Category: Blog

Nomen je Omen


 

Když jsem přijímal pacienta s křestním jménem Ingowulf, jenom jsem vyvalil oči. Jednalo se o milého inteligentního staršího pána, který si takové jméno rozhodně nezasloužil. Stačilo se ale podívat na datum jeho narození, aby člověk pochopil. Pán byl narozen v dubnu 1939. Tedy rok po Anšlusu Rakouska, půl roku po mnichovských dohodách a měsíc po obsazení zbytku Československa. Německá říše byla na zdánlivě nezastavitelném vzestupu a rodiče mého pacienta se mohli přetrhnout ve vyjádření loajality s režimem. Bez ohledu na to, co tím svému potomkovi způsobí.

Právě z té doby se to doslova hemží Siegfriedy, (ne ale Hageny), Ortwiny, Adolfy, Brunhildami, Kremhildami či Helmtrudami. Dokonce jsme zažili Orttrud.  Prostě doba si žádala své. I u nás se vedle Vladimírů a Ivanů objevovali dokonce Sergejové či Borisové.

Na druhé straně, může člověk pojmenováním dítěte vyslat i signál, že s daným režimem nesouhlasí. Nedávno jsem měl pacienta jménem Quirinius, rovněž narozený bezprostředně po anšlusu Rakouska v červnu 1938. Nacisté měli nemalé problémy s vírou nových občanů (víc než se samotnou církví, jejíž vedení  vídeňský arcibiskup kardinál Theodor Initzer – se před Hitlerem sklonilo). Kdyby nazval někdo svého syna Petr nebo Pavel, sotva by si toho někdo všiml. Jméno syrského místodržitele z doby Kristova narození (viz Lukášovo evangelium 2.2) bylo ovšem pro novou vládní moc zřetelným signálem, že rodiče novorozence nadšením pro Hitlera a jeho bandu neplanou. Pobavilo mě, že onen Quirinius nazval i svého syna stejně. Zjistil jsem to, když nás už opustil, takže jsem se ho nemohl zeptat proč, zda jen z otcovské hrdosti nebo proto, že se mu s tím jménem dobře žilo. Určitě byl jediný Quirinius ve třídě.

Ideologie si žádá své, jak jinak se dá vysvětlit, že dostane děvče hned dvě jména germánských svatých Hemma Gudrun. Takové dítě může téměř najisto počítat s tím, že prožije své dětství v klášterní internátní škole. (svatá Hemma, která žila pravděpodobně v letech 980 – 1045 a založila klášter v Gurku a je patronkou Korutan, svatořečená byla v roce 1938 a dóm v Gurku, úžasná románská basilika, stojí ještě i dnes za návštěvu, Gudrun je německá forma jména Gudula, tato svatá žila v Bruselu v sedmém století.)

S těmi svatými patrony je to někdy svízel. Zejména, pokud je v kalendáři svatých se stejným jménem víc. Správně je patronem člověka první světec stejného jména, který má svůj svátek po narození dotyčného. Protože jsem přišel na svět v červenci, trvala moje babička celých prvních šest let mého života na tom, že mým patronem je svatý Antonín egyptský poustevník, který má svůj svátek 17. ledna. Vzdala to, až když jsem začal chodit do školy a samozřejmě mi všichni gratulovali na úmrtní den svatého Antonína z Padovy 13. června. Ostatně, zkuste říct mému švagrovi Štefanovi, kovanému Slovákovi, že má slavit jmeniny 1. srpna, kdy slaví svůj svátek svatý Štěpán Uherský. Ještě jsem to nezkusil, život je mi přece jen stále milý.

Někdy propadnou rodiče šílenství na základě nějaké události, kterou jsou nadšení, tak v roce 1980 bylo jen v Moskvě přes čtyři sta novorozenců ženského pohlaví pojmenováno Olympiáda. Bez ohledu na to, že jejich dcery budou muset toto jméno nosit i v době, kdy si už na tuto – politicky poněkud problematickou – událost nikdo nevzpomene.

Jméno v podstatě neprozradí příliš mnoho o jeho nositeli, zato poskytuje spoustu informací o jeho rodičích. A samozřejmě se dá odhadnout, jaký vliv zanechali rodiče na duši svého potomka. Jestliže někdo nechá pokřtít svou dceru Maruška, může to sice znamenat, že miloval pohádky s Janem Werichem, mnohem spíš to ale znamená, že vychovával svou dceru jako Marušku a nikdy jí nedovolil stát se Marií. S čímž může mít to děvče pak problémy celý život. Jedna moje pacientka se jmenuje Ludmilka. Zda s tím souvisí její chronické problémy s trávením, nevím. Samozřejmě se v zdrobnělinách zrcadlí láska rodičů k novému potomkovi, problém je, že ten potomek jednou vyroste. Jestliže se pak stokilová dáma jmenuje Jasmínka, budí to v nejlepším případě ironické úsměvy.

Stejně tak, jestliže někdo pojmenuje svou dceru Xénie, nebude ji vychovávat jako nějakou obyčejnou Janu nebo Zuzanu. Zda se mu ji z ní pak podaří vytvořit Xénii podle vlastní představy, to je už jiná otázka. Znám jednu Xénii, která se rodičům vzepřela a vyrostla z ní naprosto skromná a příjemná žena.

Jméno vypovídá o své době. Jestliže v nacistické době se to hemžilo jmény, která jsem vyjmenoval, v komunistické se zase lidé předháněli ve své demonstraci oddanosti Sovětskému svazu a tak to byl samý Ivan a Vladimír. Zajímavé je, že v současném Rakousku mají ruské tvary jmen zase boom. Natálii sice sotva najdete, zato Natascha je hodně častá. Rodiče, kteří pojmenovávají své dítě Sascha ani netuší, že je to ruská forma jména Alexandr. Lidé chtějí, aby se jejich dítě jmenovalo nějak zvláštně, aby mu propůjčili jedinečnost.

Stačí se podívat na jména dětí amerických herců, aby člověku doslova vstávaly vlasy hrůzou.

Demi Moore s Brucem Willisem poznamenali nadosmrti své děti jmény: Rumer, Tallulah Belle a Scout La Rue, Gwyneth Paltrow pak neváhala nazvat svou dceru Apple, tedy „Jablko“. Bůh ji ochraňuj!  Přeji jí, aby byla aspoň postavou pěkná hruštička.

Jsou jména, která člověk nese jako stigma. Například jméno Kevin je podle sociologických studií velmi diskriminující. Muži s tímto jménem se dostávají mnohem hůře ke kreditům, a pokud nějaký dostanou tak za horších podmínek než nositelé jiných jmen. Jméno Kevin je synonymem nespolehlivosti – a zřejmě to nemá nic společného s oním filmovým Kevinem, který byl sám doma. My máme taky jednoho. Za posledních 14 měsíců jsme ho jedenáctkrát přijímali kvůli otravě alkoholem. Někde (hlavně na diskotéce La Noche) se ožere a nechá se dopravit na vyspání na naše oddělení. Protože nepracuje a žije ze sociálních dávek, může účty, které mu posílá pojišťovna, okázale ignorovat, jeho pobyty u nás musí zaplatit obec z peněz daňových poplatníků. Což našemu Kevinovi nijak nevadí. Když se mu při jeho devátém pobytu snažil ráno po probuzení domlouvat kolega Parcz, a zavedl ho do pacientského pokoje, aby mu ukázal několik alkoholiků v posledním tažení, byla Kevinova jediná otázka: „Kolik promile jsem měl?“ „2,1“ odpověděl kolega. „To je slabé,“ pravil na to náš Kevin. „Minule jsem měl 2,4.“

Takže apeluji na rodiče, pokud nechcete svému potomkovi způsobit nemalé problémy, nepojmenujte ho tímto jménem.

Někdy je to prostě jen smůla. Proti jménu Pamela nemůže nikdo moc namítat, kdyby nebylo Pamely Anderson – což rodiče mé kolegyně v čase, kdy ji křtili, ještě nemohli vědět, Baywatch tehdy ještě nebylo. V době kdy se moje kolegyně narodila, měla její jmenovkyně právě jedenáct let. Teď musí žít s tím, že když se představí, každý chlap se jí aicky podívá na prsa.

Někdy dokážou být rodiče docela vtipní, když pojmenují potomka příjmením Jirka křestním jménem Jiří. Je to praktické, majitel takového jména nepotřebuje vědět, zda si s dotyčným tyká nebo vyká, představí se prostě „Jirka“ a je vymalováno.

V Rakousku je velmi milé, že čeští přistěhovalci dávali svým dětem často germánská křestní jména, aby vykompenzovali slovanské příjmení a ukázali svou loajalitu s novou domovinou. Takže máme v parlamentu Reinholda Lopatku či Wolfganga Sobotku, kdysi mělo Rakousko ministra financí s kouzelným jménem Ferdinand Lacina (lacino je nepřišel), v Pörtschachu má svou kancelář paní Ute Kloucek a vůbec nejkrásnější paradox jsem viděl ve Vídni, když okolo mne projelo firemní auto majitele Siegfrieda Mrkvitschky.

Ono najít jméno, které by bylo stejné v češtině, slovenštině i němčině, není vůbec jednoduché. U dívčích jmen to ještě jakž tak jde (takže máme Veroniku, Michaelu, ale možná by byla i Petra, Anna, Martina, Gabriela nebo třeba i ta Pamela.)

U chlapců je to už obtížnější, ještě tak Adam je univerzální, taky Robert, nebo pak jména germánského původu jako Ferdinand, či Leopold. Nebo jména čistě slovanská, jako například Lubomír – i když i tady je rozdíl – slovensky se Ľubomír píše s měkkým ľ. Naše dobrá známá je sice Němka, ale narozená před válkou v Popradě. Proto se nejmenuje Katharina, jak by se patřilo, ale Katarina  a představuje se „Katarina bez H“.

Většinou je rozdíl minimální, ale na křestním listě přece jen patrný. Občas zlobí jen jeden jazyk a dva jiné jsou totožné, ale aby se shodly všechny tři, to už je fuška. Někdy je to jen háček nebo čárka, která se v němčině stejně nedá psát, ale stejně…

Antonín – Anton – Anton

Petr – Peter –  Peter

Pavel – Pavol – Paul

Michal – Michal – Michael

Marek – Marek – Markus

Řehoř – Gregor – Gregor

František – František – Franz

Julius – Július – Julius

Lukáš – Lukáš – Lukas

Filip – Filip – Philipp

Alexandr – Alexander –  Alexander

Sebastián – Šebestián – Sebastian

Maxmilián – Maxmilián – Maximilian

Josef – Jozef – Josef

Jan – Ján – Johann ( i když se díky cyklistovi Janovi Ulrichovi, pojmenovaném svým otcem na počest jeho přítele a soupeře Jana Veselého, ujalo v německy hovořícím prostoru i toto jméno.)

Atd.atd.

I u děvčat jsou rozdíly:

Pavla – Pavla – Paula

Zuzana – Zuzana – Susanne

Karolína – Karolína – Karoline

Kristina – Kristína – Christine

Marie – Mária – Maria

Alžběta – Alžbeta – Elisabeth (zde vytvořili Češi kuriozitu tím, že toto jméno má i druhou formu Eliška)

Viktorie – Viktória – Viktoria

Táňa – Táňa – Tanja (Originál Tatjana už mimo území Ruska zřejmě nikdo nepoužívá)

Soňa – Soňa – Sonja

Sára – Sára – Sarah

Kateřina – Katarína – Katharina

Jana – Jana – Johanna

 

Někdy jsou ovšem rozdíly přímo do nebe volající. Jako například:

Jiří –  Juraj – Georg

Jindřich  – Henryk – Heinrich

 

Toto dilema měla i má dcera se zetěm. Naštěstí mají dvě děvčata, kde, jak řečeno, není problém nijak výrazný.

K tomu jen malý příběh. Když dcera čekala druhé dítě, chtěli jsme samozřejmě vědět, co to bude. A tak jsme se zeptali starší vnučky Veroniky, která tehdy měla tři roky.

„Verči, co to bude, chlapec nebo děvče?“

Vyvalila na nás oči a řekla: „To já nesmím říct. To je tajemství!“ (Později jsme se dozvěděli, že jí otec slíbil za mlčení velkou zmrzlinu.)

„A jak se to bude jmenovat?

„Tatínkovi se líbí Michaela.“

Bylo to nečestné a nesportovní, to uznávám. Ale otázka vedla k cíli. Zmrzlinu dostala Veronika i tak.

 

Svátek všech svatých


Přiznám se, že je to jeden z katolických svátků, se kterým se nedokážu vnitřně tak úplně smířit a srovnat. V Rakousku je to samozřejmě dobrá věc, protože je to den pracovního volna pro katolíky (protestanti si jej vybírají o den dříve na Den Reformace 31. října, 1 listopadu mají ale volno taky, i když svaté nemají, tak trochu příznak pozitivní diskriminace menšin.)

Jenže co mi na tom svátku vadí, že je to svátek VŠECH svatých. Pokusím se tento můj postoj vysvětlit.

Samozřejmě je vyhlašování svatých tradicí, která má nejblíže k pohanství. Nabídnout každé zemi, každému národu, případně i každému městu jeho svatého jako náhradu za pohanského bůžka byla samozřejmě skvělá taktika, která přivedla do lůna církve zástupy nových věřících. Na druhé straně není divu, že právě kult svatých byla věc, kterou Luther ve své snaze o obrodě církve zrušil jako první.

Ale pomiňme tento aspekt, svatořečení má v katolické víře pevné místo, i když inflace, zavedená Janem Pavlem II., který stihl za svého (přiznejme dlouhého) pontifikátu vyhlásit za svaté více osob než všichni jeho předchůdci dohromady, tuto společnost svatých sice masivně rozšířila, ale i zrelativizovala.

Jak jsem řekl, na tom svátku mi vadí slovo VŠECH. Mezi svatými se totiž nachází vedle lidí, kteří si své svatořečení svým způsobem života skutečně nepochybně zasloužili i celá řada lidí pochybného charakteru i působení, někteří pak téměř kriminálního typu. Ti ovšem mají 1. listopadu svátek taky. A to mě irituje.

V podstatě se dají světci rozdělit do čtyř kategorií.

  • Jsou to osoby z evangelií. Jejich existence je doložena svatým písmem, stejně jako autoři těchto evangelií, tedy čtyři svatí evangelisti. Patří sem Ježíšova matka Marie (překvapivě nevzpomenutá v evangeliu Markově, čili Petrově jakožto skutečně autentickému svědectví o Kristově činnosti), apoštolové, Jan Křtitel atd. atd. K evangeliím přibývají i apokryfy, tedy evangelia neuznaná. Jak už jsem psal o článku o vánocích, mají tyto velký význam v křesťanské tradici (volek a oslíček u jesliček patří k němu) a až do pátého století byly uznávány za autentické. V té době byl už kult svatých rozvinut, takže se některými postavami se setkáváme jen v apokryfech – jako například svatá Petronilla, manželka Pilátova, která jej měla přemlouvat k tomu, aby dal Kristovi milost.
  • Svatí z legend – většinou se jedná o legendy z doby pronásledování křesťanů za dob císařů Nerona, Domiciána či Diokleciána. Jsou to mučedníci či mučednice, kteří zemřeli pro víru. Zda skutečně existovali, je pochybné, dochovali se jen v ústní tradici a některé zázraky kterými bylo jejich svatořečení zdůvodňováno (zázraky jsou podmínkou svatořečení i dnes) jsou dosti neobvyklé a řekněme zrovna nepravděpodobné. Ale zázraky ve své podstatě nepravděpodobné jsou. Takže například svatá Agáta mohla obrůst srstí, když byla vržena do bordelu, aby byla dostatečně neatraktivní a její nahotu nikdo neviděl. Sem zřejmě patří i svatý Mikuláš, i když jeho existence v tureckém Kemeru je doložena, jeho činnost je ovšem málo dokumentována a je zvláštní, že vlastně oficiálně za svatého nikdy vyhlášen nebyl. Dnes by už bylo opravdu trapné jeho svatořečení napravovat, je svatý prostě tradicí a jeho chrám v Bari je neskutečná obrovská a nádherná budova, kde už k ostatkům světce vykonal pouť i Vladimír Putin, jak o tom svědčí bronzová deska za sochou světce před kostelem. Legendy mohou být ale i novějšího původu. K svatořečení Jana Nepomuckého si Jezuité vymysleli legendu o ochraně zpovědního tajemství, i když se skutečným procesem s Janem Nepomuckým nemá fakt, že byl zpovědníkem královny Žofie, nic společného. Ale na základě této smyšlené historie byl mučedník Jan (o jeho nezákonném zabití králem Václavem nikdo nepochybuje – zabýval jsem se tím ve své knize Zločiny českých králů) vyhlášen svatým, aby se lépe dařila rekatolizace vzpouzejících se protestantských Čech.
  • Svatí, jako historické osoby, které si své svatořečení svým způsobem života opravdu zasloužili. Ti odpovídají mé představě, která bohužel odporuje církevní doktríně o predestinaci, která je ještě stále platná. Podle ní se člověk svatým nestává, ale rodí. Čili podle představy katolické církve bylo o svatosti dané osoby rozhodnuto už při jeho narození a tím pádem se samozřejmě nikdy nemohl dopustit ničeho špatného. Má představa je, že si tito lidé zasloužili svou svatost až svými činy. Ať už jsou to svatá Anežka česká, svatý Vojtěch, svatí Cyril a Metod, či svatý František a Antonín.
  • Poslední skupinou jsou lidé, kteří byli svatými prohlášeni z politických důvodů. Ať už bylo třeba upevnit nějakou doktrínu nebo jen někoho namíchnout, případně pohnout k politické podpoře. Proto byla třeba svatá Brigita švédská vyhlášena svatou dokonce třikrát – nemohu posoudit její zásluhy, ale že ji dvakrát vyhlásili za svatou nepraví papežové, jen aby posílili svou politickou pozici a získali si skandinávské království na svou stranu, už samo o sobě zavání skandálem. Ale to by bylo ještě to nejmenší.

Klasickým příkladem polického svatořečení je vyhlášení Thomase Becketa, arcibiskupa z Cantenbury za svatého. Thomas Becket, někdejší přítel a společník krále Jindřicha II. Plantageneta byl z královy iniciativy povýšen na hlavu anglické církve. Vzal ale nový úřad z králova hlediska příliš vážně a začal králi odporovat a hájit zájmy Říma. Přesně to král od svého někdejšího společníka neočekával a nakonec jen nechal v roce 1170 zavraždit. Už v roce 1173 jej dal papež Alexandr III. vyhlásit za svatého – s jediným cílem – popudit Angličany proti jejich králi. Za svatého byl vyhlášen římský císař Jindřich II., ačkoliv přepadl pohřební průvod zemřelého císaře Otty III. a zmocnil se jeho pokladu (z části nechal pak postavit kazatelnu v chrámu v Aachenu.) Jako císař skutečně nic svatého nevykonal, právě v české politice hrál velmi nepříjemnou roli, kdy se míchal do sporů o český trůn v době zápasů mezi třemi syny Boleslava II. (Boleslav III., Jaromír a Oldřich) a je div, že český rod Přemyslovců tehdy i díky jemu nevymřel. Nicméně mu byla přičtena k dobru jeho bezdětnost, mnohem později byla vytvořena legenda, podle které jeho žena Kunigunda (rovněž vyhlášena za svatou) složila slib čistoty a proto spolu císař a císařovna žili jako (bratr se sestrou). Kdo nevěří, ať tam běží.

