Category: Blog

Epidemiologové a koronavirus

Já nevím, nakolik to unavuje vás, mě už pořádně. Každý večer se prezentují v televizi experti z oborů epidemiologie, infektologie, virologie, mikrobiologie, imunologie a dalších ..logií a zažívají svou hvězdnou hodinu. Ono je už samo o sobě už dost zlé, že každý prezentuje jiný názor, o mnoho horší je, že i ten samý  epidemiolog zastává každých pár dní naprosto odlišný názor, čili tvrdí něco diametrálně odlišného, než tvrdil ještě před několika dny. Německý epidemiolog Drosten už přivedl Angelu Merkelovou skoro k slzám, nakonec se rozhodla jeho další doporučení neposlouchat a přikročit k rozvolňování omezení bez ohledu na varování svých expertů. Rozhodnutí musí totiž nakonec vždycky přijmout politik i se vší – minimálně politickou – zodpovědností.

               Epidemiologové mezitím tančí své rituální tanečky – promořovat/nepromořovat, imunizovat/neimunizovat, otvírat/neotvírat, zavírat/nezavírat a tak dál. Samozřejmě že raději hovoří jako Sibylla a mají strach cokoliv doporučit, protože se bojí zodpovědnosti. Když udělám chybu v nemocnici já, může to stát život jednoho člověka. Když udělá chybu epidemiolog, který je navíc nešťastnou náhodou v krizovém štábu a pokud má smůlu a vláda jeho země se řídí jeho doporučeními, může to mít za následek smrt tisíců eventuálně i desetitisíců.

               A že to nemá takový epidemiolog snadné, to je jasné. Máme co do činění se zcela novou chorobou, jejích průběh a chování nedokáže správně odhadnout nikdo, protože k tomu neexistují žádné modely a marně bychom hledali porovnatelné situace v minulosti.

               Přiznávám, že jsem se taky několikrát v mých článcích mýlil, obávám se, že častěji, než bývá mým zvykem, přesto mám neodolatelné nutkání zase jednou vypustit páru a sdělit svůj názor. Nejsem epidemiolog, ani virolog, jsem prostě lékař a člověk, který se snaží používat zdravý rozum. Tedy právě to, co v kontaktu s koronavirem ve stech procentech případů nenávratně umírá.

               Nejvíc mě rozčiluje ta teorie promořování, tedy vytváření kolektivní imunity. Jak ten pokus dopadl v Británii, víme všichni. Pozor, Švédsko nepromořuje, jen prostě spoléhá na to, že jsou jeho občané natolik disciplinovaní, že jim stačí něco doporučit a nemusí se jim nic zakazovat. I v disciplinovaném Švédsku taková taktika působí jen částečně, zejména pak ne v předměstích Stockholmu a jiných velkých měst, kde málokdo rozumí švédsky. Aby se dosáhla dostatečná promořenost, která by zabránila šíření viru, muselo by se jím v populaci nakazit okolo 60 procent obyvatelstva. Což je v Česku 6 milionů obyvatel. I při minimální úmrtnosti jednoho procenta by to znamenalo 60 000 mrtvých. To je o 60 000 víc, než je potřeba. Momentálně je promořenost v řádu promile a doufejme, že to tak i zůstane. Pro vytvoření kolektivní imunity jsou to naprosto nerelevantní čísla.

               Máme prý čekat na lék nebo na očkovací látku a pak už budeme moci žít normálně, a možná nám i otevřou hranice bez karantény. (Pan prezident Zeman je ochoten hranice milosrdně otevřít už za rok).

               Napřed k léku. Samozřejmě, že všechny farmaceutické koncerny momentálně jedou ve výzkumu na plné obrátky, aby vyvinuly lék, který by dokázal koronavirus z těla odstranit. Cítí miliardové obchody. Výsledky jsou velmi skromné. Jako ostatně u téměř všech virostatik, tedy léků proti virům. V podstatě jediný virus, který se zatím podařilo skutečně vyléčit, je virus hepatitidy C. Tam virostatika skutečně působí a tento precedens naplňuje farmaceutické firmy nadějí, že by mohly vydělat miliardy, pokud by se jim něco takového podařilo s koronavirem.  Jsem v tom ohledu hodně skeptický. U všech ostatních virů zatím léčba selhává, v nejlepším případě se podaří aktivitu viru potlačit ( jako u HIV nebo Hepatitídy B) případně se podaří omezit jeho množení a jeho vstup do buňky (Tamiflu u chřipky). Hodně chválený Remdesivir (původně vyvinutý k léčbě Eboly) blokuje RNA-polymerázu viru a tedy jeho množení, neumí ale virus zabít ani odstranit z napadených buněk. Studie ještě běží, zdá se, že tento lék dokáže zkrátit délku choroby, očekávaný zázrak to ale asi nebude.

               Hydrocholoroquin, používaný k léčbě malárie, umí zabránit vstupu viru do buněk – působí tedy jen v samém začátku choroby a u lehkých případů, u těžkých případů se ukázal neúčinný, zapáleným plicím už nepomůže.

               Kombinace virostatik, používaná proti HIV Ritonavir/Lopinavir se ukázala jako neúčinná, i když v Itálii patřila tato kombinace k základnímu léčebnému schématu – přes masivní vedlejší účinky této léčby.

               Japonský Favipiravir (Avigan) prokázal v Japonsku a Číně pozitivní účinky – u mírných průběhů nemoci.

               To by bylo asi tak všechno a na dlouhou dobu to tak i zůstane.

               Mluví se hodně o vakcíně – tedy o imunizaci nebo očkování.

               V podstatě jsou dvě možnosti – pasivní imunizace protilátkami, které se dají získat ze séra lidí, kteří infekci prodělali. Tato imunizace je relativně bezpečná a jednoduchá (i když alergické reakce nebo nesnášenlivost séra se samozřejmě mohou projevit), problém je, že takové protilátky po nějaké době z krve zmizí a je po ochraně.

               Očkování je samozřejmě lepší cestou, protože tělo vytváří v tomto případě protilátky samo a ty pak v těle zůstanou podstatně déle – případně navždy. (Ne, není to úklad Billa Gatese, který chce vyvraždit očkováním lidstvo, při těchhle fake teoriích se mi dělá zle). Existují dva druhy očkování – mrtvou a živou vakcínou.  Živá vakcína, tedy očkování oslabenými živými původci choroby je lepší (a starší, s očkováním proti černým neštovicím začínala u nás už Marie Terezie – když se některá šlechtická rodina nechala naočkovat, měla pobyt „all inklusiv“ v císařském zámku Hof na celý víkend) – vytváří silnější imunitu, používá se například u žluté horečky, pásového oparu, spalniček, příušnic, zarděnek, u rotaviru nebo planých neštovic. Mrtvé očkovací látky, kdy jsou do těla vpraveny mrtvé bakterie nebo viry s očekáváním, že tělo proti antigenu vytvoří protilátky pro případ, až se setká se stejným antigenem v živé formě, jsou například očkování proti choleře, záškrtu, klíšťové encefalitidě, meningokokům, pneumokokům, dětské obrně, tetanu, tyfu, vzteklině či i proti sezónní chřipce. Co mají tato očkování mrtvou vakcínou společného? Jedná se o velmi nebezpečné virulentní původce chorob, kdy nikdo neriskuje vpravit je do těla živé, jedno jak oslabené.

               Dá se tedy předpokládat, že v případě koronaviru by vědci pracovali s mrtvou vakcínou, strach z této choroby totiž překonal všechny racionální hranice. Podobné vakcíny se už začaly zkoušet. Jenže – v první fázi jsou tyto očkovací vakcíny zkoušeny jen na jejich bezpečnost – tedy zda nevyvolávají vedlejší účinky a jak jsou dobrovolníky všeobecně snášeny. To je jen první krok. V druhém, mnohem důležitějším, je nutné dokázat, že ona vakcína skutečně před chorobou chrání. Jinak by mohla poskytovat falešný pocit bezpečí, což by mohlo být fatální. A to samozřejmě trvá. Musí se kontrolovat počet nakažených v očkované a neočkované skupině – pokud možno velké a při současné pravděpodobnosti nákazy (v Česku 7.5.2020 34 případů, v Rakousku 28) je mise skoro nemožná. Čili těšit se na účinnou očkovací látku může trvat hodně – hodně dlouho.

Jenže při tak nízkých číslech nakažených je opět možné testovat kontakty nakažených, izolovat pozitivní přenašeče a tím virus dále omezit v jeho možnostech přežívat a šířit se.

               Jen toto je totiž cesta, jak se viru zbavit – prostě přerušit jeho cestu rozšiřování – nedovolit mu se šířit. Virus totiž nedokáže přežívat ve volné přírodě, pokud ano, pak jen minuty nebo maximálně hodiny (virologové opět jednou nevědí). Potřebuje přenašeče – člověka. Jen v něm může existovat, jen v něm může přežívat a se množit. Pokud takového nenajde, je po něm v okamžiku, kdy ho imunita nakaženého zničí nebo když virus zničí svého přenašeče – efekt je v obou případech stejný, virus umře. Mutanti jsou všeobecně ve volné přírodě v nevýhodě a po čase se jich příroda zbaví. A tento mutant je zvlášť podivuhodný a do přírody možná vůbec nepatří.

               Proč je možné nebo dokonce pravděpodobné, že vznikl ve wuchanské laboratoři?

  1. Ve Wuchanu taková laboratoř skutečně existuje a právě zde se virus objevil jako první.
  2. Je zatraceně podobný SARSU a jaký jiný virus by asi Číňané zkoumali, než ten, který jim způsobil největší problémy?
  3. Podle zprávy amerických tajných služeb nebyly ve wuchanské laboratoři dodržovány ani nejnutnější bezpečností předpisy. Únik viru byl tedy velmi pravděpodobný.
  4. Čína se snažila všemi prostředky zabránit rozšíření zprávy o tomto novém viru, což by sotva dělala, kdyby pocházel z přírodních zdrojů. A když pak přiznala prvních 27 (slovy dvacet sedm) zápalů plic způsobených tímto virem (v Číně –  s 1,2 miliardami obyvatel) hned vyhlásila stav ohrožení. Čínští epidemiologové tedy museli vědět, že tady něco hodně ale hodně smrdí.
  5. Paní Peková říká, že virus je zmutovaný ve své části „velín“ tedy právě v té části, která zajišťuje jeho identitu a ve které ve volné přírodě viry nikdy nemutují. Mám velkou chuť jí věřit.

Jestli si tedy člověk zahrál na Boha a vytvořil něco, co jinak dělá stvořitel, je tento výrobek určitě mnohem méně kvalitní a v přímém souboji o životní prostor s viry originálními nemůže obstát.

Samozřejmě, že se nikdy NEDOKÁŽE, že virus pochází z wuchanské laboratoře. Stále se najdou vědci, kteří budou trvat na netopýrovi. A Čína nebude váhat pustit pár milionů dolarů, aby tyto teorie podpořila – raději korupcí než výzkumem. Ostatně prezident Světové zdravotnické organizace Tedros Adhanom Ghebreyesus je tak jako tak v čínských službách a je schopen takové teorie zadržet a nedovolit jejich prokázání. Čínu to vyjde mnohem levněji, než kdyby měla platit biliony dolarů za odškodné zemím, které virus přivedl ekonomicky na pokraj bankrotu. Po té stránce se nemá čínský komunistický režim čeho bát.

Epidemiologové straší prostý lid vidinou druhé vlny. Samozřejmě by si ji přáli, člověk nerad mizí z televizní obrazovky, (že, pane Primulo?) když se tam už jednou dostal. V Maďarsku bude ostatně vlna zřejmě jen jedna, zato bude trvat odhadem 5-6 let, Viktor Orbán není tak hloupý, aby vyhlásil konec pandemie a vzdal se tak mimořádných pravomocí, které si přidělil. Obavy jsou ze zimy, kdy se sníží intenzita ultrafialového záření (v zimě je slunce tak nízko, že toto záření nepronikne atmosférou), které virus dokáže eliminovat (zřejmě proto překvapivě nízké počty nakažených v Africe) a klesne hladina vitamínu D v krvi (ze stejného důvodu).

               Přesto nemám strach z druhé vlny. Lidé se už naučili sžít s „novou normalitou“. Přeplněné „Apre ski“ bary jsou minulostí, momentálně i koncerty, fotbalové stadiony, divadla a nacpaná nákupní centra. Odstup a rouška, to je cesta k porážce tohoto viru. Samozřejmě jsou riziková místa – letadla, autobusy a klimatizovaná nákupní centra. Tady bude třeba postupovat velmi citlivě, už proto, aby letadla mohla znovu vzlétnout. Jednou se cesta přenášení Kvida 19 přeruší úplně a on zmizí – stejně jako jeho předchůdci SARS nebo MERS. Bude to obtížnější než u těchto dvou předchůdců, protože Covid 19 je podstatně infekčnější než jeho dva předchůdci, ale půjde to. Musí to jít.

MY HO TOTIŽ NEPOTŘEBUJEME, ON POTŘEBUJE NÁS.

Čili máme rozhodující výhodu na naší straně.  

Syrakusy

               Syrakusy byly kdysi jedno z největších měst světa. Ne nadarmo ho nazval Cicero nejkrásnějším řeckým městem. V době největší slávy zde žilo v třetím století před Kristem půl milionu obyvatel. Dnes o dva tisíce a tři stalet později to není ani čtvrtina. V roce 734 před Krisem poznali přistěhovalci z Korintu geniální polohu syrakuského zálivu, kde se dnes nachází Velký přístav – Porto Grande, a když na ostrově Ortigia objevili vydatný pramen pitné vody, bylo o osudu tohoto místa rozhodnuto. Korinťané tu založili svou kolonii. Ten pramen se na ostrově nachází stále, dá se najít, když se vydáte od kostela „Santa Lucia alla Badia“ po ulici „Via Picherali“, a má jméno po nymfě Arethuse. Tato se podle legendy na útěku před říčním bohem Alpheiem vrhla na východním pobřeží Peloponésu do moře a vynořila se na Ortygii na místě, kde pak ze země pramenila chladná voda. Aspoň tak ten příběh popisuje Vergilius.

Brzy po svém založení se město rozšířilo na pevninu za ostrovem a v době svého největšího rozkvětu měřily jeho hradby 22 kilometrů. Abychom si mohli udělat představu o rozloze tehdejších Syrakus, musíme si uvědomit, že pevnost „Castello Eurialo“, viditelná z cesty od Catanie, byla součástí městského opevnění.  Až pak se nám zatají dech. Syrakusy byly po celé tisíciletí nejvýznamnějším městem na ostrově, teprve Arabové přenesli hlavní město ostrova do Palerma. Za císaře Konstanse II. v sedmém století našeho letopočtu byly Syrakusy po několik let dokonce hlavním městem Byzantské říše. Pak ho dobyli Arabi, poté s pomocí byzantského generála Maniaca, po němž se jmenuje pevnost na nejjižnějším výběžku Ortigie, Normani. Syrakusy pak ztrácely stále více na významu, který přebralo Palermo.

               Za návštěvu stojí toto město i dnes, i když ze své krásy z doby Ciceronovy už hodně ztratilo. Staré město se nachází na ostrově Ortigia, Neapolis, čili nové město, pak na pevnině. Archeologické památky na slavnou dobu syrakuských diktátorů – tyranů, se nacházejí na pevnině v „Parco archeologico“.

               Nejmonumentálnější je řecké divadlo.

Obrovské, z bílého vápence vybudované, s průměrem 138 metrů (pro porovnání athénské divadlo má jen 100 metrů) a s 61 řadami sedadel pro 15 000 návštěvníků (v jiných zdrojích jsem se dočetl, že až pro 30 000 – tehdy se ještě nemusel udržovat odstup, koronavirus byl neznámým pojmem). Nad divadlem jsou ve skále jeskyňky, kde si můžete sednout do stínu, z jedné z nich vytéká stále ještě voda stejně jako v době syrakuských tyranů a teče do antických kanálů. Tehdy sloužila k občerstvení diváků, například když se zde uváděla premiéra divadelního kusu „Peršané“ od Aischyla a to v přítomnosti autora samotného.

               Římský amfiteátr, který je nedaleko, zdaleka takové impozantní rozměry nemá. Zda se zde odehrávaly zápasy gladiátorů, není dodnes jisté, ale na co jiného by sem Římané už chodili? Mezi divadlem a amfiteátrem se nachází oltář Hierona II. Oltář má neuvěřitelné rozměry 198 x 23 metrů a na počest boha Dia zde bylo obětováno až 450 býků, které pak obyvatelé města v rámci daných slavností snědli.

Traduje se, že když syrakuský rodák Archimédes (narodil se v Syrakusách v roce 287 při n.l.) objevil zákon, který po něm dostal jméno, nechal Hieron na počest tohoto objevu obětoval tři sta volů. Od té doby prý se třesou všichni volové, když hrozí objev něčeho nového.

               Hierony jako tyrany mělo město až dva. A vždy to byli velmi obratní politici, kteří dokázali moc Syrakus rozmnožit a zvelebit. Ten první se stal tyranem už v roce 478 př.n.l., když převzal moc po svém bratrovi – do té doby vládl v blízké Gele. Dokázal spojit jinak věčně rozhádané řecké kolonie na ostrově a společně porazili u Kúm expandující Etrusky. Na počest tohoto vítězství dal Hieron na ostrově Ortigia postavit chrám bohyně Athény (Athéna byla bohyní rozumně vedené války, Řekové skutečně věřili, že něco takového existuje) v monumentálním dórském stylu. Sloupy toho chrámu se dochovaly ve velmi dobrém stavu dodnes, a to proto, že byl tento chrám přebudován na syrakuský dóm a ony dórské sloupy podepírají dodnes boční lodi centrální syrakuské katedrály, která právě díky těmto dva a půl tisíce starým sloupům dostala své jméno „Santa Maria delle Colonne“.

