předsedy strany Reinholda Mitterlehnera za takových okolností nezáviděníhodná, o tom nemusíme zřejmě vůbec diskutovat. Ostatně důkazem neovládatelnosti takové strany je skutečnost, že od roku 2007 vystřídala už 5 partajních šéfů.

Právě tady je třeba hledat jádro současné rakouské politické krize.

U lidovců už v podstatě nikdo nevěděl, jak dál. Reinhold Mitterlehner byl slušný člověk (nesmějte se, tady takoví skutečně ještě jsou) ovšem právě proto naprosto bezmocný proti výše popsané stranické struktuře a proti intrikám zemských hejtmanů. Byl sice místopředsedou vlády, neměl ale právo volit si ministry, které strana do vlády posílala. O tom rozhodoval všemocný Erwin Pröll. A ten měl v Dolním Rakousku po dlouhá léta svou pravou ruku, duševně nepříliš nadaného, ale poslušného muže pro špinavou práci Wolfganga Sobotku (vždyť jsem říkal, že jsou Rakušáci a Češi dvojčata – i my máme svého Sobotku a tentokrát opravdu není co závidět, to je Bohoušek v porovnáním s Wolfgangem ještě úplná hvězda). Nicméně s přibývajícími léty napadlo prvního dolnorakouského faraona Erwina, že by se mohl odebrat na zasloužený odpočinek. A představa, že by to po něm mohl převzít Wolfgang, mu vehnala studený pot na čelo. Že by Dolní Rakousko vládu faraona Wolfganga prvního nepřežilo bez dramatických škod (především například ztrátou hlasů pro ÖVP) bylo Erwinovi naprosto jasné. Bylo tedy třeba Sobotku někam uklidit. A nejlepší ze všeho je kop nahoru. Ze Sobotky byl proti vůli vicepremiéra učiněn ministrem vnitra a ministryně vnitra Mikl-Leitner se stala zástupkyní Erwina Prölla a jeho dezignovanou nástupkyní. Tedy naprosto jednoduchá klasická politická rošáda.

Sobotka dorazil do vlády v době, kdy její komando převzal reformně naladěný sociální demokrat Christian Kern a díky jeho spolupráci s Mitterlehnerem se zdálo, že snad přece jen něco bude fungovat a že se něco pohne. Na což voliči už několik let marně a stále méně trpělivě čekali. A právě v době, kdy se vláda dohodla na programu, na prioritách, které hodlá do konce řádného volebního období na podzim 2018 prosadit, vystoupil náhle Sobotka v televizi s emocionálním projevem, ve kterém obvinil premiéra Kerna z naprostého selhání a vládu z neschopnosti. Zcela pochopitelné jeho vystoupení nebylo. Naivní posluchači ho mohli přičítat jeho vrozené hlouposti, která mu doslova čiší z tváře. Ale jeho vystoupení mělo nedozírné (nebo možná pro některé dozírné) následky.

Jak už jsem řekl Mitterlehner byl slušný člověk a bohužel se cítil být povinen dodržovat pravidla. Když pochopil, že musí Sobotku z vlády vyrazit, informoval o tomto svém úmyslu novou hejtmanku Dolního Rakouska Mikl-Leitner. Cítil se k tomu být povinen – koneckonců delegovala Sobotku do rakouské vlády země Dolní Rakousko. A Mikl-Leitner mu řekla, že to nepřipadá v úvahu. Při představě, že by se Sobotka mohl vrátit do Sankt Pöltenu a domáhat se tam nějakého politického úřadu, se zřejmě skoro zhroutila. A Mitterlehner, protože byl slušný člověk a pochopil, že s idioty ve vládě dále vládnout nemůže, odstoupil.

Vzápětí se sešli grandi lidové strany v Tyrolsku, aby rozhodli, kdo může z jejich pohledu nastoupit jeho dědictví. Přišli tam i penzisti Pröll a Pühringer, kteří si stále ještě nárokovali rozhodující hlas. Už dávno si pěstovali mladého nadějného politika Sebastina Kurze. Ten se kdysi ještě jako student práv ve věku 25 let stal v roce 2011 sekretářem pro integraci (díky své politické kariéře se mu pak už nepodařilo školu dokončit a v Rakousku není zvyklé vystudovat práva během jednoho víkendu v Plzni – tak daleko ještě nejsme). V roce 2013 se pak stal ministrem zahraničí.

