Category: Ze života

Banány


Myslel jsem původně, že je to evoluce. Ten problém mne zaměstnával několik let. Čím to je, že opice loupou banány vždycky po délce a člověk od špičky. Je to jeden z hlavních (dobrá, přiznávám, že ne jediný) rozdílů v chování mezi člověkem a opicí. Podezíral jsem evoluci a uvažoval, zda se v tomto případě ubírá správným směrem a proč to ty opice dělají už po statisíce let stále stejně, i když od nás už mohly odkoukat naši – samozřejmě mnohem efektivnější – metodu. A pak jsem na to jednou přišel, bylo to ja ko zjevení. Našel jsem totiž zralý banán. Opice sbírají zralé banány, které spadly ze stromu a které jsou sladké. A jejichž slupka praská – a to  po délce. Tak jsou zvyklé a to je pro ně znamení, že se jedná o dobrý banán. My lidé trháme banány ještě zelené, aby zvládly dlouhý transport k spotřebiteli, necháme je dozrávat za naprosto nepřirozených podmínek na lodi. A potom samozřejmě nepraskají a my musíme odtrhávat jejich špičku. Jinými slovy jíme něco, co by opice nevzala do huby.

                Takže bohužel žádná evoluce, ale marketing. A tím pádem by tady tenhle příspěvek ani neměl být.