               Hieron druhý žil o dvě stě let později. K moci v Syrakusách se dostal v roce 269 př.n.l., právě včas, protože o čtyři roky později vypukla první punská válka. Právě Sicílie byla centrálním bodem válečných akcí a Hieron se ukázal být pro město požehnáním, když prozíravě zvolil spojenectví s Římem, i když to na začátku vůbec nevypadalo na to, že by Římané, kteří se v mořeplavbě naprosto nevyznali, mohli porazit rozené námořníky z Kartága. Ukázalo se ale, že vsadil na správnou kartu. Římané válku v roce 241 vyhráli, Sicílie připadla jim a Hierón za svou loajalitu a pomoc zůstal nezávislým na římské moci a jeho království na východě Sicílie nespadalo pod římskou správu. Když v roce 218 př.n.l. vypukla druhá punská válka, Hieron ještě žil, a zřejmě by svou strategii spolupráce s Římem nezměnil. Jenže zemřel v roce 215. A jeho následník Hieronymus pod dojmem zdrcujícího vítězství Hannibala nad Římany u Cann změnil frontu a přestoupil na kartaginskou stranu. Byl sice ještě ve stejném roce zavražděn a Syrakusy vyhnaly propunskou stranu a opět se přihlásily k loajalitě k Římu, ale Římané si tak skvělou příležitost dobýt poslední nezávislou enklávu na „jejich“ Sicílii nemohli nechat ujít a vyslali k Syrakusám vojsko pod vedením generála Marcella. Musíme si uvědomit, že to bylo v roce 214 př.n.l., dva roky po Cannách, kdy Hannibal seděl v Capui a ovládal střední Itálii přímo před římskými hradbami. Na takovou akci musí mít člověk pevné nervy a ty Římané očividně měli. Ovšem při obléhání Syrakus, které se mělo protáhnout na dva roky, narazili na nepřítele, se kterým nepočítali – na matematika a fyzika Archiméda. Už postarší vědec se bavil po celou tu dobu vynalézáním různých obranných strojů, které ničily římské útočníky, jako například jeřáb zvaný „Archimedovy drápy“ a různé katapulty, takže prý nakonec stačilo na hradbách vztyčit nějaký kus dřeva a Římané se dávali v panice na útěk. Mistrovským kouskem vynálezce mělo být zapálení plachet lodí římské flotily ve Velkém přístavu, kdy na ně prostřednictvím bronzových vyleštěných štítů nasměroval sluneční paprsky a využil tak principu čočky. Generál Marcellus prý v tom okamžiku ztratil nervy a prohlásil, že už nemá žádnou chuť bojovat celou dobu s jedním matematikem.

               Jenže dlouhé obléhání vedlo k tomu, že Syrakusané ztratili ostražitost. Kvůli Římanům, lelkujícím bezmocně před jejich nepřemožitelnými hradbami, si nehodlali nechat ujít radosti života, natož pak slavnost bohyně Artemis. Na té se chtěly zúčastnit i stráže, hlídající městské hradby, a protože se Římané to této skutečnosti dozvěděli, podařilo se malé skupině vojáků vyšplhat na nestřežené hradby a otevřít městské brány. Město padlo do římské moci a zahynul i Archimédes, který byl římským důstojníkem vyzván, aby se dostavil před Marcella zrovna, když řešil složitý geometrický příklad. Říman se cítil Archimédovou odpovědí „Neruš mé kruhy“ uražen natolik, že staříka zabil.

               Vedle archeologického parku je kamenolom, odkud pochází kameny řeckého divadla ale i materiál pro jiné stavby ve městě. Zde pracovali zejména váleční zajatci (dnes je to park pod otevřeným nebem, ale v roce 413 se pracovalo ještě pod zemí). Právě v tomto roce zde bylo na nucené práce přivedeno 7000 zajatců z poraženého athénského vojska. V Řecku v té době trvala takzvaná „Peloponéská válka“ mezi Spartou a Athénami o nadvládu nad Řeckem, a osud této války se lámal překvapivě na Sicílii před Syrakusami. Syrakusy byly spojenci Sparty. Athény totiž Syrakusám konkurovaly v námořním obchodě a lezly jejich občanům hodně na nervy. Naproti tomu Sparta nebyla námořní, ale pozemní vojenskou mocností a potřebovala dodávky potravin a surovin, kterým se Athény snažily zabránit námořní blokádou. Syrakuská flotila dokázala přesto Sparťany dostatečně zásobovat a válka byla v patové situaci. Tehdy se athénský politik Alkibiadés rozhodl zlomit Syrakusy a tím následně i Spartu. Na Sicílii se vypravila v roce 415 př. n. l. obrovská flotila 140 triér a následovalo dvouleté neúspěšné obléhání města. Když byla ve velkém přístavu zničena athénská flotila, rozhodli se Athéňané pro ústup. Příliš pozdě. V nitru ostrova byli obklíčeni, poraženi, velitel Nikiás byl popraven a sedm tisíc zajatců odvedeno do Syrakus, aby tu pracovali v kamenolomu uprostřed města.

               Dnes je tento kamenolom parkem a zvláštní atrakcí je takzvané „Dionýsovo ucho“, umělá jeskyně dlouhá 60 metrů a 23 metrů vysoká se šířkou mezi pěti a deseti metry s úžasnou akustikou. Podle legendy mohl díky tomu tyran Dionýsos poslouchat i nejtišší rozhovory zajatců.

               Do starého města se dostanete na cestě kolem příšerného betonového kostela „Santuario della Madomina della Lacrime“ a opravdu je k pláči. Ale nic se nedá dělat, tahle příšera je symbolem moderních Syrakus.

Hned vedle ní se ale nachází „Basilica di San Giovanni“, slavná svými katakombami. Zde se nacházela první křesťanská syrakuská komunita. Kostel, který byl několikrát zbořen a zase postaven, je dnes ruinou, jehož krypta svatého Marciana ve tvaru kříže upomíná ještě i dnes na svého stavitele, sicilského krále a římského císaře Friedricha II. Průvodce vás pak provede po rozlehlých podzemních katakombách, které sloužily jako pohřebiště ale i jako shromaždiště prvních křesťanů a proto se mezi nekonečnými chodbami nacházejí i okrouhlá náměstíčka – skutečně se jedná o podzemní město tehdy ještě v ilegalitě žijících křesťanů. Středem jde hlavní ulice jako osa tohoto města, po stranách se pak nacházejí ve stěnách vysekané hrobky, významné osobnosti byly pochovávány v sarkofázích, neslavnější z nich je takzvaný Adelfia-Sarkofág.

               Staré město na ostrově Ortigia člověk samozřejmě navštívit musí, i kdyby měl chození po městě v srpnovém slunci už víc než dost. Úzké uličky nabízejí ostatně dost stínu a barů a restauraci je tady taky víc než dost.

               Přes „Ponte nuovo“ se dá přejít přes úzký vodní kanál spojující velký a malý přístav na ostrov Ortigii, tedy do starého města s úzkými uličkami a kouzlem patiny. Hned za mostem jsou trosky Apollónova chrámu. Tento chrám toho má hodně za sebou a je to na něm i vidět. Byl postupně dórským chrámem, byzantským kostelem, arabskou mešitou, normanským chrámem a konečně španělskými kasárnami. Po „Corso Matteoti“ se člověk dostane na Archimédovo náměstí s monumentální secesní Artemidinou fontánou, na které Artemis právě proměňuje už vzpomenutou nymfu Arethusu v pramen vody – symbolicky se zde tak připomíná konec syrakuské nezávislosti. Koneckonců právě artemidina slavnost přinesla geniálnímu matematikovi, na něhož jsou Syrakusy dodnes tak hrdé, smrt.

               Okolo Municipia se člověk pak dostane na „Piazza del Duomo“ s dómem s monumentální barokní fasádou ze sedmnáctého století, se schodištěm se sochami svatého Petra a Pavla a na první pohled jednoduchým vnitřkem. Skutečně je střed kostela přebudován v klasicistickém stylu, plochá střecha a určité další prvky dávají tušit původní románskou stavbu z jedenáctého století, ale boční lodi jsou podepírány monumentálními originálními dórskými sloupy, které pamatují ještě tyrana Hierona I. Měl jsem dost času se kochat touto historickou symbiózou. Byla totiž sobota, v kostele se chystala svatba a moje žena se rozhodla čekat na nevěstu. A Siciliáni, jak jsem už psal, mají čas.

               Arethusin pramen je velký obezděný rybník se stromy vyrůstajícími z vody a sousoším, líčícím onen útěk nymfy před říčním bohem, který ji přivedl až sem. Hned vedle je krásný parčík s neskutečně obrovskými fíkusy, vhodné místo na chvilku odpočinku ve stínu. Po návštěvě Arethusina pramene pak jen ještě procházka k velkému přístavu, kde kotví výletní lodi. Ten je ještě hezký, ale domy dál ve směru k pevnosti „Castello Maniaco“, i když přímo u moře, působí (nebo aspoň v roce 2011 působily) dost zoufalým dojmem. Domy byly zchátralé, okna částečně zazděná, možná proto, že tato část města už není turisticky zajímavá. Pevnost na mysu, pojmenovaná po onom byzantinském vojevůdci, je totiž vojenským prostorem a nedá se navštívit.

               Otázka je, jestli bychom na tu pevnost ještě měli energii, celodenní výlet do Syrakus je věc náročná na fyzickou kondici – a to, i když jsme nešli až k oné pevnosti „Castello Euriano“, protože to by už moje žena určitě nepřežila. Anebo já, pokud by sebrala síly a začala se bránit…

Pravidla chování v čase koronavirové pandemie

Konečně byla definována jasná pravidla k chování během pandemie koronaviru:

V principu nesmíte opustit dům, ale pokud chcete, můžete to udělat

  •  Roušky sice virus nezadrží, ale musíte je nosit, protože tím zachraňujete životy. Protože látkové roušky zadrží virus přece jen o něco líp než papírové, jsou ve zdravotnických zařízeních přísně zakázané 
  • Všechny obchody jsou zavřené kromě těch, které jsou otevřené.
  • Virus je smrtící, ale přesto ne příliš nebezpečný, kromě toho, že eventuálně může způsobit globální katastrofu
  • Každý musí zůstat doma, je ale velmi důležité, jít se projít, zejména za slunečného počasí. Lepší ovšem je nevycházet, samozřejmě s výjimkou sportovních aktivit, ale v podstatě není vhodné chodit ven.
  • Virus nepůsobí na děti, kromě těch, na které působí
  • Virus nenapadá zvířata, ale přesto se najde stále nějaká kočka, kterou někdo otestoval, a v důsledku toho byla pozitivně testovaná. Zvířata se netestují s výjimkou několika tygrů a občas psů, ale ti se netestují. Všechny povrchy s výjimkou srsti zvířat můžou chorobu přenášet.
  • Když onemocníte, budete mít příznaky, ale můžete onemocnět i bez příznaků, můžete mít příznaky, ačkoliv nejste nemocní nebo nakažliví, můžete být nakažliví, i když nemáte příznaky atd. atd.
  • Virus zůstává na různých površích aktivní nanejvýš dvě hodiny, někdy ovšem čtyři a někdy až šest, ovšem může se jednat i o dny. Potřebuje k tomu vlhké prostředí, ne ale bezpodmínečně. Virus nezůstává ve vzduchu, někdy to ale přece dělá, především v uzavřených prostorách.
  • Měli bychom zůstat zavření doma, až virus zmizí, ovšem on zmizí pouze, když dosáhneme kolektivní imunity, tedy když bude mezi námi cirkulovat. Aby mohl cirkulovat, neměli bychom být zavření doma, a proto musíme doma zůstat.
  • Pokud jste onemocněli, můžete v budoucnosti onemocnět ještě jednou, mezitím jste ale imunní.

Je to krásné, že člověk, díky nejrůznějším specialistům a expertům, konečně přesně ví, jak se má chovat. Medicína je prostě exaktní věda.

Ne, nemyslete si, že jsem tento týden můj příspěvek takhle odfláknul, jenom jsem potřeboval trochu vypustit páru.

Zítra se podíváme do Syrakus.

Der Weg zur Macht

Ich habe mich entschieden, meinen Lesern einmal etwas anderes als ein Reisebericht anzubieten. Nämlich eine historische Kurzgeschichte aus dem Jahr 44 vor Christus, also ein kleines Beispiel meiner literarischen Tätigkeit. Natürlich ist der Text etwas länger, aber ich hoffe, dass er trotzdem Leser findet. Ich bitte um eine Rückmeldung, ob es Interesse um diese Art der Unterhaltung gibt. In zwei Wochen gibt es aber wieder einen Reisebericht – aus dem Heiligen Land.

Der Weg zur Macht

Apollonia, März im Jahr 44 vor Christus

Siehst du das, Marcus?“

Einer der drei Burschen, die auf der Mauer der Stadt Apollonia saßen, zeigte in die Mündung des Flusses Vhosa, die durch das Tal unterhalb der Stadt floss. Vom Meer her wehte eine kalte Briese. Sie machte frisch, zerzauste den Burschen die Haare, war aber nicht unangenehm. Sie waren alle keine zwanzig Jahre alt und sie strahlten vor altersbedingter Sorglosigkeit. Das Tal unter ihnen war voll blühender Bäume, das Land um den Fluss Vhosa war das fruchtbare Hinterland der Stadt.  Es war März, die Bäume blühten, die Felder wurden grün. Die Natur war im Aufwachen und sie versprach ein gutes Jahr.

„Was?“ fragte der zweite.

„Ein Schiff.“

Jetzt wunderte sich auch der dritte. „Na und? Schiffe kommen ständig hier her,  Apollonia ist ja der Ausgangspunkt der Via Egnatia. Die Ware wird hier seit Jahrhunderten umgeladen.“

               „Das ist aber kein Frachtschiff“, erklärte der erste. „Es ist eine Kriegsgaleere.“

               Der andere legte die Hand auf die Stirn, um seine Augen vor der Sonne zu schützen und schaute eine Weile in die Ferne. „Du hast recht, Gaius“, sagte er dann. „Was will sie hier?“

               Der dritte der Burschen zuckte mit den Schultern. „Ist das nicht egal? Es ist Frieden und eine Galeere bringt nicht zu viel Soldaten her. Das wird uns die Langweile auch nicht vertreiben.“

               „Es ist nicht egal, Gaius“, korrigierte ihn der erste, der auch Gaius hieß. „Vielleicht bringt sie eine wichtige Nachricht.“

               „Hast du vergessen, Gaius“, lächelte Marcus, „dass sich Gaius Cilnius Meacenas für Politik nicht interessiert?“

               „Gaius Oktavianus interessiert sie aber um so mehr“, sagte Gaius Oktavianus. „Und ich hoffe, dass Marcus Vipsanius Agrippa das gleiche tut.“

               „Na ja“, stimmte Agrippa unwillig zu. „Einmal werde ich mich damit beschäftigen müssen. Jetzt gibt es für mich aber noch die Zeit des Studiums,  politische Intrigen können noch warten. Ich habe es nicht eilig. Meine Lage ist anders, als deine, Gaius. Mein Vater ist kein Herrscher über Rom.“

               „Meiner sehr wohl“, sagte Oktavianus. „Manchmal bringt er mich zur Verzweiflung.“

               „Warum, bitte?“ wurde jetzt Maecenas aufmerksam, obwohl er sich bisher bei der Debatte seiner Freunde eher langweilte.

               „Na gut, er kennt sich in der Kriegsführung gut aus, aber die Politik macht er eben wie ein Heerführer auf dem Schlachtfeld. Direkt und brutal. Einfach ungeschickt. So geht es nicht.“

               „Wieso nicht?“ wunderte sich Agrippa. „Sein Wahlkampf vor vierzehn Jahren, als er das erste Mal zum Konsul gewählt wurde, ist auch heute noch ein Vorbild für die Führung eines politischen Kampfes.“

               „Ein negatives Vorbild“, grinste Oktavianus. „Seine politischen Gegner mit Fäkalien zu überschütten ist unter jedem Niveau. Und das hat einen lebenslangen Hass zur Folge.“

               „Er wurde zum Diktator auf Lebenszeit“, erinnerte Agrippa. „Mehr kann man nicht erreichen.“

               „Man kann“, sagte Oktavianus langsam und streckte den Rücken. „Man kann ein neues System der Regierung aufbauen. Ein dauerhaftes System, das die Stabilität und Macht nicht nur für dich, sondern für die ganze Familie sichern kann. Natürlich auch für den Staat, über den du herrschst. Für ganze Generationen. Das kann er aber nicht.“

               „Wie meinst du das?“ fragte Agrippa. „So müsste er König werden. Aber eine Königskrone werden ihm die Römer nie gönnen.  Rom ist und bleibt eine Republik. Wer sich zum König krönen lassen möchte, wird schlecht enden, da bin ich mir sicher.“

               „Da hast du recht“, stimmte Oktavianus zu. „Ist aber die Krone wirklich das Wichtigste?“

               „Ich verstehe nichts“, sagte Maecenas. Das Schiff näherte sich dem Hafen. Sie sahen, dass am Bug ein Mann in der Uniform eines Offiziers stand.

