Češi sice byli vždycky mistry
humoru a satiry, ne nadarmo je říšský místodržící Reinhard Heinrich nazýval
smějícími se bestiemi a ne nadarmo je kabaretistická rakouská scéna ovládána
lidmi s českými jmény, tedy s českými kořeny a českým způsobem
humoru.
Jenže někdy je toho příliš. Sice
dobrá satira znamená umět si dělat legraci i sám ze sebe, ovšem co se teď děje
v přímém přenosu v České republice na politické scéně, to už snad ani
veselé není.
Hlavní úlohu hraje – jak jinak –
Miloš Zeman. Když vidím, co provádí, mrazí mě ještě dodatečně v zádech,
když si vzpomenu na slova kandidáta na rakouského prezidenta Norberta Hofera,
když při jedné televizní diskusi, v níž byla funkce prezidenta označována za
víceméně čestnou a formální, prohlásil: „Ještě se budete divit, co všechno je
možné.“
Rakušáci naštěstí měli rozum a
Hofera si – sice těsně ale přece jen – prezidentem nezvolili. Jak důležité to
bylo, se ukázalo právě v minulých týdnech, když došlo k politické krizi
a prezident Van den Bellen dal věci poměrně rychle do pořádku a zajistil
stabilitu politického systému v zemi. Proč? Protože se od začátku svého
mandátu rozhodl neštěpit, ale spojovat, do úřednické vlády vybral i lidi, kteří
možná ani jemu nebyli úplně po chuti, ale kteří byli akceptovatelní pro
rakouský parlament. Jím jmenovaná vláda získala bez problémů důvěru a mohla pracovat.
Dokonce i Norbert Hofer musel vyslovit uznání a na přímou otázku odpověděl „Ano,
je to i můj prezident.“
Miloš Zeman je pravým opakem. On
štěpí rád, polarizuje, nenávidí a mstí se. To je jeho politický program.
Oslovuje jen své voliče, zbytek národa je mu ukradený, už proto, že jsou to
všechno blbci – to dokázali přece tím, že ho nevolili. Což znamenalo, že buď
jeho genialitu nepochopili, nebo mu ji závidí. Tečka. Nepochopili to ani Češi a
zvolili si ho – už podruhé – prezidentem. Bez ohledu na to, co prováděl ve svém
prvním období, bez ohledu na jeho izolaci v civilizovaném světě, na jeho
velmi podezřelé kontakty s totalitními režimy Ruska a Číny a na kriminální
praktiky jeho kancléře Mynáře a jeho kamarádů. Snad v tom byla u voličů i určitá
nostalgie po „starých dobrých časech komunismu“. Protože Zeman, jedno, co o
sobě tvrdí, byl a zůstal komunistou. Demokracie je mu na obtíž a nejraději by
ji odstranil – tak jako Vladimír Putin v Rusku, či Si Ťin Pching v Číně – pardon, tam nikdy
nebyla.
Zeman se nestal prezidentem, aby
byl morálním příkladem, aby stanovil morální normy chování, aby reprezentoval stát
v zahraničí a aby řešil politické krize. Ani jedno z toho prostě
neumí. Zeman přišel na hrad, aby vládl. A v jeho jednání slyším větu
Norberta Hofera „Ještě se budete divit, co všechno je možné.“ Protože to, co
prezident Zeman provádí, by ještě nedávno nikdo za možné nepovažoval.
V podstatě se jeho působení
dá shrnout do velmi málo bodů:
Program
osobní pomsty – každý, kdo se mu někdy postavil nebo ho kritizoval, za to má
pykat. Pan prezident najde cestu, jak mu znepříjemnit život.
Likvidace
Sociální demokracie. V tom je cíl jasný, má být zřejmé, že JEN za jeho
vedení, sociální demokracie za něco stála a BEZ NĚHO není schopna existence a
zanikne. To dělá jeho egu mimořádně dobře.
Zpochybňování
demokratických institucí a snižování jejich kreditu v očích občanů – ať už
jsou to vláda, parlament, ústavní soud nebo kontrolní funkce novinářů.
Příklon
k totalitním ideologiím – ať už je to doma – návštěva sjezdu komunistické
strany místo účasti na pohřbu kardinála Berana byla jasným znamením, kde bije
jeho srdce, ale nemá problém ani s Tomiem Okamurou. Čili totalita zleva či
zprava, všechno jedno, jen ne demokracie. Ostatně Putin diktuje svému národu
taky zprava a Si Ťi pching zleva.
Boj s českými
intelektuály. Ti lezou Zemanovi odjakživa na nervy, už proto, že zbožně nenaslouchají
jeho „moudrům“. V naprosté většině ho nepodpořili při prezidentské kampani
a on nezapomíná. Samozřejmě se našla hrstka umělců, kteří za ním stáli jako
František Ringo Čech či Jiřina Bohdalová, převážně takoví, kteří stejně jako on
rádi nahlédnou do sklenky.
Český
nacionalismus. I když je oficiálně Zeman na rozdíl od svého předchůdce Václava
Klause (s nímž si ale skvěle rozumí a ostatně vždy rozuměl – nezapomenutelná zůstává
Opoziční smlouva, fenomén v evropské politice naprosto originální),
všechno cizí je mu nepříjemné. V cizině ho totiž nezbožňují, tam jeho ego
trpí. Na nacionální kartu vsadil už dávno. Karla Schwarzenberga nazýval
opovržlivě „Sudeťákem“ a už v roce 2002 se vyjádřil k poválečnému odsunu
Němců, že jim Češi vlastně vykonali dobrodiní, protože jim umožnili návrat „Heim
ins Reich“.
Jiří Fajt nebyl nikdy Zemanovým fandou. Už proto, že je intelektuál s evropským
rozměrem. Už proto, že působil v Německu a že odešel z Národní Galerie
za vedení Milana Knížáka právě proto, že se Galerie uzavírala do sebe podle
sloganu „Malé ale naše.“ Fajt ostatně habilitoval prací „Der lange Schatten
Karls IV. Zur Rezeption der luxemburgischen Herrschaftpräsentation im Heiligen Römischen Reich“. Čili i ve své práci se díval
za hranice české kotliny. A co bylo z pohledu prezidenta naprosto
neodpustitelné – měl v Německu vysoký kredit – rozhodně vyšší než
prezident sám.
Když Fajt vyhrál před mezinárodní komisí výběrové řízení na ředitele
Národní Galerie, nebylo to rozhodně Zemanovi po chuti. To dal najevo, když přemlouval
v roce 2014 tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana, aby už
jmenovaného Fajta neuváděl do funkce. Když toho nedosáhl, odmítl podepsat jeho jmenovací
dekret za profesora University Karlovy. Zdůvodnění bylo víc než směšné. Fajt
vyjednával s Komerční Bankou o podpoře Národní galerie, na základě které
mají volný vstup děti, mládež do 18 let a studenti do 26 let a Zeman to označil
za korupci. Fajt odpověděl kritikou Zemana při jeho prezidentské kandidatuře a staronový
prezident Zeman nezapomněl na možnost pomsty.
To, že ministr Antonín Staněk
slíbil Zemanovi Fajtovu hlavu, je veřejným tajemstvím, i když to Zeman – ne příliš
přesvědčivě – popírá. Dostal ji. Staněk Fajta odvolal a vyvolal tím nečekaně
silnou reakci uměleckých kruhů. Doma i v cizině. Umělci jsou duše citlivé,
to ovšem Zeman nemůže vědět. Vyjmenováním Staňka ministrem udělala ČSSD
osudovou chybu a nahrála Zemanovi na smeč. Jako by neznala svoje lidi! Staněk
je velmi ambiciózní, ovšem ve straně má minimální podporu – když v únoru 2018
kandidoval na předsedu strany, dostal 21 z 530 hlasů. Nemá tedy obavy s kontakty
s lidmi mimo demokratické politické spektrum – jeho účast na křtu knihy
bývalého předsedy komunistů Miroslava Grebeníčka „Ve znamení kříže“ to dokazuje
dostatečně jasně. Je tedy se Zemanem na společné vlně, je ve vládě „Zemanovým
člověkem“, tedy tím, po kom prezident vždycky toužil.
A teď začal ten
politický kabaret, který nezúčastněný pozorovatel zpoza hranice sleduje
nevěřícný pohledem.
Antonín Staněk pod
tlakem své strany a veřejnosti podá demisi.
Miloš Zeman ji odmítne přijmout.
S tím samozřejmě nikdo nemohl počítat, protože ústava hovoří jasně, že je
to jeho povinností. Ovšem nezapomeňme, že komunisté sice měli ústavu, ale žádný
ústavní soud, takže pro ně byla ústava jen cárem bezcenného papíru. Miloš Zeman
se od této ideologie nikdy zcela neodpoutal. Ústava nepíše, kolik má rezident času
na to, aby demisi ministra přijal – Zeman si to vykládá tak, že si může ponechat
čas rok, dva nebo i víc. Ministr Staněk bude ve funkci jako „ministr v demisi“,
třeba tím získá čas, aby se seznámil aspoň s rozpočtem svého rezortu.
Sociální demokrati
podobni skupině zoufalých dětí hrozí odchodem z vlády, pak zase ne, pak dají
ultimátum k datu 30. června, pak ho zase nedodrží. Předseda Hamáček a jeho
parta se zesměšňují den ze dne víc a pracují na svém pádu. Jako by nevěděli,
jak Zeman zlikvidoval Bohuslava Sobotku. Už když je přemlouval, aby stoupili do
smrtící koalice s ANO, měl zřejmě tento plán. Komunisty ke vstupu do vlády
nenutil.
Zeman nepovažuje
odstoupení ministrů sociální demokracie za problém a navrhuje jejich nahrazení
loajálními novými ministry. Nevím, zda si vůbec uvědomuje, že navrhuje
opakování událostí února 1948 a hovoří řečí Klement Gottwalda. Ale i kdyby si
to uvědomoval, bylo by mu to zřejmě jedno.
Koaliční smlouva mezi
ANO a sociálními demokraty ovšem stanoví, že když odejdou všichni ministři sociální
demokracie z vlády, musí Andrej Babiš vládu rozpustit a vypsat nové volby.
Na to ovšem Zeman odpoví lišácky, že „právě že všichni“. Čili počítá s tím,
že Antonín Staněk ve vládě zůstane. A to, i když už podal demisi, kterou
ostatní ministři ČSSD teprve připravují. Stačí tedy jednu demisi nepřijmout a
Babiš může vládnout dál? S podporou KSČ a SPD, tedy antidemokratických
sil. To je Zemanův sen, protože to by ještě nadále oslabilo pozici Andreje
Babiše a Zeman si nic jiného než slabého premiéra nepřeje.
Samozřejmě by Babiš měl podat na prezidenta ústavní žalobu. Ovšem to neudělá. Proč? Hraje snad roli, že je trestně stíhán, nedokáže odhadnout, jak soud dopadne a v případě jeho odsouzení je prezident jediný, kdo mu může dát milost? A ví, že i pak by ho volilo jeho 25 – 30 procent českých voličů.
Vítejte v blázinci,
zvaném česká politická scéna. V tomto případě se dá právem říct, že ryba
hnije od hlavy.
A já jsem hrozně
zvědavý, jak dopadne zítřejší setkání v Lánech. Začne se druhé dějství
politického kabaretu nebo konečně spadne opona. Já bych byl spíš pro tu druhou
možnost. Při téhle politické satiře mi nějak není do smíchu. Což znamená, že se
jedná o špatné představení. Tleskat rozhodně nebudu. Pískot je ovšem hercům
úplně ukradený, a to i když píská sto padesát tisíc diváků na Letné.
Pokud jsem v článku o Wiesbadenu psal o mladém městě, jehož význam
sahá maximálně dvě stě let zpět, nachází se na druhé straně Rýna další německé
zemské hlavní město (opravdu dělí hlavní města zemí Hessen a Rheinland-Pfalz
jen řeka), jehož historie sahá až do dob před narozením Krista.
14. září roku 9 před naším letopočtem tady spadl s koně adoptivní syn císaře Augusta (syn jeho manželky Livie) Drusus a na následky toho pádu zemřel. Tento jeho neslavný konec připomíná takzvaný Drusův kámen, který stojí v městské Citadele – momentálně přikrytý otřesnou zelenou sítí, zřejmě aby se pod vlivem počasí nerozpadl úplně. Drusus byl spálen a pochován v Římě, jedná se tedy jen o takzvaný Kenotaf.
Mogontiacum (zřejmě odtud pochází český název města Mohuč, zatímco Němci mu říkají Mainz) se vyvinulo ve významný opěrný římský bod, což mělo více důvodů. Zde totiž ústí do Rýna řeka Mohan, německy Main (odtud Mainz) jako brána do barbarské Germánie a proto byla Mohuč významným římským říčním přístavem. Dále je zde oblast, kde se dá dobře pěstovat víno – to známé „rýnské“ pochází právě z regionu okolo Mohuče, jsou zde obrovští producenti vína jako Kupfenberg (který má v Mohuči i svou reprezentativní restauraci v „Kupfenberg Terassen“ na terase nad starým městem) nebo Henkel – největší výrobce německého sektu. A na druhém břehu vyvěraly teplé prameny, po nichž byli Římani přímo posedlí. Proto právě v Mogontiacu postavili jediný rýnský most, který byl na pravém břehu chráněn pevností – ještě dnes se tato městská čtvrť jmenuje Kastel – z latinského „castrum“.
Na římskou minulost města upomíná
vedle už vzpomenutého Drusova kamene ještě římské divadlo pod citadelou, které místní
vykopali, když se rozhodli stavět Jižní nádraží a hlavně skvělé muzeum římské
námořní plavby. Po pravdě řečeno jsem tolik nečekal, ale Němci dokázali
z nálezu několika trupů římských říčních lodí vytěžit víc než maximum.
Muzeum vystavuje nejen ony dřevěné zbytky, ale jsou zde modely římských lodí ve
skutečné velikosti, podrobně popsaný vývoj výroby lodí od starého Egypta až
podnes, podrobné informace o římských flotilách s popisem jednotlivých
funkcí ve flotile i na lodi, dokonce i s příslušným platem. Opravdu je na
co se dívat a pokud se někdo o římské dějiny zajímá, lepší muzeum jsem zatím
nikde neviděl.
Ovšem v pátém století
Germáni Rýn překonali a z Mogontiacu zbyly jen dýmající trosky. Město
muselo začít doslova z nuly a to se mu podařilo. Velkou zásluhu na tom
mělo biskupství, které bylo v osmém století povýšeno na arcibiskupství a
mělo ve středověku a začátku novověku hrát pro rozvoj města naprosto esenciální
roli.
Prvním mohučským arcibiskupem se stal svatý Bonifác. Jeho sochu můžete vidět před mohučskou katedrálou.
Tento světec se původně jmenoval Winfried a byl Angličan. Jméno Bonifác (tedy „dobrá tvář“) mu dal papež, když ho vyslal na misi právě do Mohuče, aby tam dal do pořádku germánské křesťanství. Bonifác se snažil, získal si významné místo u franského královského dvora a vsadil na správnou kartu, když podpořil majordomy z rodu Karlovců proti bezmocným králům rodu Merovejovců. Podle legendy, která bývá ale zpochybňována, byl to on, kdo v roku 751 korunoval králem prvního panovníka nové dynastie Pipina krátkého. Protože mu byl post mohučského arcibiskupa málo, rozhodl se zemřít mučednickou smrtí a na stará kolena ve věku 80 let se vydal křtít Friesy. Ti na to neměli ani nejmenší chuť a tak misionáře utloukli u Dokkumu. Bonifácovo tělo není pochováno v Mohuči, ale v klášteru ve Fuldě, který pomáhal zakládat.
Mocenské oblasti jednotlivých
arcibiskupství rozdělil Karel Veliký a byl k Mohuči velmi štědrý. Toto
arcibiskupství se stalo největším na sever od Alp a patřila k němu až do
roku 1346 i Praha.
Dominantou Mohuče je románská katedrála, jedna ze čtyř nejslavnějších v Německu. Je to stavba z jedenáctého století, tedy s výjimkou určitých pozdějších gotických úprav skutečně monumentální homogenní budova ve stylu vrcholného románského stylu.
Dal ji stavět císař Jindřich IV., který se právě nacházel v boji s papežem o investituru a chtěl biskupovi v Římě očividně vytřít zrak. Výsledek je impozantní. Katedrála působí zejména ráno ponurým dojmem, v jejích třech lodích mezi obrovskými sloupy se člověk cítí být ztracen, ale v okamžiku, kdy okny prorazí první sluneční paprsky, dostává neuvěřitelný flair. Zajímavé jsou vystavené náhrobní kameny mohučských arcibiskupů. Zejména čísla 1 a 2 patří takzvaným „tvořitelům císařů“. Jedním z nich byl Petr z Aspeltu, kterého dobře známe jako kancléře krále Václava II. Tento basilejský měšťan udělal skutečně neuvěřitelnou kariéru – stal se na intervenci Václava II. mohučským arcibiskupem, zasloužil se o zvolení Jindřicha VII. Lucemburského císařem a poté měl rozhodující slovo při volbě jeho nástupce Ludvíka Bavorského. Na jeho náhrobním kameni vedle obrovského arcibiskupa se pod jeho pravou rukou krčí tito dva císaři, zatímco pod levým loktem stojí český král Jan Lucemburský, kterému taky pomohl k jeho královské koruně. Proto Aspeltovi je kámen Siegfrieda III. z Eppsteinu. Ten nechal proti tehdejšímu císaři Friedrichovi II. zvolit až dva protikrále, nejdřív durynského landkraběte Jindřicha Raspeho a když mu tento příliš brzy umřel, dal zvolit jeho nástupcem Viléma Holandského. Oba se krčí pod jeho pažemi a jsou svému dobrodinci patřičně vděční. V oknech katedrály jsou ze skla vytvořené portréty arcibiskupů, tato praxe ovšem končí právě Aspeltem. Od dalšího arcibiskupa Balduina Lucemburského jsou zde už jen erby nových mohučských pánů. Byla přijata zásada, že arcibiskupem se může stát pouze šlechtic, který může dokázat svůj šlechtický původ nejméně v šesti generacích. Tím bylo řádění měšťanů typů Petra z Aspeltu učiněna přítrž.
Mohučští arcibiskupové patřili mezi říšské kurfiřty, tedy pány s právem volit nového římského krále. Zatímco český král volil jako první a mohl tím určit směr volby, mohučský arcibiskup dával hlas jako poslední, což mu při rovnosti hlasů dávalo neobyčejný význam. Město s okolím ovládali až do roku 1792, kdy do města napochodovaly francouzské revoluční jednotky a udělaly s církevním knížectvím rázný konec. Ne vždycky byl knížecí koruna arcibiskupa pro město požehnáním. Mohučský trůn byl příliš lákavý a tak nejednou stáli proti sobě dva kandidáti bojující o toto privilegium. V roce 1462 bylo město dobyto a vyrabováno vojsky papežského kandidáta Adolfa II. z Nassau a ztratilo všechna svá práva. Tehdy musel město opustit i jeho nejslavnější rodák Johann Guttenberg. (Později se ale mohl domů vrátit)
Ostatně i Lultherova reformace má nepřímo co do činění s Mohučí. Albrecht z Brandenburgu byl v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. To mu ale nestačilo, zatoužil po titulu kurfiřta, nebyl ale ochoten vzdát se příjmů z Magdeburgu. Spravovat dvě arcibiskupství najednou (a hlavně konzumovat dvojité příjmy) bylo proti tehdejším církevním zájmům. Papež Lev X. byl ale ochoten přimhouřit oko a udělat výjimku – pokud za to dostane dost peněz – byl to přece jen zástupce rodu Medici, tedy finančníků a peníze se hodily na dostavbu svatopetrského chrámu ve Vatikánu. Albrecht dal tedy v celém Německu vybírat odpustky, dokonce pověřil jejich vybíráním největšího bankéře té doby Jakuba Fuggera, který si za to mohl podstatnou část vybraných peněz ponechat. Tato nestoudnost přiměla Martina Luthera k jeho vystoupení 31. října 1517 ve Wittenbergu. Albrecht se přesto arcibiskupem stal, zůstal jím až do roku 1545 a navíc se stal kardinálem a arcikancléřem Římské říše.
Upomíná na něho kašna na trhu před katedrálou a jeho náhrobní deska v katedrále na niž autor pod portrétem arcibiskupa poněkud zlomyslně zobrazil ďábla
Nad starým městem ční městská citadela.
Tuto pevnost dal stavět po Vestfálském míru v roce 1648 arcibiskup Johann Philipp ze Schönbornu (pokud to jméno někomu připomene současného vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna, není to samozřejmě podobnost čistě náhodná). Poté, co pevnost nedokázala vydržet nápor francouzských vojsk ve válce o dědictví falcké, nechal ji do dnešní podoby dostavět Lothar Franz ze Schönbornu, ketrý zde vládl do roku 1729.
V roce 1792, po dobytí Francouzi
byl z brány pevnosti vyškrábán erb arcibiskupů, dnes je v pevnosti vedle už
vzpomenutého Drusova sloupu muzeum historie města s milými dobrovolnými
průvodci – vstupné je taky dobrovolné.
S Mainzem je spojen jeden
z největších vynálezů lidstva, vynález, který ukončil středověk a zahájil
novověk – knihtisk. Johann Gutenberg (vlastním jménem Gensfleisch) byl
mainzským patricijem. O čest být místem zrození moderní doby bojuje
s Mohučí Štrasburk. V letech 1434 – 1444 nebo dokonce až do roku 1448
žil totiž Gutenberg v Štrasburku a zde konal své pokusy, kde se snažil
najít litinu na výrobu svých pohyblivých písmen, která by vydržela tlak
tiskařského stroje. Proto najdete Gutenbergův památník i ve Štrasburku, město
tvrdí, že Gutenberg udělal svůj vynález v jeho hradbách. Skutečností ale
je, že si až po svém návratu do Mohuče vzal kredit od mohučského měšťana Johana
Fusta ve výšce 800 zlatých a rozhodl se uvést svůj vynález do reality. Projekt,
který si předsevzal, byl obrovský. Mělo jít o tisk 500 kusů bible – starého i
nového zákona. Knihu představil na frankfurtském veletrhu v roce 1455 – a
změnil navždy dějiny. Zajímavé je, že se ve Frankfurtu na veletrhu právě
zdržoval Aeneas Silvius Picollomini, sekretář císaře Friedricha III. a pozdější
papež Pius II. Ten okamžitě poznal význam nového vynálezu a snažil ses
dosáhnout církevní monopol na tisk knih. Nepodařilo se, právě knihtisk dal
křídla Lutherově reformě a rozhodným způsobem oslabil moc papežů.
