Category: Korona

Noc na Covidové JIPce – svědectví lékaře

Ve dnech kdy „informovaní“ pouštějí na „sociálních“ sítích zaručeně „pravé“ informace o světovém spiknutí (jedno zda sionistickém, nebo je za tím Bill Gates nebo dokonce Sörös – ten je ostatně za vším, dokonce i za válkou v Náhorním Karabachu) o vražedných vakcínách atd. obsadil jsem na naší intenzivní jednotce poslední volné místo. A to už na rozšířené jednotce, protože normálně máme k dispozici čtyři lůžka s ventilátorem, teď tam leží pacientů devět (sedm z nich se zápalem plic způsobeném Covidem 19.)

               Na ty, co se stále ptají, „kde jsou ti nemocní pacienti?“ a tvrdí, že je to všechno jen podvod médií, mám chuť zařvat „držte už huby!“ Až se nakazíte, dorazíte stejně k nám a budete naříkat a prosit o pomoc stejně jako ti, které jste nakazili svou nedisplinovaností.

               Pan bývalý prezident Klaus jde dokonce tak daleko, že označuje ty, kdo nosí ochranné roušky, za vítače migrantů. U člověka, ktzerý by neměl politický vliv, by stačilo udělat Mini Mental test a diagnostikovat počínající (nebo už pokročilejší) demenci, bohužel na „pana profesora“ stále ještě hodně lidí slyší a když on něco takového tvrdí, je to určitě pravda. A to může mít fatální následky pro tisíce lidí. Dobrá, můžeme říct, že když věří panu Klausovi, můžou si za to sami. Jenže oni jsou schopni nakazit i spousty nevinných.  Musím aspoň za mne vyhlásit, že jsem vítačem nikdy nebyl – a to už vůbec ne, když se právě přes hraniční přechod ve Spielfeldu, který leží na území našeho okresu, hnaly tisíce migrantů a nemálo z nich bylo pak u nás ošetřováno. Bylo to o nervy a nebyl jsem tím ani trošku nadšen, na to můžete vzít jed. I když jsem je zřejmě nesnášel míň než mnoho z těch, kteří nějakého Syřana či Iráčana nikdy v životě neviděli. To co neznáme, se nenávidí mnohem snadněji, než to, co má lidskou tvář. Ale roušku nosím. Proč? Protože chrání – tedy přinejmenším Respirátor FFP 2 určitě. Bylo to mé oddělení, na kterém se nakazilo osm pracovníků zdravotního personálu. Se dvěma ze sester pozitivních na Covid jsem chodil denně na vizitu a strávil jsem tak hodiny v jejich bezprostřední blízkosti. Přesto jsem se nenakazil – protože jsme všichni nosili roušky. Kde se nakazili naši ošetřovatelé? – v čajové kuchyňce. Ale tu kávu (či sklenici vody) si vypít musí a to v roušce prostě nejde. Čili si dovolím tvrdit, že tvrzení pana bývalého prezidenta je přinejmenším v mé osobě chybné a odvážím si tvrdit, že je úchylné všeobecně. Hodnotím to jako patologickou touhu být zajímavý za každou cenu. I za cenu nejvyšší, tedy cenu lidských životů. Ale lidem, kteří milují jen sami sebe, na několika životech přece nezáleží!

