Category: Blog

Siena

Siena ist die kleinere Schwerster von Florenz, weniger bekannt, aber gleich schön. Allerdings einfache anders schön. Wenn sich Florenz der Schönheit des Interieurs ihrer Museen rühmen kann, die Stärke von Siena liegt im Exterieur. 

               Schon wenn man  aus dem Bus am Busbahnhof aussteigt (der Eisenbahnbahnhof ist vom Stadtzentrum beinahe zwei Kilometer entfernt), ragt die Stadt vor dem Besucher auf einem Hügel empor, was ihren Gebäuden einen imposanten Eindruck verleiht. Auf dem höchsten Punkt des Hügels erhebt sich der Dom gegen den Himmel. Wäre in die Stadt nicht im Jahr 1347 die Pest gekommen, würde er sich noch viel höher erheben. Aber darüber später. Auf Florenz muss man von irgendwo bei der Festung Belvedere von oben schauen, weil es sich in der Ebene um den Fluss Arno duckt, Siena ragt stolz auf einem der toskanischen Hügel (eigentlich auf drei) empor – und es hat dazu auch einen guten Grund. 

               Laut einer Legende wurde Saena Julia, wie die Stadt in den römischen Zeiten hieß, von  Söhnen des Gründers von Rom Remus namens Aschius und Senius gegründet, als sie hier vor ihrem Onkel Romulus Zuflucht suchten. In den antiken und frühmittelalterlichen Zeiten war Siena ein bedeutungsloses Plätzchen, bis das Einkommen aus den Silberminen in Montieri der Stadt nach dem Jahr 1137 Reichtum brachten und gegen Ende des 12.Jahrhunderts war sie bereits eine der bedeutendsten Stadtrepubliken Italiens. Was logischerweise zu Streitereien mit dem mächtigen Nachbarn Florenz führte. Im Jahr 1260 konnten die Sienesen die Florentiner in der Schlacht bei Montapetri noch schlagen, neun Jahre später erlitt die Stadt aber eine vernichtende Niederlage bei Colle Val d´Elsa und dadurch verlor sie die Dominanz in der Toskana.        

               Trotzdem blieb die Stadt sehr reich und wollte diese Tatsache auch gehörig publik machen. Obwohl sich auf dem höchsten Platz der Stadt eine Kathedrale – Duomo erhob, wollten die Bürgen von Siena die größte Kirche der Welt bauen und im Jahr 1339 begannen sie mit ihrem Bau. In den neuen „Duomo“ sollte die alte Kathedrale lediglich als ein Querschiff eingebaut werden. Aber Hochmut kommt vor dem Falle. Im Jahr 1348 schlug das Schicksal erbarmungslos zu, in die Stadt kam der schwarze Tod, der 60 Prozent der Bevölkerung auslöschte. Von diesem Schlag erholte sich die Stadt nie mehr. Das Geld ging aus und kam nie wieder, aus dem Projekt der neuen Kathedrale blieben nur die unvollendeten Bögen, die großteils abgerissen werden mussten. Die Mauerreste des geplanten megalomanischen Projektes, die noch heute dem Besucher den Atem rauben, kann man auf dem Weg von der „Piazza Il Campo“ zur „Piazza del Duomo“ sehen.  Nämlich auch die Kathedrale, die den Sienesen zu klein vorgekommen ist, ist erstaunlich. Sie wurde im Jahr 1264 vollendet, nur der Chor wurde über das Baptisterium im Jahr 1317 verlängert.

Duomo di Siena

Die Fassade aus dem roten, schwarzen und weißen Marmor wirkt wie Filigran und ist unglaublich schön. Sich auf eine Steinbank bei der Mauer „Ospedale di Santa Maria della Scala“ niederzusetzen und einen Blick auf die Fassade der Kirche zu genießen ist der beste Moment für ein bisschen Entspannung und eventuell auch für eine kleine Jause. Es gibt nie genug von diesem Blick. Man kann die Details der Fassade bewundern, inklusiv einer großartigen Rosette mit dem Bild des letzten Abendmahls umrahmt von 36 Büsten der Evangelisten, der Kirchenväter und der Propheten. Ein Blick in das Innere der Kirche ist vor allem teuer, bereits vor zwölf Jahren hat der Eintritt 8 Euro gekostet und die Inflation hat sicher inzwischen zugeschlagen. Das Innere der Kirche kann der Schönheit der Fassade nicht das Wasser reichen, obwohl es sich darum bemüht. Aber die Bilder auf dem Marmorboden sind meistens mit Teppichen bedeckt, nur in den Feiertagen und zwischen 15. August und 15. September werden die Teppiche entfernt und dann zahlt sich der Besuch der Kathedrale aus – wir waren hier im Juli. Die Kanzel aus dem weißen Marmor, die in den Jahren 1266 – 1268 geschaffen worden ist, stammt von Nicolo Pisano, einem Künstler, der unter anderem auch das Baptisterium in Pisa und die Fontäne in Perugia geschaffen hat und als Schüler der „Scuola nova Siciliana“, die Kaiser Friedrich II. gegründet hatte, für den ersten Künstler der gerade entstehenden Renaissance galt. Er war ein Flüchtling, der vor der Willkür des neuen Herrschers Karl von Anjou aus dem Sizilianischen Königsreich floh und logischerweise das Asyl in einer Stadt suchte, die streng ghibellinisch, also der kaiserlichen Partei treu war. Der Altar stammt aus dem sechzehnten Jahrhundert und im Mittelschiff kann man 172 Büsten aus Keramik und 36 Medaillons mit den Portraits der Päpste bewundern.

               Das wahre Zentrum und der Stolz der Stadt ist die „Piazza Il Campo“, ein Platz in der Form einer Jakobsmuschel, angeblich „der schönste Platz auf der Welt“ – da haben wir wieder einmal das italienische „Piú“, mit dem man sich in diesem Land einfach abfinden muss.

Der Platz  verdankt seine ungewöhnliche Form der Tatsache, dass gerade hier alle drei Hügel, auf denen Siena steht, zusammenlaufen. Auch hier zahlt sich aus, sich in einem der zahlreichen Bars für einen Espresso niederzusetzen und das Flair des Platzes zu genießen. Weil „Il Campo“ hat es in sich. Hier findet jedes Jahr die größte Attraktion der Stadt „Palio di Siena“ statt. Es ist ein Pferderennen, bei dem Stadtviertel (so genannte Contradas) mit je einem Teilnehmer vertreten sind. Da es aber in der Stadt 17 Contradas gibt und nur zehn Pferde am Rennen teilnehmen dürfen (mehr würde wirklich nicht hineinpassen), muss über die Teilnehmer ein Los entscheiden. Das Rennen findet immer am 2. Juli und am 16. August statt und der Stadtteil, der gewonnen hat, darf sich das ganze nächste Jahr mit seinen Flaggen schmücken, die aus den Fenstern hängen. „Palio“ ist eine großartige ganztägige Veranstaltung mit Umzügen in historischen Kostümen und mit einem Wettbewerb der Fahnenträger. Jede Contrada stellt sich mit eigenen Flaggen vor und auch mit einem Flaggenwagen (caroccio), der von Ochsen gezogen wird. Das Rennen selbst besteht aus drei Runden um den Platz und dauert nur ungefähr 90 Sekunden, es ist aber eine mörderische Fahrt auf einem aus Backsteinen gelegten glatten Boden, der nur mit Streu bedeckt ist. Der Platz, wie ich bereits erwähnt habe, ist keine gerade Fläche, also das Rennen geht bergauf und bergab und es mangelt nicht an Stürzen. Dazu sind eigentlich alle Arten, den Gegner zu besiegen, erlaubt, was das Rennen noch gefährlicher macht. Der Sieger ist dann das ganze Jahr der wahre Held der Stadt und vor allem des Stadtviertels, für das er ins Rennen gegangen war. Dieses Viertel hat dann die Ehre, das „Palio“ein prächtig geschmücktes Tuch bis zum nächsten Rennen aufzubewahren.

               Im Grunde genommen hat Siena keine Stadtviertel, sondern Stadtdrittel (Terzi), „Terzo di Citta“ mit dem „Duomo“, „Terzo di Camollia“ im Norden und „Terzo di San Martino“ im Osten der Stadt. „Il Campo“ selbst ist in neun Segmente geteilt, was die berühmteste Epoche der Stadtgeschichte, als der so genannte „Rat der Neun“, die Macht in den Jahren 1287 – 1355 in der Stadt innenhatte, symbolisieren sollte. Weil aber in dieser Zeit die Regierung bereits guelfisch war, mischte sich in die Stadtangelegenheiten Kaiser Karl IV. auf seiner Durchreise nach Rom zur Kaiserkrönung. Er unterstütze in der ungehorsamen Stadt eine Revolte der Adeligen, die sich mit dem Pöbel verbanden, um den „Rat der Neun“ zu stürzen. Das gelang, es hat sich aus den niedrigsten Schichten der Gesellschaft ein „Rat der Zwölf“ konstituiert, es begann die Zeit der Bürgerkriege, Umstürze und Machtkämpfe und die Epoche der Stadtblüte ging damit zu Ende. An die berühmte Periode der „Regierung der Neun“ erinnern die schönsten Gebäude in der Stadt, die gerade in dieser Wohlstandzeit entstanden sind. Neben dem bereits erwähnten „Duomo“ ist das „Palazzo publico“ auf dem niedrigsten Punkt der „Piazza Il Campo“ mit einem 102 Meter hohem Turm „Torre della Mangia“. Im „Palazzo publico“ gibt es heute das Rathaus und das „Museo Civico“ – dieses befindet sich im Obergeschoß in den mit wunderschönen Fresken geschmückten Räumen, der schönste Raum ist die „Sala del Mappamondo“ mit dem Fresko, das den Condottiere Guidarriccia da Fogliano darstellt, der das Heer von Siena seit dem Jahr 1327 anführte und zu zahlreichen Siegen führte.

Unbedingt muss man die Kapelle mit den Fresken aus dem Leben der heiligen Jungfrau Maria besuchen. Siena besitzt – wie jede italienische Stadt – auch eine Pinakothek mit Bilder berühmter Meister. Eigentlich sogar zwei, eine davon „Museo dell´Opera Metropolitana“ befindet sich im Seitenschiff der geplanten Kathedrale, die es nicht gelang fertigzubauen und hier findet man die berühmte „Maesta“ von Duccio di Buonisegna, eigentlich ein Altar, der für den neue nicht vollendete „Duomo“ bestimmt war. Wenn man dann bergab geht, findet man die „Pinacoteca Nazionale“ mit Bilder der Meister aus dem 12. bis 16. Jahrhundert. Wer also die bildnerische Kunst der Gotik und Frührenaissance liebt, kommt hier auf seine Kosten.

               Nach dem Fall des „Rates der Neun“ kam ein allmählicher Untergang von Siena, der in eine Eingliederung der Stadt ins Großherzogtum von Toskana im Jahr 1559 mündete, als sich die Stadt endgültig vor ihrem Rivalen Florenz und vor seiner Herrschaftsfamilie Medici beugen musste. Die Medicis bauten – für alle Fälle – eine eigene Festung „Forte di Santa Barbara“. Diese  befindet sich auf der Gegenseite des „Stadio communale“. Nach den Medici kam 1737 Franz von Lothringen mit Maria Theresia und die Habsburger, die dann im Jahr 1859 nach der Niederlage bei Solferino die Stadt mit der gesamten Toskana an das neu gegründete Königreich Italien abgeben mussten.

               Ein berühmter Bürger von Siena sollte nicht vergessen werden, schon deshalb, weil er eine direkte Beziehung zu österreichischer Geschichte hatte. Nahe Siena wurde Aeneas Silvius Piccolomini geboren, der spätere Papst Pius II. An diese Tatsache erinnert der „Palazzo Piccolo delle Papese“, den er für seine Schwester im Jahr 1460 bauen ließ. Außerdem findet man in der Stadt den „Palazzo Piccolomini“, den sich die Neffen des Papstes Giacomo und Andrea bauen ließen. Dieser geniale Humanist war Sekretär des Kaisers Friedrich III und schrieb die „Historia bohemica“, also tschechische Geschichte. Gerade in Sena wurde dem Kaiser seine zukünftige Gattin, die portugiesische Prinzessin Eleonore vorgestellt. Wer sonst, als Aeneas Silvius durfte sie dem Kaiser vorstellen? Es wurde zwar ursprünglich ein schlesischer Herzog für diese Aufgabe ausgewählt, aber weil er „im Trinken mächtiger als im Worte war“ – Zitat Aeneas Silvius, musste diese Funktion der gebildete Sekretär übernehmen. Es war nicht leicht, der Kaiser war ein hartnäckige Junggeselle und in seinen 37 Jahren immer noch jungfräulich. Die Braut war fünfzehn Jahre alt und sie war angeblich so schön, dass der Kaiser todblass und beinahe bewusstlos wurde und seine Begleitung sich ernste Sorgen um seine Gesundheit machte. Alles ging sich letztendlich gut aus, nach vielen Ausreden und Verschiebungen wurde die Ehe in Neapel endlich vollzogen und aus ihr entstand der Kaiser Maximilian I. – der letzte Ritter, seinem Vater nicht ein bisschen ähnlich. Aeneas Silvius wurde dann zum „heidnischsten aller Päpste“ Pius II.  

PIUS II (Aeneas Sylvius Piccolomini)

Die Orientierung in Siena ist keine einfache Sache. Enge Gassen laufen bergauf und bergab, eine Übersicht, wo man sich gerade befindet, ist schwer zu gewinnen. Es ist aber unbedingt notwendig die „Casa di Santa Caterina“ besuchen. Sie liegt logischerweise in der „Via San Catarina“ – aber finden Sie sie, bitte!

Heilige Katharina von Siena wurde dadurch berühmt, dass sie im Jahr 1377 Papst Gregor XI. zur Rückkehr aus Avignon nach Rom überredete. Nach mehr als siebzig Jahren, in denen der Papst seinen Wohnsitz in Avignon hatte, mehr oder weniger als Geisel und Vollstrecker des Willens des französischen Königs, sollte das Oberhaupt des Christentums wieder nach Rom zurückkehren und die Angelegenheiten des Christentums nach eigenen Vorstellungen leiten. Der französische König war alt und lag im Sterben, sein Sohn war noch ein Kind und dazu auch ein Narr und beide hatten mehr als Genug Probleme mit den Engländern, die sie im hundertjährigen Krieg vor sich hertrieben und die französischen Herrscher konnten sich also um den Priester in Avignon gar nicht kümmern. Gregor stimmte also der Prophezeiung der Mystikerin Katharina zu. Die Entscheidung hatte fatale Folgen. Der Papst starb bald nach der Rückkehr nach Rom und bei der nächsten Wahl kam es zum Schisma, als ein Teil der Kardinäle einen geisterkranken Urban VI. zum Papst wählten. Ein anderer Teil reagierte mit der Wahl von Klemens VII., der nicht um viel besser als sein römischer Gegner war – von seinem Charakter zeugt am besten sein Spitzname „Der Henker von Cesena“, den er sich durch ein Massaker, das seine Soldaten nach Eroberung der Stadt Cesena verbrochen haben, verdient hatte. Urban blieb in Rom und ertränkte seine Kardinäle in Säcken, die er ins Meer werfen ließ, Klemens zog sich nach Avignon zurück und das Malheur war da. Das Problem musste Kaiser Sigismund auf dem Konzil von Konstanz lösen – die Päpste vermehrten sich inzwischen übrigens auf drei Stücke. Dem Ruhm der heiligen Katharina schadete dieses ganze Malheur keinesfalls und sie wurde zu Namensgeberin aller unseren Katharinas. Also gut, nicht aller, es gibt  noch Katharina von Alexandrien, Katharina von Bologna, Katharina von Genua und sogar auch Katharina von Schweden und es gibt noch einige weitere Katharinas, Cataline oder sogar Kateri – das war aber eine kanadische Indianerin. Dem Ruhm der Katharina von Siena kann höchstens die Katharina von Alexandrien das Wasser reichen. Das Geburtshaus von Katharina von Siena ist ein Museum, zu dem drei Jahre nach ihrer Heiligsprechung ein Oratorium mit Fresken aus dem Leben der Heiligen zugebaut wurde Das Geburtshaus selbst ist unauffällig, übrigens Katharina war das 25.!!! Kind des Stofffärbers Benincaso, in dem Häuschen musste es für die Kinder ziemlich eng sein. Allerdings nicht einmal mit der Heiligsprechung war Katharinas Karriere zu Ende. Im Jahr 1939 wurde sie zur Patronin Italiens, im Jahre 1970 zur Lehrerin der Kirche und 1999 sogar zur Patronin Europas ernannt (hinter dieser Tat stand natürlich Johann Paul II., für den solche Taten das größte Hobby waren.)

Die heilige Reliquie der körperlichen Überreste der heiligen Katharina befindet sich in einer herrlichen Kirche San Domenico, die wie eine Burg direkt über den Busbahnhof emporragt.

Die heilige Katharina ist hier auf dem Hauptaltar dargestellt, Siena ehrt seine Heilige. Wir erlebten im heiligen Dominikus einen wundervollen Moment, als hier ein Chor ungarischer Kinder sang. Es war ein spontaner Gesang der Gruppe, die Kirche hat eine so wunderbare Akustik, dass wir durch den Gesang wortwörtlich betäubt stehen geblieben sind, wir standen nach seinem Ende noch lange bewegungslos in der Hoffnung, dass vielleicht noch eine Zugabe kommt.

               Sie kam nicht. Alles hat ein Ende, sogar auch der Besuch einer wunderschönen toskanischen Stadt namens Siena. Obwohl das Verlassen der Stadt gar nicht einfach war. Wir hatten nämlich eine Idee, nach San Gimignano, also in Richtung Florenz, zu fahren. Wahrscheinlich gibt es immer noch alte Animositäten, aber nirgends, wirklich NIERGENDS, war die Ausfahrt in Richtung Florenz gekennzeichnet. Das Benutzen des Wortes „Firenze“ ist offensichtlich in Siena immer noch strengst verboten. Wir fuhren um Siena insgesamt dreimal herum – es ist zwar ein schönes Erlebnis, aber einmal wäre genug gewesen. Dann entschied ich mich einfach in die Richtung zu fahren, wo ich Norden vermutet habe. Es gelang. Nach einer langen Fahrt auf beinahe unbefahrbaren Straßen im Wald und im Feld fand ich eine Richtungstafel mit dem Namen Poggibonsi und ich wusste, dass ich richtig war. Von Poggibonsi nach San Gimignano war es kein Problem mehr. Wir bestellten den legendären „Vernacca di San  Gimignano“ zu Spagetti mit Trüffel im Restaurant „Zur Perücke“ – ich kann es herzlich empfehlen. Beides. Den Wein und das Restaurant.

               Sollten Sie Siena in einem Bus verlassen wollen, wird es einfacher sein. Praktisch alle Buse haben hinter der Windschutzscheibe eine Tafel mit dem Namen „Firenze“, unabhängig davon, wohin sie eigentlich fahren. Wahrscheinlich ist das deshalb so, weil in Florenz der toskanische Hauptbusbahnhof ist und weil die Florentiner die Sienesen noch immer gerne provozieren – fragen Sie also lieber den Busfahrer, um nicht irgendwo zu landen, wohin Sie keinesfalls wollten. Italiener nehmen das mit der Zielbestimmung nicht so ernst. Es ist doch überall so schön!  

Malá úvaha o morálce v politice

Jistý německý sociolog si nedávno položil otázku, jak je to možné, že lidé stále častěji volí do špičkových funkcí lidi, od kterých by si v hospodě slušný člověk odsedl k jinému stolu.

               K Trumpovi, Zemanovi, Kaczynskému, Orbánovi, Bolsonarovi či Erdoganovi (Putina nepočítám, v Rusku se už dávno žádné skutečné volby nekonaly) přibyl další chlapec do party Boris Johnson. Člověk s amorálním životopisem, usvědčený mnohokrát ze lži a s vzhledem, který nezachrání ani čupřina podobná účesu Donalda Trumpa.

