Category: Lékařské příhody

Nostrifikace


                Za časů, kdy ještě Česká republika nepatřila do svazku zemí EU, musel lékař, jenž se rozhodl pracovat v cizí evropské zemi, nostrifikovat, čili nechat si potvrdit svůj diplom získaný na české univerzitě. Chci vyvrátit fámu, která se houževnatě držela po celá desetiletí – i absolventi Karlovy university se nostrifikačním zkouškám podrobovat museli, že se jedná o universitu starší než všechny ostatní v německy hovořícím prostoru nikoho naprosto nezajímalo. Nad kompatibilitou vzdělání bděla speciální komise, která vysekala cizinci řadu zkoušek, kterým se musel podrobit, pokud zjistila, že měl jen o jednu jedinou hodinu přednášek či praktik méně než předepisovala universita vídeňská.

Minimální počet zkoušek byl čtyři a sice hygiena, farmakologie, sociální lékařství a soudní lékařství. Mně přidali ještě gynekologii, kožní lékařství a oční, proč, to mi nikdo nevysvětloval. Klinické psychologii jsem se ubránil argumentem že jsem se narodil ve stejného okresu jako Sigmund Freud, což udělalo na členy komise patřičný dojem.

Rakouští páni profesoři přistupovali ke zkouškám velmi rozdílným způsobem. Od velmi nepříjemného, jako byl zkoušející na soudním lékařství, který se rozhodl nímanda z východu ponížit a znevážit (zkoušky jsou totiž v Rakousku veřejné a chodí na ně studenti naslouchat, aby se na otázky pánů profesorů mohli lépe připravit) přes přístup seriózní, jaký zvolili dermatolog, farmakolog  či očař, přátelský pokec – samozřejmě na sociálním lékařství, kde se jinak zkoušet ani nedá, až po průběhy kuriózní.

Nejpřátelštější byl pan profesor Marth z hygienického ústavu. Dva měsíce před zkouškou musel člověk k němu na povinnou konzultaci. Pan profesor dával potřebné know how.

„Každý kandidát u mne dostane u zkoušky dvě otázky, pane kolego,“ vysvětlil mně. „A největší problém v hygieně je odstraňování odpadu. To je přísně vázáno zákonem a ty zákony jsou v každé zemi jiné. Ovšem já musím trvat na tom, aby lékař pracující v Rakousku znal zákony o odstraňování odpadu v Rakousku. Takže tuhle otázku ode mne dostane každý.“

Kvitoval jsem pozitivně skutečnost, že jednu ze dvou otázek už takto znám.

„A kdepak vy jste pracoval posledně?“ ptal se pan profesor.

„Na dialýze,“ odpověděl jsem.

„Takže taková hepatitída typu B by pro vás neměla být velkým problémem, že?“ zeptal se a když jsem přikývl, poznačil si něco do notesu.

Za daných okolností se člověk zkoušky až tak nebojí.

Dostavil jsem se na ni dva měsíce později v dobré náladě a optimisticky naladěn.

„Mohl byste mi říci něco o odstraňování medicínského odpadu, pane kolego?“ zeptal se pan profesor téměř spiklenecky. Vysypal jsem to ze sebe jako z pytle, samozřejmě, že jsem se na tu otázku připravil.

„Výborně, výborně,“ chválil pan profesor a nahlédl do notesu. V tu chvíli znejistěl, začal v zápisníku listovat a očividně v něm stoupala nervozita. Pohlédl na mne nedůvěřivě a pak se zeptal:

„Byl jste tu u mne na představovací rozhovor?“ zeptal se.

„Jistěže, pane profesore, bude to tak dva měsíce.“

Profesor Marth znervózněl ještě víc, začal se potit. Rozepnul si sako, povolil vázanku a pak se na mne nejistě podíval. Pochopil jsem, že neví, jakou mi slíbil otázku. Stránka ze zápisníku se někde stratila.

„Kde jste pracoval předtím, než jste přišel do Rakouska, pane kolego?“

„Na dialýze, pane profesore.“

„Takže…takže… taková hepatitida typu C?“ zeptal se nejistě.

„Žádný problém,“ uklidnil jsem ho a následujících pět minut jsem hovořil o zákeřnostech této infekční choroby. Viděl jsem, jak z pana profesora opadává nervozita, jak se uvolňuje a z místnosti mne vyprovodil už úplně šťatný. I takoví dobří lidé se v Rakousku najdou.

Pravým opakem byla gynekologie. Nejprve byla povinnost chodit trénovat na fantómu porod. Celkem jsem musel absolvovat deset hodin, kdy mne zaučoval zřízenec ústavu, jak vytahovat kožené dítě z gumové…

Protože jsem už měl za sebou z časů mého studia a poté cirkulace několik živých porodů, nijak mne tento trénink neuspokojoval ani nelákal. Zejména, když jsem na tyto hodiny musel jezdit ze 150 kilometrů vzdálené Stolzalpe. Po čtvrtém kurzu jsem lahví moravské slivovice dokázal přesvědčit zřízence, že jsem už záhady porodu zvládl a navíc si tak získat jeho nehynoucí přátelství. Mělo se mi hodit.

Pan profesor na zkoušce se totiž až tak přátelsky netvářil. Naštěstí jsem si vytáhl první otázku kompatibilitu krevních skupin, čili skutečně denní chlebíček každého internisty, zejména pak, když pracoval na dialýze mezi samými chudokrevnými pacienty potřebujícími krevní transfúze prakticky denně. Uvolněně jsem panu profesorovi vylíčil všechny záhady a zákeřnosti krevních skupin a Rh faktoru, způsob jejich určování, desensibilizace atd. a uvolněně jsem očekával
svou jedničku.

„A jak se jmenuje ten test?“ vyštěkl na mne profesor.

Nechápal jsem. Už jsem přece všechno řekl, včetně křížového testu prováděného u postele pacienta těsně před podáním konzervy. Pomyslel jsem si, že pan profesor možná špatně slyší nebo si trochu pospal a začal jsem znova.

„To už jste říkal,“ přerušil mne nerudně. „Ptal jsem se, jak se jmenuje ten test?“

„Jaký test?“ nechápal jsem.

„Ten test!“ zvýšil profesor hlas.

Naprázdno se polkl. Profesor si mne prohlížel jako had myš, kterou v příští vteřině spolkne. I já jsem měl ten pocit.

„Bed-side test,“ vykřikl. „A to nevíte?“

„Ale vždyť já jsem…“ chtěl jsem se bránit, protože jsem onen křížový test u postele pacienta popsal do detailu.

„Nevíte,“ triumfoval profesor a napsal si k mé první otázce čtyřku (v Rakousku je pětistupňová škála, vyhazuje se tedy až při pětce). A dal mi druhou otázku. Skoro jsem zkolaboval. Neměl jsem ani nejmenší tušení, kterého orgánu se cystická degenerace týká. Naštěstí není sice těch orgánů v gynekologii zas až tak moc, nicméně jsem se stejně na první pokus netrefil. Zkouška se změnila v boj o přežití a profesorova nálada se horšila každou mou další větou.

„Tak se předveďte aspoň při porodu,“ zahromoval.

Otočil jsem se k fantomu a tam stál můj kamarád zřízenec podplacený moravskou slivovicí. Věděl, že mi jde o život a byl ochoten pomoci. Připravil mi nejjednoduší možný porod, takzvaný „porod v chodu“ kdy je hlavička už porozená a je třeba jen vytáhnout zbytek novorozence. Nic lehčího neexistuje a díky tomu jsem nakonec dostal milostivou čtyřku, abych se mohl začít oficiálně starat o mé internistické pacientky u jejichž absolutní většiny rozhodně nic podobného nikdy hrozit nebude. Už proto, že jejich věkový průměr je vysoko nad hranicí, kdy by se jich porod ještě mohl osobně týkat.

