Category: Lékařské příhody

Ranní semináře


                Tak něco tak zvráceného dokážou vymyslet jen Němci! Jsou to přednášky, začínající už v sedm ráno. Na universitě v Olomouci jsme měli na farmakologii profesora Lenfelda. Vynikajícího pedagoga, ale neoblíbeného u komunistické vrchnosti. Proto dostal termín pro přednášky pro náš ročník na sedm ráno. Dostavil se jen jednou. Postavil se před tabuli a pravil: „V noci nepřednáším. Kdo má zájem, nabízím náhradní termín zítra v pět odpoledne.“ Měl narváno.

                Němci tyto dobré mravy neznají a tak organizují na kongresech takzvané ranní semináře. Na ty se dostaví několik rozespalých účastníků (kupodivu je jich ale rok od roku víc), dostanou tam kávu a chlebíček od firmy, jejíž produkt je propagován. Někdy se dostaví i přednášející.

                Já jsem takové štěstí neměl. Když jsem byl ještě mladý a naivní a domníval jsem se, že musím skutečně vstřebat všechny vědomosti, které vstřebat můžu, přišel jsem jednou i na tento ranní seminář. Pak jsme hodinu čekali na přednášejícího, aby nám bylo následně sděleno, že zaspal a nepřijde. Nedivil jsem se mu, pochopil jsem ale v tu chvíli, že mozková kapacita každého člověka – tedy i mne – je omezená a není třeba ji přetěžovat. Zejména pak ne v nekřesťanskou dobu. Ranní semináře jsem tím odepsal.

                Je zajímavé, že se na tuto zcela chorobnou záležitost nastavily i německé hotely. Snídani tam v kongresových dnech dostanete už od šesti od rána.

                Před několika lety do ovšem ve Wiesbadenu skutečně přehnali. Kongres se koná vždy na jaře a začíná tradičně v neděli a to ranním seminářem v sedm hodin. Organizátoři si ovšem nevšimli, že se jednalo o poslední březnový víkend a tím pádem byla ze soboty na neděli změna letního času. Takže seminář nebyl v sedm, ale vlastně v šest ráno.

                Odsoudil jsem podobnou záležitost na psychiatrii a šel jsem večer v sobotu spát s pevným přesvědčením, že mne před osmou nikdo z postele nedostane. Měl jsem se mýlit. V pokoji vedle mne spal totiž člověk opravdu velmi zodpovědný a vědomostichtivý – zřejmě Němec. Vstal už před šestou (pátou!) a sprcha v jeho koupelně se nacházela bohužel přímo za zdí mé ložnice, přímo za hlavami postele. Očividně ale nebyl přímo při smyslech – což chápu – protože zapomněl sprchu vypnout. A ta syčela a syčela a syčela – nějakých třicet centimetrů od mé hlavy.

                Ne spát se nedalo. Nezbylo mi, než vstát a když už jsem vstal, šel jsem místo toho, abych zavraždil svého souseda na snídani a pak na ranní seminář. Byl jsem tam už o půl osmé (čili o půl sedmé podle zimního času). Je to rekord, který nemám nikdy v úmyslu překonat.

Syndrom bílého pláště


Dobrá, někteří jsou Turci, jiní zase Chorvati, u těch se prostě musí počítat s tím, že němčinu neovládají a že se s nimi člověk nedomluví. Mnoho našich pacientů je nedoslýchavých a hodně dementních, tady se to dá taky omluvit. Navíc mám český přízvuk, dobře. Pracuju na tom, aby nebyl příliš výrazný, ale zcela odbourat se mi ho už nepodaří. Navíc neovládám jihoštýrské nářečí – naschvál, zkuste se ho naučit! Ale někdo mi přesto přece rozumět musí!

Tak jsem byl zase jednou úplně zoufalý a musel jsem už volat nahlas „Proč mi nikdo nerozumí?“, abych se aspoň trochu uklidnil. Přece nežiju mezi samými dementy hluchými a přistěhovalci z Balkánu! Je dost takových, kteří ani do jedné takové skupiny nezapadají, A přesto s nimi konverzace troskotá. Popíšu prostě zážitky z posledního pátku, abyste mému zoufalství porozuměli.

V ambulanci se objevila stará dáma s hypoglykémií. Tedy s nízkou hladinou krevního cukru. Doprovázela ji dcera. Poměrně snadno jsem z přiložených papírů zjistil, že pacientka dostává (od té dcery, ona sama je už odkázaná na její péči) Inzulín Novomix a sice 26 jednotek ráno a 8 večer. Dcera mi líčila, jak má maminka tento nízký krevní cukr každé dopoledne, jak se potí a třese a ona do ní musí každý den okolo desáté jedenácté natlačil nějaké jídlo nebo aspoň slazený čaj. A že dnes to prostě nedokázala a proto maminka skončila nakonec v bezvědomí v nemocnici.

„Těch 26 jednotek je asi příliš,“ řekl jsem.

„To si myslí náš pan doktor taky,“ přisvědčila dcera. „On už před týdnem snížil dávku z 28 na dvacet šest.“

„Takže očividně je i těch 26 moc,“ potvrdil jsem. „Budeme redukovat dál. Píchejte od zítřka jen 22 a změřte krevní cukr tak okolo jedenácté. Pokud bude i potom nízko, zkontaktujte pana doktora, jestli není třeba píchat ještě méně.“

„Aha,“ pravila dcera a já se potěšil a napsal jsem zprávu, doporučil onu redukci inzulínu, dal jsem zprávu dceři a hodlal se vrhnout k dalšímu pacientovi. Dcera si přečetla zprávu a pravila: „Takže ten inzulín zůstane stejně, jak byl, že pane doktore?“

Vrhl jsem se k ní a vytrhl jí zprávu z ruky. Snad jsem se nepřepsal! Podíval jsem se na text a tam stále červené na bílém 22 jednotek.

„Ne,“ zatřáslo se mnou. „Máte píchat jen 22, jak je to tu napsané! Vy jste mi nerozuměla?“

„Rozuměla,“ řekla dcera poněkud uraženě, sbalila papír a odešla. Jsem přesvědčen, že píchá dál 26 jednotek a lije do maminky každé dopoledne slazený čaj.

Rozladěně jsem šel k další pacientce, která se domnívala, že má nemocné srdce, protože ji u něho píchá. (Měla zablokovanou páteř) Vzal jsem ji k ultrazvuku, sedl si k počítači, abych ji našel v systému a řekl – pokud možno hlasitě a pomalu, protože už nebyla nejmladší, i když tak úplně stará taky ne. „Prosím, vysvlékněte se do pasu, lehněte si na lehátko a otočte se na levou stranu.“

Našel jsem ji v počítači a obrátil jsem se k ní. Nevěřil jsem svým očím. Vyzula si boty a seděla oblečená v kabátě na lehátku. Vysvlékl jsem ji osobně, aniž bych ji uškrtil. Jsem za své sebeovládání hrdý.

Sotva jsem po práci zapnul svůj mobilní telefon, našel jsem zprávu, že pacient z mé soukromé praxe prosí o velmi rychlé zavolání. Vzpomněl jsem si na něj. Byl to mladý pacient okolo čtyřiceti pěti let, úředník města Graz, tedy žádný nedoslýchavý či dementní důchodce. A jednoznačně domorodec, dokonce se mnou hovořil spisovnou němčinou.Přišel, protože mu nevyhovoval lék, jenž mu na vysoký tlak předepsal jeho lékař. Já sám tento lék nemám u mladých lidí moc rád. Concor je dobrý u pacientů s koronární chorobou srdce nebo s poruchami srdečního rytmu, na vysoký tlak jsou ale i jiné léky. Pacient mi popisoval přesně vedlejší účinky tohoto léku. Je stále unavený, nepodává výkon ani tělesně, ani duševně. A na cílenou otázku potvrdil, že ani sexuálně to neklape.

„Dobrá,“ pravil jsem mu. „Ten lék vysadíme, jen by bylo dobré, kdybyste jej vysazoval postupně. Berte tři dny ještě půlku a potom s ním úplně přestaňte.“

„Ale já jsem ho už nebral ani dnes ráno. Nemohl bych přestat naráz?“

„V podstatě mohl. Je ale možné, že pak dostanete bušení srdce. Že prostě srdce, které je jinak tím lékem brzděno, půjde rychleji a to může být nepříjemné. Pokud by se to stalo, vezměte si  půlku tabletky denně ty další tři dny a přestaňte úplně až potom.“

Zdálo se mi, že rozuměl, vzal si recept s novým lékem a odešel. Odešel i s napsanou zprávou, kam jsem toto doporučení pro jistotu napsal.