Jinou Kunigundu, manželku vévody Boleslava Malopolského zvaného „Stydlivý“ vyhlásil v roce 1999 jako svatou Kingu (Poláci měli očividně se jménem Kunigunda své problémy) – kdo jiný než Jan Pavel II. I ona neměla se svým manželem údajně po celých čtyřicet let společného života pohlavní styk, což vedlo k vymření malopolské větve Piastovců a zabrání jejich země českým králem Václavem II. Možná skutečně Boleslav umrtvoval své tělo v celoživotní snaze dosáhnout svatosti. Někdy ovšem stačila k zásluhám o svatořečení i banalita, kterou medicínsky zveme fimóza. Obřízka sice tuto indispozici snadno odstraní, v časném středověku byla ale zřejmě pro pravého křesťana nepřípustná – obřezávali se přece Židé a Muslimové. Zajímavé je, že právě papežové, kteří se sami slibu čistoty velmi často nedrželi a plodili děti jako na běžícím pásu, považovali sexuální zdrženlivost (ať už skutečnou nebo proklamovanou – dobrovolnou nebo zdravotně vynucenou) za důvod k svatořečení.

Ale je i mnohem hůř. Papež Řehoř VII. zahájil politický „boj o investituru“. Přinutil císaře Jindřicha IV. k jeho slavné cestě do Canossy, kde se před papežem musel pokořit. Poté se rozpoutala válka, která stála mnoho lidských životů. Papež sám byl od císaře poražen a vyhnán, musel povolat na pomoc Normany z Neapole a vydat jim Řím. Následovalo masové vraždění římského obyvatelstva a obrovský požár, který zničil dvě třetiny města. Řehoř VII. se musel před nenávistí římského obyvatelstva uchýlit do Salerna pod ochranu normanského krále Roberta Guiscarda, tam i zemřel a je pochován. Už za svého života byl tento papež svými současníky označován za „svatého satana“ nebo přezdívkou „Höllebrand“ tedy pekelný oheň – původním jménem se totiž jmenoval Hildebrand. Za své zásluhy v boji o moc Říma a papežství byl vyznamenán „in memoriam“ vyhlášením za svatého v roce 1606, tedy v čase eskalace náboženských konfliktů mezi katolíky a protestanty. Za svatého ho vyhlásil papež Pavel V. známý svým fanatismem – nechal odsoudit Koperníkovu heliocentrickou teorii a po bitvě na Bílé Hoře dal slavit v Římě Te deum v kostele Santa Maria dell´Anima.

Přímo výsměchem je pak svatořečení známého inkvizitora Jana Capestrana. V roce 1453 se osobně podílel na protižidovském pogromu – byl inkvizitorem, který měl vyšetřovat údajné znesvěcení svaté hostie ve slezské Vratislavi – v podstatě šlo jen o obvyklou záminku k vyhnání Židů a zbavení je majetku. Na 300 lidí bylo zatčeno a vyslýcháno – Capestran osobně dohlížel na mučení zajatých židů a vynucování přiznání – celkem 58 lidí bylo zaživa upáleno. V roce 1690 byl i tento člověk prohlášen za svatého, údajně hlavně proto, že v bitvě u Bělehradu v roce 1456 třímal vlajku křesťanského vojska a po slavném vítězství se stejně jako vojevůdce Jánoš Hunyadi nakazil morem a zemřel. Musím se přiznat, že se mi při pomyšlení na tohoto světce obrací žaludek.

Svatý papež Pius V. (papežem 1566 – 1572) za sebou zanechal ještě krvavější stopu. Ve své snaze zničit všechny „kacíře“ poslal své oddíly na pomoc francouzským katolíkům a jejich veliteli udělil rozkaz „nezatýkat žádné hugenoty a toho, kdo se vám dostane do rukou, okamžitě zabít.“ Později si stěžoval, že hrabě ze Santa Flory nedodržel tento rozkaz. Vévodovi z Alby za masakry v Cahors, Tours, Amiensu a Toulouse poslal požehnaný klobouk a meč. Exkomunikoval anglickou královnu Alžbětu I. což vedlo v Anglii ke krvavým nepokojům. Svatořečen byl v roce 1712 papežem Klementem XI.

Ale i jiná svatořečení byla motivována politicky, zejména svatořečení obětí náboženských válek v sedmnáctém století, vyznamenával se v tom především Jan Pavel II. vyhlášením Jana Sarkandera či tří košických mučedníků za svaté. Jan Pavel sice navenek hlásal smíření mezi konfesemi, těmito svatořečeními ale přiléval vědomě olej do ohně a animozity mezi křesťany katolického a evangelického vyznání jen zvětšoval. Ostatně i on se dočkal svatořečení, které není možné označit za jiné, než politické. (a které už za svého života sám cílevědomě připravoval) Že papež František jeho svatořečení spojil se svatořečením Jana XXIII., tedy člověka naprosto odlišného chápání úlohy církve a postavení papeže, tuto skutečnost dokázalo jen poněkud oslabit.

Bohužel se zřejmě nikdy nepodaří společnost světců pročistit. Kdo už jednou byl papežem vyhlášen za svatého, svatým i zůstane, papež je přece ve věcech náboženských neomylný. Přesto se s kultem VŠECH svatých prostě nemůžu smířit.

Jak se asi cítí svatý František z Assisi ve stejné společnosti s Janem Kapistránským? Změnit to ale nemůže ani on.

Mám tedy své dilema. Uctívám svaté, kteří si své svatořečení opravdu zasloužili. V žádném případě ale ne VŠECHNY. Řeším mé dilema podobně, jako jsem řešil mou neúčast na manifestacích prvního máje za komunistického režimu. Beru si dobrovolně službu.

Martinská deklarace 30.říjen 1918


Martinská deklarace – proč Slováci neslaví 28.říjen

 

Vlastně jsme byli po rozdělení republiky uražení, když Slováci hned po vyhlášení samostatnosti škrtli 28. říjen ze seznamu státních svátků. Češi to chápali jako projev nevděku, vždyť tehdy v roce 1918 vlastně zachránili slovenský národ před zánikem. A ten byl skutečně reálný. V roce 1913 se k slovenské národnosti hlásilo 400 lidí s vysokoškolským vzděláním. Tedy ani ne dost, aby obsadili ministerstva, ne to aby se postarali o místní správu na okresní úrovni, zabezpečili chod škol a nemocnic. Tento stav byl výsledkem důsledné maďarizace, které byli vystaveni zejména po roce 1967, tedy po rakousko-uherském vyrovnání. Maďaři nezapomněli, že se Slováci v revolučních letech 1848 – 1849 postavili na stranu Rakouska. Brali to jako zradu a nehodlali něco takového dopustit ještě jednou. Slovenský národ neexistoval ani v mezinárodním povědomí a je nepochybně zásluhou Adreje Hlinky, že díky masakru v Černové v roce 1907 vůbec někdo zaznamenal, že v Uhersku existuje národnostní problém. Maďaři postupovali v maďarizaci Slováků velmi cílevědomě a úspěšně. Nešlo jen o násilí, to bylo používáno jen výjimečně. Ale absolvent vysoké školy (budapešťské, pražští absolventi museli nostrifikovat, i když se školy nacházely v jednom státě) dostal hned lákavou nabídku práce ve státní správě – pokud se přihlásil k maďarské národnosti. Pokud trval na tom, že je Slovák, čekala ho kariéra učitele v nějaké zapomenuté slovenské vísce pod horami. Nebylo mnoho těch, kdo svodům kariéry a blahobytu odolali. Střední školy, školy měšťanské i odborné měly vyučovací jazyk maďarský. Slovenština se udržovala jen na obecných školách. V roce 1910 bylo na Slovensku 3862 obecných škol. Z těch bylo jen 482 slovenských (ale i v nich se muselo týdně povinně vyučovat 18 hodin v maďarštině). V roce 1913 zbývalo už jen 344 slovenských škol. Ze čtyř set spisovatelů, žurnalistů a vůbec lidí činných v umění krásného slova se k slovenské národnosti hlásilo v roce 1913 devatenáct. (k německé 47!)

Slovenská inteligence podléhala rezignaci. Nevěřila už na vlastní síly, poslední nadějí byl panslavismus, jehož mluvčím byl Svetozár Hurban Vajanský, rezignovaně a marně očekávající záchranu z Ruska. Tento trend ovšem nebyl omezen jen na Slovensko. Panslovanů bylo mnoho, i Tomáš Garrigue Masaryk věřil původně na záchranu z Ruska (než Rusko osobně navštívil a vrátil se vystřízlivělý s větou „příliš mnoho alkoholu, příliš málo zodpovědnosti). I Karel Kramář očekával spojenectví s Ruskem ještě i po vzniku Československa (jeho manželka Naděžda byla Ruska).

Byli samozřejmě i Hlasisté. Toto hnutí se nazývalo podle časopisu Hlas, který byl zakázán maďarskou vládou v roce 1904, tíhlo k Západu, mělo vazby na Čechy a snažilo se obrodit Slováky především na ekonomické bázi. K této skupině patřil lékař Vavro Šrobár či jeden ze DVOU slovenských poslanců v uherském sněmu – rovněž lékař Pavol Blaho. Druhým byl Milan Hodža, novinář, který byl ovšem do uherského sněmu zvolen za volební obvod ve Vojvodině v dnešním Srbsku. Hodža měl jako jediný Slovák bližší vztah k Františkovi Ferdinandovi d´Este a znal tedy jeho federalistické plány, od nichž očekával záchranu slovenského národa. Se smrtí arcivévody tato naděje zhasla.

Vytvoření Československé republiky znamenalo pro slovenský národ záchranu – a přesto Slováci 28. říjen neslaví. Jak to?

V podstatě je to velmi dobře pochopitelné. 28. října se totiž na Slovensku nestalo vůbec nic. Slováci měli o politickém dění jen kusé informace. Věděli, že Češi veřejně prohlašují cíl Československého státu, že předseda svazu českých poslanců ve vídeňském parlamentu prohlásil, že Češi bez Slováků samostatnost nechtějí. Věděli  že existuje československá exilová vláda a jeden z jejích tří ministrů je Slovák (Rastislav Štefánik). 24. října svolal předseda Slovenské národní strany Martin  Dula slovenské vlastence na 30. říjen 1918 do Turčanského svätého Martina. Pozval prostě lidi, o nichž věděl, že mají národní smýšlení. Jestliže tedy měli Češi Národní výbor, který se skládal z profesionálních politiků a většinou z lidí, kteří už měli za sebou kariéru říšského poslance, Slováci neměli naprosto nic. Český Národní výbor mohl argumentovat určitou politickou autoritou – skládal se ze zástupců stran, které byly v roce 1911 zvoleny do vídeňského parlamentu. Shromáždění v Martině takovou autoritu naprosto postrádalo. Je to v dnešní době televize, internetu a whats appu nepředstavitelné, ale lidé, kteří se 30. října sešli v Martině, neměli o událostech 28. října v Praze žádnou vědomost.

Vavro Šrobár seděl v Praze a Milan Hodža v Budapešti. Jedině Ivan Dérer, který dorazil z Vídně, měl určité informace od českých poslanců, ale protože odjel z Vídně ještě před 28. říjnem, o pražském převratu taky nevěděl.

Maďarská vláda poslala do Martina dvě naprosto rozdílné výpravy. Odstupující vláda ministerského předsedy Weckerleho poslala dvě setniny vojska, nová vláda Karolyiho poslala delegaci feministek, které měly působit na manželky účastníků sněmu, aby přesvědčily své manžely o potřebě setrvání v Uherském království.

Slovenské dějiny tedy nezačínají 28. říjnem jako české ale říjnem třicátým, kdy byla přijata Martinská deklarace.

Text deklarace, ve které se slovenský národ na základě práva na sebeurčení národů, vyhlášeného Woodrowem Wilsonem, domáhá své svéprávnosti, připravil evangelický farář Samuel Zoch. Text má ovšem několik háčků, které jsou dodnes předmětem sporů. Vyhlašuje se, že:

1.Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa…

               2.Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmezené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti.

               Jak víme, na základě této deklarace se později Češi snažili ideu jednotného československého národa uskutečnit a beznadějně přitom selhali. Takový národ prostě existoval jen v politickém prohlášení, ne ale v realitě. Už paragraf jedna se nezakládá ani v jenom bodě na pravdě. Slovenská spisovná řeč existovala od doby Ľudovíta Štúra a od češtiny se rozhodujícím způsobem odlišovala. Kulturně historická jednota je termín bez obsahu. Oba národy žily tisíc let odděleně v jiných státních útvarech s jinými právními, politickými s kulturními pravidly, o kulturně historické jednotě nemohlo být tedy ani řeči.

Problém je v tom, že vlastně nevíme, jak vypadala původní deklarace, kterou účastníci Martinského sněmu odhlasovali, když zvolili i dvacetičlennou Národní radu z příslušníků tří politických směrů (obecného směru národního – zde působili především slovenští evangelíci, kteří měli na sněmu většinu, i když tvořili jen asi deset procent slovenského obyvatelstva, zato ovšem většinu slovenských intelektuálů, pak sociálně demokratického a konečně katolického.)

Text už odhlasované deklarace byl totiž pozdě večer změněn, když do Martina dorazil z Budapešti Milan Hodža. Hodža měl nejnovější informace, především znal Andrássyho nótu z 27. října, a jestliže se původní deklarace odvolávala jen na Wilsonovo prohlášení o právu na sebeurčení, teď byla doplněna i o text, že se tak děje na základě uznání tohoto práva rakouským ministrem zahraničních věcí. Druhá změna, kterou Hodža v proklamaci prosadil, je mnohem citlivější a dodnes je pramenem sporů. Původní deklarace požadovala, aby byli Slováci na mírové konferenci zastoupeni vlastní delegací. Hodža upozornil na fakt, že zahraniční velmoci uznaly exilovou Masarykovu vládu za zástupce obou národů a Slováci poté žádost o vlastní zastoupení z deklarace vyškrtli. Existují tedy texty dva, jeden odhlasovaný narychlo svolanými lidmi, které spojovalo jen to, že se vzájemně znali a druhý, upravený uherským poslancem slovenského původu (zastupující volební okrsek v srbské Vojvodině). Je opravdu těžké říci, který z nich má větší autenticitu. Ovšem i Andrej Hlinka, který později nejvíc napadal text deklarace a tvrdil, že byla hanebně zfalšována, ve svém ohnivém projevu v Martina 30. října volal ohledně vztahu k Čechům: „Jedni sme a jedni ostaneme. Nás nič a nik nerozbije.“

  1. října údajně část účastníků sněmu, která se sešla na v budově Tatrabanky, připojila k deklaraci ještě tajnou klauzuli, podle které měli mít Slováci právo se po deseti letech soužití ve společném státě rozhodnout, zda chtějí v Československu setrvat nebo zda chtějí samostatnost nebo jinou formu státního uspořádání. V písemné formě tuto klauzuli nikdo neviděl, je ale dost možné, že se přítomní, vedení především výbušným Ferdišem Jurigou, na něčem podobném usnesli. Ovšem sešel se zde jen zlomek účastníků včerejšího sněmu. Jestliže byla tedy autorita sněmu 30. října už dost pochybná, byla autorita shromáždění 31. října ještě mnohem pochybnější.

Je pravdou, že Češi později žádosti Slováků a jejich autonomii tvrdošíjně odmítali (i když ji přiznali Podkarpatské Ukrajině) a tím budili negativní emoce a hnali vodu na mlýn slovenským nacionalistům. Bylo to v podstatě hloupé, jako by Češi opakovali chybu rakouského císařského domu. Hlavní motivací byla zřejmě ona utopistická myšlenka, vytvořit z Čechů a Slováků jeden národ, který by byl v novém státě většinový. Ani Češi samotní a tím méně Slováci, tvořili v národnostně pestrém Československu většinu. Udělením autonomie by naděje na uskutečnění této myšlenky definitivně padla. Jenže ona byla mrtvá od samého začátku a její prosazování bylo jen důsledkem arogance pražských úředníků, kteří jako by se naučili způsobům politického jednání od svých rakouských předchůdců.

Je ovšem pravda, že Slovensko stálo na konci roku 1918 před spoustou naprosto neřešitelných problémů. Tedy neřešitelných vlastními silami.

Problém maďarské nepoddajnosti. Zatímco Rakousko se doslova zhroutilo, Maďaři se ukázali být i přes porážku ve válce mnohem silnějším protivníkem. Nehodlali kapitulovat. Navíc se k moci dostal Mihály Karolyi, který si uvědomoval, že může Uhersko udržet ve starých hranicích, jen pokud si získá příchylnost národů v těchto hranicích žijících. Ukázal se schopným diplomatem, místo na útlak vlád Tiszovy či Weckerleho vsadil na dialog a byl mnohým slovenským představitelům sympatický. Nabízel federalizaci Uher, tedy to, co bylo pro předcházející uherské vlády naprosto nemyslitelné a na čem selhaly federalizační snahy císaře Karla. To byla lákavá myšlenka. Na druhé straně se Karolyi ukázal i jako rozhodný obránce uherských hranic, v polovině listopadu 1918 maďarské jednotky vytlačily české vojáky ze Slovenska. Karolyi připravoval na polovinu listopadu volby do Uherského sněmu a to na CELÉM území někdejšího Uherska. Kdyby na Slovensku skutečně proběhly, byla by to těžká, možná i smrtelná rána rodícímu se Československému státu. Tady se ukázal jako nesmírně užitečný Milan Hodža, který se rozhodl s novou maďarskou vládou vyjednávat. Jeho taktikou bylo „hovoriť, hovoriť a hovoriť“, jen aby získal čas a umožnil konsolidaci zatím neexistující československé armády a administrativy. Až do konce listopadu 1918 mu tato taktika vycházela (slovenská správa se neměla podle tehdejší dohody týkat Košic a Bratislavy, byla mu ale přislíbena Nitra), než Maďaři jeho taktiku prohlédli.  Metoda cukru a biče, šikovně provozovaná maďarskou vládou, působila. Teprve pád Karolyiho 21. března 1919, daný Dohodou nadiktovanou a pro Maďary nepřijatelnou demarkační čarou, nástup bolševické revoluce Bély Kuna a následná vojenská okupace Slovenska maďarskou Rudou armádou vrátily nedůvěru mezi Maďary a Slováky do starých poměrů a umožnily identifikaci Slovenska s novým Československým státem. Bez české podpory ale hlavně bez podpory dohodových mocností by Slováci vlastními silami nikdy nebyli schopni maďarskou armádu ze svého území vytlačit.

Problém hranic.  Zatímco české země měly definovány své historické hranice Českého království, které formálně nepřestalo existovat ani v době habsburské monarchie (přestože se František Josef nikdy nedal korunovat českým králem a Karel to prostě nestihl), Slovensko jakékoliv historické hranice postrádalo. Už tisíc let bylo součástí Uherského království a navíc turecká agrese promíchala obyvatelstvo, když napřed utíkali Maďaři před Turky na Slovensko, pak postupovali Slováci spolu s Maďary na Turky vyklizený jih. Ani samotné určení národnosti obyvatelstva nebylo snadné. Pod maďarizačním tlakem se velká část Slováků odnárodnila, zejména v jeho nejchudší části na Východě. Tam si komisaři, kteří byli pověřeni sčítáním obyvatelstva, museli nesčetněkrát vyslechnout fatalistickou odpověď, když se ptali na národnost „Šicko jedno, keď bude dobre medzi Maďarmi, su Maďar, keď medzi Čechmi, su Slovák.“ Za takových podmínek bylo určení národnostní hranice prakticky nemožné. Hodža vyjednával s Karolyiho vládou o tři sporná města – Bratislavu, Nitru a Košice. Že se nakonec všechny tři dostaly do Českoskovenského státu je zásluhou Benešovou, který využil svých známostí a argumentoval ne národnostní ale strategicky hájitelnou hranicí a ekonomickými zájmy.

