Category: Lékařské příhody

Poslední pomazání


Poslední pomazání je důležitým rituálem pro každého křesťana katolického vyznání, který se chce dostat do nebe aniž by na této cestě musel příliš zdůvodňovat své skutky na tomto světě. Proto kroužil po naší nemocnici denně tichoučký a nenápadný pan farář Fussi a dával pozor, zda se ať už vůlí osudu nebo naší neschopností nestával z některého našeho jeho člověk.

V obci Schöder měl pan doktor Kellner vitálního devadesátiletého pacienta. Nikdy nebyl nemocný a k lékaři chodil spíše jen ze společenské povinnosti, protože jej jeho žena přesvědčila, že se to na devadesátiletého chlapa sluší a že by si jeho nepřítomnost v ordinaci mohl pan doktor vysvětlovat jako ignoraci a urážku. Doktoru Kellnerovi nedělal starosti pacientův zdravotní stav, jako spíše skutečnost, že se na pravidelné kontroly krevního tlaku (na nějž kategoricky odmítal brát léky, protože ty by mu mohly uškodit) přijížděl autem. Vzhledem ke skutečnosti, že hodně špatně slyšel a ještě hůře viděl, byla ta skutečnost dosti povážlivá, zejména pro auta ostatních pacientů i pana doktora osobně. V malé obci nezůstane nic utajeno a tak doktor Kellner věděl, že milý pan – říkejme mu Bauer – jezdí i na nákupy a do kostela a že jeho žena vždy při takové příležitosti běží k telefonu a varuje všechny známé a příbuzné, aby nevycházeli na ulici. Proto se snažil pan doktor pana Bauera přimět nekolik let k tomu, aby se vzdal řidičského průkazu a ježdění autem a nabízel mu, že mu tlak bude jezdit kontrolovat domů. Ale bylo to házení hrachu na skálu. Teprve, když pan Bauer dovršil  93. rok, oznámil doktorovi při jedné z kontrol. „Pane doktore, prodal jsem auto.“

„No, chválabohu,“ vydechl si lékař. „Konečně jste dostal rozum.“

„A koupil jsem si nové,“ pokračoval pan Bauer, který se i díky své nedoslýchavosti nenechal znejistit.

Nicméně o půl roku později byla u pana Bauera zjištěna rakovina plic. Vzhledem k tomu, že kouřil už více než sedmdesát let dvě krabičky cigaret denně, byl to od jeho imunitního systému stejně obdivuhodný výkon. Pana Bauera tato zpráva zlomila. Odešel domů, ulehl do postele a rozhodl se umřít. Marně mu žena nabízela něco k jídlu či k pití, ležel v posteli se zavřenýma očima a chřadl.  A pak si zažádal o kněze – chce poslední pomazání. Plačící žena zavolala pana faráře a ten slíbil přijít ještě ten den, protože to s panem Bauerem jde tak rychle z kopce, že nikdo neví, zda se dožije zítřka.

Během čekání na kněze přišli ovšem na návštěvu k umírajícímu dva kamarádi. Usedli k posteli a jeden z nich měl nepatřičnou otázku, zda by s nimi Bauer nezašel do hospody. Pacient jej obdařil opovržlivým pohledem a zeptal se ho, zda si nevšiml, že umírá a rozloučil se už se všemi radostmi i strastmi tohoto světa. A aby jej tedy milý přítel nechal v klidu umřít a zmizel. Jenže návštěva se nedala jen tak lehce odbýt.

„Jenže co tam budeme dělat?“ kontroval návštěvník. „Hans je v nemocnici a my nemáme třetího na mariáš. Tak jsme mysleli, že bys mohl…“

„Mariáš?“ zbystřil umírající. „To je něco jiného. Kamarády nemůžu nechat ve štychu. Ženo, dones mi oblečení.“

A tak když v podvečer dorazil pan farář v komži a  se všemi svěcenými olejíčky ke dveřím Bauerova domu, mastil už umírající v hospodě karty a na umírání a dokonce i na svou rakovinu docela zapomněl.

Poslušný pacient


Vlastně se tento výraz nesmí ani používat. Jde o slůvko compliance, jež znamená skutečně povolnost či ochotnu plnit příkazy. Místo toho máme používat politicky korektní slovo (tahle korektnost mi už dost leze na nervy, protože se v Rakousku  v poslední době musí  každé slovo  používat i v ženské podobě, což občas působí hodně komicky) adherence, čili věrnost. Samozřejmě je to nesmyslná debata, protože něco takového jako poslušný pacient v podstatě neexistuje nebo je jen naprostou světlou výjimkou z pravidla. Tento spor se tedy odehrává výhradně na akademické úrovni. Pacient zpravidla buď nerozumí, co mu lékař doporučil nebo to považuje za blbost a dělál dál to, nač byl zvyklý. A pokud i má vůli něco změnit, pak následuje raději rady léčitelů a šarlatánů než lékaře. Možná je to i tím, že lékaři v značné míře už rezignovali nebo si na pacienty nevezmou dost času, aby Jim něco vysvětlili. A zasypou je hromadou léků, jež by potřebovaly opravdu “kachní” a ne lidský žaludek, aby je pacient dokázal strávit. Ostatně je v lidské povaze, že i ten nejadherentnější pacient (fuj! takové slovo) jednou bude chtít vyzkoušet, zda se lékař přece jen nemýlil a až se mu bude dařit líp, pokusí se léčbu vysadit nebo aspoň pozměnit. Ale s tím musíme žít.

U mne je situace složitější, protože další překážkou v mé komunikaci s pacientem je místní dialekt. Jestliže jsem si stěžoval na rakouský hornoštýrský dialekt z okolí Murau, neměl jsem ještě tušení, co skutečně nesrozumitelný dialekt znamená a mým někdejším pacientům se tímto omlouvám. Teď jsem ve Štýrsku jižním a až teď to začalo být opravdu napínavé.

Vizita probíhá zhruba takto. Jdu se sestrou Bernadette na pokoj k pacientům. Prvního se zeptám: “Jak se daří?” a on odpoví: “Éh bla bla hrr, der bra.” MInimálně tak to slyším já. Požádám sestru Bernadette o překlad a ona odpoví “Prý dobře.” Jsem uklidněn a vysvětlím pacientovi spisovnou němčinou  jeho diagnózu a naše úmysly co se dalších vyšetření a léčby týká. Podívá se na mne a řekne: “Ééééh?” Nato praví sestřička Bernadette: “On vám rozuměl, pojďme dál.”

Pokud jste viděli film “Ztraceno v překladu” s Billem Murraym v hlavní roli, tak si dovedete lépe představit , jak mi je.

Je logické, že za těchto okolností nemůžu adherenci mých pacientů skutečně účinně přezkoušet.

Jsou však i výjimky. Existují  pacienti, jež skutečně přesně plní pokyny lékaře. Nevěříte? Tak si poslechněte tento příběh.

Je to už pár let, když jsem měl jednu mladou pacientku, bylo jí právě osmnáct let. Měla myokarditídu, tedy zánět srdečního svalu, dosti vážná diagnóza, jež může skončit i špatně. U mé pacientky špatně naštěstí neskončila, zánět se zastavil a srdce se nakonec zotavilo. Byla to moc krásná dívka, vysoká, krásně urostlá, moc hezká i v obličeji, prostě musím přiznat, že jsem se na pravidelné kontroly jejího srdce docela těšil.

