V mém minulém článku před týdnem jsem slíbil Niebelungy a lásku až za hrob. Za oběma těmito historkami musíme opustit úzký prostor Wachau – ten název platí skutečně jen pro onu dunajskou soutěsku – ostatně název přeložen znamená něco jako „Strážný luh“, jednalo se tedy opravdu o místo, kde Germáni bránili své území před tehdy ještě zlými Maďary a teprve, když se tito zklidnili, odvážili se rozšiřovat svůj životní prostor dál na východ – na území obývané tehdy slovanskými kmeny. Z tohoto důvodu bylo první hlavní město území zvaného Ostarrichi, čili jakési východní bavorské marky v Melku, tedy až za onou soutěskou.

.               „Das Niebelungenlied“, tedy „Píseň Niebelungů“, jakožto nejslavnější germánská hrdinská sága má k prostoru Dolního Rakouska úzký vztah. Byla totiž někde tady ve dvanáctém století napsána. Sice se o místo vzniku uchází i německý Pasov, ale to je skoro totéž, ten se nachází hned za rakouskou hranicí. Tato hrdinská sága má v podstatě dvě části. Ta první se odehrává na Rýnu v okolí Wormsu, tam končí zavražděním Siegfrieda Hagenem a Hagen poté potopí v Rýně bájný poklad Niebelungů, aby jen on věděl, kde se zlato vykopané trpaslíky nachází a aby nemohlo zvýšit moc burgundských králů – bratrů Guntera, Gernota a Giselhera.

               V druhé části se jedná o pomstu vdovy po Siegfriedovi, královny Kremhild. Přiznejme si, že se tato dáma nechovala příliš oduševněle – a neomlouvá ji ani to, že byla pravá germánská blondýna. To že napřed rozzuřila královnu Brunhildu líčením, jak ji Siegfried přelstil a přivolala tak Brunhildinu pomstu, by se ještě dalo omluvit ženskou samolibostí. (Koneckonců byl její muž Siegfried mnohem větší hrdina než Brunhildin muž král Gunter). Ale že pak prozradila Hagenovi, kde má Siegfried své jediné zranitelné místo a že toto místo pak na manželově haleně dokonce označila (aby ho mohl Hagen lépe chránit!!!), to už bylo hloupost, která volala do nebe. A zřejmě se i rozkřiklo, že královna není zrovna z nejchytřejších – každopádně se po smrti a pohřbu svého muže v bezmocném vzteku stáhla a snila o pomstě.

               Příležitost se naskytla, když se o její ruku začal ucházet král Hunů Etzel (tedy ve skutečnosti Attila). Když se ve Wormsu objevil Attilův vyslanec, markrabě  Rüdiger von Pöchlarn, poměrně rychle souhlasila. Východnímu despotovi zřejmě pověst poněkud slabomyslné královny nevadila, nestál o nějakou přemoudřelou partnerku na trůnu, krásná germánská blondýna měla být pro něho především potěšením a také samozřejmě prestižní záležitostí.  Je zajímavé, že podle ságy se na Attilově dvoře vyskytovala spousta germánských šlechticů a králů, očividně v jeho službách, vedle už vzpomenutého správce oblasti Rakouska Rüdigera z Pöchlarn tam najdeme například i Dietricha z Bernu. Pod tímto jménem se skrývá Theodorich Velký, král Gótů, který samozřejmě ve skutečnosti na Attilově dvoře být nemohl, narodil se až rok po Attilově smrti v roce 453 n.l.

               Autor si teď dává záležet, aby cestu nevěsty popsal do detailů, protože se v této oblasti očividně dobře vyznal, zatímco v zeměpise v oblasti Rýna spíš dost plave. Královna dorazila napřed do Pasova, kde ji přijal biskup Pilgrim. Potom pokračovali do Pöchlarn – dnes je to městečko na Dunaji  se skoro čtyřmi tisíci obyvateli, kde Kremhildu přijal Rüdiger se svou manželkou Gotlind a dcerou Dietlind, do které s měl později zamilovat jeden z burgundských králů Giselher. Cesta vedla dál do Medelike, ve které poznáme snadno dnešní Melk a pak do Mautern, kde královna čekala týden na zprávy o svém hunském ženichovi. Až když se dozvěděla, že dorazil do Tullnu, vydala se mu tam naproti.

Tam se i setkali a tam se konala velkolepá svatba, trvající dva týdny. Na setkání Kremhildy s Attilou (Etzelem) upomíná velký monument v Tullnu na nábřeží Dunaje, který zde byl odhalen v roce 2005. Tulln skutečně už v této době existoval, dokonce už mnohem dříve jako římská jezdecká základna Comagene. Až potom táhli novomanželé do Attilova hradu a Kremhilda mohla začít realizovat svou pomstu.

               Když se jí narodil syn, pozvala své bratry – krále – na návštěvu a nezapomněla zdůraznit, že očekává i Hagena, tedy vraha svého manžela. I blbce by muselo trknout, že se za takovým „srdečným“ pozváním něco zlého skrývá. Ovšem hrdinové jako Burgundi nemohli dopustit, aby byli obviněni ze zbabělosti a tak se navzdory všem varováním na cestu vydali.

               Zkrátím vyprávění o nekonečných bojích v Etzelburgu, kde Hagen napřed zabil při hostině Attilova a Kremhildina syna – zřejmě aby zlepšil narušené diplomatické vztahy. Jeho zdůvodnění, že onen syn byl neduživý, nemohl vztah Kermhildy k tomuto burgundskému hrdinovi zlepšit. Poté marně prosila Kremhild bratry, aby odtáhli domů a nechali jí jen Hagena. To jim hrdost nedovolila a tak poté, co vyvraždili skoro všechny Huny a všechny přítomné Góty, jakož i Rüdigerovy muže včetně samotného Rüdigera, musel to vzít do ruky sám Theodorich Velký, který dokázal Hagena a Guntera spoutat a předat královně. Ta se snažila vymámit z Hagena informaci, kde ukryl poklad Niebelungů, a když tento tvrdil, že to nemůže udělat, dokud žije i jen jeden burgundský král, kterému ten poklad po právu patří, dala Kremhild zabít dokonce i svého posledního žijícího bratra Guntera. Když ani pak Hagen nic neprozradil, zabila ho vlastní rukou. Což Theodorichův zbrojmistr Hildebrand považoval za takovou urážku mužství, že Kremhildu zabil taky.

               V lidové řeči se tomu říká: „Niebelungenende“ – to je konec příběhu, kde nikdo nepřežije.

               Sága se vztahuje k roku 437, kdy Hunové zničili říši Burgundů na Rýně – jména králů Gundaharius (Gunter) , Godomaris (Gernot) a Gislaharius (Giselher) jsou historicky doložena, Kremhilda a Brunhilda ne (a ani Siegfried). Napsaná byla někdy ve dvanáctém století a je stále považována za klenot rané německé poezie (něco jako rukopis Královedvorský, kdyby byl pravý).

               Celou ságu jsme si mohli v obrazech prohlédnout na hradě Aggsteinu, na levém břehu Dunaje.

Vypíná se vysoko nad řekou, je z něho úžasný výhled a je prý opředen nespočtem legend. Turistický průvodce píše, že od Dunaje je k hradu nádherná túra (s převýšením 300 metrů), ovšem manželka zjistila, že se k hradu dá vyjet autem a bylo po túře. Aggstein stejně jako Dürnstein patřil rodu Kuenringů, kteří takto ovládali dunajskou soutěsku a bohatli loupením. Ten hrad k tomu prostě sváděl. Každý z pánů, který hrad dostal, se stal dřív nebo později loupežným rytířem – ať už to byl Jörg Scheck von Wald nebo po něm Georg von Stein. Nakonec převzali hrad do vlastnictví raději rakouští vévodové sami. 1529 hrad vyhladověli a dobyli Turci a při ústupu ho nezapomněli zapálit, současnou podobu monumentální zřícenině – nejnavštěvovanější hradní zřícenině v Rakousku s 55 000 návštěvníky ročně – dala jeho pozdější majitelka paní Anna von Polheim und Parz a hlavně rekonstrukce v letech 2003 – 2004, kdy byly do úprav hradní zříceniny investováno 50 000 Euro.

               Dnes se tu loupí s mírou, vstupenka pro dospělého stojí 7,50 a pro děti 5,50. Výhledy jsou úžasné, stojí to opravdu zato.

               Abychom se ale dostali k historce o lásce až za hrob, musíme opustit Wachau ve směru na severozápad, v Pöchlarn překročit Dunaj a navštívit zámek Artstetten.  Tento kouzelný zámek patří rodině Hohenberg. Že vám to nic neříká? Když se následník rakouského císařského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este zamiloval do tehdy už dvacetisedmileté (na tehdejší dobu pokročilý věk, dívka vlastně neprodatelná a měla být už dávno v klášteře) Žofie Chotkové, byla tato jen „obyčejnou“ hraběnkou.

Pro konzervativního císaře Františka Josefa I., který svého synovce stejně nesnášel, něco naprosto nepředstavitelného. Budoucí císaři jeho impéria se měli narodit z lůna nějaké obyčejné hraběnky? Když si Ferdinand d´Este svatbu se svou vyvolenou nakonec vytrucoval, musel se pro své děti vzdát nároků na trůn (oficiálně nebyly jeho děti členy habsburské rodiny – o to surovější bylo jejich vyvlastnění československým státem, který sirotky vyhnal z jejich hlavního sídla na Konopišti v rámci zákona o vyvlastnění Habsburků, kterými oni nebyli). Císař novomanželku povýšil na vévodkyni z Hohenbergu, aby to aspoň trochu vypadalo. (Mimochodem Gertrude von Hohenberg byla manželkou prvního významného Habsburka, krále Rudolfa I., poté toto jméno zmizelo. Co tím císař chtěl naznačit, neví dodnes nikdo) Nezapomněl ale novopečenou vévodkyní opovrhovat a gratulaci k narození prvního syna Maxmiliána napsal svému synovci „gratuluji ti a tvé ženě“, přičemž německé slovo „Frau“, které se píše s velkým „F“ napsal úmyslně s „f“ malým.

               Císařova nenávist a opovržení nemohly zabránit vévodkyni Žofii z Hohenbergu, aby vychovala ze svých dětí slušné lidi. Ona sama byla velmi milá dáma, na kterou na Konopišti dodnes s láskou vzpomínají. Slušné vychování neznamená vždy lehký život (vlastně je pro něho spíš překážkou). Oba synové Maxmilián a Ernst skončili v koncentračním táboře v Dachau, protože odmítli kolaboraci s nacisty. Maxmilián tam sice strávil jen 4 měsíce a pak byl na intervenci Hermana Göringa propuštěn, Ernst strávil ve vězení delší dobu (byl přeložen do Buchenwaldu, kde byl vězněn až do roku 1943) a proto na následky věznění po válce poměrně mladý 55 letý zemřel. Dcera arcivévodského páru Sophie se dožila ještě pádu komunismu (zemřela v roce 1990) a mohla tedy navštívit Konopiště – aniž by vznesla restituční nároky.

               Zámek v Artstetten patří dnes vnučce Maxmiliána Anitě (ročník 1958) a zřídila zde – logicky – muzeum svým slavným předkům Františku Ferdinandovi a Žofii, tedy prababičce a pradědečkovi.

Stojí za prohlídku, samozřejmě hlavním tématem je vedle rodinných památek atentát v Sarajevu, kterému oba podlehli. Auto stojící na nádvoří, které má být oním vozidlem, ve kterém zemřeli, není autentické, je to jen stejný typ, autentické auto i s průstřely v kapotě stojí v „Heeresgeschitliches Museum“ ve Vídni. Hlavní atrakcí zámku v Artstetten je ale samozřejmě rodinná hrobka.

               František Ferdinand měl samozřejmě nárok být jako člen habsburské rodiny pochován v kryptě kapucínského kláštera ve Vídni. Jeho poslední vůle musela být ale pro císaře další bolestivou ranou. František Ferdinand si přál být pochován po boku své ženy. Žofie Chotková ale podle názoru starého senilního císaře nesměla být u kapucínů pochována ani náhodou. František Ferdinand má tedy v habsburské rodinné hrobce ve Vídni jen pamětní desku, odpočívá ale po boku své ženy v hrobce pod kostelem v rodinném sídle zámku Artstetten. Tomu se říká láska až za hrob. Dnes jsou zde pochováni i oba synové Maxmilián a Ernst se svými manželkami a už i několik jejich vnuků. Je to jaksi přirozeně milé, rodinné, jako i zámecká kaple a park, stojí to za návštěvu. A v městečku pod zámkem je milá restaurace, v níž se člověk může dobře najíst.

               Za týden se podíváme za východ od Wachau – i tam je co vidět a kupodivu to má co do činění i s českými dějinami žádný div, vždyť je to od našich hranic skoro na dohled.

Kdo nemá v úmyslu omezit se při poznávání regionu Wachau jen na konzumaci vína, může poznávat okolí. Je totiž opravdu krásné a navíc jsou zde všude vybudované cyklistické stezky, takže se to poznávání dá dobře zvládnout i na kole, což má tu výhodu, že člověk může kulturní zážitky spojit s oním ochutnáváním místní speciality – tedy vína – o tom jsem psal posledně. Ne nadarmo bylo Wachau v roce 2000 se starým městem Krems a kláštery Melkem a Göttweigem převzaty UNESCem do kulturního dědictví lidstva.

               Že se jednalo – i díky onomu vínu – o bohatý kraj, pozná člověk podle staveb, které krajině dominují. Už při příjezdu ke Kremsu od jihu (tedy z druhého břehu Dunaje) imponuje na posledním kopci před řekou klášter Göttweig.

               Na kopci je proto, že zastával dlouho i funkci pevnosti – až do konce tureckých vpádů, z té epochy se dochovaly dvě věže někdejšího hradu. Jenže právě na začátku osmnáctého století klášter ztratil svou vojenskou funkci (za vlády otce císaře Karla VI. a tedy dědečka Marie Terezie Leopolda I. byli Turci definitivně zahnáni a v té době díky schopným generálům typu Evžena Savojského zaháněni stále dál a dál na Jih a na Balkán) a měly se stát reprezentativním sídlem. K čemuž se architektura baroka nesmírně hodila.

               Na Göttweigu sídlí od roku 1083 Benediktýni – z toho roku se zachovala zakládací listina pasovského biskupa Altmanna. Ten je považován za svatého (i když neexistuje žádné svatořečení)  a jeho pozůstatky jsou jako svatá relikvie přechovávány na Göttweigu v kryptě, protože zemřel  v Rakousku a na Göttweigu byl pochován. Benediktýni mají své heslo „ora et labora“, doplňované někdy ještě „et lege“ což znamená „modli se, pracuj a čti“, člověk by od nich očekával určité pohostinství, zejména když na internetu propagují dobré jídlo v restauraci s panoramatickým výhledem na údolí Dunaje. Výhled byl, jídlo ne. Jestliže totiž má klášter – jako skoro všechny kulturní památky – zavřeno v pondělí, restaurace má zavřeno nejen v pondělí ale i v úterý. Bylo úterý. Zavřená restaurace mi pořádně hnula žlučí, a pokud má člověk pohnuto žlučí, musí dostat rychle něco k jídlu. Ve vesničce Fuschlu na úpatí kopce jsme nenašli žádnou restauraci, nakonec nás zachránila restaurace Grubmüller v Paudorfu. Bleskurychlá obsluha, jídlo s rakouskou kvalitou a stihli jsme tedy dokonce i prohlídku kláštera.