Bella Italia


Itálie, především ta jižní
Bella Italia. Vrátili jsme se z dovolené na jihu Itálie, na podpatku italské boty, přesněji řečeno na ostruze onoho podpatku, na poloostrově Gargano. Pokud někdo hledá dovolenou odpočinkovou s koupáním v moři, pak je tu správně. Krásné pláže, klid, čistá voda, ráno studená, pardon osvěžující, odpoledne teplá na „člupkanie“ což je oblíbená činnost mé ženy.
Pokud jste se ovšem rozhodli poznávat Itálii a její historii jako já, pak tu nejste úplně správně. Vieste, kde jsme se nacházeli, je sice překrásné městečko, ale od zbytku světa je odděleno horami poloostrova Gargano a dostat se na jakoukoliv rozumnou cestu bez tisíce zatáček a serpentin znamená projet nejméně hodinu cesty právě po takových zatáčkách a serpentinách. Protože moje žena a v mírnější podobě i syn trpí kinetózou, bylo vymalováno.
Přesto se mi lstí a zatajením určitých okolností podařilo přesvědčit minimálně syna, aby se mnou vyrazil aspoň na jeden výlet do vnitrozemí. Když jsme se po hodině zatáček vynořili u městečka St.Giovanni Rotondo a cesta se konečně jakž takž narovnala, uznal, že bylo hodně rozumné nebrat s sebou naši maminku. Později toto přesvědčení ještě několikrát opakoval a myslím, že právem.
Prvním cílem byla Foggia. Rozhodl jsem se totiž vydat po stopách krále Friedricha II, římského císaře a jeruzalémského a sicilského krále z rodu německých Štaufů a Foggia byla kdysi jeho hlavní město. Takže se sluší je navštívit. Ovšem po Friedrichovi toho tam moc nezůstalo. Co nezničilo zemětřesení v devatenáctém století, to dokonalo bombardování za druhé světové války. Takže jsme mohli obdivovat jeden portál jeho paláce, rekonstruovaný po onom zemětřesení a jednu studnu na náměstí, které nese královo jméno. Dóm, kam jsem se rozhodně chtěl podívat, byl v rekonstrukci a tak nás do něj nepustili, za lešením se dalo jen matně tušit, jak ten chrám asi tak mohl vypadat. Navštívili jsme aspoň Museo civico s vykopávkami a památkami ze všech období města včetně onoho fridrichovského a vydali se do Lucery, dalšího s důležitých císařových měst. Tam měl totiž svou arabskou kolonii, přesídlenou ze Sicílie. Jestliže mu v sicilských horách dělali Arabi po celé roky zle, přesunuti do Lucery a obklíčeni nedůvěřivými křesťany ze všech stran, sekali dobrotu. Jenže po Štaufech přišli do Lucery Francouzi. Karel z Anjou byl bratr nejkřesťanštějšího krále Evropy Ludvíka IX (vyhlášeného později za svatého protože zemřel mučednickou smrtí na úplavici na nesmyslné křížové výpravě do Tunisu). Karel z Anjou chtěl dokázat své křesťanství a tak nechal vyvraždit 20 000 Arabů v Luceře a všechny mešity a minarety zbourat. Uprostřed města vyrostl pak gigantický dóm. Jenže udeřil hlad (tedy ne ve středověku ale na nás během naší výpravy) a tak na návštěvu dómu ba dokonce ani na fotografování nezbyl čas. Lucera totiž očividně něco takového jako turisty nezná a ani s nimi nepočítá. Zná sice očividně něco jako restaurace, nikdo se ale nanamáhá otvírat je přes poledne. Takže hlad a žízeň řádily a ničily vůli k dalšímu historickému bádání, než se nám podařilo objevit aspoň jeden bar, kde nám nabídli po delším vyjednávání pivo a chlebíčky. Číšník se nám snažil vnutit myšlenky, že ovládá „trošku“ angličtinu, jeho anglická slovní zásoba se ale omezovala na „mozarella, proscuitto a panini.“ Protože Italové své pojmenování pro pivo převzali od Germánů a říkají mu birra, neměli jsme ani při volbě nápoje problém a on byl určitě hrdý, jak nám to „anglicky“ vysvětlil. Dohodli jsme se tedy a aspoň provizorně jsme se i najedli. V naší dvoučlenné turistické skupině zavládlo příměří.
Od dalšího cíle, Friedrichova hradu Castel del Monte nás zase vyhnal liják. Ano, čtete správně, ne deštík, či déšť, ale pravý liják a my neměli deštník. Kdo by už s potřebou deštníku počítal, když na vás u moře pálí slunce div vás nevysuší. Přinutil jsem syna k jeho nevůli zmáčknout aspoň jednou spoušť fotoaparátu a pak jsme se dali na hanebný útěk.
Přesto jsem zvládl přemluvit svého sytého potomka k návštěvě Monte d´Angelo. O tomhle poutním místě jsem až do návštěvy Apulie neměl tušení, ale teď mne lákalo. Místo bylo svaté už od konce pátého století, kdy se tam údajně během tří let třikrát zjevil Archanděl Michael. Ovšem té pravé slávy dosáhlo až v roce 999, kdy sem přijel císař Otto III, aby tu modlitbami odvrátil blížící se konec světa, jenž měl podle všeobecného přesvědčení přijít tisíc let po Kristově narození. Dnes už víme, že se přepočítal o sedm let. Nicméně modlitby měly úspěch, konec světa nenastal a okolo jeskyně na kopci v pohoří Gargano vyrostlo díky tomuto zázraku město s více než dvaceti tisíci obyvateli a všichni z archanděla Michaela dobře žijí. Popravdě řečeno, má to místo v sobě skutečně něco mystického. Jeskyně s oltáři, přebudovaná na chrám, který se nad svatým místem zdvihá ve velkolepých gotických obloucích (v tom měl prsty zase Karel z Anjou a jeho snaha dokázat svou pravověrnost) vás nutí zatajit dech a pohroužit se aspoň na chvíli do sebe. Když tam hluboko pod zemí člověk sedí, proti sobě oltář se sochou archanděla, v tichu daném jednak touhou po přemítání přítomných, ale také přísným zákazem dělat hluk, fotografovat či filmovat, nad nímž bdí mnich, původem z Argentiny, nicméně s polskými předky, má pocit, že aspoň na chvíli opustil svět ruchu, peněz a zuřícího kapitalismu. I onen mnich mluvil anglicky „poco“ čili trošku. Z dvou zkušeností stejného dne jsme vyvodili závěr – řekne-li vám Ital, že hovoří anglicky „poco“ neumí ani slovo. Nicméně se s ním nějak na konci stejně dohodnete.
To je totiž italský fenomén. Že by někdo na italském jihu hovořil německy či anglicky, na to raději hned zapomeňte, podobný optimismus by vás mohl zavést do zkázy. Nicméně není třeba klesat na duchu, s Italem se nakonec stejně nějak domluvíte. Já jsem to celkem v pohodě zvládal s čtrnácti lekcemi italštiny pro samouky. Přítel mého syna, pocházející z jižního Tyrolska tento fenomén vysvětluje tím, že italština se ze 60 procent skládá z rukou a nohou a jen zbývajících 40 procent je verbální komunikace, jíž je v případě nouze možno se vzdát.
Italové jsou totiž nesmírně komunikativní. Nezapomenu na řidiče mikrobusu Francesca, jenž nás vezl k přístavu. Do svého mikrobusu pro 9 osob dokázal nacpat celkem 18 lidí (děti byly nejmenší proto skončily v nákladním prostoru, Francesca samotného bylo sotva možno započítat, protože měřil s bídou sto padesát centimetrů a vážil i s botami něco okolo čtyřiceti kilo). Nicméně celou dobu se snažil vysvětlit polské rodině, že jet na výlet lodí s dětmi, které neumí plavat, není rozumné. Jediná Italka v autobuse už to nevydržela a pokusila se jej zabrzdit slovy : Francesco, sono tutti stranieri, no capiscono,“ čili že v autobuse se nacházejí pouze cizinci, kteří mu nic nerozumí. Francesco se tím ale nedal ani v nejmenším ovlivnit a pokračoval ve své přednášce až k cílové stanici.
Navíc se jižní Italové vyznačují skutečnou kreativitou. Řídí se v každodenním životě důsledně pravidlem, že pořádek je pro debily, inteligent zvládá chaos. Když nás Francesco vysadil a my se nalodili, přejeli jsme lodí okolo několika mysů k dalšímu přístavišti a tam čekal – k našemu úžasu – Francesco s dalšími asi patnácti turisty. Ti přistoupili a my se vydali do přístavu ve Vieste, kde nastoupilo dalších několik desítek zvědavců, kteří si chtěli prohlédnout mořské jeskyně Gargana (mimochodem skutečně krásné a hodné návštěvy). Nebudu vás dlouho napínat – samozřejmě i tam byl Francesco s další dávkou turistů. Pokud jsem dobře počítal, dokázal dopravit k této jediné lodi v mikrobusu s devíti místy na sezení minimálně čtyřicet návštěvníků, spíše ale víc. A celou dobu nezavřel ústa, možná proto byl tak podvyživený, při jídle člověk musí řeč přece jen přerušit. Nicméně jeho tok řeči nikoho nerušil, byla to prostě nezbytná a ne nepříjemná součást transportu.
Těžiště italského života není v jazyce, i když používají svou řeč k smrti rádi (Tak rádi, že zapomínají pravidelně při předjíždění zapínat a hlavně pak vypínat směrovku). Ale jaký hlavní bod života může mít národ, jenž má pro restauraci nesčetný seznam výrazů? Ristorante, Pizzeria, Trattoria, Osteria, Braccheria atd. atd. Bohužel nebylo v mých silách, zapamatovat si všechny. Jídlo je naprostým těžištěm italského života a vyznají se v umění vařit opravdu dobře. I když je to jídlo nesmírně jednoduché. Jak italská, tak francouzská hospodyně dokáží uvařit skvělou večeří, jenže Francouzka k tomu potřebuje celý den a Italka hodinu. Samozřejmě je třeba dávat pozor na ceny, mnoho restaurací jsou pastmi na turisty. Mohu doporučit dvě celkem spolehlivé metody, jak do takové pasti nespadnout. První je na jídelním lístku, vystaveném před dveřmi. Není třeba složitě studovat a porovnávat ceny, zejména, pokud nejste v italštině kovaní a tím pádem nevíte, co vám nabízejí. Stačí ale zjitit cenu „zuppa di pesce“. Rybí polévka je místní specialitou a její cena se pohybuje od 10 do 24 Euro. Ostatní ceny jídelního lístku jsou v přibližně stejném poměru. Druhou metodou je pozorně naslouchat. Uslyšíte-li od stolků restaurace češtinu, pak jděte směle dovnitř. Jsme národ, který si na peníze dává pozor a lehce se podvést nenechá. Vaši krajani předběžci to jistě už otestovali.
Restaurace v Monte d´Angelo otvíraly ale až o půl osmé. To je tady na jihu běžné, žádného místního domorodce by nenapadlo obtěžovat kuchaře a číšníky dříve. Jenže my jsme s prohlídkou skončili už v sedm a v proudícím dešti se nám nechtělo čekat. Následkem toho udeřil v autě po cestě na pobřeží znovu hlad. Sice mi bylo ještě dovoleno zastavit a nafilmovat krásnou duhu, pnoucí se z moře, filmovat Vieste přes krásný záliv s plážemi a rozbouřeným mořem mi už ale dovoleno nebylo. Čekala Trattoria, ristorante, pizzeria, osteria či braccheria, prostě něco, kde člověk mohl zase užít „bella italia“ z její nejhezčí stránky.
Takže pokud ještě nevíte kam, je Garganský poloostrov v Apulii s horami, plážemi, krásnými městečky a dobrým jídlem docela dobrý typ. Pokud ovšem nechcete pátrat po stopách Friedricha II, jako já. Češi jsou tu spolu se Slováky po Italech stejně nejčastějšími návštěvníky. Takže česky, prosím, nenadávat, určitě vám někdo rozumí!