Pak ale přišla s přáním, abych jí povolil sport. Hrávala basketbal, měla začít soutěž, v níž hrála a ona se už cítila natolik v pořádku, že si troufala začít s tréninkem. Já jsem si až tak jistý nebyl. Rozhodl jsem se přezkoušet výkonnost jejího srdce dvacetičtyřhodinovým EKG. Vyšetření, při němž se pacientovi zavěsí na třech elektrodách krabička, jež snímá po celý den jeho srdeční aktivitu. První takový přístroj, jež vymyslel pan Holter (po němž se toto vyšetření někdy nazývá) vážil 50 kilo a byl myšlen jen pro výkonostní sportovce. Dnes má deset deka, přesto ale visí na člověku kábly a na krabičku se musí dávat pozor – sprchovat  se je například zakázáno.

Zavěsil jsem tedy mé krásné mladé dámě tento přístroj a dal jsem jí pokyny, aby dělala všechno tak, jako obvykle, že nemá nijak měnit svůj denní rytmus, protože chci vidět, jak její srdce reaguje na běžné zátěžové situace.

Druhý den přinesla přístroj a protože ještě nevlastnila řidičský průkaz, přivezl ji otec. Když jsem EKG vyhodnocoval, byl jsem spokojen až do půl jedné v noci. V ten čas došlo u mé pacientky náhle k prudkému výstupu srdeční frekvence na 150 za minutu. Tento dramatický vzestup trval asi deset minut, poté se srdce pomalu uklidnilo a zbytek noci už tlouklo zase v normálním tempu kolem 60 za minutu.

Vyšel jsem z ambulance a chtěl jsem tento problém objasnit. Vlastně jsem měl vzít pacientku do ambulance, ale skutečně mne nenapadlo, že bych mohl způsobit problém a tak jsem přítomnost jejího otce akceptoval.

„Prosím vás,“ povídám. „Co jste proboha dělala o půl jedné v noci? Dívala jste se na nějaký horror nebo co?“

V tom okamžiku zbystřil její otec, podíval se na ni vražedným pohledem a vykřikl: „Tos byla venku!“

A ubohé děvče v následující sekundě zrudlo až zbordovělo. Vzápětí jsem já zbledl úžasem. Skutečně mne nenapadlo, že moje pacientka bude tak doslovně plnit  moje pokyny a přes ony kábly přilepené na jejím opravu krásném poprsí bude dělat opravdu VŠECHNO jako obvykle. Ale je naprosto přirozené, že si chtěla vyzkoušet VŠECHNY BĚŽNÉ ZÁTĚŽOVÉ SITUACE, ne?

Byla a je pro mne důkazem důkazem, že skutečně existuje to, co nazýváme poslušným pacientem, její compliance byla opravdu obdivuhodná.

Otorhinolaryngologie


Pod tímto tajuplným a jazyk lámajícím názvem se skrývá krční, nosní a ušní lékařství, tedy obor zabývající se částmi těla, které jinak nikoho nezajímají. Pracují tam obvykle lékaři, kteří chtěli či chtějí být chirurgy, nemají ale dost ostré lokty k tomu, aby se prorvali k operačnímu stolu a sázeli pacientům nové kyčle, či z nich vybírali žlučníky a žaludky. Krční, nosní a ušní je malý obor a chirurg, jenž netouží po slávě, se v něm dostatečně vyřádí, ať už při vybírání mandlí, či korekturách nosní přepážky. V oboru tedy pracují někdy poněkud obskurní typy (toho není ušetřen v principu ale žádný medicínský obor). Měli jsme na fakultě asistenta Tesaříka. Znám byl tím, že chodil zásadně bez ponožek a zastával teorii, že pokud bude v noční službě probuzen a poté promluví, už znova neusne. Když tedy v noci dorazil k pacientovi, ukázal jen rukama složenýma v podobě otevřené škeble, že má otevřít ústa. Pak nahlédl dovnitř, vytáhl rybí kost nebo v případě hnisavé angíny ukázal sestřičce na prstech, kolik penicilínu má píchnout. Pacienti byli tak kosnternováni, že si nikdo na mlčenlivého doktora nestěžoval.

Já jsem poznal tento obor na fakultě spíše z jeho vědecké stránky. V Olomouci na fakultě získali totiž helioneonový laser a zkoumali jeho působení na hojení ran. Zkoumali jsme jeho účinek na králičím uchu. Totiž do obou uší králíka jsme udělali malý řez skalpelem, pak jsme jednu stranu denně ozařovali laserem. Po několika týdnech pak byl králíkům odebrán vzorek a zkoumán pod mikroskopem, jak pokročilo hojení. Hlavním problémem bylo najít prakticiý modus provedení pokusu. Jakmile  jsme totiž začali králíkovi ozařovat ucho a on ucítil teplo, začal močit. Protože pokusy probíhaly v ambulanci, kde byl laser instalován, a kde byli jinak ošetřováni normání pacienti, znamenalo to po každém pokusu poutírat podlahu a lehátko. Protože králíků nebylo málo, dostali jsme se díky tomuto fenoménu na hranici proveditelnosti pokusu. Pak jsme ale přišli na to, že když je králík ozařován hned ráno, kdy se právě v rámci ranní toalety vyčural, podobný problém nehrozí. Na druhé straně byly ovšem právě ranní hodiny v ambulanci často využívány na ozařování pacientů. Když jednoho krásného dne vrazil na ambulanci docent Hubáček s mladou pacientkou po vybrání mandlí, vzal mi z ruky sondu, na níž se lepilo několik králičích chlupů a strčil ji dívce nekompromisně do krku, pouvažoval jsem, zda dělám skutečně něco dobrého a užitečného.

Krční, ušní, nosní je, jak už jsem řekl, malý obor a pracuje tím pádem i s malými čísly, téměř výhradně s milimetry. Měli jsme na studiích kolegyni, jež chodila na praktika vždy velmi dobře připravena, nicméně jí to příliš nemyslelo. Tento deficit kompenzovala pracovitostí a ta stačilo k tomu, aby studium medicíny úspěšně dokončila. Tak padla jednou na praktiku otázka, jak dlouhý je zevní zvukovod. Okamžitě vztyčila ruku, protože se na praktika, jak už jsem řekl, patřičně teoreticky připravila. Když byla vyvolána, oznámila, že je to třicet centimetrů (zaměnila centimetry za milimetry, tato maličkost jí při učení nazpaměť prostě unikla). Asistent Tesařík zůstal mírně konsternován a pak ji upozornil na fakt, že hlava nemá v příčném průměru takovou velikost a že by tedy zvukovod musel vést z jedné strany hlavy na druhou. Kolegyně potlačila slzy zklamání, nicméně na dalším praktiku o týden později se znovu statečně hlásila. Tentokrát šlo o to popsat nález vyšetřovaného pacienta. Zrcátko měl pacient už v krku, zkušený krčař v něm vidí vše, nezkušený student nic. Kolegyně se touto skutečností nedala znejistit. Měla nastudovány hlasivky a proto ji nezarazila skutečnost, že zrcátko směřuje nahoru, tedy do oblasti nosních choan. Poté, co hlasivky perfektně popsala a očekávala pochvalu, pravil opět mírně konsternovaný asistent Tesařík. „Ale paní kolegyně, vy jste se dívala do nosu. Tam hlasivky nejsou.“ Když si všiml, jak se jí roztřásla brada, chtěl ji uchlácholit a dodal. „Nic si z toho nedělejte. Stanou se horší věci. Minulý týden tady byla taky jedna, a ta tvrdila – přestavte si – že zevní zvukovod má třicet centimetrů.“

Poté se už proud slz naší milé kolegyně nedal ničím zastavit.

