Málokterá historická událost má tolik různých významů a interpretací, jako událost, která se odehrála před sto lety a měla navždy změnit tvář světa. V podstatě ani nevíme, co se přesně onoho 25. října podle juliánského kalendáře a tedy 7. listopadu podle kalendáře gregoriánského v Petrohradě odehrálo. Verzí je hned několik, nejslavnější je ta, kterou zfilmoval režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn ve svém filmu „Deset dní, které otřásly světem“, ten ale odpovídá pravdě asi ze všech nejméně, protože byl nafilmován jako ideologická propaganda pro tehdejší komunistické velení.
Víme, že se mělo střílet z Aurory, ale nestřílelo se. Nebo tedy aspoň nestřílelo se tehdy, kdy se střílet mělo. Jednoduše proto, že padla mlha a posádka lodi neviděla signál červenou raketou, který byl vypálen z Petropavlovské pevnosti, kterou měli bolševici už ve své moci.
Jedna z verzí hovoří o tom, že se bolševici dostali s pomocí několika granátů do vinných sklepů Zimního paláce, kde se opili ještě dříve, než mohli jít zatknout prozatímní vládu. Jiné verze hovoří o krutých bojích pokoj od pokoje, o bestiálním znásilňování ženských bojovnic – tzv. údernic, které prozatímní demokratickou vládu spolu s jednotkou kadetů jako poslední bránily.
Podle jedné verze si obsazení paláce vyžádalo jednoho mrtvého, který ovšem zemřel na otravu alkoholem a několik raněných. Podle jiné se jednalo o masakr. Zda tedy zničení vnitřní výbavy paláce mělo svůj původ v rozhořčených bojích nebo v řádění opilé lůzy, která sem vnikla po obsazení paláce, se už zřejmě nedozvíme, ale to není podstatné. Přijměme poslední verzi z knihy historiků vedených Andfrejem Zubovem „Dějiny Ruska dvacátého století“ a smiřme se s tím, že to možná až taková legrace nebyla a že skutečně došlo k bojům o každý pokoj paláce, k vraždám, znásilňováním zajatých údernic a jiným bestialitám. Ale to vše není až tak podstatné. Podstatné je, proč se to stalo a jaké to mělo následky.
Je třeba hned přiznat, že si původci plánu na komunistický převrat v Rusku nedokázali důsledky svých činů ani v nejdivočejších snech představit. Byli to totiž němečtí vojenští stratégové, u kterých tento nápad vznikl.
Rusko bylo spojencem Dohody a vázalo na sebe velkou část německých a rakouských vojenských sil. Sil, kterých bylo stále naléhavěji potřeba na západě. Německo nikdy nechtělo vést válku na dvou frontách. Původní plán byl, zadržet Rusy ve východním Prusku, zničit bleskovým útokem Francouze a Brity a po jejich kapitulaci přesunout všechny síly na východ a přinutit ke kapitulaci i východního obra. Obra, o němž se vědělo, že stojí na hliněných nohách, jeho průmyslový potenciál byl vzhledem na pozdní zrušení nevolnictví carem Alexandrem II. v roce 1861 nedostatečný a výrazně pokulhával za zeměmi osy, zejména pak Německa. Plán nevyšel. Němci byli zastaveni v bitvě na Marně před Paříží a následovala několikaletá zákopová poziční válka, která vyčerpávala lidské i ekonomické zdroje. 6. dubna 1917 stoupily do války na straně Dohodových mocností Spojené státy americké. Zpočátku to vyvolalo jen německé ironické úsměšky, protože USA měly v tom čase armádu o síle 20 000 vojáků, když ale dokázaly v rekordním tempu mobilizovat a vycvičovat stovky tisíc dobrovolníků, začalo být Němcům jasné, že pokud nepodniknou něco rozhodného a hlavně rychlého, čeká je brzy krutá porážka.