               Všichni si povzdychli, z povinnosti mu pogratulovali a život jde dál. Už to tak nějak přestalo vzrušovat, lidi si zvykli. Tak bude holt „tvrdý Brexit“, pár firem se zavře, nějaké zboží nějakou dobu nebude, do Británie se nebude moci jezdit a později možná s vízem, příbuzní, kteří tam pracují, se vrátí domů. Možná se oddělí Skotsko, aby bylo legrace trochu víc, a zažádá si o vstup do EU. A EU, která to ani v náznaku nepovolila Kataláncům, se bude radovat a samozřejmě ráda udělá pro Skoty výjimku, Přece je praktické dostat se ke skotské whisky bez dovozních cel.

               Celé to politické divadlo se stalo tak nějak všeobecně přijatou skutečností. Co by před pár lety vyvolalo pobouření a demonstrace, má dnes za následek jen rezignované pokrčení ramen. A svět se v posledních letech nestal lepším, hoši, o kterých jsem mluvil, ho nejen lepším neudělali, ale neměli to ani v úmyslu. Šlo jim především o péči o vlastní ego a ego se nachází v hlavě společně s rozumem a bojují spolu o místo. Čili čím větší ego, tím méně místa pro zdravý rozum. A přece je lidé volí a to dokonce ve svobodných volbách. Proč?

               Skutečně morálka tak zhrubla, že lži, podvody, krádeže, zpronevěry a podobně nehrají už žádnou roli? (manželská nevěra už dávno neplatí za handicap, spíš hlasy přináší, než ztrácí). Když byl tajně natočeným videem usvědčen předseda rakouské strany svobodných o své naprosté amorálnosti, kdy nabízel za ovládnutí nejvlivnějších rakouských novin státní zakázky neexistující ruské firmě (musela by se založit), sliboval zprivatizování vodních zdrojů a vysvětloval, jak je možné posílat peníze jeho straně, aniž by o tom věděl finanční úřad, získal v bezprostředně následujících volbách nejvíc preferenčních hlasů a měl vtáhnout triumfálně do evropského parlamentu. To bylo už i pro jeho stranické kolegy trošku silná káva a podařilo se jim ho přesvědčit, aby to nedělal. Jakoby měli politici nakonec ještě citlivější kůži než volič sám. I když by to mělo být bezpodmínečně opačně, právě volič by měl kontrolovat a posílat do politického důchodu amorální politiky. Ale volič amorálnost očividně vítá, imponuje mu.

               Jedním důvodem může být vláda peněz, kterou tu máme už od roku 1990. Nic jiného ne peníze není měřítkem úspěchu a lidé obdivují ty, kteří to „dokázali“. Jedno, jak toho dosáhli. Úspěch je dobrou visačkou, dobrou značkou, na kterou se lidi obracejí. Trump (Babiš) dokázal zbohatnout, přivede nás k bohatství taky. Nevnímají, že tito lidé zbohatli právě na jejich úkor. Peníze morálku nemají, lidé se jim podřídili a svou morálku tím ztratili.

               Rozhodující roli ale hrají internet a sociální sítě. Lež se stala legální zbraní, protože na internetu není dohledatelný, kdo ji pustil do světa. Beztrestnost umožňuje lhát nestoudněji, než to bylo možné kdykoliv v minulosti. Zatímco v minulosti musel politik, který chtěl něco změnit, počítat s anonymními dopisy a osobními útoky, ale před novinami a televizí se mohl cítit poměrně bezpečný, pokud skutečně nic neprovedl, dnes je to v podstatě jedno. Zda jste vinný nebo nevinný, na internetu se objeví ty nejfantastičtější výmysly, fake news, které mohou komukoliv zlomit vaz. Bezúhonnost tedy už není podstatná, protože není dokazatelná. Pošpinit je možno každého, takže jsou špinaví všichni. Volič tomu věří, protože tomu věřit chce. Proč jinak by byli ti politici bohatší a slavnější než on sám? Že by on v životě selhal? Kdepak, to jen oni se domohli podvody své pozice a svého bohatství. Jsou tedy v jeho očích všichni stejní a volí ty, kteří mají největší „charisma“, kterým se tedy jejich pověst dá odpustit. Nebo kteří působí tak fascinujícím dojmem, že prostý volič prostě neuvěří, že by se mohli dopustit něčeho špatného – a to i když se dopustili.

               Právě populisté jako první pochopili význam těchto médií a vytvořili si obrovské internetové platformy folowerů a přátel a vytvořili tak k sdělovacím prostředkům alternativní médium. Jejich přátelé na jejich stránkách už věří jen jim – co sdělují oficiální média, je samozřejmě všechno lež, pokud to odporuje názoru prezentovaného jejich miláčkem. Tento názor je pak sdělován dál mezi skupinou upevněných ve víře a tu víru jim nic nevezme. Ani video z Ibizy. Naopak, vidí svého miláčka, svůj vzor ohrožený a ten tak dostane ještě větší podporu, jedno, co provedl. Stejně je to jen všechno intrika proti němu. Určitě mu dali něco do pití, aby mluvil tak, jak by ho jinak ani nenapadlo. Ten názor naznačí on sám a už se šíří na internetu rychlostí tornáda. Chudák! Vstoupit do diskuse je stejná ztráta času, jako snažit se přesvědčit svědky Jehovovy, že v bibli je zakázáno krev pouze jíst, ale ne podávat transfuze, protože ty v čase psaní bible jaksi ještě nebyly. Už jste to zkoušeli?

               Volič, který nevěří ničemu, co se dozvídá, volí tedy ty, kteří dokážou nejvíc slíbit. Jednoduchá řešení, rychlá řešení, na jiná není čas. Demokracie je pomalá, hledá řešení ztěžka, rozhodnutí končí kompromisem, zřídka je někdo skutečně plně spokojený. Kdo nabízí řešení rychlá, tedy i nedemokratická, dojde sluchu u lidí, kterým se nad složitými zákulisními jednáními nechce přemýšlet. Nejvíc dokážou slíbit vždy ti, kteří si nedělají hlavu s plněním svých slibů. Když jedna kolegyně volila v Grazu komunisty, zeptal jsem se jí, jak to mohla udělat a ona odpověděla, že měli nejlepší volební program. Slíbili všechno. Slibovat aniž by si dělal starosti s plněním svých slibů, může ale jen ten, kdo už na další svobodné volby nevěří, tedy nepočítá s tím, že bude muset složit ze svého jednání účty. Buď se v zemi po jeho příchodu k moci volit přestane úplně (Musollini, Hitler) nebo ovládnou sdělovací prostředky a neumožní lidem, aby se po plnění oněch slibů mohli ptát. Propaganda působí, vymývá mozky, nakonec jsou všichni spokojení, volí jak, jim bylo televizí a novinami doporučeno. Opačný názor se netrpí (Putin, Erdogan, Orbán). Je dobré před volbami trošku zvýšit plat a důchody, i kdyby na to nebylo. Lidi se stejně nedozví, odkud ty peníze jsou. Ani to, že by si zasloužili víc a už mnohem dříve.

               Ale je i jiná metoda a ta působí taky skvěle. Prostě orientace na svou kmenovou skupinu voličů. Ostatní lidé jsou populistovi ukradení nebo dokonce jsou jím nenáviděni – o novinářích, kteří se snaží o objektivní žurnalistiku, ani nehovoříc. Jde o to, neztratit vlastní voliče, ne o to, pokoušet se získávat další nebo jiné. Pokud se tedy pak sliby nepodaří splnit, můžou za to nepřátelé, které je třeba ničit. Hlavně je třeba nepřítele odhalit (i kdyby neexistoval), vysvětlit voličům jeho nebezpečnost a slíbit jeho eliminaci. Pokud možno opět co nejjednodušší, tedy srozumitelnou cestou. (Vězení či vražda jsou nejrychlejší cestou k úspěchu) To mobilizuje voličskou základnu a politik populista může počítat s dalším vítězstvím.

               Jako Trump. Ačkoliv jeho obchodní války, na nichž si pěstuje své přerostlé ego (na víc než ego v jeho hlavě už opravdu místo není) uvrhly svět do hospodářské recese a už i uměle rozběhnutá konjunktura v USA slábne, objeví dostatek nepřátel, kteří brání v uskutečnění jeho geniálních plánů, které je třeba eliminovat. Ted je to FED, čili centrální banka plná idiotů, kteří nepochopili jeho genialitu, ale samozřejmě jsou to i ilegální imigranti, kteří kradou poctivým bílým Američanům práci. Na to lidé pořád ještě slyší, stačí pár imigrantů demonstrativně vyhostit, jedná se o zlomky promile, čili to nemá žádný význam praktický ale obrovský propagandistický a vítězná vlna je zase tady.

               Morálka se z politiky vytratila, skupina chlapců, od kterých byste si v hospodě odsedli, se zvětšuje. Ve světě se haraší zbraněmi, odpalují se rakety, zavádějí se cla, ničí se pracovní místa. A lidi jdou za těmito typy jako za krysařem. Z takového snu se procitá většinou až v krvi. Nebo v bídě, jako dnes ve Venezuele. I tam si někdejší diktátor Chávez nedělal hlavu s plněním svých slibů. Jeho kmenoví voliči stojí dál za jeho nástupcem, i když nemají co jíst. Nepochopitelné? Procitnout ze sna se jim prostě nechce. Kdo by si už přiznal, že se mýlil – a to takhle fatálně?

Máte pocit, že se v mých článcích opakuji? Já ho mám taky. Opakování je prý matka moudrosti. Jenže mě pronásleduje myšlenka, že nikdo nezmoudřel. Možná toho nechám.

Assisi

               Tohle město by zřejmě zůstalo bezvýznamným hnízdem na svahu hory Monte Subasio, kdyby se v něm v roce 1181 nenarodil muž, který se měl stát jednou z nejslavnějších postav křesťanských dějin – svatý František. Zajímavé je, že se vůbec vlastně František nejmenoval, pokřtili ho Giovanni, tedy Jan, ovšem protože jeho matka pocházela z Provence a jeho otec byl v době narození dítěte za obchody ve Francii, dostal chlapec přezdívku Francesco, tedy Francouz.

               V Assisi se samozřejmě všechno točí okolo této osoby, zde se narodil, zde bylo jeho hlavní působiště a zde i zemřel a je pochován. Nad jeho hrobem stojí obrovská basilika, ke které položil základní kámen papež Řehoř IX. už v roce 1229, tedy rok po Františkově smrti. Vysvěcena byla v roce 1253. Místo svého hrobu si František vybral sám, zda tím potěšil městské radní, si dovolím zpochybnit, zvolil totiž místo někdejšího popraviště v dolním cípu města. Údajně to mělo být proto, že se cítil být tak nehodný, že si přál být pochován na místě, kde umírali zločinci, stejně jako zemřel Kristus. S tímto fenoménem alegorie ke Kristovu životu se budeme ve vyprávění o Františkově životě setkávat ještě víckrát. Každopádně se kopec, na němž šibenice stála, jmenoval „Colle d´Inferno“, tedy „Pekelný kopec“. Na místě takového jména přece jen nemohli světce nechat odpočívat, takže vršek přejmenovali na „Rajský kopec“ „Colle del Paradiso“. A bylo vymalováno.

Skutečnost je ovšem taková, že Františkova basilika stojí na úžasném místě s nádhernými výhledy na samém dolním kraji města, ke kterému je třeba projít celým Assisi po cestě  „Via del Seminario“ a následně po „Via San Fracesco“ a tím pádem splňuje skutečně všechny předpoklady poutního kostela. František založil svůj kult sám, zda úmyslně či neúmyslně nevím, ale mám pocit, že se v PR velmi době vyznal. Kdyby to neuměl, zřejmě by neměl takový úspěch.

               Basilika svatého Františka je obrovský komplex s nádvořím, kde musíte projít bezpečnostní kontrolou stejně jako na letištích či u římských bazilik, vojáci tu prověřují detektorem kovu, zda u sebe nemáte bombu či zbraň. Kostel sám se skládá ze dvou poschodí. Dolní patro je románská bazilika ze třináctého století, vyzdobená freskami, i když se do ní vstupuje renesančním předsálím z roku 1487. Má poněkud nízký strop a působí, zejména při množství lidí, kteří tu přecházejí, modlí se či zpívají, skoro klaustrofobním dojmem.

Po stranách je množství kaplí, všechny vyzdobeny freskami. Vpravo je zobrazeno Kristovo utrpení, vlevo pak výjevy ze života svatého Františka. Freska v apsidě od Cesare Semeiho zobrazuje poslední soud a je výrazně mladší – autor ji namaloval v sedmnáctém století. V kryptě, do které se sestupuje po schodech na pravé straně kostela, je hrob svatého Františka. Zcela jednoduchý kamenný sarkofág, z něhož je v oltáři vidět jen malá část. Když Františkovy ostatky v roce 1818 exhumovali, přeložili ho nejdříve do velmi honosného hrobu, který by si nezadal s monumentálním náhrobkem svatého Dominika v Bologni. To vzbudilo ale nevůli především u Františkánů samotných, kteří věděli, že tento hrob neodpovídá představám samotného zemřelého, v roce 1932 byly tedy jeho ostatky přeloženy do jednoduchého hrobu, v němž se nacházejí dodnes. Jsou zde lavice, kde se člověk může posadit, meditovat či se modlit při pohledu na jednoduchý kamenný sarkofág, v žádném případě ale ne fotografovat či dokonce filmovat.

               Z dolního kostela se vyjde po schodech do jakéhosi mezipatra, kde je křížová chodba kláštera  s chrámovou pokladnicí „Tesoro“.  Tady jsou vystaveny předměty, které patřily svatému. Jeho plášť, pantofle, ale i roh, který dostal František od egyptského sultána Al Kamila. V roce 1219 se totiž František vydal na křížovou výpravu do Egypta (s dvanácti spolubratry – připomíná vám to dvanáct apoštolů? – toto číslo průvodců používal František až příliš často, než aby se mohlo jednat o náhodu.) a viděl na vlastní oči dobytí města Damietta, které skončilo hrozným masakrem – bylo pobito 6000 obyvatel města. František se rozhodl zprostředkovat mír mezi křižáky a sultánem a vydal se k sultánovi osobně. Měl štěstí, že sultánem byl Al Kamil, osvícený panovník, zvědavý na cizí podněty, jedno, odkud přicházely. S Františkem strávil několik dní v učené diskusi. Na křesťanskou víru, jak si František přál, sice nepřestoupil, očividně si ale moudrého mnicha oblíbil, protože ho na rozloučenou obdaroval oním rohem, který je dnes k vidění v „Tesoro“ v Assisi. František měl vůbec v životě víckrát štěstí.

               Už v roce 1202, kdy se Assisi, které patřilo tradičně ke ghibellinské, tedy císařské straně, dostalo do konfliktu s guelfskou Perugií a v bitvě u Collestrady prohrálo. František bitvu přežil a upadl do zajetí, z něhož ho vykoupil otec až v roce 1204.

               Podruhé měl štěstí, když se vydal v roce 1209 do Říma, aby si nechal potvrdit svou novou řeholi, kterou založil o několik let dříve. Šel tam  – opět s dvanácti společníky-  aby se obhájil z obvinění z kacířství. A to k papeži Inocencovi III. který byl v potírání kacířství neúprosný – jeho křížové výpravy proti Albigenským vedly k masakrům v jižní Francii a i jinak se tento papež viděl jako ochránce čistoty víry. Jenže jedno, jak byl Inocenc v dogmatech neústupný, poznal potenciál, který František nabízel. Církev v boji o světovládu se světskou mocí, tedy s císaři, který Inocenc vedl, potřebovala znovu získat prostý lid, který se od bohatých prelátů odvracel. Inocenc měl údajně v noci před přijetím Františka sen, kdy se mu zjevil František, který podpíral padající kostel a uchránil ho před pádem. (pro kostel i církev má italština stejné slovo – „Chieza“, alegorie člověka, který má zachránit otřesenou důvěru v církev uchránit ji před zkázou, se tady nabízela.) Tento legendární sen – dost možné že si ho Inocenc vymyslel, aby zdůvodnil své následné rozhodnutí, je zobrazen na stěně dolního kostela hned za první kaplí vlevo – je to kaple svatého Martina. Inocenc tedy na překvapení všech Františka nezatratil a nedal upálit jako kacíře, ale upadl do extáze a jeho řeholi uznal a slíbil jí plnou podporu. Kdyby byl na papežském trůně méně chytrý vládce, kdo ví, jak by to dopadlo… Stejně jako v Egyptě…

               Fresky v dolním chrámu stojí skoro za samostatný článek, nejkontroverznější je Madona oslavující svatého Františka. Panna Marie s Ježíškem v náručí ukazuje prstem na Františka, zatímco evangelista Jan stojí vedle ní zcela opomenut. Aby tato freska v kostele mohla zůstat, musel rozhodnout samotný papež. A Františkům osobní přítel Řehoř IX. v roce 1234 rozhodl, že freska není kacířská, protože Jan evangelium jen napsal, ale František ho žil. A papeži, jak víme, se nemýlí.

               Horní patro basiliky tvoří úžasná gotická stavba, svými vysokými oblouky trochu připomíná Sainte Chapelle v Paříži, je ovšem mnohem větší.

Barevná okna pocházejí z třináctého století a podíleli se na nich angličtí a němečtí mistři – tak rychle se kult svatého rozšířil po celém tehdejším známém světě, Architektura je prostá a dává vyniknout malbám, které zdobí stěny. Zde nepracoval nikdo menší než sám mistr největší – Giotto di Bondone a jeho žáci. 28 fresek zdobí zde stěny horního kostela, ve smyslu hodinových ručiček popisují život svatého Františka, nejslavnější je jeho kázání ptákům. Tyto obrazy byly ve své době pravou revolucí v umění. Místo pozlacených byzantských ikon tu náhle byly obrazy z normálního života s tvářemi lidí, jaké člověk potkával denně na ulici. Renesance klepala na dveře. Mezi okny jsou pak obrazy se starého(vpravo)a nového(vlevo) zákona. Nanebevstoupení Krista a seslání Ducha svatého zdobí stěnu fasády. V Apsidě je pak mramorový stolec. V celém horním kostele se nesmí fotografovat ani filmovat, když jsem přece jen na chvíli neodolal, manželka se mě zřekla a na několik minut jsme kromě našich dvou dětí spolu neměli nic společného. Ale odolejte při takové kráse!

               Před chrámem je socha svatého Františka na koni, je to okamžik, kdy ještě byl vojákem, ale pochopil, že tudy cesta nevede a rozhodl se svůj život radikálně změnit. Jak se to stalo, k tomu se ještě dostaneme.

               Centrem Assisi je „Piazza del Comune“, někdejší Římské fórum, která je lemována středověkými domy a barokními paláci. Když Assisi navštívil Goethe, zaujala ho jedna jediná stavba a to chrám „Santa Maria sopra Minerva“, který stojí právě na tomto náměstí. (Svatý František nezajímal tohoto německého osvícence ani v nejmenším).

Jedná se totiž o římský chrám bohyně Minervy, který Italové zase jednou nezbořili, ale překvalifikovali ho na křesťanský chrám, přičemž původní portikus i se svými šesti korintskými sloupy zůstal zachován a uvedl obdivovatele antiky Goetha do transu. Část starého římského fóra je vykopaná a vykopávky se nacházejí ve sklepech budov na začátku „Via portica“ a dají se navštívit. Po cestě k bazilice se vyplatí navštívit (se stejnou vstupenkou) bývalý biskupský palác, kde je pinakotéka – zajímavější, než samotné zde vystavené obrazy, jsou fresky na stěnách, které pocházejí od Giottových žáků.

               Dobře, uznávám, že výšlap k pevnosti „Rocca Maggiore“ na nejvyšším místě města v pravé poledne, nebyl úplně nejlepší nápad. Ovšem nemuselo mi to být od mé ženy připomínáno tak často, tedy každých deset kroků. Jednak je to do kopce, jednak po nějaké době opustíte městskou zástavbu, která poskytuje stín, a pochodujete k monumentální pevnosti v pražícím slunci otevřenou krajinou. Doporučuji tedy návštěvu hned ráno, pokud v městě nebydlíte, ale sem přijedete (s parkovišti není problém, je jich dost), pak návštěvou pevnosti raději začněte. Mimochodem právě při výstupu z parkoviště do města jsme zažili osobně první zázrak ve městě, které je zázraků plné. Na cestě, která očividně neměla žádný příjezd (z jedné strany zazděná městská brána, z druhé strmé schody ), stála vzorně zaparkovaná celá řada aut. Jak se tam dostala, jsme ani po delší analýze nepochopili. Ale Assisi už je prostě takové, zde není třeba chápat, je třeba věřit.

