Category: Blog

Verona

Im Frühjahr 1304 spielte sich im Palast der Familie della Scala in Verona eine wichtige Szene ab. Ein sehr wichtiger Moment für die Kulturgeschichte der Welt. Signore (also der Herrscher) der Stadt empfing mit einem großen Pomp Dante Alighieri, zu dieser Zeit einen Vertriebenen aus seiner Heimatstadt Florenz, wo er zum Verlust seines Besitzes und später zur Todesstrafe durch Verbrennung verurteilt worden ist. Sein Verbrechen war, dass er auf der kaiserlichen Seite stand, als mit der Hilfe des französischen Prinzen Karl von Valois Schwarze Guelfen die Macht in der Stadt ergriffen hatten. Der Kampf zwischen der kaiserlichen und der päpstlichen Macht, der in der ersten Hälfte des dreizehnten Jahrhunderts zwischen Papst Gregor IX und Kaiser Friedrich II. entflammte, setzte sich auch nach dem Tod beider Protagonisten fort und sollte nicht so bald enden. Bei der Familie della Scala konnte sich Dante auf das gewährte Asyl verlassen, letztendlich ist der erste Vertreter dieser Familie auf dem Thron Veronas Mastino I. nur dank des Schwiegersohnes Friedrichs, Ezzelino da Romano, Herrscher geworden. Dante fand in Verona Ruhe und Basis für die Arbeit an der Göttlichen Komödie, eines der Standardwerke der Weltliteratur. Seinen Gönner Bartolomeo della Scala hat er nicht vergessen, er verewigte ihn im 17.Gesang des Buches – nirgendswo anders als im Paradies. Dante verstand es dankbar zu sein.

            Dieses Ereignis gelangte inzwischen in Vergessenheit und Dante allein würde keine Touristen nach Verona locken – obwohl auf der „Piazza degli Signori“ seine riesige Staue steht. Das älteste Kaffeehaus in der Stadt auf dem gleichen Platz heißt – wie sonst – Dante. Verona verdankt aber den Ruhm und die Touristenströme einem anderen Dichter, sogar so einem, der die Stadt nie besucht hat. Allerdings platzierte William Shakespeare das Geschehen seines berühmtesten Werkes in das Verona des vierzehnten Jahrhunderts. Die Geschichte der ewigen Liebe zwischen Romeo und Julia auf dem Hintergrund des tödlichen Kampfes der Familien Capulet und Montegue verhalf der Stadt zu ihrer großen Berühmtheit. Im Jahre 1913 hatten dann die Veronesen noch eine geniale Idee. Es galt dem hundertsten Geburtstag Verdis, den er ja nicht erlebt hat, zu feiern. So entschieden sie sich in ihrer römischen Arena, in der sich einmal die Gladiatoren gegenseitig umgebracht hatten, Opernfeste zu feiern. (Und das, obwohl Verdi in Verona weder geboren worden war noch dort gelebt hatte oder gestorben war – nicht einmal eine seiner Opern hatte hier ihre Uraufführung). Aber irgendwie sollte der römische Koloss, in der Mitte der Stadt genutzt werden, ihn niederzureißen wäre viel zu viel anstrengend. Man muss einfach eine Idee haben! Und die Veronesen hatten sie. Es entstand eine Tradition, die bereits 105 Jahre anhält und ein Besuch der Arena von Verona gehört zum Pflichtprogramm eines kulturell interessierten Europäers.

Wir holten unser kulturelles Defizit im Jahre 2015 nach und besuchten diese Stadt. Keinesfalls haben wir diese Entscheidung bereut. Die Stadt in der Schleife des Flusses Adige ist nämlich wunderschön. Es ist eine leichte Schönheit, die schnell zu Herz geht und dort bleibt. Möglicherweise ist der rosarote Marmor schuld, der fast alle Pforten der Stadtpaläste schmückt – und natürlich auch alle Tore der Kirchen. All diese Schönheit ist Zeuge des damaligen riesigen Reichtums und der Bedeutung der Stadt. Verona wurde bedeutsam, als die Römer ihre Expansion über die Alpen ausdehnten. Seine Lage, die auf der italienischen Seite den Weg aus Deutschland nach Italien über den Brennerpass sperren konnte, half Verona dazu, in der Zeit von Kaiser Augustus und seiner Nachfolger zu einer wichtigen Stadt zu werden.  Aus den römischen Zeiten blieb lediglich die bereits erwähnte Arena erhalten, die drittgrößte im Römischen Reich nach Rom und Capua, in der auch heute noch 22 000 Besucher Platz finden (und das obwohl das dritte Geschoss nach einem Erdbeben im elften Jahrhundert abstürzte), bescheidene Reste eines römischen Theaters, in dem immer noch gespielt wird (was sonst, wenn nicht das Drama William Shakespeares Romeo und Julia? In Verona wird fast überall Theater gespielt, zum Beispiel auch im Haus der Capulets) und die Porta dei Borsari, das ehemalige Stadttor der römischen Stadt. Großteil der römischen Stadt fiel dem Wüten der Hunen Attilas im  Jahr 452 zum  Opfer, zum Glück wurde Verona später eine Residenzstadt des Königs der Ostgoten Theodorich des Großen und später ein langobardisches Herzogtum und die Stadt wurde neu ausgebaut. Theodorich residierte auf einem Hügel auf dem anderen Ufer des Flusses, mit der Stadt unter den Füssen, offensichtlich wollte er eine Übersicht behalten, was seine Untertanen treiben. Heute steht auf der Stelle seiner damaligen Residenz Castel San Pietro und unterhalb ist das bereits erwähnte römische Theater mit Museo archeologico. Die Altstadt ist mit diesem Viertel mit einer schönen Brücke Ponte Pietra verbunden.

Im Jahr 1164 wurde der so genannte Veronesischer Stadtbund gegründet, der sich entschied, dem römischen Kaiser Widerstand zu leisten und der innerhalb drei Jahren zum bekannten Lombardischen Bund anwuchs, in dem aber Mailand die Führung von Verona übernahm. In der Schlacht bei Legnano wurde Kaiser Friedrich Barbarossa besiegt und im Jahr 1183 schloss er mit dem Lombardischen Bund in Konstanz Frieden. In Verona wurde m Jahr 1184 vom Papst Lucius III. ein Konzil einberufen. Der Papst war gerade von den Bürgern der Stadt aus Rom vertrieben worden und hoffte, dass ihm der Kaiser zu Rückkehr helfen könnte. Sie kamen zu keiner Abmachung, der Kaiser half dem Papst nicht. Dafür wurde hier der dritte Kreuzzug ausgerufen, im Laufe dessen Barbarossa im Jahr 1189 starb. Papst Lucius starb im Jahr 1185 in Verona im Exil und er ist hier auch begraben.

Es gibt eine ganze Reihe Kirchen in Verona und es zahlt sich aus, sie zu besuchen. Neben dem monumentalen „Duomo“ gibt es noch die Kirche der Heiligen Anastasia – ein Höhepunkt der italienischen Gotik. Es gibt ein bemerkenswerte Kirche des heiligen Fermus, des lokalen Heiligen, der am Ufer des Flusses Adige gemeinsam mit seinem Freund Rusticus in der Zeit der Christenverfolgung unter Kaiser Diocletianus (es war die historisch belegte letzte aber sehr intensive und massive Christenverfolgung) im Jahr 304 hingerichtet wurde. San Fermo sind im Grunde zwei Kirchen. Auf den Fundamenten einer frühchristlichen Kirche aus dem fünften Jahrhundert, die Benediktiner hatten abreißen lassen, entstand im Jahr 1065 eine romanische Basilika, die heute im Untergrund ist, weil die Franziskaner, die später kamen, über diese Kirche eine monumentale gotische Kathedrale bauten. Wie ich schon mehrmals gesagt habe, in Italien wird nichts niedergerissen, weil es schade darum ist – es wird nur umgebaut. Dem Stadtheiligen Zeno ist dann eine der schönsten Kirchen in Norditalien gewidmet. Der heilige Zeno, vom Ursprung her aus Nordafrika, war ein Bischof in Verona in den Jahren 362 – 371, er wurde als Prediger und Schriftsteller berühmt und führte in der zerstrittenen Stadt wieder Ordnung ein. Sein Kult verbreitete sich bis nach Süddeutschland – Verona war nämlich im Frühmittelalter ein Teil des Herzogtum von Bayern, beziehungsweise der Kärntnerischen Mark. Diese Kirche, wieder einmal zweistöckig, ist sicher eines Besuches wert wie übrigens alle Kirchen in Verona.

Alle sind in der Innenausstattung mit schönen und überwiegend gut erhaltenen Fresken geschmückt, von frühromanisch bis zu Renaissance- oder Barockbauten. Aber auch die Kirche der heiligen Eufemia, eine gigantische einschiffige barocke Basilika, die versteckt in einem romanischen Bauwerk ist, oder die kleineren Kirchen des heiligen Lorenzo oder Peter des Märtyrers oder des heiligen Guilio sind eines Besuches wert. Die Portale der Kirchen sind aus Marmor, weiß, rosarot und ab und zu hellblau, alles helle Farben, die die Seele erfreuen. Alles, was Verona zu bieten hat, schafft man trotzdem nicht – meine Frau hat am frühen Abend bereits deutliche Zeichen von Erschöpfung gezeigt. Übrigens die Chefin und Gattin des Koches im Restaurant „Ristorante san Eufemia“ neben der gleichnamigen Kirche ist eine Deutsche aus Bayern – man kann also die lokalen Spezialitäten mit Erklärung auf Deutsch genießen.

Unglaublich großartig sind die Grabmäler der Herrscher der Familie della Scala, die sich bei einer kleinen Kirche befinden – es ist die Familienkapelle Santa Maria Antica im Stadtzentrum. Der Gründer des Ruhmes der Familie della Scala, Cangrande I. (er war auf diesen Spitznamen, der „Großer Hund“ bedeutet, so stolz, dass er seinen richtigen Namen Francesco vergessen ließ), ist in noch einem bescheidenem Sarkophag am Kirchenportal begraben. Seine Nachfolger, die sich so lange fleißig gegenseitig gemordet hatten, bis sie die Macht in der Stadt verloren, übertrafen sich allerdings gegenseitig in Pracht ihrer Gräber. Das schönste von allen hat dann Cansignorio (er starb 1375), der dadurch berühmt geworden ist, dass er sogar zwei seine Brüder ermordete. Den zweiten hat er selbst aber nur um zwei Tage überlebt. Sein hohes elegantes Grabmal im Stil der Hochgotik mit vielen Statuen ließ den Atem stocken und kam als ein Beispiel der italienischen Hochgotik sogar in die Kunstgeschichte von Pijoan.

Eine Erinnerung an die Familie della Scala ist Castelvecchio. Die Burg wurde von Cangrande II. im Jahr 1355 gebaut, als sich die Familie im Stadtzentrum vor immer mehr rebellierenden Bürger nicht mehr sicher fühlte. Die Festung steht am Ufer des Flusses Adige, die schöne Brücke Ponte Scagliero gehört eigentlich zur Burg. Sie sollte als ein Fluchtweg für den schlimmsten Fall dienen.  Und der kam. (Cangrande II. wurde übrigens im Jahre 1359 – wie ich schon erwähnte – vom eigenen Bruder Cansignorio erschlagen). Als der letzte Herrscher Antonio della Scala nach der familiären Tradition seinen Bruder Bartolomeo im Jahr 1381 ermorden ließ, hatten die Veronesen die Schnauze endgültig voll. Als dann der Herrscher von Mailand Gian Galleazo Visconti Verona den Krieg erklärte, ließen die Bürgen von Verona ihren Herrscher im  Stich. Dieser hat sich durch Flucht über die bereits genannte Brücke  Ponte Scagliero gerettet.

Verona und mit der Stadt auch die Hauptverbindung zwischen Italien und Deutschland fiel im Jahr 1387 in die Hände der Papstpartei. Eigentlich hätte diese Tatsache den damaligen römischen König Wenzel ärgern müssen, ich wette aber, dass ihm das absolut gleichgültig war. Er hatte nicht vor, nach Rom zur Kaiserkrönung zu reisen und hatte jetzt zusätzlich eine gute Ausrede. Den Brennerpass brauchte er also nicht. Sein Bruder Sigismund erkaufte sich den Zugang nach Rom durch Erteilung des Herzoghutes an den mailänder Herrscher.

Castelvecchio sollte man besuchen, hier gibt es ein Museum der gotischen und der Renaissancekunst. Das wertvollste Exponat ist die berühmte Reiterstatue von Cangrande I. – eine der ersten Renaissancestatuen Italiens und damit auch der Welt.

            Ein Pflichtprogramm ist natürlich der Besuch des Hauses der Julia und wenn man Ausdauer hat, dann auch ihres Grabes, das doch außerhalb der damaligen Stadtmauer liegt, was ein paar Minuten Spazierganges bedeutet. „Casa di Giulette“ ist ein mittelalterlicher Palast nahe der Piazza delle Erbe, dem Hauptplatz der Stadt, über den der Marcuslöwe der Stadt Venedig wacht. Gleich neben der Piazza delle Erbe befindet sich die Piazza deli Signori mit Dantedenkmal und Paläste Palazzo die Tribunali (der ursprüngliche Sitz der Familie della Scala) und Palazzo del Comune mit einem Aussichtsturm Torre dei Lamberti.

Das Haus der Julia ist ein Palast mit Innenhof und einem Balkon, auf dem sich die berühmte Szene der Liebeserklärung abgespielt haben soll. Können Sie sich noch aus der Schule auf den Text erinnern?

            „Aber Stille! Was für ein Licht bricht aus jenem Fenster hervor? Es ist der Osten und Julia ist die Sonne.

            Geh auf, schöne Sonne und lösche diese neidische Luna aus, die schon ganz bleich und krank von Verdruss ist, dass du, ihr Mädchen, schöner bist als sie.

            Wer könnte schon einer solchen Liebeserklärung widerstehen, liebe Damen! Ein vierzehnjähriges Mädchen, das gerade im Clinch mit ihrer schweren Pubertät lag, schon überhaupt nicht. Ein Schönheitsfehler ist nur, dass dieser Balkon im neunzehnten Jahrhundert nachgebaut wurde, um der Nachfrage der Touristen nachzugeben, die begonnen, nach Verona zu strömen. 

Wie ich schon schrieb, die Veronesen hatten nie Mangel an guten Ideen. Das Haus der Montagues in der Via Arche Scaligneri interessiert keinen, dort spielte sich nichts Interessantes ab, außer dass Romeo dort geboren wurde. Sein Platz ist aber nicht zufällig gewählt. Die Montegues standen immer der herrschenden Familie della Scala sehr nah, die Capulets waren im Gegenteil mit größter Wahrscheinlichkeit Guelfen. Die Kämpfe um die Zukunft der Welt, die Kämpfe zwischen Mittelalter, verteidigt verbissen durch die Guelfen, und der neuerstandenen Renaissance, die durch die Ghibellinen repräsentiert wurde, zogen sich durch damalige Städte und verlangten nach Opfern – in diesem Fall ein verrückt verliebtes blutjunges Pärchen. In der erhaltenen Krypta (Tomba di Giulietta) spielte sich dann die Finalszene des Theaterstückes ab, die die beiden Liebenden dank eines Missverständnisses nicht überlebt haben.

            Wenn wir schon in Verona waren, besuchten wir natürlich die Oper von Charles Gounod „Roméo et Juliette“, wir wollten einfach Stil besitzen. Im Grunde war es uns egal, dass Französisch gesungen wurde. Die monumentale Ausstattung mit dutzenden Statisten sowie auch die perfekte Akustik der römischen Arena waren es wert. Die Oper dauerte bis halb eins in der Nacht, trotzdem waren nach der Vorstellung alle Restaurants in der Nähe der Arena offen – wie ich schon mehrmals erwähnt habe – Veronesen verstehen es, aus der Geschichte ihrer Stadt Kapital zu schlagen und aus den Touristen den einen oder anderen Groschen auszuquetschen.

            Es ist ein schöner Ausflug und nicht nur für ein Wochenende. Auch die Umgebung der Stadt kann einiges bieten. Der See Lago di Garda mit dem zauberhaften Sirmione, das Schlachtfeld Solferino südlich des Sees und westlich von Verona wo im Jahre 1859 entschieden wurde, dass italienische Provinzen nicht mehr ein Teil Österreichs blieben. Hier entstand auch das Gedanke des Roten Kreuzes, weil ein bestimmter Schweizer, Henri Dunant, das Leiden der verwundeten Soldaten nicht aushalten konnte, die nach damaligem Gebrauch nach der Schlacht ihrem Schicksal überlassen wurden. Besuchswert ist auch das Weinstädtchen Soave, umgeben von einem vollständigen Mauerring mit 24 erhaltenen Türmen – für diejenigen,  die gern Rad fahren, gibt es übrigens in der Nähe des Gardasees „La Strada del Vino Soave“ – ein echtes Paradies. Übrigens in Verona wird Weißwein Soave und Rotwein Valpolicella getrunken. Beide stammen aus der gleichen Gegend.

            Mit dem Parken in  Verona ist es ziemlich gut, direkt im Stadtzentrum gibt es einen großen Parkplatz in einer alten österreichischen Kaserne Borgo Trento. Eine Spur Österreich ist also in der Stadt geblieben und ist sogar nützlich.

            Also, sollten Sie dort noch nicht gewesen sein – denken Sie nach. Sie werden sich in die Stadt verlieben.

            Es zahlt sich aus, eine Verona Card für 2 Tage (22 Euro) zu kaufen – die Card für einen Tag kostet 18 Euro und man kann sie kaum nutzen. Inklusiv sind alle Eintritte in die Kirchen und Museen, in die Arena und ins Castelvecchio und eine Ermäßigung auf weitere Attraktionen inklusiv des Touristenzuges. Und eine freie Fahrt mit allen Verkehrsmitteln in der Stadt, also in erster Linie mit Bussen. Falls sie natürlich nach Fahrplan kommen. Es ist nicht immer so. Verona ist doch Italien und dort werden solche Sachen wie Fahrpläne nicht so ernst genommen. Also entspannen und die Schönheit der Stadt genießen!

Facebook slavil narozeniny

               Nejznámější ze „sociálních“ sítí slavila 4. února patnácté narozeniny.  Protože jsem víkend trávil na lyžích ve Schladmingu a výlety s nemocnicí Wagna jsou programově (sportovně i společensky, pokud se týká následného apre ski) hodně náročné, můžu se tomu to jubileu věnovat pouze se zpožděním. Přesto si tento už déle plánovaný článek neodpustím. Nevím, kolik se o tomto jubileu psalo v českých médiích a kolik toho tedy mí čtenáři vědí. Nechci vás tedy zaplavovat fakty, ale spíš psát o mých pocitech, s tímto médiem spojených. I když – samozřejmě – pokud se rozhodnete, že si tento článek přečtete, faktům a číslům z moderních dějin dvacátého prvního století se nevyhnete.

               Během oné lyžovačky jsem si uvědomil, jak jsme už všichni na těchto sítích závislí a že život bez nich skoro není možný. Tedy pokud člověk nechce riskovat určité komplikace, jako že nestihne odjezd autobusu. Protože samozřejmě byla po příjezdu založena whats app skupina pro účastníky zájezdu, na níž pak člověk dostával vedle rozesmátých obličejů lyžařů a obrázků mizerného počasí, které nás pronásledovalo, i informace o místě setkání či o uspíšení odjezdu v neděli o dvě hodiny (to kvůli tomu zatracenému počasí). Whats app patří totiž od roku 2014 Facebooku, jeho majitel Mark Zuckenberg za tuto aplikaci zaplatil neuvěřitelných (tedy pro mě neuvěřitelných, ale já jsem prostě stará škola) 19 (slovy devatenáct!) miliard dolarů. A ani si na to nemusel půjčovat. Ostatně už v roce 2012 koupil za směšnou jednu miliardu instagram. Soustředěním těchto tří nejužívanějších sítí pod jedním provozovatelem usiluje facebook o monopol, narušený jen twiterem (na kterém řádí především prezident Trump).