               „Schau. Wenn du einen Frosch ins heiße Wasser wirfst, springt er heraus, um sich zu retten. Wenn du ihn aber ins kalte Wasser legst und dann langsam das Wasser wärmst, wird er im kochenden Wasser krepieren ohne den Zeitpunkt zu bemerken, an dem er bereits zu Tode verurteilt war und keine Chance mehr hatte, sich zu retten. Genauso musst du das mit der Demokratie machen, also mit ihren Trägern, mit den Herren Senatoren. Sie dürfen nicht merken, dass sie ihre Macht verlieren, dann werden sie dir noch applaudieren. So etwas kann aber der Vater nicht.“

               „Du stellst die römische Demokratie in Frage?“ erstaunte Agrippa. „Willst du sie vielleicht sogar abschaffen?“

               „Hast du das Gefühl, lieber Marcus, dass sie sich wirklich bewährt hätte? Ein Bürgerkrieg folgt dem anderen, es gibt Tausende toten Legionären! Anstatt das Reich an seinen Grenzen zu schützen, neue Gebiete zu erobern und Rom mit Sklaven zu versorgen, schlachten sie sich gegenseitig ab. Teuer bewaffnet und teuer ausgebildet. Glaubst du, wir könnten uns so etwas auf Dauer leisten? Seit Jahrzehnten kennt Rom nichts anderes als Krieg.“

               „So war es doch immer“, sagte Agrippa. „Der Tempel des Gottes Janus war in der ganzen Geschichte Roms nur fünfmal geschlossen.“

               „Allerdings kämpften die römischen Legionen damals auf fremdem Gebiet. Und das fremde Land versorgte sie. Heute kämpfen sie auf römischem Gebiet und plündern es. Hast du es nicht hier in Epiros gesehen? Wie lange ist es her, als hier Vater gegen Pompeius gekämpft hat? Vier Jahre! Hast du das Gefühl, dass sich das Land vom Krieg erholt hätte? Das muss ein Ende haben! Wenn ich zum Herrscher werde, wird es Frieden geben. Meinen Frieden! Weil ich ihn allen diktieren werde. Damit sich die Menschen endlich ihren Feldern und ihrem Handwerk widmen könnten.“

               „Glaubst du, du könntest nach deinem Vater sein Nachfolger im Amt des Diktators werden?“

               Oktavianus sah Agrippa nachsichtig an. „Natürlich nicht. Der Titel ist nicht erblich. Sollte ich so etwas anstreben, wäre ich schnell ein toter Mann.“

               „Also wie willst du…?“

               „Erinnerst du dich an den Priester? Als wir nach Apollonia gekommen sind?“

               „Natürlich kann ich mich erinnern“, antwortete Agrippa. „Sein Name war Theón. Als er dich gesehen hat, fiel er vor dir auf die Knie und prophezeite dir eine große Zukunft.“

               „Also, ich habe nicht die Gewohnheit, Prophezeiungen auf die leichte Schulter zu nehmen. Hinter ihnen stehen die Götter und sie bestimmen die menschlichen Schicksale.“

               „Wer glaubt schon heutzutage an Götter?“ lächelte Maecenas. „Sie sind nur mehr Objekte für Bildhauer und Maler, nichts mehr.“

               „Ich glaube an sie“, antwortete Oktavianus trocken. „Möglicherweise bin ich der letzte. Aber gerade deshalb werde ich zum Hochpriester – Pontifex maximus.“

               „Pontifex maximus?“ schüttelte Agrippa den Kopf. „Ein Amt ohne Bedeutung und verbunden mit vielen Pflichten.“

               „Und deshalb will es keiner. Ich werde also bei meiner Bewerbung keine Konkurrenz haben, zumindest keine, die ich ernst nehmen müsste“, lächelte Oktavianus.

               „Warum willst du dich um so etwas Entbehrliches bewerben?“ wunderte sich Maecenas. „Hast du nichts Wichtigeres zu tun?“

               „Schon. Natürlich habe ich das. Oder ich werde es haben. Ich darf aber nichts vernachlässigen. Ich werde es einmal brauchen, dass die Priester, die Haruspices, nach meiner Anweisungen prophezeien. Glaubt mir, das hilft wirklich.“

               Das Schiff legte gerade im Hafen an. Die Männer am Bord warfen die Taue hinaus, Männer auf der Mole ergriffen sie und zogen das Schiff zum Ufer.

               „Seit mir Theón die glänzende Zukunft vorausgesagt hat, bemühe ich mich die Pfeiler der Macht zu identifizieren. Es war übrigens die Idee des Vaters, mich gerade hierher, nach Apollonia, für mein Studium zu schicken, und die war nicht schlecht. Wir haben hier viel gelernt und unsere Lehrer gaben uns genug Raum für eigene Initiativen und Zeit zum Nachdenken. Was braucht also ein Mensch um herrschen zu können?“

               „Geld“, sagte Maecenas. „Ohne Geld kannst du keine Wahl gewinnen. Wenn du im Amt des Ädils keine ordentlichen Spiele veranstaltest, kannst du das Amt eines Prätors oder Konsuls vergessen.“

               „Im Prinzip hast du recht“, stimmte Oktavianus zu. „Zumindest bei der ersten Wahl sind große finanzielle Opfer unentbehrlich. Ich hoffe, dass mir mein Vater eine große Erbschaft hinterlassen wird. Er bereicherte sich mehr als genug einerseits in Gallien und andererseits indem er die Besitzungen der Pompeius- Anhänger konfiszierte.“

               „Das Geld wirst du immer brauchen“, sagte Agrippa.

               „Das Geld liegt in den Provinzen“, sagte Oktavianus. „Die Senatoren sind bereit, sich gegenseitig sogar zu töten, um zu Prokonsuln oder Proprätoren zu werden, um zumindest für ein Jahr eine reiche Provinz wie Achaia, Asia oder Hispania verwalten zu dürfen.“

               „Eben“, sagte Maecenas. „Sie könnten dich deshalb  töten“

               „Ich überlasse ihnen die reichen Provinzen gerne“, sagte Oktavianus. „Hast du aber schon einmal jemanden gesehen, der gerne Prokonsul in Gallien, Pannonien, Dalmatien oder Thrakien werden möchte? Geschweige in Belgien oder Lusitanien? Wenn ich an die Macht komme, werde ich mich opfern und die Verwaltung dieser unattraktiven Provinzen übernehmen, die sonst keiner will. Ich könnte sie sogar alle auf einmal verwalten. Es ist zwar viel Arbeit für wenig Geld, aber aus jeder Provinz kommt etwas. Wenn ich sie vernünftig verwalte, bringen sie alle zusammen mehr als jede einzelne der reichen, aber dauernd geplünderten Provinzen. Und weil ich sie nicht nur für ein Jahr haben werde, müsste ich das Geld nicht so brutal herausquetschen, wie das die Herren Prokonsuln tun. Und die Senatoren werden mir noch dankbar sein, dass sie nicht hingehen müssen.“

               „Zur Erhalt der Macht brauchst du eine Armee“, wandte Agrippa ein „Ohne Soldaten wird das Geld nichts bringen.“

               „Wo sind die römischen Legionen stationiert?“ fragte Oktavianus.

               Agrippa musterte ihn mit einem überraschten Blick und sein Gesicht erstrahlte: „In den Grenzprovinzen.“

               „Richtig. Und wer ist der Oberbefehlshaber dieser Legionen?“

               „Der Provinzverwalter“, sagte Agrippa mit Lachen. „So bleiben beinahe alle Legionen unter deinem Kommando.“

               „So ist das“, sagte Oktavianus zufrieden. „Ich mag keinen Krieg. Mein Vater liebt ihn, ich habe aber dafür kein Talent. Und kein Verständnis.“

               „Ich bewundere deinen Vater“, sagte Agrippa bedachtsam. „Er ist ein Militärgenie.“

               „Könntest du einspringen und meine Legionen anführen, Marcus?“ fragte Oktavianus scherzhaft.

               „Das mache ich für dich gerne“, lachte jetzt auch Agrippa. „Was würde ich für einen echten Freund nicht tun?“

               „Du wirst mich aber niemals verraten, oder?“

               „Nur im Fall, dass du die Republik gefährdest.“

               „Dann habe ich keine Angst. Die Republik bleibt. Der Senat wird weiter tagen, die Volksversammlungen werden wieder eingeführt. Konsuln, Prätoren und so weiter werden weiter gewählt. Das Leben wird wie in den letzten Jahrhunderten weitergehen. Ich werde aber keine Unruhen in den Straßen und keine meuchlerischen Angriffe auf die Kandidaten dulden.“

               „Was die Spezialität deines geehrten Vaters Gaius Julius Caesar war“, bemerkte Maecenas. „Seinem Kollegen im Konsulamt, Bibulus, hat er das Leben zur Hölle gemacht, sodass sich dieser nicht mehr traute, sein Haus zu verlassen. Was ihm fast zum Schicksal wurde. Als Bibulus im Bürgerkrieg dann das Kommando über die Kriegsflotte des Pompeius übernommen hat, sah es mit Caesar und seiner Armee nicht besonders gut aus. Alle Versuche, die Soldaten hierher, nach Epirus zu verfrachten, waren zum Misserfolg verurteilt, solange der hasserfühlte Bibulus die Flotte kommandierte.“

               „Aber Bibulus starb, Vater konnte über das Meer nach Epirus übersetzen und da ihn Pompeius bei Dyrrhachion nicht zu vernichten vermochte, vernichtete er Pompeius bei Pharsalus. Die Götter stehen immer auf der Seite der Starken und Entschlossenen.“

               Aus dem Schiff im Hafen stieg ein Mann in der Uniform eines Offiziers. Er eilte bergauf zum Stadttor. In der Hand hielt er eine Papyrusrolle.

               „Der kommt mit einer wichtigen Nachricht“, meinte Maecenas, der ihn aufmerksam beobachtete.

               „Sicher eine schlechte Nachricht“, meinte Oktavianus. „Möglicherweise gibt es wieder einmal eine Steuererhöhung. Oder gibt es wieder einen Aufstand der Illyrer. Wer weiß? Mit guten Nachrichten hat es niemand eilig. Nur die schlechten, keine Ahnung warum, müssen so hektisch zugestellt werden.“

               „Wir werden es erfahren“, sagte Agrippa. „Jetzt würde mich aber interessieren, wie du den Senat beherrschen willst.“

               „Erstens werde ich Geld haben. Sehr viel Geld aus den armen Provinzen. Mit dem Befehlshaber beinahe aller Legionen wird auch niemand wirklich einen Streit anfangen wollen. Wenn dazu die Prophezeiungen mir gegenüber sehr günstig und meiner Gegnern im Gegenteil sehr ungünstig sein werden, werden sich weitere Provokateure lieber zurückziehen.  Wie ihr wißt, baute mein Vater seine Partei im Senat aus, die ihm blind gehorcht und abstimmt, wie er es befiehlt. Er brachte sogar Gallier in den Senat, die nicht einmal des Lateins mächtig waren und diese sind ihm natürlich auf Leben und Tod ergeben. Ich habe vor, diese Praxis fortzusetzen. In den Senat müssen viele unqualifizierte Menschen aufgenommen werden. Die sind dann treu und dankbar, dass sie  überhaupt dort sitzen dürfen. Das Wichtigste ist es allerdings, zu jedem Problem, zu jedem Gesetzentwurf, als Erster sprechen zu dürfen. Ich glaube, ich lasse über dieses Privileg für mich abstimmen, solange die Partei meines Vaters noch intakt sein wird. Stellt euch vor, wie viele Pflichten ich haben würde. Das Amt des Pontifex maximus, die Verwaltung so vieler Provinzen und ich wäre der Kommandant so vieler Legionen! Gesetze, Steuer, Versorgung der Armee, der Bau der Lager, der Straßen und die Wasserversorgung für die neuen Städte! Kann ich dann noch Zeit haben, im Senat zu sitzen und mir das Geschwätz der Gesetzgeber anzuhören? Die Senatoren müssen mir erlauben, zu jedem Problem als erster zu sprechen, damit ich dann die ehrenwerte Kurie verlassen könnte.“

               „Es wird sicher solche geben, die gegen dich argumentieren würden. Gleich, wenn die Tür der Kurie hinter dir zufällt.“

               „Das schon“, sagte Oktavianus und seine Augen wurden plötzlich eng wie Augen eines Raubtiers. „Aber nicht lange.“

               „Dann wird dir aber nur noch die Königskrone fehlen.“

               „Die sicher nicht“, sagte Oktavianus überzeugt. „Nicht ein bisschen. Ich brauche keinen Titel „Rex“, ich will unsichtbar herrschen. Niemand muss es wissen, dass gerade ich regiere. Offiziell wird der Senat regieren, wie es immer schon so war. Und natürlich das römische Volk, um es nicht zu vergessen. Das aber wirklich nur in Ausnahmefällen, sollten die Senatoren nicht gehorsam sein. Einen unsichtbaren Herrscher kann doch niemand hassen. Weil er ihn nicht sieht! Den Menschen wird es aber besser gehen und sie werden schon wissen, wem sie ihren Wohlstand zu verdanken haben.“

               „Irgendeinen Titel muss du aber haben“, sagte Agrippa unzufrieden.

               „Zum Beispiel „Princeps“ also „Der erste“, schlug Maecenas vor.

               „Der erste Bürger oder der erste Senator?“

               „Darüber sollten die Menschen nachdenken“, sagte Oktavianus mit Begeisterung in der Stimme. „Ich werde es ihnen nicht erklären. Vielleicht bin ich dann nur einfach der erste, der im Senat reden darf. Danke, Gaius, das ist eine geniale Idee.“

               „Gern geschehen“, murrte Maecenas. „Den Göttern sei Dank, wir reden nur theoretisch, ich komme mir vor, wie bei einem Seminar beim Lehrer Selenus. Dein ungeliebter Vater lässt dich an Regierungsgeschäfte nicht so bald kommen. Er ist ein Mann in voller Kraft, er kann in Rom noch gut zwanzig Jahre geistern.“

               „Dann werden wir halt noch ein bisschen studieren“, lächelte Oktavianus. „Ich habe es nicht eilig. Mein Lieber, die Geduld gehört zu den wertvollsten Eigenschaften eines Herrschers. Ich besitze genug davon.“

               „Ich nicht“, sagte Maecenas unzufrieden. „Ich langweile mich hier. In Rom, dort gibt es Statuen, Gallerien, Feste, dort gibt es das Leben. Und hier…?“

               „Ein Fieber, ein Sturz vom Pferd oder ein Seesturm und es kann alles vorbei sein“, sagte Agrippa. „Geduld bedeutet ein Spiel mit dem Schicksal.“

               „Hast du die Prophezeiung von Theón vergessen?“ sagte Oktavianus streng. „Die Götter sagten mir eine große Zukunft vor, daher schicken sie mir kein blödes Fieber.“

               „Junge Herren, junge Herren!“

Unter der Mauer stand ein Sklave außer Atem. Er gehörte Oktavianus. „Ihr sollt sofort ins Buleterium kommen.“

               „Wir?“ wunderte sich Maecenas.

               „Also gemeint ist vor allem Herr Gaius Julius Caesar Oktavianus. Es wurde mir aber gesagt, ihr sollt alle kommen.“

               „Wer hat es gesagt?“

               „Die Männer aus dem Gemeinderat. Ein Bote aus Rom ist gekommen.“

               „Schlechte Nachrichten?“ fragte Oktavianus.

               „Wahrscheinlich“, nickte der Sklave. „Wie wisst ihr es?“

               „Habe ich das nicht gesagt?“ grinste Oktavianus. „Gute Nachrichten haben Zeit. Der Bote hatte es für eine gute Nachricht verdammt eilig.“

               Sie stiegen von der Mauer herunter. Zur Agora und dem Buleterion war es nicht weit. Sie gingen an der Stadtbibliothek vorbei, wo sie sich die Bücher ausleihen konnten und um das Odeon, wo sie den Vorträgen zuhörten. Sie passierten den Portikus des Buleterions. Im Gebäude wurden sie bereits von den aufgeregten Ältesten der Stadt erwartet.

               „Junger Herr“, stieß der Podesta aus. „Herr Gaius. Euer Vater, der ehrenwerte Gaius Julius Caesar…“

               „Was ist mit ihm? Schickt er ein Schiff für mich? Soll ich nach Rom…?“

               „Euer Vater, der ehrenwerte Gaius Julius Caesar;“ wiederholte Podesta, „ist tot.“

               Eine Weile herrschte im Raum eine Totenstille.

               „Wie starb er?“ fragte Oktavianus mit heiserer Stimme.

               „Er wurde ermordet. Bei der Tagung des Senats im Pompeiustheater. Er wurde beschuldigt, die Demokratie vernichten zu wollen und dann wurde er erstochen.“

               Oktavianus sah Agrippa an und zischte so, dass es nur sein Freund hören konnte: „Habe ich das nicht gesagt?“

               „Hier ist die Nachricht;“ sagte einer der Ältesten und überreichte Oktavianus eine Schriftrolle, die offensichtlich der Offizier gebracht hatte, der etwas seitlich an der Wand stand. „Ihr sollt nach Rom reisen und die Erbschaft Eures Vaters übernehmen.“

               „Seine politische Erbschaft?“

               „Das natürlich nicht“, beeilte sich der Offizier, der bisher geschwiegen hatte, mit der Antwort. „Dem Gesetz folgend übernahm der Führer der Reiterei, „Magister Equitum“  Marcus Antonius die Macht bis zur nächsten Wahl. Es geht um den Familienbesitz. Er ist groß und braucht dringend einen Verwalter.“

               Oktavianus verbeugte sich.

               „Ich danke Euch für die Nachricht, obwohl sie mir natürlich keine Freude machen konnte. Ihr habt das aber sicher erwartet, dass sie mir keine Freude bereiten würde. Ich bitte um die Möglichkeit mich zurückzuziehen, um meinen Schmerz privat überwinden zu können.

               „Fahrt Ihr mit mir nach Rom?“ fragte der Offizier.

               Oktavianus schüttelte den Kopf.

               „Ihr werdet sicherlich in Rom benötigt und ich muss noch meine Sachen packen und mich für die Abreise vorbereiten. Ich brauche dafür eine bestimmte Zeit. Macht Euch keine Sorgen, Legat, fahrt zurück nach Brundisium. Ich komme gleich, wenn ich kann.“

               „Wir waren bereit, Euch nach Italien mitzunehmen. Wir könnten auf Euch warten“, sagte der Offizier unzufrieden. „ So lautet unser Befehl.“

               „Wer hat Euch diesen Befehl gegeben?“ wollte Oktavianus wissen.

               „Magister Equitum Marcus Antonius.“

               „Für seine Sorge sagt ihm in meinem Namen Dank. Ich habe es aber mit der Rückkehr nicht eilig. Ich kenne Marcus Antonius, er kann sicher mit der politischen Erbschaft meines Vaters gut umgehen. Das Geld und die Güter meines Vaters laufen nicht weg, wenn ich in Apollonia noch ein paar Tage länger bleibe.“

               „Aber…“ wandte der Offizier ein.

               „Ich danke Euch“, sagte Oktavianus und verließ den Raum.

               Die drei Freunde standen vor dem Gebäude.