Plán byl tedy jasný. Vyřadit Rusko z války, přesunout veškeré síly na západ, konečně dobýt Paříž a přinutit spojence ke kapitulaci. To vše, ještě než USA stihnout vylodit ve Francii své pomocné jednotky. Únorová revoluce v Rusku, která svrhla cara, nepřinesla žádné řešení. Prozatímní vláda Kerenského se zavázala pokračovat v boji na straně Dohody, i když Rusko už bylo ekonomicky i morálně doslova na kolenou. Ale přesto stále vázalo stovky německých divizí, které byly nutně potřebné na západní frontě.
A tehdy si Němci vzpomněli na exilového revolucionáře, žijícího v zapomenutí v Curychu, na Vladimíra Iljiče Lenina. Němci správně odhadli, že by bolševici pod jeho velením mohli v Rusku způsobit skutečně takový chaos, že by konečně padlo. Zaktivizovat tuto pátou kolonu bylo natolik lákavé, že neodolali. Zprostředkovali chráněný vlakový transport z Curychu do Finska, odkud se tento profesionální revolucionář dostal do nedalekého Petrohradu. Musel jen slíbit, že na cestě přes Německo se zdrží jakýchkoliv projevů k německému obyvatelstvu, které už mělo války také plné zuby a bylo stejně jako Rusové náchylné uvěřit demagogům. To se ostatně potvrdilo po německé kapitulaci v roce 1918, kdy na rozsáhlých částech země převzali moc komunisté podle ruského vzoru. Lenin se ale svého slibu držel a během své cesty přes Německo svůj uzavřený vagón neopustil.
Jedno ale, jak samotný převrat proběhl (když jsem jako dorostenec četl román Michaela Šolochova „Tichý Don“, překvapilo mě, jak se autor vyhnul líčení útoku na Zimní palác. Nechápal jsem, proč se vzdal tak lákavého motivu – dnes už vím proč), jeho důsledky byly nedozírné. Zřejmě ani Němci netušili, co může takový politický puč způsobit v zemi, jako je Rusko. A s čím zřejmě nepočítali vůbec, že se takový režim může udržet u moci. Tato skutečnost fascinuje i mně. Jaké byly důvody, že se v Rusku mohl etablovat tak násilný zločinný režim a že se tam dokázal udržet víc než sedmdesát let? A co navíc – že Rusové k tomuto režimu cítí stále silnou provázanost, nikdy ho vnitřně nedokázali odmítnout. (Ačkoliv byl Leningrad přejmenován zpět na St. Petersburg, oblast si ponechala jméno Leningradskaja a sochy velkého vůdce proletariátu stojí všude o jeho mauzoleu v Moskvě ani nehovoříc.) Mít doma vyvěšený obraz Josipa Visarionoviče Stalina také není v Rusku a už vůbec ne například v Gruzii žádná hanba. A právě se řeší otázka, jak se k stoletému jubileu postavit. Slavit či neslavit. A pokud slavit, pak co vlastně?
Důvodů je mnoho.
