Category: Blog

Anatomie


Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim je ukončeno. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát, byl ztracen.
Měl jsem štěstí, že jsem měl skvělého pedagoga, jenž dokázal i z tak nudného předmětu, jakým anatomie nepochybně je, udělat napínavé téma a dokázal je i naučit. Přitom nebyl asistent Kutál lékař, nýbrž doktor biologie. O to lépe ale učil. Byl to mladý chlap, který s námi rád zašel na pivo či na koncert, ale koho v hospodě nebo na koncertě viděl, či kdo s ním dokonce seděl u stolu, musel počítat s tím, že bude ve středu či ve čtvrtek nemilosrdně zkoušen. Nezapomenu na jeho radost, když mne konečně dostal na anatomii oka a mohl mi onu jednu nedostatečnou zapsat. Ale právě jen tu jednu, jež se – jak už jsem napsal – tolerovala. Byla to porážka, jaká nebolí, ale naopak utužuje přátelství – jako když vás kamarád konečně jednou po dlouhé době porazí na tenise.
Nicméně nám v průběhu oněch dvou semestrů anatomie nahnal tolik strachu, že nikdo z celého kroužku nenašel odvahu přihlásit se na předtermín. To jej pobouřilo. Přišel do praktik a podrážděně se zeptal, proč se nikdo z nás nepřihlásil.
„Ale vždyť anatomie je tak těžká! Nejsme na ni ještě dost připraveni,“ namítali jsme.
„Jestli jste připraveni, o tom rozhoduji já,“ prohlásil. „Tady jde o věc cti. Nepřipustím, aby se právě z mé skupiny nikdo nepřihlásil. A tak jsem už přihlásil – vás,“ ukázal na mne.
„Ale praktická zkouška je už za dva týdny,“ zaštkal jsem.
„Praktickou zkoušku zkouším já,“ uvedl mne na pravou míru.
„Aha,“ pravil jsem a bylo mi o něco lépe. „Co když ale nebudu vědět?“
„Tak se půjdete projít na čerstvý vzduch, pročistíte si hlavu a pak se na zkoušku vrátíte. Je pro mne věcí cti, aby můj student nepropadl!“
Za těchto okolností mi připadala ona praktická zkouška už o hodně méně strašidelná a tak jsem se na ni vydal v dobré náladě a laxně oblečen do džínů. V aule už pobíhalo dalších třináct kandidátů, všichni v oblecích či v šatech, což mne zmátlo. „Vždyť je to jen praktidká zkouška,“ namítal jsem a v tašce jsem svíral bílý plášť. Uprostřed chumlu kandidátů seděla paní docentka Malínská a libovala si.
„Jen se podívejte na ta moje kuřátka. Jak se pěkně pooblékala, jak beerou tu zkoušku vážně. A to je ještě jen praktická zkouška, představte si!“
Zatímco se kuřátka houfovala okolo nadšené paní docentky, já se ve svých džínách styděl za rohem.
„Kde je asistent Kutál?“ troufal jsem si na otázku, protože jsem našeho asistenta nikde neviděl. Dbal jsem přitom na to, aby ze mne byl vidět zpoza rohu jen obličej.
„Ten musel dnes náhle odcestovat,“ pravila paní docentka. „Dnes zkouší paní docentka Holibková.“
Docentka Holibková, manželka přednosty, byla jako zkoušející dost obávaná. Rozhodně se od ní nedalo čekat, že by mne nechala projít na čerstvém vzduchu a pak mi dala ještě jednu šanci, pokud ztratím niť, cévu či nerv. Začal jsem se potit.
Napřed byl ovšem ještě písemný test. Až jeho absolvování opravňovalo kandidáta nastoupit ke zkoušce praktické a zvládnutí této pak ke zkoušce teoretické, která se měla uskutečnit zhruba za deset dní. Takový průběh vyžadoval, že písemný test musel být vyhodnocen, což mi poskytlo trochu času. Pospíšil jsem si s vyplněním testu, jak se jen dalo a pak pádil přes celou Olomouc, abych se navlékl do obleku. Stihl jsem to tak tak. Začalo se právě zkoušet, první dva kandidáti už byli u mrtvoly, aby projevili své praktické znalosti. Pak se náhle otevřely dveře a vstoupila paní docentka Holibková.
„Kdo chce jít dnes ke zkoušce?“ zeptala se.
Rozpačitě jsme se po sobě podívali. „Všichni, samozřejmě.“
„Ach tak, myslela jsem, kdo by chtěl jít dnes na teoretickou zkoušku.“
Jak jsem už řekl, teorie se měla zkoušet až za deset dní. Pomocná vědecká síla na anatomii Kroupa se zvrátil v křesle a zasténal – „Na to nejsem dostatečně připraven.“
V mém rozhodnutí sehrála roli především skutečnost, že jsem měl jít příštího dne na svatbu sestřenice. To znamenalo, že se zítra a v neděli stejně nic nenaučím a navíc se zítra s přízrakem zkoušky z anatomie v zádech ani nebudu moci na svatbě bavit. Se sebevražednou odvahou, sledovanou ustrnulými zraky ostatních přítomných, jsem zvedl ruku.
„Já,“ hlesl jsem.
Paní docentka se rozzářila. „Tak pojďte pane kolego, jen pojďte.“
Její muž, přednosta Holibka dostal v ten den očividně chuť si trochu zazkoušet a k tomu podobné sebevrahy potřeboval. Samozřejmě, že takových odvážlivců nebylo nazbyt (slovy dva) a tím pádem nepřipadalo v úvahu, že by mne jeho manželka mohla od praktické zkoušky vyhodit, tím mně zavřít cestu k teoretické a svého manžela frustrovat nedostatkem kandidátů, jež by mohl zkoušet. Otázky tedy skutečně nebylo možno označit za těžké. Arterie iliaca komunis je jedna z největších cév lidského těla a kdo by ji nepoznal, ten by opravdu neměl an studiu medicíny co hledat. Ovšem pak se paní docentka překonala tím, že mi dala hádat, z které ruky pochází pažní kost, kterou mi vrazila do ruky – z levé či pravé. Za těchto podmínek nemohla praktická zkouška skončit jinak než jedničkou a byl jsem posunut k panu profesorovi na další část zkoušky.
Když jsem vstoupil do místnosti, seděl profesor Holibka spolu s mým dobrým přítelem Milošem Petříkem (prvním sebevrahem, jenž se rekrutoval z oné první dvojice, jež nastoupila ke zkoušce, ještě když jsem se převlékal do obleku) nad velkým nákresem ženských pohlavních orgánů. Téma je očividně tak uchvátilo, že mi pan profesor jen nepřítomně pokynul, abych si vybral otázky. Krabice s otázkami byla za jeho zády, při trošce drzosti jsem si mohl vybrat otázku, jakou bych chtěl. Jenže prvák na medicíně tu drzost prostě nemá. Vybral jsem si konsternovaně naslepo tři otázky a pak profesor mi pravil: „Jděte se připravit na chodbu.“
V tašce na chodbě jsem měl učebnice anatomie, ale strach mi znovu nedovolil do nich nahlédnout, i když jsem byl na chodbě sám. Co kdybych byl přistižen?
Nicméně zkouška proběhla harmonicky, pan profesor byl dobře naladěn, chápal, že téma, které hodlal odpřednášet teprve příští středu, nemůžu znát do detailů. Nebudu dále napínat, stejně jako přítel Petřík jsem si odnesl jedničku a slavili jsme spolu až do bílého rána, kdy jsem se – dosti překvapivě – probudil na zastávce tramvaje číslo 5 v Neředíně. Že jsem potom stihl ještě i odjet na onu svatbu – autobus odjížděl v osm – se podobalo malému zázraku.
Nemusím dodávat, že několik následujících týdnů jsme byli s Milošem nejnenáviděnější osoby v ročníku. A dělalo nám to moc dobře.