„Proboha, co se stalo,“ myslel jsem si. „Má nějaké nežádoucí účinky nového léku nebo po něm dokonce omdlel, protože krevní tlak poklesl příliš?“ Zavolal jsem ho.

„Pane doktore,“ povídá mi on. „Já nevím, co mám dělat. Co jsem si vysadil ten Concor, tak mi buší srdce.“

„A vzal jste si už tu půlku, jak jsem vám poradil?“

„Co si mám vzít?“ nechápal.

Nerozkousal jsem telefon, nehodil jsem ho do kýblu s vodou. Spolkl jsem své emoce a pomalu, hlasitě jsem mu zopakoval, že si má vzít polovinu tabletky Concoru a to sice v ten pátek, v sobotu a v neděli a od pondělka pak už ne. Asi se urazil, že jej mám za blbce.

Ta první dáma – ona dcera s inzulínem – nevypadala příliš oduševněle, o.k. Ta druhá na ultrazvuku možná nedoslýchala. Ale co, proboha, bylo s tím třetím?

Opravdu mi žádný z nich nerozuměl?

Musel jsem si tuto otázku zodpovědět pozitivně. Nerozuměl. A neleží to v mém přízvuku, či v jejich nedoslýchavosti.  Tento fenomén nazýváme syndromem bílého pláště.

Člověk v okamžiku, kdy uvidí doktora v bílém plášti, přestává myslet. Je to stejné, jako když na něj syčí z bezprostřední blízkosti kobra nebo kouká do rozevřené tlamy krokodýla. Jde mu o život, neslyší, nevidí, a myslí jen na to, jak by si zachránil život. Tlak stoupá, srdeční frekvence taky, dlaně a posléze celé tělo se potí. Někteří lidé si na návštěvu u lékaře ani nedokážou vzpomenout. Já sice v ordinaci právě z tohoto důvodu nenosím bílý plášť, ale sako, ale jak vidno na onom úředníkovi, nepomáhá to. Poznal ve mně životu nebezpečné individuum i tak.

Znáte to. Doma je váš krevní tlak vždycky normální. U lékaře ale najednou měří ten mizera 180 nebo dokonce 200 milimetrů rtuťového sloupce a chce vám za každou cenu vnutit další tabletku, ačkoliv jste za ním šli vlastně jen proto, že se chcete zbavit i té jedné, co jste brali doteď. Nefunguje to tak jen, když tlak měří lékař. I sestřička, zejména pokud je hezká a sexy, dokáže starým pánům ten tlak pořádně zdvihnout. (což je v podstatě pozitivní, ti, kterým nezdvihne tlak ani hezká sestřička, jsou už stejně ztracení).

Zažil jsem to na vizitě už mnohokrát. Člověk přijde, vysvětluje a po nějaké chvíli si všimne z výrazu pacientovy tváře, že hovoří před prázdným publikem. Je zbytečné vysvětlovat dál, je ale zbytečné i odepsat toho člověka jako hlupáka. Je prostě v šoku a není schopen vnímat.

Vizita má pro lékaře a jeho pacienta v mnoha případech zcela odlišný význam. Zatímco lékař ji chce využít jako chvíli na konverzaci, na zjištění pacientova stavu a vysvětlení dalších diagnostických postupů, pro mnoho pacientů je to prostě jen rituál. Pan doktor přišel, hovoří se mnou, všechno je tedy v pořádku. O čem se hovoří, je pro řadu pacientů naprosto nedůležité. (Samozřejmě nechci generalizovat – je mnoho, zejména mladších, pro které má vizita stejný význam jako pro mne, jenže čím starší je klientela, tím častěji platí onen první model.)

Můj šéf na Stolzalpe se považoval za nejlepšího umělce komunikace na světě. Považoval se za něj jen on sám, nikdo mu totiž nerozuměl. Přesto trávil na vizitách desítky minut, aby pacientům vysvětloval, co jim je. Když takové vysvětlování u jednoho pána po dvaceti minutách konečně skončil, zeptal se jej, zda mu rozuměl. To neměl dělat, ušetřil by si frustraci.

„Ale pane primáři,“ mínil ten pacient. „Až odejdete, přijde sestřička a ona mi to všechno vysvětlí.“

Šéfa jsme nemuseli odnášet ani omývat, přežil to, i když z výrazu jeho tváře jsem si mohl vyčíst vražedné úmysly.

Takže jediné poučení pro všechny lékaře – nenechejte se frustrovat. Že vám nikdo nerozumí je naprosto normální stav. Smiřte se s tím. Pacienti budou dělat určitě něco zcela jiného, než jste jim doporučili. Je to prostě tak, takový je život. A život je třeba si užívat.

Nezapomeňte, že i za ten čas marných pokusů něco pacientům vysvětlit jste placení. A to je přece to hlavní.

Na závěr doplním historku ze včerejška. Ne, nebyl to jen ten jeden n podařený pátek! Pana Jammernegga na dialýze znám už skoro dva roky, čekal bych tedy, že se při pohledu na mne nezhroutí. Utéct stejně nemůže, visí na dialyzačním přístroji. Protože měl bušení srdce, udělal jsem u něj dvacetičtyřhodinové EKG a zjistil, že má několikrát za den fibrilaci předsíní, tedy nepravidelnou činnost srdce.

„Máte nepravidelnou činnost srdce, takzvanou fibrilaci předsíní,“ řekl jsem mu.

„Aha,“ pravil on.

„V podstatě je to lapálie, ale ohrožuje vás tím, že byste mohl dostat mozkovou příhodu.“

„Jak to?“ chtěl vědět pacient.

„Protože se předsíň nestahuje jak má, ale jen fibriluje, mohou se v ní vytvořit krevní sraženiny, A když pak srdce přeskočí do normálního rytmu a předsíň se začne zase stahovat, může ty sraženiny vystřelit do mozku.“

„Dá se proti tomu něco dělat?“ zeptal se pan Jammernegg a vytvořil ve mně tak dojem, že má opravdu zájem a že se s ním dá mluvit. Má motivace stoupla.

„Ano, je třeba brát léky, které snižují srážlivost krve. Potom je to nebezpečí pryč.“

„Ale já beru aspirin,“ namítl pacient.

„Ten nestačí,“ vysvětlil jsem mu. „Při takové poruše je nutné brát Marcoumar, Sintrom nebo Warfarin. Aspirin před tvorbou sraženin v srdci nechrání.“

„Aha,“ pravil.

„Protože jste ale bral dlouho Aspirin, nebylo by špatné se předtím podívat do žaludku. Aspirin může způsobit žaludeční vředy, které ani neucítíte, protože často ani nebolí. A kdybyste pak začal brát některý z těch nových léků, mohl by ten vřed začít krvácet. Než tu gastroskopii uděláme, píchejte si jednou denně Heparin, já vám ho přepíšu.“

„To už jsem jednou dělal po operaci kolena,“ vzpomněl si pacient.

„Vidíte, tak se v tom dokonce vyznáte,“ potěšil jsem se ještě víc. „A po tom vyšetření přejdeme na Marcoumar. To jsou tabletky. Pak s tím pícháním můžete přestat. Souhlasíte? Mám pro vás vyřídit termín na tu gastroskopii?“

Pacient souhlasil. Naordinoval jsem mu Heparin, vyřídil termín na gastroskopii a byl jsem sám se sebou spokojený.

Než mi v jedenáct hodin dopoledne zavolala sestřička z dialýzy. Že mám hned přijít na dialýzu k panu Jamerneggovi. Pacient chce vědět, co má se srdcem, co to má brát za lék místo aspirinu a proč ho chci gastroskopovat. Ne, vydechněte, ovládl jsem se, pan Jammernegg žije i nadále.

Takže – ne nezoufat, jedná se prostě o náš chlév každodenní.