               Ten je opravu monumentální. V roce 1718 totiž starý románský klášter vyhořel, právě včas, protože přestavba byla stejně plánovaná. Poté, co Turci přestali ohrožovat údolí Dunaje, nebyla pevnostní část kláštera potřebná, zato si císařská rodina chtěla z klášterů ve Wachau vybudovat svá letní sídla. Proto je podstatná část postavena jako císařská rezidence a na stropě největšího ze sálů je zobrazen Karel VI. jako antický bůh slunce Helios i s oběma svými dcerami Marií Terezií a Marií Amálií.

Klášterní kostel je barokizovaná románská stavba, která návštěvníka překvapí svou růžovou barvou fasády – v podstatě je to milé a uklidňující. Velkolepé plány přestavby podle vzoru Escorialu ve Španělsku se nakonec z finančních důvodů nepodařilo zcela uskutečnit, opat kláštera Gottfried Bessel se stal rektorem vídeňské university, takže nemohl na pokračování přestavby dávat pozor. Ale klášter je krásným klenotem barokního umění – přežil i devastaci za druhé světové války, kdy fungoval v letech 1943 _ 1945 jako nacistické „výchovné zařízení“ a poté jako kasárna sovětských osvoboditelů. Po válce neuvažovalo o jeho zrušení, ale naštěstí se ho podařilo zachránit.

               Pod Göttwaigem se nachází největší město Wachau Krems (česky Kremže, odtud kremžská hořčice). Město má okolo 24 000 obyvatel, přičemž nemělo o mnoho méně ani v sedmnáctém století. Čili nebylo třeba stavět okolo města sídliště a vystačí si se svou starou zástavbou. Symbolem města je „Steinertor“ čili městská brána ve směru k městečku Stein – dnes městská část Kremsu.

Krems okouzlí svými uličkami a třemi kostely postavenými nad sebou. Nejníže je kostel Bürgerspitalu, čili středověké nemocnice, kterou zde dal postavit císař Friedrich III. Jde o gotickou stavbu, na níž nesmí chybět císařovo logo „AEIOU“, které ještě nikdo spolehlivě nerozluštil. O něco výš stojí „Dom der Wachau“, čili městská katedrála, chrám svatého Víta.  Kostel byl založen už v roce 1014 císařem Jindřichem II. (který se za své časté zakládání kostelů, ale i za nenaplněné manželství s císařovnou Kunigundou stal svatým), dnes je to barokizovaná románská stavba s početnými díly kremžského malíře Martina Johanna Schmidta. Tento barokní umělec byl neobyčejně plodný, za svůj dlouhý život vytvořil údajně víc než tisíc obrazů a soch, jeho hlavní díla se sice nacházejí až v Korutanech v klášteře St.Paul, ale víc než dost zbylo i na kremžskou katedrálu, na kostel Piaristů, o kterém se ještě zmíním, pro kostel ve Steinu, kde umělec žil a nemálo jeho obrazů jsme viděli i na už navštíveném Göttweigu.

               Kostel Piaristů stojí na kopci a dominuje celé město. Kostel je gotický – postaven v letech 1457 – 1477 a jen málo barokizovaný, ovšem právě zde se nacházejí díla Martina Johanna Schmidta, především pak oltářní obraz Nanebevstoupení panny Marie.

               Z někdejšího městského hradu „Gozzoburg“ se dochovalo jen málo, dnes je tam galerie.

               Pravým klenotem Wachau je klášter v Melku. Když člověk projíždí – jedno zda autem nebo na lodi pod jeho monumentální budovou na vysoké skále, neodolá a zastaví. V sezóně to udělá až 5000 návštěvníků denně. My jsme měli štěstí. 1 července 2020 otvíral klášter po několikaměsíční pauze zaviněné zlým koronavirem a my jsme byli první návštěvníci – tvořili jsme malou patnáctičlennou skupinku – s takovým štěstím rozhodně nepočítejte.

               Důvodů, proč je Melk tak nádherný, je hned několik. Zaprvé má pro Rakousko přímo symbolickou hodnotu, protože byl prvním hlavním městem území Ostarrichi, z něhož se měl později stát Österreich, čili Rakousko. V roce 976 (některé prameny uvádějí 996 – proto slavilo Rakousko tisíc let svého trvání hned dvakrát), byl pověřen mladý ambiciózní Babenberg jménem Leopold císařem Otou, aby převzal správu tohoto nárazníkového území, ve kterém po celých sto let řádili maďarští nájezdníci. Ti se po porážce na Lešském poli v roce 955 už poněkud uklidnili, přesto se Leopold rozhodl svůj první hrad postavit na vysoké skále nad Dunajem, kam se dalo vyjít pěšky, ale těžko se tam jelo na koni. Protože nový kostel, který zde hned vysvětili, potřeboval svého světce, půjčil si Leopold ostatky svého Kolomana. Tento údajně irský princ se vydal na pouť do Říma a nějak si spletl cestu a zabloudil do Stockerau. Místní sedláci mu nerozuměli a tak ho pro jistotu zabili. Stal se mučedníkem a Leopold z něho udělal patrona Melku a celého Rakouska (v té funkci byl až v roce 1663  nahrazen Leopoldem III. z rodu Babenberků – čili takříkajíc světcem z vlastních zdrojů). Koloman je v Melku pochován, schránka s jeho ostatky je přímo v katedrále v první boční kapli vlevo a kromě toho jsou jeho sochy všude možně, jako na nádvoří kláštera, před vstupní branou nebo v městečku před radnicí. 

V roce 1089 daroval markrabě Leopold II. hrad a město řádu Benediktýnů, protože Babenberkové už přesunuli své hlavní město dál na východ, nejdříve do Tullnu, pak do Klosterneuburgu až se nakonec uhnízdili ve Vídni.

Zadruhé měl klášter v letech 1700 – 1749 velmi ambiciózního opata jménem Berthold Dietmayr, který se rozhodl vytvořit ze svého kláštera bezkonkurenčně nejkrásnější klášter ve střední Evropě. Mimo svou činnost v klášteře byl od roku 1706 i rektorem vídeňské univerzity, působil v diplomatických službách a v roce 1732 zastupoval dokonce nepřítomného císaře jako dočasný vládce Dolního Rakouska. Byl zvolen opatem v roce 1770 ve věku pouhých třiceti let, měl tedy pro svůj úmysl dost času a dokázal ho uskutečnit. Starou budovu dal kompletně strhnout – z celého někdejšího babenberského hradu zůstaly jen dvě věže – a postavit nově v barokním stylu. Úmysl se podařil. Jednak byl klášter bohatý a mohl tedy financovat svou přestavbu částečně z vlastních zdrojů, jednak pěstoval pan opat skvělé vztahy s císařem Karlem VI. který byl kdykoliv ochoten pomoci penězi daňových poplatníků, když hrozilo, že se přestavba z finančních důvodů zpomalí (jako se to stalo na Göttweigu, kde se stavělo ve stejnou dobu). Takto se podařilo klášter znovu postavit ještě za správy opata Dietmayra a výsledek stojí opravdu zato.

Budova má 2,2 hektaru plochy střech, délku 320 metrů, 1365 oken (to číslo se dobře pamatuje, počet dní v roce plus tisíc) a 497 místností. Na 30 mnichů, kteří zde působí, je to víc než dost. Do kláštera se vstupuje branou, před níž stojí oba svatí, svatý Koloman a svatý Leopold, pak následuje obrovské nádvoří s moderními freskami nad čtyřmi vchody. V císařském traktu je člověk proveden dějinami kláštera, každý pokoj svítí jinou barvou, které symbolizují minulost, současnost i budoucnost. Z pokladů kláštera jsou nejcennější melcký kříž s úlomkem kříže Ježíše Krista a monstrance svatého Kolomana. Nejkrásnější místností kláštera je obrovský mramorový sál, jakýsi sál pro císařské párty, když byl panovník přítomen. Strop s úžasnou freskou zobrazující Pallas Athenu a Herkula je malován technikou, kterou jsme viděli už v Göttweigu a která opticky zvyšuje klenbu místnosti.  Pak člověk vyjde na terasu (Altane) v západním průčelí kláštera, odkud je nádherný výhled na město, jemuž dominují obrovská kasárna na protilehlém kopci – nejúžasnější by bylo zažít zde západ slunce, ale tak pozdě se prohlídky nekonají, takže jsem si mohl tento zážitek užít jen na videu. Pak přijde obrovská klášterní knihovna, potvrzující touhu Benediktýnů po vzdělání a pak se s vámi průvodkyně rozloučí. Protože k návštěvě nejúžasnější části kláštera ji nepotřebujete. Katedrála kláštera vyvolá v návštěvníkovi skutečný „wow-efekt“, jakýkoliv věcný výklad by jen rušil.

Podobný zážitek jsem si odnesl jen z jantarové komnaty v Carském Selu a z Capella Palatina v Palermu. Ale na rozdíl od těch jmenovaných vás v Melku z kostela nikdo nevyhání, můžete tam zůstat, jak dlouho chcete a musíte se sami přinutit, tu nádheru opustit. Nevíte, na co se máte dívat dřív – na oltář, na reliéfy papežů provedené ve zlatě nebo na impozantní varhany, které mají 3553 píšťal, nejmenší z nich má sedm centimetrů, největší má skoro pět a půl metru. Je to baroko na druhou, víc baroka už prostě nejde. Jen zlato v kombinaci s falešným mramorem – štukou, sochy, reliéfy, všechno září a oslňuje, pokud chtěl opat Dietmayr přinutit lidi padnout na kolena, pak se mu to podařilo. Ta nádhera prostě vyráží dech.

Když vyjdete ven, musíte se ještě chvilku vzpamatovávat. K tomu je dobré vyjet si na jednu z bašt u vchodu do kláštera, která slouží jako vyhlídková terasa. Odtud jsou vidět nejen ony dvě věže, které zůstaly z babenberského hradu, ale i zahrady kláštera.

Obklopují terasu ze dvou stran. Jedna z nich je francouzská zahrada se zahradním pavilonem, ve kterém je dnes kavárna, druhá, do níž se jde okolo restaurace, je na třech úrovních. Odtud je na klášter nejhezčí pohled.

Tolik o baroku ve Wachau stačí, příští týden se podíváme na příběhy lásky a nenávisti, které se k tomu kraji vztahují.

               Znáte Wachau? Že ne? Vždyť je to kousek od české hranice, jenom právě tak dlouhý kousek, který tuto hranici dělí od Dunaje. A jste tam.

               A Wachau – to je víno, baroko a Niebelungové. A taky trochu Richard Lví srdce. Prostě je tam toho víc než dost. Symbolem Wachau je Dürnstein se svou modrou věží kláštera Augustiánů kanovníků na břehu Dunaje, ovšem za normálních okolností je Dürnstein plný podnapilých Angličanů, putujících po stopách svého slavného krále, který zde kdysi strávil – nedobrovolně – několik měsíců na místním hradě, z něhož je dnes už jen zřícenina. Ono to bylo už dávno, přesněji v roce 1193.

               To bylo tak. Po porážce vojska jeruzalémského království u Hattínu v roce 1187 a následném dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem bylo křesťanstvo vyburcováno a rozhodlo se to Arabům spočítat – byla svolána třetí křížová výprava. Zúčastnila se na ní skutečná elita tehdejší Evropy. Jedno vojsko vedl sám císař Friedrich Barbarossa, druhé francouzský král Filip August a třetí anglický král Richard Lví srdce. Poslední dva pánové se přepravili do svaté země na lodích, císař se vydal do boje pěšky – tedy na koni. Táhl přes dnešní Turecko, a protože bylo horko, rozhodl se osvěžit koupelí v řece Saleph. Podcenil nejen silný proud řeky, ale i svůj na tu dobu požehnaný věk 68 let a utopil se. Jeho vojsko se z větší části rozpadlo, jen malou část dokázal do Svaté země přivést jeho zástupce a věrný pomocník – rakouský vévoda Leopold V. (Aby taky nebyl věrný, když právě Barbarossa udělal v roce 1177 z jeho zemičky na Dunaji, která měla statut obyčejné pohraniční marky, vévodství a povýšil tak Leopolda mezi suverény říše). Ostatní dva panovníci už mezitím doplachtili k pobřeží Svaté země taky – Richard Lví srdce po cestě tak nějak nedopatřením dobyl Kypr – aby pak nevěděl, co s ním. Společně pak začali obléhat pobřežní město Akko. 12. července 1191 město padlo. Podle legendy, které se ovšem nedá moc věřit, bojoval Leopold tak udatně, že celý jeho bílý křižácký plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, pod širokým opaskem, zůstal bílý. Od té doby má Rakousko svou červeno-bílo-červenou vlajku. Po dobytí města vyvěsili velitelé vojska na hradbách své zástavy a Leopold se považoval za oprávněného zavěsit své zlaté orlice v modrém poli (dnešní erb Dolního Rakouska) vedle anglických lvů a francouzských lilií. To se velmi dotklo Richarda, protože nemohl strpět, aby vedle jeho královské zástavy visela vlajka nějakého vévody a k tomu ještě novopečeného. Odhlédnouc od toho, že německé sbory hrály při dobývání města skutečně jen druhořadou roli. Richard tedy shodil rakouskou zástavu do hradebního příkopu, Leopold se nakrkl a opustil křížovou výpravu.  A čekal.

               Richard byl snad opravdu statečný bojovník, ale přemýšlivý moc nebyl. Jinak by se nevydal na zpáteční cestu do Anglie po souši a to právě přes Rakousko. Někde u Vídně ho poznali (tedy poznali ho už ve Štýrsku a od té chvíle mu byli na stopě) – mluvil nesrozumitelnou hatmatilkou (angličtinou) a kromě toho ho poznal jeden z účastníků křížové výpravy. Když se to dozvěděl Leopold, nebyl už k zadržení. Milého Angličana zajal a předal ho svému věrnému vazalovi Hadmarovi II. z Kuenringu. Kuenringové byli povoláním loupežní rytíři, v čemž jim hodně pomáhalo, že vlastnili hrady na obou březích Dunaje. Když bylo tedy nejhůř, mohli mezi nimi natáhnout řetěz a pak oloupit všechny právě projíždějící lodě. Mimochodem později se tento rod zapsal i do českých dějin. Anežka z Kuenringu zvaná Palcéřík byla milenkou Přemysla Otakara II. a porodila mu několik dětí, z nichž vzešli opavští vévodové. Na jednom ze svých hradů v Dürnsteinu teď Hadmar usadil svého ctěného i když nedobrovolného hosta.

               Leopold žádal za svého zajatce od Anglického království 100 000 hřiven stříbra, což bylo 23,3 tuny tohoto kovu – a padla kosa na kámen. Richarda totiž v době jeho nepřítomnosti zastupoval jeho mladší bratr Jan zvaný později Bezzemek a brácha mu nijak moc nechyběl. Neviděl nejmenší důvod, proč by měl ze svých poddaných mačkat tento nekřesťanský peníz, jen aby pak musel odevzdat vládu osvobozenému bratrovi. Richard tedy seděl na Dürnsteinu, nudil se a lezl svým věznitelům na nervy a do peněz.