Všechna čest, za působení tohoto mladého dynamického muže se začaly hýbat ledy. Z jeho iniciativy jako ministra pro integraci proběhla analýza činnosti muslimských školek ve Vídni s výsledkem, že tam nikdo neumí německy, zato se už čtyřleté děti učí memorovat nazpaměť korán. On to byl, kdo se rozhodl (bez účasti Řecka, což mu Řekové nikdy neodpustili) svolat konferenci balkánských státu a zavřít takzvanou „balkánskou cestu“ uprchlíkům ze Sýrie, Iráku a ze všech ostatních chudých zemí světa. Samozřejmě tím získával body.

Diplomacii si rychle osvojil, ruského ministra Lavrova dost dopálil, když se nenechal v Moskvě chytit do nastražené pasti a nezmínil se o republikách Doneck a Lugansk, nýbrž oznámil, že hodlá navštívit Ukrajinu (právě v Donecku a Lugansku). Doběla rozpálil Erdogana (který ho nenávidí dodnes), když si ho po jednom Erdoganově předvolebním mítinku ve Vídni, na kterém Erdogan označil integraci za zločin proti lidskosti a Turky žijící v Evropě označil za prodlouženou ruku Velkého Turecka, pozval na ministerstvo zahraničních věcí a tam mu oznámil, že už žádné podobné mítinky ve Vídni nebudou, protože je prostě nedovolí.

To bylo v době, kdy ještě Evropa jednala s Erdoganem v rukavičkách a Angela Merklová mu ze všech sil pomáhala v jeho předvolební kampani návštěvou v Istanbulu a tím mu dopomohla k vítězství, na základě kterého přeměnil svou zemi v orientální diktaturu.

Samozřejmě, že všechny tyto kroky mladého ministra došly uznání u rakouského obyvatelstva unaveného a znejistěného invazí desítek tisíc utečenců, kteří nedošli do vytouženého Německa a rozhodli se, že Rakousko taky není zas až tak špatné. Ve straně měl mladý Kurz silnou pozici a staříci typu Prölla a Pühringera si mysleli, že by je a jejich stran zase mohl přivést k moci, kterou ztratili ve volbách v roce 2007 (díky neskutečným korupčním aférám tehdejší černomodré vlády v čele s lidovcem Wolfgangem Schüsselem – jen banka Alpe Adria nás přišla na 17 miliard euro, nákup nefunkčních Eurofighterů na 3 miliardy, prodejem vojenských bytů společnosti BUWOG zašantročil stát na kamarády ministra financí 1,2 miliardy atd. atd.)

A ten mladý kluk, kterého si pěstovali na prsou, se projevil jako onen příslovečný had. Když už ho vychválili do nebes jako jedinou naději jejich strany a před veřejností už nemohli couvnout, řekl jim, že on takovou stranu nepovede. Stanovil si sedm podmínek a řekl, že buď na ně přistoupí, nebo on nenastoupí. Podle principu žerte nebo chcípněte.

Mimo jiné to znamenalo, že on sám si určí do dalších voleb kandidátku.  Ta bude jen částečně z členů strany, zbytek doplní on sám experty, které bude potřebovat pro parlamentní práci. Kdysi jsem už psal o tom, že fungující demokracie se projevuje tím, že na kandidátkách stran samozřejmě figurují na prvním místě sympatické tváře, určené pro podávání rukou a stříhání pásek, ale na spolehlivě volitelných místech (například 2,5,7 – tedy nenápadně) figurují odborníci, kteří pak tvoří zákony. Protože ÖVP musela dával na volitelná místa zástupce ze všech 9 svazových zemí, zástupce rolníků, důchodců, hospodářské komory, lékařské komory atd. atd. na odborníky už prostě nezbylo místo. Tuto praxi se tedy Kurz rozhodl ukončit.

Dále si přisvojil moc nad zemskými hejtmany, místo aby rozkazovali oni jemu, jako to bylo do té doby zvykem, žádal, aby mohl vydávat rozkazy on jim.

Přisvojil si právo veta, pokud by na volebních listinách ve volbách do spolkových zemí byli kandidáti, kteří by mu nevyhovovali.

Právo vybírat si sám ministry do vlády, pokud by v ní byl předsedou nebo místopředsedou – do té doby něco neslýchaného.

Atd.atd.

Grandi nevěřili svým slzícím očím, nezbylo jim ale nic jiného, než souhlasit. Zašli už v PR nového předsedy strany příliš daleko, minuli už dávno „point of no return“ aniž by si toho všimli.

Aby byla pilulka, kterou museli spolknout ještě hořčí, vyhodil nový předseda obratem ze sekretariátu strany všechny jejich lidi a nahradil je svými z mládežnické organizace ÖVP, které dobře znal a kteří ho už rok podporovali a ke všemu změnil BARVU strany – místo tradiční černé (klerikální, protože lidovci vždy hlásali blízkost k církvi, která zde měla také hodně důležité slovo) na tyrkysovou a stranu nazval „Nová ÖVP“ a volební listinu „Liste Kurz – die neue ÖVP“.