Je nám známo, že Bratislava není slovenské město. Není to ale ani maďarské město. Je to město německé a nový československý stát potřebuje nutně z ekonomických důvodů bratislavský říční přístav…“

Hranice byla nakonec určena Dohodovými mocnostmi v Trianonu, tento diktát měl za následek pád Karolyiho vlády, nástup komunismu Bély Kuna a skutečnou krvavou válku, kterou by Československo bez pomoci Dohody nikdy nebylo schopno vyhrát. (Legie byly ještě na Sibiři) Ostatně válka začala oficiálně poté, co Československá armáda nepromyšleně překročila demarkační linii určenou v Paříži, agresorem byla tedy vlastně oficiálně ona. I na severu byly problémy s Polskem, které si dělalo nároky na části Oravy a Spiše (a nakonec je i dostalo). Nicméně etablování Slovenska v jeho dnešních hranicích stálo tisíce lidských životů a jako nevítaný vedlejší fenomén muselo Československo přijmout do svých hranic půl milionu Maďarů, kteří se stejně jako Němci v Sudetech s novým státem nehodlali identifikovat.

Problém administrativy – byl přímo obrovský. Z 30 000 lidí, zaměstnaných ve státní správě se jen 2000 hlásilo k slovenské národnosti. Neexistoval ani jediný slovenský soudce. Úředníci maďarského původu houfně prchali a zanechávali za sebou chaos. Stav bezpráví měl za následek rabování a přepady velkostatků. Statkáři, kteří byli téměř všichni Maďaři, si najímali soukromé armády na ochranu svého majetku. Je symptomatické, že první slovenská vláda byla jmenována v Praze a nebyl v ní nikdo z v Martině zvolené Národní rady. Skládala se ze čtyř mužů: Vavro Šrobár byl jejím předsedou a ministrem financí, Ivan Dérer byl ministrem obrany a policie, Antonín Štefánek ministrem školství a Dr.Blaho měl na starost zásobování a organizaci Národních rad.  Tato vláda to při prvním pokusu nedotáhla dál než do Malacek. Při druhém pokusu se usadila v Žilině, její cestu do Bratislavy narušil bojkot železničních dělníků – za ně museli být přivoláni železničáři z Čech a Bratislava přivítala tuto novou vládu generální stávkou.

Problém školství – byl prakticky neřešitelný. Učitelů, kteří byli ochotni vyučovat slovensky či kteří aspoň ovládali slovenštinu, bylo poskrovnu. A to hovoříme o základních školách. Na školách středních, odborných a vysokých se počet vysokoškolských učitelů ovládající slovenský jazyk rovnal prakticky nule. Jen masivní přísun českých učitelů umožnil vybudovat slovenský vzdělávací systém – začínalo se prakticky od nuly.

Problém infrastruktury byl rovněž nemalý. Slovensko bylo logicky navázáno na infrastrukturu Uherskou. Zde byly doly, zde bylo nerostné bohatství, ovšem vzhledem na poměrně slabou industrializaci Uher nehrál tento fakt podstatnou roli. Průmysl nebyl na Slovensku téměř žádný, silniční a železniční síť byla velmi slabá. Jediným spojením s českou částí státu byla bohumínská železnice, která navíc hrozila být přerušena, pokud by se Polsko zmocnilo Těšínska. Proto Češi tak usilovně bojovali i o připojení Valtic k Československu – zde vedla ještě jedna železnice na Záhoří a do Bratislavy. Nakonec je dostali, i když Rakušané byli ochotni postavit na vlastní náklady železnici o něco severněji, aby probíhala po českém území. Říční doprava nemohla hrát prakticky žádnou roli, už proto, že celý Dunaj probíhal zemím obydleným maďarským obyvatelstvem – snad jen s výjimkou německého Prešpurku – tedy Bratislavy. Až velké investice (např. Baťa nebo zbrojní průmysl, který byl logicky budován co nejdále od německých hranic) pomohly slovenské ekonomice na nohy: Jestliže v roce 1919 tvořilo Slovensko 7 procent československého DPH, bylo to o deset let později už 13 procent. A provázanost české a slovenské ekonomiky rostla nadále, než ji přervaly události let 1938 – 1939. Nicméně po roce 1939 bylo už Slovensko poprvé schopno (i když jako německý vazal a ve válečných podmínkách) samostatné existence.

Jestliže tedy Slováci neslaví 28. říjen, je to naprosto pochopitelné. Ten den se jich týkal jen nepřímo a se požděním několika dní. Několik iniciativ, aby byl tento den znovu zaveden, selhalo, nicméně aspoň letos jednorázově byl vyhlášen státním svátkem 30. říjen. Martinská deklarace, jedno nakolik její autoritu a její text můžeme zpochybňovat, má pro existenci slovenského národa přímo klíčový význam. Samostatnými se stali až 1.1.1993. A není třeba jim jejich odchod zazlívat. Stejně bychom se mohli zlobit na dítě, které dospělo a opustilo rodinný dům a vyčítat mu náklady na jeho výchovu a vzdělání. Což by bylo nesmyslné.

Ovšem bez 28 října a následně bez oné Martinské deklarace, která položila základy soužití českého a slovenského národa, by to Slováci nebyli dokázali. Ale oni to ví, i když o tom neradi mluví.

28. říjen 1918


Dovolím si zveřejnit můj článek k 28.říjnu o týden dřív, než jsem původně zamýšlel, ale příští týden není jisté, zda budu mít přístup k internetu, z něhož bych to mohl provést. Neodpustil bych si ale, kdybych to neudělal. A tak trošku předběhnu.

 

V podstatě začal habsburské monarchii odpočet už prvního března 1792. Tehdy totiž zemřel poslední reformní císař, poslední panovník, který se pokoušel pochopit ducha doby a monarchii přetvářet v jejím smyslu – Leopold II.

Po něm přišla řada neschopných panovníků František I., Ferdinand I. a František Josef I. Ani jeden z nich nechápal, co doba přináší a neměl potuchy, jak by měl na podněty vývoje společnosti reagovat. Výsledkem byl zkostnatělý konzervativní režim, který se rozhodl udržet u moci prostřednictvím násilí – policejního a v případě potřeby i vojenského. Období Meternichovo 1815 – 1848 a poté Bachovo 1849 – 1859 svým špiclováním  a zatýkáním stále více odcizovalo vládu obyčejnému lidu, zejména ale jeho intelektuální vrstvě. Násilné potlačení revoluce v roce 1848 a následné persekuce byly smrtelnou ranou pro celou monarchii, i když to tehdy ještě nechápala. Ani poté to nebylo lepší. Lid se na vládu díval shovívavě se skrývanou nedůvěrou či dokonce nenávistí – nikdo jiný nedokázal vztah českého prostého lidu k habsburské monarchii popsat lépe než Jaroslav Hašek ve svém „Dobrém vojákovi Švejkovi.“ Tu shovívavost si vláda vynucovala systémem policejních agentů, provokatérů, censorů a vládě poplatných soudců. Podporu si tak získat nemohla a ani o ni v podstatě neusilovala. A vláda bez podpory lidu visí ve vzduchu, jak říkával můj otec – na bajonetech se věčně sedět nedá. Daný stav vedl k propadu nejen morálnímu ale i ekonomickému. Ne nadarmo parafrázovali Češi, známí svým kousavým sarkasmem, dekret o vyhlášení války „Mým národům“ na „Mým marodům.“ Monarchie byla nemocná a neznala na své choroby lék. Z toho pohledu je třeba chápat rozpad Rakousko-Uherské monarchie. V roce 1918 jí už nebylo pomoci, protože byla v podstatě všemi národy (včetně rakouských Němců) prostě odmítnuta. A porážka v nesmyslné válce, kterou tato vláda naprosto zbytečně rozpoutala, oslabila režim natolik, že se nemohl bránit. Jinými slovy – osvědčené prostředky – policie a armáda – prostě nebyly k dispozici a nic jiného císař a jeho ministři po celé století nepoužívali.

Před válkou si málokdo ze zodpovědných rakouských politiků připouštěl, že je vlastně situace tragická. Mezi výjimky patřil následník trůnu František Fedinand d´Este. Tomu bylo zřejmé, že centralizovaná říše nepřežije a že je třeba potřebám národů vyjít vstříc. Plánoval federalizaci říše – mělo být vytvořeno 17 federálních útvarů s vlastními vládami a parlamenty  a s centrem ve Vídni. Františku Ferdinandovi bylo jasné, že takový plán narazí na rezolutní odmítnutí ze strany Uhrů, kteří o nějaké federalizaci své části říše nechtěli ani slyšet. (Ze strachu z maďarské reakce se František Josef nikdy nedal korunovat českým králem, čímž se v Čechách a na Moravě dále zdiskreditoval). František Josef se Maďarů panicky bál, František Ferdinand je patologicky nenáviděl. Ani to nebyly dobré předpoklady pro budoucnost říše. Panoval strach z občanské války s Uherskem a Rakousko si uvědomovalo, že na ni nemá dost sil. S ruskou pomocí jako v roce 1849 počítat nemohlo, Meternichova „Svatá aliance“ bylo už dávno mrtvá, ostatně zahubili ji samotní Rakušané svým chováním v době Krymské války. František Ferdinand proto pěstoval styky s Německem, od něhož očekával rozhodující pomoc. Rakousko už stejně bylo na německé politice naprosto závislé, poslední pokus anglického krále Eduarda VIII., který se v roce 1908 v Bad Ischlu pokoušel přimět Františka Josefa I. ke spojenectví s Británií a tím k izolaci Německa, selhal na strachu rakouského císaře ze svého mocného souseda.

Zabitím Františka Ferdinanda v Sarajevu zmizel poslední politik, který byl schopen (nebo možná jen ochoten) federalizaci Rakouska provést a tím říši možná zachránit. Jeho smrt vyvolala zbytečnou válku a Rakousko už čekala neodvratně cesta do záhuby.

Samotný proces vytvoření nezávislosti Československa byl pozvolný a velmi dlouho byl veden ze zahraničí, aniž by se doma dočkal nějaké skutečné podpory.  Císaři se vymstilo, že dal odsoudit k smrti Tomáše Gariggua Masaryka a rakouská vláda perzekuovala jeho rodinu. I trest smrti pro Karla Kramáře, Aloise Rašína, Vincence Červenku a Josefa Zamazala, který vynesl rakouský soud 3. července 1916 za údajnou velezradu, vzbudil logicky negativní emoce, současně ale umlčel českou politickou reprezentaci, která se až do roku 1917 předháněla v projevech loajality k rakouskému režimu, čímž situaci zahraničnímu odboji právě neulehčovala. Naštěstí 21. listopadu 1916 zemřel starý císař a nový vládce Karel byl mnohem méně bojechtivý. V lednu 1917 byl odsouzencům změněn trest na dvacet let vězení a v červenci 1917 byli amnestováni. Karel hledal cestu k dorozumění se „svými národy“, bylo už ale příliš pozdě. Emoce byly vypjaté a za loajálními projevy českých politiků byl jen strach ale žádná skutečná věrnost režimu. Češi jen čekali, až se vláda zcela položí, otevřeného odporu, který by přinesl krveprolití, se vyhýbali. Ostatně i Beneš z Paříže varoval před ukvapenými akcemi a radil soustředit síly na jaro 1919, kdy měla jarní ofenzíva spojenců definitivně zlomit odpor Ústředních mocností. Nakonec se události o půl roku uspíšily, především díky naprosté demoralizaci rakouské armády.

V roce 1918, tedy v posledním roce války, se věci daly do pohybu. První impulsem bylo vyhlášení 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona 8. ledna 1918. Ale POZOR! Desátý bod se týkal „Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakouska-Uherska“. Mluví se tady jen o autonomii, ne o samostatnosti.

Dalším faktorem byl panický strach císaře Karla z bolševické revoluce. 17.červcence 1918 zavraždili bolševici celou carskou rodinu a Karel se bál stejného osudu. Pokud by se demoralizovaní vojáci vrátili hladoví z prohrané války se zbraněmi v rukou, nebylo by opakování petrohradských událostí ve Vídni zcela nereálné. Aspoň v očích císaře, a ty byly příliš ustrašené. V Rakousku-Uhersku neexistovala radikální síla, ochotná vést občanskou válku, navíc si každý národ vařil svou vlastní polívčičku. Existuje karikatura, znázorňující telefonát mezi Vladimírem Iljičem Leninem a vůdcem českých sociálních demokratů Bohumírem Šmeralem, v němž Lenin žádá: „Je třeba připravovat lidovou revoluci.“ Šmeral odpovídá: „Nemožno, připravujeme lidový ples.“

Proto i celá česká revoluce proběhla tak nějak „po česku“, jak to nejlépe dokázal definovat Jaromír Hašek, když napsal svou knihu „Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona.“ Stejně tak mírně působila česká politická reprezentace na slábnoucí vídeňskou vládu, v podstatě čekala, až se zcela rozpadne, radikalita stoupala až s rostoucí bezmocností Vídně.

Třetím faktorem revoluce 28. října byl naprostý rozpad rakouské armády na italské frontě. Po posledních neúspěšných ofenzívách na Monte Grappa 24. října 1918, přešli Italové 27. října u Vittoria Veneta do protiútoku – a celá rakouská obrana se během jediného dne zcela rozsypala. Demoralizovaní vojáci odmítali bojovat.

Z tohoto hlediska je třeba vidět i porovnání neúspěchu pokusu o revoluci 14. října, kterou vedli čeští socialisté a která skončila naprostým neúspěchem s úspěchem 28. října. 14 října stály v ulicích ještě kulomety a generálové byli připraveni je proti lidem použít. Pozitivní na 14 říjnu bylo hlavně to, že si socialisté netroufali provádět další akce samostatně a podřídili se jednotnému velení Národního výboru, což věci vyhlášení československé republiky rozhodně prospělo.

Češi měli totiž od července 1918 svou vlastní reprezentaci, takzvaný Národní výbor, utvořený ze zástupců stran, působících v rakouském parlamentu podle výsledků voleb v roce 1911. Jeho vytvoření bylo nesmírně důležité, protože představoval určitý politický útvar, který se prohlásil být mluvčím českého národa – a hlavně, císař tuto skutečnost akceptoval.

V roce 1918 bylo císaři Karlovi už jasné, že centralizovaná říše jeho předchůdců nemůže přežít, nabídka autonomie přišla ovšem příliš pozdě (až v září 1918!) – jako skoro všechno. Habsburkové stále běželi až za vývojem, nedokázali ho předběhnout. 26. října 1918 zašel císař ještě dál (vlastně dál, než původně navrhoval Wilson – a nabídl svým národů, federaci – tedy to, co kdysi plánoval František Ferdinand.) Ovšem plán se měl týkat jen rakouské části říše, Uhři byli striktně proti. I proto tento nápad neuspěl, Češi už žili plánem československého národa a československého státu, tedy žádali i o část Uherska. Uherská vláda byla ale k takovým návrhům naprosto hluchá. Císař se ale do poslední chvíle domníval, že vznikne spolkový stát s ním v čele, něco jako britský Commontwealth nebo Společenství nezávislých států po rozpadu SSSR v roce 1991. Proto nebránil vývoji a nepotlačoval Národní výbor v představě, že tento vytvoří československý stát, který se jako federální útvar vrátí do lůna mocnářství. O tom byl panovník přesvědčen ještě i 28. října, v podstatě ještě i 30 října 1918. Až pak měl procitnout. Tato domněnka byla ale rozhodující pro skutečnost, že proti vůdcům revoluce ani proti lidem na ulicích nebylo použito násilí. A svědčí o šikovnosti českých vůdců, že císaře v této představě ponechali ještě i 28 října, kdy v Praze seděli generálové Zanantoni a Kestřanek a zejména ten druhý byl ochoten stejně jako o čtrnáct dní dříve poslat do ulic vojsko.

Neměli bychom zapomenout, že jako první vyhlásili už 21. října svou suverenitu (podle Wilsonova práva na určení národů) rakouští Němci. Tím, že císař jednal se spojenci o separátním míru, ztratil jejich důvěru – rakouští Němci v tom viděli zradu Německa, tedy hlavního spojence. Jejich suverenita se měla týkat všech oblastí obydlených Němci, tedy včetně Sudet. Když se podíváme na mapu a na prstenec německých oblastí, který země s českou národnostní většinou obkličovaly, zdá se na první pohled nepochopitelné, jak chtěly tyto oblasti vytvořit nezávislé centrálně spravované území, vždyť moravské Sudety neměly se zbytkem německého území ani žádné spojení. Tu je ale třeba si uvědomit, že součástí tohoto vyhlášení německé suverenity byl i plán připojení se k Německé říši – a pak samozřejmě tato nelogičnost mizí. Císaře Karla stálo jeho koketování se separátním mírem korunu, pod vlivem této „zrady“ se Rakušané 11. listopadu 1918 při vyhlašování samostatného státu, rozhodli pro vytvoření republiky a císaře ze země vykázali. Právě nabídkou federace chtěl císař získat ostatní národy říše pro zápas s tímto německým živlem, který chtěl převést „jeho Němce“ do moci císaře Viléma. 26. října byl ale tento plán naivní, už nemohl fungovat. Císař mu ale přesto věřil, protože mu věřit chtěl. A to byl hlavní důvod, proč revoluce 28. října proběhla nekrvavě. Do budoucích spojenců se nestřílí.

Fakt, že zahraniční vláda vydala už 18 října takzvanou Washingonskou deklaraci (sepsal ji Masaryk sám a podepsal pod ni i Beneše, který byl v Paříži a Štefánika, který se právě nacházel na Sibiři, což vedlo k určitým negativním emocím postižených pánů), císař přehlédl, protože ho přehlédnout chtěl. Masaryk v této deklaraci prohlašuje jasně cíl naprosté samostatnosti:

„Federalizace a tím více autonomie neznamenají nic pod habsburskou dynastií. Náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století.“

               Rozklad centrální moci nabíral dramatický vývoj, 25 října mohli odcestovat vůdcové české opozice do Ženevy na setkání se zahraniční vládou (odjeli „staří“ vůdcové, Kramář či Klofáč, takže rozhodujícího dne 28. října doma „nezavazeli“.) Svou nepřítomnost ale nestrávili, Kramář se za svou ignoraci zásluh Rašína a Švehly dokázal omluvit až v roce 1923:

Zapomněl jsem poděkovat těm, kdo pro osvobození národa vykonali tak velký a nezapomenutelný skutek. Vím, že to doktora Rašína velmi bolelo.“

               Když našel Kramář sílu se takto omluvit, byl Alois Rašín už víc než deset měsíců mrtvý

  1. října zavedl zemský soud pražský na intervenci Národního výboru češtinu jako úřední řeč.
  2. října bylo českým novinám povoleno, přinést obraz Masaryka s jeho životopisem – ano správně – poprvé mohli Češi oficiálně číst o svém zahraničním vůdci 27. října 1918 – ani o den dříve!

Ovšem 28. října šel přesto Alois Rašín a Antonín Švehla pouze přebrat obilní úřad. Šlo o to, že Češi odmítali posílat potraviny do Rakouska (sami měli málo) a vyjmutí obilního úřadu z centrální vídeňské moci bylo pro soudržnost státního útvaru klíčové.

Bezprostředním podnětem k tomu činu byla ovšem nóta ministra zahraničí Andrássyho, která byla odpovědí na Wilsonovu odpověď na nabídku míru ze strany Německa a Rakouska, která nese datum 21. října. Wilson se nevyjádřil zcela jasně: Napsal, že“ nikoliv americký prezident, nýbrž rakouské národy mají samy rozhodnout, které akce rakouské vlády uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech.“ Rakouská vláda si to vyložila tak, že její akce budou i v budoucnosti rozhodující a proto odpověděla tak, jak odpověděla. Andrássy podepsal rakouskou odpověď 27. října: A zde stojí:

Rakousko-uherská vláda klade si za čest prohlásit, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední nótě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.“

               Tato formulace je samozřejmě naprosto nejasná a zřejmě to byl i úmysl rakouské vlády, aby si nechala volný prostor pro jednání se „svými“ národy. Vždyť Wilson přece mluvil jen o autonomii. Jenže tento úmysl se naprosto nepodařil. Češi si text Andrássyho nóty vyložili jako právo vyhlásit svou samostatnost. Rakouské úřady v Praze byly textem zmateny a vlastně nevěděly, co mají a hlavně co smí dělat. Místodržící Coudenhove odjel raději do Vídně pro instrukce. V rozhodující chvíli tedy v Praze nebyl. Generálové Zanantoni a Kestřanek byli odkázáni sami na sebe, přičemž dostali z Vídně telegrafickou zprávu: „Vojenským velitelstvím uděluje se zmocnění, aby vstoupila ve spojení s Národními výbory svého obvodu za účelem udržení pořádku a klidu, jakož i stravování vojska. Důležitá rozhodnutí musí sem býti dříve telefonicky nebo telegraficky předložena k schválení.“

               Generálové tedy měli svázané ruce, a i když Kestřanek hořel touhou trošku si zastřílet, nakonec se spokojili slibem Národního výboru, že pořádek bude zajištěn i bez účasti vojska. Co měli jiného dělat?

