Category: Blog

A co teď ?- druhé dějství


Nebezpečí přímé demokracie aneb klid po bouři v Česku

 

Když jsem se po oznámení výsledku českých voleb ptal „A co teď?“ měl jsem očividně pravdu. O víc než měsíc později ještě stále nikdo neví, co bude dál.

Všechny strany, které jsou způsobilé působit ve vládě demokratického státu, prohlásily, že vládnout nebudou. Tedy že nebudou vládnout s Babišem, i když bylo od začátku zřejmé, že jiné východisko prostě není.

Politik nemá nikdy říkat „nikdy.“ Potom je najednou ve slepé uličce a neví jak z ní.  To se stalo šéfovi ODS Fialovi, jehož pozice se teď otřásá a jeho nezvolení za místopředsedu poslanecké sněmovny jen slabost jeho pozice potvrzuje. Zahnal se sám, naprosto bez cizího přičinění do kouta a neví jak z něj ven. Ne, že by program ODS byl nějaký skutečně použitelný – zrušení elektronické evidence tržeb, zrušení zákazu kouření atd. je staví do pozice strany nestandardní, ale přece jen pouze bláznivé, ne ale fašistické.

TOP 9 se procpala do parlamentu na poslední chvíli a vzápětí se muž v jejím čele projevil ve své osvědčené roli klauna. Nejde jen o slovník, který pan Kalousek používá, ale i o jeho naprosto nerealistické postoje. Snaha zablokovat parlament, aby současná vláda nemohla podat demisi a podobné dobrodružné nápady patří skutečně do manéže, ne ale na politickou scénu.

Piráti zmateně pobíhají po politické scéně, zřejmě sami se svým úspěchem nepočítali a teď neví, co mají dělat a pokukují po ostatních „zkušených“ stranách, aby se opičili po nich. Ale s podobnými problémy, zejména personálními, bojovalo po minulých volbách i ANO – úplně je nezvládlo dodnes.

Okamura by do vlády rád a nechápe tak úplně, že pokud se Česko nechce zcela rozloučit s civilizovanými zeměmi, tak tam prostě nemůže. S Okamurou ve vládě by nám zbylo už jen Rusko, Čína, Turecko – možná snad Donald Trump.

Komunisté zůstanou komunisty, jedno, jak krásně zpívají. Jejich přítomnost ve vládě by pro Andreje Babiše znamenala stejnou katastrofu jako Okamura.

Samozřejmě chápu, že všechny strany mají strach, aby nedopadly jako sociální demokracie. Že objetí Andreje Babiše může být smrtelné, si právě vyzkoušel Bohoušek Sobotka. Ovšem přiznejme si, že si za to mohl z větší části sám. Nedokázal žádný z úspěchů vlády prezentovat jako úspěch svůj či své strany, ostatně bylo to i dost těžké, protože všechny zákony, které v konečném důsledku vedly k ozdravění české ekonomiky, se přijímaly přes odpor sociálních demokratů, ne za jejich spolupráce. A když už mohli, tak ten zákon nějakým způsobem změnili způsobem, aby potenciální voliče naštvali. Jako by ani o hlasy občanů nestáli – a oni to tak pochopili. Je možné namítat, že podobně se vedlo i sociálním demokratům v Německu, kdy Angela Merkelová dokázala také všechny úspěchy vlády zprivatizovat pro sebe a nikdo tedy nevěděl, proč by měl sociální demokraty volit, i když právě oni prosadili do programu CDU řadu sociálních bodů. Být mladším partnerem ve vládě, je vždy spojeno s určitými riziky, že taková strana ztratí svou tvář a hlavně přestane být vidět.  To se ostatně stalo při minulých německých volbách tehdejšímu koaličnímu partnerovi CDU FPD, kterážto strana tehdy dokonce vypadla z parlamentu.

Čeští politici se ovšem rozhodli žádnou politiku nedělat, nýbrž jen politikařit. Ať totiž budou dělat cokoliv, nemůžou přehlédnout skutečnost, že ANO volila třetina voličstva a že bez ANO žádná vláda vzniknout nemůže. Jejich principiální odmítání účasti ve vládě znamená prostě snahu učinit republiku neovládatelnou. Jako trest pro „hloupého“ voliče. Aby prohlédl a šel do sebe.Zajímalo by mě ale opravdu, co svou taktikou sledují – pokud to vůbec nějaká taktika je.

Pokud si chtějí vynutit nové volby a věří tomu, že volič se nechá od nich takto pokárat a bude příště volit „rozumně“, můžou se pořádně popálit.

TOP 9 se zřejmě do parlamentu nedostane vůbec, že ji chce nový lídr Pospíšil řídit ze vzdáleného Bruselu, hovoří samo o sobě. Když kapitán sedí jako první v záchranném člunu, morálku posádky to zdvihnout nemůže. Jako volič bych se ptal, proč mám volit strany, které nechtějí vládnout. Jaký má smysl takovým stranám dávat svůj hlas?

Babiš využívá jedinou možnou alternativu a samozřejmě mu k tomu pomáhají mocně i sympatie prezidenta Zemana, kterými se tento nikdy netajil. Že jsou opoziční strany nepříčetné nad tím, že Zeman tentokrát nepožaduje po Babišovi 101 podpisů poslanců? Co by se stalo, kdyby je požadoval? Byl by vůbec někdo schopen mu tyto podpisy předložit? Samozřejmě hloupost byla, že je v minulosti požadoval, to je v zaběhlých demokraciích skutečně neobvyklá praxe, ale Zeman je prostě „neobvyklý“ politik. I když jsem právě zaváhal, zda mám ony uvozovky dát k „neobvyklý“ nebo ke slovu „politik.“

Vznikne tedy menšinová vláda a ta buď nedostane podporu, nebo dostane důvěru s pomocí komunistů a Okamury. Jedno i druhé je špatné, ovšem všechny demokratické strany se samy vzdaly možnosti korigovat volební program či praktickou politiku Babišovy vlády. Udělaly to dobrovolně, nikdo je k tomu nenutil. Tato vláda samozřejmě dlouho nevydrží, buď skončí bez důvěry hned v demisi, nebo padne po několika měsících, kdy ji přestane bavit doprošovat se o každý nový zákon u extrémistů – protože „pravicový blok“ jakožto i sociální demokracie“ budou blokovat přijímání jakéhokoliv zákona, i kdyby byl nejrozumnější a lidé by z něj mohli profitovat. Prostě z principu, jako uražená a umíněná děcka. V blahé naději, že tím budou ANO škodit.

Pak tedy k novým volbám dojde a Babiš bude moci občanům vyprávět, co všechno měl v úmyslu, jak dobře by se jim dařilo, kdyby ho ostatní strany neblokovaly a nedělaly mu zle. A získá víc hlasů než teď. Scéna se sice propadem TOP 9 a možná i některé další strany (Piráti, STAN, KDU – ČSL?) zjednoduší, Babišovi bude možná stačit i 40 procent hlasů na to, aby měl v parlamentu absolutní většinu a mohl si vládnout sám. Jestli je toto úmysl ODS, TOP 9, Sociálních demokratů a těch ostatních, tak si nevidí ani na špičku nosu.

Voliče nelze za jeho rozhodnutí trestat, kdokoliv to vyzkoušel, dopadl špatně. A to i když volí nestandardně(diplomatický výraz pro „blbě“). Že jsou politici uražení, to chápu, koneckonců udělali všechno, aby voličům „otevřeli oči.“ Nechali těsně před volbami ožít kauzu „Čapí hnízdo“, která je roky nezajímala, nechali prohlásil slovenský ústavní soud týden před volbami, že Babiš byl spolupracovníkem STB. Nic nepomohlo, tyhle tahy byly díky svému načasování tak průhledné, že musely být odsouzeny k zániku. Babiš se mohl postavit do pozice oběti, pronásledované zkorumpovanou politickou a bankovní loby a vyhrát volby. Jak už jsem psal, nemám o morálním profilu pana Babiše žádné velké mínění. Jeho spolupráce s STB je pokud ne dokázaná tak velmi pravděpodobná, ke svému majetku se dostal přes komunistické známosti v době neomezeného kořistění (které ovšem rozpoutal a posvětil pan Klaus s jeho tehdejší ODS) a Čapí Hnízdo bylo samozřejmě podvod jako hrom (i když možná v rámci zákona). Nevadilo by mi, kdyby se demokratické strany dokázaly Babiše a jeho ANO zbavit, protože to hnutí do demokratické společnosti skutečně nepatří. Jenže to by byly musely být schopné nabídnout alternativu. A to nedokážou. A zřejmě je to právě tato frustrace z vlastní neschopnosti, která je žene do principiální opozice. Možná mají skutečně strach, že by vládnout neuměly, jako to neuměly 25 let od revoluce. Kdo nenabízí žádnou alternativu, nemůže být jen jednoduše proti. To není žádný program.

Nicméně je přinejmenším uklidňující, že Babiš o diktaturu neusiluje.  (I když ho z toho pan Fiala a Kalousek poněkud křečovitě stále znovu obviňují) Drží se demokratických pravidel, ačkoliv jeho strana demokratická není. Akceptuje ústavu, nesnaží se ji změnit. V tom by bylo právě smrtelné spojení s Úsvitem přímé demokracie. To slovo přímá demokracie zní svůdně. Všichni, kdo s tímto slovem šermují (Okamura, Strache, Orbán, Erdogan) usilují o diktaturu. Možná se učili dějepis, stejně přece, prostřednictvím lidových hlasování, vládl Hitler či Kadáfí. Pokud máte kontrolu nad sdělovacími prostředky, prosadíte v lidovém hlasování cokoliv, většina národa se dá zmanipulovat a menšina musí držet hubu. O to jde například Svobodným (FPÖ) v Rakousku. Přímá demokracie je jejich hlavním bodem programu. Proč? Slouží jim nejčtenější noviny v zemi Krone Zeitung a Svobodní připravují zákon o přeměně veřejnoprávní televize v televizi státní. Pokud by se jim to podařilo prosadit,  mohl by demokracii v Rakousku opravdu zvonit umíráček. Argumenty typu Švýcarsko jsou jen populistické. Švýcarsko má s lidovým hlasováním staleté zkušenosti a je do něho zabudováno tolik bezpečnostních mechanismů, že nemůže sloužit k uchopení a zneužití moci. I když výsledky švýcarských hlasování jsou někdy hodně problematické, jako příkaz čtyřkolých aut, či zákaz imigrace občanů EU.  K pozitivům Babiše (vedle ekonomických úspěchů) patří skutečnost, že o přímou demokracii neusiluje. Právě v jeho rukou s jeho mediální mocí by byla přímá demokracie skutečným ohrožením politického systému jako takového. Přesto odmítá Okamurovu stranu na vládní úrovni akceptovat.

Parlamentní, tedy zastupitelská demokracie se v Evropě vyvíjela osm set let. Někdy pozitivně, jindy utrpěla ztráty. Ale krok za krokem se vyvinula v relativně stabilní politický systém, řekněme v nejstabilnější ze všech nestabilních politických systémů. Parlament jako nárazník mezi lidem a vládou se osvědčil už jen tím, že na sebe dokáže stáhnout většinu frustrace a nenávisti obyvatelstva, což vládě dovolí pracovat.

Lid český dokázal svou nezralost v lidovém hlasování už při poslední volbě prezidenta, musí se ještě hodně učit, aby se pro něj přímá demokracie nestala nožem v ruce dítěte.

A jak psal Alkuin z Yorku Karlu Velikému: Nenaslouchejte těm, kdož tvrdí, že hlas lidu je hlasem Božím, vždyť zběsilost davu je vždy velmi blízká šílenství.

Přímá demokracie není potřebná. Pokud, pak jen v absolutně nezbytné míře. Stačilo by, kdyby zvolení zástupci začali pracovat – tedy dělat to, co slíbili, když usilovali o hlasy voličů. Přestat pletichařit a začít dělat politiku. Možná by jim měl někdo připomenout, že to je jejich práce. Jinak by mohli být po příštích volbách nezaměstnaní.

Tajná služba


               Funguje samozřejmě i v demokratických státech, ovšem moc o ní nevíme. Proto může fungovat nerušeně. Za minulého režimu, o němž chci teď vyprávět, byla všudepřítomná, tím pádem nápadná a člověk o ní věděl. Proto se jí pracovalo mnohem hůře než v demokracii. Byla ovšem vyzbrojena tisíci agentů, kteří pro ni pracovali, ať už proto, že chtěli nebo že museli. Totalitní stát chce vědět, co kdy jeho poddaný řekl, či kdy si uprdl. Kdo si chce atmosféru sledování ohmatat z blízka, doporučuji vřele německý film „Život těch druhých“ s Ulrichem Mühem  v hlavní roli. Přesto mohl mít život v komunistickém Československu díky práci tajné služby někdy, i když zřídka, i komické akcenty. Už proto, že se u nás přece jen nebralo vše tak vážně jako v Sovětském svazu či v NDR. V každém Čechovi je trošku Švejka – chválabohu. A o tom je tento článek.

Manžel jedné mé dobré známé, paní Kadecka, pracoval v rakouských diplomatických službách a mimo jiné byl i rakouským velvyslancem v Německé demokratické republice, tedy v zemi, která měla s demokracií asi tolik společného jako akt s pietním aktem. Všem diplomatům, pracujícím ve východním Berlíně, bylo jasné, že jsou permanentně odposloucháváni, některým to činilo problémy při intimních chvilkách s manželkami či přítelkyněmi. Psychicky méně otrlé osobnosti mohou při pocitu, jak je každé jejich slůvko či ston přenášeno do centrály STASI trpět poruchami erekce. Proto měli všichni diplomati pronajaté byty v Západním Berlíně a na víkendy tam se svými manželkami odjížděli, aby měli trochu soukromí. Nebo aspoň věřili, že je mají. Ne tak pan Kadecka, ten taková opatření považoval za vyhozené peníze. „Ve Východním Berlíně vím, že mne odposlouchává jen STASI,“ říkal. „V Západním mne odposlouchávají všichni.“ Jak jméno Kadecka nasvědčujě, měl tento rakouský diplomat přinejmením české kořeny a rozuměl tedy humorným aspektům práce tajných služeb lépe, než jeho kolegové.

Měl jsem s tajnou službou po dobu mé činnosti ve Vysokých Tatrách jen letmá, nicméně zajímavá setkání. V roce 1986 se ve Vysokých Tatrách konala Universiáda. Šel jsem se svou tehdy šestnáctiletou švagrovou na Štrbské Pleso přihlížet soutěžím ve skoku z velkého můstku a měl jsem tajný tip. Právě v tom roku československá vláda povolila prodej kapitalistického nápoje Pepsi Coly. Až tak daleko, aby povolila i symbol amerického hospodářského úspěchu Coca Colu, sice nešla, ale i tak to byl výrazný krok v cestě otevírání se západu. A v hotelu FIS, kde měla Pepsi Cola svůj stánek, prodávala má spolužačka z kurzu angličtiny, mladá a atraktivní Slovenka, jenž mne, když se dozvěděla, že mám v úmyslu Štrbské Pleso navštívit, pozvala na bezplatnou ochutnávku Pepsi Coly ke svému stánku. Problém byl v tom, že onen stánek byl přímo v hotelu, kde bydleli všichni političtí prominenti a hlavním vchodem okolo všech bodyguardů se projít prostě nedalo. Jenže já jsem byl místní a dobře jsem se vyznal i v neoficiálních chodníčcích. „Nevadí, řekl jsem švagrové Zuzce, „půjdeme zadním vchodem (dnes se takovým vchodům říká vchody pro služebnictvo či vchody pro personál, tehdy ale v zemi rovných možností služebnictvo oficiálně nesmělo existovat a personál bylo cizí a tím pádem nežádoucí slovo). Prošel jsem tedy zadním vchodem, pak dlouhou chodbou až k vchodu do auly hotelu. V okamžiku, kdy jsem ale vzal za kliku, dveře se prudce otevřely a na mne se vrhly dvě osoby v oranžových overalech, porazily mne na zem a zkroutily mi ruce na zádech.

„Pomoc,“ křičel jsem a tím jsem je zřejmě znejistil. Postavili mne, stále ještě s rukama na zádech a prohlíželi si mne. Očividně jsem jako terorista či nepřítel režimu nevypadal.

„Co tu chcete?“ zeptal se jeden z nich.

„Pepsi Colu,“ řekl jsem. „Kamarádka je u stánku s Pepsi Colou a pozvala mne.“

„Vypadněte,“ řekl ten člověk nepřátelsky.  Udělal jsem to bez váhání a celkem rád. Díky tomuto setkání jsem ale věděl, že tajní policisté mají oranžové overaly. (Věděl jsem, že každá skupina spolupracovníků universiády dostala stejnobarevné bundy, zdravotníci měli například červené, prodavači lístků šedé se žlutými pruhy. Když jsme pak stáli na stadionu v davu diváků, mohl jsem si užít dokonalosti práce tajné policie, protože oranžové overaly byly rozmístěny s naprostou pravidelností a v ne právě estetiku postrádajících vzorcích. Jeden stál pár kroků ode mne. Věděl jsem o něm, a tudíž jsem i věděl, jak se mám chovat. Loajálně s režimem.

V roce 1987 mne v Popradě navštívil můj přítel z Finska Heikki Koskela. Seznámili jsme se kdysi na prázdninové praxi v Jugoslávii a přijel na návštěvu, aby poznal krásy naší vlasti. Zejména mu učarovalo neuvěřitelně levné pivo. Když jsme byli na horské tůře, vždy dbal na to, aby v ruksaku bylo aspoň šest piv (byli jsme tři, já, on a jeho přítelkyně Sirrka), protože dvě piva na osobu považoval za naprosté existenční minimum. Přesto se mi ho podařilo dostat celkem nezraněného ze Skalnatého Plesa na Hrebienok. Tam si pak v chatě Kamzík z nadšení nad svým sportovním výkonem dal další tři půllitry.

Večer jsme pak šli do baru. Protože jsem se s Heikkim bavil anglicky, objednával jsem ale slovensky, seděl o deset minut později u vedlejšího stolu tajný policista. Jak jsem ho poznal? Snadno. Byl to totiž můj spolužák z kurzu angličtiny. Protože jsem byl dobrý přítel naší učitelky – což se na mých znalostech vyučovaného jazyka projevilo spíše negativně – věděl jsem, kdo si kurs platí sám (skoro všichni) a komu platí kurs jeho zaměsnávatel (čtyři návštěvníci). A věděl jsem tedy, že všichni tito pánové jsou „státní zaměstnanci“ a peníze na jejich jazykové vzděláí převádí policie československé socialistické republiky. Navíc před ním stála na stole Pepsi Cola, vcelku spolehlivé poznávací znamení. Tajní policisté ve službě totiž nesměli pít alkohol, nealkoholické nápoje jim ale platil zaměstnávatel.