Pevnost „Rocca“ dal postavit arcibiskup Christian z Mohuče, když v roce 1174 dobyl Assisi ve službách císaře Friedricha Barbarossy.

Jenže po něm přišel Konrád z Ursulingen, vyjmenovaný císařem hrabětem z Assisi a vévodou ze Spoleta. Že s ním nebylo všechno v pořádku, svědčí jeho přezdívka „mesca in cervello“ čili „komár v hlavě“. V roce 1198 se musel svých titulů vzdát a obyvatelé Assisi v nadšení z jeho odchodu pevnost zničili. Tuto událost už zažil sedmnáctiletý František. Legenda praví, že v této pevnosti prožil první dva roky svého života budoucí císař Friedrich II., právě pod kuratelou bláznivého hraběte Konráda. Někteří historici jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že se císař v Assisi narodil, protože ve zprávě německého mnicha, který o narození císaře podává svědectví, je místo jeho narození jmenováno ASSIS. Jedná se zřejmě o „překlep“ a zdeformování jména AESIS, tedy Jesi, kde se císař opravdu narodil. Nicméně legenda se takovými vysvětleními nedá ohrozit a vypráví dále, že Friedrich byl pokřtěn v assiském dómu svatého Rufina a samozřejmě se neubrání srovnání, že se měli ve „stejný den v roce“ a na stejném místě narodit jak světec (František) tak Antikrist (Friedrich).

               Zničenou pevnost dali do dnešní monumentální podoby vystavět ve čtrnáctém století Kardinál Gil Alvárez de Albornoz a  perugijský condottiere Biordo Michelloti – v té době už bylo Assisi guelfské a pod papežskou kontrolou. Sliboval jsem si z vrcholu věže úchvatný výhled na město, ale měl jsem být zklamán. Na střešní terasu věže se vyjít nedá a okno v nejvyšším poschodí bylo zamřížováno tak hustou mříží, že z něho nebylo vidět vůbec nic. Ovšem výhledy, které nabízí procházka po dobře zachovaných hradbách pevnosti na město i na druhé straně na Apeniny jsou dostatečně krásné, čili návštěva pevnosti se vyplatí, kdo má víc síly může navštívit i druhou věž pevnosti „Rocca minore“, já jsem k tomu už mou ženu motivovat nedokázal.

               V centru města stojí městský dóm, jak už jsme si v Itálii zvykli, sice centrální, ale ne nejdůležitější kostel ve městě. „Duomo San Rufino“ je gotická monumentální stavba zasvěcená místnímu mučedníkovi z římských časů Rufinovi z Assisi, údajně prvnímu místnímu biskupovi.

Jeho socha v barokním provedení je uvnitř kostela, mnohem zajímavější je ale křtitelnice, ve které byli podle legendy křtěni svatý František, svatá Klára, ale i císař Friedrich II. A v chrámu se nachází i „Kříž svatého Damiána“, kterým celá historie svatého Františka začala. V roce 1205 se modlil v malém rozpadajícím se kostelíku Svatého Damiána, když k němu tento kříž promluvil a řekl „Františku, obnov můj zchátralý dům.“ František to vzal doslova. Prodal látky svého otce a prostředky vynaložil na opravu kostela. Čímž se logicky dostal s otcem do konfliktu, který skončil tím, že mladý Francesco opustil rodinu a otce se zřekl.

               Celu, do které ho prý rozzuřený otec dal zavřít, je možné navštívit v kostele „Chieza Nuova“, který dal postavit španělský král Filip III. na místě Františkova rodného domu. Barokní kostel do charakteru města tak úplně nezapadá, ale zřejmě tehdy nebyli urbanisté a i kdyby byli, nikdo by se neodvážil mocnému španělskému panovníkovi něco namítat.

Před kostelem je sousoší Františkových rodičů, tedy takových, jak si je představoval sochař, jejich historická podoba se – na rozdíl od Františka samotného – nedochovala. Odkud známe Františkovu podobu? Při tvorbě fresek v dolní basilice svatého Františka byli radou nápomocni dva Františkovi synovci, kteří strýce osobně znali. V oné kobce je socha modlícího se Františka, a aby nedošlo k omylu, je nad ní i nápis „Carcer Ubi Franciscus Inclusus Fuita Patre“. Zda to tak opravdu bylo, můžeme jen hádat, ale legendy jsou důležitější než historické skutečnosti.

               Důležitejším kostelem než „Chieza Nuova“ a dokonce i dóm, tedy druhým nejvýznamnějším chrámem ve městě, je kostel svaté Kláry. Klára z Assisi (vlastním jménem Chiara dei Scifi) byla věrnou průvodkyní svatého Františka a zakladatelka ženské odnože jeho řádu (v Čechách založila slávu tohoto řádu svatá Anežka, sestra krále Václava I., abatyše kláštera řádu Klarisek v Praze).  Klára, aby se vyhnula sňatku, který pro ni organizovali rodiče, bohatí měšťané z Assisi, utekla ve věku osmnácti let k Františkovi, který tehdy se svými společníky žil v kostelíku Portiuncula pod městem. František si vyslechl její nářky i přání věčného panenství, ostříhal jí vlastnoručně vlasy, nechal ji obléct do řádového roucha, předal jí závoj jako znak cudnosti a přijal ji do společenství. Rodiče nevěsty ovšem nehodlali tak lehce kapitulovat. Přišli pro ni osobně s hordou dalšího příbuzenstva a hodlali ji odnést do rodného domu, který se nacházel na prominentním místě v přímém sousedství dómu svatého  Rufina. Jenže Klára kladla pasivní odpor. Lehla si na zem a její tělo ztěžklo natolik, že ani dvanáct silných mužů nebylo schopno ji zvednout a odnést. Nakonec se tedy rodiče museli s novým životním posláním své dcery smířit. Klára se usadila mezi loukami a olivovými sady v kostelíku San Damiano – ano v tom, který kdysi nechal František opravit, a na svém útěku z bohatství do chudoby našla řadu dalších následovnic – v roce 1216 potvrdil papež Inocenc založení jejího řádu. Tělo svaté Kláry je pochováno v kryptě kostela, který dostal po ní jméno, ten je ve městě a je to impozantní románská stavba podepřená bočními masivními oblouky.

Ke klášteru „San Damiano“, kde působila, je možné sejít pod hradby města, tady je na rozdíl od chrámu, který dostal její jméno, klid a jen málo návštěvníků.

               San Damiano je prvním místem mimo hradby města, které je s touto svatou dvojicí svázáno. Dalším jsou Eremo delle Carceri, asi 4 kilometry od města v soutěsce na hoře Monte Subasio. Tady jsou jeskyně, kam se František se svými společníky uchyloval, když měl lidí plné zuby – a to bylo poměrně často. Dnes je tu klášter kouzelně zabudovaný do svahu, jeskyně je možné navštívit a kousek dál jsou sochy Františka a jeho společníků. Spící František tu leží na zádech a usmívá se. Nemá očividně nic proti tomu, že si k němu lehají turistky, které se se spícím světcem chtějí nechat vyfotografovat. František měl pro lidské slabosti vždycky pochopení.

               Šest kilometrů od Assisi je pak další velmi důležité místo Františkánské legendy – Basilika „Santa Maria degli Angeli“, místo Františkovy smrti, místo kde měl jeho nově založený řád své centrum – jeho oblíbená kaple Portiuncula. Poté, co se u něho v roce 1224 objevila stigmata, tedy rány Kristovy na rukou, nohou a v levém boku, František onemocněl, oslepl a po mnoha brutálních a amatérských léčebných zákrocích nakonec v hrozných bolestech v roce 1226 ve věku pouhých 45 let zemřel. Askeze možná tedy ze zdravotního hlediska přece jen není úplně nejzdravější způsob života. Samozřejmě, že dnes je zde poutní místo a v šestnáctém století zde vznikla obrovská bazilika, poškozená později zemětřesením a obnovená v roce 1928 v neobarokním stylu. Vedle sakristie je zahrádka, v níž, podle legendy, růže při pokání světce ztratily své trny. Tato basilika stejně jako chrám svatého Františka ve městě mají statut „Basilica maior“

               Jsou to jediné dvě „Basiliky maior“ které se nacházejí mimo Řím – a i tam jsou jen čtyři. Svatý František vykonal velké dílo, pro svět ale i pro své rodné město. Ale nejenom to. Uměl své dílo i dobře prodat, ne nadarmo byl synem kupce. Jenže kupovat a prodávat látky mu bylo prostě příliš málo.

               Ovšem dovolte mi malou poznámku na závěr. Že se Lenin jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili a velká říjnová revoluce byla v listopadu, jsem vždycky dokázal nějak strávit. Ale že se svatý František jmenoval Jan, to už skutečně otřásá samými základy mé důvěry v tento svět.

Gargano II – auf den Spuren Friedrichs II.

               Ich beschloss also Gargano zu verlassen und die herumliegenden Städte zu besuchen, da die eine Schlüsselrolle in meinem neuen Roman spielen sollten. Die erste sollte Foggia sein. Bis wir Forresta Umbra hinter uns gelassen haben (ohne meine Frau, die im Hotel blieb). bekam mein Sohn eine grünliche Hautfarbe und hörte auf zu sprechen. (Offensichtlich erbte er von meiner Frau ein Paar Gene inklusiv ihrer Kinetose). Dann war der Weg nach Foggia aber schnurgerade. Ich gebe zu, dass Foggia kein echter touristischer Magnet ist. Obwohl hier im dreizehnten Jahrhundert der schönste Palast des damaligen Europas stand, bei dem die westliche Baukunst mit orientalischer Pracht und orientalischem Luxus kombiniert worden ist Die Reste des kaiserlichen Palastes fielen aber einem Erdbeben irgendwann im neunzehnten Jahrhundert zum Opfer. Damals ging auch das Herz Kaisers Friedrich verloren, das er hier bestatten ließ (sein Grab ist im Dom in sizilianischem Palermo). Was das Erdbeben nicht schaffte, vollendeten Bomben des zweiten Weltkrieges. Die Stadt, ein wichtiger Stützpunkt der deutschen Luftwaffe, wurde dem Boden gleich gemacht. Von dem Palast blieb ein Brunnen – ein Bogen mit dem Reichsadler und das Wasser, das mitten aus den Säulen fließt.

Der Platz, auf dem der Brunnen steht, heißt nach dem Erbauer des Palastes „Piazza Federico secondo“. In der Stadt gibt es ein Museum, das diese berühmteste Periode der Stadtgeschichte neugierigen Touristen nahebringt, es gibt hier auch einen legendären „Augustaler“ aus dem Jahr 1231 – das war die erste goldene Münze, die in der Westeuropa geprägt wurde. Der Kaiser schätze richtig, dass der Warenumsatz beträchtlich steigen würde und führte eine wertvollere Währung in Gold ein.

Der Duomo, der ein  Paradebeispiel des romanischen Stils sein sollte, wurde gerade restauriert, also konnten wir ihn nicht besuchen und konnten also auch nicht die hier aufbewahrte byzantinische Ikone sehen. Nach einer Legende fanden sie Hirten in einem See, über den drei Flammen brannten (diese Flammen hat die Stadt in ihrem Wappen) Das Municipio, also das Rathaus, ist ein großes Gebäude in klassizistischem Stil, es erinnerte an eine umgebaute alte Festung, vielleicht war es das einmal sogar.

               Wir verließen Foggia in Richtung Lucera. Diese Stadt war deshalb so nah an Foggia, weil der Kaiser hierher die widerspenstigen Araber aus Sizilien umsiedelte. In Lucera wurden sie brav und der Kaiser bildete aus ihnen seine Leibgarde. Friedrich erlaubte ihnen freien Religionsausübung –  und das nur 290 Kilometer von Rom entfernt!, womit er den ohnehin schon wütenden Papst noch mehr ärgerte. Die Araber wurden ihm auf Leben und Tod ergeben und dann gleich auch seinem Sohn Manfred. Aber nach der Schlacht bei Benevent kam der Untergang. Anjous nahmen die Stadt ein, weil sie keine Mauer haben durfte (so viel vertraut der Kaiser seinen Arabern doch nicht) und gaben den Einheimischen die Wahl zwischen Taufe und Tod. Eine absolute Mehrheit hat den Tod gewählt. Karl von Anjou ließ die Stadt neu aufbauen, im Zentrum ragt eine gotische Kathedrale aus Backsteinen empor, ein Symbol des Triumphes der französischen Waffen.

Die Kathedrale steht auf dem Platz, wo die große Moschee stand. Die Kathedrale war natürlich geschlossen. Ein Tourist wurde in Lucera noch nie gesichtet, zumindest leitete ich diesen Schluss von den Reaktionen der Einheimischen ab. Diese hielten uns an und fragten, was wir in der Stadt wollten und warum wir hergekommen sind. Die Restaurants waren alle zu, vor dem Hungertod rettete uns ein Bistro auf der „Piazza del Duomo“. Der Kellner sagte, er könnte Englisch, sein Wortschatz bestand aber lediglich aus den Worten „Mozarela, Tomato und Beer“. Das hat gereicht. Das Brot mussten wir ihm zeigen, übrigens, das Wort „Pane“ konnte ich schon damals. Hinter Lucera gibt es die Ruine einer Festung aus der Zeit der Anjou. Friedrich II ließ gerade hier eine Festung bauen, die uneinnehmbar war – angeblich hatte sie einen unterirdischen Eingang, den man bei Bedarf überfluten konnte. Es wäre die letze Zuflucht des Kaisers, sollte er seinen ewigen Kampf gegen Papst und seine Diener verlieren. Anjou ließ die Festung vergrößern und umbauen, aus dem Bau des Kaisers blieb also nicht viel übrig. Heute handelt sich um eine monumentale Ruine auf einem felsigen Hügel 14 Kilometer von Lucera entfernt. Es handelt sich um eine fünfeckige Festung mit über ein Kilometer langen Mauern mit vierundzwanzig Türmen.

Wenn man aber naiv denkt, dass der Weg zu „Castello“ irgendwie gekennzeichnet wäre, dann liegt man falsch. Mit Touristen wird hier einfach nicht gerechnet. Bei Lucera findet man auch die Reste eines römischen Amphitheaters aus den Zeiten, als die Stadt noch Luceria geheißen hatte. Sie hörte im Frühmittealter auf zu existieren und wurde nur noch von der arabischen Kommune im dreizehnten Jahrhundert wiedergegründet.

               Der nächste Halt war „Castel del Monte“. Es ist ein Symbol des nördlichen Apuliens und ein Symbol der Herrschaft des Kaisers Friedrichs II. Nicht umsonst schaffte es dieser Bau auf die italienische 1-Cent Münze. Friedrich ließ diese Burg mitten in der offenen Landschaft bauen, bis heute weiß keiner warum. Es gab hier keinen Stall und Archelogen suchten auch vergeblich nach einer Küche. Die Burg war also unbewohnbar. Das Gebäude in der Form eines Achteckes auf einem waldlosen Hügel erinnert viel zu deutlich an eine Königskrone auf einem kahlem Schädel, um die symbolische Bedeutung nicht zu verstehen. Im Inneren spielten die Architekten mit der Perfektion der Formen auch um den Preis des Funktionalitätsverlustes. Das Gebäude hat zwei Stockwerke gebaut überwiegend aus dem schönen, mit den Korallen durchwachsenden roten Konglomerat von Gargano, genannt Brecca. An den Treppen findet man Köpfe aus Stein mit einem furchtbaren angstauslösenden  Greinen. Die Statuen brachten meinen Sohn auf die Idee, dass es sich hier um ein Gefängnis handeln könnte. Möglicherweise gerade hier wollte der Kaiser den ungehorsamen Papst Innozenz IV. einsperren, wenn er ihn aus Lyon nach Italien gebracht hätte. Der Plan schlug fehl. Die Festung diente aber trotzdem als ein Gefängnis. Anjou ließ hier Kinder des Königs Manfred, also die Enkelkinder des Kaisers, einkerkern. Der letzte der Söhne Manfreds Heinrich – also der letzte Staufer, starb hier im Jahr 1318 nach einer 52 Jahre langer Haft.  

               Der letzte Stopp auf unserer Reise war nicht geplant. Aber etwas zog mich einfach auf den Berg in die Stadt mit dem zauberhaften Namen „Monte San Angelo“. Ich sollte es nicht bereuen, auch wenn man dafür einen Höhenunterschied von 800 Meter überwinden musste.

               Der Engel, nach dem die Stadt den Namen trägt, ist Erzengel Michael, der hier angeblich mehrmals erschien, im vierten und fünften Jahrhundert, das letzte Mal allerdings in der Silvesternacht des Jahres 999. In dieser Nacht betete hier Kaiser Otto III., um eine Verschiebung des Weltunterganges. Wie wir wissen, für das Jahr 1000 nach Christi Geburt wurde mit Sicherheit mit dem jüngsten Gericht gerechnet ( dass es dazu nicht gekommen ist, erschütterte beträchtlich das Vertrauen in die katholischen Kirche) Es war angeblich der Verdienst des frommen Kaisers. Er betete für seine Untertanen so intensiv, dass ihm Erzengel Michael erschien und ihm mitteilte, dass der Weltuntergang vertagt wird. Offensichtlich auf unbestimmte Zeit. Wie ich bereits in meinem Artikel über Pavia geschrieben habe, erfreute sich Erzengel Michael als Anführer des Himmelheeres einer großen Verehrung der germanischen Stämme. Sein Kult zieht sich durch das ganze Europa von „Le-Mont San Michael“ in der Normandie über Pavia bis zum „Monte San Angelo“. Hier endet die Reihe seiner Kirchen und Pilgerorte. Hier ließen sich langobardische Könige bestatten, die hierher aus dem weiten Pavia überführt werden mussten. Der Platz war einfach ein Kult und behielt ein Flair bis heute. 

               Der Eingang ist in der Kirche, die Karl von Anjou über die Höhle bauen ließ, davon stammt also ihr gotischer Baustil. Auf einer engen Treppe steigt man in die Tiefe des Felsmassivs ab, bis zu einem massiven byzantinischen Tor. Nachdem „Monte San Angelo“ von Sarazenen im Jahr 869 zerstört wurde, ließ diese heilige Stätte Kaiser Ludwig II. im Jahr 871 wieder aufbauen. Das Tor stammt aus dieser Zeit. Gleich hinter ihm ist ein kleiner Raum, der den Namen des heiligen Franciscus von Assisi trägt. Franciscus war ein bescheidener Mensch, „PR“ beherrschte er aber hervorragend. Als er „Monte San Angelo“ besuchte, betete er nicht vor dem Altar wie alle anderen Pilger, sondern um die Ecke in einem Vorraum gleich hinter dem Tor aus Bronze. Angeblich weil er sich nicht würdig fühlte, vor den Erzengel zu treten. So bildete er eine eigene Kapelle und eine zweite Pilgerstätte. Wenn man sich durchsetzen will, muss es einfach kennen. Der Altar unter der tief hängenden Felsendecke ist aus Marmor und auf ihm steht die Statue des Erzengels Michael und ein Kreuz, das Kaiser Friedrich II. der Kirche gestiftet hat. Er brachte es aus Jerusalem. Friedrich wurde infolge der Hochzeit mit Isabella von Jerusalem (sie war seine zweite Frau) zum König von Jerusalem und im fünften Kreuzzug (in dem nicht gekämpft, umso intensiver aber verhandelt wurde) gelang es ihm, Jerusalem zu gewinnen und das Kreuz aus der Domkirche von Jerusalem wurde hierher gebracht – zu einer Pilgerstätte in seinem zweiten – eigentlich seinem ersten Königreich – Sizilien. Dem Menschen stockt ein bisschen der Atem, diese Kirche ist nichts für klaustrophobe Menschen. Im Untergrund der Kirche befinden sich die Gräber der langobardischen Könige, wir kamen nicht hin, ich weiß nicht, ob man sie überhaupt besuchen kann.

               Die zweite Dominante der Stadt ist das Kastell auf der Bergspitze. Eine riesige Festung ist von der Stadt durch einen Graben getrennt, gerade hier lebte die schöne Bianca Lancia mit ihren Kindern, die sie dem Kaiser gebar, dem zukünftigen König Manfred und der byzantinischen Kaiserin Konstanz. Vom Turm der Festung gibt es einen unglaublich schönen Blick auf das ganze Land bis zum Meer, das fast einen Kilometer tiefer liegt.