               „Bei allen Göttern!“ rief Maecenas. „So eine Tragödie!“

               „So würde ich das nicht nennen“, sagte Oktavianus trocken. Als ihn seine Freunde überrascht ansahen, setzte er fort: „Sprechen wir nicht von einer Tragödie, sondern von einer Chance. Von einer großen Chance.  Sie kam früher als ich dachte, ich hätte gerne noch zwei oder drei Jahre gewartet. Aber sie ist da. Man muss sie ergreifen. Geht ihr in die Sache mit mir?“

               „Warum wolltest du nicht mit der Galeere nach Italien fahren?“ fragte Agrippa. „Es wäre bequem und sicher gewesen.“

               „Kennst du den Offizier?“ fragte Oktavianus.

               Als Agrippa verständnislos den Kopf schüttelte, sagte er: „Eben. Wer konnte ihn schicken? Möglicherweise Marcus Antonius, wie er selbst behauptet. Oder die Väter Senatoren, die meinen Vater umgebracht haben. Wer von dieser beiden Parteien könnte Interesse haben, dass ich sicher und gesund in Brundisium lande?“

               Agrippa schluckte leer.

               „Ich sehe, du verstehst“, lächelte ihn Oktavianus an. „Keiner von ihnen. Entweder würde ich während der Überfahrt über den Bord fliegen oder ich würde gleich nach der Landung in Brundisium getötet. Ich sage nicht, dass es zwingend so sein müsste, aber es ist viel zu wahrscheinlich, um solche Möglichkeiten nicht in Erwägung zu ziehen. Ich kenne die aktuelle politische Lage in Italien nicht. Ich weiß nicht, wie weit ist es gelungen, den Hass des Volkes gegen meinen Vater zu wecken. Das Volk ist launenhaft, einmal liebt es dich, um dich gleich wieder zu hassen. Solange ich meine Lage nicht kenne, will ich lieber unsichtbar bleiben. Wir kaufen eine ganz normale Bordkarte für das nächste Schiff. Wie drei ganz normale Reisende. Dann werden wir sehen.“

               „Du bist genial“, sagte Agrippa erstaunt. „Das hätte mir nie eingefallen. Du hast ganz bestimmt recht.“

               „Ich freue mich auf Rom“, sagte Maecenas. „Ich hatte bereits große Sehnsucht nach Rom mit allen seinen Kulturschätzen.“

               „Jemand muss sich auch um die Kultur kümmern, nicht wahr?“ lachte Oktavianus. „Die Blüte der Kultur wirkt auf das Volk positiv und verstärkt seine Liebe zum Herrscher. Überlassen wir Gaius diese Arbeit, was sagst du, Marcus? Du musst mir mit den Legionären helfen.“

               „Damit du Princeps werden kannst?“ fragte Agrippa.

               „Genau. Aber dorthin führt ein langer und möglicherweise auch blutiger Weg. Bis mein Frieden herrschen wird, wird noch viel Blut fließen müssen. Ich habe mir das nicht so vorgestellt, aber sie wollten es so. Diejenigen, die meinen Vater ermordet haben. Sie müssen bestraft werden, damit reduziert sich automatisch auch die Anzahl der oppositionellen Senatoren. Eigentlich ist das keine schlechte Lösung.“

               Agrippa schaute den Freund mit Bewunderung in seinem Blick an. „Gaius, wenn du der „Prinzeps“ wirst, werde ich gerne dein „Secundus“ sein.“

               „Gemeinsam bauen wir dann ein neues Rom auf, Marcus. Wir drei. Ein neues Rom und eine neue Welt. Eine bessere, als die, in der Menschen bis heute leben mussten. Das ist eine große Aufgabe, eine echte Herausforderung. Wir schaffen es aber. Wir haben sehr viel Zeit dafür.“

               Die Burschen reichten sich die Hände.

               „Schwören wir“, sagte Oktavianus. „Schwören wir, dass wir uns gegenseitig niemals verraten. Dass wir immer Seite an Seite stehen und uns gegenseitig helfen werden. Nach den Möglichkeiten und den Fähigkeiten jedes einzelnen von uns, die uns die Götter geschenkt haben.“

               Agrippa und Maecanas zitterten, als sie ihrem Freund in die Augen blickten. Sein Blick war scharf wie ein Messer und kühl wie Eis. Es war aber ein Blick, dem man nicht Widerstand leisten konnte.

               „Wir schwören“, kam ihnen über die Lippen.

               Oktavianus lächelte zufrieden. „Also dann an die Arbeit. Wir packen. Auf der anderen Seite der Adria gibt es viel zu tun.“

Sicílie východní pobřeží

               Když narazíte při hledání ubytování přes internet na větu –„velmi dobré vlakové spojení“, zbystřete. Když jsme takto objednali ubytování v San Alesio di Siculo na pobřeží Sicílie, znamenalo to, že železniční trať vedla asi dvacet metrů za domem, ve kterém jsme bydleli a vlastně mezi námi a tou tratí bylo jen parkoviště pro auta – pro nádraží pod našimi okny.

               Přes den to nebyl tak velký problém, byli jsme stejně stále na pláži anebo na výletě, v noci jsme ale zjistili, že to možná přece jen nebyl dobrý nápad.  Zatímco přes den jezdily sporadicky osobní vlaky, které většinou na nádraží zastavovaly a pak se zase dýchavičně rozjížděly, v noci pouštěli na trati Catania – Messina vlaky nákladní. Ty nezastavovaly, ale projížděly nádražím v San Alesiu plnou rychlostí. Každou hodinu! Vnímali jsme je rozdílně, podle hmotnosti nákladu – od mírného třesení, přes pohýb postelí až po malé zemětřesení, při kterém spadla švagrová Hanka ve dvě hodiny ráno z postele.

               Jinak bylo ubytování skvělé. Několik pokojů, slušně vybavená kuchyňka a střešní terasa s grilem, odkud byl výhled na moře. Hned několik kroků od apartmánu pekařství, kam jsme každé ráno chodili na čerstvé pečivo a na druhé straně prodej čerstvých ryb. Znervózňovala mne jen plynová bomba na terásce u kuchyně, na kterou celý den pražilo SICILSKÉ slunce. Uvažoval jsem, kolik taková bomba vydrží, tedy nakolik se při těchto teplotách plyn rozepne, než vybuchne. Nevybuchl. Přesto dával tento faktor po celou dobu naší dovolené vzrušivý, přímo výbušný charakter.

               Domácí byli nesmírně milí. Přijeli jsme hluboko v noci, když jsme dorazili k hotelu „La Grotta“, kde jsme měli bydlet. Na všechno zvonění a bouchání na dveře nikdo dlouho nereagoval, až když jsem právě začal volit telefonní číslo zprostředkovatelské cestovní kanceláře, náhle se v hotelu něco hnulo a pak už nás vítali nesmírně přátelští nadšení domácí. Počkali i na švagra, který zapomněl vyjet z dálnice a objel si to přes Messinu, takže dorazil až někdy okolo jedné po půlnoci. Přesto jsme se dokázali ubytovat. A stihli zažít prvních několik vlaků, které nám znemožnily i krátký spánek nad ránem. Když jsme ráno šli k domácím pro informace, seděli za stolem a tvářili se velmi nejistě. Zjistili jsme od nich, kde je ono pekařství, supermarket, prohlédli si s nimi onu grilovací terasu a pak najednou vybrali zpod stolu několik lahví vína a olivového oleje a doslova nám celý ten náklad, který jsme sotva unesli, vnutili.

               Důvod jejich přátelství jsme se dozvěděli až večer před odjezdem.  Tehdy se nás paní domácí poprvé zeptala: „Vy ale nejste Němci, že?“ „Ne,“ potvrdil jsem. „Já si to hned myslela. Oni jsou takoví nedůtkliví. Jen přijedou, a když to není takové jako u nich doma, už první den si přijdou stěžovat.“ Pochopili jsme. Byli jsme zřejmě první, kdo jim nepřišel vynadat po první bezesné noci. Proto ono nadšené přátelství, víno a olivový olej. To vše bylo připraveno pro zuřící Němce, aby se uklidnili. My jsme k tomu dostali ještě skvělé espresso. Ostatně, co jsme měli dělat? Jako bychom nadáváním něco mohli získat! Zkuste na východním pobřeží blízko Taorminy najít ubytování na pláži!

               Taormina je totiž kult, je to jako smrt, musíme tam všichni. A všichni jsme tam i byli. Taormina je historické město, její strategická poloha ji předurčovala, aby byla opěrným bodem. Někdejší město kmene Sikulů udržovalo tak dobré vztahy s řeckými kolonisty z blízkého Naxosu (dnešní Giardini Naxos), až je nakonec přijali mezi sebe a ve čtvrtém století zde už Řekové převzali komando. A postavili ono úžasné divadlo, kvůli kterému sem všichni jezdí. Římani ho pak v druhém století po Kristu ještě rozbudovali do dnešních rozměrů – tedy s kapacitou 5400 diváků.

To divadlo je opravdu úžasné. Zejména proto, že právě z něho je nejkrásnější výhled na sopku Etnu na obzoru, očividně bylo úmyslně postaveno tak, aby byla kouřící hrozivá hora v pozadí za pódiem, dodávalo to zřejmě představením na dramatičnosti. Taormina byla ale i pevnost, poslední opěrný bod Byzantinců proti arabské invazi. Když už byl celý ostrov v arabských rukou, Taormina stále odolávala. Padla až v roce 902, když byly byzantské jednotky odvolány do Konstantinopole. Během dvou protiarabských povstání bylo pak město v desátém století zcela zničeno a později znova obnoveno. Svého významu už nedosáhlo, ve dvacátém století se stalo pastí na turisty. V roce 1787 totiž Taorminu na své sicilské cestě objevil Johan Wolfgang Goethe – a bylo vymalováno! Tedy vymalováno bylo, až když se tu začaly konat festivaly „Festivals Taormina Arte“, díky kterým se v Taormině zdržovaly hvězdy jako Greta Garbo, Elisabeth Taylor nebo Marlene Dietrich. A nemlčely o tom! Pevností ovšem město zůstalo dodnes. Parkoviště je mimo město a zaplatíte tam nekřesťanské parkovné – už v roce 2008 to bylo devět Eur, a od parkoviště vás pak do přeplněného města převeze autobus. Kromě divadla je tu z antických časů ještě Odeon a dvě městské brány – Porta Catania a Porta Messina, které byly ale obnoveny v šestnáctém a sedmnáctém století. A samozřejmě je zde řada kostelů – především Dóm „San Nicolo“ s centauressou – tahle divná socha, která je i v erbu Taorminy, má něco z kentaura s býčím tělem (Taromina leží na hoře Monte Tauro) žezlem a zeměkoulí. Středem města vede poměrně krátká hlavní cesta Corso Umberto a v jeho středu je pak náměstí „Piazza 9. Aprile“ s hodinovou věží „Torre dell´ orologio“ – a v ní se „Střední branou“ „Porta Mezzo“, údajně z dvanáctého století. A pod nohama vám leží na břehu moře jednak obrovský přístav, jednak letovisko Letojani.

Exif_JPEG_PICTURE

Ne že by bylo v Taormině vidět málo, ale na ten počet lidí… V pětihvězdičkovém hotelu Timeo, který je ve městě nejlepší adresou hned u římského divadla, jsme si drink nedali, i když byl jeden z mála, který nebyl přeplněný. Zřejmě to mělo svůj důvod.

               Siciliáni dokážou být hodně flexibilní. V baru na pláži v San Alesiu seděl jeden mírně depresivní mladý muž, kterému očividně nešly kšefty podle jeho představ. Nebylo divu, z kávy za osmdesát centů (výborné) nemohl vyžít a pivo za čtyři eura mu zřejmě nikdo nekupoval. Když jsme ale jeho předražené pivo začali kupovat my, stálo o dva dny později už pět eur.

               Trošku problém ve východní části ostrova je (nebo aspoň před jedenácti lety bylo) najít supermarket. Po dlouhém marném pátrání jsme zajeli až do Messiny a tam jsme opravdu jeden našli. Ovšem GPS si s námi opět zažertovalo a zavedlo nás nejnemožnějšími uličkami do podjezdu, kde jsem musel u našeho malého Renaulta sklopit zrcátka, abych projel (zpět se nedalo, i když bych rád, už za námi stála, jako je to v Itálii zvykem, další tři auta. Messina toho nemá moc co nabídnout, byla zcela zničena zemětřesením v roce 1908 a historické jádro nebylo pak obnoveno. Mesina byla vždy bránou do Sicílie. Zde se opevňoval patnáctiletý Friedrich II., když očekával invazi císaře Otty IV. a s ní svou vlastní smrt, v Messině se vylodila normanská invazní vojska (na pozvání místního vládce), která pak ostrov ovládla.

               Na GPS jsme se na Sicílii spolehnout opravdu nemohli. Nejen, že se mě pokusilo zabít. To bylo při výletu do městečka Forza d´Agro, které se tyčilo na kuželovitém 420 metrů vysokém kopci nad Iónským mořem. Náhle mi GPS zavelelo „odbočte doprava“. Na cestě, která objížděla kopec, a pod námi vpravo byla už tři sta metrů hluboká propast. Byl to jasný pokus o vraždu, ale nevyšel.  Městečko samotné bylo typicky italské s normanskou pevností, úzkými uličkami, kostely s Panenkou Marií a výhledem na kouřící Etnu. Bylo to první poznání, že ježdění autem po Sicílii možná nebude až tak úplně jednoduché. Nebylo.

               Když jsme se nazítří vraceli k pensionu, zadal jsem adresu do GPS, a když jsme projížděli okolo lesa, zavelelo mi – odbočte doprava. Neviděl jsem žádnou cestu, pomyslel jsem si ale, že jsem ji možná propásl a tak jsem dal ještě jedno kolečko v úzkých uličkách, abych se podle návodu mého navigačního systému znovu vrátil k onomu lesíku. Projížděl jsem tentokrát opravdu krokem, ale tam, kde mi navigace velela odbočit doprava, byl opravdu jen les a ani stezka, natož cesta. Nakonec jsme se tedy k pensionu museli dostat vlastní silou bez pomoci techniky. Záhadu chybějící cesty jsme se synem odhalili o dva dny později, kdy jsme šli na procházku po pobřeží. Nejprve po pobřežní cestě, pak jsme ale dorazili na staveniště, kde tato pobřežní komunikace končila. Stály tam opuštěné rezavějící stavební mechanismy, díry v zemi, ale žádný stavební materiál. Jen cedule, která oznamovala, že tato cesta se staví z fondů Evropské Unie – datum ukončení listopad 2006. Podotýkám, že se psal srpen 2008. Na Sicílii je to prostě tak. Ale aspoň tu nedokončenou cestu zanesli do navigačních systémů!

               Na Etnu jsme se ale dostali bez problémů, ta označená byla.

  Bodejť, je to vedle Taorminy hlavní turistická atrakce ostrova. Vyjeli jsme lávovými poli až k spodní stanici lanovky – věřte nebo nevěřte, na Sicílii, tedy na Etně, se v zimě lyžuje, i když ta sjezdovka vyhlazená mezi lávovými poli a tím pádem s odpovídající hnědočernou barvou se od rakouských sjezdovek, na kterých se v létě pasou krávy, dost liší. Ale liší nebo neliší, hlavně, že tady je. Vyveze vás o hodně výš a tam už na vás čekají malé autobusky, aby vás za přiměřený (nebo nepřiměřený?) poplatek vyvezly až do výšky 2900 metrů nad mořem, kde už se z kráterů kouří a lávové kameny mají ve svém nitru teplotu několik set stupňů a žhnou dočervena. Etna má ten problém, že vedle hlavního kráteru na jednom ze svých vrcholů ve výšce 3323 metrů, který chrlí jedovaté plyny a lávu stále, otvírá stále nové a nové krátery a v těch se hromadí výbušná síla, která se projevuje novými erupcemi. Kráterů je na Etně nesčetně, na místě jednoho z nich, krásného barevného a hlubokého, stála do roku 2001 horní stanice lanovky s restauracemi a parkovištěm pro lyžováníchtivé zimní turisty. To vše vyletělo v roce 2001 do vzduchu, protože ovšem seismologové včas před výbuchem varovali, nebyly ztráty na lidech, jen na materiálu.

Nechtěl bych být pojišťovnou, která pojišťuje stavební projekty v regionu Etna. Prošli jsme se jen okolo několika vedlejších kráterů (i toho z roku 2001) k hlavnímu vrcholu se prý má chodit pouze s průvodcem, protože jedovaté plyny, které sopka produkuje, můžou způsobit ztrátu vědomí a následně pád do kráteru. Věřte tomu, že vaši mrtvolu pak nikdo hledat nebude.

               Byl jsem trochu zklamaný, protože jsem doufal, že budu přeskakovat lávové stružky, ale na to si člověk musí počkat až do další erupce. Naštěstí není třeba čekat dlouho, Etna připravuje turistům toto potěšení každých několik let. Pamatuji si, jak bratr dědečka naší švagrové, tehdy osmdesátiletý a s kardiostimulátorem jel na Etnu, právě v roce 2001, protože vybuchla a on se bál, že další erupce by se už nemusel dožít. V jeho případě to opravdu mohla být pravda.

               Na severní stěně masivu Etny se nachází i strž Alcantara. Je to národní park s hlubokou strží, v níž teče studený (opravdu studený s teplotou vody okolo 16 stupňů i v žhavém srpnu) potok s vodopády, ve kterém místní nabízejí Canyoning. Stojí to za to, v neoprénovém oblečení jsme se probíjeli proudem nahoru, abychom se potom zcela snadno svezli po proudu dolů. O nebezpečí nemohla být řeč, ale přece se jen trošku adrenalínu vyplavilo, zejména když jsme pomáhali italské supermamince, která se na ten canyoning vydala sama s třemi dětmi.

               Sicílie na východě nabízí tedy horké kameny, ledovou (no, ledovou, spíše studenou) vodu i historické památky a samozřejmě i pláže s tmavým sopečným pískem. Proč tam tedy nezajet? Samozřejmě, jen co nás opustí koronavirus a krizový štáb otevře hranice. Bojím se, že letos to ještě nebude, ale pokud jste tam ještě nebyli poznačte si ten cíl do kalendáře.

               A pozor na dobré vlakové spojení!