Císař a vláda, které od 26. října předsedal reformně orientovaný profesor Lammasch, stále ještě věřili, že se tvoří jen základy budoucí federace. Věřili tomu dokonce i poté, co v šest večer 28. října vydal Národní výbor následující prohlášení:

Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, Národní výbor jménem československého národa jako výkonný státní svrchovaný orgán nařizuje:

               „Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s československou Národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa.

               Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“

Formulace zákona, který dnes slavíme jako vznik Československé republiky, je tedy ještě pořád hodně opatrná. Jestliže státní forma ještě nebyla určena, mohl císař stále doufat, že bude vyhlášena státní forma federálního útvaru v rámci Rakouska Uherska. Ostatně platné zákony zůstávaly nezměněny.

  1. října dorazil do Prahy místodržící Coudenhove. Přijal české vůdce k dlouhému jednání. Dlouhé bylo proto, že ani jedna strana se nesnažila o konfrontaci. Vytvoření národní vlády bylo v instrukcích vlády rakouské, jen tato vláda měla být nadále podřízena Vídni. Rašín a jeho společníci místodržícímu tuto představu nevyvraceli, v ujednání se píše, že: „Národní výbor československý se uznává za výkonný orgán suverenity národa a přejímá spoluřízení veřejné správy.“

               Ferdinand Peroutka trošku sarkasticky popisuje vzniklou situaci slovy, že „revolucionáři se přišli optat, zda je revoluce už povolena.“

Národní výbor povolil místodržícímu nadále se svobodně dorozumívat s Vídní, což tento využil k okamžitému podání demise. Člověk zvyklý rozkazovat, nebyl ochoten „spoluřídit.“ Národní výbor nato převzal bez odporu policejní ředitelství, vrchní zemský soud a státní zastupitelství. Rakouští úředníci se nebránili, předpokládali, že Češi dostali právě pravomoci, které měli Uhři už od roku 1867 a že tedy jednají v intencích vídeňské vlády, když svou agendu odevzdali českým zástupcům.

Posledním nebezpečím byla rakouská vojenská posádka a zejména generál Kestřanek. Ten připravoval vyhlášení stanného práva a měl už seznam vůdců „povstání“, kteří měli být okamžitě zastřeleni. Do Prahy přijel s instrukcemi generál Bardolff a v nich šlo zřejmě o energičtější postup vojska proti „separatistům.“ Rakouská vláda si tak chtěla vynutit silnější vyjednávací pozici. Jenže důstojníci jednající v budově velitelství zůstali sami. Vojáci neměli chuť střílet do lidí. Budovu obklopili čeští vojáci a sokolská stráž a přidali se k nim i v Praze umístění Rumuni. Rumuni se rozhodli podpořit Čechy aktivně, Maďaři měli jen jedno přání – odjet domů. Měli ostatně instrukce maďarské vlády, která psala, že maďarskému vojsku nesmí být ukládán jiný úkol, než hájení hranic své vlasti. Člen národního výboru zavolal dozorčímu plukovníkovi Feiglovi a řekl mu, že je známo, co generálové připravují a že „dojde-li k boji, vy budete zabiti jako první.“

               Generálům bylo třeba připomenout, že jsou generály bez vojska. Když to při pohledu z okna pochopili, šlo už všechno snadno. Výsledkem byla rychlá kapitulace vojenského pražského velení. Půl hodiny trvala ostrá hádka na vojenském velitelství, než generál Kestřanek po několika hrozbách kapituloval. On a Zanantoni byli odvezeni a vypovězeni ze země, čtyři důstojníci, kteří byli považování za zvlášť nebezpečné, byli zatčeni. Revoluce byla dokonána. Nebyla krvavá a možná ani příliš energická, ale byla úspěšná. Češi využili toho, že se protivník doslova zhroutil, neprovokovali ho tím, že by do něho nešetrně kopali, ale nechali se ho odplazit. Po taktické stránce byl převrat proveden perfektně. A není třeba upírat vůdcům převratu určitou odvahu. Když šli přebírat obilní úřad, když vydávali večer 28. října své prohlášení samostatnosti, mohli sice tušit, ale nemohli vědět, že tak činí beztrestně. Hroutící moc má někdy ještě sklony zabíjet a ničit jako onen pověstný umírající kůň. Pomalý taktický postup vyšachoval místodržícího i jeho generály a vzal jim jakoukoliv možnost reagovat. Žábě byla voda zahřívána pomalu.

Po té stránce patří vůdcům Rašínovi, Švehlovi, Stříbrnému a dalším obdiv. Nejen za jejich odvahu, ale i za to, že dokázali zachovat i v rozbouřené době všeobecného nedostatku klid a morálku. Revoluce se nezvrhla do násilí, bolševická revoluce se nekonala. Mohl vzniknout stát s morálními fundamenty, které nový Český stát po roce 1990 díky svým některým vůdcům dnes postrádá. Heslem Rašínovým bylo „Pracovat a šetřit.“ Jeho boj proti spekulantům a proti „špinavým penězům“ (jejichž existenci Václav Klaus popírá) zvýšil hrdost národa na svůj nový stát a povzbudil jeho morálku. Výsledkem byla fungující republika s vysokým morálním kreditem a fungujícím hospodářstvím.

Bylo jejím osudem přečkat pouhých dvacet let. Ale právem na ni můžeme být hrdí. 28. října je tedy co slavit, přestože, nebo možná právě proto, že tehdy netekla krev.

              

Trávník


Milá Eszter!

Tak se tedy přiznám, opatřil jsem si letos aickou kosačku. Za tím rozhodnutím byla zkušenost z minulého roku, kdy jsme se vrátili z dovolené a našli trávník v tak dezolátním stavu, že jsem ho dával do pořádku až do října.  Jako kdyby se na něj vyčural stokilový kocour, tráva byla žlutá a spálená s i kořínky. Musel jsem je vykopávat a pak navozit hlínu a sít trávu, práce úmorná a zabrala mi zbytek léta a celý podzim.

Abych tomu předešel, opatřil jsem si aické zalévání a při té příležitosti, když už se zahradník hrabal v mém pozemku, jsem přidal i aickou kosačku.

Soused se mi hned vysmál a řekl, že on si něco takového opatří až na důchodě. Krátce nato, co se dosyta vysmál, dostal srdeční infarkt a jeho trávník teď kosí jeho syn (je známo, že právě kosení trávy je nejčastějším vyvolávacím faktorem srdečního infarktu, ještě se nezjistilo, proč tomu tak je.) Když ho teď vidím, jak zdrceně sleduje syna při práci, (a kouří přitom ve své depresi cigaretu, kterou jsem se mu snažil důrazně vymluvit, ale jak známo, v Rakousku je kuřáků ráj a spousta se jich dostane do nebe mnohem dříve než by to zvládli bez podpory rakouské vlády, která zrušila zákaz kouření v restauracích) usoudil jsem, že jsme se rozhodli správně.

Stoprocentní úspěch se nedostavil, příšerná letní vedra s teplotami okolo čtyřiceti stupňů si přece jen vybrala svou daň a objevily se spálené plochy, ovšem s minulým rokem neporovnatelné. Přestavil jsem zalévání z dvoudenního na denní režim příliš pozdě, příští rok to nezanedbám.

Nazvali jsme kosačku „ovečka“, koneckonců pravidelně mezi desátou dopoledne a sedmou večer pracuje nepřetržitě a okousává trávník a současně ho i hnojí, čímž jsem ušetřil nejméně jedno hnojení, takže se investice začíná vracet. Zřejmě bude těžké vysvětlit mé dvouleté vnučce, jak vypadá skutečná ovce. Až ji uvidí a někdo jí řekne, že je to ovečka, bude hlasitě protestovat: „Né, ovečku má děda a ta vypadá jinak.“

Samozřejmě má naše „ovečka“ své dětské choroby. Zejména za mými dvěma tisy se občas tak zaplete, že neumí vylézt ven a pokud je to těsně předtím než se jí vybije baterie, zůstane tam raději ve stínu stát a čeká, až ji pošlu zase do volného prostoru. Potom upaluje rychle k nabíjecí stanici. Problém byl, když se za oněmi tisy zapletla během naší dovolené a setrvala tam celé čtyři dny. Ale čtyři nekosené dny jsou pořád lepší než dva týdny.

Ovečka je tedy velká pomoc. Odpadl mi celý kosící stress, což znamenalo vždy čekat, až nebude pršet a pak rychle pokosit – práce zabrala zhruba hodinu a půl, pak sbalit trávu do pytlů a odvézt ji na „Sturzplatz“ kde se v Grazu odstraňují odpadky. Přičemž to nesmělo být o víkendu, protože o víkendu tam směly odpadky odvážet jen auta se značkou města Grazu a my přece jen bydlíme v první vesnici s Grazem sousedící, což má za následek, že mám na autě místo „G“ značku „GU“ a tím pádem jsem tam byl nežádoucí osobou.

Tyto problémy jsou vyřešeny, stresu je méně, neznamená to, že by ovšem nebylo co dělat. A jak jsem zjistil, jistí diverzanti můj přestup na aickou kosačku dokonce přivítali, Především mravenci – ti zlí, červení, co trápili Ferdu mravence, o tom jsem už psal. Když jsem kosil sám, objevoval jsem stále jejich mraveniště a sypal do nich otrávenou návnadu, aby nesežrali oni nás. Mé „ovečce“ jsou dokonale ukradení, jezdí přes jejich kopky decentně, aniž by jim ublížila a jim se to náramně líbí. Podminovali mezitím celý trávník. Na což bych ani nepřišel, kdyby jim ten trávník nebyl málo a nezahájili frontální útok na dům. Ona už vzpomínaná vnučka je sice k smrti ráda zašlapuje, ale tím jim nezpůsobuje žádné skutečné ztráty. Musel jsem se vydat na lov, abych je opět zatlačil do defenzívy. Bylo to těžké. Pomohla letošní hrozná vedra. Mravenci prostě pod povrchem země nevydrželi a stáhli se někam do hlubin. Až se ochladí, zřejmě vylezou. Čekám na ně.

Druhý, komu moje aická kosačka prospěla, byla jetel. Svého času mi můj přítel Václav pravil, že když budu pravidelně každý týden kosit, nebudou mít rostliny dvouděložné, ke kterým jetel patří, šanci. Skutečně ji neměly. Dokud jsem je decimoval ručním kosením, nebylo jetelinu skoro vidět. Teď, i když přes ni jezdí kosačka denně, začala expandovat. Očividně je „ovečka“ na jetelinu moc mírná, ta už dokonce i kvetla, než jsem se rozhodl s ní udělat pořádek. Dá se to, ale je to namáhavá práce. Musím se propracovat až ke kořenům a pak jetel vytrhat, daří se, ale nesmím povolit.

A nejhorší je zase jednou popenec. Ten z přechodu na aiku profitoval nejvíc. Tak krásný a silný ještě nikdy nebyl.  Umí se totiž přikrčit a jeho šlahouny se rozrostly doslova po celém trávníku. Tak to mě tedy dožral. Musí mu být už z minulých let známo, že ho v trávníku pouze trpím a to jen proto, že je léčivá rostlina (a hlavně proto, že ho vyhubit stejně nedokážu). A teď si začal zabírat celé plochy. Plazil se v hloubce pod travou a tiše se smál mému nápadu přestat na něho dohlížet osobně a přenechat to aické kosačce, kterou si troufal přelstít.

Zahájil jsem politiku nulové tolerance. Prakticky každý den se mnou přichází popenec do nepříliš přátelského kontaktu, někdy jen s mýma rukama, někdy i s ostrými hráběmi, které ho dokážou lépe zpod trávy vyhrábnout. Zredukoval jsem jeho plochy na méně než deset procent původní, ale do vítězství mám stále daleko. Co ovšem ta plevel podcenila, je skutečnost, že tím, že za mě kosí „ovečka“, mám mnohem víc času i sil se s ní vypořádat.  A této chyby bude ještě litovat.

Jak jsem už psal, můj trávník je má hrdost, kterou dokážu nejlépe nasrat mé sousedy a co už by člověk pro takový pocit neudělal, že?

Podařilo se mi sehnat i hnojivo Substral s přídavkem na ničení plevele  a mechu – byl v prodejně OBI pod zámkem, nevím, zda proto, že je tak jedovatý, nebo tak dobrý, že by ho lidi kradli. Drahý byl na to dost, ale měl jsem poukázku u příležitosti mých narozenin, čímž jsem obdržel 15 procentní slevu a tím se cena stala přijatelnou.  Cítím, že se blíží vítězství. Držte mi palce, v případě, že zvítězím, budu o tom referovat.

Otrava houbami


Houby miluju a sbírám je k smrti rád. Je to vzpomínka na dědečka, který mě do tohoto umění už jako pětiletého zasvěcoval.  Každé sobotní letní ráno v šest stál před naším domem, aby si mě vyzvedl a šli jsme do „Pasek“, jak se jmenoval les, který on dobře znal a kde rostly praváky, křemenáče, kozáky a další a další druhy jedlých hub. Dnes už tam nerostou.

Co se v mládí naučíš, může se ti stát vášní, a tak to bylo i se mnou. Když jsem pracoval na Stolzalpe, byl jsem jako v ráji. Hřiby rostly už padesát metrů nad nemocnicí, potřebné bylo pouze eliminovat pacienty a kolegu Buchebnera, aby mi houby nevysbírali. Pacienti dostali plný program ve fyzioterapii, aby byli dostatečně zaměstnaní a unavení, s kolegou Buchebnerem to bylo trošku těžší, ale i tak jsem dokázal žít celé léto prakticky z hub. Což spolu s každodenním pohybem v lese vedlo vždy k vítanému poklesu tělesné hmotnosti.

Ovšem jsou houby jedlé a nejedlé. Přesněji, jak praví známé pořekadlo, jsou houby, které jsou jedlé jen jednou. Otrava houbami může mít naprosto rozdílnou povahu, od nevolnosti, zvracení až po smrtelné otravy, kdy postiženému není pomoci. Záleží na tom, jakou houbu snědl.

Většina otrav houbami smrtelná není. Ani onen démonizovaný hřib satan – po něm se jen pozvracíte. Na Slovensku se nejedlým houbám říká „šalené huby“, což může souviset s požitím lysohlávky české. Tato houba obsahuje látky psilocin a psylocitin, které vyvolávají halucinace podobné působení LSD a proto jsou někdy z toho důvodu i vyhledávané. Samozřejmě by se člověk neměl předávkovat.

Příznaky podobné Lysohlávce vyvolávají i muchomůrky. Onu nejkrásnější z muchomůrek, červenou, zřejmě budou jíst jen ti neotrlejší, i když i takoví se najdou. Právě letos jsme přijímali v nemocnici jistou dámu z Bosny-Herzegoviny s roztomilým jménem Jasminka, která i s manželem sbírali a jedli muchomůrky červené a potom se divili, že jim je špatně: manžel dokonce přinesl plnou tašku krásných červených hub a tvrdil, že v žádném případě nemohou být jedovaté, protože v Bosně je to vyhledávaná lahůdka. V podstatě by muchomůrka červená jedlá i byla, kdyby jí člověk stáhl kožku z povrchu klobouku a povařil ji aspoň dvacet minut – dlouhým vařením se její jedy deaktivují. Trval na tom, že tato houba se má jíst syrová. Nepustili jsme ho, dokud neslíbil, že další porci ochutná až doma. Jeho žena přestala zvracen už po 24 hodinách, mohli jsme ji tedy propustit, ještě než se ony houby v IGELITOVÉ tašce mohly pokazit. Stejný jed jako muchomůrka červená, totiž muscimol a muscazon (a ještě kyselinu ibotenovou), dokonce ve větší koncentraci obsahuje ovšem muchomůrka tygrovaná. Tuhle otravu může zažít i člověk méně houpý než naše Jasmínka, protože muchomůrku tygrovanou může nezkušený houbař zaměnit s muchomůrkou růžovkou či šedivkou, které jsou jedlé, ale především šedivka se muchomůrce tygrované dost podobá.

Touto houbou se kdysi otrávil můj strýc, když ji jeho hostitelé zaměnili s bedlou. Následoval výplach žaludku v nemocniční ambulanci a strýc od onoho dne nemohl jíst žádné houby, ani žampiony. Vzpomínka na onu hadici, kterou mu zavedli do žaludku, v něm už při nadechnutí houbové vůně vyvolávala neodvratně dávivý reflex, a proto bylo v jeho přítomnosti přísně zakázáno houby sbírat, vařit či o nich i jen hovořit.

Já jsem se s otravou muchomůrkou tygrovanou setkal v Popradě u dvou východoněmeckých turistek. Přišly na ambulanci, a aniž něco řekly (i kdyby řekly, německy jsem tehdy ještě neuměl, takže bych jim nerozuměl) vyklopily mi k nohám obsah svých žaludků. Jako zkušený houbař jsem okamžitě rozeznal ve zvratcích muchomůrku tygrovanou, tím pádem jsem věděl, že akutní ohrožení života u mladých lidí nehrozí. Muchomůrka tygrovaná může být nebezpečná jen u lidí starých s nemocným srdcem. Děvčata jsem přijal na oddělení, dostaly infuze s léky proti zvracení a myslel jsem si, že mám vystaráno. Podcenil jsem totiž jeden příznak, který tato muchomůrka vyvolává a to jsou halucinace, podobné jako při nadměrném požití alkoholu, které jsou někdy erotické povahy. Když jsem nemocné Němky přišel navštívit na vizitě, abych se přesvědčil, že otravu přečkají, šla jedna z nich přímo na věc. Hmátla pod pás, než jsem se nadál, měl jsem kalhoty rozepnutéa knoflíky létaly po zemi. Byly v této činnosti neuvěřitelně šikovná, rychlá a zřejmě i zkušená. A nesnášela odpor. Samozřejmě – byl jsem tehdy ještě mladý muž, zřejmě i do jisté míry atraktivní. Myslím si, že dnes by mi už nic podobného nehrozilo. Tehdy jsem ovšem opouštěl vizitu útěkem s kalhotami v hrsti. Ona ta děvčata byla v podstatě pěkná, ale když si vyzvracíte duši z těla, je sex appeal taky pryč. Naštěstí si ráno při propouštění holky na nic nepamatovaly, nebo se tak aspoň tvářily.

Horší to bylo v létě 1991. Na centrálním příjmu se objevili dva Australané, děvče a mladý muž, s tím, že zvracejí. Při odebíraní anamnézy se přiznali, že jedli „mushrooms“. Nedokázali ale říct, jaké houby to byly, ani je dostatečně popsat. Nasedl jsem do auta a přivezl z domu atlas hub. A šli jsme stránku po stránce. Ve chvíli, kdy se objevila muchomůrka zelená, ve své bílé variantě, rozzářila se ona dívčina a pravila „This one.“. A já se zpotil i na pr…..

Muchomůrka zelená (Amanita faloides) obsahuje dva nejhroznější jedy rostlinné říše amanitin a faloidin (jak vidno, dostaly jméno právě po ní). Tyto jedy napadají játra a způsobí jejich úplný rozklad. V dalším průběhu dojde i k selhání ledvin, pak dalších orgánů a smrti. Nejrhoší je, že když je onen jed už v játrech, prakticky ho není možno dostat pryč. Odchytit a odstranit se dá jen jed, který se uvolnil do krevního oběhu z už rozpadlých jaterních buněk. Zákeřné na této otravě je, že se její příznaky projeví, až když je jed ukryt v játrech. A tehdy je na účinnou léčbu většinou už pozdě.