               Čímž se dostáváme k tématu, kterému odmítám rozumět a to je cena této sociální sítě. Je to skutečně produkt tohoto století – vznikl 4. 2. 2004 (a Zuckenbergovi údajně trvalo jeho programování přesně jeden týden) – a cena produktů tohoto století se řídí trhem, čímž je spousta peněz naprosto imaginárních – a potom můžou během finanční krize jako v roce 2008 po celých bilionech zmizet, aniž by někomu opravdu chyběly. Člověk se ptá – kde stojí budovy, výrobní linky, kde je zlato či drahé kameny, které dávají určitému programu na internetu jeho cenu? Ty neexistují. Jde pouze o cenu, kterou tato síť má pro firmy, které zde umísťují své reklamy, aby lépe prodaly své zboží. Protože prodávat je hlavní hnací silou společnosti dvacátého prvního století – bez ohledu na morální či zdravotní ztráty s tím spojené.

               Mimochodem – pro ty, kdo by to snad nevěděli – tato sociální síť vznikla z naprosto asociálních důvodů. Prostě chlapec, který nebyl schopen komunikovat s žádným děvčetem u stolu déle než pět minut, aniž by je nenapravitelně nenaštval, se rozhodl pro studenty Harvardu založit na internetu uzavřenou skupinu, ve které si mohli svou frustraci z odmítavých děvčat vybíjet. Celé dva roky zůstal Facebook harvardskou uzavřenou záležitostí. Až v roce 2006 se otevřel pro veřejnost a Zuckenberg ve stejném roce odmítl nabídku od Yahoo, které chtělo jeho program koupit za tehdy nepředstavitelných 900 000 milionů dolarů. Tím, že odmítl, si Zuckenberg vysloužil definitivně nálepku blázna, ve skutečnosti ale dokázal, že se za jeho asociální fasádou skrývá skvělý počtář a obchodník. Cena jeho produktu totiž začala exponenciálně stoupat, když začal stále větší počet subjektů hledat prostřednictvím facebooku cestu k zákazníkům, eventuálně k voličům. A to celosvětově!

               Jen v roce 2018 činil obrat Facebooku 48,6 miliard dolarů s čistým ziskem 22,1 miliard. Co je těch číslech šokující? Zeptejte se nějakého obchodníka, kolik procent činí zisk z jeho obratu. U facebooku je to neuvěřitelných 45,47 procenta. Protože náklady jsou naprosto minimální. Žádné zboží, žádné drahé budovy a sklady a „pouze“ 36 000 zaměstnanců roztroušených po celém světě. Zato 2,32 miliard lidí, kteří facebook používají aspoň jednou za měsíc.  1,52 miliardy lidí na tomto světě jsou na facebooku denně!!! A pokud k tomu připočítáme i whats app a instagram, které facebooku patří, pak dosáhne facebook každý měsíc na 2,7 miliardy lidí, tedy na víc než čtvrtinu světové populace (započítána jsou i nemluvňata a lidé s pokročilou demencí, kteří ani neví – nebo už zapomněli, že nějaký internet, ne to facebook, vůbec existují). Tedy facebook vkročil prakticky do každé rodiny, do každého domu a stal se součástí našeho života. Vědci z universit Stanford a New York před nedávnem provedli studii, kdy se část účastníků studie na určitý čas vzdala užívání facebooku. Výzkum ukázal, že tato skupina byla signifikantně šťastnější a spokojenější, i když měla podstatně méně informací o politických novinkách a o svých „přátelích“ na facebooku. O to víc se v té době věnovali přátelům, s kterými měli skutečný osobní kontakt a rodinám.

               Informace jim až tak nechyběly. To otvírá otázku, nakolik jsou informace na facebooku šířené skutečně spolehlivé. Od amerických prezidentských voleb, Brexitu i českých prezidentských voleb roku 2018 víme, že nejsou. Politici a manipulátoři objevili v sociálních sítích přímo dar nebes. Kupodivu jako první vstoupili na toto pole Rusové. Putin a jeho lidé (vlastně ne jeho lidé, vždyť se jedná jen o prezidentova přítele a osobního kuchaře Jevgenije Prigošina z Petrohradu, který se zabývá facebookem pouze ve svém volném čase) dokázali nechat zvolit lidi podle svého výběru – Donalda Trumpa či Miloše Zemana a dokázali vystoupením Britů z EU výrazně oslabit hlavního politického konkurenta v Evropě – Evropskou Unii. Tito ruští internetoví manipulátoři už mají i své jméno, nazývají se armáda trolů nebo putinboti ev. kremelboti anebo i webové brigády. Jejich generálem je onen nenápadný kuchař z Petrohradu. Skutečný skandál nastal ale až se zjistilo, že analytická firma Cambridge Analytica vyhodnotila miliony profilů uživatelů facebooku, aby je dokázala přesvědčit volit podle politické objednávky. Teď mě určitě mnoho lidí obviní z malování čerta na zdi a ptají se, jak by mohl facebook a internet se svými hoaxy a „fake news“ ovlivnit politické dění. Právě tím, že se podle chování a příspěvků na facebooku a sdílením či „liky“ (zavedeny v roce 2009) dá zjistit, zda je konkrétní člověk přístupný možné politické manipulaci. Jestliže je někdo přesvědčený pravičák či zarputilý demokrat, je zbytečné ho ovlivňovat, zato lidé nerozhodnutí, lidé ve středu spektra a lidé s určitými obavami a neurózami jsou vděčným cílem, protože jsou manipulovatelní. Proto se například nenávistná kampaň proti prezidentskému kandidátovi Drahošovi orientovala skoro výhradně na důchodce a lidi s nižším vzděláním, kterým byl vštěpen strach z v Česku neexistujících uprchlíků a Zeman byl představen jako jediný možný ochránce před miliony arabských teroristů, ohrožujících samotnou podstatu existence českého státu. Nehrálo žádnou roli, že nikdo z oněch voličů nějakého uprchlíka nikdy v život neviděl (a zřejmě ani neuvidí).  Podobně v USA se ruská propaganda umně zkoncentrovala na takzvané swing-states, tedy státy, kde leží voliči republikánů a demokratů v rovnováze a stačí několik stovek či tisíc hlasů, aby museli díky americkému volebnímu systému všichni volitelé za daný stát odevzdat své hlasy byť i jen těsnému vítězi. Zde tedy často stačí ovlivnit počet voličů, který se pohybuje v desetinách procenta a to se cílenou, často lživou propagandou dá lehce zvládnout. Pokud člověk ví, koho oslovit. Snažit se zvrátit veřejné mínění ve státech New York nebo v Kalifornii, kde mají demokrati drtivou převahu nebo ve státech amerického středozápadu, kde vládnou republikáni, je naprosto zbytečné a zde byly aktivity putinbotů nulové.

 Goebelsova poučka, že opakovaná lež se stává pravdou, platí na internetu víc než kde jinde. Pokud si nakliknete určité téma, neobjeví se vám zpráva, která se nejvíce blíží pravdě, ale ta, kterou nakliklo nejvíce uživatelů. Z výsledků, kterým nerozumí ani sociální výzkumníci, vyšlo, že lživé zprávy se šíří o 70 procent rychleji než pravdivé. Zřejmě proto, že obsahují moment překvapení, odporují tomu, co lidé slyšeli z oficiálních míst, kterým mají vrozenou chuť nedůvěřovat a zavánějí víc skandálem a denunciací vlivných osob, kterým jejich slávu prostý uživatel internetu stejně závidí. Troška špíny na vlivného politika či umělce a člověk se hned cítí i se svými problémy a slabostmi líp. Problém je v tom, že tvořením určitých skupin se člověk většinou dostává jen k jednostranným informacím, které ho utvrzují v jeho přesvědčení. Na jiné názory reaguje pak o to alergičtěji a agresivněji jako na něco nenormálního. Společně s manipulativním potenciálem facebooku to tvoří potenciálně toxickou sociálně nebezpečnou směs.

               Ale zpět k facebooku. Euforie okolo této sociální sítě byla obrovská. V roce 2010 byl Mark Zuckenberg zvolen „mužem roku“ a ve stejném roce byl o něm natočen film „The social Network“, který řešil mimo jiné i jeho soudní spor se spoluzakladateli této sítě, se kterými se nakonec finančně vyrovnal.  V květnu 2012 vstoupil facebook na burzu. Vstupní cena akcie byla 68 dolarů a prodalo se akcií za 16 miliard dolarů. Vzápětí akcie spadly na polovinu své hodnoty. Proč? Protože už dávno dopředu si zajistili předkupní právo takzvaní „aktivní investoři“ tedy spekulanti. O ceně akcie rozhoduje nabídka a poptávka, cena akcií tedy stoupá, dokud se kupují. Když se začnou prodávat a je jich nadbytek, jejich cena klesá. Spekulanti, kteří „investují“ v rámci hodin či maximálně dnů, skoupili akcie a pak je za vysokou cenu danou jejich zmanipulovanou poptávkou prodali těm, kteří je chtěli podržet jako investici na delší dobu. Nicméně v roce 2013 dosáhly akcie facebooku opět svou původní cenu a dnes má jedna akcie hodnotu 167 dolarů. Kdo tedy neztratil v oněch letech 2012 a 2013 nervy, dobře vydělal. 

               Facebook totiž objevili politici. Facebook ulehčuje politickým stranám vstoupit do přímého kontaktu s voličem. Předsedové stran se chválí stovkami tisíc „přátel“ nebo spíše „folower“. Na jedné straně je to pozitivní, protože zde mohou prezentovat své názory přímo a pro velkou skupinu potenciálních voličů na druhé straně ovšem chybí takzvaný „žurnalistický filtr.“ A nedejbože, když někdo smaže zprávu Václava Klause mladšího!!! Na to aby se hned přijímal nový zákon, jedno, jak nesmyslný. Ale očividně nejen štěstí, ale i frustrace a uraženost jdou na sociálních sítích ruku v ruce a potvrzují to, co jsem uvedl na začátku. Sociální sítě jsou ve své podstatě asociální.

               Jenže proč vlastně chodí víc než čtvrtina světové populace pravidelně na facebookové stránky? Socioložka Ingrid Brodnig definuje toto nutkání jako „Networkeffect“. Obr přitahuje víc než trpaslík, malí nemají proti gigantům šanci. Na jedné straně je tu strach z vyloučení ze společnosti, na druhé touha po uznání a pochvale – nic nebylo geniálnější než ono už vzpomenuté zavedení „liků“ v roce 2009. Každý „like“ způsobuje pocit štěstí, aktivuje v mozku právě příslušné regiony, pro které je jinak příslušná marihuana či čokoláda. Jenže právě to je onen problém. Pocit štěstí vyvolává závislost a ztrátu kontroly ať už je to jídlo, alkohol, cigarety, marihuana, heroin, počítačové hry nebo sociální sítě. Člověk po štěstí touží a snaží s k němu dostat nejjednodušší cestou – a právě ta je tady nabízena.

               Ovšem „vysokorychlostní a dopaminem poháněné „feedbackové“ smyčky, které tím byly vytvořeny, ničí společenský život,“ varuje někdejší manažer facebooku Chamath Palihapitiya. A Roberto Simanowski dodává, že „centrální znaky facebookové společnosti je mizení vnímání současnosti a ztráta reflexivního vnímání sebe sama i okolí“.

               Samozřejmě je naprosto oprávněná otázka kterou mi teď čtenář položí – tedy zda jsem na facebooku. Musím po pravdě říct, že ano. Na otázku proč, se mi už bude odpovídat těžko. Možná právě proto, že jsou tam všichni. Ostatně nezapomenu na okamžik, kdy jsem se na facebook přihlašoval (je to už hodně let) a přistihla mě při tom má dcera. Vytřeštila na mě oči a vyrazila ze sebe „ Tatík, čo to robíš? Veď to je pre mladých ľudí.“

               Už dávno tomu tak není. Facebook dokázal za patnáct let své existence vtáhnout do svých sítí lidi mladé stejně jako staré. Otázka je jen nakolik si přitom dokážou udržet reálný sociální život a nakolik se nechají manipulovat. Právě abych varoval před těmito dvěma faktory, rozhodl jsem se oslavit narozeniny facebooku tímto článkem.

Udine

               Toto město je spojeno s dvěma asociacemi: je to první město, okolo kterého člověk projíždí na cestě do Itálie, proto ho nechává stranou, protože se těší k moři a nechce se zdržovat. A pak je to šunka, ovšem ta není spojena přímo s Udine ale s městečkem San Daniele 25 kilometrů na západ ležícího u u řeky Tagliamento. V něm se v červnu koná každoročně velká slavnost Prosciutta, protože samozřejmě je Prosciutto San Daniele zase jednou „piú“ čili nejlepší na světě (prosím, neříkejte to nikomu, kdo pochází z Parmy).

               V San  Daniele se pořádá každý rok koncem června slavnost šunky, na kterou se sjíždějí lidé z celého světa. Tedy pokud máte neodolatelnou chuť na prosciutto, odvahu a motivaci natrénovat na mistrovství světa v parkování, rozhodně tam zajeďte. Kromě šunky jsou v San  Danielle ještě hrdí na uzené pstruhy, na svou katedrálu, která jim dala přezdívku friaulská Siena a na bibliotéku s mnoha starými rukopisy. Možná by bylo lepší zajet si tam v méně exponované době, v obci je 27 prosciuttofici, které je možné navštívit, abyste poznali, jak se taková vepřová šunka v San Daniele vyrábí.

               Ale zpět do Udine. To má mnohem víc, co může nabídnout, ostatně toto město nikdy zcela nestrávilo, že už není hlavním městem Provincie Furlandsko – Julské Benátsko – toto bylo přeloženo do Terstu a obyvatelé Udine to dodnes považují za velkou křivdu. Tato provincie, která má mimo jiné i svůj vlastní jazyk – furlandštinu, je od roku 1963 jednou ze čtyř italských autonomních oblastí s vlastní vládou, parlamentem a rozpočtem (vedle Sicílie, Sardínie a Jižního Tyrolska). Proto všude uvidíte minimálně dvojjazyčné nápisy v italštině a furlandštině, ale častěji i troj – či čtyřjazyčné, protože zde žijí i německá a slovinská menšina.

               V okamžiku, kdy vejdete na hlavní náměstí v Udine, Piazza della Liberta, napadne vás, že jste tyhle budovy už někde viděli. A budete mít pravdu. Hodinová věž je přesnou zmenšenou kopií stejné věže z Náměstí svatého Marka v Benátkách a stejně tak je tomu i s oběma Maury nad ní, kteří vyzvánějí na mezi nimi umístěném zvonu. Udine patřilo od roku 1420 k Benátské republice a je to vidět na každém kroku. I stará radnice, Loggia del Lionello, je nádherný příklad benátské gotiky a svatby v Udine vycházejí z tohoto někdejšího vchodu do radnice na náměstí a ne z hlavního vchodu do nové radnice na opačné straně obrovského radničního komplexu.

Ve dvacátém století byla stará radnice udinským málo a nechali přistavit novou, dokončena byla v roce 1932 ve stylu připomínajícím socialistický realismus – byla to doba Musolliniho. (Je až fascinující, jak se fašistická a komunistická architektury podobají – totalita je prostě totalita jedno z které strany politického spektra) Naštěstí není ona nová přístavba radnice moc patrná. Z hlavního náměstí ji neuvidíte vůbec.

               Náměstí má celou řadu památek, přímo pod cestou od zámku je socha Míru v Campo formio. Tento mír uzavřel Napoleon s poraženým Rakouskem v Campo Formio (občas se vyskytuje i název Campoformio nebo Campoformido) nedaleko Udine 17. října 1797. Tímto aktem přestala existovat Serenissima, tedy benátská republika, která se stala součástí Rakouska, jako kompenzace za ztracenou Lombardii, ze které vytvořil francouzský generál Bonaparte francouzský satelitní stát, takzvanou Cisalpinskou republiku. Místo, kde Napolenon sídlil, Villa Manin, sídlo posledního benátského dóžete Ludovica Manina, se nachází devět kilometrů na jihozápad od Udine a stojí za návštěvu, už jen díky svému obrovskému nádhernému parku. 

               Naproti radnici stojí renesanční sloupořadí Porticato di San  Giovanni ze šestnáctého století, obohacené už vzpomenutou hodinovou věží s dvěma Maury, které chválabohu ještě „politic corectniss“ nepřikázala jako příklad zotročení černochů Benátskou republikou zbourat. (Černoši dokázali udělat u Benátčanů i pořádnou kariéru, vzpomeňme jen Othella, který v benátských barvách bránil Kypr proti turecké invazi a zaškrtil ve Famagustě ze žárlivosti svou milovanou manželku Desdemonu.) Benátskou historii města připomínají i sloupy na náměstí se sochami Lva svatého Marka a Justitie, bohyně spravedlnosti, jako i sochy Herkula a Caca z 18. století.

               Samozřejmě pokud jsme ve městě benátské republiky, musíme hledat stopy Andrey Palladia, protože, jak už jsem se už víckrát zmínil, v benátské Ferra terma neexistuje město, kde by tento slavný architekt něco nepostavil. Na hlavním udinském náměstí je to jen brána do zámku, který se nad náměstím vypíná, čili tzv. „Arco Bollani“ z roku 1556, ve městě ale objevíte Palazzo Antonini, postavené ve stejnou dobu, kde dnes sídlí Italská národní banka.

               Dóm je od hlavního náměstí na dohled. Monumentální šestihranná věž a za ní obrovská katedrála s nádhernou gotickou fasádou. Aspoň tu ponechali udinští bez nějakých násilných úprav, vnitřek kostela už ale různým modernizačním zásahům neušel. V kostelní věži je umístěno muzeum svatého Blasia (San Biaggio). Bohužel má takové otvírací hodiny, že se mi ani při jedné návštěvě města nepodařilo dostat se dovnitř, abych zjistil, jaký vztah má tento svatý, který žil ve třetím století v dnešní Sýrii a tam i mučednickou smrtí zemřel, k Udine.

               Udine má ostatně svého vlastního svatého. Luigi Scrosoppi (žil v letech 1804 – 1884) byl svatořečen v roce 2001 – kým jiným než Janem Pavlem II? V roce 2010 ho v Pörtschachu v Rakousku vyhlásil biskup z Gurku Alois Schwarz (mezitím díky početným skandálům přeložený do St. Pöltenu, protože řádění jeho přítelkyně, předsedkyně jím založené katolické nadace, už bylo neúnosné) za patrona fotbalistů a fotbalistek. Ne že by svatý Luigi někdy kopl do míče (staral se spíše o chudé dívky) ale fotbalisté prý ještě žádného patrona neměli a tak ho z iniciativy rakouského biskupa dostali. Chudák Luigi za to opravdu nemůže, posmrtně se už fotbal hrát nenaučí, možná ale aspoň teď „calcio“ sleduje zhůry. Jeho obraz visí samozřejmě v katedrále hned vedle sochy papeže Pia IX. Tento papež povýšil Udine na arcibiskupství podřízené přímo papežskému stolci a vděčné město mu za to v dómu postavilo sochu.

               Nad městem se tyčí obrovský zámek v stylu vrcholné renesance. Nechali si ho postavit aquilejští  patriarchové, kteří si zvolili Udine za své sídlo, když se jim v malé Aquileji přestal líbit. Stavbu zahájil v roce 1517 Rafaelův žák Giovanni da Udine (který vyzdobil freskami i slavnostní sál, kde se scházel parlament země Friaul) a dokončil ho Fracesco Floriani. Do roku 1797 zde sídlil benátský místodržící, dnes zde sídlí „Museo civil“. Obklopený obrovskými stromy a s nádherným parkem s výhledem na město stojí určitě za návštěvu. Kostel „Chiesa di Santa Maria al Castello“ se právě rekonstruuje, zlatý archanděl Gabriel na špici kostelní věže je krásnou dominantou celého zámeckého areálu.

V muzeu je výstava Sjednocení Itálie a samozřejmě pinakotéka se sbírkou obrazů od mistrů jako Tiepola ši Caravaggia i muzeum friulánské fotografie. Podařilo se mi zaktivizovat zámecký alarm, když jsem se snažil opustit zámek nouzovým východem ve směru k parku, který je včetně restaurace na terase za zámkem. Takže to raději nezkoušejte. I když Italové jsou tolerantní a obešel jsem se bez pokuty.

               Na odvrácené straně zámku se nachází zelená strana Udine. Rozsáhlé parky Giardino Grande, Loris Fortuna a Ricasoli, kde je možné bezproblémové parkování a právě parkoviště okolo Giardino Grande je výhodným východištěm k poznávání města. Když budete odtud stoupat k zámku, uvidíte na zdi pamětní tabuli zakladateli Esperanta – Ludwiga Zamenhofa – tzv. Doktora Esperanta. Ten sice osobně v Udine nepůsobil, zato ale jeho velký podporovatel a šiřitel tohoto universálního jazyka Achille Tellini (1866 – 1938) – udinský rodák, který se zde narodil i umřel.