Epidemie – šance pro politiky

               Opravdu se zdá, jakoby některým politikům přišel onen koronavirus jako dar z nebe. Čímž netvrdím, že ho vyrobili, že ho úmyslně rozšířili atd atd. jak se člověk teď na „sociálních médiích“ dozvídá.  Zda byl poslán do světa, aby zničil celosvětovou ekonomiku a zabezpečil dominanci Číny nad celým světem, nebo zda ho vymysleli finančníci, aby mohli pod virovou záminkou „zresetovat“ přehřátý finanční trh. Nemyslím si ani, že ho poslala do světa farmakologická lobby, aby vydělala na nových lécích, a už vůbec jsem dalek obviňovat Billa Gatese, že chce vyhubit lidstvo – ne tím virem, ale očkovací látkou, která pak udělá lidstvo neplodným a zredukuje ho o pět miliard. Přiznám se, že mě už všechny tyto konspirativní teorie unavují, ale lidé sedí doma, nemají co dělat. Což je i můj případ, protože jsem byl poslán na nucenou dovolenou a to hned poté, co mi skončila karanténa – no aspoň můžu teď vycházet z domu a nezvoní u nás policie, aby zkontrolovala, zda sedím za zavřenými dveřmi a udržuji od mé manželky dvoumetrový odstup, jakožto i časový odstup u večeře.

               Jenže co se mohlo panu Babišovi hodit víc, než zákaz shromažďování, v době, kdy mu už „Milion chvilek pro demokracii“ pořádně lezl na nervy. Konečně je klid, nikdo neprotestuje a vláda si může dělat, co chce. I pan Hamáček našel zalíbení ve své funkci předsedajícího krizovému štábu a prodloužil by krizový režim pokud možno na neurčito nebo na doživotí. Protože pokud mu vláda tento stav k prvnímu květnu zruší, bude muset dát svůj červený svetr konečně vyprat a bude po legraci.

               Jenže to je ještě pořád nevinné v porovnání k tomu, co se děje jinde. Samozřejmě totalitní režimy využily nové situace nejintenzivněji. Čína, tolik obdivovaná hradem i českou vládou, konečně mohla pozatýkat aktivisty hongkongských protestů, aniž by lidi vyšli do ulic protestovat – koronavirus je koronavirus.  Nezvládnutelné protesty v Honkongu se staly zvládnutelnými.  Čínští úředníci a policisté teď utahují šrouby, a když mimořádný stav skončí, Hongkong se na nové protesty nezmůže – už proto, že vůdcové nespokojenců s geniální vládou Pekingu budou v chládku nebo nebudou vůbec nalezitelní.

               Ale nemusíme jít ani tak daleko. V Maďarsku dosáhl Viktor Orbán konečně toho, po čem vždy toužil – může vládnout prostřednictvím dekretů bez kontroly parlamentu a to na neomezenou dobu – jen on sám má právo určit, kdy potřeba jeho moudré samovlády skončí – a proto neskončí nikdy. Za šíření fake news je pět let vězení a co je fake news určí předseda vlády sám a to i zpětně. Tak zkuste něco kritizovat, pět let je dlouhá doba, a protože výjimečný stav za pět let ještě zřejmě ještě neskončí, bude možnost vaši vazbu prodloužit i po uplynutí takové doby. Ostatně v Maďarsku už dávno žádná nezávislá média neexistují a ta, co existují, jsou oddaná vládě, takže možná ani tolik lidí do vězení nepůjde.  EU si neodváží Orbána ve své kritice ani jmenovat a Višegrádská skupina mu dělá zeď – byl jsem překvapený, že rezoluci na podporu Viktora Orbána a jeho mediální politiky přijal česká parlament z podnětu ODS (podpořili ho samozřejmě SPD a KSČM). Zřejmě ani pan Fiala nevidí možnou orbanizaci české mediální sféry jako něco negativního, jako by to nešlo agrofertizací, čili zprivatizováním. Samozřejmě na jeho omluvu můžu souhlasit s tím, že si Maďaři Orbána svobodně zvolili, zda věděli, že je to na doživotí, opravdu nevím.

               V Polsku se snaží využít náboženského cítění obyvatelstva, a protože je virus boží trest za hříchy a rozvolnění zákonů o umělém přerušení těhotenství, budou šrouby utaženy tady.

               V Turecku usoudili, že věznice jsou přeplněny – a to opravdu jsou – a že je tady velké nebezpečí vzniku epidemie covida 10 a propustili 90 000 vězňů – jen kriminálníků – političtí vězni ve vězení zůstali právě v naději, že se zde nakazí, zemřou „přirozenou smrtí“ a nebudou tak už sultána Erdogana otravovat.

A Benjamin Netnajahu dokázal konečně po třech neúspěšných pokusech sestavit vládu, což by bez pomoci koronaviru bylo nemožné. Čímž se samozřejmě zastavuje i jeho korupční aféra. Pana izraelského premiéra zřejmě virus zachránil před vězením, což taky není k zahození.

               Státy a jejich vlády dostaly do rukou i úžasnou ekonomickou moc. Protože „lock down“ celé hospodářské i kulturní oblasti země přinesl pro jednotlivé subjekty neřešitelné problémy, může kterákoliv vláda rozhodnout, komu pomůže a komu ne, čili koho se chce zbavit. Zajímavé je například řešení české vlády v oblasti kultury, která poskytne pomoc – ale jen těm subjektům, které byly příjemcem státních dotací – čili těm poslušným, které byly závislé na státních penězích a tím pádem si nemohly moc vyskakovat. Nezávislá kulturní scéna, která vládnoucí vrstvě už dlouho lezla na nervy –  viz například Jan Hrušínský a jeho divadlo „Na Jezerce“ které houževnatě odmítalo sklouznout do insolvence (protože tam chodili diváci) – nedostane nic a po pandemii podstatně prořídne. To bude pro umělce poučením do budoucna. Podobně dopadne i spousta drobných podnikatelů, které česká sociální demokracie už dlouhé roky považuje za parazity. Státem řízené hospodářství se přece mnohem lépe kontroluje. Velké koncerny se dostanou určitě k penězům rychleji, než ti malí. Tomu se říká lobby.

               To ovšem není jen český problém. AUA, čili rakouské aerolinie požadují od státu pomoc ve výšce 800 milionů eur. A zřejmě ji i dostanou. Lidé se ptají, proč, ale odpovědi se zřejmě nedočkají. Důvody, proč se ptát, ale existují.

  1. AUA je dceřinou společností německého koncernu Lufthansa. Rakouskému státu v ní nepatří vůbec nic. Neměl by se tedy tento koncern starat o to, aby dceřina společnost, kterou koupil ze zištných důvodů a za účelem zisku, aby tato jeho část přežila?
  2. Letadla stojí na zemi, nepotřebují kerosin, nezpůsobují ani jiné náklady, kromě rutinních kontrol. Kolik tedy společnost vlastně stojí?
  3. Zaměstnanci (7000 osob) jsou všichni nahlášeni na „Kurzarbeit“, tedy jejich platy stejně platí rakouský stát.

Čili opět ona nepříjemná a vlezlá otázka – nač chce AUA 800 milionů? Její management si přece na odměnách tolik nerozdělí. Anebo přece?

               Finanční pomoc stojící ekonomice je samozřejmě esenciální, pokud nechceme mít poměry jako v třicátých letech minulého století, je třeba udržet koupěschopnost obyvatelstva na určité snesitelné úrovni. Pro politiky ideální příležitost postavit se do role zachránců. Jako by ty peníze dávali ze svého, i když se neskutečnosti jedná o peníze daňových poplatníků, které bude třeba jednou platit zpět. Buď ve formě daní, nebo ve formě inflace, když se chybějící peníze prostě vytisknou. Nakonec je stejně zaplatíme my všichni. To ale žádný politik neřekne, ztratil by body,

               Pokud totiž politici nevyužívají (nezneužívají) koronavirovou krizi politicky či ekonomicky, pak se aspoň snaží zvýšit si popularitu, když se projevují jako ochránci národa – ať už tím, že lidi zavírají doma, aby se nenakazili nebo je vyhánějí do ulic, aby se promořili – tak či tak je třeba jen přesvědčit obyvatelstvo, že je daná taktika správná a že z ní bude obyčejný občan profitovat, hlavně je třeba, aby měl pocit, že politik za něj problém řeší a on se má cítit v bezpečí – a hlavně moc nepřemýšlet – na což lidé slyší nejvíc – kdo už dnes rád přemýšlí, bolí z toho hlava.

               Kupodivu je jedno, zda politik hovoří věcně a rozumně nebo plácá hlouposti, popularita mu stoupá už jen tím, že je v médiích přítomný. Tak mohl premiér Babiš předvádět naprosto nesystematický management a přesto mu stoupla popularita. Stoupá dokonce i Donaldovi Trumpovi, který si protiřečí prakticky každý den a klasičtější příklad zmatečného managementu krize se zřejmě ani nedá v historii vystopovat. Ale tonoucí se i stébla chytá, jen je třeba přesvědčit voliče, že se topí.

               Jedinou výjimkou, která tuto šanci neuchopila, byl zřejmě Boris Johnson. Člověku by mu ho skoro mohlo být líto. Právě v době, kdy úspěšně ukončil Brexit a mohl se stát skutečným otcem národa, musel řešit rozvod se svou ženou a matkou čtyř dětí, což bude hodně drahé. Navíc jeho ženě, se kterou se právě rozváděl, diagnostikovali rakovinu, což je samozřejmě problém navíc. Důvod rozvodu, jeho těhotná přítelkyně, si Borise odvedla na dovolenou, aby si konečně mohli užívat líbánky a oba se při té příležitosti nakazili tím protivným virem – on víc než ona. A kvůli tomu všemu chyběl milý Boris na prvních pěti zasedání krizového štábu ohledně koronavirové krize a teď ještě musel předat řízení země svému zástupci. Bojím se, že Boris bude jediný politik, který díky koronaviru utrpí škody.  Ale Britové přece museli vědět, koho si zvolili, jsou vyspělý národ s dlouhou, předlouhou demokratickou tradicí. Ostatně Andrej Babiš se dokonce houževnatě dlouhé týdny bránil, vůbec nějaký krizový štáb zřídit.

               Donald Trump hledá nepřítele a našel ho ve WHO. Ne že by neměl pravdu, a právě v tom je to fatální nebezpečí – že má v určitých bodech pravdu. Světová zdravotnická organizace se v posledních letech zprofanovala – prostě jen kopírovala celospolečenský světový vývoj, který byl určován korupcí a finanční lobby. Že byl předseda WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus zvolen díky čínské lobby a že je to poprvé, kdy v čele této organizace nestojí lékař, je všeobecně známo. Ostatně pan předseda dokazuje svou nedostatečnou kompetenci při každém svém veřejném vystoupení – i pan Andrej působí ve srovnání s ním jako suverén. Ovšem problém je v tom, že Trump situaci zneužívá k tomu, aby vytvořil obraz nepřítele, proti kterému chrání své ovečky – když to nedokázal v ochraně proti onou viru – a to jen proto, aby znovu získal ztracené hlasy pro blížící se prezidentské volby. A může mít s touto taktikou dokonce i úspěch, jedno jak chaoticky se po celou dobu krize choval.

               Ostatně Číně se investice do Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse určitě vyplatí. WHO se pod tímto vedením nikdy nebude vážně zabývat otázkou, zda koronavirus skutečně nevznikl v čínské laboratoři ve Wuchanu, což by mohlo režim Xi Jinpinga mohlo dostat pod silný mezinárodní tlak s požadavky na finanční kompenzace způsobených škod.

               Největším obecným nebezpečím je ale, že se Orwelovský stát založený na sledování svých občanů může stát díky koronaviru každodenní realitou. To, co je v Číně už každodenní realitou se sledováním pohybu občanů jejich chování s ratingem poslušných občanů AAA až neposlušným DDD, kteří nedostanou koupit ani lístek na vlak. V Rakousku existuje – zatím dobrovolný koronavirus –App, sledující pohyb každého občana, v Česku je zkoušena „chytrá karanténa“ což není vlastně nic jiného, než sledování pohybu občanů. Ovšem, nemusíme se nic namlouvat, kdo u sebe nosí mobilní telefon, neutají žádný svůj krok, z komerčních důvodů- reklamy a hodnocení – je každý mobilní telefon „napíchnut“ permanentně- otázkou je jen, zda mají státní orgány právo tyto data sledovat, aniž je člověk podezřelý z konání trestného činu. Je nákaza virem trestným činem? Minimálně opuštění domu, pokud vás právníci ve státních službách odsoudili ke karanténě, je přestupkem, který vás může přijít draho.

               A my si na to samozřejmě zvykáme. Je mimořádná doba, jsou potřebná mimořádná opatření. Ale zmizí tato opatření, až nastane doba normální. Nebo si na ně prostě zvykneme a stanou se součástí našeho života.

               Bůh nás před tím ochraňuj. I když – kdo je vlastně tou nejvyšší autoritou ve sledování člověka a jeho hříchů…? A to i bez mobilních telefonů……

               Nakonec jedna dobrá zpráva. Pro ty, kteří už mají koronavira plné zuby, se zítra podíváme zase jednou na Sicílii.

Osamělý papež

               Když byl v roce 2013 zvolen novým papežem Jorge Bergoglio, bylo to pro mě velké a příjemné překvapení. Věděl jsem, že už v roce 2005 platil za hlavního protikandidáta vůči konzervativnímu Josefu Ratzingerovi, jako představitel reformního křídla církve poté, co se hlava tohoto reformního hnutí milánský arcibiskup Carlo Maria Martini kvůli své Parkinsonově nemoci kandidatury vzdal. Otázka je jaké šance by měl Martini při tehdejší volbě, kterou ještě rozhodujícím způsobem ovlivnili kardinálové skupiny „Opus dei“. Možná o něco větší než Bergoglio, ale těžko si představit, že by už tehdy mohl vyhrát. V roce 2013 jsem očekával dlouhou volbu, trvající týdny pokud ne měsíce, dlouhé tahanice o novou hlavu církve, pokud proběhne volba rychle, řekl jsem tehdy mé ženě, bude to zase nějaký konzervativec a nic se nezmění. Když byl Arcibiskup z Buenos Aires Jorge Bergoglio zvolen papežem už třetí den, byl jsem z toho v šoku a ptal jsem se, co se vlastně s církví děje. Ztratili konzervativci skutečně svou moc a je církev zralá na potřebné reformy?

               Ostatně právě Martini, který zemřel v roce 2012, krátce před svou smrtí řekl, že církev zůstala posledních dvě stě let stát, zatímco svět se vyvinul v zcela novou kvalitu.  František svého milánského mentora citoval právě před vánoci minulého roku. Bylo v tom kus trpkosti, protože i Jorge, který jako papež přijal jméno František, musel poznat, že konzervativní křídlo zdaleka svou moc neztratilo. Jen v roce 2013, kdy se zrovna otřásalo skandály okolo vatikánské banky a homosexuálních bordelů v Římě, nemělo dost semknutosti, aby dokázalo nástupu Františka na papežský trůn zabránit. Mělo ale dost sil, aby mu ze života udělalo peklo. Ostatně Jan Pavel II. krátce před svou smrtí v roce 2005 naplnil kardinálský sbor nejkonzervativnějšími živly, právě aby možné reformě církve na dlouhá desetiletí zabránil. Tento plán očividně vychází.

               Být katolíkem, který se neopírá o fanatickou víru, není zrovna snadné. Být umírněným věřícím, který sice praktikuje, chodí do kostela, čte bibli a přemýšlí o jejím obsahu a o jejím poselství není snadné. Ani církev to v sekularizovaném světě nemá snadné. Už od dob Jana XXIII. V ní zuří boj o směrování – má se otevřít světu, přijmout jeho modernizaci a jeho hodnoty, mluvit současným jazykem nebo se má uchýlit k jistotě středověkého učení, kdy byla jedinou silou vykládající smysl světa a víry a diktovala lidem život do posledního detailu.

               Oba směry mají svá rizika, oba mohou znamenat úbytek věřících, ztrátu základny a nakonec rozplynutí se v bezvýznamnosti. V podstatě je to boj, který se v církvi odehrával od jejího samotného založení. Boj Petrovců, chtějící malou církev lidí upevněných ve víře a Pavlovců, chtějících šířit poselství evangelia, tedy poselství lásky, do co nejširších vrstev společnosti. Tento boj nikdy neskončil a trvá i nyní.

               Jan Pavel II. patřil jednoznačně ke konzervativcům, kteří hledali upevnění církve v středověkých pravidlech. Jeho neúnavné jmenování svatých, ale i představa, že věřící nejsou součástí církve, odpovídala učení z doby před osvícenstvím, podle kterého byl papež hlavou církve a jejím tělem sbor kardinálů. Když po něm věřící v Rakousku žádali odvolání biskupa Krena, známého arogantním vystupováním a krytím sexuálních skandálů, vzkázal jim Jan Pavel, že „je to věc církve, do které nemají věřící co mluvit.“ Následkem byl masivní odchod věřících z katolické církve v Dolním Rakousku, kde biskup Krenn úřadoval. Horší bylo, že se Jan Pavel orientoval jen na ideologii a co se ve skutečnosti v Římě děje, ho nezajímalo. Proto se vatikánské struktury rozrostly do mafiánských forem (ostatně propojení na mafii bylo stále tématem, ostatně i předchůdce Jana Pavla II., Jan Pavel I. zemřel záhadně poté, co odmítl podepsat zakládací listinu společnosti „Imobiliari“, která měla spravovat církevní majetek v Itálii a do které mafie investovala stovky milionů dolarů.) Jan Pavel sice navenek hlásal ekumenii, tedy spojení všech křesťanů, na druhé straně ale slova nebyla následována skutky. Když vyhlásil například košické mučedníky – oběti náboženských válek sedmnáctého století – za svaté, podráždil tím slovenské protestanty k nepříčetnosti.

               Benedikt XVI. byl (ještě pořád je) určitě slušný člověk, neměl ale ani sílu ani motivaci něco měnit. Vyrostl ve stínu svého mentora Wojtyly. Jeho vzdání se funkce poté, co zjistil, jaký Augiášův chlév ve Vatikánu je a že není v jeho silách ho uklidit, bylo velkým gestem. Přenechal tuto práci svému nástupci – a tím se stal reformně orientovaný František. Naděje reformních katolíků ožily, aby byly následně znovu a znovu zklamány. A František zjistil, že sám toho mnoho nedokáže.