Breznice 9.dubna 2011


Někdy je člověku jen prostě dobře. Je to proto, že se nachází mezi lidmi, k nimž má důvěru, má pocit, že si s nimi rozumí, že jsou prostě na stejné vlně jako on. Takové chvíle nejsou časté a člověk by si měl každou z nich užít, protože se nemusí opakovat.
Něco takového jsem zažil devátého dubna tohoto roku v Březnici. Jsem ještě stále pod vlivem dojmu z onoho večera a proto se mi píše dost těžko. Jestliže se snažíte pocity uchopit slovy, ztrácejí svou magickou sílu. Jako by se do sudu, plného dobrého vína, navrtala dírka. Jak se snažíte své pocity popsat a pojmenovat, jako byste z toho vína upíjeli a je tu nebezpečí, že sud bude jednou prázdný. Kdysi minulého roku jsem se na své webové stránce zabýval otázkou, kde jsem vlastně doma. Mezitím jsem objevil krásnou větu člověka, který prožil většinu svého života v emigraci, tedy mimo Českou republiku a přece zůstal Čechem – už proto že byl jedním z pilířů české kultury – Jiřího Voskovce:
„Domov není nutně místo. Domov je taky myšlení. A cit. A paměť… Vůbec všechno, co v nás je. Domov je spíš, co je v nás, než v čem my jsme. To se dá nosit s sebou a nikdo vám to nemůže vzít.“
Je-li pravda, co řekl, pak jsem byl v sobotu doma na Březnici. Jen nevím jestli jsem si ten svůj domov přivezl s sebou, nebo jsem jej tam potkal. Ale to je už jen akademická polemika, jež nemá nic společného s tím, že jsem se tam cítil tak dobře jak už dávno ne.
Jestliže jsem se bál, že bude sál zívat prázdnotou, naopak byl přeplněný a musely se přinášet stále nové židle. Díky všem, kdo přišli, byli mezi nimi i přátelé, na něž jsem pak měl bohužel příliš málo času, ale snad mi to mohou odpustit. Rád bych si s nimi popovídal mnohem déle a osobně, ale právě to je strašné na čase. Nedá se zastavit, ba ani zpomalit, prožene vás svou uličkou a na konci pak stojíte a říkáte si, co všechno jste chtěli ještě udělat, ale jste to nestihli. Snad to budu moci někdy napravit a tento deficit odstranit.
Kastelán březnického zámku pan Barták se postaral o skvělou atmosféru. Hudebníci souboru Chairé z Příbrami, hrající dobovou hudbu, jež skvěle zapadla do tématu šestnáctého století, navodili neopakovatelnou atmosféru. Děj se totiž točil okolo mileneckého páru Filipíny Welserové a Ferdinanda Tyrolského. Ty stvárnili herci divadla Kapsa Alžběta Gilíková a Vlasta Fischer, zatímco paní Šárka Klečková dala podobu tetě Kateřině z Lokšan. Byl to zvláštní pocit, když jsem slyšel slova, jež jsem já sám v knize přisoudil historické Filipíně, vyslovovaná ústy krásné mladé ženy. Všechno se přeneslo opět do oné polohy, kdy se ze slov stávají pocity, jež člověk dokáží unášet. A unesly. Ani v nejmenším nevadilo, že slečna Gilíková na rozdíl od Filipíny není blondýna. Ztvárnila ji přesto tak věrohodně, až mi běhal mráz po zádech. Byl to ale příjemný až opojný chlad. Pan Fischer a paní Klečková ovšem nezůstali pozadu. Takže dojem – ne raději už nebudu používat slova, aby se dojmy, jimiž jsem naplněn, neztrácely v řádcích textu.
Ještě jednou tedy – i když se opakuji a to se dělat nemá. Díky všem, kdo přišli, díky těm, kteří mají rádi mé knihy, díky kastelánovi pan Bartákovi a jeho spolupracovníkům a samozřejmě i souboru Chairé a hercům divadla Kapsa za předvedené výkony, jež mi daly na jeden večer pocit domova. Protože domov, je podle Jiřího Voskovce to, co vozíme s sebou. Na Březnici měl krásnou zastávku.