Nicméně jsem zkušebnu opustil za soucitných pohledů přítomných studentů  s bolestmi žaludku a silný nutkáním na zvracení. Další půl hodinu jsem proseděl na lavičce před gynekologiií a přemýšlel, zda zvracet, či nezvracet. Nakonec jsem se rozhodl nezvracet a myslím, že to bylo správné rozhodnutí.

Kolegové, kteří přicházejí do Rakouska pracovat v posledních letech, se rozhodně nemohou zlobit, že jejich země přistoupila k EU a nostrifikace se jich tedy už netýká. Možná by měli o této výhodě poreferovat i odstupujícímu panu prezidentovi Klausovi, jenž ještě žádnou výhodu na přistoupení k této evropské společnosti nenašel.

Náledí


              Náledí je nepřítel. Lidi na něm padají, lámou si krčky stehenní kosti a předloktí, které se pak musí operaovat nebo aspoň reponovat. Na náledí havarují auta a musí k nim vyjíždět rychlá a hasiči, aby vyprošťovali a následně ošetřovali nepozorné řidiče. Náledí ale pořádně ztěžuje návštěvy u pacientů. Bylo to někdy v lednu, když mne zavolali k ledvinné kolice. Podezřelé bylo, že pacientka měla mít podle údajů sedmnáct let a její bydliště bylo v rómské kolonii. Sanitky v komunistických časech náledí nemilovaly, díky svému zadnímu náhodu a motoru vpředu byly značně nestabilními dopravními prostředky, o čemž se můj řidič přesvědčil. Při příjezdu do kolonie se naše sanitka otočila okolo osy a narazila do jednoho ze stavení. Okamžitě se otevřelo okno – nejen v tomto ale i v jiných domech – a paní domácí, rozložitá Rómka, spustila vodopád nářků.

„Ta čo vy ste tu porobili? Vy ste mi do doma narazili! Nemožte dať viac pozor?“

„Teta, nenadávajte,“ pravil jí bodře šofér. „Zavolajte cikánov, nech nás vytlačia na cestu.“

„A to kto u teba cikán ty nemehlo jedno?“ rozčílila se paní domu.

„Dobre, dobre,“ uklidňoval ji řidič. „Zavolajte chlapov, že ich prosím, aby mi pomohli vytlačiť auto na cestu.“

„A to je iná reč,“ pravila Rómka spokojeně. „Deži, Jožo, Ďuďo, všetci sem, pán doktor potrebujú pomoc.“

Spojenými silami jsme sanitku dostali do polohy, ze které mohla zase vyrazit na zpáteční cestu. Jenže přede mnou se zdvihal strmý svah a na jeho vrcholu domek, v němž byla údajně ledvinnou kolikou trpící pacientka. Opatrně, částečně po všech čtyřech ( lépe řečeno po třech, protože v jedné ruce jsem musel stále svírat kufřík, aby mi po ledě neodjel zpět k sanitce) jsem stoupal k trpící klientce. Abych pak zjistil, že děvče žádnou koliku nemá (když jsem ji několikrát otočil v posteli, začala si plést strany, a nakonec nevěděla, kde ji ta ledvina vlastně bolí). Problém byl jinde. Holka měla jít zítra do práce a netroufala si na onen ledový svah, aby nespadla a něco si nezlomila. A proto si zavolala doktora do domu, aby jí vystavil neschopenku, než se oteplí a ten led roztaje. Toto zdůvodnění u mně nevyvolalo právě pochopení, probudilo ve mně spíše negativní emoce, po poněkud ostré výměně názorů jsem opustil dům, aniž bych jí neschopenku vystavil. A v tu chvíli jsem ovšem obavy mé pacientky pochopil. Přede mnou se ve světle pouličního osvětlení leskl svah jako zrcadlo, pod nímž dole stála v tu chvíli naprosto nedosažitelná sanitka s kouřícím řidičem.

Začal jsem sestupovat. Prvních několik kroků se mi ještě podařilo najít aspoň trochu sněhu, na němž jsem mohl udržet stabilitu. Ale pak náhle byla přede mnou jen ledová stezka. Sice nepříliš široká, ale nepřekročitelná jedním krokem. A sotva jsem na ni položil nohu, už jsem jel svahem po zadní částí těla, až jsem se zastavil u kola sanitky.

Řidič si mne prohlédl, pomohl mi na nohy a pravil mi bodře: „Netreba sa tak ponáhľať, pán doktor, pacienti neutečú.“

Nezmohl jsem se na dekvátní reakci, nebyl jsem schopen dokonce ani nadávat. V tu chvíli jsem totiž zjistil, že mé džíny jsou vzadu roztržené po celé délce a odkrývají mokré trenýrky v celé jejich kráse. Což o to, lékaři nosí plášť a když jsem si dával pozor, další pacienti ani jejich rodinní příslušníci tento defekt (možná) nepostřehli, ale na druhý den jsem musel z pohotovosti do práce a plášť jsem musel v ordinaci nechat – byl jeden a putovní. Ještě ze sanitky jsme kontaktovali centrálu, aby zavolala mou manželku, aby tato přinesla na druhý den do práce jehlu a niť.

„Prečo preboha,“ chtěla má žena vědět.

„Váš muž si pri výjazde roztrhol nohavice,“ sdělovala sestra z dispečinku. „Vraj sú nepoužiteľné.“

„A čo, to spadol na hlavu?“

Ne nespadl jsem při mém sjezdu na hlavu, ale šok byl přece jen asi dostatečně silný, abych požadoval hlouposti. Naštěstí měla má žena dost rozumu, aby místo jehly a niti přinesla ráno do ordinace náhradní kalhoty.

Jak se dostala do práce ona má pacientka, to nevím, na chirurgické pohotovosti se ale neobjevila. Možná dala raději výpověď, což byla zřejmě jediná rozumná alternativa k pokusu zdolat nezdolatelný svah, na němž bydlela.

Gynekologie


Je jasným důkazem, že rovnoprávnost  mezi pohlavími neexistuje.  Ať už ženy naříkají nad nespravedlivým rozdělením funkcí v managementu, o nižších platech, které dostávají za svou práci, jedno nemůžou popřít – že mají „svého“ doktora, s kterým se urologova práce nedá srovnávat. Navíc je tu urolog i pro ně, ačkoliv nemají prostatu. Zlé jazyky tvrdí, že kvalita dobrého urologa i gynekologa se měří ve stejných jednotkách – totiž v centimetrech (délky jejich prstů), přičemž ovšem urolog potřebuje jen ukazováče, zatímco gynekolog i prostředníček, čímž je jeho práce samozřejmě zodpovědnější a namáhavější, prostě, jak už jsem řekl, rovnoprávnost v medicínském zabezpečení prostě nefunguje.

Gynekologové jsou zvláštní národ. Patří mezi operační obory a tí pádem mají většinou ctižádost chirurgů. Mají ovšem frustraci.  Jednak je jejich potenciální klientela v porovnání s chirurgy jen poloviční a navíc se musí vyřádit na velmi malém prostoru. Protože jsou to ovšem lidé ambiciózní, každá s těch několika málo operací, jež provádějí, se dá dělat na celou řadu způsobů, nazvaných po různých legendárních předchůdcích, pokud možno metodou, pojmenovanou po třech různých a modifikovanou podle čtvrtého slavného profesora. Až když gynekolog diktuje takovýto nález, je šťasten, protože i jeho snem je jednou vstoupit do dějin řezem, provedeným o půl centimetru více vlevo, než si troufl kdokoliv před ním.