Leopold byl ale chytrá hlava a odprodal svého zajatce římskému císaři Jindřichovi VI. (synovi utopeného Barbarossy) za polovinu oné sumy, tedy za 50 000 hřiven. Císař byl už přece jen větší kalibr než nějaký rakouský vévoda (od roku 1192 i štýrský) a peníze z Angličanů vymačkal. Za ně si pak najal armádu a dobyl Sicilské království. Mimochodem Leopold se ze svého bohatství dlouho netěšil, zemřel už 31. prosince 1194 v Grazu. Legenda praví, že s ním upadl kůň při turnaji konaném na grazském Tummelplatzu a vévoda utrpěl otevřenou zlomeninu stehna. Protože se nacházel v církevní klatbě (to byl následek jeho postupu proti Richardovi, protože křižák byl nedotknutelnou osobou a útok na něho byl chápán jako útok na církev a hlavně na jeho hlavu, papeže, kterým byl starý a popudlivý Celestin III.) nechtěl nikdo jeho zranění ošetřit, takže vévoda ze zoufalství vytáhl meč, který se mu tak osvědčil u Akkonu, odsekl si nohu a vykrvácel – protože tento čin na jeho klatbě samozřejmě nemohl nic změnit. Legenda je to sice pěkná, ale stejně jako ta s tím zakrváceným pláštěm vymyšlená – ve skutečnosti uklouzl kůň s Leopoldem při projížďce po Grazu na Herrengasse na náledí už 26. prosince a vévoda na následky otevřené zlomeniny, do které se dala sněť, zemřel o pět dní později.

               Dürnsteinu už jeho slávu nemohl nikdo vzít a stal se poutním místem anglických turistů – zejména pak proto, že Wachau je centrum pěstování rakouského vína – tedy bílého, červenému se tu nedaří. Všude kolem Dunaje, který se tu prodírá jakousi soutěskou mezi kopci (proto ony dva hrady Kuenringů a řetěz přes vodu) jsou vinice, vinice a zase vinice.

Protože je víno pěstováno na terasách, má rozdílnou kvalitu. Čím je réva výš, tím má víc slunce a následkem toho víc cukru a víc alkoholu, čili čím výš tím líp. U vody je to takzvaný Steinfeder, který se nabízí maximálně jako domácí víno. Uprostřed roste Federspiel s obsahem alkoholu okolo 12 procent, čili lehké kvalitní víno, a v horních poschodích teras se pěstuje Smaragd s obsahem alkoholu okolo 13,5 procenta. Současně se stoupajícím obsahem alkoholu stoupá (mnohem dramatičtěji) i cena vína.

               Největším výrobcem vína v oblasti je „Domäne Wachau“, která má sídlo právě v Dürnsteinu a nabízí víno slušné kvality za přijatelné ceny. Existuje samozřejmě řada malých vinařů, kteří se se svým vínem mnohem víc mazlí a pak ho prodávají za ceny nepoměrně vyšší – některé z nich mají skutečně špičkovou kvalitu.

               Nejčastějším zde pěstovaným druhem je Zelený Veltlín. Tato réva je – ale to jen mezi námi – jakýsi plevel, který roste všude, nevyžaduje totiž žádnou speciální půdu. Hodně se zde pěstuje i ryzlink, zejména vlašský – ten mi ale zakázal můj internista, protože způsobuje pálení žáhy. Savignon blanc, který jsem zde ochutnal, mě neoslovil, byl dost kyselý, u nás ve Štýrsku jsem pil lepší. Ale i já jsem si přišel na své – nejen při Rulandském bílém (Weißburgunder) ale zejména při Rulandském šedém (Grauburgunder), který měl skutečně kvalitu přímo úžasnou – minimálně ten, který jsem pil ve vinohradu Ilkerl v Kremsu. No dobrá, Wachau začíná dva kilometry za Kremsem směrem na západ, ale snad můžeme přimhouřit oko.

               Dürnstein ze svého Richarda samozřejmě žije. Jsou zde hotely pojmenované po zajatém králi i po jeho minesängrovi Blondelovi.  To bylo tím, že Richard, jako pravý rytíř, byl nejen válečník, ale i básník – tehdy se to tak slušelo. A uměl krásně zpívat, přičemž většinou zpíval dvojhlas se svým dvorním zpěvákem Blondelem. Tento ho do Svaté země nedoprovázel, možná trpěl mořskou nemocí nebo si myslel, že ve Svaté zemi mu nebude moc do zpěvu. Když se dozvěděl o zajetí svého pána (nikdo nevěděl, kam Leopold anglického krále zavřel) vyrazil věrný zpěvák na cesty a putoval od hradu k hradu a pod každým hradem zapěl nějakou píseň. Když dorazil k Dürnsteinu a zase jednou zapěl, ozval se z hradní věže jemu známý hlas, který doplnil jeho melodii – místo věznění krále Richarda se tak stalo známým. Blondel se ubytoval v městečku pod hradem a pil víno tam, zatímco jeho pán ve věži a občas si spolu zanotovali, aby králi čas ve vězení lépe ubíhal a Rakušáci dřív ztratili nervy. Ostatně Richard složil během svého několikaměsíčního pobytu v Dürnsteinu hned několik písní, jako například tuto, kterou si dovolím zde uvést v anglickém originálu – tedy v novoanglické verzi s německým překladem, na český překlad jsem si netroufl.

Zda je ta báseň autentická, dovoluji si zapochybovat, na anglickém královském dvoře se v této době mluvilo a básnilo francouzsky, angličtinu nechal sepsat a tedy oficiálně vytvořit až král Eduard I. o sto let později.

               Ale jak jsme už viděli u Leopolda, z této pohnuté doby konce dvanáctého století pochází spousta legend, které nemusí být právě pravdivé, ale jsou dobře vymyšlené a jejich zpochybňování nedokáže snížit konzumaci alkoholu anglickými turisty. Vydat se v plné sezóně do Dürnsteinu autem, není bez nebezpečí, zejména když musí člověk předjíždět anglické cyklisty (rafinovaně si půjčují kola, aby byli mobilní i pod vlivem wachauského vína), kteří se kymácejí ze strany na stranu, a člověk neví, zda spadnou do příkopu nebo jemu pod kola.

               Z nich žije i luxusní hotel „Hotel Schloss Dürnstein“ na okraji města, (zámek byl postaven po roce 1630, tedy v době třicetileté války) ale i už vzpomenutý „Hotel Richard Löwenherz“ nebo Hotel „Sänger Blondel“ a spousty, pensionů, restaurací a barů. Prostě ten anglický panovník je i po více než osmi stech letech stále k nezaplacení.

               Procházka po městě má své kouzlo, Parkoviště před městskými hradbami je velké (a hned u něho je hospoda „Weingut Pension Stockingerhof“. Kremžskou branou se vstupuje do spleti úzkých uliček a náměstíček (no, spleti, je to jedna hlavní ulice s několika odbočkami, víc se mezi řeku a skálu nevešlo), dominantou je samozřejmě klášter, patřící řádu „Augustiánů kanovníků“ a je – stejně jako všechny kláštery v této oblasti, klenotem baroka, protože barokními stavbami oslavovali vládcové vítězství katolicismu nad protestantským bludem.

Až do třicetileté války bylo totiž Dolní i Horní Rakousko v naprosté většině evangelické, drsná rekatolizace po třicetileté válce triumfovala právě začátkem století osmnáctého za vlády císaře Karla VI. a jeho dcery Marie Terezie.

               Výstup na zříceninu hradu je snadný – možnosti jsou dvě. Hned za kremžskou branou je třeba odbočit doprava – jedna cesta je strmější a člověk na ni potřebuje pevnou obuv, jiná využívá asfaltovanou cestu a člověk k ní nepotřebuje kromě trošky kondice nic jiného. Hrad vyhodili v roce 1645 do vzduchu Švédové, přesněji generál Tortensen, frustrovaný zřejmě ještě pořád skutečností, že se mu nepodařilo dobýt Brno. Už v patnáctém století, tedy přesněji roku 1477, dobyli město i hrad Maďaři Matyáše Korvína, udrželi se zde ale jen do smrti svého krále, pak se stal Dürnstein znovu rakouským.

K zřícenině vede značená cesta se spoustou zastávek s objasněním okolností oné historické události s Richardem Lvím srdcem z nejrůznějších úhlů pohledu – Richarda samého, Filipa Augusta, Leopolda nebo i Hadmara z Kuenringu či Jindřicha VI. a Jana Bezzemka nepostrádají i humor, takže cesta na hrad je docela zábavná a atraktivní i pro děti. A ze zříceniny je úžasný výhled na Wachau, na Dunaj, hory, které ho obklopují a daleko až ke klášteru Göttweig, vypínající se majestátně nad městem Krems. Ale o tom až příště.

               Lipari patří tak nějak k Sicílii a dovolená na Sicílii aniž by člověk tyto ostrůvky navštívil, je tak nějak neúplná. Protože moje žena trpí na moři silnou kinetózou, bylo zřejmé, že mě na tomto výletě doprovázet nebude. Podařilo se mi získat za průvodce syna, který sice manželčiny geny taky zdědil, ale jen částečně, takže jsem ho na pevninu dopravil sice v zelené barvě ale bez zvracení. I když svačinu na palubě lodi striktně odmítl.

               Na Liparské ostrovy se dá jet lodí buď z Messiny nebo z Milazza. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, ušetřili jsme si tak obvyklou dopravní zácpu, která patří k Messině jako mládí k socialismu, abychom citovali klasika. Koupit si lístek na rychlou loď na nábřeží v turistické kanceláři nebyl nejmenší problém a brzy nato jsme mohli vyrazit. Milazzo leží na dlouhém poloostrově na severu Itálie, nad městem se tyčí, jako nad mnohými jinými, mohutný hrad z časů Friedricha II., který kdysi své království přebudoval na jednu velkou pevnost. Ta milazzská tvrz při tom hrála důležitou roli.

               Lipari byly kdysi bohaté souostroví. Důvodem bohatství už v době kamenné bylo naleziště obsidiánu, čili jak to známe z knih Eduarda Štorcha, pazourku, kamene, který hrál v době kamenné díky své tvrdosti a štěpitelnosti rozhodující úlohu a byl i nejdůležitějším platidlem té doby. Ti, kdo sledovali seriál „Hra o trůny“ zase budou znát tento kámen pod názvem „dračí“ čili sopečné sklo. Bohatá naleziště takové suroviny můžou znamenat pouze jediné, sopečný původ ostrovů. A ten se opravdu nedá zapřít. Liparské ostrovy patří jako vrcholky vulkánů trčící nad mořskou hladinou k tektonické trhlině, která začíná na jihu Etnou a končí po dvě stě kilometrech na severu stejně hrozivým Vesuvem. Ze sedmi sopek – tedy liparských ostrovů, jsou činné dva, Vulkano a Stromboli.

               Vulkano bývá i  první zastávkou, leží k pevnině nejblíže. Pronikavý pach síry a kouř zvedající se nad kráterem svědčí o to, že sopka je stále ještě aktivní, poslední ničivý výbuch se odehrál 1890. Lodě přistávají v „Porto Levante“, koupání je možné na černé pláži na opačné straně ostrova, což ale není žádný problém, obě strany ostrova dělí úzká šíje o několika stech metrech. Poloostrov Vulcanello na severním cípu ostrova se totiž vynořil z moře v roce 183 před naším letopočtem a v průběhu staletí vytvořil sopečný prach mezi ním a Vulcanem úzkou a stále se rozšiřující šíji, takže dnes už jsou zde i – krátké – ulice a množství domků. Výstup k Fossa Vulcano odpovídá pouze 391 výškovým metrům, čili lehké túře – samozřejmě pokud se na ni nevydáte v poledním vedru. Prý se dá sestoupit i na dno kráteru, ovšem člověk zase nemusí mít všechno. Potom totiž musíte zase nahoru.

               Zajímavější je koupel v termálních pramenech se sirným bahnem. Je fascinující, že dno jezírka je skutečně horké – skoro žhavé, jako by sopka byla přímo na dosah pod vámi. Úplně dobrý pocit to není, kdyby to dno prasklo, tak se uvaříte za několik sekund. Teplota vody má 34 stupňů Celsia, tedy právě příjemné lázně ovšem sirný zápach vody dodává tomu zážitku poněkud jinou dimenzi než v rakouských či slovenských „Terme“. Bohužel si můj milovaný syn vzal na výlet své nejnovější plavky, koupené právě u příležitosti naší sicilské dovolenky.

Byly moderní, prostě cool, problém byl, že onen sirný zápach z nich už pak má žena přes mnohonásobené praní nikdy neodstranila, což ji vedlo k opakovaným přednáškám na téma, že tak to vypadá, když pustí dva chlapy na výlet bez dozoru. Stříbrné šperky v sirné vodě zčernají, zlaté ztratí lesk. To jsem se nedočetl, ale zažil, protože jsem mé prstýnky (svatební a stříbrný k příležitosti stříbrné svatby) zapomněl odložit. Kdybych si byl pročetl cestovního průvodce, byl bych to věděl a mohl si ušetřit šok, který na mně čekal po vystoupení z bahenní koupele. Dobrá zpráva je, že stříbro i zlato po nějaké době opět získají svůj původní vzhled, ovšem potřebuje to poměrně horně trpělivosti.

               Největším z ostrovů je Lipari. Jestliže na ostatních ostrovech se počet obyvatel počítá na stovky, na Lipari je opravdové město se zhruba 12 000 obyvateli. Od roku 2000 jsou ostrovy vyhlášeny za přírodní dědictví UNESCO, což má za důsledek, že většina ostrova Lipari je přírodní rezervací a ani obsidián ani pemza (pórovitý kámen sopečného původu, který používali staří Římané při koupeli, než bylo v čase císaře Augusta vynalezeno mýdlo) se už na ostrově nesmí těžit.

               Lipari bylo bohaté. Bohatství se mu stalo i prokletím. V roce 1544 přepadl ostrov slavný pirát Khair ad_Din (česky Hajredin) zvaný Barbarossa čili Rudovous – neplést si se stejnojmenným císařem z rodu Štaufů. Ostrov dobyl, město srovnal se zemí, muže vyvraždil a ženy a děti odvlekl do otroctví. Mohutná pevnost, tyčící se nad městem, je tedy dílem Španělů z doby po této události, kteří pak město obnovili a opevnili.

Hajredin byl impozantní osobou první poloviny šestnáctého století. Narodil se v prostých poměrech na ostrově Lesbos v rodině hrnčíře, otcovo řemeslo mu ale nevonělo a proto se se svým bratrem vydal na cesty. Podařilo se mu doslova z ničeho vybudovat velkou pirátskou flotilu a v roce 1516 dokonce dobyl a obsadil město Alžír, což dokonce akceptovala i Velká Porta v Istanbulu, když se jí formálně podřídil. Od roku 1533 byl Hajredin vrchním velitelem osmanské námořní moci s hlavním úkolem plenit, plenit a plenit. Čehož se velmi úspěšně ujal. Dobyl a vyplenil spousty měst v Itálii i v Dalmácii, vylámal si zuby pouze v roce 1539 před Kotorem, jehož hradby pro něj zůstaly nedobytné. Ničil a pálil jižní pobřeží Itálie a v roce 1534 dobyl Tunis. Tunis jako základnu pirátské flotily nebyl císař Karel V. ochoten tolerovat. Ve spolupráci se řádem Johanitů, kteří poté, co byli vyhnáni Turky z Rhodu, sídlili od roku 1530 na Maltě a s pomocí povstání křesťanských otroků ve městě Karel Tunis v roce 1536 dobyl (na počest tohoto vítězství byla postavena „Porta nuova“ v Palermu), Hajredinovi se ale podařilo utéct a zachránit si život. Díky této Karlově nedůslednosti mohl tedy o devět let později dobýt a vyplenit Lipari a zemřel nakonec jako bohatý a vážený muž v Istanbulu v roce 1546. Dominanci osmanské flotily zlomili křesťané až v bitvě u Lepanta v roce 1571, tedy dvacet pět let po Hajredinově smrti.