Onomu policistovi byla jeho mise velmi nepříjemná. Samozřejmě, že mne poznal a věděl, že jsem poznal i já jeho. Výsledkem byla jeho omluvná gesta, když jsem na něj pohlédl – zoufalý výraz v tváři, jenž mi měl sdělit, že on za to nemůže. Což jsem chápal.

Rozhovor s Heikkim se nesl tedy dále v nenucené atmosféře. Když jsme pak přišli domů, zeptal jsem se svého finského přítele. „Heikki, víš, kdo seděl u vedlejšího stolu?“ Zavrtěl hlavou. „Tajný policista,“ prozradil jsem mu. „odposlouchával nás.“

Kdybych jen tušil, jakou reakci toto sdělení u mého finského přítele vyvolá, zřejmě bych se kousl do jazyka. Heikki zbledl jako smrt a začal v panice balit své věci a ptal se, jakým způsobem by mohl ještě v noci přejít hranici do Polska. Domníval se, že každou minutu zazvoní na mých dveřích přepadové komando tajné bezpečnosti, zatkne ho a on zmizí na doživotí v lepším případě komunistickém československém kriminále, v horším v Gulagu na Sibiři (kde doživotní  trest trvá kratší dobu).

„Heikki, klid, nic se nám nemůže stát,“ uklidňoval jsme ho.

„Po tom, o čem jsme se všem bavili?“ nevěřil. Pravda, probírali jsme tak trochu politickou situaci v naší zemi, ale povstání ani revoluci jsme neplánovali.

„Heikki,“ vysvětlil jsem mu. „Ten člověk je můj spolužák ze třídy. Pokud by mne udal a mně se něco stalo, nedá mu učitelka, která je moje dobrá přítelkyně, zkoušku a neuzná mu semestr. On vyletí z kurzu a následkem toho ho mohou vyhodit z práce. Takže musí držet hubu.“

Heikki se na mne díval dost nedůvěřivě, nicméně přestal balit. Potřeboval sice čtyři piva, než se uklidnil úplně, myslím, že mi ale stejně neuvěřil. Pro hocha z demokratického západu bylo těžké pochopit, jak to u nás chodilo. Možná je to těžké pochopit i pro čtenáře těchto řádků i dnes.

Ale měl jsem pravdu – ani Heikkimu, ani mně se nic nestalo a můj spolužák na anglickém kursu se na mne několik dalších lekcí spiklenecky usmíval.

 

Modena


Samozřejmě známe Aceto Balsamico di Modena a když člověk ví, že Luciano Pavarotti byl rozený Modeňan, dovede si představit, že jídlo v tomto městě hraje podobně jako v nedaleké Parmě centrální roli. Balsamico se ostatně velmi liší cenou podle věku, jak dlouho zrálo. To obyčejné je roční, ale existuje i sto let staré balsamico – nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl cenu 289,90 Euro za 68 gramů tohoto zázraku, čili jeden gram bratru za 100 korun. Místní specialitou je vedle spousty těstovin plněných vším možným, dokonce i sladkou dýní, Zampone, plněná prasečí noha, servírovaná s pikantními fazolemi a bramborovou kaší. Přetéká tukem, chutná skvěle, a pokud si ji Pavarotti dával, nedivím se ani jeho váze ani jeho rakovině slinivky břišní, na niž nakonec zemřel.

Kromě toho jsou místní specialitou tortellini a tortelloni (ty jsou větší) s nejrůznějšími náplněmi, zcela čerstvé se dají koupit na trhu Mercato Albinelli přímo v centru města. Místní víno Lambrusco není zrovna můj typ vína, musí se pít (u červeného vína dost neobvyklé) vychlazené a je šumivé. Trošku podobný efekt jako u Prosecca, poněkud horší kvalita se kompenzuje jinými triky. Čili řekněme to zkrátka, je to červené Prosecco. Jenže Lambrusco k Modeně patří a Pavarotti si ho určitě taky neodpíral. A jak se mu po něm zpívalo! Takže když už v Modeně jste, patří toto víno k povinnému programu.

Modena leží na Via Emilia, cestě staré víc než dva tisíce let – i dnes prochází tyto silnice přímo středem historického centra. V roce 43 před naším letopočtem, kdy se město ještě jmenovalo Mutina, se stalo místem jedné z rozhodujících bitev občanské války. Vůdce demokratů a atentátníků na Caesara Marcus Iunius Brutus se zde opevnil proti Marku Antoniovi a čtyři měsíce jeho obléhání odolával, než mu přišla na pomoc armáda vládnoucích konzulů podpořená soukromou armádou tehdy devatenáctiletého Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta. Marcus Antonius utrpěl drtivou porážku, ovšem Oktavián se během bitvy dokázal zbavit obou konzulů, kteří za záhadných okolností zahynuli (jednoho z nich, zraněného, prý Oktavián dorazil vlastní rukou). Poté převzal moc nad Římem, dohodl se se svým sokem Markem Antoniem, sepsali spolu proskripční listinu lidí, kteří by udělali nejlépe, kdyby nebyli (mezi nimi byl Oktavinánův spojenec Marcus Iunius Brutus na prvním místě, Antonius pak zapsal osobně do listiny Cicerona, který mu svými mravokárnými řečmi nesmírně lezl na nervy) a dějiny vzaly svůj spád, na jehož konci bylo zřízení římského císařství.

Poté si ovšem Mutina, která se stala Modenou, žila svůj poklidný život. V době boje císaře s papeže se vlažně postavila na císařskou stranu a po vyhubení Štaufů se zde v roce 1288 zmocnila moci rodina d´Este, která zde s krátkou přestávkou 1308 – 1336 zůstala až do roku 1796, kdy ji dotud vyhnal Napoleon. Pokud je vám to jméno povědomé, pak zřejmě proto, že poslední potomek této dynastie, nejbohatší v tehdejší Itálii, odkázal celý svůj majetek následníkovi rakouského trůnu Františkovi Ferdinandovi, kterého později zastřelili v roce 1914 v Sarajevu. Jednou z podmínek tohoto dědictví a používání jména d´Este bylo, že se František Ferdinand naučí italsky. To tento jazykově naprosto nevybavený vévoda přes několik marných pokusů nezvládl, majetek si ale přesto ponechal. A jméno taky. V roce 1598 se Modena stala sídelním městem vévodství (D´Este v tomto roce ztratili Ferraru) a nastal rozkvět města, jehož znaky člověk nachází na každém kroku.

Ovšem Dóm, centrální stavba města, vznikla ještě než se zde d´Este zmocnili moci. Stavbu zahájili v roce dobytí Jeruzaléma na první křížové výpravě v roce 1099 a lombardský stavitel Lafranco dokázal postavit nejkrásnější ryze románský chrám v Itálii. I když dokončen byl až v roce 1322. Kamenná výzdoba na portálu a v kostele nese jména dvou významných kameníků své doby  Wiligelma, jehož reliéfy na portálu znázorňují biblická témata a v kostele je to pak hrazení vyvýšené  absidy od Anselma da Campione, zobrazující krásnou plastikou poslední večeři. Patronem města a katedrály je svatý Geminiano, někdejší modenský biskup, který zde zemřel pravděpodobně v roce 397 a jehož pozůstatky jsou zde svatou relikvií.

Zvonice a v současnosti vyhlídková věž Girlandina, stejně jako dóm skvostně obložená mramorovými deskami, byla spolu s dómem vzata na seznam kulturního dědictví UNESCO, na vyhlídkovou terasu se dostanete po pouhých 191 schodech, ovšem má to přece jen háček, či spíše háčky dva. Jednak se nahoru pouští jen určitý počet lidí, takže můžete dole před vchodem nějakou dobu čekat a za druhé jsou okna ve vyhlídkové terase zamřížovaná, takže případné fotografie se dají dělat jen přes malé otvory ve čtyřech z oken. Ale při troše dobré vůle – dá se.

Palazzo ducale, tedy rezidence rodiny d´Este, začali stavět v roce 1634, dnes je v této ohromné budově vojenská akademie a není tedy přístupna veřejnosti.

Kulturní sbírky rodiny d´Este jsou obrovské, jako všechny italské vévodské rodiny (Farnese, Gonzaga) byli i d´Este vášnivými sběrateli a výsledky jejich aktivit jsou shromážděny v jedné  ovšem obrovské stavbě Palazzo dei Muzei. Římské vykopávky, obrazy od italských mistrů i obrovská knihovna. Kombinovaná vstupenka platí do všech muzeí kromě bibliotéky, stejný systém mají i v Parmě, neptejte se mě, proč.

Ovšem Modena, to je Ferrari. A Ferrari je v Itálii je absolutní kult. Enzo Ferrari (1898 – 1988) byl v dvacátých letech minulého století úspěšným automobilovým závodníkem. Když ukončil svou závodní kariéru, stal se prodejním agentem firmy Alfa Romeo a současně založil automobilovou společnost Scuredia Ferrari, něco jako jsou současné závodní automobilové stáje, kde montoval závodní auta s motory Alfa Romeo. I s tou stájí slavil úspěchy, zejména pokud za jeho stáj jezdil „létající Mantovan“ Tazio Nuvolari. S tím se později nepohodl a Nuvolari přešel ke konkurenční Masserati. Jenže právě Maseratti, kteří přeložili před druhou světovou válkou svou výrobu z Bologni do Modeny (přesněji do Maranelly v blízkosti Modeny), se rozhodli po roce 1945 vrátit se do Bologne. (Sídlo firmy ale zůstalo v Modeně) Enzo využil lidského i technického potenciálu, který v Maranelle zanechali, a založil svou automobilku. První auto s emblémem vzpínajícího se koně opustilo linku v roce 1947. (Takže letos slaví Ferarri 70 let své produkce) V roce 1951 vyhrál Ferrari první velkou cenu, bylo to v Silverstonu ve Velké Británii. Už o rok později se stal Alberto Ascari s vozem Ferarri mistrem světa a rok nato titul dokonce obhájil. Od té doby vyhrála stáj Ferrari 15 titulů mistrů světa a 16 titulů konstruktérů. Jen Michael Schumacher vyhrál mezi roky 2000 – 2004 v barvách Ferrari pět titulů po sobě. Ferrari je v Itálii stejný kult jako kopaná. Ital, který nefandí Ferrari, není Ital. A dokáže – naprosto zcela výjimečně – mít rád dokonce i Němce, jako Michaela Schumachera nebo Sebastiána Vettela, pokud sedí za volantem jejich značky a s ní vyhrává. Milovali dokonce i Nickyho Laudu a to už byla opravdová fuška – Lauda nebyl právě nositelem sympatií. Momentálně jsou Italové ovšem frustrováni převahou značky Mercedes. Enzo Ferrari zemřel v roce 1988 ve věku devadesáti let, v roce 2002 pustila firma na trh model Enzo, aby svému zakladateli vzdala patřičnou čest.

Muzea Ferrari jsou jak v Modeně samé, tak v Maranelle, kde se auta vyrábějí, vzdálené od Modeny asi 15 kilometrů. Dá se koupit i společný lístek na obě muzea (za 26 euro) a existuje i transport od jednoho k druhému, což organizuje muzeum samotné. Ale i jen samotné modenské muzeum stojí za to. Není velké, ale zážitek s projekcemi a hudbou je velmi intenzivní. Mimochodem autorem Muzea v Modeně byl Jan Kaplický. Jak víme, co bylo dobré pro Ferrari, nebylo dobré pro Prahu. Realizaci jeho návrhu stavby Národní knihovny z roku 2007 chtěl prezident Klaus zabránit vlastním tělem a primátor Bém zprvu sice Kaplického návrh podporoval, nakonec se ale pod tlakem své strany stáhl a projekt se nerealizoval. V roce 2008 Kaplický, jehož stavby stojí po celém světě jen ne v jeho domovině, odmítl vyznamenání českého ministerstva kultury a v roce 2009 pak zemřel. Takže, abychom se podívali na jeho díla, musíme do ciziny.

Tak tedy Modena. Město s velmi dobrou polohou pro poznávání provincie Emilia Romagna, odtud je blízko do Bologni, Parmy, Mantovy a ani Ferrara či Verona nejsou nepřekonatelně daleko.

Jediný problém, ale ten budete mít v podstatě v každém italském městě – o víkendu bez rezervace je večer skoro nemožné najít místo v nějaké restauraci. Abyste mohli ochutnat Torteloni, Zampone či Lambrusco. Pozor! V celém starém městě není ani jeden supermarket, pouze několik obchodů s ovocem a zeleninou a ojediněle obchody s lahůdkami. Zřejmě se tak stalo na nátlak loby restaurací, tratorií, osterií a ostatních stravovacích zařízení.

Žízní tedy v Modeně určitě neumřete – bary jsou na každém kroku, hlad ale není vyloučen. Měli jsme štěstí, utrhli jsme Trattoria accademica poslední dvě místa. A dostali legendární Zampone, mimochodem od číšnice pocházející z Moldávie, která se velmi potěšila, že může se zákazníky mluvit rusky. Místo v restauraci je tedy přece jen výhodnější rezervovat předem.

Velkou výhodou Modeny je její parkoviště. Přímo ve středu města, naléhající na historické centrum je obrovské podzemní parkoviště Parcheggio del Centro pod velkým parkem Novi Sad s parkováním za přijatelné ceny 90 centů za hodinu a 12 Euro za celý den, kde není problém kdykoliv najít parkovací místo. A na rozdíl od Parmy a jejího přímo hororového parkoviště Guito je zde vjezd široký a pohodlný.

Takže pokud jste se rozhodli pro poznávání provincie Emilia Romagna, je Modena optimální východiště.

Mantova


Mantova údajně vznikla na ostrově mezi vodami, které byly slzami věštkyně Manty, dcery kněze a věštce a daly vzniklým vodám věšteckou sílu. Manta se provdala na toskánského krále Tiberina. Ocmus, jejich společný syn, pak v jezeře založil město, kterému dal jméno své matky. Tolik praví legenda.

Ta  pověst je rozkošná, ale Mantova by si i bez ní zřejmě uchovala pověst jednoho z nejkrásnějších italských měst a vůbec nejkrásnějšího v pádské rovině. A právem. Může za to její zeměpisná poloha, která ji obklopuje třemi jezery (Lago superiore, Lago di mezzo a Lago inferiore, které jsou vlastně rozšířením toku řeky Mincio krátce předtím, než se vlévá do Pádu) a stavební aktivity rodu Gonzaga, který městu od roku 1328 vládl, když se mu podařilo vypudit z města (samozřejmě násilně a za prolévání krve) první diktátorskou rodinu Bonacolsi. Tuto událost zobrazuje realisticky malba Domenica Moroneho v Salla dela Stemma v Palazzo ducale. Gonzagové se orientovali politicky vždy správně a nešetřili penězi, když bylo třeba.  Karel IV. je roku 1362 povýšil na hrabata, Zikmund 1433 na markrabata a konečně za Karla V. to dotáhli až na vévody – výš už se nedalo. Drželi se stranou konfliktů o vládu v severní Itálii, dařilo se jim i hospodářsky, díky chovu koní, slavnému v celé Itálii, vydělávali obrovské sumy peněz, které investovali do zkrášlování svého města. Výsledek stojí za to.

Giuseppe Verdi do Mantovy vložil děj své opery Rigoletto. Rigolettův dům i se sochou tohoto hrbatého dvorního šaška najdete před Palazzo Ducale na náměstí Sordello, je zde turistická informační kancelář.

Centrem města – i když se nachází na jeho okraji – je Palazzo Ducale. Proč se do Castello San Giorgio a Corte Nuova pouští dopoledne a do Cortile d´Onore odpoledne, nevím, vstupenka platí ale pro obě části návštěvy.  Zřejmě by toho bylo najednou prostě moc a tak dostane návštěvník možnost vstřebat dojmy a osvěžit se mezitím v jednom z početných lokálů na Piazza Sordello před palácem. Celý palác se skládá s celkem osmi stavebních celků, které vznikly postupně mezi třináctým a sedmnáctým stoletím. Má více než 500 místností a sálů na celkem 34 000 čtverečních metrech obytné plochy (ano správně, víc než tři hektary obytné plochy!) a k tomu 15 nádvoří a zahrad.

DSC_0703

Srdcem hradu je Castello S.Giorgio, nejstarší část paláce, kdy sloužil ještě v první řadě obranným účelům. Přesto si zde Ludovico Gonzaga nechal v sále Camera degli Sposi vytvořit od svého dvorního malíře Andrea Mantegni  v letech 1465 – 1474 freskový cyklus, zobrazující jeho samého s celou rodinou jakož i jeho setkání se synem a císařem Friedrichem III. před Milánem. Na rodinné fresce jsem objevil i postavičku se vztahem ke Grazu, princeznu Paulinu de Gonzaga. Tato chudinka byla postižena kostní tuberkulózou. Měla tedy hrb a i jinak neoplývala ani krásou ani stepilou postavou. Byla prostě neprovdatelná (na fresce je skutečně zobrazena hodně reálně). Její zoufalá matka Barbara von Brandenburg (podle fresky taky žádná krasavice) zveřejnila ve snaze přece jen sehnat nějakého ženicha výšku věna, kterou její dcera dostane. To probudilo zištné plány v tehdejším císaři Friedrichovi III. Ať ho nazývali „Erzschlafmütze“ tedy něco jako „Arcispací čepice“, ať neuměl bojovat, vládnout ani přijít k penězům, v jednom byl mistr a to byla sňatková politika. Díky spojení svého syna Maximilána s dědičkou Burgundska Marií a poté spojením svého vnuka Filipa s Johanou španělskou položil základy habsburského impéria, nad nímž slunce nezapadalo. Teď zacítil opět šanci. Už od roku 1382 patřil přístav Terst k habsburským zemím, neměl ale po pevnině žádné spojení s ostatními habsburskými državami. Mezi ním a Korutany se nacházelo hrabství Goricie. S místními hrabaty měli Habsburkové smlouvu, že pokud jeden z těchto rodů vymře, přejdou jeho državy na rod druhý. Tehdejší hrabě Leonhard byl známý svým náročným životním stylem, byl permanentně nesolventní a topil se v dluzích. Friedrich si dobře spočítal, že Pavlína Gonzaga nikdy nebude moci mít děti, její peníze by ale Leonhard mohl velmi dobře potřebovat. Plán vyšel. Leonhard se s Pavlínou a jejím obrovským věnem oženil (a hned ho zase rozflákal) manželství zůstalo bezdětné a Goricia přešla do habsburského držení a tím se stal Terst jako strategicky důležitý přístav až do roku 1918 integrální součástí habsburského impéria.