Nadýmání


Je to určitě nepříjemná věc. Zajímavé ovšem je, že nejvíc postihuje malé děti a pak naše stařečky. Věk mezitím si s nadýmáním zas až takové problémy nedělá – pokud nahromaděné plyny má kde vypustit. Ovšem pamatuji si, jak jsem jakožto dítě trpěl a stavěl se na hlavu, abych se nafouknutého břicha nějak zbavil. Nemůže to souviset s nedostatkem pohybu, protože ten sice postihuje naši stařeckou generaci, určitě ne ale děti. Ve složení stravy to asi taky nebude.  Možná je to v psychice, v té si mají postižení asi nejblíž.

Paní Kaufmann jsem potkal spíše náhodou při gastroskopii.  Vlastně jsem tam ani neměl být, jen jsem zaskakoval. Položil jsem pacientce obligátní otázku, proč se u ní gastroskopie dělá a ona odpověděla, že je to kvůli nadýmání. Pak jsem si prohlédl její podklady a do očí mne přímo udeřilo její EKG.

„Poslouchejte, neměla jste někdy problémy se srdcem?“ zeptal jsem se tváří v tvář skutečně výrazným chorobným změnám v jejím záznamu srdeční akce.

„Ne, nikdy, já mám jen nadýmání. Hrozné nadýmání,“ odtušila dáma, jež už ležela na vyšetřovacím lehátku. Takže jsem jí píchnul něco na spaní a vyšetření jsem provedl. Nic zvláštního jsem při něm nenašel.

Paní Kaufmann mi ale nešla z hlavy. I když jsem měl už vlastně jít po službě domů, nechal jsem si ji poslat na ultrazvuk. Nebyla sice moje pacientka, ale paní oberarztka, která byla za ni zodpovědná, neměla čas se tím stavem zabývat. Přiložil jsem tedy ultrazvukovou sondu a nevěřil jsem svým očím. Přede mnou byl vysoce chorobný obraz srdce s výdutí na srdeční špici (jizva po prodělaném infarktu) a vysoce omezenou srdeční silou jako neklamným znakem nedostatečnného prokrvení.

„Měla jste někdy infarkt?“ zeptal jsem se.

„Nikdy,“ odtušila. „Mne jen hrozně nadýmá.“

„Mohla byste mi to vaše nadýmání popsat?“ zeptal jsem se lstivě.

„To je hrozné,“ dala se paní Kaufmann do řeči. „Když jdu po schodech, už od třetího schodu mne začne strašně nadýmat, takže nemůžu jít dál a musím zůstat stát. A někdy se mi to stává i na rovině. Já ujdu tak maximálně padesát metrů a pak dostanu takové nadýmání, že to dál nejde.“

Zbystřil jsem. „A kde vás nadýmá?“

„No přece tady, na prsou,“ ukázala paní Kaufmann bez zaváhání na oblast srdce. „A někdy to jde až do levé ruky. Až do prstů.“

Oblil mne ledový pot při vzpomínce, že jsem tuhle paní před několika hodinami gastroskopoval. No ale koneckonců to přežila.

„To není žádné nadýmání, co mi tady popisujete. To je od srdce.“

„To je nadýmání,“ trvala ta dáma na svém. „Proto mne pan doktor poslal na vyšetření. Dnes žaludek a zítra střevo.“

Teď jsem se začal potit ještě víc. „Z toho vyšetření střeva nic nebude,“ řekl jsem rozhodně.

„Jak nebude?“ vzrušila se paní Kaufmann. „A co moje nadýmání?“

„To není žádné nadýmání,“ řekl jsem už plačtivě. „To jsou bolesti od srdce. Vy nemůžete na kolonoskopii, protože byste při tom mohla dostat infarkt a umřít.“

„Ale já jsem přišla na tu kolonoskopii. Kvůli mému nadýmání.“

„Proboha přestsaňte tomu říkat nadýmání,“ zaprosil jsem. „Vždyť vás to může stát život.“

„A jak tomu tedy mám říkat?“ podivila se.

„Bolesti na srdci, angina pektoris, koronární choroba srdce, tlak na prsou. Říkejte tomu jak chcete, jen proboha ne nadýmání!“

„Ale já mám nadýmání,“ trvala na svém.

Pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Zkontaktoval jsem kolegyni a odřekl onu kolonoskopii. Potom jsem nechal odebrat srdeční enzymy a doporučil rychlé provedení koronaroangiografie, tedy vyšetření srdce katetrem. Paní Kaufmann můj postup a zklamání, že se nedočká své kolonoskopie, rozčílil natolik, ža dostala nadýmání i v klidu v posteli. Následkem toho její už při prvním odběru výrazně zvýšené srdečnní enzymy ještě dále signifikatně stouply. Kolegyně, která měla službu, se s ní pak nemazlila. Strčila ji na intenzivku a příští den v šest ráno už paní Kaufmann  jela sanitkou k srdečnnímu katetru. Zjistili tam kritické zúžení odstupu levé koronární arterie, tedy oné „tepny smrti“, která vyvolává nejčastěji náhlou srdeční smrt. Dále potvrdili prodělaný infarkt na srdeční špici s onou výdutí, kterou jsem viděl už při echokardiografii. Pročistili paní Kaufmann její zanesené cévy, naimplantovali jí tam tři stenty a poslali nám ji zpátky.

Měl jsem radost, protože jsem zase jednou někomu zachránil život. Přípravu na kolonoskopii či samotný zákrok by paní Kaufmann asi nepřežila. Všichni kolegové se radovali s mnou, zejména pak kolega, jenž byl za kolonoskopie v ten den zopovědný. Následovalo obvyklé poklepávání na rameno a gratulace. Kdo se ovšem netěšil,  byla paní Kaufmann.

Měl jsem se o tom přesvědčit na sobotní vizitě. Přišel jsem na pokoj a uviděl jsem tam moji pacientku. Sledovala mne podezřívavým až nevraživým pohledem.

„Tak jak se vede?“ zeptal jsem se.

„Dobře,“ odpověděla podmračeně. „Kdy budu mít moji kolonoskopii?“

Vyrazila mi dech. „Teď určitě ne,“ odpověděl jsem. „Berete teď dva silné léky proti srážení krevních destiček a právě jste těsně unikla smrtelně nebezpečnému infarktu. Pod těmi léky nemá kolonoskopie cenu, protože bychom stejně nemohli odebrat žádné vzorky. Každý odběr by totiž mohl nebezpečně krvácet. Kolonoskopii můžete mít nejdřív za rok, až jeden z těch léků budeme moci vysadit.“

„A mé nadýmání?“ zvýšila paní Kaufmann hlas.

„Jaké nadýmání?“

„Pan doktor mne přece poslal do nemocnice kvůli mému nadýmání,“ poučila mne. „A vy s ním nic neděláte.“

„Vy máte nadýmání i teď, po tom srdečním vyšetření?“

„Teď ne,“ připustila. „Momentálně mne nenadýmá. Ale co když to přijde? A já jsem nebyla vyšetřená.“

Skoro jsem si před ní klekl. „Paní Kaufmann,“ řekl jsem už opravdu s pláčem v hlase. „Prosím vás, přestaňte už mluvit o nadýmání. Nebo vás to může stát život! Pokud to budete vyprávět nějakému lékaři, který vás nezná, naordinuje vám to vyšetření znova. A pokud pak začnete krvácet, nebude vás ani nikdo moci operavat, protože to vaše současné léky nedovolí. Prosím vás, už ani slovo o nadýmání. Měla jste ucpané srdeční cévy, prodělala jste srdeční infarkt, měla jste z pekla štěstí, že ještě žijete. Už ani slovo o nadýmání, rozumíte?“

„Ale…“ začala paní Kaufmann, ale když uviděla vraždu v mém pohledu, zmlkla a neřekla už až do mého odchodu z pokoje ani slovo. Pohled, jímž mne ale vyprovázela ze dveří, nebyl ani trochu přátelský. Pochopil jsem, že jsem jí zboural její svět, jenž se točil okolo jediné osy a to bylo její nadýmání. Malomyslně jsem za sebou zavřel dveře, protože mi bylo jasné, že paní Kaufmann hned po propuštění začne hledat doktora, jenž by jí to vyšetření provedl a že určitě nějakého takového najde. Dokázala své nadýmání přece tak dramaticky popsat, že bylo jasné, že ji nikdo nemůže nechat tolik trpět.