               Nová pevnost na mysu nad přístavem, kterou postavili Španělé na troskách tvrze zničené Barbarossou je impozantní budova, je v ní umístěno místní muzeum „Museo archeologica eoliano“. Muzeum má tři oddělení, první se zabývá nejstaršími nálezy na Lipari až po dobu římskou, v druhém jsou nálezy z antického období včetně sbírky miniaturních řeckých divadelních masek a ve třetím oddělení jsou nálezy z ostatních liparských ostrovů. I barokní kostel San Bartolo pochází z doby po řádění Barbarossy, protože původní normanský chrám tehdy vzal za své. Přečkala jen křížová chodba benediktýnského kláštera s mohutnými kamennými sloupy dórského stylu. Jinak se na akropoli čile vykopává – vykopávky jdou až do neolitické doby – ale i staví – nedokázal jsem odhadnout, z kterého století ty stavby budou, až budou dokončeny. Ale pokud vám nějaký průvodce bude tvrdit, že jsou ze čtrnáctého nebo patnáctého století, nevěřte mu, Barbarossa měl ve zvyku pracovat důkladně.

               Třetím velkým ostrovem na obzoru je Salina. Její tvar je tak nápadný že si našla místo i v Odyssei. Tehdy se ostrov jmenoval ještě Didyme, tedy „Dvojčata“, protože ho tvoří dva krátery oddělené údolím. Homér tam umístil dvě Sirény, které svým zpěvem varovaly lodě před ztroskotáním na skalnatém pobřeží ostrova – zřejmě se skutečně jednalo o pištění poryvů větru, hnaného mezi oběma horami, které znali už námořníci z Homérových dob. Salina je slavná pěstováním kapar, kterým se mimo jiné přiznává i účinek léčivý a taky působení afrodiziaka, díky skutečnosti, že nemá právě krásné pláže, se ovšem vyhnula turistickému ruchu, stejně jako dva odlehlejší ostrůvky Filicudi a Alicudi.

               Co se ovšem vyhnulo těmto třem ostrovům, trefilo naplno nejmenší z liparských ostrovů Panareu.

Ta je samozřejmě povinnou zastávkou i jednodenních výletů, protože je to liparské Monako či Porto Cervo, v létě tu kotví luxusní jachty milionářů a ostrov je nejdražší destinací souostroví. Ne nadarmo je někdy nazývána „Ostrov s ukradenou duší.“ Na odvrácené straně vysoké skály, tyčící se nad městečkem, se můžou majitelé jachet oddávat koupání v křišťálově čisté vodě, pro ně může mít pobyt na ostrově své kouzlo.

               Na Stromboli by si člověk měl nutně rezervovat minimálně jeden celý den – přesněji jednu noc. Sopka na Stromboli je totiž stále aktivní a erupce se opakují pravidelně v zhruba dvacetiminutových intervalech. Přirozeně se vytékající láva dá pozorovat i z lodi obeplouvající západní téměř kolmou stranu ostrova, nezapomenutelným zážitkem je ale odpolední výstup na vrchol kráteru, odkud se dají sledovat noční erupce. Jde o vysokohorskou túru s převýšením víc než devět set metrů a průvodce je zákonnou povinností. Výstroj včetně baterky a obuvi si není třeba brát na Stromboli s sebou, všechno se dá vypůjčit, ovšem s botami bych byl přece jen opatrný. Ve vypůjčených botách zdolávat skoro tisíc metrů převýšení, to je o puchýře a možná i o nohy. Erupce, při nichž po mohutné zvukové přípravě vyráží láva do výšky až čtyřiceti metrů, jsou ovšem zážitkem, na který se nezapomíná.

A okoupat se dá na Stromboli taky, pláž je logicky zcela černá, ale čistá. V maličkém městečku s úzkými strmými uličkami člověk kromě krámků se suvenýry a restaurací nenajde vůbec nic.

               Když jsme Stromboli opustili, můžeme opustit i Sicílii.

               Protože koronavirus změnil mé plány na tento rok a zabránil naší cestě do italských měst, která jsem ještě nenavštívil, musím mou sérii o Italských destinacích přerušit. Na jak dlouho, o tom nerozhodnu já, ale ten protivný virus a ochota lidí s ním bojovat. Zatím to moc dobře nevypadá.

               Tohle město existovalo jako řecká kolonie už v časné antice, i když se svým významem nemohlo rovnat nedaleké Himeře nebo Panormosu, z něhož se mělo vyvinout dnešní Palermo. Ale jméno Kephaloidion se nápadně podobá dnešnímu jménu Cefalú a to o má svůj důvod. A tím důvodem je skála tyčící se přímo nad městem, „Rocca di Cefalú“, která má skutečně vzhled lidské hlavy.

Ta skála je vysoká 271 metrů, a pokud navštívíte Cefalú, musíte na ni samozřejmě vylézt, jinak by návštěva města nebyla úplná a tím pádem ani platná. Jen, prosím, stoupejte na ni brzy dopoledne, zejména v létě, protože jen v ranních hodinách je cesta, vedoucí na vrchol hory, ve stínu. V okamžiku, kdy vám na hlavu začne pálit polední červencové či srpnové slunce, je těch 271 metrů zatraceně vysokých. My jsme vyrazili sice v časném dopoledni, ale přece jen ne dost ráno. Museli jsme totiž urazit několik desítek kilometrů z Trapani a to i přes cesty obchvatu v Palermu, což není právě jednoduché, ovšem o to napínavější. A taky je třeba zaplatit mýto, dálnice na Sicílii jsou sice převážně bezplatné, to se ale nevztahuje na dálnici z Catanie do Palerma, takže nás ta cesta stála jedno euro a čtyřicet centů navíc.

               Zaparkovat v Cefalú je jednoduché. Je zde jen jedna příjezdová cesta a podzemní parkoviště se nachází přímo u ní, takže pak dosáhnout starého města není opravdu žádný problém.  Ale pak je třeba lézt nahoru. Samozřejmě v naprosto nevyhovující obuvi a za stále rostoucího horka a protestů mé drahé manželky. Ale vystoupali jsme a odměnou byly úžasné výhledy. Jedna na krásné město, které vám leží u nohou, druhý na moře s Liparskými ostrovy. Vystupují z moře jako modravé obláčky a z vrcholu Cefalú, kde se nachází i zříceniny někdejší městské pevnosti, uvidíte šest z nich. Lipari, Vulcano, Salinu, Alicudi, Filicudi a v dálce zahlédnete ještě Panareu. Stromboli je příliš daleko, jako jediný ze sedmi liparských ostrovů není ze skály nad Cefalú vidět, dokonce ani kouř z jeho vulkánu. Pohled je to úžasný, cesta na strmý kopec se tedy rozhodně vyplatila. Tedy minimálně já jsem byl toho mínění…

Po cestě dolů je jako největší památka prezentován Dianin chrám, údajně z pátého století před naším letopočtem, ovšem nikdo neví, zda skutečně sloužil Dianině kultu. Prostě archeologové, kteří tuto kamennou stavbu objevili, ji panenské bohyni lovu přisoudili. Možná je to důsledek na Sicílii všudepřítomného kultu panny Marie.

Sešli jsme tedy dolů do města a hned na úpatí skály nás zachránil bar s Birra Moretti, čili s italským pivem. Italové tuší, že člověk vyžaduje v jejich klimatu víc tekutin a servírují tedy toto pivo v lahvích 0,66, čili dvě třetiny litru – věřte tomu, že ho potřebujete.

               Na druhé straně než Liparské ostrovy leží člověku u nohou město s úžasnou katedrálou. Je to jedna z největších románských katedrál na světě, Katedrála „Nejsvětějšího Spasitele“.

Kostel dal stavět normanský král Roger II. V roce 1130 se totiž jeho loď dostala u severního pobřeží Sicílie do strašné bouřky a on přísahal, že pokud přežije, postaví na místě, kde přistane, největší kostel na světě.  Přistál v Cefalú a už o rok později se začalo stavět. A stavělo se dlouho, protože kostel má rozměr fotbalového hřiště 90 x 40 metrů. Fasádu dokončili až v roce 1240, což mělo pro úmysly Rogera II. fatální následky. Určil totiž, že on i jeho následníci mají být právě v této katedrále pohřbeni. V čase jeho smrti nebyla katedrála všem ještě zdaleka hotova, a tak jeho poddaní nebrali podobné příkazy zas až tak vážně. (Jednou ze základních vlastností Siciliánů je totiž nebrat příkazy svých vládců zas až tak vážně). Jeho následník Vilém II. zvaný Dobrý si postavil svůj chrám v Monreale nad Palermem a samozřejmě se nechal pochovat tam a Friedrich II. šel dokonce tak daleko, že nechal z Cefalú odvézt porfyrový sarkofág, a nechal v něm pohřbít svého otce, císaře Jindřicha VI. a to v palermské katedrále! Biskupa v Cefalú tím sice rozčílil do nepříčetnosti, ale město se muselo smířit s tím, čím je – malým, i když krásným  hnízdem na pobřeží – i dnes žije ve městě pouhých 14 000 obyvatel. Zásluhy krále Rogera nezůstaly ale zapomenuty, hlavní nákupní ulice města se jmenuje „Corso Ruggero“:

               Před chrámem, který je samozřejmě největší dominantou města, je krásné náměstí plné restaurací – jak jinak v Itálii, naproti kostelu stojí Municipio, tedy radnice v někdejším královském paláci Rogera II. Právě v Cefalú a v tomto paláci se údajně zachránil král Karel z Anjou během sicilských nešpor. Ty se odehrály na velikonoční pondělí 30. března 1282. Po porážce posledního sicilského krále z rodu Štaufů Manfreda u Beneveneta v roce 1266 ovládli jih Itálie Anjouovci. Ti byli ale vždycky chápáni jako cizí – francouzská – okupační moc. Část obyvatelstva, zejména místní šlechta, se s touto novou nadvládou nikdy nesmířila. Povstání začalo před katedrálou v Palermu a rozšířilo se na celý ostrov – s výjimkou Messiny. Každý, kdo nedokázal vyslovit italské slovo  „Cicero“ –  a to žádný Francouz nedokázal – byl bez milosti zabit. Povstání padlo za oběť několik tisíc Francouzů, (a zřejmě i několik koktavých domorodců). Karel z Anjou se náhodou nenacházel v Palermu a dokázal se zachránit přeplutím z přístavu v Cefalú do Neapole, kde si – po jistotu hned vedle přístavu – dal postavit nedobytnou pevnost „Castello nuovo“. Člověk nikdy neví. Sicilané si pak pozvali aragonského krále Petra, který byl potomkem Hohenštaufů z matčiny strany a on pozvání rád přijal, Sicílie se stala na další staletí aragonskou a poté španělskou.

               Katedrála je neuvěřitelně velká, její vnitřní výzdoba zato dost nehomogenní. Od řeckých mozaik v apsidě, kde je velké vyobrazení Pantokratora, jak to v románské době bylo zvykem až po barokní prvky, prostě každý si něco přistavěl a výsledkem je dojem „každý pes jiná ves“.

Homogenní je křížová chodba přilehlého kláštera, ta je v ranně románském stylu s úzkými oblouky, tak jak to Normani převzali od Arabů a přizpůsobili to románskému stylu obvyklému v křesťanském světě.

               Ostatně i na arabskou minulost můžete v Cefalú zakopnout, jsou zde totiž arabské lázně. Voda tu vytéká ze sošek lvích hlav, můžete si v ní umýt nohy, víc se nedá – odtéká pak přímo do moře.

               Pokud máte návštěvy města dost, můžete popojít jen několik desítek metrů k městským plážím. Jsou písčité, přímo ve městě a překvapivě čisté. Koupat se a koukat na monumentální „La Rocca“, která se vám tyčí přímo nad hlavou, je krásný zážitek.

               Těsně předtím, než jsme opustili staré město a šli se koupat, abychom si ten den v Cefalú užili ze všech stran, překvapila mě pamětní deska umístěná na rohovém domě na kraji starého města, věnovaná slovenskému malíři Ernestovi Zmetákovi. 

Ten strávil v Cefalú spoustu času, protože byl krásou města uchvácen a rád tu tvořil.  Žil v letech 1919 – 2001, takže by právě letos oslavil sto let. V roce 2005 mu udělili in memoriam pamětní medaili a současně odhalili pamětní desku, připomínající jeho zásluhy za propagaci tohoto krásného městečka pod skalou na mořské pláži. Takže aspoň malý závan staré federace.

               Cefalú je krásné a slavné. Výsledkem jsou davy amerických turistů, početné pasti na turisty a přizpůsobené ceny. Nechal jsem se od číšníka skvěle hovořícího anglicky přesvědčit, abych si dal ryby, údajně čerstvě nachytané a ráno koupené. Čerstvé možná byly, dobré určitě. Jedna porce ale přišla na 25 Euro! A to v roce 2012, prosím.

               Jestliže byl příjezd do města naprosto jednoduchý – po jediné cestě, na níž stály podzemní garáže, opuštění města už zdaleka tak snadné nebylo. Cefalú si zřejmě chce turisty podržet. Ta příjezdová cesta je totiž jednosměrka, takže to nejjednodušší řešení, totiž návrat po cestě, po které jste přijeli, není možné. A když vyjedete z parkoviště, je zde značení směru – přesně jedenkrát. Víc už ne. Už na prvním křižovatce další označení výjezdu na Palermo chybí, takže se musíte řídit instinktem – jako ostatně v Itálii a hlavně na Sicílii tak často. Rozhodl jsem se jet doprava, zda to bylo správně, nevím, možná to bylo vlevo jednodušší. Každopádně jsme se prokličkovali neuvěřitelnou změtí úzkých uliček až před město, kde jednosměrnost příjezdové komunikace končila. Takže dá se. Chce to jen pevné nervy, ale ty musíte na návštěvu Sicílii vlastním vozem stejně vždycky přibalit.

Sice jsme po Sicílii jezdili autem, ale do Palerma jsme se vydali raději autobusem. Že to bylo správné rozhodnutí, jsme se přesvědčili, když se náš autobus prodíral beznadějně ucpanými ulicemi směrem do centra a odsouval nekompromisně vozidla tlačící se na něho z vedlejších cest. Jsem přesvědčen, že bych to nedokázal, ostatně už jen průjezd po trojproudové ulici OKOLO Palerma dva dny později byl dostatečně stresující zážitek. Takže se volba autobusu vyplatila, i když přijel samozřejmě s půlhodinovým zpožděním a do města dorazil se zpožděním hodinovým. Ale zato jsme mohli vystoupit v centru Palerma nepoškozeni na těle ani na duši. A to bylo k nezaplacení.

               Palermo se netěší dobré pověsti. Po celá desetiletí bylo hlavním působištěm sicilské mafie ((pamatujete si ještě na italský seriál „Chobotnice“ se šarmantním a milovaným komisařem Cattanim?) A to, i když za hlavní město mafie se považuje městečko Corleone ve vnitrozemí. Moc mafie na Sicílii už ale upadla, v žádném případě se nedá porovnat s politickým vlivem, který má Camorra v Kampánii nebo Ndrangetta v Kalábrii. Osudnými se mafii staly vraždy vyšetřujících soudců Giovanniho Falconeho 23. května 1992 a Paola Borsellina 19. července stejného roku. Tehdy si Siciláni řekli, že toho mají právě tak dost a přestala platit Omerta, tedy zákon mlčenlivosti, který mafiány po celá desetiletí chránil. Po obou zavražděných vyšetřovatelích se dnes jmenuje palermské letiště.

               O oslabení moci mafie svědčí i osud palermského starosty Leolucy Orlanda. V roce 1985 se stal poprvé starostou Palerma za stranu „Democratia christiana“. Na překvapení všech začal dělat pořádky, se kterými nikdo ani ve snu nepočítal. Jedním z podnětů k této nové politice byla katastrofální situace okolo palermské opery.