Klíč


Nevím, proč ty bestie nefungují. Tedy všichni tvrdí, že fungují až do okamžiku, kdy se dostanou do ruky mně. Mluvím o magnetických hotelových klíčích, módě posledních let, která mně vhání pot na čelo. Ve chvíli, kdy jej na recepci hotelu dostanu, vím, že se pro mne můj hotelový pokoj stává těžko dobytnou pevností. A je jedno, zda je to v Paříži, Praze, Ženevě, Londýně či jen v obyčejném hotelu Jägerwirt ve Fuschlu v Salcbursku. Všude se opakuje stejné schéma. Dostanu na recepci klíč, nuceně se usměji, odeberu se k pokoji a vsunu klíč do zámku. Rozsvítí se červené světlo. Poté klíč různě točím, měním směr, kterým ho do zámku vsouvám, rychlost, s kterou jej vytahuji (zavěcení tvrdí, že to má taky vliv) a ta bestie svítí stále stejně neúprosně červeně. Odejdu tedy na recepci a zahlásím, že klíč nefunguje. Oni se shovívavě nad blbečkem, hovořícím východoevropským akcentem, usmějí, zkontrolují klíč v počítačí a oznámí, že je v pořádku. Trvám na tom, že se přesto nemůžu dostat do pokoje, až se jeden z nich útrpně zvedne a jde se mnou k mému pokoji. Vsune klíč do zámku, zasvítí červené světlo a on znervózní. Roztržitě pronese, že se jim něco takového ještě nestalo, načež zopakuje celý ceremoniál, který jsem už před ním provedl já. Zasouvá klíč do zámku v nejrůznějších směrech a podobách, lomcuje zámkem. Pak se ptá, zda jsem neměl klíč v blízkosti mobilního telefonu či nějakého magnetu. Protože mi tako otázka byla položena už ve všech evropských zemích, které jsem navštívil, odpovím briskně, že ne. On pak sklesle odejde na recepci, aby mi dal vyrobit klíč nový. Snažím se jej utěšit, že chyba není v něm, protože jsem podobný problém měl už v Paříži, Praze, Ženevě, Londýně atd. Jeho to ale očividně z akutní deprese nedokáže dostat a já mám pocit, že jsem jednomu nevinnému člověku pokazil den.
Je to prostě tak, smířil jsem se s tímto rituálem a snažím se přijíždět k hotelům o hodinu dřív, než je nezbytně nutné. Proč tomu tak je, na to vysvětlení zatím neexistuje. Syn se domnívá, že ze mne vyzařuje nějaké podivné magnetické vlnění, které klíče deaktivuje. Snažil se zjistit, zda nejsem mimozemšťan, protože by pro něj bylo zajímavé, být sám polovičním mimozemšťanem. Nejsem!
Popsané schéma se opakuje už léta, zvykl jsem si na něj a nedokáže mne vyvést z klidu. Jen recepční v Bad Ischlu, který mi vtiskl do ruky normální staromódní klíč visící na klíčence, nechápal, proč jsem jej radostí objal. Považoval mne za blázna, mou radost z toho, že dosáhnu své postele bez obtíží, prostě nedokázal pochopit. Jenže pak přišla cesta do Londýna a pochopil jsem, že osud je vynalézavý a dokáže vymýšlet stále nové zápletky.
Kupodivu jsme se s manželkou na první pokus na hotelový pokoj dostali. Považoval jsem to za důkaz jejího pozitivního vlivu (který nad mým kdekoliv vždycky převáží). Druhý den jsme však běželi v dešti na pokoj, abychom se převlékli na připravovanou parádu, které se měla snad zúčastnit i Quen – jako nezkušené turisty nás totiž v Londýně překvapil! – déšť. Měli jsme naspěch a osud právě na takovou příležitost čekal. Vsunul jsem klíč do zámku a on zasvítil – žlutě!!! Nevěřícně jsem hleděl na žluté světlo. Pokoj se otevřít nedal – to byla pro mne v podstatě běžná a zažitá situace, žlutá barva svítící na zámku pro mne byla ale něco zcela nového. Zkusil jsem to znova, zámek svítil opět žlutě. Odešel jsem tedy na recepci a reklamoval klíč. Recepční jej převzala se shovívavým, mně důvěrně známým úsměvem, strčila jej do počítače a oznámila mi, že klíč je v pořádku. Řekl jsem jí, že klíč možná v pořádku je, ale že se do pokoje stejně nemůžu dostat, protože na zámku svítí žluté světlo. Na recepci zavládlo hrobové ticho. Všichni tři přítomní zaměstnanci hotelu se dívali nevěřícně na mne a pak jeden na druhého, až ona dáma vydechla nevěřícně: „yellow light?“ Přikývl jsem, ačkoliv mne jejich rekace hodně vylekala: „Yes, yellow light.“
Jeden z mužů na recepci ode mne třesoucí se rukou převzal klíč a vyrazil směrem k mému pokoji. Následoval jsem ho a tak jsem viděl, jak vložil klíč do zámku a pak nevěřícně hleděl na žlutě svítící zámek. Popadl telefon a vzápětí byla u nás hotelová managerka. I ona převzala klíč, vsunula jej do zámku a pak nechápala, co vidí. Zachovala ale obdivuhodný klid – proto zřejmě byla v hotelu ředitelkou. Požádala nás, zda bychom se neodebrali k hotelovému baru a přišli za deset minut. Když jsme se za oněch deset minut vrátili, byly dveře dokořán a zámek byl pryč. Zřejmě jej odmontovali a odnesli za účelem vědeckého zkoumání. O výsledcích výzkumu nás bohužel neinformovali, takže i nadále mi na čele vyrážení perly potu, když dostanu v hotelu kdekoliv na světě do ruky magnetický klíč. Jaké světlo zasvítí? Červené, žluté nebo – což se mi stává řidčeji, zelené?