Ne, nebojte se, historka nakonec přece skončila happy endem. Dnes ráno jsem našel v mém šuplíku láhev vína s lístkem. „Se srdečnými díky od paní Kaufmann.“

Takže snad ji přece jen nadýmat přestalo a dá pokoj. Ta láhev je důkazem mého medicínského triumfu, skoro ji bude škoda vypít, spíš by měla zůstat vystavena v síni slávy. Mám totiž pocit, že paní Kaufmann nakonec přece jen pochopila, že ji nenadýmalo

Psychiatrie


                Zkuste se bavit denně se šedesáti lidmi, kterým přeskakuje v hlavě a zůstat přitom normální. To vyžaduje velkou disciplínu a odstup. Ne každému psychiatrovi se to podaří, ono to taky není legrace léčit chorobu, kterou nevidíte. Gastroenterolog najde při gastroskopii vřed, múže si do něj kleštičkami dokonce i kousnout a potom naordinuje léky. Kardiolog vidí svůj oblíbený infarkt aspoň nepřímo na EKG a potom se raduje, když se ucpaná céva potvrdí při vyšetření srdečním katetrem. Kožní lékař vidí chorobu svého pacienta dokonce přímo před sebou, sice stejně neví, co to je, ale aspoň může posoudit, zda jeho mastička pomohla. Ale chudák psychiatr nevidí nic – zato si toho o to víc vyslechne.

V době, kdy jsem studoval medicínu, byla nabídka léčby psychických poruch ještě poměrně hodně omezená a hlavně nikdo nevěděl, proč a jak ty léky vlastně působí. O nějakých neurotransmiterech měla ponětí jen malá skupina vědců a ty stejně nikdo nebral vážně. O tom, jaké jsme měli představy o působení daných léků svědčí nejlépe výrok profesora Lenfelda – geniálního farmakologa, jehož přednášky jsme milovali – že psychofarmaka dělíme jako klobouky – na velké, ženské a zelené.

Byla to doba elektrických šoků a hypoglykemických komat, léčby, jež byla dnes už – chválabohu, vypuzena z rejstříku medicíny. Včetně frontální lobektomie, za níž byla kdysi dokonce udělena Nobelova cena, asi nejspornější ocenění v historii medicíny (kdo viděl “Let přes kukaččí hnízdo” ví proč).

Na olomoucké psychiatrii  vládl profesor Tabarka se svým týmem. Pan profesor byl frustrovaný člověk, protože psychiatrie působila ve staré budově na spadnutí, zatímto přímo přes cestu byla postavena zbrusu nová moderní kožní klinika. Tento fakt přiměl pana profesora při jedné z jeho přednášek ke kritickému vyjádření k tehdejší společnosti, která „staví pavilony pro gonokoky, o mozek se ale nestará.“ Pokud si pan profesor myslel, že to je neduh komunistického režimu a jinde je to jinak, mohu jej uklidnit – není. Zkouška u profesora Tabarky byla postrachem – zejména pro dívky. Ne že by snad pan profesor ženy nějak znevýhodňoval či je sexuálně obtěžoval, ale v jeho kanceláři sídlily jeho oblíbená zvířátka – kočky. Ty měly naprostou imunitu a mohly dělat, co chtěly a potvory to i věděly. Jejich nejoblíbenější činností bylo skočit zkoušené studentce do klína a na jejích šatech si začít natahovat drápky. Odehnat takto drzé zvíře znamenalo okamžitý vyhazov ze zkoušky a na reparát se musela postižená osoba setsakramentsky dobře připravit, aby nemusela ukončit studium. Protože to bylo všeobecně známé, odcházely dívky ze zkoušky sice se známkou v idexu, ale s uslzenýma očima, jimiž zkoumaly počet vytažených nitek ze šatů.

Oblíbeným vtipem je otázka, jak na psychiatrické klinice rozeznáte pacienta od lékaře – no přece lékař má klíče! O docentu M. (jména raději vynechám, abych si ušetřil případné žaloby) jsme si dlouho mysleli, že si z týmu psychiatrů podržel nejnenarušenější duševní zdraví. Právě on nám ale vysvětlil:

„Já vím, že se o nás dělají vtipy, že doktora na psychiatrii od pacienta poznáte jen podle toho, že má klíče. Ale pochopte, my těm pacientům klíče dát nemůžeme – oni by nám utekli!“ Zdrželi jsme se komentářů a pana docenta jsme přeřadili do běžného průměru.

Ten tvořila paní asistentka H., jenž se česala pouze vpředu a přicházela vždy s dokonalým mejkapem, nicméně s volně stojícími vlasy na zadní části hlavy a asistent B. proslulý svými slovními zárazy. Vždy se uprostřed výkladu zarazil uprostřed věty, nepřítomně zíral z okna (v lepším případě) nebo na studenty za stolem (v mnohem horším případě) a následovalo několik minut ticha. Totiž naprostého ticha – během jeho psychického zárazu bylo neprosto nemyslitelné něco říci, pohnout se na židli, či hlasitěji dýchat. Když jsem se jednou na židli otočil, což způsobilo poněkud pisklavý zvuk, jež ho vyrušil z jeho zárazu, stal jsem se jeho doživotním nepřítelem. Jednou se pan asistent zastavil dokonce uprostřed slova a zíral z okna. Následovalo opět oněch několik minut ticha, kdy jsme řešili problém, jaké slovo to vlastně začal. Pak pak asistent vypustil mohutně větry a pokračoval v onom slově přesně dál ve svém výkladu, čímž jsme pochopili, že tyto zárazy mohou mít i tělesné příčiny.

Když jsem začal pracovat v nemocnici v Popradě, měli jsme milého psychiatra Netočného. Byl to Čech mluvící kouzelnou česko – slovenskou směskou jazyků – zlatý člověk, ochotný vždy pomoci a přátelský, po třiceti letech praxe už ale nebyl schopen rozeznat člověka psychicky narušeného od zdravého (nic si nenamouvejme, normální je ten, kdo odpovídá dohodnutým konvencím, ale jak říkal docent Klaus z neurologie – každý jsme trošku stříknutí). Když jsem jednou k němu poslal delirantního pacienta, jenž v provozu ve Svitě ohrožoval spolupracovníky, v doprovodu mé zdravotní sestry, založil pan doktor Netočný kartu jí. Koneckonců byla to ona, kdo na něj mluvila a už jen to považoval za chorobné.

Jednou ležela na interně v Popradě stará babička. Nevím už, co jí bylo, ale byla silně nedoslýchavá. Pan primář tento její handicap ovšem nehodlal chápat. Zeptal se jí, jak jí je, a ona, protože neslyšela otázku odpověděla poněkud nepatřičně.

„Stařecká demence,“ diagnostikoval neomylný šéf. „Domluvte konsilium u Netočného.“ A pokračoval ve vizitě k dalšímu pacientovi.

Když okolo babičky procházel kardiolog, ucítil tah na svém plášti. Babička se jej chytila a dávala mu najevo, že s ním chce vést důvěrný rozhovor. Když tedy primář opustil pokoj, sklonil se k ní a zeptal se, co babička chce.

„Aký je dnes deň, pán dotor?“ chtěla vědět pacientka. „Myslím, aký máme dnes dátum.“

„Prečo to chcete vedieť?“ podivil se kardiolog Kurian.

„Veď som počula, ako pán primár hovoril, ež mám ísť k psychiatrovi. A já keď k tomu Netočníkovi prídem, pýta sa zakaždým: „Kolikátého máme dnes? A keď to neviem, hned si píše, že som šalená.“

Takže pozor, ne všichni, kdo nerozumí našim otázkám, potřebují psychiatrickou léčbu. O tom můžu já ostatně od doby, kdy jsem v Rakousku, vyprávět celé romány.

Průjmová onemocnění


Nejsou v žádném případě populární a nikdo je neléčí rád. Většinou skončí nešťastníci s vodnatými stolicemi na samotce a minimálně dva dny k nim přicházejí lékaři, sestry i uklízečky v ochranném oděvu s maskou na tváři, aby si oni pacienti připadali jako naprostí vyděděnci ze společnosti. Pokud ještě k tomu zvracejí, odstup nenakažené společnosti k nim se dále zvětšuje.