Řidičský průkaz


Boj o řidičský průkaz byl mým prvým tvrdým střetnutím s rakouskými úřady. Prosím tedy tímto čtenáře o trpělivost, protože to byla srážka tvrdá, trvala dlouho a proto je i příběh poněkud delší. Rakušané si totiž na svou úřednickou tradici, založenou ještě císařem Františkem Josefem, potrpí.
Začalo to v podstatě úplně nevinně. Protože jsem spořádaný občan, informoval jsem se už krátce po příchodu do Rakouska, jak je to s řidičským průkazem, tedy zda mohu s českým řidičským průkazem řídit auto s rakouskou poznávací značkou. Bylo mi sděleno, že to není problém, že stačí zajít za okresní úřad s jedním svědkem, který dosvědčí, že člověk jezdil s vozidlem po Rakousku bez nehody a průkaz bude bez problémů přepsán. Kolega Maričič, pocházející z Bosny, to tak udělal a teď vlastnil rakouský řidičský průkaz, i když na cestu po serpentinách z Murau na Stolzalpe potřeboval místo mých sedmi skoro dvacet minut. Když se tedy přiblížil rok pobytu, zašel jsem na příslušný referát okresního úřadu opatřen jednou důvěryhodnou svědkyní .
„Ten průkaz vám přepsat nemůžu,“ pravila mi tamější úřednice nevzrušeně.
„Proč ne?“
„Protože to je slovenský řidičský průkaz. A se Slovenskem nemáme smlouvu o vzájemném uznávání řidičských průkazů.“
„To není slovenský řidičský průkaz,“ opravil jsem ji. „To je slovenská kopie českého řidičského průkazu. Moje žena totiž ještě v době, kdy jsme žili na Slovensku, zapomněla vybrat můj řidičák z kalhot a vyprala jej.“
Paní se podívala do papírů a odpověděla. „To vám nepomůže. S Českou republikou tu smlouvu nemáme tady.“
„A s kým ještě?“
„Ještě se Spojenými státy americkými, Austrálií a Severní Koreou,“ odtušila znovu bez známky jakýchkoliv emocí a tak jsem se dozvěděl, že se nacházím v dobré, i když poněkud nehomogenní společnosti.
„A co mám tedy dělat?“
„Budete muset udělat řidičské zkoušky,“ pravila.
Když musím, tak holt musím, pomyslel jsem si. Odjel jsem tedy autem k autoškole a vešel dovnitř. Byl tam ochotný pán. Když jsem mu vylíčil svůj problém, projevil pochopení a pravil, že to nebude obtížné zorganizovat k dalšímu řádnému termínu. Že bych si jen měl přikoupit jednu až dvě jízdy a… Podíval se z okna.
„Vy máte ale grazkou poznávací značku,“ řekl.
„Protože je to auto mé ženy a ta má trvalé bydliště v Grazu,“ připustil jsem. „Já ale bydlím tady a do Grazu jezdím jen na víkendy. Já žádné auto nevlastním.“
„Pak to u nás nejde,“ mínil. „Pokud máte auto s grazkou značkou, musíte se informovat na dopravním inspektorátu v Grazu.“
A tak jsem tedy vzal dovolenou a šel na dopravní inspektorát v štýrském hlavním městě. Přišel jsemna úřad o půl osmé ráno, vytáhl si číslo 65 a čekal do půl jedné, než na mne přijde řada.
„Vy ale máte bydliště v Murau,“ pravila mi dáma za přepážkou.
„To ano,“ přiznal jsem. „Ale tam mi řekli, že protože mám auto s grazkou poznávací značkou, musím se hlásit tady u vás.“
„Vy jste cizinec,“ pravila ona dáma oduševněle. „Tak to se informujte na úřadu zemské vlády. Ti budou vědět víc, my pro vás nemůžeme nic udělat“
Na to jsem neměl moc chuti. Chodíval jsem si na onen úřad prodlužovat pobytové a pracovní povolení. Stával jsem tam ve frontě s dámami, o jejichž povolání nemohlo vzniknout příliš pochybností. Byly všechny nápadně oblékané, nápadně namalované a byly to oficiálně tanečnice, tedy umělkyně se smlouvou na dílo. Protože se tak staraly o blaho místního obyvatelstva a jeho duševní vyrovnanost, jakož zřejmě i díky svému vzhledu, mívaly přednost a když jsem k úředníkovi vstupoval já, dalo mu námahu odstranit ze svého výrazu zbožný úsměv a nahradit ho přísnou komisní tváří.
Radu jsem dostal od sestry Evy z Prahy. Když se dozvěděla o mém problému, řekla mi, že ona má takzvané dvojité bydliště. Pokud člověk přinese potvrzení, že má druhé bydliště v zahraničí, může jezdit s řidičským průkazem daného státu. Potíž je jen v tom, že se to potvrzení musí dát přeložit a každý rok se musí obnovovat.
Byl jsem ochoten pro klid duše něco investovat. Odjel jsem do Popradu, tam jsem si nechal na cizinecké policiii (protože i tam jsem byl cizinec) vystavil potvrzení, že tam mám bydliště, nechal jsem si ho za hříšný peníz přeložit do němčiny a odvezl na okresní úřad v Murau. Tam jsem pak dostal potvrzení, že můžu používat svůj slovenský (či vlastně český?) řidičský průkaz na rakouských silnicích. Tak to šlo další dva roky a zdálo se, že mír je nastolen.
Poté mi zavolal kamarád, jenž trénoval fotbalisty v nedalekém St.Lambrechtu. „Poslouchej, ty máš řidičák na to dvojité bydliště?“
„Mám,“ přiznal jsem.
„Tak to pozor. Rakušáci právě zrušili příslušný zákon, už se s tím řidičákem jezdit nedá.“
„A co mám dělat? Zítra jedu do Čech, tam mne budou kontrolovat na hranici!“
„Mám tip. Informovali jsme se u právníka v Judenburgu. Ten nám řekl, že protože ten zákon přijali se zpětnou platností, odporuje to ústavě a je formálně neplatný. Než to ústavní soud vyřeší, můžeš ještě jezdit. Dobrá zpráva je, že současně s tím novým zákonem schválili smlouvu o vzájemném uznávání řidičských průkazů mezi Českou republikou a Rakouskem. Takže až se vrátíš, můžeš si ten řidičák konečně nechat přepsat.“
Vyrazil jsem do Prahy. Po cestě tam nebyl problém. Při návratu už ale pohraničník čekal.
„Víte, že s tímto řidičským průkazem nesmíte v Rakousku jezdit?“ zeptal se triumfálně a strčil si jej do kapsy.
„Vím, že byl přijat příslušný zákon,“ odpověděl jsem informovaně. „Ale vím taky, že je napaden a předložen na posouzení ústavnímu soudu, protože byl přijat ze zpětnou platností a tím porušuje základní lidská práva. A do rozhodnutí ústavního soudu je tedy ten zákon neplatný a můj řidičák právě naopak platný. Takže mi jej pěkně vraťte.“
Vychutnal jsem si úžaslý obličej celníka, převzal od něj můj průkaz a druhý den vyrazil na okresní úřad, nechat si jej konečně přepsat na rakouský.
„Ale to je slovenský řidičský průkaz,“ pravila dáma za přepážkou. „Sice bylo schváleno uznávání řidičských průkazů s Českou republikou, Austrálií a USA, se Slovenskem a Severní Koreou ale takovou smlouvu stále ještě nemáme.“
„To už jsme tu jednou měli,“ odpověděl jsem. „To není slovenský řidičský průkaz, nýbrž slovenská kopie českého. Já jsem dělal autoškolu v Olomouci a dostal jsem své řidičské oprávnění v České republice. To ostatní je věc pračky.“
„No, pokud byste mohl přivézt z Čech potvrzení, že jste dělal řidičskou zkoušku opravdu v Česku, pak bychom jej možná mohli uznat. Ale potřebuji to potvrzení rychle.“
Zavolal jsem tedy rodiče a poprosil jsem je, zda by nemohli vypátrat, kde se nachází podklady z mé autoškoly a nemohli mi nechat vystavit na základě těchto materiálů řidičský průkaz, na němž bude české razítko. Zavolali mi za týden zpět. Z Olomouce poslali mé podklady skutečně do mého rodiště v Novém Jičíně. Jenže když jsem se přestěhoval do Popradu, poslali všechny mé papíry tam, takže se nacházejí na Slovensku. Bylo mi jasné, že není pomoci. Na jakémkoliv potvrzení, které bych dostal, by se nacházelo slovenské razítko a razítko je v Rakousku naprosto nejdůležitější věc.
Pochopil jsem, že jsem ztracen a šel jsem za šéfem, abych mu vysvětlil, že zřejmě nebudu moci jezdit v Rakousku autem. Rozčílil se a zavolal přednostu okresního úřadu. Objasnil mu, že vzhledem k tomu, že mám pohotovosti na telefonu a musím jezdit na vzdělávání a za rodinou, potřebuji nutně řidičský průkaz a je v zájmu okresu, jehož zdravotní zabezpečení by jinak bylo fatálním způsobem ohroženo, aby milý přednosta našel řešení.
Přednosta okresního úřadu prokázal pochopení a dal mi okamžitě termín na setkání u něj na úřadu. Když jsem tam přišel, svolal krizové sezení, na kterém se kromě něj zůčastnila ona dáma, jež mi vytrvala odmítala vydat rakouský řidičský průkaz a pak ještě úřednice z oddělení pokut. Ta se radovala nejvíc.
„To jsem ráda, že jsem vás konečně našla, pane doktore. My vás hledáme už několik měsíců. Nezměnili jste náhodou v Grazu adresu?“
„Ano,“ připustil jsem. „Ale jen má žena, já bydlím na Stolzalpe tady v okrese.“
„Jenže vaše auto má grazkou poznávací značku. Musíte vaší paní říci, že se musí v Grazu přehlásit. Ale to je v pořádku, tady máte složenku na 2000 Schilinků. Tisíc je za předjíždění na zákazu a tisíc za přejetí zebry. Před půl rokem v Triebendorfu. Tak to bychom tedy měli.“
Zbytek rozhovoru se odehrál v příjemné atmosféře, kdy se všichni tři přítomní shodli na tom, že pro mne nemůžou nic dělat.
„Ale,“ pravil mi přednosta důvěrně. „jen mezi námi. Můžu vám prozradit, že protože onen zákon, jímž se ruší povolení k jízdě při dvojitém bydlišti je protiústavní, máme směrnici ministerstva vnitra, že takové ježdění nemáme stíhat.“
„A vědí to i celníci na hranici?“ chtěl jsem vědět.
„Tak to nevím,“ odpověděl. „To je jiné ministerstvo.“
Rozhodl jsem se uchopit býka za rohy. Odjel jsem k autoškole, auto jsem ale zaparkoval o sto metrů dál u nákupního střediska a bez dalších problémů jsem si vyjednal termín na zkoušku řidičské způsobilosti, když jsem si předtím musel přikoupit dvě jízdy.
Před termínem zkoušky se ale začaly věci komplikovat. Nejdřív si vzal dovolenou šéf, pak i kolega Maričič. Stále nic znepokojivého. Pak ale přišla letní slavnost na Stolzalpe a kolegyně Prettenthaler si v mírném alkoholickém rauši vymkla kotník. Dostala sádru, a sice sádru chodící a tak se dostavila do práce – poprvé a naposledy – v sukni, takže jsme mohli obdivovat její hezkou nohu (tu jednu nezasádrovanou) protože jinak chodila jako správná emancipovaná žena pouze v kalhotech. Nicméně o několik dní později přišel někdo na nepříliš inteligetní nápad zorganizovat fotbalové utkání lékařů proti ostatnímu personálu nemocnice. Někdejší aktivní fotbalista doktor Laszlo si neuvědomil, že od doby, kdy hrával za dorost klubu GAK prošlo skoro dvacet let a že váží o třicet kilo víc než tehdy. Při hlavičkovém souboji si přetrhl křížový vaz v koleně a zmizel na neschopence. Začínalo být těsno. Zejména, když v den zkoušky nepřišel do práce ráno ani kolega Buchebner. Na telefonický dotaz mi jeho žena sdělila, že včera hodně slavil a není ve stavu, aby mohl do práce přijít. Když jsem naléhal, sdělila mi, že trpí zvracením a závratěmi a do práce určitě nepřijde. Zůstali jsme tedy s Prettenthaler na celé oddělení včetně intensivní jednotky sami, přičemž ona seděla na kolečkovém křesle.
Přesto jsem sjel do Murau na zkoušku. Rozhodl jsem se, že mne v mém úsilí získat ten zatracený průkaz nezastaví vůbec nic. Na oddělení jsme vyhlásili krizový režim, jenž spočíval v tom, že kolegyně Prettenthaler zaujala ve svém kolečkovém křesle strategickou pozici před jednotkou intenzivní péče a všichni pacienti, potřebující doktora, či dokumentace vyžadující její pozornosti či nějaké korektury se vozila k ní. Že takové řešení nebylo optimální a nemohlo vydržet celý den, snad nemusím zdůrazňovat.
„Prosím vás,“ prosil jsem majitele autoškoly pana Michelitsche. „Nahoře v nemocnici je jen jedna kolegyně se zlomenou nohou. Mohl byste mne při zkoušce zařadit do první skupiny, abych se mohl vrátit rychle na oddělení?“
„Sedněte si,“ pravil on bohorovně a do první skupiny poslal tři mladíky.
Náhle se otevřely dveře a objevil se Michelitsch senior, bývalý šéf firmy, nyní v důchodu a můj pacient.
„Ale pane oberarzt,“ zvolal. „Co vy tady děláte?“
„Čekám na zkoušku,“ odpověděl jsem poněkud nerudně.
Mladý Michalitsch za stolem zbystřil: „Cože, oberarzt? Kde?“
Zkouška dostala rázem rychlý a hladký průběh. Na mou zkoušku teorie se dostavil dokonce přednosta okresního úřadu osobně a mé dva společníky, s nimiž jsem měl být zkoušen současně, poslal kouřit za dveře, aby se mnou mohl být o samotě. Za těchto okolností opravdu nebylo obtížné zkoušku udělat. S čerstvým potvrzením jsem se hnal na okresní úřad, protože byl pátek a blížilo se poledne, kdy úřad zavírá a na mne čekala v sobotu cesta na Slovensko. Paní, jež mi po dva roky vytrvale odmítala řidičský průkaz vydat na mne už čekala s žádaným dokumentem v ruce (nemusel jsem tedy psát žádné formuláře a čekat na jeho vydání) a za novou růžovou rakouskou kartičku mi odebrala můj český (slovenský) řidičák, podepsala mi potvrzení o jeho převzetí a popřála mi vše nejlepší.
Moje euforie trvala až po hranici v Kittsee. Mladá slovenská celnice převzala mé dokumenty a pravila: „Viete, že podľa vyhlášky 330 nesmiete s týmto vodičským preukazom jazdiť na Slovensku?“
Všichni zřejmě pochopí, že se o mne pokusil srdeční infarkt.
„A prečo?“ chtěl jsem vědět.
„Pretože s Rakúskom nemáme zmluvu o vzájomnom uznávaní vodičských preukazov a preto potrebujete preukaz medzinárodný.“
„Prepáčte,“ omluvil jsem se. „Ale v Rakúsku sa akosi nedostanem k tej vyhláške 330 a preto som o tom nevedel.“
„Nebuďte drzý,“ řekla podrážděně. „Tentoraz vás ešte pustím, ale nabudúce už neprejdete.“
Pochopil jsem, že je zle. Naštěstí měl můj kamarád v Popradě novou přítelkyni, pracující u policejního sboru. Ještě z Bratislavy jsem jí zavolal, vylíčil jsem jí můj problém. Že mi byl odebrán slovenský řidičský průkaz výměnou za rakouský a teď mne nechtějí nechat jezdit po Slovensku. Slíbila, že se zeptá, co se dá dělat. A slovo dodržela. Zavolala mne za několik dní a řekla:
„V podstate je to asi tak. Teraz by si mal ísť k vám na okresný úrad a nechať si vystaviť potvrdenie o strate vodičského preukazu.“
„Ale já jsem jej neztratil. Mně ho vyměnili,“ zaúpěl jsem.
„To je jedno,“ pravila trpělivě. „To potvrdenie by si si potom mal nechať preložiť a s ním potom prísť osobne do Popradu na dopravný inšpektorát.“
„Panebože,“ uniklo mi.
„Ale pán poručík ťa prosí, či by si nemohl jednoducho prísť a podpísať prehlásenie, že si ten vodičák stratil.“
Tak jednoduché je někdy řešení, když je lidé hledají. Odjel jsem tedy do Popradu, podepsal jsem – i když se špatným svědomím – potvrzení, že jsem můj řidičský průkaz ztratil na neznámém místě a dostal jsem nový, čerstvý, který vlastním dodnes.