DSC_0681

Gonzagové se ostatně ženili a vdávali do nejlepší společnosti. Jednak měli nestoudně hodně peněz na věna pro své dcery a na druhé straně byli ochotni přimhouřit oko nad věnem nevěst z císařských rodin, když se zase ty vdávaly do Mantovy. Císař Ferdinand I. udal do Mantovy až dvě své dcery (měl jich chudák až dvanáct a najděte pro takové požehnání dostatek vhodných ženichů!) Nejprve provdal Kateřinu za Francesca III. Gonzagu a když tento umřel, ihned provdal další svou dceru Eleonóru za jeho nástupce Guglielma. Jeho syn Ferdinand Tyrolský si zvolil za svou druhou manželku – po neurozené Filipíně Welserové – Annu Kateřinu Gonzagu, mimochodem dceru své vlastní sestry Eleonory. Ta měla povít tyrolskému vévodovi syna, který by převzal vládu nad habsburským rodem a zabránil tak v nástupu na trůn Ferdinandovu synovci a jmenovci Ferdinandovi Štýrskému, o kterém měl jeho strýček (právem) velmi nelichotivé mínění. Plán se nezdařil, Anna Kateřina povila už postaršímu bonvivánovi jen tři dcery. Ještě jednou se pokusil aspoň císař Matyáš postavit štýrskému fanatikovi překážku do cesty a vzal si za ženu onu dceru Ferdinanda tyrolského a Anny Kateřiny Annu (tedy vlastní prvostupňovou sestřenici) za ženu, ale v té době už lékaři padesátičtyřletému panovníkovi diagnostikovali  „impotentia totalis“. Nic nepomohlo, na trůn se dostal Ferdinand Štýrský a cesta k třicetileté válce byla otevřena. A konečně, sám Ferdinand, teď už zvolený císař toho jména druhý, u nás neslavně známý procesy po Bílé Hoře, si za svou druhou manželku vzal Eleonoru Gonzagu, vnučku své tety Eleonóry.

Ferdinand II. byl ovšem příčinou největší hrůzy v dějinách Mantovy a (v podstatě i Evropy). Právě Mantova byla největší katastrofou třicetileté války. Právě  v době, kdy Ferdinand díky Valdštejnovi porazil dánského krále a cítil se být na vrcholu moci, vymřel rod mantovských Gonzagů po meči. Přesto, že se až dva členové rodu, Ferdinand a Vincenzo postupně vzdali kardinálských hodností, aby mohli zplodit potomky a rod zachránit, ani jednomu se to nepodařilo a v roce 1627 rod Gonzagů v hlavní linii vymřel. Poslední vládce Vincenzo se zabezpečil tím, že celé vévodství odkázal svému vzdálenému příbuznému Karlovi z francouzské linie Gonzaga Nevers. Ten měl skutečně na uprázdněný vévodský trůn největší nároky. Ovšem Ferdinand, od roku 1622 ženatý se sestrou posledních Gonzagů, který se právě cítil být nezpochybnitelným a neporazitelným pánem celé tehdejší Evropy, se rozhodl, že Mantovu vyhlásí za uprázdněné říšské léno (což v podstatě právně opravdu byla) a obdaruje tímto bohatým kouskem země svého favorita Ferranteho II. Gonzagu ze španělské linie rodu (jak už jsem řekl, Gonzagové byli zešvagřeni s celou Evropou). Ačkoliv císařovi rádcové panovníka před tímto krokem důsledně varovali, protože Karel byl Francouz, stál za ním stál mocný kardinál Richelieu, čekající jen na vhodnou záminku k vstupu do třicetileté války aby si taky mohl něco pro sebe urvat, Ferdinand, který jinak svého ministerského předsedu Ulricha z Eggenberka v politických rozhodnutích poslouchal téměř na slovo, se zaťal a prosadil si své.  Následkem byl vstup Francie do třicetileté války, která se tak protáhla o dalších dvacet let. Samotná válka o dědictví mantovské trvala od roku 1627 do roku 1631. Císařské vojsko pod vedením generála Rambalda Collalta, pána na české Brtnici a mantovského rodáka sice 18 července 1630 Mantovu dobylo a strašně ji zpustošilo, nakonec ale císařští, bojující na dvou frontách (v roce 1630 se v Pomořanech vylodil švédský král Karel Gustav a zahájil své vítězné tažení Německem) museli přistoupit na to, že se novým vévodou stane francouzský kandidát Karel I. Gonzaga Nevers. To ovšem neznamenalo, že by se Francie hodlala z bojových akcí stáhnout. Začala poslední, nejpustošivější část třicetileté války.

Ale zpět k freskám Camera degli Sposi.

Malíř Andrea Mantegna tedy, jak řečeno, zobrazoval až překvapivě věrně realitu (manželka Ludovica Gonzagy Barbara z Brandenburgu vypadá přímo hrozně), do jedné z dekorací stěny zabudoval i svůj vlastní autoportrét. Domohl se značného majetku, jeho velký dům na okraji města je dnes také muzeem a dokonce si našel vznešenou nevěstu, která mu pomohla vstoupit do městské nobility. Samozřejmě se dozvíte, že Camera degli Sposi je nejkrásnější místností na světě. Italové od těch svých „nej“, čili „piú“ prostě nepopustí. Andrea Mantegna vytvořil i další důležité dílo, kostel svatého Ondřeje, Chiesa di San Andre na náměstí Piazza delle Erbe.

Je to jeden z prvních renesančních kostelů, jednolodní basilika s vysokými renesančními oblouky a hranatými sloupy a s architrávem podle vzoru římských chrámů – v té době se jednalo o zcela nový a revoluční styl, ostatně až tak hodně renesančních kostelů neexistuje. Kostel ochraňuje velmi obskurní svatou relikvii, která se nachází v kryptě pod chrámem a je ji možno navštívit v rámci provázené prohlídky, která se koná dvakrát za den. Pod osmihranem v srdci kostela, tedy pod jeho kopulí, se nachází údajná svatá krev Kristova promíšena s půdou z hory Golgoty. Podle pověsti voják Longinus, který probodl kopím Kristův bok, nabral vytečenou krev i se zemí, do níž vsákla, a když pak zemřel v Mantově, tuto zkrvavenou hlínu zakopal. Byla poprvé objevena v roce 804, kdy bylo založeno mantovské biskupství a pak znova v roce 1048. Kdo má chuť, ať té legendě věří, každopádně se na velký pátek nosí tato relikvie slavnostně celým městem. Jak pravil svého času císař Friedrich II. – fantazii byzantských a benátských kupců nebyly stanoveny žádné hranice.

Duomo na náměstí Piazza Sordello je vedle kostela svatého Ondřeje téměř bezvýznamný. Je to chaotická směs všech možných stavebních prvků od románského a po klasicismus. Mantované svůj dóm začali stavět v roce 1131, v osmnáctém století pak budovu naprosto znehodnotili barokní fasádou, možná má někdo jiný názor, pro mě je ale katedrála prostě ošklivá a stačí si ji prohlédnout jedním okem.

Jinak je ovšem v Mantově všechno krásné. V sále Sala del Pisanello objevili fresky mistra Pisanella ze čtrnáctého století a pamětní tabule upozorňuje, že v tomto sále koncertoval sám nesmrtelný Paganinni. V novém paláci jsou nádherná nástěnné i stropní desky a obrazy od Paula Rubense, který pracoval pro Gonzagy v letech 1605 – 1607 a vytvořil pro ně monumentální obraz Svaté trojice. A zportrétoval i posledního Gonzagu Vincenza v jeho mladých letech.

Poněkud stranou, už mimo historické centrum, stojí Palazzo Te. Postavil ho Rafaelův žák Giulio Romano v čase, když tam byl ještě ostrov řeky Mincio (kdysi byla celá Mantova na ostrově). Vévoda Federico II. Gonzaga si dal tento palác stavět jako svou letní rezidenci za hradbami tehdejšího města v letech 1525 – 1535. Je to opravdový skvost renesančního stavitelství s rybníky, zahradami a kolonádami. Později se právě touto stavbou nechal inspirovat jak Ludvík XIV. pro stavbu Versailes, tak i Marie Terezie pro stavbu Schönbrunnu. Fresky na stěnách od Giulia Romana jsou úžasné, zejména sál Gigantů, který líčí pád Gigantů, kteří pro Jupitera kovali jeho blesky, či sál Amora a Psyché. V smyslu renesance vyzdobil Giulio Romano sály ne motivy křesťanskými, ale motivy z řecké mytologie. V roce 1530 navštívil Mantovu na své korunovační cestě do Bologni císař Karel V. Jeho návštěva je na zámku Te podrobně tematizována, je zde dokonce i jídelníček ze slavnostní tabule – bohužel jen v italštině. Mantovu navštívila i delegace českých pánů, provázejících budoucího císaře Maximilána II. při jeho návratu ze Španělska v roce 1551. Právě dojmy z tohoto města měly mladé pány pohnout k tomu, že po návratu začali přestavovat své středověké hrady na renesanční paláce podle italského stylu – na území českého království vstoupila v tom roce renesance, ovlivněná především stylem Giulia Romana  a jeho mantovských staveb.

DSC_0761

Na náměstí delle Erbe můžete navštívit i rotundu San Lorenzo z jedenáctého století se zbytky fresek a sochařskou výzdobou a obdivovat radnici s Torre dell´Orologio –  s astronomickými hodinami z patnáctého století, které zkonstruoval matematik, astrolog a mechanik Bartolomeo Manfredi.

Mantova zůstala rodu Gonzaga až do roku 1707, tehdy se jí v rámci války o dědictví španělské zmocnili Habsburkové – proto vystavují v Castello San Giorgio i cestovní příbor Marie Terezie, zřejmě si ho tam zapomněla. Ovšem v roce 1796 se severní Itálií prohnal na svém italském tažení mladý generál Napoleon Bonaparte a zanechal za sebou spoušť. I když odtud Francouze v roce 1799 vypudil ruský generál Suvorov, přišli brzy znovu. V roce 1805 po vítězství u Slavkova připojil Napoleon Mantovu k Francii. Pro Rakušáky má toto město tragický nádech, protože zde byl popraven tyrolský národní hrdina Andreas Hofer. Ten vedl několik let povstání Tyroláků proti francouzské a bavorské nadvládě a uštědřil do té doby neporazitelným Francouzům hned několik porážek. (Napoleon utrpěl svou první porážku v otevřené bitvě až u Aspern v roce 1809 od arcivévody Karla, který si tím vysloužil sochu na Heldenplatzu ve Vídni) Nejslavnější vítězství slavil Hofer na hoře Isel nad Innsbruckem, kde je dnes skokanský můstek, na němž se koná tradiční třetí závod Turné čtyř můstků na přelomu roků. Po vídeňském kongrese přišli Rakušáci znova a až v roce 1866 po prohrané bitvě u Hradce Králové museli Mantovu spolu s Benátkami odstoupit spojencům vítězného Pruska – Italům. Dnes je malá Mantova (jen 47 000 obyvatel) jedním z nejnavštěvovanějších měst v Itálii. Každý podzim se zde koná setkání oldtimerů, na počest nejslavnějšího novodobého Mantovana Tazia Nuvelariho, zvaného „létající Mantovan“, který platil v třicátých letech dvacátého století za neporazitelného automobilového závodníka. Závodil za stáj Enza Ferrariho Scuderia, než se s Enzem rozhádal a přešel ke konkurenčnímu Maserati. Dva kohouti na jednom smetišti se prostě nesnesli ani tehdy.

Tehdy, ale nejenom tehdy bojuje Mantova s naprostým nedostatkem parkovacích míst. Takže pokud budete chtít toto kouzelné město na řece Minciu navštívit, raději si přivstaňte.

Ovšem i dámy si přijdou na své, shopping je možný a to dokonce i v neděli. Když jsme do Mantovy s manželkou v neděli jeli, dohodli jsme se, že aspoň tento jediný den budeme věnovat výhradně kultuře a shopping, který byl jinak každodenní součástí našeho plánu, výjimečně vynecháme. Doufal jsem totiž, že obchody budou v katolické Itálii v neděli zavřené. Chyba lávky. Obchody na Piazza delle Erbe byly otevřené. A v nich šatičky na naši pětiletou vnučku, přesně takové, jaké jsme hledali. Měla totiž jít následující sobotu za družičku na svatbu, a tedy nákup příslušného oblečení byl jednou z priorit naší italské dovolené. Šatičky byly na pětileté dítě, koupili jsme je tedy a byli jsme šťastní – tedy hlavně já, protože jsem si myslel, že to mám šťastně za sebou.

Těšil jsem se příliš brzy. Když jsem se vrátil k manželce z fotografování – Mantova je totiž nejkrásnější přes vodu, tedy přes jezera řeky Mincio a ta jsou dost široká, aby se člověk pro dobrou fotku musel proběhnout, pravila žena, že máme problém. Že jsme koupili šaty velikosti 110 centimetrů, ale naše milovaná vnučka mezitím nekontrolovaně vyrostla na 116 centimetrů a tedy potřebuje velikost 120, tedy podle italského měření šatičky na šestileté dítě – nevím, proč jsou italské děti tak malé. Že mám problém především já, jsem pochopil, když mi manželka řekla, že tedy musíme do obchodu a já musím prodavačce, která neuměla podle dobrého italského zvyku ani jediné slovo anglicky, vysvětlit, oč jde. Vystoupil mi na čele pot. S mým lámaným italčinem jsem měl vysvětlovat tak komplikovanou věc?

Ale dal jsem všechny síly a znalosti jazyka dohromady a vysvětlil jsem prodavačce, že manželka telefonovala s dcerou a že naše vnučka, pro kterou ty šaty myšleny jako dárek, vyrostla víc, než jsme tušili a že tedy potřebujeme šaty o číslo větší. Prodavačka prohlásila, že to není problém, z čehož jsem pochopil, že mi rozuměla a vydala se ke stojanu. A tam podle očekávání zjistila, že tyto šaty ve větším čísle nemají. Moji nesmělou otázku, zda bychom mohli nazpět dostat peníze, odmítla rázným „non e possibile.“ A začala nám nosit nejrůznější šaty a oblečky. Problém byl, že ty byl všechny vhodné do školky nebo na hřiště ale rozhodně ne na svatbu. „Tak jim přece řekni, že je to na svatbu,“ vyzvala mě manželka. To mě tedy dojala. Svatba nepatří právě k základní slovní zásobě, když se učíte cizí jazyk jako samouk. Nejhorší ale bylo, že jsem věděl, že to vím – totiž existuje přece Figarova svatba a jméno opery jsem už mnohokrát slyšel v italském originále.

Ale znáte to. Když si na něco potřebujete spěšně vzpomenout, prostě to nejde. Zkoušel jsem to s Noce, Noca, nikdo mi samozřejmě nerozuměl. Protože jsem moderní člověk, nepozorovaně jsem si na mobilu našel slovník online a zadal slovo svatba – mobil mi odpověděl, že je to „matrimonium“. To jsem ale zaváhal. Něco mi říkalo, že matrimonium znamená v italštině manželství. Kdybych ho použil, mohla by si prodavačka myslet, že hodláme provdat naši pětiletou vnučku a zažít pochybovat o našem náboženském vyznání a nejen o něm. Zaťal jsem se a to slovo jsem nepoužil. Nakonec jsme koupili pěkné šaty do školy i s punčoškami, nebylo to ono, ale nebylo to úplně špatné.

Když jsem nastupoval vyčerpán do auta, vzpomněl jsem si „Le nozze de Figaro“. Bylo pozdě. Ale to slovo „Le nozze“ už určitě nikdy nezapomenu ( i když se jedná o plurál). A i když ho zřejmě už nikdy nebudu potřebovat.

Mantova je prostě krásná. A dobře se v ní nakupuje. Rozhodně ji při návštěvě Itálie nevynechejte.

Sexuální harašení a jeho politické důsledky


Vlastně bych se mohl taky přihlásit. Pamatuji si, že mě během mého studia na medicíně jednou v Brně sexuálně obtěžovala jistá dáma, která strašně páchla za cigaretami a před níž jsem se jen stěží zachránil útěkem.

Jenže tehdy se něco takového nenosilo. (A jako muž bych stejně neměl šanci ani dnes, ať už mluvíme o rovnoprávnosti pohlaví, jak chceme, neexistuje ve všech oblastech. Sexuální obtěžování je jednoznačně trestným činem mužského pohlaví) A dnes už je to o něčem zcela jiném. To, co vyvolal skandál s hollywoodským producentem Harvey Weinsteinem, začíná vystupovat z břehů a má i politické důsledky. O tom později.

Předešlu hned na začátek, že v žádném případě nejsem zastánce sexuálního násilí a netroufal bych si ho zlehčovat – pokud se skutečně o sexuální násilí jedná. A právě tady je ta otázka, kde sexuální harašení začíná a kde končí? To české slovo „harašení“ vzniklé z anglického „harassment“ prostě miluju, dokáže totiž s typicky českým vtipem věc nazvat vážně a současně ji i znevažovat – na světě prostě není krásnějšího jazyka, než je čeština, s tím se budou muset všichni anglofilové či germanofilové a dokonce i rusofilové smířit.

Znal jsem jednoho šéfa, o němž se říkalo, že u něj žádná mladá žena nedostala vzdělávací místo (pokud za sebou neměla dostatečně silnou lobby) aniž by s ním napřed nestrávila určité chvíle v posteli. Takoví lidé patří skutečně za mříže – paradoxně ale právě takoví tam neskončí. Vydírání sexem, vyžadování sexuálních služeb za protekci nebo vůbec za zaměstnání je hnusná věc a patří před soud. Jenže bohužel se hranice sexuálního obtěžování pohnula směrem, kde ji už nedokážu najít a identifikovat. Samozřejmě že ruce na zadek nebo na prsa nepatří, pokud se oba partneři na takových hrátkách nedohodli předem.

Jenže teď odstoupil britský ministr proto, že se před několika lety během rozhovoru dotkl KOLENA!!! novinářky, s kterou rozhovor dělal. Doufám, že odstoupil jen proto, že má účasti v vládě pod vedením nekompetentní Therezy May dost a využil toto obvinění jako záminku, aby mohl zmizet.

V Holywoodu zastavili s okamžitou platností produkci seriálu „House of cards“ uprostřed poslední šesté série, protože vyšlo najevo, že Kevin Spacey, který v něm hraje hlavní roli, prý kdysi obtěžoval nějakého mladého muže. Vidíte, zatím mě nenapadlo, že je Spacey homosexuál, i když mě to napadnout mohlo – v žádném z jeho filmů nejsou erotické scény s ženami a to dokonce ani v těch, kde by se to nabízelo, ani v „House of cards“ neskončí se svou manželkou ani jednou v posteli, zato ale se svým bodyguardem ano. Takže se už nedozvím, jak ten seriál měl skončit. Možná to byla i to jen záminka, protože seriál byl solí v očích Donalda Trumpa, který svými výčiny překonával i nejhorší lumpárny Franka Underwooda, kterého Spacey v seriálu hraje. Nemohlo se počkat, až se obvinění vyšetří a rychle dofilmovat?