               Ne že by nedokázal nic. Podařilo se mu vyčistit Vatikánskou banku. Podařilo se mu odstranit sexuální posedlost církve. Diskuse o předmanželských vztazích nebo antikoncepci jsou už (definitivně?) minulostí. Homosexualita už není ďáblovo dílo. Proti většině kardinálů na Synodě prosadil, že přijímání hostie při mši pro znovu ženaté rozvedené osoby je možné. Otevřela se diskuse o sexuálním zneužívání v rámci církve a papež umožnil, že oběti mají nárok na informace. Vatikánské i diecesální archívy byly otevřeny pro spolupráci se světskou justicí. A dokázal vytvořit předpoklady, aby biskupové, kteří zakrývají sexuální zneužívání, mohli být zbaveni úřadu – tedy přesně to, čemu Jan Pavel II. bránil všemi prostředky.

               Ale to je všechno. Dost, aby rozzuřil své protivníky v konkláve i v církevní hierarchii, příliš málo, než aby uspokojil věřící, doufající v převratné změny. Ty nenastaly a zřejmě ani nenastanou. V Rakousku je to příklad biskupa Schwarze, jemuž byla dokázána zpronevěra, zneužívání úřadu i sexuální vztah s jistou paní Andreou, která vládla v diecézi místo něho. Biskup byl sice z bohaté provincie v Korutanech přesunut do menšího biskupství v Sankt Pöltenu, potrestán byl ale jen administrátor, který nepravosti v diecézi zveřejnil. Do čela vyšetřovací komise byl jmenován nejlepší Schwarzův přítel salcburský arcibiskup Franz Lackner, který byl jeho častým hostem na loveckém zámečku ve Feißtritzu a nenašel tedy žádná pochybení. František vyhlásil aféru Korutan za věc samého šéfa, tedy jeho – a nestalo se nic. Počet výstupů z církve v Korutanech se dá porovnat s výstupy v Dolním Rakousku po návštěvě Jana Pavla II.

               I papežovy snahy o uvolnění celibátu – zejména tváří v tvář hrozivému nedostatku kněží – vyzněly do ztracena. Pochopil, že by na světové synodě nikdy nezískal dvoutřetinovou většinu biskupů pro možné zrušení nebo uvolnění celibátu. Přesto, že toto ustanovení Tridentského koncilu bylo přijato především jako odpověď na Lutherovu reformu (do té doby byl celibát sice zažitou praxí, nebyl ale dogmatem) a jeho cílem bylo především zabránění rozpadu majetku církve. Dnes to trošku od arcibiskupů zní jako „když jsme nemohli my, nebude smět ani vy.“, tedy mladí nástupci v církevních úřadech.

               Proti Františkovi stojí velmi agresivní skupina kardinálů, kteří by se ho nejraději zbavili. Americký kardinál Raymond Burke a němečtí kardinálové Walter Brandmüller a Gerhard Ludwig Müller (kterého František sesadil z funkce Prefekta Kongregace pro nauku víry) představují vedoucí osobnosti opozice atakují papeže otevřeně. Ale v otázce celibátu se proti němu postavil i někdejší předseda italské biskupské konference Camillo Ruini, což svědčí o tom, že odpor proti Františkovi roste a zasahuje v církevní hierarchii stále širší kruhy. Této opozici se pro její intriky zatím nepodařilo získat emeritního papeže Benedikta. Ratzinger, jako slušný člověk, se jasně vyjádřil, že může být jen jeden papež. Ovšem diskuse o celibátu byla i pro něho příliš a přihlásil se ke slovu, aby podpořil stanovisko arcikonzervativního kardinála Roberta Saraha. I současná pandemie posiluje konzervativní síly , které hlásají víru v zázraky a snaží se tlačit církev zpět do středověku. Možná že vědomě napodobují „islámskou renesanci“, kdy návrat Islámu do sedmého století a opírání se o fanatický wahabismus přinesly Islámu upevnění – i když ekonomickou katastrofu. Ale i církev nikdy o myslící lidi moc nestála. Rozpor mezi myšlením a vírou se táhne celými církevními dějinami a ani snaha Tomáše Aquinského tento rozpor nedokázala ideologicky vyřešit. František se chce opírat o lidi myslící, ti ale tvoří v jakékoliv společnosti už od doby Aristotela menšinu. Konzervativní křídlo se opírá o věřící většinu, která se myšlením nezatěžuje.

               Největší Františkovou slabinou je, že nevyšel z vatikánského podhoubí, nevyzná se v něm a nemá zde dostatečné kontakty. Je prostě „cizí“ argentinský, proti intrikám Vatikánu tedy víceméně bezmocný. Přes určitou snahu se mu nepodařilo vytvořit tým proreformních kardinálů a dosadit je do klíčových pozic vatikánských struktur. Právě tyto struktury František osudně podcenil, a proto je ve svém boji stále častěji osamělý. V Římě se objevují pamflety, které proti Františkovi štvou a obviňují ho z kacířství. Stále více biskupů je ochotno Františkovým slovům sice zatleskat, ale když jde o to, obhajovat ho, raději se stáhnou. Už myslí na Františkova nástupce a předpokládají, že to bude opět konzervativec, který by jim podporu současného papeže mohl vytknout. I koronavirus je pro kardinály vítanou zbraní. Vyčítají Františkovi, že souhlasil s uzavřením kostelů o letošních velikonocích a – sami zabarikádovaní ve svém strachu z nákazy ve svých bytech – vyzývají k papežovu odvolání. Polská církev, jakož i olomoucký arcibiskup Grabner vyhlašují koronavirus za boží trest a vystavují ostatky svatých (v Olomouci se jedná o svatou Pavlínu) aby tento nový mor odehnaly. V protikladu k tomu stojí osamělý papež na Svatopetrském náměstí, který vyzývá lidi k soudržnosti a působí jako člověk z jiného světa. A když při svém požehnání „Urbi et Orbi“ nesl kříž, nemohl si nikdo nevšimnout, že papež má nemalé zdravotní problémy. Někdejší vášnivý tanečník tanga za sebou vlekl nohu, bylo vidět, že jeho zdravotní stav není v pořádku.

               Proti Františkovi stojí totiž i mocná ekonomická loby. Jeho boj proti divokému kapitalismu, odsuzování nerovností v rozdělování bohatství a v současnosti i boj proti klimatické katastrofě, která vede k devastaci celých rozsáhlých území zejména v severní Africe a k masové emigraci, jí jde hrozně na nervy. Ropné koncerny chtěly dokonce zabránit vydání encykliky „Laudato si“, namířené proti rabování přírodních zdrojů ve jménu zisku, konzumní společnosti a finančnímu průmyslu.

               Františkova loď narazila na mělčinu a sotva se dá očekávat, že se vyprostí a popluje dál. Na to jsou jeho protivníci příliš silní. Myšlenky De Chardina, které stejně jako zesnulý kardinál Martini šířil, snad už zůstanou součástí církevního učení. Že být křesťanem znamená angažovat se pro spoluobčany, že křesťanství je radostná zvěst (evangelium) a ne strach z trestu za neposlušnost. Že křesťan má oproti nevěřícímu dvojitou radost ze svých dobrých skutků a proto prožívá život radostněji. Bůh není katolík, ale je zde pro všechny.

               Zda se Františkovi podařilo či podaří změnit monarchistický princip církve v synodální společenství, ukáže budoucnost. On sám se údajně vidí jako zasévač a nečeká, že to bude on, kdo bude sklízet úrodu. Důležité je jen, aby se zaseté semeno  – přesto že se nedá čekat, že by bylo v nejbližší budoucnosti zaléváno – ujalo.

               Jinak se církev stane sektou pro malou skupinu pevných ve víře – její poselství zapadne.

Takto František žehnal přítomným lékařům na kardiologickém kongresu v Říme v roce 2016

Koronavirus jako smrtelný úder Evropské Unii?

               Pamatuji si na ten pohled z arény ve španělské Malaze, protože to nebylo nic právě krásného. Vyčerpaný a z mnoha ran na svých zádech krvácející býk stál proti toreadorovi. Třásl se vyčerpáním, nebyl už schopen útočit, nebyl by už schopen ani utéci, i kdyby k tomu měl příležitost.  A tak jen bezmocně hleděl na hrot dlouhého meče, kterým mu pak toreador probodl srdce. Pak se svalil do písku arény a dokonal.

               Tak nějak jako onen býk mi připadá současná Evropská Unie. Oslabená finanční krizí roku 2008 s řešením platební neschopnosti Řecka a zadlužením dalších států, smrtelně zraněná uprchlickou krizí z roku 2015, krvácející (to, co jí poslední roky prchalo z poraněných žil, byla demokracie, která měla pro tento konstrukt stejný význam jako krev pro člověka a právě proto jí nacionalističtí populisté tak pouštějí žilou) a motající se v kruhu.  Po amputaci jednoho ze svých nejdůležitějších orgánů – Velké Británie – hledá právě svou novou identitu – a do této situace, která už sama o sobě vypadala hodně bezvýchodně, přišel koronavirus. Rád bych se mýlil, ale bojím se, že právě on bude tou smrtelnou ranou jako onen meč pro býka v aréně. Protože útočit ani bránit se EU už nemůže, nemá na to síly – a utéct není kam.

               EU se tvořila do dnešní podoby v dobách velké euforie. Pád železné opony znamenal znovusjednocení evropského životního prostoru, instalování demokratických institucí v postkomunistických zemích úspěšně napředovalo (nikoho nezajímalo, nakolik se s těmito demokratickými změnami dokáže identifikovat i obyvatelstvo oněch zemí) a Francis Fukyama psal svou knihu „Konec dějin“.

               V této atmosféře myšlení „nic se nemůže stát“ se tvořila lisabonská smlouva, jakožto ústava EU. Nikdo si v té době neodkázal představit, že můžou vzniknout zničující války v bezprostřední blízkosti tohoto státního útvaru, na něž bude třeba reagovat, že se k moci dostanou diktátoři, kterým se bude potřebné jednotně postavit, že se Evropa může stát vysněnou destinací pro miliony chudáků z celého světa, že spekulanti na burzách dovedou finanční svět k jeho pádu – a že se může objevit smrtící pandemie.

Ani proti jedinému z těchto nebezpečí nebyly do státní smlouvy zabudovány pojistky. Aby nedejbože nedošlo k tomu, že by některá z členských zemí odmítla tento dokument ratifikovat, byly jednotlivým zemím dány výjimky, bylo jim dáno právo veta a bylo rozhodnuto o jednohlasném přijímání stěžejních dokumentů všemi členskými státy.

               Byl to dokument do krásného počasí, s deštěm nebo dokonce s bouřkami se vůbec nepočítalo. Zájem co nejvíc rozšířit ekonomický prostor a volný pohyb osob byl tak prioritní, že si nikdo nelámal hlavu s tím, co by bylo, kdyby…..

               A to „kdyby“ přišlo a EU až potom zjistila, jak je nefunkční a jak si nedokáže poradit prakticky se žádnou krizovou situací.

               V euforii devadesátých let vznikl i projekt Eura jako společného platidla na území EU. Projekt určitě dobře míněný a praktický, protože ulehčuje oba základní principy fungování tohoto soustátí, totiž volný pohyb zboží (nezapomeňme, že peníze se od devadesátých let taky staly zbožím) a osob. Bez výměny valut, bez poplatků bankám, bez pojistek proti změnám kurzu při obchodních transakcích – to vše mělo přinést ulehčení firmám vyrábějícím zboží a oslabit vliv bank a pojišťoven – proto se taky jejich loby vedená exprezidentem Klausem zavedení společné měny tak úporně bránila. Jenže se zapomnělo na to, že EU není ekonomicky kompatibilním útvarem – sen o společném trhu zaslepil ekonomy a oni nechtěli vidět realitu. Totiž, že jižní státy mají zcela jiný přístup k financím, k placení daní a k státnímu rozpočtu než státy severní. Že se tím stabilní ekonomiky Německa, Holandska či Dánska svázaly s nestabilními ekonomikami Itálie, Španělska, nemluvě o Řecku, které se do společnosti Eura dostalo dodatečně a podvodem. Před tím vším se zavíraly oči. Dobrý úmysl zatlačil realitu. A to se teď mstí a povede zřejmě k rozpadu onoho útvaru, který tehdy euforicky vznikal. Jakou životnost má stavba postavená na písku, jedno, jak je výstavná?

               V čase koronavirové krize EU management naprosto selhal – vlastně ani žádný neexistoval. Členské státy se nedokázaly dohodnout na žádné společné strategii – ať už epidemiologické nebo ekonomické – každá země byla odkázána sama na sebe a taky to využila. Zejména ty, kterým už principy fungování EU lezly na nervy (ochrana demokracie a kontrola čerpání finančních prostředků) příležitost „uchopily za pačesy.“

               Prvním opatřením většiny zemí bylo uzavření státních hranic, čili odstranění jednoho ze dvou základních pilířů fungování Evropské Unie – volného pohybu osob. Pochopitelným důvodem byly právě kulturní rozdíly a tím dané rozdílné národní strategie v boji proti pandemii. Zboží muselo cirkulovat dál, při globálním trhu, kdy málokterý stát vyrábí všechno, co pro své přežití potřebuje, jiná možnost ani neexistovala. Ostatně země EU bolestivě zjistily, kolik strategicky důležitých výrob přesunuly v zájmu zvýšení zisku soukromých koncernů do Asie a jak jim teď tyto výrobky chybí. Honba za ochrannými prostředky a zápas o ně jen dál prohloubil trhliny ve struktuře evropského soustátí. Ale i při pohybu osob zjistili náhle politici, jak jsou na něm závislí – jestliže se o rok dřív v Rakousku vášnivě diskutovalo o krácení rodinných přídavků pro zahraniční pracovníky, teď  je najednou byli Rakušáci ochotni přivážet speciálními letadly na náklady rakouského státu.

               Už dlouho doutnající rozbuška Maďarska konečně vybuchla. Viktor Orbán demontoval mladou maďarskou demokracii už od roku 2010. Dělal to systematicky, krok za krokem a za peníze EU. Ta nebyla schopna (ochotna?) něco proti němu podniknout, například rakouská lidová strana, tradiční strana „zemědělců“, bránila v Bruselu Orbána, i když vyvlastňoval rakouské zemědělce, kteří si koupili pozemky na maďarském území. Evropské dotace tekly do Maďarska v nezměněném množství dál, protože neexistoval mechanismus, jak je zkrátit, pokud se někdo zpronevěřuje základním principům fungování EU. Maďarská firma, která podala reklamu do k vládě kritických novin, už si na dotační peníze nikdy nesáhla – tím zanikla postupně všechna kritická média. Ani na Orbánovy stále těsnější vztahy s ruským diktátorem Putinem nebyla Evropská Unie schopna reagovat – i když byl ještě čas.

               V okamžiku, kdy v Polsku vyhrála volby Kaczynského strana Právo a Spravedlnost bylo už pozdě na cokoliv. Oba pánové si na setkání v Zakopaném slíbili vzájemnou podporu včetně použití práva veta – od tohoto okamžiku je vůči nim EU naprosto bezmocná, i kdyby dělali cokoliv. A oni to samozřejmě vědí. Poslední kroky Viktora Orbána, který využil koronavirové krize k zavedení absolutní diktatury v Maďarsku, už jen potvrdily mnohaletý vývoj.

               Ursula von der Leyen je pro Orbána (slovy historika politologa Pála Ledvaie) jen „ eine Witzfigur“ – čili volně přeloženo – je mu prostě k smíchu. Její bezmocnost a strach dokumentuje i skutečnosti, že si evropská komise při deklaraci, kritizující nově vzniklé poměry v Maďarsku ani netroufla Maďarsko jmenovat a Viktor Orbán se této rezoluci vysmál tím, že pod ni připojil svůj podpis! Necítil se touto kritikou prostě osloven? Sarkasmus na druhou! Pokud by ho a jeho stranu vyloučila strana konzervativních stran ze svého středu (kde má FIDESZ stejně už pozastavenou činnost) – bude přijata s otevřenou náručí ve společnosti pravicových radikálů, pro které je právě Orbán ideálem a kteří sní o „orbanizaci“ vlastních zemí – bývalý předseda rakouských „Svobodných“ HC Strache se ve svém skandálním videu z Ibizy netajil tím, že právě „orbanizace médií“, čili zničení opozičního tisku, je jeho cílem a ideálem.

               Samozřejmě že takový postup dělá školu, Česko pod Andrejem Babišem se přimyká stále víc k autoritářským režimům východu, jako je Rusko a Čína a opouští principy fungování demokratické společnosti – samozřejmě že Babišovi musí strašně lézt na nervy, že se kontroluje způsob čerpání evropských dotací. V tom byl trošku nešikovný, když se neodstřihl jasněji od svého Agrofertu – Orbán sám nebohatne, jen všichni jeho příbuzní, spolužáci a kamarádi, on sám nikdy žádnou firmu nevlastnil.

               Celý takzvaný „Višegrád“ se už dlouhé roky radí o společném postupu při různých hlasováních. Svědčí to o tom, že ony postkomunistické země mají k sobě stále ještě mnohem blíž, než k zemím, které EU zakládaly. A že se jsou ochotny navzájem chránit, bez ohledu na to, zda jsou jednotliví členové ještě vůbec kompatibilní se základními principy fungování demokracie.

               Státy se udržují principy, na kterých vznikly. EU už tyto principy dávno opustila, přesněji řečeno, nebyla je schopna uhájit. Už proto je její další existence velmi problematická.