Oslavy


Patří prostě k životu. Oslavy narozenin se sice konají na pracovišti už jen zřídka, protože si každý z finančních důvodů chrání své soukromí, ale jsou ještě stále příležitosti, kdy se slaví otvírání nových zařízení, oddělení, či se slaví, že se nějaké takové oddělení (či jeho primář) dožilo padesáti, šedesáti či sta let. V takovém případě se v nemocnici zastaví život, ze všech stran se sjíždějí prominenti, kteří chtějí být vidět, zejména pak takoví, kteří by dané oddělení nejraději zavřeli a řadu let o to i usilují. Teď se ale usmívají s ostatními, třesou si rukama a někteří si vynutí i přednesení zdravice. Přitom chválí do nebes kvality primáře, jehož nenávidí a nejraději by jej viděli v důchodu nebo pod zemí, úroveň oddělení, které se pokusili už třikrát zrušit a sklidí poté ukázněný potlesk publika. Problém je, že se právě kvůli nim musí zastavit onen život v nemocnici.

V Brucku otevírali nové zařízení na vyšetřování koronaroangiografií, tedy srdečním katetrem. Měl to být mílový krok ke kardiologickému  zabezpečení pacientů z horního Štýrska (a v podstatě už byl,  ta vyšetření se v době slavnostního otevření v Brucku prováděla už jeden a půl roku. Ale zatím nebyl čas ono zařízení slavnostně otevřít – zřejmě ten čas neměli politici, kteří se tam chtěli nezbytně nutně ukázat.)

A co čert nechtěl – právě v ten den náhle zkolaboval na našem operačním sále instrumentátor (je to správný mužský ekvivalent slova instrumentářka? v podstatě tedy zdravotní bratr  – ale to je asi ještě horší). Anestesiolog jej ještě na sále úspěšně zresuscitoval a přivezl s pomocí záchranky k nám na internu. Jen co jsme ho položili do postele, už jsme museli resuscitovat znova – komorová fibrilace. Podařilo se jej zastabilizovat, bylo ale zřejmé, že jestli má přežít, potřebuje neprodleně srdeční kateter, aby se podařilo otevřít ucpané cévy.

Zavolal jsem tedy Bruck, jako naši příslušnou nemocnici. Paní na centrále napřed nechtěla pochopit, co po ní chci, Když to pochopila, pravila: „Ale to dnes nepůjde. Dnes je tam velká oslava, otvírají nové zařízení. Je tam paní Klasnik (štýrská hejtmanka) páni ředitelé z KAGESu (štýrský zdravotní koncern), dneska se nevyšetřuje.“

„Já mám tady ale čtyřicetiletého člověka, který mi jinak zemře. Dejte mi k telefonu kardiologa.“

„Ale to nepůjde,“ mínila ona dáma v telefonní centrále v Brucku. „Všichni jsou na oslavě.“

„Tak tam zaběhněte a přiveďte mi jednoho z nich k telefonu. Chci slyšet od něj, že ten kateter neudělají.“

„Když myslíte,“ pronesla ona dáma uraženě, nicméně za chvíli se na telefonu přihlásil kolega Zach – samozřejmě nejmladší člen bruckého týmu.

„Ale jasně,“ pravil bodře. On je už takový klidný typ a navíc věděl, že on to vyšetření dělat nebude. „Pošli ho, já už se o to postarám, aby to klaplo.“

Poděkoval jsem a zavolal jsem centrálu vrtulníku v Niederoblarn. „Potřebuji vrtulník. Mám tu akutní infarkt a posílám ho do Brucku.“

„Ale to nepůjde,“ pravil mi muž z centrály. „V Brucku mají teď oslavu. Otvírají nové zařízení srdečního katetru a všichni jsou na oslavě.“

„To vím,“ řekl jsem už poměrně netrpělivě. „Ale já jsem tam už volal, oni o našem pacientovi vědí a máme ho poslat.“

„Ale to nepůjde,“ namítl onen už znova. „Když je tam ta oslava a jsou tam všechny VIPky z celého Štýrska, tak to určitě nikdo vyšetřovat nebude moci.“

„To není vaše starost,“ zavyl jsem do telefonu. „Pošlete vrtulník,? Zbytek si zodpovím sám.“

Dvě minuty nato zazvonil telefon anesteziologovi, který mi pacienta přivezl. „Je to pravda,“ ptal se hlas v jeho telefonu, „je to pravda, že od vás má letět pacient do Brucku? Tam je přece oslava a nikdo nepracuje a nemůže tedy vyšetřovat.“

Anesteziolog mi jen s úsměvem podal telefon. „Pane,“ pravil jsem zvýšeným hlasem. „Přestaňte diskutovat a vyptávat se a pošlete onen vrtulník, který jsem objednal.“¨

„Ale to já nemůžu,“ řekl mi onen muž. „V Brucku toho pacienta nikdo vyšetřovat nebude. Tam je ta oslava, nikdo nepracuje…“

„To si zodpovím sám!“ zaječel jsem poprvé opravdu nepřátelsky. „Vy pošlete konečně ten zatracený vrtulník!“

Minutu nato zazvonil telefon lékaři záchranky, který čekal, aby převezl pacienta k přistávací ploše. „Je to skutečně pravda, že má vrtulník letět do Brucku? Tam je přece ta oslava…“

Lékař záchranky měl dost ohledu, aby mi hovor nepředal a poměrně klidným hlasem vysvětlil znepokojenému telefonistovi, že je vše domluvené a vrtulník má přiletět.

A opravdu přiletěl. Ani se nenahlásil, abychom mohli pacienta převézt k přistávací ploše. Na jednotku intenzivní péče vběhla mladá kolegyně následována několika zřízenci. Tvářila se velmi nepřátelsky: „Je vám známo, kolego, že v Brucku je dnes oslava otevírání nového zařízení na vyšetřování srdečním katetrem?“

Ujistil jsem ji, že mi to námo je.

„A chcete mi vysvětlit, jak mají vašeho pacienta v Brucku vyšetřit?“

Odpověděl, jsem, že to není ani moje ani její starost, ale že o to se už budou holt muset postarat kolegové v Brucku.

„Ale za všechno ručíte vy,“ řeklal výhružně. „Jestli mi pacienta nepřeberou…“

„Přeberou,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Jestli mi pacienta nepřeberou, nechci mít žádné nepříjemnosti. Tady mi podepište, že za všechny následky tohoto transportu přebíráte zodpovědnost. Já jej platit nebudu.“

Podepsal jsem. Nehodlal jsem se už dále přít.