Tedy politický převrat jak má být se všemi politickými důsledky.

Otázka je, jak se k tomu postaví rakouští voliči. První ozvuky jsou pozitivní, lidovci stoupli z 22 na 33 procent a dostali se na první místo – fenomén Kurz tedy táhne. Nejvíc ztratila neofašistická FPÖ a její předseda Heinz-Christan Strache. Kurz mu totiž sebral jeho témata – tedy uprchlíky a integraci. I Sociální demokrati pustili chlup ale jen jedno procento. Zda to tak zůstane do podzimních voleb, je otázka.

Kurz nicméně strategicky správně odmítl funkci vicepremiéra, přenechal ji ministru spravedlnosti z jeho strany. V podstatě dělá tedy vše správně, aby mohl na podzim jako historicky nejmladší premiér Rakouska (bude mu 31 let) převzít moc.

Pro mě zůstává jen jedna otázka. Využil Kurz přízeň chvíle nebo celý převrat organizoval sám. Tedy jinými slovy: bylo vystoupení Wolfganga Sobotky jen spontánním projevem jeho přirozené hlouposti – o které nikdo, kdo ho jednou viděl, nemůže pochybovat – nebo to Sobotka udělal na Kurzův podnět, aby přiměl Mitterlehnera k odchodu a zabránil tak práci vlády, která se zdála nabírat správný kurz a přinesla by body nejen ÖVP ale možná ještě ve větší míře SPÖ. Tedy zachoval se Kurz jako státník, který vycítil nezbytnou potřebu restrukturalizace mocenských struktur ve vlastní straně a který má jasnou vizi, kam chce vést Rakousko nebo jako politik, který zaintrikařil, aby odstranil svého šéfa a dostal se tak sám k moci.

Tato otázka zůstává otevřená. Wolfgang Sobotka je nadále ministrem vnitra. Kurz jakožto nadále fungující ministr zahraničních věcí jej odvolat nemůže. Ponechá si jej ale i v nové vládě, pokud by vyhrál volby? Pak by bylo vše jasné, ale bohužel už příliš pozdě. Protože bude po volbách

Napřed jsem si říkal, jestli si náhodou pan prezident nesedl do špatného letadla. Jenže on létá „air force one“, takže přece musel vědět, kam jeho diplomatická cesta vede. Samozřejmě nemůžeme očekávat, že by byl Donald Trump silný v zeměpise. Ale přesto například ví, kde leží Zlín a kde je Moskva, kde má kamarády, ke kterým se nesmí hlásit. Takže určitě věděl, kam letí. Tedy že letí do Saúdské Arábie.

Jeho řeč, ve které vyzýval představitele arabských států, aby se postavili proti islámskému teroru, měla sice hlavu a patu (určitě si ji nepsal sám, ale k dobrému se mu dá započítat, že zaangažoval očividně dobrého spisovatele – možná mu ho poradila Ivanka). Problém byl ve výběru posluchačů. Jestliže řeční v Rijádu, tedy v hlavním městě Wahabismu, který je ideologickou půdou islámského terorismu a oficiální ideologií Saúdské královské rodiny, je to trošku rána vedle. Hlavně proto, že už jen svou návštěvou v Saúdské Arábii posvětil tomuto středověkému režimu všechny jeho způsoby vlády včetně bičování, poprav a mučení lidí, kteří se jen vyjádří pro náboženskou toleranci. Politik, kterému jde skutečně o potlačení teroru a politického islámu, by se měl Saúdské Arábii vyhýbat jako čert kříži a spíše se snažit pohnout celý svět k tomu, aby začal bojkotovat saúdskou ropu a tím přinutil královskou rodinu k tomu, aby přestala terorizovat svět svou scestnou ideologií a třeba i začala přijímat na své území bratry ve víře – tedy uprchlíky ze Sýrie a Iráku. Peněz na jejich zaopatření mají Saúdi víc než dost – možná by si koupili o několik fotbalových evropských klubů méně, ale to by snad přežili.

Těch 22 dětí a mladistvých v Manchestru nepřežilo, protože se jeden šílený mladík z Libye cítil být ideologií válečného wahabismu tak nadšen, že se odpálil do vzduchu, aby zabil co nejvíc „křižáků“ tedy dětí, které právě navštívily koncert své oblíbené zpěvačky.