Samozřejmě stále znovu potřebujeme gynekologa jako konsiliáře. Pokud dorazí žena s bolestmi v podbřišku, je dobrá rada drahá a tu očekáváme od specialisty – ženského lékaře. Dopadne to často tak, že si pak přečtu v nálezu: „našeho tam už nic není.“ Gynekologové jsou totiž v likvidaci svých orgánů důslední. Když dorazí do okresu pravý primář – velký operatér, po deseti letech už neexistuje v okrese ani jedna žena, jež by ještě měla dělohu – pana primáře je pak třeba přeložit do jiného okresu, aby se mohl vyřádit zase někde jinde.

Já osobně jsem měl s gynekologií stále jen opletačky. Už když jsem jakožto student medicíny jel na prázdninovou praxi do Niše v jižním Srbsku,  skončil jsem, ačkoliv jsem měl v papírech napsáno, že si přeji být zařazen na vnitřní lékařství, na gynekologii. Což o to, zážitek to byl nezapomenutelný. Srbky jsou očividně tvrdé ženy, jejich gynekologové pak ještě  tvrdší. Nezapomenu na operační sály. Klinika se právě přestavovala, po chodbě před operačním traktem běhali dělníci s kolečky starého zdiva a vířili oblaka prachu. Když někdo vstupoval na operační sál (ve své vlastní silniční obuvi), vnikala za ním tato oblaka i do sálu, kde se právě „sterilně“ operovalo. Pan profesor vyšetřoval rodičky zásadně s cigaretou v druhé ruce a popel z ní klepal na zem. Můj strýc, také lékař, když jsem mu tuto pro mne šokující skutečnost vyprávěl, správně poznamenal, že popel z cigarety je sterilní a tedy v podstatě bezproblémový. Měl zřejmě pravdu, komplikace rodící srbské ženy očividně neměly. Porodů jsem tedy na jihu Srbska viděl víc než dost. Když jsem se pak vrátil do Olomouce, právě v pátém ročníku přišla výuka gynekologie na řadu. Když nás poprvé volala asistentka na porodní sál, abychom se přišli odívat na něco tak zřídkavého, jako je porod, šel jsem rád, protože jsem chtěl porovnat české standarty se srbskými. Porovnal jsem, zjistil jsem, že jsou neporovnatelné a tím byla pro mne věc vyřízena. Když jsme byli volání k porodu podruhé, neodpustil jsem si poznámku že tak zajímavé to přihlížení zase není, protože jsem už porodů viděl aspoň čtyřicet. Že bych už raději něco dělal.

Člověk možná nemá provokovat. O týden později, když jsme znovu byli voláni k porodu, paní asistentka nezapomněla. „Tak kde je ten chytrolín, co viděl už tolik porodů, že by chtěl rodit sám?“ Odhalila mne ve skupině, ukázala na mne a dodala: „Tak prosím.“ Takže jsem šel rodit. Měl jsem už nastudováno, a mnohokrát jsem viděl, jak se dítě porodí tvářičkou směrem dozadu k hrází a pak se otočí tvářičkou k stehnu rodičky a to buď k pravému, pokud je v tzv. První, tedy častější poloze, nebo k levému, když je v poloze zřídkavé, takzvané druhé. Pak je je třeba uchopit a vytáhnout ramínka. Mé dítě vystrčilo hlavičku – a nic. Čekal jsem, až se obrátí obličejíčkem k stehnu své maminky a ono na své povinnnosti prostě kašlalo. Netočilo se ani doleva ani doprava, koukalo pořád znuděně na maminčin zadek. Všiml jsem si kritického pohledu asistentky, protože jsem nic nedělal. Rozhodl jsem se čekání zkrátit a prostě jsem otočil obličejík novorozeněte k pravého stehnu maminky. O ono se otočilo zase nosíkem dolů, tedy dozadu. To už jsem považoval za provokaci. To mrně mne chtělo před očima ironické asistentky prostě znemožnit! Popadl jsem tedy hlavičku znova a otočil ji k pravému stehnu znova. A tehdy se rozhodlo napravit můj omyl a otočilo hlavičku tentokrát už opravdu samo – o sto osmdesát stupňů – ke stehnu levému. Paní asistentka mne zapomněla upozornit, že se jedná o onu zřídkavou „druhou“ polohu. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal, dítě se ovšem rozhodlo nespoléhat se dále na pomoc takto nekompetentního porodníka a vzalo to teď pěkně kvapem, tak tak jsem ho stačil zachytit. Bylo nepoškozené a mělo se k světu, od té doby tedy vím, jak jsou novorozeňata elastická. Abych odboural svou frustraci z prvního nepříliš povedeného pokusu, vnutil jsem se pak na fakultě ještě k dalším třem porodům a byl jsem tak studentem z ročníku s nejvyšším počtem odvedených porodů. Čímž jsem se domníval, že už jsem své v tomto oborui vykonal a že se s ním už nikdy víc nebudu muset zabývat.

Chyba lávky. Poté, co jsme odešli do Rakouska a přišla povinnost nostrifikovat, naordinovala mi zákeřná nostrifikační komise celkem sedm předmětů a mezi nimi i gynekologii. Nepotěšili mne tím. Už proto, že k přípravě na zkoušku patřil i praktický trénink porodu. Nevím už kolik takových tréninků bylo předepsáno, museli jsme chodit na kliniku, kde nás jeden zřízenec učil tahat fantoma z porodního kanálu, čili gumové dítě z kožených rodidel. Bylo to pro mne dost namáhavé, protože jsm pracoval 150 kilometrů od Grazu a dojíždění na tyto tréninky bylo víc než stresující. Rozhodl jsem se použít nejsilnější argument, totiž láhev naší domácí moravské slivovice o síle 53 procent alkoholu. Zřízenec kvitoval tento argument velmi pozitivně, zapsal mi hned do mého průkazu čtyři tréninky najednou a začal mi tykat. Byli jsme okamžitě kamarádi, což nemělo být do budoucnosti k zahození.

Při volbě zkoušejícího jsem totiž opravdu neměl šťastnou ruku. Dostal jsem starého znuděného profesora, jenž cizince hodlající se usadit v rakouském zdravotnictví neměl příliš v lásce. Zkoušky v Rakousku jsou veřejné, to znamená že se zkouší v posluchárně a přihlíží studenti, připravující se na zkoušku, kteří se tak chtějí dozvědět triky zkoušejícího. Stres zkoušeného se tím ovšem v žádném případě nezmenšuje.

Vytáhl jsem si otázky. První z nich mne potěšila. Neslučitelnost Rh Faktoru matky a dítěte jsem ovládal do detailu, podávaní transfúzí, pracující v podstatě na stejném principu, je přece mým denním chlebem. Druhá otázka „Cystická hypertrofie sliznice“ mne ovšem nepotěšila. O té chorobě, na niž se mne pan profesor ptal, jsem neměl ani nejmenší tušení, prostě jsem o ní nikdy neslyšel. Zamrazilo mne, doufal jsem ale, že perfektním zodpovězením první otázky se buď otázce druhé zcela vyhnu, nebo minimálně bude pan profesor pak tolerantní. Nikdo přece nemůže vědět všechno.