Ale je i hůř.

Největším finančním skandálem v poválečné historii Rakouska byl nákup stíhaček Eurofighterů. I když se pro rakouské poměry naprosto nehodily, byly koupeny a to dokonce za nesmírně přemrštěnou cenu, protože se skoro celá tehdejší černo-modrá vláda u toho nabalila a to ne v řádech desítek či sto tisíců Eur ale milionů. Tvrdila, že cena je tak vysoká proto, že bude kompenzována takzvanými protiobchody. (Kdo nevěří, ať tam běží)Na ty jsme čekali roky, kromě několika firem blízkých vládě ale k žádným nedošlo. Věc by už dávno byla umřela svou přirozenou smrtí, kdyby se do ní nezažral poslanec strany zelených Petr Pilz. Podařilo se mu přes veškerý odpor vládnoucích stran zkonstituovat vyšetřovací výbor. Ten odhalil, že se jednalo o obrovský podvod. Rakousko už podalo na výrobce Eurofighterů žalobu. Jenže než se podařilo rozplést uzel úplatků a podvodů a odhalit konkrétní osoby, které za tím vším stály, přišel konec vládnoucí koalice a nové volby. Nejsem sice zastáncem konspiračních teorií, ale právě potřeba ukončení práce tohoto vyšetřovacího výboru bylo jedním z důvodů, proč Sebastián Kurz rozbil vládní koalici. Právě v jeho straně (a také v straně modrých FPÖ, kteří byli právě tehdy u moci) je nejvíc lidí, kteří se musí dalšího vyšetřování bát, aby neskončili za mřížemi. Mají hodně másla na hlavě a Pilz jim už skoro zdvihl čepice.

Petr Pilz nebyl překvapivě kandidován stranou zelených do parlamentu. I když byl jedním ze zakládajících členů a člověk, který pro stranu objevil Van den Bellena, který ji dovedl k nevídaným výškám. Byl jsem ještě ochoten věřit, že to bylo skutečně kvůli naprosto odlišnému názoru Petra Pilze na otázku uprchlíků, než jaký zastávala strana zelených. On byl pro regulaci imigrace, zelení věrní svým dogmatům, proti. Byl bych ochoten tomu opravdu uvěřit, kdyby ta věc neměla pokračování.

Petr Pilz poté, co vystoupil ze strany, která jej nechtěla už do parlamentu kandidovat, vytvořil vlastní hnutí a dostal se do parlamentu s ním. (Na rozdíl od oněch zelených, kteří se do rakouského parlamentu po 31 letech poprvé nedostali). Obě strany, které vytvoří vládu, tedy lidovci a svobodní, mu se skřípěním zubů slíbili, že vyšetřovací výbor Eurofighterů bude pokračovat. A pak byl náhle Petr Pilz obviněn ze sexuálního obtěžování.

Ten první případ se zřejmě opravdu stal někdy v osmdesátých letech. Ona postižená dáma byla odškodněna dobrým zaměstnáním a slíbila o případu mlčet. Teď byla zelenými slibu mlčenlivosti zbavena. Mohla to být pomsta, samozřejmě, odstřelením Pilze by mohli zelení jeho poslance získat pro sebe a vstoupit tak do parlamentu zadními vrátky. Možná hrálo roli i to, že zelení, kteří přišli o finanční příspěvek, který dostávají od státu parlamentní strany a mají asi 5 milionů Eur dluhu, museli propustit víc než sto svých zaměstnanců –  možná byla ona postižená dáma mezi nimi.

Ale najednou se objevila další, která Pilze obvinila, že ji v roce 2013 v opilém stavu na politickém semináři sexuálně obtěžoval. I když Pilz sám tvrdí, že si na nic nepamatuje – což je možné, alkohol dokáže paměť dokonale vymazat, rozhodl se vzdát se poslaneckého mandátu a odejít z politiky. Takže ono vyšetřování korupčního skandálu skončilo. Možná se nějaký výbor ustanoví i bez Pilze, aby rychle zjistil, že se vlastně nic protizákonného nestalo a ukončil svou činnost.

A teď už to začíná opravdu smrdět. Tlačí se mi na jazyk otázka – kolik ony dámy dostaly za to, aby vystoupily se svými obviněními? Očividně víc než bylo ono držhubné, které ona zelená dáma dostala v letech osmdesátých. Ti, kdo se obohatili na onom nesmyslném předraženém nákupu stíhaček, mají dost peněz, aby si podobná svědectví koupili. Ať už Pilzovi něco dokážou nebo ne, už vyhráli, jsou za vodou. Otázka je i proč Pilz tak rychle zařadil zpátečku a z politiky odešel, ještě než se případ vyšetřil. Pohrozili mu něčím mnohem horším, pokud to neudělá?

A to mě štve. Ono harašení jako politická zbraň a to proti nepohodlným. Další z mnoha politických zbraní, které se současní politici nestydí používat. A co bude dál?

Začínám z toho mít bolení břicha. Co když jsem se na nějakou sestřičku usmál a řekl jí možná dokonce, že dobře vypadá? To první bych možná uhrál, že jsem úsměvem ocenil její pracovní výkon, to druhé je dnes podle nového chápání jednoznačně sexuální obtěžování. Mám počítat se žalobou nebo dokonce s vícero žalobami? Možná jsem se jí dokonce dotkl ruky nebo dal polibek na tvář. (Na prsa ani na zadek jsem zcela určitě nikomu nešahal, ale to už dnes očividně není jediný zakázaný region) Kolik let vězení na mě za to čeká, pokud se to někdo rozhodne udat?  Nebo kolik peněz budu muset oné dámě vyplatit na bolestném – protože dnes, pokud se na ženu díváte jako na sexuální objekt (přeloženo do normálního jazyka, pokud se vám líbí a dáte jí to najevo) bolí ji z toho duše. Může trpět nespavostí, tím klesá její pracovní výkon, dokonce tak může o práci přijít, potřebuje psychologa, možná i psychiatra a za to všechno můžete vy a nezbývá než platit a platit a platit. Ještě že jsem včas vystoupil z politiky. Byl jsem dost nepohodlný, abych se dočkal podobného obvinění, i kdybych onu ženu nikdy v životě neviděl. Naštěstí se harašení v devadesátých letech ještě nenosilo.

Za tím vším harašením jsou především peníze, jako v naší současné společnosti za vším. Ale je to teď trend, vlna, proti které se nemůžete postavit, aby vás nesmetla jako tsunami. Stařičký Woody Allen projevil obavy, aby se nejednalo o nový hon na čarodějnice. Určitě se i on někdy před padesáti lety někoho nemravně dotkl – a má peníze. Okamžitě byl zakřiknut, že vážnost problému zlehčuje. Rakouská herečka Nina Proll se pokusila rovněž postavit se této hysterii a vyzvala své kolegyně i ostatní ženy, které se teď na platformě MEE TOO předhánějí v líčení svých hrůzostrašných zážitků s vilnými muži, aby uvažovaly, co tím způsobují. Že má obavy o celý herecký stav, protože se zdá, jakoby žádná herečka nedostala roli, pokud nepůjde do postele s producentem nebo aspoň s režisérem. Ona sama tvrdí, že nikdy nic takového podstoupit nemusela – a já jí věřím. Možná i proto, že na rozdíl od mnoha jiných opravdu umí hrát. Sklidila za to nenávist, útoky na facebooku i na ostatních „a-sociálních“ médiích. Proti proudu se nedá plavat.

Snad nakonec rozum zvítězí. I když s tím nemáme zrovna často pozitivní skušenosti.

Mám návrh. Ať se ženy kterým mužský úsměv a lichotka vadí a je uráží zahalí do plášťů až po zem a dají si na hlavu šátky, ať se proboha nemalují a pokud možno ani nemyjí. Usmát se na takovou ženu, či se jí dokonce dotknout, by pak opravdu bylo trestným  činem, protože taková žena by dávala jasně najevo, že o to nestojí.

Ale vy ostatní, které se pěkně oblékáte, malujete, dbáte na sebe a vyrážíte do měst na vysokých podpatcích a s krásnými účesy, dovolte nám mužům, abychom se za vámi mohli ohlédnout, abychom se na vás mohli usmát a abychom vám dokonce směli i říci, že jste krásné a že se nám líbíte. Že naše dny děláte krásnými a snesitelnými.

Jinak na tom  budeme jako v království IS, kde je zakázáno se smát, kde je zakázána hudba a všechno hezké. Musíme si opravdu dělat život nesnesitelným, když to není potřebné? Pokud bude dvoření ženám vyhlášeno za trestný čin (upozorňuji, že na začátku, než muž ženu osloví, ví zřídka, zda bude souhlasit) pak samozřejmě zmizí i flirt a láska se stane minovým polem, do kterého si ne každý troufne vstoupit.

Mějme proboha rozum. Skutečné násilí či vydírání by mělo být trestáno co nejpřísněji. Ale trestat někoho za to, že se dotkl ženského kolena, či že se ženy zeptal, zda se jí líbí a zda by neměla zájem si s ním něco začít, útočí na samotné principy lidské existence.

Možná jsem ze staré školy, možná se můj názor setká s odmítnutím. Ale bojím se s Woody Allenem nové honby na čarodějnice. Protože ta se dá kdykoliv politicky zneužít. A to proti každému. Ani proti inkvizitorům si nebyl nikdo jistý, jedno zda byl kacířstvím vinnen nebo nevinnen. Rozhodující byl názor inkvizitora.

Velká říjnová revoluce – co s ní?


Málokterá historická událost má tolik různých významů a interpretací, jako událost, která se odehrála před sto lety a měla navždy změnit tvář světa. V podstatě ani nevíme, co se přesně onoho 25. října podle juliánského kalendáře a tedy 7. listopadu podle kalendáře gregoriánského v Petrohradě odehrálo. Verzí je hned několik, nejslavnější je ta, kterou zfilmoval režisér Sergej Michajlovič Ejzenštejn ve svém filmu „Deset dní, které otřásly světem“, ten ale odpovídá pravdě asi ze všech nejméně, protože byl nafilmován jako ideologická propaganda pro tehdejší komunistické velení.

Víme, že se mělo střílet z Aurory, ale nestřílelo se. Nebo tedy aspoň nestřílelo se tehdy, kdy se střílet mělo. Jednoduše proto, že padla mlha a posádka lodi neviděla signál červenou raketou, který byl vypálen z Petropavlovské pevnosti, kterou měli bolševici už ve své moci.

Jedna z verzí hovoří o tom, že se bolševici dostali s pomocí několika granátů do vinných sklepů Zimního paláce, kde se opili ještě dříve, než mohli jít zatknout prozatímní vládu. Jiné verze hovoří o krutých bojích pokoj od pokoje, o bestiálním znásilňování ženských bojovnic – tzv. údernic, které prozatímní demokratickou vládu spolu s jednotkou kadetů jako poslední bránily.

Podle jedné verze si obsazení paláce vyžádalo jednoho mrtvého, který ovšem zemřel na otravu alkoholem a několik raněných. Podle jiné se jednalo o masakr. Zda tedy zničení vnitřní výbavy paláce mělo svůj původ v rozhořčených bojích nebo v řádění opilé lůzy, která sem vnikla po obsazení paláce, se už zřejmě nedozvíme, ale to není podstatné. Přijměme poslední verzi z knihy historiků vedených Andfrejem Zubovem „Dějiny Ruska dvacátého století“ a smiřme se s tím, že to možná až taková legrace nebyla a že skutečně došlo k bojům o každý pokoj paláce, k vraždám, znásilňováním zajatých údernic a jiným bestialitám. Ale to vše není až tak podstatné. Podstatné je, proč se to stalo a jaké to mělo následky.

Je třeba hned přiznat, že si původci plánu na komunistický převrat v Rusku nedokázali důsledky svých činů ani v nejdivočejších snech představit. Byli to totiž němečtí vojenští stratégové, u kterých tento nápad vznikl.

Rusko bylo spojencem Dohody a vázalo na sebe velkou část německých a rakouských vojenských sil. Sil, kterých bylo stále naléhavěji potřeba na západě. Německo nikdy nechtělo vést válku na dvou frontách.  Původní plán byl, zadržet Rusy ve východním Prusku, zničit bleskovým útokem Francouze a Brity a po jejich kapitulaci přesunout všechny síly na východ a přinutit ke kapitulaci i východního obra. Obra, o němž se vědělo, že stojí na hliněných nohách, jeho průmyslový potenciál byl vzhledem na pozdní zrušení nevolnictví carem Alexandrem II. v roce 1861 nedostatečný a výrazně pokulhával za zeměmi osy, zejména pak Německa. Plán nevyšel. Němci byli zastaveni v bitvě na Marně před Paříží a následovala několikaletá zákopová poziční válka, která vyčerpávala lidské i ekonomické zdroje. 6. dubna 1917 stoupily do války na straně Dohodových mocností Spojené státy americké. Zpočátku to vyvolalo jen německé ironické úsměšky, protože USA měly v tom čase armádu o síle 20 000 vojáků, když ale dokázaly v rekordním tempu mobilizovat a vycvičovat stovky tisíc dobrovolníků, začalo být Němcům jasné, že pokud nepodniknou něco rozhodného a hlavně rychlého, čeká je brzy krutá porážka.

Plán byl tedy jasný. Vyřadit Rusko z války, přesunout veškeré síly na západ, konečně dobýt Paříž a přinutit spojence ke kapitulaci. To vše, ještě než USA stihnout vylodit ve Francii své pomocné jednotky.  Únorová revoluce v Rusku, která svrhla cara, nepřinesla žádné řešení. Prozatímní vláda Kerenského se zavázala pokračovat v boji na straně Dohody, i když Rusko už bylo ekonomicky i morálně doslova na kolenou. Ale přesto stále vázalo stovky německých divizí, které byly nutně potřebné na západní frontě.

A tehdy si Němci vzpomněli na exilového revolucionáře, žijícího v zapomenutí v Curychu, na Vladimíra Iljiče Lenina. Němci správně odhadli, že by bolševici pod jeho velením mohli v Rusku způsobit skutečně takový chaos, že by konečně padlo. Zaktivizovat tuto pátou kolonu bylo natolik lákavé, že neodolali. Zprostředkovali chráněný vlakový transport z Curychu do Finska, odkud se tento profesionální revolucionář dostal do nedalekého Petrohradu. Musel jen slíbit, že na cestě přes Německo se zdrží jakýchkoliv projevů k německému obyvatelstvu, které už mělo války také plné zuby a bylo stejně jako Rusové náchylné uvěřit demagogům. To se ostatně potvrdilo po německé kapitulaci v roce 1918, kdy na rozsáhlých částech země převzali moc komunisté podle ruského vzoru. Lenin se ale svého slibu držel a během své cesty přes Německo svůj uzavřený vagón neopustil.

Jedno ale, jak samotný převrat proběhl (když jsem jako dorostenec četl román Michaela Šolochova „Tichý Don“, překvapilo mě, jak se autor vyhnul líčení útoku na Zimní palác. Nechápal jsem, proč se vzdal tak lákavého motivu – dnes už vím proč), jeho důsledky byly nedozírné. Zřejmě ani Němci netušili, co může takový politický puč způsobit v zemi, jako je Rusko. A s čím zřejmě nepočítali vůbec, že se takový režim může udržet u moci. Tato skutečnost fascinuje i mně. Jaké byly důvody, že se v Rusku mohl etablovat tak násilný zločinný režim a že se tam dokázal udržet víc než sedmdesát let? A co navíc – že Rusové k tomuto režimu cítí stále silnou provázanost, nikdy ho vnitřně nedokázali odmítnout. (Ačkoliv byl Leningrad přejmenován zpět na St. Petersburg, oblast si ponechala jméno Leningradskaja a sochy velkého vůdce proletariátu stojí všude o jeho mauzoleu v Moskvě ani nehovoříc.) Mít doma vyvěšený obraz Josipa Visarionoviče Stalina také není v Rusku a už vůbec ne například v Gruzii žádná hanba. A právě se řeší otázka, jak se k stoletému jubileu postavit. Slavit či neslavit. A pokud slavit, pak co vlastně?

Důvodů je mnoho.

Především Rusko bylo za carského režimu výrazně zaostalé za zbytkem světa. Tento běh za rozvinutým západem běželo Rusko po celá staletí. Bylo ale odlehlou zemí na okraji civilizace a svou ztrátu nikdy nedokázalo dohnat. Bylo do důsledkem staleté nadvlády Mongolů, kteří přetrhli vazby Ruska se zbytkem Evropy i působením ortodoxního pravoslaví, které bylo ve svém vývoji ještě pomalejší než západní křesťanství. Car Ivan Hrozný řádil ve své zemi v době, kdy v Evropě už vítězila renesance, carové Petr Velký, Kateřina Velká či Alexandr II. se snažili svými reformními kroky se Evropě aspoň přiblížit, občas se jim podařilo ztrátu snížit, nikdy se ale na roveň rozvinutých zemí nedotáhli. Vojensky a tím i politicky začali hrát v Evropě významnější roli až v osmnáctém století, kdy si Marie Terezie získala spojenectví carevny Alžběty v boji proti pruskému Fridrichovi. Klíčovou roli hráli Rusové při porážce Napoleona, až po Vídeňském kongresu se Rusové stali součástí takzvaného vestfálského politického systému mocenské rovnováhy. Byli členem Svaté Aliance, odkud ale vypadli po Krymské válce, od tohoto konfliktu se jejich ztráta za západní Evropou začala zase zvětšovat. Zrušení nevolnictví v roce 1861 přivedlo do měst velké množství nevzdělaného proletariátu, jeho vykořisťování vedlo k obrovskému sociálnímu napětí. Po vraždě osvíceného cara Alexandra pak na trůně seděli spíše méně schopní panovníci, kteří nerozuměli své době a nedokázali sociální napětí ve společnosti mírnit. Poslední car Mikuláš iI., byl možná opravdu dobrý člověk a otec rodiny, schopnosti vládnout mu ale naprosto chyběly. První světová válka ukázala tuto ruskou zaostalost v plné nahotě. Země, která dokázala porazit Napoleona, najednou nestačila na moderní německou armádu a šla od porážky k porážce. Starý komplex méněcennosti se opět rozhořel a byl jedním z důvodů, proč byl car v únoru (vlastně v březnu) 1917 svržen. Tento komplex méněcennosti se podařilo komunistům dobře podchytit. Průmyslový rozvoj a rozvoj infrastruktury byly hlavními body, kterými lákali obyvatelstvo. Dostižení Západu a jeho předstižení. Budováním těžkého průmyslu se to opravdu dařilo, až v pozdější době selhali při výrobě spotřebního zboží a rozvoji lehkého průmyslu. Vítězství v druhé světové válce, jedno, kolik stálo obětí, pak vrátilo Rusům definitivně pocit sebevědomí. Opět byli vítězi, dobytí Berlína bylo důkazem, že ztrátu za Západem srovnali a poté dokázal svým atomovým  programem dokonce čelit supervelmoci USA – jako JEDINÁ země na světě. S ruským komplexem méněcennosti si není třeba zahrávat. Největší chybou Západu bylo, že se k Rusku v čase Jelcinovské anarchie choval jako k v lepší společnosti pouze trpěnému chudákovi. Toto ponížení Rusové dodnes nestrávili – výsledkem byl Putin, Osetie, Krym a Východní Ukrajina.