V Brucku zažili v ten den svou hvězdnou hodinu. Právě v okamžiku, kdy primář referoval o novém zařízení a líčil světlé zítřky obyvatelstva horního Štýrska a jejich skvělé zdravotní zabezpečení, objevil se na nebi vrtulník.

„Promiňte, pánové a dámy,“ řekl primář. „Musíme oslavu na chvíli přerušit. Právě nám vezou ze Stolzalpe mladého muže se srdečním infarktem, dvakrát už resuscitovaného, který potřebuje nutně a ihned pomoc našeho nového zařízení.“

Odměnou mu byl frenetický nadšený potlesk přítomných. Druhý den už stál heroický výkon kardiologického týmu nemocnice v Brucku, který zachránil život mladému pacientovi, v novinách.  Je dlužno dodat, že vděčnost bruckého primáře k naší nemocnici za tuto scénu, kterou by holywoodští scenáristi nevymysleli lépe, trvala několik let.

Nostrifikace


                Za časů, kdy ještě Česká republika nepatřila do svazku zemí EU, musel lékař, jenž se rozhodl pracovat v cizí evropské zemi, nostrifikovat, čili nechat si potvrdit svůj diplom získaný na české univerzitě. Chci vyvrátit fámu, která se houževnatě držela po celá desetiletí – i absolventi Karlovy university se nostrifikačním zkouškám podrobovat museli, že se jedná o universitu starší než všechny ostatní v německy hovořícím prostoru nikoho naprosto nezajímalo. Nad kompatibilitou vzdělání bděla speciální komise, která vysekala cizinci řadu zkoušek, kterým se musel podrobit, pokud zjistila, že měl jen o jednu jedinou hodinu přednášek či praktik méně než předepisovala universita vídeňská.

Minimální počet zkoušek byl čtyři a sice hygiena, farmakologie, sociální lékařství a soudní lékařství. Mně přidali ještě gynekologii, kožní lékařství a oční, proč, to mi nikdo nevysvětloval. Klinické psychologii jsem se ubránil argumentem že jsem se narodil ve stejného okresu jako Sigmund Freud, což udělalo na členy komise patřičný dojem.

Rakouští páni profesoři přistupovali ke zkouškám velmi rozdílným způsobem. Od velmi nepříjemného, jako byl zkoušející na soudním lékařství, který se rozhodl nímanda z východu ponížit a znevážit (zkoušky jsou totiž v Rakousku veřejné a chodí na ně studenti naslouchat, aby se na otázky pánů profesorů mohli lépe připravit) přes přístup seriózní, jaký zvolili dermatolog, farmakolog  či očař, přátelský pokec – samozřejmě na sociálním lékařství, kde se jinak zkoušet ani nedá, až po průběhy kuriózní.

Nejpřátelštější byl pan profesor Marth z hygienického ústavu. Dva měsíce před zkouškou musel člověk k němu na povinnou konzultaci. Pan profesor dával potřebné know how.

„Každý kandidát u mne dostane u zkoušky dvě otázky, pane kolego,“ vysvětlil mně. „A největší problém v hygieně je odstraňování odpadu. To je přísně vázáno zákonem a ty zákony jsou v každé zemi jiné. Ovšem já musím trvat na tom, aby lékař pracující v Rakousku znal zákony o odstraňování odpadu v Rakousku. Takže tuhle otázku ode mne dostane každý.“

Kvitoval jsem pozitivně skutečnost, že jednu ze dvou otázek už takto znám.

„A kdepak vy jste pracoval posledně?“ ptal se pan profesor.

„Na dialýze,“ odpověděl jsem.

„Takže taková hepatitída typu B by pro vás neměla být velkým problémem, že?“ zeptal se a když jsem přikývl, poznačil si něco do notesu.

Za daných okolností se člověk zkoušky až tak nebojí.

Dostavil jsem se na ni dva měsíce později v dobré náladě a optimisticky naladěn.

„Mohl byste mi říci něco o odstraňování medicínského odpadu, pane kolego?“ zeptal se pan profesor téměř spiklenecky. Vysypal jsem to ze sebe jako z pytle, samozřejmě, že jsem se na tu otázku připravil.

„Výborně, výborně,“ chválil pan profesor a nahlédl do notesu. V tu chvíli znejistěl, začal v zápisníku listovat a očividně v něm stoupala nervozita. Pohlédl na mne nedůvěřivě a pak se zeptal:

„Byl jste tu u mne na představovací rozhovor?“ zeptal se.

„Jistěže, pane profesore, bude to tak dva měsíce.“

Profesor Marth znervózněl ještě víc, začal se potit. Rozepnul si sako, povolil vázanku a pak se na mne nejistě podíval. Pochopil jsem, že neví, jakou mi slíbil otázku. Stránka ze zápisníku se někde stratila.

„Kde jste pracoval předtím, než jste přišel do Rakouska, pane kolego?“

„Na dialýze, pane profesore.“

„Takže…takže… taková hepatitida typu C?“ zeptal se nejistě.

„Žádný problém,“ uklidnil jsem ho a následujících pět minut jsem hovořil o zákeřnostech této infekční choroby. Viděl jsem, jak z pana profesora opadává nervozita, jak se uvolňuje a z místnosti mne vyprovodil už úplně šťatný. I takoví dobří lidé se v Rakousku najdou.

Pravým opakem byla gynekologie. Nejprve byla povinnost chodit trénovat na fantómu porod. Celkem jsem musel absolvovat deset hodin, kdy mne zaučoval zřízenec ústavu, jak vytahovat kožené dítě z gumové…

Protože jsem už měl za sebou z časů mého studia a poté cirkulace několik živých porodů, nijak mne tento trénink neuspokojoval ani nelákal. Zejména, když jsem na tyto hodiny musel jezdit ze 150 kilometrů vzdálené Stolzalpe. Po čtvrtém kurzu jsem lahví moravské slivovice dokázal přesvědčit zřízence, že jsem už záhady porodu zvládl a navíc si tak získat jeho nehynoucí přátelství. Mělo se mi hodit.

Pan profesor na zkoušce se totiž až tak přátelsky netvářil. Naštěstí jsem si vytáhl první otázku kompatibilitu krevních skupin, čili skutečně denní chlebíček každého internisty, zejména pak, když pracoval na dialýze mezi samými chudokrevnými pacienty potřebujícími krevní transfúze prakticky denně. Uvolněně jsem panu profesorovi vylíčil všechny záhady a zákeřnosti krevních skupin a Rh faktoru, způsob jejich určování, desensibilizace atd. a uvolněně jsem očekával
svou jedničku.

„A jak se jmenuje ten test?“ vyštěkl na mne profesor.

Nechápal jsem. Už jsem přece všechno řekl, včetně křížového testu prováděného u postele pacienta těsně před podáním konzervy. Pomyslel jsem si, že pan profesor možná špatně slyší nebo si trochu pospal a začal jsem znova.

„To už jste říkal,“ přerušil mne nerudně. „Ptal jsem se, jak se jmenuje ten test?“

„Jaký test?“ nechápal jsem.