Pustil jsem se do odpovídání. Popsal jsem problémy s Rh minus a plus, popsal jsem do detailu všechny tři typy syndromu novorozence s touto neslučitelností, mluvil jsem o léčbě, následné imunizaci matky a cítil jsem se skvěle. Pan profesor nepřerušoval, nechal mne dojít až k problematice transfuzí. Popsal jsem zjištění krevní skupiny, přípravu krevních produktů, křížový test krve dárce a příjemce a tehdy zkoušející poprvé promluvil. „Jak se jmenuje ten test?“

Zamrazilo mne. Už jsem mu všechno vylíčil, popsal, včetně onoho křížového testu těsně před podáním, nevěděl jsem, co chce ještě slyšet. Domníval jsem se, že si pan profesor možná nepozorovaně zdříml a proto mu můj excelentní výkon unikl. Začal jsem tedy znovu vyprávět o zjišťování krevní skupiny… A on mne hrubě přerušil. „To jste mi už vykládal. Ale jak se jmenuje ten test?“ Krev se mi vytratila z obličeje. Neměl jsem tušení, co chce slyšet. „Křížová zkouška u postele příjemce…“ začal jsem znova a on zařval, už brunátný v tváři: „Jak se jmenuje ten test?“ Byl jsem na mrtvici. „Jaký myslíte, pane profesore?“ odvážil jsem se špitnout.

„Bed side test,“ zaburácel. To byl ten test, jenž jsem celou dobu nazýval křížovým a popisoval jsem, že se provádí u postele příjemce. Ale ten anglický výraz jsem prostě nepoužil.

„Takže to jste tedy nevěděl,“ konstatoval s vítězným výrazem a viděl jsem, jak si do poznámkového sešitu píše u mého jména čtyřku. V Rakousku je i u vysokoškolské zkoušky stupňů pět, takže jsem po svém exelentním výkonu tak tak prolezl. A teď přišla ta cystická hypetrofie. Neměl jsem ani tušení, ke kterému orgánu ji mám přiřadit. Naštěstí jich není v oblasti, jež gynekologa zajímá zase až tolik. I tak jsem se netrefil. Bylo to sice jen o pár centimetrů, ale přece jen vedle.

„A vy chcete léčit rakouské ženy?“ zařval na mne zkoušející.

„Ale jako internista,“ dovolil jsem si namítnout, že mu v oblasti ženského těla, jež ho zajímá, nehodlám ani v nejmenším konkurovat.

Tentokrát už v tváři skoro zfialověl a já dostal strach, že budu muset brzy ukázat své internistické umění v jeho oživování, až ho trefí šlak.

„Porod,“ zařval.

Z vedlejší místnosti vyjel s fantómem můj známý zřízenec. A já jsem při pohledu na fantoma pochopil, jak dobrá byla má slivovice a jak dobrý byl nápad mu tu láhev darovat. Zřízenec pro mne připravil ten nejlehčí porod, jaký vůbec existuje. Tedy porod v chodu, kdy dítě už je hlavičkou venku – a dokonce už otočené obličejíčkem k tomu správnému stehnu. Stačilo tedy popsat existující situaci a zabránit tomu, aby rozené „dítě“ nespadlo na zem. Což se mi třesoucíma se rukama jakž takž podařilo.

„Aspoň že tak,“ zavrčel podrážděně profesor a ukázal mi, že mám vypadnout. Což jsem udělal docela rád. Už proto, že se hlásily silné žaludeční křeče z nervozity. Půl hodiny jsem se pak krčil na lavičce, zatímco můj žaludek se mi mstil za protrpěný stres. Ale zkoušku jsem nakonec přece jen dostal. Sice za čtyři, ale u porodu stála pěkná dvojka. Takže jsem prošel. Ne díky mým vědomostem, ale díky slivovici mého otce. Je na ni hrdý. A očividně právem!

Mrtvola


Mrtvola je vlastně definitivně konečný produkt medicínské práce. Nejsme na takový výsledek samozřejmě zrovna hrdí, ale smrt je to jediné jisté v lidském životě. Nicméně i s mrtvolami může člověk zažít veselé zážitky.

Pacient Josef Stamm byl Němec, který se do okresu Murau přistěhoval už v podkročilém věku. Proto nevím, zda byl někdy jiný a méně protivný. Každopádně já jej už zažil jen naříkajícího. Na všechno. Na kříže, na záda, na srdce, na plíce, na klouby, na žaludek, jednou měl řídkou stolici, jednou zase tvrdou, nejhorší bylo samozřejmě, když ji neměl vůbec, o nic lépe se nám ale nevedlo, když ji měl dvakrát za den. Pokud dokáže někdo lézt člověku na nervy, pak to byl on.

A pak se to stalo. Jednoho odpoledne nouzové volání, že se panu Stammovi daří velmi špatně. Vyrazila rychlá, v ní kolega Laszlo, jenž pana Stamm velmi dobře znal. Přesto uháněli stokilometrovou rychlostí po cestičkách mezi poli, protože hlas paní Stammové zněl zoufale. Zastavili před domem, Laszlo vyskočil z vozu a pádil do domu. Naskytl se mu mysteriózní pohled. Stamm ležel oblečen v černém obleku v posteli, ruce sepjaté na prsou. Kolem postele v pravidelných odstupech svíce v svícnech, paní Stammová klečící u postele, ponořená v modlitbách.

Laszlo zůstal stát ve dveřích a i když přednedávnem vystoupil z církve, pokřižoval se, tak ho to divadlo vzalo.

„Přišel jsem pozdě?“ zeptal se zadrhnutým hlasem.

V té chvíli se mrtvola, ležící v posteli vzpřímila a zvolala mocným hlasem. „Ne!“

Zahalme rouškou milosrdenství zbytek této scény. Ne, doktor Laszlo pana Stamma nezabil, ten žije dodnes.

Latina


Pacienti a celá laická veřejnost žije v představě, že lékaři umí latinsky a domouvají se mezi sebou tímto tajemným dávno mrtvým jazykem (mrtvým proto, že vymřel národ, který jej kdysi dávno před dvěma tisíci lety používal), aby jim pacienti nerozuměli. Není to pravda. Lékaři umí v průměru tolik latinských slov, kolik já maďarských (tedy méně než sto). (more…)