Nechal jsem oba okamžitě převézt na intenzivní jednotku, a to přesto, že laboratorní výsledky byly normální. Po cestě mi Karolína, jak se Australanka jmenovala, popsala celý příběh. Australané stejně jako prakticky všichni Anglosasové houby s výjimkou žampionů zásadně nejedí. Na své cestě po Slovensku ale viděli, že všichni Slováci chodí do lesa a přinášejí odtud košíky plné hub a tak usoudili, že na tom musí být něco dobrého. Zašli tedy do lesa a našli velké množství krásných bílých hub. Ony jsou skutečně krásné, ne nadarmo nesou jméno své jméno amanita faloides (tedy falu – mužskému pohlavnímu orgánu – podobná). Karolína jako mazaná ženská, uvařila ony houby první večer jen svému příteli a sama nejedla. Vyčkala, co to s ním udělá. Když to s ním neudělalo nic, druhý večer už jedla s ním. První příznaky v podobě zvracení se u něho objevily 36 hodin po prvním požití hub. U Karolíny  to trvalo 24 hodin. Vydrželi ještě jeden den, pak ale přijeli do nemocnice. Jako na potvoru do naší.

Protože Australan požil houby před zhruba 60 hodinami, statisticky viděno mu už nebylo pomoci. Léčbu představuje plazmaferéza, tedy výměna krevní plazmy, kterou jsme v Popradě neměli. Zavolal jsem tedy dialýzu na universitní klinice v Košicích a oznámil jim, že mám dva otrávené muchomůrkou zelenou a potřebuju je poslat na plazmaferézu. Kolega byl kolegiální, jen dokud se nedozvěděl, že se jedná o Australany. Od okamžiku, kdy se to dozvěděl, už neměl kapacitu, neměl separátory plasmy, neměl náladu a ani čas se se mnou dále bavit. Nezbylo mi, než se o oba postižené postarat osobně. U děvčete nebyl velký problém napíchnout centrální žílu a začít s dialýzou a hemoperfuzí, které mají v podstatě také očistný účinek, i když ne s efektem plazmaferézy. U mladého muže to bylo o mnoho problematičtější. Po skoro dvou dnech nepřetržitého zvracení byl jeho oběh v kolapsu, centrální žíly byly prázdné, trefit jednu z nich skoro nemožné. Spolu se službukonajícím chirurgem se nám to nakonec podařilo a i u něho jsem mohl s léčbou začít. Bylo mi ale zřejmé, že u něj nemám s dialýzou a hemoperfuzí šanci. Upozorňuji, že to byla medicína minulého tisíciletí, psal se rok 1991. Rozhodl jsem se pro výměnu krve. Prostě jsem odpouštěl jeho krev při dialýze do připraveného kýblu a současně mu podával velké množství krevních konzerv, (naštěstí to nebyly erytrozytární koncentráty, které se podávají dnes ale plná krev včetně plasmy) celkem deset.

V neděli, tedy den nato, laboratorní testy obou explodovaly, u mladíka podstatně víc než u děvčete. Hodnoty jaterních transamináz, které byly ještě včera normální, nabyly astronomických hodnot, hodnotu ALT nedokázala naše laboratoř vůbec změřit. Rozhodl jsem se pokračovat v léčbě. Zatímco dívce se v pondělí dařilo poměrně dobře, upadl mladý muž do jaterního komatu. Když ho uviděl primář, rozhodl ukončit léčbu, protože situaci posoudil jako bezvýchodnou. Milý Australan měl štěstí, že jsem se právě dva dny před jeho otravou, tedy zhruba v době, kdy pojídal své houby, stal v naší nemocnici náměstkem ředitele pro léčebnou a preventivní péči a tím pádem vlastně nadřízeným mého vlastního primáře. Proto jsem jeho návrh striktně odmítl.

„Budeme pokračovat, pane primáři. Dokud neumře nebo se neprobere.“

Udělal kyselý obličej a řekl. „No když myslíte. Ale jsou to vyhozené peníze.“

K mému velkému překvapení se pacient v průběhu další hemoperfuze v pondělí probral k vědomí. A už při něm i zůstal. Jestliže jsem měl až do té chvíle o tomto léčebném procesu nemalé pochybnosti, teď se rozplynuly. Na konci léčby se s ním už opět dalo hovořit, (nakolik se dá rozumět australské angličtině, ale Karolína, která žila v Londýně, mi překládala do angličtiny srozumitelné), jeho stav se zastabilizoval.

V úterý se náhle ozvalo australské velvyslanectví z Prahy. Dozvěděli se, že u nás léčíme dva jejich občany a trvali na tom, že oba musí být neprodleně převezeni do Rakouska do vídeňské Všeobecné nemonice  – AKH. Snažil jsem se velvyslanci vysvětlit, že oběma pacientům se už daří dobře, jejich stav se zlepšuje a zdá se, že jsou mimo akutní ohrožení života. Nedokázal jsem ho přesvědčit. Z jeho hlasu vyzařovala podrážděná nedůvěra k úrovni východoevropského zdravotnictví. Navíc právě probíhal pokus o puč v Moskvě, který vedl k pádu Gorbačova a přivedl nakonec k moci Borise Jelcina. V televizi neustále ukazovali tanky, jezdící po Rudém náměstí v Moskvě a oba Australané, kteří nerozuměli ani slovo z komentáře, je sledovali s hrůzou rozšířenýma očima. Mé vysvětlení, oč se jedná, je nijak neuklidnilo. Zřejmě v duchu počítali, jak dlouho může trvat ruským tankům, než dorazí od hranic Sovětského svazu do Popradu a vycházelo jim velmi nízké číslo. Stejně myslel očividně i australský velvyslanec v Praze. Nedal se oblomit, že by oba mladí lidé zůstali u nás. V úterý odpoledne přistálo na popradském letišti letadlo – speciál a oba pacienti, u kterých jsem právě ukončil další dialýzu, byli převezeni na letiště a odletěli do Vídně. Myslel jsem, že tím jsem je ztratil z dohledu.

Nebylo tomu úplně tak. Objevili se o dva týdny později, museli totiž z Popradu odvézt vypůjčené auto. Oběma se už dařilo dobře, vyšli jsme si večer do baru na přísně nealkoholický večer a tam mi vylíčili, jak jejich příběh ve Vídni pokračoval.

Zatímco u nás leželi oba na jednotce intenzivní péče, napojeni na monitory, každý s jednou sestřičkou, několikrát denně s vizitou a denní dialýzou, ve Vídni, kde o jejich příjezdu nikdo nic nevěděl, je prostě nechali na postelích na chodbě a tam zůstali až do dalšího dne do odpoledne, kdy k nim dorazila vizita. Pan profesor byl očividně velmi znejistěn, protože neměl tušení, proč tam ti pacienti leží. Když mu Karolína vysvětlila, že jsou otráveni smrtelně jedovatou houbou a mají za sebou čtyři dny dialýz, vypukla mezi přítomnými panika. Okamžitě jim odebírali krev, přiběhl neurolog, hepatolog, gastroenterolog, toxikolog, nefrolog, aby všichni svorně zjistili, že oběma už vlastně nic nechybí. Když byly i laboratorní testy normální, celá léčba v AKH se omezila na to, že jim vytáhli centrální katétry z podklíčkové žíly. Přičemž vznikla ve Vídni panika podruhé.  Za komunistického režimu jsme totiž nenakupovali katétry do centrálních žil, ale vyráběli jsme si je sami. V nočních službách jsem natahoval hadičky z tuhé gumy nad svíčkou, pak jsem je přeřezal žiletkou, obrousil smirkovým papírem a dal sterilizovat.  Ve Vídni očividně nic takového ještě neviděli, údajně to pak profesor ukazoval všem přítomným na vizitě a ti nechtěli věřit svým očím.

Pozitivním důsledkem tohoto Karolínina hlášení bylo, že první věc, kterou jsem ve funkci náměstka vykonal, byl nákup centrálních katétrů. Byl rok 1991, nechtěl jsem už, abychom platili za exoty. S Karolínou jsem udržoval několik let kontakt, jednou mě dokonce navštívila i u mých rodičů na Moravě. Tak jsem se dozvěděl, že oba přečkali otravu navzdory všem očekáváním dobře, dokonce i její přítel, který poté, co se s ním rozešla, začal holdovat alkoholu. Přesto to jeho uzdravená játra vydržela. Až v Londýně, kde žila, se Karolína dostala k patřičné literatuře a dozvěděla se, že vlastně už měla být mrtvá.

Já sám jsem se houbami nikdy neotrávil, sbírám jen to, co mě naučil sbírat dědeček. Ovšem na studiu medicíny jsem se kamarádil s opravdovým mykologem – amatérem Oldou Motykou. Ten nás přiměl jíst dokonce i choroše šupinatého, rostoucího na pařezech a tvrdil, že je „jedlý a výtečný.“ Jedlý byl.

Když jsem byl s Oldou na brigádě v severních Čechách, kde jsme tehdy pomáhali při stavbě železniční přeložky Chomutov-Prunéřov, objevil milý Olda v lese spousty hub. Byl nadšen. Vypůjčil si dva prádelní koše a donesl je zpět plné, Ovšem v koších byly pouze muchomůrky – růžovky a šedivky. Přijali jsme ho a jeho prádelní koše s velkou nedůvěrou. Tvrdil opět jednou, že se jedná o houby „jedlé a výtečné“ i když jsem později zjistil, že se to týkalo jen muchomůrky růžovky, šedivka je vedena pouze jako jedlá. Několika pivy překonal naši původní nedůvěru a večer jsme v hotelu, kde jsme bydleli, měli pravé houbové hody. Houby se smažily, dusily, připravovaly s vejci, sníst dva prádelní koše nebylo snadné, museli pomoci i domácí.  Když jsme se nasytili, nebo spíše přežrali, začal nám Olda zákeřně líčit příznaky otravy houbami.

„Začátky takové smrtelné otravy jsou hodně nenápadné,“ tvrdil. „Ráno se probudíte a bude vám trošku nevolno. V průběhu dne se nevolnost zhorší, někdy se i trochu zvrací. Ale to přejde. Pravé problémy se selháním jater a ledvin začnou až o dva dny později, ale to už není nikomu pomoci.“

Poděkovali jsme mu za jeho výklad, poslali ho do ….. a šli spát. Ráno nám bylo všem nevolno. Někteří i zvraceli, jiní si stěžovali na bolesti hlavy. V průběhu dne příznaky přešly, tělesně nám bylo lépe, duševně o to hůř. Marně Olda přísahal, že si včera dělal jen legraci a že ty houby byly určitě jedlé. Málokdo mu byl ochoten věřit, někteří telefonovali domů a loučili se s rodiči a přítelkyněmi, propadali střídavě depresi a agresivnímu chování. Olda utekl do lesa a vrátil se až v noci, když už všichni zase seděli u piva a mínili, že teď je už stejně všechno jedno.

Samozřejmě se nikdo neotrávil. Ale ty hromady hub, které jsme zkonzumovali navíc v kombinaci se spoustou piva, byly pro náš žaludek prostě trošku víc, než byl ochoten strávit.

Mimochodem, podle zpráv, které se ke mně donesly, nakrmil Olda jednou na trampu celou skupinu kamarádů lysohlávkou českou. Halucinovali všichni, přesto ho nezabili. Měl prostě štěstí.

Každopádně – až vyrazíte do lesa, sbírejte opravdu jen to, co znáte. Ušetříte si stres a případně i zdravotní problémy.

Mnichov 29. září 1938


Ty osmičkové roky jsou opravdu problematické. Oplývají jubilei až k nesnesení, tak nějak mám pocit, že se k nim musím vyjádřit, že to přinejmenším část mých čtenářů očekává. Mnichov je samozřejmě málo lákavý, ale nedá se nic dělat, člověk musí někdy kousnout i do kyselého jablka.

Mnichovská dohoda a s ní spojená ztráta pohraničních oblastí Československa jako předzvěst úplného zániku československého státu je permanentní těžkou frustrací, která lpí nejen na českých dějinách, ale i na českých duších. Je to něco jako dědičný hřích, který ze sebe člověk nemůže pořádně setřást. Samozřejmě je tehdejší kapitulace předhazována Čechům ještě i dnes při každé vhodné i nevhodné příležitosti, samozřejmě od zahraničních nacionalistů nebo revizionistů. A těžko se na podobné útoky odpovídá. Tehdejší odevzdání státní suverenity bez boje je hořkou skutečností.

Nehodlám se zabývat věčnou otázkou, zda se mělo či nemělo bojovat. Takových článků vyjde určitě zase spousta, bude se o tom diskutovat v televizi i rádiu, nehodlám se této diskuse okrajově účastnit. Spíš se chci pokus analyzovat tehdejší celkovou historickou situaci v Evropě a najít odpověď na otázku, zda měl Mnichov vůbec alternativu. Či zda byl zánik prvního společného československého státu předprogamovanou nevyhnutností.

Při hledání odpovědi na tuto otázku musíme zpět až k roku 1918. První světová válka změnila rozhodujícím způsobem mapu Evropy a změnila od základu mocenské faktory. Ve střední Evropě vzniklo po rozpadu Rakouska-Uherska mocenské vakuum. Dnes nehodlám rozebírat, zda byl rozpad habsburské říše nevyhnutný, brzy přijde 28. říjen, kdy si tuto otázku budeme muset zase jednou položit. Faktem je, že místo sice těžkopádného a poněkud za vývojem kulhajícího kolosu vzniklo ve střední Evropě množství nových států a státečků, které povětšině teprve hledaly svou identitu. Dohromady byly spojeny národy, které spolu nikdy nežily, jako Slováci s Čechy, ale mnohem větší kulturní šoky zažívali Jugoslávci při spojení rakouských Slovinců, uherských Chorvatů a pravoslavných Srbů. Rumunsko bylo slepeno z Valašska, Moldavska a Sedmihradska, které zde působilo se svou maďarskou a německou menšinou jako cizí těleso. Tyto státy teprve musely vytvářet svou identitu a ne vždy se jim to i podařilo – v tom ohledu bylo vlastně spolužití Čechů a Slováků bez ohledu na jejich vzájemné konflikty, jakož i integrace německé menšiny v Česku ještě nejpodařenější kapitolou ve Střední Evropě mezi dvěma válkami. Ovšem jen dočasnou.

V podstatě bylo zničení Rakouska Uherska narušením vestfálského principu mocenské rovnováhy, na základě kterého fungovala Evropa od roku 1648.  Vytvoření malých státečků na základě práva na sebeurčení národů aniž by jim byla poskytnuta bezpečnostní garance, bylo z globálního hlediska přinejmenším nezodpovědné. Bylo logické, že vzniklé mocenské vakuum sem dřív nebo později nasaje nejsilnějšího lokálního hráče a tím bylo nepochybně Německo.

Dalším problémem byly nové hranice, které neodpovídaly hranicím národnostním. Národy se ve střední Evropě míchaly už od raného středověku, národnostní hranice tedy vlastně ani nebylo možné skutečně spravedlivě vytvořit. Češi dostali své historické hranice a s nimi tři milióny nespokojených frustrovaných Němců a sto tisíc Poláků na Těšínsku, Slováci, kteří vlastně žádné vlastní historické hranice neměli, dostali dobře bránitelnou jižní hranici na Dunaji a Ipľu, zato ale s více než půlmilionem Maďarů, kteří se v novém Československu cítili být cizinci.

To vše vytvářelo politicky nestabilní situaci a dávalo tušit budoucí konflikty.

Nejhorší ale byly podmínky Versailské smlouvy, diktované prezidentem Woodrowem Wilsonem, který po několika mozkových příhodách nebyl zcela příčetný, které drtivě dopadly na Německo a Rakousko. Nesmyslně vysoké válečné reparace, které tyto státy musely platit, je uvrhly do bídy a sociální katastrofy, která se musela projevit i v politické nestabilitě. Němcům byl vnucen demokratický systém, který neznali. Spolu s ním přišla bída, rovněž vnucená západními velmocemi. Německo ani Rakousko se vlastně po celá dvacátá léta nedokázaly hospodářky vzpamatovat, postihla je hyperinflace a bankrot finančního systému, Německo muselo navíc přihlížet dlouholeté okupaci Sárska, odkud Francouzi odváželi zadarmo nerostné bohatství. A pak přišla hospodářská krize roku 1929. Ta samozřejmě postihla i země demokratické jako Československo neméně tvrdě, ale jestliže Češi dokázali ve svém myšlení hospodářskou krizi od politického systému oddělit, protože jim přinesl v dvacátých letech prosperitu, v Německu a Rakousku lidé tyto dvě věci diferencovat nedokázali. Demokratický systém byl podle nich vinen na jejich hospodářské katastrofě. Následkem byl pád demokracie v obou zemích, v Německu nastoupil nacismus, v Rakousku takzvaný „stavovský stát“ v podstatě rovněž diktatura bez voleb a fungujícího parlamentu. Historici jako Johnson oprávněně poukazují na Versailský mír jako příčinu druhé světové války, někteří dokonce hovoří o jedné válce s dvacetiletou pauzou. Zde se stala největší chyba, doplněná oním mocenským vakuem ve střední Evropě, kam se mohla frustrace Němců volně vybít.

Je tedy těžké si představit, že se dějiny mohly vyvinout nějak jinak, než se pak skutečně stalo. Němci našli v Hitlerovi svého Mesiáše a v zemičkách na východě vhodnou a víceméně bezbrannou oběť.

Ne, že by si toho československé politické velení nebylo vědomo. Stačilo se podívat na mapu, kde Česká část republiky trčela z německého území jako z otevřené tlamy – dnes polské Slezsko bylo německé a Německo sahalo tedy na severu až k Bohumínu – ovšem problém byl, jak z toho maléru ven.

Vztahy se sousedy byly totiž napjaté, získat je pro nějaký obranný spolek proti německému nebezpečí bylo marné. V podstatě si za to Československo mohlo samo jen částečně. Nepředložený útok na Polsko iniciovaný nacionalistickou Kramářovuo vládou za účelem obsazení Těšínska právě v době, kdy nový polský stát bojoval na Visle o přežití proti Rudé armádě, otrávilo vztahy mezi oběma zeměmi natrvalo – a obě na to doplatily. Odstoupení slovenských území na Oravě a na Spiši Polsku nebylo vnímáno jako dostatečná kompenzace za „ztracené“ dva jižní okresy Těšínska . Maďaři nestrávili ztrátu „svého“ severního území. Slovenská jižní hranice byla dílem Benešovým, ale hlavně důsledkem nepředložené maďarské agrese v době Maďarské republiky rad Bély Kuna. Všechna tři sporná města – Bratislava, Nitra i Košice byly začleněny do Československa, navíc byla k tomuto státu přičleněna i Podkarpatská Ukrajina, která byla před válkou rovněž uherská.