               V pátek jsem nastupoval do noční služby po velmi namáhavém dni, a to i když jsem pracoval na jediném “čistém” oddělení, tedy oddělení bez pacientů s onemocněním Covidem. Propouštěl jsem pět pacientů, organizoval jejich domácí péči. Naštěstí jsem naordinoval (a poté i provedl) ERCP, tedy vyšetření žlučových cest u pacienta s hnisavým zápalem žlučových cest (i když pro to skoro nic nehovořilo), zabezpečil ho stenty a tím zastabilizoval jeho stav. Chyběl mi ale stále rozhovor s 56 letým pacientem, u kterého jsem toho dne zjistil pokročilou rakovinu žaludku. Jeho žena mě bombardovala telefonáty a já ji prosil, aby měla trochu trpělivosti, že jejího muže obeznámím s diagnózou hned, až bude na pokoji sám. Jenže na to jsem musel propustit druhého pacienta, který s ním byl na pokoji, k tomu jsem zase musel vyhodnotit 24 hodinové EKG. A sestřičky na JIPce, které jsou zodpovědné za nahrání tohoto vyšetření do systému, nevěděly, kam dřív skočit, protože intenzivka byla už přeplněná covidovými pacienty. Nakonec to zvládly o čvrt na tři, o půl třetí jsem měl výsledek a za další čtvrthodinu i propouštěcí správu, Jenže to už nezbyl čas na rozhovor s pacientem s rakovinou, protože jsem musel k předávání služby. Kolegové mě uklidňovali, že sice obě oddělení pro Covidové pacienty jsou plná, ale všichni pacienti jsou stabilní a bezprostředně nehrozí, že by se někdo zdekompezoval. Deset minut po třetí hodině, když ve tři kolegové odešli, volaly sestry, že se jedna pacientka – 48 letá, právě zdekompenzovala, je neklidná, dusí se a má špatnou saturaci kyslíku. Pacientka byla tlustá, trpěla na schizofrenii, diabetes a chronickou nedostatečnost ledvin. Šance na přežití v případě dekompenzace covidového onemocnění minimální. Jenže při příjmu, kdy se rozhoduje o prognóze pacienta, vyplnili oba kolegové pro případ dekompenzace intubaci.

               Pacientku tedy rychle převézt na JIPku, pokus stabilizovat ji takzvaným neinvazivním dýcháním přes masku, což ale vůbec nefungovalo. Naštěstí byl ve službě anesteziolog ochotný pomoci. Zaintuboval ji a uvolil se ji zabezpečit i centrálním přístupem a arterielní kanylou, abych mohl konečně promluvit s oním pacientem s rakovinou. Stihl jsem mu vysvětlit jeho onemocnění, bylo hodně těžké říct, že léčba „má málo vyhlídek na úspěch“ – je mu, jak už jsem psal, 56 let. Předal jsem ho do rukou slulžbukonající chiruržce, aby ho převzala do tzb. Tumorboardu a v tom volala sestra, že se zdekompenzovala další pacientka s Covidem. Letěl jsem tam. Paní 76 let, štíhlá, žádná dřívější onemocnění, dokonce nebrala vůbec žádné léky. Teď se dusila.

               Volal jsem na JIPku. Tam mi řekli, že už nemají žádné místo. Řekl jsem, že ho mít musí. Sestra na mě začala křičet, že místo nemá a že musím tu pacientku poslat jinam. Otázal jsem se, kam? Ani jedna z okolních nemocnic nemá už žádná volná místa na jednotkách intenzivní péče. Běžel jsem dolů najít řešení. Jediné řešení bylo přesunout pacientku po operaci hlavy (krvácení do mozkových plen), která nepotřebovala umělou plicní ventilaci, do vedlejší místnosti s monitorem. Není to sice podle předpisů, ale učíme se jednat proti předpisům, abychom zachránili životy. Paní s covidem jsme sem přesunuli (i tak už byla na JIPce se čtyřmi lůžky pátým pacientem – ale dá se tam pátá postel zasunout, i když je tam potom hodně těsno zejména, pokud musíte na pacientovi provádět nějaké akutní zákroky). V deset večer se konečně při dýchání maskou zastabilizovala.

               Tehdy se mě rentgenová asistentka zeptala, zda jsem viděl rentgen 39 letého mladého muže, který je právě v ambulanci. Podíval jsem se a oblil mě ledový pot. Obě plíce byly zastíněny infiltráty, při kterých ani nepotřebujete test, abyste vědeli, že se jedná o pacienta s Covidem. A víme, že se mladí lidé dokáží neskutečně rychle zdekompenzovat. A já už neměl ani jednu intenzivní postel! Ostatně na ambulanci přicházel jeden pacient za druhým, většina z nich se zápaly plic a pozitivními Covidovými testy. Během pátku jsme jich přijali šest, čímž jsme naplnili kapacitu volných lůžek na normálním oddělení.