Z ekonomického hlediska bylo vydání bible pro Gutenberga katastrofou.
Špatně odhadl cenu knih, nechal si přes Alpy dovézt nejlepší papír
z Itálie (protože v Německu se tehdy ještě nevyráběl) a náklad byl
rozprodán už před vydáním, takže nebylo možno zvýšit cenu. Gutenberg nebyl
schopen vyplatit Fustovi jeho investici, pánové skončili u soudu a Fust si
založil vlastní tiskárnu. Gutenberg se specializoval na tisk letáků a
odpustkových potvrzení, čímž se nakonec přece jen stal zámožným občanem.
Na jeho působení upomíná Gutenbergovo muzeum v poněkud nesourodém městském centru. Vedle půvabných historických budov a supermoderních prosklených obchodních center, jsou zde i neforemné moderní domy s obchody, (nejstrašnější je prodejna Douglasu před městským divadlem, která je skutečným architektonickým zločinem). Mohuč přece jen nedokázala zcela zahladit katastrofální škody, které utrpěla v druhé světové válce. V muzeu je v suterénu replika historické Gutenbergovy tiskárny, kde probíhají ukázky tisku v původní podobě, na poschodích pak dějiny vzniku knih od ručních kopií po tisk a to i historie v Číně a v Japonsku, kde se vývoj bral vlastní cestou. Nejcennějším exponátem jsou tři výtisky Gutenbergovy bible z roku 1455. Jestliže v roce 1926 přišel první exemplář této bible ještě na 50 000 říšských marek, dvousvazková bible byla v roce 1978 v New Yorku vydražena už za 6 milionů marek. Mohučský starosta ale nehleděl na náklady, chtěl mít tuto bibli ve svém městě za každou cenu. Důsledkem je tlačenice v trezoru, kde je bible vystavována, muzeum je stále přelidněnější (byl jsem tam už počtvrté a pokaždé je tam víc lidí, zejména Asiatů), ale stojí to za to. V prodejně suvenýrů se dají koupit kopie stránek z Gutenbergovy bible, cena se pohybuje mezi 35 Eury a 20 000 eury, sice jsem neodolal, ale rozhodl jsem se pro levnější variantu.
Guttenbergův hrob v Mainzu nenajdete. Pochován byl ve františkánkém klášteře který ale padl za oběť francouzskému ostřelování města v roce 1793. A pod sutinami budovy zmizel hrob jednoho z nejvýznamnějších vynálezců v historii lidstva navždy.
Po Guttenbergovi byla pojmenována místní universita, která v roce 1977 slavila pět set let svého trvání, ačkoliv byla mezi roky 1802 a 1946 mimo provoz (ale nebyla oficiálně zrušena)
Abych nezapomněl, kde se dá
v Mohuči dobře najíst? Dobře a v zajímavém prostředí? Pak doporučuji
„Heilig-Geist-Spital“ blízko rýnského nábřeží s otřesnými budovami
mohučské radnice, Rheingoldhale jako velkého konferenčního centra a konečně do
třetice hotelu Hilton, které společně nenapravitelně hyzdí obraz města, pokud
se na ně díváte od řeky. Tato restaurace je právě naopak půvabná. Někdejší
středověký špitál pro nemocné a chudé, provedený v gotickém stylu byl
upraven na elegantní restauraci s velmi dobrou italskou kuchyní. Duše
historika i gurmána plesají společně.
V Mohuči je samozřejmě pamětihodností víc, než které jsem vzpomenul. Je zde kostel svatého Štěpána, s okny, která navrhl Marc Chagal. Umělci bylov roce 1982, kdy svá úžasná okna navrhl už 95 let, ale výsledek stojí za to. Modrá barva oken naplňuje celý kostel modravým odleskem, dokonce i varhany se zdají být modré, i když nejsou.
Kostelů je v Mainzu samozřejmě dostatek – ne nadarmo bylo město sídlem arcibiskupa a kurfiřta. Kostel Jana Křtitele přímo u katedrály patří teď evangelíkům, kostel svatého Quintinia, monumentální čistě barokní kostel svatého Petra, který člověka osloví svými jemnými barvami vnitřní výzdoby, či kostel kláštera karmelitánů, přímo proti hotelu Hilton, který byl za války zcela zničen, ale posléze obnoven v gotickém stylu. Méně štěstí měl kostel svatého Christophora, nedaleko Karmelitánů. Po válečných hrůzách z něho zůstala ruina, obnovena byla jen kaple svatého Jana, zbytek zůstal upomínkou na hrůzy, které s sebou válka přinesla a v hlavní lodi zničeného kostela je muzeum obětím národního socialismu
Jako vzpomínka na slavné římské časy Mogontiaca jsou ve městě římské kameny jako zbytky někdejšího akvaduktu. „Römisch germanisches zentralmuseum“ v někdejším kurfiřtském paláci vedle dnešního zemského sněmu je německým centrálním archeologickým institutem pro zkoumání římského období. Navštívit se nedá, expozice, kterou je možno navštívit se přesunula do už vzpomenutého muzea římské námořní plavby. Naturhistorisches Museum je zajímavé především impozantní budovou ve které se nachází – je to někdejší klášter Klarisek, zrušený při sekularizaci v roce 1791, zvenku je to nádherná stavba gotického kostela typická pro žebravé řády. Z původního městského opevnění se zachovalo několik bran, Eisenturm na rýnském břehu či Holzturm rovněž v jižní části města.
Mohuč je půvabná i přes jizvy,
které ve městě způsobilo válečné řádění. A je pevně svázána s českými
dějinami. Kdo má čas a náladu může navštívit i arcibiskupský zámeček
v Eltville na břehu Rýna, který dal stavět Balduin Lucemburský a kde
uzavřel 26. května 1349 Karel IV. mír se svým posledním protivníkem v boji
o římský královský trůn, smrtelně nemocným (zřejmě otráveným) Güntherem ze Schwarzburgu. Když se posadíte na břeh řeky a
sledujete, jak kolem vás projíždí jedna nákladní loď za druhou, pochopíte, jaký
význam měl (a stál ještě má) Rýn pro německé hospodářství. Blízko Mohuče se
nachází i klášter Eberbach, kde se točil film „Jméno růže“ se Seanem Connerym
v roli Williama z Baskervillu. Když navštívíte ložnici mnichů, která
ve filmu sloužila jako skriptorium, máte pocit, že se každou chvíli otevřou
dveře a vstoupí velký sir Sean. Asi padesát kilometrů po proudu Rýna mezi
nekonečným i vinicemi je pak městečko Bingen, kde působila svatá Hildegarda,
kousek dál skála, n které zpívala legendární Lorelei, a na druhém břehu pak městečko Rüdesheim, místo výroby německého koňaku Asbach s čtvrtí vináren i
bordelů. Ostatně v Rüdesheimu jsem jedl zřejmě nejlepší kachnu
v pomerančové omáčce v mém životě. Přece jen sem na území mohučského
arcibiskupství reformace, zejména ta kalvínská, nezasáhla.
Diese Stadt wäre wahrscheinlich ein unbedeutendes Nest am Fuße des Berges „Monte
Subasio“, wäre nicht gerade hier im Jahr 1181 ein Mann zur Welt gekommen der
eine der berühmtesten Persönlichkeiten der christlichen Geschichte werden
sollte – der heilige Franciscus. Interessant ist, dass er eigentlich gar nicht
Franciscus hieß, er wurde Giovanni, also
Johann getauft. Weil aber seine Mutter aus der Provence stammte und sein Vater
zur Zeit seiner Geburt in Frankreich war, um Geschäfte zu machen, bekam der Bub
den Spitznamen Francesco – also „der Franzose“.
In Assisi dreht sich heute natürlich alles um seine Person. Hier wurde er geboren,
hier war auch der Schwerpunkt seiner Tätigkeit, hier starb er und wurde
begraben. Über seinem Grab steht eine riesige Basilika, den Grundstein zu
dieser Kirche legte Papst Gregor IX. bereits im Jahr 1229, also ein Jahr nach des
Franciscus Tod. Den Platz für sein Grab wählte Franciscus selbst, ob er durch
seine Wahl der damaligen Stadtverwaltung eine Freude bereitet hat, würde ich
eher für unwahrscheinlich halten. Er wählte nämlich das Schafott in der
südlichen Stadtecke. Angeblich tat er das deshalb, weil er sich so unwürdig
fühlte, an einem besseren Ort begraben zu werden. Also sollte er an einem Platz
seine letzte Ruhe finden, wo sonst nur Verbrecher verscharrt worden waren,
genau wie Christus selbst. Diesem Phänomen der Analogien zum Leben Christi
werden wir in der Erzählung über Franciscus Leben noch mehrmals begegnen
In jedem Fall hieß der Hügel, auf
dem der Galgen stand, „Colle d´Inferno“, also „Höllenhügel“ An so einem Ort
durfte man natürlich den Heiligen nicht ruhen lassen, also wurde der Hügel postwendend
auf Paradishügel, also „Colle del Paradiso“ unbenannt. Tatsache aber ist, dass
die Kirche des heiligen Franciscus auf einem wunderschönen Ort steht, mit
atemraubenden Aussichten auf die Hochebene von Umbria. Und zwar auf dem
untersten Rand der Stadt, wohin man vom Stadtzentrum durch die ganze Stadt auf
der Straße „Via del Seminario“ und anschließend auf der „Via San Francesco“ marschieren muss und damit erfüllt
sie alle Voraussetzungen einer Pilgerkirche. Franciscus gründete sein Kult
selbst, ob absichtlich oder unabsichtlich, weiß ich nicht, ich habe aber ein
Gefühl, dass er sich in der „PR“ sehr gut ausgekannt hat. Hätte er diese
Eigenschaft nicht besessen, hätte er sicher nicht so einen großen Erfolg gehabt.
Die Basilika des Heiligen Franciscus ist ein riesiger Komplex mit einem weitläufigen Hof, wohin man durch Sicherheitskontrollen gleich wie auf den Flughäfen oder bei den römischen Basiliken, gehen muss, Soldaten checken die Besucher mit einem Metalldetektor durch, ob sie bei sich eine Waffe oder eine Bombe haben. Die Kirche selbst hat zwei Stockwerke. Das Untere ist eine romanische Basilika aus dem dreizehnten Jahrhundert, geschmückt mit bunten Fresken, obwohl man die Kirche durch eine deutlich jüngere Vorhalle im Still der Renaissance aus dem Jahr 1487 betreten muss. Die Kirche hat eine niedrige Decke und wirkt, besonders bei den Menschenmengen, die hier spazieren, beten oder singen, fast klaustrophobisch.
An den Seiten gibt es eine Menge Kapellen, ebenso mit Fresken bemalt. Rechts ist das Leiden Christi, links das Leben des heiligen Franciscus dargestellt. Das Fresko in der Apsis von Cesare Semei stellt das Jüngste Gericht da und ist deutlich jünger – der Autor schuf es im siebzehnten Jahrhundert. In der Krypta, in die man auf den Stiegen auf der rechten Seite der Kirche hinabsteigen kann, gibt es das Grab des heiligen Franciscus. Es ist ein sehr einfacher Sarkophag aus Stein, von dem im Altar nur ein kleiner Teil zu sehen ist. Als der Leichnam des Franciscus im Jahr 1818 exhumiert wurde, wurden seine Knochen zuerst in ein prächtiges Grab verlegt, das den Vergleich mit dem Grab des heiligen Dominikus in Bologna nicht scheuen müsste. Das weckte aber Widerstand besonders bei den Franziskanern, die wussten, dass so ein Grab den Vorstellungen des Gründers ihres Ordens nicht entsprechen würde. Im Jahr 1932 wurden also seine Gebeine in ein einfaches Grab verlegt, in dem sie bis heute ruhen. Bei dem Grab gibt es Bänke, wo man sich setzen darf und dann still sitzen, beten oder meditieren soll, in keinem Fall darf man hier fotografieren oder filmen.
Von der unteren Kirche steigt man
auf den Stiegen in das Zwischengeschoss, wo es den Kreuzweg des Klosters mit
dem Kirchenschatzraum „Il Tresoro“ gibt. Hier werden Gegenstände ausgestellt,
die dem Heiligen gehörten. Sein Mantel, seine Pantoffeln, aber auch ein Horn,
das ihm der ägyptischen Sultan Al Kamil geschenkt hat. Im Jahr 1219 nahm
nämlich Franciscus am Kreuzzug nach Ägypten teil (mit zwölf Ordensbrüdern – erinnert
euch diese Zahl an die zwölf Apostel? – diese Zahl der Begleiter verwendete
Franciscus viel zu oft um einen Zufall vermuten zu dürfen) und sah mit eigenen
Augen die Eroberung der Stadt Damietta, die mit einem furchtbaren Massaker endete
– es wurden 6000 Stadtbewohner von den Kreuzrittern niedergemetzelt. Franciscus
entschloss sich den Frieden zu vermitteln und ging persönlich zum Sultan. Er hatte Glück, dass der Sultan Al
Kamil war, ein aufgeklärter Herrscher, neugierig auf neue Impulse, egal, woher
sie kamen. Mit Franciscus verbrachte er einige Tage in einer gelehrten Diskussion.
Er trat zwar nicht zum christlichen Glauben über, wie sich das Franciscus
gewünscht hätte, fand aber an dem weisen Mönchen seinen Gefallen und beschenkte
ihn zum Abschied mit dem Horn, das man
heute in „Tresoro“ in Assisi sehen kann. Franciscus hatte in seinem Leben
mehrmals großes Glück.
Das erste Mal bereits im Jahr
1202, als Assisi, das traditionell zur kaiserlichen Partei der Ghibellinen
gehörte, in einen Konflikt mit dem guelfischen Perugia geriet und in der
Schlacht bei Colestrada verlor. Franciscus hat die Schlacht überlebt, geriet
aber in Gefangenschaft, aus der ihn sein Vater im Jahr 1204 freikaufen musste.
Das zweite Mal hatte er Glück,
als er im Jahr 1209 nach Rom aufbrach, um sich seine neue Regel, die er einige
Jahre zuvor gegründet hatte, bestätigen zu lassen. Er ging hin – wieder einmal
mit zwölf Gefährten – um sich gegen die Beschuldigung der Blasphemie zu verteidigen.
Er ging zu Papst Innozenz III., der in der Verfolgung der Ketzerei unnachgiebig
war – seine Kreuzzüge gegen Albigenser führten zu Massaker der Bevölkerung in
Südfrankreich und auch sonst hatte sich der Papst als der Beschützer der
Glaubensreinheit verstanden. Aber egal, wie unnachgiebig Innozenz in Verteidigung
der Dogmen war, er erkannte das Potenzial, das Franciscus der Kirche anbieten
konnte. Die Kirche müsste dringend für den Kampf um die Weltherrschaft, den Innozenz
gegen die weltliche Macht, also gegen den Kaiser führte, das gemeine Volk zu
gewinnen, das sich von den reichen Prälaten bereits abgewandt hatte. Innozenz
hatte angeblich in der Nacht vor dem Empfang des Franciscus einen Traum, in dem
ihm Franciscus erschien, der eine wackelnde Kirche stützte und vor einem Fall
bewahrte. (Weil auf Italienisch genau wie auf Deutsch „Chieza“ das Gebäude wie
auch die kirchliche Organisation bedeuten kann, bot sich die Allegorie eines
Menschen, der das erschütterte menschliche Vertrauen in die katholische Kirche wiederherstellen
und die Kirche vor dem Fall retten kann, an). Dieser legendäre Traum – es ist
gut möglich, dass Innozenz diesen Traum selbst freierfunden hat, um seine
Entscheidung besser begründen zu können, ist in der unteren Kirche direkt in
der ersten Kapelle links – es ist die Kapelle des heiligen Martins –
dargestellt. Innozenz hat Franciscus zur allgemeinen Überraschung nicht
verurteilt und als Ketzer verbrennen lassen, sondern verfiel in eine Ekstase,
erkannte seine Regel und versprach ihm volle päpstliche Unterstützung. Wäre auf
dem Stuhl Petri zu dieser Zeit ein weniger weiser Herrscher gewesen, wer weiß,
wie es ausgegangen wäre. Also sehr ähnliche Geschichte wie die von Ägypten.
Die Fresken in der unteren Kirche
würden sich einen eigenen Artikel verdienen, das am meisten umstrittene Fresko
stellt die Franciscus preisende Madonna dar. Jungfrau Maria mit dem Christkind
in den Armen zeigt mit dem Finder auf
Franciscus, während Evangelist Johannes neben ihr ganz unbeachtet steht. Ob
dieses Fresko in der Kirche bleiben durfte, musste sogar der Papst persönlich
entscheiden. Gregor IX., ein persönlicher Freund des Franciscus, entschied im
Jahr 1234, dass dieses Fresko nicht ketzerisch sei, da Johannes das Evangelium
lediglich geschrieben, Franciscus es aber gelebt hat. Und Päpste, wie wir schon
wissen, irren nie.
Das Obergeschoss der Basilika ist ein atemraubendes gotisches Gebäude mit sehr hohen Bögen.
Es erinnert Sainte Chapelle in Paris, ist aber viel größer. Die Glasfenster stammen aus dem dreizehnten Jahrhundert und wurden von englischen und deutschen Meistern geschaffen, so schnell verbreitete sich der Kult des Heiligen in der ganzen damaligen bekannten Welt. Die Architektur ist einfach, um die Malereien an den Wänden umso mehr auf den Besucher wirken zu lassen. Hier arbeitete kein kleinerer als der größte aller Meister Giotto di Bondone und seine Schüler. Die Wände werden mit 28 Fresken geschmückt. Im Urzeigesinn beschreiben sie das Leben des heiligen Franciscus, das berühmteste Bild ist seine Predigt für die Vögel. Diese Bilder waren in ihrer Zeit eine wahre Revolution in der darstellenden Kunst. Anstatt byzantinischen vergoldeten Ikonen gab es plötzlich Bilder aus dem alltäglichen Leben mit Gesichtern von Menschen, die man auf der Straße treffen konnte. Die Renaissance klopfte auf die Tür. Zwischen den Fenstern gibt es Bilder aus dem Alten (rechts) und aus dem Neuen (links) Testament. Die Himmelfahrt Christi und die Entsendung des Heiligen Geistes schmücken die Wand der Fassade. In der Apsis gibt es einen Stuhl aus Marmor. In der ganzen oberen Kirche darf man weder fotografieren, noch filmen, als ich aber für eine Weile doch nicht widerstehen konnte, hat sich meine Frau von mir losgesagt und für einige Minuten hatten wir mit Ausnahme unserer Kinder nichts Gemeinsames. Aber wie konnte ich im Angesicht solcher Schönheit widerstehen? Vor der Kirche steht eine Statue des heiligen Franciscus auf einem Pferd, sie stellt den Moment dar, als Franciscus, noch ein Soldat, erkannte, dass dies nicht der seine Weg sei und sich entschied, sein Leben entscheidend zu ändern. Wie es passierte, dazu kommen wir noch. Das Zentrum von Assisi ist die „Piazza del Comune“. Es ist ein ehemaliges römisches Forum, das mit mittelalterlichen Gebäuden und barocken Palästen umrahmt ist. Als Goethe Assisi besucht hat, sprach ihn nur ein Gebäude an und zwar die Kirche „Santa Maria sopra Minerva“, die gerade auf diesem Platz steht. (Der heilige Franciscus interessierte den deutschen Aufgeklärten nicht ein bisschen).
Es handelt sich nämlich um einen römischen Tempel der Göttin Minerva, den die Italiener wieder einmal nicht niedergerissen, sondern in eine christliche Kirche umqualifiziert haben, wobei der Portikus mit sechs korinthischen Säulen erhalten blieb und den Liebhaber der Antike Goethe in eine Trance versetzte. Ein Teil des römischen Forums wurde ausgegraben, die Ausgrabungen befinden sich in den Kellern der Häuser am Anfang der „Via portica“ und man kann sie besuchen. Unterwegs zu Basilika zahlt es sich aus (mit dem gleichen Eintrittsticket), auch den bischöflichen Palast, wo die Pinakothek ist, zu besuchen– interessanter als die dort ausgestellten Bilder sind die Fresken an den Wänden, die von Schülern Giottos stammen.
O.k., ich gebe es zu, der
Aufstieg zur Festung „Rocca Maggiore“ auf dem höchsten Punkt der Stadt gerade zur
Mittagszeit war wirklich nicht die beste meiner Ideen. Es hätte mich aber meine
Frau an diese Tatsache nicht so oft, also jede zehn Schritte, erinnern müssen.
Es ist bergauf gegangen und nach einer bestimmten Zeit verlässt man die bebauten
Stadtteile, die Schatten anbieten können und so marschiert man zur monumentalen
Festung in der prallenden Sonne in einer offenen Landschaft. Ich würde also den
Besuch der Festung für Morgenstunden empfehlen und wenn man in der Stadt nicht
wohnt, sondern hierher mit dem Auto kommt (mit Parkplätzen gibt es kein
Problem, es gibt genug davon), sollte man mit der Festung den Stadtbesuch
beginnen. Übrigens gerade beim Verlassen des Parkhauses haben wir das erste
Wunder in der Stadt erlebt, die auch sonst voll mit Wundern ist. Auf einer Straße,
die nachweislich keine Zufahrt hatte (auf einer Seite gab es ein zugemauertes
Stadttor, auf der anderen eine steile Stiege), stand eine Reihe vorbildlich
eingeparkten Autos. Wie sie hingekommen sind, haben wir auch nach einer
längeren Forschung nicht verstanden. Aber Assisi ist schon einmal so. Hier ist es
nicht notwendig zu verstehen, lediglich zu glauben.