Delirium


Delirium je postrach alkoholiků, ne ovšem pro ně ale pro medicínský personál, který je musí ošetřovat. Právě proto alkoholiky nemáme rádi. K deliriu se člověk propije jedině dlouholetým úsilím, jež stojí hodně peněz, kocovin a bolestí hlavy. Když se ale pak povede, stojí za to. První delirium, které jsem viděl, byl v Popradě muž, přijatý z neurčitých důvodů – původem kominík. Z alkoholismu ho v podstatě nikdo nepodezříval, i když tak na první pohled vypadal, proti alkoholové závislosti totiž hovořilo, že se střechy ještě nikdy nespadl.
Přišlo to na něj ve společenské místnosti při sledování fotbalu a to v podobě epileptického záchvatu. Z místnosti se ozval křik, nato odtud vyrazil dav pacientů prchajících v panice a na zemi sebou v křečích házel onen kominík. Všude byla krev, protože si narazil hlavu do stolu a měl na čele velkou tržnou ránu. Ve snaze zabránit dalšímu poranění jsem se na něj vrhl a pokoušel se jej udržet na podlaze, než sestřička natáhla ampulku Diazepamu. (To jsem ještě netušil, jak těžké bude u člověka, zmítajícího se v křečích, najít žílu a píchnout do ní uklidňující prostředek). Nicméně ten člověk měl takovou sílu, že jsme spolu přeskákali v jeho křečích celou místnost a já jsem měl od stolů a židlí na těle nemálo modřin, přičemž jsem byl samozřejmě celý od jeho krve – než se jej podařilo konečně uklidnit.
Po takovém zážitku začne být člověk obezřetný a všímá si mnohem pozorněji varovných signálů. Doslova alarm znamená, když pacient (muž) začne náhle převlékat povlečení na své posteli. Je to činnost pro muže natolik nelogická, že v tom okamžiku musí už stát lékař u něj a píchat do něj uklidňující prostředky, aby s tím přestal. Dobré slovo v takové chvíli už nepomáhá.
Nejnebezpečnější totiž je, když dobře trénovaný alkoholik náhle pít přestane. Zažil jsem jednoho mladého muže, který jednou při návratu z hospody domů zakopl a poranil si palec na noze. Poněvadž se palec zanítil, šel k lékaři a dostal od něj antibiotika penicilínového typu. Shodou okolností tedy jedno z mála antibiotik, které se s alkohlem poměrně dobře snáší. To náš dobrák ovšem nevěděl a jako ukázněný občan věděl, že člověk beroucí antibiotika by pít neměl. A tak přestal. Následné delirium jej přivedllo na jednotku intenzivní péče a čtyři týdny s ním musel dýchat stroj, protože jeho delirium vyústilo do zástavy dechu.
Ve Svitě žil manželský pár. Rodina manželky byla alkoholem poznamenaná už několik generací, její maminka se před nedávnem upila k smrti a staří kolegové si pamatovali ještě na to, jak vyprovázeli na poslední cestě i její babičku (sklon k alkoholu se v této rodině dědil kupodivu po ženské linii). Její manžel se snažil svou ženušku od démona alkoholu chránit. Nosil jí svačiny do práce, odvážel ji z práce domů, aby ji nenapadlo zajít do hospody, snažil se ji chránit před zlými kamarády a kamarádkami. Nic nepomohlo. Žena se opila už v práci, či doma, když on doma hodinku či dvě nebyl. Po několika letech to vzdal a začal pít s ní. A po několika dalších letech skončil na naší jednotce intenzivní péče v těžkém deliriu. Jeho žena ho chodila navštěvovat, vždy namalovaná a distingovaná, i když z ní táhl alkohol na míli. Ale jak už jsem řekl, u ní byla daná genetická výbava, jež se už po několik generací cvičila v odbourávání této jedovaté látky a proto vydržela očividně nepoměrně více, než její ubohý netrénovaný životní druh.
Ten ležel v posteli, skrčené nohy u brady ( po několika týdnech takové polohy se mu vytvořily kontraktury, které se už nikdy nepodařilo zcela rozvolnit.) Nenudil se, protože na stěně proti posteli sledoval dobrodružné i válečné filmy (které tam viděl jen on). Vzrušeně je komentoval, bál se, prosil nás, abychom je vypnuli, což se bohužel nedalo. Paní doktorka Schwarzová, zástupkyně primáře, denně kontrolovala jeho aktuální stav a snažila se zjistit jeho stav orientovanosti. Ten byl důvodem její těžkomyslnosti, protože milý se pacient na otázku, kde právě je, nacházel jednou na Kanárských ostrovech, pak zase v Londýně a sem tam zabloudil i do Las Vegas. Když jednou přiznal, že je v Košicích, zadoutnala v paní doktorce malá naděje, kterou on ale rozptýlil hned druhý den tvrzením, že je na jižním pólu. Plynuly dny a týdny, on se nacházel stále na své cestě okolo světa a paní doktorka byla stale trudnomyslnější.
A pak přišel zase jednou den, kdy přišla se svou obvyklou otázkou „Kde práve ste?“. „V Bratislave,“ odpověděl, jako když střelí a paní doktorka se zlomeně obrátila k odchodu. Sledoval ji účastným pohledem a když se za ní zavřely dveře, pronesl zamyšleně. „Možno by som už mal paní doktorke povedať, že som v Poprade, aby nebola stále taká smutná.“
Když to sestřičky doktorce Schwarzové prozradily, měla tolik duševních sil, aby se rozesmála. Náš milý delirant byl obratem propuštěn z intenzivky. Potkal jsem jej několik let později, dělal recepčního v jednom ze svitských hotelů. Chodil sice o holi, protože jeho kontraktury se nikdy nepodařilo zcela odstranit, byl ale střízlivý, oblečený do obleku s kravatou, nadšeně mne zdravil a dařilo se mu očividně dobře. Později jsem se dozvěděl, že se po návratu z nemonice rozvedl.

Kardiostimulátory