               Na intenzivce ležel jeden pacient, který byl na ventilaci už dva týdny a mezitím vyvinul selhání skoro všech orgánů, především jater a ledvin – šance na přežití byly nulové. Ale odpojit ho od ventilace? Dokáže si to někdo z mých čtenářů představit?

               O půlnoci jsem se dostal do postele – během následující minuty jsem měl tři telefonáty. Dva z toho jen následkem dekompenzovaného středního zdravotního personálu, který je ve stresu prostě přehnaně emocionální. Ale dá se jim to vyčítat? Pracují v extrémním stresu. Vytočil mě pouze jediný telefonát z chirurgie, že se tam mladý turnusarzt zpěčuje podat mnou doporučený lék se zdůvodněním, že on jakožto turnusarzt není oprávněn podávat léky do žíly. Zeptal jsem se, zda je ten člověk úplně blbý, ošetřovatel připustil, že je to velmi pravděpodobné. Odkázal jsem ho na jeho službukonajícího lékaře – tedy chirurga, co není můj byznys, není můj byznys, nemám čas ani energii hádat se s neschopným mladým kolegou.

               V tom jsem dostal další telefonát. Ta paní, kterou jsme dýchali maskou, se i při neinvazivním umělém dýchání náhle zdekompezovala. Následovala nouzové intubace, stabilizace oběhu, centrální žíla a arterie – opět jsem měl štěstí, že anesteziolog právě nebyl na operačním sále a mohl mi pomoci. Ve dvě hodiny jsme pacientku zastabilizovali – je charakteristiské, že u pacientů s covidem trvá celou věčnost, než jim po intubaci začne stoupat saturace kyslíku v krvi – naštěstí jsem se zúčastnil webináře na internetu a tak jsem to věděl.

               O čtvrt na tři jsem si šel lehnout. Ve tři mě probudila mladá kolegyně, že má v ambulanci pacientku se zápalem plic. Paní 71 let, s těžkou obstrukční chorobou plicní, závislá na trvalém přívodu kyslíku a s obrovským zánětem celého levého plicního křídla. Šance na přežití bezmála nulové. Možná by se dal stav na chvíli zlepšit neinvazivním dýchání maskou, ale teď už jsem opravdu žádné místo neměl! Nezbylo než vyplnit do kolonky, zda pacientku intubovat či ne (tato kolonka byla zavedena v důsledku Covidové epidemie) AND (alow natural death). Pro lidi s touto prognózou prostě za současné covidové situace léčba NENÍ DOSTUPNÁ. Neptejte se, jak mi přitom bylo.

               Ve čtyři dorazila další. 68 let pokročilá rakovina plic, teď akutní těžký zápal plic a dechová nedostatečnost. Cítíte bezmocnost a nemůžete nic dělat. Jen podat opiát, aby necítila dušnost a napsat do teplotky AND.

               Když jsem dorazil o půl páté na pokoj, uvědomil jsem, že jsem docela zapomněl na onoho 39 letého mladého muže s Covidem (ten byl mezitím dokázán i ze stěru). Zaběhl jsem na oddělení. Sestry mi řekly, že se zatím drží se čtyřmi litry kyslíku dobře. Pro něho jsem opravdu postel na JIPce neměl.

               Onen pacient se selháním všech orgánových systému zemřel o půl šesté ráno – uvolnil tedy místo – i když jen to dodatečné, páté, na intenzivce se čtyřmi postelemi.

               V sedm jsem mohl odevzdat službu novému týmu. Měl jsem za sebou 45 minut spánku (mezi čtvrt na tři a třetí).

               Na Jipce leží:

               Postel 1) Pacient se zápalem plic (Covid pozitivní) umělá ventilace, intubovaný. Akutní selhání ledvin – běžící dialýza) 52 let, základní choroba obezita a diabetes.

               Postel 2) Pacientka, kterou jsem intuboval v noci, 76 let, žádná onemocnění, až do onemocnění Covidem naprosto zdravá a aktivní.