Die Festung „Rocca“ wurde vom Erzbischof Christian von Mainz gebaut, als er Assisi im Auftrag von Kaiser Friedrich Barbarossa erobert hat.
Nach ihm kam aber Konrad von Ursulingen, der vom Kaiser zum Grafen von Assisi und Herzog von Spoleto befördert wurde. Dass mit ihm nicht alles in Ordnung war, dafür spricht schon sein Spitzname „mesca in cervello“ also „Die Mücke im Kopf“. Im Jahr 1198 musste er auf seine Titel verzichten und die Bürger von Assisi zerstörten in einem Rausch der Begeisterung über seinen Abschied die Festung. Dieses Ereignis erlebte bereits der siebzehnjährige Franciscus. Eine Legende erzählt, dass gerade in dieser Festung Kaiser Friedrich II. die erste zwei Jahre seines Lebens verbrachte, gerade unter der Vormundschaft des wahnsinnigen Grafen Konrad. Manche Historiker gehen noch weiter und behaupten, dass Friedrich in Assisi sogar geboren wurde. Im Text des deutschen Mönchs, der über die Geburt des Prinzen berichtet hat, ist der Geburtsort nämlich „ASSIS“ genannt. Es handelt sich wahrscheinlich um einen Schreibfehler und Verstümmelung des Namens „AESIS“, also Jesi, wo der zukünftige Kaiser und „Stupor mundi“ wirklich geboren wurde. Eine Legende lässt sich aber durch solche Erklärungen nicht unterkriegen und erzählt weiter, dass der kleine Friedrich im Dom des heiligen Rufinus in Assisi getauft wurde und natürlich lässt sich den Vergleich nicht nehmen, dass an dem gleichen Ort der Heilige (also Franciscus) sowie auch der „Antichrist“ (Friedrich) geboren wurden.
Die zerstörte Festung ließen im vierzehnten Jahrhundert der Kardinal Gil
Alvárez de Albornoz und der Condottiere von Perugia Biordo Michelotti in der
heutigen monumentalen Größe ausbauen – in dieser Zeit war Assisi schon
guelfisch und unter der päpstlichen Kontrolle. Ich versprach mir vom höchsten
Turm der Festung einen atemberaubenden Blick auf die Stadt aus der
Vogelperspektive, ich sollte aber enttäuscht werden. Auf die Dachterrasse des
Turmes darf man nicht steigen und das Fenster im höchsten Stockwerk ist mit einem so dichten Gitter vergittert, dass
man gar nichts sehen konnte. Aber auch die Blicke auf die Stadt auf einer und
auf die Apenninen auf der anderen Seite, die ein Spaziergang auf den gut
erhaltenen Festungsmauern bietet, sind schön genug, um die Festung zu besuchen.
Wer mehr Kräfte und Ausdauer hat, kann auch den zweiten Turm „Roca minore“
besuchen, ich konnte aber meine Frau zu dieser Leistung nicht mehr motivieren.
Im Stadtzentrum steht der „Duomo“, der wieder einmal, wie wir in Italien bereits gewöhnt sind, zwar die zentrale, nicht aber die bedeutsamste Kirche der Stadt ist.
„Duomo san Rufino“ ist ein monumentales gotisches Gebäude, geweiht einem lokalen Märtyrer aus den römischen Zeiten, dem Rufinus von Assisi, angeblich dem ersten dortigen Bischof. Seine Statue in einer barocken Ausführung ist im Kircheninneren, viel interessanter ist aber das Taufbecken, in dem der Legende nach der heilige Franciscus, die heilige Klara sowie auch der Kaiser Friedrich II. getauft wurden. Im Dom kann man auch „Das Kreuz des heiligen Damianus“ sehen, mit dem die ganze Geschichte um den heiligen Franciscus begann. Im Jahr 1205 betete Franciscus in einem sich im Zerfall befindendem Kirchlein des heiligen Damianus, als das Kreuz zu ihm sprach und sagte „Franciscus, erneue mein heruntergekommenes Haus“. Franciscus nahm es wörtlich. Es verkaufte Stoffe seines Vaters und das Geld widmete er für die Erneuerung der Kirche. Dadurch kam er natürlich in Konflikt mit seinem Vater, der damit endete, dass der junge Franciscus die Familie verlassen und mit dem Vaters gebrochen hat.
Die Zelle, in die ihn der wütende Vater einsperren sollte, kann man in der Kirche „Chieza nuova“ sehen.
Diese Kirche ließ der spanische König Filip III. an der Stelle des Geburtshauses des Franciscus bauen. Die barocke Kirche passt in das Stadtkolorit nicht wirklich, damals gab es aber keine Urbanisten und wenn es sie auch gäbe, keiner hätte es gewagt, dem mächtigen spanischen Monarchen etwas zu sagen. Vor der Kirche gibt es Statuen der Eltern von Franciscus, also nach der Vorstellung des Bildhauers. Ihr Aussehen wurde – im Gegenteil zu Franciscus – nicht erhalten. Woher kennen wir das Antlitz des Franciscus? Bei den Arbeiten auf den Fresken in der unteren Basilika des heiligen Franciscus waren zwei Neffen des Heiligen mit ihrem Rat behilflich. In dem Verließ in seinem Geburtshaus ist eine Statue des bettenden Franciscus und um jeden Zweifel zu beseitigen, gibt es hier eine Anschrift „Carcer Ubi Franciscus Inclusus Fuita Patre“. Ob das wirklich so war, können wir nur raten, aber Legenden sind häufig bedeutsamer als historische Tatsachen.
Eine wichtigere Kirche als „Chieza Nuova“ und sogar wichtiger als der „Duomo“, also die zweitwichtigste Kirche in der Stadt, ist die Kirche der heiligen Klara. Klara von Assisi (mit eigenem Namen Chiara dei Scifi) war eine treue Begleiterin des heiligen Franciscus und die Gründerin des weiblichen Zweiges des Ordens. Klara, um einer Vermählung, die für sie ihre Eltern, reiche Bürger von Assisi, organisierten, zu entkommen, floh im Alter von achtzehn Jahren zu Franciscus, der damals mit seinen Gefährten in einer kleinen Kirche Portiuncula unterhalb der Stadt lebte. Franciscus hörte sich ihre Klagen und ihr Wunsch nach ewigen Jungfräulichkeit an, er schnitt ihr eigenhändig ihre Haare ab, ließ sie ein Ordengewand anziehen, übergab ihr einen Schleier als Zeichen der Keuschheit und nahm sie in seine Gesellschaft auf. Die Eltern der geflohenen Braut wollten aber nicht so einfach aufgeben. Sie kamen persönlich mit der Absicht, sie ins Familienhaus, das auf einem wichtigen Platz direkt neben dem Dom stand, abzuholen. Klara leistete passiven Widerstand. Sie legte sich auf den Boden nieder und ihr Körper wurde so schwer, dass nicht einmal zwölf starke Männer sie heben und abholen vermochten. Letztendlich mussten also ihre Eltern die neue Berufung ihrer Tochter akzeptieren. Klara ließ sich zwischen den Wiesen und Olivenhaien in der Kirche San Damiano nieder – ja, richtig, in der Kirche, die einmal Franciscus reparieren ließ und in ihrer Flucht vom Reichtum zur Armut hat sie eine ganze Reihe Begleiterinnen gefunden. Im Jahr 1216 bestätigte der Papst Innozenz III. die Gründung ihres Ordens. Der Leichnam der heiligen Klara ist in der Krypta der Kirche, die ihren Namen trägt, begraben. Diese Kirche befindet sich direkt in der Stadt und es ist ein imposantes romanisches Gebäude, gestützt mit massiven Seitenbögen.
Zum Kloster „San Damiano“, wo sie wirkte, ist es möglich außerhalb der Stadtmauern abzusteigen, hier gibt es Ruhe und nur wenig Besucher.
San Damiano ist also der erste Ort außerhalb der Stadtmauern, der zum heiligen Paar einen Bezug hat. Der nächste ist „Eremo delle Carceri“ ungefähr vier Kilometer von der Stadt entfernt in einer Kluft des Berges „Monte Subasio“. Hier befinden sich die Grotten, wo sich Franciscus mit seinen Begleitern immer zurückgezogen hat, wenn er die Menscheit nicht mehr leiden konnte – und das war ziemlich oft.
Heute gibt es hier ein märchenhaft in den Felsen der Kluft eingebautes Kloster, die Grotten kann man besuchen und in Sichtweite gibt es die Statuen des heiligen Franciscus und seiner Freunde. Der schlafende Franciscus liegt hier friedlich am Rücken und lächelt. Er hat offensichtlich nichts dagegen, wenn sich zu ihm Touristinnen legen, um sich mit dem schlafenden Heiligen fotografieren zu lassen. Franciscus hatte für die menschlichen Schwächen immer Verständnis.
Sechs Kilometer von Assisi entfernt
gibt es dann noch einen sehr wichtigen Ort der Legende von Franciscus. Basilika
„Santa Maria degli Angeli“, der Ort, wo Franciscus starb. Es war der Ort, wo
der von ihm gegründeten Orden sein Mittelpunkt hatte, seine beliebte Kapelle
Portiuncula. Nachdem bei ihm im Jahr 1224 Stigmata erschienen sind, also die
Wunden Christi an den Händen, Füßen und an der linken Seite, wurde Franciscus krank.
Er erblindete und nach mehreren brutalen und falschen therapeutischen Versuchen
starb er in furchtbaren Schmerzen im Jahr 1226 im Alter von nur 45 Jahren. Die Askese
ist also aus der medizinischen Sicht möglicherweise doch nicht die gesündeste
Lebensart. Natürlich ist hier heute eine Pilgerstätte und im sechzehnten
Jahrhundert wurde über die Kapelle eine gigantische Basilika gebaut, später
durch ein Erbeben beschädigt, aber im Jahr 1928 im neobarocken Stil
wiederaufgebaut. Neben der Sakristei gibt es einen Garten, in dem die Rosen bei
der Büße des Heiligen ihre Dorne verloren haben. Diese Basilika hat gleich wie
die Kirche des heiligen Franciscus in der Stadt den Status „Basilica maior“.
Sie sind die einzigen „Basiliken
maior“ außerhalb von Rom – und auch dort gibt es nur vier. Franciscus erbrachte
in seinem Leben eine große Leistung für die Welt sowie auch für seine Geburtsstadt.
Aber nicht nur das. Er wusste seine Leistung auch gut verkaufen, nicht umsonst
war er der Sohn eines Kaufmanns. Aber allein Stoffe kaufen und verkaufen war ihm
einfach zu wenig.
Erlauben Sie mir, bitte, am Ende dieses
Artikels noch eine Bemerkung. Dass Lenin eigentlich Uljanov und Stalin
Dzugaswilli hießen und die Oktoberrevolution im November war, dass alles konnte
ich irgendwie verdauen. Aber dass der heiliger Franciscus Johann geheißen hat,
das erschütterte mein Vertrauen in diese Welt direkt in ihren Fundamenten.
V žádném
jiném německém městě jsem nebyl tak často jako ve Wiesbadenu, vlastně ani nevím
kolikrát, ale určitě nejméně sedmkrát – o žádném z německých měst, která
jsem navštívil, jsem ale nevěděl tak
málo, jako o něm.
Důvod obou těchto si protiřečících faktů je společný – totiž Kongres německých internistů, který se v tomto městě koná tradičně už od roku 1882, letos to bylo po 125. (Zřejmě byly nějaké pausy v době válek a poválečných let). A tak se mé návštěvy Wiesbadenu z větší části omezily na cestu mezi hotelem a kongresovou budovou. Velkolepé „Rhein-Main Hallen“ na Wilhelmstrasse byly v posledních letech velkolepě přebudovány na obrovský komplex z mramoru a skla, aby se němečtí internisté (ale nejen oni) mohli scházet v důstojných a reprezentativních prostorách.
Z důvodu přestavby tohoto kongresového komplexu se kongres konal posledních několik let v náhradní lokalizaci v Mannheimu – k poměrně velké nevůli účastníků. Němečtí internisté se totiž nesmí scházet na žádném jiném místě než ve Wiesbadenu, tak to bylo už při založení internistické společnosti zapsáno do jejích osnov – měla to být jakási prevence berlínského centralismu v nově vzniklém německém císařství. Bylo to tak trošku svatouškaření, Wiesbaden byl v podstatě druhým hlavním městem císařství, císařský dvůr v tomto lázeňském městě pravidelně trávil letní sezónu stejně jako rakouský císař v Bad Ischlu.
Důvodem pravidelného pobytu
císařské rodiny na tomto místě byly zde vyvěrající teplé prameny – až na
dvaceti sedmi místech se zde tlačí na zemský povrch voda o teplotě 49 stupňů
Celsia a tyto propůjčily Wiesbadenu ( v překladu „Lučním lázním“), jak bylo místo nazýváno už za Karla Velikého,
jeho slávu.
Ostatně už pro Římany, kteří se
usadili na západním břehu Rýna v Moguntiu, čili dnešní Mohuči (Mainzu)
byly tyto prameny důvodem, aby v prvních letech našeho letopočtu
překročili řeku a založili zde osadu. Právě tady a z tohoto důvodu tu
začali stavět svůj Limes romanus, který překročil řeky Rýn a Dunaj a odštěpil
od Germánie provincii Agri decumates. Drželi se zde až do let 260 – 270 n.l.,
kdy je Germáni přece jen přinutili stáhnout se za ochrannou zeď evropských
veletoků a vzdát se tak rozkoše teplé koupele v sirných wiesbadenských
lázních.
Pravá sláva Wiesbadenu ale začala
až po roce 1816, kdy se stal hlavním městem vídeňským kongresem nově
vytvořeného hessenského velkovévodství, proto zde staré budovy z doby
gotiky či renesance nenajdete. Je to lázeňské město se vším všudy – hlavně
s luxusem, který rádo vystavuje na odiv.
Staré město je skromné, tvoří
jakýsi pětiúhelník na úpatí pohoří Taunus, na jeho horním okraji je možné vidět
pozůstatky římské minulosti města v podobě tzv. „pohanské zdi“ ve které
prorazili v moderní době „Římskou bránu“ a okolo které jsou rozmístěny
římské artefakty, zejména náhrobní kameny.
Centrum města tvoří Schlossplatz
dominovaný třemi budovami a víceméně spojený s o něco větším Marktplatzem,
kde se konají trhy a kde se nachází moderní elegantní restaurace Lumen. Dát si
zde pivko je příjemné, díky prostředí s výhledem na Marktplatz, co se týká
jídla, není Lumen mou první volbou – přece jen byli obyvatelé Wiesbadenu
Kalvíni.
Ale zpět na Schlossplatz k oněm třem dominantním budovám. Dominantou města je „Marktkirche“, tedy místní katedrála, jejíž štíhlé červené věže se pnou vysoko k nebi a přesahují všechny ostatní budovy města.
Vevnitř je katedrála velmi spoře vyzdobena, nassauská hrabata, z nichž se později stali hessenští vévodové, byli protestanti kalvínského ražení. Před kostelem stojí socha nejslavnějšího příslušníka nassauského rodu Viléma z Nassau-Orangien, zvaného „Schweiger“, čili „Mlčoun“.
Vilém, narozený v roce 1533 v Dillenburgu, hlavním městě hrabství rodu Nassau-Dillenburg, se měl stát „Otcem vlasti“ dnešního Holandska, což při svém narození rozhodně nemohl tušit. Jenže když mu bylo jedenáct, udělal ho jeho strýc, vévoda oranžský, universálním dědicem svých obrovských statků v dnešním Holandsku, tehdejším habsburském Nizozemí. Vilém vyrostl na císařském dvoře Karla V. a s tolerantním císařem si dobře rozuměl – v té době byl ještě sám katolík. Až hrůzovláda Filipa II. a jeho pravé ruky vévody z Alby ho postupně zatlačila na stranu nizozemských povstalců, kteří se od roku 1566 vzepřeli španělskému útlaku. On sám přestoupil nejprve k luteránství (pod vlivem své druhé manželky Anny Saské) později se ale rozhodl pro kalvínský výklad víry – a jeho další dvě manželky už byly hugenotky. On sám se cítil být především křesťanem a konfese mu byla víceméně ukradená. Chtěl především bránit své poddané před brutálním španělským útlakem, jeho přátelé byli vévodou z Alby zákeřně zajati a popraveni, tři jeho bratři padli v bitvách proti španělským armádám. Ovšem v dané době nebylo jednoduché být „pouze“ křesťanem, požadoval se náboženský fanatismus, kterému se Vilém mlčky – jek bylo jeho zvykem – úporně bránil. Povstalci vyhlásili v roce 1581 v sedmi severních holandských provinciích republiku a Viléma si zvolili za zemského správce. Filip vypsal na jeho hlavu odměnu, a když Vilém první atentát v toce 1582 ještě se štěstím a těžce zraněn přežil (jeho třetí manželka Šarlota von Bourbon-Montpesier se o něj starala tak obětavě, že sama zemřela vyčerpáním) druhý atentát, který provedl katolický fanatik Balthasar Gérard už stál Viléma život. Vůli Holanďanů hájit svou svobodu ale jeho smrt nedokázala zlomit, po osmdesátileté válce získali v roce 1648 Westfálským mírem svou nezávislost.
K Marktkirche se váže ještě
jedna legenda, kterou jsem slyšel při mé první návštěvě Wiesbadenu, nicméně
jsem nikdy v budoucnosti nedokázal dopídit se až ke jménu osoby, ke které
se legenda váže. V roce 1866, kdy bylo Hessensko obsazeno Prusy a stalo se
součástí Severoněmeckého spolku, působil ve wiesbadenské Marktkirche kněz,
který plamennými kázáním bojoval proti pruské okupaci (Prusové byli na rozdíl
od místních Kalvínů Luteráni) a hájil samostatnost Hessenska. A pak dostal
předvolání do Berlína. S jistotou, že tam bude uvězněn a možná i popraven,
se rozloučil plamenným projevem se svými věřícími a odjel v očekávání
mučednictví do Berlína. Tam byl přijat císařem Vilémem a vyznamenán medailí za
statečnost a patriotismus. Zmaten se vrátil zpět a jeho řeči už nikdo
neposlouchal. Odpor ve Wiesbadenu byl touto jednou medailí zlomen. Císař Vilém
I. byl mazaná liška. Ostatně si ve Wiesbadenu rád nahříval své staré kosti,
potřeboval zde tedy klid a lásku nových poddaných.
Druhou monumentální budovou na
námětí je budova nové radnice vybudované na konci devatenáctého století
v neobarokním stylu. Pod radnicí se nachází restaurace „Ratskeller“, kde
se usadili mniši z bavorského kláštera v Achdechsu. Tedy ne všichni,
ale otevřeli zde restauraci s pravou bavorskou kuchyní. A je to tak dobře,
jak už jsem vzpomenul, Nassauští byli kalvíni a o kvalitách kalvínské kuchyně
jsem se už v mých článcích vícekrát zmínil. Pokud se jí člověk může
vyhnout, měl by to rozhodně udělat a ve Wiesbadenu má takových možností
nespočet. Vedle bavorské restaurace v radničním sklípku je zde nespočet
italských restaurací, i populární Vappiano, ve Wiesbadenu se dá tedy navzdory
kalvínské minulosti velmi dobře najíst.
Třetí budovou je poměrně nenápadný „Stadtschloss“, někdejší rezidence, kterou si v letech 1837 – 1841 nechali v klasicistickém stylu vybudovat hessenští vévodové a kde dnes zasedá hessenský zemský parlament.
Wiesbaden je hlavním městem německé spolkové země Hessen, i když není v této zemi největší – tím je Frankfurt. Wiesbaden je ale jednoznačně nejbohatším městem v zemi, ne nadarmo se říká, že peníze, které lidé ve Frankfurtu vydělají, utratí ve Wiesbadenu. Stovky luxusních vil směrem od centra k městské periferii, zejména pak k Nerobergu o bohatství obyvatel svědčí.
Na jižním okraji města je nápadný kostel svatého Bonifácia. Jedná se o katolický kostel, což je zde samozřejmě kuriozita. Katolické bohoslužby byly v nassauském hrabství přísně zakázány, přece jen byli Nassauští neustále konfrontováni s mocným nepřítelem – mohučským arcibiskupem a kurfiřtem svaté říše římské, který na ně koukal přes řeku a navíc měl rozsáhlé statky i na pravém břehu Rýna v jejich bezprostředním sousedství. Teprve v roce 1787 povolil tolerantní kníže Karel Vilém katolické bohoslužby, i když se tyto mohly konat jen v soukromí. Až v roce 1820 si mohli katolíci koupit pozemek na Luisenplatzu a postavili si zde kostel v neogotickém stylu, který dostal jméno po svatém právě z onoho sousedního Mainzu, prvním tamějším arcibiskupovi svatém Bonifácovi.
Luisenplatz, který dostal své jméno po manželce prvního hessenského velkovévody Viléma z Nassau, je velký obdélník. V jeho centru stojí obelisk, oslavující padlé vojáky, kteří bojovali v armádě generála Wellingtona u Waterloo a přispěli tak k Napoleonově porážce. Druhý památník s koněm vztyčeným na zadních nohách, který návštěvníka upoutá možná o něco víc, je novější a je věnován dělostřeleckému regimentu Oranien z první světové války. Na Luisenplatzu před kostelem svatého Bonifáce je hlavní autobusový uzel města – zastavují tady bezmála všechny městské linky, takže pokud se někam ve Wiesbadenu chcete dostat autobusem a nevíte, kde nastoupit, u Bonifáce to klapne asi nejpravděpodobněji.
Mimochodem, pod Luisenplatzem je
velká podzemní garáž, takže toto místo je – pokud byste do města přijeli autem,
nejvhodnějším výchozím bodem k poznávání města.