Miluju je. Což jde s ohledem na mé schopnosti vyřadit z provozu jen mou pouhou přítomností jakýkoliv počítač či magnetický klíč malý zázrak. Kardiostimulátory ale vědí, že je miluju a na rozdíl od počítačů (které rád nemám a ony to vědí) nevypínají svou činnost, když vstoupím do místnosti a nepřipravují si na mne zákeřné výpadky funkce – a to, i když se v podstatě o počítače jedná. Vybavené baterií, jež má vydržet zhruba deset let a tím pádem vyrábí nejdražží proud na světě a spojené s tím hloupým svalem, zvaným srdce, který mají nakopávat a popohánět, jednou či dvěma elektrodami. Je na tom něco trochu mysteriózního. Člověk přestává být uzavřeným systémem, část jeho těla se dá programovat zvenčí. Jenže tyto mašinky jsou tu proto ne aby nesmyslně prodlužovaly život, jak si mnozí myslí, ale aby zlepšovaly životní kvalitu – aby člověka vracely zpět do normálního života – a proto je miluju. Ovšem problém nastává, když někdo tu mašinku naprogramuje špatně.
Pan Landsmann byl životaschopný muž něco přes šedesát, čilý a sportovní. Rád chodil do hospody, do lesa, rád jezdil na kole. Ale právě tu byl malinký problém. Pan Landsmann totiž omdléval. Stávalo se mu to výhradně při jízdě na kole a to – při bližším dotazování – výhradně, když chtěl odbočit doleva. Když přitom vytočil hlavu doleva, omdlel a probrall se vleže uprostřed vozovky ( kdyby se mu to stávalo při odbočování doprava, skončil by v příkopě a do nemocnice přišel s polámanými kostmi možná o něco dříve. Nicméně když se tak probral uprostřed vozovky popáté, uznal, že něco takového není zcela normální a že by to mohlo být i nebezpečné a dostavil se k nám. Pop podrobném prozkoumání jeho problému byl k diagnóze jen malý krůček. Na krku je totiž malý uzlíz zvaný karotický sinus, jenž je zodpovědný za nervy vedoucí k srdci a tedy i za impulsy srdce pohánějící. Pokud je u některých citlivých lidí ztlačen, způsobí krátkodobou srdčení zástavu. Což byl případ našeho pana Landsmanna –říká se tomu syndrom karotického sinu.
Léčba je jen jedna, kardiostimulátor, který při těchto sice zřídkavých, ale přece jen nebezpečných pauzách ( zejména když člověk odbočuje při jízdě na kole doleva na frekventované silnici) zaskočí a srdce udrží v chodu. Pan Landsmann byl tedy vyslán k implantaci kardiostimulátoru. Vrátil se za dva dny a my ho nepoznávali. Ležel pouze v posteli, krevní tlak měl okolo 90 někdy i míň. Měl závratě, nechutnalo mu jíst a chystal se na odchod na onen svět. Nikomu nebylo jasné, co se s tím aktivním člověkem stalo, předpokládala se psychologická reakce s depresí, což se někdy u lidí, kteří jsou náhle z ničeho nic vydáni na pospas mašině stává.
Jenže když si pan Landsmann objednal kněze a ten se dostavil se všemi svými olejíčky, aby našemu pacientovi udělil poslední pomazání, pohár mé trpělivosti přetekl. Proč se tomu chlapovi daří tak špatně? Na EKG byla pravidelná stimulace srdce při každém jeho úderu a v té době ještě panovalo přesvědčení, že je to tak správně. Kardiostimulátor byl přece v srdci, aby stimuloval a čím víc, tím líp. Jenže pan Landsmann potřeboval kardiostimulátor přece jen velmi zřídka – totiž při jízdě na kole a to jen při úmyslu odbočit doleva. Proč ten hloupý kardiostimulátor stimuluje, když teď milý pan Landsmann leží v posteli a místo na jízdu na kole myslí na jízdu do nebes? Stimulátor stimuloval obvyklou frekvencí 60 za minutu, v podstatě se mu nedalo nic vyčítat. Jenže když jsem se podíval na pacientovo EKG před stimulací, měl tento – jako správný sportovec, klidovou frenvenci někde okolo 55 za minutu. Víc očividně nepotřeboval a dařilo se mu dobře. Nechal jsem si ho odvézt ke kontrolnímu přístroji a přeprogramoval jsem jeho kardiostimulátor na frekvenci 50/ minutu. Pan Landsmann se nato postavil, odešel na oddělení, kde mu sestry naměřily tlak 120/80 jako za starých dobrých časů před implantací. Příští den se dal propustit a odjel na kole domů. Při odbočování doleva před domem neomdlel a už ani nikdy v budoucnosti -žije dodnes, na kole už ale nejezdí, přece jen jej dohnala stařecká demence.
Následkem této události jsem se rozhodl v protikladu k panujícímu mínění – že někdy je méně více a po řadu let jsem víceméně ilegálně a proti doporučením renomovaných kapacit přeprogramovával kardiostimulátory na nižší frekvence a prodlužoval jsem programovaný převodový čas mezi předsíněmi a komorami, jen abych zabránil zbytečným stimulacím srdečních komor. Dělal jsem to tajně, aby o tom nikdo nevěděl, pacientům se dařilo dobře. Před třemi lety se mi dostalo zadostiučinění. Nejvyšší odborníci změnili své mínění a přišli na to, že je lépe stimulovat tak málo, jak se jen dá. Dokonce vyvinuli přístroje, které jsou natolik chytré, že tu minimální potřebu zjišťují samy od sebe. To, co jsem dělal deset let ilegálně, mohu teď dělat veřejně a ještě na to být pyšný.
Jak jsem říkal na začátku. Miluju je. A to i přesto, že při jejich zavádění má ona sonda, jež je má spojit se srdcem, tendenci vklouznout do kdejaké špatné díry, kolik jich jen na cestě k pravé srdeční komoře je. (A že ich tam je!) Přesto, že se pak ona sonda dokáže točit i víc než hodinu v pravé předsíni a tvrdohlavě odmítá posunout se trikuspidální chlopní do pravé komory, aby konečně mohla začít fungovat, zatímco se pacientovi na tvrdém lehátku daří stále hůře. V tu chvíli je nenávidím na smrt, ale jak jistě víte, láska nakonec nad nenávistí stejně zvítězí.