               Postel 3) Pacientka 45 let. Stav po covidovém zápalu plic. Umělá ventilace, intubovaná. Bohužel dorazila do nemocnice příliš pozdě. Plíce jsme sice zachránili, ale mezitím utrpěla těžké poškození mozku nedostatkem kyslíku. Určitou dobu byla bez umělé ventilace, než jsme ji museli kvůli panice a neklidu zaintubovat znovu. Je ochrnutá, nemůže mluvit ani polykat. Žádná neurologie v okruhu sto kilometrů nám ji nevezme – protože Covid.

               Postel 4) Pacient 62 let, Covidová pneumonie, umělá ventilace, intubovaný, žádné choroby, sportovní typ, štíhlý.

               Postel 5) Pacient 71 let, Covidová penumonie, umělá ventilace, intubovaný. Choroby – Obezita, vysoký tlak, diabetes. Jeho manželka – takyc pozitivní – leží na normálním oddělení a je zatím stabilní.

               Postel 6) Pacient 55 let, štíhlý, diabetes mellitus. Jediný z pacientů, který je bez intubace a dýchaný jen neinvazivně maskou a poměrně stabilnís tendenci k zlepšení

               Postel 7) – Pacientka intubovaná v mé službě – 48 let, schizofrenie, obezita, diabetes, chronická ledvinná nedostatečnost.

               Postel 8) Pacientka Covid pozitivní po operaci krvácení do mozkových plen – ta jediná ventilaci nepotřebuje.

               Postel 9) Pacinetka 67 let s těžkým zápalem plic – div se světe, žádný Covid ale normální pneumokok – skoro aby z toho člověk měl radost – umělou ventilaci potřebuje sice taky, je ale stabilní a a lepší se.

               Samozřejmě je tu otázka, jak se vejde 9 pacientů na JIPku o čtyřech postelích. Ne nemáme poschoďové postele, ale na intenzivku byla přeměněna i místnost, kde jinak dospávají pacienti po operacích. A ona pacientka bez Covida leží extra v další místnosti.

               A to všechno mají zvládat naše sestry. Obdivuji je a ošetřovateli, který celou tu noc bojovat a dělal to opravdu skvěle, jsem projevil ráno mé uznání. Byl prostě fantastický, všichni pacienti prokazovali ráno zaznamenatelné zlepšení stavu a dva z nich naši ošetřovatelé obrátili na břicho – při selhání plic důležité opatření – oba pacienti z toho profitovali – navzdory klinickým studiím, které smysl tohoto opatření u Covidových pacientů zpochybňují.

               Byl jsem hodně rád, když jsem nemocnici mohl opustuit a nezáviděl jsem kolegům, kteří vstupovali do služby bez jediné volné postele na JIPce a s několika pacienty na oddělení, kteří se mohli zdekompenzovat, v první řadě onen 39 letý mladý muž.

               Děsím se okamžiku, kdy budu muset podávat morfium pacientům, kteří by jinak bez Covida žili kvalitním životem a pro které už nemám přístroje na umělou ventilaci.

               Poté, co jsem přišel domů a trošku si pospal, jsem se dočetl v Kronen Zeitung, že mluvčí našeho zdravotnického štýrského koncernu vyhlásil, že situace v naší nemocnici je stabilní a zátěž se pohybuje na DOLNÍ HRANICI OBLOŽNOSTI:

               V tu chvíli jsem dostal strach. Z lidí, kteří jednají z pohodlí svých kanceláří nemajíce ani tušení o skutečné situaci. A kteří mají právo rozhodovat. O nás a o našich pacientech.

               Nevěřím, že je situace v českých nemocnicích jiná. Virus nezná státní hranice. Lidská hloupost taky ne.

               Tolik tedy jako poselství těm, kteří stále nevidí nebezpečí, kteří bojují za své „osobní svobody“ a „proti omezením“. Kteří v nich vidí diktaturu a neoprávněný zásah do jejich životů a ne ochranu jejich zdraví a životů.