Dialekty


S tou babylonskou věží to nebyl dobrý nápad. Dal totiž všemohoucímu možnost předvést zase jeden z jeho velmi podařených žertů a vytvořil stovky rozličných jazyků, aby se lidé nemohli dohovořit. Což o to, podařilo se mu to nad očekávání. A aby nebyla ani trochu nuda, mluví lidé nejen česky, slovensky, francouzsky nebo německy, ale hovoří tak jak jim zobák narostl – totiž dialekty. V Čechách a na Moravě ten problém není až tak vypouklý a tak jsou pěstování moravskoslezského nářečí mým přítelem ze studií Vrbou, či blog Ostravaka ostravskeho věci milé, nicméně nebrání našemu vzájemnému porozumění. I když sestra Eva, původem z Prahy, měla v naší české (nebo spíše moravské) komunitě na Stolzalpe nemalé problémy se slovy jako kobzole, šufánek či sopel. Spisovné jazyky vymysleli totiž lidé až poté, když Evropou natáhli politické hranice a v rámci nich se pokoušeli vytvořit pocit národního uvědomění a sounáležitosti. Přesto má stále Slovák z Turzovky k Valachovi ze Vsetína jazykově mnohem blíž než ke krajanovi z Michalovec.
Jsou ovšem země, kde jsou dialekty spisovnému jazyku mnohem mnohem vzdálenější, než je tomu u nás a já měl tu smůlu, že mne osud zanesl právě do těchto zemí. Tvrdý trénink začal už při mé první návštěvě rodiny mé budoucí (a současné) ženy. Můj budoucí tchán popadl po mém příjezdu svého jediného syna (tedy budoucího – a současného švagra) a zmizel s ním neznámo kam a ponechal mne v péči čtyř sester mé (budoucí) ženy (tedy budoucích švagrových), její matky (budoucí – vždyť víte co), dvou tet a jedné sestřenice. Pokud se vám to zdá být samo o sobě už dost tvrdé, pak přidám informaci, že rozhovor vedla teta Maňa, nejstarší z přítomných, hovořící nejčistším východoslovenským dialektem. Už jste se s ním někdy setkali? Pokud ne, tak jen krátná informace na úvod: Jedná se o podivnou směs polštiny, ukrajinštiny, maďarštiny, němčiny a ojediněle se najdou i anglická slova (například ambrela – deštník). Vzdálený vliv slovenštiny se dá vystopovat taky, chvilku to ale trvá. Potřeboval jsem tlumočníka nejen tehdy, ale i později, když nám teta Maňa hlídala děti. Když mne poslala k sousedům pro „čarvený harčok a kanvu na šmalc“ nezbylo mi, než si příkaz zapamatovat foneticky a pak čekat, do mi sousedé vlastně dají. Když jsem měl vymalovat schodiště, držela mi žebřík a neustále důrazným hlasem kromě řady naprosto nesrozumitelných pokynů připomínala „trimaj drabinu“.(Pro ty zvlášť zvědavé překládám do češtiny – “Drž se žebříku”) Tehdy jsem ovšem nevěděl, co po mně chce, nicméně byla s mým výkonem velmi spokojena a referovala, že jsem dělal vše přesně podle jejích rad. Když jsem jednou po návratu z práce hledal manželku a zeptal se tety, kde by mohla být, dostalo se mi odpovědi: „Ta u sklepu“. Po půlhodině mi začalo být nápadné, co žena tak dlouho ve sklepě dělá, teprve později mi došlo, že polsky (a tím pádem i východoslovensky) se obchod řekne sklep.
S tímto tréninkem – řekl by si člověk – nemůže už nikoho nic překvapit. Chyba lávky. Rakousko je hornatá země stejně jako Slovensko, což vede k izolaci jednotlivých údolí a vývoje vlastních nářečí. Navíc se jedná o skutečně okrajovou německy hovořící oblast – stačí se podívat na mapu- do níž zasahují vlivy slovanské (Vídeň), maďarské (Burgerland a jižní Štýrsko), slovinské a italské (Korutany). Aby to nebylo tak nudné, skládá se Rakousko vlastně ze tří rozdílných etnik, která kdysi předtím, než Luther vymyslel spisovný německý jazyk a Goethe ze Schillerem jej přivedli k dokonalosti, patřila k třem odlišným germánským kmenům a vyvinula tedy i vlastní řeč. Dolní Rakousko, Štýrsko a Korutany jsou vlastně poněmčení Slovani ( i když o tom hrozně neradi slyší), Horní Rakousko, Salzbursko a Tyroly jsou Bajuvaři, tedy vlastně Bavoři a ve Vorarlbergu žijí Alemani, tedy vlastně jeden ze švýcarských kmenů, který se z nepochopitelných důvodů rozhodl zůstat věrný Habsburkům a nepřidat se k švýcarskému spříseženstvu. (Až někdy přijedete do Bregenzu a budete se snažit porozumět domorodcům, pochopíte, že to bylo rozhodnutí naprosto mylné).
Když jsem nastupoval do práce, vyzbrojen certifikátem o absolvování jazykové zkoušky na Goethově institutu ve Vídni, byl jsem naplněn sebedůvěrou – vždyť jsem přece zprávám v rakouské televizi, přednášené komentátorem s typickým rakouským jménem Josef Broukal, docela rozuměl. Mělo mne čekat bolestné vystřízlivění. S hrůzou jsem pochopil, že v horním Štýrsku se německy nehovoří, ba nikdo tam ani německy nerozumí – tedy aspoň ne němčině v mém provedení. Což o to, s těžkostmi s pacienty jsem počítal, horší ale bylo, že nesrozumitelně hovořil i zdravotní personál, kolegové doktoři a dokonce i polobožsky uctívaný profesor Graf. Když na konci prvního ranního sezení pronesl „Hamanovos?“ (Německy „Haben wir noch etwas – máme ještě něco?“) udělalo se mi zle. A nemělo zůstat jen u toho. Byl jsem v první noční službě dostatečně vynervovaný i bez toho, že mne náhle zavolala sestra Sabine a volala vzrušeným hlasem do telefonu: „Herr Doktor kumans uma, kumans uma!“ Pochopit, že volá „Kommen Sie rüber!“ tedy „přijďte na druhou stranu“, bylo na samé hranici mých schopností. Když na mne kolega Scheuch vydával zvuky „Í á!“ trvalo mi taky chvilku, než jsem pochopil, že nepovažuje za osla ani mne ani sebe sama, ale říká mi „Ich auch“ tedy „Já taky.“
Při ultrazvukových vyšetřeních jsem se marně snažil pacientům vysvětlit, že se mají otočit na levý bok. Na mé výzvy ve spisovné němčině: „Drehen Sie sich, bitte, auf die linke Seite,“ reagovali většinou nechápavým „Ééééh?“ Teprve saniťák mne uvedl na pravou míru, když pacientovi poručil „Umadraahn!“ a oni ihned věděli, co chci a na tu levou stranu se bez dalšího odmlouváni otočili. Předpokládám tedy dodnes, že ony dvě poslední uvedené německé věty jsou svým významem totožné.
Poslední, komu jsem začal rozumět, byl nešťastnou náhodou můj vlastné šéf. Nehodlám vás tu trápit hororovými představami, co znamená být v zkušební době v cizí zemi a na ranním sezení při rozdávaním úkolů nerozumět ani slovo. Po sezení jsem se nenápadně připlížil ke kolegovi Laszlovi a zeptal jsem se ho tiše, aby šéf neslyšel: „Co to vlastně šéf dneska na sezení říkal?“ „Nevím,“ odpověděl klidně doktor Laszlo (navzdory svému maďarskému příjmení rodilý Rakušák) „my mu nerozumíme.“ Nemůžu říct, že by mne tato informace nějak mimořádně uklidnila, i když jsem se cítil o něco více být členem kolektivu. Později jsem zjistil, že u šéfa to není dialekt (ten se podílel na nesrozumitelnosti jeho sdělení jen minimálním podílem). Jenže pan primář nosí plnovous, mluví rychle a potichu a to právě do onoho vousu a kromě toho má takzvané skákavé myšlení. Než pochopíte, že se při líčení problémů pacienta dostal k antickým bájím, je už zase někde jinde, u Konráda Lorenze, Kristova utrpení na kříži nebo možná někde u svých vzpomínek z mládí, kdy se setkal s podobným medicínským případem.
Je zajímavé, že přes to všechno, co jsem teď popsal, stále ještě žiji a vlastně ani ne tak špatně. Třeba byl ten boží vtip s popletením jazyků docela nevinný. Jestliže totiž svět bereme tak, že stvořitel je vlasně vtipná bytost a rád se pobaví, je ten svět rázem mnohem srozumitelnější.
A ušetříte si tím spoustu problémů a frustrace. Jiné to totiž už nebude. A pokud lidé opravdu chtějí, tak si stejně porozumí navzdory té babylonské věži.