Vzpomněl jsem si na příběh z období hluboké totality, kdy byla jednotka vojáků z České Lípy poslána na vynikající výsledky za odměnu na rekreaci do Astracháně. Chlapci zřejmě nesnesli dobře tamější klima, možná nedali pozor na to, co jedí či pijí (kdyby pili jen vodku jako domorodci, nebylo  by se jim to určitě stalo). Místo toho se už před odletem domů dostavily nemalé potíže. Už nalodění do letadla nebylo snadné, poté vojáci pohnojili celé území Ukrajiny, Slovenska a České republiky. Protože ve vojenském speciálu, očividně na takovou kalamitní situaci nepřipraveném, došel toaletní papír, použili nejprve všechny noviny, sešity na poznámky a dopisy z domova. Poté, co byla i tato zásoba vyčerpána, aniž by se frekvence návštěv toalety zmírnily, museli roztrhat i své vojenské košile a takto polonazí pak přistáli v Ruzyni. Protože základní vojenské řády pravily, že voják se po návratu ze zahraničí musí nejprve hlásit u své posádky, museli nešťastníci, místo, aby je sanitky převezly do na infekční oddělení vojenské nemocnice, cestovat do České Lípy. Ve vojenském naklaďáku, přičemž každý z nich dostal jeden kýbl, na němž pak tuto cestu proseděl. Poté, co v České Lípě nakoukl dévéťák do páchnoucího auto, povolal na pomoc lékaře. Tento mohl pouze vypsat doporučení k přijetí na ono infekční oddělení vojenské nemocnice, auto se otočilo a vojíni, nadále dřepící na kýblech, byli převezeni tam, kam celou dobu patřili.

Naštěstí existuje proti podobným chorobám prostředek, i když není podpořen statistickými daty a proto zůstává víceméně tajný. Je to moravská slivovice.

Před několika lety, přesně si to už nepamatuji, zachvátila celou (minimálně střední) epidemie viru Norwalk, později zkráceně nazývaného Norovirus. První případ – to je zřejmě ne zcela známo, se objevil v domově důchodců v St.Peter am Kammersberg – v okrese Murau. Měl jsem s kolegou Wurmem službu, když nám nešťastnou babičku dovezli. Mezi dveřmi, jako první pozdrav, nás oba pozvracela. Když jsem se snažil vyšetřit její nepokojná střeva ultrazvukem, zopakovala to. Napojili jsme ji na infuze a převezli na oddělení –aniž jsme zavedli všechna ona výše popsaná opatření. Ta tehdy totiž ještě neplatila a právě Norovirus měl všechno změnit. Když jsem druhý den odpoledne přišel do mého služebního bytu, zachtělo se mi náhle mocně alkoholu. Je mi zřejmé, že lékaři jsou podezříváni, že se jim takto zachtívá alkoholu každý den. To není tak zcela můj případ, jsou dny, kdy nezachtívá. V ten den byla ale potřeba nesmírně silná. Protože otvírat láhev vína, aby z ní člověk upil jednu skleničku a ohrozil tak zbytek v lahvi zkažením, mi připadalo nepřiměřené, vzpomněl jsem si, že mi otec daroval láhev domácí slivovice a že se tato nachází v chladničce. Nalil jsem si skoro deci (potřeba byla opravdu silná) a obrátil jsem otcovu hrdost do sebe. V noci jsem musel kvapným krokem čtyřikrát navštívit toaletu, netušíc ještě, proč. Když jsem se s tímto problémem svěřil ráno po telefonu ženě, obvinila obratem mou čočkovou konzervu, kterou jsem večeřel a zakázala mi další požívání hotových jídel firmy Knorr. Když jsem ale přišel na oddělení, věc se vyjasnila. Kolega Wurm chyběl na sezení a když jsem se po něm ptal, dozvěděl jsem, se, že od pozdního večera visí na infuzích, zvrací a s… jako o závod, má horečku a je na tom stejně zle jako ona babička, kterou jsme ve službě přijali. O dva dny později byl identifikován jako zdroj nákazy Norovirus a všichni se jej začali bát. Kromě mne. Když choroba o tři týdny zachvátila mou manželku, věděl jsem si rady. V šest ráno mi žena sdělila, že musí na záchod a už se nikdy nevrátila zpět. Poté, co jsem jí k posteli přistavil kýbl, zavedl jehlu do žíly a spustil infuze, přivolal jsem syna, jenž byl s maminkou v kontaktu, k chladničce a nalil nám oběma pořádnou dávku dědečkovy slivovice. Syn se kupodivu nebránil, jeho matka nebyla ve stavu, aby mu mohla zabránit v čemkoliv. Oba jsme zůstali zdraví.

Potřetí se stalo, že mne kontaktovala naše písařka. Přišla bledá s masívními bolestmi břicha. Popisovala jejich začátek prudký – jako by jí někdo vrazil nůž do břicha. Samozřejmě jsem se domníval, že za podobnou bolestí se může skrývat dvanáctníkový vřed a rozhodl jsem se gastroskopovat. Nebylo to správné rozhodnutí. Sotva jsem s onou hadicí vjel do žaludku, vyvalily se proti mně v protisměru dva až tři litry zelené tekutiny. Před takovou potopou není kam uhnout. Byl jsem kontaminován až nad kolena a v té době už bylo známo, že nejinfekčnější na pacientovi s Norovirem jsou právě zvratky – chudák kolega Wurm. Nezbylo než neztratit hlavu. Rychle domů a deci slivovice. Věřte nevěřte, zůstal jsem zdravý.

Takže až někde potkáte Norovira, a on se vám představí, zabijte ho ihned slivovicí – podmínka ale je, aby měla přes padesát procent alkoholu, jen tak zabezpečíte dezinfekci celého trávicího traktu. Ale neprozraďte žádnému doktorovi, že tu radu máte ode mne. Ostatně, pokud se jí budete držet, žádného doktora potřebovat nebudete.

 

Priapismus


                Je  to určitě hodně nepříjemná věc. Trvalá bolestivá erekce, při níž hrozí, že v se v penisu vytvoří trombóza, což může vést k nekróze a ztrátě tohoto tak vysoce ceněného a hlavně proklatě citlivého orgánu. Právě toto onemocnění bylo vždy zlým snem našeho pana oberarzta Feyerla. Neptejte se mne proč, na podobné otázky neodpovídá, ale má panickou hrůzu z viagry a kdo by mu ji podal, riskoval by zřejmě svůj život. A jak už boží žerty většinou bývají, musela se stát následující příhoda právě jemu.

Na naše oddělení se dostal poněkud exotický pacient. Dostal se k nám nepřímo, o to víc nám ale  dal zabrat. Jednalo se o továrníka ze státu Trinidad a Tobago, vyrábějícího kanálové poklopy. Nevěřil bych, že se s tímto artiklem dají vydělat milióny, ale dají se. Panu továrníkovi se dařilo tak dobře, že se vykrmil na nějakých 180 kilo. Byl původem Němec a tak se rozhodl vyjet si na výlet do Rakouska. Co čert něchtěl, zrovna do okresu Murau. Když pak vystoupil z auta, aby se pokochal pohledem na horskou krajinu, upadl celými svými sto osmdesáti kily, což nevydržela jeho stehenní kost. Dovezli ho tedy našim ortopédům a my zjistili, že kromě onoho zlomeného stehna má i srdeční slabost s vodou na plicích, prokouřené plíce, cukrovku, oslabenou funkci ledvin a řadu dalších neduhů. Po úspěšné operaci skončil tedy logicky na naší intenzivce.

Vzhledem na množství vody v plicích dostal Furosemid. Tedy látku, která tu vodu měla vyplavit – a on nemočil. Shodou okolností sloužil právě oberarzt Feyerl, asisistoval mu tehdy ještě mladý lékař Stibor. „Musíme mu dát močovou cévku,“ rozhodl oberarzt a své rozhodnutí hned delegoval na svého mladšího kolegu. Ten tedy poučil pacienta, co se s ním má stát, nazul si rukavice a uchopil jeho penis, aby do něj zavedl cévku. Penis byl sice poměrně malý, ale tvrdý a stál. Stibor znejistěl, pomyslel si, že není právě nejvhodnější chvíle, do takového penisu zavádět močovou cévku a rozhodl se počkat, až to pacienta přejde. Protože o hodinu později pacient ještě stále nemočil, došlo k druhému pokusu. Doktor Stibor uchopil penis a zjistil, že se na něm nic nezměnilo. Byl stále stejně tvrdý a stál. Doktora posedla panika a zavolal oberarzta.