Novému režimu se podařilo zcela izolovat od cizích vlivů a uzavřít se do sebe. Rusko na přelomu devatenáctého a dvacátého století mělo přece jen určitě kontakty na Evropu. Bylo to právě od onoho Vídeňského kongresu, udržovalo diplomatické vztahy se všemi rozvinutými zeměmi, umělci a intelektuálové navštěvovali především Francii a Paříž jako centrum tehdejší kultury (druhým jazykem, tedy jazykem vzdělaných vrstev v Rusku byla francouzština.) Tato vzdělaná vrstva byla ale velmi tenká, vzdělanost nezasáhla masy lidu, jak tomu už mezitím bylo v zemích západní Evropy. Vůči vzdělancům vládla mezi prostým lidem nedůvěra, kterou bolševici plně využili. Podařilo se jim celou tuto vzdělanou vrstvu buď vyvraždit, nebo vyhnat ze země, od dvacátých let dvacátého století prostě neexistovala – hodně se to podobalo kambodžskému experimentu Rudých Khmérů – všichni vzdělaní lidé byli podezřelí, protože vzdělanci mají jednu hloupou vlastnost – hodně přemýšlejí a to brání  jejich loajalitě k režimu. Rusko se z této tragédie nevzpamatovalo dodnes. Vydalo se vlastní cestou, všeobecná vzdělanost je stále slabá a silně ideologizovaná a obyvatelstvo tímto způsobem lehčeji manipulovatelné. Izolace Ruska v čase Stalinovy vlády vedla k tomu, že se tento režim těšil u levicových intelektuálů na Západě značné popularitě – nikdo totiž nevěděl, co se tam skutečně děje. Lidé nespokojení s vývojem v Evropě viděli v Rusku alternativu k režimu, s kterým byli nespokojeni, netušíce, že tato alternativa je stokrát horší než to, v čem žijí.

V Rusku neexistovala žádná demokratická tradice, která by se novému režimu mohla postavit. Demokracii prožili Rusové jen půl roku – mezi březnem a listopadem 1917, doba natolik krátká, že v určitých oblastech obrovské země se o ní ani nestačili dozvědět, ne aby ji dokázali zažít. Jeden teror tedy vystřídal jiný. Lidé to chápali jako legitimní výměnu vládnoucí elity, ne jako nový systém vlády. Pluralismus, svobodné vyznávání politického názoru, výměna vládnoucí elity demokratickou volbou, to vše jsou dodnes v Rusku neznámé věci. Proto jak Stalin, tak i Putin můžou dosáhnout v této zemi absolutní nekontrolovanou moc, neexistuje zde demokratická tradice, která by diktátory oslabovala a na kterou by museli brát ohled při uchopení moci a jejím udržení.

Brutalita komunistického režimu překonala všechna očekávání. V rámci převratu a následovné občanské války jakož i za velkého teroru v třicátých letech zahynuly miliony lidí, nikdo vlastně ani neví kolik, odhady se různí mezi deseti a padesáti miliony lidí, v každém případě ale neuvěřitelná čísla. To bylo možné díky ruské byzantské mentalitě – na jedné straně v orientu život jednotlivce nikdy nehrál žádnou významnou roli, navíc tu byla i rozlehlost země a s ní spojená určitý fatalismus. Ten je součástí ruské mentality dodnes a má samozřejmě historické kořeny. Když se přihnala cizí rabující a vraždící vojska do Čech nebo do Rakouska, měli lidé možnost uprchnout do hor a tam se ukrýt a počkat, až se hrůza přežene. Na ruské širé stepi tato možnost neexistovala, člověk byl vydán na milost a nemilost a věděl to. Se stejným fatalismem jako kdysi Mongolům, se pak obyvatelstvo oddalo i novému komunistickému režimu. Samozřejmě extrémní brutalita se nelišila zas až tak příliš od bestialit francouzské revoluce, která se odehrála jen o 120 let dříve – i tam revolucionáři vyvraždili nejen společenské elity ale i třeba skoro celou provincii Vendóme, když se vzepřela novému politickému systému. Tato brutalita svědčila jen o nesmírné nenávisti vůči privilegovaným, která si takto našla ventil. Komunisté ale dokázali ono vraždění zinstrumentalizovat, takže se stalo součástí denní kultury, kdy si nikdo nebyl jist životem, strach pak byl nejlepší ochranou režimu. Jestliže dostávali místní komisaři v třicátých letech za Velkého teroru „kvóty“, kolik třídních nepřátel musí ve své oblasti objevit a popravit, je to perverzní a neuvěřitelné, tento systém ale dokázal režim dál upevňovat. Jediné, co mě vždy překvapovalo, že při tak velkém vraždění nepociťoval komunistický ruský systém nedostatek pracovních sil – zejména pak těch kvalifikovaných.

Ideologie komunistů byla líbivá.  To člověk chápe do určité míry i dnes, když proti divokému kapitalismu neexistuje prakticky žádná politická ochrana. Politici demokratického systému jsou buď příliš slabí, nebo příliš zkorumpovaní, než aby se dokázali systému vykořisťování a obohacování malé skupiny na úkor chudých mas postavit. Komunisté slibovali změnu právě tohoto systému, nabídli lidem cestu a naději na změnu. A ti se této šance s chutí chopili. Právě revolucionáři z přesvědčení se stali prvními oběťmi velkého teroru, prakticky všichni byli Stalinovými aparátčíky vyvražděni (ať už to byl Trocký, Kameněv, Zinovjev, Lenin měl štěstí, že ho jeho syfilis udolala včas). Novému režimu šlo jen o absolutní moc a o výměnu elit – namísto carské elity šlechticů a bohatého měšťanstva nastoupila nová elita stranických aparátčíků. Jejich jediným cílem bylo udržet se u moci – a to jakýmikoliv prostředky, teror a válku nevyjímaje.  V rámci toho vraždili v rámci občanské války nejdříve začátkem dvacátých let protivníky opravdové, koncem dvacátých let pak odpůrce potenciální a koncem třicátých let pak už kohokoliv, jen aby se splnily kvóty popravených, určené  politickým politbyrem. Protože být členem oné privilegované nové elity bylo spojeno s mnohými výsadami, i když v žádném případě nechránilo před zatčením a smrtí. Protože v Rusku panovaly v době říjnové revoluce ještě do značné míry feudální poměry a občanská společnost ještě zdaleka nebyla etablována, nabyla i nová diktatura v podstatě feudální charakter. Včetně nové formy nevolnictví (občan směl opustit rodnou vesnici jen s povolením komunistického funkcionáře) a sociálního inženýrství s nuceným přesouváním celých národů a tisíců lidí do míst, kde je nový režim právě potřeboval.

Obdivuhodná byla vojenská odolnost nového režimu. Nikdo nevěřil, že by se nově vznikající revoluční gardy, z nichž se pak vytvořila Rudá armáda, mohly obstát ve středu s profesionálními armádami komunistických odpůrců. V čele těchto intervenčních armád stáli zkušení generálové z první světové války jako Wrangel, Denikin, Kolčak a výzbroj dodávaly západní zbrojařské firmy, převaha technická i taktická byla jednoznačně na straně odpůrců nového režimu. Přesto dokázal obstát a dokonce všechny tyto armády vyhnat ze svého území. Odvěké nepřátele Poláky, kteří se pokusili nový stát napadnout, zahnala armáda Buďonného až k Varšavě, kde je zachránil jen zázrak, který Poláci přisuzují zásahu samotné Panny Marie, jak se možno vidět v polské kapli v italském Loretu. I to byl fenomén velmi podobný francouzské revoluci. I zde revoluční armáda, i když špatně vyzbrojená a vycvičená porážela všechny nepřátele jen díky obrovskému nadšení a morálce. Ztráty se na straně revolucionářů na rozdíl od interventů nepočítaly a to bylo rozhodující. Nevyhrál ten, kdo bojoval úsporněji, taktičtěji a s menšími ztrátami. Vyhrál ten, kdo byl odhodlán za vítězství přinést jakékoliv oběti. Stejně tak prohráli Francouzi v Indočíně, Američané ve Vietnamu či Rusové v Afganistanu. Nakonec nezbylo, než zemi, kterou chtěli od komunistického moru osvobodit, vyklidit.

Samozřejmě Lenin nepodcenil od prvního okamžiku, kdy přišel k moci, upevňování režimu pomocí tajné policie. Hned po převratu vznikla Čeka vedená Leninovým souputníkem Džeržinským, z ní pak po mezistanicích GUPu a OGPu, vznikla obávaná NKVD. Špiclové byli doslova všude, atmosféra strachu, kterou se podařilo úspěšně rozšířit, pomáhala úspěšně potlačovat jakékoliv pokusy o svrhnutí režimu, jakkoliv lidem přinášel utrpení. Pokud někdo nesouhlasil, ukryl tento nesouhlas hluboko ve své duši, pak byl ohrožen zatčením a popravou jen ve stejné míře jako ti, kdo pro režim hořeli. Je skutečně neuvěřitelné, že i takový zločinec jako byl Dzeržinský, se v Rusku nedočká úplného odsouzení. Když jsem jeho bustu objevil v knihovničce petrohradského lokálu Idiot vedle busty Lomonosova, projevil jsem nad touto společností údiv. Odpověď naší kamarádky Oxany byla charakteristická pro ruské myšlení: „Rossiju toľko serdcom vozmožno ponimať.“ Tedy, pro mladší generaci, která se rusky neučila – Rusku je možno rozumět pouze srdcem.

Hlavním úspěchem režimu ale bylo vytvoření tzv. „homo sovieticus“. Tento fenomén žije dodnes, zřejmě se jej nepodaří odstranit ani po řadu dalších generací. Je to člověk nesamostatný, zvyklý, že za něj rozhoduje stát, ale tento stát se stará i o jeho potřeby. Tento člověk je zahleděný do sebe, izolovaný, má strach ze všeho cizího a proto sdílí pragmaticky přesvědčení, že v jeho zemi je všechno nejlepší. (Nezapomenu na ruskou studentku ve Varně v roce 1983, kdy si s úžasem vytřeštěnýma očima prohlížela výklady obchodů se západním zbožím – Varna byla výkladní skříní socialismu a zahraniční zboží zde bylo v dostatečném množství – aby pak vždy prohlásila „U nás je to všechno lepší.“) „Homo sovieticus“ je člověk, který potřebuje, aby mu někdo udal směr, kterým má jít, dostane-li svobodu sám volit směr své cesty, podlehne panice, protože na takovou zodpovědnost, co se týká jeho vlastního osudu, není zvyklý ani připravený. Pamatuji si na rozhovor s jednou kolegyní z Lipska, kterou revoluce zastihla ve věku osmnácti let. I když nebyla komunistkou, pád komunistického režimu byl pro ni spíše traumatizující skutečností (i když se aktivně zúčastňovala demonstrací, které k pádu tohoto režimu vedly). Předtím byl její časový plán přesně daný. Chodit do školy, poté do zájmových kroužků. Ani ty kroužky si člověk nevolil sám, ale pedagogové určovali, kdo se hodí pro sport, kdo pro kreslení, kdo pro hudbu a podle toho byli studenti do těchto kroužků přidělováni. Když tento systém náhle přestal existovat a mladí lidé byli ponecháni sami sobě, nevěděli, co si mají  tou náhle nabytou svobodou počít. Den byl najednou příliš dlouhý a drogy na dosah.  Díky tomuto typu „homo sovieticus“ sklízí úspěchy Afd v Německu, Jobbik v Maďarsku či Okamura v Česku. Není náhoda, že všechny tyto strany jsou navázány na putinovský moskevský režim – Putin studoval v čase komunismu a tento typ člověka přesně zná a umí ho využít a manipulovat.

Komunismus jako takový v podstatě zahynul. Nedožil se tedy stoletého výročí. Nikdo se k němu nechce hlásit, kdo by už chtěl mít něco společného s poraženými? Jinak je to ale s Velkou říjnovou revolucí. V Rusku mají skutečné dilema, jak tuto událost, která z Ruska udělala v konečném důsledku světovou velmoc, vnímat a jak ji slavit. Protože ono imperiální myšlení, pocit sebedůvěry a totalitní ideologie žijí v Rusku (a nejen tam) dál. Sice pod jiným obalem, proletářský internacionalismus vystřídal nacionalismus, ale i Mussolini byl komunista, než se stal fašistou. Tyto ideologie se sice teoreticky nacházejí na opačných pólech politického spektra, mají k sobě ale velmi blízko. Představíme-li si politickou scénu jako kruh, pak se dokonce dotýkají. Jestliže se navzájem tak nenáviděly a potíraly, bylo to jen proto, že bojovaly o stejný okruh voličstva. V čase, kdy se nevolí, tedy v čase po uchopení moci a zavedení diktatury, je už tento antagonismus zbytečný.

Dědictví Říjnové revoluce žije i nadále. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, ale její důsledky neseme v sobě. Všichni, kdo jsme onen režim zažili, neseme v duši stopu nebo jizvu, která nás poznamenává až do konce života. Teprve nové generace budou jiné. Snad pak toto dědictví definitivně zmizí.

Bertold Brecht napsal, že člověk je definitivně mrtvý, až když si na něj nikdo nevzpomene. S revolucemi a režimy jimi zplozenými je to stejné.

500 let reformace


Právě před pěti sty lety se stalo něco, co mělo navždy změnit lidské dějiny. Přitom to v ten den na něco tak významného vůbec nevypadalo, ale tak už to většinou s revolučními činy bývá – Velké říjnové revoluce si taky nikdy v den obsazení Zimního paláce nevšiml.

  1. října roku 1517 zveřejnil augustiánský mnich Martin Luther své teze na reformu církve. Že je přibil na dveře kostela ve Wittenbergu, může být jen legenda, ale to nic nemění na velikosti tohoto činu. A na přímo sebevražedné odvaze autora textu. Samozřejmě se teď všude vyrojily články i filmy k tomuto jubileu, přesto neodolám, abych nepodal historický pohled z mého subjektivního úhlu.

Moc katolické církve a její hlavy papeže se na začátku šestnáctého století zdála být neotřesitelná. Poslední císař, který se snažil obnovit rovnováhu moci církevní a světské byl císař Zikmund na kostnickém koncilu. Po porážce koncilního hnutí v Basileji převzali papežové opět absolutní moc nad církví ale i nad světem. Právě na přelomu patnáctého a šestnáctého století se jim zdálo, že si už mohou dovolit opravdu všechno. Pontifikáty Alexandra VI. Borgii (1492 – 1503)či Julia II. De la Rovere (1503 – 1513) byly přímo demonstrací moci a přímo nestoudnou prezentací všemoci hlavy církve. Papežové vedli války, rozšiřovali území svého církevního státu v Itálii, obdarovávali své syny vévodstvími a jinými tituly, prodejem odpustků a církevních úřadů získávali neskutečné finanční prostředky, které používali k stavbě monumentálních staveb ale i k nesmírnému obohacování sebe i svých rodin – tzv. nepotismus (od slova nepos, čili synovec – papeži přece nesměli mít oficiálně syny) dosáhl svého vrcholu. Koncil v Římě (5. lateránský koncil) v letech 1512 –  1517 měl poslední šanci na reformu církve, stal se ale jen bohapustou fraškou

A pak se objevil Luther se svou snahou o reformu církve, o odstranění těch největších nešvarů, aby církev znovu získala důvěru věřících a byla schopna šířit Kristovo poselství lásky. Bezprostředním podnětem byla jeho cesta do Říma, kde byl konfrontován s přímo nestoudným prodáváním odpustků. Papež Lev X., vlastním jménem Giovanni di Medici totiž rozjel prodávání odpustků opět ve velkém stylu (ne nadarmo pocházel z bankéřské rodiny). Potřeboval peníze na dostavbu chrámu svatého Petra, a proto v roce 1514 vyhlásil velké odpuštění. Tentokrát neplatili lidé jen za sebe, ale i za nebožtíky. Dominikán Johann Tetzel hlásal, že nebožtík bude okamžitě propuštěn z očistce, pokud jeho žijící příbuzný zaplatí církvi jeden zlatý. K tomu přišla aféra s prodejem arcibiskupství v Mohuči na Albrechta z Brandenburgu. Ten byl už v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. Za oba tyto řady zaplatil do Říma velké finanční sumy a nehodlal se jich vzdát, ani když se stane arcibiskupem a kurfiřtem Mohučským. Být arcibiskupem na dvou místech odporovalo jakémukoliv církevnímu zákonu, Řím (tedy papež Lev X.) byl sice ochoten přimhouřit oko, chtěl za to ale hodně peněz. Proto byly v Německu vypsány nové odpustky, jejichž vybírání se ujal právě onen Dominikán Tetzel. Na své si přišly i bankovní domy, jako například Fuggerovci, kteří si za spolupráci na vybírání odpustků mohli část sumy ponechat. Nestoudnost církve v ožebračování lidí dosáhla svého vrcholu a odpovědí byly Lutherovy téze.

Luther svým spisem trefil přesně náladu znechuceného a frustrovaného lidu, Jeho myšlenky se rozšířily po Německu jako oheň po vyprahlé stepi. Papež Lev X. Luthera podcenil jen na chvíli. Zareagoval poměrně rychle, ale ne dost rychle. Na straně reformátora totiž stálo nové médium, jehož šíření vlastně církev podporovala, protože věřila, že jí zabezpečí monopol na šíření její pravdy – knihtisk. Opak byl pravdou. V roce 1519 kolovaly Lutherovy teze v nepředstavitelných 600 000 výtiscích. Prakticky každý, kdo uměl číst, si mohl jeho spis opatřit. Do roku 1521 vydal další spisy: „Křesťanským rytířům německého národa“ ve kterém žádal o ochranu německých knížat pro věc protestantismu. „Babylonské zajetí církve“ a „O svobodě křesťana.“ Všechny jeho knihy se staly naprostými bestselery. A navíc myšlenka chudé církve, jejíž současný majetek si může přivlastnit světský vládce, začala stále více lákat německá knížata. Reforma získávala politickou podporu.