Hlavní osa města vede mimo historické centrum a je jí široká a reprezentativní Wilhelmstrasse, pojmenovaná po prvním německém císaři.
Vede od hlavního nádraží ke „Kurhausu“ a běží v podstatě po někdejším zasypaném hradebním příkopu. Před Kurhausem, velkou budovou v neoklasicistickém stylu s velkým sálem a restaurací „Käfer“, se nachází moderní centrum města s takzvaným „Bowling green“, jak zatravněnou plochu před vchodem do budovy pojmenovali angličtí hosté, se dvěma fontánami, kolonádou, za níž se nachází wiesbadenské divadlo a pak velký anglický park „Warmer Damm“. K založení tohoto parku, bez kterého by dnešní Wiesbaden nebyl Wiesbadenem, posloužila zóna před hradbami, kde se v době opevněných měst nesmělo stavět, aby se v případě obléhání mezi budovami nemohl ukrýt nepřítel. V letech 1859 – 1860 vyprojektoval tento 7 hektarů velký park Karl Friedrich Thelemann. Druhá část parku, možná dokonce ta jeho krásnější, je ukryta za Kurhausem a člověk se tam dostane z terasy přístupné ze zadního vchodu této budovy.
Teplé prameny vyvěrají v horní části města na úpatí pohoří Taunusu. Přímo je člověk může vidět na „Kochbrunnenplatzu“, kde je fontána s termální vodou a přírodními nánosy sraženin.
Okolo tohoto náměstí se tlačí nejprominentnější hotely Wiesbadenu, mimo jiné „Nassauer Hof“, „Hotel Palast“ nebo „Radison Blue Schwarzer Bock“ – samozřejmě s vlastními hotelovými lázněmi s přírodní teplou vodou. Wiesbaden vždy lákal hosty, logicky tady byl i Goethe, protože ten byl snad ve všech lázních tehdejší Evropy a samozřejmě se zde i zamiloval, protože on se zamiloval prakticky všude. Ve Wiesbadenu byl několikrát v letech 1814 a 1815 a Marianě Jung, již zde poznal, a do níž se zamiloval, věnoval slavnou báseň „Ginkgo biloba.“
Literární klub Wiesbadenu je ve
vile Clementine na Wilhelmstrasse, tam se nachází i městské Muzeum, které jsem
ještě k mé velké hanbě nenavštívil i když stojí přímo „vis á vis“ proti
kongresové hale. Je to monumentální budova v klasicistickém stylu,
monumentální je proto, že byla původně myšlena jako palác pro korunního prince
Viléma. Když ale Vilémův otec v roce 1816 překvapivě zemřel a korunní
princ se stal novým vévodou a přesídlil do Stadtschlossu, byla náhle budova
k dispozici. Založení muzea je údajně iniciativou už vzpomenutého Johanna
Wolfganga Goetheho. Wiesbaden se mu odměnil sochou, která stojí (vlastně sedí)
před vchodem do muzea.
Na Kochbrunnenplatzu začíná hlavní nákupní ulice Wiesbadenu Taunusstrasse. Spojuje historický pětiúhelník městského centra s Nerotalem, údolím pod Nerobergem, vyhlídkovou horou nad Wiesbadenem. Návštěva Nerotalu se vyplatí už jen proto, že právě tady stojí vily nejbohatších Wiesbádeňanů. Na Neroberg vede lanovka, která ale není v provozu celý rok. Otvírali ji v roce 1888 u příležitosti nástupu nového císaře Friedricha III. na německý císařský trůn.
K Friedrichovi měl Wiesbaden velmi úzký vztah. Tento císař, intelektuál a velký přítel rakouského korunního prince Rudolfa, byl nadějí tehdejší Evropy. Usiloval o smíření mezi národy, měl blízko k ideálům sociální demokracie, protože věřil, že přerozdělování bohatství a zvýšení kupní síly obyvatelstva povede k většímu blahobytu – což se nakonec i potvrdilo. Německý průmysl se tak mohl více orientovat na domácí spotřebu a nebyl by tolik závislý na vývozu, který se všemožně snažila blokovat hospodářsky zaostávající Británie. To vedlo k napětí, které se nakonec vybilo v hrůzách první světové války. Friedrich trávil ve Wiesbadenu hodně času a proto má i před hotelem „Nassauer Hof“ naproti Kurhausu svou sochu. Mělo to ovšem jeden důvod. Friedrich byl těžce nemocný. Jako vášnivý kuřák dýmky onemocněl na rakovinu hrtanu a zemřel po pouhých 99 dnech vladaření ve věku 57 let – proto se rok 1888 v Německu nazývá rokem tří císařů. Jeho syn Vilém II. jeho intelekt ani ideály nepřevzal a Evropa se začala řítit do největší tragédie svých dějin.
Po císaři Friedrichovi se jmenují
i veřejné městské lázně „Kaiser Friedrich Therme“ umístěné
v severozápadním cípu historického centra. Otevřené pro veřejnost jsou od
deseti hodin dopoledne do deseti večer v pátek a sobotu dokonce až do
půlnoci a vstupné stojí v létě 5 a v zimě 6,50 Eur – za hodinu
pobytu. Luxus – lázně jsou vevnitř tak trochu v orientálním stylu – něco
stojí.
Z Nerobergu, kam můžete buď vyšlapat nebo se vyvézt už vzpomenutou
lanovou drahou, je nádherný výhled na město, které vám doslova leží u nohou.
Kuriozitou, kterou se vyplatí navštívit, je pravoslavný kostel. Ne, hessenští
vévodové nepřestoupili na pravoslaví, ale jeden z nich Adolf navštívil v roce
1843 Rusko a zamiloval se zde do princezny Elisabety Michajlovny, neteře carů
Alexandra I. a Nikolaje I. Ona mu lásku opětovala, v roce 1844 měli svatbu
a ruská princezna se přestěhovala do Wiesbadenu, kde o rok později zemřela při
porodu prvního dítěte – bylo jí tehdy 19 let. Zoufalý vévoda dal na Nerobergu
postavit kostel, v němž je pochována.
Wiesbaden je tedy německé hlavní lázeňské město, jakési druhé hlavní město Německa (dodnes jsem nepochopil, proč byl hlavním městem někdejší Německé spolkové republiky bezvýznamný Bonn a ne Wiesbaden, možná se Hessenci nechtěli svého hlavního města ve prospěch celku vzdát. Rozhodně je to ale hlavní město německých internistů, takže se tam možná ještě někdy podívám.
Samozřejmě sleduji dění v Česku posledních týdnů a jestliže jsem se k němu nevyjadřoval, bylo to jen proto, že mi bylo organizátorů protestů proti státní moci skoro líto. Ale dnes už neodolám, abych jim nevyjádřil můj obdiv, jedno, nakolik je jejich boj marný. Marný ale potřebný. Signalizují totiž, že existuje ještě jiné Česko než to, za které se musím v mém rakouském novém domově stydět, totiž Česko Zemanovo a Babišovo, které degradovalo naši domovinu na úroveň rozvojových zemí.
Protesty na náměstí jsou
důležitým signálem, aby byla naše země zase brána vážně, aby se s ní
začalo opět počítat. Prostě aby zůstala na čekací listině civilizovaných zemí a
mohla být do slušné společnosti přijata okamžitě, až onen tandem z čela země
zmizí. Což ovšem může ještě hodně dlouho trvat.
Jestliže si protesty vzaly za
svůj vzor protesty slovenské, které skutečně vedly k pádu předsedy vlády Roberta
Fica a ke ztrátě moci strany Smer, která se zdála být neotřesitelnou,
v Česku k podobnému efektu nemůže dojít. Rozdíl mezi Českem a
Slovenskem je totiž v jedné klíčové osobě a to je osoba prezidenta.
Jestliže se prezident Kiska postavil do první řady demonstrujících (a zabránil
tak pravděpodobně policejnímu zásahu proti demonstrantům) český prezident má
pro demonstrující lidi jen slova pohrdání a výsměchu – jak je ostatně jeho obvyklý
způsob jednání s lidmi jinak smýšlejícími).
A právě na potenciálu hlavy státu
může Andrej Babiš stavět. A Zeman je nezpochybnitelně demokraticky zvolenou
hlavou státu a přes všechny jeho skopičiny, urážky představitelů jiných zemí, a
jeho naprosté mezinárodní izolaci (pardon, teď jsem to přehnal, ruský a čínský
prezident ho mají rádi) mu stále důvěřuje přes padesát procent obyvatel země.
Kterým nevadí ani mafiánské praktiky jeho kancléře Mynáře či poradce Nejedlého
ani neovladatelné výroky jeho mluvčího Ovčáčka. Ten se snaží zavděčit svému
pánovi, jak se jen dá, dokonce se zdá, že přehání proto, aby mohl Zeman hrát
v této hře „dobrého policajta“, který je přijatelnější než jeho hradní
mluvčí. Padesát procent Čechů přes to všechno Zemanovi důvěřuje či ho dokonce
obdivuje. Což žene vítr do plachet premiérovi, který se těší jeho přízni.
Babiš se ostatně vydatně snaží,
aby se svému mentorovi zavděčil a udržel si jeho přízeň, používá už skoro
stejný slovník, slovník arogance a urážek, slovník bezmezné zamilovanosti do
sebe samého a do svých schopností.
Demonstrace podporuje podle
posledních průzkumů 35 procent obyvatelstva. To je hodně, ale není to většina,
není tedy možné přetavit potenciál těchto protestů do skutečně něčeho
hmatatelného, jako by byla například generální stávka. Na čele stojí
intelektuální vrstva obyvatelstva, tedy část populace, kterou Zeman vždy
opovrhoval, protože dostatečně neobdivovala jeho „moudrost“ a pro niž měl vždy
jen slova opovržení a urážek. Cítil se vždy mnohem lépe mezi „svými“ tedy
obdivovateli ze „čtvrté cenové“, kde se mohl spolehnout na bezmezný obdiv, než
ve společnosti „pražské kavárny“, kde by musel diskutovat a své názory
obhajovat. Masy se za touto vedoucí vrstvou sice pohnuly, ale ne
v dostatečné míře. I v listopadu 1989 začali s protesty umělci a
intelektuální smetánka společnosti a nakonec to vedlo k pádu režimu. To se
dnes nezopakuje. Není zde totiž konsenzus společnosti, který zde v roce 1989
byl.
Zajímavější je totiž ta druhá
část spektra populace. S demonstracemi a jejich cíli nesouhlasí 24 procent
obyvatelstva. To je voličský potenciál Andreje Babiše a pod tuto hranici se
jeho preference nepodaří stlačit. Což v praxi znamená, že opět vyhraje
volby a prezident Zeman ho pověří sestavením vlády. Jedno, nakolik bude
sestavení vlády nemožné, Zeman ho ponechá v úřadě i bez podpory
parlamentu, dá mu na to neomezený čas, i kdyby to mělo být celé volební období.
To samozřejmě Babiš ví a to mu dává pocit nezranitelnost a z toho se
odvozuje i jeho arogance, s kterou s demonstranty zachází.
Otázka je, odkud se bere tato jeho
voličská základna. Tu mu vyrobily předchozí vlády ODS, TOP 9, páni Klaus,
Nečas, Topolánek či Kalousek. Lidé, kteří se opomněli starat o sociálně slabší
část společnosti, důchodce, nezaměstnané, ale i ty, kteří pracovali za
minimální mzdu. Vlády, které odmítaly kontrolu placení daní a vytvořili
korupční prostředí, kterému lidé odmítli důvěřovat a s tím i celému
politickému systému liberální demokracie. Václav Klaus to kdysi ještě
v roce 1990 vyjádřil lakonicky větou „Někteří budou mít prostě víc.“ Lidé
to pochopili jako výzvu k obohacení, neuvědomili si ale jedno. Množství
prostředků určených k přerozdělování se tím nezvětšilo. Za větou „někteří
budou mít víc,“ tedy stálo drobným písmem „někteří nebudou mít nic nebo budou
mít hodně málo, prostě jen to, co zbude po hostině.“ A politici po celých
dvacet pět let po listopadu 1989 nebrali volání této skupiny, na niž nezbylo,
vážně, považovali tyto lidi za „loosry“ bez významu. Podcenili jejich voličský
potenciál a ten přinesl změnu režimu. Liberální demokracie byla zatlačena do sféry
teorie, politická praxe za pánů Zemana a Babiše vypadá zcela jinak. Ono
spoléhání na „neviditelnou ruku trhu,“ jak stále hlásal Václav Klaus, se tak
zcela nevyplatilo. Samozřejmě že tato „ruka“ dokáže korigovat ekonomické chyby,
ne ale jejich politické důsledky.
Výsledkem bylo volání po „silné
ruce, která zavede pořádek“ a jako takový se přihlásil úspěšný manažer Andrej
Babiš. A byl zvolen. Důsledky jsou
ekonomicky pozitivní, politicky katastrofální. O jeho charakteru jsem si nikdy
nedělal iluze. Kdo se zapletl s tajnou bezpečností, mnoho charakteru mít
nemohl. Myšlenky, s kterými vstupoval do politiky, byly lákavé a část z nich
se mu podařilo i realizovat. Ovšem od začátku mi nevoněla struktura jeho hnutí
ANO, které samozřejmě vytvářelo v demokratické společnosti asymetrickou
anomálii. Demokratická společnost se opírá o systém stran, ve kterém stranická
základna volí své představitele. Ano je hnutím jednoho člověka, který stranu
financuje a proto je nemyslitelné, že by ji nevedl. Jedná se tedy o diktátorský
model, s fungováním demokratické společnosti neslučitelný. A struktura
této strany se nemůže změnit. Pokud by
stranická základna odvolila Babiše z čela strany, utáhne on finanční toky
a strana se může hned rozpustit. Tudy tedy cesta rozhodně nevede, ANO zůstane
nedemokratickým hnutím a bude poslušně sloužit mocenským choutkám svého
předsedy.
Jediná možnost, jak dostat Babiše
z politického života, by bylo, kdyby prohrál další volby. I když ani to
není jisté, u prezidenta Zemana si dokážu představit i variantu, že sestavením
vlády by nepověřil předsedu vítězné strany, ale „ověřeného“ politika a přítele,
čili opět Andreje Babiše. Ovšem je Babišova porážka vůbec možná? Obávám se, že
ne. Dobrá nějaké hlasy ztratí, ale
neklesne pod svých 24 procent, to jsou jeho skalní voliči a hromadné vymírání
důchodců se při solidním standartu českého o zdravotnictví očekávat nedá. Tito
lidé volí žaludkem a Andrej se stará, aby byl plný. Růst reálných mezd během
jeho vlády, jedno, zda je to jeho zásluha nebo ne, je nepopiratelný a byl by
hloupý, kdyby si tento úspěch nepřivlastnil. A hloupý on není. To by neměl
Agrofert, Čapí hnízdo a své mediální impérium. Piráti, jako druhá nejsilnější
strana jsou sotva alternativou a jejich potenciál nepřekročí dvacet procent.
ODS samozřejmě alternativou je a poté, co se zbavila Václava Klause mladšího,
se natlačila do pravého politického středu, kde by měla velký voličský
potenciál – kdyby nebylo Babiše. Otázka je, nakolik ODS ublíží nově vytvořená
strana Trikolóra, zda Václav Klaus vezme hlasy Okamurovi, ke kterému má
ideologicky a programově mnohem blíž, nebo ODS, z níž vyšel a kde má
určitě i určitý potenciál následovníků. To se ostatně už ukázalo, jsou to sice
zatím ojedinělé případy, jsem ale zvědav, co podnikne Petr Fiala, aby nestrhly
lavinu.
Pro Babiše bude samozřejmě
prakticky nemožné po příštích vítězných volbách sestavit vládu. Z jeho
smrtelného objetí se totiž žádná strana tak lehce nevysvobodí. ČSSD spáchala
vstupem do vlády politickou sebevraždu a zřejmě se do příštího parlamentu ani
nedostane. Komunisté se mohou spolehnout na svůj skalní voličský potenciál, i
když i ten z velké části přešel k Okamurovi. Přiznám se, že jsem měl
ODS za zlé, že s Babišem do koalice po volbách nešla, jak si on přál. Dnes
se jí omlouvám. Babiš totiž není politik a nechápe základní pravidla
parlamentní politiky. Principem je totiž, že vláda je kontrolována zákonodárným
sborem, je mu tedy podřízena. Jestliže horní komora parlamentu předsedu vlády
napomene a on místo ab se nad tímto varováním zamyslel vyhlásí, že senát zřejmě
nemá co dělat a proto vydává taková prohlášení, je to výrazem opovržení
parlamentní demokracií a jejím nepochopením. Navíc ironizováním a ignorováním
zákonodárného sboru zvyšuje nedůvěru k této instituci i mezi obyvatelstvem.
Stejně to dělali nacisté v čase Weimarské republiky, důsledky tohoto
jednání jsou všeobecně známy.
Ale jsou tu i další nedostatky pane premiéra v chápání politického
života. Pokud totiž mám koaličního partnera a chci si ho udržet i do budoucna,
musím si ho šlechtit a oprašovat, musím ho chválit a přepustit mu určité
úspěchy, i kdyby byly nakrásně moje. Už jen proto, aby mému koaličnímu
partnerovi neklesaly volební preference a neutrpěl paniku z vlastního
zániku. Tuto babišovskou chybu ostatně ale dělala i profesionální politička
Angela Merklová, která německou SPD destruovala přímo „babišovským“ způsobem.
Výsledkem je politická nestabilita v Německu, která ještě zdaleka nedosáhla
svého vrcholu.
Babišovi ale nemožnost sestavit vládu nemusí až tak vadit. Dokud mu
milosrdný pán Bůh udržuje na Hradčanech zdravotní ruinu, která už měla být podle
všech medicínských zákonů dávno na onom
světě, má jistotu, že může vládnout i bez důvěry parlamentu jako premiér
v demisi neomezenou dobu. Otázka je, co se stane, když pánu Bohu dojde
trpělivost. Kdo se stane novým prezidentem? Jsou Češi skutečně schopni zvolit
si Ovčáčka (který prý už tyto ambice naznačil, nebo snad Václava Klause
seniora, který by se určitě s Babišem naaranžoval zemanovským způsobem?
Možností je hodně, většina z nich může panu premiérovi poskytnout jistotu
moci a klidný spánek.
Může si dokonce dovolit
orbánovským způsobem atakovat EU. Vyhlášení, že posouzení jeho střetu zájmů
ohledně Agrofertu je útokem na Českou republiku, zavání hodně orbánovským
způsobem agitace proti Junckerovi. Babiš si to může dovolit. Ví, že se
s Orbánem a Kazcynským dokáže aranžovat – možná dokonce i se Salvinim.
Nemá sice ještě sdělovací prostředky pod kontrolou jako Orbán v Maďarsku
nebo justici jako Kaczynský v Polsku, vývoj tímto směrem ale tlačí. Není
divu. Orbanizované Maďarsko nadělilo svému „vůdci“ při posledních volbách do EU
celých 53 procent. To je sen všech rádobydiktátorů. Jmenování Benešové na post
ministryně spravedlnosti nejde tak daleko, jako v Polsku, kde justiční
systém už ministrovi víceméně podléhá, přesto je to jasný pokus ovlivnit
nezávislosti justice a to způsobem přímo arogantním. Volva osoby Benešové byla
otevřeným výsměchem všem, kteří si váží občanské společnosti a demokracie. Byla
symbolem arogance současné moci.
Jenže dokud Češi ve své VĚTŠINĚ
nepochopí, oč tady jde a budou se smát s panem prezidentem a panem
premiérem jejich vtipům, není naděje na obrat. Ale boží mlýny, jak známo, melou pomalu, je
třeba hodně trpělivosti. Přeji vůdcům hnutí „Milión chvilek pro demokracii“,
aby ji měli.
Die Stadt Perugia steht auf einem Berg. Auf einem hohen Berg. Als sie einmal auf einem Hügel mitten in der umbrischen Hochebene von Etruskern gegründet worden ist, wollten die Bewohner durch diese Lage jeden unerwünschten Besucher offensichtlich abschrecken. Was in unserem Fall beinahe geklappt hätte. Vom Hotel „Wine and Jazz“ führte ein steiler Weg bergauf in die Stadt, zuerst zwischen den Häusern, dann durch die Stadtmauer und danach weiter steil hinauf zwischen Trattorien, Osterien und Bars, die uns zu einer Aufgabe verführen wollten.
Wir gaben nicht auf. Wir gingen an dem „Torre degli Sciri“ vorbei, dem einzigen erhaltenen Turm, so typisch für alle italienische Städte und ihre mittelalterlichen Paläste der Adeligen und wir erreichten den Gipfel des Hügels, wo sich das Stadtzentrum befindet. Die Belohnung für diese beinahe sportliche Leistung war groß. Inklusiv wunderschöner Aussichten auf die bereits erwähnte Ebene von Umbria. Möglicherweise waren gerade diese Aussichten der wahre Grund, warum die Etrusker ihr Perusia gerade hier gebaut haben.
Das Hotel „Wine und Jazz“ haben wir nicht nur wegen seines
vielversprechenden Namens gewählt, sondern weil es mit dem Auto sehr gut
erreichbar war und einen großen Hotelparkplatz besaß. Wir wunderen uns ein
bisschen über eine Menge an Touristen mit Rucksäcken und Wanderstöcken am
Frühstückbuffet. Die aber, wie ich später erfuhr, hatten nicht vor, mit dieser
Ausrüstung den Hauptplatz von Perugia, also die „Piazza IV.Novembre“ zu erklimmen, sondern gingen in den
Nationalpark „Monte Sibillini“ wandern, wo einer der höchsten Berge der Apenninen
der „Monte Ventoro“ mit seinen 2478 Höhemeter emporragt. Der Aufstieg in das
Stadtzentrum war doch ein bisschen weniger anstrengend als der „Monte Ventoro“
und wir schafften es ohne Bergsteigersausrüstung. Den „Monte Ventoro“ kann man
von der Aussichtsterrasse im Stadtzentrum sehen, mehr dominant ist aber der
näherliegende Hügel „Monte Subasio“. Auf dem Hang dieses Berges war eine schöne weiße Stadt zu sehen, in der
wir das legendäre Assisi entdeckt haben. (Von Assisi sieht man Perugia nicht so
gut wie umgekehrt)
In Perugia ist alles irgendwie überdimensioniert.