Murau


Možná že je už čas, abych aspoň těm, kdo najdou cestu k mé webové stránce, popsal, kde vlastně žiji. Myslím si totiž, že to místo stojí za to – v jiném případě bych tu zřejmě asi nebyl. Okres Murau se nachází na nejzápadnější výspě Štýrska, tak západní, že na jih od něho se už nacházejí Korutany. Murau je okresním městem – tedy městem – městská práva samozřejmě má a to už po řadu století, ale žije v něm 2400 duší, čili kritéria města, jak ho chápame my, vlastně nesplňuje. Ale v Rakousku, kde se přesně rozlišuje historická hierarchie vesnice – trh – město, to má svůj význam. Ostatně „město“ Oberwölz v našem okrese má obyvatel jen osm set.

O to je tu všechno menší, milejší a hlavně zapomeňte, že byste tu mohli mít nějakou anonymitu. Znají se tu úplně všichni. Potkám-li člověka na ulici ve věku nad padesát let a ještě nebyl mým pacientem, je mi okamžitě podezřelý. Buď se chodí dávat vyšetřovat ke konkurenci ve Friesachu (Korutany) nebo do Tamswegu (Salcbursko) nebo je to turista.

Region Murau je totiž jedním z nejdynamičtějších okresův Rakousku, co se týká vývoje turistického ruchu – zejména díky maďarským turistům. Každý národ má svou posvátnou horu. Češi Blaník, Slováci Sitno, Arméni Ararat – no a Maďaři Kreischberg. Že se nachází mimo území Maďarska zřejmě vyplynulo z nedostatku vlastních kopců. Od Budapešti je Kreisberg ostatně vzdálen jen čtyři hodiny jízdy autobusem – tedy v současném malém globalizovaném světě jen skok. Když jedu do práce a předjíždím dlouhé kolony aut s madarskými poznávacími značkami vím, že poutníci už zase vyrazili. Arab musí aspoň jednou za život do Mekky, Maďar na Kreischberg. Jak k tomu došlo, jsem se dozvěděl jednou při lyžování na tého posvátné maďarské hoře. Sněžilo tolik, že jsem se musel schovat do hospody a tam jsem se seznámil s učitelem budapešťské lyžařské školy, který se v roce 1990 vydal do Rakouska, aby našel místo, kam by mohl vozit své žáky. Hledal místo z Budapešti dosažitelné, s jakous takous strukturou a ne příliš drahé. A tak skončil u nás. A po něm rok po roku stále více maďarských klientů.

Murau má opravu pěkné okolí. Nízké Taury se svou výškou do 2800 metrů připomínají hodně Vysoké Tatry – ovšem bez davů turistů. Když se tu vydáte na horskou tůru, potkáte dva až tři lidi (a několik desítek krav) a na chatě, kde si můžete dát pivo, se s vámi bude chtít hospodský pobavit, odkud pocházíte, jak se vám v kraji líbí a jestli přijedete zase. Čili jakési osobní kouzlo, odhlédnouc od toho, že chatu Rudolfa Schobera na Etrachersee má v pronájmu paní Eva Hlobilová, původem z Rožnova pod Radhoštěm.

Okres Murau má totiž četné vazby na Čechy a Moravu – odhlédnouc od mé maličkosti a fotbalového trenéra Rostislava Ondráčka, který přivedl fotbalisty Sankt Lambrechtu až do třetí nejvyšší rakouské soutěže, aby se pak moudře uklidil zpět do rodného Havířova.(Sankt Lambrecht už zase hraje okresní přebor.)

Ty vztahy začaly ovšem trošku nešťastně – v roce 1269 přitáhla k Murau vojska Přemysla Otakara II, který se  v tom roce stal korutanským vévodou. Vojáci měli ke své návštěvě dobrý důvod. V Murau tehdy vládl Ulrich von Liechtenstein, známý trubadúr a básník, hlavním povoláním ale loupežný rytíř. Přemysl Otakar udělal jeho loupení přítrž, čímž si jej na věky znepřátelil – tedy na věky – oba se brzy s tímto světem rozloučili (Přemysl Otokar na Moravském poli a Ulrich v posteli na murauském hradě).

Druhá vazba se pak uskutečnila, když si v roce 1617 vzal tehdy třicetiletý Georg Ludwig von Schwarzenberg dědičku murauského panství Annu Neumann von Wasserleonburg. Paní Anně Neuman bylo tehdy 82 let a Georg Ludwig byl jejím šestým mužem. Protože druhý manžel paní Anny byl Christof, poslední z rodu murauských Liechtensteinů, zdědil pak pan Georg Ludwig o šest let později po smrti své maželky Murau se všemi přilehlými statky. A rod Schwarzenbergů, z něhož pochází náš současný ministr zahraničí, zde už zůstal. Paní Anna Neumann je v Murau dodnes velmi populární, jmenuje se po ní nejdelší ulice ve městě a její socha s její slavnou kočkou stojí před okresním úřadem. Paní Anna byla přesvědčenou protestantkou v době, kdy se štýrský vévoda Ferdinand, pozdější neslavně známý český krála německý císař Ferdinand II snažil všemi prostředky učinit zemi opět katolickou. Anna Neumann bránila své poddané mimo jiné i svými sňatky, nakonec ale protestantskou víru v Murau nezachránila. Dnes žije v okrese Murau a v sousedním Lungau v Salzbursku 400 protestanů – jen tak mimochodem, muslimů je tady 800, tedy dvakrát tolik. Když pak paní Anna zemřela, nastal problém, kam ji pochovat. Pro občany Murau byl problém ji pochovat jinde než v kostele, pro nějž darovala jakož i pro město tolik peněz. Na druhé straně se čerstvě pokatoličtěné duše bouřily pochovat kacířku na posvěcené půdě. Vše dopadlo, jak to už bývá v Rakousku zvykem, kompromisem. Paní Anna byla pochována pod zdí kostela, a to tak, aby hlava, tedy nositelka kacířských myšlenek, byla venku mimo kostel. Nebyl to krásný příklad náboženské snášenlivosti?