               Zavřené hranice, které mají zůstat zavřené i roky, jsou vyvrácením jednoho ze základních principů fungování tohoto soustátí (úmyslně nepíšu státního útvaru, protože k tomu se EU nikdy nedopracovala). Ovšem právě volný pohyb osob postihl tragicky chudé země Unie, protože způsobil odliv mozků. Zavření hranic, pokud možno navždy, je tedy tajným snem politiků těchto zemí. (Jen Václav Klaus se to odváží říct nahlas). Ekonomická krize v důsledku pandemie, která postihne nejvíc „jižní“  státy, které byly už před ní na pokraji bankrotu, bude torpedovat společnou měnu. Itálie usiluje už roky o vydávání společných dluhopisů EU, čili zespolečenštění dluhů. Na takové úvěry by byly určitě mnohem nižší úroky, než jaké musí platit Itálie za své dluhy. Státy s větší rozpočtovou disciplínou, jako Německo nebo Rakousko se takové strategii brání – mají oprávněný strach, že by to spustilo lavinu a že by se nakonec musely podílet na placení veškerých italských a francouzských dluhů. Řešením by bylo vystoupení těchto vysoce zadlužených zemí z Eura, zavedení vlastních měn a spuštění inflace v daných zemích. Alternativou je jen hyperinflace v celém Europrostoru – s katastrofálními důsledky pro ekonomiku. Obojí by znamenalo konec idey EU, buď jejím rozpadem, nebo pocitem, že blahobyt byl obětován kvůli oněm jižním státům, což by vedlo k napětí, nenávisti a nakonec ke stejným důsledkům, možná ještě dramatičtějším.

               Samozřejmě by se mohly mezistátní hranice otvírat – jaký smysl má například uzávěrka mezi Rakouskem a Českem, když jsou protipandemická opatření jsou v obou zemích prakticky identická? Jenže bilaterální smlouvy o otvírání hranic mezi jednotlivými státy by byly jen dalším hřebíkem do rakve společného prostoru. Poslední nadějí pro aspoň určité zachování EU je, že dokáže pomoci aspoň v přicházející hospodářské krizi. Přičemž pouze tisknout nové peníze nebude stačit. To dělala už posledních dvanáct let.

               Vidím jen dvě možnosti:

  1. EU se dokáže dohodnout aspoň na základních věcech.
  2. Jednotná  protipandemická opatření, což je iluzorní. Proč je asi nejvíce postiženou zemí EU (počet nemocných a mrtvých pro milion obyvatel) Belgie? Protože tam na předměstích žijí v obrovských komunitách přistěhovalci, kteří si z pravidel vydaných vládou nic nedělají. Jestliže si belgická vláda dává za vinu, že nevydala své směrnice včas v ARABŠTINĚ, a proto že tito obyvatelé směrnicím nemohli rozumět, není co řešit. Virus opět jen doráží to, co už smrtelně zranila uprchlická krize. Vzájemná víceméně symbolická pomoc, kdy jsou francouzští pacienti léčeni v Německu a Česku není řešením, ale jen gestem.
  3. Řešení ekonomických dopadů krize – k tomu jsem četl článek od Johanna Neunera, který doporučuje tři body
    1. Clo na veškeré zboží z Číny. Čína subvencuje určitá strategická odvětví svého průmyslu a deformuje světový trh i ignorací ekologických a sociálních standardů. Bohužel bude zřejmě nemožné se v této strategii spojit s USA, dokud tam vládne Donald Trump, protože pro toho je EU „největším nepřítelem“ a z jejího rozpadu by měl obrovskou radost. Byl to vždy jeho vyhlášený cíl. Už teď ale dokážu odhadnout, která země v EU bude úmysl čínských cel vetovat.
    1. Zavření daňových rájů – jen tento krok by přinesl do rozpočtu EU 120 miliard Eur, čili podstatnou sumu na zvládnutí ekonomické krize. Naštěstí je Spojené království jako největší brzda tohoto úmyslu už pryč, zuřivý odpor těch, kteří platí daně zvlášť neradi – koncerny se svými sídly v USA, se dá očekávat.
    1. Zdanění finančních transakcí – téma, která je už dlouho diskutovaná, ale pod tlakem USA stále nezrealizovaná. Jenže právě chybění zdanění finančního trhu privileguje tento vůči trhu zbožnímu. A jestliže jsou peníze zboží, jako každé jiné, jak právě finančníci tvrdí, proč tak trvají na tomto privilegiu? Finanční trhy v rámci současné krize ztratily hodně ze své moci, možná by se mělo této vhodné chvíle využít.
  4. Obnovení demokratických principů fungování EU a jednotlivých členských států. Zachování principů demokracie musí být základní vstupenkou do společnosti evropských národů – jejich porušení pak musí mít za následek vyloučení z této společnosti.

Jestliže nic z toho není realizovatelné, vidím jediné východisko. Že se Evropská Unie rozpustí a znovu založí na nových principech (vlastně na těch starých původních) ale s novými zákonnými úpravami, které tyto principy budou moci lépe chránit. Evropská Unie nemůže být samoobsluhou na peníze pro ty, kteří plivou na její základní principy a vysmívají se jejím institucím. Obávám se, že Višegrád pak do této nové konstrukce patřit nebude – možná ani nebude chtít. Ostatně Rusko už dávno reklamuje svůj nárok na východní Evropu jako svou zájmovou oblast. Zřejmě se pak zase rychle vrátí na svůj podstavec v Praze krvavý potlačovatel maďarské revoluce z roku 1956 maršál Koněv. Viktor Orbán určitě nebude protestovat.

               Alternativní koncept „ v míru nažívajících a ekonomicky spolupracujících suverénních národů“, kterým se ohánějí pravicoví populisté, není v praxi realizovatelný – proč? Protože během  dvou tisíc let evropské historie nikdy nefungoval. V okamžiku, kdy se některý z místních diktátorů dostane do ekonomických potíží (a to se bez evropských dotací dostane velmi rychle) zbývá mu k udržení se u moci jen jeden prostředek – válka. A na sousedovi se vždycky něco najde, co jeho národ „ohrožuje“ a před čím musí on „svůj“ národ chránit. A je po spolupráci a brzy i po míru…

Antikes Rom

               Es ist mir ganz klar, dass das antike Rom zu besuchen und die Eindrücke daraus in einem kurzen Text zusammenzufassen, eine Mission ist, die zum Scheitern verurteilt ist. Wo soll man eigentlich beginnen?

               Über Artefakte aus antiken Zeiten stolpert man im römischen Zentrum überall, meistens sind sie in neuere Bauten eingebaut und dadurch ziemlich unauffällig, natürlich mit Ausnahme des Kolosseums.

               Es gibt aber nicht nur das Kolosseum. In Rom gibt es insgesamt 13 Obelisken, mindestens zwei Siegessäulen, die erwähnenswert sind, drei Siegesbögen, zwei antike Therme, Paläste auf dem Palatin, den „Circus maximus“,  das Marcellustheater und die ganze faszinierende „Piazza Navona“ entstand eigentlich auf dem Platz eines ehemaligen römischen Amphitheaters. Natürlich darf man nicht das  Pantheon oder das Mausoleum des Augustus vergessen usw. usw. Also, wo soll man beginnen?

               Die wichtigste Frage ist nicht wo, sondern wann. Und auf diese Frage gibt es – Gott sei Dank – eine klare Antwort – morgens und so früh wie möglich. Zum Glück kann man ein gemeinsames Ticket zum Besuch des Kolosseums und des Palatins mit dem „Forum Romanum“ an der Kassa bereits am Vortag kaufen – das Ticket ist 48 Stunden gültig. Also, wenn nachmittags vor dem Eingang in den Palatin eine mehr als eine Stunde lange Schlange steht, um neun Uhr morgens hatten wir den ganzen riesigen Komplex für uns allein.   Wie die Römer, so auch die Touristen, sind in der Regel Langschläfer. Und so kann man von der Terrasse in dem „Giardino Farnesse“ ein Photo mit dem ganzen „Forum Romanum“ ganz allein machen, ohne von fotografiewütigen Menschenmengen bedrängt zu werden, die unbedingt ihren Besuch in der ewigen Stadt verewigen wollen.

Womit sonst sollte man sich fotografieren lassen, wenn nicht mit dem Zentrum der damaligen Weltmacht, mit dem „Forum Romanum“, wo beinahe tausendjahrelang die Zukunft der Welt bestimmt wurde.

               Der Palatin ist eine wunderschöne Aussichtsplattform, man kann bis zum Petersdom im Vatikan sowie auch bis zu Thermen des Caracalla sehen. Direkt zu den Füßen liegt dann  der „Circus Maximus“, wo einmal Wagenrennen stattfanden.

               Kaiser Domitian hatte allerdings keine Lust, gemeinsam mit dem gemeinen Volk dem Rennen zuzuschauen, er ließ sich also direkt im Palast auf dem Palatin ein privates Stadion für Wagenrennen bauen, es wirkt auch heute noch imposant. Weil der Kaiser aber auch das Spektakel unter dem Palast nicht missen wollte, ließ er die Räume des Palastes so erweitern, dass er aus dem Fenster auch den Wagenrennen im „Circus Maximus“ zuschauen konnte. Später wurde der Palast auf dem Palatin mit privaten Thermen für den Kaiser bereichert, das Wasser wurde hierher in einem imposanten Aquädukt geleitet, der die Hügel Palatin und Caelius überbrückte. Obwohl heute nur die drei unteren Stockwerke des Aquäduktes erhalten geblieben sind, wirkt er trotzdem immer noch imposant.

Die Ruine des Palastes der kaiserlichen Familie der Flavier ist die größte Dominante des Palatinhügels, das Haus des Augustus oder der Livia wirken dagegen sehr bescheiden. Aber gerade das war der geniale Trick des ersten Kaisers – in der Öffentlichkeit wirkte er immer sehr bescheiden, damit er vom Volk geliebt wird. Und er selbst hasste Pracht, seine Gesetze gegen Luxus (sogar die Seife wurde als unangebrachter Luxus stark besteuert) waren berühmt. Die Flavier sind auch für das größte römische Monument verantwortlich, das Kolosseum. Für den Besuch des Kolosseums braucht man feste Nerven, man kann nämlich diese Sehenswürdigkeit niemals allein besuchen.  Endlose Warteschlangen unter den Arkaden des Kolosseums, Gedränge und überfüllte Ausschichtsplattformen sind üblich. Natürlich auch hier gilt je früher desto besser, natürlich wenn man den Palatin sowie auch das Kolosseum in den frühen Morgenstunden besuchen will, muss man sich für Rombesuch einfach mehrere Tage einplanen. Der Eindruck ist sicherlich imposant, aber teuer bezahlt. Und nicht nur finanziell.  Wichtige Mitteilung – die Kassen, die Eintrittskarten verkaufen, nehmen kein Bargeld, also Kreditkarte nicht vergessen!

               An die Flavier erinnert der Titussiegesbogen am Eingang des „Forum Romanum“, den der Kaiser zur Ehrung seines Sieges über die aufständischen Juden bauen ließ. Im Jahr 70 n.Ch. eroberte der damalige Thronfolger Titus Jerusalem und zerstörte den dortigen Tempel so gründlich, dass man ihn nie mehr wiederaufbauen konnte und von ihm lediglich die Klagemauer blieb.

Zu diesem Zeitpunkt konnten die Römer mit dem Glauben an einen einzigen Gott noch nichts anfangen, obwohl in Rom bereits eine immer stärkere christliche Kommunität lebte – von der jüdischen ganz abgesehen. Zwei weitere Siegesbögen erinnern an Kaiser Konstantin den Großen (vor dem Kolosseum) und an Septimus Severus auf dem „Forum Romanum“ unter dem Hügel des Kapitols. Der letzte der Flavier Kaiser Domitian wurde durch seinen gewalttätigen Charakter berühmt, in seiner Zeit kam es zur ersten wirklichen Christenverfolgung (die erste in der Regierungszeit des Kaisers Nero ist eher eine literarische Fiktion des polnischen Schriftstellers Henryk Sienkiewicz. Die Prozesse gegen Christen nach dem Brand von Rom im Jahr 64 n.Ch. waren deutlich weniger blutig, obwohl sie einigen Anführer der damaligen christlichen Gemeinde, wie zum Beispiel den heiligen Paulus, das Leben kosteten). Domitian ließ als der erste die Massenhinrichtungen der Christen als große Spiele für das römische Volk veranstalten, die meisten Christen starben im Amphitheater, wo sich heute die „Piazza Navona“ befindet.

Dieser Platz wird von der Kirche der heiligen Agatha dominiert, die laut einer Legende auf dieser Stelle hingerichtet werden sollte. Nach dieser Legende bekannte sich dieses dreizehnjährige Mädchen leidenschaftlich zum neuen Glauben und bezahlte dafür mit seinem Leben. Weil nach den römischen Gesetzen keine Jungfrau hingerichtet werden durfte, gab es bereits seit der Zeiten Kaisers Tiberius einen Brauch, solche Mädchen vor der Hinrichtung zu vergewaltigen – durch  eine solche Hölle mussten schon die Töchter des Prätorianerführers Seianus gehen. Gott entschloss sich aber, die Unschuld der heiligen Agatha zu schützen und ließ auf ihr so dicht Fell wachsen, dass man keinen Freiwilligen fand, der bereit wäre, sie zu entjungfern. Letztendlich sollte sie auf dem Scheiterhaufen verbrannt werden, aber ihre Gebete waren so stark, dass sie jedes Mal die Flammen erstickten. Der Henker sah keine andere Möglichkeit, als ihr die Kehle durchzuschneiden, damit sie mit beten aufhörte. Ihre Kirche ist heute die Dominante des Platzes, direkt neben der wunderbaren Fontäne von Bernini.

               Das „Forum Romanum“ ist eine große Fläche voller Ruinen. Beherrscht wird es von der Maxentiusbasilika, genauer gesagt von ihren rudimentären Resten, die immer noch mit ihren imposanten Dimensionen bestürzt machen. Die Basilika war eigentlich ein Markt und eine Versammlungsstätte für römische Bürger, die spätere Bedeutung einer christlichen Kirche bekam das Wort aus dem gleichen Grund, nur die Christen trafen sich hier nicht wegen Einkäufen, Abstimmungen oder Diskusionen über politische Themen, sondern zum Gottesdienst. Die Kurie nahe dem Kapitol, wo der römische Senat tagte, ist rekonstruiert worden. Das einzige Gebäude auf dem Forum, das in einigermaßen brauchbarem Zustand überlebte, ist der Tempel von Antoninus Pius und seiner Frau Faustina. Und natürlich auch der bereits erwähnte Triumphbogen des Septimius Severus. (Der übrigens in Carnuntum im heutigen Niederösterreich zum Kaiser ausgerufen wurde). Die übrigen Gebäude am Forum wie der Tempel von Kastor und Polux oder der Göttin Vesta, wo die ewige Flamme brannte, sind heute nur Ruinen. 

               Wenn man das „Forum Romanum“ auf dem Weg um den Tempel von Antoninus Pius und Faustina verlässt, kommt man zu kaiserlichen Foren. Augustus (und vor ihm schon auch Caesar) hatten das Gefühl, dass das „Forum Romanum“ einfach nicht genug Platz bietet. Er baute also in seiner Nähe ein neues Forum. Weil während seiner Regierung nur wenige Kriege geführt worden sind, dafür aber um so mehr Gerichtsprozesse, nannten die Römer sein Forum „Forum der Anwälte“. Und so blieb es auch. Sehr dominant ist das Forum des Kaisers Trajan mit riesigen Markthallen, die diesem Zweck auch heute noch dienen und mit der Trajansäule. Diese unübersehbare Dominante ließ der Kaiser zur Ehre seines Sieges über die Daker, nach dem er die Region des heutigen Rumäniens an das Römische Reich angeschossen hatte. Die vergoldete Statue des Kaisers auf der Säulenspitze teilte das Schicksal aller kaiserlichen Statuen. Im Mittelalter verschwanden sie alle und wurden durch Engel oder Heilige ersetzt.

Heute steht auf der Trajansäule die Statue des heiligen Petrus, die dorthin Papst Sixtus V. unterbringen ließ            

               Ähnlich war das Schicksal der Statue von Marcus Aurelius auf seiner Siegessäule, die ein Wahrzeichen eines römischen Platzes ist, der sogar seinen Namen nach dieser Säule erhielt „Piazza Colonna“. Anstatt Marcus Aurelius steht auf der Säule, die dieser Kaiser zu Ehre seines Sieges über Markomannen und Quaden, die auf dem Gebiet der heutigen Tschechei und Slowakei lebten, der heilige Paulus. Marcus Aurelius hatte trotzdem ein ungewöhnliches Glück. Seine Reiterstatue blieb erhalten und steht heute vor dem Eingang in die Kapitolinischen Museen. Lange wurde diese Statue nämlich für die Abbildung des Konstantin des Großen gehalten, der von der katholischen Kirche heilig gesprochen wurde (zu diesem Zweck musste die Kirche eine Legende über die Taufe des Kaisers in seinem Sterbebett frei erfinden, weil ein heiliger Heide, egal mit welchen Verdiensten für die Kirche – war einfach „no go“) und Statuen der Heiligen vernichtet man halt nicht. Als man diesen Irrtum entdeckte, erhielten die antiken Denkmäler inzwischen ihren heutigen Status und ihre Vernichtung war nicht mehr „in“. Aus diesem Grund konnte Marcus Aurelius Statue überleben.       

               Nur ein paar Schritte von seiner Säule auf der „Piazza Colonna“ entfernt, die um das italienische Parlament mit einem weiteren Obelisk vor seiner Fassade führen, befindet sich das Pantheon.

Diesen monumentalen Tempel aller Götter (Also den sieben Götter, die mit den Planeten identifiziert wurden) ließ im Stadtzentrum der Freund des Kaisers Augustus Agrippa bauen, sein derzeitiges Aussehen stammt aus der Zeiten des Kaisers Hadrian und in der neuen Zeit diente er als Grabstätte der italienischen Könige. und auch der geniale Maler Rafael fand hier seine letzte Ruhestätte. Wenn sich Augustus selbst lobte, dass er am Anfang seiner Herrschaft eine Stadt aus Holz übernommen hatte und für seine Nachkommen eine Stadt aus Marmor hinterlassen hat, konnte er sich dafür bei seinen zwei nächsten Freunden Gaius Maecenas und Marcus Vipsanius Agrippa  bedanken. Dieser bester Freund von Augustus und später der Gatte seiner Tochter Julia war ein aufrichtiger Kerl ohne Machtambitionen, dafür aber sehr aktiv beim Bau von Aquädukten für die Wasserversorgung der Stadt und vieler Gebäude, die das Gesicht der Stadt wesentlich veränderten. An Augustus selbst erinnert seine Grabstätte, sehr ähnlich der von Hadrian, also der Engelburg, aber viel bescheidener. Für die Öffentlichkeit ist sie nicht zugänglich. Die Ruinen des Mausoleums von Augustus sind heutzutage mit einem Zaun umgeben, die Relikte aus diesem Grabmal werden in einem Museum in seiner Nähe ausgestellt.      