Odhlédněme od faktu, že si Velká Británie takové imigranty z Pákistánu, Bangladéše, Libye či Indie přeje, má výhrady pouze proti Polákům, Čechům a dalším Evropanům – kvůli nim a ne kvůli muslimům z někdejších britských kolonií vystoupili Britové z Evropské Unie. Vraťme se k americkému panu prezidentovi.

Už samotný čas jeho návštěvy v čase iránských prezidentských voleb byl víc než sporný. Jako by chtěl dodávat munici konzervativním ajjatoláhům, že rozhovory s Amerikou prostě nejsou možné, protože všechno, co Irán udělá, bude od Američanů odmítnuto. Přesto rozhodla velká většina Iránců (58% hned v prvním kole voleb), že prezidentem se má znovu stát Hasan Rúhání, který se snaží vést se Západem dialog, a v podstatě by měl být hlavní spojencem Západu proti islámskému terorismu. Protože šíité jsou hlavními oběťmi Islámského státu a nejvíc nenáviděným cílem wahabismu – ještě před křesťany či jezídy.

Mimochodem ani jediný z teroristů, kteří napadají koncerty a pokojná shromáždění v Evropě či se vyhazují do vzduchu v metru, nebyl šíita. Všichni bez výjimky patří k sunnitskému islámu, jehož mluvčím se cítí být saúdský režim.

Irán by tedy byl přirozeným spojencem v boji proti teroru, kdyby….

• Kdyby Američané dokázali překonat svůj komplex z událostí roku 1978, kdy bylo v Iránu náboženskými fanatiky přepadeno jejich velvyslanectví, a 444 dní drželi Iránci 66 amerických rukojmí, které Američané nebyli schopni vlastními silami osvobodit – a nepodařená osvobozovací akce stála prezidenta Jimmyho Cartera jeho znovuzvolení. Toto trauma Američané nikdy zcela nepřekonali i přes určité pokusy Baraka Obamy. Události 1978 berou stále ještě jako zahanbující políček, protože poprvé poznali, že nejsou všemocní.
• Kdyby se Obama nerozhodl nesmyslně podporovat v Sýrii takzvanou „umírněnou opozici“ v jejíž existenci nemůže věřit už vůbec nikdo a hlavními nepřáteli této chiméry jsou iránští dobrovolníci bojující na straně Bašára Assada. Bez nich by se Alavité syrského prezidenta už dávno museli vzdát přesile Sunnitů, kteří v Sýrii tvoří (tvořili) více než 70 procent obyvatelstva a v Sýrii by byl už dávno založený islámský stát, který by se zřejmě od IS příliš nelišil. Ale právě iránští dobrovolníci drží Assadův režim naživu a ukazují Američanům bolestně, že vsadili na špatného koně.
• Kdyby tu nebyly historické animozity mezi Iránem a Izraelem. Předchůdce Hasana Rúháního, konzervativní iránský prezident Mahmúd Ahmadínežád neustále hrozil Izraeli zničením, snažil se o sestrojení atomové bomby (a dodnes nikdo neví, jak daleko v této snaze dospěl). Izrael má logicky obavy z atomové bomby v regionu, která by se mohla dostat do rukou šílencům – ať už teroristickým milicím nebo vládě vedené nekontrolovatelným psychopatem typu Ahmadínežáda. A Irán je v této snaze určitě nejdále a na základě svého ekonomického i vzdělanostního potenciálu je nejspíš schopen takovou bombu vyvinout. Ovšem právě fakt, že většina Iránců radikály Ahmadínežádova typu navzdory manipulacím náboženské rady ajjatoláh Alího Chameneího odmítla, by měl být podnětem pro Západ a pro USA snažit se vztahy rozvíjet a zkameněliny typu Chameneího tlačit do stále větší defenzívy. Označování Iránu Hasana Rúháního za hlavního nepřítele Západu může vést pouze k oslabení jeho pozice a nástupu nebezpečných konzervativců. Rúhání určitě žádnou bombu na Izrael házet nebude, jenže to by nesměli v Izraeli sedět u moci radiálové typu Netanjaha, kteří k udržení své moci pocit zevního ohrožení potřebují a s radikálními Palestinci si po postavení ochranné zdi očividně nevystačí. Ostatně co se týká náboženského fanatismu – stačí se podívat na to, jak si vlasy zahalují mladé Iránky ( i když jim to ajjatoláh přísně přikazuje) a jak chodí oblečené Saúdky. Postavení žen je v Iránu nepoměrně lepší než v Saúdské Arábii a Irán jakožto dědic prastaré perské kultury je prostě někde úplně jinde než pouštní beduíni. (Koneckonců se zde i přes obstrukce ajjatoláhů chodí k volbám, o čemž se v Saúdské Arábii a Emirátech hovořit nedá) Protože Irán nemusí mít vůči západu komplexy méněcennosti. Právě ty komplexy, které ženou sebevražedné atentátníky k jejich šíleným činům.
• Kdyby tu nebyly tradičně dobré vztahy mezi americkými republikány a Saúdy. Jak je známo, právě v době úroku na newyorská dvojčata byla na návštěvě u otce prezidenta Bushe rodina Bin Ládin, tedy rodina, z níž pocházel vůdce al-Kajdy. Sice se nezvedeného syna oficiálně zřekla, nicméně její členové vyrostli ve stejném prostředí jako on a chodili do stejných náboženských škol hlásajících nenávist ke křesťanství a všem ostatním náboženstvím. V srdci tedy nenávist ale na tvářích úsměv – jde přece o peníze a o osobní blahobyt. Ten by bez amerických těžebních spolčeností nebyl možný. Tyto vztahy očividně přetrvávají.  Proto si Saúdi mohou beztrestně dovolit popravit mluvčího šíitské menšiny jen za to, že si dovolil otevřít téma autonomie severovýchodních saúdských provincií, kde žije šíitská menšina. A kde se nacházejí největší zásoby saúdské ropy. A tím se dostáváme k nejdůležitějšímu bodu…
• Kdyby nebyla ropa. Americké společnosti těží samozřejmě především v Saúdské Arábii a v Emirátech, možný konflikt s místními režimy si prostě nemůžou dovolit. Každé americké vládě je jasné, že absolutní vládci v této oblasti by mohli americké těžební společnosti jednoduše vyvlastnit a nakonec by stejně Západ přišel po kolenou prosit o odpuštění. Že by Saúdi nebyli schopni vlastními silami ropu těžit je nepochybné, pracovat tam neumí nikdo. Obě strany jsou tedy na sobě závislé a dobře to vědí. Ropa, to jsou pohádkové zisky, to jsou miliardy pro ropné společnosti, které na oplátku podporují prezidentské kandidáty při jejich snažení o post amerického prezidenta. I když Trump tvrdí, že si volební kampaň platil sám, zřejmě to nebude tak úplně pravda. Řekl ostatně někdy něco, co by byla pravda? Pokud tvrdil, že se hodlá zcela distancovat od politického establishmentu – a právě toto tvrzení ho do pozice prezidenta přivedlo – v Saúdské Arábii vydal poprvé jasné signály, že to tak žhavé nebude a že je ochoten zájmy tohoto establishmentu nadále podporovat.