               Als wir nach Vieste zurückfuhren, belohnte uns Gargano mit einem wunderschönen Regenbogen über dem Meer. Es bedankte sich bei uns für den Besuch und für unsere Geduld mit seinen Serpentinen. Wir danken auch. Gargano ist ein schönes und vielfältiges Erlebnis. Für die Liebhaber von Baden, Geschichte, Natur oder für die Pilger. Nur Menschen mit Kinetose sollten es wahrscheinlich meiden.              

50 let od přistání na Měsíci

Byla to tehdy velmi emocionální záležitost. Jak na úrovni osobní, tak i mezinárodní. Začněme mou osobní – právě ten den jsem slavil své první kulaté, tedy desáté narozeniny. Tedy měl jsem narozeniny vlastně den nato, ale u nás bývalo zvykem gratulovat už v předvečer narozeninového dne. A tak jsme čekali nad dortem, abychom ho rozkrojili právě v okamžiku, až první člověk dosedne na povrch našeho věčného satelitu – Měsíce.

               Ale i na mezinárodní úrovni šlo o velmi emocionální záležitost. A jde ještě stále. Právě v těchto dnech je v každém větším americkém městě výstava k přistání na měsíci a o ničem jiném se skoro ani nemluví. V rakouské televizi jdou programy k tomuto výročí prakticky denně, nevím, jak je to Česku, ale neodpustil bych si, kdybych k této hysterii nepřidal svou trošku do mlýna tímto článkem.

               Američané bojovali tehdy v padesátých a šedesátých letech minulého století s Rusy o prvenství ve vesmíru v době, kdy se o komerčním využití vesmíru nedalo ještě ani snít. Byla to věc prestiže, důkazu ekonomické a vědecké převahy v době studené války – a Rusové překvapivě stále vedli. (Mimochodem i člověk, který poprvé vypočítal rovnici vztahu mezi konstrukčními parametry rakety a maximální rychlostí, která tato může dosáhnout a tím stanovil základní předpoklady dosáhnutí oběžné dráhy Země, byl Rus – Konstantin Ciolkovski publikoval tyto výpočty už v roce 1902!)

               4. října 1957 vyrazili Sověti celému světu dech, když dostali na oběžnou dráhu první satelit, jménem Sputnik I. a zahájili tak epochu dobývání vesmíru. Ještě než se Američané z toho šoku dokázali vzpamatovat, už o měsíc později 3. listopadu 1957 vynesl Sputnik II. na oběžnou dráhu prvního živého tvora – fenku Lajku. Sice ji Sověti nedokázali dopravit zpět na Zem a chudák psík zahynul ve vesmíru na přehřátí, ale byl to nesporně další úspěch sovětské kosmonautiky.

               13. září 1959 trefili Sověti Měsíc poprvé sondou Luník II., která se roztříštila o měsíční povrch, Luník III. ale už v říjnu stejného roku dodal první fotografie odvrácené strany Měsíce, tedy obrazy, které byly hvězdářům až do té chvíle nedostupné.

               V srpnu 1960 dokázali Sověti po osmnácti obězích okolo Země dostat dva psy Strelku a Belku bezpečně zpět na Zem a 12. dubna 1961 obletěl Jurij Gagarin v první pilotované vesmírné lodi Zemi za 108 minut a vrátil se bezpečně na zemský povrch. Rusové pokračovali ve svých úspěších – do vesmíru odletěla první žena Valentina Těreškovová, v roce 1964 následoval let první trojmístné vesmírné lodi a o rok později absolvoval Alexej Leonov první procházku ve volném vesmíru.

               Ve všech směrech klopýtali Američané za Sověty v odstupu, který ranil pýchu jejich národa. Snad proto vyhlásil J.F.Kennedy v roce 1961 ambiciózní program, že to budou Američané, kteří ještě do konce desetiletí vyšlou člověka na Měsíc. Aspoň v tom chtěli být Američané první a byli pro to obětovat obrovské prostředky finanční i lidské. Pak ale přišly pro ruský kosmický program tragické události, které ho zbrzdily či spíše zastavily. 14 ledna 1966 zemřel ve věku 59 let geniální vedoucí inženýr kosmického programu Sergej Pavlovič Koroljov.

Jeho smrt je stále tak trochu záhadná, mělo jít o nevinnou operaci hemeroidů, údajně by objeven nádor střeva a na následky jeho odstranění zemřel. Samozřejmě vznikly hned spiklenecké teorie, podle kterých měla mít v jeho smrti prsty CIA. Pravdou ale bude, že Koroljov měl po šestiletém věznění v GULAGu v letech 1938 – 1944, kdy vícekrát bezmála zemřel, (v jeho životopise bylo toto období kompletně zamlčeno) podlomené zdraví, Sověti si tedy vlastně zadělali na malér sami. Paradoxem je, že úspěch programu země, která sázela na kolektivismus, závisel na jediném člověku. V Americe, zemi známé svým individualismem, se pracovalo kolektivně. V době největší expanze pracovalo pro NASA 400 000 lidí!!!

               V roce 1967 explodovala při startu nosná rakety Sajuz a přitom se í podařilo vyhodit do vzduchu celé startovací zařízení na Bajkonuru, které muselo být budováno znovu. Cíl sovětského kosmického programu nechat přistát člověka na Měsíci v den 50 výročí Velké řijnové revoluce, tedy 7. listopadu 1967, byl tím definitivně zmařen.

               Američané se soustředili na měsíční program.  Po několika letech vesmírných lodí Mercury, věnovali veškeré úsilí programu Gemini – programu letu na Měsíc.

               Nezačalo to dobře. Trojčlenná posádka Apolla I.  Roger Chaffee, Ed White a Guss Grissom (proč Američané zvolili jméno boha Slunce pro vesmírné lodi, které měly dosáhnout Měsíc, jsem nedokázal zjistit) zemřela při požáru ještě na zemském povrchu 27. ledna 1967. V kapsli lodi přeskočila jiskra, která vedla v kyslíkové atmosféře lodi k požáru, v němž neměli tři astronauti žádnou šanci na přežití. (Američané používali ve svých kosmických lodích na rozdíl od Rusů kyslíkovou atmosféru, aby byly jejich lodě lehčí).

               Program Apollo tato tragická nehoda zbrzdila, ale nezastavila. Mezitím létaly k Měsíci sondy světské i americké – Luník, Ranger, Surveyor či Lunar Orbiter, fotografovali povrch Měsíce a hledali vhodnou plochu na přistání. Američané vyvinuli Raketu Saturn IB, která měla mít kapacitu na vynesení člověka na měsíční oběžnou dráhu. A skutečně 9. listopadu 1967 odstartoval poprvé Saturn s Apollem IV. V říjnu 1968 testovali kosmonauti Schirra, Eisele a Cunningham poprvé přestavěnou kosmickou loď Apollo VII. která měla dokázat přinést k Měsíci přistávací modul. Na vánoce 1968 se Apollo VIII. dostalo na oběžnou dráhu Měsíce a  jako vánoční pozdrav přečetli kosmonauti v přímém přenosu 24. prosince z odvrácené strany Měsíce první věty ze starého Zákona, z knihy Genesis a vrátili se 27. prosince bezpečně zpět na Zem. Je s podivem, s jakým klidem Američané pracovali. Jako by si byli jistí, že Rusové nemají co nabídnout. Ti právě řešili krizi svého komunistického impéria v Evropě, po invazi do Československa měli skoro rok problémy na mezinárodní scéně, takže kosmický program poněkud upadl do pozadí. Očividně ale neměli Rusové technologii, která by jim v dohledné době přistání na Měsíci umožňovala. Chyběl Koroljov, nebyla za něj rovnocenná náhrada. Koroljov si nevychoval nástupce, možná v tom byl i úmysl, nechtěl za případný neúspěch znova skončit v Gulagu. Bez něj jako by Sověti kapitulovali a soustředili se na budování orbitálních stanic, které pak měly létat na oběžné dráze Země a umožnit zde pobyt kosmonautů i po celé měsíce. Na takové stanici mohl strávit v roce 1978 7 dní i jediný český kosmonaut Vladimír Remek. Poněkud záhadné úmrtí prvního sovětského kosmonauta Jurije Gagarina 27. března 1968 dalo vzniknout spikleneckým teoriím, že se Rusové pokusili Američany přece jen trumfnout a poslali Gagarina k Měsíci, aniž by předtím provedli příslušné pokusné lety. Skutečnost, že Rusové vždy informovali až po úspěšném kosmickém letu, zatímco Američané avizovali své pokusy vždy dlouho dopředu, poskytla samozřejmě takovým teoriím živnou půdu.

               Američané vyslali v březnu 1969 na oběžnou dráhu Země Apollo IX. To už mělo s sebou i přistávací měsíční modul a tento modul se 3. března 1969 oddělil od mateřské lodě, vzdálil se od ní na 180 kilometrů a zase se s ní spojil. Generální zkouškou na přistání na Měsíci byl pak let Apolla X.  Kosmonauti Stafford, Young und Cernan měli stejný manévr provést na oběžné dráze Měsíce. Stafford a Cernan přestoupili do lunárního modulu, oddělili se od mateřské lodi, přiblížili se k měsíčnímu povrchu na 14 kilometrů a pak se vrátili k mateřské lodi, kterou mezitím řídil John Young a bezpečně se s ní zase spojili. Teď už zbýval jen poslední krok. Do konce desetiletí zbývaly měsíce a konec desetiletí stanovil J.F.Kennedy v roku 1961 jako lhůtu, v které mají Američané na Měsíci přistát. Protože sama osobnost zavražděného charismatického prezidenta Kennedyho budí dodnes v USA ale nejen tam emoce, bylo zřejmé, že se Američané budou snažit splnit jeho plán za každou cenu. Když se podíváme na horečnou činnost USA, které dokázaly vyslat tři pilotované lety během čtyř měsíců, je zřejmé, s jakou intenzitou na projektu pracovali a že nezáleželo na finančních nákladech. Kosmické středisko v Houstonu se stalo v tomto roce doslova pupkem světa. Celého světa! Možná to bylo tím, že se nový normalizační režim v Československu rozhodl poprvé tvrdě zasáhnout proti opozici až u příležitosti prvního roku okupace 21. srpna 1969, možná proto jsme mohli i my v komunistickém Československu sledovat v přímém přenosu let Apolla XI, které mělo za úkol dávný sen lidstva uskutečnit a člověka na povrchu Měsíce vysadit. Dokonce přímo v novinářském centru byl československý tým pod vedením Karla Pacnera (ten o misi Apollo  napsal knihu „A velký skok pro lidstvo“ – vyšla v roce 1971)  a mohl komentovat, ovšem politické tlaky se už projevily a přítomný Jiří Dienstbier nesměl promluvit živě do mikrofonu. Kdyby byli Američané přistávali na Měsíci o rok později, dozvěděli bychom se zřejmě jenom na páté straně Rudého práva, že Američané „údajně“ vyslali posádku na povrch Měsíce. Jen jako perličku si dovolím podotknout, že celý tehdejší počítačový systém kosmického střediska v Houstonu měl menší pamětní kapacitu, než má dnes jeden Smartphon. Ale i tak z dnešního pohledu primitivní prostředky stačily na to, aby měl celý projekt úspěch.

ARCHIV – 30.04.1969, USA, Miami: HANDOUT – Die Besatzung von «Apollo 11», die Astronauten Neil Armstrong (l-r), Michael Collins und Edwin Aldrin. (Zu dpa “Armstrong, Aldrin, Collins: Drei Männer und der Mond”) Foto: Nasa/epa/dpa – ACHTUNG: Nur zur redaktionellen Verwendung und nur mit vollständiger Nennung des vorstehenden Credits +++ dpa-Bildfunk +++

               Už 10. ledna 1969 (tedy ještě před lety Apolla IX a X) představili Američané posádku Apolla XI. Velitelem posádky se stal Neil Armstrong, který se tak měl stát po Gagarinovi druhým nejslavnějším člověkem vesmírného programu. Dalšími příslušníky posádky se stali Edwin Aldrin a Michael Collins. Všichni tři už ve vesmíru byli, Armstrong s lodí Gemini 8, Collinks s Gemini 10 a Aldrin s Gemini 12. Mateřská loď Apollo dostala volací jméno „Columbia“, lunární modul pak jméno „Eagle“, ostatně i jako emblém projektu posloužil orel bělohlavý s olivovou ratolestí těsně nad měsíčním povrchem. Ten symbol měl zdůraznit mírový charakter mise v čase, kdy se Sovětský svaz potýkal s následky ozbrojené intervence v Československu a byl podezříván, že i vesmír chce využívat především k vojenským účelům.

               16. července vystartovala raketa Saturn V. z Kennedyho kosmického centra na mysu Canaveral.

K nebi se vzneslo 2940 tun materiálu a paliva. Oběžnou dráhu země dosáhla raketa po odvržení prvních dvou stupňů. Třetí stupeň byl na oběžné dráze zaktivován na dalších 6 minut a navedl Apollo na dráhu k Měsíci. Poté byl i on odvržen. 19 července dosáhlo Apollo XI. po brzdném manévru na jeho odvrácené straně oběžnou dráhu Měsíce. Aldrin a hodinu po něm i Armstrong přestoupili do lunárního modulu a oddělili se od mateřské lodi.

Přistávací manévr musel Armstrong provádět pomocí ručního řízení, protože na místě určeném původně pro přistání, byly přece jen příliš velké kameny a konečně 20 července 1969 v 20:17 světového času – tedy v 19:17 středoevropského času přistál Eagle na měsíčním povrchu. Pamatuji si, jak se v rozhodující chvíli ztratil signál, a my seděli s připraveným nožem nad mým narozeninovým dortem, aniž bychom věděli, zda bylo přistání úspěšné a zda můžeme zakrojit. Pak se ale ozval Armstrongův hlas „Houstone, Eagle přistál.“ A my jsme slavili velký úspěch lidstva, které se poprvé oddělilo od matičky Země a dokázalo se dostat na jiný vesmírný objekt – na ten nejbližší. Byli jsme jen jedni z 600 milionů lidí, kteří přistání v přímém přenosu sledovali.

               Armstrongův výstup z přistávacího modulu musel počkat až na 2:56 hodin v noci, kdy byl v Americe nejlepší vysílací čas – v USA bylo ještě 20. července. Pak zazněla jeho slova: „Je to malý krok pro člověka – ale velký skok pro lidstvo.“  Když ten text Armstrong dostal poprvé do ruky, měl prý prohlásit: „Kdo napsal takovou blbost?“ Ale disciplinovaně tu větu řekl a ta vstoupila do dějin.

               Armstrong s Aldrinem strávili na měsíčním povrchu celkem 21 hodin a 36 minut. Pak opět odstartovali a čtyři hodiny později se spojili s mateřskou lodí, kterou okolo Měsíce pilotoval Michael Collins. Pak byl měsíční modul odvržen a Apollo se vydalo na cestu domů. Přistávací modul dopadl do Tichého oceánu 24. Července, astronauti byli vyloveni vojenskou lodí Hornet a museli strávit následujících 17 dní v karanténě, než se mohli představit veřejnosti. Pikantní je, že prezident Nixon měl už natočený i proslov pro případ, že by astronauti na Měsíci zemřeli a mluvil v něm o symbolickém věnci, který pokládá na jejich fiktivní hrob. Jak vidět, nebyli si američtí vědi a uiž vůbec ne politici, jistá úspěchem měsíční mise.

ARCHIV – 20.07.1969, USA, Mond: HANDOUT – Apollo 11-Astronaut Edwin “Buzz” Aldrin steht neben der US-Flagge auf dem Mond. (Zu dpa Themenpaket 50 Jahre Mondlandung – zum 25. Mai) Foto: Nasa/EPA/pa – ACHTUNG: Nur zur redaktionellen Verwendung und nur mit vollständiger Nennung des vorstehenden Credits +++ dpa-Bildfunk +++ |

               Amerika teď ale slavila úspěch, který měl demonstrovat její hospodářskou a technologickou dominanci. A skutečně, právě v sedmdesátých letech začal Sovětský Svaz technologicky za USA zaostávat. Náklady investované do zbrojení pohlcovaly stále více sovětského HDP a brzdily hospodářský vývoj ve všech ostatních oblastech. V roce 1981 vyhlásil nový americký prezident Ronald Reagan další kolo závodu o vesmír programem tzv. „hvězdných válek“ čili obranných vesmírných systémů na odchytávání balistických raket a Sovětský Svaz se svými satelity se začal hroutit. V roce 1989 pak definitivně přiznal svou porážku a rozpadl se.

                Svým způsobem byl tedy památný den 20. července 1969 předzvěstí změn poměru na mocenské světové šachovnici. Byl to den velmi emocionální, jako celý kosmický program. Ten byl ostatně po letech Apoll 12,14,15,16 a 17 (Apollo 13 na Měsíci nepřistálo a po vážné poruše kosmické lodi se jen zázrakem podařilo dostat jeho posádku zpět na Zemi) zastaven. Emoce se uklidnily, Měsíc nenabídl nic, co by další lety hospodářsky zdůvodnilo, zvítězil rozum, který se bránil střílet další miliardy dolarů do vesmíru. Poslední lidé (Eugene A Cernan a Harisson Schmitt) stáli na měsíčním povrchu (dokonce po něm jezdili v speciálním vozítku, na němž urazili přes 30 kilometrů) 12. prosince 1972. Měsíc přestal lákat. V současnosti sní lidé o Marsu. Pokud by se tam pravdu dostali, byl by to další velký krok pro lidstvo. Otázka je, zda k němu dojde a zda se ho dnešní generace dožije. O emoce by opět nebyla nouze. Svět se ale stal v posledních padesáti letech mnohem racionálnější. A zatím chybí souboj dvou velmocí jako tehdy v letech šedesátých. Svět už není bipolární ale multipolární. Hodně se toho v posledních padesáti letech změnilo. Ne vždy k lepšímu.

Perugia

               Město Perugia se vypíná na kopci, Na vysokém kopci. Když ho uprostřed Umbrijské roviny Etruskové zakládali, chtěli tím zřejmě odradit každého nevítaného návštěvníka. Což by se jim v našem případě skoro podařilo. Od hotelu „Wine and Jazz“ vedla cesta do města do hodně strmého svahu, napřed mezi domy, pak jsme museli projít městskými hradbami a pak dále strmě stoupající ulicí mezi tratoriemi, osteriemi a bary, které sváděly ke kapitulaci. Nepodlehli jsme, Minuli jsme „Torre degli Sciri“, poslední dochovanou věž, typickou pro všechna italská města a jejich středověké šlechtické paláce, a dostali se až na samotný vrchol kopce, kde se nachází městské centrum a odměna byla velká.  Včetně úžasných výhledů na onu už vzpomenutou umbrijskou rovinu – což možná byl ten pravý důvod, proč Etruskové svou Perusii postavili právě tady.

               Hotel „Wine und Jazz“ jsme volili nejen kvůli jemu mnohoslibnému názvu, ale i proto, že byl autem velmi snadno dosažitelný a disponoval velkým hotelovým parkovištěm. Trošku nás překvapilo množství turistů s batohy a holemi do hor. Ti, jak jsem nakonec zjistil, se nechystali na výstup na hlavní perugijské náměstí 4. listopadu, tedy „Piazza IV.Novembre“ ale do národního parku Monte Sibillini, kde se tyčí jedna z nejvyšších hor Appenin Monte Vettore se svými 2478 metry nad mořem. Výstup do městského centra byl přece jen o něco málo méně náročný a zvládli jsme ho bez horolezecké výstroje. Monte Vettore je možné vidět i z vyhlídkové terasy v centru města, dominantnější je ale bližší kopec Monte Subasio, na jehož svahu je možné vidět krásné bílé město, v němž jsme odhalili legendární Assisi. (Z Assisi naopak Perugia až tak dobře viditelná není).

               V Perugii je všechno tak nějak předimenzované. Nejen ten kopec, na kterém stojí, ale jakoby místní stavitelé, uchváceni polohou, nedokázali postavit normálně velký barák. Všechno je tam prostě obrovské, tedy s výjimkou městského metra, které si opravdu zaslouží svůj název „Minimetro“. Ale o tom až později.

               Hlavní perugijské náměstí, zejména za večerního umělého osvětlení, patří údajně k deseti nejkrásnějším místům Itálie. Neodolali jsme a vylezli tam ještě jednou večer a bylo to opravdu úžasné. Náměstí dominuje obrovská městská radnice – „Cassa dei Priori“ na jedné a velkolepý „Duomo San Lorenzo“ na druhé straně, mezi nimi se nachází symbol města „Fontana Maggiore“.