„Franci, jemu stojí už víc než hodinu. Co mám dělat?“

Oberarzt Feyerl zesinal. „Priapismus!“ vyděsil se. „Ten chlap má priapismus.“

„Ale nemělo by ho to bolet? On žádné bolesti nemá.“

„Je cukrovkář,“ poučil mladého nezkušeného kolegu oberarzt. „Ten to vůbec necítí. Ale za chvíli mu zmodrá a odpadne. Musíme ho zachránit!“

„Ale jak?“

„Zavolej urologii, ať ti řeknou, co máme dělat.“

Urolog v Leobenu se rovněž vylekal. „Musíte mu do penisu vpíchnout adrenalin. Ale tlustou jehlou. A potom musíte tahat ty krevní sraženiny ven a promývat solným roztokem. A znova znova. Tak mu penis možná můžete ještě zachránit.“

Rada odborníka je nade vše. Stibor se převlékl tentokrát do sterilního a blížil se k pacientovi s velkou stříkačkou. Ten jej sledoval vyděšeným pohledem: „Co se mnou chcete proboha dělat?“

„Víte, vy máte priapismus,“ vysvětlil mu Stibor a protože pacient neměl ani tušení, o čem mluví, pokusil se mu to vysvětlit: „Máte trvalou erekci. A ta hrozí, že se vám v penisu vytvoří krevní sraženiny a následkem toho byste o něj mohl přijít. Proto vám do něj teď píchnu adrenalin a pokusím se ty sraženiny vypláchnout. Bude to možná trochu bolet, ale je to jediná cesta, jak vám váš pohlavní orgán zachránit.“

„Vy jste se zbláznil, člověče,“ vykřikl pacient. „Já tam mám voperovanou sklopnou protézu. Asi jsem ji zapomněl sklopit. Já ji na sex vždycky zdvihnu a potom zase sklopím. Takže jsem ji asi omylem zdvihl. Dejte tu stříkačku pryč!“

Kolega Stibor  užaslým pohledem sledoval, jak si pacient jediným pohybem dostal penis, stále stejně malý, ale tvrdý, do ležaté polohy a odložil stříkačku s adrenalínem na stolík.

Případ měl dohru. Druhý den ráno volal urolog z Leobenu. „Tak jak to dopadlo?“ chtěl vědět.

„To nebyl priapismus,“ odpověděl doktor Stibor. „To byla sklopná protéza, kterou pacient používá při sexu.“

Na druhé straně telefonu bylo ticho jen chvíli. „A nevíte, kde mu ji voperovali?“ zeptal se pak urolog.

„To nevím. Asi někde v Americe.“

„Tak se ho zeptejte. Já bych měl určitě pár zájemců.“

Poslední pomazání


Poslední pomazání je důležitým rituálem pro každého křesťana katolického vyznání, který se chce dostat do nebe aniž by na této cestě musel příliš zdůvodňovat své skutky na tomto světě. Proto kroužil po naší nemocnici denně tichoučký a nenápadný pan farář Fussi a dával pozor, zda se ať už vůlí osudu nebo naší neschopností nestával z některého našeho jeho člověk.

V obci Schöder měl pan doktor Kellner vitálního devadesátiletého pacienta. Nikdy nebyl nemocný a k lékaři chodil spíše jen ze společenské povinnosti, protože jej jeho žena přesvědčila, že se to na devadesátiletého chlapa sluší a že by si jeho nepřítomnost v ordinaci mohl pan doktor vysvětlovat jako ignoraci a urážku. Doktoru Kellnerovi nedělal starosti pacientův zdravotní stav, jako spíše skutečnost, že se na pravidelné kontroly krevního tlaku (na nějž kategoricky odmítal brát léky, protože ty by mu mohly uškodit) přijížděl autem. Vzhledem ke skutečnosti, že hodně špatně slyšel a ještě hůře viděl, byla ta skutečnost dosti povážlivá, zejména pro auta ostatních pacientů i pana doktora osobně. V malé obci nezůstane nic utajeno a tak doktor Kellner věděl, že milý pan – říkejme mu Bauer – jezdí i na nákupy a do kostela a že jeho žena vždy při takové příležitosti běží k telefonu a varuje všechny známé a příbuzné, aby nevycházeli na ulici. Proto se snažil pan doktor pana Bauera přimět nekolik let k tomu, aby se vzdal řidičského průkazu a ježdění autem a nabízel mu, že mu tlak bude jezdit kontrolovat domů. Ale bylo to házení hrachu na skálu. Teprve, když pan Bauer dovršil  93. rok, oznámil doktorovi při jedné z kontrol. „Pane doktore, prodal jsem auto.“

„No, chválabohu,“ vydechl si lékař. „Konečně jste dostal rozum.“

„A koupil jsem si nové,“ pokračoval pan Bauer, který se i díky své nedoslýchavosti nenechal znejistit.

Nicméně o půl roku později byla u pana Bauera zjištěna rakovina plic. Vzhledem k tomu, že kouřil už více než sedmdesát let dvě krabičky cigaret denně, byl to od jeho imunitního systému stejně obdivuhodný výkon. Pana Bauera tato zpráva zlomila. Odešel domů, ulehl do postele a rozhodl se umřít. Marně mu žena nabízela něco k jídlu či k pití, ležel v posteli se zavřenýma očima a chřadl.  A pak si zažádal o kněze – chce poslední pomazání. Plačící žena zavolala pana faráře a ten slíbil přijít ještě ten den, protože to s panem Bauerem jde tak rychle z kopce, že nikdo neví, zda se dožije zítřka.

Během čekání na kněze přišli ovšem na návštěvu k umírajícímu dva kamarádi. Usedli k posteli a jeden z nich měl nepatřičnou otázku, zda by s nimi Bauer nezašel do hospody. Pacient jej obdařil opovržlivým pohledem a zeptal se ho, zda si nevšiml, že umírá a rozloučil se už se všemi radostmi i strastmi tohoto světa. A aby jej tedy milý přítel nechal v klidu umřít a zmizel. Jenže návštěva se nedala jen tak lehce odbýt.

„Jenže co tam budeme dělat?“ kontroval návštěvník. „Hans je v nemocnici a my nemáme třetího na mariáš. Tak jsme mysleli, že bys mohl…“

„Mariáš?“ zbystřil umírající. „To je něco jiného. Kamarády nemůžu nechat ve štychu. Ženo, dones mi oblečení.“

A tak když v podvečer dorazil pan farář v komži a  se všemi svěcenými olejíčky ke dveřím Bauerova domu, mastil už umírající v hospodě karty a na umírání a dokonce i na svou rakovinu docela zapomněl.

Poslušný pacient


Vlastně se tento výraz nesmí ani používat. Jde o slůvko compliance, jež znamená skutečně povolnost či ochotnu plnit příkazy. Místo toho máme používat politicky korektní slovo (tahle korektnost mi už dost leze na nervy, protože se v Rakousku  v poslední době musí  každé slovo  používat i v ženské podobě, což občas působí hodně komicky) adherence, čili věrnost. Samozřejmě je to nesmyslná debata, protože něco takového jako poslušný pacient v podstatě neexistuje nebo je jen naprostou světlou výjimkou z pravidla. Tento spor se tedy odehrává výhradně na akademické úrovni. Pacient zpravidla buď nerozumí, co mu lékař doporučil nebo to považuje za blbost a dělál dál to, nač byl zvyklý. A pokud i má vůli něco změnit, pak následuje raději rady léčitelů a šarlatánů než lékaře. Možná je to i tím, že lékaři v značné míře už rezignovali nebo si na pacienty nevezmou dost času, aby Jim něco vysvětlili. A zasypou je hromadou léků, jež by potřebovaly opravdu “kachní” a ne lidský žaludek, aby je pacient dokázal strávit. Ostatně je v lidské povaze, že i ten nejadherentnější pacient (fuj! takové slovo) jednou bude chtít vyzkoušet, zda se lékař přece jen nemýlil a až se mu bude dařit líp, pokusí se léčbu vysadit nebo aspoň pozměnit. Ale s tím musíme žít.

U mne je situace složitější, protože další překážkou v mé komunikaci s pacientem je místní dialekt. Jestliže jsem si stěžoval na rakouský hornoštýrský dialekt z okolí Murau, neměl jsem ještě tušení, co skutečně nesrozumitelný dialekt znamená a mým někdejším pacientům se tímto omlouvám. Teď jsem ve Štýrsku jižním a až teď to začalo být opravdu napínavé.