Dalším problémem byla ale odlišná mentalita nových států. Tuto vystihl ve své knize „Kdo jsou Češi“ Jan Patočka. Česká společnost vyrostla z maloburžoazie, po roce 1620 ztratila totiž své přirozené elity, šlechta byla  – určitými výjimkami, jako byli např. Schwarzenbergové nebo Šternberkové převážně německá a orientovaná na Vídeň, byla tedy vnímána převážnou většinou společnosti jako cizí prvek a neměla tedy ani politický ani morální vliv. Charakteristické bylo heslo prvního ministra financí nového státu Aloise Rašína „Pracovat a šetřit“. Československá měna byl dlouho krytá zlatem (aby se zabránilo inflaci), což vedlo brzy k nedostatku oběživa, protože si evropské národní banky ukládaly československé koruny do sejfů jako ekvivalent zlatých rezerv. Nicméně politika iniciovaná Rašínem vedla k prosperitě. Československo mělo po Německu druhou nejsilnější ekonomiku v Evropě, což přirozeně budilo závist. Polsko i Maďarsko měly šlechtickou tradici. Polsko bylo dokonce zemí, kde patřilo v sedmnáctém století k šlechtické vrstvě osm procent obyvatelstva (většina těchto šlechticů byla chudá jako kostelní myši ale o to hrdější byli na svůj původ). S penězi až tak dobře zacházet neuměli, hospodářsky tedy nedokázali držet krok, o to opovržlivěji se dívali na české spořivé „měšťánky.“ „Šlechtické“ republiky měly ostatně nemalé problémy i s demokratickým systémem, nedokázaly se s ním na rozdíl od Československa tak docela sžít, ani v Maďarsku pod Horthym ani v Polsku za vlády Pilsudského byla demokracie hodně omezená.

S bezprostředními sousedy se tedy nedalo počítat – což se v roce 1938 ukázalo jako zhoubné, protože se oba postavili na stranu Německa, Beneš jako ministr zahraničních věcí se snažil vytvořit alternativní obranné spolky, které ale nemohly vytvořit skutečně homogenní odpor proti německé agresi.

Takzvaná „Malá dohoda“ mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií zůstala na úrovni proklamací a dobrých úmyslů. Československo z ní prosperovalo především vyzbrojováním jugoslávské a rumunské armády z československých zbrojovek, jediným skutečně uklidňujícím prvkem bylo zastřešení Francie, která tvořila jakéhosi tutora tohoto spolku a v roce 1925 se zavázala přispět Československu na pomoc v případě napadení. Hlavním cílem Malé dohody ale nebyla obrana proti Německu, nýbrž proti Maďarsku a Rakousku a jejich revizionistickým snahám.

Američané, kteří popsaný chaos v Evropě způsobili, se podle svého zvyku stáhli za oceán, nevstoupili dokonce ani do Společnosti národů (meziválečný předchůdce OSN), i když to byla původně myšlenka Woodrowa Wilsona. Ale on sám, oslabený početnými mozkovými příhodami, vstupu USA do této společnosti zabránil. Bez USA byla tato společnost víceméně bezzubým diskusním klubem. Edvard Beneš profitoval dlouho ze svého členství ve Svobodozednářské lóži, která měla v Společnosti národů silné slovo. Ovšem jen pokud se jednalo o diplomacii, v záležitostech vojenských měli vliv jiní. Německo navíc ze Společnosti národů v roce 1933 vystoupilo, takže tato organizace nemohla na Hitlerův režim vyvíjet prakticky žádný diplomatický tlak.

Situace se přiostřila hospodářskou krizí. Ta postihla pohraniční československé oblasti obývané německým obyvatelstvem tvrději než zbytek republiky. Zda to bylo určitou politickou diskriminací nebo strukturou výroby v těchto oblastech, je otevřená otázka. Nicméně hospodářská nouze vede obvykle k růstu emocí a přináší síly populistům a nacionalistům. Sudetoněmecké straně Konráda Henleina se podařilo v krizových časech české Němce sjednotit pod svým vedením a do té doby víceméně úspěšná, i když pomalá integrace německého obyvatelstva tím byla ztracena. Německo se díky státním zakázkám (zbrojní výroba, budování dálnic – jakýsi Roosweltův „New deal“ na německý způsob) dostalo z krize rychleji a bylo tak příkladem, který hodlali Němci jak v Česku, tak v Rakousku následovat.

Československo se mělo spolehnout na spojenecké smlouvy s Francií (která měla spojeneckou smlouvu s Británií o vzájemné pomoci) a SSSR. Sovětský svaz sice dal své garance pro Československou bezpečnost, ozbrojený zásah byl ale vázán na současné vystoupení válečné Francie.

Bohužel se zmítali českoslovenští spojenci ve vlastních problémech a nedokázali na cílevědomou a kompaktní agresivní německou politiku najít žádnou odpověď.

Británie měla problém s tím, že řada vlivných politiků s Hitlerem a jeho rasovou teorií sympatizovala. Hitler v knize „Mein Kampf“ označil Británii v rámci své rasové teorie za přirozeného německého spojence (díky germánskému původu) a nabízel jí spolupráci s tím, že Německo ovládne kontinent a Británie moře a tím i další světadíly. Německo ještě v době války v roce 1940 stále nabízelo Británii spojenectví – nechalo například uniknout obklíčené britské vojáky v Dunkerque, i když je tam mohlo pobít. Nejznámějším sympatizantem byl král Eduard VIII, který nastoupil na trůn v lednu 1936. V prosinci stejného roku musel odstoupit, oficiálně kvůli svému poměru s Wallis Simpsonovou, ve skutečnosti ale kvůli svým prohitlerovským sympatiím. Vůle Britů k demokracii byla silnější než nějaká rasová teorie, britští fašisté vedení Oswaldem Mosleym utrpěli  v roce 1936 nářez od irských proletářů a jako strana ztratili jakýkoliv vliv. Přesto byl odpor Britů vůči Německu víc než váhavý a ministerský předseda Neville Chamberlein, který se stal premiérem v roce 1937 se rozhodl pro politiku ústupků.

Francie byla politicky značně nestabilní. Vlády se zde střídaly v několikaměsíčních intervalech, stále se volilo a v předvolebních bojích si nikdo nedovolil slibovat válku. Výdaje na výzbroj byly příliš nízké, Francouzi se spoléhali plně na svou Maginotovu linii, která měla být nepřekonatelnou překážkou pro německý útok. Francie tedy měla z principu DEFENZIVNÍ taktiku, bylo tedy zřejmé, že napadenému Československu vlastně ani nemůže přijít na pomoc. Jestliže Německo vyrobilo v roce 1937 přes 5000 letadel, ve Francii opustilo výrobní haly 350 strojů. To je zřejmě víc než výmluvné. Premiér Edouard Daladier, který podpisoval mnichovskou smlouvu, byl předsedou vlády jen od 12.dubna 1938, čili přišel už vlastně k hotovému maléru, ze kterého, i kdyby chtěl, mohl jen těžko vybruslit.

Sovětský svaz procházel od roku 1936 obdobím velkých čistek. Kult Stalinismu provázely masové popravy statisíců lidí, armáda se zbavila skoro všech schopných důstojníků a stala se téměř neakceschopnou. SSSR se v té době zabýval příliš sám sebou, než aby mohl být nějakou skutečnou oporou. Navíc byla jeho pomoc vázaná na akci Francie. Přesto Hitlerovo Německo pomocnou akci Sovětů nevylučovalo, dokonce s ní počítalo. Koneckonců přivodila ruská letadla v roce 1936 tzv. Madridský zázrak“, kdy se díky jejich pomoci podařilo odrazit útok Frankových fašistů na Madrid. Pozemní vojska by se ze Sovětského svazu do Československa ani neměla jak dostat, mezi Podkarpatskou Ukrajinou a SSSR existoval tehdy územní pás Polska a Rumunska, ani jedna z těchto zemí by průchod sovětským vojskům nedovolila. Ostatně, jak víme ze svědectví generála Píky, který byl v krizovém roce 1938 v Moskvě testovat případnou ochotu sovětské pomoci, tato neexistovala. Píka prohlásil, že „Z Moskvy přišel s prázdnou“ a to ho po komunistickém puči 1948 stálo hlavu. Byl příliš nepohodlným svědkem.

Hitler ovšem postupoval velmi cílevědomě a své soupeře v politickém boji o moc v Evropě vysoko přehrával.

Prvním testem bylo obsazení demilitarizované padesátikilometrové zóny 7. března 1936. V podstatě taková akce musela mít za následek vojenskou intervenci spojenců, tedy Francie a Británie – nestalo se ale nic.

Druhým cílem bylo Rakousko. Velmi zranitelný soused, který byl díky své nedemokratické vládě u západních vlád nepopulární, a bylo zřejmé, že tyto nepřijdou režimu premiéra Schuschnigga na pomoc. Proč by taky měly? V Rakousku byl stále víc cítit pangermanismus, hospodářské úspěchy nového německého režimu lákaly zejména mladou generaci, ve městech (které jsou vždy vidět víc než venkov (měli Hitlerovi přívrženci jasnou většinu). Anexe v březnu 1938 byla tedy přijata všemi mlčky jako „vnitroněmecká záležitost“. Tehdy byla možná poslední možnost zasáhnout. Generálové Wehrmachtu nebyli Hitlerovou politikou právě nadšení, nového konfliktu se po zkušenostech z první světové války obávali. V roce 1936 a možná i ještě na začátku roku 1938 byla naděje, že by se v případě energického vystoupení Francie a Británie (s izolacionistickými USA se nedalo počítat), velení Wehrmachtu postavilo proti Hitlerovi (jeho SS a SA lezly generálům nesmírně na nervy a velmi rádi by si s nimi vyrovnali účty). Po okupaci Rakouska a euforii, která následovala i díky nečinnosti Západu, bylo rozhodnuto. Wehrmacht se podřídil politické doktríně nacistů. A osud Československa byl zpečetěn.

Od roku 1936 budovalo Československo na svých hranicích s Německem systém opevnění podle vzoru francouzské Maginotovy linie. Byl to ovšem spíše utopický projekt. Stačí se podívat na délku hranice tehdejšího Československa s Německem a na délku hranice francouzské. Obsazením Rakouska se tato hranice dále prodloužila a navíc se Hitler dostal k nechráněnému „bříšku“, kde existovalo jen několik kulometných bunkrů, které by byly proti invazi německých tanků bezmocné. Hitler skutečně plánoval útok z jihu, jeho cílem bylo v několika dnech přeříznout Československo na dvě části, přičemž útoku ze severu se přikládal jen podružný význam – hlavní úder měl přijít od jihu z Rakouska. Na výstavbu pevností podobných těm v Orlických horách nebyl čas ani prostředky.

Polsko a Maďarsko vystupovaly se svými územními nároky a byly by ochotny německý útok – alespoň lokálně – podpořit.

V podstatě tedy bylo rozhodnuto. Žádná z velmocí – USA, Británie, Francie ani Rusko nebyly ochotny přijmout zodpovědnost za to, co v Evropě v letech 1918 – 1920 natropily. Celý příběh tedy dostal svou logickou tečku v podpisu Mnichovské dohody 29. září 1938.

Nebojovat v dané situaci nebylo ostudou, šance na vítězství prostě neexistovala. Vůle k odporu byla, síla ne. Nezapomeňme, že každý třetí voják a každý pátý důstojník československé armády byl sudetský Němec, z nichž 95 procent sympatizovalo s útočníky. A všichni při všeobecné mobilizaci spořádaně narukovali a dostali do rukou zbraně. Přesto se vzdání bez boje zapsalo do českých dějin a do české psychologie velmi negativně. Zejména pak chování prezidenta Beneše, který se vzdal funkce, opustil těžce zkoušenou republiku, aby se v exilu znovu vyhlásil prezidentem (na kteroužto funkci oficiálně rezignoval) a pak se v roce 1945 vrátil s jedinou touhou, pomstít se za svou neschopnost. Jak známo, čelní politici mají funkci morálního vzoru. Což byla v této době tragédie. Řádění gardistů v roce 1945 – 1946, vyhánění a vraždění Němců bylo jen snahou potlačit svou frustraci, mstít se za vlastní selhání.

Hitler dále posílil o výzbroj československé armády, kterou dostal do rukou prakticky nepoškozenou, uzavřel smlouvu se Sovětským svazem a vrhl se na Polsko. Největší tragédie v dějinách Evropy začala.

Nebo vzala své pokračování po dvacetileté přestávce, podle toho, ke kterému vysvětlení se připojíte.

21 září 1983 – zapomenuté datum, které zcela změnilo náš život


V tento den se stalo něco, co mělo svět změnit víc než výbuch atomové bomby v Hirošimě, či let člověka na měsíc.  Snad jen vynález knihtisku Johannem Guttenbergem v roce 1455 se dá s významem tohoto data porovnat.

V tento den opustil firmu Motorola první mobilní telefon. Motorola DynaTAC 8000x. Tak jak to už u velkých vynálezů bývá, netušil nikdo, co se z toho vynálezu vyvine. První přístroj byl velký neforemný, vážil 794 gramů, tedy přes tři čtvrtě kila, měl rozměry 33×4,5×8,9 cm a sloužil skutečně jen k telefonování. Dalo se s ním telefonovat hodinu a dokázal si uložit třicet telefonních čísel. Stál 3995 dolarů, a přesto ho za rok vlastnilo už 300 000 majitelů.  Přes své dětské choroby znamenal tento přístroj průlom, protože poprvé byly signály přenášeny vzduchem bez pomoci drátu. První krůček byl nemotorný, ale i první přístroj na 24 hodinové EKG vážil 50 kilogramů a jeho vynálezci Holterovi se všichni smáli, z prvního ultrazvukového signálu bych dnes nevyčetl vůbec nic a přece odstartoval nejpřevratnější diagnostickou metodu konce dvacátého století.

Mobilní telefon čekal vývoj ještě převratnější. Především proto, že se stal nesmírně rychle masovým fenoménem. Umožnil dosažitelnost a každý ho chtěl mít. To motivovalo firmy, aby do vývoje investovaly velké peníze a telefony se staly rychle menšími, obratnějšími a šikovnějšími. Dnes jsou to v podstatě malé přenosné počítače, se kterými se kupodivu dá i telefonovat. Ostatně současný mobilní telefon má větší objem paměti, než měl v roce 1969 celý počítačový systém v Hustonu, který poslal Apollo 11 na měsíc.

Můj první mobilní telefon jsem si koupil v roce 1997. Byl jsem tehdy první na Stolzalpe, tedy jakýsi průkopník. Koupil jsem si poměrně velký přístroj značky Ericsson (čímž jsem velmi naštval svého finského přítele, který mě v roce 1999 v Madridu velmi peskoval za to, že nevlastním telefon značky Nokia). Moje hlavní motivace byla dosažitelnost během mých příslužeb. Bylo to obrovské osvobození, protože až do té doby jsem musel sedět v mém bytě na Stolzalpe. Pokud jsem ho opustil, musel jsem s sebou nosit takzvaný Pipser a když začal blikat a pištět, rychle hledat nejbližší síťový telefon, abych se dozvěděl, co po mně chtějí. A pokud žádný v blízkosti nebyl, pak prostě jen skočit do auta a ujíždět o život, aniž bych věděl, na co se mám připravit. Náhle jsem byl dosažitelný dokonce i v lese při sběru hub. Hned první léto mě takto mladý kolega ve službě zavolal, že má velké problémy s poruchou srdečního rytmu u mladého muže. Zavolal právě v okamžiku, kdy se přede mnou objevilo obrovské kolo nádherných žlutých kuřátek (tedy hub, kterým Češi říkají lišky). Stihl jsem dorazit na intenzitu v časovém limitu, i když jsem napřed samozřejmě posbíral ty houby. Pacient mezitím přeskočil do normálního rytmu, takže se zase jednou potvrdilo české přísloví „Dlouhé čekání, poloviční uzdravení.“

Stejně tak jsem si teď troufal mnohem odvážněji sám do hor v naději, že kdyby se něco stalo, budu si moci mobilním telefonem přivolat pomoc. Naštěstí jsem to nikdy nepotřeboval, zasíťování tehdy nebylo valné a zřejmě bych se pomoci tak lehce nedovolal, zejména pokud by se mi něco stalo v údolí, na vrcholech hor to bylo podstatně lepší.

To všechno zlepšilo dosažitelnost a zintenzívnělo komunikaci, nemělo by to ovšem onen revoluční efekt na náš život. Kdyby nepřišel internet. Ale ten přišel v roce 1989, v roce 1991 se zkomercializoval a krátce nato se provázal s mobilním telefonem bezmála do jedné jednotky. A tak to i zůstalo.

Mobilní telefony byly vedle PC (personal computer) hlavním nositelem hospodářského boomu devadesátých let. Vývoj byl přímo převratný. Firmy Motorola, Nokia, Ericsson, Samsung , Sony, atd. atd. se předháněly v inovacích. Vyvinula se psaná správa SMS (short message service) která revolucionovala psanou informaci. Od teď musela být jen krátká, informativní, bez ohledu na gramatiku a syntax. Mládež, která ve světě SMS vyrostla už ani gramatiku či syntaxi delších vět neovládá. V jazycích jako češtině navíc odpadly háčky čárky a člověk zjistil, že se dorozumí i bez nich.

Ale pak, jak už jsem řekl, přišel internet. S ním pak hry, které se daly na mobilu hrát, zprávy, televizní přenosy, you tube atd. atd. Člověk, aniž by si to uvědomil, začal na mobilním telefonu žít. Mobil už nebyl jen pomocníkem v komunikaci, ale začal ovládat veškerý čas jedince. Dosažitelnost je sice dobrá věc, ale může se stát prokletím. Šéf mého kamaráda bombardoval své náměstky zprávami na mobilu ve tři ráno a na sezení v osm jim nadával, že je nečetli. To si nemohou nastavit telefon tak hlasitě, aby je po doručení zprávy probudil? Dnes není řídkým fenoménem, že šéfové nahánějí své podřízené mobilním telefonem i na dovolené a nutí je přes tento telefon pracovat, jestliže dřív dovolená znamenala odpočinek od práce a odstřihnutí se od pracovního života, dnes už to neplatí. Intenzita odpočinku se tím značně snížila, někdy i zanikla. Když jsme byli minulý rok v Ramsau, setkali jsme se na Guttenbergově chatě s českým mladým párem. Zatímco děvče se s námi bavilo, její partner celou dobu vybavoval z horské chaty služební povinnosti. S námi se pozdravil jen na začátku a na konci pobytu u stolu před chatou.

Mobilní telefony zanechaly hlubokou stopu v sociálních vazbách. Člověk zůstává vlastně nepřerušeně svázán se svými blízkými. Jistý norský sociolog popsal už před řadou let fenomén, kdy musel při letu na kongres za polárním kruhem přistát s letadlem nouzově na malém letišti. Jestliže dříve by si cestující sedli spolu do hospody a seznamovali se, tentokrát každý vytáhl svůj mobilní telefon a komunikoval s příbuznými doma. Sledoval jsem jednou jeden mladý pár, který byl společně v restauraci na večeři. Každý z nich měl vedle sebe na stole mobilní telefon a vlastně bez přestání do něho něco ťukal, něco posílal či četl. Možná, že spolu během večeře taky promluvili pár slov, ale pokud tomu tak bylo, pak mi to uniklo. V jisté brněnské hospodě visí nápis: „Žádný WLAN – pokuste se spolu hovořit.“

Dost výmluvné.

Moje švagrová byla s dětmi na dovolené v Itálii. Přijeli na pobřeží, vybalila se v apartmánu, kochala se širokou bílou pláží a těšila se na to, až se ponoří do vody. Tu se k ní přihnaly děti se zoufalým výrazem v tváři: „Mami, musíme domů, tady nemůžeme zůstat?“ „Proč, proboha?“  vyděsila se a hledala v moři žraloka nebo jinou obludu. „Není tady WLAN,“ vykřikl její desetiletý syn zoufale. Zbytek dovolené strávil s naštvanou tváří na lehátku, aniž by tušil, co má dělat. Číst knihu nepřipadalo v úvahu, jeho generace už ani neví, co to kniha je. Mají problémy přečíst dokonce i článek v časopise. Když jsem trávil kdysi koupací dovolené, okolo bazénu či na pláži měl prakticky každý turista před sebou knihu a když se zrovna nekoupal nebo nespal, pak četl. Letos to dělali tři lidé okolo bazénu v našem albánském hotelu. Zbytek zíral do mobilních telefonů. Proč číst knihu, když může člověk sledovat, jak si oblíbený youtuber právě vaří oběd? Výkon mozku přitom může člověk snížit na nějakých deset procent. Není tedy divu, že 20 procent dětí nerozumí slyšenému či čtenému textu, tendence stoupá. Vznikají tak nevzdělavatelní lidé, kteří se ve společnosti, privilegované vzděláním aicky dostávají do pozice outsiderů. A potom ve své frustraci volí Trumpa nebo Zemana, pokud v blízké budoucnosti vůbec ještě nějaké volby budou.  Nevím, kolik to ty turisty v Albánii  stálo, roaming mimo EU je drahý, ale jinak to už neumí. To, že v EU roaming není, věc samozřejmě hodně usnadnilo. V podstatě to sebralo peníze telefonním společnostem, množství stažených dat se ale po zrušení roamingu u Rakušáků trávící volný čas v zahraničí zečtyřnásobil.