Opera je symbol Palerma, je to divadlo s 3200 místy na sezení. Postaveno bylo koncem devatenáctého století. Tam došlo v roce 1977 k poškození vodního potrubí. Firma, která se této banální opravy ujala, byla navázána na mafii a napáchala na stavbě další škody, které musela opravovat jiná firma – opět navázaná na mafii. A tak to šlo dál a dál. Po několika letech šly náklady na opravu do miliónů a stavba byla pomalu zralá na stržení. Orlando všechny místní firmy vyhodil a zadal opravu zahraničním podnikatelům. Když ho pak ve volbách 1990 zradila jeho strana, založil vlastní hnutí „La Rete“, čili „Síť“ a s ním vyhrál volby znova. „Teatro Massimo“ na „Piazza Verdi“ bylo slavnostně znovuotevřeno po dvaceti jedna letech v roce 1998, právě tento akt byl symbolem vítězství nad mafií a jejím vlivem v sicilském hospodářství.  Leoluca Orlando byl starostou nepřetržitě tři volební období v letech 1985 – 2000 a když se mu zdálo, že boj s mafií polevuje, nechal se zvolit v roce 2013 počtvrté. Samozřejmě žije od začátku své politické kariéry pod policejní ochranou, ale že se na něj i tak mafie nedostala a Orlando stále žije a je starostou, poslancem italského i evropského parlamentu, je pro zločinné bosy velká porážka a ztráta kreditu.

               Z úřadování Leolucy Orlanda profitovala nejen palermská opera, která je opět v provozu, ale celé město. Tedy celé – minimálně střed města a v něm hlavní ulice se dočkaly potřebných oprav a Palermo se stalo pro turisty přitažlivou destinací. Zejména, když byla pouliční kriminalita, která zde kvetla, zatlačena do pozadí. Palermo se už dávno nenachází mezi desíti italskými městy s největší kriminalitou, musím říct, že jsme se zde po celou dobu pobytu cítili naprosto bezpečně.

               Středem města vede „Corso Vittorio Emanuelle“. Široká cesta, která vás dovede až k palermské katedrále a končí u „Porta Nuova“, brány, postavené na počest císaře Karla V. a jeho vítězství nad Araby (přesnějí nad pirátem Chaireddinem Barbarossou) v Tunisu v roce 1535. Středem starého města je křižovatka „Quatro Canti“.

Všechny čtyři budovy v rozích tohoto náměstíčka mají stejný tvar a vytvářejí dojem kruhu. Katedrála je monumentální stavba, která ovšem zvenku vypadá podstatně lépe než zevnitř. Jestliže zvenku je to skvost rané gotiky, vnitřek kostela je klasicisticky jednoduchý.

V pokladnici katedrály je vystavena císařská koruna Konstancie Aragonské, první manželky císaře Friedricha II., jediné z jeho čtyř žen, kterou císař nechal korunovat. Konstance byla před svatbou s Friedrichem už maďarskou královnou, po návratu na Sicílii se po zprostředkování papežem Inocencem III. provdala za tehdy patnáctiletého Friedricha (sama měla 25 let). Manželství nebylo právě šťastné, mladý císař ale svou manželku akceptoval a zplodil s ní syna – nešťastného římského krále Jindřicha VII. Koruna je v byzantském stylu, v kryptě se nacházejí sarkofágy palermských biskupů a v katedrále samotné ve stříbrné schránce ostatky svaté Rosálie, ochránkyně Palerma. Světice žila v letech 1130 – 1170 jako eremitka na hoře „Monte Pelegrino“ nad palermským přístavem, na hoře, která ohromila i Goetha při jeho návštěvě Palerma.

               Co je ovšem v palermské katedrále absolutní unikum, je toaleta pro návštěvníky kostela. Vchod do tohoto veřejného záchodu je diskrétně ukryt za oltářem v jedné z bočních kaplí, skoro jsem nechtěl věřit, že by tam něco takového být mohlo. Ale bylo!

               Hlavní atrakcí katedrály jsou ale sarkofágy posledního normanského krále Rogera II. a jeho dcery Konstancie, manželky císaře Jindřicha VI. a matky Friedricha II.

Friedrich se nachází vpravo vpředu, za ním je sarkofág jeho dědečka z matčiny strany Rogera II. V pravé řadě se pak nacházejí císařovi rodiče Jindřich VI. a Konstancie, dcera Rogera II. a dědička sicilského království. Ve zdech se nacházejí hrobky Viléma I. a Konstancie aragonské, první manželky císaře Friedricha II. Sarkofágy jsou impozantní na způsob antických chrámů s porfyrovými sloupy, zatímco ty císařské jsou neseny sloupy z rudého porfyru, jako znakem císařského majestátu, ty královské jsou ze zlatem zdobeného mramoru. Aby bylo hned jasné, komu patří královská a komu císařská čest. Fridrich II. se v Palermu nechal pochovat bez srdce, to bylo pochováno ve Foggii, ve městě, které měl rád a odkud své říši panoval. To srdce se ztratilo, když byl jeho palác zničen zemětřesením. Jeho ostatky v Palermu se ale dochovaly dodnes.

               Oč se člověk cítí ochuzen v palermské katedrále, vynahradí mu mnohokrát „Palazzo dei Normani“.

Palác sám je zvenku gigantická stavba v románském stylu, vnitřek „Palazza reale“ je přestavěn do stylu renesančního – tyto dva styly spolu tradičně dobře ladí, zde vládli španělští vicekrálové. Část paláce je ovšem přebudována klasicisticky, styly se zde míchají, jak jsme už v Itálii a zejména v Itálii jižní zvyklí, babička tomu říkávala – každý pes, jiná ves.

               Ale pak přijde ten absolutní vrchol – „Capella Palatina“. V okamžiku, kdy člověk do královské kaple vstoupí, oslní ho lesk zlata. Všude na stěnách je zlato, zlato a zase zlato, mezi úžasnými mozaikami, samozřejmě s Pantokratorem na čelní stěně. Je to úžasný zážitek, který člověk zažije jen zřídka, podobný dojem jsem snad měl jen v jantarové komnatě v carském selu, v Sixtinské kapli kazily dojem stovky návštěvníků. Je to určitě úmysl, že židličky uprostřed kaple jsou ohraničeny zábranami. Protože kdyby si sem člověk mohl sednout, už by ho zřejmě nikdo nedostal ven. Ve stoje se přece jen po nějaké době unaví, a i když nerad, kapli opustí. Ale je třeba aspoň několik minut se zastavit, zatajit dech a nechat na sebe tu úžasnou krásu působit.

               Když člověk  „Palazzo dei Normani“ opustí, potřebuje jeho duše nutně odpočinek. K tomu se výborně hodí kostelík „San Giovanni dei Eremiti“ v bezprostřední blízkosti normanského paláce. Malý kostelík s červenými kopulemi na místě někdejší mešity je vzpomínkou na rekatolizační činnost krále Rogera II, který dal tento kostelík postavit v roce 1132.

Je to kostel s mnohými arabskými prvky a velkou zahradou s obrovskými kaktusy, stromy, pomerančovníky, palmami a arabskou studnou ve dvoře s arabským sloupořadím – dvojité sloupy s úzkými oblouky jako vzpomínka na dobu tolerance, kdy spolu na Sicílii žily v míru všechna tři náboženství, katolická a ortodoxní církev i islám. Kostel si pamatuje dobu, kdy do Palerma v roce 1096 vítězně vtáhli bratři Roger a Robert Guiscard, kteří přinutili místní arabské vládce ke kapitulaci. Ovšem šest euro vstupného za kostelík, kterému zcela chybí vnitřní výzdoba, jsem považoval přece jen za dost přehnaný poplatek. Nicméně hned v blízkosti se nacházela restaurace „Villa San Giovanni degli Eremiti“ s úžasným čerstvě přímo v restauraci pečeným chlebem, dobrým vínem a skvělou kuchyní.

               Palermo má tři čtvrtě milionu obyvatel, velká většina z nich je velmi, velmi chudá. Člověk to vidí hned, když se odchýlí od hlavních turistických tras. Už v paralelní ulici s Corsem Vittorio Emanuelle hned vedle krásně opravného barokního kostela se tyčí vysoké zchátralé bytovky s polorozpadlými balkóny a s graffiti na stěnách, některé vchody oznamují dopředu, že prostory za nimi jsou neobyvatelné.

Zato všude člověk naráží na sochy Panny Marie. Jako všude na Sicílii je matka boží i v Palermu absolutní kult.

               Když se člověk vrátí k náměstíčku „Quatro Canti“, najde ve vedlejší ulici Municipio, tedy radnici a před ní na „Piazza Pretoria“ fontánu  „Fontana Pretoria“. Tato fontána byla původně vytvořena pro město Florencii, ale v roce 1573 ji koupilo město Palermo.

Hned za rohem se nachází „Piazza Bellini“. Člověk musí vědět, že ji má hledat, ale vyplatí se ji najít. Vedle barokního kostela „Chieza Santa Caterina“ je tu „La Martorana“, nazývaná taky „Santa Maria dell´Ammiraglio“, kterou nechal postavit v roce 1143 Georg z Antiochie, viceadmirál flotily Rogera II. Nejcennější v tomto kostele je cyklus mozaik z doby okolo roku 1150, čili starších než nabízí „Capella Palatina“. I ony svítí zlatem. V předsálí kostela se nechal zobrazit sám viceadmirál, nezapomněl ale vzdát čest svému králi. Na druhé straně totiž korunuje krále Rogera osobně sám Kristus. Co si může panovník přát víc než takto loajálního vojevůdce? Hned vedle „La Martorana“ je další připomínka arabské minulosti ostrova, kostel „San Cataldo“ s červenými kupolemi v arabsko-normanském stylu. Normané byli při převzetí moci na ostrově velmi tolerantní a hlavně, vzali si ze všech vlivů, které na ostrově byly, to nejhezčí. Vznikla smíšená kultura, základ blahobytu, který měl vydržet pod vládou přemýšlivých normanských panovníků celé jedno století.

               Pokud zabloudíte až k „Teatru Massimu“, najdete blízko něho i „Museo archeologico“ s mnoha artefakty, které upomínají na antickou minulost ostrova, když byla Sicílii obilnicí nejprve pevninského Řecka a poté Římské říše. Dnes se to zdá být skoro neuvěřitelné, ale v antice byla města jako Syrakusy, Himera, Selinunt, Agrigent či Segesta symbolem prosperity a bohatství.

               Samozřejmě je toho v Palermu ještě mnohem víc k vidění, musí zde být přece kostely svatého Dominika a svatého Františka, samozřejmě na opačných stranách starého města, charakter města prý ale člověk údajně nejlépe cítí na trhu Ballaro. Jenže tam je třeba jít hned dopoledne a to jsme propásli. Když jsme trh v odpoledních hodinách konečně našli, trhovníci už zavírali své krámky. Takže pokud chcete atmosféru palermského trhu prožít, pak je tam třeba jít hned ráno. A pro jistotu si přece jen dávat pozor na peněženku.

               Za hradbami města na pobřeží je hezké místo k odpočinku. Promenáda se zelení a stromy s „Monte Pelegrino“ na obzoru a pak, když se člověk vrátí do města, měl by rozhodně zajít do „Villa Giulia“, zahrady, na kterou navazuje „Orto botanico“. 

Ve středu zahrady jsou čtyři symetricky postavené barevné Exedry, sluneční hodiny a několik fontán. Goethe navštívil tento park a byl z něho údajně tak unešený, že se stal oblíbeným místem jeho odpočinku.  Udělali jsme to jako on, i když mramorové lavice pálily natolik, že bylo problematické si na ně lehnout a odpočinout si po celodenní námaze v „Zlaté mušli“ jak je Palermo nazýváno.

               Syrakusy byly kdysi jedno z největších měst světa. Ne nadarmo ho nazval Cicero nejkrásnějším řeckým městem. V době největší slávy zde žilo v třetím století před Kristem půl milionu obyvatel. Dnes o dva tisíce a tři stalet později to není ani čtvrtina. V roce 734 před Krisem poznali přistěhovalci z Korintu geniální polohu syrakuského zálivu, kde se dnes nachází Velký přístav – Porto Grande, a když na ostrově Ortigia objevili vydatný pramen pitné vody, bylo o osudu tohoto místa rozhodnuto. Korinťané tu založili svou kolonii. Ten pramen se na ostrově nachází stále, dá se najít, když se vydáte od kostela „Santa Lucia alla Badia“ po ulici „Via Picherali“, a má jméno po nymfě Arethuse. Tato se podle legendy na útěku před říčním bohem Alpheiem vrhla na východním pobřeží Peloponésu do moře a vynořila se na Ortygii na místě, kde pak ze země pramenila chladná voda. Aspoň tak ten příběh popisuje Vergilius.

Brzy po svém založení se město rozšířilo na pevninu za ostrovem a v době svého největšího rozkvětu měřily jeho hradby 22 kilometrů. Abychom si mohli udělat představu o rozloze tehdejších Syrakus, musíme si uvědomit, že pevnost „Castello Eurialo“, viditelná z cesty od Catanie, byla součástí městského opevnění.  Až pak se nám zatají dech. Syrakusy byly po celé tisíciletí nejvýznamnějším městem na ostrově, teprve Arabové přenesli hlavní město ostrova do Palerma. Za císaře Konstanse II. v sedmém století našeho letopočtu byly Syrakusy po několik let dokonce hlavním městem Byzantské říše. Pak ho dobyli Arabi, poté s pomocí byzantského generála Maniaca, po němž se jmenuje pevnost na nejjižnějším výběžku Ortigie, Normani. Syrakusy pak ztrácely stále více na významu, který přebralo Palermo.

               Za návštěvu stojí toto město i dnes, i když ze své krásy z doby Ciceronovy už hodně ztratilo. Staré město se nachází na ostrově Ortigia, Neapolis, čili nové město, pak na pevnině. Archeologické památky na slavnou dobu syrakuských diktátorů – tyranů, se nacházejí na pevnině v „Parco archeologico“.

               Nejmonumentálnější je řecké divadlo.

Obrovské, z bílého vápence vybudované, s průměrem 138 metrů (pro porovnání athénské divadlo má jen 100 metrů) a s 61 řadami sedadel pro 15 000 návštěvníků (v jiných zdrojích jsem se dočetl, že až pro 30 000 – tehdy se ještě nemusel udržovat odstup, koronavirus byl neznámým pojmem). Nad divadlem jsou ve skále jeskyňky, kde si můžete sednout do stínu, z jedné z nich vytéká stále ještě voda stejně jako v době syrakuských tyranů a teče do antických kanálů. Tehdy sloužila k občerstvení diváků, například když se zde uváděla premiéra divadelního kusu „Peršané“ od Aischyla a to v přítomnosti autora samotného.

               Římský amfiteátr, který je nedaleko, zdaleka takové impozantní rozměry nemá. Zda se zde odehrávaly zápasy gladiátorů, není dodnes jisté, ale na co jiného by sem Římané už chodili? Mezi divadlem a amfiteátrem se nachází oltář Hierona II. Oltář má neuvěřitelné rozměry 198 x 23 metrů a na počest boha Dia zde bylo obětováno až 450 býků, které pak obyvatelé města v rámci daných slavností snědli.

Traduje se, že když syrakuský rodák Archimédes (narodil se v Syrakusách v roce 287 při n.l.) objevil zákon, který po něm dostal jméno, nechal Hieron na počest tohoto objevu obětoval tři sta volů. Od té doby prý se třesou všichni volové, když hrozí objev něčeho nového.