Je to úžasné dílo pravého začátku renesance. Jejím tvůrcem nebyl totiž nikdo jiný, než Nicolo Pisano, považovaný za prvního renesančního sochaře a architekta. Byl členem „Scuola nuova Siciliana“, který po převzetí moci Anjouovci na italském jihu odešel na sever, aby tu šířil myšlenky rodící se nové doby. V jeho díle na fontáně pak pokračoval jeho syn Giovanni, vytvořili zde reliéfy a plastiky symbolizující zvěrokruh, zemědělské práce, sedm svobodných umění, ale i biblické postavy Adama a Evy, Samsona a Dalily, Davida a Goliáše a nemohl chybět ani Romulus a Remus s římskou vlčicí.

               Město mělo totiž pohnutou historii už v římských dobách. Po porážce Římanů od Hanibala u Trasimenského jezera v roce 217 se překvapivě postavilo na jejich stranu a bylo odměněno statutem municipia.  Jenže v občanské válce mezi Markem Antoniem a Oktaviánem, se postavilo pro změnu na stranu nesprávnou a bylo Oktaviánem zcela zničeno. Ovšem nový vládce, už jako císař Augustus, dal město obnovit, takže poté neslo jméno „Perusia Augusta“ a toto jméno najdete nad římskou branou do města – samozřejmě stejně jako všechno ostatní beznadějně předimenzovanou. Tato brána „Arco Etrusco“ byla jedním z mála, co ze starého města Oktaviánovo řádění přečkalo, císař dal aspoň nad tuto bránu vyrýt nové jméno města.

Hned u této brány je velkolepý palác Gallenga-Stuart. Tady se nachází universita specializovaná na výuku italštiny pro cizince. Každý rok sem přijíždí víc než 8000 studentů, aby se zdokonalovali v italštině a poznávali italskou kulturu. Prý mají poznávat i italské hospodářství, ovšem k takovému studiu bych byl dost skeptický. Tímto způsobem přivábit do města tisíce cizinců byl geniální nápad a vyšel. Minimální doba studia jsou čtyři týdny a kurzy jsou ukončeny státní zkouškou odměněnou příslušným diplomem. Takže, pokud máte opravdu chuť zdokonalit se v italštině, Perugia je k tomu opravdu naprosto ideální místo.

Ale zpět na hlavní náměstí.  Raději se z něho předčasně nevzdalovat, návrat znamená opět fyzicky poměrně náročný úkol. Když tedy z večerně osvětlené „Fontana Maggio“ večer proudí voda, má to v sobě cosi magického a je to opravdu krásné divadlo.

Okolo radnice pak vede „Corso Vanucci“, hlavní městská třída, kterou dojdete až na „Giardini Carducci“, k parku na terase, která byla kdysi nejvyšším místem mohutné „Rocca paolina“, pevnosti, kterou tu dal postavit papež Pavel III. poté, co město dobyl a nechal za tím účelem strhnout domy nejbohatších měšťanů. Samozřejmě měli své domy zde, na místě s nejhezčím výhledem na krajinu, ten výhled z terasy nejen na město u nohou ale i na celou Umbrii je uchvacující ještě i dnes.

Na straně radnice směrem k fontáně je takzvaná „Scala“, tedy schody. Je to obvyklé místo, kde se setkávají lidé. Mladí, staří, příbuzní či přátelé. Nemusí se hledat mezi obrovskými budovami, perugijští se setkávají prostě „na schodech“. Ty schody vedou k zasedacímu sálu „Sala dei Notari“, shromaždiště městské šlechty s nádherně vymalovaným dřevěným stropem, na románských obloucích jsou zde výjevy z Ezopových bajek a biblické výjevy. Nad schodištěm ze zdi radnice trčí kovové skulptury lva a perugijského erbovního zvířete, okřídleného gryfa. Toho budete ve městě potkávat všude, perugijští jsou, jako všichni Italové, lokální patrioti.

Z druhé strany jsou v radnici dvě nádherné místnosti, opět shromaždiště nejdůležitějších městských cechů. Prvním je „Collegio della Mercanzia“, tedy sál kupců se stěnami a stropem pokrytými nádhernými dřevěnými řezbami. Druhým hned vedle je „Collegio del Cambio“, tedy shromaždiště směnárníků, čili bankéřů. Ta je ještě krásnější, očividně už tehdy na tom byli bankéři lépe než kupci, není to jen vynález pana Klause seniora. Sál je vymalován freskami mistra Perugina, jednoho z nejslavnějších malířů renesance a současníka Leonarda da Vinciho, který se zde zvěčnil i svým vlastním portrétem. Na stropě jsou znaky zvěrokruhu a obrazy slavných Římanů, součástí komplexu je i Kaple svatého Jana Křtitele, opět pokrytá freskami ze stejného období, tedy z renesance patnáctého století. Zobrazení samotné popravy proroka mě ovšem poněkud zarazilo. Svatý Jan totiž bez hlavy, která je už na talíři připravena pro krvežíznivou Salome, stále ještě klečí a modlí se.

To poněkud odporuje mým medicínským znalostem, ale budiž. Ta návštěva zde se vyplatí. Jakož i návštěva umbrijské galerie o jedny dveře dál, stále ještě v oné neskutečně velké radnici. Na dvou poschodích je zde pinakotéka s obrazy mistrů z dvanáctého až šestnáctého století, mimo jiné i dílo Fra. Angelica.

Druhou dominantou náměstí je dóm svatého Lorenza. Před bočním vchodem směrem k náměstí stojí socha papeže Julia III. Ať jsem pátral, jak jsem pátral, nepodařilo se mi zjistit, jaký vztah měl tento papež k Perugii. V městě se ani nenarodil (byl Říman) ani nezemřel, v historii nezanechal žádnou výraznější stopu a věnoval se spíš radovánkám (navzdory své dně) než vládě. Jediným důvodem snad mohlo být jen vlezdoprdelnictví perugijských občanů. Perugia totiž byla až do roku 1539 samostatnou komunou, až tomto roce ji papež Pavel III., Juliův předchůdce, v takzvané „Solné válce“ přinutil ke kapitulaci a přijetí římské nadvlády. A tak perugijští postavili před svým dómem sochu jeho následníka zřejmě jako znak své loajality. Snad prý tento papež vrátil Perugii její samosprávu, kterou jí vzal jeho předchůdce.

V  – jak jinak než obrovském – dómu svatého Lorence, to s papeži je už konkrétnější. Především je zde velká socha papeže Lva XIII. (1878 – 1903), který byl před svým zvolením 20. února 1878 perugijským arcibiskupem.

Byl sem v podstatě „odsunut“ svým předchůdcem Piem IX., s jehož konzervativní politikou nesouhlasil příliš hlasitě. Tento papež si svou sochu zřejmě opravdu zasloužil, vedl katolickou církev ve velmi těžkých časech, v době po obsazení Říma italskými vojsky v roce 1870 a jeho začlenění do Itálie. Papež tedy neměl žádné své území (Lateránské dohody, kterými byl papeži vyčleněn Vatikán jako nezávislé území, byly podepsány až v roce 1929). Papež jakož i katolická církev byly pod silným tlakem a papež se dokonce svěřil rakouskému císaři Františku Josefovi, že by rád opustil Itálii a vládl církvi z Vídně. Přesto se mu nakonec podařilo všechny krize zvládnout a autoritu církve znovu upevnit. Kromě toho byli ve svatém Lorenzovi pochováni tři další papeži, kteří v Perugii zemřeli v 13. století. Dva zde i zůstali, byli to Urban IV. (1261 – 1264) a Martin IV. (1281 – 1285).  Třetí z nich byl pro církev příliš důležitý, než aby ho nechala odpočívat v „bevýznamné“ Perugii, kde zemřel a byl v roce 1216 pochován. Proto přenesli jeho ostatky v roce 1890 do Říma. Byl to Inocenc III.(1198 – 1216) jeden z největších papežů vrcholného středověku, který se sám nazýval „Imperator verus“ a zorganizoval čtvrtý lateránský koncil v roce 1215, na kterém vznesl papežské nároky na světovládu. Byl to on, kdo lavíroval v konfliktu mezi Štaufy a Welfy a jmenoval císařem nejprve Otu IV. z rodu Welfů, poté Friedricha II. z Hohenštaufen, jehož byl poručníkem. Neslavně proslul i vyhlášením křížové výpravy proti Albigenským v roce 1208 a největší katastrofou v době jeho vlády byla čtvrtá křížová výprava v letech 1202 – 1204, která skončila dobytím Konstantinopole křižáky a zničením byzantské říše, které měla vlastně pomoci proti náporu Turků. Čili byl to vlastně on, kdo, i když neúmyslně, katastrofálně oslabil západní svět. Ať už zničením Byzance nebo zahájením zápasu o moc nad světem mezi císařstvím a papežstvím a tím oslabením centrální světské moci. Největší atrakcí perugijské katedrály je ale „Zásnubní prsten panny Marie“. O jeho pravosti můžeme samozřejmě právem pochybovat, nicméně v dómu je uchováván v trezoru, uzavřeném sedmi klíči, který je v kapli „Sant´Anello“ uchováván ve výšce osmi metrů za pozlacenou mříží, uzavřenou dalšími čtyřmi klíči. V roce 1473 se ho perugijští zmocnili v městečku Chiusi v Toskánsku a od té doby ho ochraňují jako nejsvětější relikvii. Věřícím je ukazován jen dvakrát do roka, a sice 29. července a předposlední lednový víkend, při svátku svatby panny Marie s Josefem a kdy se zde světí svatební prsteny na daný rok.

Po „Corso Vanucci“, kde se dá posedět v početných barech, dojdete k oné už vzpomenuté vyhlídkové terase v „Giardini Carducci“, až odtud člověk vidí, na jakém „hrbu“ vlastně Perugia stojí a jak nepravidelný tvar tento kopec má. Výběžky opevnění se dají identifikovat podle kostelů stojících na okrajích města, jako svatý Petr, svatý Dominik nebo na opačné straně svatý František. A potom je to zase z kopce dolů, až jsme se dostali do čtvrti, kde se z města vycházelo branou svatého Antonína. Na cestě okolo hradeb se zde naskytl úžasný výhled, především na monumentální kostel svatého Františka al Prato, opět umístěného v jednom z výběžků kopce.

Sestup k němu nebyl snadný, ale vyplatí se. Procházíte totiž universitní čtvrtí, právě před svatým Františkem, který je dnes jen monumentální ruinou se na trávníku zdržují studenti, tady se beseduje, hraje na kytaře i zpívá. Vedle kostela svatého Františka je dochované oratorium svatého Bernardina ze Sieny. Bernardin byl františkánský mnich, skvělý řečník, v roce 1425 měl jedno ze svých nejslavnějších kázání právě v perugijském dómě. Perugijští mu postavili vedle kostela svatého Františka oratorium, které je považováno za skutečný klenot vrcholné renesance, kde na stěnách můžete vidět kamenné reliéfy s výjevy ze života světce.

Samozřejmě je toho v Perugii ještě mnohem víc. Je zde archeologické muzeum v klášteře vedle obrovského kostela svatého Dominika, (největšího kostela v Perugii, a to už je co říct, konkurence je velká). V tomto kostele je také pochován jeden papež, a sice Benedikt XI. který zde zemřel údajně po požití otrávených fíků v roce 1325. Dále je tu klášter svaté Juliány či antické sloupy z mramoru a žuly v kostele svatého Petra, stará universita na Piazza Mateotti, kostel svatého Augustína, či kaple svatého Severa, kde měl Rafael vytvořit svou úplně první fresku během svého pobytu v Perugii v letech 1505 – 1508 a další a další.

Ovšem Perugii jste nenavštívili, pokud jste se nesvezli v místním metru – tedy „minimetru“.

Nápad je to skvělý, převzatý očividně z horských masívů, kde se jezdí lanovkou. Protože je Perugia taky na kopci, rozhodli se architekti spojit staré město na kopci s novým městem pod ním právě takovou kabinkovou lanovkou. Do jedné kabinky se vejde něco přes deset lidí, ale jezdí jedna za druhou, takže kapacita je dostatečná. Čekat jsme nemuseli. Jen bylo trošku obtížné objevit Terminál metra „Pincetto“. Jde se k němu z „Piazza Mateotti“ jakýmsi tunelem, označení nebylo valné. Přímo nad branou „Porta Santa Margherita“ jsme si ještě užili krásných výhledů, dali si aperol v maličkém hezkém baru a pak už nasedli do kabinky. I když byla údolní stanice od našeho hotelu poměrně daleko, přesto jsme nelitovali. Něco tak milého v jiném městě velikosti Perugie (163 000 obyvatel)hned tak nezažijete.

Gargano

Wissen Sie, wo es ist? Ich hätte das nicht gewusst, hätte sich meine Frau nicht entschieden, den Urlaub im Jahr 2011 gerad dort zu verbringen. Ich wollte nach Apulien, da ich gerade für meinen neuen Roman über Friedrich II. recherchierte und sie wollte baden. Eine Kombination der Unterkunft am Meer und des Kennenlernens der Umgebung schien uns beiden optimal. War es aber nicht. Also sicher nicht  für meine Frau, die an einer Kinetose leidet. Damit kommen wir endlich zur Antwort auf die Frage, was Gargano eigentlich ist. Es ist ein Gebirge. Zwar nicht besonders hoch, aber doch ein Gebirge, durch das man sich zu den Ortschaften am Meer durch unzählige Serpentinen durchkämpfen muss. Infolge dieser Tatsache blieb meine liebe Gattin an der Küste von Apulien eingesperrt. Ich glaube, es ist ihr dabei nicht wirklich schlecht gegangen, abgesehen von der Reise hin und dann wieder zurück. 

               Gargano ist der Sporn des italienischen Stiefels. Viel Natur, ein Wald mit einem mysteriösen Namen „Forresta umbra“, Seen in der Nähe des Meeres und einige kleinen Städtchen, die sich Badeorte nennen dürfen – Vieste, Peschici und Monte San Angelo, und natürlich auch das Dorf „ San Giovanni Rotondo“ (Entschuldigung, es ist eine Stadt, es leben hier doch 27 000 Einwohner), wo in den Jahren 1947 – 1968 bis zu seinem Tod der populärste aller zeitgenössischen italienischen Heiligen, Padre Pio, tätig war.

Er hat hier „Casa sollievo della sofferenza“ also „Das Haus der Leidensminderung“ gegründet. Es war sein Projekt, das Haus wurde im Jahr 1956 eröffnet und Padre Pio führte es bis zu seinem Tod.  Also eine Unterbrechung der unendlichen Serpentinen im „Forresta umbra“ gerade in diesem Ort ist sicherlich nicht uninteressant. Heute steht hier ein großes Krankenhaus, natürlich mit einer Verbindung zu einer modernen Kirche „Santa Maria delle Grazie“.

Padre Pio wurde im Jahr 1998 selig und drei Jahre später heilig gesprochen – von wem sonst als von Johannes Paulus II.?  Zur Heiligsprechung sind Wunder unentbehrlich, in diesem Fall konnte es aber Johann Paul sogar aus eigener Erfahrung tun. Im Jahr 1947 traf der damals siebenundzwanzigjährige junge polnische Priester Karol Wojtyla Padre Pio, der bereits damals den Ruf eines Heiligen hatte (ähnlich wie beim heiligen Franziskus erschienen auf seinem Körper Stigmata, also Wunden Christi). Padre Pio sagte Wojtyla eine große Karriere voraus und auch, dass er einmal Papst würde.               Wojtyla war ein Waisenkind, seine nächsten Freunde, die ihm seine Familie ersetzten, war ein Ehepaar Wanda und Andrei. Wojtyla erfuhr, dass Wanda, Mutter vier kleiner Mädchen, schwer krank wurde. Sie hatte einen Tumor. Es war notwendig, ihn operativ zu entfernen, die Ärzte konnten aber auch dann nicht garantieren, dass Wanda durch die Operation gerettet werden konnte. Wojtyla schrieb einen Brief an Padre Pio und bat ihn um Gebete für die Genesung Wandas. Der Tumor verschwand auch ohne Operation. An dieser Heiligsprechung hatte also Johann Paul persönliches Interesse.

               Die Region von Gargano erlebte seine Blütezeit in der Zeit der Regierung Kaisers Friedrich II. Dieser verlegte die Hauptstadt seines Reiches – des Sizilianischen Königreiches, in die Stadt Foggia und von dort aus regierte er auch das ganze Römische Reich. Gargano bot sich an  als Ort der Erholung, der Jagd und als Ort, wo seine Geliebten leben konnten, vor allen die Frau, die er über alles liebte, die schöne und erhabene Bianca Lancia. Für sie ließ er Burgen in Vieste und in Monte San Angelo bauen. Er hatte mit ihr drei Kinder, zwei Töchter und einen Sohn Manfred, den späteren sizilianischen König. Nach ihm heißt eine Stadt in der unmittelbaren Nähe von Gargano, heute ein Industriehafen Manfredonia – zum Gegenteil von allen bereits genannten Orten zahlt sich nicht aus, diese Stadt zu besuchen.

               Der Kaiser hat seine Geliebte an ihrem Sterbebett geheiratet, weil er aber gerade im kirchlichen Bann war genau wie auch der Priester, der die Hochzeitzeremonie zelebriert hat, erkannte der Papst diese Hochzeit nie an und Biancas Kinder waren offiziell Bastarde. Für Manfred sollte diese Tatsache fatale Folgen haben. Der Papst erkannte nie seine Ansprüche auf die sizilianische Krone an, er hetzte Karl von Anjou auf ihn und dieser hat Manfred in der Schlacht bei Benevento besiegt. Manfred verlor in der Schlacht nicht nur seine Krone sondern auch sein Leben. Das Grab von Bianca Lancia wurde angeblich in Tarent, wo sie starb, entdeckt, die Gräber weiterer zweier Gattinnen des Kaisers, zufällig beide Isabell (von Jerusalem und von England) befinden sich im Dom in der Stadt Andria. Andria ist ein Nest mit 100 000 Einwohnern mit einem unglaublichen Gewirr schmaler Gassen, ich glaubte von dort niemals herauskommen zu können. Wer aber genug Mut und Interesse seine Verehrung den Kaiserinnen persönlich zu bringen, soll das unbedingt versuchen. Ich habe diese Absicht aufgegeben. 

               Gargano ist aber vor allem Natur. Sie lädt zu Wanderungen im tiefen Wald „Forresta umbra“ oder zu Ausflügen an die Küste mit zauberhaften Buchten, Höhlen, alles geschmückt mit typischem roten Konglomerat, das als Baumaterial für den kaiserlichen Palast in Foggia sowie auch für die mysteriöse Burg „Castel del Monte“, genutzt worden ist.

Ich und mein Sohn entschlossen uns, die Schönheiten der Küste Garganos kennen zu lernen und meldeten uns für einen Bootsausflug an. Natürlich findet man in der ganzen Region niemanden, der Englisch sprechen würde, geschweige Deutsch, umso mehr sind aber die Einheimischen kommunikativ. Vor allem der Busfahrer Francesco, der uns zum Boot gefahren hat. Ein kleiner schlanker Mann von Gewicht irgendwo knapp unterhalb von fünfzig Kilo und ununterbrochen sprechend. Er stopfte in seinen Bus mit neuen Sitzplätzen locker 16 Personen, dreizehn Polen, mich mit meinem Sohn und eine Italienerin, wobei er die polnischen Kinder zum Erstaunen ihrer Eltern in den Gepäckraum steckte – ein Widerstand war allerdings absolut zwecklos

Mit Francesco zu diskutieren war einfach nicht möglich. Die Tatsache, dass es nur Italienisch sprach, spielte dabei aber nur eine untergeordnete Rolle. Francesco schaltete einfach nicht auf Empfang. Übrigens, bei der Rückreise fragten ihn zwei weitere Polen, ob sie mitfahren dürften. Für Francesco war das kein Problem, also fuhren wir zurück zum Hotel im Bus zu achtzehn. Es war eng aber gemütlich. Francesco fragte ein kleines polnisches Mädchen, das allen Vorschriften zuwider auf dem Vordersitz neben dem Fahrer am Schoss ihrer Mutter saß, ob sie schwimmen konnte. Als sie seine Frage mit einem „nein“ beantwortete, ohne sie zu verstehen, folgte ein längerer Vortrag von Francesco über die Risiken, die damit verbunden sind, wenn sich jemand, der nicht schwimmen kann, einen Bootausflug kauft. In diesem Moment hielt es die einzige Italienerin im Bus nicht mehr aus und sagte zu unserem lieben Busfahrer: „Francesco, non capiscono, sono tutti stranieri.“ („Francesco, keiner versteht dich, das sind alle Ausländer.“) Nicht einmal diese Bemerkung konnte Francescos Redefluss stoppen. Als er uns dann bei dem Felsen, unter dem unseres Schiff vor Anker lag, ausgesetzt hatte, verschwand er sofort mit seinem Bus. Warum, verstanden wir bald. Als wir ein Kap umfuhren und bei der nächsten Anlegestelle stopp machten, stand hier Francesco mit weiteren fünfzehn Menschen. Und als wir letztendlich im Hafen von Vieste anlegten, wo der größte Teil der Touristen zugstiegen ist, mussten wir nur eine kurze Weile warten und dann sahen wir, dass zu uns Francesco, gefolgt von weiteren achtzehn Touristen, läuft. Also, wenn ich richtig gezählt habe, schaffte es dieser eine Busfahrer mit seinem kleinen Bus mit 9 Sitzen insgesamt 48 (in Worten vierundvierzig) Passagiere zu unserem Schiff zu bringen. Das nenne ich Effektivität, da sollte sich jemand über die niedrige Arbeitsproduktivität in Italien beklagen!