Jinými slovy, Amerika zase jednou hraje roli slona v porcelánu. V našich „Parlamentních listech“ a podobných hoaxových stránkách bude tato návštěva potvrzením spiklenecké teorie, že USA spolupracují se Saúdy na zničení Evropy jako takové. Tím se jen zvýší animozity, které jsou vůči USA ve střední a východní Evropě rozšířené a bohatě přiživované ruskými internetovými platformami. USA samozřejmě nemůžou mít zájem na islamizaci Evropy, protože ať už chtějí nebo ne, je Evropa jejich hlavním hospodářským partnerem a přes všechna nabubřelá hesla „America first“, která se ostatně už rozplývají pod vlivem politické reality jím i zůstane. Islámská Evropa, tedy Evropa hospodářsky se rozpadající, nemůže být v zájmu Spojených Států.

Za americkou blízkovýchodní politikou se dá sotva nalézt nějaká jasná strategie. To ostatně Trump dokázal, když prohlásil, že smíření mezi Izraelem a Palestinci je jeho hlavním cílem, aniž by jediným slovem zmínil řešení dvou států, na kterém trvají Palestinci, či aby se vyslovil za zastavení výstavby nových sídlišť na palestinském území, které jsou hlavní brzdou mírového procesu.

Řeči bez činů můžou být nebezpečné. Zejména pokud se pronášejí na špatně zvoleném místě k špatně zvoleným posluchačům. Pokud se ještě k tomu špatně zvolí zloduch, je na malér zaděláno. Je jasné, že jak v literatuře, tak v politice zloducha nutně potřebujete. Bez zloducha (pokud možno na konci poraženého) žádný román neprodáte a nevyhrajete žádné volby.

Jenže pokud máte zloduchy dva (v tomto případě IS a Irán), kteří se navzájem nenávidí víc než by nenáviděli vás, máte problém, protože vám nikdo nebude rozumět. A těžko budete hledat řešení.