Především Rusko bylo za carského režimu výrazně zaostalé za zbytkem světa. Tento běh za rozvinutým západem běželo Rusko po celá staletí. Bylo ale odlehlou zemí na okraji civilizace a svou ztrátu nikdy nedokázalo dohnat. Bylo do důsledkem staleté nadvlády Mongolů, kteří přetrhli vazby Ruska se zbytkem Evropy i působením ortodoxního pravoslaví, které bylo ve svém vývoji ještě pomalejší než západní křesťanství. Car Ivan Hrozný řádil ve své zemi v době, kdy v Evropě už vítězila renesance, carové Petr Velký, Kateřina Velká či Alexandr II. se snažili svými reformními kroky se Evropě aspoň přiblížit, občas se jim podařilo ztrátu snížit, nikdy se ale na roveň rozvinutých zemí nedotáhli. Vojensky a tím i politicky začali hrát v Evropě významnější roli až v osmnáctém století, kdy si Marie Terezie získala spojenectví carevny Alžběty v boji proti pruskému Fridrichovi. Klíčovou roli hráli Rusové při porážce Napoleona, až po Vídeňském kongresu se Rusové stali součástí takzvaného vestfálského politického systému mocenské rovnováhy. Byli členem Svaté Aliance, odkud ale vypadli po Krymské válce, od tohoto konfliktu se jejich ztráta za západní Evropou začala zase zvětšovat. Zrušení nevolnictví v roce 1861 přivedlo do měst velké množství nevzdělaného proletariátu, jeho vykořisťování vedlo k obrovskému sociálnímu napětí. Po vraždě osvíceného cara Alexandra pak na trůně seděli spíše méně schopní panovníci, kteří nerozuměli své době a nedokázali sociální napětí ve společnosti mírnit. Poslední car Mikuláš iI., byl možná opravdu dobrý člověk a otec rodiny, schopnosti vládnout mu ale naprosto chyběly. První světová válka ukázala tuto ruskou zaostalost v plné nahotě. Země, která dokázala porazit Napoleona, najednou nestačila na moderní německou armádu a šla od porážky k porážce. Starý komplex méněcennosti se opět rozhořel a byl jedním z důvodů, proč byl car v únoru (vlastně v březnu) 1917 svržen. Tento komplex méněcennosti se podařilo komunistům dobře podchytit. Průmyslový rozvoj a rozvoj infrastruktury byly hlavními body, kterými lákali obyvatelstvo. Dostižení Západu a jeho předstižení. Budováním těžkého průmyslu se to opravdu dařilo, až v pozdější době selhali při výrobě spotřebního zboží a rozvoji lehkého průmyslu. Vítězství v druhé světové válce, jedno, kolik stálo obětí, pak vrátilo Rusům definitivně pocit sebevědomí. Opět byli vítězi, dobytí Berlína bylo důkazem, že ztrátu za Západem srovnali a poté dokázal svým atomovým programem dokonce čelit supervelmoci USA – jako JEDINÁ země na světě. S ruským komplexem méněcennosti si není třeba zahrávat. Největší chybou Západu bylo, že se k Rusku v čase Jelcinovské anarchie choval jako k v lepší společnosti pouze trpěnému chudákovi. Toto ponížení Rusové dodnes nestrávili – výsledkem byl Putin, Osetie, Krym a Východní Ukrajina.
Novému režimu se podařilo zcela izolovat od cizích vlivů a uzavřít se do sebe. Rusko na přelomu devatenáctého a dvacátého století mělo přece jen určitě kontakty na Evropu. Bylo to právě od onoho Vídeňského kongresu, udržovalo diplomatické vztahy se všemi rozvinutými zeměmi, umělci a intelektuálové navštěvovali především Francii a Paříž jako centrum tehdejší kultury (druhým jazykem, tedy jazykem vzdělaných vrstev v Rusku byla francouzština.) Tato vzdělaná vrstva byla ale velmi tenká, vzdělanost nezasáhla masy lidu, jak tomu už mezitím bylo v zemích západní Evropy. Vůči vzdělancům vládla mezi prostým lidem nedůvěra, kterou bolševici plně využili. Podařilo se jim celou tuto vzdělanou vrstvu buď vyvraždit, nebo vyhnat ze země, od dvacátých let dvacátého století prostě neexistovala – hodně se to podobalo kambodžskému experimentu Rudých Khmérů – všichni vzdělaní lidé byli podezřelí, protože vzdělanci mají jednu hloupou vlastnost – hodně přemýšlejí a to brání jejich loajalitě k režimu. Rusko se z této tragédie nevzpamatovalo dodnes. Vydalo se vlastní cestou, všeobecná vzdělanost je stále slabá a silně ideologizovaná a obyvatelstvo tímto způsobem lehčeji manipulovatelné. Izolace Ruska v čase Stalinovy vlády vedla k tomu, že se tento režim těšil u levicových intelektuálů na Západě značné popularitě – nikdo totiž nevěděl, co se tam skutečně děje. Lidé nespokojení s vývojem v Evropě viděli v Rusku alternativu k režimu, s kterým byli nespokojeni, netušíce, že tato alternativa je stokrát horší než to, v čem žijí.