               Hierony jako tyrany mělo město až dva. A vždy to byli velmi obratní politici, kteří dokázali moc Syrakus rozmnožit a zvelebit. Ten první se stal tyranem už v roce 478 př.n.l., když převzal moc po svém bratrovi – do té doby vládl v blízké Gele. Dokázal spojit jinak věčně rozhádané řecké kolonie na ostrově a společně porazili u Kúm expandující Etrusky. Na počest tohoto vítězství dal Hieron na ostrově Ortigia postavit chrám bohyně Athény (Athéna byla bohyní rozumně vedené války, Řekové skutečně věřili, že něco takového existuje) v monumentálním dórském stylu. Sloupy toho chrámu se dochovaly ve velmi dobrém stavu dodnes, a to proto, že byl tento chrám přebudován na syrakuský dóm a ony dórské sloupy podepírají dodnes boční lodi centrální syrakuské katedrály, která právě díky těmto dva a půl tisíce starým sloupům dostala své jméno „Santa Maria delle Colonne“.

               Hieron druhý žil o dvě stě let později. K moci v Syrakusách se dostal v roce 269 př.n.l., právě včas, protože o čtyři roky později vypukla první punská válka. Právě Sicílie byla centrálním bodem válečných akcí a Hieron se ukázal být pro město požehnáním, když prozíravě zvolil spojenectví s Římem, i když to na začátku vůbec nevypadalo na to, že by Římané, kteří se v mořeplavbě naprosto nevyznali, mohli porazit rozené námořníky z Kartága. Ukázalo se ale, že vsadil na správnou kartu. Římané válku v roce 241 vyhráli, Sicílie připadla jim a Hierón za svou loajalitu a pomoc zůstal nezávislým na římské moci a jeho království na východě Sicílie nespadalo pod římskou správu. Když v roce 218 př.n.l. vypukla druhá punská válka, Hieron ještě žil, a zřejmě by svou strategii spolupráce s Římem nezměnil. Jenže zemřel v roce 215. A jeho následník Hieronymus pod dojmem zdrcujícího vítězství Hannibala nad Římany u Cann změnil frontu a přestoupil na kartaginskou stranu. Byl sice ještě ve stejném roce zavražděn a Syrakusy vyhnaly propunskou stranu a opět se přihlásily k loajalitě k Římu, ale Římané si tak skvělou příležitost dobýt poslední nezávislou enklávu na „jejich“ Sicílii nemohli nechat ujít a vyslali k Syrakusám vojsko pod vedením generála Marcella. Musíme si uvědomit, že to bylo v roce 214 př.n.l., dva roky po Cannách, kdy Hannibal seděl v Capui a ovládal střední Itálii přímo před římskými hradbami. Na takovou akci musí mít člověk pevné nervy a ty Římané očividně měli. Ovšem při obléhání Syrakus, které se mělo protáhnout na dva roky, narazili na nepřítele, se kterým nepočítali – na matematika a fyzika Archiméda. Už postarší vědec se bavil po celou tu dobu vynalézáním různých obranných strojů, které ničily římské útočníky, jako například jeřáb zvaný „Archimedovy drápy“ a různé katapulty, takže prý nakonec stačilo na hradbách vztyčit nějaký kus dřeva a Římané se dávali v panice na útěk. Mistrovským kouskem vynálezce mělo být zapálení plachet lodí římské flotily ve Velkém přístavu, kdy na ně prostřednictvím bronzových vyleštěných štítů nasměroval sluneční paprsky a využil tak principu čočky. Generál Marcellus prý v tom okamžiku ztratil nervy a prohlásil, že už nemá žádnou chuť bojovat celou dobu s jedním matematikem.

               Jenže dlouhé obléhání vedlo k tomu, že Syrakusané ztratili ostražitost. Kvůli Římanům, lelkujícím bezmocně před jejich nepřemožitelnými hradbami, si nehodlali nechat ujít radosti života, natož pak slavnost bohyně Artemis. Na té se chtěly zúčastnit i stráže, hlídající městské hradby, a protože se Římané to této skutečnosti dozvěděli, podařilo se malé skupině vojáků vyšplhat na nestřežené hradby a otevřít městské brány. Město padlo do římské moci a zahynul i Archimédes, který byl římským důstojníkem vyzván, aby se dostavil před Marcella zrovna, když řešil složitý geometrický příklad. Říman se cítil Archimédovou odpovědí „Neruš mé kruhy“ uražen natolik, že staříka zabil.

               Vedle archeologického parku je kamenolom, odkud pochází kameny řeckého divadla ale i materiál pro jiné stavby ve městě. Zde pracovali zejména váleční zajatci (dnes je to park pod otevřeným nebem, ale v roce 413 se pracovalo ještě pod zemí). Právě v tomto roce zde bylo na nucené práce přivedeno 7000 zajatců z poraženého athénského vojska. V Řecku v té době trvala takzvaná „Peloponéská válka“ mezi Spartou a Athénami o nadvládu nad Řeckem, a osud této války se lámal překvapivě na Sicílii před Syrakusami. Syrakusy byly spojenci Sparty. Athény totiž Syrakusám konkurovaly v námořním obchodě a lezly jejich občanům hodně na nervy. Naproti tomu Sparta nebyla námořní, ale pozemní vojenskou mocností a potřebovala dodávky potravin a surovin, kterým se Athény snažily zabránit námořní blokádou. Syrakuská flotila dokázala přesto Sparťany dostatečně zásobovat a válka byla v patové situaci. Tehdy se athénský politik Alkibiadés rozhodl zlomit Syrakusy a tím následně i Spartu. Na Sicílii se vypravila v roce 415 př. n. l. obrovská flotila 140 triér a následovalo dvouleté neúspěšné obléhání města. Když byla ve velkém přístavu zničena athénská flotila, rozhodli se Athéňané pro ústup. Příliš pozdě. V nitru ostrova byli obklíčeni, poraženi, velitel Nikiás byl popraven a sedm tisíc zajatců odvedeno do Syrakus, aby tu pracovali v kamenolomu uprostřed města.

               Dnes je tento kamenolom parkem a zvláštní atrakcí je takzvané „Dionýsovo ucho“, umělá jeskyně dlouhá 60 metrů a 23 metrů vysoká se šířkou mezi pěti a deseti metry s úžasnou akustikou. Podle legendy mohl díky tomu tyran Dionýsos poslouchat i nejtišší rozhovory zajatců.

               Do starého města se dostanete na cestě kolem příšerného betonového kostela „Santuario della Madomina della Lacrime“ a opravdu je k pláči. Ale nic se nedá dělat, tahle příšera je symbolem moderních Syrakus.

Hned vedle ní se ale nachází „Basilica di San Giovanni“, slavná svými katakombami. Zde se nacházela první křesťanská syrakuská komunita. Kostel, který byl několikrát zbořen a zase postaven, je dnes ruinou, jehož krypta svatého Marciana ve tvaru kříže upomíná ještě i dnes na svého stavitele, sicilského krále a římského císaře Friedricha II. Průvodce vás pak provede po rozlehlých podzemních katakombách, které sloužily jako pohřebiště ale i jako shromaždiště prvních křesťanů a proto se mezi nekonečnými chodbami nacházejí i okrouhlá náměstíčka – skutečně se jedná o podzemní město tehdy ještě v ilegalitě žijících křesťanů. Středem jde hlavní ulice jako osa tohoto města, po stranách se pak nacházejí ve stěnách vysekané hrobky, významné osobnosti byly pochovávány v sarkofázích, neslavnější z nich je takzvaný Adelfia-Sarkofág.

               Staré město na ostrově Ortigia člověk samozřejmě navštívit musí, i kdyby měl chození po městě v srpnovém slunci už víc než dost. Úzké uličky nabízejí ostatně dost stínu a barů a restauraci je tady taky víc než dost.

               Přes „Ponte nuovo“ se dá přejít přes úzký vodní kanál spojující velký a malý přístav na ostrov Ortigii, tedy do starého města s úzkými uličkami a kouzlem patiny. Hned za mostem jsou trosky Apollónova chrámu. Tento chrám toho má hodně za sebou a je to na něm i vidět. Byl postupně dórským chrámem, byzantským kostelem, arabskou mešitou, normanským chrámem a konečně španělskými kasárnami. Po „Corso Matteoti“ se člověk dostane na Archimédovo náměstí s monumentální secesní Artemidinou fontánou, na které Artemis právě proměňuje už vzpomenutou nymfu Arethusu v pramen vody – symbolicky se zde tak připomíná konec syrakuské nezávislosti. Koneckonců právě artemidina slavnost přinesla geniálnímu matematikovi, na něhož jsou Syrakusy dodnes tak hrdé, smrt.

               Okolo Municipia se člověk pak dostane na „Piazza del Duomo“ s dómem s monumentální barokní fasádou ze sedmnáctého století, se schodištěm se sochami svatého Petra a Pavla a na první pohled jednoduchým vnitřkem. Skutečně je střed kostela přebudován v klasicistickém stylu, plochá střecha a určité další prvky dávají tušit původní románskou stavbu z jedenáctého století, ale boční lodi jsou podepírány monumentálními originálními dórskými sloupy, které pamatují ještě tyrana Hierona I. Měl jsem dost času se kochat touto historickou symbiózou. Byla totiž sobota, v kostele se chystala svatba a moje žena se rozhodla čekat na nevěstu. A Siciliáni, jak jsem už psal, mají čas.

               Arethusin pramen je velký obezděný rybník se stromy vyrůstajícími z vody a sousoším, líčícím onen útěk nymfy před říčním bohem, který ji přivedl až sem. Hned vedle je krásný parčík s neskutečně obrovskými fíkusy, vhodné místo na chvilku odpočinku ve stínu. Po návštěvě Arethusina pramene pak jen ještě procházka k velkému přístavu, kde kotví výletní lodi. Ten je ještě hezký, ale domy dál ve směru k pevnosti „Castello Maniaco“, i když přímo u moře, působí (nebo aspoň v roce 2011 působily) dost zoufalým dojmem. Domy byly zchátralé, okna částečně zazděná, možná proto, že tato část města už není turisticky zajímavá. Pevnost na mysu, pojmenovaná po onom byzantinském vojevůdci, je totiž vojenským prostorem a nedá se navštívit.

               Otázka je, jestli bychom na tu pevnost ještě měli energii, celodenní výlet do Syrakus je věc náročná na fyzickou kondici – a to, i když jsme nešli až k oné pevnosti „Castello Euriano“, protože to by už moje žena určitě nepřežila. Anebo já, pokud by sebrala síly a začala se bránit…

               Když narazíte při hledání ubytování přes internet na větu –„velmi dobré vlakové spojení“, zbystřete. Když jsme takto objednali ubytování v San Alesio di Siculo na pobřeží Sicílie, znamenalo to, že železniční trať vedla asi dvacet metrů za domem, ve kterém jsme bydleli a vlastně mezi námi a tou tratí bylo jen parkoviště pro auta – pro nádraží pod našimi okny.

               Přes den to nebyl tak velký problém, byli jsme stejně stále na pláži anebo na výletě, v noci jsme ale zjistili, že to možná přece jen nebyl dobrý nápad.  Zatímco přes den jezdily sporadicky osobní vlaky, které většinou na nádraží zastavovaly a pak se zase dýchavičně rozjížděly, v noci pouštěli na trati Catania – Messina vlaky nákladní. Ty nezastavovaly, ale projížděly nádražím v San Alesiu plnou rychlostí. Každou hodinu! Vnímali jsme je rozdílně, podle hmotnosti nákladu – od mírného třesení, přes pohýb postelí až po malé zemětřesení, při kterém spadla švagrová Hanka ve dvě hodiny ráno z postele.

               Jinak bylo ubytování skvělé. Několik pokojů, slušně vybavená kuchyňka a střešní terasa s grilem, odkud byl výhled na moře. Hned několik kroků od apartmánu pekařství, kam jsme každé ráno chodili na čerstvé pečivo a na druhé straně prodej čerstvých ryb. Znervózňovala mne jen plynová bomba na terásce u kuchyně, na kterou celý den pražilo SICILSKÉ slunce. Uvažoval jsem, kolik taková bomba vydrží, tedy nakolik se při těchto teplotách plyn rozepne, než vybuchne. Nevybuchl. Přesto dával tento faktor po celou dobu naší dovolené vzrušivý, přímo výbušný charakter.

               Domácí byli nesmírně milí. Přijeli jsme hluboko v noci, když jsme dorazili k hotelu „La Grotta“, kde jsme měli bydlet. Na všechno zvonění a bouchání na dveře nikdo dlouho nereagoval, až když jsem právě začal volit telefonní číslo zprostředkovatelské cestovní kanceláře, náhle se v hotelu něco hnulo a pak už nás vítali nesmírně přátelští nadšení domácí. Počkali i na švagra, který zapomněl vyjet z dálnice a objel si to přes Messinu, takže dorazil až někdy okolo jedné po půlnoci. Přesto jsme se dokázali ubytovat. A stihli zažít prvních několik vlaků, které nám znemožnily i krátký spánek nad ránem. Když jsme ráno šli k domácím pro informace, seděli za stolem a tvářili se velmi nejistě. Zjistili jsme od nich, kde je ono pekařství, supermarket, prohlédli si s nimi onu grilovací terasu a pak najednou vybrali zpod stolu několik lahví vína a olivového oleje a doslova nám celý ten náklad, který jsme sotva unesli, vnutili.

               Důvod jejich přátelství jsme se dozvěděli až večer před odjezdem.  Tehdy se nás paní domácí poprvé zeptala: „Vy ale nejste Němci, že?“ „Ne,“ potvrdil jsem. „Já si to hned myslela. Oni jsou takoví nedůtkliví. Jen přijedou, a když to není takové jako u nich doma, už první den si přijdou stěžovat.“ Pochopili jsme. Byli jsme zřejmě první, kdo jim nepřišel vynadat po první bezesné noci. Proto ono nadšené přátelství, víno a olivový olej. To vše bylo připraveno pro zuřící Němce, aby se uklidnili. My jsme k tomu dostali ještě skvělé espresso. Ostatně, co jsme měli dělat? Jako bychom nadáváním něco mohli získat! Zkuste na východním pobřeží blízko Taorminy najít ubytování na pláži!

               Taormina je totiž kult, je to jako smrt, musíme tam všichni. A všichni jsme tam i byli. Taormina je historické město, její strategická poloha ji předurčovala, aby byla opěrným bodem. Někdejší město kmene Sikulů udržovalo tak dobré vztahy s řeckými kolonisty z blízkého Naxosu (dnešní Giardini Naxos), až je nakonec přijali mezi sebe a ve čtvrtém století zde už Řekové převzali komando. A postavili ono úžasné divadlo, kvůli kterému sem všichni jezdí. Římani ho pak v druhém století po Kristu ještě rozbudovali do dnešních rozměrů – tedy s kapacitou 5400 diváků.

To divadlo je opravdu úžasné. Zejména proto, že právě z něho je nejkrásnější výhled na sopku Etnu na obzoru, očividně bylo úmyslně postaveno tak, aby byla kouřící hrozivá hora v pozadí za pódiem, dodávalo to zřejmě představením na dramatičnosti. Taormina byla ale i pevnost, poslední opěrný bod Byzantinců proti arabské invazi. Když už byl celý ostrov v arabských rukou, Taormina stále odolávala. Padla až v roce 902, když byly byzantské jednotky odvolány do Konstantinopole. Během dvou protiarabských povstání bylo pak město v desátém století zcela zničeno a později znova obnoveno. Svého významu už nedosáhlo, ve dvacátém století se stalo pastí na turisty. V roce 1787 totiž Taorminu na své sicilské cestě objevil Johan Wolfgang Goethe – a bylo vymalováno! Tedy vymalováno bylo, až když se tu začaly konat festivaly „Festivals Taormina Arte“, díky kterým se v Taormině zdržovaly hvězdy jako Greta Garbo, Elisabeth Taylor nebo Marlene Dietrich. A nemlčely o tom! Pevností ovšem město zůstalo dodnes. Parkoviště je mimo město a zaplatíte tam nekřesťanské parkovné – už v roce 2008 to bylo devět Eur, a od parkoviště vás pak do přeplněného města převeze autobus. Kromě divadla je tu z antických časů ještě Odeon a dvě městské brány – Porta Catania a Porta Messina, které byly ale obnoveny v šestnáctém a sedmnáctém století. A samozřejmě je zde řada kostelů – především Dóm „San Nicolo“ s centauressou – tahle divná socha, která je i v erbu Taorminy, má něco z kentaura s býčím tělem (Taromina leží na hoře Monte Tauro) žezlem a zeměkoulí. Středem města vede poměrně krátká hlavní cesta Corso Umberto a v jeho středu je pak náměstí „Piazza 9. Aprile“ s hodinovou věží „Torre dell´ orologio“ – a v ní se „Střední branou“ „Porta Mezzo“, údajně z dvanáctého století. A pod nohama vám leží na břehu moře jednak obrovský přístav, jednak letovisko Letojani.