„Ten test!“ zvýšil profesor hlas.

Naprázdno se polkl. Profesor si mne prohlížel jako had myš, kterou v příští vteřině spolkne. I já jsem měl ten pocit.

„Bed-side test,“ vykřikl. „A to nevíte?“

„Ale vždyť já jsem…“ chtěl jsem se bránit, protože jsem onen křížový test u postele pacienta popsal do detailu.

„Nevíte,“ triumfoval profesor a napsal si k mé první otázce čtyřku (v Rakousku je pětistupňová škála, vyhazuje se tedy až při pětce). A dal mi druhou otázku. Skoro jsem zkolaboval. Neměl jsem ani nejmenší tušení, kterého orgánu se cystická degenerace týká. Naštěstí není sice těch orgánů v gynekologii zas až tak moc, nicméně jsem se stejně na první pokus netrefil. Zkouška se změnila v boj o přežití a profesorova nálada se horšila každou mou další větou.

„Tak se předveďte aspoň při porodu,“ zahromoval.

Otočil jsem se k fantomu a tam stál můj kamarád zřízenec podplacený moravskou slivovicí. Věděl, že mi jde o život a byl ochoten pomoci. Připravil mi nejjednoduší možný porod, takzvaný „porod v chodu“ kdy je hlavička už porozená a je třeba jen vytáhnout zbytek novorozence. Nic lehčího neexistuje a díky tomu jsem nakonec dostal milostivou čtyřku, abych se mohl začít oficiálně starat o mé internistické pacientky u jejichž absolutní většiny rozhodně nic podobného nikdy hrozit nebude. Už proto, že jejich věkový průměr je vysoko nad hranicí, kdy by se jich porod ještě mohl osobně týkat.

Nicméně jsem zkušebnu opustil za soucitných pohledů přítomných studentů  s bolestmi žaludku a silný nutkáním na zvracení. Další půl hodinu jsem proseděl na lavičce před gynekologiií a přemýšlel, zda zvracet, či nezvracet. Nakonec jsem se rozhodl nezvracet a myslím, že to bylo správné rozhodnutí.

Kolegové, kteří přicházejí do Rakouska pracovat v posledních letech, se rozhodně nemohou zlobit, že jejich země přistoupila k EU a nostrifikace se jich tedy už netýká. Možná by měli o této výhodě poreferovat i odstupujícímu panu prezidentovi Klausovi, jenž ještě žádnou výhodu na přistoupení k této evropské společnosti nenašel.

Náledí


              Náledí je nepřítel. Lidi na něm padají, lámou si krčky stehenní kosti a předloktí, které se pak musí operaovat nebo aspoň reponovat. Na náledí havarují auta a musí k nim vyjíždět rychlá a hasiči, aby vyprošťovali a následně ošetřovali nepozorné řidiče. Náledí ale pořádně ztěžuje návštěvy u pacientů. Bylo to někdy v lednu, když mne zavolali k ledvinné kolice. Podezřelé bylo, že pacientka měla mít podle údajů sedmnáct let a její bydliště bylo v rómské kolonii. Sanitky v komunistických časech náledí nemilovaly, díky svému zadnímu náhodu a motoru vpředu byly značně nestabilními dopravními prostředky, o čemž se můj řidič přesvědčil. Při příjezdu do kolonie se naše sanitka otočila okolo osy a narazila do jednoho ze stavení. Okamžitě se otevřelo okno – nejen v tomto ale i v jiných domech – a paní domácí, rozložitá Rómka, spustila vodopád nářků.

„Ta čo vy ste tu porobili? Vy ste mi do doma narazili! Nemožte dať viac pozor?“

„Teta, nenadávajte,“ pravil jí bodře šofér. „Zavolajte cikánov, nech nás vytlačia na cestu.“

„A to kto u teba cikán ty nemehlo jedno?“ rozčílila se paní domu.

„Dobre, dobre,“ uklidňoval ji řidič. „Zavolajte chlapov, že ich prosím, aby mi pomohli vytlačiť auto na cestu.“

„A to je iná reč,“ pravila Rómka spokojeně. „Deži, Jožo, Ďuďo, všetci sem, pán doktor potrebujú pomoc.“

Spojenými silami jsme sanitku dostali do polohy, ze které mohla zase vyrazit na zpáteční cestu. Jenže přede mnou se zdvihal strmý svah a na jeho vrcholu domek, v němž byla údajně ledvinnou kolikou trpící pacientka. Opatrně, částečně po všech čtyřech ( lépe řečeno po třech, protože v jedné ruce jsem musel stále svírat kufřík, aby mi po ledě neodjel zpět k sanitce) jsem stoupal k trpící klientce. Abych pak zjistil, že děvče žádnou koliku nemá (když jsem ji několikrát otočil v posteli, začala si plést strany, a nakonec nevěděla, kde ji ta ledvina vlastně bolí). Problém byl jinde. Holka měla jít zítra do práce a netroufala si na onen ledový svah, aby nespadla a něco si nezlomila. A proto si zavolala doktora do domu, aby jí vystavil neschopenku, než se oteplí a ten led roztaje. Toto zdůvodnění u mně nevyvolalo právě pochopení, probudilo ve mně spíše negativní emoce, po poněkud ostré výměně názorů jsem opustil dům, aniž bych jí neschopenku vystavil. A v tu chvíli jsem ovšem obavy mé pacientky pochopil. Přede mnou se ve světle pouličního osvětlení leskl svah jako zrcadlo, pod nímž dole stála v tu chvíli naprosto nedosažitelná sanitka s kouřícím řidičem.

Začal jsem sestupovat. Prvních několik kroků se mi ještě podařilo najít aspoň trochu sněhu, na němž jsem mohl udržet stabilitu. Ale pak náhle byla přede mnou jen ledová stezka. Sice nepříliš široká, ale nepřekročitelná jedním krokem. A sotva jsem na ni položil nohu, už jsem jel svahem po zadní částí těla, až jsem se zastavil u kola sanitky.

Řidič si mne prohlédl, pomohl mi na nohy a pravil mi bodře: „Netreba sa tak ponáhľať, pán doktor, pacienti neutečú.“

Nezmohl jsem se na dekvátní reakci, nebyl jsem schopen dokonce ani nadávat. V tu chvíli jsem totiž zjistil, že mé džíny jsou vzadu roztržené po celé délce a odkrývají mokré trenýrky v celé jejich kráse. Což o to, lékaři nosí plášť a když jsem si dával pozor, další pacienti ani jejich rodinní příslušníci tento defekt (možná) nepostřehli, ale na druhý den jsem musel z pohotovosti do práce a plášť jsem musel v ordinaci nechat – byl jeden a putovní. Ještě ze sanitky jsme kontaktovali centrálu, aby zavolala mou manželku, aby tato přinesla na druhý den do práce jehlu a niť.

„Prečo preboha,“ chtěla má žena vědět.

„Váš muž si pri výjazde roztrhol nohavice,“ sdělovala sestra z dispečinku. „Vraj sú nepoužiteľné.“

„A čo, to spadol na hlavu?“

Ne nespadl jsem při mém sjezdu na hlavu, ale šok byl přece jen asi dostatečně silný, abych požadoval hlouposti. Naštěstí měla má žena dost rozumu, aby místo jehly a niti přinesla ráno do ordinace náhradní kalhoty.