Soutěživost


Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“
Zúčastnili jsme se. Ne že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit, sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentské klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Odměnou byl týden lyžování v Beskydách. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni.
Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala ve studijní odborné činnosti, chodívali jsme darovat krev (s poté jsme byli doplnit krvinky v Studentském klubu), účastnili jsme se na promítání filmů v posluchárně (částečně zakázaných a částečně komunistickou censurou trpěných), občas vyrazili společně na výlet a stali jsme se sponzory jednoho zvířete v zoologické zahradě na Svatém kopečku (i kdybyste mne zabili, už si nevzpomenu o které zvíře se jednalo), kterému jsme za patřičný přísun piva a alkoholických nápojů ze strany správy ZOO stavěli bezplatně zeď okolo výběhu.
Jenže když už se sen o týdenním bezplatném lyžování měl stát realitou, postavil se nám náhle a nečekaně do cesty asistent, zodpovědný za naši výuku na vnitřním lékařství. Všichni ostatní naši omluvenou nepřítomnost s radostí akceptovali, protože měli tím pádem volno, on ale ne. Zda to bylo jeho pedagogické nadšení či spíše závist, to už se nikdy nedozvíme, nicméně představu, že studenti jeho skupiny budou týden trávit na Soláni místo v posluchárnách považoval za svatokrádež.
„Cože, volno?“ vzrušil se. „Neexistuje. Kdo nepřijde na praktikum, ten bude mít absenci a já rozhodnu, jestli mu povolím nahradit ve svatém týdnu.“
„Podle stanov soutěže,“ pokusil jsem se jako mluvčí kroužku vysvětlit, „je odměnou za vítězství omluvené týdenní volno pro všechny členy studijní skupiny.“
„Jaké stanovy soutěže? Jaké soutěže?“ vzrušil se asistent. „To mne všechno nezajímá. Kdo se nedostaví na praktikum, bude mít se mnou problém.“
O problémy s asistentem Šimkem nikdo skutečně nestál. Dali jsme hlavy dohromady. Někteří radili to vzdát a raději jít na výuku. Jiní si mysleli, že bychom měli tu lyžovačku přerušit a na praktikum přijít (šílený nápad, protože interna byla ve středu, tedy právě uprostřed týdne). Nakonec mne napadl spásný nápad. „Půjdu za Jordou,“ řekl jsem.
„Ty ses zbláznil,“ mínili ostatní. „Přece s tím nemůžeš jít za proděkanem pro ideologickou práci! Za tím skalním komunistou!“
„A proč ne? On je přece garantem soutěže, zaštítil ji tak ať zaštítí nás.“
Musím říci že kolegové mne v tu chvíli odepsali a mysleli si, že mne už nikdy neuvidí a že pošlu pozdrav z nějakého dalekého gulagu.
Jenže proděkan Jorda byl člověk, jenž byl komunistou z přesvědčení. Takových se po roce 1968 dalo najít opravdu jen velmi málo. Všichni ostatní byli ve straně z oportunismu, protože s členstvím byly spojeny výhody a vedoucí funkce. Ne tak proděkan Jorda. On věci světového proletariátu skutečně věřil. Když se na sídlišti stavěly svépomocí garáže, objevil se tam mezi prvními v montérkách a s hlavou ovázanou šátkem. Předtermíny na zkoušku z dermatologie (čili kožního lékařství) dával zásadně během manifestace na oslavu prvního máje. V ten rok tam na té manifestaci také poprvé a naposledy dorazil celý náš ročník. Způsobovalo to problémy, protože všichni páťáci, toužící po předtermínu, proděkana houževnatě pronásledovali, aby byli u toho, až předtermíny začne rozdávat. Protože nás bylo na tři sta a Jorda byl nesmírně pohyblivý (celou onu manifestaci jakožto hlavní ideolog organizoval) narušovalo tři sta studentů, pronásledující ho jako ohon kometu, seřazené řady manifestujících studentů a dělníků olomouckých závodů. Nakonec se nám podařilo pana proděkana obklíčit u zdi děkanátu a když neviděl možnost úniku, termíny rozdal.
A teď jsem se k němu vydal. Věděl jsem, jak je důležité představení a hlavně podání ruky. Starší studenti nadvičovali podání ruky před zkouškou celé týdny. Jorda nenáviděl ruku zvanou „mrtvá ryba“ protože u takového nesmělého studenta právem očekával nedostatek budovatelského elánu. Příliš pevný stisk ruky však považoval zase za nepřiměřenou drzost a nedostatek úcty. Stejně důležité pak bylo se při vstupu do zkušební místnosti správně představit: „Soudruhu profesore ( jen ne panebože pane profesore, to už mohl člověk zrovna měnit fakultu), jmenuji se….. a dostavil jsem se na zkoušku z dermatologie a venerologie.“ Bože chraň říci dermatovenerologie, i když byl obor tak normálně nazýván. Pan profesor byl totiž nejvyšším odborníkem ve DVOU oborech! Poté následovalo ono podání ruky. Pokud člověk představení zvládl a ruku stiskl přesně patřičnou silou, jednalo se už jen o to, zda dostane ze zkoušky z kožního lékařství jedničku (v případě, že uměl) nebo dvojku (v případě, že neuměl). Pokud se však při představení dopustil nějaké fatální chyby, zakoktal se, či pak zvoral stisk ruky, bojoval už jen o přežití (trojka, pokud uměl všechno) nebo vyhazov (pokud uměl o něco méně). Měl jsem nacvičeno a vstoupil jsem k panu profesorovi do kanceláře.
„Soudruhu profesore, jmenuji se Antonín Polách, jsem čtvrtým rokem studentem medicíny University Palackého a vedoucím šesté studijní skupiny.“ Poté jsem podal panu profesorovi ruku a opatrně, nicméně pevně opětoval jeho stisk. Na profesorově tváři se rozhostil spokojený úsměv a já jsem věděl, že jsem zvítězil.
„Co vás za mnou přivádí, kolego,“ zeptal se a pokynul mi, abych se posadil.
„Jak víte, soudruhu profesore, naše skupina zvítězila v socialistické soutěži o nejlepší studijní skupinu fakulty.“
Pokud to profesor Jorda nevěděl, nedal to na sobě znát. Pochvalně pokynul hlavou.
„My tu soutěž považujeme za úžasnou věc, přispívající k motivaci studentů, aby se zapojovali aktivně do života fakulty.“ Ani jsem nelhal, odkdy jsme soutěžili, scházeli jsme se v hospodě mnohem častěji.
„Ano, ano,“ usmíval se profesor. „Za tím účelem jsme tu soutěž zřizovali.“
„Vím, že vy osobně jste tu soutěž zaštítil a jsme vám za to i patřičně vděčni, protože jí to dodává úplně jiný, nepoměrně důležitější význam.“
Soudruh profesor byl spokojen, byl čas přejít do útoku. „A teď nám určití vyučující brání převzít a konzumovat odměnu za vítězství.“
Jorda se na mne nevěřícně podíval. „Cože?“
„Ano. Odměnou je stejně jako vloni týdenní lyžařský zájezd na Soláň. A jeden z vyučujících nás nechce omluvit z praktika, takže tam zřejmě nebudeme moci jet. Nechci ani domyslet, jaký to bude mít dopad na morálku studentů mé skupiny. Ale pokud se to roznese, mohlo by to zničit celou socialistickou soutěž. To by byla tak obrovská škoda, že se člověku chce až plakat…“
„Kdo?“ vykřikl Jorda.
„Já bych nerad jmenoval…“
„Chci jméno!“ zařval proděkan.
„Asistent Šimek z interny,“ odpověděl jsem poslušně.
Jorda sáhl po telefonu a vytočil číslo. „Tady Jorda. Chci Šimka! Ne, okamžitě!“
Nevím, co se na interně dělo, asistent Šimek byl u telefonu během minuty. Vzhledem na velikost kliniky ho museli do sekretariátu poslat snad potrubní poštou.
„Šimku!“ zařval profesor Jorda do telefonu, až jsem poskočil na židli. „Vy ničíte mou ideologickou práci! Vy ohrožujete svým diletantismem výchovu mládeže! Co si o sobě myslíte? Myslíte si, že budu na fakultě trpět existence, které nabourávají socialistickou výchovu? Kteří demotivují studenty a snaží se je zvrátit v pozitivním přístupu k věci socialismu? Že nevíte, o čem mluvím? Kdo brání studentům šesté skupiny, aby mohli převzít odměnu za vítězství v socialistické soutěži? Kdo tím torpeduje celé naše snažení a mladistvý elán našeho medicínského dorostu? Kdo se tak snaží podkopat mou pozici, protože já se na tu soutěž zaručil? Že jste nevěděl? To vás neomlouvá! Že si to znovu promyslíte? Vy si nemáte do rozmýšlet! To je rozkaz, rozuměl jste? Aha rozuměl. Tak to je dobře. Doufám, že o vás příštích pár měsíců neuslyším! Dobře, akceptuji vaši omluvu. Řekl jsem, že ji akceptuji, nemusíte se opakovat. Na slyšenou, práci čest!“
Položil telefon a pravil. „Myslím, že je věc vyřízena. Asistent Šimek vám nebude dělat potíže. Pokud by se o to pokusil, spojte se se mnou. Jsem na vás hrdý a ještě jednou gratuluji.“
Asi to dnešní člověk nepochopí, ale čtyři studenti naší skupin měli přece jen z asistenta Šimka takový strach, že s námi na lyže nejeli. Zřejmě mi nevěřili a mysleli si, že jsem si tu historku s proděkanem Jordou vymyslel. Zatímco my jsme se proháněli na sjezdovce na Soláni, oni se ve středu dostavili na internu a dožadovali se vyučujícího. Asistent Šimek si zřejmě myslel, že se mu něco zlého zdá. Nahlédl do seminární místnosti, nevěřícím pohledem si změřil ony čtyři šprty a pak explodoval.
„Tak já kvůli vám skoro vyletím z fakulty! Já skoro stratím místo! Já se musím ponížit před proděkanem, jenom abyste vy mohli jet na lyže! A vy máte ještě tu drzost přijít na vyučování? Ven! VEENN!!!“
O dalším průběhu onoho semináře jsem se už nic nedozvěděl.