               Poněkud stranou leží „Museo diocesano e galleria del Tiepolo“ v někdejším biskupském paláci. To připomíná působení jiného slavného muže v Udine. Giovanni Battista Tiepolo (1696 – 1770) patří k nejslavnějším malířům pozdního baroka a jeho přechodu do rokoka. Ve svých mladých létech tvořil jakožto benátský občan v Benátkách a v Udine, než svou slávu rozšířil do celého světa – jedno z nejslavnějších jeho děl je ve Würzburgu, kde vytvořil mimo jiné fresku svatby Friedricha Barbarossy s Beatrix Burgundskou. V „Museo diocesano“ je možno obdivovat jeho raná díla – stojí to za to.

               Když jste se po městě dost naběhali, vyplatí se odpočinout si na náměstí „ Piazza Giacomo Matteoti“ s kostelem Jakuba staršího.

Někdejší „Piazza San Giacomo“ dostala své nové jméno podle Giacoma Matteotiho, levicového politika, kterého v roce 1924 zavraždili Mussoliniho fašisté. Čtvercové rozlehlé náměstí bylo vlastně hlavním trhem ve městě a jeho centrálním místem. Dává svými nahusto postavenými úzkými domy pocit uzavřenosti. Se svým podloubím a spoustou kaváren a barů leží trošku stranou hlavní ulice, otevře se před vámi jako příjemné překvapení a láká k tomu, aby tu člověk pobyl. Restaurací a kaváren s dobrým espresem je tady samozřejmě jako v Itálii všude dost.

               Mimochodem, stopy někdejšího Rakouska-Uherska a s ním spojeného českého vlivu v Udine samozřejmě najdete taky. Jestliže se Cividale pyšní našimi švestkovými knedlíky, v Udine zase pálí slivovici – Sliwowitz di Gabia. Určitě ani nevědí, kde má ten nápoj své kořeny, jinak by to nepsali tak německy.

               Udine se tedy vyplatí navštívit. Až příště pojedete okolo a budete mít pocit, že si potřebujeme odpočinout, zastavte se tam. Nebudete litovat.

Vesuv

               Das erste Mal habe ich den Berg von oben gesehen. Also aus dem Flugzeug, als wir von Sizilien nach Hause flogen und der Kapitän den Kurs direkt über die Bucht von Salerno nahm.  Ich sah einen grünen Berg mit einem Krater auf seinem Gipfel inmitten der Stadtbebauung und ich konnte nur nach einer bestimmten Zeit realisieren, dass es sich um den berühmten Vesuv handelte, um den gefährlichsten Vulkan Europas. Aus dem Ring der weißen Häuser ragte nur der Berggipfel mit dem Krater empor und ich stellte mir das erste Mal die Frage, wie man all diese Leute evakuieren könnte, sollte Vesuv wieder einmal Ärger machen.

               Dieselbe Frage stellte ich mir wieder, als wir mit unserem Auto versuchten, durch das Gewirr der engen Gässchen zum Fuß des Berges durchzukommen um den Berggipfel zu erreichen. Die Antwort war einfach – man kann es nicht. Die Evakuierung der 600 000 Menschen, die an den Hängen des Vesuvs in einer absolut verbotenen Bauzone leben, ist einfach nicht möglich.  Natürlich gilt ein strenges Verbot, hier Häuser zu bauen, aber die Camorra verkauft trotzdem  die Grundstücke in dieser Gegend und die Leute kaufen und bauen. Italiener, und besonders die Kampanier, leben nur für die Gegenwart und die Zukunft – genau wie auch die Vergangenheit –  interessiert sie echt wenig. Also wenn Vesuv einmal ausbrechen würde, wäre es eine große Katastrophe, die das Gewissen der Menschheit erschüttern würde und die italienische Regierung würde trotz ihrer nationalistischen Ideologie um internationale Hilfe ansuchen.

               Der Tuff, also das Lavagestein, ist sehr fruchtbar, es ist eine voll mit Nahrungsstoffen erfüllte Erde und Vesuv gleich wie Ätna auf Sizilien garantieren den Landwirten, die den Mut besitzen, auf den Hängen der Vulkane zu wirtschaften, gute Erträge. Solange der Berg nicht böse wird und sie nicht abschüttelt. Von den Hängen des Vesuvs stammt der beste Wein Kampanies „Greco di Tuffo“, als Souvenir wird hier ein Couvee aus den lokalen Sorten „Lacrinae Christi“ also „Christustränen“ verkauft.

               Ungefähr 100 Höhemeter unter dem Gipfel gibt es einen – ein bisschen improvisierten – Parkplatz, von dem man in einer Touristenschlange den Gipfel besteigen kann. Von dort kann man in den Krater schauen, der zurzeit 600 Meter Durchmesser hat und der Verschluss, der ihn derzeit dicht macht, besitzt angeblich eine Tiefe von 2 Kilometern.

Einmal wird er wie der Champanierkorken  nach oben schießen, wir wissen nur nicht wann. Dann werden wahrscheinlich auch die Caffetteria und das Souvenirgeschäft, die beide auf dem Kraterrand stehen, in die Luft gejagt. Auf dem Parkplatz gab es einen zauberhaften  Parkplatzangestellten, der nach der Parkgebühr in allen Weltsprachen verlangen konnte. Wir haben es überprüft, er konnte auch „dvě padesát“, also 2,50 Euro tschechisch ohne Akzent aussprechen.

               Wenn man auf den Serpentinen zum Parkplatz unter dem Gipfel Vesuvs fährt, realisiert man, welche Katastrophe es im Jahr 79.n.Ch sein musste. Der alte Krater hat einen Durchmesser von 6 Kilometern (die so genannte Caldera), ist natürlich bereits bewaldet und reicht nur bis zur Mitte des Berges. Wenn  man nicht wüsste, dass es gerade hier zu einem Zusammenbruch des alten Vesuvs kam, würde man das gar nicht merken. Wie hoch nämlich der alte Vesuv, in der Antike „Monte Somma“ genannt, war, weiß eigentlich keiner, nach dem furchtbaren Ausbruch im Jahr 79 n.Ch. jagte sich der Berg selbst in die Luft. Das, wohin heute die Touristen pilgern, wuchs aus diesem Krater bei weiteren dreizehn Explosionen in den Jahrhunderten, die seit dem schrecklichen Ausbruch in der Zeit der Herrschaft des Kaisers Titus, vergangen sind, die letzte bedeckte Neapel im Jahr 1944 mit einer halben Meter dicker Aschenschicht. Keiner dieser Ausbrüche ist aber mit dem Wüten des Berges im Jahr 79 vergleichbar. Die Intensität der Vulkanausbrüche ist direkt von der Zeit abhängig, in der sie ruhig waren. Und das war beim Vesuv sehr lange. Griechische Siedler, die die Stadt Cumae gegründet haben, die erste Kolonie des „Großen Griechenlands“ in Kampanien, ahnten gar nicht, dass es sich um einen Vulkan handelte. Nicht einmal, als sie schon ihre Stadt fertiggebaut hatten und ihre Kolonisation mit Gründung von Paesta oder Neapel fortsetzten, wusste jemand über diese latente Gefahr Bescheid. Deshalb bauten die Römer gerade hier am Fuße des Berges ihres Las Vegas – Pompei. Eine Stadt, die in die Menschengeschichte als ein tragisches Symbol einer der größten Naturkatastrophen aller Zeiten eingehen sollte.

               Wie ich bereits geschrieben habe, die Römer machten aus Kampanien nach ihrer Eroberung ihres Urlaubgebiet. Wie heutzutage Deutsche zum Überwintern nach Mallorca und Schweden nach Gran Canaria fahren um die ungünstige Jahreszeit in der Wärme und Ruhe zu überstehen, zog es damals die Römer nach dem sonnigen Kampanien mit schönem Meer, gutem Wein und Essen. Es war leicht erreichbar, eigentlich römisches Umland. Damit sich hier die Urlauber nicht langweilten, wurden hier für Kulturliebhaber Theater und Odeone, und für die Bürger, die eine rauere Unterhaltung liebten, Amphitheater gebaut. Es gab hier Gladiatorenschulen und es wurden hierher wilde Tiere aus der ganzen Welt verfrachtet, um unter dem Beifall des blutrüstigen Publikums in den Amphitheatern in Capua oder Pompei sterben zu dürfen.          

               Pompei war eine alte Stadt mit einer um die siebenhundert Jahre alten Geschichte, in der Zeit der Kriege der Römer gegen ihren Verbündeten stand sie aber auf der falschen Seite. Diktator Sulla musste die Stadt belagern und nach ihrer Einnahme  siedelte er hier 2000 seiner Veteranen an. Seit dieser Zeit war Pompei eine römische Kolonie, in der es regelmäßig zu Streitereien zwischen den römischen Ansiedlern und der oberen Schicht der Ureinwohner kam. Nur Kaiser Augustus schaffte es, hier Frieden und die damit verbundene Prosperität zu stiften, deshalb wurde er hier auch mit einem Tempel und eigenem Kult verehrt. Zum Beschützer der Stadt bestimmte Augustus seinen ursprünglich geplanten Nachfolger Marcellus, dieser starb aber jung. Offensichtlich schrieb Augustus der Stadt eine große Bedeutung zu. Die Stadt lag damals direkt am Meer an dem Fluss Sarno, dessen Mündung von Lagunen geschützt war und damit einen hervorragenden Hafen für die Ware sowie auch für römische „Urlauber“ bot.               

               Die Prosperität der Stadt wurde das erste Mal durch Unruhen erschüttert, als sich die Einheimischen mit den Nachbaren aus Nuceria eine Prügelei lieferten, danach verbot Kaiser Nero in Pompei für zehn Jahre weitere Spiele. Dann kam eine Warnung in der Form eines Erdbebens im Jahr 62.n.Ch. bei dem ein Großteil der Stadt vernichtet wurde. Wahrscheinlich wurden bei diesem Erdbeben die unterirdischen Kräfte des Berges befreit, die im Jahre 79 – wahrscheinlich am 24.Oktober, das genaue Datum ist nicht sicher – für einen bis dahin noch nie gesehenen Ausbruch den Weg frei machten.

                Pompei war zu diesem Zeitpunkt eine große Baustelle, wo von Erdbeben beschädigte Häuser repariert oder neugebaut wurden, es lebten hier um die 10 000 Einwohner. Ein Teil davon hat die Stadt verlassen – der Berg bebte bereits einige Tage vor dem Ausbruch und die Vorsichtigeren entschieden sich, dies aus der Ferne zu beobachten. Trotzdem blieben hier noch viel zu viele Menschen, die dann unter einer 25 Meter hohen Schicht von Vulkanasche den Tod fanden.  Unter den prominentesten Opfern war Plinius der Ältere, der römische Verwalter der Provinz Missenum, der aus einem übertriebenen wissenschaftlichen Eifer mit seiner Flotte zur Küste segelte und in einer Schwefelwolke erstickte. Sein Neffe Plinius der Jüngere beschrieb  den Ausbruch  in einigen Briefen, die er an den Historiker Tacitus schrieb und deshalb haben wir heute ziemlich detaillierte Informationen, was damals geschah.

               Pompei hat im Vergleich mit Herculaneum, das auch bei diesem Vulkanausbruch vernichtet wurde, einen Vorteil. Während über die Ruinen von Herculaneum eine neue Stadt wuchs und somit nur ein Teil der antiken Stadt freigelegt werden konnte, weideten über Pompei 1700 Jahre lang nur Ziegen. Deshalb konnte man die ganze damalige Stadt freilegen und sie dient den Historikern und Archäologen als die Hauptquelle zur Erforschung des alltäglichen Lebens im alten Rom.

               Unseren Besuch fingen wir bei einem – nicht gerade schonend – rekonstruierten Amphitheater an.

Es handelte sich hier um das erste gemauerte Amphitheater. Bis zu dieser Zeit wurden Amphitheater aus Holz gebaut und das Kolosseum in Rom ist jünger. Danach führte uns der Weg  an einer Reihe römischer Häuser vorbei zum Gymnasium mit einem großen Schwimmbecken. Die Mehrheit der Häuser war mit Ketten verschlossen, manche davon bauten Italiener gerade mit Hilfe eines Betonmischers fertig, um ursprüngliche Häuser aus dem ersten Jahrhundert nach Christus zu vollenden. Anders gesagt: also wenn die Bauten fertig werden, werden sie aus dem ersten Jahrhundert nach Christi stammen. Aber auch die wenigen zugänglichen waren besuchswert. Mit einem Atrium mit dem zentralen Wasserbecken, in dem kostbares Regenwasser gesammelt wurde, Schlafzimmern mit Fresken und Peristylen der Gärten. Interessant für mich war, dass Römer bereits damals die Kunst der Stukatur beherrscht haben. Marmorsäulen wurden nur in Tempeln und öffentlichen Gebäuden verwendet, für Privathäuser waren sie zu teuer. In den privaten Domizilen wurden also die Säulen im Peristyl aus Ziegel gebaut und dann wurde durch Anstrich der Eindruck geweckt, dass sie aus Stein seien. Die Böden waren natürlich aus Mosaiken, Römer hatten keine anderen, das berühmteste Mosaik aus Pompei schaffte den Einzug in die „Geschichte der Kultur“ von Pijoan und stellt die Schlacht zwischen Alexander dem Großen und dem persischen König Dareios III. bei Issos dar. Genauer gesagt die entscheidende Szene der Schlacht, als Alexander durch einen direkten Angriff auf den König diesen zur Flucht und die persische Armee zu ihrer Auflösung zwang.

Vor den Häusern sind auf den vorgeschobenen Mauern Behälter für Nahrungsmittel. Nicht aber für den Hausbesitzer, sondern für seine Klienten, die hier vorbeikommen und ein Frühstück oder Abendessen abholen durften. Dafür mussten sie dann die politischen Ambitionen ihres Patrons bei der nächsten Wahl unterstützen.

               Das Schönte in Pompei ist ein riesiges Forum, das so situiert ist, dass direkt oberhalb der furchterregende Vesuv emporragt. Als ob er auf seine Macht über die Stadt, die er einmal vernichtet hatte,  noch immer nicht verzichtet hätte. Es ist einfach DER BERG.

Viele öffentliche Gebäude umrahmen den großen antiken Hauptplatz, eines der reichsten Häuser gehörte dem Besitzer der öffentlichen Toiletten. Die Toiletten waren ein großes Geschäft. Nicht nur, dass die Bürger für ihre Benutzung irgendwelchen Obolus zahlen mussten. Der abgefangene Harn war damals nämlich das einzig bekannte Mittel zur Bearbeitung der Wolle, also für die Beseitigung vom Fett aus der Naturwolle. Der Harn wurde also teuer verkauft. Dazu kam, dass dieses Geschäft bis zur Zeit Kaisers Vespasianus nicht versteuert war, also ähnliche Privilegien wie heute die Börsengeschäfte hatte. Vespasianus versteuerte die öffentlichen Toiletten und damit verbundenen Geschäfte zu großem Missfallen seines Sohnes Titus mit einer lakonischen Bemerkung „Das Geld stinkt nicht.“ Obwohl Titus strikt gegen diese Steuer war, machte er sie nach seinem eigenen Thronantritt nicht rückgängig. Das Geld hat wirklich nicht gestunken und die einmal schon eingeführten Steuern haben bis heute die Eigenschaft, langfristig gültig zu bleiben und sogar von ihren größten Gegner nach ihrer Machtergreifung gern akzeptiert zu werden. In der Zeit, als Pompei von der Katastrophe heimgesucht wurde, musste also der Besitzer dieses prächtigen Palastes am Rande des Forums die Steuer bereits zahlen, sicher hatte er aber noch keine Zeit, sich an diese neue Tatsache  zu gewöhnen, geschweige sich damit anzufreunden.

               Die längste Schlange in Pompei steht – ähnlich wie vor 1700 Jahren – vor dem Bordell. So viele Kunden, wie sich heute vor diesem Gebäude drängen, hätten die zwölf Mädchen, die dort arbeiteten, niemals befriedigen können. Lunapar wurde als eines der ersten Gebäuden in Pompei freigelegt, sogar mit den erotischen Malereien an Wänden.

Es hatte zwei Ausgänge, sicher eine praktische Maßnahme, sollte der Kunde von seiner eifersüchtigen Frau gesucht werden. Die Räume der Prostituierten waren allerdings klein mit Betten aus Stein, ein echter Luxus herrschte hier also nicht unbedingt. Was man von den Bildern auf den Wänden ablesen kann, ist die Tatsache, dass Römer Sex von hinten praktizierten. Die Missionärstellung musste noch auf den Sieg des Christentums warten, das in der Zeit des Vesuvausbruchs noch in den Windeln lag. In Pompei herrschte der Kult des Kaisers Augustus, der Priester seines Tempels weigerte sich den Tempel zu verlassen und starb hier unter der Vulkanasche in seinen Trümmern.          

               Die Thermen sind natürlich auch der Öffentlichkeit zugänglich. Öffentliches Bad gehörte unausweichlich zu jeder römischen Stadt, da Römer zu Hause keine Badezimmer hatten. Männer und Frauen badeten streng getrennt, zum männlichen Teil gehörten auch ein Turnplatz und natürlich auch ein Saal, wo man Geschäfte machen und über die Politik reden durfte. Interessant war die Tatsache, dass die Haken in den Umkleideräumen  – ähnlich wie in den heutigen Kindergärten – mit Zeichnungen und nicht mit Nummern gekennzeichnet waren. Die Römer waren offensichtlich nicht stark in Mathematik, möglicherwiese auch im Lesen. Also offensichtlich keine Intelligenzbestien. Sie waren in erster Linie Krieger und bei einem Krieger wirkt die Bildung eher nachteilig.            

               In der Nähe des Forums sind auch Tempel und öffentliche Gebäuden wie die Basilika, die zu gerichtlichen Verfahren und zu Menschenversammlungen diente. Pompei ist ein Touristenmagnet, möglicherweise sogar ein viel zu großer. Wir waren hier außerhalb der touristischen Hauptsaison, standen früh auf und trotzdem durften wir den Zauber der menschenleeren Plätze nur ungefähr eine halbe Stunde genießen. Dann kamen die Busse und spuckten Hunderte Touristen aus. Das Forum wurde wie in den römischen Zeiten zur Zeit des Wahlkampfes mit Menschen überfüllt.

               Herculaneum wurde unter einem Schlamm- und Lavastrom begraben und dadurch sogar besser konserviert als Pompei, hier wurde sogar auch die ursprüngliche hölzerne Bausubstanz erhalten.

Das Pech ist, dass ein Großteil der antiken Stadt unter den modernen Siedlungen steht, sogar auch das Amphitheater. Herculaneum wurde auch deshalb nicht so „berühmt“ wie Pompei, weil die Mehrzahl der Bewohner es rechtzeitig verlassen konnte. Nur ungefähr 500 Menschen, die sich für die Flucht in den Hafen entschieden und dort vergeblich auf Schiffe warteten, die sie evakuieren sollten, sind umgekommen. Der Vorteil von Herculaneum liegt darin, dass hier nicht so große Menschenmengen liefen und man die Stadt in einer viel größeren Ruhe genießen durfte. Und zum Sehen ist hier auch einiges. Wir wurden von einem australischen neunzigjährigen Touristen fasziniert, der sich einen privaten Guide gemietet hat und sich alle Ruinen der Stadt zeigen und erklären ließ.

               Der schönste Palast aus den römischen Zeiten ist angeblich die „Villa oplontis“. Kein Wunder, es handelte sich um die Sommerresidenz der Popeia Sabina, der Gattin des Kaisers Nero. Sie war durch ihre Vorliebe für Luxus und Pracht bekannt. Die Villa befindet sich in der Stadt Torre Anunziata und weil es sich in dieser Stadt um das Hauptquartier der kampanischen Camorra befindet, ließen wir den Besuch aus. Nicht, dass wir Angst vor Camorra hätten, aber was wäre gewesen, wenn ich im Gewirr der italienischen Gässchen mit einem Ferrari eines Camorrabossen kollidiert wäre. Lieber nicht nachdenken! Für Mutigere als mich kann aber der Palast der römischen Kaiserin ein Anziehungspunkt sein.