V Rusku neexistovala žádná demokratická tradice, která by se novému režimu mohla postavit. Demokracii prožili Rusové jen půl roku – mezi březnem a listopadem 1917, doba natolik krátká, že v určitých oblastech obrovské země se o ní ani nestačili dozvědět, ne aby ji dokázali zažít. Jeden teror tedy vystřídal jiný. Lidé to chápali jako legitimní výměnu vládnoucí elity, ne jako nový systém vlády. Pluralismus, svobodné vyznávání politického názoru, výměna vládnoucí elity demokratickou volbou, to vše jsou dodnes v Rusku neznámé věci. Proto jak Stalin, tak i Putin můžou dosáhnout v této zemi absolutní nekontrolovanou moc, neexistuje zde demokratická tradice, která by diktátory oslabovala a na kterou by museli brát ohled při uchopení moci a jejím udržení.
Brutalita komunistického režimu překonala všechna očekávání. V rámci převratu a následovné občanské války jakož i za velkého teroru v třicátých letech zahynuly miliony lidí, nikdo vlastně ani neví kolik, odhady se různí mezi deseti a padesáti miliony lidí, v každém případě ale neuvěřitelná čísla. To bylo možné díky ruské byzantské mentalitě – na jedné straně v orientu život jednotlivce nikdy nehrál žádnou významnou roli, navíc tu byla i rozlehlost země a s ní spojená určitý fatalismus. Ten je součástí ruské mentality dodnes a má samozřejmě historické kořeny. Když se přihnala cizí rabující a vraždící vojska do Čech nebo do Rakouska, měli lidé možnost uprchnout do hor a tam se ukrýt a počkat, až se hrůza přežene. Na ruské širé stepi tato možnost neexistovala, člověk byl vydán na milost a nemilost a věděl to. Se stejným fatalismem jako kdysi Mongolům, se pak obyvatelstvo oddalo i novému komunistickému režimu. Samozřejmě extrémní brutalita se nelišila zas až tak příliš od bestialit francouzské revoluce, která se odehrála jen o 120 let dříve – i tam revolucionáři vyvraždili nejen společenské elity ale i třeba skoro celou provincii Vendóme, když se vzepřela novému politickému systému. Tato brutalita svědčila jen o nesmírné nenávisti vůči privilegovaným, která si takto našla ventil. Komunisté ale dokázali ono vraždění zinstrumentalizovat, takže se stalo součástí denní kultury, kdy si nikdo nebyl jist životem, strach pak byl nejlepší ochranou režimu. Jestliže dostávali místní komisaři v třicátých letech za Velkého teroru „kvóty“, kolik třídních nepřátel musí ve své oblasti objevit a popravit, je to perverzní a neuvěřitelné, tento systém ale dokázal režim dál upevňovat. Jediné, co mě vždy překvapovalo, že při tak velkém vraždění nepociťoval komunistický ruský systém nedostatek pracovních sil – zejména pak těch kvalifikovaných.