Ne že by bylo v Taormině vidět málo, ale na ten počet lidí… V pětihvězdičkovém hotelu Timeo, který je ve městě nejlepší adresou hned u římského divadla, jsme si drink nedali, i když byl jeden z mála, který nebyl přeplněný. Zřejmě to mělo svůj důvod.

               Siciliáni dokážou být hodně flexibilní. V baru na pláži v San Alesiu seděl jeden mírně depresivní mladý muž, kterému očividně nešly kšefty podle jeho představ. Nebylo divu, z kávy za osmdesát centů (výborné) nemohl vyžít a pivo za čtyři eura mu zřejmě nikdo nekupoval. Když jsme ale jeho předražené pivo začali kupovat my, stálo o dva dny později už pět eur.

               Trošku problém ve východní části ostrova je (nebo aspoň před jedenácti lety bylo) najít supermarket. Po dlouhém marném pátrání jsme zajeli až do Messiny a tam jsme opravdu jeden našli. Ovšem GPS si s námi opět zažertovalo a zavedlo nás nejnemožnějšími uličkami do podjezdu, kde jsem musel u našeho malého Renaulta sklopit zrcátka, abych projel (zpět se nedalo, i když bych rád, už za námi stála, jako je to v Itálii zvykem, další tři auta. Messina toho nemá moc co nabídnout, byla zcela zničena zemětřesením v roce 1908 a historické jádro nebylo pak obnoveno. Mesina byla vždy bránou do Sicílie. Zde se opevňoval patnáctiletý Friedrich II., když očekával invazi císaře Otty IV. a s ní svou vlastní smrt, v Messině se vylodila normanská invazní vojska (na pozvání místního vládce), která pak ostrov ovládla.

               Na GPS jsme se na Sicílii spolehnout opravdu nemohli. Nejen, že se mě pokusilo zabít. To bylo při výletu do městečka Forza d´Agro, které se tyčilo na kuželovitém 420 metrů vysokém kopci nad Iónským mořem. Náhle mi GPS zavelelo „odbočte doprava“. Na cestě, která objížděla kopec, a pod námi vpravo byla už tři sta metrů hluboká propast. Byl to jasný pokus o vraždu, ale nevyšel.  Městečko samotné bylo typicky italské s normanskou pevností, úzkými uličkami, kostely s Panenkou Marií a výhledem na kouřící Etnu. Bylo to první poznání, že ježdění autem po Sicílii možná nebude až tak úplně jednoduché. Nebylo.

               Když jsme se nazítří vraceli k pensionu, zadal jsem adresu do GPS, a když jsme projížděli okolo lesa, zavelelo mi – odbočte doprava. Neviděl jsem žádnou cestu, pomyslel jsem si ale, že jsem ji možná propásl a tak jsem dal ještě jedno kolečko v úzkých uličkách, abych se podle návodu mého navigačního systému znovu vrátil k onomu lesíku. Projížděl jsem tentokrát opravdu krokem, ale tam, kde mi navigace velela odbočit doprava, byl opravdu jen les a ani stezka, natož cesta. Nakonec jsme se tedy k pensionu museli dostat vlastní silou bez pomoci techniky. Záhadu chybějící cesty jsme se synem odhalili o dva dny později, kdy jsme šli na procházku po pobřeží. Nejprve po pobřežní cestě, pak jsme ale dorazili na staveniště, kde tato pobřežní komunikace končila. Stály tam opuštěné rezavějící stavební mechanismy, díry v zemi, ale žádný stavební materiál. Jen cedule, která oznamovala, že tato cesta se staví z fondů Evropské Unie – datum ukončení listopad 2006. Podotýkám, že se psal srpen 2008. Na Sicílii je to prostě tak. Ale aspoň tu nedokončenou cestu zanesli do navigačních systémů!

               Na Etnu jsme se ale dostali bez problémů, ta označená byla.

  Bodejť, je to vedle Taorminy hlavní turistická atrakce ostrova. Vyjeli jsme lávovými poli až k spodní stanici lanovky – věřte nebo nevěřte, na Sicílii, tedy na Etně, se v zimě lyžuje, i když ta sjezdovka vyhlazená mezi lávovými poli a tím pádem s odpovídající hnědočernou barvou se od rakouských sjezdovek, na kterých se v létě pasou krávy, dost liší. Ale liší nebo neliší, hlavně, že tady je. Vyveze vás o hodně výš a tam už na vás čekají malé autobusky, aby vás za přiměřený (nebo nepřiměřený?) poplatek vyvezly až do výšky 2900 metrů nad mořem, kde už se z kráterů kouří a lávové kameny mají ve svém nitru teplotu několik set stupňů a žhnou dočervena. Etna má ten problém, že vedle hlavního kráteru na jednom ze svých vrcholů ve výšce 3323 metrů, který chrlí jedovaté plyny a lávu stále, otvírá stále nové a nové krátery a v těch se hromadí výbušná síla, která se projevuje novými erupcemi. Kráterů je na Etně nesčetně, na místě jednoho z nich, krásného barevného a hlubokého, stála do roku 2001 horní stanice lanovky s restauracemi a parkovištěm pro lyžováníchtivé zimní turisty. To vše vyletělo v roce 2001 do vzduchu, protože ovšem seismologové včas před výbuchem varovali, nebyly ztráty na lidech, jen na materiálu.

Nechtěl bych být pojišťovnou, která pojišťuje stavební projekty v regionu Etna. Prošli jsme se jen okolo několika vedlejších kráterů (i toho z roku 2001) k hlavnímu vrcholu se prý má chodit pouze s průvodcem, protože jedovaté plyny, které sopka produkuje, můžou způsobit ztrátu vědomí a následně pád do kráteru. Věřte tomu, že vaši mrtvolu pak nikdo hledat nebude.

               Byl jsem trochu zklamaný, protože jsem doufal, že budu přeskakovat lávové stružky, ale na to si člověk musí počkat až do další erupce. Naštěstí není třeba čekat dlouho, Etna připravuje turistům toto potěšení každých několik let. Pamatuji si, jak bratr dědečka naší švagrové, tehdy osmdesátiletý a s kardiostimulátorem jel na Etnu, právě v roce 2001, protože vybuchla a on se bál, že další erupce by se už nemusel dožít. V jeho případě to opravdu mohla být pravda.

               Na severní stěně masivu Etny se nachází i strž Alcantara. Je to národní park s hlubokou strží, v níž teče studený (opravdu studený s teplotou vody okolo 16 stupňů i v žhavém srpnu) potok s vodopády, ve kterém místní nabízejí Canyoning. Stojí to za to, v neoprénovém oblečení jsme se probíjeli proudem nahoru, abychom se potom zcela snadno svezli po proudu dolů. O nebezpečí nemohla být řeč, ale přece se jen trošku adrenalínu vyplavilo, zejména když jsme pomáhali italské supermamince, která se na ten canyoning vydala sama s třemi dětmi.

               Sicílie na východě nabízí tedy horké kameny, ledovou (no, ledovou, spíše studenou) vodu i historické památky a samozřejmě i pláže s tmavým sopečným pískem. Proč tam tedy nezajet? Samozřejmě, jen co nás opustí koronavirus a krizový štáb otevře hranice. Bojím se, že letos to ještě nebude, ale pokud jste tam ještě nebyli poznačte si ten cíl do kalendáře.

               A pozor na dobré vlakové spojení!

Na Sicílii se žije na ulici. Není divu, jejich byty jsou malé a postavené právě jen tak, aby držely pohromadě, na setkávání a společenský život slouží ulice. Má to dvě fáze. Přes den jsou před dveře domů vystrčeni důchodci. Sedí tam v křesílkách nebo na židličkách, a mlčky pozorují svět. Když zapadne slunce, jsou uklizeni dovnitř domů a do ulic vyrazí mládež. Ta je mnohem hlučnější, není zvláštností, když potkáte na ulici skotačící malé děti i po půlnoci.

               Tak to bylo na jihu vždy. I staří Řekové žili na ulici, na veřejnosti, doma se zdržovaly jen ženy, těm byl společenský život tehdy – na rozdíl od dnešní Sicílie, zapovězen. Přesto už tehdy hrála Sicílie na politické mapě Středozemí důležitou roli.

               Sicílie byla v antice důležitý dopravní uzel a lákavá bohatá země. Řecké kolonie v Syrakúsách, Segestě, Selinuntu nebo v Agrigentu byly už tehdy bohatými městy. Řekové museli ovšem bojovat o nadvládu nad ostrovem s Kartaginci, určité rozhodnutí přinesla bitva u Himery v roce 480 před naším letopočtem, ve které ztratil život i kartaginský vojevůdce Hamilkar. Kartágo přesto nerezignovalo a využilo boje mezi řeckými městy. V roce 409 př.n.l. přišla pomsta, město Himera bylo zničeno a už nikdy nemělo být obnoveno.

               Procestovali jsme památky sicilské antické historie – Segestu a Selinunt, dva odvěké rivaly.  Na jihu ostrova je ještě Agrigent a v centru ostrova starobylá Enna, kde byl největší trh otroků na území ostrova. Tu bych ale nedoporučoval navštívit v létě, letní vedra jsou na Sicílii snesitelná jen n pobřeží. Elymská Segesta hledala desítky let způsob, jak nenáviděného řeckého konkurenta v Selinuntu zničit. Aby si získala spojenectví Atén, začala stavět obrovský chrám v monumentálním dórském stylu. Když ale pak Atéňané prohráli a ztratili celou svou flotilu, nebyl důvod chrám dokončovat a zůstal dodnes jen jakousi antickou potěmkinovou vesnicí.

Segesta se spojila s Kartágem a Kartaginci nenáviděný Selinunt srovnali se zemí. Když ale pak na ostrov v první punské válce vtrhli Římané, vzpomněli si Segesťané, že podle legendy jsou vlastně s Římany příbuzní a přešli na jejich stranu, pročež pak poté, co Řím ostrov získal, nemuseli platit daně. Prostě oportunismus se vyplácel vždycky a když si člověk své chování dokáže patřičně sám před sebou zdůvodnit…

To příbuzenství s Římany vzniklo totiž ve chvíli, kdy utečenci z Tróje přistáli v dnešním Castellmare del Guolfo. Trójské ženy už měly plavby dost (asi trpěly mořskou nemocí jako moje žena) a rozhodly se, že svým chlapům další dobrodružství zarazí. Zapálily tedy v zálivu kotvící lodě, jen Aeneovi s jeho rodinou se podařilo ještě naskočit na svou loď a odplout až k ústí Tiberu a  založit pak město Alba Longa. Stal se tam králem a jeho potomky byli Romulus a Remus, zakladatelé Říma. Zbytek Trójanů, který o lodě přišel, postavil pak město Segestu. Zda se tato legenda zakládá na pravdě, či byla účelově vymyšlena, aby se Segesta mohla přidat k vítězi, už nezjistíme. Dnes její někdejší existenci připomíná jen onen nedokončený chrám a úžasné antické divadlo s výhledem na krajinu až k moři k onomu Castellmare de Guolfo, kde kdysi hořely trójské lodě.  

Od chrámu k Akropoli s divadlem je to pěšky půl hodiny, pokud tam dorazíte v čase, kdy už začíná připékat sluníčko, vyplatí se koupit si lístek na autobus (nebyl drahý, takže snad není drahý ani dnes) který vás tam doveze.

Mimochodem nedaleko Segesty se nachází městečko Calatafimi. V podstatě nic, co by měl člověk nutně vidět, nicméně tato vesnice je spojena se jménem národního hrdiny Giuseppeho Garibaldiho. Nach vylodění se svými „Tisíci červenými košilemi“ se utkal právě zde s početně i výzbrojí daleko silnějšími jednotkami Sicilského království a k úžasu všech nejenže přežil, ale dokonce vyhrál. Cesta do Palerma byla tím volná a tím i k dobytí italského jihu – s nímž italská vláda dodnes neví, co by měla dělat.

               V Selinuntu jsem naštěstí zabloudil – sicilské dopravní značení je míněno zřejmě jen pro místní, kteří se stejně vyznají. Díky tomu jsem ale věděl, že se od chrámového okrsku, kde se prodávají vstupenky, dá odjet k Akropoli autem.

Proto jsme mohli s klidným svědomím ignorovat nabídku nechat se tam odvézt malým autobuskem (za 12 Euro na osobu! – stav rok 2012). Jestli je tohle pozůstatek řecké selinuntské tradice, pak začínám chápat, proč chtěli Segesťané toto město za každou cenu zničit a mají za to mé sympatie.

               Ono se na Sicílii v létě opravu vyplácí být u kulturních památek už ráno. Otvírají se v devět a bývali jsme pravidelně mezi prvními návštěvníky. (Nikdy ne ale první, vždy a všude nás předběhlo aspoň jedno auto s českou poznávací značkou. V poledne, když už slunce rozpálilo krajinu, jsme se mohli už ochladit v moři.

Nejkrásnější pláž na Sicílii se nachází na Capo di Vito na severozápadě ostrova. Výlet sem se dá dobře spojit s návštěvou městečka Erice na kuželovitém vysokém kopci s pevností na svém vrcholu a s neuvěřitelně krásnými výhledy.

               Ceny jsou na Sicílii přijatelné (s výjikou Cefalú, Taorminy na východě a Erice na západě ostrova – ve známých turistických střediscích se ceny přizpůsobily kupní síle návštěvníků, majících peníze – Sicilané, jak známo, mají spíš ten čas). Proto se dá mimo ona centra najíst za docela přijatelné ceny. Pokud ovšem máte rádi lilek, jenž je nedílnou součástí snad každého sicilského předkrmu.

               A přijdou si na své i milovníci přírody. Nejen na Etně, kam se dá vyjet autem, aby byl člověk pak odchycen masovou turistikou a odvezen k horké lávě. Mimochodem obraz rudé lávy stékající po svazích hory v noci, když člověk jede po dálnici z Catanie směrem na Messinu, je velmi působivý. Vulkán ohrozil víckrát v dějinách i město Catania, nejvíc v roce 1669. Že pevnost „Castelo Ursino“ leželo tehdy přímo u moře, je dnes skoro neuvěřitelné, láva tehdy obtekla pevnost a ta leží dnes v slušné vzdálenosti od moře. Město Catania není zrovna krásné a tím pádem hodné návštěvy, při mém líčení Sicílie je tedy vynechám.  

.Na západě ostrova blízko městečka Scopello (no, městečko, spíš větší vesnice, ale buďme upřímní, prostě obyčejná dědina) je přírodní park Zingaro (což italsky znamená Cikán). Jedna z tras vede podél moře, je dlouhá 7 kilometrů a po cestě jsou početná muzea  k rozdílým tématům a malé pláže s průzračnou vodou a s nádhernými barevnými rybami plujícími vám okolo nohou.