               Wie das ganze Kampanien, das ich mit diesem Artikel verlassen würde.

Cividale di Friuli

V  roce 568 se na východě Itálie objevil nový, v zemi zatím neznámý germánský kmen Langobardů.  Barbaři ze severu (žili do té doby na území dnešního Maďarska, Slovenska, Čech, Moravy a Rakouska) překonali lehce opevnění Claustra Alpium Juliarum v Birnbaumském lese, která měla tvořit obranu Itálie, ale netvořila, protože je neměl kdo bránit. Itálie se nacházela ve stavu naprostého kolapsu po ničivé dvacetileté válce mezi germánským kmenem Ostrogótů a Byzancí, kterou v roce 555 vyhráli Byzantinci. Bylo to skutečné Pyrrhovo vítězství, které zaplatili úplným vyčerpáním.  Teď neměli sílu svou výhru bránit proti novým vetřelcům.

               První město, které se Langobardům postavilo do cesty, bylo Civitas d´Austria (tedy v překladu „Východní město“, někdejší Forum Julii (Juliův trh), kteréžto jméno nosilo po svém zakladateli Gaiu Juliu Caesarovi. Jméno Forum Julii zní dnes ve jménu provincie Friaul, není tedy zapomenuto. Langobardi město obsadili bez boje a vytvořili zde své první vévodství v nové zemi. Langobardi nikdy neusilovali o vytvoření centralizovaného státu, každý jejich náčelník vládl víceméně nezávisle a jejich král měl asi tolik pravomocí jako dnešní rakouský či německý prezident – tedy hlavně reprezentační povinnosti.

               Langobardi pak táhli dál na západ, postupně vytvořili vévodství ve Veroně, Brescii, Pavii a dál na jih pak ve Spoletu či v Beneventu. Civitas d´Austria bylo ale první. Protože Italové tohle latinské jméno nedokázali nikdy správně vyslovovat, zkomolili ho jednoduše na Cividale a toto jméno zůstalo městu dodnes.

               Cividale je malé hnízdo o 11 000 duších, stojí ale rozhodně za návštěvu. Leží na úpatí Julských Alp na dravé horské řece Natisone, která mu dodává specifické kouzlo. Z dálnice sjedete u Udine a pak po nějakých šestnácti kilometrech jste u cíle. Pozor – bezplatné parkoviště u Starého nádraží je v sobotu kvůli trhu zavřené! A obrovská volná plocha naproti je jen pro autorizovaná vozidla, tedy privátní pozemek, kde vás čeká pokuta. Ale i v sobotu se dá najít bezproblémově parkování, městečko je malé a milé – prostě pohostinné.

               Na náměstí před městskou radnicí stojí socha zakladatele města Gaia Julia Caesara. Radnice je poměrně malá. Je to cihlová budova a na její fasádě jsou patrné zbytky benátského lva svatého Marka, kterého obyvatelé města v roce 1797, kdy Benátská republika po obsazení Napoleonem na základě míru v Campo Formio zanikla, z radosti nad nabytou svobodou vytloukli. Do benátské moci jako část takzvané Terra Ferma se Cividale dostalo v roce 1421.

               Příslušnost k Benátkám připomíná činnost architekta Andrey Palladia. Abychom parafrázovali klasika, Andrea Palladio patří ke každému benátskému městu jako mládí k socialismu. Pokud jste žádnou jeho budovu v někdejším Benátsku nenašli, pak jste nehledali dobře. Na „Piazza del Duomo“ je podle jeho projektů postaven palác „Palazzo pretorio“ nebo také „Palazzo dei Provveditori Veneti“, kde se dnes nachází „Museo archeologico nationale“ s výstavou římské a langobardské minulosti města. Škoda, že byla původní fasáda Andrey Palladia v devatenáctém století klasicisticky upravena, původní stavba se mi líbila víc – maketa původního paláce se nachází v muzeu. Na svou langobardskou minulost je město pyšné, celé první poschodí muzea prezentuje vykopávky z doby langobardské nadvlády, která skončila až vpádem Franků v roce 774, kdy Cividale ztratilo svou nezávislost a stalo se součástí franského vévodství Verona. Právě z Cividale pocházel historik Paulus Diaconus, který sepsal dějiny Langobardů (žil v letech 725 – 797 a zažil tedy zánik říše svého národa) Rozhodl se sepsat jeho dějiny, aby nebyl zapomenut, což se mu podařilo. Cividale v jeho knize „Historia Langobardorum“ nemohlo přijít zkrátka. A je mu i patřičně vděčné. Je zde nádherné náměstí Paula Diacona, jeho dům a také Konvikt, tedy škola nesoucí jeho jméno a nacházející se na druhém břehu řeky uprostřed rozlehlého parku.

Vedle Paula Diakona se Cividalle chválí ještě jednou slavnou osobou, herečkou Adelaide Ristori. Tato dáma, která žila v letech 1818 – 1906 proslavila své rodiště nejen v Itálii, kde začala svou velkou kariéru v Parmě, ale i v Paříži a dokonce i v Konstantinopoli. Upomíná na ni velký památník před místním divadlem, s její sochou a symboly její nejslavnější role – Médey.

Mimochodem musím v článku o Cividale prozradit něco, co jsem v době, kdy jsem psal o Vicenze, ještě nevěděl. V Cividale totiž strávil část svého života Luigi da Porto, rodák z Vicenzy. (Tam má i pamětní tabuli, o kterou jsem ale nezakopl) Že vám to jméno nic neříká? Mně taky neříkalo, dokud jsem na ně nenarazil právě v Cividale. Tento pán žil v letech 1485 – 1529 a byl kapitánem benátské kavalerie (posádkou v pohraničním Cividale). Mimo jiné ale i autorem novely: „Nově napsaný příběh dvou vznešených milenců.“ Ještě pořád nic?

Tak dobrá, příběh Luigiho da Porta se odehrává ve Veroně v době vlády rodu Della Scala a hlavní postavy se jmenují Romeus a Giulietta. Mimo jiné se zde vyskytují postavy, které jakoby z oka vypadly Mercuriovi, Tybaltovi, Laurenzovi či Parisovi. Už jsme doma, že? Novela vyšla rok po smrti autora v roce 1530. V letech 1594 – 1596 opsal tento příběh jistý William Shakespeare a stal se slavným. Ovšem Shakespeare neopisoval přímo od Luigiho da Porta, tak dobře italsky zřejmě neuměl. Předběhl ho už jiný plagiátor Arthur Brookes, který napsal v roce 1562 „The Tragicall Historye of Romeus und Juliet.“ Shakespearovi stačilo opisovat od něho. Ovšem až z jeho pera dostal příběh onu neodolatelnou poezii, kterou známe a na kterou ještě stále chodíme do divadla.  A pro kterou se dnes hrnou ročně milióny turistů do Verony. Takže plagiátor neplagiátor, slavný je Shakespeare, i když příběh vymyslel benátský kapitán Luigi da Porto, který si ho snad ani tak úplně nevymyslel, ale zpracoval svůj vlastní milostný příběh, který ovšem nedopadl až tak tragicky – zřejmě posel dorazil v jeho novele včas. 

               Ale zpět k langobardské historii města, na kterou je Cividale tak hrdé. Paulus Diaconus líčí tragédii města, která se udála v roce 610 n.l. Tehdy vpadli do Itálie Avaři a cividalský vévoda Gisulf II. v bitvě s nimi padl. Jeho vdova Romilda se se svými dětmi stáhla za pevné hradby Cividale, byla ale prý tak uchvácena krásou avarského náčelníka, že sama otevřela brány města za slib, že se s ní onen náčelník ožení. Avaři město vyplundrovali, muže pobili, ženy a děti odvlekli do otroctví, po vilné Romildě se slehla zem. Její synové Raduald a Grimoald se ale zachránili útěkem (zřejmě úmysly matky včas poznali), odešli na jih do Beneventa, kde se postupně oba stali vévody a Grimoald dokonce langobardským králem.

               Z této tragédie se město samozřejmě už dávno vzpamatovalo, muzeum ukazuje způsob života Langobardů, jejich pohřební zvyklosti, je rozhodně hodné návštěvy. Dá se koupit společný lístek pro tři muzea, k „Museo archeologico“ ještě „Museo cristiano“ s úžasným kamenným oltářem krále Rachtise a mramorovou křtitelnicí patriarchy Kalixta.

Na oltáři je krásná výzdoba typická pro dobu raného středověku s poměrně naivně působícími obličeji zobrazených postav. Co je nápadné, že všechny tváře mají koutky úst obrácené dolů, ani jedna se nesměje. Smích byl ve středověku považován za nepatřičný, kdo by se o tom chtěl dozvědět víc, doporučuji skvělou knihu Umberta Ecca „Jméno růže.“ V muzeu je i trůn patriarchů, na němž bylo korunováno 26 patriarchů z nedaleké Aquileje. Třetím muzeem na společné vstupence je klášter Santa Maria in Valle s kaplí z langobardské doby „Tempietto langobardo“, nejčistějším příkladem langobardské architektury, když si odmyslíme klášter svatého Salvatora v Brescii. Dodnes se tento mramorový sál používá, výzdoba stěn freskami je samozřejmě z novější doby, momentálně se celá dřevěná výzdoba restauruje. Úžasný je mramorový reliéf nad vchodem s motivem vinných hroznů a listů – přímo filigránová práce – a to z mramoru!

Klášter má neuvěřitelně nepravidelnou křížovou chodbu. Zatím v každém klášteře, který jsem navštívil, byla tato čtvercová. Ne tak v Cividale. Očividně proto, že klášter stojí přímo nad strmým srázem řeky, je křížová chodba nedefinovatelného tvaru – prostě mnohoúhelník – Italové byli a jsou stále kreativní. Pokud byste chtěli navštívit kamennou umělou jeskyni na břehu řeky – Hypogeo Keltiko – zřejmě z keltských časů, ještě než sem dorazil velký Gaius Julius se svými legiemi, je třeba si vypůjčit klíč v klášteře. Hypogeo je od něho vzdáleno jen několik málo kroků.

               Samotný dóm je monumentální stavba v poněkud nehomogenním stylu. Původní románská katedrála byla na začátku šestnáctého století přestavěna Pietrem Lombardem a Bartolomeem delle Cisterne v renesančním stylu. Pak na fasádu přilepili barokní přístavek a nakonec celou budovu obstavili zdivem ve stylu klasicismu. Čili tak trochu zmatek, ale na ten jsme v Itálii samozřejmě zvyklí. Katedrála je monumentální, jako všechny italské dómy obrovská a papežem Piem X. byla v roce 1909 povýšena  na „Basiliku minor.“ Fascinující je obrovský gotický kříž, který má za sebou pohnutou historii i barokní socha Marie panny s Ježíškem.(oficiálně se Duomo jmenuje „Il Duomo di Santa Maria Assunta).

               Ve městě je spousta středověkých domů, většinou krásně zrekonstruovaných s typickými předsunutými portály, zakopáváte o historii na každém kroku a to se historikovi, jako mně samozřejmě líbí.

               Symbolem města je Ponte diavolo, tedy „Ďáblův most.“ Váže se k němu obvyklá legenda – protože lidé nebyli schopni překlenout řeku Natisone mostem, požádali o pomoc ďábla. Ten souhlasil, s podmínkou, že mu bude patřit první duše, která na most vkročí. Předpokládal zřejmě, že to bude někdo významný, kdo přijde most pokřtít. Mazaní obyvatelé Cividale nahnali ale na most psa. Naskýtá se oprávněná otázka – má pes duši? Těžko říct, koho si čert nakonec za odměnu za svou práci vzal, má ale, jak víme, slabost na to, brát si ty nesprávné a ty, kteří by mu patřili, nechává strašit na tomto světě nepřiměřeně dlouho.

               Most je monumentální, je to vděčný motiv fotografií, při troše štěstí se může podařit vyfotografovat současně i všechny čtyři zvonice městských kostelů, které jsou všechny naprosto stejné – Dóm, Kostel Santa Maria in Valle, Kostel svatého Petra a Blasia (který má na fasádě nádherné fresky) a Kostel svatého Františka, který neslouží církvi, ale jako sál pro různé kulturní podniky.

Budova kláštera svatého Františka je impozantní, nejvíce to vynikne, když sestoupíte po schodech vedle mostu k řece, tady je pro fotografy na břehu řeky malá plošinka – ten sestup stojí zato.

               Most byl zničen za první světové války. Po průlomu německých divizí, které přišly na pomoc Rakušanům, u Caporetta (dnešní Kobrid ve Slovinsku) postupovali Němci právě na Cividale. Když jejich vojáci pronikli do centra města, vyhodili ustupující Italové most do vzduchu, aby se od pronásledovatelů odpoutali. Nepodařilo se jim to, italský ústup se zastavil až na řece Piavě mnohem dál na západ. Most byl obnoven v roce 1918, toto datum stojí na jeho klenbě, je ale údajně identickou obnovou původní stavby.

               Na první světovou válku, která se města takto nešetrně dotkla, vzpomíná malé, ale milé muzeum „Museo della grande guerra“ v budově někdejší železniční stanice. Tato budova sloužila totiž v době italských ofenzív na řece Soči (v letech 1915 – 1917 tu Italové podnikli proti rakouským vojskům jedenáct ofenzív) jako východisko pro zásobování italského vojska, odtud jezdil vlak s municí, zásobami a vojáky do městečka Sužid  – na frontu. Dnes je tu v několika sálech ve fotografiích a mapách zdokumentována válka z italského pohledu, je zde i obranný zákop s originálními trámy z bojišť, kde člověk může zažít klaustrofobní autenticitu zákopové války. Vstup do muzea je zdarma, vstupné je dobrovolné, průvodce byl tak nadšený, že mu přišli hosté, že nám nedal pokoj. S úžasným entusiasmem nám vyprávěl o všem, co se událo v letech 1915 – 1918, protože ale vyprávěl italsky, rozuměli jsme mu jen malý zlomek toho, co nám chtěl sdělit.

               Ach ano, samozřejmě – v Itálii nesmí chybět tip na dobré jídlo. V Cividale jsou místní specialitou Gnocchi di susine. Pokud si je objednáte, budete koukat – jsou to naše švestkové knedlíky z bramborového těsta, posypané skořicí a osmaženou strouhankou. Jak se ty sem jenom dostaly? Přece jen možná vzpomínka na staré dobré Rakousko-Uhersko.

Vicenza

Určitě to není obvyklý nápad, ale tentokrát opravdu vyšel. Obyvatelé Vicenzy, malého města (tak malého zase ne, přece jen má 114 000 obyvatel) mezi Benátkami a Veronou se rozhodli udělat ze svého města „open air muzeum“ jednoho jediného architekta – Andrey Palladia – a nápad vyšel. Opět jednou prokázali Italové svou kreativitu. Vicenzu se vyplatí navštívit, protože tam uvidíte věci, které nikde jinde nejsou. A ochutnáte něco, co taky si taky nikde jinde netroufají nabídnout, ale o tom později.

               Andrea Palladio si určitě svůj pomník zasloužil. Nejen ten s jeho sochou na hlavním vicenzském náměstí, ale celé město je jeho pomníkem. Málokterý architekt ovlivnil stavebnictví tak jako on a navíc dlouhodobě. Ačkoliv žil v letech 1508 – 1580 je vlastně zakladatelem klasicistického stylu, který ovládl stavby po celé Evropě v devatenáctém století. Přiznám se, že jsem až do mé návštěvy Vicenzy věděl o tomto muži hanebně málo. A jako pokání si dovolím přiblížit tuto postavu mým čtenářům.

               Andrea Palladio se narodil v roce 1508 v Padově, svou kariéru architekta zahájil ale v roce 1540 ve Vicenze a v tomto městě i v roce 1580 zemřel. Právě s Vicenzou je spojen jeho život a město si tohoto faktu dokáže patřičně vážit. Palladio byl první člověk, který se rozhodl být POUZE architektem – až do té doby byli architekti i malíři, sochaři atd., jak například Michelangelo Buonarotti, který byl pro Palladia vzorem. Jenže Palladio se rozhodl jít jiným směrem. Zatímco svět se dal do pohybu směrem k baroku, symbolizujícího moc katolické církve, Palladio zůstal věrný antickým vzorům. Jeho sláva se opírá o nekonečný počet vil, které postavil benátským patriciům v okolí Benátek (jen z nejslavnějších vzpomenu Villa Foscari, Villa Godi, Villa Sarazen atd atd.) ale hlavně o knihu o architektuře, kterou napsal „Quatro libri dell´ architektura“ v níž popsal jednoduše principy stavění domů, paláců a vil. Tak jednoduše, že to dokázal pochopit skoro každý, kdo se chtěl stavěním paláců a domů zabývat. Genialita je právě v jednoduchosti. A protože tuto knihu přeložil v roce 1715 Giacomo Leoni do angličtiny, stala se doslova příručkou všech architektů devatenáctého století, zejména pak v severní Evropě. Klasicistický styl vychází z děl Andrey Palladia, jehož stavební styl si zasloužil dokonce vlastní jméno „Palladianismus.“

               V roce 1549 dostal Palladio svou největší zakázku, která ho měla proslavit navěky – stavbu nové radnice v městě Vicenza „Palazzo della Ragione“. Ovšem sotva někdo ví, že právě toto je oficiální název budovy, která je od roku 1994 v kulturním dědictví lidstva UNESCO. Všichni ji znají pod názvem „Basilica Paladiana“ a vyplňuje skoro celé hlavní náměstí ve Vicenze. Palladio se dokázal prosadit proti takovým gigantům tehdejší architektury, jako byl Giulio Romano, budovatel Mantovy a od té chvíle už šla jeho kariéra strmě nahoru.

               I ti, kdo ve Vicenze nebyli, jeho stavby znají. Když se dívají v Benátkách z přístavu u Náměstí svatého Marka či z Kampanilly, nachází se přímo před nimi Palladiova stavba kostela San Giorgo Maggiore a jiný gigantický kostel Il Retendora postavil Palladio na ostrově Giudecca.

               Od roku 1404 byla totiž Vicenza součástí Serenissimy, tedy benátské republiky, předtím ale prodělala pohnuté časy. V čase Štaufů se stavěla stále na stranu Guelfů tedy aliance proticísařské, až město dobyl Ezzelino III. Romano, zeť císaře Friedricha II. Guelfy vyhnal a udělal si s Vicenzy opěrný bod své moci. Až když v roce 1259 v boji s Guelfy zemřel, získala Vicenza znovu sovu nezávislost, ukázala se ale být v boji italských komun příliš slabým hráčem. Napřed se uchýlila pod ochranu Padovy, tato ochrana se ale brzy stala nadvládou. V roce 1311 tedy Vicenza hledala ochranu u rodu Della Scala z Verony, v roce 1392 ji ale dobyl Gian Galeazzo Visconti z Milána. 1404 obsadili město Benátčané a mír z Lodi v roce 1454 definitivně rozdělil sféry zájmů v severní Itálii. Vizenza zůstala benátská až do zániku benátské republiky v roce 1797. Na tuto skutečnost upozorňují dva sloupy na „Piazza dei Signori“, na nichž je Spasitel a Lev svatého Marka, symbol Benátské republiky.

               Andrea Palladio byl tedy občanem Benátské republiky a měl to štěstí, že jím byl právě v čase největšího rozkvětu a bohatství Serenissimy, kdy si všichni patriciové nechali stavět vily v nově dobyté Terra Ferma, tedy na venkově mimo hlavního města a Palladio byl mužem na pravém místě a v pravý čas.

               Vraťme se tedy do Vicenzy, dejme si espresso s cornettem na náměstí u Basilicy Palladiany pod sochou slavného architekta a pak se vydejme na cestu za poznáním.

               Dominantou náměstí je ona obrovská mramorová Basilica Palladiana. Samotná stavba je obehnána monumentálním dvojposchoďovým portikem. Na náměstí je i další Palladiova stavba Palazzo del Capitanio, který začal Palladio stavět v roce 1571 jako sídlo benátského správce města.