Interna


Interna je nepochybnou královnou medicíny. Samozřejmě to zůstane jen mezi námi a nedoporučuji tuto větu opakovat v přítomnosti chirurga či ortopeda, zejména, je-li ozbrojen skalpelem. Internisty se stávají namyšlení intelektuálové, kteří věří své hlavě více než svým rukám a hodlají se celý život zabývat neřešitelnou otázkou, proč člověk nefunguje nebo proč nefunguje podle jejich představ. Na rozdíl od gynekologa, očního lékaře, či krčaře, kteří se zabývají jen malými zajímavými kousky lidského těla, zajímá internistu člověk celý – tedy s výjimkou hlavy – ta patří neurologovi, eventuálně psychiatrovi. Internisty se stávají lidé, kteří potřebují výzvy osudu, aby se cítili v životě spokojení a nezbývá jim mozková kapacita k poznání, že si vybrali nejnepraktičtější obor, jaký jen může existovat. Jestliže totiž vybavení soukromé praxe kožního lékaře přijde na investicích na tisíc Euro, internista si musí koupit ultrazvukový přístroj, gastroskop, někteří šílenci i kolonoskop, musí mít vlastní laboratoř a místnost na věšení infuzí, potřebuje sestřičku, laborantku a písařku a všechny je musí platit a proto se řítí nezadržitelně do bankrotu.
I zkouška z interny je odpovídajícím strašákem, každému normálnímu studentovi totiž musí být už na samém začátku učení ke zkoušce jasné, že se všechny ty choroby, diagnostické postupy a léčby naučit nemůže. A ti rozumní hledají náhradní řešení.
Měl jsem štěstí. Zrovna v té době, když jsem se učil na státní zkoušku z interny, navštěvoval jsem i autoškolu a se mnou v lavici seděla paní doktorka Žádníková. Bylo jí už asi padesát, rozhodla se konečně udělat si řidičský průkaz a stále dokazovala, že měla počkat ještě déle nebo ještě lépe věčně. Technické parametry vozidla jakož i řešení křižovatek pro ni představovalo naprosto nezvládnutelný problém, s nímž jsem jí ale byl ochoten vypomoci. S napovídáním jsem měl bohaté zkušenosti, na střední škole jsem dostal svého spolusedícího až k maturitě a za ni a teď je z něj úspěšný pan ředitel školy. Aniž by za to pociťoval vděčnost. Paní doktorka Žádníková byla jeho pravým opakem a mou pomoc dokázala ocenit. Když se díky této mé pomoci prokousala testy a byla připuštěna ke zkoušce, její vděčnost neznala mezí. Shodou okolností byla manželkou docenta Žádníka, jednoho ze zkoušejících na státní zkoušce z vnitřního lékařství.
„Nebojte se,“ pravila. „Já řeknu manželovi, aby si vás vzal na zkoušku on osobně.“
Rázem jsem se bát přestal. Na zkoušku jsem se dostavil na rozdíl od ostatních kolegů v dobré náladě, plný humoru, který oni jaksi nedokázali chápat a dokonce ani akceptovat. V podstatě se domnívali, že jsem se zbláznil a ohlíželi se, kdy se objeví sanitka se zřízenci psychiatrické kliniky, aby mne dopravili do bezpečí uzavřeného lůžkového oddělení. Nálada se mi dále zlepšila, když ze zkušební místnosti vyšel docent Žádník, ukázal prstem na mne jako na prvního a vyvolal mne na přípravu ke zkoušce. Za okolností, kdy byl vyhazov ze zkoušky vázaný na následný vyhazov paní doktorky Žádníkové od zkoušek způsobilosti řídit motorové vozidlo, se mi odpovídalo dobře. Bez stresu a beze strachu, jsem pěkně uvolněně přednesl odpovědi na své tři otázky, pan docent mne veřejně pochválil a já si odnesl rozzářeně svou jedničku. Jak je dobré mít známosti!
„Proč jste proboha na tu zkoušku nepřišel?“ překvapila mne v autoškole dva dny nato paní doktorka Žádníková. „Manžel na vás čekal celý den! Čeho jste se proboha bál? Vždyť on by vás přece nevyhodil!“
„Ale já jsem tam byl,“ zaprotestoval jsem chabě a bez dechu.
„Tak proč jste nešel k němu? On je vám taky tak vděčný za to, jak mi pomáháte. On by vás propadnout nenechal!“
Všimla si mého konsternovaného pohledu, znejistěla a řekla: „Jmenujete se přece Polák. Petr Polák, ne?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, nejmenuji.“ A pochopil jsem, že se státní zkouška z interny dá udělat i bez cizí pomoci. Jen prosím pěkně uvolněně a bez strachu, pak to jde samo od sebe.

Demence


Demence je postrachem naší společnosti. Moderní medicína dokáže znova rozpumpovat srdce, kterému se už nechce, dokáže rozdýchat plíce, dokáže nahradit funkci ledvin, které toho už mají dost. Neumí si ale poradit z mozkem, který začne vynechávat. Když se ve videotéce začnou ztrácet videokazety jedna za druhou a člověk je nemůže najít, přichází doba, kdy začnou děti trnout a člověk trpí. Naštěstí většinou jen krátce, protože poté zapomene, že zapomíná a je zase šťastný. Méně už jeho okolí.
„Dítě, jak se jmenuje ten zlý Němec, který mi schovává věci po bytě?“
„Alzheimer, babičko, Alzheimer.“
Jenže někdy až tak zlý ten Němec není. Přijali jsme manželský pár. Oba byli už nad osmdesát let věku a starali se o sebe sami. No – starali, nějak přežívali. Když po jejich převzetí do nemocnice do jejich bytu vpadla sociální služba, nestačila se divit, co všechno ve skříních a i všude jinde našla.
Muž byl těžce nemocný. Selhávalo mu srdce, přijali jsme na jednotku intenzivní péče, jeho ženu jsme přijali vlastně jen ze sociálních důvodů. Byla zdravá jako rybička, jediné, co nefungovalo, byl mozek. Trpěla těžkou demencí a proto taky nemohla zůstat sama doma. Přijali jsme ji na normální oddělení.
Už po půl hodině překvapila sestřičku otázkou: „Ke je můj muž?“
„Leží na jednotce intenzivní péče,“ vysvětlila jí sestřička. „Má nemocné srdce.“
„A mohu jej vidět?“
Proč ne, pomyslela si sestra a rozhodla se udělat dobrý skutek. Přivedla starou paní na JIPku. Když uviděla manžela, rozběhla se k němu, vrhla se k němu na postel a jemu do náruče a objímala jej, jako by jej neviděla celé měsíce. Byl jsem dojat, když jsem viděl tu lásku po tolika letech manželství. Nechali jsme stařenku sedět u manželova lůžka celou hodinu, pak jsme ji nechali zavést na oddělení. Vrátila se na pokoj, usedla na postel a zeptala se ošetřovatele, který ji přivedl: „Kde je můj muž?“
„Leží na jednotce intenzivní péče,“ odpověděl překvapený ošetřovatel.
„A můžu jej vidět?“
I ošetřovatel je jen člověk. Neodolal její prosbě a odvedl ji zpět na JIPku. Vzápětí se do punktíku opakovala scéna zpřed hodiny. Vášnivé objetí, polibky a pak držení za ruku při sezení na kraji postele. Protože se staříkovi začal zrychlovat puls, rozhodl jsem se návštěvu ukončit už po půl hodině.
Stařenku odvedli zpět na pokoj. Sedla si a zeptala se: „Kde je můj muž?
„Na Jednotce intenzivní péče.“
„A můžu ho vidět?“…
Je to určitě krásné, když člověk díky Alzheimerovi zapomene na vše to zlé, co prožil, na všechny hádky, spory a žárlivé scény a zůstane jen ta čistá láska, kterou by moli závidět i šestnáctiletí. Těšte se na stáří a demenci, třeba budete mít taky takové štěstí.
Ne každý, kdo dementně vypadá, ale na tuto chorobu i trpí. Třeba jste jen pacientce nebyli sympatičtí a proto s vámi nechce hovořit. Tak dorazil v Popradě na vizitu primář Sámel. Na první posteli ležela stařičká seschlá babička, jíž pan primář očividně nebyl sympatický (nebyla v tom sama, ale kromě ní si nikdo nedovolil pana primáře ignorovat). Na jeho otázky prostě neodpovídala. Pana primáře to nejenže nevyvedlo z duševní rovnováhy, právě naopak, měl možnost před mladými kolegy excelovat. Diagnóza byla pro něj ale okamžitě jasná.
„Demencia,“ vysvětlil mladým kolegům, kteří jej na vizitě museli ve velkém počtu provázet, imitujíc tak ocas komety. „Pošlite ju k psychiatrovi Netočnému.“
Jako poslední se vizity účastnil kardiolog. Byl to už zkušený kolega, nemusel tedy předstírat úžas nad šéfovou genialitou za každou cenu a u každé postele. Když míjel postel stařenky, pocítil, jak jej někdo usilovně tahá za plášť. Byla to ona malinká babička.
„Pán doktor, pán doktor,“ šeptala naléhavě. „Aký deň je dnes?“
„Utorok,“ odpověděl doktor Kurian překvapeně. „Prečo to chcete vedieť?“
„Ale veď som počula pána primára, že mám ísť k tomu Netočníkovi. A keď ku nemu prídem, pýta sa hneď – „aký dnes máme deň?“ A keď neviem, už píše, že som dementná. Takže ďakujem.“
Nenechte se tedy mýlit. Jsou mezi námi i chytří, kteří dokáží demenci předstírat, když se jim to hodí.