Nicht nur der Hügel, auf dem die Stadt steht, aber als ob die örtlichen
Architekten, hingerissen von der Lage der Stadt, kein normales Haus bauen
hätten können. Alles ist einfach gigantisch, also mit Ausnahme der U-Bahn, die
sich wirklich den Namen „Minimetro“ verdient. Darüber aber später.
Der Hauptplatz von Perugia gehört, besonders bei abendlicher Beleuchtung, zu den zehn schönsten Plätzen in Italien. Wir konnten nicht widerstehen und kletterten noch einmal abends hierher und es war wirklich hinreißend. Der Hauptplatz wird auf einer Seite vom riesigen Rathaus der „Cassa dei Priori“, auf der anderen von einem großartigen „Duomo San Lorenzo“ dominiert, zwischen diesen zwei Gebäuden befindet sich das Wahrzeichen der Stadt, die Fontäne „Fontana Maggiore“.
Es ist ein wunderbares Werk des echten Anfanges der Renaissance. Ihr Autor war nämlich kein geringerer als Nicolo Pisano, der für den ersten Bildhauer und Architekten der Renaissance gehalten wird. Er war ein Mitglied der „Scuola nuova Siciliana“ und nach der Machtübernahme der Anjous über den italienischen Süden ging er nach Norden, um hier die Ideen der neuen kommenden Epoche anzukündigen. Sein Werk wurde von seinem Sohn Giovanni fortgesetzt, die beiden schufen hier Reliefs, die den Tierkreis, die Landarbeiten und die sieben freien Künste symbolisierten, aber es gab hier auch Darstellungen biblischen Personen Adam und Eva, Samson und Dalila, David und Goliath und es durften natürlich auch Romulus und Remus mit der römischen Wölfin nicht fehlen.
Die Stadt hatte nämlich bereits in den römischen Zeiten eine bemerkenswerte Geschichte. Nach der römischen Niederlage beim Trasimenischen See im Jahr 217 v.Ch. stellte sich Perusia überraschendeweise auf die Seite der geschlagenen Römern und gegen den siegreichen Hannibal und wurde dafür mit dem Status des „Municipiums“ belohnt. Im Bürgerkrieg zwischen Mark Anton und Oktavian stellte es sich aber diesmal auf die falsche Seite und wurde von Oktavian vollständig vernichtet. Der neue Herrscher, jetzt schon Kaiser Augustus genannt, ließ die Stadt erneuern und so trug die Stadt dann den Namen „Perusia Augusta“. Diesen Namen kann man über dem römischen Tor, das wie alles in dieser Stadt, hoffnungslos überdimensioniert ist, sehen. Dieses Tor „Arco Etrusco“ war eines der wenigen Dinge, die das Wüten des Oktavian Augustus überlebten, der Kaiser ließ also auf diesem alten Tor den neuen Namen der Stadt eingravieren.
Unmittelbar bei diesem Tor gibt es einen großartigen Palast Gallenga-Stuart. In diesem Gebäude befindet sich eine Universität, die auf den Unterricht der italienischen Sprache für Ausländer spezialisiert ist. Jedes Jahr besuchen sie mehr als 8000 Studenten, um sich hier in Italienisch zu verbessern und die italienische Kultur kennen zu lernen. Angeblich sollten sie hier auch die italienische Wirtschaft studieren, in diesem Fach wäre ich aber sehr zurückhaltend und skeptisch. Auf diese Art lockt Perugia jährlich tausende Ausländer in die Stadt, es war eine geniale Idee und sie ging auf. Die Mindestzeit für das Studium sind 4 Wochen und die Kurse werden mit einer Staatsprüfung beendet und mit einem entsprechenden Diplom belohnt. Also, sollten Sie wirklich Lust auf eine Verbesserung ihres Italienisch haben, Perugia ist ein wirklich der optimale Ort dafür.
Aber zurück auf den Hauptplatz. Man sollte ihn nicht frühzeitig verlassen, der Rückkehr bedeutet eine physisch ziemlich anstrengende Herausforderung. Also, wenn aus der blau beleuchteten „Fontana Maggiore“ abends Wasserströme fließen, hat es etwas Magisches an sich und es ist wirklich ein schönes Schauspiel.
Um das Rathaus führt der „Corso Vanussi“, die Hauptstraße der Stadt, auf ihr kommt man zum „Giardini Carducci“, zu einem Park auf einer Terrasse, die einmal der höchste Punkt einer großen Festung „Rocca Paolina“ war. Diese Festung ließ hier Papst Paul III. bauen, nachdem er die Stadt eingenommen hatte. Er ließ zu diesem Zweck Häuser der reichsten Bürger niederreißen. Natürlich hatten gerade die Reichsten ihre Häuser hier auf diesem Platz mit den schönsten Aussichten auf das Land zu ihren Füßen. Die Aussicht von der Terrasse nicht nur auf die Stadt, sondern auf ganzes Umbrien, ist auch noch heute hinreisend.
Auf einer Seite des Rathauses in Richtung zur Fontäne gibt es die so genannte „Scala“ also „Die Treppe“. Es ist ein üblicher Treffpunkt für Junge und Alte, für Verwandte, Bekannte oder Freunde. Die Perugianer müssen sich nicht zwischen den riesigen Gebäuden der Stadt suchen, sie treffen sich einfach auf der Treppe. Die Treppe führt zum Sitzungssaal „Sala dei Notari“, ein Saal, wo sich die Adeligen der Stadt zu politischen Verhandlungen trafen.
Der Saal hat eine herrlich bemalte Holzdecke, auf den romanischen Bögen gibt es hier Szenen aus den Fabeln von Aesop und Szenen aus der Bibel. Über die Treppe ragen aus der Wand des Rathauses Metallskulpturen, die einen welfischen Löwen und einen beflügelten Greif, das Wappentier von Perugia, darstellen. Dem Greifen begegnet man in der Stadt überall, die Perugianer sind, wie alle Italiener, lokale Patrioten.
Auf der anderen Seite des Rathauses gibt es zwei wunderschöne Räume, die ehemaligen Treffpunkte der wichtigsten Zünfte der Stadt. Der erste ist das „Collegio della Mercanzia“, also die Zunftstube der Kaufleute, mit Wänden und einer Decke, die mit wunderschönen Schnitzereien aus Holz bedeckt sind. Der zweite gleich nebenan ist das „Collegio del Cambio“, also der Treffpunkt der Geldwechslergilde, also der Bankleute. Diese Räume sind noch schöner, offensichtlich waren die Bankiers bereits damals reicher als Kaufleute, es ist also nicht nur die Erfindung der letzten fünfundzwanzig Jahre des entfesselten Kapitalismus. Der Saal ist bemalt mit Fresken eines der größten Meister der Renaissance Perugino, der hier auch sich selbst in einem Selbstportrait verewigte. Auf der Decke sind Zeichen des Tierkreises und Bilder berühmter Römer, ein Teil des Komplexes ist auch die Kapelle des heiligen Johannes des Täufers, ebenso bedeckt mit Fresken aus der gleichen Zeit, also aus der Renaissance des fünfzehnten Jahrhunderts. Die Darstellung der Hinrichtung des Propheten hat mich ein bisschen stutzig gemacht. Der heilige Johannes, bereits kopflos, weil sein Kopf schon auf dem Teller bereit für die blutrüstige Salome liegt, kniet immer noch und betet. Das widerspricht einigermaßen meinen medizinischen Kenntnissen, aber was soll´s? Der Besuch zahlt sich aus.
Sowie auch der Besuch der umbrischen Gallerie eine Tür weiter, noch immer in dem unglaublich riesigen Rathaus. Auf zwei Stockwerken gibt es hier eine Pinakothek mit Bildern der Meister aus dem zwölften bis sechzehnten Jahrhundert, unter anderem auch ein Werk von Fra. Angelico.
Die zweite Dominante des Platzes ist der Dom des heiligen Lorenzo. Vor dem Seiteneingang
steht eine große Statue des Papstes Julius III. Ich habe vergeblich nach einer
Beziehung dieses Papstes zu Perugia gesucht. Er wurde hier weder geboren (er
war ein Römer) noch ist er hier gestorben, in der Geschichte hinterließ er
keine wesentliche Spur, er widmete sich eher Festen und Vergnügungen des Lebens
(trotz seiner Gicht) als den Regierungsgeschäften. Der einzige Grund für die
Fertigstellung seiner Statue konnte eine Arschkriecherei der Perugianer sein.
Perugia war nämlich bis zum Jahr 1539 eine selbständige Kommune, nur in diesem
Jahr zwang sie Papst Paul III., der Vorgänger des Julius, im so genannten
„Salzkrieg“ in die Knie und Perugia musste die römische Oberhoheit akzeptieren.
Also bauten die Bürger von Perugia seinem Nachfolger eine Statue als Zeichen ihrer
Loyalität. Angeblich sollte dieser Papst der Stadt die Selbstverwaltung
zurückgeben, die von seinem Vorgänger aufgehoben wurde.
Im – wie anders – riesigen – Dom des heiligen Lorenzo geht es mit den Päpsten schon konkreter los. Es gibt hier eine große Statue des Papstes Leo XIII. (1878 – 1903), der vor seiner Wahl zum Papst am 20. Februar 1878 Erzbischof von Perugia war.
Er wurde hierher eigentlich von seinem Vorgänger Pius IX. „abgeschoben“, weil er seine Politik viel zu laut kritisierte. Dieser Papst verdient seine Statue, er führte die katholische Kirche in sehr schwierigen Zeiten und er tat es nicht schlecht. Es waren die Zeiten nach der Besetzung von Rom durch die italienische Armee im Jahr 1870, als Rom in Italien eingegliedert und zur Hauptstadt ausgerufen wurde. Der Papst hatte also kein eigenes Hoheitsgebiet (Die Lateranverträge, in denen dem Papst der Vatikan übergeben und aus dem italienischen Gebiet ausgegliedert wurde, wurden im Jahr 1929 unterschrieben) und er wurde vom römischen Pöbel gehasst und attackiert. Papst, sowie auch die gesamte katholische Kirche, gerieten unter starken Druck und der Papst schrieb sogar an Kaiser Franz Josef I., dass er Rom gerne verlassen und die katholische Kirche von einem anderen Ort (Wien) weiter führen würde. Es gelang ihm letztendlich trotzdem, alle Krisen zu meistern und die Autorität des Heiligen Stuhles zu stabilisieren. In San Lorenzo wurden zusätzlich noch drei Päpste begraben, die in Perugia im 13. Jahrhundert starben. Zwei blieben auch hier, es waren Urban IV. (1261 – 1264) und Martin IV. (1281 – 1285). Der dritte war für die Kirche viel zu wichtig um ihn im bedeutungslosen Perugia ruhen zu lassen, wo er im Jahr 1216 starb und begraben wurde. Deshalb wurden seine Überreste im Jahr 1890 nach Rom überführt. Es war Inocenz III. (1198 – 1216) einer der größten Päpste des Mittelalters, der sich selbst „Imperator verus“ nannte und den Anspruch auf die Macht über die gesamte Welt äußerte. Er war es, der im Konflikt zwischen den Welfen und Staufen lavierte und zum Kaiser zuerst den Welfen Otto IV. und dann Friedrich II. von Hohenstaufen krönte, für den er Vormund war. Negativ wurde er durch Ausruf des Kreuzzuges gegen Albigenser im Jahr 1208 berühmt, der in furchtbare Massaker der Zivilbevölkerung in der Provence mündete. Die größte Katastrophe seines Pontifikates war der vierte Kreuzzug in den Jahre 1202 – 1204, der als Folge die Eroberung von Konstantinopel durch die Kreuzritter und Fall des byzantinischen Reiches, dem eigentlich zur Hilfe gegen die Angriffe der Türken eilen sollte, hatte. Also er war es, der obwohl nicht absichtlich, durch katastrophale Folgen seiner Taten die westliche Welt schwächte. Also mit der Vernichtung von Byzanz sowie auch durch Einleitung des Krieges um die Macht über die bekannte Welt zwischen Kaisertum und Papsttum, der die Schwächung der zentralen weltlichen Macht zu Folge hatte. Im Jahr 1215 organisierte er den IV. Lateranischen Konzil, auf dem er die Ansprüche des Papstes auf die absolute Macht verkündete.
Die größte Attraktion der Kathedrale in Perugia ist aber der
„Verlobungsring der Jungfrau Maria“. Seine Echtheit könnten wir wahrscheinlich zu
Recht anzweifeln, nichtsdestotrotz wird er im Dom im einem Tresor aufbewahrt,
der mit sieben Schlüsseln versperrt ist und in der Kapelle „Sant´Anello“ in der
Höhe von acht Meter hinter einem vergoldeten Gitter, das wiederum mit vier
Schlüsseln versperrt ist, aufbewahrt. Im Jahr 1473 gelang es den Perugianen im
Städtchen Chiusi in der Toskana sich des Ringes zu bemächtigen und seitdem
behüten sie ihn als die heiligste Reliquie. Den Gläubigen wird er nur zweimal
im Jahr gezeigt, und zwar am 29. Juli und am vorletzten Januarwochenende, bei
dem Fest der Vermählung der Jungfrau Maria mit Josef. An diesem Tag werden in
Perugia Eheringe für das kommende Jahr gesegnet.
Auf der „Corso Vanucci“, wo man in zahlreichen Bars sitzen könnte, kommt man zu der bereits erwähnten Aussichtsterrasse in dem „Giardini Carducci“. Nur von hier sieht man, auf welchem „Buckel“ eigentlich Perugia liegt und welchen unregelmäßigen Grundriss dieser Hügel hat. Die Ausläufer der Stadtbefestigung kann man nach den Kirchen, die in den Stadtecken stehen, identifizieren, wie der heilige Peter, der heilige Dominik oder auf der anderen Seite der heilige Franciscus. Dann geht man wieder bergab und kommt in ein Viertel, wo man die Altstadt durch das Tor des heiligen Antonius verlassen kann. Auf dem Weg entlang der Mauer bot sich ein hinreißender Blick auf die monumentale Kirche des heiligen Franciscus al Prato, die auf einem Felsvorsprung steht.
Der Abstieg zu dieser Kirche vom Stadtzentrum ist nicht leicht, dafür aber schön. Man geht nämlich durch das Universitätsviertel, gerade vor dem heiligen Franciscus, der eine riesige Ruine ist, treffen sich auf dem Rasen Studenten. Hier wird diskutiert, Gitarre gespielt und gesungen. Gleich neben der Kirche des heiligen Franciscus gibt es ein Oratorium des heiligen Bernardins von Siena. Bernardin war ein Franziskanermönch, ein hervorragender Redner, eine seiner berühmtesten Prediger hielt er im Dom des heiligen Lorenzo in Perugia. Die Perugianer bauten ihm dafür neben der Kirche des heiligen Franziskus ein Oratorium, das für ein Juwel der Hochrenaissance gehalten wird, wo man an den Wänden Steinreliefs mit Szenen aus dem Leben des Heiligen sehen kann.
Natürlich gibt es in Perugia noch viel mehr zu sehen. Es gibt hier ein archäologisches
Museum im Kloster neben der riesigen Kirche des heiligen Dominikus (es ist die
größte Kirche in Perugia und das bedeutet schon was, weil die Konkurrenz sehr
groß ist). In dieser Kirche ist noch ein Papst begraben, nämlich Benedikt XI.,
der hier angeblich nach Verzehr vergifteter Feigen im Jahr 1325 starb. Weiter
gibt es das Kloster der heiligen Juliana oder antike Säulen aus Marmor und
Granit in der Kirche des heiligen Petrus, die alte Universität auf der „Piazza
Mateotti“, die Kirche des heiligen Augustin oder die Kapelle des heiligen
Severus, wo Rafael sein allererstes Fresko währen seines Aufenthaltes in
Perugia in den Jahren 1505 – 1508 gemalt hat.
Allerdings ist der Besuch von Perugia nicht vollendet, solange man nicht die örtliche U-Bahn benutzt hat – also die „Minimetro“. Die Idee ist genial, offensichtlich von den Bergen übernommen, wo man eine Seilbahn zur Fahrt auf den Gipfel benutzt. Weil Perugia ebenso auf einem Berg liegt, entschieden die Architekten, die Altstadt auf dem Berg mit der Neustadt im Tal mit einer Seilbahn zu verbinden.
Eine Kabine können ungefähr zehn Leute nutzen, aber die Kabinen fahren eine nach der anderen, die Kapazität ist also ausreichend. Wir mussten nicht warten. Es war nur ein bisschen mühsam, die Station „Pincetto“ zu finden. Man geht von der „Piazza Mateotti“ durch einen Tunnel hin, die Kennzeichnung war nicht wirklich gut. Direkt oberhalb der „Porta Santa Margherita“ genossen wir noch schöne Aussichten, tranken einen Aperolspritzer in einer winzig kleinen Bar und dann bestiegen wir eine Kabine. Obwohl die Talstation von unserem Hotel verhältnismäßig weit entfernt war, bereuten wir unsere Entscheidung nicht. So etwas Liebes in einer Stadt der Größe Perugias (163 000 Einwohner) sieht man nicht so oft.
Bolest je v podstatě zdravá věc. Jedno, co i o ní většina
lidí myslí a jak se jí bojí, bolest je důvodem, proč nezůstaneme sedět na
rozpálené plotně elektrického sporáku, než nám onu nejcennější část těla spálí.
Bolest má varovnou funkci, upozorní nás dost nešetrně, že se nám právě ucpal
močovod kamenem, či jsme právě dostali srdeční infarkt. V obou případech
je to většinou důvodem navštívit lékaře, který s tím – snad – něco udělá.
Nebolestivé choroby jsou mnohem zákeřnější – taková cukrovka či nedostatečnost
ledvin ale i mnohé rakoviny vás sežerou docela nepozorovaně, protože nebolí.
Lékaři, ošetřující bolestivé stavy, se mají dobře. Pacienti k nim
chodí a nechávají se léčit, protože bolest je nepříjemná. Zatímco by nefrolog
či diabetolog umírali hlady, ortoped, neurolog či fyzikalista nemají o zákazníky – čili pacienty
– nouzi.
Chronická bolest ovšem svou pozitivní funkci ztrácí a stává se
kontraproduktivní. Unavuje, vysiluje, zhoršuje náladu, znervózňuje, zvyšuje
emoce. A proto by se měla léčit.
Ovšem není nic subjektivnějšího, než posouzení bolesti. Kde začíná skutečně
nesnesitelná bolest, kterou je třeba léčit? Co je pro jednoho člověka malá
nepříjemnost, která patří prostě k životu, je pro jiného nesnesitelným
utrpením. Přiznejme si, že od určitého věku je člověk, kterého nic nebolí,
podezřelý. Závidíme mu nebo mu nevěříme, že je upřímný. Sakra, padesátníka
přece něco bolet musí, aspoň ráno.
Pořekadlo říká, že člověk v tomto věku, pokud se ráno probudí a nic ho
nebolí, je mrtvý.
Na posuzování bolesti je zavedená skála bolesti. Má deset stupňů. Stupeň
jedna je lapálie, čili že něco pobolívá právě jen tolik, abychom si toho
všimli, stupeň deset je nesnesitelná bolest – například při amputaci nohy bez
narkózy či při akutním zánětu slinivky břišní. Ovšem existují pacienti, dámy
odpustí, ale především ženského pohlaví, kteří i při záděru na prstě naříkají,
jako by umírali a na desetistupňové skále určí bolesti intenzity dvacet. Je to
zvláštní. Jestliže mladé ženy jsou většinou proti bolesti odolnější než muži,
zřejmě protože příroda ještě stále počítá se stále řidčím fenoménem porodu, ve
stáří se to otáčí. Staří pánové v přítomnosti mladých a krásných sestřiček
hrají hrdiny, kteří hodně vydrží, zatímco postarší dámy, kterým kdysi leželi
muži u nohou a obdivovali jejich krásu, bojují nářkem o nesnesitelných
bolestech o pozornost svého okolí. Samozřejmě nechci zobecňovat, ale zejména
staré bezdětné dámy, někdejší „second first ladys“ bohatých mužů, u nichž žily
ve zlaté kleci a chodily do vybrané společnosti, se jako vdovy (bohatí muži
jsou většinou podstatně starší, než jejich krásné – druhé či třetí – manželky a
navíc ženy žijí statisticky viděno o 7 let déle než muži) ocitly ve společenském
autu a nehodlají se s tím smířit. A dávají doktorům i zdravotnímu
personálu zabrat. Zejména, pokud si platily (nebo jim platili jejich manželé)
zdravotní připojištění. Pak ochraňuj sestřičky a lékaře (a ještě víc lékařky, zejména
pokud jsou mladé a pěkné) bůh.
Muži se naopak kácejí při minimálních bolestech převážně v mladém
věku. Starší muži ve snaze zaimponovat sestřičkám či lékařkám (aspoň je
z takové motivace podezřívám) necítí žádnou bolest, ani když jim
z očí tečou slzy. Jsou i tvrdí hoši. Liptovská Teplička je vesnice na
konci světa, i z poslední další vesnice Šzuňavy tam vede desetikilometrová
cesta plná serpentin. Když tam volali záchranku, šlo většinou o život. Když tam
kolega dojel, našel sedícího Tepličana, který si na krvácející ruku tiskl
ručník. „Pán doktor prevažte mi to, aby som mohl robiť ďalej.“ Doktor
s hrůzou zjistil, že muži chybí tři prsty na levé ruce. „Tie sú tam za
plotom,“ ukázal mu chlap. „Odrezala mi ich cirkulárka“. „Musíte do nemocnice,“
vyrazil ze sebe doktor. „Nepripadá do úvahy. Já mám tu pilu požičanú len na
dnes, musím to dorobiť.“ Bylo hodně těžké tohoto tvrdého hocha přinutit, aby se
do nemocnice nechal odvézt.