               Vicenzský dóm je trošku stranou. Je sice velký, dovnitř jsme se ale nedostali z důvodu opravy elektrického vedení a osvětlení – konec stavby nebyl uveden, v textu na dveřích domu bylo ale diskrétně naznačeno, že to ještě může trvat. Od dómu se dostanete hned na „Piazza del castello“ s dominantní věží pevnosti rodu della Scala, a přes Porta castello projdete ze starého města do města nového. Pod hradbami jsou zahrady„Giardino salvi“ s pěkným pohledem na hradby města a někdejší pevnosti, jenže právě naopak, člověk se musí obrátit a vydat se po „Corso Andrea Palladio“, které vede středem města (jsou tam sice i budovy, které Palladio nepostavil, ale charakter této ulice je opravdu jednolitý a lemovaný monumentálními paláci.  Pozor, jedna z nejkrásnějších budov „Palazzo da Schio“ zvaný podle své zlaté výzdoby „Cá d´Oro“ není Palladiovou stavbou ale příkladem typické benátské gotiky, postaven byl sto let před Palladiem a bylo ho škoda bourat. Na konci Corsa je „Pinacoteca civil“, tedy obrazová galerie, samozřejmě opět v paláci, který postavil Andrea Palladio – „Palazzo Chiericati“. Zajímavé je, že Palladio zanechával ve městě stopy i po své smrti. Na Piazza  Castello stojí „Palazzo Porto-Breganze“, který postavil v roce 1600 architekt Vincenzo Scamozzi, nicméně podle plánů, které pro tuto budovu zanechal ještě velký Andrea.

               Jeho poslední velkolepé dílo je na konci Corsa. V roce 1579, tedy rok před  svou smrtí, dostal Andrea Palladio úkol postavit první zastřešené divadlo v Evropě. Výsledek je monumentální, i když se Palladio otevření divadla Sofoklovým „Oidipem“ v roce 1583 už nedožil. Návštěva je nutná, kdo nebyl v „Teatro Olimpico“, nebyl ve Vicenze.

               Když přejdete po mostě přes řeku Retrone dostanete se do kouzelné čtvrti města, končící zase jednou středověkým opevněním a městskou branou. Jenže tady využili Italové stavební substanci někdejšího římského divadla, aby si tu postavili domy.  Celá jedna čtvrť je tedy vlastně postavena na někdejším římském divadle, proto působí i zahnutí uliček poněkud komicky a nezvykle. Ale Italové jsou prostě kreativní, a jak jsem už tisíckrát zdůraznil – pokud nemusí, nic nebourají.

               Na závěr ještě slíbený krátký výlet do místní kulinariky, který stojí opravdu zato. Vicenza se může pochválit něčím naprosto výjimečným.

               Místní specialitou, kterou by člověk měl rozhodně ochutnat – pokud na to má odvahu – je treska na vicenzský způsob „Baccala ala vicentina“. Jestliže si někdo myslí, že ryba musí být čerstvá, aby byla jedlá, přesvědčí se ve Vicenze právě o opaku – Baccala ala vicentina NESMÍ být čerstvá. Sušená ryba se připravuje na oleji s česnekem, cibulí, parmezánem, moukou a mlékem, přičemž se vytvoří jakási kaše, která se nechá na mírném ohni čtyři až pět hodin dusit, až se zcela vyvaří nebo do ryby vsákne tekutina. Jídlo je velmi aromatické, chutná podle mého soudu skvěle, ovšem já nejsem jakožto nekritický fanoušek italské kuchyně – označení mé ženy – objektivní. Nepodařilo se mi ženu přesvědčit, aby vicenzskou specialitu ochutnala, a když nám večer v Trevisu vrchní nabídl, že má právě skvělou čerstvě připravenou baccala ala vicentina, skoro vyletěla z kůže. Přiznám se, že ani já jsem si ji podruhé v jednom dni nedal.

               Pozor, v žádném případě nenavštěvujte Vicenzu v pondělí. To je prakticky všechno zavřeno a vy musíte do města – stejně jako my, ještě jednou. Ale nevadí, Vicenza stojí za to.

Císař Maxmilián I. – poslední rytíř

12. ledna uplyne 500 let od smrti této významné postavy světových dějin, zakladatele slávy „Habsburského domu“ – opravdu právě od doby vlády Maxmiliána se hovořilo, zejména ve Francii, která měla s tímto vládcem věčné problémy „Maison d´Autriche“, čili o „Rakouském domu.“

               Předpoklady pro světovládu Habsburků, kteří se až do roku 1437 museli krčit ve stínu mocnějších Lucemburků, sice vytvořil už Maxmiliánův otec Friedrich III, ale až Maxmiliánovi se podařilo tuto ideu realizovat. Žil na přelomu věků, považujeme-li za počátek Novověku rok 1492, pak jeho vláda v letech 1486 – 1519 překlenuje právě přechod ze středověku do novověku a Maxmilián tento přechod svou osobou přímo symbolizuje. Zakotven v rytířské tradici středověku a přece připraven uskutečňovat reformy, potřebné pro novou dobu, která směřovala k renesanci a baroku.

Exif_JPEG_PICTURE

               Maxmilián se narodil ve Wiener Neustadtu (Vídeňském novém městě) 22.března 1459. Jeho otci císaři Friedrichovi III. bylo už 44 let, jeho matka Eleonóra, portugalská princezna, neměla ještě dvacet let. Protože jeho starší bratr Christof narozený o čtyři roky dříve, zemřel jako čtyřměsíční nemluvně, stal se Maxmilián arcivévodou a následníkem trůnu. Eleonóra zemřela už v roce 1467,když měl Maxmilián 8 let, chlapec po ní ale zdědil jako její krásu, tak i temperament. Což vedlo ke stálým konfliktům se jeho nerudným a asketicky žijícím otcem, kterému jeho poddaní přezdívali „Erschlafmütze“, tedy „Arcispací čepice.“ Po otci zdědil Maxmilián jen převislý dolní ret, dědictví po babičce – mazovské princezně Cymburce. Ten ret už měl Habsburkům zůstat na věčné časy a stát se tak jejich dominantním znakem. Habsburský ret tedy pochází z Polska.

               Legenda praví, že když nemluvně přinesli poprvé ukázat matce, pravila Eleonóra: „Milý chlapče, jestli budeš jako tvůj otec, nikdy si neodpustím, že jsem tě přivedla na svět.“

               Naštěstí se chlapec „pomamil“ a vyrostl v krásného silného blonďatého a temperamentního muže. Co mu historici vyčítají, je, že oplýval plány, které pak nebyl schopen realizovat. Bylo jich příliš mnoho na čas, který mu život vyměřil i na finanční prostředky, které měl k dispozici. Ale jestliže ze sta plánů uskutečnil deset, stálo to v konečném účtování zato.

Od smrti své matky vyrůstal „jako dříví v lese“. Což, jak vědí mí čtenáři, kteří četli „Zločiny českých králů“, je ten nejlepší předpoklad k budoucímu úspěchu. Otec se o výchovu chlapce vůbec nestaral, jeho přítomnosti se spíše vyhýbal a Maxmilián zažíval jednu stresovou situaci za druhou. Jako například dvouměsíční obležení ve vídeňském Hofburgu od 17 října do 4.prosince 1462, kdy císaře obléhali jeho vlastní poddaní, vedení jeho bratrem Albrechtem a kdy císařská rodina skoro vyhladověla k smrti. Stejně jako jeho otec, vyhýbal se i Maxmilián po celý svůj život Vídni, očividně dětské trauma tak zcela nepřekonal. S Vídeňáky vyrovnal tento otevřený účet až jeho vnuk Ferdinand v roce 1522. Stejně tak zažil Maxmilián útoky Maďarů, kteří pod králem Matyášem Korvínem vytlačovali politický vliv císaře a několikrát dokonce obléhali Wiener Neustadt (nakonec se Korvínovi podařilo dobýt velké části Rakouska a do své smrti v roce 1490 sídlil pak ve Vídni, odkud císaře vyhnal, to už ale zažil Maxmilián jen nepřímo a zdálky.

               Už od roku 1473 probíhala jednání ohledně možného spojení habsburského a burgundského domu. Burgundští vévodové, pocházející z vedlejší linie francouzského královského rodu Valois, vybudovali mezi Francií a Německem téměř souvislé kompaktní území, sahající od Severního moře až k Alpám. Vévodovi Karlovi Smělému chybělo ke štěstí už jen jedno – královská koruna. To měla být cena, za kterou byl ochoten provdat svou dceru Marii za rakouského následníka římského císařského trůnu. Friedrich váhal, jako obvykle své rozhodnutí odkládal a to se vyplatilo. V roce 1476 se vévoda Karel dostal do konfliktu se Švýcary a utrpěl katastrofální porážku. V tísni podepsal svatební smlouvu, aby se už 6. ledna 1477 nechal od Švýcarů zabít u města Nancy. Obrovské a hlavně nesmírně bohaté burgundské dědictví se stalo okamžitě předmětem politického boje.

               Na uvolněné province totiž okamžitě vznesla nároky Francie – Burgundi byli přece vedlejší větví Valois a jejich leníky. Francouzský král Ludvík XI. proslul svou bezcharakterností a dalo se od něj čekat cokoliv. Maxmilián musel pospíchat, aby se mohl se svou nevěstou opravdu oženit. Ludvík totiž devatenáctiletou Marii nutil k sňatku se svým vlastním synem, sedmiletým, ne právě hezkým a na následky dětské obrny trpícím synem Karlem. A všichni věděli, že Ludvík se nezastaví před ničím. Času bylo málo. Maxmiliánovi se přes odpor francouzské strany podařilo uzavřít 21. dubna 1477 sňatek „per prokurationen“, tedy v zastoupení. Když pak se svým průvodem dorazil do Brugg a tam se do sebe oba mladí lidé, ačkoliv si ani slovo nerozuměli (Maxmilián hovořil jen německy, protože jeho otec se o synovo vzdělání nijak nestaral a Marie pouze francouzsky a latinsky) na první pohled zamilovali. Jak už jsem psal, Maxmilián zdědil svou krásu po mamince a Marie zase po tatínkovi, takže se k sobě skvěle hodili. 19. Srpna 1477 slavili bez velkých okázalostí svatbu.

               Maxmilián miloval nádheru, zřejmě zdědil i tuto vlastnost po své matce a Burgundsko mu nabídlo právě to, co v životě hledal a co mu skromný skoro barbarský dvůr ve Vídeňském novém městě ani v náznaku nemohl dát. A k tomu měl teď krásnou, vzdělanou a milující manželku. Co si mohl přát víc?

               Vzápětí ale stáli oba zády ke zdi. Ludvík XI. nebyl ochoten přejít tuto politickou porážku nečinně a francouzské jednotky vpadly do Burgundska, rabovaly, pálily a vraždily, cílem bylo přinutit mladomanžele, aby své území odevzdali francouzské koruně.

               Maxmilián se přes své mládí projevil jako skvělý voják. Od Švýcarů odkoukal novou vojenskou taktiku, která vedla i k smrti jeho tchána. Do patnáctého století platila jízda za hlavní vojenskou sílu a tvrdilo se, že jeden jezdec má hodnotu deseti pěšáků. Jak Francouzi, tak i Karel Smělý ještě žili v této představě, ačkoliv právě v té době střelné zbraně měnily poměry na bojišti. Maxmilián vybudoval armádu zcela nového typu. Byli to pěšáci s dlouhými píkami, které je dostatečně chránily před útokem jízdy a mušketýři, kteří pod ochranou těchto pík sestřelovali útočící jezdce ze sedel. Tato nová taktika mu přinesla překvapivé vítězství nad francouzskou armádou v bitvě u Guinegate  7. srpna 1479. Maxmilián údajně bojoval v první řadě jako pikanýr, což strhlo burgundské žoldnéře, kteří mladému pánovi stále ještě tak zcela nedůvěřovali, k hrdinským skutkům. Tato taktika se měla v následujících desetiletích prosadit a byla pak způsobem vedení války ještě v prvních letech třicetileté války o sto padesát let později, než ji reformoval švédský král Karel Gustav. Maxmilián se poprvé projevil jako úspěšný reformátor. Bitva sice nepřinesla rozhodnutí (Ludvík mu vzkázal, že když tedy opanoval bitevní pole, může na něm zasadit fazole), ale zvýšila jeho kredit a u jeho nepřátel stoupl strach z něho. Maximilián zavedl do válečné taktiky úspěšně i další nový vynález, u Konstantinopole v roce 1453 poprvé maďarským inženýrem Urbanem sestrojená obléhací děla, která umožnila dobývat do té doby nepřekonatelné hradby měst. Když se v roce 1504 před nedobytnou pevností Kufsteinem objevily dva do té doby nevídané kanóny s výmluvnými jmény Purlepass a Weckauf, stačilo několik výstřelů, aby pevnost padla do Maximilánových rukou.

               Maxmilián dbal na tradice, rychle se přizpůsobil burgundským zvykům, které byly od rakouských diametrálně odlišné. Od léta 1478 byl hlavou „Řádu zlatého rouna“, řádu pro vyvolené šlechtice z nejvyšších kruhů, založeného v roce 1429 Mariiným dědečkem, burgundským vévodou Filipem Dobrým.

               Když se zdálo, že rodinnému štěstí Marie a Maxmiliána nestojí nic v cestě (Marie mu porodila tři děti), zemřela náhle jeho manželka 27. března 1482 na následky pádu z koně. Maxmilián tuto ztrátu nikdy nepřekonal. I když se v roce 1494 oženil podruhé s milánskou vévodkyní Biancou Marií Sforzou, svou první ženu nepřestal nikdy milovat (ve svém testamentu určil, že jeho srdce má být přeneseno do Brugg a pochováno v Mariině sarkofágu, což se pak v roce 1519 skutečně stalo.) K své druhé ženě ostatně nikdy žádný vztah neměl. Vzal si ji jen pro její věno, choval se k ní velmi opovržlivě a často ji ponechával jako zástavu za své dluhy, které dělal, kudy chodil.

               Pro Maxmiliána se smrtí jeho ženy zkomplikovala situace ale i politicky. Dědici Burgundska se staly jeho děti Filip a Markéta a on byl pouze jejich poručníkem. Což burgundské stavy nechtěly uznat a chtěly dětem vládnout samy. Pro Maxmiliána nastaly těžké časy. Aby si zajistil neutralitu Francie, obětoval vlastní dceru, dvouletou Markétu. Ta byla zasnoubena dauphinovi Karlovi a ve věku tří let odevzdána na vychování do Francie. Naštěstí ve stejném roce 1483 zemřel lstivý Ludvík XI. a jeho třináctiletý syn nebyl schopen Maxmiliána úspěšně ohrožovat. Na Maxmiliána čekala dlouhá válka s vlastními poddanými, kteří se mu nechtěli podřídit a nechtěli platit daně (zejména nově zavedenou daň z piva) Trvalo až do roku 1500, než se mu podařilo nizozemské provincie ovládnout. A pak už do nich raději nejezdil. Usídlil se v Tyrolsku a svým poddaným nechal vládnout svou dceru Markétu, která to s nimi uměla mnohem lépe.

               V roce 1486 dokázal Maxmilián přinutit svého otce Friedricha, aby ho nechal zvolit římským králem a tedy svým nástupcem. Ani to ho ale po návratu do Burgundska neuchránilo, aby ho měšťané v roce 1488 nezajali a nedrželi tři měsíce ve vězení. Až intervence jeho otce císaře Friedricha ho osvobodila.

               Mezitím ale ve Francii dospěl Karel VIII. a chtěl se vyrovnat svému otci. V roce 1491 zrušil svůj sňatek s Markétou, protože manželství ještě nebylo naplněno a oženil se s dědičkou bretaňského vévodství Annou, se kterou byl od roku 1490 zasnouben sám Maxmilián. Markétu si ale zrádný Karel podržel ve Francii jako rukojmí. Až v roce 1494 se děvče, teď už čtrnáctileté, smělo vrátit domů, do Burgundska.

               Maxmilián se stal mezitím po smrti svého otce v roce 1493 římským králem a dal se s velkou vervou do práce. Provedl reformu správy dědičných habsburských zemí, podařilo se mu zavést úřednickou správu, která nahradila svévoli šlechticů, kteří zatím země spravovali podle své libovůle.

Samozřejmě, že tato pravidla účinné a efektivní správy odkoukal v Burgundsku, kde tento systém přivedl zemi k blahobytu, on se ale rozhodl i proti odporu prosadit je na území Římské říše, zmítající se v chaosu.

Na říšském sněmu ve Wormsu vyhlásil císař „Věčný zemský mír.“ To byl velký čin, až do té doby totiž existovalo právo „Fehde“ tedy otevřeného sporu, kterým mohli věřitelé vymáhat své dluhy pomocí zbraní. Maxmiliánův otec měl s tímto právem velmi zlé zkušenosti, boj s císařovým věřitelem a vojevůdcem Andreasem Baumkircherem zpustošil v letech 1470 – 1471 celé Štýrsko. Od teď bylo vyhlášení nepřátelství nezákonné a obyvatelé říše se museli odvolávat k říšskému soudu, který Maximlián založil. Mimo to zavedl i jednotnou říšskou daň, takzvaný „obecný pfenig“. Tím se okamžitě dostal do války se Švýcary, kteří byli tehdy stejně jako dnes velmi citliví na své peníze a odmítli tuto daň platit. Ani Maxmiliánovi se nepodařilo přinutit Švýcary k poslušnosti. V roce 1499 se musel daní ze švýcarského území vzdát a k říšskému soudu se mohli Spříseženci odvolávat jen dobrovolně. Švýcarsko se tak prakticky v tomto roce vymanilo z Římské říše.

Král ovšem potřeboval nutně peníze, a rozdíl od svého otce totiž pochopil, že chudý vládce je všem jen pro smích. I jeho sňatek s Biancou Marií Sforzou byl motivován penězi, nevěsta obdržela od svého otce Giana Galeazza věno 300 000 dukátů. Maxmiliánův životní styl byl bezpříkladně rozhazovačný. Byl velkým podporovatelem umění, dával například zakázky na své portréty umělcům jako Albrechtovi Dürrerovi, znal se osobně s Nikolou Machiavellim (který mu nevystavil právě příznivý posudek). Sám napsal nebo dal sepsat dva autobiografické spisy „Weißkunig“ a „Theuerdank.“ Mistrně využíval pilně nového vynálezu – knihtisku – pro svou propagandu, jak v Německu tak i ve Francii. Pořádal velkolepé rytířské turnaje, na nichž se sám – a velmi úspěšně – účastnil. Obklopoval se sekretáři, kteří byli především poslušní (Maxmilián iniciativy svých úředníků moc nesnášel, chtěl všechno dělat sám) ale zato se dokázali okázale obohacovat z císařské pokladny.  Korupce bujela, jako klasický vedlejší příznak úřednického státu. A věčné války polykaly neskutečné sumy peněz. Celkem mu historici napočítali 25 válek, ve většině z nich nedokázal vyhrát, protože mu došly peníze.

               Maxmilián se chytře spojil s bankéřskými domy Fuggerů a Welserů, kteří mu byli ochotni poskytovat úvěry, následkem toho se stalo město Augsburk, kde oba tyto domy sídlily, městem říšských sněmů, z čehož opět bankéři mohutně profitovali. Kromě toho se Fuggerovi podařilo s královou pomocí dostat pod kontrolu prakticky všechny evropské doly na měď (v době, kdy se odlévala děla!) a získat tak na měď monopol. Jako třešničku na dortu pak obdržel Fugger i tyrolské stříbrné doly a později se mu podařilo ovládnout i doly a stříbro a zlato na území dnešního Slovenska.  Za každý nový kredit dostával nová privilegia, dokonce i na vybírání odpustků, z nichž si mohl velkou část ponechat. Když bylo nejhůř, neváhal Maxmilián platit půdou. Fugger se jednak chtěl stát šlechticem a jednak potřeboval pozemkové zázemí. A král se dostával k odumřelým lénům, za které byli bankéři ochotni platit horentní sumy. Tato symbióza pomáhala Maxmiliánovi udržet se na trůně, přestože k tomu musel vést mnoho válek a války požírají peníze.

               Poté, co se mu podařilo získat hrabství Goricia a tím přístup k tehdy už habsburskému Terstu a k moři, dostal se do konfliktu s Benátkami. Kromě toho tu byl nevypočitatelný Karel VIII. a po jeho brzké smrti jeho nástupce, ještě nevypočitatelnější Ludvík XII. V severní Itálii se bojovalo prakticky bez přestání. Na svou císařskou korunovaci do Říma se Maxmilián nikdy nedostal, v cestě stály Benátky a nedovolily mu průjezd. Nakonec se nechal vyhlásit se souhlasem papeže Julia II. v Trentu „Zvoleným římským císařem“. Jeho otec Friedrich byl posledním císařem, který se nechal korunovat v Římě. Maxmiliánův vnuk Karel si došel pro císařskou korunu jen do Bologni, jeho nástupci se tohoto aktu vzdali úplně (čímž oslabili pozici papeže) a nazývali se podle Maxmiliánova vzoru „zvolenými římskými císaři“ I v této věci byl Maxmilián reformátor.