 Tolik panu Václavovi Klausovi seniorovi. Prosím vás, pane prezidente. pokud to jen trošku dokážete: DRŽTE HUBU! A pokud ne, tak ať vám ji někdo zavře. Páni novináři, opravdu nepotřebujete s podobnými politiky dělat rozhovory a zveřejňovat je. Stáváte se tak spolupachateli. Ne my, lékaři, kteří už pro naše pacienty nemáme kapacity léčby , ale vy!

Lidi, neblbněte!

               Ono se to dobře říká, ale těžko dodržuje. V současné situaci a hlavně při délce jejího trvání je taková výzva do značné míry jen nesplnitelným snem. Samozřejmě, že nám to všem leze na nervy a navíc, leze nám to na nervy už nějakých osm měsíců a to je zatraceně dlouhá doba. Navíc se k tomu přidává frustrace se zmarněné naděje – v podstatě jsme doufali, že po jaře je celý ten humbuk s koronavirem za námi a začíná normální život. O to tvrději dopadla na lidskou psychiku druhá vlna s návratem na začátek nebo možná i před začátek pandemie.

               Není divu, že jsou lidé nervózní a že věří tomu, čemu prostě věřit chtějí. A samozřejmě se nabízí lákavé konspirativní teorie, že virus vůbec neexistuje nebo že není nebezpečný, že celková úmrtnost v tomto roce vůbec nestoupla a tak je to všechno jen výmysl, který má sloužit k upgradu ekonomiky.

               Být popíračem epidemie a odmítat roušku se stalo skoro kultem, přímo myšlením určité vyvolené sekty. Lidé se tak identifikují s odporem proti obvyklé konzumní společnosti (která teď stejně nekonzumuje, protože nesmí), jsou těmi „vyvolenými“, kteří znají pravdu. V Grazu byla propuštěna z fakultní nemocnice chiruržka, která tvrdila, že žádný virus neexistuje a zakazovala pacientům v její ambulanci nosit roušku. Za slogan „ten náhubek nás dělá nemocnými“ si vysloužila vyhazov. V Stainzu, malém městečku ve Štýrsku, organizovali popírači viru seanci – samozřejmě natlačeni jeden na druhého a bez ochranných roušek, na které byla tato lékařka přivítána jako mučednice, jako Johanka z Arku, trpící za svatou pravdu. Největší strach přítomných byl z toho, že by se epidemie mohlo zneužít k povinnému očkování dětí proti chřipce, spalničkám, nebo – nedej bože -dokonce  i proti dětské obrně. Lidská hloupost je prostě nekonečná, jak věděl už Albert Einstein.

Sociální sítě tyto příslušníky „sekty vyvolených“ podporují, protože člověk čte logicky názory, které odpovídají těm jeho a ty ostatní raději přeskočí. Při množství „zaručeně pravdivých“ zpráv, kterými je internet zahlcen, je to jediná možná metoda, jak přes den stihnout i něco jiného. Ovšem sociální sítě jsou horší než ty nejhorší noviny, protože nepodléhají vůbec žádné kontrole. Samozřejmě se všechno zemocionalizovalo a to v důsledku zpolitizování celého problému. Nedávno mi někdo poslal článek z webu Afra, který si hrdě říká Argumenty a Fakta o protestu německých lékařů a veřejnosti, o milionové demonstraci v Berlíně, o které údajně masmédia neinformují. Prý se jedná o celosvětové spiknutí farmakologických firem, které pod záminkou neexistujícího viru chtějí prodávat lidem neúčinné vakcíny. Mimochodem, o té demonstraci v Berlíně média samozřejmě informovala, o lidech s nápisy na prsou „přirozené právo na nákazu“, kteří se poté s říšskými vlajkami (vlajky používané v době Třetí říše) nad hlavou snažili obsadit říšský sněm. Proti existenci viru brojí především pravicoví radikálové, kteří vyznávají osobní svobodu, právo na nošení (a používání) zbraní. A – paradoxně – sní o vládě velkého diktátora, kterému by mohli sloužit. Samozřejmě jen do té chvíle, než je infekce samy potrefí. Potom si přijdou pofňukat do nemocnice a pokud možno nakazí ještě řadu dalších lidí. Jsou to neonacisté v Německu, FPÖ v Rakousku nebo Hnutí Q ve Spojených státech. V USA ostatně je příznivcem konspiračních teorií už každý druhý člověk.