Jenže to řešení se tady nabízí. Irán, odpuzený USA, bude hledat spojení na Rusko. Rusko stejně už bojuje v Sýrii po boku iránských dobrovolníků, podporujících polorozpadlou Assadovu armádu. Navíc se do ruského náručí žene i Erdogan (vypuzený Evropou, ne ale USA, jakožto ještě stále člen NATO si dokonce dovoluje zakazovat rakouským jednotkám účast na misích s účastí NATO). Putin tedy získá pozici monopolního zprostředkovatele v syrské válce – jediného vyjednávače, kterého budou nakonec muset akceptovat všechny strany. USA se z blízkého východu budou muset s hanbou stáhnout a tento region odevzdat Rusku. Zůstanou jim Saúdi a ropa. Pokud to Trumpovi stačí…

Ale bude to stačit i americkému politickému establishmentu? Není jen ropa. Jsou tu ještě zbraně. A pokud budou všichni na blízkém východě střílet z kalašnikovů, kam prodají Američané své rakety?

Někdy si zahraje i náhoda. Kdybych nebyl náhodou o víkendu v české republice, nikdy bych nevěřil, že je něco takového možné.  A to, i kdyby mi to vyprávěli. A to přesto, že jsem se už naučil nedivit se v politice ničemu.

Ovšem panoptikum, na které jsem se mohl podívat, překonalo vše.

Pan prezident vyzbrojený holí a trpící silnou virózou přijal demisi předsedy vlády, která vůbec nebyla podána.

Tedy ne, že by si Bohoušek Sobotka takový výprask nezasloužil. Ale pokud člověk dodržuje jen nejnutnější základy dobrých mravů, udílí se takový výprask v soukromí. Ostatně, jestliže se už Sociální demokracie rozhodla páchat sebevraždu, je nemorální, když se tak děje pře namířenými kamerami, i sebevrah má při svém činu nárok na trochu soukromí. Ovšem možná to tak sociální demokrati chtějí.

Bohouš napřed chtěl, aby odešel jeho ministr financí, kterému (a jeho straně) z pohledu pana premiéra nepřiměřeně stouply preference. Když tento odmítl, prohlásil veřejně, že podá demisi. Kdyby v česku fungoval normální prezident, který ctí zákony a ústavu, bylo by to v pořádku. Jenže den před podáním demise si Bohouš očividně uvědomil, že takový prezident v Česku není. Už jen to, že fakt nenormálního prezidenta Bohouškovi unikl, ho zbavuje práva vládnout této zemi. Z pozdního poznání tohoto faktu dostal záchvat a rychle informoval hrad, že svůj úmysl změnil. Informace, která se k slavícímu prezidentovi očividně nedostala, nebo jím nebyla zaregistrována. Viróza je viróza.        Jenže rozumně uvažující politik – dobrá vypusťme slovo rozumně, stačí uvažující politik – zváží takovou možnost ještě předtím, než velkohubě vyhlásí onu demisi, předpokládajíc, že s ním padne celá vláda, protože „tak je to zvykem“. To pan Sobotka neudělal a už tím ztratil kvalifikaci, aby zastával nadále svůj úřad.

Poté, co dostal od prezidenta výprask, zaťal se a jako uražené děcko řekl, že demisi nepodá. Místo toho podává návrh na odvolání ministra financí. Tedy krok, který je naprosto legální a  který měl udělat hned na začátku. Proč to tehdy neudělal, ví zřejmě jen on. Podle zákona je tedy teď všechno v pořádku, ovšem to by zde nesměl sedět zákeřný a mstivý Miloš.

Aby totiž cirkus pokračoval, prezident napřed řekne, že se tím bude zabývat po svém návratu z Číny. Věřím, že se na návštěvu svých čínských přátel těší – koneckonců jim přivezl krtečka – ale problémy nestability vlády v zemi, jejíž je hlavou, by se měl zabývat hned a pokud možno ještě dříve. Vtipný prvek je v tom, že mu tu návštěvu Číny musí vláda povolit.  Pokud by to Sobotka udělal, najde se sotva v Česku (a nejen tam) člověk, který by se neumlátil smíchy.

Jestliže prezident tvrdí, že návrh na odvolání ministra odporuje koaliční smlouvě, má sice pravdu, ale to mu může a má být prd jedno. Porušení koaliční smlouvy může vést jen k vystoupení jedné ze stran z vlády, pokud to tato strana posoudí za vhodné. Prezidenta se naprosto netýká. Je možné, že pro Zemana jsou koaliční a opoziční smlouvy dokumenty mnohem důležitější než ústava či dobré jméno republiky – to už dokázal vícekrát. Tragédie je jen v tom, že ho přesto je ochotna většina národa znovu zvolit.