Alkohol z pohledu lékaře


Alkohol je metla lidstva, alkohol je jediná volně prodávaná droga, alkohol je poživatina, alkohol je utěšitel osamělých lidí.
Alkohol se samozřejmě vyskytuje v nejrůznějších podobách a tiskne své kontury celé lidské kultuře. Všimli jste si, že kultura zemí, kde se pije víno je zcela jiná než těch, kde je národním nápojem pivo? Má to samozřejmě svůj důvod. V zemích, kde se urodí víno, je klima mnohem příznivější a umožňuje lidem žít venku, na náměstí v kolektivu, domů se chodí jen přespávat. V zemích, kde se už víno neurodí a lidé jsou odkázáni na pití piva, se žije spíše doma, pokud se lidé setkávají, tak v hospodách, čili pod střechou a tam se sedí a nekorzuje, život je tedy spíše uzavřený. I jídlo odpovídá těmto dvěma kulturám, ve vinných oblastech jako je třeba Itálie je to zelenina, chléb, ryby sýr, prostě lehká strava, protože jinou by tělo v tamějším horku nestrávilo. Pivní oblasti jako Čechy nebo Německo se vyznačují dobrým tučným vepřovým, klobásami, zelím, protože takto plný žaludek v tamějším klimatu zahřívá. A ono to pivko či sklenička vína nejen zvyšuje náladu, ale snižuje cholesterol, snižuje krevní tlak a zabraňuje vzniku srdečního infarktu. Takže by ho člověk vlastně mohl považovat za lék.
Alkohol se ovšem chová jako každý jiný lék – jak věděl už Paracelsus, lék se od jedu odlišuje pouze podanou dávkou. Jestliže opatrní konzumenti mohou z jeho vlastností profitovat, ti, kdo to přeženou, jsou potrestáni. Buď hned opicí s bolestí hlavy a nevolností, případně později cirhózou jater, alkoholovou demencí čili zblbnutím v horším případě pak Korsakovovou psychózou, tedy zblázněním. Kdo jednou viděl krvácející jícnové varixy, dívá se na lahev s alkoholem maximálně podezřívavým pohledem. Ovšem…
Měl jsem jednoho pacienta, říkejme mu Müller. Byl to už starý pán nad osmdesát let, veterán z druhé světové války a žil ve vesnici Turachu. Turach je obec odřezaná od světa, která vznikla v časech, když se kníže Schwarzenberg rozhodl těžit v té oblasti železo. Jenže železo časem došlo a obživa zmizela. Naštěstí se poté rozmohl turismus a v horách nad Turachem na takzvané Turacherhöhe bylo vybudováno lyžařské středisko. Obci Turach to příliš nepomohlo, spíše naopak. Poslední mladší lidé se odstěhovali na Turacherhöhe a obec se definitivně vylidnila. I hospoda „U horníka“ je otevřena jen v zimní sezónu, v létě zde definitivně chcípl pes. A co pak teprve na podzim, kdy přijdou mlhy a zima a turisti ještě nepřijeli a hospoda se neotevřela.
Poprvé jsem se s panem Müllerem seznámil v jedné z nočních služeb. Přivezla jej dcera a pohled na starého pána nebyl nijak lákavý. Špinavý, nemytý určitě už několik týdnů a pokálený až na záda. Byl v bezvědomí, podle typického zápachu (zjistitelného až když jej sestřičky osprchovaly a tím pádem se k němu mohl člověk příblížit bez plynové masky) jsme ale příčinu bezvědomí lehce identifkovali a následný krevní test s 3,6 promile alkoholu nám dal zapravdu. Pan Müller byl ožralý jako svině.
Dcera se za otce velmi styděla, byla to distingovaná dáma, žijící ve Vídni. Vyprávěla nám, že s otcem pravidelně telefonuje a že jí byl už nějakou dobu podezřelý. Když se ale dnes vůbec nehlásil, rozjela se z Vídně na Turach a tam jej našla ležícího vedle postele na zemi v tomto stavu a zavolala záchranku. Dalším vyptáváním jsme se dozvěděli, že tento stav většinou odstartuje setkání válečných veteránů, které se odehrává někdy v září. Tam se otec rozpije a potom už nedokáže přestat.
Druhý den na vizitě stál pan Müller vedle postele v pozoru jako na přehlídce, na oslovení se ohlásil břeskným „zde“ – vlasatně „hier“, považoval se za zcela zdravého a dožadoval se propuštení domů. Museli jsme mu dát zapravdu, byl opravdu zdravý jako řepa, dokonce ho z jeho opice ani nebolela hlava. Takže jsme se rozloučili a on odjel zpět na svůj Turach.
O rok později se situace do puntíku opakovala. Opět záchranka, za níž v autě trpěla zfrustrovaná dcera z Vídně. Pan Müller v bezvědomí, páchnoucí močem a výkaly a tentokrát s 3,9 promile. Osprchovali jsme jej, strčili do postele a nechali vyspat.
Následující den stál na vizitě opět jako ve svých mladých letech, když nosil uniformu Wehrmachtu ve skvělém stoji spatném vedle postele a odpovídal na všechny mé otázky stručně a přesně. Nezdržel jsem se.
„Poslouchejte, pane Müller, to je už podruhé, co vás přivezli v takovém hrozném stavu.“
„Jawohl, Herr Oberarzt,“ odpověděl s pohledem upřeným před sebe.
„Vaši dceru vaše chování opravdu velmi mrzí,“ podotkl jsem.
„Jawohl,“ souhlasil.
„Prosím vás, nemohl byste si dát s tím alkoholem trochu pozor?“
Teď se na mne konečně podíval. Zatvářil se smutně, jeho vojenské držení těla povolilo. A pak pravil: „A pane doktore, co já tam mám na tom Turachu jiného dělat?“
A mně nezbylo, než mu dát zapravdu.

Informovany souhlas


Rozhodl jsem se začít publikovat některé zážitky z mého medicínského života. Spisuji je už několik měsíců, což má co do činění s nastupující mojí zapomětlivostí. Přiměl mne k tomu strach, že by některé historky mohly zmizet v hloubce zapomění, jakož i skutečnost, že nikdy nebudou publikovatelné jako “vzpomínky lékaře” či něco podobného, protože takových titulů už vyšly spousty a nehodlám věhlasným pánům profesorům konkurovat. Zkusím to tedy aspoň takto. Takže dnes první z příběhů, snad se bude těm, kteří na tu stránku kliknou a najdou čas a odvahu, aby se do textu začetli, líbit.