               Jeho nejgeniálnějšími činy byla ovšem jeho sňatková politika, v níž šikovnost svého otce několikanásobně překonal. I když možná je zde kouzlo nechtěného. V letech 1496 a 1497 se uskutečnila dvojitá svatba jeho dětí se španělským královským dvorem. Španělsko se Španělskem teprve stávalo, bylo vlastně jen personální unií Kastilie s královnou Isabelou a Aragonií, reprezentovanou jejím manželem Fernandem. Fernando měl strach z mocné Francie a hledal spojence. Maxmiliánovi se Španělsko jako budoucí domov jeho dětí moc nelíbilo, ale nakonec souhlasil. Dcera Markéta, zavržená francouzským králem, se provdala za následníka španělského trůnu Juana a syn Filip (zvaný sličný, čili očividně podědil krásu po obou svých rodičích – po kom byl měl být taky škaredý, že?), který od roku 1496 převzal od otce vládu nad Holandskem, se oženil se španělskou princeznou Johannou, zvanou později šílená. Zbláznila se ovšem až po Filipově náhlé smrti v roce 1506, protože svého krásného manžela tak šíleně milovala.

Juan zemřel ještě v roce svatby (chudák Markéta dopadla bídně už podruhé, i třetí manželství s vévodou Savojským skončilo po třech letech tragickou smrtí manžela a potom už další sňatky kategoricky odmítala) a Johanna se stala následnicí trůnu. Po smrti Isabely se tedy stal Filip králem kastilským toho jména prvním a po smrti tchána Fernanda, který ho přežil, nastoupili své dědictví v už sjednoceném Španělsku Filipovi synové Karel a Ferdinand. Protože Španělsko v té době budovalo své kolonie jak v Americe, tak v Asii, měl Maxmiliánův vnuk Karel opravdu vládnout říši, nad kterou slunce nezapadalo.

               Maxmilián si ale brousil zuby i na království České a Uherské. V obou vládl od roku 1490 Vladislav Jagello. V té době bezdětný. Maxmiliánovi se z něj podařilo vymámit slib, že by v případě, že byl Vladislav zemřel bez potomků, připadly jeho země římskému králi, tedy Maxmiliánovi. (To nebylo těžké, ne nadarmo byl Vladislav nazýván „král bene“, protože na všechno přitakával slovem „Bene“ tedy „dobře.“) Když Vladislav nakonec přece jen zplodil dvě děti, Ludvíka a Annu, usiloval Maxmilián o sňatek těchto dětí se svým potomstvem. Maxmilián sám ruku české princezny odmítl. Byl sice od roku 1510 podruhé vdovcem, nevěřil ale, že by byl ještě schopen zplodit s mladičkou dívčinou (bylo jí patnáct let) potomstvo a tak zabezpečit České království novou dynastií. Jeho diplomatovi Sigmundovi z Dietrichštejna se podařilo domluvit dvojitou svatbu. Ludvík Jagello se oženil s Maxmiliánovou vnučkou Marií a Annu si vzal Maxmiliánův vnuk Ferdinand. Bylo to hodně složité jednání, protože napřed musel Maxmilián získat svolení Ferdinanda Aragonského, který byl poručníkem svých vnuků a zemřel až v roce 1516, ale bylo nakonec úspěšné. Ferdinand zplodil s Annou dětí patnáct.  Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče připadly tedy Habsburkům v roce 1526 i české a uherské země. Toho se ovšem císař už nedožil.

               Rok 1519 zastihl Maxmiliána ve stavu vyčerpání. Tělesného, (následkem mozkové příhody právě v namáhavém roce 1515) duševního (už roky na všechny své cesty s sebou vozil vlastní rakev) i finančního (dluhy dosáhly výšku nesplatitelných 6 milionů dukátů – pro porovnání roční výnos z Tyrolska byl 200 000, z celého Nizozemska okolo jednoho milionu a město Vídeň platilo ročně 2000 dukátů – a ještě se mu to hrozně nelíbilo a žádalo slevu. Co je proti tomu současné zadlužení Řecka nebo Itálie, že? Maxmiliánovy dluhy se pohybovaly někde okolo 300% HDP jeho zemí.  Město Innsbruck, ve kterém si nechal stavět monumentální hrobku se sochami svých předků, jakož i předků své burgundské manželky, ho ani nevpustilo do svých hradeb, dokud nezaplatí své dluhy (a ty obnášely jen směšných 24 000 dukátů, tedy jen 20 násobek ročního daňového výnosu města! Taková malichernost občanů dokázala císaře jen rozzuřit, ostatně po celý svůj život měšťany i sedláky opovrhoval). Do Lince, kde chtěl Maxmilián svolat zemský sněm, už nedojel.

               Zemřel ve věku nedožitých 60 let ve Wellsu v roce 1519. Insbručané odmítli přijmout ve svých hradbách třeba i jeho mrtvolu a tak byl pochován ve svém rodném městě Wiener Neustadtu.

Exif_JPEG_PICTURE

Svým dědicům nezanechával právě jednoduché dědictví. Císařské dluhy dosáhly astronomických výšek a jeho vnuci je museli splácet po celá desetiletí. Obyvatelstvo bylo zchudlé a mezi rolníky a horníky to vřelo a tato nespokojenost se měla v roce 1525 vybít v německé selské válce.  A ve Wittenbergu přibil jistý Martin Luther v roce 1517 na dveře místního dómu svých 99 tezí, které měly změnit politický systém Evropy. Turci se chystal zahájit novou expanzi do Evropy a v roce 1529 stáli poprvé před Vídní.

               Přesto zůstalo za Maxmiliánem úžasné dílo.

               Získal pro habsburskou rodinu Burgundsko, Španělsko se zámořskými koloniemi a brzy k tomu mělo přijít České království a Uhry. Císařská koruna už měla zůstat na habsburských hlavách s krátkým přerušením v letech 1742 – 1745 až do rozpadu Římské říše národa německého v roce 1804.

               Zreformoval a zastabilizoval rozkládající se Římskou říši tak, že zabezpečil její fungování na dalších 130 let – až do Vestfálského míru upevnil vedoucí úlohu císaře v Evropě. Po této m írové smlouvě, která ukončila třicetiletou válku nahradil tento ještě středověký způsob vlády systém politické rovnováhy.

               Zreformoval Říši i své korunní země, které naučil platit daně a poslouchat svého vládce. Položil zde základy moderního úřednického státu.

               Zreformoval vojenství a podle způsobu, jakým porážel Francouze ve svém boji o dědictví své ženy, se bojovalo dalších 150 let.

               Vysloužil si titul „Posledního rytíře“. Hrdinný, cílevědomý, chytrý a krásymilovný, rozhazovačný, ale i láskyschopný, tak jak si minnesengři pravého rytíře představovali. Byl poslední svého druhu.

Doba po něm už rytířství nepřála.

Mikulov – Nikolsburg

               Diese Stadt ist ein echtes Juwel und ich glaube, dass sie eine der schönsten in Mähren ist, wenn nicht die überhaupt schönste. Wahrscheinlich auch eine der meistbesuchten, zumindest war sie mit Touristen überfüllt, die alle mögliche Sprachen gesprochen haben, neben Slowakisch und Polnisch, habe ich Englisch und auch ein bisschen Deutsch gehört, ich fürchte also, das die Schönheit von Mikulov (der deutsche Name dieser Stadt heißt Nikolsburg) bereits allgemein bekannt wurde. Eine Unmenge Hotels und Pensionen, die die Stadt im Überschuss besitzt, sind in der Sommersaison voll ausgelastet. Zahlreiche Restaurants und Vinotheken sind auch voll.

               Schade um die Raserei, aber die Stadt verdient das Interesse der Besucher.

               Mikulov ist seit dem frühen Mittelalter bekannt, der erste bekannte Besitzer war der Graf Wilhelm von Dürnholz. Er erhielt die Stadt im Jahr 1185 für seine Verdienste in der Schlacht bei Lodenice, wo sich das letzte Mal in der Geschichte in einem furchtbaren Gemetzel  mit 4000 Toten Tschechen von Böhmen den Landsleuten von Mähren gegenüber standen. Wo zwei gestritten haben, hat der dritte zu lachen gehabt, Mikulov erhielt ein Österreicher. Und so ging es auch weiter. Im Jahr 1249 schenkte der damalige tschechische Thronfolger Premysl Ottakar die Stadt Heinrich von Liechtenstein. Woher die Liechtensteiner stammen, ist für mich bereits seit Jahren ein Rätsel. Eine Familie dieses Namens hatte ihre Stammburg in Frauenburg nahe Unzmarkt in der Obersteiermark. Sie waren eine sehr bedeutende Familie, das Oberhaupt des Stammes, der bekannte Minnesänger  Ulrich von Liechtenstein, war im Jahr 1260 Sprecher des steierischen Adels – damals huldigten die steierischen Adeligen Premysl Ottakar als ihrem König, Herzog und Herrscher. Das Schenkungsjahr 1249 ist aber aus dieser Sicht suspekt. Es hat zwar eine bestimmte Logik, weil in diesem Jahr Premysl Ottakar die Erbin der österreichischen Ländern, Margarete von Babemberg, heiratete. Der Bräutigam war 19 Jahre alt, die Brau war über fünfzig, aber es ging um Besitz, nicht um die Liebe. Premysl ließ sich später von seiner Frau scheiden, als er richtig erkannte, dass er mit ihr keinen Thronfolger zeugen konnte.  Die Abstammung von Heinrich von Liechtenstein wird in der Umgebung von Mödling in Niederösterreich vermutet, vielleicht gab es also doch zwei Familien mit dem gleichen Namen, obwohl mir dieser Gedanke gar nicht gefällt. Die Liechtensteiner kamen also in Rahmen dieser Vermählung im Jahr 1249 zu ihrem Glück, neben Mikulov erhielten sie damals auch Feldberg (Valtice), das damals in Niederösterreich lag (an die Tschechoslowakei wurde Feldberg nur in Rahmen der Verträgen von Trianon im Jahr 1920 angeschlossen).

               Ehrlich gesagt, kümmerten sich die Liechtensteiner um Mikulov nicht gerade gut, das Zentrum ihres Interesses war in Feldberg. Mikulov hatte das ganze Mittelalter nur Palisaden aus Holz und die Stadt selbst war sehr klein – sie hat dem heutigen Stadtzentrum entsprochen. Als sie im 16. Jahrhundert endlich eine Steinmauer bekam, umgab diese eigentlich nur das Schloss, den Haupt- und den Kirchenplatz. Die Stadt hatte zwei Tore, das Obere Tor im oberen Teil des heutigen Kirchenplatzes, wohin man heute von der Straße Brnenska, Palavska und Ceska  kommen könnte und das Untere Tor am unteren Ende des heutigen Hauptplatzes.                     

               Die Liechtensteiner gingen mit ihrem Besitz und Finanzen nicht wirklich behutsam um und  häuften große Schulden an. Im Jahr 1560 verkauften sie Mikulov dem ungarischen Adelingen Laszlo Kerecsenyi und die glückliche Stunde für die Stadt schlug im Jahr 1572, als Adam von Dietrichstein die Stadt vom Kaiser Maximilian II. erhielt. Mit dieser Familie sollte die Geschichte der Stadt bis zum Jahr 1945 verbunden sein.     

               Die Dietrichsteiner waren eine alte Adelsfamilie, die ihre Beziehung zum kaiserlichen Hof sehr sorgsam zu pflegen wusste. Adams Vater Sigismund gelang ein Meisterstück. Der alternde Kaiser Maximilian I. betraute ihn mit diplomatischen Verhandlungen bezüglich der Verbindung der Habsburger mit Jagellonen, die damals tschechische und ungarische Könige waren. Sigismund gelang es, eine seltsame Hochzeit zu organisieren. Der Erbe des tschechischen und ungarischen Königsreiches Ludwig heiratete die habsburgische Prinzessin Maria. Ein größeres Problem war, wer die tschechische Prinzessin Anna heiraten sollte. Der alte Kaiser (alt für damalige Zeit, er hatte 56 Jahre auf dem Buckel) lehnte die Hand der dreizehnjährigen Braut mit den Worten „wenn man einen alten Mann loswerden will, gibt ihm eine junge Frau) ab. Sigismund vereinbarte dann die Vermählung mit einem der Enkelsöhne des Kaisers, allerdings war bei der Hochzeit noch nicht klar, mit welchem – sollte es Karl oder Ferdinand sein? Der Bräutigam wurde also vor dem Altar vom Kaiser persönlich vertreten und in der Hochzeiturkunde wurde eine leere Stelle belassen, wo der Name des Gatten später eingeschrieben wurde. Es war letztendlich Ferdinand und die Ehe war sehr glücklich. Es entsprossen ihr fünfzehn Kinder. Sigismund von Dietrichstein nutzte die Versammlung der gekrönten Köpfe, um all diese Honoration zu seiner eigenen Hochzeit mit Barbara von Rottal einzuladen. Diese berühmte Szene wurde in einem Bild verewigt, das man heutzutage in der Galerie in Mikulov sehen kann. Der Kaiser hat es natürlich nicht versäumt, den treuen Diener zu belohnen und machte ihn zum steierischen Hauptmann, dieses Amt besaß dann Sigismund bis zum Jahr 1533.

               Sigismunds Sohn Adam war gleich wie der Vater ein Diplomat, er verbrachte der Großteil seiner diplomatischen Tätigkeit als kaiserlicher Hofmeister in Madrid. Die Gattin des Kaisers Maximilian II. Marie traute nämlich ihrem Mann, der ungesunde Sympathie für den Protestantismus zeigte, nicht und sie erzwang, dass die zwei ältesten Söhne Rudolf und Ernst zur Erziehung nach Spanien geschickt worden sind und gerade Adam von Dietrichstein vor Ort auf sie aufpassen sollte. Gerade für diese Verdienste erhielt Adam im Jahr 1572, als er noch in Madrid weilte, Mikulov. Der Aufenthalt in Spanien sollte noch weitreichende Nachwirkungen zeigen. Dort wurden Adam nämlich sechs Kinder geboren und eines davon war Franz von Dietrichstein. Mit seiner Person ist Mikulov eng verbunden. Er bestimmte den heutigen Charakter der Stadt.

               Franz, geboren im Jahr 1570, war als der dritte Sohn von Adam für die kirchliche Laufbahn prädestiniert. Er studierte zuerst bei Jesuiten in Prag und danach in Rom. Ein kleiner, ansehnlicher und ungemein intelligenter Mann weckte Interesse bei Kardinal Aldobrandini, dem späteren Papst Klement VIII. Der größte Eindruck machte auf den jungen Mann der fanatische Filippo Neri, er lernte in Rom auch den Gründer des Ordens der Piaristen Joseph Calasanz kennen. Im Jahr 1599 wurde er im Alter von nur 29 Jahren zum Erzbischof von Olmütz ernannt, im gleichen Jahr wurde ihm eine Auszeichnung zugeteilt, als er nach Graz eingeladen wurde, um hier den Herzog Ferdinand (den späteren Kaiser Ferdinand II.) mit seiner Braut Anna von Bayern zu trauen. Ferdinands Mutter Maria traute nämlich keinem steierischen Priester und glaubte, sie wären alle mit dem Gift des Protestantismus angesteckt. Ein Erzbischof, geboren in Madrid und erzogen in Rom, war der einzige, zu dem sie genug Vertrauen hatte.   

               Unter der Herrschaft des mächtigen und reichen Herrn schlug für Mikulov seine Sternstunde. Dietrichstein lud in die Stadt italienische Architekten, die nicht nur das Schloss bauten, sondern die ganze Stadt wurde als eine ästhetische Ergänzung des Sitzes des Kardinals gebaut. Auch heute noch bildet sie also eine homogene Einheit, es gibt hier ein Phänomen der Durchsicht in die Landschaft und der gebogenen Straßen, die den Horizont verkürzen, ein typisches Phänomen des italienischen Manierismus, genannt „scorcio“, das sonst nirgends in Mähren oder Böhmen zu finden ist. Der Kardinal ließ auch das Kloster der Kapuziner mit der Kirche des heiligen Laurentius bauen, vor der Stadt dann das Kloster der Piaristen um die Kirche des heiligen Johannes der Täufers, eine Pilgerkapelle nach dem Muster der „Santa casa“ im italienischen Loreto. Das Schloss wurde mit Theater, Ballsaal und einem Garten auf einer Terrasse ergänzt. Der Garten wurde dann mit italienischen Bäumen und Büschen und Fontänen ergänzt, an die dann Lustgarten und Lustschlösschen angeschlossen wurden. Usw. usw.

               Zu diesem Wohlstand führte aber kein direkter Weg. In der Zeit des Aufstandes der tschechischen Stände war der Kardinal logischerweise auf der kaiserlichen Seite, er wurde aus dem Land verwiesen und seine Besitzungen wurden konfisziert. Im Jahr 1619 wurde Mikulov sogar von den Aufständischen unter der Führung von Ladislav Velen von Zierotin erobert. Nach der Schlacht auf dem Weißen Berg wendete sich aber der Blatt zugunsten des Kardinals.            

               Nicht umsonst schmückt die Büste des Kardinals nicht nur den Schlosshof, aber auch den Balkon in der Kirche des heiligen Wenzels. An der Mauer des Schlosses hängt eine große Gedenktafel. Persönlich ist mir der Kardinal nicht wirklich sympathisch. Er machte als ein treuer Diener des Kaisers eine riesige Karriere, er wurde sogar zum „Protector Germaniae“ – das war das höchste kirchliche Amt nördlich der Alpen – allerdings musste als einziger in der Geschichte von diesem Amt im Jahr 1636 zurücktreten und diese Demütigung hat er nicht überlebt. Im Jahr 1619 war er bereit, während des politischen Umsturzes in Brünn vor den Aufständischen auf dem Boden zu kriechen und ihnen Beine zu umarmen, weil sie ihm drohten, ihn schön „auf die tschechische Art“ aus dem Fenster zu schmeißen. Er versprach, dass er auf alle seine Ämter verzichten, das Land verlassen und selbst zu einem Pilger würde. Natürlich hat er keins seiner Versprechen eingelöst, nach dem Weißen Berg kehrte er zurück und setzte eine brutale Rekatholisierung  „seines Mährens“ fort. Obwohl er versuchte, das Land vor den größten Repressionen zu schützen, es lag ihm an der Prosperität des Landes, das er verwalten sollte. Für Mikulov war aber dieser Herr ein wahrer Segen.

               Dem Kardinal verdanken wir also das monumentale Schloss, gebaut im Stil des Manierismus, seit dieser Zeit aber mehrmals umgebaut, besonders nach einem Brand im Jahr 1719 und auch im Jahr 1945 brannte es bis auf die Grundmauern nieder. Ob es von den sich rückziehenden Deutschen oder von den siegenden Russen angezündet wurde, wird man wahrscheinlich niemals erfahren. Die Renovierungsarbeiten dauerten sehr lang, und weil ein Großteil des Inventar zugrunde gegangen war, orientiert sich die Ausstellung im Schloss in erster Linie an der Gallerie der Familie Dietrichstein, die durch eine Ausstellung über die Entwicklung des Lebensstils von der Gotik bis zum Biedermaier ergänzt wurde. Trotzdem zahlt sich der Besuch aus. Imposant ist die Bibliothek, die besonders Bücher aus dem Bestand des Gymnasiums der Piaristen besitzt. Auch diese Schule wurde vom Kardinal Franz gegründet. Er kannte persönlich den Gründer des Ordens Joseph Calasanz. Die Idee des Ordens musste ihm gefallen haben. Der Orden bot armen Burschen die Bildung, die sie sich sonst nicht leisten konnten. Sie bekamen sie – mit der entsprechenden ideologischen Ergänzung – also einer Hirnwäsche mit katholischem Glauben in der rigorosen Form. Trotzdem produzierte die Schule in Mikulov eine Reihe hervorragender Absolventen, der bekannteste von ihnen war wahrscheinlich der weltberühmte Anatom Johann Evangelist Purkyne. Seine Gedenktafel ist an der Mauer des ehemaligen Klosters in der Kirche des heiligen Johannes des Täufers zu lesen.