Schwarzenberkové už v Murau zůstali dodnes, odtud se zakoupili v sedmnáctém století v Čechách, nejprve v Třeboni, pak na Hluboké a pak zdědili statky bohatého rodu Eggenberků i s Českým Krumlovem a stali se tak pány celého českého jihu. Murau ale nikdy neopustili, a když byli z Čech speciálním zákonem v roce 1947 vyhnáni, odešli zase sem. A vzali s sebou řadu svých zaměstnanců, z části českých Němců, z části Čechů. Řadu z nich jsem měl ještě čest poznat, bohužel čas je neúprosný, jeden po druhém zemřeli a jejich děti už česky neumí. Murauský zámek stojí za zhlédnutí, prohlídky jsou v letní sezóně dvakrát do týdne, ve středu a v sobotu.

Ve dvacátých letech minulého století se pak dočkalo Murau další významné události. Na hoře Stolzalpe – kopci s významem moravských Petrových kamenů, tedy shromaždištěm čarodějnic (mezi námi, někdy mám pocit, že jich tu řada zůstala dodnes), byla vybudována léčebna pro nemocné tuberkulózou. Nejdříve pro děti a začátkem let třicátých i pro dospělé. Když pak tuberkulóza po válce začala mizet a pro nemocnici se hledala nová orientace, byl sem povolán z Grazu profesor Buchner, jenž z tuberkulózní léčebny vybudoval světoznámou ortopedii, největší v Rakousku. Jeho nástupce Graf se proslavil ultrazvukovou diagnostikou kojeneckých kyčlí. Pokud tedy nesete své novorozené děti či vnoučky k lékaři, aby jim vyšetřil kyčle, zda nejsou vrozeně vymknuté, dělá to s největší pravděpodobností metodou podle Grafa, tedy mého bývalého šéfa (odešel do důchodu 1.1.2011). V roce 1990 přibyla k ortopedii i interna a na tu jsem pak v roce 1996 přišel já. A jsem tu dodnes.

Proč? Těžko říci. Možná proto, že už sto metrů za nemocnicí rostly hřiby, na něž jsem se mohl vydat po pracovní směně. Možná kvůli sjezdovkám na Kreischbergu (přelidněno lidmi hovořícími nesrozumitelným jazykem), Lachtalu, Frauenalpe či Grebenzenu. Pro náročnější lyžaře je pak k dispozici Turacherhöhe (asi 40 km vzdálena), Obertauern (50 minut autem), či moje oblíbené středisko Aineck-Katschberg (ke kterému musím autem něco přes půl hodiny. Ta poslední dvě střediska jsou sice už v Lungau, nejdrsnějším okrese sousedního Salcburska, ale stojí za to si tam občas zajet.

A v létě pak jsou k dispozici  Nízké Taury s řadou svůdných kopců a jezer, oblast Turachu na hranici s Korutany a Sölkpass, kudy se už v římských časech převážela sůl a dnes tam stojí v romantickém údolíčku, jednom z nejkrásnějších na světě chata arcivévody Johanna, kde v létě každé útery grilují vepřová žebra.

Murau samotné i jeho okolí pak nabízí řadu hotelů a pensionů od přelidněného Kreischbergu, po hotely Lercher (s tříhvězdičkovým kuchařem Pucherem), Ferner, až po řadu pensionů, na samotné Stolzalpe například pension Käferhube (www.kaeferhube.at), patřící mladé rodině Leitner, kam mne jezdí v lyžařskou sezónu navštěvovat rodina mé ženy. Takže lákavé prostředí pro jak pro člověka milujícího přírodu, horské túry, lyžování a sport, tak i pro člověka se zájmem o historii.

A na jednu murauskou zajímavost bych skoro zapomněl. A přitom má opět vazbu na Českou republiku. Jedná se o pivo. Nemusíme si nic moc namlouvat, rakouské pivo za moc nestojí. Zejména ty nejslavnější značky jako Göser chutnají jako alkoholická voda, po jednom pivu už druhé do žaludku nedostanu. A pak jsem náhle narazil na Murauer Bier – a všechno bylo jinak. To pivo je totiž skutečně naprosto pitné –  samozřejmě je za tím zase jedna historie. Tu jsem se dozvěděl od jedné mé pacientky. Její manžel, pan Winzig, byl sládkem v pivovaru v Českém Krumlově. V roce 1946 se jako Němec musel vystěhovat. Odešel do Murau, recepturu vzal s sebou a přesvědčil majitele pivovaru pana Balzera (jeho vnučka byla několik let mou kolegyní v nemocnici – neříkal jsem, že se tu všichni známe?) aby začal vařit pivo tímto způsobem. Takže pokud vám murauské pivo nápadně připomene chuť piva českého, není to okolnost čistě náhodná.

Zní to všechno lákavě? Tak se přijeďte podívat. Ať už v létě nebo v zimě. Je tady hezky vždycky.