               Die Küste von Gargano ist wirklich schön. Felsen, Kalkformationen wie „Arco di santa Lucia“, also „Bogen der heiligen Lucia“, Einfahrten in die Höhlen, versteckte Lagunen und zwischen Felsen kleine geschlossene Sandstrände, wo man baden konnte.

Natürlich hatten diese Idee auch viele andere Schiffe und so ist man nie allein. Nach dem Bad fuhren wir zurück, auf dem Kap vor der Stadt grüßte uns Statue des heiligen Franciscus von Paola und dann auch unserer Busfahrer Francesco. Er brachte uns alle in bester Ordnung zurück zum Hotel.       

               Die größte Stadt in Gagano ist Vieste. Die Stadt liegt auf einem Felsen hoch über das Meer mit einem Hafen, sein Wahrzeichen ist ein weißer Felsen namens Pizzomuno, der die Form eines erregten Penis hat und der sich auf dem Strand „Spiagga lunga“ also „Langer Strand“ befindet. Als ich dieses Motiv in meinem Roman „Lang sterbe der König“ verwenden wollte, leistete meine Lektorin einen unüberwindbaren Widerstand und ich musste die Stelle im Text zu einem aufgerichteten Finger verändern. Aber – nur unter uns – ein Finger schaut anders aus.

Vieste ist ein klassisches italienisches Städtchen mit einem kleinen, aber lieben, Hauptplatz und einem Dom, die Stromleitungen werden außen auf den Fassaden gezogen (gleich wie auch in London) und auf dem höchsten Punkt der Stadt ragt eine massive Festung empor, die hier Friedrich II. für seine Bianca Lancia bauen ließ. Auch die half aber nicht, als die Stadt im Jahr 1554 der türkische Pirat Dragut eroberte. Auf dem Hauptplatz vor der Kathedrale ließ er 5000 Einwohner der Stadt enthaupten. Alle italienischen Städte an der Ostküste litten unter türkischen Überfällen. Die Türken beherrschten in dieser Zeit den Balkan und von dem reichen Italien wurden sie nur durch die enge Adria getrennt. Die Festung kann man nicht besuchen, heute ist hier eine militärische Zone. Dafür kann man aber das Restaurant auf „Piazza Petrone“ besuchen. Die Tische standen schief nach unten in Richtung Meer geneigt. Man musste also aufpassen, dass das Essen und vor allem das Trinken nicht wegrutscht, aber es war ein wunderbares Erlebnis. Die Bucht tief unter uns wechselte die Farbe von hellblau zu silbern, dann zu  Gold und zuletzt, als die Sonne endlich unterging, wurde sie dunkelblau. Das Essen war hervorragend, aber der Ziegenkäse, der dort zum Essen serviert wird, hat eine unangenehme Eigenschaft – im Magen wächst und wächst und wächst er.  Ich hatte das Gefühl, dass mein Magen platzen würde, meine Frau fuhr mich zum Hotel und ich verdaute das Abendessen noch den ganzen nächsten Vormittag.

               Das zweite Städtchen heißt Peschici. Auch in diesem Fall handelt sich um ein Städtchen hoch über dem Meer mit einem Hafen und mit einer Festung aus dem zehnten Jahrhundert, die man im Gegenteil zu Vieste besuchen darf. Ich plagte mich mit meinem Peugeot 407 durch das Gewirr der schmalen Gassen der Stadt und suchte einen Parkplatz und dann erreichte ich eine Kreuzung in der Form des Buchstabes „T“. Ich verstand in diesem Moment, dass ich verloren war. An der Kreuzung wurde überall geparkt, mit meinem Auto war ich absolut chancenlos durchzukommen. Wie es so schon in Italien überall ist, standen in den nächsten paar Sekunden mindestens weitere drei Autos hinter mir. Ich kapierte, dass mich von dort nur mehr ein Hubschrauber holen konnte. Aber in diesem Moment eilten bereits drei italienische Pensionisten zu mir, um mir zu helfen. Sie zeigten mir, wie ich das Auto drehen sollte, mit einer Genauigkeit auf Millimeter. Es war notwendig, Zentimeter wären zu wenig gewesen. Mit dieser Hilfe verließ ich aber die Kreuzung ohne einen einzigen Kratzer und liebte die Italiener schon wieder ein bisschen mehr.

Das Städtchen selbst hat einen kleinen Hauptplatz, ein Tor der mittelalterlichen Befestigung, die Häuser drücken sich dicht zusammen, gleich wie die Restaurants. Also ein kleiner Hauptplatz für eine kleine Bewohnerzahl, die ganze Stadt hat 4500 Seelen. Wir aßen wieder einmal in einem Restaurant hoch über den Hafen mit wunderschönen Aussichten und diesmal bestellte den Ziegenkäse meine Frau. Das war der letzte Besuch in einem Restaurant in Gargano. 

               Ach so, dass ich Friedrich II. wegen dem ich eingetlich hingefahren bin, vergessen habe? Nicht ganz, aber darüber im nächsten Artikel in zwei Wochen.

Politická satira v přímém přenosu

               Češi sice byli vždycky mistry humoru a satiry, ne nadarmo je říšský místodržící Reinhard Heinrich nazýval smějícími se bestiemi a ne nadarmo je kabaretistická rakouská scéna ovládána lidmi s českými jmény, tedy s českými kořeny a českým způsobem humoru.

               Jenže někdy je toho příliš. Sice dobrá satira znamená umět si dělat legraci i sám ze sebe, ovšem co se teď děje v přímém přenosu v České republice na politické scéně, to už snad ani veselé není.

               Hlavní úlohu hraje – jak jinak – Miloš Zeman. Když vidím, co provádí, mrazí mě ještě dodatečně v zádech, když si vzpomenu na slova kandidáta na rakouského prezidenta Norberta Hofera, když při jedné televizní diskusi, v níž byla funkce prezidenta označována za víceméně čestnou a formální, prohlásil: „Ještě se budete divit, co všechno je možné.“

               Rakušáci naštěstí měli rozum a Hofera si – sice těsně ale přece jen – prezidentem nezvolili. Jak důležité to bylo, se ukázalo právě v minulých týdnech, když došlo k politické krizi a prezident Van den Bellen dal věci poměrně rychle do pořádku a zajistil stabilitu politického systému v zemi. Proč? Protože se od začátku svého mandátu rozhodl neštěpit, ale spojovat, do úřednické vlády vybral i lidi, kteří možná ani jemu nebyli úplně po chuti, ale kteří byli akceptovatelní pro rakouský parlament. Jím jmenovaná vláda získala bez problémů důvěru a mohla pracovat. Dokonce i Norbert Hofer musel vyslovit uznání a na přímou otázku odpověděl „Ano, je to i můj prezident.“

               Miloš Zeman je pravým opakem. On štěpí rád, polarizuje, nenávidí a mstí se. To je jeho politický program. Oslovuje jen své voliče, zbytek národa je mu ukradený, už proto, že jsou to všechno blbci – to dokázali přece tím, že ho nevolili. Což znamenalo, že buď jeho genialitu nepochopili, nebo mu ji závidí. Tečka. Nepochopili to ani Češi a zvolili si ho – už podruhé – prezidentem. Bez ohledu na to, co prováděl ve svém prvním období, bez ohledu na jeho izolaci v civilizovaném světě, na jeho velmi podezřelé kontakty s totalitními režimy Ruska a Číny a na kriminální praktiky jeho kancléře Mynáře a jeho kamarádů. Snad v tom byla u voličů i určitá nostalgie po „starých dobrých časech komunismu“. Protože Zeman, jedno, co o sobě tvrdí, byl a zůstal komunistou. Demokracie je mu na obtíž a nejraději by ji odstranil – tak jako Vladimír Putin v Rusku, či  Si Ťin Pching v Číně – pardon, tam nikdy nebyla.

               Zeman se nestal prezidentem, aby byl morálním příkladem, aby stanovil morální normy chování, aby reprezentoval stát v zahraničí a aby řešil politické krize. Ani jedno z toho prostě neumí. Zeman přišel na hrad, aby vládl. A v jeho jednání slyším větu Norberta Hofera „Ještě se budete divit, co všechno je možné.“ Protože to, co prezident Zeman provádí, by ještě nedávno nikdo za možné nepovažoval.

               V podstatě se jeho působení dá shrnout do velmi málo bodů:

  1. Program osobní pomsty – každý, kdo se mu někdy postavil nebo ho kritizoval, za to má pykat. Pan prezident najde cestu, jak mu znepříjemnit život.
  2. Likvidace Sociální demokracie. V tom je cíl jasný, má být zřejmé, že JEN za jeho vedení, sociální demokracie za něco stála a BEZ NĚHO není schopna existence a zanikne. To dělá jeho egu mimořádně dobře.
  3. Zpochybňování demokratických institucí a snižování jejich kreditu v očích občanů – ať už jsou to vláda, parlament, ústavní soud nebo kontrolní funkce novinářů.
  4. Příklon k totalitním ideologiím – ať už je to doma – návštěva sjezdu komunistické strany místo účasti na pohřbu kardinála Berana byla jasným znamením, kde bije jeho srdce, ale nemá problém ani s Tomiem Okamurou. Čili totalita zleva či zprava, všechno jedno, jen ne demokracie. Ostatně Putin diktuje svému národu taky zprava a Si Ťi pching zleva.
  5. Boj s českými intelektuály. Ti lezou Zemanovi odjakživa na nervy, už proto, že zbožně nenaslouchají jeho „moudrům“. V naprosté většině ho nepodpořili při prezidentské kampani a on nezapomíná. Samozřejmě se našla hrstka umělců, kteří za ním stáli jako František Ringo Čech či Jiřina Bohdalová, převážně takoví, kteří stejně jako on rádi nahlédnou do sklenky.
  6. Český nacionalismus. I když je oficiálně Zeman na rozdíl od svého předchůdce Václava Klause (s nímž si ale skvěle rozumí a ostatně vždy rozuměl – nezapomenutelná zůstává Opoziční smlouva, fenomén v evropské politice naprosto originální), všechno cizí je mu nepříjemné. V cizině ho totiž nezbožňují, tam jeho ego trpí. Na nacionální kartu vsadil už dávno. Karla Schwarzenberga nazýval opovržlivě „Sudeťákem“ a už v roce 2002 se vyjádřil k poválečnému odsunu Němců, že jim Češi vlastně vykonali dobrodiní, protože jim umožnili návrat „Heim ins Reich“.

Jiří Fajt nebyl nikdy Zemanovým fandou. Už proto, že je intelektuál s evropským rozměrem. Už proto, že působil v Německu a že odešel z Národní Galerie za vedení Milana Knížáka právě proto, že se Galerie uzavírala do sebe podle sloganu „Malé ale naše.“ Fajt ostatně habilitoval prací „Der lange Schatten Karls IV. Zur Rezeption der luxemburgischen Herrschaftpräsentation im Heiligen Römischen Reich“. Čili i ve své práci se díval za hranice české kotliny. A co bylo z pohledu prezidenta naprosto neodpustitelné – měl v Německu vysoký kredit – rozhodně vyšší než prezident sám.

Když Fajt vyhrál před mezinárodní komisí výběrové řízení na ředitele Národní Galerie, nebylo to rozhodně Zemanovi po chuti. To dal najevo, když přemlouval v roce 2014 tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana, aby už jmenovaného Fajta neuváděl do funkce. Když toho nedosáhl, odmítl podepsat jeho jmenovací dekret za profesora University Karlovy. Zdůvodnění bylo víc než směšné. Fajt vyjednával s Komerční Bankou o podpoře Národní galerie, na základě které mají volný vstup děti, mládež do 18 let a studenti do 26 let a Zeman to označil za korupci. Fajt odpověděl kritikou Zemana při jeho prezidentské kandidatuře a staronový prezident Zeman nezapomněl na možnost pomsty.

               To, že ministr Antonín Staněk slíbil Zemanovi Fajtovu hlavu, je veřejným tajemstvím, i když to Zeman – ne příliš přesvědčivě – popírá. Dostal ji. Staněk Fajta odvolal a vyvolal tím nečekaně silnou reakci uměleckých kruhů. Doma i v cizině. Umělci jsou duše citlivé, to ovšem Zeman nemůže vědět. Vyjmenováním Staňka ministrem udělala ČSSD osudovou chybu a nahrála Zemanovi na smeč. Jako by neznala svoje lidi! Staněk je velmi ambiciózní, ovšem ve straně má minimální podporu – když v únoru 2018 kandidoval na předsedu strany, dostal 21 z 530 hlasů. Nemá tedy obavy s kontakty s lidmi mimo demokratické politické spektrum – jeho účast na křtu knihy bývalého předsedy komunistů Miroslava Grebeníčka „Ve znamení kříže“ to dokazuje dostatečně jasně. Je tedy se Zemanem na společné vlně, je ve vládě „Zemanovým člověkem“, tedy tím, po kom prezident vždycky toužil.

               A teď začal ten politický kabaret, který nezúčastněný pozorovatel zpoza hranice sleduje nevěřícný pohledem.

               Antonín Staněk pod tlakem své strany a veřejnosti podá demisi.

               Miloš Zeman ji odmítne přijmout. S tím samozřejmě nikdo nemohl počítat, protože ústava hovoří jasně, že je to jeho povinností. Ovšem nezapomeňme, že komunisté sice měli ústavu, ale žádný ústavní soud, takže pro ně byla ústava jen cárem bezcenného papíru. Miloš Zeman se od této ideologie nikdy zcela neodpoutal. Ústava nepíše, kolik má rezident času na to, aby demisi ministra přijal – Zeman si to vykládá tak, že si může ponechat čas rok, dva nebo i víc. Ministr Staněk bude ve funkci jako „ministr v demisi“, třeba tím získá čas, aby se seznámil aspoň s rozpočtem svého rezortu.

               Sociální demokrati podobni skupině zoufalých dětí hrozí odchodem z vlády, pak zase ne, pak dají ultimátum k datu 30. června, pak ho zase nedodrží. Předseda Hamáček a jeho parta se zesměšňují den ze dne víc a pracují na svém pádu. Jako by nevěděli, jak Zeman zlikvidoval Bohuslava Sobotku. Už když je přemlouval, aby stoupili do smrtící koalice s ANO, měl zřejmě tento plán. Komunisty ke vstupu do vlády nenutil.

               Zeman nepovažuje odstoupení ministrů sociální demokracie za problém a navrhuje jejich nahrazení loajálními novými ministry. Nevím, zda si vůbec uvědomuje, že navrhuje opakování událostí února 1948 a hovoří řečí Klement Gottwalda. Ale i kdyby si to uvědomoval, bylo by mu to zřejmě jedno.

               Koaliční smlouva mezi ANO a sociálními demokraty ovšem stanoví, že když odejdou všichni ministři sociální demokracie z vlády, musí Andrej Babiš vládu rozpustit a vypsat nové volby. Na to ovšem Zeman odpoví lišácky, že „právě že všichni“. Čili počítá s tím, že Antonín Staněk ve vládě zůstane. A to, i když už podal demisi, kterou ostatní ministři ČSSD teprve připravují. Stačí tedy jednu demisi nepřijmout a Babiš může vládnout dál? S podporou KSČ a SPD, tedy antidemokratických sil. To je Zemanův sen, protože to by ještě nadále oslabilo pozici Andreje Babiše a Zeman si nic jiného než slabého premiéra nepřeje.

               Samozřejmě by Babiš měl podat na prezidenta ústavní žalobu. Ovšem to neudělá. Proč? Hraje snad roli, že je trestně stíhán, nedokáže odhadnout, jak soud dopadne a v případě jeho odsouzení je prezident jediný, kdo mu může dát milost? A ví, že i pak by ho volilo jeho 25 – 30 procent českých voličů.

               Vítejte v blázinci, zvaném česká politická scéna. V tomto případě se dá právem říct, že ryba hnije od hlavy.

               A já jsem hrozně zvědavý, jak dopadne zítřejší setkání v Lánech. Začne se druhé dějství politického kabaretu nebo konečně spadne opona. Já bych byl spíš pro tu druhou možnost. Při téhle politické satiře mi nějak není do smíchu. Což znamená, že se jedná o špatné představení. Tleskat rozhodně nebudu. Pískot je ovšem hercům úplně ukradený, a to i když píská sto padesát tisíc diváků na Letné.

Mainz – Mohuč

Pokud jsem v článku o Wiesbadenu psal o mladém městě, jehož význam sahá maximálně dvě stě let zpět, nachází se na druhé straně Rýna další německé zemské hlavní město (opravdu dělí hlavní města zemí Hessen a Rheinland-Pfalz jen řeka), jehož historie sahá až do dob před narozením Krista.

               14. září roku 9 před naším letopočtem tady spadl s koně adoptivní syn císaře Augusta (syn jeho manželky Livie) Drusus a na následky toho pádu zemřel. Tento jeho neslavný konec připomíná takzvaný Drusův kámen, který stojí v městské Citadele – momentálně přikrytý otřesnou zelenou sítí, zřejmě aby se pod vlivem počasí nerozpadl úplně. Drusus byl spálen a pochován v Římě, jedná se tedy jen o takzvaný Kenotaf.

Mogontiacum (zřejmě odtud pochází český název města Mohuč, zatímco Němci mu říkají Mainz) se vyvinulo ve významný opěrný římský bod, což mělo více důvodů. Zde totiž ústí do Rýna řeka Mohan, německy Main (odtud Mainz) jako brána do barbarské Germánie a proto byla Mohuč významným římským říčním přístavem. Dále je zde oblast, kde se dá dobře pěstovat víno – to známé „rýnské“ pochází právě z regionu okolo Mohuče, jsou zde obrovští producenti vína jako Kupfenberg (který má v Mohuči i svou reprezentativní restauraci v „Kupfenberg Terassen“ na terase nad starým městem) nebo Henkel – největší výrobce německého sektu. A na druhém břehu vyvěraly teplé prameny, po nichž byli Římani přímo posedlí. Proto právě v Mogontiacu postavili jediný rýnský most, který byl na pravém břehu chráněn pevností – ještě dnes se tato městská čtvrť jmenuje Kastel – z latinského „castrum“.

               Na římskou minulost města upomíná vedle už vzpomenutého Drusova kamene ještě římské divadlo pod citadelou, které místní vykopali, když se rozhodli stavět Jižní nádraží a hlavně skvělé muzeum římské námořní plavby. Po pravdě řečeno jsem tolik nečekal, ale Němci dokázali z nálezu několika trupů římských říčních lodí vytěžit víc než maximum. Muzeum vystavuje nejen ony dřevěné zbytky, ale jsou zde modely římských lodí ve skutečné velikosti, podrobně popsaný vývoj výroby lodí od starého Egypta až podnes, podrobné informace o římských flotilách s popisem jednotlivých funkcí ve flotile i na lodi, dokonce i s příslušným platem. Opravdu je na co se dívat a pokud se někdo o římské dějiny zajímá, lepší muzeum jsem zatím nikde neviděl.