               Im Schloss kann man auch das Zimmer besuchen, in dem Napoleon nach der siegreichen Schlacht bei Austerlitz wohnte. Er wollte mit seinen geschlagenen Gegner den Frieden gerade in Mikulov schließen, aber eine Epidemie, die in seiner Armee plötzlich ausgebrochen ist, zwang ihn, die Stadt zu verlassen und der Frieden wurde dann im nahegelegenen Preßburg (Bratislava) unterschrieben. Mikulov behagte fremden Armeen nie wirklich. Im Jahr 1866 starben hier 200 Soldaten der siegreichen preußischen Armee an Cholera. Sie haben in Mikulov einen eigenen Friedhof – es handelte sich doch letztendlich um Protestanten.

               Der Kardinal gründete auch in der Kirche der Heiligen Anna am unteren Ende des Kirchenplatzes die Gruft der Familie Dietrichstein. Ursprünglich ließ er diese Kirche als eine Pilgerstätte bauen, wo die Pilger die schwarze loretanische Madonna verehrten. Die Kirche brannte aber im Jahr 1784 bis auf die Grundmauer ab, und dient seitdem nur als die Grabstätte der Familie. Die Führungen durch die Gruft dauern 40 Minuten, ohne Führung gibt es keine Besuchsmöglichkeit. Die Statue der Madonna wurde nach dem Brand in die Kirche des heiligen Wenzel gebracht, die jetzt, inklusiv ihres Turmes im Stil der Renaissance, rekonstruiert wurde. Der Blick auf die Kirche von der Pavlovskastraße mit dem Schloss im Hintergrund ist atemberaubend.

Die Gruft erhielt die Erbin der Familie Mercedes Dietrichstein vom Gericht als Besitz zugesprochen, die Gerichtprozesse über den Besitz der Familie sind damit aber noch lange nicht zu Ende.      

               Zu Ende sind auch die Spuren des Kardinals Franz noch nicht. Auf dem ehemaligen Tanzberg ließ er die Kapelle des heiligen Sebastians nach dem Vorbild der Kirche des heiligen Petrus im Vatikan sowie auch die Kapelle des Heiligen Grabes nach dem Vorbild aus Jerusalem errichten. Zu den Kapellen führt ein Kreuzweg mit 17 Stationen.  Man muss, zuerst durch Wald und dann auf einem Pfad im Kalkstein zweihundert Höhenmeter überwinden, um einen wunderschönen Blick über die Stadt zu genießen. Besonders bei Sonnenuntergang ist es ein unvergessliches Erlebnis. Den Tanzberg ließ der Kardinal natürlich umbenennen, jetzt heißt er der Heilige Berg. Von seinem Gipfel kann man Valtice und Breclav bis zu den Niederen Karpaten und weit bis nach Österreich sehen.

               Was nicht einmal der Kardinal beeinflussen konnte, war die Anwesenheit einer starken jüdischen Gemeinde in der Stadt. Seit dem Jahr 1420, als Juden drastisch vom Herzog Albrecht aus Wien vertrieben wurden (es wurden dabei um die 400 Menschen verbrannt), ließen sie sich in Mikulov nieder und bildeten hier die bedeutendste jüdische Gemeinde in Mähren. Hier hatte auch der Landesrabbi seinen Sitz, seit dem sechzehnten Jahrhundert tagte hier das jüdische Parlament. In den Jahren 1553 – 1573 hatte der berühmte Rabbi Löw das Amt des Landesrabbis inne. Derjenige, der später den Golem in Prag baute und nach dem sogar eine Straße in der Altstadt von Jerusalem benannt wurde. Seine mährische Karriere ist weniger bekannt, es erinnert an sie eine Ausstelllung in der Synagoge und eine Gedenktafel an der Zeremoniehalle des jüdischen Friedhofes.

Dieser ist riesig, er nimmt eine zwei Hektar große Fläche ein und es gibt hier Hunderte Grabsteine, besonders die der bedeutenden Rabbiner, der Mitglieder der Unternehmerfamilie Teltscher oder der Eltern von Sir Frank Lampl, des Generaldirektors der britischen Firma Bovis, einer der größten Bauunternehmens auf der Welt.  Nach einer Volkszählung lebten im Jahr 1836 3520 Juden in Mikulov, was 42% der Stadtbevölkerung war.  Ein Anfang vom Ende war der Bau der Eisenbahn, die von Brünn über Breclav nach Wien führte, die aber Mikulov abseits liegen ließ. Und dann kamen die Nazis. Mit ihnen hat sich der letzte Dietrichstein namens Alexander kompromittiert. Er war zwar kein Mitglied der NSDAP, dafür aber der Sudetendeutschenpartei und fühlte sich immer als Deutscher. Er floh gleich noch im Jahre 1945 nach Argentinien, angeblich aus der Liebe zu seiner Auserwählten, die dort lebte, seine Flucht weckte aber natürlich den Verdacht, dass er etwas zu befürchten hatte. Der Besitz der Familie Dietrichstein wurde aufgrund der Benesdekrete konfisziert und die Erbin der Familie, Mercedes Dietrichstein, wie ich schon geschrieben habe, kämpft jetzt um den Besitz mit der Tschechischen Republik vor Gericht. An die Juden erinnert neben dem Friedhof und der  Synagoge eine Menge wertvoller historischen Andenken. Es gibt hier eine Ausstellung „Rabbi Löw und das jüdische Bildwesen in Mähren“ und das jüdische Bad – Mikva.

               Einen schönen Blick gibt es von „Kozi Hradek“. Der Trum gehörte einmal zur Stadtbefestigung, seit dem sechzehnten Jahrhundert auch mit einer Kanonenbatterie, aber aufpassen! Geöffnet für die Besucher ist der Turm nur, wenn dort eine Fahne weht. Also bevor Sie zum steilen Berg aufbrechen, schauen Sie gut hin!                        

In der Nähe der Stadt liegt das Gebirge Palava, eine Tropfsteinhöhle „Na Turoldu“, Archeopark in Pavlov mit einem Museum der Mammutenjäger, im nahen Dorf Kletnice dann Cafe Farad, wo jedes Zimmer eine andere Farbe und einen anderen Duft von Lavendel bis zu Marillen hat, man kann wählen, worauf gerade Lust hat.

Übrigens in Mikulov und seiner Umgebung wurden sogar zwei österreichische Präsidenten geboren. Direkt in der Stadt im Jahr 1890 Adolf Schärf und bereits im Jahr 1870 in nahem Untertamowitz (Dolni Vestonice) Karl Renner.

               Mikulov hat viel zu bieten. Aus dem modernen Angebot gibt es hier die herrliche Galerie „Zavodny“ oder die Statue des „Hängenden“ auf dem Hauptplatz von David Černý, eine Reihe guter Restaurante und Pensionen. Ich kann das Hotel Tempel in der Husstrasse nennen, wo österreichische Gäste, die ich hingeführt habe, nicht genug von den Köstlichkeiten bekommen konnten und der Hasenrücken, den ich dort gegessen habe, war absolut fantastisch. Sollten Sie Lust auf koscheres Essen haben, finden Sie in der Husstrasse ein jüdisches Restaurant Tanzberg. Aber es gibt hier das Restaurant Aquarium in der Pavlovskastrasse, eine Menge Vinotheken und wenn Sie wirklich einen märchenhaften Platz kennenlernen möchten, dann fahren Sie nach Valtice und dann weiter in Richtung Katzelsdorf. Einen halben Kilometer vor der österreichischen Grenze steht auf einem kleinen Hügel das Weingut Obelisk. Ein modernes Gebäude mit faszinierendem Blick auf Valtice und Mikulov am Horizont, wo die Sonne untergeht. Besseres Ambiente für Promotionen, Hochzeiten oder andere Veranstaltungen gibt es gar nicht. Inklusiv eines hilfsbereiten und zuvorkommendes Personals.

Ungefähr zehn Kilometer von Mikulov nach Norden am Ufer des Stausees gibt es die Therme in Musov. Das nur für den Fall, dass das Wetter nicht mitspielen sollte.             

   Haben Sie Lust auf einen Besuch im Mikulov bekommen? Weit ist es nicht, nur 1 Kilometer hinter der österreichischen Grenze, zehn Kilometer von Poysdorf entfernt. In diesem Fall aber beeilen Sie sich mit der Reservierung, die Stadt ist in der Hochsaison hoffnungslos ausgebucht.     

Rok 2018 – rok zlobivých chlapců

               V tom uplynulém roce se toho stalo opravdu hodně. Tolik, že člověk skoro ztratil přehled a na konci roku jsem se sám sebe ptal, proč mám takový nějaký nedobrý pocit. Proč vlastně?

               Můj rok neproběhl vlastně vůbec špatně. Na trhu se objevila má nová kniha, na blogu jsem zaznamenal stoupající zájem čtenářů, (možná i proto, že jsem začal publikovat i v němčině), začal jsem spolupracovat s medicínským slovenským časopisem „In Vitro“. Dokonce se mi s kolegy podařilo umístit i publikaci v německém medicínském časopise  „Journal für klinische Endokrinologie und Stoffwechsel“ v německém vydavatelství Springer a dostalo se nám zato dokonce pochvalného mailu od „American Journal of Internal Medicine,“ tedy od nejrenomovanějšího medicínského časopisu na světě vůbec.

               V práci jsem se od prvního ledna stal odborníkem v gastroenterologii a konečně našel jakous takous jistotu při obávaném vyšetřování žlučových cest tzv. ERCP.

               A konečně – 14 července slavil v pohádkově krásném Mikulově svou svatbu můj syn.

               Čili závěr šesté dekády mého života nemohl probíhat o moc lépe – skoro mám strach o tom napsat, aby se to už zítra nepo………

               Jenže svět se ve stejné době nevyvíjel tak, jak by se mi to líbilo a aby mi mohl dodat důvěru v pozitivní budoucnost. Protože naše osobní mravenčí snažení může být mocnými tohoto světa v jediné sekundě změněno v ubohé a bezvýznamné nic. A mezi těmi opravdu mocnými tohoto světa došlo k dalšímu posunu – zlobiví chlapci se rozmnožili a navíc si začínají překvapivě dobře rozumět. Z toho tak trochu běhá mráz po zádech při očekávání věcí budoucích.

               Fungování světa se opírá už od roku 1648, tedy od Vestfálského míru, o princip rovnováhy sil. Jestliže si do té doby mohl císař římské říše národa německého aspoň namlouvat, že jeho slovo je pro fungování světa rozhodující, od tohoto památného roku se mocní museli vždy domluvit. Nedělali to nikdy rádi, ale prostě museli. A pokud někdo z tohoto systému vystoupil, jako například Napoleon nebo Hitler, byli za to i se svými národy krutě potrestáni.

               Od druhé světové války už se rovnováha sil opírala jen o soupeření mezi východním a západním blokem, v podstatě tedy mezi USA a Sovětským svazem. Po roce 1991 už existovala jen jedna supervelmoc – USA – a ve své úloze udržovatele světového pořádku na začátku nového tisíciletí žalostně selhala. A z frustrace, která následovala, si Američané zvolili svým prezidentem Donalda Trumpa. Ten se rozhodl ze světové politiky stáhnout (stejně jí nerozumí) a ve světě se začalo vytvářet mocenské vakuum. A vakuum má jednu vlastnost – nasává. V tomto případě nové mocné muže, kteří hodlají Američany nahradit. Problém je v tom, že jakkoliv je Trump posedlý mocí, má na krku kontrolní mechanismy parlamentu, justice a nezávislé žurnalistiky – všechno brzdy, které muži, kteří hodlají Američany v určování světového pořádku nahradit, ve svých zemích už dávno odstranili. A v tom je nebezpečí pro celý svět.  Samozřejmě policajta nemá většinou nikdo rád a Američané se o nevděčnosti této funkce museli mnohokrát přesvědčit. Vděčnosti se nikdy nedočkali, ať dělali dobře nebo zle a chápu, že to jednou začne lézt na nervy. Ale společnost bez pořádkové služby hrozí propadnout do chaosu.

               Být americkými spojenci se opravdu nevyplácí a tuto skutečnost poznali jako první syrští Kurdové, které nechal Donald Trump napospas osudu, když za něj v Sýrii odvedli špinavou práci. Hrdinský boj kurdských milic o město Kobane, kde Islámský stát v druhé polovině roku 2014 utrpěl svou první porážku, což předznamenalo jeho konec, je už zapomenut. Po odchodu Američanů si na Kurdy už brousí zuby turecký prezident Tayyip Erdogan. Právě v tomto roce 2018 se mu podařilo zejména díky podpoře zahraničních Turků v Rakousku a v Německu vyhrát prezidentské volby a definitivně odstranit demokracii v Turecku. Přesně 80 let po smrti jejího zakladatele Kemala Paši Atatürka (zemřel 10.11.1938) se jeho dílo podařilo definitivně z tureckého života odstranit. Turecko má nového všemocného sultána, ekonomika země se hroutí, státní dluh roste do nebeských výšek, diktátor, aby se udržel u moci, potřebuje válku. A Erdogan slibuje svým voličům vybudování „Velkého Turecka“ které by mělo zahrnovat severní Sýrii včetně Aleppa – samozřejmě s veškerými kurdskými oblastmi. Narodit se jako Kurd není opravdu dobrý nápad.

               Trump nechává Erdoganovi na předním východě volnou ruku. Osobně je mu zřejmě turecký diktátor dokonce sympatický. Potlačování demokracie, vyřazení nezávislé justice a likvidace nezávislé žurnalistiky je to, o čem americký prezident sní. Soudy a novináři mu otravují život už druhý rok a nejraději by s nimi udělal stejně krátký proces jako Erdogan v Turecku – jenže v USA to prostě tak snadno nejde. Musí se uchylovat k šíření „Alternativních faktů“ na twiteru, aby etablované časopisy a televizní kanály aspoň diskreditoval. Otázka je, nakolik dokážou svého bláznivého prezidenta zkrotit demokrati, kteří ovládli dolní komoru parlamentu. Zřejmě příliš ne. Skutečnost, že se republikánům navzdory excesům svého prezidenta podařilo udržet druhou komoru amerického parlamentu – senát (což se například Obamovi nepodařilo, ten ztratil už v prvních volbách obě komory) mluví o tom, že většina – nebo aspoň podstatná část – Američanů je s konáním svého prezidenta spokojená. Z toho zůstává rozum stát. Opravdu si Američané už neváží své největší devizy – demokratického uspořádání země, na které byli vždy tak hrdí? Nebo jsou tak hloupí, že jednání Trumpa směřující k narušení demokratických principů nechápou? Na to je krásný slovenský výraz „Áno, aj.“

               Podstatnou roli totiž hraje nejen v USA, ale i v Evropě pocit, že demokracie a s ní spojené svobody jsou samozřejmostí – neohrozitelnou samozřejmostí. Oč jsme nemuseli bojovat, co nás nic nestálo, toho si nevážíme. A ohrožení nevnímáme. Demokracie se dá lehce ztratit (viz Německo roku 1933) její znovunastolení stojí ale potoky krve a tisíce životů.

               V Číně se nechal prezident Si Ťin Pching zvolit právě v tomto roce doživotním vládcem země. Jehož slovo je rovno ústavě, jehož kritika se rovná velezradě. Návrat k poměrům Mao-Tse Tunga je tady, vláda jedné strany zřejmě neodvratně vede časem k vládě jednoho diktátora a kultu jeho osobnosti. Si Ťin Pching si vytýčil cíl udělat do roku 2050 z Číny opět „Říši středu“ čili celosvětově dominantní velmoc, která bude ostatním diktovat. Nejen hospodářský ale i politický systém. Hned v prvních lednových dnech se dal slyšet, že hodlá napadnout Tchaj-wan a definitivně ukončit samostatnou existenci této „odštěpené čínské provincie.“ Zřejmě to byla první zkouška. Z Ameriky se neozvala žádná reakce – Trump se vlivu na dálném východě už dávno vzdal. Přitom je to jedině přítomnost americké flotily, která ještě garantuje nezávislost Tchaj-wanu, zemičky s demokratickým systémem, možná jediným fungujícím v této oblasti. Ale Američané se očividně podpory demokracie vzdali a Čína už natahuje ruku. Pokud se Číňané na Tchaj-wanu opravdu vylodí, nevěřím, že Trumpova Amerika něco podnikne. Malí jsou velkým vydání na milost a nemilost. Policista se stáhl a tváří, že se ho kriminalita před jeho kanceláří už netýká.

               Jediným současným protihráčem Tayyipa Erdogana a Si Ťin Pchinga, kterého musí oba tito pánové brát vážně, je Vladimír Putin. I on se nechal slavnostně znovu zvolit ruským prezidentem 76,7 procenty voličů už v prvním kole prezidentských voleb. Podobně jako v Iránu se opoziční kandidáti o řad nesměli vůbec ucházet. Nač mu bylo potřebné manipulovat volby (dokázána byla manipulace v 3000 volebních lokálech), které by i bez manipulací suverénně vyhrál, je mi záhadou. Ale zřejmě to patří k ruské politické kultuře a je výrazem loajality úředníků, kteří ještě nezapomněli na Stalinovu éru – ostatně velká část Rusů Stalina obdivuje. Stejně tak zbytečný byl i atentát na Sergeje Skripala 6. března. Samozřejmě že to přineslo nějaké dodatečné hlasy v prezidentské volbě, ale mnohem víc to měl být signál celému světu – MY si můžeme dovolit i tohle!!! Paradoxně je Putin a jeho spojenec Bašár Assad v Sýrii poslední nadějí kurských milicí – turečtí ministři zahraničních věcí Mevlüt Cavusoglu a obrany Hulusi Akar odjeli z Moskvy s nepořízenou – Putin nemá na zesílení Turecka žádný zájem – přece jen ho Erdogan naštval sestřelením ruské stíhačky poté, co Rusové jeho synovi rozstříleli konvoj cisteren s ropou, s kterou obchodoval s  Islámským státem.

               Donald Trump se dokázal spřátelit i s Kim Jong Unem. Poté, co si vyhrožovali atomovým útokem a hádali se o velikosti knoflíku, který mají na stole, dokázali v Singapuru najít cestu k sobě. Kdo se musí třást strachy, je americký spojenec – Jižní Korea. Snahy severokorejského diktátora o rozhovory s jižním sousedem můžou znamenat jen jedno – snahu o spojení obou zemí, samozřejmě pod vedením severu. Bez americké podpory jsou Jihokorejci vydáni na milost a nemilost. A Trump ohlásil s tažení Američanů z Korejského ostrova a konec všech vojenských společných manévrů.

               Trump si ponechává jediného nepřítele – a to Irán. Zřejmě tuší, že Američané stále ještě nestrávili pohanu, kterou jim způsobili iránští revolucionáři obsazením amerického velvyslanectví v Teheránu v roce 1978. V době, kdy v Iránu zuří vnitropolitický boj mezi dogmatickými ajjatoláhy a liberálním prezidentem Ruháním (i když ani o něm si není třeba dělat přehnané iluze), žene Trumpova politika vodu na mlýn islámským radikálům. Trump se postavil pevně a jednoznačně za původce veškerého celosvětového islámského terorismu – za Saúdskou Arábii. Kupuje od USA příliš hodně zbraní, než aby ji člověk (rozuměj Trump) za šíření terorismu odsoudil. Dokáže odpustit i korunnímu princi Mohammedovi bin Salmánovi, že nechá na tureckém konzulátu rozsekat novináře Jamala Khashoggiho. Ne že by byl tento žurnalista nějaká hvězda morálky, ale Trump by si zřejmě tajně přál stejným způsobem moci zatočit i s novináři americkými, kteří si dovolí psát negativní články o něm. Přál by si, ale nemůže. A to jej naplňuje zuřivostí a sympatiemi k saúdskému korunnímu princi. S Trumpovou podporou bin Salmán aféru politicky přežije a jeho kritici si v budoucnosti dají dobrý pozor, aby mlčeli jako zařezaní. Než zařezaní budou. A v Evropě budou dál růst mešity a školy koránu za saúdské peníze.