S internetem přišly sociální – vlastně asociální – sítě jako facebook, twitter, ale i whats app. Pokud to nevypnete, zapíská vám telefon každých několik minut a nutí vás, abyste se podívali, kdo vám právě co napsal. Dcera mé dobré známé pracovala jednou doma. Každou minutu jí zapískal během její práci na počítači telefon, ona ho zvedla, přečetla si zprávu, zasmála se, napsala komentář nebo se vyfotila a poslal svou fotku. Její matce nebylo naprosto jasné, jak se může na svou práci soustředit a jak takto může vytvořit něco, co bude mít hlavu a patu. Mně, přiznám se, to taky jasné není. Přiznám se, že jsem na whats appu taky. Nemám jinou možnost. Spolupracovníci vytvořili skupinu, kde se řeší nepřítomnosti v práci, změny služeb i akutní medicínské případy na oddělení či v ambulanci. Být mimo znamená skutečně „BÝT MIMO“. Dalo by se to, ale je to spojeno nevyhnutně s nevýhodami.

Jenže samozřejmě to má své výhody. Můžeme posílat mé mamce fotky jejich pravnoučat a udržovat s ní mnohem bezprostřednější kontakt, než by byl možný bez telefonu a bez whats appu. Komunikace je extrémně rychlá a bezprostřední, ani emaily takového efektu nedosáhnou.  Twitter dokonce profituje z toho, že zpráva musí být krátká, jen 280 znaků. Dokonce i nedávné zdvojnásobení objemu znaků nesli uživatelé nelibě – už to na ně bylo příliš mnoho textu.

Díky mobilním telefonům je člověk kdykoliv zaměřitelný – a taky je stále zaměřován. Soukromí je definitivně pryč v okamžiku, kdy zapnete mobil. Když jsem vystoupil ve Velké Lomnici z auta před domem mého kamaráda Vladimíra, ozval se můj mobil a oznámil mi – samozřejmě německy : „Pension Lenka, velmi oblíben mezi návštěvníky Velké Lomnice.“ Podíval jsem se na druhou stranu ulice – stál tam Pension Lenka. V okamžiku když jsme vyšli v Modeně z městského trhu – Mercata, objevila se na displeji mobilu zpráva: booking com. Ohodnoťte vaši návštěvu trhu v Modeně. Přiznám se, že mi to není tak úplně jedno. Ačkoliv nepřipravuji žádný teroristický úrok, není mi lhostejné, že mě může kdykoliv kterákoliv rozvědka či kontrarozvědka zaměřit a eventuálně i eliminovat. George Orwel si o něčem takovém ve svém románu  „1984“ mohl jen nechat zdát. Přepočítal se v datu svého románu jen o jeden rok.

Mobilní telefony ovlivňují život i v oblastech, kde by to člověk vůbec nečekal. V dopravním provozu už předehnaly jako příčina nehod alkohol i přehnanou rychlost. Marně se snaží rakouské rádio svou kampaní používání telefonů za jízdy omezit, ta snaha jde do prázdna. Lidé telefonují bez bluetooth, posílají si SMSky, kontrolují whats app – a zabíjejí.

Od vyrobení prvního mobilního telefonu tedy uplynulo přesně třicet pět let. Za tu dobu se náš život změnil od základu. Mobilem telefonujeme i ze záchodu, posíláme si zprávy, komunikujeme přes whats app, twitter, Facebook, koukáme na fotky celebrit na instagramu, sledujeme zprávy či sportovní přenosy, používáme telefonem nabízenou navigaci při jízdě autem, převádíme peníze a podepisujeme smlouvy. A samozřejmě fotografujeme jako o závod. Mobilním telefonem se dá dosáhnout srovnatelná kvalita fotografií ( s výjimkou velkého zoomu) a je skladný a hlavně – je stále po ruce. Dokázali bychom bez mobilu žít, nebo jsme na něm už skutečně plně závislí? Život se neskutečně zrychlil a zintenzivnil, ne každý dokáže držet krok. Ani já. Kdysi jsme dostávali z obchodů jako OBI či Hervis sport po dosažení určitého počtu bodů za nákupy poukázky na slevu zboží. Teď se máme přes digitální kód napojit přes aplikaci a ta nám pak ukáže, kdy máme nárok na slevu. Vzdal jsem to, slevy už nemám. Život on-line je pro mne příliš intenzivní. Mobilní telefon určitě hraje podstatnou roli v novém charakteru společnosti, kterou sociologové nazývají „Štvaná společnost.“ Necháváme se štvát, máme pocit, že se musíme nechat štvát. Zaměstnavatelé a bosové získali díky smrtícímu propojení internetu s mobilem naprostou převahu a moc nad svými zaměstnanci. Ve společnosti, kde rozhoduje jen výkon (hodnocený pouze finančně) je to skutečně smrtonosná zbraň.

Děti si už život bez mobilního telefonu nedovedou vůbec představit, nedokážou si ani představit, jak jsme žili bez něho. Vtip, ve kterém učitelka mateřské školy vyzývá své žáčky: „A než vám přečtu pohádku, žádám vás všechny, abyste si vypnuli mobilní telefony.“, není už až tak absurdní. Moje ani ne dvouletá vnučka používá mobilní telefon k poslechu hudby. V jedné ruce koláč, v druhé mobil, listuje prstíkem mezi tituly písniček a pouští si je. Mobil je pro ni „mašinka.“ Že se s ním dá telefonovat a že tedy slouží ke komunikaci, samozřejmě ještě nezjistila.

Telefonování je ostatně stejně jen věc naprosto vedlejší, volaná osoba stejně buď není dosažitelná, nebo právě telefonuje.

Svět se změnil k nepoznání. Myslím, že není nikoho, kdo by odporoval tvrzení, že žijeme zcela jinak, než před třiceti pěti lety. Točíme se okolo osy, kterou představuje mobilní telefon a točíme se stále rychleji až z toho člověk dostává závrať.

  1. září byl vyhlášen za „Den mobilního telefonu.“ Který vynález by si to zasloužil víc?
Photo by Best DSC!

Mantova


Eigentlich heißt die Stadt auf deutsch Mantua, aber wenn sie in Italien nach Mantua fragen,  wird sie kein Italiener verstehen (wollen).  Unter uns können wir sie aber weiter Mantua nennen, mit der Hoffnung, dass kein Italiener je diesen Artikel lesen wird.

Laut einer Legende ist Mantua angeblich auf einer Insel mitten in den Gewässern entstanden, diese waren die Tränen von Prophetin Manta. Sie war die Tochter eines Priesters und Propheten und ihre Tränen verliehen dem Wasser magische Kräfte. Manta heiratete Tiberius den König von Toscana. Ocmus, ihr gemeinsamer  Sohn, gründete dann im See eine Stadt, der er den Namen seiner Mutter gab. Soweit die Legende.

Mantua hat den Ruf eine der schönsten Städte Italiens zu sein und überhaupt die schönste in der Tiefebene des Flusses Po. Zu recht. „Schuld“ daran ist erstens die geographische Lage, die sie mit drei Seen umkreist (Lago superiore, Lago di mezzo und Lago inferiore), die eigentlich alle eine Erweiterung des Flusses Mincio, kurz vor seiner Mündung in den Po, sind. Und zweitens Bauaktivitäten der Familie Gonzaga, die die Stadt seit dem Jahr 1328 beherrschte, als sie aus der Stadt die diktatorische Familie Bonacolsi vertrieb (natürlich mit blutiger Gewalt). Dieses Ereignis wird auf dem Bild von Domenico Morone, in Salla della Stemma, in Palazo ducale dargestellt. Die Gonzagas haben sich immer richtig politisch orientieren können und sparten nicht mit Geld, wenn es notwendig war. Karl IV. erhob sie im Jahr 1362 zu Grafen, Sigismund 1433 zu Markgrafen und in den Zeiten von Kaiser Karl V. schafften Sie es bis zum Herzogtitel (höher ging es gar nicht mehr). Sie hielten sich abseits der Konflikte im Norditalien auf und waren auch wirtschaftlich sehr erfolgreich dank Pferdezucht, die in ganz Italien berühmt war. Und nicht nur in Italien. Ein  Pferd von Gonzaga zu haben war etwas Ähnliches wie heute der Besitz eines Ferraris. Und wer von den damaligen Reichen und Schönen wollte das nicht haben? Die Gonzagas verdienten sich dadurch eine goldene Nase, und investierten das Geld in die Verschönerung ihrer Stadt. Das Ergebnis kann sich sehen lassen.

Giuseppe Verdi ließ die Geschichte seiner Oper „Rigoletto“ in Mantua spielen. Das Haus mit einer Statue dieses buckeligen Hofnarren findet man vor „Palazzo Ducale“, auf dem Platz Sordello. Heute ist hier ein Informationsbüro für Touristen.

Das Zentrum der Stadt,  obwohl es sich am Stadtrand befindet, ist zweifellos Palazzo ducale. Warum der Eintritt ins „Castello San  Giorgio“ und „Corte Nuova“ vormittags ist und ins „Cortile d´Onore“ nachmittags, weiß ich nicht. Die Eintrittskarte ist aber für beide Teile des Palastes gültig. Möglicherweise wäre es für den Besucher auf einmal auch einfach zu viel. So bekommt man die Möglichkeit, in der Mittagspause die Eindrücke zu verarbeiten und sich in einem der vielen Bars und Restaurants auf der „Piazza Sordello“ vor dem Palast zu erfrischen. Der ganze Palast hat insgesamt acht Komplexe, die nach und nach zwischen dem dreizehnten und siebzehnten Jahrhundert entstanden sind. Er hat mehr als 500 Räume und Säle und 34 000 m2 Wohnfläche! Sie lesen richtig, mehr als drei Hektar!!! Dazu gibt es auch noch 15 Höfe und Gärten.

Das Herz der Burg ist „Castello San Giorgio“, dies ist der älteste Teil des Palastes, als diese noch der Verteidigung diente. Ludovico Gonzaga ließ hier in „Camera degli Sposi“ von seinem Hofmaler Andrea Mantegna einen Zyklus der Freskos herstellen, der ihn selbst mit seiner ganzen Familie sowie auch sein Treffen mit seinem Sohn und Kaiser Friedrich III. vor Mailand darstellt. Auf dem Familienbild entdeckte ich auch eine kleine Person die eine Beziehung zu Graz hat, nämlich Prinzessin Pauline de Gonzaga. Diese arme Seele litt an Knochentuberkulose. In Folge dieser Erkrankung hatte sie einen Buckel und auch sonst war sie keine Schönheit. Sie war einfach unvermählbar (auf dem Fresko ist sie sehr realistisch dargestellt). Ihre verzweifelte Mutter Barbara von Brandenburg (laut dem Fresko auch keine wirkliche Schönheit) veröffentlichte, in der Bemühung doch einen Bräutigam für ihre Tochter zu finden, die Höhe der Mitgift, das ihre Tochter bekommen würde. Das rief Kaiser Friedrich III. auf den Plan. Er wurde zwar spöttisch „Erzschalfmütze“ genannt, da er weder kämpfen noch herrschen vermochte und ständig mittellos war, aber in einer Sache war er ein wahrer Meister und das war die Heiratspolitik. Dank der Vermählung seines Sohnes Maximilian mit der Erbin von Burgund Maria und danach durch Verbindung seines Enkelsohnes Phillip mit Johanna von Spanien gründete er das habsburgische Imperium, über das die Sonne nie untergegangen ist. Jetzt roch er wieder seine Chance. Seit dem Jahr 1382 gehörte der Hafen Triest zu den habsburgischen Ländereien. Mit den anderen habsburgischen Ländern hatte er aber auf dem  Festland keine Verbindung. Zwischen Triest und Kärnten bzw. Windischer Mark (dies liegt im heutigen Slowenien), die bereits habsburgisch waren, gab es die Grafschaft Görz.  Mit den Grafen von Görz hatten die Habsburger einen Vertrag abgeschlossen, dass im Falle vom Aussterben einer der beiden Familien, die andere den gesamten Besitz erben würde. Der damalige Graf Leonhard war ein Lebemensch, bekannt durch seinen verschwenderischen Lebensstil, er war permanent insolvent und bedroht in seinen Schulden unter zu gehen. Dies hätte aber gefährlich werden können, wenn er seine Ländereien in höchste Not verkaufen hätte wollen, den dann wäre nichts aus dem Vertrag mit den Habsburgern geworden. Friedrich hat sich ausgerechnet, dass Paulina Gonzaga nie Kinder haben würde, ihr Geld könnte aber Leonhard von Görz gut gebrauchen. Der Plan ging auf. Leonhard heiratete Paulina mit ihrer großen Mitgift (und verschwendete es gleich wieder), die Ehe blieb kinderlos, die Grafschaft Görz  fiel nach seinem Tod an die Habsburger und blieb ein Teil ihres Imperiums bis 1918. Die Truhen, in welchen die Mitgift nach Görz transportiert wurde, kann man im Grazer Dom bewundern, sie bewahren heilige Reliquien, die Papst Paul V. Erzherzog Ferdinand (später Kaiser Ferdinand II.) im Jahre 1617 geschenkt hat auf. Leonhard verkaufte nämlich sogar die Truhen an Mönche aus dem Kloster in Millstättersee und von dort kamen sie nach Graz.

Die Gonzagas heirateten übrigens permanent in die besten Familien Europas. Sie hatten unverschämt viel Geld für die Mitgift ihre Töchter und sie waren bereit zur Nachsicht bei der Mitgift der Bräute aus den permanent insolventen kaiserlichen Familien, wenn die wieder nach Mantua verheiratet wurden. Kaiser Ferdinand I. schaffte es sogar gleich zwei seiner Töchter so zu verheiraten. Der Arme hatte übrigens 12 Töchter und es war schwierig für alle passende Bräutigame zu finden! Zuerst verheiratete er seine Tochter Katharina  mit Francesco III. von Gonzaga. Als dieser starb, verheirate er sofort die nächste Tochter, Eleonore, mit seinem Nachfolger Guglielmo. Sein Sohn Ferdinand von Tirol, wählte zu seiner zweiten Gattin (nach seiner ersten morganatischer Ehe mit Philippine Welser)  Anna Katharina Gonzaga, die Tochter seiner eigenen Schwester Eleonore. Diese sollte dem Herzog von Tirol einen Sohn gebären, der die Herrschaft in der Habsburgerfamilie übernehmen und so der Throneintritt vom Neffen des Ferdinands von Tirol, ebenso Ferdinand von der Steiermark verhindern sollte. Der Onkel hatte nämlich nicht gerade eine schmeichelhafte Meinung über die Fähigkeiten seines Neffen (zu recht, wie sich später zeigte, als dieser Neffe Europa in den Dreißigjährigen Krieg stürzte). Der Plan ging nicht auf, denn Anna Katherina gebar dem bereits älteren Lebemensch Ferdinand nur drei Töchter. Noch einmal versuchte zumindest Kaiser Mathias dem jungen steierischen Narr ein Hindernis in den Weg zu stellen und heiratete eine der Töchter von Ferdinand und Anna Katharina namens Anna (also die eigene Cousine ersten Grades). Zu diesem Zeitpunkt diagnostizierten aber die Ärzte beim Monarch bereits „impotentia totalis“. Es half nichts, Ferdinand aus der Steiermark bestieg den Kaiserthron und der Weg zur größten Katastrophe der europäischen Geschichte war frei. Und auch Ferdinand, jetzt Kaiser Ferdinand II. nahm zu seiner zweiten Frau Eleonora Gonzaga, die Enkelin seiner eigenen Tante Eleonore.

Ferdinand II. war auch die Ursache des größten Unheils in der Geschichte von Mantua.  Mantua war eine der größten Katastrophen des dreißigjährigen  Krieges. Gerade in der Zeit, als Ferdinand dank dem Wallenstein den dänischen König besiegt hatte und sich auf dem Höhepunkt seiner Macht fühlte, starb die Familie Gonzaga in der Manneslinie aus. Obwohl zwei Mitglieder der Familie, Ferdinand und Vincenzo, auf die Kardinalwürde verzichteten um Nachkommen zu zeugen und so die Zukunft der Familie retten zu dürfen, gelang es ihnen nicht und im Jahr 1627 starb der Stamm der Gonzagas in der Hauptlinie aus. Der letzte Herrscher Vincenzo sicherte sich dadurch ab, dass er das ganze Herzogtum seinem entfernten Verwandten Karl aus der französischen Linie Gonzaga-Nevers vererbte.  Dieser hatte wirklich den größten Anspruch auf das gerade freigewordene Herzogtum. Aber Ferdinand, seit 1622 mit einer Schwerster der letzten Gonzagas verheiratet, fühlte sich als ein unantastbarer und unbesiegbarer Herrscher des gesamten Europas und entschied Mantua als freies Lehen auszurufen (was sie im grundegenommen auch tatsächlich war) und beschenkt mit diesem reichen Stück Land seinen Favoriten Ferrante II., Gonzaga aus der spanischen Linie (wie ich schon gesagt habe, die Gonzagas waren verschwägert in ganz Europa). Die kaiserlichen Berater warnten den Monarchen dringlich vor diesen Schritt, weil Karl ein Franzose war und hinter ihm der mächtige Kardinal Richelieu stand, der ungeduldig auf einen passenden Vorwand gewartet hatte, um in den Krieg zu ziehen und etwas für sein Land zu gewinnen. Ferdinand, der sonst seinem Kanzler Ulrich von Eggenberg immer brav gehorchen hatte, blieb stur und setzte sein Vorhaben durch. Die Folge war der Eintritt von Frankreich in den dreißigjährigen Krieg, der dadurch weitere zwanzig Jahre dauerte. Der mantuanische Erbfolgekrieg dauerte von 1627 bis 1631. Die kaiserliche Armee unter der Führung eines gebürtigen Mantuaner, General Rambalto Collalto, eroberte am 18.Juli 1630 Mantua und plünderte die Stadt fürchterlich aus. Letztendlich musste aber der Kaiser, dessen Soldaten auf zwei Fronten kämpften mussten (den im Jahr 1630 landete in Pommerien der schwedische König Karl Gustav und begann seinen siegreichen Feldzug durch Deutschland) akzeptieren, dass der neue Herzog von Mantua der französische Kandidat Karl I. von Gonzaga Nevers würde. Das hatte aber nicht zur Folge, dass sich Frankreich aus dem  Krieg zurückziehen wollte. Es begann die letzte, zerstörerischste, Phase des Krieges.