Ekonomické škody jsou ovšem obrovské, celý blahobyt naší společnosti je ohrožen, nikdo nedokáže odhadnout, kdy a jestli vůbec si ekonomika odpočine. Zejména ve společnosti, která je egoistická, myslí jen na vlastní zisky, a kdy se zaměstnavatelé naučili propouštět lidi nebo je nechat pracovat z domova za část jejich platu. Nejen aby přežili, ale často aby „optimalizovali zisky“. Jestliže společnost AUA pošle v čase, kdy je třeba vracet peníze za všechny letenky, celé reklamační oddělení na „kurzarbeit“, nemá to jinou logiku, než zabránit těmto platbám a ušetřit peníze za platy zaměstnanců. A ministr Zaorálek zneužívá epidemii k likvidaci celé nezávislé – rozuměj neposlušné – divadelní scény.

Na druhé straně nám každý den v televizi nahánějí hrůzu nová čísla o infekci. Jenže říká se, že člověk si zvykne i na šibenici – pokud mu ji často ukazují – a přestane ji vnímat. Něco takového se děje. Vše, co se přehání, působí kontraproduktivně a nejhorší je, když se optimismus s vyvoláváním hrůzy střídají příliš často. Pan ministr plukovník v záloze Primula je ve vyvolávání hrůzy mistr, bohužel je jeho způsob přikazovat aniž by vysvětloval (možná nesmí, protože mu pan premiér vyčetl, že je příliš komunikativní) je spíš kontraproduktivní a k spolupráci obyvatelstvo zrovna nevyzývá. Nakolik tuto situaci změnil jeho projev k národu, ještě nedokážu odhadnout. Nicméně nouzový stav vyhlášený s odkladem pro krajské volby nepůsobí příliš důvěryhodně.

Celý svět zíral na Karlův most, kde se 30. června pořádala párty na ukončení koronavirové krize. Cizinci nechápali českou euforii, rakouský komentátor si dovolil poznámku, že pokud se virus skutečně rozhodl Českou republiku opustit, po pohledu na tento 515 metrů dlouhý plně obsazený stůl si to zcela jistě rozmyslil. Ale pan premiér se chtěl prezentovat jako zachránce národa a tak koronavirovou epidemii v zemi svým rozhodnutím ukončil. Škoda, že to zapomněl říct tomu viru. Nebo mu to možná i řekl, ale ten zatracený čínský virus mu nerozuměl (Ono se panu premiérovi někdy rozumí opravdu špatně).

Jeho představa řídit stát jako firmu může určitým lidem imponovat. V tom ovšem není Andrej Babiš sám. Stejně řídí svou zemi Alexandr Lukašenko nebo Vladimír Putin, abychom jmenovali aspoň ty nejznámější. Ani jeden z těchto projektů tak úplně nefunguje. Už proto, že je tento model naprosto neslučitelný s demokracií. Neznám ani jedinou firmu s demokratickým vedením, taková by zřejmě velmi rychle zkrachovala. U státu je to naopak, zde krachují státy, do jejichž čela se postaví člověk, který chce rozumět úplně všemu. Jestliže někdo řídí firmu na výrobu světel do aut, má se věnovat světlům do aut a nesnažit se rozhodovat o tom, jak se budou dělat i brzdy. Protože to pak smrdí havárkou. Stát je komplexní záležitost a i kdyby se někdo vyznal v hospodaření zemědělského koncernu (o čemž ovšem nezákonně pobírané dotace z EU a vysoké zadlužení u čínských bank nesvědčí), neznamená to, že se vyzná i v řízení sektoru sociálního, zdravotního neřkuli zahraniční politiky. Proto jsou státy většinou vedeny kolektivně. Premiér fungujících států mívá ve vládě koordinační úlohu, obklopuje se schopnými lidmi, kterým dává prostor.(viz Nový Zéland) Pokud půjdeme hlouběji do historie, takovým pozitivním případem byla Marie Terezie. V řízení státu se sice vůbec nevyznala, protože jí k tomu chybělo i nejzákladnější vzdělání. Byla ale chytrá a vnímavá. A měla čich na lidi. Sestavila vládu z odborníků, kterým dala volný prostor a stála za nimi vší svou autoritou, jedno, nakolik proti nim remcal podrážděný lid a šlechta, která najednou nečekaně musela platit daně a navíc přitom díky zavedenému zemskému katastru nemohla podvádět. Země se pohnula správným směrem. Marie Terezie měla ovšem jednu velkou výhodu. Byla panovnicí „z vůle boží“ a nemohla být odvolena, nejednalo se tedy o „zvůli lidu“, v jejímž důsledku má Česko reprezentaci, kterou má.