Jak se dostala do práce ona má pacientka, to nevím, na chirurgické pohotovosti se ale neobjevila. Možná dala raději výpověď, což byla zřejmě jediná rozumná alternativa k pokusu zdolat nezdolatelný svah, na němž bydlela.

Gynekologie


Je jasným důkazem, že rovnoprávnost  mezi pohlavími neexistuje.  Ať už ženy naříkají nad nespravedlivým rozdělením funkcí v managementu, o nižších platech, které dostávají za svou práci, jedno nemůžou popřít – že mají „svého“ doktora, s kterým se urologova práce nedá srovnávat. Navíc je tu urolog i pro ně, ačkoliv nemají prostatu. Zlé jazyky tvrdí, že kvalita dobrého urologa i gynekologa se měří ve stejných jednotkách – totiž v centimetrech (délky jejich prstů), přičemž ovšem urolog potřebuje jen ukazováče, zatímco gynekolog i prostředníček, čímž je jeho práce samozřejmě zodpovědnější a namáhavější, prostě, jak už jsem řekl, rovnoprávnost v medicínském zabezpečení prostě nefunguje.

Gynekologové jsou zvláštní národ. Patří mezi operační obory a tí pádem mají většinou ctižádost chirurgů. Mají ovšem frustraci.  Jednak je jejich potenciální klientela v porovnání s chirurgy jen poloviční a navíc se musí vyřádit na velmi malém prostoru. Protože jsou to ovšem lidé ambiciózní, každá s těch několika málo operací, jež provádějí, se dá dělat na celou řadu způsobů, nazvaných po různých legendárních předchůdcích, pokud možno metodou, pojmenovanou po třech různých a modifikovanou podle čtvrtého slavného profesora. Až když gynekolog diktuje takovýto nález, je šťasten, protože i jeho snem je jednou vstoupit do dějin řezem, provedeným o půl centimetru více vlevo, než si troufl kdokoliv před ním.

Samozřejmě stále znovu potřebujeme gynekologa jako konsiliáře. Pokud dorazí žena s bolestmi v podbřišku, je dobrá rada drahá a tu očekáváme od specialisty – ženského lékaře. Dopadne to často tak, že si pak přečtu v nálezu: „našeho tam už nic není.“ Gynekologové jsou totiž v likvidaci svých orgánů důslední. Když dorazí do okresu pravý primář – velký operatér, po deseti letech už neexistuje v okrese ani jedna žena, jež by ještě měla dělohu – pana primáře je pak třeba přeložit do jiného okresu, aby se mohl vyřádit zase někde jinde.

Já osobně jsem měl s gynekologií stále jen opletačky. Už když jsem jakožto student medicíny jel na prázdninovou praxi do Niše v jižním Srbsku,  skončil jsem, ačkoliv jsem měl v papírech napsáno, že si přeji být zařazen na vnitřní lékařství, na gynekologii. Což o to, zážitek to byl nezapomenutelný. Srbky jsou očividně tvrdé ženy, jejich gynekologové pak ještě  tvrdší. Nezapomenu na operační sály. Klinika se právě přestavovala, po chodbě před operačním traktem běhali dělníci s kolečky starého zdiva a vířili oblaka prachu. Když někdo vstupoval na operační sál (ve své vlastní silniční obuvi), vnikala za ním tato oblaka i do sálu, kde se právě „sterilně“ operovalo. Pan profesor vyšetřoval rodičky zásadně s cigaretou v druhé ruce a popel z ní klepal na zem. Můj strýc, také lékař, když jsem mu tuto pro mne šokující skutečnost vyprávěl, správně poznamenal, že popel z cigarety je sterilní a tedy v podstatě bezproblémový. Měl zřejmě pravdu, komplikace rodící srbské ženy očividně neměly. Porodů jsem tedy na jihu Srbska viděl víc než dost. Když jsem se pak vrátil do Olomouce, právě v pátém ročníku přišla výuka gynekologie na řadu. Když nás poprvé volala asistentka na porodní sál, abychom se přišli odívat na něco tak zřídkavého, jako je porod, šel jsem rád, protože jsem chtěl porovnat české standarty se srbskými. Porovnal jsem, zjistil jsem, že jsou neporovnatelné a tím byla pro mne věc vyřízena. Když jsme byli volání k porodu podruhé, neodpustil jsem si poznámku že tak zajímavé to přihlížení zase není, protože jsem už porodů viděl aspoň čtyřicet. Že bych už raději něco dělal.

Člověk možná nemá provokovat. O týden později, když jsme znovu byli voláni k porodu, paní asistentka nezapomněla. „Tak kde je ten chytrolín, co viděl už tolik porodů, že by chtěl rodit sám?“ Odhalila mne ve skupině, ukázala na mne a dodala: „Tak prosím.“ Takže jsem šel rodit. Měl jsem už nastudováno, a mnohokrát jsem viděl, jak se dítě porodí tvářičkou směrem dozadu k hrází a pak se otočí tvářičkou k stehnu rodičky a to buď k pravému, pokud je v tzv. První, tedy častější poloze, nebo k levému, když je v poloze zřídkavé, takzvané druhé. Pak je je třeba uchopit a vytáhnout ramínka. Mé dítě vystrčilo hlavičku – a nic. Čekal jsem, až se obrátí obličejíčkem k stehnu své maminky a ono na své povinnnosti prostě kašlalo. Netočilo se ani doleva ani doprava, koukalo pořád znuděně na maminčin zadek. Všiml jsem si kritického pohledu asistentky, protože jsem nic nedělal. Rozhodl jsem se čekání zkrátit a prostě jsem otočil obličejík novorozeněte k pravého stehnu maminky. O ono se otočilo zase nosíkem dolů, tedy dozadu. To už jsem považoval za provokaci. To mrně mne chtělo před očima ironické asistentky prostě znemožnit! Popadl jsem tedy hlavičku znova a otočil ji k pravému stehnu znova. A tehdy se rozhodlo napravit můj omyl a otočilo hlavičku tentokrát už opravdu samo – o sto osmdesát stupňů – ke stehnu levému. Paní asistentka mne zapomněla upozornit, že se jedná o onu zřídkavou „druhou“ polohu. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal, dítě se ovšem rozhodlo nespoléhat se dále na pomoc takto nekompetentního porodníka a vzalo to teď pěkně kvapem, tak tak jsem ho stačil zachytit. Bylo nepoškozené a mělo se k světu, od té doby tedy vím, jak jsou novorozeňata elastická. Abych odboural svou frustraci z prvního nepříliš povedeného pokusu, vnutil jsem se pak na fakultě ještě k dalším třem porodům a byl jsem tak studentem z ročníku s nejvyšším počtem odvedených porodů. Čímž jsem se domníval, že už jsem své v tomto oborui vykonal a že se s ním už nikdy víc nebudu muset zabývat.