               Celý svět doplácí na skutečnost, že si od roku 1945 lebedil v bezpečí zajišťovaném americkou vojenskou přítomností a obrovskými americkými výdaji na vývoj zbraní a armády, s kterou žádná země na světě nemohla držet krok. Když se teď Američané stahují, poznávají všichni, kdo tuto ochranu užívali, jak jsou slabí a bezmocní. Když Vladimír Putin hrozil, že jeho tanky mohou být během dvou dní v Bukurešti, pokud k tomu dá rozkaz, věděl, o čem mluví.

               Evropa totiž v roce 2018 zeslábla – a to hrozně. Projekt spojených evropských národů se hroutí. Nejen, že vystupuje Velká Británie. Ale i další země se potýkají s víceméně neřešitelnými problémy a zajímají se víc samy o sebe než o evropskou ideu. Španělsko bojuje – ne právě šikovně – se separatistickými tendencemi Katalánska, Belgie je právě bez vlády, protože Flámové a Valoni se nedohodli ohledně imigračního paktu. Višegrádská čtyřka diverguje jednoznačně pryč od evropských ideálů. Viktor Orbán za peníze EU odboural demokracii v Maďarsku, Jaroslav Kaczynsky na tom pilně pracuje v Polsku. Na Slovensku je hospodářská kriminalita tak zažraná do politického systému, že masivní protesty (všechna čest Slovákům, kteří si přece jen nenechají „srát na hlavu“) přiměly po vraždě novináře Kuciaka k rezignaci premiéra Fica, nedokázaly ale změnit politický systém. V Česku se podařilo vytvořit podivnou koalici hnutí ANO, které svým systémem do demokratické společnosti jednoznačně nepatří, se sociálními demokraty, chtivými funkcí a s podporou komunistů, kteří do demokratické společnosti patří ještě méně. A tento nepochopitelný systém kryje svými bonmoty pan prezident, který se netají svým obdivem k diktátorům typu Vladimíra Putina nebo Si Ťin Pchinga. Rád by byl přijat do party zlobivých chlapců a mrzí ho, že ho berou jen jako podřadného sluhu.

               Jenže to jsou jen problémy na okraji. Jed rozkladu, masívně finančně dotovaný z Moskvy, zasáhl už i „staré“ země EU. I ty opouštějí principy, na kterých Evropa vyrostla, totiž principy liberální demokracie. V Rakousku se „Svobodní“ hned po utvoření vlády pokusili o převzetí moci. Přepad centrály státní kontrarozvědky a snaha podřídit ji přímo ministru vnitra nakonec neuspěl, přece jen byly demokratické pojistky dost silné. Zrušení zákazu kouření v restauracích bylo především osobní potřebou silného kuřáka vicekancléře Stracheho, podpisová akce za vypsání referenda, na které se zúčastnilo 875 000 Rakušáků, byla vládou prostě ignorována – ministři se ani nedostavili do parlamentu k jejímu projednávání. Chtěli tak očividně vyjádřit své opovržení „Quatschbude“, jak parlament páni Strache a Kickl nazývají. Bez kontroly parlamentu by se jim vládlo líp, zrušit jako v roce 1933 se ale nedá. Aspoň tedy připravují nový zákon o televizi, který ji má z veřejně právní změnit na státní – přijat má být letos. I zákaz podávání informací „kritickým médiím“ který vydal ministr vnitra, se nese ve stejném tónu – snaze o omezení nebo přímo zrušení demokracie.

               V Německu se KONEČNĚ odhodlala odejít kancléřka Merkelová, jenže po sobě dokonale vyčistila terén, po jejím odchodu hrozí mocenské vakuum. A katastrofu, kterou Německu způsobila svou proimigrační politikou, už nikdo nenapraví. AfD je s ruskými penězi na nezadržitelném vzestupu. Přesto, že  slibuje budování zdi „izraelského typu“ na hranici s Rakouskem. Před týdnem jsem se na Kreischbergu bavil s německým kolegou z Düsseldorfu. Viděl Orbánovu politiku pozitivně. Že zrušil demokratický systém, ovládl justici a média mu nevadilo – důležitý byl jeho postoj k imigraci.

               V roce 2018 – a zřejmě i v letech následujících – dostaneme účet za ono fatální rozhodnutí z roku 2015 pustit nekontrolovaně do země milion imigrantů, pro něž není uplatnění, není práce, a kteří jsou nepřátelští vůči našemu politickému systému i kulturním hodnotám. Oni sami Evropu nerozbijí, působí ale jako rozbuška na bombě, která se jmenuje pravicový populismus. Výbuch této bomby dokáže Evropu roztrhat. Na soužití totiž nemají tyto strany zájem. I když se hovoří o společné ochraně hranic, v konečném důsledku jsou všechny hraniční země proti, protože se bojí „ztráty suverenity.“ Tedy ztráty kontroly vlastním ozbrojených sil, které by potřebovaly v případě války s evropskými sousedy. Jestliže hlásají místo EU „mírové soužití suverénních národů“ mám na ně jen jednu otázku – kdy v Evropě něco takového fungovalo? Každý diktátor potřebuje válku, aby umlčel opozici a odvrátil pozornost od hospodářských neúspěchů – které vždycky někdy přijdou. I Putin má svou Ukrajinu, Erdogan svou Sýrii a Si Ťin Pching chce mít svůj Tchaj-wan. Ovšem vedení EU se chová taky jako slon v porcelánu. Ředitel evropské banky Romano Prodi už dal vytisknout 2 biliony Eur a rozdělil je za nulový úrok svým přátelům. (nějakou dobu byly úroky dokonce negativní, tedy jim za to, že si peníze brali, ještě platil) Jestliže EU udělí výjimku Macronovi, že může narušit stabilizační pakt v státním rozpočtu, ale nedovolí to Italům, pak se všechno stává jen směšným divadlem. Jakmile někdo výjimku dostane, budou o ni žádat všichni, nebo si ji prostě přivlastní i bez souhlasu Bruselu. Evropská centrála se vzdala další části své moci. Jakoby Macron nebyl produktem stejného hnutí jako Trump či Babiš! Hlásal populisticky reformu nereformovatelné Francie a hned při prvních známkách odporu padl na zadek. Volili ho totiž ti vyloučení z prosperity, které zklamal a nechal padnout. Které použil jen jako prostředek k uchopení moci. Proces zavedený proti Orbánovi a jeho Maďarsku skončí stejně trapně. Polsko bude rozhodnutí vetovat, zřejmě i s Českem a možná i Slovenskem, Maďarům se nic nestane a bude to jen důkaz bezmocnosti Evropské Unie při obraně svých základních principů. Které už nefungují. Ne pane, Junckere, takhle Evropská Unie skutečně fungovat nemůže, ale z jiných důvodů, než jaké uvádíte vy.

               Státní útvary se udržují ideami, na kterých vznikly. Principy, na kterých vznikla Evropská Unie, už nefungují, nemůže tedy fungovat ani ona sama. Lidé si zvykli na mír, na blahobyt, na svobodu jako na něco samozřejmého a nejsou ochotni tyto vymoženosti bránit. Možná si ani nevšimnou, až je ztratí.

               Spisovatel Josef Holeček napsal, že „mír působí na lidskou duši jako slunce na přírodu. Zpočátku hřeje a prospívá jí, ale když trvá dlouho, vysušuje ji.“

               Zřejmě tady pramení můj nedobrý pocit, s kterým jsem vcházel do nového roku.

Tichá noc – přesně 200 let stará píseň


Tichá noc, svatá noc,
jala lid v blahý klid.
Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí,
hvězdy při svitu u jeslí dlí,
v nichž malé děťátko spí,
v nichž malé děťátko spí.

Tichá noc, svatá noc!
Co anděl vyprávěl,
přišel s jasností v pastýřův stan,
zní již z výsosti, z všech země stran:
„Vám je dnes spasitel dán;
přišel Kristus Pán!“

Tichá noc, svatá noc!
Ježíšku na líčku
boží láska si s úsměvem hrá,
zpod zlaté řasy k nám vyzírá,
že nám až srdéčko plá,
vstříc mu vděčně plá.

Ten text známe asi všichni, ať už kostel pravidelně navštěvujeme, nebo tam jen sem tam zavítáme nebo se mu vůbec vyhýbáme. Jedna z nejslavnějších písní lidské historie slaví o letošních vánocích 200 let svého vzniku.

Zvykl jsem si před vánocemi psát o nějakém biblickém tématu, které se vztahuje k tradici nejkrásnějšího křesťanského svátku. Nezpronevěřím se této tradici ani letos, přesto se přesunu z doby Kristova narození o 1818 (vlastně 1825, bereme-li skutečný rok narození rok 7.př.n.l.) let do budoucnosti.

Že tato nádherná píseň vznikla na území Salcburska, má určitou logiku. Salcbursko bylo až do roku 1803 samostatným církevním územím, arcibiskup byl současně říšským knížetem, podřízeným pouze císaři osobně, čili v době od vestfálského míru vlastně nikomu. Arcibiskupové salcburští byli vždy krásymilovní vládcové, stačí se jen podívat, kolik zámečků si v okolí města postavili, jejich návštěva stojí zato. A hudba, především v době baroka, patřila k reprezentativnímu životnímu stylu. Poslední arcibiskup salcburský s velkolepým jménem Jeroným František de Paula Josef, hrabě Colloredo z Waldsee a Melsu byl pak vyvrcholením tohoto trendu. Byl to nesmírně vzdělaný pán a na svou dobu a hlavně s ohledem na svou funkci velmi svodomyslný. Hovořil plynně německy, francouzsky, italsky a dokonce i česky! Patřil k řádu Iluminátů (připomínám román Dana Browna, který z nich udělal téměř teroristy, ovšem Ilumináti se snažili reformovat církev prostřednictvím vzdělání) a byl milovníkem hudby. Sám skvělý houslista poznal hned při svém nástupu do funkce v roce 1772 genialitu tehdy mladičkého Wolfganga Amadea Mozarta a pověřil ho vedením kostelního orchestru – Konzertmeistrem.(občas dráždím své rakouské kolegy tvrzením, že Mozart nebyl Rakušák – narodil se v Salcburku v roce 1756 a zemřel 1791 a Salcburko se stalo součástí Rakouska až v roce 1815 – osvícený arcibiskup svého geniálního komponistu císaři Josefovi I jen „zapůjčil“.)

Ovšem s koncem osmnáctého století a vypuknutím napoleonských válek přišly na zemi těžké časy. Hned třikrát v letech 1800, 1805 a 1809 byla vyplundrována francouzskými vojsky. V roce 1803 vytvořil Napoleon ze Salcburska sekularizované vévodství, hudbymilovný Colloredo se musel vzdát svého úřadu říšského knížete a zemřel v roce 1812 ve Vídni. V roce 1805 bylo Salcbursko i s opatstvím Berchtensgaden přiřčeno Rakousku, v roce 1810 po rakouské porážce u Wagramu předal Napoleon toto území ale věrnému Bavorsku. Na vídeňském kongresu po Napoleonově porážce se míchaly karty znova. Salcbursko se stalo obětí velké politiky a bylo rozděleno mezi Rakousko a Bavorsko, definitivní hranice byly určeny mnichovskou smlouvou ze 14. dubna 1816, právě obec Laufen, která bude hrát v našem vyprávění jednu z nejdůležitějších rolí, byla rozdělena na dvě části, větší část na levém břehu Salzbachu i se všemi významnějšími kostely připadla Bavorsku, pravobřežní část, zvaná Oberndorf Rakousku, zde zůstal jen jeden kostel St.Nikola. A právě zde zazněly 24. prosince 1818 tóny této slavné písně.

Životní osudy obou autorů tohoto díla jsou taky poměrně pohnuté a jejich umělecké sklony spojené s určitým životním chaosem je předurčují k tomu, aby se zapsali do uměleckých dějin světa – i když jen jednou jedinou písní.

Autor textu Josef Mohr, narozený v roce 1792, byl katolický kněz. Svěcení se mu dostalo v Salcburku v roce 1815 a poté byl poslán na svou první štaci – do Mariapfarru v Lungau, do hornaté a velmi chudé oblasti žijící z těžby kovů a které právě v tom roce přešlo z majetku Bavorska do Rakouska. Právě zde, v Mariapfarru napsal Josef Mohr text své písně. Marně zde ale hledal komponistu, který by k ní vytvořil hudbu. V Mariapfarru je z tohoto důvodu jedno z početných muzeí „Tiché  noci“. Pokud budete v Lungau lyžovat – a to dělají Češi přímo masově, navštivte ho – musíte se ale předtím nahlásit.

Komponistu našel Mohr až po svém přeložení do Oberndorfu v osobě Františka Xavera Grubera. Tento pán se protloukal životem, jak se dalo. Bylo to dáno tím, že byl pomocným učitelem a jak psal císař František Josef I. ve svém dekretu „učitelovo zodpovědné a namáhavé povolání bude odměněno až na nebesích.“ Prostě milý učitel Gruber třel bídu s nouzí. V roce 1807 dostal místo v Arnsdorfu a aby mohl používat aspoň kostelníkův byt u kostele Maria in Möstl a měl tedy střechu nad hlavou, oženil se s dvojnásobnou vdovou Alžbětou Fischinger – s níž měl pak dvě děti. V letech 1816 – 1829 přibral z finančních důvodů práci jako varhaník a kostelník u St. Nikola v nedalekém Oberndorfu a tam ho oslovil místní kněz Morth. Gruber údajně potřeboval k vytvoření melodie jen jedno odpoledne 24. prosince 1818, aby pak po vánoční mši mohla v kostele St.Nikola píseň zaznít poprvé.

Nebyla tedy zpívána při mši, ale po mši – tato tradice se dodržuje dodnes. Navíc nebyla komponována pro varhany, ale pro kytaru, což bylo v té době velmi neobvyklé. Kytara byla považována za nástroj sedláků a do kostela prostě nepatřila. Jenže i to mělo svůj důvod. Varhany v kostele St.Nikola právě nefungovaly, pověst praví, že zde natropila škody hladová kostelní myš (výrok „chudý jako kostelní myš“ známe všichni a přirovnání s Gruberem by bylo velmi příhodné). Teprve v roce 1819 byl povolán mistr Carl Mauracher z Zillertalu, který se rozhodl postavit varhany nové, tyto byly dokončeny v roce 1825. Franz Gruber si na nich tedy ještě zahrál, byl varhaníkem v Oberndorfu až do roku 1829. Zajímavé je spíš to, že v onu památnou noc 24. prosince 1818 hrál na kytaru Mohr a ne Gruber, zpívali oba. Ta píseň byla komponována pro dva sólové tenory a chór.

Oba pánové se tedy zřejmě velmi dobře doplňovali, museli být duševně spříznění a výsledkem je ona úžasná melodie s dojímavým textem, která zkrášluje naše vánoční svátky už po celých dvě stě let.

Možná tuto spřízněnost duší osvětlí další osudy obou autorů. Mohr se v Oberndorfu dlouho neohřál, jeho představený prelát Georg Heinrich Joseph Nöstler si na něho stěžoval, že je líný, že nemá vztah k sloužení mší a navštěvování nemocných, že tropí žerty s ženským pohlavím!!! a zpívá rád nenáboženské písně. Mohr byl prostě mnohem víc mladý muž než kněz. Osud ho prohnal po mnoha dalších štacích, byl farářem v Kuchlu, Gollingu, Vigaunu, Autheringu, Eugendorfu, Hofu a v Hintersee, Zde měl vůbec velký problém. Chudáci v této odlehlé vísce čítající 267 duší se živili pytláctvím, které bylo zakázáno. Mohr od pytláků odkupoval maso, peníze prý bral z darů při mši. Když by udán, musel obec opustit a od roku 1837 byl vikářem ve Wagrainu. Tam už konečně došel klidu, (I když se s místními sedláky moc nesnášel a několikrát dokonce žádal o přeložení). Přesto vykonával svůj úřad zodpovědně, v roce 1838 zde dokonce založil dokonce školu, v roce 1848 zde zemřel a byl pochován. Leží zde  na hřbitově u farního kostela dodnes, ne ale celý. Chybí lebka. Mohr byl totiž tak trochu podivín a celý život se houževnatě bránil tomu, aby ho někdo portrétoval. Když v roce 1912 farář a sochař Joseph Mühlbacher zjistil, že neexistuje žádný portrét slavného textaře, dal exhumovat jeho hlavu a podle lebky se snažil zrekonstruovat jeho podobu. Hlavu pak nevrátili do hrobu ve Wagrainu, ale byla zazděna v Oberndorfu do zdi nově vysvěcené „Kaple tiché noci„, která byla vysvěcena v roce 1936 poté, co byl původní kostel St. Nikola po těžkém poškození vysokou vodou stržen.

Franz Josef Gruber žil v Arnsdorfu, po smrti své první ženy Alžběty se v roce 1826 oženil podruhé se svou někdejší žačkou Marií Breitfuß, se kterou měl deset dětí. V roce 1833 našel místo v městě Halleinu jako chordirigent městského farního kostela a poté, co se zde v roce 1842 oženil potřetí s Kateřinou Rieser, žil zde jako poměrně zámožný a vážený občan až do roku 1863. Hrob má vedle farního kostela, je to jediný hrob, který zde zůstal po zrušení hřbitova, takže je lehce k nalezení.

Pro nás bylo štěstím, že František Gruber žil tak dlouho (76 let bylo na tehdejší dobu požehnaným věkem). Oba autoři totiž upadli do zapomenutí a nikdo nevěděl, jak slavná píseň vznikla. V roce 1854 poslala královská dvorní kapela z Berlína dotaz na Arciopatstsví svatého Petra v Salcburku s dotazem, zda autorem písně je Michael Haydn, bratr slavného Josepha Haydna. Tento komponista žil v Salcburku v letech 1737 – 1806. Dotaz se dostal k Haydnovu synovi Felixovi, který byl hudebníkem ve službách Arciopatství a ten poslal list dál na Františka Grubera do Halleinu. Ten pak sepsal „Úplnou a pravdivou historii o vzniku písně „Tichá noc“.

Díky tomuto spisu víme, kde a jak píseň vznikla. Důsledkem jsou muzea v Mariapfarru, Halleinu či Oberndorfu i ve Wagreinu, hroby obou autorů jsou poutními místy. Vznikl i celovečerní film „Das ewige Lied“ (Věčná píseň) v němž si roli Josepha Mohra zahrál Tobias Moretti, v česku známý především ze seriálu „Komisař Rex“. (Františka Grubera si zahrál německý herec Heio von Stetten.

Rakousko nezapomnělo uctít toto jubieum vydáním pamětní 20 Eurové mince.

Píseň žije dál svým vlastním životem.

Dovolím si ji na závěr mého článku uvést v německém originálu a loučím se s mými čtenáři pro tento rok. Vánoce jsou tady, užijte si je a v novém roce nashledanou.

Originální text [27] Používaná verze:
Weyhnachts-Lied.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Alles schläft. Einsam wacht,
Nur das traute heilige Paar,
Holder Knab’ im lockigten Haar;
Schlafe in himlischer Ruh!
Schlafe in himmlischer Ruh!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Alles schläft, einsam wacht
Nur das traute, hochheilige Paar.
Holder Knabe im lockigen Haar,
Schlaf in himmlischer Ruh,
Schlaf in himmlischer Ruh.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Gottes Sohn! O! wie lacht
Lieb’ aus Deinem göttlichen Mund,
Da uns schlägt die rettende Stund;
Jesus! in Deiner Geburth!
Jesus in Deiner Geburth!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Gottes Sohn, o wie lacht
Lieb aus deinem göttlichen Mund,
Da uns schlägt die rettende Stund,
Christ, in deiner Geburt,
Christ, in deiner Geburt.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Die der Welt Heil gebracht,
Aus des Himmels goldenen Höh’n,
Uns der Gnade Fülle läßt seh’n
Jesum in Menschengestalt!
Jesum in Menschen-Gestalt!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Wo sich heut alle Macht
Väterlicher Liebe ergoß,
Und als Bruder Huldvoll umschloß
Jesus die Völker der Welt!
Jesus die Völker der Welt!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Lange schon uns bedacht,
Als der Herr vom Grimme befreyt,
In der Väter urgrauer Zeit
Aller Welt Schonung verhieß!
Aller Welt Schonung verhieß!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Hirten erst kundgemacht
Durch der Engel „Hallelujah!
Tönt es laut bey Ferne und Nah
Jesus der Retter ist da!
Jesus der Retter ist da!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Hirten erst kundgemacht,
Durch der Engel Halleluja.
Tönt es laut von fern und nah:
Christ, der Retter ist da,
Christ, der Retter ist da!