Informovaný souhlas
je dokument, který podepisuje pacient dřív než se na něj lékaři vrhnou, aby mu provedli něco, čím poruší kontinuitu jeho tělesné soustavy. Čili operaci, gastroskopii, punkci či něco podobného, někteří šílení juristi už chtějí informovaný souhlas i před odběrem krve – vždyť se za tímto zákrokem skrývá přece tolik nebezpečí! Formuláře, formuláře a zase formuláře, v nichž musí pacient zodpovědět řadu otázek o nichž většinou nemá ani tušení, kdy je mu vysvětleno do detailů, co se s ním bude dít a jsou mu jmenovány všechny možné komplikace, se zákrokem spojené, dokonce i takové, které se staly jen jednou v historii a to někdy okolo roku 1970 v nemocnici uprostřed džungle v jihovýchodní Asii. Pokud se i po popsání všech těchto možných hrůz rozhodne zákrok podstoupit, podepíše informovaný souhlas. Žádný strach, pokud se operace nepodaří, nebo dojde k nějaké komplikaci, o níž byl poučen a před níž byl varován, stačí pak říci, že stejně ničemu nerozuměl a může vymáhat náhradu škody. Je na lékaři, aby dokázal, že pacienta poučil a to „na jeho mentální úrovni.“ Což je někdy opravdu neřešitelný problém.
Juristé totiž nazývají pacienta „svéprávným“, tedy takovým, který všemu rozumí – samozřejmě až do chvíle, kdy se něco stane. Pak samozřejmě nerozuměl ničemu a každý právník je to ochoten dokázat. Svéprávný pacient se tak mění na člověka vyžadujícího i nemožné ale bez nejmenší ochoty nést nějakou spoluzodpovědnost. A takto to vypadá v praxi:
Dostali jsme na příjem paní Riha (čili Říhovou, jak by se jmenovala v Česku). Někdejší ředitelka školy z jižního Štýrska, trápenou bolestmi zad. Zahájili jsme fyzikální léčbu, ta jí ale nedělala dobře. Zábaly byly moc horké, elektrika byla bolestivá a ve vodě v perličkové koupeli se necítila vůbec dobře. Přestavěli jsme léčbu, ale tím jsme si moc nepomohli. Po masážích se cítila jako rozlámaná, po ultrazvuku ji strašně bolela hlava a fyzioterapeutka přišla k ní za účelem individuálního cvičení zrovna, když si potřebovala pospat. Vysadili jsme tedy fyzikální léčbu a nasadili tablety proti bolesti. Ty jí ale nedělaly dobře. Kromě toho, že tablety jako takové z principu nesnášela, po těchto ztratila chuť do jídla a trápila ji nevolnost. Změnili jsme tabletky, po těch nových ovšem neměla celé úterý stolici a to ji nesmírně trápilo a frustrovalo. Změnili jsme léčbu ještě jednou, ale po dalších tabletách dostala nesnesitelné svědění kůže.
Za daných okolností jsme se rozhodli, že pomůže už jen skalpel. Bylo to zákeřné, protože pak by byla paní Říhová přesunuta na ortopedické oddělení a martyrium s ní bychom tak delegovali. Ale internisti se s ortopedy stejně nidky neměli rádi a podobné zlomyslnosti patří k dennímu chlebíčku. Udělali jsem magnetickou rezonanci páteře a ta prokázala opravdu zúžení míšního kanálu s tlakem na z míchy vycházející nervy. Tedy důvod k operaci tady byl. Zavolali jsme k paní Říhové specialistu na operace páteře a ten s ní probral celý plánovaný zákrok, probral s ní možné komplikace a nechal jí na pokoji formulář informovaného souhlasu na podpis.
Další den byla středa. Přišel jsem na vizitu a zeptal jsem se paní emeritní ředitelky, jak se ohledně operace rozhodla.
„Jak se mám rozhodnout, když mi nikdo nic nevysvětlí,“ řekla uraženě. „Nevím vůbec, co se se mnou má stát, nevím, co se mnou chcete dělat. S čím mám tedy souhlasit?“
Protože – jak už jsem se zmínil – panuje mezi ortopedy a internisty jakási nedůvěra, pomyslel jsem si, že kolega ortoped zřejmě své vysvětlení pořádně odbyl a pacientka nic nepochopila. O jejím intelektu jakožto emeritní ředitelky se nevyplatilo pochybovat. Usedl jsem tedy s ní ke stolu, nechal jsem si přinést kus papíru a následující půlhodinu jsem strávil tím, že jsem jí kreslil míšní kanál, ze něho vystupující nervy a kreslil jsem, jak chirurgův skalpel tyto stlačené nervy osvobozuje a tím zbavuje paní Říhovou jejích bolestí. Sestry převracely oči v sloup, mladí kolegové nervózně stepovali na místě, ale prokázal jsem nebývalé kreslířské umění a nesmírnou trpělivost. Šlo přeci o to, dostat paní Říhovou na ortopedii. Po oné půl hodině jsem ji požádal o rozhodnutí, zda se nechá operovat. Odpověděla, že si to musí rozmyslet a že odpoví zítra. Odcházel jsem s pocitem dobře vykonané práce.
Ve čtvrtek byla primářská vizita. „Tak jak jste se rozhodla, paní Říhová?“ zeptal jsem se.
„Jak se mám rozhodnout?“ zalkala. „Nikdo mi nic nevysvětlí, nikdo mi nic neřekne. Já vůbec nevím, co se se mnou zamýšlí a vy mne nutíte k nějakému rozhodnutí.“
Zalapal jsem po dechu. „Ale vždyť jsem vám to přece včera všechno vysvětlil.“
Primář po mne šlehl nepřítelským pohledem. „Pacientka očividně vašemu výkladu nerozuměla, pane kolego. To je umění komunikace, podat pacientovi informaci tak, aby jí rozuměl a aby ji byl schopen vnímat. To je třeba se učit, to je třeba trénovat. Ale vy mladí pacienty zahltíte odbornými výrazy, kterým nemůžou rozumět a pak po nich vyžadujete rozhodnutí. Nedivte se, že pak máte na krku tolik žalob.“
„Ale vždyť já jsem vám přece všechno nakreslil…“
„Nakreslil?“ podivila se pacientka. „O tom nic nevím.“
Zatímco jsem bledl vztekem, ujal se paní Říhové pan primář. Sedl si k ní a začal jí vysvětlovat, jak její nervy budou osvobozeny operačním zákrokem od nepříjemného a bolestivého tlaku. „Představte si, že tohle je nerv,“ pravil a vzal ji za paži. „A takto jej svírají kostěné výrůstky vaší páteře,“ dodal a sevřel její paži mezi palec a ukazováček své pravice. Paní Říhová bolestivě zasténala.
„Vidíte,“ zajásal primář a povolil stisk. „A takhle ten stisk nervu uvolní chirurgův skalpel a vy nebudete mít žádné bolesti. Podejte mi papír,“ zavelel, když si všiml ještě stále nedůvěřivého pohledu paní emeritní ředitelky. Následovalo čtyřicet minut výkladu s nákresem, který se podle mého soudu nemohl rovnat tomu mému včerejšímu – dobrá, uznávam, že nejsem objektivní. Po čtyřiceti minutách se pan primář zeptal paní Říhové, zda je tedy ochotna nechat se operovat a ona odpověděla, že teď už všemu rozumí, že si to chce ale rozmyslet a odpoví zítra.
„Vidíte,“ pravil šéf, když triumfálně opouštěl pokoj. „Tak je třeba postupovat. Ale vy se to prostě nechcete naučit. A na semináře o komunikaci se taky bráníte jít. Ale tak se nikam nedostanete. Kde byste byli beze mne?“
V pátek jsem se objevil na vizitě v poněkud podrážděné náladě. Chování paní ředitelky ve čtvrtek mi dosti hnulo žlučí. „Tak jak,“ uhodil jsem na ni. „Dáte se operovat nebo ne?“
„Když mně nikdo nic neřekne,“ zabědovala paní Říhová. „Nikdo mně nic nevysvětlí…“
„Tak dost,“ uťal jsem ji a tentokrát už jsem se ovládal jen stěží. „V úterý vám všechno vysvětloval půl hodiny ortoped, ve středu půl hodiny já, včera s vámi o tom hovořil tři čtvrtě hodiny pan primář. Další hovory se vést nebudou. Potřebuji vaše rozhodnutí. Ano nebo ne?“
„Já si to chci rozmyslet,“ zalkala.
„Do zítřka,“ řekl jsem. „Mám víkendovou službu, když mi zítra sdělíte souhlas s operací, jsem schopen pro vás ještě na neděli zajistit překlad na ortopedii a na pondělí operaci. Ale zítra to musím vědět.“
Přišla sobota a já jsem vstoupil na pokoj paní ředitelky ve výslužbě. „Tak jak zní vaše odpověď.“
„Ale když mně nikdo nic nevysvětlil!“ zaprotestovala.
„A už ani vysvětlovat nebude,“ pravil jsem. „Ano nebo ne.“
„Tak potom ne,“ řekla.
„V pořádku,“ souhlasil jsem. „Protože nepomohla ani fyzikální léčba…“
„Ta to všechno ještě zhoršila,“ opravila mne pacientka.
„… a protože nechcete žádné bolesti tišíci prostředky…“
„Ty já nesnáším,“ upozornila mne.
„…a protože odmítáte i operaci, nemáme žádné možnosti vám pomoci.Můžete odjet domů.“
„Ale já mám bolesti,“ řekla uraženě. „Nemůžete mne v takovém stavu přece propustit z nemocnice.“
„Můžu,“ řekl jsem. „Může pro vás zítra někdo přijet, aby vás odvezl domů?“
„Já nikoho nemám!“ opáčila. Nevím proč mne tahle odpověď vůbec nepřekvapila.
„Dobrá, zajistím vám sanitku. Je ale možné, že budete muset transport zaplatit.“
„Nezaplatím,“ pravila rozhodně. „Přijela jsem sanitkou sem, odjedu sanitkou zase domů. Nač jsem si celý život platila pojistku?“
Bohužel nebylo možné v neděli vyjednávat s pojišťovnou o převzetí nákladů za transport – úředníci mají na rozdíl od nás lékařů volno. Určil jsem tedy termín odjezdu domů na pondělí s tím, že hned ráno se spojí sekretariát s pojišťovnou a zjistí, zda tato převezme náklady za převoz. Za trest jsem musel absolvovat ještě nedělní vizitu, na níž se už ale téměř nemluvilo. Nebylo o čem, paní Říhová byla na mne hodně naštvaná. Pravila pouze, že takové jednání si od lékaře nezasloužila a ani si nedovedla představit, že by se k ní mohl lékař takto surově zachovat. Že očekávala, že jí někdo její stav vysvětlí, ale v tom že se hrozně zklamala. Neodpověděl jsem a opustil jsem její pokoj.
Vlastně jsem měl jít po víkendové službě domů a taky jsem se k tomu chystal. V devět hodin mi ale zazvonil telefon. „Tady je doktor Maier,“ představil se muž na druhé straně. „Já jsem obvodní lékař paní ředitelky Říhové. Jak se jí daří a jaké s ní máte další úmysly?“
„Žádné,“ odpověděl jsem a jen stěží jsem přemáhal své emoce. „Odmítla jakoukoliv léčbu, jak konzervativní, tak i operační. Propustili jsme ji, dnes jede domů.“
„Ne,“ zařval zoufale doktor Maier, až jsem skoro pustil sluchátko. „To se nesmí stát! To nemůžete udělat! Já nenastoupím do práce! Já jsem na neschopence a to má svůj důvod a ten se jmenuje Říhová! Já jsem si nechal operovat kyčel a zapřísáhl jsem se, že nenastoupím do zaměstnání, dokud nebude případ Říhová vyřešen. Ona sedí denně v mé ordinaci. Denně mi nejméně hodinu vypráví, jaké má bolesti v zádech. Denně mi vypráví, jak jí má léčba nepomáhá. Nesmíte ji propustit, prosím vás o to!“
„Ale co s ní mám proboha dělat?“ zaúpěl jsem teď já. „Veškerou léčbu odmítla.“
„Zadržte transport,“ řekl doktor. „Posílám starostu!“ A zavěsil.
Nechápal jsem co má na mysli, ale právě z toho důvodu jsem transport opravdu pozdržel. Starosta se objevil těsně před dvanáctou. K tomu je třeba podotknout, že překonal vzdálenost 190 kilometrů a od mého rozhovoru s obvoďákem uplynuly necelé tři hodiny. A nejenže se objevil, ale měl s sebou i doporučení obvodního lékaře na hospitalizaci. Pro případ, že by paní ředitelka Říhová po prvním rozhovoru s operací nesouhlasila, měli jsme jej přijmout jako pacienta, aby mohl svůj rozhovor s ní opakovat. Doktor Maier byl vynalézavý – zřejmě mu šlo opravdu o život či přinejmenším o existenci.
„Víte, já jsem soused paní ředitelky,“ vyprávěl mi starosta. „Ona za mnou chodí denně a vypráví mi, že ji bolí záda. Jednou jsme zapomněli s manželkou na noc zamknout dům. Probudím se v noci a ona seděla v naší ložnici vedle mé postele. A když jsem otevřel oči, začala mi okamžitě líčit své bolesti. Ona se nesmí vrátit do obce bez operace, věřte mi, to by byl náš konec.“
Podobné příběhy mají happy end. Měl jej i tento. Po hodinovém rozhovoru se starostou souhlasila plačící paní Říhová se zákrokem a podepsala informovaný souhlas k operaci. Starosta byl ale dostatečně nedůvěřivý, aby se přesto nechal přijmout jako pacient – oficiálně pro bolesti zad – a vydržel na oddělení, dokud nebyla paní Říhové převezena na ortopedii a následoval ji až před dveře operačního sálu. Zřejmě jen díky tomu si nedovolila vyskočit z lehátka a se zdůvodněním, že jí nikdo nic nevysvětlil, uprchnout do neznáma. Pochopil jsem, jak velká je autorita komunálního politika v romantickém prostředí jižního Štýrska.
Operace se podařila, paní Říhová byla tak šťastná, že koupila personálu našeho oddělení obrovskou zabijačkovou mísu, šťastný byl starosta i obvodní lékař.
Předpokladem informovaného souhlasu pacienta je dobře mu objasnit pozitiva a rizika plánovaného zákroku. Někdy je to opravdu těžké. Ale s dostatkem trpělivosti a vynalézavosti jakož i spolupráce nemocničního a soukromého zdravotního sektoru se zapojením politiky v pravý okamžik jde opravdu skoro všechno.