Ideologie komunistů byla líbivá. To člověk chápe do určité míry i dnes, když proti divokému kapitalismu neexistuje prakticky žádná politická ochrana. Politici demokratického systému jsou buď příliš slabí, nebo příliš zkorumpovaní, než aby se dokázali systému vykořisťování a obohacování malé skupiny na úkor chudých mas postavit. Komunisté slibovali změnu právě tohoto systému, nabídli lidem cestu a naději na změnu. A ti se této šance s chutí chopili. Právě revolucionáři z přesvědčení se stali prvními oběťmi velkého teroru, prakticky všichni byli Stalinovými aparátčíky vyvražděni (ať už to byl Trocký, Kameněv, Zinovjev, Lenin měl štěstí, že ho jeho syfilis udolala včas). Novému režimu šlo jen o absolutní moc a o výměnu elit – namísto carské elity šlechticů a bohatého měšťanstva nastoupila nová elita stranických aparátčíků. Jejich jediným cílem bylo udržet se u moci – a to jakýmikoliv prostředky, teror a válku nevyjímaje. V rámci toho vraždili v rámci občanské války nejdříve začátkem dvacátých let protivníky opravdové, koncem dvacátých let pak odpůrce potenciální a koncem třicátých let pak už kohokoliv, jen aby se splnily kvóty popravených, určené politickým politbyrem. Protože být členem oné privilegované nové elity bylo spojeno s mnohými výsadami, i když v žádném případě nechránilo před zatčením a smrtí. Protože v Rusku panovaly v době říjnové revoluce ještě do značné míry feudální poměry a občanská společnost ještě zdaleka nebyla etablována, nabyla i nová diktatura v podstatě feudální charakter. Včetně nové formy nevolnictví (občan směl opustit rodnou vesnici jen s povolením komunistického funkcionáře) a sociálního inženýrství s nuceným přesouváním celých národů a tisíců lidí do míst, kde je nový režim právě potřeboval.
Obdivuhodná byla vojenská odolnost nového režimu. Nikdo nevěřil, že by se nově vznikající revoluční gardy, z nichž se pak vytvořila Rudá armáda, mohly obstát ve středu s profesionálními armádami komunistických odpůrců. V čele těchto intervenčních armád stáli zkušení generálové z první světové války jako Wrangel, Denikin, Kolčak a výzbroj dodávaly západní zbrojařské firmy, převaha technická i taktická byla jednoznačně na straně odpůrců nového režimu. Přesto dokázal obstát a dokonce všechny tyto armády vyhnat ze svého území. Odvěké nepřátele Poláky, kteří se pokusili nový stát napadnout, zahnala armáda Buďonného až k Varšavě, kde je zachránil jen zázrak, který Poláci přisuzují zásahu samotné Panny Marie, jak se možno vidět v polské kapli v italském Loretu. I to byl fenomén velmi podobný francouzské revoluci. I zde revoluční armáda, i když špatně vyzbrojená a vycvičená porážela všechny nepřátele jen díky obrovskému nadšení a morálce. Ztráty se na straně revolucionářů na rozdíl od interventů nepočítaly a to bylo rozhodující. Nevyhrál ten, kdo bojoval úsporněji, taktičtěji a s menšími ztrátami. Vyhrál ten, kdo byl odhodlán za vítězství přinést jakékoliv oběti. Stejně tak prohráli Francouzi v Indočíně, Američané ve Vietnamu či Rusové v Afganistanu. Nakonec nezbylo, než zemi, kterou chtěli od komunistického moru osvobodit, vyklidit.
Samozřejmě Lenin nepodcenil od prvního okamžiku, kdy přišel k moci, upevňování režimu pomocí tajné policie. Hned po převratu vznikla Čeka vedená Leninovým souputníkem Džeržinským, z ní pak po mezistanicích GUPu a OGPu, vznikla obávaná NKVD. Špiclové byli doslova všude, atmosféra strachu, kterou se podařilo úspěšně rozšířit, pomáhala úspěšně potlačovat jakékoliv pokusy o svrhnutí režimu, jakkoliv lidem přinášel utrpení. Pokud někdo nesouhlasil, ukryl tento nesouhlas hluboko ve své duši, pak byl ohrožen zatčením a popravou jen ve stejné míře jako ti, kdo pro režim hořeli. Je skutečně neuvěřitelné, že i takový zločinec jako byl Dzeržinský, se v Rusku nedočká úplného odsouzení. Když jsem jeho bustu objevil v knihovničce petrohradského lokálu Idiot vedle busty Lomonosova, projevil jsem nad touto společností údiv. Odpověď naší kamarádky Oxany byla charakteristická pro ruské myšlení: „Rossiju toľko serdcom vozmožno ponimať.“ Tedy, pro mladší generaci, která se rusky neučila – Rusku je možno rozumět pouze srdcem.