Chyba lávky. Poté, co jsme odešli do Rakouska a přišla povinnost nostrifikovat, naordinovala mi zákeřná nostrifikační komise celkem sedm předmětů a mezi nimi i gynekologii. Nepotěšili mne tím. Už proto, že k přípravě na zkoušku patřil i praktický trénink porodu. Nevím už kolik takových tréninků bylo předepsáno, museli jsme chodit na kliniku, kde nás jeden zřízenec učil tahat fantoma z porodního kanálu, čili gumové dítě z kožených rodidel. Bylo to pro mne dost namáhavé, protože jsm pracoval 150 kilometrů od Grazu a dojíždění na tyto tréninky bylo víc než stresující. Rozhodl jsem se použít nejsilnější argument, totiž láhev naší domácí moravské slivovice o síle 53 procent alkoholu. Zřízenec kvitoval tento argument velmi pozitivně, zapsal mi hned do mého průkazu čtyři tréninky najednou a začal mi tykat. Byli jsme okamžitě kamarádi, což nemělo být do budoucnosti k zahození.

Při volbě zkoušejícího jsem totiž opravdu neměl šťastnou ruku. Dostal jsem starého znuděného profesora, jenž cizince hodlající se usadit v rakouském zdravotnictví neměl příliš v lásce. Zkoušky v Rakousku jsou veřejné, to znamená že se zkouší v posluchárně a přihlíží studenti, připravující se na zkoušku, kteří se tak chtějí dozvědět triky zkoušejícího. Stres zkoušeného se tím ovšem v žádném případě nezmenšuje.

Vytáhl jsem si otázky. První z nich mne potěšila. Neslučitelnost Rh Faktoru matky a dítěte jsem ovládal do detailu, podávaní transfúzí, pracující v podstatě na stejném principu, je přece mým denním chlebem. Druhá otázka „Cystická hypertrofie sliznice“ mne ovšem nepotěšila. O té chorobě, na niž se mne pan profesor ptal, jsem neměl ani nejmenší tušení, prostě jsem o ní nikdy neslyšel. Zamrazilo mne, doufal jsem ale, že perfektním zodpovězením první otázky se buď otázce druhé zcela vyhnu, nebo minimálně bude pan profesor pak tolerantní. Nikdo přece nemůže vědět všechno.

Pustil jsem se do odpovídání. Popsal jsem problémy s Rh minus a plus, popsal jsem do detailu všechny tři typy syndromu novorozence s touto neslučitelností, mluvil jsem o léčbě, následné imunizaci matky a cítil jsem se skvěle. Pan profesor nepřerušoval, nechal mne dojít až k problematice transfuzí. Popsal jsem zjištění krevní skupiny, přípravu krevních produktů, křížový test krve dárce a příjemce a tehdy zkoušející poprvé promluvil. „Jak se jmenuje ten test?“

Zamrazilo mne. Už jsem mu všechno vylíčil, popsal, včetně onoho křížového testu těsně před podáním, nevěděl jsem, co chce ještě slyšet. Domníval jsem se, že si pan profesor možná nepozorovaně zdříml a proto mu můj excelentní výkon unikl. Začal jsem tedy znovu vyprávět o zjišťování krevní skupiny… A on mne hrubě přerušil. „To jste mi už vykládal. Ale jak se jmenuje ten test?“ Krev se mi vytratila z obličeje. Neměl jsem tušení, co chce slyšet. „Křížová zkouška u postele příjemce…“ začal jsem znova a on zařval, už brunátný v tváři: „Jak se jmenuje ten test?“ Byl jsem na mrtvici. „Jaký myslíte, pane profesore?“ odvážil jsem se špitnout.

„Bed side test,“ zaburácel. To byl ten test, jenž jsem celou dobu nazýval křížovým a popisoval jsem, že se provádí u postele příjemce. Ale ten anglický výraz jsem prostě nepoužil.

„Takže to jste tedy nevěděl,“ konstatoval s vítězným výrazem a viděl jsem, jak si do poznámkového sešitu píše u mého jména čtyřku. V Rakousku je i u vysokoškolské zkoušky stupňů pět, takže jsem po svém exelentním výkonu tak tak prolezl. A teď přišla ta cystická hypetrofie. Neměl jsem ani tušení, ke kterému orgánu ji mám přiřadit. Naštěstí jich není v oblasti, jež gynekologa zajímá zase až tolik. I tak jsem se netrefil. Bylo to sice jen o pár centimetrů, ale přece jen vedle.

„A vy chcete léčit rakouské ženy?“ zařval na mne zkoušející.

„Ale jako internista,“ dovolil jsem si namítnout, že mu v oblasti ženského těla, jež ho zajímá, nehodlám ani v nejmenším konkurovat.

Tentokrát už v tváři skoro zfialověl a já dostal strach, že budu muset brzy ukázat své internistické umění v jeho oživování, až ho trefí šlak.

„Porod,“ zařval.

Z vedlejší místnosti vyjel s fantómem můj známý zřízenec. A já jsem při pohledu na fantoma pochopil, jak dobrá byla má slivovice a jak dobrý byl nápad mu tu láhev darovat. Zřízenec pro mne připravil ten nejlehčí porod, jaký vůbec existuje. Tedy porod v chodu, kdy dítě už je hlavičkou venku – a dokonce už otočené obličejíčkem k tomu správnému stehnu. Stačilo tedy popsat existující situaci a zabránit tomu, aby rozené „dítě“ nespadlo na zem. Což se mi třesoucíma se rukama jakž takž podařilo.

„Aspoň že tak,“ zavrčel podrážděně profesor a ukázal mi, že mám vypadnout. Což jsem udělal docela rád. Už proto, že se hlásily silné žaludeční křeče z nervozity. Půl hodiny jsem se pak krčil na lavičce, zatímco můj žaludek se mi mstil za protrpěný stres. Ale zkoušku jsem nakonec přece jen dostal. Sice za čtyři, ale u porodu stála pěkná dvojka. Takže jsem prošel. Ne díky mým vědomostem, ale díky slivovici mého otce. Je na ni hrdý. A očividně právem!

Mrtvola


Mrtvola je vlastně definitivně konečný produkt medicínské práce. Nejsme na takový výsledek samozřejmě zrovna hrdí, ale smrt je to jediné jisté v lidském životě. Nicméně i s mrtvolami může člověk zažít veselé zážitky.

Pacient Josef Stamm byl Němec, který se do okresu Murau přistěhoval už v podkročilém věku. Proto nevím, zda byl někdy jiný a méně protivný. Každopádně já jej už zažil jen naříkajícího. Na všechno. Na kříže, na záda, na srdce, na plíce, na klouby, na žaludek, jednou měl řídkou stolici, jednou zase tvrdou, nejhorší bylo samozřejmě, když ji neměl vůbec, o nic lépe se nám ale nevedlo, když ji měl dvakrát za den. Pokud dokáže někdo lézt člověku na nervy, pak to byl on.

A pak se to stalo. Jednoho odpoledne nouzové volání, že se panu Stammovi daří velmi špatně. Vyrazila rychlá, v ní kolega Laszlo, jenž pana Stamm velmi dobře znal. Přesto uháněli stokilometrovou rychlostí po cestičkách mezi poli, protože hlas paní Stammové zněl zoufale. Zastavili před domem, Laszlo vyskočil z vozu a pádil do domu. Naskytl se mu mysteriózní pohled. Stamm ležel oblečen v černém obleku v posteli, ruce sepjaté na prsou. Kolem postele v pravidelných odstupech svíce v svícnech, paní Stammová klečící u postele, ponořená v modlitbách.