Dialekty


S tou babylonskou věží to nebyl dobrý nápad. Dal totiž všemohoucímu možnost předvést zase jeden z jeho velmi podařených žertů a vytvořil stovky rozličných jazyků, aby se lidé nemohli dohovořit. Což o to, podařilo se mu to nad očekávání. A aby nebyla ani trochu nuda, mluví lidé nejen česky, slovensky, francouzsky nebo německy, ale hovoří tak jak jim zobák narostl – totiž dialekty. V Čechách a na Moravě ten problém není až tak vypouklý a tak jsou pěstování moravskoslezského nářečí mým přítelem ze studií Vrbou, či blog Ostravaka ostravskeho věci milé, nicméně nebrání našemu vzájemnému porozumění. I když sestra Eva, původem z Prahy, měla v naší české (nebo spíše moravské) komunitě na Stolzalpe nemalé problémy se slovy jako kobzole, šufánek či sopel. Spisovné jazyky vymysleli totiž lidé až poté, když Evropou natáhli politické hranice a v rámci nich se pokoušeli vytvořit pocit národního uvědomění a sounáležitosti. Přesto má stále Slovák z Turzovky k Valachovi ze Vsetína jazykově mnohem blíž než ke krajanovi z Michalovec.
Jsou ovšem země, kde jsou dialekty spisovnému jazyku mnohem mnohem vzdálenější, než je tomu u nás a já měl tu smůlu, že mne osud zanesl právě do těchto zemí. Tvrdý trénink začal už při mé první návštěvě rodiny mé budoucí (a současné) ženy. Můj budoucí tchán popadl po mém příjezdu svého jediného syna (tedy budoucího – a současného švagra) a zmizel s ním neznámo kam a ponechal mne v péči čtyř sester mé (budoucí) ženy (tedy budoucích švagrových), její matky (budoucí – vždyť víte co), dvou tet a jedné sestřenice. Pokud se vám to zdá být samo o sobě už dost tvrdé, pak přidám informaci, že rozhovor vedla teta Maňa, nejstarší z přítomných, hovořící nejčistším východoslovenským dialektem. Už jste se s ním někdy setkali? Pokud ne, tak jen krátná informace na úvod: Jedná se o podivnou směs polštiny, ukrajinštiny, maďarštiny, němčiny a ojediněle se najdou i anglická slova (například ambrela – deštník). Vzdálený vliv slovenštiny se dá vystopovat taky, chvilku to ale trvá. Potřeboval jsem tlumočníka nejen tehdy, ale i později, když nám teta Maňa hlídala děti. Když mne poslala k sousedům pro „čarvený harčok a kanvu na šmalc“ nezbylo mi, než si příkaz zapamatovat foneticky a pak čekat, do mi sousedé vlastně dají. Když jsem měl vymalovat schodiště, držela mi žebřík a neustále důrazným hlasem kromě řady naprosto nesrozumitelných pokynů připomínala „trimaj drabinu“.(Pro ty zvlášť zvědavé překládám do češtiny – “Drž se žebříku”) Tehdy jsem ovšem nevěděl, co po mně chce, nicméně byla s mým výkonem velmi spokojena a referovala, že jsem dělal vše přesně podle jejích rad. Když jsem jednou po návratu z práce hledal manželku a zeptal se tety, kde by mohla být, dostalo se mi odpovědi: „Ta u sklepu“. Po půlhodině mi začalo být nápadné, co žena tak dlouho ve sklepě dělá, teprve později mi došlo, že polsky (a tím pádem i východoslovensky) se obchod řekne sklep.
S tímto tréninkem – řekl by si člověk – nemůže už nikoho nic překvapit. Chyba lávky. Rakousko je hornatá země stejně jako Slovensko, což vede k izolaci jednotlivých údolí a vývoje vlastních nářečí. Navíc se jedná o skutečně okrajovou německy hovořící oblast – stačí se podívat na mapu- do níž zasahují vlivy slovanské (Vídeň), maďarské (Burgerland a jižní Štýrsko), slovinské a italské (Korutany). Aby to nebylo tak nudné, skládá se Rakousko vlastně ze tří rozdílných etnik, která kdysi předtím, než Luther vymyslel spisovný německý jazyk a Goethe ze Schillerem jej přivedli k dokonalosti, patřila k třem odlišným germánským kmenům a vyvinula tedy i vlastní řeč. Dolní Rakousko, Štýrsko a Korutany jsou vlastně poněmčení Slovani ( i když o tom hrozně neradi slyší), Horní Rakousko, Salzbursko a Tyroly jsou Bajuvaři, tedy vlastně Bavoři a ve Vorarlbergu žijí Alemani, tedy vlastně jeden ze švýcarských kmenů, který se z nepochopitelných důvodů rozhodl zůstat věrný Habsburkům a nepřidat se k švýcarskému spříseženstvu. (Až někdy přijedete do Bregenzu a budete se snažit porozumět domorodcům, pochopíte, že to bylo rozhodnutí naprosto mylné).
Když jsem nastupoval do práce, vyzbrojen certifikátem o absolvování jazykové zkoušky na Goethově institutu ve Vídni, byl jsem naplněn sebedůvěrou – vždyť jsem přece zprávám v rakouské televizi, přednášené komentátorem s typickým rakouským jménem Josef Broukal, docela rozuměl. Mělo mne čekat bolestné vystřízlivění. S hrůzou jsem pochopil, že v horním Štýrsku se německy nehovoří, ba nikdo tam ani německy nerozumí – tedy aspoň ne němčině v mém provedení. Což o to, s těžkostmi s pacienty jsem počítal, horší ale bylo, že nesrozumitelně hovořil i zdravotní personál, kolegové doktoři a dokonce i polobožsky uctívaný profesor Graf. Když na konci prvního ranního sezení pronesl „Hamanovos?“ (Německy „Haben wir noch etwas – máme ještě něco?“) udělalo se mi zle. A nemělo zůstat jen u toho. Byl jsem v první noční službě dostatečně vynervovaný i bez toho, že mne náhle zavolala sestra Sabine a volala vzrušeným hlasem do telefonu: „Herr Doktor kumans uma, kumans uma!“ Pochopit, že volá „Kommen Sie rüber!“ tedy „přijďte na druhou stranu“, bylo na samé hranici mých schopností. Když na mne kolega Scheuch vydával zvuky „Í á!“ trvalo mi taky chvilku, než jsem pochopil, že nepovažuje za osla ani mne ani sebe sama, ale říká mi „Ich auch“ tedy „Já taky.“
Při ultrazvukových vyšetřeních jsem se marně snažil pacientům vysvětlit, že se mají otočit na levý bok. Na mé výzvy ve spisovné němčině: „Drehen Sie sich, bitte, auf die linke Seite,“ reagovali většinou nechápavým „Ééééh?“ Teprve saniťák mne uvedl na pravou míru, když pacientovi poručil „Umadraahn!“ a oni ihned věděli, co chci a na tu levou stranu se bez dalšího odmlouváni otočili. Předpokládám tedy dodnes, že ony dvě poslední uvedené německé věty jsou svým významem totožné.
Poslední, komu jsem začal rozumět, byl nešťastnou náhodou můj vlastné šéf. Nehodlám vás tu trápit hororovými představami, co znamená být v zkušební době v cizí zemi a na ranním sezení při rozdávaním úkolů nerozumět ani slovo. Po sezení jsem se nenápadně připlížil ke kolegovi Laszlovi a zeptal jsem se ho tiše, aby šéf neslyšel: „Co to vlastně šéf dneska na sezení říkal?“ „Nevím,“ odpověděl klidně doktor Laszlo (navzdory svému maďarskému příjmení rodilý Rakušák) „my mu nerozumíme.“ Nemůžu říct, že by mne tato informace nějak mimořádně uklidnila, i když jsem se cítil o něco více být členem kolektivu. Později jsem zjistil, že u šéfa to není dialekt (ten se podílel na nesrozumitelnosti jeho sdělení jen minimálním podílem). Jenže pan primář nosí plnovous, mluví rychle a potichu a to právě do onoho vousu a kromě toho má takzvané skákavé myšlení. Než pochopíte, že se při líčení problémů pacienta dostal k antickým bájím, je už zase někde jinde, u Konráda Lorenze, Kristova utrpení na kříži nebo možná někde u svých vzpomínek z mládí, kdy se setkal s podobným medicínským případem.
Je zajímavé, že přes to všechno, co jsem teď popsal, stále ještě žiji a vlastně ani ne tak špatně. Třeba byl ten boží vtip s popletením jazyků docela nevinný. Jestliže totiž svět bereme tak, že stvořitel je vlasně vtipná bytost a rád se pobaví, je ten svět rázem mnohem srozumitelnější.
A ušetříte si tím spoustu problémů a frustrace. Jiné to totiž už nebude. A pokud lidé opravdu chtějí, tak si stejně porozumí navzdory té babylonské věži.

Murau


Možná že je už čas, abych aspoň těm, kdo najdou cestu k mé webové stránce, popsal, kde vlastně žiji. Myslím si totiž, že to místo stojí za to – v jiném případě bych tu zřejmě asi nebyl. Okres Murau se nachází na nejzápadnější výspě Štýrska, tak západní, že na jih od něho se už nacházejí Korutany. Murau je okresním městem – tedy městem – městská práva samozřejmě má a to už po řadu století, ale žije v něm 2400 duší, čili kritéria města, jak ho chápame my, vlastně nesplňuje. Ale v Rakousku, kde se přesně rozlišuje historická hierarchie vesnice – trh – město, to má svůj význam. Ostatně „město“ Oberwölz v našem okrese má obyvatel jen osm set.

O to je tu všechno menší, milejší a hlavně zapomeňte, že byste tu mohli mít nějakou anonymitu. Znají se tu úplně všichni. Potkám-li člověka na ulici ve věku nad padesát let a ještě nebyl mým pacientem, je mi okamžitě podezřelý. Buď se chodí dávat vyšetřovat ke konkurenci ve Friesachu (Korutany) nebo do Tamswegu (Salcbursko) nebo je to turista.

Region Murau je totiž jedním z nejdynamičtějších okresův Rakousku, co se týká vývoje turistického ruchu – zejména díky maďarským turistům. Každý národ má svou posvátnou horu. Češi Blaník, Slováci Sitno, Arméni Ararat – no a Maďaři Kreischberg. Že se nachází mimo území Maďarska zřejmě vyplynulo z nedostatku vlastních kopců. Od Budapešti je Kreisberg ostatně vzdálen jen čtyři hodiny jízdy autobusem – tedy v současném malém globalizovaném světě jen skok. Když jedu do práce a předjíždím dlouhé kolony aut s madarskými poznávacími značkami vím, že poutníci už zase vyrazili. Arab musí aspoň jednou za život do Mekky, Maďar na Kreischberg. Jak k tomu došlo, jsem se dozvěděl jednou při lyžování na tého posvátné maďarské hoře. Sněžilo tolik, že jsem se musel schovat do hospody a tam jsem se seznámil s učitelem budapešťské lyžařské školy, který se v roce 1990 vydal do Rakouska, aby našel místo, kam by mohl vozit své žáky. Hledal místo z Budapešti dosažitelné, s jakous takous strukturou a ne příliš drahé. A tak skončil u nás. A po něm rok po roku stále více maďarských klientů.

Murau má opravu pěkné okolí. Nízké Taury se svou výškou do 2800 metrů připomínají hodně Vysoké Tatry – ovšem bez davů turistů. Když se tu vydáte na horskou tůru, potkáte dva až tři lidi (a několik desítek krav) a na chatě, kde si můžete dát pivo, se s vámi bude chtít hospodský pobavit, odkud pocházíte, jak se vám v kraji líbí a jestli přijedete zase. Čili jakési osobní kouzlo, odhlédnouc od toho, že chatu Rudolfa Schobera na Etrachersee má v pronájmu paní Eva Hlobilová, původem z Rožnova pod Radhoštěm.

Okres Murau má totiž četné vazby na Čechy a Moravu – odhlédnouc od mé maličkosti a fotbalového trenéra Rostislava Ondráčka, který přivedl fotbalisty Sankt Lambrechtu až do třetí nejvyšší rakouské soutěže, aby se pak moudře uklidil zpět do rodného Havířova.(Sankt Lambrecht už zase hraje okresní přebor.)

Ty vztahy začaly ovšem trošku nešťastně – v roce 1269 přitáhla k Murau vojska Přemysla Otakara II, který se  v tom roce stal korutanským vévodou. Vojáci měli ke své návštěvě dobrý důvod. V Murau tehdy vládl Ulrich von Liechtenstein, známý trubadúr a básník, hlavním povoláním ale loupežný rytíř. Přemysl Otakar udělal jeho loupení přítrž, čímž si jej na věky znepřátelil – tedy na věky – oba se brzy s tímto světem rozloučili (Přemysl Otokar na Moravském poli a Ulrich v posteli na murauském hradě).

Druhá vazba se pak uskutečnila, když si v roce 1617 vzal tehdy třicetiletý Georg Ludwig von Schwarzenberg dědičku murauského panství Annu Neumann von Wasserleonburg. Paní Anně Neuman bylo tehdy 82 let a Georg Ludwig byl jejím šestým mužem. Protože druhý manžel paní Anny byl Christof, poslední z rodu murauských Liechtensteinů, zdědil pak pan Georg Ludwig o šest let později po smrti své maželky Murau se všemi přilehlými statky. A rod Schwarzenbergů, z něhož pochází náš současný ministr zahraničí, zde už zůstal. Paní Anna Neumann je v Murau dodnes velmi populární, jmenuje se po ní nejdelší ulice ve městě a její socha s její slavnou kočkou stojí před okresním úřadem. Paní Anna byla přesvědčenou protestantkou v době, kdy se štýrský vévoda Ferdinand, pozdější neslavně známý český krála německý císař Ferdinand II snažil všemi prostředky učinit zemi opět katolickou. Anna Neumann bránila své poddané mimo jiné i svými sňatky, nakonec ale protestantskou víru v Murau nezachránila. Dnes žije v okrese Murau a v sousedním Lungau v Salzbursku 400 protestanů – jen tak mimochodem, muslimů je tady 800, tedy dvakrát tolik. Když pak paní Anna zemřela, nastal problém, kam ji pochovat. Pro občany Murau byl problém ji pochovat jinde než v kostele, pro nějž darovala jakož i pro město tolik peněz. Na druhé straně se čerstvě pokatoličtěné duše bouřily pochovat kacířku na posvěcené půdě. Vše dopadlo, jak to už bývá v Rakousku zvykem, kompromisem. Paní Anna byla pochována pod zdí kostela, a to tak, aby hlava, tedy nositelka kacířských myšlenek, byla venku mimo kostel. Nebyl to krásný příklad náboženské snášenlivosti?