Hlavním úspěchem režimu ale bylo vytvoření tzv. „homo sovieticus“. Tento fenomén žije dodnes, zřejmě se jej nepodaří odstranit ani po řadu dalších generací. Je to člověk nesamostatný, zvyklý, že za něj rozhoduje stát, ale tento stát se stará i o jeho potřeby. Tento člověk je zahleděný do sebe, izolovaný, má strach ze všeho cizího a proto sdílí pragmaticky přesvědčení, že v jeho zemi je všechno nejlepší. (Nezapomenu na ruskou studentku ve Varně v roce 1983, kdy si s úžasem vytřeštěnýma očima prohlížela výklady obchodů se západním zbožím – Varna byla výkladní skříní socialismu a zahraniční zboží zde bylo v dostatečném množství – aby pak vždy prohlásila „U nás je to všechno lepší.“) „Homo sovieticus“ je člověk, který potřebuje, aby mu někdo udal směr, kterým má jít, dostane-li svobodu sám volit směr své cesty, podlehne panice, protože na takovou zodpovědnost, co se týká jeho vlastního osudu, není zvyklý ani připravený. Pamatuji si na rozhovor s jednou kolegyní z Lipska, kterou revoluce zastihla ve věku osmnácti let. I když nebyla komunistkou, pád komunistického režimu byl pro ni spíše traumatizující skutečností (i když se aktivně zúčastňovala demonstrací, které k pádu tohoto režimu vedly). Předtím byl její časový plán přesně daný. Chodit do školy, poté do zájmových kroužků. Ani ty kroužky si člověk nevolil sám, ale pedagogové určovali, kdo se hodí pro sport, kdo pro kreslení, kdo pro hudbu a podle toho byli studenti do těchto kroužků přidělováni. Když tento systém náhle přestal existovat a mladí lidé byli ponecháni sami sobě, nevěděli, co si mají tou náhle nabytou svobodou počít. Den byl najednou příliš dlouhý a drogy na dosah. Díky tomuto typu „homo sovieticus“ sklízí úspěchy Afd v Německu, Jobbik v Maďarsku či Okamura v Česku. Není náhoda, že všechny tyto strany jsou navázány na putinovský moskevský režim – Putin studoval v čase komunismu a tento typ člověka přesně zná a umí ho využít a manipulovat.
Komunismus jako takový v podstatě zahynul. Nedožil se tedy stoletého výročí. Nikdo se k němu nechce hlásit, kdo by už chtěl mít něco společného s poraženými? Jinak je to ale s Velkou říjnovou revolucí. V Rusku mají skutečné dilema, jak tuto událost, která z Ruska udělala v konečném důsledku světovou velmoc, vnímat a jak ji slavit. Protože ono imperiální myšlení, pocit sebedůvěry a totalitní ideologie žijí v Rusku (a nejen tam) dál. Sice pod jiným obalem, proletářský internacionalismus vystřídal nacionalismus, ale i Mussolini byl komunista, než se stal fašistou. Tyto ideologie se sice teoreticky nacházejí na opačných pólech politického spektra, mají k sobě ale velmi blízko. Představíme-li si politickou scénu jako kruh, pak se dokonce dotýkají. Jestliže se navzájem tak nenáviděly a potíraly, bylo to jen proto, že bojovaly o stejný okruh voličstva. V čase, kdy se nevolí, tedy v čase po uchopení moci a zavedení diktatury, je už tento antagonismus zbytečný.
Dědictví Říjnové revoluce žije i nadále. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, ale její důsledky neseme v sobě. Všichni, kdo jsme onen režim zažili, neseme v duši stopu nebo jizvu, která nás poznamenává až do konce života. Teprve nové generace budou jiné. Snad pak toto dědictví definitivně zmizí.
Bertold Brecht napsal, že člověk je definitivně mrtvý, až když si na něj nikdo nevzpomene. S revolucemi a režimy jimi zplozenými je to stejné.