Zdolali jsme jen pět a půl kilometru, pak přišlo poledne a s ním teploty okolo 40 stupňů Celsia. Nicméně i tady jsme narazili na krajany. Ti vyráželi už někdy v sedm ráno a brali to přes hory! s výškou 915 metrů (startuje se od hladiny moře, takže se tady jedná o převýšení) a po přímořském chodníku se vraceli. Kupodivu vypadali, že by to mohli i přežít. Moje žena měla s přežitím při návratu v odpoledním vedru nemalé problémy. Nepomohla ani taktika „bežať rýchlo, aby ta horúčava skor prestala“. Nepřestala. Studené obklady a voda tragický konec jen oddalovaly, nedokázaly mu ale zabránit. Naštěstí existuje na cestě asi jeden a půl kilometru od vchodu ( v tomto případě východu) do parku pramen v malé jeskyňce, kde jsme si mohli aspoň trošku odpočinout a doplnit zásoby vody. Před smrtí nás zachránilo až studené pivo Bira Moretti v baru u východu z národního parku. Takže, pokud chcete park navštívit, vyrazte brzy ráno, nedejte se svádět plážičkami a rybami jako z akvária, ale utíkejte, co to dá, abyste stihli druhou stranu parku ještě za rozumných teplot. Do vody se můžete ponořit kdykoliv při návratu – pokud na to budete mít síly a náladu – ono se přece jen k těm plážím musí sestupovat k moři. Což by ještě nebylo tak zlé, ale potom se musí zase vyšplhat na chodník! Rok po naší návštěvě zuřily v Zingaru požáry, takže nevím, jak to tam vypadá dnes, ale v roce 2012 tam bylo kouzelně, i když horko.

               Takže pokud jsem ve vás vzbudil svým vyprávěním chuť Sicílii navštívit, neváhejte. Jak jsem říkal, je to pořád ještě Evropa, dokonce Evropská unie, zákony jsou tam v podstatě stejné jako u nás, jen jsou tam, abych parafrázoval Johna Travoltu z Pulp fiktion – takové malé rozdíly.

Jak jsem slíbil, nechám koronavira dnes mimo dohled a podíváme se do Itálie, kam se zřejmě ještě dlouho jezdit nebude. A to přímo na samotný jih, tak daleko od Lombardie, jak se jenom dá.

Sicílie

Vlastně je to ještě Evropa, dokonce je to Evropská unie a tím pádem tam platí stejné zákony a předpisy jako u nás. Jen ta interpretace je poněkud jiná. To jsem pochopil nejpozději v okamžiku, kdy mne při průjezdu Palermem předjížděly dva motocykly současně, jeden zleva a druhý zprava. Podle značení za vozovce se dalo předpokládat, že ona rychlostní silnice má dva pruhy. Když se ale Palermitáni rozhodli, že je to málo, vytvořili spontánně pruh třetí. Nedoporučoval bych kazit jim hru, potom totiž můžou znervóznět. Ostatně ta středová čára chvílemi je a chvílemi taky není. Je mi záhadou, jak pak pokračoval v jízdě onen skoro stoletý děda, jenž se houževnatě držel středové čáry, zřejmě, aby udržel směr jízdy a vytvářel tak středový pruh permanentně. Ale jinak je ježdění autem po Sicílii poměrně klidná záležitost. Nikdo nikam moc nepospíchá, počet aut na dálnicích v západní části ostrova je spíše nízký a za dálnice se tady neplatí (za celé dva týdny jsme zaplatili poplatek 1,80 Euro, když jsme jeli do Cefalú). Siciláni jsou stejně jako Italové na pevnině ohleduplní, nebo spíše opatrní. Protože sami jezdí velmi „kreativně“ předpokládají, že ostatní účastníci provozu jsou stejná paka jako oni sami a dávají si na ně tedy pozor. Jestliže má každé auto někde promáčklý plech či poškrábaný lak, je to spíše záležitost parkování. Když jsem první den viděl, co se dělo na parkovišti u pláže v Trapettu, rozhodl jsem se tam chodit raději pěšky, protože jsem usoudil, že bych se z onoho parkoviště ven už asi nikdy nedostal. Siciliáni to sice dokážou, ovšem za cenu škod na plechu jejich vozidel. Policie se snažila do toho chaosu vnést pořádek a rozdělovala štědře pokutové lístky, které majitelé aut před odjezdem zase okázale odhazovali. Nicméně, když jsem po dvou týdnech vracel mého vypůjčeného Fiata Bravo (podle paní domáci na ježdění po Sicílii nesmyslně velké auto) na letišti v Palermu, zástupkyně půjčovny vlezla skoro i pod automobil, aby pak s užaslým obličejem konstatovala, že nikde není žádná škoda.

               Do Palerma jsme jeli ovšem autobusem. Vyplatilo se, nedokážu si představit, co bych si tam v centru s vlastním autem počal. Možná nepočal, spíše umřel. Samozřejmě jsme museli na autobus čekat skoro čtyřicet minut, ale takové zpoždění nikoho nevzrušovalo, patří k životnímu stylu. Afričané kdysi komentovali americké rčení „time is money“ slovy, že Američané mají peníze, oni, Afričané, zase čas. Siciláni se chovají podobně. Peníze nemají (po návratu z dovolené jsem se dozvěděl, že Sicílie je v bankrotu a premiér Monti očekává rezignaci guvernéra) zato ale mají čas. On i ten Monti si na tu gevernérovu rezignaci bude muset počkat. Číšník z baru v Trapettu, jenž pracoval 24 let na letišti v Düsseldorfu, aby se teď na dva roky vrátil na Sicílii, protože život v Německu jej už příliš stresoval, nám vyprávěl, jak obtížné pro něj bylo zvyknout si po návratu na skutečnost, že na každé setkání a každý termín se půl hodiny až hodinu čeká. Když se ptal, proč to nejde setkat se v dohodnutém termínu, dostalo se mu odpovědi – musíš se přizpůsobit. A tak se přizpůsobil.

               Sicilané nemají problémy. Pokud je mají, pak o nich nevědí, či vědět nechtějí. Zejména se to týká odstraňování komunálního odpadu. Každé ráno se ze všech balkónů spouštějí na hácích zavěšené sáčky s odpadky a uličkami projíždějící trojkolka je sbírá. Nevyznali jsme se tak úplně v systému třídění odpadu a tak jsme se zeptali paní domácí. Zamyslela se a potom pravila: „Ale vždyť vy máte auto.“ Přisvědčil jsem, že ano. „Tak potom to můžete všechno sbalit dohromady a až pojedete z města ven, hoďte to někde do kontejneru, co tam stojí u ulice.“ Problém jsme pochopili záhy. Ty kontejnery tam opravdu stojí, ale mají spíše jen orientační či možná pouze symbolickou hodnotu. Jsou totiž všechny přeplněny a okolo nich se stovky metrů vrší podél krajnice pytlíky a pytle s odpadem všeho druhu – týdny možná měsíce, než přijede bagr, který je schopen je posbírat a odstranit.

               Cestování po Sicílii má přesto určité kouzlo, především není lehké najít cíl, ke kterému jedete, a určité kusé znalosti italštiny vám tady nejsou moc platné. Hledali jsme ubytování v Trapettu a samozřejmě nenašli. Zavolal jsem paní domácí a ta mi vysvětlila, že bydlí u starého kostela v centru města. Netrefil jsem, skončil jsem v přístavu. Tam sedělo několik osmahlých Siciliánů. Zeptal jsem se jich tedy, kde je „chieza vecchia“. Vrtěli hlavou, očividně o tom kostele ještě nikdy neslyšeli. Snažil jsem se vyslovovat opravdu pomalu a výrazně „Kieza vekia“. Krčili rameny a pak najednou jeden zazářil „á čeza veča“ a ukázal mi směr. Pochopil jsem, že to nebude snadné. A nebylo!

               Palermo ovšem stojí za návštěvu. Někdejší město duchů, v něž se v osmdesátých letech proměnilo staré město, protože neexistující stavební firmy, patřící mafii, kasírovaly peníze, aniž by přeložily při rekonstrukci města jedinou cihlu, se zotavuje – aspoň na hlavních tazích.  To díky Leolucovi Orlandovi, současnému starostovi, jenž město spravoval už v letech 1985 – 1990 a pak 1993 – 2000. Ten vyhlásil mafii boj a zatlačil ji do defenzívy. I veřejné mínění Sicilanů se změnilo po brutálních vraždách vyšetřujících soudců Borselina a Falconeho ( po nich se teď jmenuje palermské letiště). Přestala platit „omerta“ čili zákon mlčenlivosti, mafie se z veřejného života musela stáhnout. Zřejmě stále existuje jako pojišťovací společnosti či drogové kartely, v denním životě je ale není cítit a drobná kriminalita, jíž se turisté v Palermu a na Sicílii vůbec museli obávat, z ulic prakticky zmizela, my jsme s ní nebyli konfrontování ani jednou (například s Bari se prý Palermo vůbec nedá srovnávat). Samozřejmě že mým hlavním cílem v Palermu byla katedrála s hroby Friedricha II, jeho otce, matky, dědečka a první manželky, pravým vrcholem byla ale Capella Palatina v Palazzo Normani, v někdejším královském paláci, jež je dnes sídlem autonomní sicilské vlády (jež je právě v bankrotu, aniž by si toho zřejmě všimla). Minulého roku jsme byli v Ravenně, abychom si prohlédli mozaiky, jimiž je ono město slavné. Co je ale díky mozaikovému umění skutečně možné, jsme viděli až v Palermu. Naposledy mne takto oslnila snad jen jantarová komnata v Carském selu. Neuvěřitelná nádhera nejjemnějších mozaik s obrazy se Starého a Nového zákona, všechno zdobeno zlatem, prostě krása beroucí dech. Oni Siciláni dobře vědí, proč jsou židličky v kapli ohrazené lanem, aby si na ně nikdo nemohl sednout. Kdyby mi to totiž povolili, tak lehko by mne ven nedostali. S podobnou krásou jsme byli konfrontování několik dní později v Monreale, na kopci nad Palermem. To, co totiž zřídil jeho dědeček Roger II. v Palermu, napodobil jeho vnuk Vilém II. zvaný z neznámých důvodů „Dobrý“ v Monreale o sto let později. A protože už měl vzor, jenž bylo třeba překonat a navíc chtěl tento král známý svým náročným životním stylem svou stavbou v Monreale naštvat palermského arcibiskupa a měl tedy nevídanou motivaci, dílo se podařilo.

Co totiž na sicilských dílech z doby normanských králů zaujme, je skutečnost, že jsou výsledkem nevídané náboženské s společenské tolerance. Ne nadarmo jsou Siciliáni právě na tuto dobu normanských králů hrdí a člověk o ně zakopává na každém kroku. Nejen, že to je jediné období, kdy byla Sicílie skutečně samostatným královstvím z hlavním městem v Palermu, ale díky toleranci svých panovníků se stala v té době nejbohatší zemí tehdejšího světa. Abychom recept na tento úspěch pochopili, musíme trochu hlouběji do historie.

               Sicílie byla obilnicí antického Říma. Už tehdy zde kvetlo zemědělství a trh s otroky v městě  Enna byl jedním z největších v říši. (Otroci se zde i několikrát vzbouřili a dvakrát se jim v druhém století před naším letopočtem podařilo na několik let zřídit zde nezávislou republiku.) Po pádu Římské říše ostrov na pár let ovládli Góti a pak jej dobyl pro byzantského císaře Justiniána jeho generál Belisarius. Poté byla Sicílie řeckou a císař Konstantin II. se pokusil dokonce přeložit hlavní město své říše z Konstantinopole (dnešního Istanbulu) do Syrakús. Mělo to logiku, protože Sicílie se nacházela přímo v centru tehdejšího území Byzantské říše, ale jak už to s logickými věcmi bývá, nápad se neujal. Hlavní město se vrátilo do Konstantinopole, Sicílie se stala periferií a tím pádem se neudržela proti invazi Arabů ve století devátém. Arabi ostrov ovládli, místní Řeky ale nechali na pokoji. Přeložili hlavní město ze Syrakús do Palerma (kontakt na východ do Konstantinopole pro ně nebyl tak důležitý jako pro jejich předchůdce) a rozbudovali na ostrově zavlažovací systémy. Arabi přišli z Tunisu, kde prší hodně málo a zavlažovací systémy jsou pro zemědělství nepostradatelné. Protože na Sicílii prší přece jen o něco častěji, proměnili teď ostrov díky své zavlažovací technice v pravý ráj. V takový, že se po čase místní vládci začali hádat mezi sebou – pálilo je dobré bydlo. V roce 1061 si pozval vládce Messiny na pomoc proti konkurentovi ze Syrakús na pomoc normanské rytíře pod vedenícm bratrů Rogera a Roberta Guiskarda z Hauteville. Tito někdejší Vikingové se obratem zmocnili Messiny a začali kus po kusu dobývat ostrov. Posvěcení k tomu bohulibému dílu dostali od samého papeže a tak když padly poslední bašty arabské vlády na jihovýchodu ostrova, stal se Roger hrabětem sicilským. (Jeho stejnojmenný vnuk to pak dotáhl až na krále. Využil schizmatu v Římě, nechal se za krále korunovat protipapežem, čímž rozzuřil papeže pravého a když mu tento vyhlásil válku, papeže zajal a nechal si svou královskou korunu výměnou za propuštění na svobodu potvrdit i od něho). Co bylo ale na Normanech nejúžasnější – i když byli na ostrově z poslání papeže s úkolem pokřesťanštit všechno, co se pokřesťanštit dá a ostatní vyhubit – nechali všechno při starém. Arabi mohli dále udržovat a rozbudovávat své zavlažovací systémy, Řekové zdobit chrámy svými mozaikami, nikdo nikoho k ničemu nenutil a všichni byli s daným stavem spokojení. Chrámy z této doby jsou výsledkem dané politiky. Ať už v Palermu, v Monreale či v Cefalú, abych jmenoval aspoň ty tři nejslavnější. Jsou to gigantické pozdě románské stavby (půdorys velikosti fotbalového hřiště), s řeckou mozaikovou výzdobou nejjemnějšího provedení a křížová chodba benediktínského kláštera v Monreale, či v Palermu u kostela „San Giovanni degli Eremiti“ je postavená v čistě arabském stylu. Ta v Monreale má délku 47×47 metrů a každý ze stovek sloupů je jiný, žádné dva nemají stejně vytesané hlavice! Král Vilém ostatně neměl problém pověřit stavbou svého monumentálního chrámu arabského architekta a tento zase neměl, ač muslim, problém stavět katolický chrám.(Ani nechat zdobit hlavice sloupů figurálními a tedy v muslimském umění zakázanými motivy) Za dobrý plat odvedl skvělé dílo. Myslím, že bychom se měli z čeho učit i dnes.

               Po Normanech přišli Štaufové, kteří taky nechali vše při starém (jen zlobivé Araby přemístil císař Friedrich II. do Lucery v Apulii), v roce 1266 ale – opět z poslání papeže – přišli Francouzi a stoleté dílo tolerance bylo u konce. Sice svých chováním namíchli Siciliány natolik, že byli o nešporách roku 1282 všichni na ostrově se nacházející Francouzi povražděni, ale rozbitý porcelán se už slepit nedá – období sicilského blahobytu bylo nenávratně pryč a už se nikdy nemělo vrátit.

To by pro dnešek mělo stačit, na Sicílii se vrátíme za týden nebo spíš za dva – jsme totiž krátce před narozeninami jednoho významného umělce, kterému bych se chtěl věnovat příští týden.