               Gerade dank Augustus und seiner Freunde blieb aus dem republikanischen Rom nur sehr wenig erhalten. Das Trio Augustus, Agrippa und Maecenas bemühten sich sehr, das Gesicht der Stadt entscheidend zu verändern und aus Rom eine echte „Metropolis“ zu machen. Das gelang ihnen auch großteils. Der zweite große Eingriff war dann der Brand von Rom im Jahr 64, wo die oder der Täter noch immer nicht mit Sicherheit ausgeforscht werden konnte. Vielleicht war es wirklich der Kaiser Nero, der die Architektur der Stadt noch mehr prägen wollte als sein Vorgänger Augustus. Bestraft wurden die Christen nach dem Motto aus dem Film Casablanca „verhaftet die üblichen Verdächtigen“. Sie waren im heidnischen Rom mit ihrer Lehre in jedem Fall verdächtig. Aus dem Werk Neros blieb allerdings nur sehr wenig erhalten. Nicht einmal der neunte Monat im Jahr behielt seinen Namen – nach dem Vorbild Julius Caesar (Juli) und Augustus (August) sollte September Nero heißen. Es blieb nicht so, nach dem Tod des ungeliebten Kaisers erhielt September wieder seinen alten Namen, also einfach „der siebente Monat“  Warum unserer neunter Monat damals der siebente war, das ist eine andere Geschichte. Auch aus der gigantischen Statue Neros, die er vor seinem Palast errichten ließ und die Kaiser Vespasianus entfernen ließ, blieb nur der Name – also Kolosseum. Dieses imposante Gebäude, ohne das Rom wie Paris ohne Eifelturm oder Prag ohne Hradschin wäre, hieß offiziell nach seiner Erbauern Circus Flavius. Weil aber auf der Stelle gebaut worden ist, wo vorher die Neros Statue stand und wegen seiner Größe „Koloss“ hieß, nannten Leute das neue Gebäude im Volksmund Colosseum – und so blieb es auch. Aus dem gigantischen Palast von Neros „Domus aureus“ (das goldene Haus) blieb nur ein Teil der Keller erhalten und der Besuch ist permanent sehr problematisch. Diese Ruinen wurden im Jahr 2003 entdeckt und seitdem werden sie ständig repariert, da hier immer wieder etwas abstürzt.

               Aus den Zeiten der römischen Republik, also aus der tiefsten Schicht der römischen Geschichte,  blieb wirklich nur sehr wenig erhalten. Die „Kurie“ ist in die heutige Form rekonstruiert worden. Wir wissen allerdings, dass dieses Gebäude auch aus der Zeit des Augustus stammt, weil die alte Kurie einem Brand zu Opfer fiel. Aus diesem Grund wurde Caesar nicht auf dieser Stelle, sondern im Pompeiustheater ermordert, wo das römische Parlament damals vorrübergehend einen Zufluchtsort fand. Das Pompeiustheater blieb nicht erhalten, dafür steht das Marcellustheater (gewidmet dem zu früh verstorbenen Schwiegersohn des Augustus) auch heute noch. Im Mittelalter baute es nämlich die Familie Orsini zu einem befestigten Palast um, weil in Rom es niemals genug Sicherheit und Befestigungen gab.

               Der „Circus maximus“ unter dem Palatin diente zwar seinem Zweck bereits in königlichen römischen Zeiten (gegründet wurde er angeblich von König Tarquinius Priscus, der in den Jahren 616 – 579 vor Christus herrschte), und dann die ganze Zeit der römischen Republik, seine derzeitige Gestalt gab ihm aber Caesar im Jahr 46 vor Christi, als das Ende der Republik bereits eingeläutet worden ist. Es wäre nicht Augustus gewesen, wenn er diese römische Dominante nicht noch einmal umgebaut hätte – in erster Linie ließ er hier eine kaiserliche Loge einbauen, da er nicht unter dem einfachen Volk sitzen wollte. Leider wurde der ganze Marmor aus den Tribünen und Sitzen längst von Römern als Baumaterial verwendet, heute sind also die ehemaligen Tribünen grün. Es ist aber noch immer angenehm, sich hier niederzusetzen und zu jausen, oder nur in der Sonne zu liegen.

               Möglicherweise bin ich jetzt an den Punkt angelangt, an dem ich meine drei römischen Einblicke beenden sollte. Es ist mir klar, dass ich bei weitem nicht alle Sehenswürdigkeiten der ewigen Stadt beschreiben konnte, nicht einmal die wichtigsten. Aber möglicherweise treffen einige meine Leser die Entscheidung, die italienische Hauptstadt zu besuchen – zumindest, wenn der ganze Wahnsinn von Coronavirus vorbei sein wird.

               Es zahlt sich aus.

               Damit muss ich meine Berichte über italienische Städte vorübergehend einstellen. Zumindest bis zu meinem nächsten Besuch Italiens. Was aufgrund der derzeitigen Pandemie auch längere Zeit dauern könnte.

               Aber zum Schluss kommt in zwei Wochen noch eine Kurzgeschichte aus der Historie des alten Roms und danach könnten wir ein anderes, derzeit ebenso gesperrtes Land besuchen – das Heilige Land, Israel.

Ischgl – koronaviruspandemie v době vlády peněz

               Už i v české televizi se objevil šot o problému lyžařského střediska Ischglu a jeho úloze při šíření pandemie koronaviru. Byl to poměrně krátký šot, který hloubku a tragédii celého problému nemohl vystihnout. Pro ty, kteří mají zájem se dozvědět něco o absolutním selhání rakouských úřadů ve jménu zisku a peněz, přiblížím problém v tomto článku.

               Vláda peněz nebo přesněji vláda jejích držitelů se jmenuje plutokracie. Třicet let pracoval náš svět na tom, aby tento systém vybudoval.  Politici se na začátku devadesátých let vzdali kontroly nad finančními toky. Peníze se staly zbožím jako vše jiné, o jejich hodnotě rozhodovala nabídka a poptávka, už v roce 1992 takto položil americký spekulant Sörös na lopatky britskou libru a kouzelně na tom zbohatl. Od té doby hrají rozhodující roli ve světové ekonomice spekulanti na burzách, došlo k naprostému odloučení burzovních kurzů od skutečné hodnoty obchodovaných akcií a vznikly biliony imaginárních dolarů a eur, které občas, jako například v roce 2008 – zázračně zmizí a pak se znovu objeví.

               Peníze nemají morálku a společnost, která se opírá o peníze jako o jediný žebříček hodnot, je společnost jednodimenzionální, taková společnost není připravena řešit krize, její zatížitelnost je minimální až nulová, protože nezná solidaritu.

               Peníze vládnou i v Tyrolsku. Kdysi bylo Tyrolsko nejchudším alpským územím, neustále ohroženým hladomory, lavinami, válkami. Výjimkou bylo Tyrolsko jižní, to si ale po první světové válce přivlastnili Italové. Rakousku zbyly jen neúrodné hory a hlavní dopravní spojnice z Německa do Itálie – historicky nejcennější přechod Alp na Brennerském průsmyku a most přes řeku Inn – po kterém ostatně dostalo své jméno i tyrolské hlavní město Innsbruck.

               Innsbruck mohl žít z mýt na této nejdůležitější obchodní cestě, ne ale odlehlá údolí Zillertal, Pitztal, Ötztal nebo Paznautal. Toto údolí bylo skutečně úplným koncem světa, jediná cesta vedla k průsmyku Silvreta ve výšce 2000 metrů nad mořem – za ním už byl Vorarlberg a tento průsmyk byl průjezdný v podstatě jen v létě. Největší osadou v údolí je Ischgl, osada, která i dnes (přesněji v roce 2014 měla pouhých 1568 stálých obyvatel. Součástí Ischglu je i Galtür, který se negativně proslavil lavinou, která zasypala tuto osadu v roce 1999, a toto neštěstí si vyžádalo 31 obětí na životech. Tak to v Tyrolsku chodilo vždy. Laviny ničily domy a vesnice a houževnatí Tyroláci, zvyklí na bídu a těžkou práci, je stavili znovu.

               A pak přišel turismus.  Po druhé světové válce se oblast (která patřila do francouzské okupační zóny) začala nesmírně rychle rozvíjet. První lanovky a sjezdovky se objevily už v polovině padesátých let a oblast zažila neskutečný vývoj, který trvá dodnes. Z nejchudší rakouské oblasti se stala oblast nejbohatší. Roční obrat v Ischglu – připomeňme si, osadě s 1500 obyvateli – je 250 milionů Eur, čili pro ty, kdo by si to chtěli přepočítat 6,25 miliardy korun, čili 4,16 milionu korun na hlavu.

Není tedy divu, že právě tady je turismus a to hlavně zimní turismus, zlatým teletem, které se nesmí zaříznout. Hlavní slovo v oblasti mají členové představenstva „Ischgler Silvrettaseilbagn AG“, „Skigesellschaft Sölden-Hochsölden GmbH“, nebo „Fachgruppe Seilbahnen und Bergbahnen Gerlospaß-Königsleiten“ a „Skiliftzentrums Gerlos“. Nejen, že oni rozhodují, kdo bude v Ischglu starostou – teď je to člen představenstva první jmenované společnosti Werner Kurz, ale víceméně i o tom, kdo bude v Tyrolsku hejtmanem – v současnosti je to od roku 2008 člen ÖVP Günther Platter. (Zatím poslední volby s podporou výše jmenovaných pánů a společností vyhrál s přehledem v roce 2018).

               Ischgl má kultovní status. Zatímco do Kitzbühlu chodí na dovolenou „krásní a bohatí“, kteří chtějí být viděni, kteří se tam setkávají s jinými důležitými členy plutokracie a pěstují tam potřebné politické a hospodářské kontakty, Ischgl je centrum pro ty, kteří si to můžou finančně dovolit, ale chtějí zůstat v anonymitě – tedy pro vyšší střední třídu. A ta je početná – proto i ten neskutečný obrat, který překonává i ten z Kitzbühlu. Ischglu se přezdívá „rakouská Ibiza“ a k takové přezdívce nepřišel samozřejmě jen tak.  Ischgl je oblíbená destinace pro seveřany – Islanďany, Nory, Švédy, pro které nejsou vyšší ceny překážkou, protože u nich jsou ceny alkoholu ještě nepoměrně vyšší – a tak zde můžou slavit až do bílého rána, den co den, noc co noc, lyžování je spíše jen vítaným doplňkem zábavy – především jde o „Apre Ski party“, jedno, zda lyžování předtím bylo nebo ne.  Kdo na takové párty už byl, ví, jak to tam vypadá. Tělo na tělo, tanec v nejtěsnějším prostoru, hlučná hudba, z které člověk vnímá spíše jen basy, spousta alkoholu a tlačenice u baru, odkud člověk alkohol musí odnést. Uzavřený prostor s opravdu „hustou“ atmosférou. Co víc si může jakýkoliv virus přát, aby se mohl množit a přenášet – ať už je to jen obyčejný virus chřipky nebo neobyčejný koronavirus?

               Už 29. února zjistili Islanďané na letišti v Keflavíku u 15 lidí, kteří se vraceli z dovolené v Ischglu, nákazu koronavirem.  Bavorský zemský zdravotní úřad informoval ostatně tyrolské partnery už 30. ledna o případu německé turistky, která strávila dovolenou v horské chatě v Kühtai. Už koncem února se nakazila virem pracovnice jistého podniku (hotelu nebo restaurace) v Ischglu. Její zaměstnavatel ji poslal domů a případ nehlásil. Je pravda, že v únoru jsme ještě nebrali virus až tak vážně (do jisté míry jsem ho podcenil v mém prvním článku k tomuto tématu i já – ovšem na tom, že celý problém je emocionalizován do hysterie, která brání do značné míry racionálním řešením, si stojím). Jenže v Itálii už v té době nabírala tragédie svou dynamiku a to nemohlo být příslušným úřadům neznámé. Tvářily se ale, že se nic neděje.

               Islandské úřady informovaly úřady tyrolské a dostaly odpověď, že se oni turisté určitě nakazili v letadle. 5. března vyhlásil Island Ischgl k rizikovým oblastem (rovnocenně jako například Wuchan nebo Lombardii), 9. března učinilo totéž i Norsko, 10 března následovalo Finsko, Švédsko a Dánsko.

               Jen v Ischglu se všichni tvářili, že je vše v nejlepším pořádku. I hotelové noviny referovaly o počasí a nabízených atrakcích, o koronaviru tam nebylo ani jediné slovo. 7. března v sobotu došlo k normálnímu střídání dovolenkových směn, aniž by příchozí někdo varoval. Ve stejný den, tedy 7. Března, přistoupily úřady v Ischglu konečně k testování a skutečně objevily nakaženého barmana v baru Kitzloch u údolní stanice lanovky, tedy jednoho z nejvíc navštěvovaných barů. Barmana stáhli ze služby, přesto psala úřednice tyrolského sanitárního úřadu paní Anita Luckner-Hornischer: „Pro osoby, které se v daném časovém období nacházely v baru a nevykazují žádné symptom nemoci, není žádné další medicínské vyšetření potřebné.“ Riziko, že by se člověk mohl nakazit při návštěvě v přeplněném baru, bylo stejným úřadem označeno za „MINIMÁLNÍ“. Dokonce i onen bar Kitzloch zůstal ještě dva dny otevřený.

               Představa předčasného ukončení sezóny byla pro provozovatele lanovek, hotelů a barů prostě nepředstavitelná – a politika s nimi „držela basu“. Zřejmě se už nikdy nedozvíme, jak velký byl tlak na zemského hejtmana Plattera, zdravotního zemského radu Tilga a ředitele sanitárního úřadu Katzgrabera. Platter si uvědomoval dost jasně, že pokud si znepřátelí mocné bossy hotelového a lanovkového průmyslu, může se v příštích volbách s křeslem hejtmana rozloučit. V Sankt Christophu v Tyrolsku se dokonce uskutečnil „Kongres intenzivní medicíny“, kde se virem nakazila celá řada lékařů – kteří pak virus zavlekli do svých nemocnic v Innsbrucku, Salzburku a Vídně a ohrozili tak provoz těch nejpotřebnějších oddělení – jednotek intenzivní péče. Pro daný hotel by odřeknutí kongresu bylo samozřejmě hospodářskou katastrofou – místo toho následovala katastrofa zdravotní.

               Teprve 13. března byla nad celým Paznautalem vyhlášena karanténa a turisté byli z údolí vykázáni – naprosto chaotickým způsobem. Museli opustit údolí ještě 13. března – to byl pátek, aniž by se někdo staral o to, že většina z nich se na dovolenou dostavila letecky a zpětné lety měli lidé objednané na sobotu 14. března. I když při opuštění údolí museli podepsat prohlášení, že se zavazují neprodleně a PŘÍMO odcestovat domů, bylo to pro tyto hosty prostě nerealizovatelné – samozřejmě že dojeli jen do Innsbrucku a tam se z pátku na sobotu ubytovali v hotelích. Na argumentaci úřadů, že tím porušili prohlášení, které podepsali, reagují celkem logicky – co měli asi tak jiného dělat?

               Náhled chybného jednání nemají příslušní úředníci ani dnes. Franz Hörl , poslanec rakouského parlamentu, hoteliér v Ischglu a přednosta Seilbahngesselschaft, okomentoval kritiku lapidárně slovy: „Ischgl virus nevymyslel.“ Starosta Ischglu Werner Kurz vydal prohlášení, že „v Ischglu byla přijata všechna rozhodnutí podle směrnic a po konzultaci se zemskými a federálními úřady.“ Což je dost možné. Otázka je jen, kdo koho při těchto konzultacích poslouchal.

               Do televize si troufl jen zdravotní rada Tilg a ten se pod otázkami špičkového rakouského novináře Armina Wolfa víceméně zhroutil a skoro plačky pouze opakoval jedinou větu „My jsme jednali správně,“ „My jsme jednali správně“ „My jsme jednali správně.“

               Dá se očekávat, že právě Tilg měl představovat pěšáka, který bude obětován a předhozen rozzuřené veřejnosti. Otázka je, zda to bude stačit. Případ totiž vyšetřuje už kriminální policie jako případ všeobecného ohrožení a porušení epidemiologického zákona. Poškození se spojili do společné žaloby – zastupuje je někdejší poslanec rakouského parlamentu Peter Kolba. Zatím se k žalobě připojilo 4500 osob. 1800 z nich bylo pozitivně testováno na koronavirus, dvě procenta z nich byla (stav 3.4.2020) v nemocniční péči, jedno procento na jednotkách intenzivní péče, dvě osoby zemřely – přesto, že se jednalo o mladé a zdravé lidi – ale virová zátěž musela být v těsných prostorách barů a tanečních sálů extrémní.

               Škody pro Ischgl ale i Tyrolsko jsou nedohledné. Jméno, tedy značka, které sem táhla tisíce a tisíce návštěvníků utrpěla zřejmě nenapravitelné škody.

               Tyrolský spisovatel Felix Mitterer napsal větu „Gier ist ein Luder“, čili volně přeloženo „Lačnost po penězích je mrcha“.

               Pro zemi, které se z nekonečné bídy propracovala k nekonečnému bohatství, to platí samozřejmě nejvíc. Ale Tyrolsko je jen špičkou ledovce. Dokáže koronavirus tuto filosofii posledních třiceti let, že peníze jsou jediným měřítkem úspěchu a hodnot změnit? Nebo zavřeme oči a pojedeme dál podle „ověřeného“ schématu? Ischgl už nikdy nebude to, co býval, nebo aspoň dlouho ne. Budeme ale i my jiní?

               Jsem sice skeptický, ale to je můj základní povahový rys. Ale naději ve změnu přechovávám dokonce i já.