Někdy ovšem bolest ztratí svou kontrolní činnost, zvrhne se v samoúčel
a může se stát opravdu příšernou věcí. Jsou nemoci, které jsou nesnesitelnými
bolestmi provázeny a lidi, které postihly, mi tlačí slzy do očí, když je vidím.
Ať už jsou to některé formy rakovin nebo třeba „jen“ spondylodiscitída, tedy
hnisavý zánět míšních nervů. Naštěstí existují opiáty jako nejsilnější
prostředky proti nesnesitelným bolestem a chválabohu se ještě nenašel nějaký
blbec, který by se je snažil zakázat se zdůvodněním, že jejich použití zkracuje
život – v tom by měl totiž pravdu. Ale jestliže člověk zemře o něco dříve
bez bolestí, než aby se nekonečně dlouho trápil, je výrazem lidskosti
v léčbě. Totéž platí v používání marihuany u nevyléčitelně nemocných.
Modlím se, aby se nějaký takový jurista nenašel, ale jistý si nejsem. Jak
pravil Albert Einstein, jsou jen dvě nekonečné věci – vesmír a lidská hloupost,
ovšem u vesmíru si tento génius nebyl tak úplně jistý.
Bolest je zcela jinak vnímána v Evropě než na Předním východě. My jsme
vychováváni vzorem Sparťanů, kteří nesměli ani muknout, když byli v bojové
linii zraněni (aby neznejistili své sousedy ve formaci), i když to samozřejmě
ne vždycky funguje a i mezi Evropany najdeme dost poserků, kteří umírají už při
pohledu na injekční jehlu. Ovšem v Orientu je to úplně jinak. Není
náhodou, že Peršané a všechny jimi podrobené východní národy bojovali u
Thermopyl na opačné straně. Emoce se v orientu nekrotí, emoce musí ven.
Pod porodnicí v Grazu, kde už rodí téměř výhradně jen ženy orientálního
původu, stojí muži a počítají výkřiky rodících žen. Podle intenzity a četnosti
křiku pak ženy dostávají na porozené dítě (zejména pokud je to syn) odměny ve
zlatě. Dělat koloskopii u pacienta Shakaschwilliho, původem z Gruzie, je
zážitek na celý život. Pro Evropana stačí normálně během vyšetření dávka 30 – 50 miligramů
Propofolu, aby celé vyšetření spokojeně prospal (Propofol navíc zajišťuje
krásné, často i erotické sny). U našeho milého Gruzínce jsem potřeboval 150
miligramů, jen abych mu mohl sáhnout prstem do konečníku, na celé vyšetření
jsme spotřebovali 550 (slovy pět set padesát) miligramů této narkotické
látky. Protože při prvním vyšetření
potřeboval jen 380 miligramů, bojíme se všichni okamžiku, kdy bude u něj kolonoskopie
potřebná potřetí. Potřebná je, protože milý Gruzínec trpí na Crohnovu chorobu,
která pravidelné kontroly vyžaduje. Obecně je spotřeba narkotik u Orientálců ale
i u lidí pocházející z Balkánu dvojnásobná v porovnání se Středoevropany.
Prostě to prožívají jinak.
Nezapomenu, jak jsem dělal gastroskopii manželce kolegy, pocházející
z Iránu. Distingovaná, upravená a hezká dáma. Intelektuálka, hudebně
nadaná, k lásce k hudbě vychovala i své dvě dcery. Vystudovala právo,
ovládala poezii, prostě s ní byla radost diskutovat. Ovšem
v okamžiku, kdy měla spolknout onu hadici, o které jsme jí tvrdili, že je
to gastroskop, vyrazily její orientální rysy na povrch v netušené
intenzitě. Bylo to jako výbuch sopky. Darmo jsme připíchávali Midazolam a
Propofol, kopala, kousala, škrábala, dvě sestřičky a jeden kolega ji drželi,
abych byl schopen vyšetření vůbec dovést ke zdárnému konci. Když se to povedlo
a ona se po vytažení gastroskopu z jejího trávicího traktu jako zázrakem
v jediné sekundě uklidnila, utřel si kolega Feyerl zpocené čelo a pronesl:
„Dovedeš si představit, pracovat v těchto zemích v porodnictví?“
Nedokázal jsem to.
Někdy je hodně těžké bolest lokalizovat, což jinak dost pomáhá při
stanovení diagnózy. Mnoho pacientů ale bolí „všechno“. Pak je to těžké. Často
je to jen výkřik osamělého starého člověka, aby na sebe upoutal pozornost. A
když ho pak prohmatávám a ho bolí hrudník, břicho, hlava, nohy i ruce, nezbývá
mi, než konstatovat. „Babi, vás nebolí tělo, ale duše.“
Samozřejmě ani lékař není uchráněn bolestivých syndromů. Je to praktické.
Pokud můžete s pacienty hovořit z vlastní zkušenosti, zvyšuje to
důvěru i optimismus pacienta. Pan doktor to měl taky a žije a dokonce ani
nevypadá až tak špatně. Šance na přežití se tedy zvětšuje a někdy se zlepší
dokonce i ochota pacienta podílet se na léčebné gymnastice. Ale to jen někdy.
Většina pacientů touží po nicnedělání a zázračné tabletce. Tu máme
k dispozici jen zřídka. Opiáty tlumí bolest a zlepšují náladu. Po mé operaci
kolena jsem dostal na týden tabletky Hydalu. Bolesti jsem sice neměl žádné, ale
nikomu jsem to neřekl, protože jsem byl týden ve skvělé náladě, zkrátka „High.“
Někdy a to dost často, je na vině bolestivých stavů sport. „Sport ist mord“
říkají Rakušáci a přesto stále stoupají na lyže a lezou po horách. Já jsem si
přetrhl křížový vaz v levém koleně při volejbale na pláži v Turecku.
Ovšem když může Čech nastoupit do týmu světa proti Rusům, tak neodolá. Ještě
jsem v prvním setu dokázal zatlouct míč na 13:8, ale po dopadu do písku
jsem se už odplazil po čtyřech. Menisky v témže koleně mi praskaly při
tenise. Ale odolejte za stavu 5:4 a
40:30, když soupeře zatlačíte na základní čáru a on se pokusí o lob. Nevyskočte!
Vyskočil jsem.
Bursitida v pravé kyčli byla následkem přemíry lyžování a posléze jsem
si ji dokázal dvakrát aktivovat při horských výstupech, poprvé na Eisenhut na
Turracherhöhe, kdy byl výstup komplikovaný čerstvým
sněhem dosahujícím občas až výšky kyčlí. A mé kyčli se něco takového vůbec
nelíbilo. Při výstupu na Triglav sice žádné komplikace nenastaly, ale kyčel
mínila, že převýšení 1800 metrů je na ni prostě moc. A jinak než tou šílenou
bolestí, při níž se mi tlačily slzy do očí a natahovalo mě při každém kroku na
zvracení, mi svou nevůli neuměla dát na vědomí. Nicméně výhodou je, že taková
burzitida jednou přejde do chronického stádia a po několika letech ji to prostě
přestane bavit, aby bolela. Pokud ovšem nevyrazíte do Tater na Javorinskú
Širokú s průvodcem Svetozárem (ale
o tom jsem už psal).
Dobrá, uznávám, že při těchto bolestivých stavech jsem nebyl zcela bez
viny. Možná dokonce i při ledvinné kolice, protože jsem při dvouhodinovém
tenisovém mači na pro mě maximální úrovni zapomněl pít. Ovšem sednout si s kolikou
do auta a jet do nemocnice může jen blb s titulem doktor medicíny. Ačkoliv
to byl jen jeden kilometr, musel jsem pětkrát zůstat stát, abych se mohl
vyzvracet z okénka. Naštěstí to bylo v noci a na horské cestě
k nemocnici byly sice nepříjemné serpentiny, zato ale žádný provoz.
Migrény mohly být důsledkem vadného držení těla, které máme všichni. Sedíme
u stolu a před počítačem, hlava visí na dvou krčních obratlích (konkrétně na
pátém a šestém) zatímco ostatní se ulévají. Jednou se ty dva přetížené obratle
naštvou a dají vám to na vědomí. Přes devadesát procent pacientů, kteří
navštěvují naši ambulanci s bolestmi na hrudníku a s panickým
strachem z infarktu, mají prostou blokádu mezi těmito dvěma obratli. Mně
se tělo za mé první dva romány, kdy jsem nad psacím strojem trávil hodiny a
hodiny, pomstilo migrénami. Migréna je hrozný stav. Začne vám slzet oko, pak
bolí ucho, poté ono oko, pak i všechny zuby na jedné straně a to v horní i
dolní řadě. Ti, které už bolel JEDEN ! zub, vědí, co to je. Raději si ani
nepředstavujte, co to je, když bolí všechny! Principem je křeč svalstva cév
vyživující onu polovinu hlavy. Prý pomáhají tabletky, mně nepomohly. Jedinou
možností bylo zavřít se do ložnice, zatáhnout rolety, odclonit jakékoliv zvuky
a pokusit se usnout. Pokud se to podařilo, probudil jsem se většinou bez
bolestí. Pokud ne…
Správně jsem usoudil, že příčinou mých bolestí je zablokovaná páteř.
Navštěvoval jsem ortopedy, fyzikalisty, manulání terapeuty, nepomáhalo nic.
Vysvobození přišlo dost nečekaně. Projížděl jsem po dálnici okolo městečka
Kindberg. Mají tam na kopečku pěkný zámek, chtěl jsem se na něj podívat a
otočil jsem hlavu. V krční páteři to ruplo, zařval jsem bolestí a na
chvilku jsem neviděl a neslyšel – v tu chvíli jsem měl opravdu štěstí, že
jsem ve stokilometrové rychlosti nevyrobil nehodu. Ale od tohoto okamžiku
migrény ustaly. Obratel se mobilizoval, tajně podezřívám ze zlepšení ovčí kůže,
které mi tehdy darovala maminka a na kterých jsem v té době spával. Od té
doby to radím pacientům, kteří mají podobné problémy, jako já tehdy.
Ovšem záchvat dny jsem si rozhodně nezasloužil. Začalo to nenápadnou
bolestí v základním kloubu palce na levé noze. I když jsem už záchvat dny
zažil – ovšem to bylo v Praze po porci divočáka a třech pivech – nevěnoval
jsem příznakům žádnou pozornost. Přece jsem ten týden předtím prakticky nejedl
žádné maso a za celý týden jsme vypili s mou ženou jednu, (slovy JEDNU!) láhev
prosecca. Proč bych tedy měl dostat dnavý záchvat? Dostal jsem ho.
V neděli ráno už byl kloub modrofialový a bolel přímo šíleně – deset bodů
na desetibodové skále. Dna umí bolet hodně, ne nadarmo prý císař Zikmund
prohrál bitvu na Vítkově, protože když zavelel k útoku, dostal záchvat dny
a „řvoucí bolestí byl odnesen do stanu.“ A jeho vojsko bez velitele pak dostalo
od Husitů na prdel. Já jsem se do stanu
či do postele nemohl nechat odnést. Problém byl totiž v tom, že jsem měl
v onu neděli službu, takže jsem musel do nemocnice. Každé řazení bylo
přímo peklem, vjížděl jsem na kruhové objezdy na trojku a poté, co jsem částečně
doskálal po jedné noze a částečně se doplazil na oddělení, postavily mě na nohy
(doslova) dvě tabletky kolchicinu. V jedenáct hodin jsem už dělal visitu.
Ovšem další auto, které jsem si koupil, má už aickou převodovku. Když se
mě někdo ptá proč, odpovídám –„proto!“ Zajímavou hypotézu měla má snacha, která
mínila, že tento záchvat mohl být následkem svatby mé neteře, která se konala o
týden dříve v Bratislavě. Problém byl v tom, že jsem měl v onu
osudnou sobotu, kdy se neteř vdávala, službu a proto jsem se jí nemohl zúčastnit.
Pro snachu jsem měl jen následující odpověď: „Super věc, vy jste jedli a pili a
já za vás dostanu dnavý záchvat!“
Někdy má člověk právo se domnívat, že se k němu jeho vlastní tělo
chová nespravedlivě.
Břicho je z medicínského
hlediska velmi problematická oblast lidského těla. Už proto, že se internisté a
chirurgové nedokážou už od vzniku chirurgie jako medicínského oboru (tedy něco
kolem sto padesáti let) dohodnout, do čí zodpovědnosti vlastně patří.
S hlavou je to jasné,
s tou nechce mít nikdo nic společného, přenecháváme ji rádi neurologům, a
když ti nic nenajdou, pak psychiatrům, na pohlavní orgány mají monopol
gynekologové a urologové a my jim je rádi postoupíme, protože jak praví jedovaté
jazyky, zde se měří kvalita v délce prstů, a ty nemá každý. Ale co
s tím proklatým břichem?
Největší hlavolam je to pro
sestry na příjmu. Kam poslat pacienta s bolestmi břicha? Většinou to řeší
podle toho, jak nepříjemný oberarzt má službu. Pokud je ve službě popudlivý
chirurg, pak pošlou chudáka pacienta raději na internu, pokud se internista
očividně špatně vyspal a nedělá sestřičkám komplimenty, je tento postup příliš
nebezpečný a pak skončí pacient na chirurgii. Posléze dojde k výměně
názorů mezi oběma odborníky (někdy poměrně emocionální) a případně následuje i přesun
pacienta na příslušné oddělení. Ono to totiž vůbec není jednoduché.
V břichu je toho tolik a spousta z toho, co tam je, je pro člověka
zatraceně nebezpečná!
Samozřejmě, pokud pacient přijde
a zvrací krev nebo případně tekutinu podobnou kafi, i když žádné kafe nepil, je
potřeba se podívat o žaludku hadicí, které říkáme gastroskop a zjistit, zda tam
něco nekrvácí. Pokud krvácí, je to malér, ale většinou se nějak podaří to
krvácení najít a zastavit, i když to někdy doktora stojí pořádné nervy. Pokud
krev vytéká z konečníku, je to už složitější. Překvapivě se taky napřed
díváme do žaludku, krvácení z horní části trávicího traktu je totiž mnohem
nebezpečnější než zdola, zejména pak, když je krev nenatrávená, tedy je jí
tolik, že trávicí enzymy nezvládnou vytvořit z ní černou odporně páchnoucí
masu, které říkáme meléna. Pokud v žaludku nic není, oddychneme si,
protože vykrvácet z tlustého střeva je skoro nemožné, snad jen pokud jste
svědek Jehovův a odmítáte striktně krevní substituci. Trávicí trakt má totiž
jednu velkou výhodu, má přirozený odtok. Vždycky jsem obdivoval pnemology,
kteří odebírají vzorky tkáně z průdušek, protože oni tuto výhodu nemají. A
když jim to tam začne cedit krev, zůstávají obdivuhodně klidní, zatímco gastroenterolog
by už vyletěl z kůže.
Jenže ne každý pacient se projeví
tak jednoznačně. Většina přijde s tím, že ho bolí břicho. Pohříchu to bývá většinou břicho veliké, ta
velká mají tak nějak tendenci bolet častěji a víc, možná proto, že jsou víc
zatěžována. Jeden kolega taková břicha nazývá „Backhendelfriedhof“, čili
„Hřbitov smažených kuřat.“ A člověk by měl poté, co se dozví, že pacienta toto
břicho bolí, začít s vyšetřováním, čili zjistit, zda v břichu něco
nechybí nebo spíš nepřebývá. Jako například žlučové kameny. Jak internista, tak
chirurg vrazí pacientovi pěst pod pravý žeberní oblouk (chirurg poněkud
hlouběji) až pacient vyvalí oči, řekne „nadechněte se zhluboka“, a když se o to
pacient marně pokusí, zeptá se „bolí?“ (Říká se tomu Murphyho příznak, jsem rád,
že jsem pana doktora Murpyho osobně neznal a nedostal jsem se mu do rukou).
Pacient přikývne či zasténá a lékaři je vše jasné. „Ten žlučník musí ven,
milostivá paní.“ Žlučník, pokud je zapálený a nateklý se dá nahmatat,
pacientovi to ale působí mnohem méně zábavy než vyšetřujícímu lékaři. Ani pak,
dokonce ani po ultrazvuku, který diagnózu žlučníkových kamenů potvrdí, není
rozhodnuto, kdo se na pacientovi vyřádí. Jak internista, tak chirurg čekají
napjatě na výsledky laboratorních testů. Pokud jsou normální a ultrazvuk
neukázal rozšíření žlučovodu, vyhrál chirurg a odvede si pacienta na operační sál.
Pokud jsou ovšem zvýšené ve smyslu takzvané cholestázy, čili zadržování žluči
v těle, raduje se internista, který má právo pacienta položit na zákrokový
stůl jako první, aby provedl takzvanou ERCP (prosím, nesnažte se vyslovit celý
krkolomný název tohoto vyšetření (Endoskopická retrográdní
cholangiopankreatografie), rozřízl Vaterovu papilu, tedy místo, kde žlučovod
ústí do dvanáctníku, vybral ze žlučovodu kameny a až pak předal pacienta
chirurgovi, aby odstranil i ten žlučník, kde jsou další kameny jako zásoba
budoucích problémů.
Samozřejmě v oblasti vína,
dobrého jídla, vepřového i pečených kuřat je obvyklou diagnózou zánět slinivky
břišní, čili pankreatitida. Bolí hodně, někdy až příšerně, vyhmatat se nedá,
ultrazvuk někdy najde, že v té oblasti není něco v pořádku,
k diagnóze vede ale většinou laboratorní vyšetření. Důvody jsou různé,
často jsou to právě žlučové kameny, které se daly do pohybu a ucpaly odtok ze
slinivky – jako na potvoru má žlučovod a vývod pankreasu společné ústí do
dvanáctníku, u prasete to Pán bůh vyřešil jednodušeji a nechal oba vývody ústit
odděleně. Slinivka se ale někdy rozčílí i po vydatném, zejména tučném jídle,
jako je kobliha, či vepřová pečeně, někdy potrestá člověka i za nemírnou
konzumaci alkoholu či za kouření.
Byl jsem v naší nemocnici
právě čtrnáct dní, abych už věděl, že pankreatitida je zde vzhledem na životní
styl místního obyvatelstva velmi častou diagnózou, když do ambulance dorazil
korpulentní muž s břichem, v němž se sotva dalo něco vyhmatat.
Požádal jsem ho tedy, abychom se po odběru krve odebrali na ultrazvuk, ten byl
tehdy ještě na radiologii, tedy vzdálen nějakých třicet metrů. Po celou cestu
tam i zpět i během vyšetření jsme se s pacientem bavili o všem možném, moc
jsem toho v jeho objemném břichu neviděl a tak jsem ho posadil před
ambulanci, s tím, že počkáme na laboratorní výsledky a uvidíme. A viděli
jsme! Vedle výrazně zvýšených enzymů slinivky jako důkaz akutního zánětu měl
ten milý pán v krvi 3,08 promile alkoholu. Nechtělo se mi tomu věřit,
vždyť se nepotácel a naprosto normálně artikuloval. Přišel jsem mu oznámit, že
si ho v nemocnici necháme, protože má zánět slinivky. „Ale to nemůžu,“
zaprotestoval. „Proč ne.“ „Já musím odvézt domů auto, žena ho bude potřebovat.
A já ho zaparkoval na parkovišti před nemocnicí.“ Zatmělo se mi před očima a zdržel jsem se
dalšího komentáře.
Ještě o něco komplikovanější je,
když má pacient bolesti jinde než pod pravým žeberním obloukem. Někdy je to
v pravém podbřišku a tehdy se internista zaraduje v naději, že bude
moci pacienta rychle prodat chirurgovi s diagnózou zánětu slepého střeva,
čili apendicitídou. Ovšem ne vždycky je to tak jasné, aby se zapálený apendix
dal nahmatat a produkoval typickou bolest v tzv. Mc. Bourneyově bodě, s typickými
příznaky Blumberga či Rowsinga (na těch je zajímavé, že bolest se potom, co
doktor přestal na zánětlivé místo tlačit a tlak uvolnil, zabolí to ještě mnohem
víc). Apendix je orgán zákeřný, je to chameleon s mnoha tvářemi, ukrývá se
a nechce se mu ven. Ne nadarmo pravil jistý primář v jihlavské nemocnici
(bylo to už v osmdesátých letech minulého století) „každý člověk má
v těle kurvu a ta kurva se jmenuje apendix“). Odpověď většinou dodá
vyšetření komputerovou tomografií, čili CT. Už se mi podařilo vícekrát najít
zanícený apendix ultrazvukem, ale chirurgové mi to nechtěli věřit.
Mnoho pacientů, zejména starších,
přijde do ambulance s tím, že se nedokážou vyprázdnit. Touha po dobré
stolici je člověku dána, ne nadarmo zařadil Voltaire vyprazdňování po jídle
mezi sedm největších rozkoší člověka. Jsou jedinci, kterým už zůstala pouze
tato jediná radost, a proto po ní touží. Někdy je to, co hmatáme či vyklepeme,
skutečně jen spousta stolice a plynů, zejména u pacientů, kteří berou silné
léky proti bolesti, takzvané opiáty. Jenže zákeřnost se skrývá v možnosti
ileu, čili takzvaného zauzlení střev. To je nebezpečná diagnóza, která vyžaduje
okamžitou léčbu, v případě, že se střevo skutečně uskřinuté, praví
tradiční moudrost, že nad takovou diagnózou nemá zapadnout slunce. Je to doména
chirurgů, nedá se ale říct, že by z toho měli přehnanou radost. Na rozdíl
od slepého střeva či žlučníku se jedná většinou o operace složité a dlouhé,
výjimkou je snad jen, když je střevo ucpané pomeranči či třešněmi, (takzvaný
bride) které se pak dají během operace vytlačit, aniž by se střevo samotné
muselo rozřezat. To má pak chirurg z pacienta i ze sebe samého radost a
dokáže být milý i k internistovi, který mu takového pacienta poslal. Kolega
Fritz Jaznikar měl to štěstí, že kdykoliv měl se mnou službu, dodal jsem mu
jeden ileus na operační stůl a pokud možno hodně složitý. Nemůžu za to, prostě
vždycky takový pacient přišel, já ho nevolal. Snažil jsem se Fritzovu náladu
vylepšit tvrzením, že pacienti prostě vědí, že slouží ten nejlepší z operatérů,
a proto cíleně chodí do jeho služeb, podařilo se mi to ale jen marginálně. Když
mě uviděl na nemocniční chodbě během své služby, chytal se za hlavu a hovořil
jazykem nepoužitelným v diplomatických službách.