Schwarzenberkové už v Murau zůstali dodnes, odtud se zakoupili v sedmnáctém století v Čechách, nejprve v Třeboni, pak na Hluboké a pak zdědili statky bohatého rodu Eggenberků i s Českým Krumlovem a stali se tak pány celého českého jihu. Murau ale nikdy neopustili, a když byli z Čech speciálním zákonem v roce 1947 vyhnáni, odešli zase sem. A vzali s sebou řadu svých zaměstnanců, z části českých Němců, z části Čechů. Řadu z nich jsem měl ještě čest poznat, bohužel čas je neúprosný, jeden po druhém zemřeli a jejich děti už česky neumí. Murauský zámek stojí za zhlédnutí, prohlídky jsou v letní sezóně dvakrát do týdne, ve středu a v sobotu.

Ve dvacátých letech minulého století se pak dočkalo Murau další významné události. Na hoře Stolzalpe – kopci s významem moravských Petrových kamenů, tedy shromaždištěm čarodějnic (mezi námi, někdy mám pocit, že jich tu řada zůstala dodnes), byla vybudována léčebna pro nemocné tuberkulózou. Nejdříve pro děti a začátkem let třicátých i pro dospělé. Když pak tuberkulóza po válce začala mizet a pro nemocnici se hledala nová orientace, byl sem povolán z Grazu profesor Buchner, jenž z tuberkulózní léčebny vybudoval světoznámou ortopedii, největší v Rakousku. Jeho nástupce Graf se proslavil ultrazvukovou diagnostikou kojeneckých kyčlí. Pokud tedy nesete své novorozené děti či vnoučky k lékaři, aby jim vyšetřil kyčle, zda nejsou vrozeně vymknuté, dělá to s největší pravděpodobností metodou podle Grafa, tedy mého bývalého šéfa (odešel do důchodu 1.1.2011). V roce 1990 přibyla k ortopedii i interna a na tu jsem pak v roce 1996 přišel já. A jsem tu dodnes.

Proč? Těžko říci. Možná proto, že už sto metrů za nemocnicí rostly hřiby, na něž jsem se mohl vydat po pracovní směně. Možná kvůli sjezdovkám na Kreischbergu (přelidněno lidmi hovořícími nesrozumitelným jazykem), Lachtalu, Frauenalpe či Grebenzenu. Pro náročnější lyžaře je pak k dispozici Turacherhöhe (asi 40 km vzdálena), Obertauern (50 minut autem), či moje oblíbené středisko Aineck-Katschberg (ke kterému musím autem něco přes půl hodiny. Ta poslední dvě střediska jsou sice už v Lungau, nejdrsnějším okrese sousedního Salcburska, ale stojí za to si tam občas zajet.

A v létě pak jsou k dispozici  Nízké Taury s řadou svůdných kopců a jezer, oblast Turachu na hranici s Korutany a Sölkpass, kudy se už v římských časech převážela sůl a dnes tam stojí v romantickém údolíčku, jednom z nejkrásnějších na světě chata arcivévody Johanna, kde v létě každé útery grilují vepřová žebra.

Murau samotné i jeho okolí pak nabízí řadu hotelů a pensionů od přelidněného Kreischbergu, po hotely Lercher (s tříhvězdičkovým kuchařem Pucherem), Ferner, až po řadu pensionů, na samotné Stolzalpe například pension Käferhube (www.kaeferhube.at), patřící mladé rodině Leitner, kam mne jezdí v lyžařskou sezónu navštěvovat rodina mé ženy. Takže lákavé prostředí pro jak pro člověka milujícího přírodu, horské túry, lyžování a sport, tak i pro člověka se zájmem o historii.

A na jednu murauskou zajímavost bych skoro zapomněl. A přitom má opět vazbu na Českou republiku. Jedná se o pivo. Nemusíme si nic moc namlouvat, rakouské pivo za moc nestojí. Zejména ty nejslavnější značky jako Göser chutnají jako alkoholická voda, po jednom pivu už druhé do žaludku nedostanu. A pak jsem náhle narazil na Murauer Bier – a všechno bylo jinak. To pivo je totiž skutečně naprosto pitné –  samozřejmě je za tím zase jedna historie. Tu jsem se dozvěděl od jedné mé pacientky. Její manžel, pan Winzig, byl sládkem v pivovaru v Českém Krumlově. V roce 1946 se jako Němec musel vystěhovat. Odešel do Murau, recepturu vzal s sebou a přesvědčil majitele pivovaru pana Balzera (jeho vnučka byla několik let mou kolegyní v nemocnici – neříkal jsem, že se tu všichni známe?) aby začal vařit pivo tímto způsobem. Takže pokud vám murauské pivo nápadně připomene chuť piva českého, není to okolnost čistě náhodná.

Zní to všechno lákavě? Tak se přijeďte podívat. Ať už v létě nebo v zimě. Je tady hezky vždycky.

Myslíme opravdu rádi?


Pán Bůh dal člověku rozum, aby jej tak odlišil od ostatních stvoření na této zemi. Tak zní přinejmenším ideální představa, kterou si lidé o sobě vytvořili. Jenže já, a myslím že nejen já, jsem denně vystaven pokušení tomu až tak úplně nevěřit. Denně a vlastně neustále zakopávam o lidi, kteří tento boží dar buď nechtějí nebo neumí používat. Ono to tak trochu bolí zapnout ten orgán v příliš těsné lebce, ale nebojte se, ono se to nakonec vyplatí.
Jako lékař jsem denně vystaven povinnosti vyptávat se lidi na věci, na které by si měli vzpomenout, jenže ono se jim nechce. Ani fakt, že by jim takto předané informace mohly pomoci v jejich léčení je tak zcela nemotivuje. Zkuste se zeptat pacienta, jaké bere léky. Odpovědi:
Nemám tušení – 40 procent
To máte v počítači, pane doktore – 30 procent
To ví moje žena – 20 procent ( tuhle odpověď dávanou muži, kteří se tak dobře cítí v pozici malého dítěte, o které se zase stará hodná máma, miluji ze všeho nejvíc. Cítím se poté vždycky příslušníkem méněcenného pohlaví)
Takové malé žluté a někdy ještě větší červené – 8 procent.
Ten zbytek pak své léky buď zná nebo má aspoň lístek, na nichž jsou jména léků napsána (samozřejmě většinou bez dávkování) nebo mají s sebou krabičky od léků (většinou od všech, které brali v posledních třech letech a z nichž většinu už neberou a neví, které to jsou.
Ani vysvětlování, že znát své léky je nutné, protože v případě nehody nebo náhlé nevolnosti může člověk skončit v jiné nemocnici a dostat pak lék, který se s oněmi branými nemusí snášet a může pacienta dokonce ohrozit na životě, ani to nezabírá.
Ptáte se zřejmě, proč to tedy vlastně dělám, proč ty lidi trápím všetečnými otázkami, když vím, jak malá je šance, že dostanu skutečně použitelnou odpověď. Není to jen sadismus intelektuála, jenž se snaží dokázat svou převahu nad chudákem pacientem? Nechám si místo na odpověď na tuto otázku na později.
I vizita vypadá podobně. Lékař přijde, má na pacienta minutu až pět. V té se snaží vysvětlit nemocnému jeho zdravotní stav, jeho léčbu a zamýšlená další vyšetření. Raději se neptá, zda mu pacient rozuměl, to je sebeobrana, aby jej netrefil šlak. Zjistilo se, že zhruba 20 procent pacientů má po vizitě jsous takous představu, o čem se s nimi hovořilo. Zde nechci být nespravedlivý. Vizita je asymetrická situace, v níž má lékař a pacient naprosto odlišnou pozici a také odlišné očekávání. Pro lékaře je to příležitost hovořit s pacientem a vysvětlit mu vše potřebné. Pro většinu pacientů (čest výjimkám) je to pouze rituál. Pan doktor přišel, vše běží podle zaběhaného řádu vše je tedy v pořádku. Mozek se vypíná v okamžiku vstupu bílých plášťů do pokoje. Většinou ze zdůvodněním (nebo je to vnitřní výmluva?)– „stejně bych tomu nerozuměl“.
Já vím, jedná se většinou o starší lidi, kteří jsou svým zdravotním stavem a jeho léčbou beznadějně přetíženi. Ale zažil jsem i mladého člověka (s vážnou srdeční chorobou, která jej skutečně ohrožovala na životě) který si vymohl, že bude chodit na kontroly do nemocnice jen když tam nebudu, protože se jej pořád ptám na jeho léky a on přece není povinnen je znát. Tolik k ochotě používat onen boží dar, jehož centrum se nachází v naší lebce.
Řeknete že jsem sarkastický, že jsem intelektuální povýšenec. Před zhruba deseti lety proběhla v Rakousku anketa, v níž byly desetitisíce lidí dotázány. „Kdo je zodpovědný za váš zdravotní stav?“ Šedesát procent dotázaných odpovědělo „Můj lékař“. Tolik k uvědomění. Protože kdyby měl člověk převzít zodpovědnost za svůj zdravotní stav sám, musel by se zamyslet. Nad sebou, nad svým způlsobem života, nad léky, jež bere či nebere nebo by měl brát. Pořádně namáhavá činnost.
Samozřejmě jsou výjimky. Vlastně to ani výjimky nejsou, existuje skutečně menšina lidstva (a předpokládám že ti, kdo se propracovali k přečtení tohoto článku k této menšině logicky musí patřit, protože museli vyvinout nemalé mozkové úsilí, než jej objevili) jíž dělá myšlení radost. Může se stát dokonce požitkem, protože porozumění složité věci, objevení něčeho, co bylo našemu poznání zatím skryto, vyplavuje endorfíny, tedy hormony štěstí stejně jako požitek z jídla, požitek z pohybu či z lásky ať už duševní či tělesné. Lidé, kteří aktivně myslí, jsou podle mého soudu šťastnější a navíc neplatí za svůj požitek obezitou ( v případě jídla), bolestmi svalů či kloubů (po joggingu), rozervaným srdcem ( v případě lásky duševní) či pohlavními nemocemi ( v případě lásky čistě tělesné). Tak proč se té šance nechopit a neudělat pro svou pohodu něco pozitivního?
Protože je to namáhavé?
Byl jsem dlouhá léta na oddělení jediný lékař, který uměl vypočítat plochu aortální chlopně v případě jejího zúžení. Není to nic mimořádně těžkého. Prostě se porovná rychlost krve před chlopní s tou za chlopní, změří se průměr chlopně a z něho se vypočítá její plocha. Samozřejmě ti, kdo v se v matematice neulévali, vědí, že tady vstupuje do akce řecké písmenko Pí a do práce s ním se nikomu moc nechce. Jenže protože my nepotřebujeme počítat na tisíciny a víme, že kruh vepsaný do čtverce představuje přibližně tři čtvrtiny jeho plochy, můžeme si tu situaci hodně usnadnit. Vysvětlil jsem to kolegům, napsal jsem jim onu Bernouilliho rovnici. Přesto stále běhali za mnou, nebo mne zavolali k ultrazvuku s tím, že se jim tak chlopeň „zdá“ zúžená a že se na to mám podívat. Dnes máme program na tento výpočet v ultrazvukovém přístroji a ten provádí tento výpočet automaticky. Nikdo mne už nevolá, tedy pokrok. Zdánlivě. Kolegové se tím chytřejší nestali, jen předali část své inteligence stroji. A to děláme tak rádi!
Matematika byla v celém středověku poslední z nižších umění. (Bylo jich celkem sedm, tři nižší a čtyři vyšší, k vyššímu stupni se mohlo postoupit po zvládnutí báze oněch tří). Zvládnutí matematiky bylo tedy základem k postoupení do vyššího stupně vzdělávání, jenž začínal výukou logiky. Vlastně bezchybný systém. Není logičtější vědy, než je matematika, kdo ji tedy nezvládal, nemusel se o logiku ani pokoušet. Dnes za nás počítají stroje. Rádi jsme jim tu funci předali (proto se přece naše stolní mašinky jmenují počítače, i když na nich děláme všechno jiné než výpočty), abychom se nemuseli něčím tak těžkým jako je logické myšlení zabývat. A naříkáme, že z našeho života pomalu mizí zdravý rozum. Aby ne, zdravý rozum a logika jsou si totiž věci velmi příbuzné, pokud ne totožné.
Jedna má známá mi kdysi řekla, že lenost je motor pokroku. Něco na tom bude. Právě snaha ulehčít si práci, zbavit se námahy, vedla lidi k převratným vynálezům, kolem a lukem se šípem počínaje. Určitě chvályhodná snaha, ženoucí lidstvo vpřed. Ale i s vedlejšími – tedy rozuměj v medicínské řeči – nežádoucími účinky. Když jsme lopatu vyměnili za bagr, začaly nám atrofovat svaly. Když vyměníme tužku a papír za počítač, začne nám atrofovat mozek. Delegujeme část své inteligence, část svých schopností na stroj stejně jako oni pacienti, kteří mne dokážou vytočit nejvíc, svou vlastní soběstačnost na manželku ( to jsou ti – to ví moje žena pane doktore). Pohodlné, jistě. Je příjemné být líný, moc příjemné a tím i svůdné. Ale platí se za to blbnutím. A čím je člověk starší, tím snadněji to může nastat. A právě proto trápím své pacienty otázkami na jejich léčbu, otázkami, jež nemají rádi, protože hledat odpověď je namáhavé. Ale ta námaha zachraňuje mozkové buňky.
Prosím aspoň vás, kdo jste prokázali schopnost brilantního myšlení, protože jste našli mou ztracenou webovou stránku a měli jste dokonce odvahu otevřít a pak vytrvalost přečíst si až do konce tento článek. Nepřestávejte s tím. Je vás málo, ale jste nadějí, že lidstvo přece jen tak úplně nezblbne.
Děkuji vám za to předem.