Kde jsem doma


V principu těžká otázka pro někoho, kdo se narodil a vyrostl na Moravě, první část své profesionální kariéry strávil na Slovensku, aby jej pak osud zavál do Rakouska. Doma je člověk tam, kde se cítí dobře. Je to tam, kde má svůj dům, kde tráví nejvíc času, kde jsou jeho blízcí a přátelé. A v tom je vlastně můj problém. Tyto atributy jsou totiž v mém životě roztroušeny do několika míst.
Domek se zahrádkou, na jejíž vzhled jsem hrdý, protože péče o ni je mým koníčkem, se mi podařilo postavit nedaleko Grazu tedy Štýrského Hradce. Nejvíc času trávím ale na Stolzalpe, ve štýrských horách, kam dojíždím za prací. Nejbližší přátele (nebo tedy jejich nejvyšší počet, protože mám přátele ve všech zemích někdejší rakousko uherské c. a k. monarchie) mám v Popradě na Slovensku, ale své kořeny jsem měl a stále ještě mám v Česku. Rakušané mají pro nejdůležitější místo v životě slovo „Lebensmittelpunkt“. Je to vlastně slovní hříčka, protože může být odvozeno od slova „Lebensmitte“ – tedy střed, okolo něhož se život člověka otáčí, ale i od slova „Lebensmittel“ tedy doslova „potraviny“, pak by to bylo místo, kde si člověk vydělává na živobytí. Takže ani toto slovo mne nepřivede dál. U mně totiž ani tyto dva body nejsou totožné.
Takže oněmi kořeny, které člověka vážou s domovem, je přece jen řeč. A v češtině se cítím nejvíc doma. Mluvím samozřejmě v Rakousku německy – protože musím, na Slovensku už méně samozřejmě slovensky (protože bych vlastně nemusel, ale baví mě to a způsobuje mi to radost) – stejně pak tak v Rusku rusky a v United Kingdom či ve Skandinávii anglicky(tady mi to způsobuje radost podstatně méně, ale není vyhnutí). Jenže čeština je jazyk, který mne stojí nejméně námahy, plynoucí samozřejmě a bez problémů s hledáním slov či obratů. Je to jazyk, jímž mluvím s mými nejbližšími, s manželkou, dětmi i rodiči, přičemž ovšem ony dvě první skupiny mi odpovídají ve slovenštině. Takže domov je pro mne rodný jazyk. Je to domov, který si vozím po světě všude s sebou. Je to jazyk, v němž si můžu od srdce zanadávat stejně tak v Čechách, jako v Rakousku, Německu či ve Francii – s tou výhodou, že v oněch zemích mi nikdo nerozumí a tak se nemusím ve svých emocích tolik krotit. Ovšem je to jazyk, na nějž musím dávat pozor, protože jej infiltrují ony cizí vlivy, slova, která mne v cizích jazycích napadají dříve než v češtině. (Pro jistotu jsem si opatřil slovník českých synonym)
Mé děti to už mají těžší. Pro syna je prvním jazykem bezkonkurenčně němčina a rodná slovenština už urputně bojuje s angličtinou jen o druhé místo. Ve slovním projevu ji snad ještě poráží, v písemném už bezmocně prohrává. Ovšem syn opustil Slovensko, když mu bylo šest let. Dceři bylo jedenáct, o to je situace pro ni složitější. Do té doby dbala úzkostně na jazykovou čistotu. Jestliže jsem ji oslovil česky, probrala si to, pouvažovala a odpověděla mi čistou slovenštinou. Pak musela absolvovat celou střední školu v němčině, aby pak šla studovat školu vysokou do Brna. Studovala medicínu, aniž by měla přislušnou slovní zásobu z fyziky, biologie či chemie, protože všechny tyto předměty se učila v němčině. Takže musela rychle nabrat nová slova – samozřejmě v češtině. Dnes je opravdu rozkošné, jak má kdysi jazykově puristická dcera míchá všechny jazyky dohromady, včetně angličtiny. A tak se mi nezapomenutelně zapsala do paměti věta, s níž nám ukazovala Millenium Bridge, tedy lávku přes Temži, spojující City se Southwarkem: „Víš, to je ta jediná bridge, po ktorej možu chodiť fußgänger.“ Celý životopis v jedné větě. Ať žije globalizace! Samozřejmě je to moje vina a příslušně se i omlouvám.
Člověk je zařízen na verbální komunikaci, neumí-li mluvit, stává se ihned outsiderem. A řeč, kterou má člověk rád, způsobuje radost. Když člověk dokáže něco vyjádřit tak, že partnera v diskusi rozesměje či přivede k projevu obdivu. Řeč je radost, řeč se může stát drogou – znáte určitě lidi, kteří mluví nepřetržitě, ti už jsou závislí na svém slovním toku stejně jako jiní na heroinu – a stejně nesnesitelní.
Jsou vánoce a já jsem šel do obchodu převzít objednanou vánočku. A stál jsem před prodavačkou a nevěděl jsem, jak se vánočka jmenuje německy. Samozřejmě jsem si musel poradit, ale zase jednou jsem zažil pocit, jehož následkem vznikl tenhle blog – doma jsem pořád v Česku. Protože tam bych vánočku objednal bez problémů.
Veselé vánoce!

Jak se žije spisovateli v cizině


Jaké to je, když člověk píše romány v češtině a vydává je v České republice, žije ale v jiném státě? Má to své výhody i nevýhody. Výhodou je, že autora v jeho okolí nikdo nezná, nikdo nezná jeho knihy což znamená, že se s ním nesnaží o nich hovořit, když se autorovi právě nechce. Nevýhodou je, že autora nikdo nezná, nikdo nezná jeho knihy a nesnaží se tedy s ním hovořit ani když se autorovi právě chce. Vlastně si po těch letech odloučenosti přeji potkat jednou ve vlaku, v autobuse či na letišti člověka s otevřenou mou knihou. Nevím, zda bych sebral odvahu jej oslovit, zeptat se jej, zda se mu ta kniha líbí či se mu dokonce představit. Nevím to, protože se mi to ještě nikdy nestalo – mých čtenářů není zas tolik.
Každá z těch knih je jakýmsi duševním dítětem. Stvořím ho, odevzdám vydavateli a tím je posílám do světa, aniž bych pak o něm měl nějaké zprávy. Aspoň po dlouhou dobu, než dostanu výkazy o prodeji za první půlrok. Mé dítě se toulá po zemi, která i přes odloučenost nepřestala být mým domovem (žijí tu přece mí rodiče, spolužáci a spousta přátel) a já nevím kudy se toulá a jak se mu daří. Poněkud frustrující. Měl bych na to být vlastně zvyklý, poslal jsem tak přece do světa už čtyři chlapce, dvě děvčata a jednou dokonce dvojčata, ale přece je to vždy znova stejné napětí a nejistota. Doufám, že se tomu poslednímu dítěti daří dobře. Pokud byste ho někde potkali a ono se vám svěřilo, dejte mi vědět. Jmenuje se “Cti otce svého ale miluj ženu svou” a je to kluk.