Papež potřeboval nutně pomoc světského ramene moci, tedy římského císaře. V tom měl smůlu. Na trůně seděl stárnoucí Maximilán I., který měl jiné starosti. Maximilán byl v podstatě schopný vládce, reformoval rozhodujícím způsobem vojenství, díky tomu udržel habsburskou moc v Burgundsku a získal pro Habsburky i Španělské království. Svatbami svých vnuků s Jagellonci získal pro svou rodinu i nárok na království Uherské a České. Staral se ale především o prospěch vlastní rodiny, papežovy starosti stejně jako ideologické náboženské spory mu byly dost ukradené a ostatně se neustále pohyboval na okraji finančního bankrotu. Nad vodou ho udržovaly pouze kredity bankéřské rodiny Fuggerovců, jen díky nim dokázal pro císařskou korunovaci dojet aspoň do Trientu, na cestu do Říma peníze nestačily.

V roce 1519 císař zemřel. Při volbě jeho nástupce to neprobíhalo jinak, než při volbě papežů, jeho vnuk Karel si korunu proti francouzskému konkurentovi Františkovi prostě koupil. Opět díky vysokému úvěru augsburských bankéřských rodin Fuggerů a Welserů, kteří za ony peníze dostali do správy nově dobytá území v Americe – Welserovci Venezuelu, Fuggerovci Chile (ani jedni se nedokázali proti místním conquistadorům prosadit). Melancholický Karel měl v době své volby 19 let a na problémy, se kterými byl konfrontován, naprosto nestačil.

Papežové měli prostě smůlu, že na císařském stolci právě v rozhodující chvíli seděl člověk nepříliš osvícený. Tak dlouho oslabovali pozici císaře a těšili se z jeho slabosti, a teď, když ho nutně potřebovali, s úžasem zjišťovali, že toho není schopen. Devatenáctiletý chlapec, vyrostlý v poměrně liberálním prostředí holandských provincií, spíš introvertovaný mladý muž, který sám žádný zájem na řešení církevního problému neměl, cítil se k tomu jen nucen a podle toho se i choval.

Postavil se sice na stranu katolické církve, učinil to ale poměrně vlažně a nechal „plevel kacířství“ v říši rozrůst. Luther směl v Lipsku diskutovat s významným církevním ideologem Johannem Eckem. Když pochopil, že se s církevní mocí diskutovat nedá, stal se jeho postoj radikálnější. Už nešlo jen o odpustky. V roce 1520 napadl učení o transsubstanciaci, tedy přeměnu vína a chleba v Kristovu krev a tělo. Teď už se postavil do stop Viklefa a mistra Jana Husa (který je proto v Německu všeobecně považován za Lutherova předchůdce a dostal i svou sochu na památníku reformace ve Wormsu). Navíc popřel kult svatých jako pohanský a zreformoval i samotný obřad mše, kde se místo rituálu dostalo do centra obřadu slovo boží. Největším protestantským svátkem přestala být velikonoční neděle jako symbol zmrtvýchvstání (což samozřejmě navazuje bezprostředně na pohanské svátky jara znovuzrození přírody), ale Velký pátek, jako den, kdy Kristus svou smrtí naplnil své poslání a vykoupil lid z dědičného hříchu. Stejně tak byla zrušena i poutní místa, která byla a jsou dodnes velkým zdrojem příjmů a svátek božího těla – právě katolická procesí na tento den měla mít největší konfliktní potenciál mezi oběma náboženskými směry – v Drážďanech proto například vybudovali v katolickém kostele Hofkirche cestu pro procesí uvnitř kostela, aby katolíci v tento den nedráždili většinově protestantské obyvatelstvo. Luther zrušil celibát (hlavní předpoklad nedělitelného církevního bohatství) a sám šel příkladem, když se oženil s bývalou jeptiškou Kateřinou z Bory. (Její snubní prsten je možné obdivovat v městském muzeu v Lipsku). Divergence mezi Římem a Lutherovými příznivci byla stále větší. A začali se objevovat noví reformátoři, kteří hodlali jít svou cestou – Zwingli v Curychu, Kalvín v Ženevě a mnozí další. Situace se stávala nepřehlednou a výbušnou.

Císař Karel povolal v roce 1521 mezitím už exkomunikovaného Luthera na říšský sněm do Wormsu, aby zde odvolal své učení. Když to neudělal a propadl tak smrti, ukryl ho u sebe saský kurfiřt Fridrich Moudrý. Lutherovo nové učení totiž získalo vedle ideologického i politický rozměr. Jeden kurfiřt za druhým jakož i králové ve Skandinávii se přidávali k reformnímu směru, především při představě možnosti konfiskovat tučné církevní majetky pro vlastní obohacení. Karel měl naprosto jiné, existenční problémy, zejména válku s Francouzi v Itálii. Tu se mu podařilo v roce 1525 bitvou u Pavie překvapivě vyhrát, tím ale proti sobě postavil papeže Klementa VII. Karlovi byl najednou Luther a jeho učení dobrý jako prostředek tlaku na papeže. Ten nakonec povolil a svolil dokonce k císařské korunovaci v roce 1530 (ovšem ne v Římě ale v Bologni). V roce 1529 na druhém říšském sněmu ve Špýru „protestovalo pět říšských knížat a 14 měst“ proti zákazu nového učení. (Odtud název protestanti, kostel, kde se to stalo, stojí dodnes a je ho možné navštívit). V roce 1530 pak na sněmu v Augsburku prezentoval Lutherův přítel a společník Melachton nové vyznání víry (takzvaná Augsburská koncese). Karel to akceptoval a politicky se mu jeho říše začala rozpadat. Když konečně udeřil a protestantskou opozici v bitvě u Mühlberka v roce 1547 rozdrtil, těšil se chvíli pocitu vítězství. Ale jen krátce, než se proti němu obrátil jeho nejvlivnější spojenec Mořic saský. Ten císaře přinutil utíkat z Innsbrucku ve spodním prádle. To už císař psychicky nezvládl, jako první císař v dějinách se vzdal trůnu, uchýlil se do kláštera a tam v depresi a na modlitbách zemřel.

Žezlo po něm převzal jeho mnohem schopnější bratr Ferdinand, který se od samého začátku snažil o usmíření obou táborů – jako jediný si uvědomoval nebezpečí, které si papežové ani nepřipouštěli – nebezpečí rozštěpení církve. Reformátoři totiž na vytvoření vlastní církve vůbec nepomýšleli, jejich cílem byla reforma CELÉ církve. Až když tohoto cíle nedosáhli (částečně i vlastní vinou, protože se jejich mnohé proudy nedokázaly sjednotit) vytvořili vlastní církev nezávislou na centrální moci v Římě. Ferdinand se snažil intervenovat na obou stranách a přivést je k jednacímu stolu. To se mu i podařilo, nejblíže k smíření měli oba kontrahenti při jednáních v Regensburku (Řezně) v roce 1541. Římskou delegaci tehdy vedl velmi tolerantní a kompromisu nakloněný kardinál Gasparo Contarini a měl i mandát od umírněného papeže Pavla III., aby dojednal dohodu s luterány i za cenu ústupků. Tentokrát to byli ale protestantští kněží, kteří se ukázali neústupní a navíc byli ještě rozhádaní mezi sebou. Contarini neuspěl, ztratil svůj dominantní vliv v Římě, moc tam převzali fanatici a vývoj nabral neodvratitelný směr ke konfrontaci.

V roce 1545 svolal papež Pavel III. ekumenický koncil do Tridentu. Ten byl několikrát přerušen, dokonce přeložen do Bologni a pak zase zpět, smír v otázkách víry mezi oběma tábory ale nastolit nedokázal. V roce 1563 už za vlády fanatického papeže Pavla IV. Caraffy přijal dogmata, vylučující protestanty z církve. Ti se tedy konečně rozhodli založit církev vlastní.

Spory vyústily nakonec v roce 1618 do třicetileté války, která začala jako válka náboženská a skončila jako nesmyslný masakr všech proti všem, ukončila politickou dominanci římských císařů, jakož i římských papežů. Místo nadvlády císaře a papeže jako dvou paží vlády nad světem nastoupil takzvaný vestfálský systém rovnováhy politických sil, který je vlastní politickému systému Evropy ale i světa dodnes. Západní svět se rozdělil a to znamenalo rozvoj humanismu, posléze osvícenství, které s sebou přineslo průmyslovou revoluci a změnilo tak naprosto svět ve kterém žijeme. Svět nebyl Lutherovým činem osvobozen od dogmatismu (protestanti byli někdy ještě nesnášenlivější než katolíci, například Kalvín vedl v Ženevě pravý náboženský terorismus nepříliš odlišný od dnešních islamistů Islámského státu), ale byl rozbit monopol na ideologickou pravdu. Lidé měli volbu, volba je předpokladem vývoje. A lidstvo se této šance chopilo.

Možná že by k takovému vývoji došlo i bez Luthera. Jsem ale přesvědčen, že jeho revolta tento vývoj když ne iniciovala, tak určitě urychlila.

Tato skutečnost nezasáhla jen katolickou do té doby všemocnou církev, nýbrž změnila celý svět, poměr sil, chápání moci a důvěru člověka ve všemocnou ideologii posmrtného života jako odměny za pozemské utrpení. Naučila ho žít tady, na této zemi. Výsledky mohou být někdy kontroverzní, nicméně tento zlom umožnil, aby lidé planetu, na níž žijí, poznávali a poznání je cesta. Poznání stojí proti fanatismu, proti nekritické víře. A proti lákavé možnosti tuto zneužít politicky, k čemuž mají lidé odjakživa vrozenou vlohu. To je zásluha oné reformy zpřed pěti set let a za ni jí musíme být vděční. Bez ohledu na to, jakého jsme vyznání.

Parma


Samozřejmě, když se řekne Parma, tak si člověk okamžitě vybaví parmské proscuitto a parmezán. Na tom nic nezměnil ani aféra firmy Parmalat, jejíž konkurs byl největším finančním skandálem novodobé Itálie. Parma se pyšní nejvyšší životní kvalitou v Itálii a sídlí zde i Evropský úřad  pro bezpečnost potravin „Euroean food safety autority“. Kde taky jinde, že?

A Parma, to je samozřejmě i hudba a Verdi, narozený v La Roncole v parmské provincii, na kterého jsou parmští nesmírně hrdí – Verdi je Italy považován za největšího komponistu všech dob, většího než Mozart či Beethoven, o Smetanovi či Dvořákovi ani nemluvě. V Parmě se samozřejmě každý rok koná do konce září do konce října Verdiho festival. Teatro Regio je vhodným místem pro uvedení Verdiho oper, toto divadlo v neoklasicistickém stylu bylo postaveno v roce 1829 a otevřeno dílem Vincenza Belliniho – Verdimu bylo tehdy teprve šestnáct let. A pak je tu i geniální houslista Paganini. Ten zde působil jako ředitel dvorního orchestru čtyři roky 1835 – 1839, než ze zdravotních důvodů odjel do Nizzy, kde i zemřel. A není třeba zapomenout na parmského rodáka slavného dirigenta Toscaniniho., který má v Parmě vlastní muzeum ve svém rodném domě.

Dobré jídlo a krásná hudba, není to úžasná kombinace?

A to měla Parma jednou opravdu namále. V roce 1248 vrcholil konflikt mezi císařem Friedrichem II. a papežem Inocencem IV. Papež utekl z Itálie, kde se necítil být bezpečný a ukryl se na tehdejší francouzské hranici v Lyonu. Francouzský král Ludvík svatý jej totiž na své území nevpustil. Nechtěl si to s císařem rozházet, zejména když se právě sám nacházel na křížové výpravě v Egyptě. Císař se pak po vítězné bitvě u Cortenuovo nad Milánem cítil být konečně dostatečně silný, aby papeže přivezl do Itálie zpět a přinutil ho poslouchat. Cesta byla připravena, v Turíně se k císaři připojila vojska vévody Savojského, který už i zajistil přechod přes alpské průsmyky a papeži začal zvonit umíráček. Jenže právě ve chvíli, kdy císařská vojska opustila Turín, podařilo se guelfské straně v Parmě pomocí papežských žoldnéřů, které vpustili tajně do města, získat moc a od císaře odpadnout. Císař se nechal strhnout emocemi – přerušil tažení do Lyonu, s celou armádou přitáhl k Parmě a začal ji obléhat. Byl nepříčetný vztekem a netajil se úmyslem město vymazat z povrchu zemského. Protože Parma neleží na žádném větším říčním toku (jejím středem protéká říčka Parma) byl tento strategický záměr realizovatelný a císař už v blízkosti Parmy vybudoval nové – zatím dřevěné – město se jménem Viktoria, která měla oslavit jeho vítězství nad povstalci a po jejím zničení Parmu nahradit. Když vyhladovělí měšťané Parmy přišli k císaři a slíbili se pokořit a kát, císař jejich kapitulaci nepřijal. Oznámil jim, že je nechá všechny hlady pomřít, případně je všechny vyvraždí, ale k žádnému vyjednávání není ochoten. Byla to jeho největší chyba, které se jinak nesmírně schopný vládce dopustil. Emoce nejsou dobrým rádcem a zoufalství dodává lidem sílu. Parmští se rozhodli vsadit všechno na jednu kartu, protože stejně jinou možnost neměli. Využili chvíle, kdy byl císař se svou osobní gardou na lovu, a učinili výpad. Při něm se jim podařilo zničit Viktorii a rozprášit císařské oddíly. V boji zahynuli významní císařští ministři a generálové jako například Thaddeus de Soussa. Byla to největší vojenská porážka, jakou Friedrich II. kdy utrpěl a z ní se už nikdy nevzpamatoval. Když poté Bologňané zajali jeho nemanželského syna a nejschopnějšího z jeho vojevůdců Enzia, nedalo se tragédii císařské moci v Itálii už dál zabránit. Císař zemřel v roce 1250, jeho syn Konrád o čtyři roky později, jeho nemanželského syna Manfreda, který se spokojil s titulem Sicilského krále, zabili francouzští rytíři v bitvě u Beneventa v roce 1266 a o dva roky později nechal Karel z Anjou v Neapoli popravit posledního Štaufa, syna císaře Konráda a vnuka Fridricha II. Konradina. Císařská moc v Itálii byla definitivně minulostí, chabý pokus dědečka našeho Karla IV. Jindřicha VII. o její obnovení v letech 1311 – 1313 skončil císařovou smrtí před Siennou.

Takže chléb se lámal opravdu v onom památném roce 1248 před Parmou a zde se rozhodlo o další budoucnosti Itálie – budoucnosti nezávislých městských komun bez císařské nadvlády. V nastalém boji mezi těmito komunami ovšem Parma už žádnou významnější roli nehrála a dostala se už ve čtrnáctém století pod nadvládu milánských Viscontiů a poté Sforzů. Když se ovšem  Milána zmocnili Francouzi a vyhnali odtud Ludovica Sforzu, spojil se papež Julius II. s císařem Maximilánem a Benátkami do tzv Svaté ligy. K rozhodující bitvě došlo v dubnu 1511 u Ravenny, Svatá liga byla poražena, ale francouzský velitel Gaston de Foix v bitvě padl (v Miláně v Castello Sforzesco můžete obdivovat jeho nádherný náhrobek). Bez něj se francouzský král Ludvík XII. v MIláně neudržel a Svatá liga si rozdělila kořist, přičemž pořádně obrala i francouzského spojence vévodu ferrarského. Julius II. si v roce 1512 přisvojil Parmu, Piacenzu a Modenu. To využil papež Pavel III., vlastním jménem Alessandro Farnese. Vytvořil z Parmy a Piacenzy samostatné vévodství a daroval je svému nemanželskému synovi Pieru Luigimu. Rodina Farnese se po počátečních problémech (Pier Luigi byl už po necelém roce své vlády zavražděn a jeho syn Ottavio se musel po dlouhé roky natahovat se svým tchánem Karlem V. o své dědictví) dokázala na vévodském trůnu usadit a pro Parmu, která byla jejich rezidenčním městem, nastalo období největšího rozkvětu.

Parma, to jsou fresky – zasloužila by si jméno „citta frescata“ a když hovoříme o freskách, musíme hned jedním dechem vzpomenout dvě jména – Antonia Allegriho zvaného Corregio a Girolama Francesca Maria Mazzolu, zvaného Parmigiano. Ten první je mistrem hry světla, ten druhý je mnohem temnější, jejich díla jsou ale v Parmě všude, protože po nástupu rodiny Farnese se stavělo a malovalo jako o závod. Zřejmě měla tato rodina víc než dost peněz z papežské pokladny a ostatně i přímé kontakty na císařskou rodinu. Ottavio, syn Piera Luigiho byl ženat s dcerou Karla V. Markétou Parmskou ( o té jsem psal v článku o Piacenze, kde je i pochována) a byl i správcem nizozemských provincií, určitě se tím neochudil. I když ho prý jeho manželka nemohla vystát.

Parmský dóm je monumentální stavba v románském stylu s gotickými prvky. Pochází z dvanáctého století a ze stejné doby ( z roku 1178)  je i reliéf snímání z kříže v jeho vnitřku od Benedetta Antelaniho, který vytvořil i blízké baptisterium. Celý vnitřek kostela je vyzdoben freskami. S výjimkou dvou bočních kaplí není zde skoro ani jeden centimetr, který by nebyl pomalován. A samozřejmě kupoli nemohl  vyzdobit svou malbou nikdo než už vzpomentý Coreggio. (Jeden z obrazů tohoto mistra se zatoulal na Moravu do zámku v Čechách pod Kosířem, takže kvůli Corregiovi osobně není třeba jezdit zas až tak daleko).

Hned vedle dómu je obrovské baptisterium, obložené růžovým mramorem. Vstupné do této křesťanské budovy stojí nekřesťanských osm eur, ovšem vnitřní výzdoba bere tak trochu dech. I zde jsou fresky, fresky a opět fresky. Na  vysoké klenbě stropu jsou ve třech řadách nejprve apoštolové a evangelisti s hlavami svých symbolických zvířat, pak postavy ze starého zákona a ještě jednou evangelisté, tentokrát už s hlavami vlastními a v dolní řadě série výjevů ze života svatého Jana Křtitele. Ale i stěny jsou pokryty freskami a na galerii jsou sochy s obrazy lidských činností v jednotlivých měsících – velmi podobné pokud ne totožné s freskami na podlaze Sant. Michele v Pavii se znaky zodiaku, tedy zvěrokruhu.

O jedno náměstí a pár kroků dál je pak kostel svatého Jana Evangelisty. Tento kostel začali stavět v roce 1510 v renesančním stylu – ve světě jsou renesanční kostely spíše výjimkou, v povodí Pádu to ale zas až taková vzácnost není, například v Mantově je ještě monumentálnější renesanční chrám svatého Ondřeje.  Stropní fresky v Janu evangelistovi jsou opět od Coreggia, na výzdobě se ale podílel samozřejmě i Parmiggiano.