Kde jsem doma


V principu těžká otázka pro někoho, kdo se narodil a vyrostl na Moravě, první část své profesionální kariéry strávil na Slovensku, aby jej pak osud zavál do Rakouska. Doma je člověk tam, kde se cítí dobře. Je to tam, kde má svůj dům, kde tráví nejvíc času, kde jsou jeho blízcí a přátelé. A v tom je vlastně můj problém. Tyto atributy jsou totiž v mém životě roztroušeny do několika míst.
Domek se zahrádkou, na jejíž vzhled jsem hrdý, protože péče o ni je mým koníčkem, se mi podařilo postavit nedaleko Grazu tedy Štýrského Hradce. Nejvíc času trávím ale na Stolzalpe, ve štýrských horách, kam dojíždím za prací. Nejbližší přátele (nebo tedy jejich nejvyšší počet, protože mám přátele ve všech zemích někdejší rakousko uherské c. a k. monarchie) mám v Popradě na Slovensku, ale své kořeny jsem měl a stále ještě mám v Česku. Rakušané mají pro nejdůležitější místo v životě slovo „Lebensmittelpunkt“. Je to vlastně slovní hříčka, protože může být odvozeno od slova „Lebensmitte“ – tedy střed, okolo něhož se život člověka otáčí, ale i od slova „Lebensmittel“ tedy doslova „potraviny“, pak by to bylo místo, kde si člověk vydělává na živobytí. Takže ani toto slovo mne nepřivede dál. U mně totiž ani tyto dva body nejsou totožné.
Takže oněmi kořeny, které člověka vážou s domovem, je přece jen řeč. A v češtině se cítím nejvíc doma. Mluvím samozřejmě v Rakousku německy – protože musím, na Slovensku už méně samozřejmě slovensky (protože bych vlastně nemusel, ale baví mě to a způsobuje mi to radost) – stejně pak tak v Rusku rusky a v United Kingdom či ve Skandinávii anglicky(tady mi to způsobuje radost podstatně méně, ale není vyhnutí). Jenže čeština je jazyk, který mne stojí nejméně námahy, plynoucí samozřejmě a bez problémů s hledáním slov či obratů. Je to jazyk, jímž mluvím s mými nejbližšími, s manželkou, dětmi i rodiči, přičemž ovšem ony dvě první skupiny mi odpovídají ve slovenštině. Takže domov je pro mne rodný jazyk. Je to domov, který si vozím po světě všude s sebou. Je to jazyk, v němž si můžu od srdce zanadávat stejně tak v Čechách, jako v Rakousku, Německu či ve Francii – s tou výhodou, že v oněch zemích mi nikdo nerozumí a tak se nemusím ve svých emocích tolik krotit. Ovšem je to jazyk, na nějž musím dávat pozor, protože jej infiltrují ony cizí vlivy, slova, která mne v cizích jazycích napadají dříve než v češtině. (Pro jistotu jsem si opatřil slovník českých synonym)
Mé děti to už mají těžší. Pro syna je prvním jazykem bezkonkurenčně němčina a rodná slovenština už urputně bojuje s angličtinou jen o druhé místo. Ve slovním projevu ji snad ještě poráží, v písemném už bezmocně prohrává. Ovšem syn opustil Slovensko, když mu bylo šest let. Dceři bylo jedenáct, o to je situace pro ni složitější. Do té doby dbala úzkostně na jazykovou čistotu. Jestliže jsem ji oslovil česky, probrala si to, pouvažovala a odpověděla mi čistou slovenštinou. Pak musela absolvovat celou střední školu v němčině, aby pak šla studovat školu vysokou do Brna. Studovala medicínu, aniž by měla přislušnou slovní zásobu z fyziky, biologie či chemie, protože všechny tyto předměty se učila v němčině. Takže musela rychle nabrat nová slova – samozřejmě v češtině. Dnes je opravdu rozkošné, jak má kdysi jazykově puristická dcera míchá všechny jazyky dohromady, včetně angličtiny. A tak se mi nezapomenutelně zapsala do paměti věta, s níž nám ukazovala Millenium Bridge, tedy lávku přes Temži, spojující City se Southwarkem: „Víš, to je ta jediná bridge, po ktorej možu chodiť fußgänger.“ Celý životopis v jedné větě. Ať žije globalizace! Samozřejmě je to moje vina a příslušně se i omlouvám.
Člověk je zařízen na verbální komunikaci, neumí-li mluvit, stává se ihned outsiderem. A řeč, kterou má člověk rád, způsobuje radost. Když člověk dokáže něco vyjádřit tak, že partnera v diskusi rozesměje či přivede k projevu obdivu. Řeč je radost, řeč se může stát drogou – znáte určitě lidi, kteří mluví nepřetržitě, ti už jsou závislí na svém slovním toku stejně jako jiní na heroinu – a stejně nesnesitelní.
Jsou vánoce a já jsem šel do obchodu převzít objednanou vánočku. A stál jsem před prodavačkou a nevěděl jsem, jak se vánočka jmenuje německy. Samozřejmě jsem si musel poradit, ale zase jednou jsem zažil pocit, jehož následkem vznikl tenhle blog – doma jsem pořád v Česku. Protože tam bych vánočku objednal bez problémů.
Veselé vánoce!

Jak se žije spisovateli v cizině


Jaké to je, když člověk píše romány v češtině a vydává je v České republice, žije ale v jiném státě? Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je, že autora v jeho okolí nikdo nezná, nikdo nezná jeho knihy což znamená, že se s ním nesnaží o nich hovořit, když se autorovi právě nechce. Nevýhodou je, že autora nikdo nezná, nikdo nezná jeho knihy a nesnaží se tedy s ním hovořit ani když se autorovi právě chce. Vlastně si po těch letech odloučenosti přeji potkat jednou ve vlaku, v autobuse či na letišti člověka s otevřenou mou knihou. Nevím, zda bych sebral odvahu jej oslovit, zeptat se jej, zda se mu ta kniha líbí či se mu dokonce představit. Nevím to, protože se mi to ještě nikdy nestalo – mých čtenářů není zas tolik.
Každá z těch knih je jakýmsi duševním dítětem. Stvořím ho, odevzdám vydavateli a tím je posílám do světa, aniž bych pak o něm měl nějaké zprávy. Aspoň po dlouhou dobu, než dostanu výkazy o prodeji za první půlrok. Mé dítě se toulá po zemi, která i přes odloučenost nepřestala být mým domovem (žijí tu přece mí rodiče, spolužáci a spousta přátel) a já nevím kudy se toulá a jak se mu daří. Poněkud frustrující. Měl bych na to být vlastně zvyklý, poslal jsem tak přece do světa už čtyři chlapce, dvě děvčata a jednou dokonce dvojčata, ale přece je to vždy znova stejné napětí a nejistota. Doufám, že se tomu poslednímu dítěti daří dobře. Pokud byste ho někde potkali a ono se vám svěřilo, dejte mi vědět. Jmenuje se “Cti otce svého ale miluj ženu svou” a je to kluk.

Proč píšu historické romány


Proč píšu historické romány?

Tu otázku mi položila jedna velmi milá a vzdělaná žena, kterou smím už řadu let počítat k mým přátelům. Tu druhou část otázky jsem si pak položil já sám – nepovažuješ se při tom za dinosaura? A konečně je to už řada let, kdy se mne jeden spolužák zeptal – proč nepíšeš něco pořádného – o současných lidech?

Teď se mi tedy ty tři otázky složily do jedné a já jsem se rozhodl sám sobě na ně odpovědět. Za každým rozhodnutím bývá obvykle nějaký příběh. Tak je tomu samozřejmě i u mně. O dějiny jsem se zajímal od svých nějakých třinácti let, samozřejmě byla jedním z podnětů pro můj zájem skutečnost, že můj otec vyučoval dějepis. Jenže stejně jako historie mne v té době zajímala i biologie, především botanika, ani fyzika nepřišla úplně zkrátka, teprve časem se můj zájem přikláněl stále více k dějinám. Proč? Stalo se to v okamžiku, kdy jsem přestal dějiny vnímat jako tekoucí proud dějinných dat,(která, jak víme od Járy Cimrmana, jsou nezapamatovatelná) ale jako příběhy skutečných lidí. Protože tím historie skutečně je. Za dějinnými událostmi se skrývají osudy a příběhy jednotlivých osob, jejich váhání, nejistota, nemoci, strádání, sympatie, lásky či nenávist. Najít je za suchou řečí dat, to bylo něco, co mne začalo stále víc lákat. A odkrýt souvislosti, proč se něco stalo a proč se to nemohlo stát jinak. A pokud mohlo, proč se tak nestalo.

S psaním jsem začínal jako každý jiný. Milostnými básněmi v čase, kdy mne přemáhaly návaly hormonů a neovladatelných nenaplněných tužeb po lásce a po děvčatech, která na mne kašlala a o něž jsem se hodlal za každou cenu ucházet. Psal jsem tedy milostné básně. Ani jedna se nedochovala, aspoň ne v mých análech, po mnoha a mnoha letech mne jedno z oněch děvčat, které se mezitím stalo ženou, překvapilo tím, že mi onu báseň, již jsem pro ni napsal, odrecitovalo. Mimochodem, nepomohlo mi to v mé snaze dostat ji do postele, vyšel jsem u ní stejně jako u mnoha jiných naprázdno, přesto mne potěšilo, že si báseň, jíž jsem se pokoušel zlomit její odpor, doslovně zapamatovala. Pak přišly literární soutěže na fakultě a úspěchy v nich, které mi dodávaly pocit, že možná umím psát.