               Ovšem v pátém století Germáni Rýn překonali a z Mogontiacu zbyly jen dýmající trosky. Město muselo začít doslova z nuly a to se mu podařilo. Velkou zásluhu na tom mělo biskupství, které bylo v osmém století povýšeno na arcibiskupství a mělo ve středověku a začátku novověku hrát pro rozvoj města naprosto esenciální roli.

               Prvním mohučským arcibiskupem se stal svatý Bonifác. Jeho sochu můžete vidět před mohučskou katedrálou.

Tento světec se původně jmenoval Winfried a byl Angličan. Jméno Bonifác (tedy „dobrá tvář“) mu dal papež, když ho vyslal na misi právě do Mohuče, aby tam dal do pořádku germánské křesťanství. Bonifác se snažil, získal si významné místo u franského královského dvora a vsadil na správnou kartu, když podpořil majordomy z rodu Karlovců proti bezmocným králům rodu Merovejovců. Podle legendy, která bývá ale zpochybňována, byl to on, kdo v roku 751 korunoval králem prvního panovníka nové dynastie Pipina krátkého. Protože mu byl post mohučského arcibiskupa málo, rozhodl se zemřít mučednickou smrtí a na stará kolena ve věku 80 let se vydal křtít Friesy. Ti na to neměli ani nejmenší chuť a tak misionáře utloukli u Dokkumu. Bonifácovo tělo není pochováno v Mohuči, ale v klášteru ve Fuldě, který pomáhal zakládat.

               Mocenské oblasti jednotlivých arcibiskupství rozdělil Karel Veliký a byl k Mohuči velmi štědrý. Toto arcibiskupství se stalo největším na sever od Alp a patřila k němu až do roku 1346 i Praha.

               Dominantou Mohuče je románská katedrála, jedna ze čtyř nejslavnějších v Německu. Je to stavba z jedenáctého století, tedy s výjimkou určitých pozdějších gotických úprav skutečně monumentální homogenní budova ve stylu vrcholného románského stylu.

Dal ji stavět císař Jindřich IV., který se právě nacházel v boji s papežem o investituru a chtěl biskupovi v Římě očividně vytřít zrak. Výsledek je impozantní. Katedrála působí zejména ráno ponurým dojmem, v jejích třech lodích mezi obrovskými sloupy se člověk cítí být ztracen, ale v okamžiku, kdy okny prorazí první sluneční paprsky, dostává neuvěřitelný flair. Zajímavé jsou vystavené náhrobní kameny mohučských arcibiskupů. Zejména čísla 1 a 2 patří takzvaným „tvořitelům císařů“. Jedním z nich byl Petr z Aspeltu, kterého dobře známe jako kancléře krále Václava II. Tento basilejský měšťan udělal skutečně neuvěřitelnou kariéru – stal se na intervenci Václava II. mohučským arcibiskupem, zasloužil se o zvolení Jindřicha VII. Lucemburského císařem a poté měl rozhodující slovo při volbě jeho nástupce Ludvíka Bavorského. Na jeho náhrobním kameni vedle obrovského arcibiskupa se pod jeho pravou rukou krčí tito dva císaři, zatímco pod levým loktem stojí český král Jan Lucemburský, kterému taky pomohl k jeho královské koruně. Proto Aspeltovi je kámen Siegfrieda III. z Eppsteinu. Ten nechal proti tehdejšímu císaři Friedrichovi II. zvolit až dva protikrále, nejdřív durynského landkraběte Jindřicha Raspeho a když mu tento příliš brzy umřel, dal zvolit jeho nástupcem Viléma Holandského. Oba se krčí pod jeho pažemi a jsou svému dobrodinci patřičně vděční. V oknech katedrály jsou ze skla vytvořené portréty arcibiskupů, tato praxe ovšem končí právě Aspeltem. Od dalšího arcibiskupa Balduina Lucemburského jsou zde už jen erby nových mohučských pánů. Byla přijata zásada, že arcibiskupem se může stát pouze šlechtic, který může dokázat svůj šlechtický původ nejméně v šesti generacích. Tím bylo řádění měšťanů typů Petra z Aspeltu učiněna přítrž.

               Mohučští arcibiskupové patřili mezi říšské kurfiřty, tedy pány s právem volit nového římského krále. Zatímco český král volil jako první a mohl tím určit směr volby, mohučský arcibiskup dával hlas jako poslední, což mu při rovnosti hlasů dávalo neobyčejný význam. Město s okolím ovládali až do roku 1792, kdy do města napochodovaly francouzské revoluční jednotky a udělaly s církevním knížectvím rázný konec. Ne vždycky byl knížecí koruna arcibiskupa pro město požehnáním. Mohučský  trůn byl příliš lákavý a tak nejednou stáli proti sobě dva kandidáti bojující o toto privilegium. V roce 1462 bylo město dobyto a vyrabováno vojsky papežského kandidáta Adolfa II. z Nassau a ztratilo všechna svá práva. Tehdy musel město opustit i jeho nejslavnější rodák Johann Guttenberg. (Později se ale mohl domů vrátit)

Ostatně i Lultherova reformace má nepřímo co do činění s Mohučí. Albrecht z Brandenburgu byl v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. To mu ale nestačilo, zatoužil po titulu kurfiřta, nebyl ale ochoten vzdát se příjmů z Magdeburgu. Spravovat dvě arcibiskupství najednou (a hlavně konzumovat dvojité příjmy) bylo proti tehdejším církevním zájmům.  Papež Lev X. byl ale ochoten přimhouřit oko a udělat výjimku – pokud za to dostane dost peněz – byl to přece jen zástupce rodu Medici, tedy finančníků a peníze se hodily na dostavbu svatopetrského chrámu ve Vatikánu. Albrecht dal tedy v celém Německu vybírat odpustky, dokonce pověřil jejich vybíráním největšího bankéře té doby Jakuba Fuggera, který si za to mohl podstatnou část vybraných peněz ponechat. Tato nestoudnost přiměla Martina Luthera k jeho vystoupení 31. října 1517 ve Wittenbergu. Albrecht se přesto arcibiskupem stal, zůstal jím až do roku 1545 a navíc se stal kardinálem a arcikancléřem Římské říše.

Upomíná na něho kašna na trhu před katedrálou a jeho náhrobní deska v katedrále na niž autor pod portrétem arcibiskupa poněkud zlomyslně zobrazil ďábla

               Nad starým městem ční městská citadela.

Tuto pevnost dal stavět po Vestfálském míru v roce 1648 arcibiskup Johann Philipp ze Schönbornu (pokud to jméno někomu připomene současného vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna, není to samozřejmě podobnost čistě náhodná). Poté, co pevnost nedokázala vydržet nápor francouzských vojsk ve válce o dědictví falcké, nechal ji do dnešní podoby dostavět Lothar Franz ze Schönbornu, ketrý zde vládl do roku 1729.

               V roce 1792, po dobytí Francouzi byl z brány pevnosti vyškrábán erb arcibiskupů, dnes je v pevnosti vedle už vzpomenutého Drusova sloupu muzeum historie města s milými dobrovolnými průvodci – vstupné je taky dobrovolné.

               S Mainzem je spojen jeden z největších vynálezů lidstva, vynález, který ukončil středověk a zahájil novověk – knihtisk. Johann Gutenberg (vlastním jménem Gensfleisch) byl mainzským patricijem. O čest být místem zrození moderní doby bojuje s Mohučí Štrasburk. V letech 1434 – 1444 nebo dokonce až do roku 1448 žil totiž Gutenberg v Štrasburku a zde konal své pokusy, kde se snažil najít litinu na výrobu svých pohyblivých písmen, která by vydržela tlak tiskařského stroje. Proto najdete Gutenbergův památník i ve Štrasburku, město tvrdí, že Gutenberg udělal svůj vynález v jeho hradbách. Skutečností ale je, že si až po svém návratu do Mohuče vzal kredit od mohučského měšťana Johana Fusta ve výšce 800 zlatých a rozhodl se uvést svůj vynález do reality. Projekt, který si předsevzal, byl obrovský. Mělo jít o tisk 500 kusů bible – starého i nového zákona. Knihu představil na frankfurtském veletrhu v roce 1455 – a změnil navždy dějiny. Zajímavé je, že se ve Frankfurtu na veletrhu právě zdržoval Aeneas Silvius Picollomini, sekretář císaře Friedricha III. a pozdější papež Pius II. Ten okamžitě poznal význam nového vynálezu a snažil ses dosáhnout církevní monopol na tisk knih. Nepodařilo se, právě knihtisk dal křídla Lutherově reformě a rozhodným způsobem oslabil moc papežů. Z ekonomického hlediska bylo vydání bible pro Gutenberga katastrofou. Špatně odhadl cenu knih, nechal si přes Alpy dovézt nejlepší papír z Itálie (protože v Německu se tehdy ještě nevyráběl) a náklad byl rozprodán už před vydáním, takže nebylo možno zvýšit cenu. Gutenberg nebyl schopen vyplatit Fustovi jeho investici, pánové skončili u soudu a Fust si založil vlastní tiskárnu. Gutenberg se specializoval na tisk letáků a odpustkových potvrzení, čímž se nakonec přece jen stal zámožným občanem.

               Na jeho působení upomíná Gutenbergovo muzeum v poněkud nesourodém městském centru. Vedle půvabných historických budov a supermoderních prosklených obchodních center, jsou zde i neforemné moderní domy s obchody, (nejstrašnější je prodejna Douglasu před městským divadlem, která je skutečným architektonickým zločinem). Mohuč přece jen nedokázala zcela zahladit katastrofální škody, které utrpěla v druhé světové válce. V muzeu je v suterénu replika historické Gutenbergovy tiskárny, kde probíhají ukázky tisku v původní podobě, na poschodích pak dějiny vzniku knih od ručních kopií po tisk a to i historie v Číně a v Japonsku, kde se vývoj bral vlastní cestou. Nejcennějším exponátem jsou tři výtisky Gutenbergovy bible z roku 1455. Jestliže v roce 1926 přišel první exemplář této bible ještě na 50 000 říšských marek, dvousvazková bible byla v roce 1978 v New Yorku vydražena už za 6 milionů marek. Mohučský starosta ale nehleděl na náklady, chtěl mít tuto bibli ve svém městě za každou cenu. Důsledkem je tlačenice v trezoru, kde je bible vystavována, muzeum je stále přelidněnější (byl jsem tam už počtvrté a pokaždé je tam víc lidí, zejména Asiatů), ale stojí to za to. V prodejně suvenýrů se dají koupit kopie stránek z Gutenbergovy bible, cena se pohybuje mezi 35 Eury a 20 000 eury, sice jsem neodolal, ale rozhodl jsem se pro levnější variantu.

Guttenbergův hrob v Mainzu nenajdete. Pochován byl ve františkánkém klášteře který ale padl za oběť francouzskému ostřelování města v roce 1793. A pod sutinami budovy zmizel hrob jednoho z nejvýznamnějších vynálezců v historii lidstva navždy.

Po Guttenbergovi byla pojmenována místní universita, která v roce 1977 slavila pět set let svého trvání, ačkoliv byla mezi roky 1802 a 1946 mimo provoz (ale nebyla oficiálně zrušena)

               Abych nezapomněl, kde se dá v Mohuči dobře najíst? Dobře a v zajímavém prostředí? Pak doporučuji „Heilig-Geist-Spital“ blízko rýnského nábřeží s otřesnými budovami mohučské radnice, Rheingoldhale jako velkého konferenčního centra a konečně do třetice hotelu Hilton, které společně nenapravitelně hyzdí obraz města, pokud se na ně díváte od řeky. Tato restaurace je právě naopak půvabná. Někdejší středověký špitál pro nemocné a chudé, provedený v gotickém stylu byl upraven na elegantní restauraci s velmi dobrou italskou kuchyní. Duše historika i gurmána plesají společně.

               V Mohuči je samozřejmě pamětihodností víc, než které jsem vzpomenul. Je zde kostel svatého Štěpána, s okny, která navrhl Marc Chagal. Umělci bylov roce 1982, kdy svá úžasná okna navrhl už 95 let, ale výsledek stojí za to. Modrá barva oken naplňuje celý kostel modravým odleskem, dokonce i varhany se zdají být modré, i když nejsou.

Kostelů je v Mainzu samozřejmě dostatek – ne nadarmo bylo město sídlem arcibiskupa a kurfiřta. Kostel Jana Křtitele přímo u katedrály patří teď evangelíkům, kostel svatého Quintinia, monumentální čistě barokní kostel svatého Petra, který člověka osloví svými jemnými barvami vnitřní výzdoby, či kostel kláštera karmelitánů, přímo proti hotelu Hilton, který byl za války zcela zničen, ale posléze obnoven v gotickém stylu. Méně štěstí měl kostel svatého Christophora, nedaleko Karmelitánů. Po válečných hrůzách z něho zůstala ruina, obnovena byla jen kaple svatého Jana, zbytek zůstal upomínkou na hrůzy, které s sebou válka přinesla a v hlavní lodi zničeného kostela je muzeum obětím národního socialismu

Jako vzpomínka na slavné římské časy Mogontiaca jsou ve městě římské kameny jako zbytky někdejšího akvaduktu. „Römisch germanisches zentralmuseum“ v někdejším kurfiřtském paláci vedle dnešního zemského sněmu je německým centrálním archeologickým institutem pro zkoumání římského období. Navštívit se nedá, expozice, kterou je možno navštívit se přesunula do už vzpomenutého muzea římské námořní plavby. Naturhistorisches Museum je zajímavé především impozantní budovou ve které se nachází – je to někdejší klášter Klarisek, zrušený při sekularizaci v roce 1791, zvenku je to nádherná stavba gotického kostela typická pro žebravé řády. Z původního městského opevnění se zachovalo několik bran, Eisenturm na rýnském břehu či Holzturm rovněž v jižní části města.

               Mohuč je půvabná i přes jizvy, které ve městě způsobilo válečné řádění. A je pevně svázána s českými dějinami. Kdo má čas a náladu může navštívit i arcibiskupský zámeček v Eltville na břehu Rýna, který dal stavět Balduin Lucemburský a kde uzavřel 26. května 1349 Karel IV. mír se svým posledním protivníkem v boji o římský královský trůn, smrtelně nemocným (zřejmě otráveným) Güntherem ze Schwarzburgu. Když se posadíte na břeh řeky a sledujete, jak kolem vás projíždí jedna nákladní loď za druhou, pochopíte, jaký význam měl (a stál ještě má) Rýn pro německé hospodářství. Blízko Mohuče se nachází i klášter Eberbach, kde se točil film „Jméno růže“ se Seanem Connerym v roli Williama z Baskervillu. Když navštívíte ložnici mnichů, která ve filmu sloužila jako skriptorium, máte pocit, že se každou chvíli otevřou dveře a vstoupí velký sir Sean. Asi padesát kilometrů po proudu Rýna mezi nekonečným i vinicemi je pak městečko Bingen, kde působila svatá Hildegarda, kousek dál skála, n které zpívala legendární Lorelei,  a na druhém břehu pak městečko Rüdesheim, místo výroby německého koňaku Asbach s čtvrtí vináren i bordelů. Ostatně v Rüdesheimu jsem jedl zřejmě nejlepší kachnu v pomerančové omáčce v mém životě. Přece jen sem na území mohučského arcibiskupství reformace, zejména ta kalvínská, nezasáhla.   

Assisi

Diese Stadt wäre wahrscheinlich ein unbedeutendes Nest am Fuße des Berges „Monte Subasio“, wäre nicht gerade hier im Jahr 1181 ein Mann zur Welt gekommen der eine der berühmtesten Persönlichkeiten der christlichen Geschichte werden sollte – der heilige Franciscus. Interessant ist, dass er eigentlich gar nicht Franciscus hieß,  er wurde Giovanni, also Johann getauft. Weil aber seine Mutter aus der Provence stammte und sein Vater zur Zeit seiner Geburt in Frankreich war, um Geschäfte zu machen, bekam der Bub den Spitznamen Francesco – also „der Franzose“.

In Assisi dreht sich heute natürlich alles um seine Person. Hier wurde er geboren, hier war auch der Schwerpunkt seiner Tätigkeit, hier starb er und wurde begraben. Über seinem Grab steht eine riesige Basilika, den Grundstein zu dieser Kirche legte Papst Gregor IX. bereits im Jahr 1229, also ein Jahr nach des Franciscus Tod. Den Platz für sein Grab wählte Franciscus selbst, ob er durch seine Wahl der damaligen Stadtverwaltung eine Freude bereitet hat, würde ich eher für unwahrscheinlich halten. Er wählte nämlich das Schafott in der südlichen Stadtecke. Angeblich tat er das deshalb, weil er sich so unwürdig fühlte, an einem besseren Ort begraben zu werden. Also sollte er an einem Platz seine letzte Ruhe finden, wo sonst nur Verbrecher verscharrt worden waren, genau wie Christus selbst. Diesem Phänomen der Analogien zum Leben Christi werden wir in der Erzählung über Franciscus Leben noch mehrmals begegnen

               In jedem Fall hieß der Hügel, auf dem der Galgen stand, „Colle d´Inferno“, also „Höllenhügel“ An so einem Ort durfte man natürlich den Heiligen nicht ruhen lassen, also wurde der Hügel postwendend auf Paradishügel, also „Colle del Paradiso“ unbenannt. Tatsache aber ist, dass die Kirche des heiligen Franciscus auf einem wunderschönen Ort steht, mit atemraubenden Aussichten auf die Hochebene von Umbria. Und zwar auf dem untersten Rand der Stadt, wohin man vom Stadtzentrum durch die ganze Stadt auf der Straße „Via del Seminario“ und anschließend auf der „Via San  Francesco“ marschieren muss und damit erfüllt sie alle Voraussetzungen einer Pilgerkirche. Franciscus gründete sein Kult selbst, ob absichtlich oder unabsichtlich, weiß ich nicht, ich habe aber ein Gefühl, dass er sich in der „PR“ sehr gut ausgekannt hat. Hätte er diese Eigenschaft nicht besessen, hätte er sicher nicht so einen großen Erfolg gehabt.

               Die Basilika des Heiligen Franciscus ist ein riesiger Komplex mit einem weitläufigen Hof, wohin man durch Sicherheitskontrollen gleich wie auf den Flughäfen oder bei den römischen Basiliken, gehen muss, Soldaten checken die Besucher mit einem Metalldetektor durch, ob sie bei sich eine Waffe oder eine Bombe haben. Die Kirche selbst hat zwei Stockwerke. Das Untere ist eine romanische Basilika aus dem dreizehnten Jahrhundert, geschmückt mit bunten Fresken, obwohl man die Kirche durch eine deutlich jüngere Vorhalle im Still der Renaissance aus dem Jahr 1487 betreten muss. Die Kirche hat eine niedrige Decke und wirkt, besonders bei den Menschenmengen, die hier spazieren, beten oder singen, fast klaustrophobisch.

An den Seiten gibt es eine Menge Kapellen, ebenso mit Fresken bemalt. Rechts ist das Leiden Christi, links das Leben des heiligen Franciscus dargestellt. Das Fresko in der Apsis von Cesare Semei stellt das Jüngste Gericht da und ist deutlich jünger – der Autor schuf es im siebzehnten Jahrhundert. In der Krypta, in die man auf den Stiegen auf der rechten Seite der Kirche hinabsteigen kann, gibt es das Grab des heiligen Franciscus. Es ist ein sehr einfacher Sarkophag aus Stein, von dem im Altar nur ein kleiner Teil zu sehen ist. Als der Leichnam des Franciscus im Jahr 1818 exhumiert wurde, wurden seine Knochen zuerst in ein prächtiges Grab verlegt, das den Vergleich mit dem Grab des heiligen Dominikus in Bologna nicht scheuen müsste. Das weckte aber Widerstand besonders bei den Franziskanern, die wussten, dass so ein Grab den Vorstellungen des Gründers ihres Ordens nicht entsprechen würde. Im Jahr 1932 wurden also seine Gebeine in ein einfaches Grab verlegt, in dem sie bis heute ruhen. Bei dem Grab gibt es Bänke, wo man sich setzen darf und dann still sitzen, beten oder meditieren soll, in keinem Fall darf man hier fotografieren oder filmen.