Zlé jsou samozřejmě nádory. Pokud
ho totiž nahmatáte, je už většinou na účinnou léčbu pozdě. Proto by se měl
každý padesátiletý člověk podrobit preventivní koloskopii, aby se nádory diagnostikovaly
ještě v časném stádiu, tedy jako polypy, kdy ještě nejsou zhoubné. Polyp
potřebuje totiž zhruba deset let, aby se zvrhl v rakovinu, ti kdo měli
rakovinu rodině, by se tedy měli podrobit vyšetření deset let před věkem,
v němž byla rakovina objevena u jejich příbuzného (pokud se jednalo o
příbuzného prvního stupně).
Milé je, když na vyšetření
dorazila mladá (osmnáctiletá) dáma s tím, že zvrací. Nahmatal jsem nad v
podbřišku rezistenci a použil ultrazvuk, abych jí mohl sdělit radostnou správu,
že je těhotná. Srdíčko miminka klepalo radostně, tvář mladé maminky až tak
radostně nevypadala. „Proboha, ne!“ Vykřikla. „Určitě ano,“ ujistil jsem ji.
„Proboha, neříkejte to mojí mamince, ta mě sem dovezla. Ta by to nepřežila.“
Usoudil jsem, že to maminka nějak přežít bude muset, i když se jednalo o
atraktivní dámu ve věku kolem čtyřiceti let, která se netvářila, že by byla už srozuměna
se skutečností, že se stane babičkou. Pro jistotu jsem dal vědět příslušnému
gynekologovi, že dostane návštěvu a že prosím o diskreci.
Ovšem i internista dokáže občas
něco vyřešit. Když dorazil do ambulance sedmdesátiletý muž s akutním
selháním ledvin, stačil pohled na jeho břicho a prohmatání jeho podbřišku, aby
byla situace jasná. Z důvodu věku a pohlaví nemohl být těhotný, ultrazvuk
potvrdil objem močového měchýře hodně přes litr (nakonec to bylo 2,2 litru),
močový katétr přinesl rychlou úlevu a posléze i normalizaci ledvinných testů.
Něco vám prozradím. Já mám Stvořitele opravdu rád a nedám na něho dopustit.
Spoustu věcí udělal moc dobře, a co se týká ženského pohlaví i moc hezky. Ale ten experiment s prostatou se mu
prostě nepovedl. Každý instalatér by mu řekl, že něco takového se na odtok přistavět
nedá. Stalo se. Musíme s tím žít.
Obávám se, že to jednou potrefí i mně a modlím se jen, aby mě měl Pán Bůh
stejně rád jako já jeho.
Abych neměl rezistenci
v podbřišku, kterou dokáže jedním katétrem vyřešit i obyčejný internista
nebo obvoďák.
„Bologna rosa“, also das rote Bologna, wird die Stadt genannt und das hat gleich zwei Gründe. Den ersten versteht man, wenn man die Stadt vom Dach der Kirche des heiligen Petronius aus betrachtet, also beinahe aus der Vogelperspektive. (Übrigens, auf diese Aussichtsplattform brachte mich ein sehr vertrauensunwürdiger Lift, den in der Woche die Arbeiter nutzten, um das Dach der Kirche zu reparieren und am Wochenende diente der gleiche Lift zur Beförderung der Touristen zur Aussichtsplattform). Weil, noch bevor ich den Lift betreten durfte, drei Dokumente unterschreiben musste, in denen ich einverstanden war, dass ich den Lift nur auf eigene Gefahr betrat und der Liftbetreiber für gar nichts haftete, hatte ich während der Fahrt ein mulmiges Gefühl im Bauch, aber es passierte nichts Schlimmes. Die Aussicht war atemberaubend. Die Häuser sind wirklich aus roten Backsteinen und ohne Anstrich gebaut, was der Stadt ein kompaktes Bild in rotem Ton verleiht.
Über den
zweiten Aspekt zeugen hunderte Fotografien an der Mauer des Rathauses. Es sind
Fotografien der Partisanen, die hier im Kampf gegen den italienischen
Faschismus das Leben verloren, insbesondere in der Zeit der sogenannten „Norditalienischen
Republik“, als Mussolini nur mehr eine Marionette der deutschen Nationalsozialisten
war. Bologna war immer eine Stütze der italienischen Linken, entweder der
Sozialdemokraten oder in angespannten Zeiten auch der Kommunisten. Auch Benito
Mussolini machte mit Bologna eine schlechte Erfahrung. Der Attentäter Anteo
Zamboni, der versuchte, ihn am 31. Oktober 1926 zu erschießen, stammte aus
Bologna und wählte zum Attentat gerade seine Geburtsstadt. (Zamboni war 15
Jahre alt und wurde gleich nach dem Attentat gelyncht).
Warum
die bolognesische Politik traditionell nach links ausweicht, ist wahrscheinlich
die Folge der Menge junger Menschen, die hier leben und studieren. Wie Wilson Churchill
einmal gesagt hat: „Wer mit zwanzig kein Sozialist ist, hat kein Herz, wer mit
vierzig noch immer ein Sozialist ist, hat keine Vernunft“. In Bologna lebt eine
riesige Menge zwanzigjähriger Menschen, was mit der Tatsache zu tun hat, dass
es hier die älteste europäische Universität gibt. Eigentlich existiert von ihr
– im Gegenteil zu den Universitäten in Neapel oder Padua, die um den zweiten
und dritten Platz ringen (lassen wir Pavia zur Seite, über dieses Problem habe
ich bereits geschrieben), keine Gründungsurkunde und damit kann man kein
genaues Datum feststellen, wann die erste Hochschule auf dem Kontinent
entstanden ist. Irgendwann am Ende des 11. Jahrhunderts schlossen sich einige
örtlichen Schulen zusammen und so ist die erste Universität entstanden. Im 19. Jahrhundert
wurde das Datum im Jahr 1088 festgelegt, eigentlich etwas willkürlich, da die
Urkunde fehlte. Es wurde hier Jus, Medizin, natürlich Theologie und die freien
Künste unterrichtet, heutzutage hat die Universität 23 Fakultäten mit 100 000
Studenten. Sollten Sie sich aber für das Studium in Bologna entscheiden,
müssten sie auf eine Sache aufpassen.
Das Wahrzeichen von Bologna sind zwei schiefe Türme, die man gut von der „Piazza Maggiore“ aus sehen kann.
Der Turm in Pisa ist im Vergleich mit den Schwestern (oder Cousinen) von Bologna gerade wie eine Kerze. Der höhere der Türme „Torre degli Asinelli“ hat eine Höhe von 100 Meter und weicht um 1,3 Meter nach rechts. Wenn ein Student seine Spitze auf 498 Stufen erklimmen würde, rückte der Studienabschluss in unerreichbare Ferne. Der kleinere Turm „Torre Garisenda“ ist nur 48 Meter hoch, dafür aber beträgt seine seitliche Abweichung ganze 3,2 Meter – nach links. Wie ich schon sagte – in Bologna hat alles eine Neigung, nach links abzuweichen, inklusiv der Politik. Die zwei Türme sind nur die auffälligsten von vielen anderen. Es sind die Türme der adeligen Paläste, die sich die erhabenen Familien bauen ließen, als sie vom Bürgertum gezwungen wurden, aus ihren Burgen am Lande in die Stadt umzuziehen. Die Türme waren ein Zeichen der Erhabenheit der Bewohner des Hauses, natürlich auch ein Verteidigungsaspekt und nicht zuletzt auch ein Phallussymbol. Ursprünglich gab es in der Stadt 180 solche Türme, heute gibt es noch immer fünfzehn davon.
Natürlich habe ich mich gleich beim Betreten des Stadtzentrums aufgeregt. Furchtbar aufgeregt! Die Hauptattraktion der Stadt ist nämlich der Neptunbrunnen auf einem Platz, der sogar nach ihm den Namen trägt.
Die Statue wurde vom Bildhauer Giambologna im Jahr 1566 geschaffen und zur Zeit, als ich die Stadt besucht habe, wurde sie natürlich repariert oder restauriert, sie war also von einem Gerüstmantel umhüllt und nicht sichtbar. Ich knirschte mit den Zähnen und war neugierig, wie Bologna diesen Verrat kompensieren könnte. Die Stadt hat aber, Gott sei Dank, viel Weiteres zu bieten.
Die Dominanten der Stadt sind
drei Gebäude, die Kirche des heiligen Petronius, der „Pallazo del Re Enzo“ und der
„Palazzo communale“, also das Rathaus. Alle drei sind so riesig, dass man vor
ihnen atemlos stehen bleibt.
Beginnen wir mit dem Palast des Königs Enzio.
Es passiert nur sehr selten, dass ein Gebäude den Namen nach seinem prominentesten Gefangenen bekommt. Der Palast direkt im Zentrum der Stadt hat eine interessante Geschichte, besonders interessant ist dann sein Name. Enzio war ein unehelicher Sohn des Kaisers Friedrich II. und sein bester Heerführer. Eine bestimmte Zeit, als er die Erbin der Provinz Gallura auf Sardinien geheiratet hatte, nannte er sich „König von Sardinien“. Weil aber der Papst diese Ehe niemals billigte, wurde aus dem Königstitel letztendlich nichts. Sein Vater ließ ihn Norditalien verwalten und Enzio machte sein Job erfolgreich und erbarmungslos. Bologna war immer im päpstlichen Lager, es lag letztendlich im Kirchenstaat. Die Bürger von Bologna waren also Guelfen und hatten mit Ghibellinen und mit ihrem Anführer Enzio nicht gerade kleine Probleme. Und dann hatten sie ein unerwartetes Glück. Am 26.Mai 1249 wurde Enzio in einem unbedeutenden Scharmützel bei Fossalta unweit von Modena vom Heer der Stadt Bologna gefangen genommen. Der Kaiser bot unglaubliches Lösegeld an, er war bereit, die ganze Stadt mit einem Ring aus Silber zu umgeben, wenn sein Sohn freigelassen würde. Die Bolognesen, die sich die mögliche Rache des freigelassenen Enzio gut vorstellen konnten, blieben für alle kaiserliche Angebote taub. Enzio blieb in der Gefangenschaft bis zu seinem Tod am 14. März 1272. Es war aber ein bequemes Gefängnis. Er bewohnte einen Palast, der damals noch „Palazzo nuovo“ geheißen hat, er musste also nur vor kurzer Zeit fertiggestellt worden sein. Enzio durfte dort Feiern veranstalten und Besuche empfangen – auch die weiblichen. Damen haben ihn gern besucht, da Enzio in sich poetische Begabung entdeckte und im Stil der gerade damals entstehenden Renaissance dichtete, also nach der „Scuola nuova siciliana.“ Es blieben uns zwar nur seine melancholischen Sonette über den Untergang des Hauses Hohenstaufen erhalten (der letzte Staufe, Enzios Neffe Konradin wurde im Jahr 1268 in Neapel hingerichtet, Enzio selbst wie auch der König von Sizilien Manfred und seine Kinder waren unehelich und damit nicht offiziell Mitglieder der Familie), aber die neue sizilianische Schule dichtete sehr häufig über die Liebe und dieses Thema mied Enzio sicher nicht. Nach seinem Tod tauften die Bologneser den Palast auf „Palazzo del Re Enzo“ um, sie sprachen also ihren Gefangenen sogar mit seinem Königstitel an, der von ihrem Herrn, dem Papst, nie akzeptiert wurde.
Auf der anderen Seite des Platzes gegenüber dem „Palazzo Re Enzo“ steht die größte Kirche in Bologna, die Kirche des heiligen Petronius.
Der heilige Petronius, der Patron der Stadt, war Bischof von Bologna in den Jahren 432 – 450. Sein Grab befindet sich in der Kirche, die er selbst gegründet hatte, also in der Kirche des heiligen Stephanus, sein Name trägt aber die größte Kirche der Stadt. (In der zumindest der Kopf des Heiligen als die heilige Reliquie aufbewahrt ist). Auf den ersten Blick sind an dem Dom von Bologna zwei Sachen auffällig. Es ist nur das Erdgeschoß mit Marmorplatten verkleidet, höher auf der Fassade sind nur mehr Backsteine zu sehen (natürlich in rot). Und was das Auffälligste ist, die Kirche hat kein Querschiff. Alle Kirchen wurden immer in der Form eines Kreuzes gebaut, der „Heilige Petronius“, obwohl er ein gigantischer fünfschiffiger Bau ist, hat kein Querschiff. Beide Aspekte, die ich nannte, geben dem Menschen ein Gefühl, das die Kirche nicht fertiggestellt wurde. Und der Bau ist wirklich nie vollendet worden. Die Bologneser wollten nämlich die größte Kirche in Italien bauen, größer als die Kirche des heiligen Petrus in Rom. Im Jahr 1509 wurde aber die Stadt vom Papst Julius II. eingenommen, also gerade von dem Papst, der die Kirche des heiligen Petrus in Vatikan bauen ließ und Michelangelo zwang, ihm die Sixtinische Kapelle auszumalen. Julius II. vertrieb aus der Stadt die herrschende Familie Bentivoglio (eigentlich kam er seine „geliebten“ Untertannen zu schützen, die gegen die Familie Bentivoglio einen Aufstand angezettelt hatten, geschlagen wurden und nicht mehr wussten, was sie tun sollten). Sie riefen den Papst zu Hilfe und der machte dem Eifer bei dem Bau ein rasches Ende. Er durfte natürlich nicht zulassen, dass seine Kirche in Rom übertroffen würde. Er machte es taktisch richtig. Er verbot die Fortsetzung des Baus nicht, aber an der Stelle, an der das Querschiff gebaut werden sollte, ließ er das Gebäude der Universität bauen. Und das wars! Die Reste der Bausubstanz, aus der das Querschiff entstehen sollte, sind auch heute noch sichtbar, das Universitätsgebäude im Stil der Renaissance mit Arkadenhof, mit Wappen der Rektoren an den Wänden, mit einer riesigen Bibliothek (Biblioteca communale) und Teatro anatomico, steht aber bis heute.
Das „Teatro anatomico“ aus dem Jahr 1563 ist ein Saal, in dem öffentliche Obduktionen stattgefunden haben. Die Decke wurde symbolisch mit dem Bild des Heilungsgottes Apollo geschmückt. In der Mitte steht der Obduktionstisch aus Marmor, unter dem Baldachin an der Wand gibt es den Sitz des Rektors. Der Baldachin wird von zwei männlichen hautlosen, aus Holz geschnittenen Figuren getragen. Die Obduktionen fanden unter der Aufsicht eines Priesters der Inquisition statt, der jeder Zeit die Obduktion abbrechen durfte, wenn sie seiner Meinung nach nicht der Lehre der katholischen Kirche entsprach. In den Wänden stehen Bänke aus Zedernholz, der Raum ist sehr schön. Die hier ausgestellten Dokumente bezeugen, dass hier seit dem Jahr 1732 die erste Frau in der Position eines Universitätsprofessors, Laura Bassi, tätig war.
Der heutige Sitz der Universität befindet sich immer noch im Stadtzentrum, ist aber in Richtung der Peripherie verschoben, er ist im Palazzo Poggi und das gesamte Viertel um diesen Palast ist voll mit Graffiti, Poster und Anzeigen für Veranstaltungen der Studenten. Man merkt, dass das ganze Universitätsviertel wirklich den Studenten gehört. Bologna ist auf seine Universität sehr stolz und Studenten genießen hier viele Privilegien und erfreuen sich vieler Toleranz.
Aber zurück zur Kirche des Heiligen Petronius, oder dazu, was aus ihr vollendet wurde. Trotz Eingriffe der Päpste Julius II. und Pius IV. ist es immer noch die fünftgrößte Kathedrale der Welt – zumindest behaupten das die Bologneser. Es ist eine fünfschiffige Kirche im gotischen Stil, das Innere macht den Besucher atemlos. Historisch am meisten interessant ist aber die erste Kapelle links. Hier fand am 24. Februar 1530 die letzte Krönung eines römischen Kaisers statt. Karl V. hat keine große Lust zu seiner Krönung nach Rom zu reisen, drei Jahre zuvor wurde Rom nämlich von seinen Soldaten furchtbar geplündert (Sacco di Roma) und er fürchtete, dass er demzufolge in der Stadt am Tiber nicht gerade große Popularität genoss. Im Jahr 1529 schlossen der Kaiser und der Papst den „Frieden von Barcelona“ der auch durch Heirat ihrer unehelichen Kinder besiegelt wurde. Die Tochter des Kaisers, Margarete, heiratete den Herzog von Urbino Lorenzo, den „Neffen“ des Papstes Klement VII., von dem alle wussten, dass er ein Sohn des Papstes war. Ein Teil des Friedensvertrages legte auch die Verpflichtung des Papstes zur Krönung des Kaisers fest, deshalb kam Karl nach einem längeren Stopp in Mantua nach Bologna.
Später ließ sich kein Kaiser mehr vom Papst krönen. Karls Bruder Ferdinand I. hatte keine wirklich harmonischen Beziehungen zu den Herren in Vatikan und nannte sich also einfach „gewählter römischer Kaiser“, und in dieser Praxis folgten ihm dann alle folgenden Herrscher des römischen Reiches. Der Papst wurde zu einer kaiserlichen Krönung nur noch von Napoleon Bonaparte im Jahr 1804 wieder einmal eingeladen.
Das dritte Gebäude auf der „Piazza Maggiore“ ist der „Palazzo communale“, also das Rathaus. Es ist ein unglaublich riesiges Gebäude, das ein ganzes Stadtviertel einnimmt.
Mit Innenhöfen, einzelnen Palästen, natürlich alles in roter Farbe. Bramante baute hier eine Treppe, auf der in das erste Obergeschoß Menschen auf Pferden reiten konnten, man konnte sogar dort mit Kutschen fahren. Das Rathaus wurde nach der Einnahme der Stadt durch die päpstliche Armee gebaut, deshalb gibt es im ersten Obergeschoß die Kapelle Farnese mit wunderschönen Fresken, die an diese einflussreiche päpstliche Familie, die später in Parma und Piacenza herrschte, erinnern. An der Fassade des Rathauses sind Fotos der Partisanen, die im Kampf gegen Mussolini starben, aber auch eine Gedenktafel an die Opfer der Massaker auf Korfu und Kefalonia, wo die Deutschen als eine Rache für italienischen Verrat alle gefangene italienische Soldaten ermordeten. (Wer den Film Corellis Mandoline sah, weiß, welches furchtbare Verbrechen der Nazis es war)
Aber auch wenn wir die Piazza Maggiore verlassen, kann man in Bologna noch immer sehr viel sehen. Zum Beispiel die Kirche des heiligen Stephanus die „Basilica di Santo Stefano“.
Es handelt sich eigentlich um vier miteinander verbundene Kirchen aus dem 5. bis 11. Jahrhundert (ursprünglich gab es hier sieben von ihnen). Es sind die „Chieza del Crocefisso“, wo es den Eingang in den Komplex gibt und wo die Knochen des Gründers der Kirche, des heiligen Petronius, liegen (also außer des bereits erwähnten Kopfes). Dann geht man durch die „Chiesa del Santo Sepolcro“, die ursprünglich ein Baptisterium war, was man an dem sechseckigem Grundriss erkennen kann. Neben ihr steht die „Cortile di Pilato“ mit einem Becken, in dem Pontius Pilatus nach der Urteilsspruch über Christus seine Hände waschen sollte (das Becken stammt zwar aus dem achten Jahrhundert, ich würde aber in Bologna nicht laut darüber sprechen). Die „Chieza della Trinitta“ ist mit der „Chieza Santi Vitale e Agricola“ verbunden, die aus römischen Zeiten stammt, es könnte sich hier also wirklich um eine Kirche handeln, die der heilige Petronius persönlich gegründet hat. Vor diesen Kirchen gibt es einen romantischen Platz die „Piazza San Stefano“. Ein Aperolspritz kam hier auf 5 Euro. Im Preis ist also auch der romantische Blick ufn die Kirchen und schöne herumstehende Gebäude inbegriffen.
In Bologna gibt es auch die Kirche des heiligen Dominikus. Der Gründer des Ordens der Predigermönche starb hier am 6.August 1221 und ist in der Kirche, die seinen Namen trägt, auch begraben. Wer das bescheidene Grabmal von Franziskus in Assisi gesehen hat, versteht, welchen Unterschied es zwischen diesen zwei konkurrierenden Orden gab, auch welches Verhältnis zu ihnen die offizielle kirchliche Macht pflegte. Die Dominikaner als „Geheimpolizei des Papstes“ wurden „Domini canes“ also „Hunde des Herren“ anstatt „Dominicani“ genannt und genossen die Gunst des Papstes. Das Grabmal des heiligen Dominikus ist riesig und an ihm arbeiteten die berühmtesten Künstler der Renaissance, wie Nicolo Pisano, der das Grabmal entworfen hat und des Manierismus. Auch der damals noch junge Michelangelo trug zwei Engelstatuen und die Statue des heiligen Petronius bei.