Možná i proto, že vládní krize m v české republice nádech kabaretního představení typu dobrého vojáka Švejka bez jakéhokoliv dopadu na ekonomiku či život prostých občanů. Všude jinde, dojde-li k vládní krizi, projeví se to v prvním okamžiku oslabením měny a ohrožením rantingu státu s možností zvýšení úroků na státní dluhopisy. Česká koruna se během politických skurilních tanečků na pražském hradě nepohnula ani o haléř. Ekonomům je tedy chování českých politiků úplně u p…… Což je dobrá zpráva pro českou republiku a – pokud netrpí příliš velkým studem – i pro prostého občana české republiky. Možná může být hrdý na to, že se jeho země konečně zase jednou dostala na titulní stránky zahraničního tisku.

Před několika lety se Sobotka se svou stranou upsal ďáblu a teď se snaží prohlásit podpis na oné smlouvě psané krví za neplatný. Jak víme z českých pohádek, většinou se to podaří. Ovšem pouze v těch pohádkách, proto je máme tak rádi. Zda Bohouš dostal těch pohádek ve svém dětství k poslechu příliš mnoho a uvěřil v jejich pravdivost, se můžeme jen dohadovat. Každopádně se ale tak chová. A vypadá to dost hloupě, no řekněme, abychom pana premiéra neurazili – naivně.

Když po minulých volbách vstupoval do koalice s Andrejem Babišem, věděl, s kým má tu čest. O morálním profilu svého partnera si nikdy nemohl dělat příliš velké iluze. Členství v komunistické straně, spolupráce z STB (tedy samozřejmě soudně nepotvrzená) atd.

Když vybuchla aféra Čapí hnizdo, sociální demokraté drželi basu. Proč? Protože tehdy jejich preference vypadaly dobře a doufali, že ještě vystoupají. Jenže opak se stal pravdou. V okamžiku, kdy klesly na 12 procent a před ně se tlačí jak ODS, tak komunisté, propadli panice. A začali kopat. Do všeho, nejvíc ale do sebe.

Myslím, že je každému jasné, že Babiš se obohacoval vždy jen v mezích zákona. O morálce je zbytečné mluvit, ovšem o jeho nemorálnosti nemohli mít Sobotka a spol. pochybnosti od prvního okamžiku. Jak v případě Čapího hnízda, tak i při akciích Agroferu využil jednoduše zákony, které takovým transakcím napomáhaly – mimochodem byly přece vydány jeho současným největším kritikem Kalouskem – a s tichým souhlasem Bohuslava Sobotky. Takže v čem je problém? Čím Babiš své koaliční partnery překvapil natolik, že teď štandopede požadují jeho odvolání?

Samozřejmě je jeho rozhovor s redaktorem MF Dnes skandál. Zřejmě mnohem horší než akcie Agroferu či Čapí Hnizdo. Ovšem na druhé straně, kdo z jeho koaličních partnerů kdy věřil, že si Babiš pořídil své noviny jen pro svou zábavu? Všichni o tom vždy věděli, dnes se z toho snaží udělat aféru. Zajímavé je, jak široká koalice se proti Babišovi postavila – od komunistů zcela vlevo až po ODS zcela vpravo, všichni požadují jeho odchod z politiky. I ti nejproblematičtější jedinci typu Kalouska jsou najednou zarputilýomi ochránci politické morálky. Protože, jak už jsem řekl, nezákonné aktivity se zřejmě Babišovi dokázat nedají.

Tu mě napadá jen jedna věta: “Opakem svatého není hříšník ale svatoušek.” Žasnu, kolik takových svatoušků se najednou vyrojilo.