Laszlo zůstal stát ve dveřích a i když přednedávnem vystoupil z církve, pokřižoval se, tak ho to divadlo vzalo.

„Přišel jsem pozdě?“ zeptal se zadrhnutým hlasem.

V té chvíli se mrtvola, ležící v posteli vzpřímila a zvolala mocným hlasem. „Ne!“

Zahalme rouškou milosrdenství zbytek této scény. Ne, doktor Laszlo pana Stamma nezabil, ten žije dodnes.

Latina


Pacienti a celá laická veřejnost žije v představě, že lékaři umí latinsky a domouvají se mezi sebou tímto tajemným dávno mrtvým jazykem (mrtvým proto, že vymřel národ, který jej kdysi dávno před dvěma tisíci lety používal), aby jim pacienti nerozuměli. Není to pravda. Lékaři umí v průměru tolik latinských slov, kolik já maďarských (tedy méně než sto). (more…)

Delirium


Delirium je postrach alkoholiků, ne ovšem pro ně ale pro medicínský personál, který je musí ošetřovat. Právě proto alkoholiky nemáme rádi. K deliriu se člověk propije jedině dlouholetým úsilím, jež stojí hodně peněz, kocovin a bolestí hlavy. Když se ale pak povede, stojí za to. První delirium, které jsem viděl, byl v Popradě muž, přijatý z neurčitých důvodů – původem kominík. Z alkoholismu ho v podstatě nikdo nepodezříval, i když tak na první pohled vypadal, proti alkoholové závislosti totiž hovořilo, že se střechy ještě nikdy nespadl.
Přišlo to na něj ve společenské místnosti při sledování fotbalu a to v podobě epileptického záchvatu. Z místnosti se ozval křik, nato odtud vyrazil dav pacientů prchajících v panice a na zemi sebou v křečích házel onen kominík. Všude byla krev, protože si narazil hlavu do stolu a měl na čele velkou tržnou ránu. Ve snaze zabránit dalšímu poranění jsem se na něj vrhl a pokoušel se jej udržet na podlaze, než sestřička natáhla ampulku Diazepamu. (To jsem ještě netušil, jak těžké bude u člověka, zmítajícího se v křečích, najít žílu a píchnout do ní uklidňující prostředek). Nicméně ten člověk měl takovou sílu, že jsme spolu přeskákali v jeho křečích celou místnost a já jsem měl od stolů a židlí na těle nemálo modřin, přičemž jsem byl samozřejmě celý od jeho krve – než se jej podařilo konečně uklidnit.
Po takovém zážitku začne být člověk obezřetný a všímá si mnohem pozorněji varovných signálů. Doslova alarm znamená, když pacient (muž) začne náhle převlékat povlečení na své posteli. Je to činnost pro muže natolik nelogická, že v tom okamžiku musí už stát lékař u něj a píchat do něj uklidňující prostředky, aby s tím přestal. Dobré slovo v takové chvíli už nepomáhá.
Nejnebezpečnější totiž je, když dobře trénovaný alkoholik náhle pít přestane. Zažil jsem jednoho mladého muže, který jednou při návratu z hospody domů zakopl a poranil si palec na noze. Poněvadž se palec zanítil, šel k lékaři a dostal od něj antibiotika penicilínového typu. Shodou okolností tedy jedno z mála antibiotik, které se s alkohlem poměrně dobře snáší. To náš dobrák ovšem nevěděl a jako ukázněný občan věděl, že člověk beroucí antibiotika by pít neměl. A tak přestal. Následné delirium jej přivedllo na jednotku intenzivní péče a čtyři týdny s ním musel dýchat stroj, protože jeho delirium vyústilo do zástavy dechu.
Ve Svitě žil manželský pár. Rodina manželky byla alkoholem poznamenaná už několik generací, její maminka se před nedávnem upila k smrti a staří kolegové si pamatovali ještě na to, jak vyprovázeli na poslední cestě i její babičku (sklon k alkoholu se v této rodině dědil kupodivu po ženské linii). Její manžel se snažil svou ženušku od démona alkoholu chránit. Nosil jí svačiny do práce, odvážel ji z práce domů, aby ji nenapadlo zajít do hospody, snažil se ji chránit před zlými kamarády a kamarádkami. Nic nepomohlo. Žena se opila už v práci, či doma, když on doma hodinku či dvě nebyl. Po několika letech to vzdal a začal pít s ní. A po několika dalších letech skončil na naší jednotce intenzivní péče v těžkém deliriu. Jeho žena ho chodila navštěvovat, vždy namalovaná a distingovaná, i když z ní táhl alkohol na míli. Ale jak už jsem řekl, u ní byla daná genetická výbava, jež se už po několik generací cvičila v odbourávání této jedovaté látky a proto vydržela očividně nepoměrně více, než její ubohý netrénovaný životní druh.
Ten ležel v posteli, skrčené nohy u brady ( po několika týdnech takové polohy se mu vytvořily kontraktury, které se už nikdy nepodařilo zcela rozvolnit.) Nenudil se, protože na stěně proti posteli sledoval dobrodružné i válečné filmy (které tam viděl jen on). Vzrušeně je komentoval, bál se, prosil nás, abychom je vypnuli, což se bohužel nedalo. Paní doktorka Schwarzová, zástupkyně primáře, denně kontrolovala jeho aktuální stav a snažila se zjistit jeho stav orientovanosti. Ten byl důvodem její těžkomyslnosti, protože milý se pacient na otázku, kde právě je, nacházel jednou na Kanárských ostrovech, pak zase v Londýně a sem tam zabloudil i do Las Vegas. Když jednou přiznal, že je v Košicích, zadoutnala v paní doktorce malá naděje, kterou on ale rozptýlil hned druhý den tvrzením, že je na jižním pólu. Plynuly dny a týdny, on se nacházel stále na své cestě okolo světa a paní doktorka byla stale trudnomyslnější.
A pak přišel zase jednou den, kdy přišla se svou obvyklou otázkou „Kde práve ste?“. „V Bratislave,“ odpověděl, jako když střelí a paní doktorka se zlomeně obrátila k odchodu. Sledoval ji účastným pohledem a když se za ní zavřely dveře, pronesl zamyšleně. „Možno by som už mal paní doktorke povedať, že som v Poprade, aby nebola stále taká smutná.“
Když to sestřičky doktorce Schwarzové prozradily, měla tolik duševních sil, aby se rozesmála. Náš milý delirant byl obratem propuštěn z intenzivky. Potkal jsem jej několik let později, dělal recepčního v jednom ze svitských hotelů. Chodil sice o holi, protože jeho kontraktury se nikdy nepodařilo zcela odstranit, byl ale střízlivý, oblečený do obleku s kravatou, nadšeně mne zdravil a dařilo se mu očividně dobře. Později jsem se dozvěděl, že se po návratu z nemonice rozvedl.