Paradox ist, dass in der gleichen Kirche wie dieser päpstliche Heilige auch der Erzhäretiker Enzio, der Sohn des von den Päpsten meistgehassten Kaisers, begraben ist. Wie sich die zwei verstehen, ist für mich ein Rätsel, allerdings wurden in der Kirche keine heftigen seismischen Aktivitäten registriert, die dafür sprechen würden, dass die zwei streiten würden oder sogar handgreiflich wären. Nicht weit von hier steht die Kirche des heiligen Franziskus mit dem Grab des Papstes Alexander V., einer der ersten Bauten im französischen gotischen Stil in Italien.
Auf
dieser Stelle ein kurzer Abstecher zum Michelangelo. In Bologna schuf er noch
ein sein Werk, eigentlich eines seinen größten. Im Auftrag Papstes Julius II., als dieser
Bologna erobert hatte, schuf Michalangelo seine riesige Statue mit Tiara und
Zepter, die vor die Kirche des heiligen Petronius aufgestellt wurde. Sie wurde
am 21. Februar 1508 eingeweiht, Michelangelo verließ nachher Bologna in
Richtung Rom, um die Decke der Sixtinischen Kapelle auszumalen. Die Statue
Julis II. findet man aber in Bologna nicht mehr. Drei Jahre später zerschlugen
sie Bürger von Bologna, die gegen den Papst einen Aufstand begannen. Nicht
einmal Werke eines Genies sind vor einer Revolution sicher.
Aber nicht nur durch die Kulturdenkmäler lebt der Mensch und schon überhaupt nicht in Bologna. Bologna ist eine Stadt, die für Shopping einfach geschaffen worden ist – ich hoffe, liebe Damen, dass Sie gerade jetzt Ihre Ohren gespitzt haben. Es gibt kaum eine Straße ohne Bogengänge, ihre Gesamtlänge in der Stadt beträgt 37,6 Kilometer!!!
Die meisten sind mit Fresken geschmückt, die Hauptsache aber, überall gibt es Geschäfte, Cafés, Delikatessenläden und Konditoreien, also von einem Geschäft in einen Cafe, dann in das nächste Geschäft, also wer ein Bummeln durch Geschäfte und Boutiquen liebt, ist hier absolut richtig. Ein schöneres Ambiente zu diesem Zweck findet man nirgends. Am dichtesten sind die Geschäfte im Viertel „Quadrilatero“ konzentriert, in ehemaligem römischem Bologna, als die Stadt noch Bononia hieß. Sollten jemandem die Geschäfte und Boutiquen in den Bogengängen zu teuer oder zu langweilig vorkommen, dann kann er ein paar hundert Meter vom Zentrum weitergehen (natürlich vom Unwetter durch einen Bogengang geschützt) und zwar zum Flohmarkt auf dem „Platz des achten August“ – „Piazza otto Agosto“.
Auf einem riesigen Platz wird wirklich alles Mögliche verkauft und zwar zu Preisen zwischen 3 und 5 Euro. Es fehlt keine einzige gefälschte berühmte Marke, egal ob Handtaschen, Schuhe oder Uhren. Bitte aber auf die Geld- und Handtaschen aufpassen, nicht einmal zahlreiche anwesende Polizisten haben hier alles unter Kontrolle. Der Flohmarkt machte Bologna weit über ihre Grenzen berühmt, aus der Nähe beobachtet alles der unverzichtbare Garibaldi aus dem Sattel seines Pferdes. Einen Bogengang gibt es auch auf dem gesamten 3,6 km langen Weg, der von der „Porta Saragossa“ auf den Hügel hinter der Stadt führt, wo die Kirche „Santa Maria de Luca“ steht. Von hier gibt es atemberaubende Ausblicke nicht nur auf die Stadt, aber auch auf den Apennin und bei klarer Sicht kann man angeblich von hier auch die Alpen sehen. Als wir dort waren, gab es keine ganz klare Sicht, also mussten wir uns mit einem Blick auf die roten Dächer der Stadt mit den dominanten Kirchen zufriedengeben. Es war trotzdem wunderschön. Die hier stehende Kirche ist durch die Ikone der Maria mit dem Kind (Beata vergine di san Luca) berühmt, die einer Legende nach Evangelist Lucas höchstpersönlich gemalt haben sollte.
Die Öffnungszeiten der Kirche entsprachen keinesfalls der Angaben im touristischen Führer, also kamen wir in die Kirche fünf Minuten vor zwölf, als die Kirche geschlossen werden sollte und die Ikone haben wir ganze zehn Sekunden sehen dürfen. Einer Karbonanalyse zu Folge wurde ihr Alter auf zwölftes Jahrhundert bestimmt, aber die byzantinischen Reliquienverkäufer waren – wie bekannt – sehr erfinderisch und die Stadt Bologna hatte zu dieser Zeit viel zu viel Geld. Es beruhigte mich, dass es sich um eine Fälschung handelte. Sollte der Kollege Lucas (Arzt und Schriftsteller) auch noch ein begabter Maler sein, wäre mir das wirklich einfach zu viel.
Um nicht
zu vergessen, Bologna ist eine italienische Stadt, also zum Schluss etwas über
das Essen. Natürlich gibt es eine bekannte Spezialität. Aber bitte „Spagetti
bolognese“ dürfen Sie überall auf der Welt verlangen nur nicht in Bologna!
Original sind nämlich Tagliatelle (ev. noch Fettucini) bolognese, also
breitgeschnittene Nudelsorten, die das Fleischragu mit der typischen Soße
besser aufnehmen. Ich bestellte unter dem Bogengang „Palazzo Re Enzo“ „tagliatelle
bolognese“ ohne ins Menu zu schauen und verdiente dafür ein liebes Lächeln der
Kellnerin – in ihren Augen wurde ich gerade in die zivilisierte Gesellschaft
aufgenommen. Möglicherweise verdiente ich mir das Lächeln durch meine Anrede
„Signorina bella“. Weil meine Frau anwesend war, konnte das Mädchen keine
unanständige Gedanken oder Angebote von mir erwarten und hübsch war es allemal.
Sie brachte zu den Nudeln auch eine große Portion des geriebenen Parmesans. Als
ich nach dem guten Essen noch zwei „Espressi“ bestellte, habe ich sie
offensichtlich vollkommend gewonnen. Der Zucker stand auf dem Kaffeespiegel
genau die vorgeschriebenen fünf Sekunden, bis er zum Boden sank. Die Welt kann manchmal
wirklich schön sein.
In diesem Augenblick habe
ich Bologna den Neptun verziehen. Ich komme noch einmal ihn anzuschauen.
Übrigens habe ich es nicht geschafft, das Museum der Stadtgeschichte zu
besuchen und eine Menge weiterer Verlockungen. Meine Frau übrigens, obwohl sie offiziell
Shopping hasst, ist dem Zauber von Bologna auch erlegen.
Možná bude aspoň pár Čechů
zajímat, co se děje u jejich jižních sousedů, protože ať chceme nebo ne,
politické vazby na sousedy jsou důležité a ovlivňují nejen, zda se na sebe
mračíme nebo usmíváme, ale následky jsou i hospodářské.
Po posledních volbách vznikla
černo-modrá koalice, nebo spíše tyrkysově modrá, protože nový předseda strany
Lidovců Sebastian Kurz tradiční černou stranu přebarvil. Předcházelo rozbití
černo-červené koalice, tedy lidovců se sociálními demokraty. Byl to precizně
provedený puč, Kurzův člověk Wolfgang Sobotka oznámil právě v době, kdy
koaliční práce staré vlády začala fungovat (lidovci byli ve vládě menšinoví),
že tam nefunguje vůbec nic, že jsou červení naprosto k ničemu. Když pak
Sobotka odmítl odstoupit, vzdal se funkce místopředseda vlády Mitterlehner (lidovec,
ale kupodivu slušný člověk) a Kurzovi se otevřela cesta k moci. Převzal
stranu za podmínek, které si sám určil, protože staří bosové k němu neměli
alternativu, následně vyhrál s přehledem volby a uzavřel koalici s velmi
spornou stranou Svobodných (Freiheitliche), vedenou Hansem Christianem
Strachem, který se stal místopředsedou vlády.
Kurz udělal v zájmu
vytvoření této vlády koaličnímu partnerovi velké ústupky, předal Svobodným
všechna silová ministerstva – ministerstvo
vnitra, obrany, infrastruktury a zahraničních věcí a oni začali hned na úřadech
a v postech přebarvovat – stejně jako komunisté v Československu po
roce 1946. Ministerstvo vnitra se staralo o policejní ředitelství, ministerstvo
infrastruktury o okresní úřady, ministerstvo zahraničí obměnilo diplomatický sbor
a ministerstvo obrany… Dalším ústupkem bylo zrušení už odhlasovaného zákonu o
ochraně proti kouření ve stravovacích zařízeních – hlavním důvodem bylo, že HC
Strache byl silný kuřák a nesměl by si na setkáních se svými voliči (v drtivé
většině taky kuřáky) ve stanech a hospodách zapálit.
Prakticky od samého začátku se
Svobodní snažili změnit politický systém v Rakousku – jejich vzorem byl
Viktor Orbán v Maďarsku, se spřízněností s jeho ideály a způsobem
vládnutí se netajili, už trochu víc se snažili utajit své spojení do Moskvy,
odkud dostávali peníze za protievropskou propagandu. Ale Putinovu demokraturu
považovali vždy za ideální stav, samozřejmě pokud by byli oni u moci.
Od samého začátku následoval
jeden malér za druhým. Nejprve se ministr vnitra a hlavní ideolog strany
Svobodných Herbert Kickl pokusil ovládnout tajnou službu, sesadil jejího
ředitele a nechal z centrály kontrarozvědky odvézt několik aut materiálů.
Atentát se nepovedl, ústavní soud zasáhl a označil tuto akci za protiústavní,
Kickl musel ředitele vrátit na jeho místo, spousty materiálů se ale ztratily,
což značně poznamenalo další ochotu ostatních tajných služeb v Evropě
s Rakouskem spolupracovat.
Pokračovalo to písní Buršenšaftu
Dolního Rakouska, ve které tento spolek vyzýval k zplynování dalšího
milionu Židů (zemský rada který byl v tomto buršenšaftu předsedou, sice
tvrdil, že neví, co se u nich zpívá, ale nakonec musel přece jen svůj post
vyklidit). V Linzi zase další člen Svobodných zveřejnil báseň o městských
krysách s kanalizačním původem s jasnou asociací na přistěhovalce,
tento pán musel stranu nakonec opustit. Kandidát do Evropských voleb Vilimsky
žádal vyhození jednoho z nejpopulárnějších rakouských žurnalistů Armina
Wolfa z televize, protože ho přivedl v diskuzi do úzkých. Různá
„přeřeknutí“ a „přepsání“ se množila a předseda vlády zarputile mlčel, až si
vysloužil přezdívku „Mlčící kancléř II.“ s podtextem přirovnání
k Wolfgangu Schüsselovi, který se s modrými spojil
jako první v roce 1999.
Zato mohl Kurz zkrátit sociální
podpory, prodloužit pracovní dobu, ale i snížit daně, zejména pro podnikatele a
firmy. Modří mu na vše kývli, i když tím poškozovali vlastní klientelu –
sociálně nejslabší vrstvy společnosti. Zdálo se, že tento deal bude fungovat
věčně. Připravovala se reforma důchodu (ženy chodí v Rakousku jako
v jediné zemi do důchodu v 60 a muži v 65) reforma televize,
kterou chtěli změnit pod líbivým heslem odstranění televizních poplatků
z veřejně právní na státní. Když bylo nejhůř a začaly klesat preference,
vytáhl se vždy problém s obranou proti uprchlíkům, například se snížila
hodinová mzda žadatelů o azyl při veřejně prospěšných pracích ze 4 eur na
1,50. A preference zase stouply.
Jenže co si Kurz zřejmě tak zcela
neuvědomoval, když se spojí s hlupáky, musí počítat s tím, že budou
dělat hlouposti. Hlupáci to totiž mají v povaze. Přesto ho rozsah
hlouposti jeho koaličního partnera naprosto zaskočil.
Do vládní idyly najednou vybuchla
bomba v podobě videa z Ibizy. HC Strache byl i se svou pravou rukou,
předsedou parlamentního klubu Gudenusem vylákán do pasti a nafilmován. Zatím se
neví, kdo tu akci zorganizoval. S domnělou neteří ruského oligarchy se
snažil dohodnout obchody politické i ekonomické. O co šlo, kromě toho, že se
Strache chlubil svým rozhazovačným stylem života, s tím jak miluje pravé
šampaňské a kaviár atd. atd.?
Ruský oligarcha měl koupit podíly
na nejčtenějším rakouském deníku „Krone Zeitung“ a ovládnout ho. Nepřímo by tak
toto médium ovládli Svobodní. Strache už si dělal plány, koho odstranit, koho
naopak potlačit a byl si jist, že s podporou těchto novin („Krone Zeitung“
čte neuvěřitelných 43 procent rakouského obyvatelstva, což nemá v žádné
evropské zemi obdobu). Že ovládne i hlavní televizní kanály, s tím se
netajil, ostatně onen zákon o změně statutu televize je už hotový. Řekl
v onom rozhovoru jasně, že si přeje v Rakousku stejnou strukturu
médií, jako má Orbán v Maďarsku.
Jako protislužbu nabízel
oligarchovi všechny státní zakázky na stavby v Rakousku. Jen by měl založit
novou firmu s touto pracovní náplní a pak všechny smlouvy, které zatím
dostává rakouský Strabag, bude dostávat on.
Dál radil Strache, jak má onen
oligarcha posílat peníze na konto Strany Svobodných tak, aby se o tom
nedozvěděl finanční úřad. Že existuje nadace, na jejíž konto posílají peníze
velcí podnikatelé jako výrobce zbraní Glock nebo největší majitel imobilií
v Rakousko Bencö atd. Že je to nenapadnutelné, protože to
už funguje řadu let a ještě nikdo na to nepřišel.
V okamžiku, kdy bylo video
zveřejněno německými novinami, byl Strache politicky mrtvý. A Rakousko v krizi. Kurz chvíli váhal, co
má dělat, po Stracheho rezignaci se zřejmě snažil koalici zachránit, ovšem opět
přecenil inteligenci svého koaličního partnera. Ti se odvolávali na to, že se jedná
o „ožraleckou historku“ Stracheho jako osoby a neviděli důvod, proč by měli
vyvozovat nějaké důsledky.
Jako by si neuvědomovali, že
Strache hovořil o straně a ne o sobě. Že jednak dokázal, jak živé jsou styky
Svobodných s Ruskem a dokonce i ruským podsvětím. Jinak by nepřijal tak
ochotně pozvání s velmi problematickou osobou, která nabízela investice ve
výši 250 milionů eur (ne zcela čistých, jak připomněla) Že mají Svobodní propracovaný
systém nelegálního financování strany. A že mají v plánu ovládnout veřejné
sdělovací prostředky a udělat si z nich poslušné služebníky a tím na
maďarský způsob zničit svobodu tisku. Svůdná představa policejního státu s podporou
hlavních médií klepala na dveře.
Hlavní boj se tedy logicky rozhořel
o ministerstvo vnitra. Kurz už dávno poznal svou chybu, když toto ministerstvo
předal koaličnímu partnerovi. Kickl už stačil povyhazovat černé úředníky a
nahradil je modrými. Jeho neustálé snahy provokovat, polarizovat a vyvolávat
konflikty byly programové, měly vyvolávat napětí a tlačit kancléře s jeho
mlčením do stále větší defenzívy. Teď využil Kurz záminku, že právě úředníci
ministerstva budou muset prověřit ono nezákonné financování strany Svobodných a
že pod vedením ministra, který byl v inkriminované době současně
generálním manažerem strany zodpovědným i za její financování, by možná
nemuseli pracovat úplně nezaujatě. Kickl odstoupit odmítl, neviděl důvod, proč
by nemohl vyšetřovat sám sebe. To přece určitě objektivitu vyšetřování
neovlivní!
Kurzovi praskly nervy a nechal ho
odvolat prezidentem. Modří ministři se postavili za Kickla a odešli
z vlády. A v Rakousku máme vládní krizi.
Kurz nahradil odstoupivší
ministry nestranickými odborníky – k tomu dostal sanktus od prezidenta Van
den Bellena. Ale zdaleka nemá vyhráno. Nenávist odvolaného Heberta Kickla je
tady a tento muž – zatím druhý muž strany po Hoferovi, který ve funkci předsedy
vystřídal Stŕacheho ovlivňuje rozhodujícím způsobem dění strany. Už
v časech Haidra psal pro tehdejšího předsedu strany projevy, je slovně
velmi nadaný a aktivní v sociálních médiích.
V pondělí bude
v parlamentu projednáváno vyslovení nedůvěry předsedovi vlády Kurzovi a
ten je vydán na milost a nemilost svého někdejšího koaličního partnera, přičemž
by ho mluvčí strany Kickl viděl nejraději nejen odstraněného z úřadu, ale
i zavřeného, případně mrtvého. A sociální demokrati nezapomněli na onen puč,
kterým Kurz prostřednictvím Sobotky zničil jejich koalici a poslal je do
opozice. Vědí, že Kurz je neuvěřitelně šikovný intrikán a že se mu nedá věřit.
Otázka je jen, zda tuto oprávněnou nedůvěru projeví i při hlasování
v pondělí, protože pak by byl Kurz odvolen a musel by rezignovat. Premiér
v demisi na rozdíl od Česka v Rakousku dlouho nevládne,
prezident by tuto situaci musel rychle vyřešit vyjmenováním úřednické vlády
včetně nového předsedy. Nepochybuji, že by to udělal, Van den Bellen totiž na
rozdíl od prezidenta Zemana ctí ústavu. Mladíkovi na postu rakouského premiéra
padly jeho intriky a bezcharakternost tak trochu na hlavu, zatím se ještě neví
s jakými následky. I kdyby totiž vyhrál následující volby, bude se mu
hodně těžko hledat koaliční partner. Jak modří tak červení se do spolupráce
s ním nepohrnou a jiné možnosti prakticky nemá. Další dvě parlamentní
strany Neos a Jetzt jsou marginální, vytvořit s nimi vládu by znamenalo,
že by se musel se svými lidovci dostat hodně přes čtyřicet procent. Kurz sází
na tuto variantu. Vedle – vcelku oprávněného – pohrdání Svobodnými už vyhlásil
o socialistech, že jsou naprosto neschopní a proto nevhodní do vlády. Nepřímo
je obvinil, že stojí za onou intrikou z Ibizy, čímž je rozpálil do bla a
pozici pro budoucí vyjednávání si tím nezjednodušil. Očividně chce na sebe a
svou stranu strhnout hlasy od obou těchto stran, aby mohl vládnout sám.
Pravděpodobnost že by se mu to mohlo podařit, je minimální, i když se teď za
něho plně postavilo „Krone Zeitung“, jako rozhodující masmédium v zemi.
Právě to zřejmě zlomí vaz
Svobodným. Ne to, že jsou zkorumpovaní, že jsou hloupí, že jsou financování
z Ruska atd. atd. Ale naštvat „Krone
Zeitung“, to je v Rakousku politický rozsudek smrti. Tyhle noviny pořádají
v posledních dnech na Svobodné, které zatím vždy podporovaly, od soboty
doslova politický pogrom.
Jenže tahle strana je jako hydra,
když jí useknete hlavu, narostou ji dvě nové – to už několikrát dokázala,
naposledy, když se ji snažil zničit sám Jörg Haider. Někdy při
reakcích lidí nevěřím, co slyším.
Za
všechno můžou červení. Ti určitě nastražili tuto intriku, a to jen proto, aby
Rakousko zesměšnili. Na argument, že Rakousko zesměšnil Strache, jsem dostal
odpověď, že sice ano, ale bez červených by o tom nikdo nevěděl, takže jsou na
vině oni.
Ta
koalice tak skvěle pracovala, tolik toho pro lidi udělala (na přímou otázku se
můj tenisový partner sice na nic nemohl vzpomenout, ale je mu už 77 takže se určitá
zapomnětlivost se tolerovat. Já jsem ale mladší a taky jsem se na nic nemohl vzpomenout.
A vůbec se ve vládě nehádali! Jako by zapomněli, že ten, kdo v bývalé
koalici stále vyvolával hádky, byli právě lidovci a měli jen jeden cíl. Nové
volby!
Kradou
přece všichni a právě na toho chudáka Stracheho, který má mladou ženu a malé
trojměsíční dítě to prasklo. Co si teď počne? No není to svinstvo? V tomto
bodě můžu lidi, kteří mají o HC strach uklidnit, zůstal předsedou vídeňské
organizace Svobodných a hodlá kandidovat na vídeňského starostu.
Herbert
Kickl vyjádřil teorii, že to je všechno intrika primárně namířená proti němu,
protože měl tak skvělé výsledky jako ministr (nejlepší rakouský poválečný
ministr vnitra, jak se nazval), že hrozilo, že v oblíbenosti předežene
Kurze. A proto se to všechno stalo a on je hlavní oběť. Není málo těch, kteří
tomu věří. Svobodní se okamžitě postavili do pozice oběti, to jim jde, s touto
hrou mají mnohaleté zkušenosti a vědí, že jim na to mnoho lidí a potenciálních
voličů naletí.
Lidská hloupost je nekonečná a
já děkuju Bohu, že máme rozumného prezidenta, který zná a dodržuje ústavu a
v jejím rámci problém řeší. Nedovedu si vůbec představit, co by se dělo,
kdyby poslední prezidentské volby vyhrál kandidát Svobodných Hofer. Nebo člověk
jako je například Miloš Zeman. Ale to by se v Rakousku opravdu stát
nemohlo. Pozitivní je, že zavedení policejního státu se odkládá. Prezident se
ve svém projevu k národu obratně vyhnul větě „Wir schaffen das,“ tedy (my
to dokážeme), protože tuto větu zcela zprofanovala Angela Merkel. S uklidňujícím
úsměvem použil jinou, rakouskému lidu bližší variantu se stejným významem „Wir kriegen
es hin.“
Věřím tomu, že se to skutečně podaří. Je
dobré mít rozumného prezidenta. Zejména v krizových chvílích je to k nezaplacení.
Možná by si to Češi mohli taky uvědomit.