Aber zurück zu dem Fresko in „Camera degli Sposi“. Der Maler Andrea Mantegna hat, wie gesagt, in seinen Werken die Realität sehr genau abgebildet (die Gattin von Ludovico Gonzaga Barbara von Brandenburg schaut fürchterlich aus). In eine der Wände hat er sein Autoportrait eingebaut. Er erreichte großes Reichtum, sein großes Haus am Stadtrand ist heute ein Museum und er fand sogar eine Braut, aus einer Patrizierfamilie, die ihm die Tür in die Kreisen der Stadtnobilität eröffnet hat. Natürlich erfährt man, dass „Camera degli Sposi“ der schönste Raum auf der ganzen Welt ist. Ein Italiener kann von seinem „piú“ nicht loslassen. Andrea Mantegna ist der Schöpfer eines wichtigen Kunstwerkes in Mantua, nämlich der Kirche des heiligen Andreas „Chiesa di San Andre“ auf dem Platz „Piazza delle Erbe“. Es ist ein der ersten Kirchen, gebauten im Stil der Renaissance. Es ist eine einschiffige Basilika mit hohen Renesainsbögen und kantigen Pfeiler und mit einem Architrav nach dem Vorbild der römischen Tempel. Es handelte sich zu dieser Zeit um einen vollkommen neuen und revolutionären Baustil. Sehr viele Renaissancekirchen gibt es übrigens nicht, der Mensch hat sich in der Zeit der Renaissance vom Gott zu sich selbst gewendet. In der Kirche wird eine ziemlich obskure Reliquie aufbewahrt, die sich in der Krypta unter der Kirche befindet. Man kann sie, im Rahmen einer Führung besuchen, die zweimal am Tag stattfindet.  Es handelt sich um das heilige Blut Christi, durchmischt mit dem Boden aus dem Berg Golgota. Nach einer Legende sammelte der Soldat Longinus, der die Seite Christi mit einem Speer durchbohrte, das ausgeflossene Blut und auch den Boden in den es einsickerte auf. Als er dann in Mantua starb, wurde diese blutige Erde dann eingegraben. Das erste Mal wurde sie im Jahr 804 entdeckt, als das Bischofstum von Mantua gegründet worden war, und das zweite Mal im Jahr 1048. Wer will, darf es glauben. In jedem Fall wird diese heilige Reliquie jedes Jahr am Karfreitag in einer großen Prozession durch die Stadt getragen.  Wie schon Kaiser Friedrich II. gesagt hatte: „Der Phantasie der byzantinischen und venezianischen Kaufmänner wurde keine Grenze gesetzt“.

Duomo auf dem Platz „Piazza Sordello“ ist neben der Kirche San Andre beinahe bedeutungslos. Es handelt sich um eine chaotische Mischung aller möglichen Baustils vom romanischem bis zum Klassizismus. Die Mantuaner haben mit dem Bau der Kirche im Jahr 1131 begonnen, aber im achtzehnten Jahrhundert entwerteten sie dann das Gebäude mit einer Barockfasade. Vielleicht ist ja jemand einer anderen Meinung, ich aber halte den Dom von Mantua einfach für hässlich und es reicht ihn, nur nebenbei, mit einem Auge zu betrachten.

Ansonsten ist in Mantua alles sehr schön. Im Saal „Sala del Pisanello“ wurden Freskos vom Meister Pisanello, aus dem vierzehnten Jahrhundert, entdeckt und eine Gedenktafel erinnert daran dass in diesem Saal der unsterbliche Pagannini gespielt hat. Im neuen Palast gibt es wunderschöne Freskos an den Wänden und auf der Decke und auch Bilder von Paul Rubens, der für die Gonzagas in den Jahren 1605 – 1607 gearbeitet hat und für sie ein Monumentalbild der Heiligen Dreifaltigkeit malte. Nebenbei erzeugte er auch ein Portrait des letzten Gonzaga, Vincenzo, in seinen jungen Jahren.

Etwas entlegen, außerhalb des historischen Zentrums der Stadt, steht „Palazzo Te“. Dieses Palais wurde von einem Schüler Raffaelos, Giulio Romano,  in der Zeit gebaut als dort noch eine Insel des Flusses Mincio war. Einmal stand ja die ganze Stadt Mantua auf einer Insel. Der Herzog Federico II. Gonzaga ließ dieses Palais als seine Sommerresidenz außerhalb der damaligen Stadtmauern in den Jahren 1525 – 1535 bauen. Es ist ein echtes Juwel der Baukunst der Renaissance mit Fischteichen, Gärten und Kolonaden.  Später ließ sich, gerade durch dieses Palais, Ludwig XIV. zum Bau von Versailles und Maria Theresia zum Bau von Schönbrunn inspirieren. Die Fresken von Giulio Romano sind erstaunlich. Besonders der Saal der Giganten, in dem der Fall der Giganten die für Jupiter seine Blitze geschmiedet hatten, geschildert wird. Wunderschön ist auch der Saal des Amors und der Psyche. In der Tradition der Renaissance schmückte Giulio Romano die Wände des Gebäudes nicht mit christlichen sondern mit griechischen mythologischen Motiven. Im Jahr 1530 wurde auch Mantua, von Kaiser Karl V. auf seiner Krönungsreise nach Bologna, besucht. Sein Besuch ist im Palais Te detailliert dokumentiert und man findet hier sogar das feierliche Menü! Leider nur auf Italienisch.

Auf dem „Piazza delle Erbe“ kann man auch noch die Rotunde San Lorenzo aus dem elften Jahrhundert mit den Resten von Freskos und Statuen besuchen. Das Rathaus mit Torre dell´ Orologio,  also mit einer astronomischen Uhr, aus dem fünfzehnten Jahrhundert gibt es ebenfalls zu bewundern. Diese wurde vom Mathematiker, Astrologen und Mechaniker Bartolomeo Manfredi konstruiert.

Mantua blieb im Besitz der Familie Gonzaga bis zum Jahr 1707. In diesem Jahr wurde sie im Rahmen des Spanischen Erbfolgekrieges von österreichischen Truppen eingenommen und die Österreicher blieben hier mit einer Unterbrechung bis 1866. Deshalb wird in Castello Can Giorio auch ein Reisebesteck von Maria Theresia ausgestellt, wahrscheinlich hat sie es hier vergessen. Im Jahr 1796 zog aber durch Norditalien ein junger General namens Napoleon Bonaparte durch und hinterließ hier eine Verwüstung. Obwohl die Französen vom russischen General Suvorov vertrieben worden sind, kamen sie bald wieder. Nach dem Sieg bei Austerlitz im Jahr 1805 schloss Napoleon Mantua dem französischen Kaiserreich an. Für die Österreicher hat die Stadt einen bitteren Beigeschmack, hier ist der Tiroler  Nationalheld Andreas Hofer hingerichtet worden. Andreas Hofer ist es gelungen die, bis dahin unbesiegbaren Franzosen, gleich mehrmals zu besiegen (seine erste Niederlage in einer Feldschacht erlitt Napoleon bei Aspern, im Jahr 1809, und sein Bezwinger Erzherzog Karl hat aus diesem Grund eine Statue auf dem Heldenplatz in Wien). Die glorreichsten Siege feierte Andreas Hofer auf dem Bergisel bei Innsbruck, wo heute die Sprungschanze steht auf der jedes Jahr der dritte Bewerb der „Vierschanzentournee“ ausgetragen wird. Nach dem Wiener Kongress kamen die Österreicher nach Mantua zurück, aber nach der verlorenen Schlacht bei Königsgraz, im Jahr 1866, mussten sie Mantua auch mit Venedig, an den Verbündeten der siegreichen Preußen, nämlich Italien, wieder abtreten. Heute ist das kleine Mantua (47 000 Einwohner) eine der meistbesuchten Städte Italiens.

Jeden Herbst findet hier ein Treffen der Oldtimer zu Ehre des berühmtesten Sohnes der Stadt in der modernen Geschichte statt. Er hieß Tazio Nuvelari, genannt „der fliegende Mantuaner“ der in den dreißiger Jahren des zwanzigsten Jahrhunderts als ein unbesiegbarer Autofahrer galt. Er fuhr für den Rennstall  Scuderia, bis er nach einem Streit mit dem Gründer dieses Rennstalls, Enzo Ferrari, zur Konkurrenz bei Masseratti wechselte. Zwei „Hähne in einem Stall“ vertrugen sich auch schon damals nicht. Zur Zeit dieses Oldtimerrennens, aber nicht nur zu dieser Zeit, kämpft Mantua mit einem Parkplatzmangel. Also, sollten Sie Lust bekommen diese zauberhafte Stadt die am Fluss Mincio liegt zu besuchen, stehen Sie lieber früh auf.

Aber auch Damen kommen in Mantua auf ihre Kosten. Man kann hier sogar am Sonntag shoppen. Als ich mit meiner Frau nach Mantua gereist bin, an einem Sonntag, vereinbarten wir, dass zumindest dieser eine Tag ausschließlich der Kultur gewidmet wird. Das Shoppen, das sonst immer ein fester Bestandteil unseres täglichen Ablaufs war, wollten wir auslassen. Ich habe nämlich gehofft, dass die Geschäfte im katholischen Italien am Sonntag geschlossen haben. Aber weit gefehlt! Die Geschäfte auf „Piazza delle Erbe“ waren offen. Und in einem davon haben wir ein Kleid für unsere fünfjährige Enkeltochter, gerade so eines das wir gesucht haben, gefunden. Sie sollte nämlich am kommenden Samstag als Jungfer zu einer Hochzeit gehen, daher war der Kauf eines passenden Kleides eine der Prioritäten unseres italienischen Urlaubes. Das Kleid hatte genau die richtige Größe für ein fünfjähriges Kind, wir haben es gekauft und waren glücklich. Besonders ich sehnte mich im Glück, im Glauben, dass ich das Sonntagsshopping hinter mir hätte.

Ich habe mich zu früh gefreut. Als ich zu meiner Frau, von einer Phototour um die Mantua, zurückkehrte (Mantua ist am schönsten beim Blick über das Wasser, also über die Seen des Flusses Mincio und die sind breit genug, um für ein gutes Foto ziemlich weit laufen zu müssen), sagte meine Frau, wir hätten ein Problem.  Wir haben ein Kleid in Größe 110 cm gekauft, unsere liebe Enkelin ist aber inzwischen unkontrolliert auf 116 cm gewachsen und brauchte daher Größe 120, also nach italienischen Maßen ein Kleid für ein sechsjähriges Kind (ich weiß nicht, warum dort die Kinder so klein sind). Ich habe sofort verstanden dass, in erster Linie, ich jetzt ein Problem hatte. Als mir meine Frau erklärte, dass wir zurück in das Geschäft gehen müssen und ich der Verkäuferin, die nach einem guten italienischen Brauch kein Wort Englisch sprach, erklären müsse, worum es ging. Ich spürte kalten Schweiß auf dem Rücken. Mit meinem gebrochenen Italienisch sollte ich so eine komplizierte Sache erklären?

Ich  brachte alle Kräfte und meine gesamten italienischen Kenntnisse zusammen und erklärte der Verkäuferin, dass meine Gattin mit meiner Tochter telefoniert hatte und unsere Enkelin, für die das Kleid als Geschenk gemeint war, war mehr gewachsen als wir ahnen konnten und wir ein um eine Nummer größeres Kleid bräuchten. Die Verkäuferin sagte, das wäre kein Problem, daraus habe ich angenommen, dass sie mich verstanden hatte und sie ging zum Kleiderständer. Dort hat sie dann, nach meiner Erwartung festgestellt, dass sie kein Kleid in der richtigen Größe hätte. Meine schüchterne Frage, ob wir das Geld zurückhaben könnten, beantwortete sie mit einem scharfen „non´e possibile“. Dann begann sie uns die unterschiedlichsten Kleider anzubieten. Das Problem lag darin, dass alle gut für den Kindergarten oder für einen Spielplatz wären, nicht aber für eine Hochzeit. „Sag ihr, dass es für eine Hochzeit ist“, sagte meine Frau. Ich war gerührt. Das Wort „Hochzeit“ ist sicherlich eines der ersten im Wortschatz, wenn man eine fremde Sprache selbst lernt. Das schlimmste war aber die Tatsache, dass ich wusste, ich kannte das Wort (es gibt doch die Oper „Figaros Hochzeit“ und den Originaltitel der Oper hatte ich schon oftmals gehört).

Aber Sie kennen das sicher. Wenn Sie sich dringend an etwas erinnern wollen, geht es einfach nicht.  Ich probierte es mit Noce, Noca, aber keiner hat mich verstanden. Da ich ein moderner Mensch bin (oder zumindest glaube ich es zu sein), habe ich unbemerkt das Wörterbuch auf meinem Handy aktiviert und gab das Wort Hochzeit ein. Das Handy antwortete, dass es „Matrimonium“ bedeutet. Ich zweifelte. Etwas hat mir gesagt, dass Matrimonium eine Ehe bedeutet. Hätte ich es verwendet, hätte die Verkäuferin denken können, dass wir unsere fünfjährige Enkelin verheiraten wollten und dann wären Zweifel über unsere Religion aufgekommen. Ich wurde stur und sagte das Wort nicht. Letztendlich haben wir ein schönes Kleid für den Kindergarten gekauft und sogar mir ein paar Strümpfen. Es war zwar nicht das Richtige aber auch nicht unbedingt das Falsche.

Als ich ins Auto eingestiegen bin, erinnerte ich mich auf „le nozze de Figaro“, aber es war zu spät. Das Wort „le nozze“ vergesse ich jetzt natürlich nie mehr (auch wenn es sich um ein Plural handelt) und dass obwohl ich das Wort nie mehr brauchen werde. Übrigens das Wort „Matrimonium“ hätte ich auch verwenden können. Es bedeutete beides, Ehe sowie auch Hochzeit.

Mantua ist einfach schön. Man kann dort sehr gut shoppen. Auf keinen Fall lassen Sie diese Stadt bei einem Italienbesuch aus.

Úplatek


               Úplatky a zejména jejich vymáhání jsou morem společnosti, abych už předem uklidnil čtenáře, nejen české. A nejen v medicíně. Korupce rozežírá společnost, brzdí její produktivitu a ničí morálku při placení daní. Lékaři jsou tak nějak aicky jak v Čechách, tak na Slovensku považování za zkorumpované, vlastně se ani nevyplatí být slušný a úplatky odmítat, někteří pacienti si pak myslí, že jim už opravdu není pomoci.  Přiznám se otevřeně, že současnou situaci v Čechách  a na Moravě neznám, osobní zkušenost z Bratislavy, když se jednalo o léčbu mé švagrové, byla ale otřesná. Možná je to prostě jen tradice, možná touha po rychlém zbohatnutí. A stále doufám, že to není jev všeobecný, ale týká se jen určitých černých ovcí.

Okresním ústavům národního zdraví (OÚNZ) se díky teto zkratce přezdívalo (Odevzdej úplatek nebo zemřeš). Situace – podle mých vědomostí – neodpovídala této všeobecné představě, a když nepočítám špek a vejce, jimiž mne obdarovávali pacienti v Hranovnici, nějak jsem se na dobrovolných příspěvcích skutečně neobohatil.

V Rakousku je situace poněkud jiná. Protože pacient (oprávněně) předpokládá, že lékař si vydělá dost a není na jeho pár eurech závislý, nenabízí nic. Něco jiného je, když na rozloučenou s oddělením jako výraz své spokojenosti daruje 10 – 20 euro sestřičkám do společné kasy, které se pak používají na nákup kávy a potravin pro sloužící týmy a společné snídaně zdravotního personálu. To je výraz uznání a pacient odchází s dobrým pocitem, že svou spokojenost dal najevo a sestry mají radost, že jejich výkon byl uznán a symbolicky ohodnocen.

Ale pozvu vás zpět do časů komunimu a oněch OÚNZ.

Byl jsem mladý lékař, když mi do služby přivezli jednu starou dámu v otoku plic. Říkejme jí paní Janošová, i když se jmenovala jinak. Byla to velmi distingovaná osoba, její dcera pracovala v Tuzexu (pro ty, kdo jsou dnešní a nevědí, co prodejny Tuzex byly – pak vysvětlím, že se za komunistického režimu jednalo o prodejny s úzkoprofilovým zahraničním zbožím, kde se nedalo nakupovat za obyčejné československé koruny ale za takzvané bony získané výměnou zahraničních valut.) Poté, co jsme ji zaintubovali a připojili na dýchací přístroj, zbylo mi bojovat s jejím krevním oběhem, který nebyl schopen vyprodukovat měřitelný krevní tlak a tím pádem odmítaly i ledviny vyloučit přebytečnou tekutinu, která ji zaplavovala plíce. Ani noradrenalin na podporu oběhu, ani furosemid na podporu vylučování moči neukazovaly žádný výsledek, jediná tekutina, kterou jsme z pacientky dostali, byla odsávána ve velkých množstvích z plic. Okolo páté ráno jsem si už zoufal, zdálo se, že jsem pacientku definitivně ztratil a že nemá šanci na přežití. Tehdy dostala sestřička Milka spásný nápad. Vzala mne do sesterské místnosti, nalila mi pořádnou štamprli a pravila: „Pán doktor, vypijte to.“ A když si všimla mého nedůvěřivého pohledu, dodala. „Verte mi, potrebujete to.“ Poslušen její autority (Kromě toho to bylo velmi pěkné děvče a hezkým ženám se těžko odporuje) jsem do sebe sklenici obrátil a v tu chvíli se mi v hlavě rozbřesklo a napadlo mne – co kdybychom přidali kortizon. Nechci čtenáře nelékaře unavovat vysvětlováním. Kortison nepatřil k standartní léčbě oběhového selhání, napadlo mne ale, že noradrenalin, který do pacientky tekl proudem, by musel ukázat svůj účinek, kdyby jí fungovaly nadledvinky. Podal jsem jí pro jistotu hned půl gramu – a stal se zázrak. Po krátké chvíli měla pacientka měřitelný tlak a o půl hodiny později se objevila i moč. Ráno už z ní tekla moč proudem a plíce se rychle zbavovaly vody. Už následující den jsme ji mohli odpojit od dýchacího přístroje. Den nato – ještě stále na jednotce intenzivní péče – ji primářská vizita zastihla právě při snídani.

Nedbaje otázek, které ji kladl pan šéf, se obrátila na mne a zahrnula mne chválou. „Ja viem, že ste ma zachránil pán doktor. Ale nebojte sa, veď já sa vám odmením, veď vy odo mňa dostanete…“

Šéf mne zpražil odsuzujícím pohledem. Jednak neměl rád, když pacient věnoval během JEHO vizity pozornost komukoliv jinému a jednak nesnášel, když se pacient hodlal odměnit az záchranu svého života KOMUKOLIV jinému než jemu. Zčervenal jsem, nejraději bych se byl propadl pod zem. Když jsme opouštěli intenzivku, neslo se za námi ještě volání – „veď vy odo mňa ešte dostanete, já viem byť vďačná!“

Šéfův pohled ztvrdl ještě víc, kolegové se na mne dívali závistivými pohledy věštícími, že budu jakožto černá zkorumpovaná ovce vyvržen z jejich středu. Den nato byla pacientka bohužel ještě stále na jednotce intenzivní péče a poté, co primáři sdělila, že se cítí jako znovuzrozená, kývla na mne prstem. Když jsem se k ní přiblížil, vytáhla zpod deky tlustou obálku a snažila se mi ji před konsternovanými zraky všech kolegů i sestřiček strčit do kapsy. Odskočil jsem od ní, takže se jí to nepodařilo. Šéf se na mne podíval tak, že jsem pochopil, že jsem už víceméně nezaměstnaný nebo budu přinejmenším muset následující rok zastupovat v nejzastrčenějším obvodě v okrese. Nicméně, rudý v tváři, jsem se ubránil a obálka zůstala u paní Janošové.

Kolega, který skutečně za zkorumpovaného platil, se ušklíbl: „Nehraj divadlo a zober si to.“

Byli jsme u posledního pacienta, když za mnou přišla sestřička: „To vám posiela paní Janošová,“ řekla a vsunula mi do kapsy onu tlustou obálku. Pochopil jsem, že mi už není pomoci. Od té chvíle jsem platil za úplatkáře a zaslouženě jsem upadl v nemilost jak u šéfa, tak u kolegů, kteří počítali, kolik bankovek se může nacházet v tak tlusté obálce. A hlavně, v jaké měně. Přece jen měla paní Janošová kontakty do Tuzexu a tím pádem určitě i k úzkoprofilovým valutám…

Obálku jsem otevřel, až když už byli všichni pryč. Byla v ní jedna mléčná čokoláda – z Tuzexu. Poznamenám jen na okraj, že čokoládu nejím.