Abychom si rozuměli. Strana nebo hnutí, jak chcete, tedy ANO,  samozřejmě do demokratického politického systému nepatří. Demokratická strana se vyznačuje demokracií zdola, čili členové volí své zastupitele a ti zase svou stranickou špičku. Aby si někdo stranu koupil, určoval své lokální šéfy a ti zase určovali, kdo může ve straně působit je naprosto asymetrický model, který nemá s demokracií nic společného. Ovšem Babiš a jeho strana je produktem stejné frustrace, jako například Trump, Beppe Grillo ale i Emanuel Macron. Ti všichni opustili lůna svých politických stran (Trumpa skutečně není možno považovat za pravého republikána) a založili „nepolitická“ hnutí, tedy hnutí mimo etablovaných politických stran. Nedůvěra lidí k těmto stranám totiž dosáhla maxima a je očividně nezvratná. Příliš dlouho přihlížely obohacování malé skupinky lidí a nezasáhly, buď že toho nebyly schopné nebo že doufaly, že taky něco z té kořisti utrhnou pro sebe. V prezidentských volbách v Rakousku získaly tzv. „velké strany“ tedy sociální demokrati a lidovci dohromady dvacet procent hlasů. Ve Francii 25 procent. Lidé je prostě nechtějí, odmítají je a jsou ochotni volit kohokoliv, kdo nabídne alternativu. Ať je to charismatický dobrodruh typu Macrona nebo bláznivý miliardář typu Trumpa. Nebo tichý hospodář typu Andreje Babiše. Představa, že bohatí nekradou, protože už mají dost, má něco do sebe. Oni nejsou odkázáni na úplatky. Oni podnikají a upravují fungování společnosti a její zákony tak, aby se jim podnikalo lépe. Převádějí tedy ilegální obohacování na zcela novou úroveň – v podstatě na úroveň legální. Jestliže si ovšem svět myslel, že Češi vyřeší na rozdíl od Italů své problémy Babišem tiše a bez křiku, hodně podcenil český smysl pro humor. Zatímco Beppo miluje humor slovní, česká politika přešla k humoru akčnímu. Při něm se zasmějete víc, i když někdy jen přes zuby.

Podivné spojenectví levicového fanatika a obdivovatele čínského komunistického systéme či ruské fašistické diktatury Miloše Zemana s ekonomem a podnikatelem západního typu Andrejem Babišem může spočívat v tom, že jsou oba produkty stejného fenoménu – oné lidské frustrace a proto se i jejich voličský potenciál dost podobá.

Co nelze Babišovi upřít, je, že Česká ekonomika se v posledních několika letech výrazně zastabilizovala a patří v současnosti k nejstabilnějším v Evropě. O hospodářském ročním růstu HDP o 2,9 procenta si můžou ostatní evropské země s výjimkou Německa jen zdát. Nezaměstnanost je nejnižší v Evropě a poprvé po mnoha letech se Česká republika může pochválit přebytkem státního rozpočtu a snižováním státního zadlužení. To vše hovoří pro Babiše. Samozřejmě – podnikatel bohatne více ve fungující ekonomice. Jestliže si sociální demokrati chtějí toto ovoce přivlastnit, měli by se chytit za nos zrekapitulovat, že byli v reformních krocích spíše brzdou a kamenem pod kolem vozu – viz jejich úpravy jinak naprosto potřebného zákona o elektronických pokladnách – s jejich přispěním z něho vznikl paskvil.

To, že ve společnosti vládne představa, že co podnikatel to podvodník, je také jejich zásluha. Oni svým kontrolním bláznovstvím vytvořili podobnou psychózu, která mnohého malého živnostníka položila.  Jejich snaha kontrolovat a kontrolovat je prostě nad tolerancí prostého občana a voliče. Kdyby se byli ujali právě těchto malých lidí, kteří se vlastní iniciativou stávají z příjemce sociálních dávek a příspěvků v nezaměstnanosti platiči daní a dokážou občas zaměstnat i několik dalších lidí, vypadalo by to s jejich preferencemi dost jinak. Jenže Sociální demokracie nedokázala překročit svůj stín – a sklízí za to zasloužené plody a propadá hysterii.

Nesmírně mě pobavil i ministr zahraničí Zaorálek, kterého jsem zatím považoval za rozumného člověka. To když tvrdil v televizi, že Sociální demokracie musí jednat tak, jak jedná, aby „UMOŽNILA FUNGOVÁNÍ VLÁDY AŽ DO ŘÁDNÉHO VYPRŠENÍ FUNKČNÍHO OBDOBÍ.“

Tak z této argumentace se mi skutečně točí hlava. Doufám, že jsem něco nepochopil.

Každopádně je to historie hodná Haška. Tedy ne nočního vlka Michala, ani Dominátora Dominika, ale rudého komisaře, intenzivního pijáka a člena Strany mírného pokroku v mezích zákona Jaroslava. Pokud si on myslel, že hloupost rakouské administrativy začátku dvacátého století není  možno překonat, události o sto let později jeho tezi jednoznačně vyvracejí.

Myslím, že by se vyřádil i dnes.

Bohoušku, tys to posral. To ani Péťa se svou milovanou sekretářkou nebyl pro smích tak jako ty. A i on pochoval svou stranu.

Vzdej to a uvolni místo svému nástupci. Možná dokáže převést tvou stranu v příštích volbách přes pětiprocentní hranici a tím do parlamentu. S tebou se to asi už nepodaří.