A konečně, psát o problémech současnosti v době, kdy jsem se rozhodl vyzkoušet můj literátní talent v praxi, tedy v první polovině osmdesátých let minulého století, znamenalo buď se přetvařovat či dokonce lhát, nebo se dostat do konfliktu s tehdejší mocí a psát jen do šuplíku bez naděje na zveřejnění, zato s dobrou nadějí na policejní dozor. Napsat historický román, jenž by byl paralelou na tehdejší poměry v nedemokratickém Československu, navíc utiskovaném velkým bratrem na východě, mělo mnohem větší vyhlídky na zveřejnění a na úspěch. Bylo paradoxem, jaký umí psát jen život sám, že vydání oné knihy se neočekávaně zdrželo o víc než jeden rok a vyšla nakonec až v lednu 1990. Možná jsem také neměl dost odvahy psát o sobě, protože spisovatelé ať už chtějí nebo ne, píší autobiograficky a dávají čtenářům na pospas své nitro a své osobní problémy. Toho jsem se asi bál. A možná jsem měl málo fantazie, abych dokázal vymyslet příběh, který jsem neprožil.

Výsledkem byl první román Stín Persepole. Samozřejmě že hlavní hrdina Uštani má mé myšlení a mé povahové rysy, ale jestliže žil před dva a půl tisícem let, je přece jen jiný než já a jeho život není a nemůže být životem mým. A navíc, jeho příběh se stal, bylo jej třeba jen najít, nebylo třeba si jej vymýšlet od základu. Můj první historický román byl na světě – a přinesl úspěch. O mém dalším osudu bylo rozhodnuto.

Ne, že bych se nesnažil psát knihy i ze současnosti. Nedokázal jsem nepopsat své osudy v letech 1989 – 1993, nejpohnutějších v mém životě. Ale nedokázal jsem to jinak než formou satiry, protože život se mnou skutečně hrál absurdní divadlo. Kdyby je člověk bral vážně, musel by pomýšlet na sebevraždu, ale, jak kdysi vtipně napsal Vladimír Renčín – „Pokud se život bere jako kabaret, docela to jde“. Já jsem si jeho větu pozměnil na: „Pokud člověk dospěje k poznání, že Bůh je v podstatě veselá osobnost se smyslem pro humor, která se na náš účet ráda pobaví, je život hned srozumitelnější.“ Stejně tak jsem zpracoval i můj rok vojenské služby v čase, kdy komunismus dostával své první trhliny na fasádě a kde o absurdní situace nebyla nouze ani v nejmenším. Obě knihy byly od nakladatelů odmítnuty s poznámkou, že bych se měl držet svého kopyta. Proto mne znáte a budete zřejmě i znát „jen“ jako autora historických románů.

Nicméně jsem stále ještě otázku nezodpověděl. Proč ty romány píšu? Proč je píšu při mém časově extrémně náročném povolání, proč je píšu na úkor odpočinku a relaxace třeba v nějakých termálních lázních či v hospodě s přáteli. Proč je píšu a ohrožuji tak mé další koníčky jako je tenis či lyžování, práce na zahradě, či – o čemž bych se možná ani neměl zmiňovat – sbírání známek. Proč píšu, když mne to vyčerpává a kdy jsem po intenzivních pracech na dokončení knihy skoro pokaždé ohrožený burnoutem (v poslední době velmi populární syndrom, kterým trpí i lidé, kteří nemají nic na práci) a zralý na pobyt v nemocnici. A když mne poté několik týdnů sžírají pochybnosti, jak novou knihu přijmou čtenáři.

Odpověď může být jen jedna – protože mne to nesmírně baví a protože mi to způsobuje radost. Díky poznávání doby a osob, o něž se jedná, cestuji do míst, kam bych se jinak zřejmě nikdy nepodíval, poznávám spoustu zajímavých lidí, s nimiž bych se jinak určitě nesetkal. Díky těmto lidem i oněm navštíveným zemím se rozšiřuje můj obzor, cítím se bohatší a nejen cítím – i jsem. Samozřejmě ne finančně, z psaní historických románů ještě v Čechách zřejmě nikdo nezbohatl – pokud ano, tak jej neznám. Ale jsou to ony úžasné momenty, kdy člověk začne náhle chápat něco, co pro něj bylo dosud nepochopitelné a neuchopitelné, momenty, které bych za nic nevyměnil.

Snad se to bude dát lépe pochopit, když jednu takovou episodu popíšu v detailu. Při přípravě na mou knihu, jež nakonec vyšla pod titulem „Mezi císařem a papežem“, jsem narazil na zásadní problém. Ten problém se jmenoval Jan Hus. Samozřejmě, pokud píšete o Kostnici let 1414 – 1415, tak to bez něj prostě nejde. I když v původní koncepci románu mělo jít především o konfrontaci císaře Zikmunda a papeže Jana XXIII, Husa jsem prostě ignorovat nemohl. Kdyby tam nebyl, byla by kniha určitě hotová o dobrý rok dřív, ale nezažil bych to, o čem chci teď psát a zač jsem našemu mistru Janovi vlastně neskonale vděčný. Musel jsem totiž napřed pochopit, proč jej vlastně odsoudili. S poněkud primitivní představou, že to bylo za kritiku církve, jak nás učili ve škole, jsem se nemohl smířit. Věděl jsem už totiž, že jeho soudci jako například kardinál d´Aily kritizovali nešvary církve stejně jako on. Byl odsouzen jako kacíř, tedy museli objevit v jeho učení něco, co odporovalo tehdejší ideologii. A tady byl malér – středověká filosofie, tedy teologie, scholastika. Co jsem o ní mohl vědět? Co jsme se o ní dozvěděli v komunistické škole? (odhlédnouc od faktu, že náš učitel občanské nauky profesor Minář by pedagog naprosto výjimečný a i za podmínek komunistického režimu ve mně dokázal vzbudit zájem o filosofii a s tím, co mne naučil, jsem pak exceloval šest let na lékařské fakultě, aniž jsem se musel nějak v oblasti filosofie dále namáhat). Ale scholastika byla v čase komunismu tabu. Byla pro nás nesmyslným učením, kdy se kardinálové po měsíce hádali, kolik andělů může tančit na špičce jehly. Co jsem si s tím měl počít? Kudy jsem měl do tak problematického učení vstoupit. Zkoušel jsem ledacos. Přečetl jsem si skoro všechny Husovy spisy (jen to zabralo čtyři měsíce). Koupil jsem si knihu o Tomáši Aquinském, pilířii onoho učení, hledal jsem v odborné literatuře i na intrnetu. A nedostal jsem se ani o milimetr dál. Stále jsem nevěděl, oč se jedná. Až jsem při úklidu ve své knihovničce náhodou objevil knihu sovětského autora Ivanova „Středověká filosofie“. Dávno jsem už zapomněl, že ji mám. Vzal jsem ji do ruky s nedůvěrou, co už mohlo v komunistickém Rusku vyjít chytrého k takovému tématu? A ta kniha byla geniální. Jednoduchá, pochopitelná a přece jdoucí k jádru problému. Bylo půl deváté večer, pamatuji si na ten okamžik jako by byl včera. Ležel jsem na břiše na posteli ve svém služebním bytě na Stolzalpe, když jsem náhle pochopil. Bylo to jako blesk, bylo to zjevení, nepamatuji si, kdy jsem zažil naposledy tak čistý pocit absolutního duchovního štěstí. Věci nabraly svou formu, začaly zapadávat jedna do druhé jako puzzle, náhle jsem se vyznal a každou další přečtenou větu jsem byl schopen zařadit do kontextu. Nespal jsem celou noc, nedokázal jsem usnout, neptejte se, jak jsem vypadal druhý den v práci.

Pochopil jsem, že lidé i v oné době pozdního středověku neměli jiné starosti a zájmy než my dnes. Chtěli rozumět, proč jsou tady na světě, proč musí žít tak, jak žijí a proč tomu nemůže být jinak a pokud může, jak na to. Na rozdíl ode dneška, kdy si klademe úplně stejné otázky, neměli k dispozici výsledky vědeckého bádání v oblasti fyziky, chemie, biologie či astronomie, zdrojem jejich poznání byla bible. A Aristoteles s jeho systematickým popisem vědeckých oborů. Byli stejně moudří jako lidé dnešní a dokázali i z tak omezených zdrojů poznání dospět k úžasným výsledkům. Teď jsem tedy věděl, oč se jedná, ale čtenáři musel tyto myšlenky zprostředkovat nějaký mluvčí. Člověk té doby. Jenže kdo byl mluvčím teologie na začátku patnáctého století? Ve všech učebnicích a moudrých knihách, zabývajích se středověkou filosofií, se končí Wiliamem Ockhamem – i Ivanov to tak udělal. Jenže Ockham žil na začátku století čtrnáctého, tedy sto let před Kostnicí a Husovým procesem. Dá se snad dnešní filosofie vysvělovat poučkami Hegelovými? Kdo byl vůdčí osobností okolo roku 1414? Při mé návštěvě Slovenska mi můj přítel Jožko Borzík zprostředkoval návštěvu u profesora Chalupeckého v Levoči. Velmi vzdělaného pána, jenž byl tak milý, že si byl ochoten vyhradit čas pro návštěvu spisovatele beletrie. Diskutovali jsme skoro dvě hodiny aby nakonec zkonstatoval, že mi v té věci asi nepomůže. Ale půjčil mi knihu Francise Rappa, že by mi snad mohla pomoci. A po několika desítkách stran to bylo tady. Objev, v nějž jsem už ani nedoufal. S úžasem jsem zistil, je onu osobu už mám ve svém románu netušíc, jak byla ve své době významná. Byl to kardinál d´Aily, vzdělaný teolog a profesor na pařížské Sorbonně. Pak jsem se vydal do knihovny university v Grazu, kde mi paní Mayerl, má dobrá známá, jež mi pomáhala už při mých předcházejích knihách, vypůjčila z německých a anglických knihoven d´Ailyho spisy, jeho knihy filosofické i astronomické, protože milý kardinál byl na svou dobu i převratný hvězdář. A pak už nebylo těžké najít, v čem se Hus odlišoval od oficiálního učení své doby, nebylo těžké rozumět jeho rozsudku. Vše mělo svou konturu, svůj tvar, vše bylo pochopitelné – a byl to úžasný pocit.

Takže snad jsem na základě této historie dokázal zodpovědět otázku proč píšu. Není to ale jediný důvod. Při studiu dějin zakopávám stále znova o úžasné příběhy zajímavých lidí. Příběhy, které buď upadly do zapomění, či byly někým zcela falešně intepretovány. Je mi těch příběhů líto. Pokud by se měly stratit a vím, že pokud bych zůstal jediný, kdo je mohl s oněmi osobami prožít, pak se mnou i zmizí v zapomění. Jediným prostředkem proti takovému zapomění je zprostředkovat tyto příběhy co nejvíce dalším lidem, aby v nich žily dál. I když já tu nebudu. Knihy zůstanou a vždy tu bude možnost, že  je někdo vezme do ruky, že jej zaujmou a že si onen příběh přečte, bude se mu líbit a bude jej třeba vyprávět dál. V tom je síla psaného slova, síla, o níž mluvil v mé knize už vzpomenutý kardinál d´Aily. Člověk, jehož bych sice měl jako Husova soudce nenávidět, kterého ale nemohu neobdivovat pro jeho genialitu.

A k poslední části otázky. Zda se necítím jako dinosaurus? V podstatě – cítím. Ale proč by to mělo vadit? I dinosuaři měli své místo v dějinách. Jestliže se obec čtenářů knih zmenšuje a obec čtenářů historických románů pak zřejmě ještě rychleji, neznamená to, že by si nezasloužili, aby mohli číst to, co čtou rádi. Právě proto si je zaslouží. Protože jsou něčím vyjímečným. Možná je doba velkých nákladů jako tomu bylo za Jiráska, či později za časů Loukotkové už minulostí. Ale i doba antické filosofie neměla jen velké doby Aristotela či Platóna, ale i autory doby svého konce Prokla či Boethia. Někdo musí být tím, kdo zavře dveře a zhasne světlo. A možná to ani nebudu já.