Vizita probíhá zhruba takto. Jdu se sestrou Bernadette na pokoj k pacientům. Prvního se zeptám: “Jak se daří?” a on odpoví: “Éh bla bla hrr, der bra.” MInimálně tak to slyším já. Požádám sestru Bernadette o překlad a ona odpoví “Prý dobře.” Jsem uklidněn a vysvětlím pacientovi spisovnou němčinou  jeho diagnózu a naše úmysly co se dalších vyšetření a léčby týká. Podívá se na mne a řekne: “Ééééh?” Nato praví sestřička Bernadette: “On vám rozuměl, pojďme dál.”

Pokud jste viděli film “Ztraceno v překladu” s Billem Murraym v hlavní roli, tak si dovedete lépe představit , jak mi je.

Je logické, že za těchto okolností nemůžu adherenci mých pacientů skutečně účinně přezkoušet.

Jsou však i výjimky. Existují  pacienti, jež skutečně přesně plní pokyny lékaře. Nevěříte? Tak si poslechněte tento příběh.

Je to už pár let, když jsem měl jednu mladou pacientku, bylo jí právě osmnáct let. Měla myokarditídu, tedy zánět srdečního svalu, dosti vážná diagnóza, jež může skončit i špatně. U mé pacientky špatně naštěstí neskončila, zánět se zastavil a srdce se nakonec zotavilo. Byla to moc krásná dívka, vysoká, krásně urostlá, moc hezká i v obličeji, prostě musím přiznat, že jsem se na pravidelné kontroly jejího srdce docela těšil.

Pak ale přišla s přáním, abych jí povolil sport. Hrávala basketbal, měla začít soutěž, v níž hrála a ona se už cítila natolik v pořádku, že si troufala začít s tréninkem. Já jsem si až tak jistý nebyl. Rozhodl jsem se přezkoušet výkonnost jejího srdce dvacetičtyřhodinovým EKG. Vyšetření, při němž se pacientovi zavěsí na třech elektrodách krabička, jež snímá po celý den jeho srdeční aktivitu. První takový přístroj, jež vymyslel pan Holter (po němž se toto vyšetření někdy nazývá) vážil 50 kilo a byl myšlen jen pro výkonostní sportovce. Dnes má deset deka, přesto ale visí na člověku kábly a na krabičku se musí dávat pozor – sprchovat  se je například zakázáno.

Zavěsil jsem tedy mé krásné mladé dámě tento přístroj a dal jsem jí pokyny, aby dělala všechno tak, jako obvykle, že nemá nijak měnit svůj denní rytmus, protože chci vidět, jak její srdce reaguje na běžné zátěžové situace.

Druhý den přinesla přístroj a protože ještě nevlastnila řidičský průkaz, přivezl ji otec. Když jsem EKG vyhodnocoval, byl jsem spokojen až do půl jedné v noci. V ten čas došlo u mé pacientky náhle k prudkému výstupu srdeční frekvence na 150 za minutu. Tento dramatický vzestup trval asi deset minut, poté se srdce pomalu uklidnilo a zbytek noci už tlouklo zase v normálním tempu kolem 60 za minutu.

Vyšel jsem z ambulance a chtěl jsem tento problém objasnit. Vlastně jsem měl vzít pacientku do ambulance, ale skutečně mne nenapadlo, že bych mohl způsobit problém a tak jsem přítomnost jejího otce akceptoval.

„Prosím vás,“ povídám. „Co jste proboha dělala o půl jedné v noci? Dívala jste se na nějaký horror nebo co?“

V tom okamžiku zbystřil její otec, podíval se na ni vražedným pohledem a vykřikl: „Tos byla venku!“

A ubohé děvče v následující sekundě zrudlo až zbordovělo. Vzápětí jsem já zbledl úžasem. Skutečně mne nenapadlo, že moje pacientka bude tak doslovně plnit  moje pokyny a přes ony kábly přilepené na jejím opravu krásném poprsí bude dělat opravdu VŠECHNO jako obvykle. Ale je naprosto přirozené, že si chtěla vyzkoušet VŠECHNY BĚŽNÉ ZÁTĚŽOVÉ SITUACE, ne?

Byla a je pro mne důkazem důkazem, že skutečně existuje to, co nazýváme poslušným pacientem, její compliance byla opravdu obdivuhodná.

Otorhinolaryngologie


Pod tímto tajuplným a jazyk lámajícím názvem se skrývá krční, nosní a ušní lékařství, tedy obor zabývající se částmi těla, které jinak nikoho nezajímají. Pracují tam obvykle lékaři, kteří chtěli či chtějí být chirurgy, nemají ale dost ostré lokty k tomu, aby se prorvali k operačnímu stolu a sázeli pacientům nové kyčle, či z nich vybírali žlučníky a žaludky. Krční, nosní a ušní je malý obor a chirurg, jenž netouží po slávě, se v něm dostatečně vyřádí, ať už při vybírání mandlí, či korekturách nosní přepážky. V oboru tedy pracují někdy poněkud obskurní typy (toho není ušetřen v principu ale žádný medicínský obor). Měli jsme na fakultě asistenta Tesaříka. Znám byl tím, že chodil zásadně bez ponožek a zastával teorii, že pokud bude v noční službě probuzen a poté promluví, už znova neusne. Když tedy v noci dorazil k pacientovi, ukázal jen rukama složenýma v podobě otevřené škeble, že má otevřít ústa. Pak nahlédl dovnitř, vytáhl rybí kost nebo v případě hnisavé angíny ukázal sestřičce na prstech, kolik penicilínu má píchnout. Pacienti byli tak kosnternováni, že si nikdo na mlčenlivého doktora nestěžoval.

Já jsem poznal tento obor na fakultě spíše z jeho vědecké stránky. V Olomouci na fakultě získali totiž helioneonový laser a zkoumali jeho působení na hojení ran. Zkoumali jsme jeho účinek na králičím uchu. Totiž do obou uší králíka jsme udělali malý řez skalpelem, pak jsme jednu stranu denně ozařovali laserem. Po několika týdnech pak byl králíkům odebrán vzorek a zkoumán pod mikroskopem, jak pokročilo hojení. Hlavním problémem bylo najít prakticiý modus provedení pokusu. Jakmile  jsme totiž začali králíkovi ozařovat ucho a on ucítil teplo, začal močit. Protože pokusy probíhaly v ambulanci, kde byl laser instalován, a kde byli jinak ošetřováni normání pacienti, znamenalo to po každém pokusu poutírat podlahu a lehátko. Protože králíků nebylo málo, dostali jsme se díky tomuto fenoménu na hranici proveditelnosti pokusu. Pak jsme ale přišli na to, že když je králík ozařován hned ráno, kdy se právě v rámci ranní toalety vyčural, podobný problém nehrozí. Na druhé straně byly ovšem právě ranní hodiny v ambulanci často využívány na ozařování pacientů. Když jednoho krásného dne vrazil na ambulanci docent Hubáček s mladou pacientkou po vybrání mandlí, vzal mi z ruky sondu, na níž se lepilo několik králičích chlupů a strčil ji dívce nekompromisně do krku, pouvažoval jsem, zda dělám skutečně něco dobrého a užitečného.

Krční, ušní, nosní je, jak už jsem řekl, malý obor a pracuje tím pádem i s malými čísly, téměř výhradně s milimetry. Měli jsme na studiích kolegyni, jež chodila na praktika vždy velmi dobře připravena, nicméně jí to příliš nemyslelo. Tento deficit kompenzovala pracovitostí a ta stačilo k tomu, aby studium medicíny úspěšně dokončila. Tak padla jednou na praktiku otázka, jak dlouhý je zevní zvukovod. Okamžitě vztyčila ruku, protože se na praktika, jak už jsem řekl, patřičně teoreticky připravila. Když byla vyvolána, oznámila, že je to třicet centimetrů (zaměnila centimetry za milimetry, tato maličkost jí při učení nazpaměť prostě unikla). Asistent Tesařík zůstal mírně konsternován a pak ji upozornil na fakt, že hlava nemá v příčném průměru takovou velikost a že by tedy zvukovod musel vést z jedné strany hlavy na druhou. Kolegyně potlačila slzy zklamání, nicméně na dalším praktiku o týden později se znovu statečně hlásila. Tentokrát šlo o to popsat nález vyšetřovaného pacienta. Zrcátko měl pacient už v krku, zkušený krčař v něm vidí vše, nezkušený student nic. Kolegyně se touto skutečností nedala znejistit. Měla nastudovány hlasivky a proto ji nezarazila skutečnost, že zrcátko směřuje nahoru, tedy do oblasti nosních choan. Poté, co hlasivky perfektně popsala a očekávala pochvalu, pravil opět mírně konsternovaný asistent Tesařík. „Ale paní kolegyně, vy jste se dívala do nosu. Tam hlasivky nejsou.“ Když si všiml, jak se jí roztřásla brada, chtěl ji uchlácholit a dodal. „Nic si z toho nedělejte. Stanou se horší věci. Minulý týden tady byla taky jedna, a ta tvrdila – přestavte si – že zevní zvukovod má třicet centimetrů.“

Poté se už proud slz naší milé kolegyně nedal ničím zastavit.