               Von der unteren Kirche steigt man auf den Stiegen in das Zwischengeschoss, wo es den Kreuzweg des Klosters mit dem Kirchenschatzraum „Il Tresoro“ gibt. Hier werden Gegenstände ausgestellt, die dem Heiligen gehörten. Sein Mantel, seine Pantoffeln, aber auch ein Horn, das ihm der ägyptischen Sultan Al Kamil geschenkt hat. Im Jahr 1219 nahm nämlich Franciscus am Kreuzzug nach Ägypten teil (mit zwölf Ordensbrüdern – erinnert euch diese Zahl an die zwölf Apostel? – diese Zahl der Begleiter verwendete Franciscus viel zu oft um einen Zufall vermuten zu dürfen) und sah mit eigenen Augen die Eroberung der Stadt Damietta, die mit einem furchtbaren Massaker endete – es wurden 6000 Stadtbewohner von den Kreuzrittern niedergemetzelt. Franciscus entschloss sich den Frieden zu vermitteln und ging persönlich zum  Sultan. Er hatte Glück, dass der Sultan Al Kamil war, ein aufgeklärter Herrscher, neugierig auf neue Impulse, egal, woher sie kamen. Mit Franciscus verbrachte er einige Tage in einer gelehrten Diskussion. Er trat zwar nicht zum christlichen Glauben über, wie sich das Franciscus gewünscht hätte, fand aber an dem weisen Mönchen seinen Gefallen und beschenkte ihn zum  Abschied mit dem Horn, das man heute in „Tresoro“ in Assisi sehen kann. Franciscus hatte in seinem Leben mehrmals großes Glück. 

               Das erste Mal bereits im Jahr 1202, als Assisi, das traditionell zur kaiserlichen Partei der Ghibellinen gehörte, in einen Konflikt mit dem guelfischen Perugia geriet und in der Schlacht bei Colestrada verlor. Franciscus hat die Schlacht überlebt, geriet aber in Gefangenschaft, aus der ihn sein Vater im Jahr 1204 freikaufen musste.    

               Das zweite Mal hatte er Glück, als er im Jahr 1209 nach Rom aufbrach, um sich seine neue Regel, die er einige Jahre zuvor gegründet hatte, bestätigen zu lassen. Er ging hin – wieder einmal mit zwölf Gefährten – um sich gegen die Beschuldigung der Blasphemie zu verteidigen. Er ging zu Papst Innozenz III., der in der Verfolgung der Ketzerei unnachgiebig war – seine Kreuzzüge gegen Albigenser führten zu Massaker der Bevölkerung in Südfrankreich und auch sonst hatte sich der Papst als der Beschützer der Glaubensreinheit verstanden. Aber egal, wie unnachgiebig Innozenz in Verteidigung der Dogmen war, er erkannte das Potenzial, das Franciscus der Kirche anbieten konnte. Die Kirche müsste dringend für den Kampf um die Weltherrschaft, den Innozenz gegen die weltliche Macht, also gegen den Kaiser führte, das gemeine Volk zu gewinnen, das sich von den reichen Prälaten bereits abgewandt hatte. Innozenz hatte angeblich in der Nacht vor dem Empfang des Franciscus einen Traum, in dem ihm Franciscus erschien, der eine wackelnde Kirche stützte und vor einem Fall bewahrte. (Weil auf Italienisch genau wie auf Deutsch „Chieza“ das Gebäude wie auch die kirchliche Organisation bedeuten kann, bot sich die Allegorie eines Menschen, der das erschütterte menschliche Vertrauen in die katholische Kirche wiederherstellen und die Kirche vor dem Fall retten kann, an). Dieser legendäre Traum – es ist gut möglich, dass Innozenz diesen Traum selbst freierfunden hat, um seine Entscheidung besser begründen zu können, ist in der unteren Kirche direkt in der ersten Kapelle links – es ist die Kapelle des heiligen Martins – dargestellt. Innozenz hat Franciscus zur allgemeinen Überraschung nicht verurteilt und als Ketzer verbrennen lassen, sondern verfiel in eine Ekstase, erkannte seine Regel und versprach ihm volle päpstliche Unterstützung. Wäre auf dem Stuhl Petri zu dieser Zeit ein weniger weiser Herrscher gewesen, wer weiß, wie es ausgegangen wäre. Also sehr ähnliche Geschichte wie die von Ägypten.

               Die Fresken in der unteren Kirche würden sich einen eigenen Artikel verdienen, das am meisten umstrittene Fresko stellt die Franciscus preisende Madonna dar. Jungfrau Maria mit dem Christkind in den Armen zeigt mit dem  Finder auf Franciscus, während Evangelist Johannes neben ihr ganz unbeachtet steht. Ob dieses Fresko in der Kirche bleiben durfte, musste sogar der Papst persönlich entscheiden. Gregor IX., ein persönlicher Freund des Franciscus, entschied im Jahr 1234, dass dieses Fresko nicht ketzerisch sei, da Johannes das Evangelium lediglich geschrieben, Franciscus es aber gelebt hat. Und Päpste, wie wir schon wissen, irren nie.

               Das Obergeschoss der Basilika ist ein atemraubendes gotisches Gebäude mit sehr hohen Bögen.

Es  erinnert Sainte Chapelle in Paris, ist aber viel größer. Die Glasfenster stammen aus dem dreizehnten Jahrhundert und wurden von englischen und deutschen Meistern geschaffen, so schnell verbreitete sich der Kult des Heiligen in der ganzen damaligen bekannten Welt. Die Architektur ist einfach, um die Malereien an den Wänden umso mehr auf den Besucher wirken zu lassen. Hier arbeitete kein kleinerer als der größte aller Meister Giotto di Bondone und seine Schüler. Die Wände werden mit 28 Fresken geschmückt. Im Urzeigesinn beschreiben sie das Leben des heiligen Franciscus, das berühmteste Bild ist seine Predigt für die Vögel. Diese Bilder waren in ihrer Zeit eine wahre Revolution in der darstellenden Kunst. Anstatt byzantinischen vergoldeten Ikonen gab es plötzlich Bilder aus dem alltäglichen Leben mit Gesichtern von Menschen, die man auf der Straße treffen konnte. Die Renaissance klopfte auf die Tür. Zwischen den Fenstern gibt es Bilder aus dem Alten (rechts) und aus dem Neuen (links) Testament. Die Himmelfahrt Christi und die Entsendung des Heiligen Geistes schmücken die Wand der Fassade. In der Apsis gibt es einen Stuhl aus Marmor. In der ganzen oberen Kirche darf man weder fotografieren, noch filmen, als ich aber für eine Weile doch nicht widerstehen konnte, hat sich meine Frau von mir losgesagt und für einige Minuten hatten wir mit Ausnahme unserer Kinder nichts Gemeinsames. Aber wie konnte ich im Angesicht solcher Schönheit widerstehen? Vor der Kirche steht eine Statue des heiligen Franciscus auf einem Pferd, sie stellt den Moment dar, als Franciscus, noch ein Soldat, erkannte, dass dies nicht der seine Weg sei und sich entschied, sein Leben entscheidend zu ändern. Wie es passierte, dazu kommen wir noch.  Das Zentrum von Assisi ist die „Piazza del Comune“. Es ist ein ehemaliges römisches Forum, das mit mittelalterlichen Gebäuden und barocken Palästen umrahmt ist. Als Goethe Assisi besucht hat, sprach ihn nur ein Gebäude an und zwar die Kirche „Santa Maria sopra Minerva“, die gerade auf diesem Platz steht. (Der heilige Franciscus interessierte den deutschen Aufgeklärten nicht ein bisschen).

Es handelt sich nämlich um einen römischen Tempel der Göttin Minerva, den die Italiener wieder einmal nicht niedergerissen, sondern in eine christliche Kirche umqualifiziert haben, wobei der Portikus mit sechs korinthischen Säulen erhalten blieb und den Liebhaber der Antike Goethe in eine Trance versetzte. Ein Teil des römischen Forums wurde ausgegraben, die Ausgrabungen befinden sich in den Kellern der Häuser am Anfang der „Via portica“ und man kann sie besuchen. Unterwegs zu Basilika zahlt es sich aus (mit dem gleichen Eintrittsticket), auch den bischöflichen Palast, wo die Pinakothek ist, zu besuchen– interessanter als die dort ausgestellten Bilder sind die Fresken an den Wänden, die von Schülern Giottos stammen.           

               O.k., ich gebe es zu, der Aufstieg zur Festung „Rocca Maggiore“ auf dem höchsten Punkt der Stadt gerade zur Mittagszeit war wirklich nicht die beste meiner Ideen. Es hätte mich aber meine Frau an diese Tatsache nicht so oft, also jede zehn Schritte, erinnern müssen. Es ist bergauf gegangen und nach einer bestimmten Zeit verlässt man die bebauten Stadtteile, die Schatten anbieten können und so marschiert man zur monumentalen Festung in der prallenden Sonne in einer offenen Landschaft. Ich würde also den Besuch der Festung für Morgenstunden empfehlen und wenn man in der Stadt nicht wohnt, sondern hierher mit dem Auto kommt (mit Parkplätzen gibt es kein Problem, es gibt genug davon), sollte man mit der Festung den Stadtbesuch beginnen. Übrigens gerade beim Verlassen des Parkhauses haben wir das erste Wunder in der Stadt erlebt, die auch sonst voll mit Wundern ist. Auf einer Straße, die nachweislich keine Zufahrt hatte (auf einer Seite gab es ein zugemauertes Stadttor, auf der anderen eine steile Stiege), stand eine Reihe vorbildlich eingeparkten Autos. Wie sie hingekommen sind, haben wir auch nach einer längeren Forschung nicht verstanden. Aber Assisi ist schon einmal so. Hier ist es nicht notwendig zu verstehen, lediglich zu glauben.    

Die Festung „Rocca“ wurde vom Erzbischof Christian von Mainz gebaut, als er Assisi im Auftrag von Kaiser Friedrich Barbarossa erobert hat.

Nach ihm kam aber Konrad von Ursulingen, der vom Kaiser zum Grafen von Assisi und Herzog von Spoleto befördert wurde. Dass mit ihm nicht alles in Ordnung war, dafür spricht schon sein Spitzname „mesca in cervello“ also „Die Mücke im  Kopf“. Im Jahr 1198 musste er auf seine Titel verzichten und die Bürger von Assisi zerstörten in einem Rausch der Begeisterung über seinen Abschied die Festung. Dieses Ereignis erlebte bereits der siebzehnjährige Franciscus. Eine Legende erzählt, dass gerade in dieser Festung Kaiser Friedrich II. die erste zwei Jahre seines Lebens verbrachte, gerade unter der Vormundschaft des wahnsinnigen Grafen Konrad. Manche Historiker gehen noch weiter und behaupten, dass Friedrich in Assisi sogar geboren wurde. Im Text des deutschen Mönchs, der über die Geburt des Prinzen berichtet hat, ist der Geburtsort nämlich „ASSIS“ genannt. Es handelt sich wahrscheinlich um einen Schreibfehler und Verstümmelung des Namens „AESIS“, also Jesi, wo der zukünftige Kaiser und „Stupor mundi“ wirklich geboren wurde. Eine Legende lässt sich aber durch solche Erklärungen nicht unterkriegen und erzählt weiter, dass der kleine Friedrich im Dom des heiligen Rufinus in Assisi getauft wurde und natürlich lässt sich den Vergleich nicht nehmen, dass an dem gleichen Ort der Heilige (also Franciscus) sowie auch der „Antichrist“ (Friedrich) geboren wurden. 

Die zerstörte Festung ließen im vierzehnten Jahrhundert der Kardinal Gil Alvárez de Albornoz und der Condottiere von Perugia Biordo Michelotti in der heutigen monumentalen Größe ausbauen – in dieser Zeit war Assisi schon guelfisch und unter der päpstlichen Kontrolle. Ich versprach mir vom höchsten Turm der Festung einen atemberaubenden Blick auf die Stadt aus der Vogelperspektive, ich sollte aber enttäuscht werden. Auf die Dachterrasse des Turmes darf man nicht steigen und das Fenster im höchsten Stockwerk ist  mit einem so dichten Gitter vergittert, dass man gar nichts sehen konnte. Aber auch die Blicke auf die Stadt auf einer und auf die Apenninen auf der anderen Seite, die ein Spaziergang auf den gut erhaltenen Festungsmauern bietet, sind schön genug, um die Festung zu besuchen. Wer mehr Kräfte und Ausdauer hat, kann auch den zweiten Turm „Roca minore“ besuchen, ich konnte aber meine Frau zu dieser Leistung nicht mehr motivieren.

               Im Stadtzentrum steht der „Duomo“, der wieder einmal, wie wir in Italien bereits gewöhnt sind, zwar die zentrale, nicht aber die bedeutsamste Kirche der Stadt ist.

„Duomo san Rufino“ ist ein monumentales gotisches Gebäude, geweiht einem lokalen Märtyrer aus den römischen Zeiten, dem Rufinus von Assisi, angeblich dem ersten dortigen Bischof. Seine Statue in einer barocken Ausführung ist im Kircheninneren, viel interessanter ist aber das Taufbecken, in dem der Legende nach der heilige Franciscus, die heilige Klara sowie auch der Kaiser Friedrich II. getauft wurden. Im Dom kann man auch „Das Kreuz des heiligen Damianus“ sehen, mit dem die ganze Geschichte um den heiligen Franciscus begann. Im Jahr 1205 betete Franciscus in einem sich im Zerfall befindendem Kirchlein des heiligen Damianus, als das Kreuz zu ihm sprach und sagte „Franciscus, erneue mein heruntergekommenes Haus“. Franciscus nahm es wörtlich. Es verkaufte Stoffe seines Vaters und das Geld widmete er für die Erneuerung der Kirche. Dadurch kam er natürlich in Konflikt mit seinem Vater, der damit endete, dass der junge Franciscus die Familie verlassen und mit dem Vaters gebrochen hat.

               Die Zelle, in die ihn der wütende Vater einsperren sollte, kann man in der Kirche „Chieza nuova“ sehen.

Diese Kirche ließ der spanische König Filip III. an der Stelle des Geburtshauses des Franciscus bauen. Die barocke Kirche passt in das Stadtkolorit nicht wirklich, damals gab es aber keine Urbanisten und wenn es sie auch gäbe, keiner hätte es gewagt, dem mächtigen spanischen Monarchen etwas zu sagen. Vor der Kirche gibt es Statuen der Eltern von Franciscus, also nach der Vorstellung des Bildhauers. Ihr Aussehen wurde – im Gegenteil zu Franciscus – nicht erhalten. Woher kennen wir das Antlitz des Franciscus? Bei den Arbeiten auf den Fresken in der unteren Basilika des heiligen Franciscus waren zwei Neffen des Heiligen mit ihrem Rat behilflich. In dem Verließ in seinem Geburtshaus ist eine Statue des bettenden Franciscus und um jeden Zweifel zu beseitigen, gibt es hier eine Anschrift „Carcer Ubi Franciscus Inclusus Fuita Patre“. Ob das wirklich so war, können wir nur raten, aber Legenden sind häufig bedeutsamer als historische Tatsachen.

               Eine wichtigere Kirche als „Chieza Nuova“ und sogar wichtiger als der „Duomo“, also die zweitwichtigste Kirche in der Stadt, ist die Kirche der heiligen Klara. Klara von Assisi (mit eigenem Namen Chiara dei Scifi) war eine treue Begleiterin des heiligen Franciscus und die Gründerin des weiblichen Zweiges des Ordens. Klara, um einer Vermählung, die für sie ihre Eltern, reiche Bürger von Assisi,  organisierten, zu entkommen, floh im Alter von achtzehn Jahren zu Franciscus, der damals mit seinen Gefährten in einer kleinen Kirche Portiuncula unterhalb der Stadt lebte. Franciscus hörte sich ihre Klagen und ihr Wunsch nach ewigen Jungfräulichkeit an, er schnitt ihr eigenhändig ihre Haare ab, ließ sie ein Ordengewand anziehen, übergab ihr einen Schleier als Zeichen der Keuschheit und nahm sie in seine Gesellschaft auf. Die Eltern der geflohenen Braut wollten aber nicht so einfach aufgeben. Sie kamen persönlich mit der Absicht, sie ins Familienhaus, das auf einem wichtigen Platz direkt neben dem Dom stand, abzuholen. Klara leistete passiven Widerstand. Sie legte sich auf den Boden nieder und ihr Körper wurde so schwer, dass nicht einmal zwölf starke Männer sie heben und abholen vermochten. Letztendlich mussten also ihre Eltern die neue Berufung ihrer Tochter akzeptieren. Klara ließ sich zwischen den Wiesen und Olivenhaien in der Kirche San Damiano nieder – ja, richtig, in der Kirche, die einmal Franciscus reparieren ließ und in ihrer Flucht vom Reichtum zur Armut hat sie eine ganze Reihe Begleiterinnen gefunden. Im Jahr 1216 bestätigte der Papst Innozenz III.  die Gründung ihres Ordens. Der Leichnam der heiligen Klara ist in der Krypta der Kirche, die ihren Namen trägt, begraben. Diese Kirche befindet sich direkt in der Stadt und es ist ein imposantes romanisches Gebäude, gestützt mit massiven Seitenbögen.

Zum Kloster „San  Damiano“, wo sie wirkte, ist es möglich außerhalb der Stadtmauern abzusteigen, hier gibt es Ruhe und nur wenig Besucher.

               San Damiano ist also der erste Ort außerhalb der Stadtmauern, der zum heiligen Paar einen Bezug hat. Der nächste ist „Eremo delle Carceri“ ungefähr vier Kilometer von der Stadt entfernt in einer Kluft des Berges „Monte Subasio“. Hier befinden sich die Grotten, wo sich Franciscus mit seinen Begleitern immer zurückgezogen hat, wenn er die Menscheit nicht mehr leiden konnte – und das war ziemlich oft.

Heute gibt es hier ein märchenhaft in den Felsen der Kluft eingebautes Kloster, die Grotten kann man besuchen und in Sichtweite gibt es die Statuen des heiligen Franciscus und seiner Freunde. Der schlafende Franciscus liegt hier friedlich am Rücken und lächelt. Er hat offensichtlich nichts dagegen, wenn sich zu ihm Touristinnen legen, um sich mit dem schlafenden Heiligen fotografieren zu lassen.  Franciscus hatte für die menschlichen Schwächen immer Verständnis.

               Sechs Kilometer von Assisi entfernt gibt es dann noch einen sehr wichtigen Ort der Legende von Franciscus. Basilika „Santa Maria degli Angeli“, der Ort, wo Franciscus starb. Es war der Ort, wo der von ihm gegründeten Orden sein Mittelpunkt hatte, seine beliebte Kapelle Portiuncula. Nachdem bei ihm im Jahr 1224 Stigmata erschienen sind, also die Wunden Christi an den Händen, Füßen und an der linken Seite, wurde Franciscus krank. Er erblindete und nach mehreren brutalen und falschen therapeutischen Versuchen starb er in furchtbaren Schmerzen im Jahr 1226 im Alter von nur 45 Jahren. Die Askese ist also aus der medizinischen Sicht möglicherweise doch nicht die gesündeste Lebensart. Natürlich ist hier heute eine Pilgerstätte und im sechzehnten Jahrhundert wurde über die Kapelle eine gigantische Basilika gebaut, später durch ein Erbeben beschädigt, aber im Jahr 1928 im neobarocken Stil wiederaufgebaut. Neben der Sakristei gibt es einen Garten, in dem die Rosen bei der Büße des Heiligen ihre Dorne verloren haben. Diese Basilika hat gleich wie die Kirche des heiligen Franciscus in der Stadt den Status „Basilica maior“.

               Sie sind die einzigen „Basiliken maior“ außerhalb von Rom – und auch dort gibt es nur vier. Franciscus erbrachte in seinem Leben eine große Leistung für die Welt sowie auch für seine Geburtsstadt. Aber nicht nur das. Er wusste seine Leistung auch gut verkaufen, nicht umsonst war er der Sohn eines Kaufmanns. Aber allein Stoffe kaufen und verkaufen war ihm einfach zu wenig.      

               Erlauben Sie mir, bitte, am Ende dieses Artikels noch eine Bemerkung. Dass Lenin eigentlich Uljanov und Stalin Dzugaswilli hießen und die Oktoberrevolution im November war, dass alles konnte ich irgendwie verdauen. Aber dass der heiliger Franciscus Johann geheißen hat, das erschütterte mein Vertrauen in diese Welt direkt in ihren Fundamenten.