Rozhodně si člověk nesmí nechat ujít Palazzo della Pilotta, který si dala rodina Farnese stavět jako sídelní palác, který ale nikdy nebyl dokončen. Jinak by zřejmě svou velikostí překonal i zrůdně velké sídlo v Piacenze. Především Teatro Farnese je třeba navštívit. Úžasný příklad renesančního dřevěného zastřešeného divadla, jaký zřejmě není nikde jinde na světě. Člověku se až tají dech, podobně jako v jantarové komnatě v Carském selu nebo v Palermu v Capella palatina. Italové si nesmírně potrpí na všechna „nej“ v tomto případě s nimi ale souhlasím.

Kromě toho je v Palazzo della Pilota samozřejmě jako v každém italském městě obrovská pinakotéka. Nejsem právě fanouškem Leonarda da Vinciho, protože mi jeho obrazy připadají příliš chladné a zahleděné do sebe. Ale kresba portrétu mladé ženy, který zde v Parmě mají, je prostě úžasná. V mých očích zastínií jak Monu Lisu tak i Dámu s hranostajem, tedy ony nejslavnější Leonardovy ženské portréty. Do kresby v pinakotéce v Parmě se člověk může zamilovat.

Je zde i jeden obraz od mého oblíbeného renesančního mistra Sandra Boticelliho a samozřejmě obrazy od parmského génia Coreggia. V někdejším benediktýnském klášteře, nazývaným Sant Paolo je pak Camera Coreggio, pokrytá freskami tohoto mistra.

Když vstoupíte do sbírek Palazzo della Pilotta, pozdraví vás hned vévodkyně Maria Luisa a to hned dvakrát – jednou jako obrovský portrét, podruhé jako socha. Parmští svou duchessu prostě milují.

Jmenuje se po ní jednak jeden dezert a jednak roláda se šunkou a parmezánem. Této druhé manželce Napoleona I. Bonaparta bylo vídeňským kongresem přiděleno právě vévodství Parma a Piacenza a to na dobu jejího života. Syna, kterého měla s Napoleonem, musela nechat ve Vídni, aby zůstal pod císařským dohledem a Francouzům nenapadlo odvézt si ho do Paříže a provolat ho novým císařem. Španělští Bourboni, kteří městu vládli od vymření rodu Farnese, museli čekat. (Když se pak v roce 1847 po smrti Marie Luisy konečně dočkali, vyhnala je odtud revoluce roku 1948.) Marie Luisa si očividně nevedla špatně, měla rozsáhlé umělecké zájmy, sbírala obrazy, iniciovala stavbu parmského divadla, do politiky se moc nepletla, což bylo dobře, na to jsou totiž Italové alergičtí. Lásku svých poddaných si tímto způsobem získala rychle. Samozřejmě i díky svému příběhu lásky. Když jde o lásku, jsou Italové hned naměkko. Marie Luisa se totiž zamilovala do generála Adama Alberta von Neipergg, což vyvolalo ve Vídni u jejího otce císaře Františka velkou nevůli. Zaprvé byla ještě oficiálně provdaná za Napoleona, dlícího v té době na Svaté Heleně, a císař nebyl ochoten svolit k rozvodu. Zadruhé byl vztah členky císařského domu (císařské dcery!) s pouhým hrabětem morganistický a císař František se stavěl k takovým vztahům vždy velmi rezervovaně (Jeho bratr arcivévoda Johann musel čekat na povolení k sňatku se svou milovanou Annou Plochl celých deset let). Ovšem Marie Luisa, která mezitím porodila milovanému hraběti několik dětí, si vytrucovala své. V roce 1821 po Napoleonově smrti dostala svolení k svatbě. Dnes jsou oba milenci a pozdějši manželé pochováni vedle sebe v kostele Santa Maria della Steccata. Tento krásný kostel je vyzdoben freskami mistra Parmeggiana, jehož socha stojí na náměstíčku před chrámem.

Parma patří určitě k nejkrásnějším městům v severní Itálii, už jen obchody s výklady plnými prosciutta stojí za to. Parmská šunka se vyrábí ze speciálně vyšlechtěných prasat, které musí dosáhnout přesně definované váhy. A šunka se samozřejmě vyrábí už po staletí tradičním kontrolovaným způsobem, který zajišťuje výrobku onu legendární kvalitu.

Ovšem pokud se tedy vydáte do severoitalské Mekky gastronomie, pozor při hledání parkoviště. Mezi parkovištěm Toschi (které je hned u paláce della Pilota) a Goito je na nábřeží dopravní zóna pouze pro vozidla se speciálním povolením. A průjezd sledují kamery. Protože jsem uvěřil mému GPS, projel jsem si tuto zónu nic zlého netušíc a teď čekám, kdy mi dojde pokuta. A parkoviště Goito není nutně něco, oč by člověk musel stát. Při vjezdu do podzemního parkoviště jsem si liboval, že je vjezd pro mé auto konečně jednou dostatečně široký a tak mi nevadilo ani to, že horní dvě poschodí byla rezervována pro lidi s předplatným a pro návštěvníky jako jsem byl já, se dalo parkovat až od třetího podzemního podlaží. Těšil jsem se ale jen do chvíle, když jsem při výjezdu zjistil, že ona cesta byla myšlena jako DVOUPROUDOVKA a že na ní tedy panuje i protisměrný provoz!!! Co bylo pro jedno auto pohodlné, bylo pro dvě pravým hororem. Jsem sice už z Itálie na leccos zvyklý, ale tentokrát jsem už nevěřil, že parkoviště opustíme bez podstatných škod. A protože jsme v Itálii byli autem mé ženy, mohla případná kolize zanechat šrámy i na našem manželském vztahu. Šlo místy o centimetry, možná o milimetry – a to jsme měli poměrně malé auto. Snažil jsem se k úžasu protijedoucích Italů schovávat do výklenků a výjezdů, nakonec jsme šťastně vyjeli na cestu s autem v původním stavu, což se doslova podobalo zázraku. Jak by se dostával z Goita můj někdejší Peugeot 508 si ani nedovedu představit. Takže pokud můžete, zůstaňte raději v Parcheggio Toschi, i když před ním bývá na vjezdu zácpa.

Ale troška napětí k výletu do Itálie patří. Italové přece produkují chaos úmyslně – jsou hrdí na to, že ho dokážou zvládat. Takže žádný strach a na šunku a parmezán – stojí to za to.

A co teď? Česká republika po volbách.


A co teď?

 

Tu otázku si jistě naši politici dávali už před volbami, ne že by si ji těmi různými „nikdy“ a za žádných okolností“ udělali snadnější.

Aby bylo jasno. Je naprosto nepopiratelné, že strana typu ANO do parlamentní demokracie nepatří. Proto se taky nejedná o stranu ale o hnutí. To je moderní slovo, slovo populární, protože nabízí už svým názvem alternativu k zaběhaným, okoukaným a frustrujícím politickým stranám. Ani macron ve Francii to neudělal jinak, i jeho „ En Marche“ je hnutí, bez jasných stranických struktur. Škoda, že si ten nápad kdysi dávno Mečiarovo „Hnutí za Demokratické Slovensko“ nedalo patentovat, mohlo si teď dobře žít jen z tantiém. Společná tato hnutí mají, že se opírají o aureolu jednoho muže – ať už je to Babiš, Mečiar, Macron nebo například náš rakouský Kurz, který taky předělal černou stranu ÖVP na tyrkysové hnutí. Nemají demokratickou strukturu, což znamená volbu orgánů zdola nahoru, ale shora je rozhodováno o nižších etážích. Jsou tedy v demokratickém systému cizím tělesem, ovšem, jak je vidět, tělesem úspěšným.

Je to důsledek selhání demokratických stran v posledních bezmála třiceti letech. Demokratický systém nenabídl lidem dostatek stability, nezískal jejich důvěru. A to nejen v zemích, kde byla demokracie nová, jako byly země Višegrádské čtyřky, ale i v zemích s etablovaným demokratickým systémem, jako například ve Francii či v Rakousku. Přičemž nejde jen o ekonomiku. Polsko mělo pod vládou POI nejrychlejší růst HDP i životní úrovně, jakož i nejnižší míru korupce v zemích někdejšího komunistického bloku, přesto si lidé zvolili stranu Jaroslava Kazcynského, která pracuje na odbourání demokratických principů – a nikdy se tímto úmyslem netajila.

I česká ekonomika má nejlepší parametry za posledních dvacet let. Přebytek státního rozpočtu, nejvyšší růst HDP, nejvyšší růst průměrného příjmu (i mediánového, který více zohledňuje vrstvy s nižším příjmem), nejnižší nezaměstnanost. Přesto jsou lidé frustrovaní a volí tak jak volí.

Jejich zklamání má více důvodů. Prvním byl nedostatek profesionálních politiků po listopadu 1989. Do politiky šli buď ti, kteří se v ní chtěli obohatit, nebo ti, kteří právě neměli nic lepšího na práci. Idealistů typu Václava Havla bylo málo, ale i ti dělali – právě v důsledku chybějícího politického vzdělání a profesionality – fatální chyby. To samozřejmě využili ti, kteří idealismus z politiky chtěli definitivně vytlačit – což se jim i podařilo. Více než dvacet let divokého kapitalismu přineslo své plody – frustraci a nedůvěru k politickým špičkám. Václav Klaus se svou klikou se rozhodli vytvořit v Česku novou vrstvu bohatých. Ta opravdu vznikla, většinou nemorálním způsobem, jinak se v podstatě skoro ani nedalo. I Andrej Babiš je produktem tohoto systému, ke svému kapitálu se dostal díky svým kontaktům, získaným za starého režimu. Pokud si někdo myslel, že ti, kdo se k majetku dostali krádeží, přestanou krást, když budou dostatečně bohatí, by se měl konečně probudit ze sna.

Politika se od roku 1990 stala semeništěm korupce, politici se snažili dostat se k penězům, jejich poslanecké platy, jakkoliv v porovnání s průměrným příjmem obyvatelstva lukrativní, bohatství nezaručovaly a oni chtěli žít na vysoké noze.

Andrej Babiš vstoupil do politiky ne z idealismu, jak to rád prezentuje, ale proto, že rozbujelá „obálková“ korupce začala brzdit českou ekonomiku a tím i prosperitu jeho megapodniku. Skutečně se mu podařilo tuto „obálkovou“ korupci, zakládající se na penězích v obálkách či mnohem spíše převody na účet v daňovém ráji či na účet fiktivní firmy v Panamě či někde jinde, potlačit. Proto si taky mezi politiky ostatních stran neudělal právě přátele. Jemu stačilo formulovat zákony tak, aby z nich profitovaly jeho firmy, nikdo mu nemusel žádné černé peníze na konta posílat. Samozřejmě se neštítil obohatit se i na hraně zákona a za hranou morálky. Čapí hnízdo je klasickým takovým případem. Přijetí oné eurodotace bylo naprosto nemorální, nezákonné ale zřejmě ne, o tom ostatně musí rozhodnout vyšetřovatelé. Ovšem Babiš přece v minulosti nezaváhal ani, když mu ke kariéře mohla pomoci spolupráce s STB. Z výsledků dnešních voleb je vidět, jak daleko se lidé už odpoutali od komunistické minulosti, jak málo jim říká. Spolupráce s STB, která byla začátkem devadesátých let naprostým „no go“ pro politickou kariéru, dnes už nikomu nevadí.

To, že se České republice ekonomicky daří, že má poprvé od revoluce přebytek ve státním rozpočtu a splácí svůj dluh, že má nejvyšší růst životní úrovně za posledních dvacet let a nejnižší nezaměstnanost v EU přičítají lidé právě vstupu Babiše do politiky, protože s ním jako ministrem financí skutečně došlo k obratu v ekonomice země. Prostě jen proto, že se jedná o manažera a ne o politika.  A už vůbec ne o politika demokratického.

Že se jeho soupeři snažili všemi prostředky připravit  ho o hlasy, že v poslední chvíli před volbami proti němu zahájili trestní stíhání ve věci už staré kauzy Čapí hnízdo, že „náhodou“ právě pár týdnů před volbami pomohl i slovenský ústavní soud a zrušil osvobozující rozsudek ohledně jeho spolupráce s STB, mu ani v nejmenším neublížilo. Jen mu to pomohlo budovat image všemi pronásledovaného Robina Hooda. Nakonec se dostal na třicetiprocentní hranici hlasů, i když mu průzkumy dávaly něco okolo 25 procent – to je obvyklý fenomén, za daných okolností se lidé, kteří se chystali jej volit, styděli to v průzkumech přiznat.

Babiše nazývají ve světě „Český Trump“, což si zřejmě tak úplně nezaslouží, nebo „Český Berlusconi“ což už je o něco lepší, italský „Il cavalliere“ byl sice gauner, ale na úrovni. Ale ani jedno neplatí, přirovnání kulhají. Babiš je sice alternativou k zaběhlému politickému systému stejně jako Trump a je masmédiový mogul jako byl Berlusconi, ale jeho cíle jsou naprosto jiné. Je pro politiku mnohem lépe vybavený, rozumí ekonomice, s výjimkou češtiny ovládá řadu jazyků, ať už rodnou slovenštinu, perfektně angličtinu a slyšel jsem ho dávat interview v bezchybné němčině. Jen v té češtině pokulhává, ale mám pro něj pochopení, v době, kdy jsem žil na Slovensku, byly mé knihy plné slovakismů. Slovenština je prostě nakažlivá.

Babiš samozřejmě profitoval i ze slabosti svých soupeřů. ODS přicházela s programem, z něhož musel rozumně uvažujícímu člověku běhat mráz po zádech. Zrušení registračních pokladen, které jsou v každé civilizované zemi pravidlem, a Česko bylo jednou z posledních zemí, která je zavedla, zrušení protikuřáckého zákona – i zde byla Česká republika poslední v EU, která něco na ochranu zdraví nekuřáků podnikla. Čili ODS hlásá návrat do doby kamenné a odchod od mezinárodních standardů, včetně práva na nošení zbraní a to i aických – což právě v době masových atentátů nejen v USA musí normálního člověk poněkud vystrašit. ODS byla a zůstává stranou propagující soukromé bohatství a neexistenci „špinavých peněz“ tedy stranou podporující korupci. Tak ji velký učitel Václav Klaus vychoval, podle něj přece „v Česku korupce nikdy nebyla, byli zde jen šikovní lidé.“

Sociální demokracie páchala sebevraždu v přímém přenosu. Pokud někdo četl můj článek o souboji Sobotky se Zemanem, ví, že jsem jí už tehdy předpovídal pád pod desetiprocentní hranici. Což se potvrdilo. Pokud chtěli sociální demokraté tím, že prznili zákony (ať už o elektronických pokladnách nebo o zákazu kouření) obrátit veřejné mínění proti iniciátorovi těchto zákonů Babišovi, tak se přepočítali – prostě voličstvo podcenili. Nedokázali se zbavit své ideje, že každý podnikatel je podvodník a snažili se mu tedy postavit do cesty co nejvíc překážek a kontrolních mechanismů. Právě drobní podnikatelé by byli pro ni ideální klientela, která v podstatě neměla nikoho, kdo by se jí zastal, socialisté tuto šanci naprosto propásli. Představa, že právě příjemci sociální podpory jsou hlavními voliči sociální demokracie a tak pokud se podaří vládnoucím sociálním demokratům udělat s co nejvíce soukromých podnikatelů příjemce sociální podpory, zvýší to jejich volební preference, byla nejen scestná ale v postatě i perverzní a nepřinesla nic kromě politické katastrofy. Navíc B Bohoušek Sobotka opravdu nebyl charismatickou postavou a byl v čele strany příliš dlouho, než aby to nezanechalo nezhojitelné rány. Ani v zahraničí si nemohl žádnou velkou popularitu vybojovat, v tom jej blokovala už jeho jazyková negramotnost.

TPO 9 potkal osud hnutí, které přišlo o svého lídra. I TOP 9 svého času vzniklo jako protestní hnutí a profitovalo z tohoto image. Odchodem Karla Schwarzenberga z pozice vývěsního štítu hnutí přestalo být populární. Pokud se nakonec přece jen do parlamentu s odřenýma ušima dostane, podobá se to tak trochu zázraku. Zda pozitivnímu, o tom bych dokázal pochybovat. Miroslav Kalousek je sice vtipný klaun, konstruktivní ale příliš není. Zda může být užitečný při tvoření vlády je více než sporné. Už proto, že je symbolem oné „obálkové“ korupce.

A tak se do parlamentu dostalo velké množství extrémních stran. Okamurova SPD je samozřejmě stranou fašistickou stejně jako maďarský Jobbik, dokonce víc než rakouská FPÖ, inklinuje k politice Marie Le Pen, holandské PVV Geerte Vilderse či slovenské Kotlebovy Ľudovej strany. Všechny tyto strany mají dobré vztahy s Moskvou, částečně jsou z Moskvy i financovány, o to negativnější vztah mají k Bruselu a k Evropě, jsou tedy víceméně nekompatibilní s EU a pokud se dostanou do vlády, či v parlamentu vládu podporují jako v Maďarsku, divergují danou zemi směrem na východ. Spolek s Okamurou by byl pro jakoukoliv proevropskou stranu spojením s ďáblem, prakticky to nepřipadá v úvahu.

Komunisté také samozřejmě nejsou pro demokratické strany opcí pro tvoření vládní koalice a o Pirátech nikdo nic neví. Oni sami jsou zřejmě ze svého úspěchu vyděšení a případné pozvání do vlády by je mohlo naprosto zdestruovat, otázka je, zda na to vůbec mají lidské zdroje. Ale ty neměl Babiš po minulých volbách taky.

Zůstává KDU-ČSL, která je zvyklá hrát jazýček na vahách a byla skoro vždy v každé vládě a Starostové, kteří by se zřejmě vstupu do vlády nebránili a mohli by posílit komuální politiku, která je pro občanskou společnost nesmírně důležitá. Protože právě v ní vyrůstají opravdoví politici, kteří by se někdy v budoucnosti mohli stát i státníky, tedy lidskou sortou, kterou současná společnost nutně potřebuje. A nevypočitatelná TOP 9.

Jestliže ovšem před volbami všichni svorně tvrdili, že s Babišem do vlády za žádných okolností, realita je dohnala a ukázala, že to bez něj prostě nepůjde. Vůli voličů nelze prostě ignorovat. A pokud někdo za Babišem stojí, je to prezident Zeman a ten bude samozřejmě na jeho právu na místo premiéra trvat.

Rozhodně není teď českým politikům co závidět. Situace hodně připomíná parlament za první republiky, kdy více než třetina hlasů připadala na extrémistické strany (Komunisty, Henleinovce a Hlinkovu ľudovú stranu), takže se všechny demokratické strany v roztříštěném parlamentu musely dát dohromady, aby se země pohnula správným směrem. Tehdy ovládala politiku takzvaná „Velká pětka“, pět rozumných lidí, kteří se přes ideologické rozdíly dokázali dohodnout. Československo bylo tehdy pro celou Evropu a celý svět pozitivním příkladem demokracie. Otázka je, zda to dokáže i teď, Potřebné by to bylo, má na to ovšem mezi svou politickou elitou lidské zdroje?