Oslavy


Patří prostě k životu. Oslavy narozenin se sice konají na pracovišti už jen zřídka, protože si každý z finančních důvodů chrání své soukromí, ale jsou ještě stále příležitosti, kdy se slaví otvírání nových zařízení, oddělení, či se slaví, že se nějaké takové oddělení (či jeho primář) dožilo padesáti, šedesáti či sta let. V takovém případě se v nemocnici zastaví život, ze všech stran se sjíždějí prominenti, kteří chtějí být vidět, zejména pak takoví, kteří by dané oddělení nejraději zavřeli a řadu let o to i usilují. Teď se ale usmívají s ostatními, třesou si rukama a někteří si vynutí i přednesení zdravice. Přitom chválí do nebes kvality primáře, jehož nenávidí a nejraději by jej viděli v důchodu nebo pod zemí, úroveň oddělení, které se pokusili už třikrát zrušit a sklidí poté ukázněný potlesk publika. Problém je, že se právě kvůli nim musí zastavit onen život v nemocnici.

V Brucku otevírali nové zařízení na vyšetřování koronaroangiografií, tedy srdečním katetrem. Měl to být mílový krok ke kardiologickému  zabezpečení pacientů z horního Štýrska (a v podstatě už byl,  ta vyšetření se v době slavnostního otevření v Brucku prováděla už jeden a půl roku. Ale zatím nebyl čas ono zařízení slavnostně otevřít – zřejmě ten čas neměli politici, kteří se tam chtěli nezbytně nutně ukázat.)

A co čert nechtěl – právě v ten den náhle zkolaboval na našem operačním sále instrumentátor (je to správný mužský ekvivalent slova instrumentářka? v podstatě tedy zdravotní bratr  – ale to je asi ještě horší). Anestesiolog jej ještě na sále úspěšně zresuscitoval a přivezl s pomocí záchranky k nám na internu. Jen co jsme ho položili do postele, už jsme museli resuscitovat znova – komorová fibrilace. Podařilo se jej zastabilizovat, bylo ale zřejmé, že jestli má přežít, potřebuje neprodleně srdeční kateter, aby se podařilo otevřít ucpané cévy.

Zavolal jsem tedy Bruck, jako naši příslušnou nemocnici. Paní na centrále napřed nechtěla pochopit, co po ní chci, Když to pochopila, pravila: „Ale to dnes nepůjde. Dnes je tam velká oslava, otvírají nové zařízení. Je tam paní Klasnik (štýrská hejtmanka) páni ředitelé z KAGESu (štýrský zdravotní koncern), dneska se nevyšetřuje.“

„Já mám tady ale čtyřicetiletého člověka, který mi jinak zemře. Dejte mi k telefonu kardiologa.“

„Ale to nepůjde,“ mínila ona dáma v telefonní centrále v Brucku. „Všichni jsou na oslavě.“

„Tak tam zaběhněte a přiveďte mi jednoho z nich k telefonu. Chci slyšet od něj, že ten kateter neudělají.“

„Když myslíte,“ pronesla ona dáma uraženě, nicméně za chvíli se na telefonu přihlásil kolega Zach – samozřejmě nejmladší člen bruckého týmu.

„Ale jasně,“ pravil bodře. On je už takový klidný typ a navíc věděl, že on to vyšetření dělat nebude. „Pošli ho, já už se o to postarám, aby to klaplo.“

Poděkoval jsem a zavolal jsem centrálu vrtulníku v Niederoblarn. „Potřebuji vrtulník. Mám tu akutní infarkt a posílám ho do Brucku.“

„Ale to nepůjde,“ pravil mi muž z centrály. „V Brucku mají teď oslavu. Otvírají nové zařízení srdečního katetru a všichni jsou na oslavě.“

„To vím,“ řekl jsem už poměrně netrpělivě. „Ale já jsem tam už volal, oni o našem pacientovi vědí a máme ho poslat.“

„Ale to nepůjde,“ namítl onen už znova. „Když je tam ta oslava a jsou tam všechny VIPky z celého Štýrska, tak to určitě nikdo vyšetřovat nebude moci.“

„To není vaše starost,“ zavyl jsem do telefonu. „Pošlete vrtulník,? Zbytek si zodpovím sám.“

Dvě minuty nato zazvonil telefon anesteziologovi, který mi pacienta přivezl. „Je to pravda,“ ptal se hlas v jeho telefonu, „je to pravda, že od vás má letět pacient do Brucku? Tam je přece oslava a nikdo nepracuje a nemůže tedy vyšetřovat.“

Anesteziolog mi jen s úsměvem podal telefon. „Pane,“ pravil jsem zvýšeným hlasem. „Přestaňte diskutovat a vyptávat se a pošlete onen vrtulník, který jsem objednal.“¨

„Ale to já nemůžu,“ řekl mi onen muž. „V Brucku toho pacienta nikdo vyšetřovat nebude. Tam je ta oslava, nikdo nepracuje…“

„To si zodpovím sám!“ zaječel jsem poprvé opravdu nepřátelsky. „Vy pošlete konečně ten zatracený vrtulník!“

Minutu nato zazvonil telefon lékaři záchranky, který čekal, aby převezl pacienta k přistávací ploše. „Je to skutečně pravda, že má vrtulník letět do Brucku? Tam je přece ta oslava…“

Lékař záchranky měl dost ohledu, aby mi hovor nepředal a poměrně klidným hlasem vysvětlil znepokojenému telefonistovi, že je vše domluvené a vrtulník má přiletět.

A opravdu přiletěl. Ani se nenahlásil, abychom mohli pacienta převézt k přistávací ploše. Na jednotku intenzivní péče vběhla mladá kolegyně následována několika zřízenci. Tvářila se velmi nepřátelsky: „Je vám známo, kolego, že v Brucku je dnes oslava otevírání nového zařízení na vyšetřování srdečním katetrem?“

Ujistil jsem ji, že mi to námo je.

„A chcete mi vysvětlit, jak mají vašeho pacienta v Brucku vyšetřit?“

Odpověděl, jsem, že to není ani moje ani její starost, ale že o to se už budou holt muset postarat kolegové v Brucku.

„Ale za všechno ručíte vy,“ řeklal výhružně. „Jestli mi pacienta nepřeberou…“

„Přeberou,“ snažil jsem se ji uklidnit.

„Jestli mi pacienta nepřeberou, nechci mít žádné nepříjemnosti. Tady mi podepište, že za všechny následky tohoto transportu přebíráte zodpovědnost. Já jej platit nebudu.“

Podepsal jsem. Nehodlal jsem se už dále přít.

V Brucku zažili v ten den svou hvězdnou hodinu. Právě v okamžiku, kdy primář referoval o novém zařízení a líčil světlé zítřky obyvatelstva horního Štýrska a jejich skvělé zdravotní zabezpečení, objevil se na nebi vrtulník.

„Promiňte, pánové a dámy,“ řekl primář. „Musíme oslavu na chvíli přerušit. Právě nám vezou ze Stolzalpe mladého muže se srdečním infarktem, dvakrát už resuscitovaného, který potřebuje nutně a ihned pomoc našeho nového zařízení.“

Odměnou mu byl frenetický nadšený potlesk přítomných. Druhý den už stál heroický výkon kardiologického týmu nemocnice v Brucku, který zachránil život mladému pacientovi, v novinách.  Je dlužno dodat, že vděčnost bruckého primáře k naší nemocnici za tuto scénu, kterou by holywoodští scenáristi nevymysleli lépe, trvala několik let.