O tom bych dokázal pochybovat.

Mimochodem, znáte ten starý už dost košilatý vtip – jaký je rozdíl mezi ženou a politikem?

Pro ty, kdo ho neznají,  zopakuji.

Jestliže žena říká ne, myslí tím možná, Říká-li možná, myslí tím ano. A říká-li ano? Ale prosím vás, ano vám přece neřekne žádná žena.

Jestliže politik říká ano, myslí tím možná. Říká-li možná, myslí tím ne. A říká-li ne? Ale prosím vás, “ne” přece neřekne žádný politik.

Čeští politici se právě předhánějí v dokazování, že žádní politici nejsou. Jestli jim tohle voliči připočtou k dobru?

Rakouské volby 2017


Tak jsme si v Rakousku trošku zavolili

 

Je mi jasné, že Češi teď mají zcela jiné starosti, než sledovat výsledky rakouských voleb – totiž vlastní dilema, koho volit či spíše nevolit, přesto si dovolím podat krátkou zprávu o výsledku rakouských parlamentních voleb – protože se jedná o souseda, vedle kterého Česká republika bude muset i nadále žít – přestěhování není možné, je snad praktické vědět, co se zde vlastně stalo.

V podstatě nic překvapivého, volby dopadly podle předpokladů, tedy aspoň mne v ničem nepřekvapily. Rakousko se  politickém spektru posunulo výrazně doprava a samozřejmě je za tím uprchlická krize.

Zářícím vítězem se podle očekávání stal Sebastián Kurz. Jeho politická intrika, která ho přivedla k moci, byla geniální a naprosto vyšla. Jen krátce zopakuji jeho politický vývoj. Začal jako 22 letý nejmladší ministr v historii Rakouska – jako státní sekretář pro integraci (to je funkce odpovídající funkci ministra, státní sekretář se zúčastňuje i sezení vlády). Poté se stal rakouským ministrem zahraničí a nelze mu upřít skutečné schopnosti. Především dokázal správně rozpoznat nálady obyvatelstva a podniknout kroky, které mu přinesly nemalou popularitu. Fakt, že jej krátkozrací EU-politici vždy hekticky kritizovali, aby pak pozděi potichu dělali přesně to, co navrhl, mu jeho popopularitu jen dále zvýšila. Bylo to uzavření balkánské cesty pro uprchlíky z Blízkého východu na makedonské hranici ( za to si vysloužil nejen tvrdou kritiku Angely Merkelové, ale i nenávist Řeků, kteří dokonce krátkodobě stáhli svého velvyslance z Vídně.) Kurz tím vlastně potvrdil správnost kroků Viktora Orbána, který byl také v palbě kritiky liberálních politiků. Dále navrhl opakovaně přerušit rozhovory s Tureckem o jeho přistoupení k EU, protože se sedmdesátimilionovým stále více nedemokratickým kolosem se prostě jednat nedá. I v této pozici byl celé roky v EU osamocen, nyní najednou mluví o tomtéž dokonce i Němci, i když jen v rámci předvolební kampaně. Ostatně Erdogan Kurze nenávidí na smrt, protože ten si ho k sobě povolal po Erdoganových předvolebních excesech ve Vídni a sdělil mu, že už nikdy žádné turecké předvolební mítingy v Rakousku nedovolí (a v tomto postoji vytrval i nyní před oním tureckým referencem o zavedení diktatury a odstranění Atatürkovy demokracie.)

Když si tedy takto získal patřičnou popularitu, podařilo se mu svrhnout koaliční vládu. Protože začínala fungovat, hrozilo, že by mohla Rakušanům něco pozitivního přinést a tím přihrát body kancléři a Kurzovu oponentovi  – sociálnímu demokratovi Christianovi Kernovi, použil svého černouška, ministra vnitra Wolfganga Sobotku. Ten prohlásil veřejně koalici za nefunkční (právě v době, kdy fungovala a očividně bez vědomí svého stranického šéfa a vicekancléře Mitterlehnera). Protože Mitterlehner nedokázal Sobotku z vlády vystrnadit, sám odstoupil a Lidová strana si zvolila do čela právě Kurze. V podstatě jinou možnost neměla. Kurz poté provedl nemožné, totiž právě tuto stranu, která platila za nezreformovatelnou a ovládanou mocnými geriatrickými bosy ve funkcích prezidentů různých zájmových svazů a hejtmanů rakouských federálních zemí, zreformoval podle vlastních představ a převzal v ní absolutní moc. (Dokonce změnil i její barvu z černé na tyrkysovou, což byla pro stranu navázanou tradičně na katolickou církev přímo svatokrádež). Pak odmítl dále spolupracovat ve vládě se sociálními demokraty, vyvolal nové volby a tyto tedy podle očekávání vyhrál. Ukázal se jako přímo geniální intrigant – ostatně žije v politice od svého útlého mládí a intrikaření ovládá lépe než kdokoliv jiný v Rakousku. Teď bude muset dokázat, zda umí i vládnout a to vládnout ku prospěchu lidí, kteří ho volili. To bude těžké, už proto, že si bude muset zvolit koaličního partnera.

Sociální demokraté, kteří udrželi druhé místo, to asi nebudou. Jednak si obyvatelstvo nedokáže představit, že by hádky a nekonstruktivní spory, kterými se červeno-černá koalice poslední rok projevovala, měly pokračovat dál – obnovení černo-červené koalice si přeje v Rakousku jen 17 procent obyvatelstva. Navíc se Kurz bytostně nesnáší s předsedou soc.dem. Kernem, údajně nedokážou být spolu sami v jedné místnosti. To má samozřejmě své důvody. Kern je spíše technokrat (byl před svým povýšením na kancléře ředitelem rakouských drah) než politik. To opakovaně dokazoval. Například se rozhádal s „Krone Zeitung“, bulváními novinami, které ale čte 30 procent rakouského obyvatelstva a které mají na tvorbu veřejného mínění větší význam než televize a rádio dohromady. Nejvíc je samozřejmě namíchl tím, že odřekl předvolební reklamy v tomto bulváru, což vydavatele stálo hodně peněz. Tyto noviny pak  uspořádaly na premiéra doslova štvanici. Prakticky denně byl na titulní straně titulek upozorňující na nějakou Kernovu skutečnou nebo domnělou chybu, pokud o něm psali, tak nikdy bez přívlastku, před jeho jménem vždy stálo: neschopný, chybující, nejkratší premiér v dějinách Rakouska, chaotický, nekompetentní atd.atd.  Intelektuálům mohl být jeho konfrontační postoj k bulváru sympatický, ne ale prostému lidu a ten má mezi voliči naprostou většinu. Navíc dělali sociální demokrati opravdu fatální chyby. Angažovali jako poradce Tala Silbersteina, během volební kampaně zatčeného v rodném Izraeli pro podezření z podvodů. Tento „poradce“ měl být zodpovědný za facebookové stránky, které napadaly dosti nechutně Sebastiána Kurze a měly výrazně antisemitský charakter (přesto nebo právě proto, že Silberstein je Žid). Tyto stránky platil Silberstein ze svého honoráře, který od SPÖ dostal (asi 500 000 Euro). Tedy vlastně z kasy sociální demokracie. Což vedlo k hroznému skandálu, který SPÖ masívně poškodil. Sice se objevily známky, že si tyto stránky objednal sám Kurz, aby tak svého největšího konkurenta těsně před volbami tímto odhalením poškodil, probíhá tedy vyšetřování, které ale bude uzavřeno až dlouho, dlouho po volbách, takže jeho výsledek už nebude relevantní. Že za daných podmínek sociální demokrati získali přece jen 27 procent hlasů a obsadili ve volbách druhé místo, se podobá doslova zázraku a hlavní zásluhu na odvrácení úplného debaklu měl právě premiér Kern. Jenže černo-červená koalice, kterou by si přáli v Bruselu, je nereálná, určitě ne v podobě Kurz-Kern. Kurz by proti spojení s červenými asi nebyl, ale místo Kerna by mu musel vicepremiéra dělat někdo jiný například současný ministr obrany Doskozil.

Na třetím místě skončila FPÖ, čili svobodní. Bylo to vítězství nevítězství. Sice okázale slavili, protože skutečně získali proti předešlým volbám mnoho hlasů navíc a bezmála dostihli SPÖ, jenže jejich cíl bylo volby vyhrát. Ještě půl roku před volbami ve všech průzkumech veřejného mínění jednoznačně vedli, jejich kandidát a hlavní ideolog Hofer jen těsně prohrál prezidentské volby. Předseda strany Strache se ale dopustil osudné chyby. Ve snaze získat další voliče se z pravého kraje politického spektra začal tlačit více do středu. Zbavil se zástupců Buršenšaftů – paramilitantních nacionalistických spolků, zbavil se klanu Rosenkranzů, hlásícího se otevřeně k Hitlerovu dědictví, dokázal odstranit z vedení strany i politiky otevřeně hlásající nenávist k Evropě, či jen hloupé demagogy, jako naši grazskou paní Winter, také dceru někdejšího SS důstojníka. Jenže tím otevřel vpravo mezeru a právě touto mezerou jej zprava předjel Kurz. Převzal Stracheho program s jedinou výjimkou, prohlásil se za Evropana a odmítl Stracheho koketování s vystoupením z Eura a EU a najednou byl v průzkumech před FPÖ. Strache se marně snažil onu škvíru zase utěsnit, znovu povolal do strany zástupce buršenšaftů, už nic nepomohlo. Musel se spokojit s třetím místem. A dostal se tak do pozice, ve které v žádném případě nechtěl být, totiž do pozice možného vicekancléře. Jít do vlády, které bude velet Sebastián Kurz, by mohlo být pro Svobodné naprosto fatální. Už dvakrát to zkusili jednou v osmdesátých letech za vlády Bruna Kraiskeho, podruhé na začátku tisíciletí pod premiérem Schüsselem. Pokaždé to mělo pro stranu fatální důsledky, pokaždé se prakticky rozpadla – zejména díky své touze po moci a po penězích. Z korupčních afér vlády Schüssel – Haider jsme se ještě do dneška finančně úplně nevzpamatovali, jen sanace Haiderovy osobní banky Hypo Alpe Adria stálo rakouské daňové poplatníky 18 miliard eur. Strache ví velmi dobře, jak schopný je Kurz v intrikování a že si dokáže všechny úspěchy budoucí vlády strhnout na sebe. Že se FPÖ může stát jen přívěskem, který bude stále více ztrácet opodstatnění své existence. Do vlády se mu tedy za těchto podmínek moc nechce, zřejmě mu ale nic jiného nezbude. Očividně ví nebo tuší, že tento volební úspěch byl danajským darem, nebude ho ale moci odmítnout. Už si aspoň začíná klást podmínky, které jsou pro Kurze těžko přijatelné, hovoří se o tom, že FPÖ požaduje ministerstvo vnitra a zahraničí. Při svém postoji k Evropské unii je druhé prostě nemožné.(Zejména proto, že Rakousko má mít v druhé polovině roku 2018 předsednictví v EU).  Zřejmě tedy Svobodní dostanou ministerstvo vnitra (Kurz bude muset obětovat svého poslušného černouška Sobotku, ale něco už pro něj najde) a možná financí – aby se FPÖ musela zodpovídat za neúspěch daňové reformy, kterou si Kurz dal jako jeden z hlavních volebních programů – a která je prostě nerealizovatelná. Každopádně budeme zřejmě muset při tyrkysově modré koalici zase jednou sáhnout hlouběji do kapsy. Svobodní by možná raději do vlády se socialisty než s lidovci, v té by totiž měli silnější pozici, jenže pro červené by bylo takové spojení skutečnou zkouškou soudržnosti. Hlavně všemocný vídeňský starosta Häuptl je kategoricky proti a případná koalice se svobodnými by mohla skončit roztržením strany.

Do parlamentu se dostali opět i NEOS, liberální stara, která má ambice stát se rakouskou FPD. Vytvořila se před minulými volbami z odštěpenců  z ÖVP, kteří tuto stranu považovali za nezreformovatelnou. Možná se teď bijí do hlavy, že tam nezůstali, nemají ale cestu nazpět. Podařilo se jim získat pro svou volební kampaň atraktivní kandidáty (kandidátku na rakouskou prezidentku Irmgard Griss), a měli úspěch. Jsou znovu v parlamentu – jejich program s důrazem na vzdělání a vědu není neatraktivní, budou ho ovšem muset prosazovat z opozice a vláda na takové hlouposti určitě nebude mít peníze. Černí (teď tyrkysoví) vždy podporovali nejbohatší vrstvu obyvatelstva s tvrzením, že když se bude dobře dařit milionářům, bude se aicky dobře dařit všem. Že toto pravidlo už skoro třicet let neplatí, odmítli vzít na vědomí. Daňové úlevy tedy zvýhodní především nejbohatší vrstvu, o to méně peněz bude ale na vzdělání a na sociální politiku (i na zdravotnictví).

Posledním subjektem, který se dostal do parlamentu je „Liste Pilz“. Petr Pilz je už desítky let poslancem rakouského parlamentu. Byl jedním ze zakladatelů strany zelených a v letech 1992 – 1994 dokonce jejím předsedou. Proslul jako odhalovač korupce, poslední obrovský úspěch bylo vyšetření korupce provázející nákup stíhaček Eurofighter, do které se namočila skoro celá tehdejší černo-modrá vláda. Že ho tedy tyrkysoví a modří nemají v lásce, je zřejmé. Ovšem znepřátelil si i vlastní zelenou stranu, která se ho pokusila zbavit. To se zeleným opravdu podařilo. S čím ovšem nepočítali bylo to, že Pilz založil ihned vlastní hnutí a s programem, jímž chtěl reformovat zelené, se dostal do parlamentu. S tím, že hodlá dále bojovat proti korupci a „dávat na ty darebáky ve vládě“ pozor. Bude se mít co ohánět. Má všehovšudy jen osm poslanců a někteří z nich jsou nováčky, jsem hodně zvědavý, co dokáže.

Pro stranu zelených skončily volby naprostou katastrofou. Nepřekvapilo mě to, tato stran páchala sebevraždu v přímém přenose. Hlavním problémem bylo ideologické nastavení krajní levice. Vždy jsem říkal, že zelení jsou v podstatě přebarvení komunisti. Teď se to potvrdilo. Když se vedení strany paní Glawischnig snažilo oslovit širší okruh voličů než levicové fanatiky, dostala se šéfka strany do sporu se svým vlastním dorostem. Mladí zelení, vychovávaní v komunistických ideálech odmítli liberálnější politiku stranického velení. A toto, místo aby vyhodilo několik fanatiků, vyloučilo ze strany celou svou mládežnickou organizaci. A ta přešla – div se světe – k rakouským komunistům a za ty i ve volbách kandidovala. Zeleným prostě stoupla sláva do hlavy, přece se právě minulého roku stal jejich dlouholetý předseda Van den Bllen rakouským prezidentem. Smrtelnou ranou pro ně byl ale Petr Pilz. Strana se ho pokusila zbavit, když jej nekandidovala na od něho požadovaném čtvrtém místě kandidátky do parlamentu. Původně jsem si myslel, že se zelení dali koupit od loby Eurofighterů, která má samozřejmě enormní zájem, aby se Pilz do parlamentu nedostal a celé vyšetřování se tak ještě dalo jakž takž uhrát do ztracena. Tomu nasvědčovala i nečekaně pozitivní kampaň v „Krone Zeitung“ pro novou šéfku strany Ulrike Lunacek. „Krone Zeitung“ stojí téměř vždy na extrémně pravicových postojích a pozitivní kampaň pro vůdkyni levice mohlo znamenat, že se tak snaží vzít hlasy Pilzovi. Zvláštní bylo i to, že Pilz kandidoval pod číslem sedm, aspoň tak to stálo na seznamech před volebními místnostmi, na volebním lístku měl ale číslo devět. Kdo si tedy zapamatoval sedmičku a nepodíval se pořádně na volební lístek, volil komunisty (i když těm to taky k zvolení do parlamentu nestačilo). Ale ani podpora Kronen Zeitung Ulrike Lunacek nepomohla. Nakonec to dopadlo jinak. Zelení voliči dali své hlasy převážně sociálním demokratům. Až po volbách se podařilo zjistit hlavní důvod rozkolu mezi zelenými a Pilzem. Ten chtěl změnit onu nekritickou „vítací politiku“ zelených vůči imigrantům. Poznal mínění obyvatelstva, které se davy přišelců (celkem v Rakousku zůstalo od roku 2015 130 000 migrantů z Asie a Afriky) cítilo ohroženo a zeleným dávalo vinu za nadměrnou toleranci k nepřizpůsobivým cizincům. Toto chtěl Pilz změnit, azyl jen pro skutečné válečné uprchlíky (kteří tvořili v oné uprchlické vlně podle různých odhadů 10 – 20 procent) a integraci jako hlavní bod s odsunem těch, kteří se integrovat nebudou chtít. Neprosadil to, dogma bylo silnější než zdravý rozum a to právě zelené pochovalo. S 3,8 procenty hlasů zůstali před bránami parlamentu, po 31 letech se rozloučili s parlamentními lavicemi a kdo ví, kdy se tam zase vrátí. Možná přijdou odprosit Pilze  – to by byla ještě nejschůdnější cesta k znovuzrození strany, nedá se to ale očekávat. Otázka je, nakolik budou chybět.

Volby jsou tedy za námi, koaliční jednání před námi a co můžeme čekat od nové vlády, neví nikdo. Celkem s jistotou se dá počítat s novým zákonem o rakouské televizi – návrh má FPÖ už dávno v šuplíku. Cílem je výměna vedení rakouské televize, které nebylo této straně příliš nakloněné a změna pozice veřejnoprávní televize na státní, vládě podléhající orgán podle vzoru Maďarska. Dále určitě snahy o omezení přístupu cizinců z okolních zemí na rakouský pracovní trh, v tom jsou si obě vládnoucí strany zajedno a to postihne především okolní státy Maďarsko, Slovensko a Česko. Odbourávání sociálního státu se dá čekat především od Kurzovy ÖVP, Svobodní s tím můžou mít problém, jejich voliči se rekrutují především ze sociálně nejslabších vrstev. Určitě přijde i řada překvapení.

Zřejmě se tedy nedá čekat nic dobrého, ale to není novinka. Ani pro Rakousko ani pro Česko. Velcí státníci myslící na blaho obyvatelstva už nejsou, Vymřeli. Jejich místo zaujali politici, mistři politických intrik. Obyvatelstvo se dostalo na vedlejší kolej, má jediné právo a to je volit. Jak ho využije, je už jiná otázka. V Rakousku vyhráli populisti. Teď je jen otázka, kolik se svých zvučných slibů dokážou splnit. Důležité to bude nejen pro Rakousko samé ale i pro jeho sousedy.