Jestliže má ovšem předseda vlády pocit, že rozumí úplně všemu, nenechá svého ministra zdravotnictví dělat samostatně vůbec nic a když tento něco rozhodne, je to předsedou vlády vzápětí zrušeno (protože začali remcat potenciální voliči), nemůže to dopadnout dobře. Nejvíc na světě jsou postiženy země, kde se čelní politici orientují mnohem více na své opětné zvolení než na ochranu svého obyvatelstva. USA je příkladem nekřiklavějším, Brazílie je podobná a Česko se úspěšně zařadilo to této společnosti. Indie je samozřejmě jiný problém, zde není žádný lock down možný, protože lidi i bez něho žijí na samé hranici zachování vlastní existence.

Izrael je specifický. Samozřejmě, i zde sedí u vlády člověk posedlý vlastní mocí, už proto, že bez mandátu předsedy vlády by skončil ve vězení, je to tedy pro Benjamina Natanjahua existenční boj. Ovšem v Izraeli existují velké skupiny lidí, které neuznávají autoritu státu. Na jedné straně 1,2 milionu Palestinců s izraelským občanstvím, kteří už z principu dělají vždy vše opačně, než vláda přikazuje a nosili by roušky jedině v případě, kdyby to izraelská vláda přísně zakázala. Na druhé straně ultraortodoxní Židé, kteří přisuzují právo založit stát Izrael pouze Mesiáši, a ten ještě nepřišel. V tom mají pravdu, Benjamin Netanjahu parametry Mesiáše nesplňuje, i když by rád. A tito ultraortodoxní mají většinou okolo deseti dětí. Jestliže máte devět sourozenců a každý z nich pak deset dětí, připadne narozeninová párty skoro na každý den v roce. A raději nezjišťujte, kolik lidí na takovou oslavu pak přijde.  

Propaguje se takzvaná „švédská cesta“. Určitě není zcela zavrženíhodná, i když v jejím důsledku jsou úmrtí mnohem častější – oficiálně ca. 6000 mrtvých, ve skutečnosti podstatně víc, protože v domovech důchodců se netestovalo. Cynici by řekli, že tím Švédové odlehčili svému sociálnímu systému. Otázka je, nakolik se tato cesta dá převést do českých poměrů. Švédi totiž svůj stát akceptují a dokonce platí daně. Už proto, že tam prakticky neexistuje korupce, tedy faktor, který státní autoritu snižuje nejvíc. Ale i zde jsou uskupení, která doporučená opatření nedodržují, jen v posledních pěti letech se do Švédska přistěhovalo přes 100 000 lidí z jiných kultur, z nichž mnozí ani neumí švédsky, aby si vyhlášky přečetli.

Problém je právě ono oslabení autority státu. Češi jsou z podstaty vůči státní autoritě nedůvěřiví. Je to dědictví Rakouska-Uherska, kdy byla Vídeň pochybnou (cizí) autoritou, proti níž se každý pořádný Čech musel bránit už z principu, a to i kdyby vídeňská vláda vydala náhodou právě vyhlášku rozumnou. Princip je princip. Komunisté tuto českou vlastnost patřičně potrénovali, jejich snaha zavést respekt k jejich vládě násilím ztroskotala – především na jejich vlastní nekompetenci. A moc se toho nezměnilo ani po sametové revoluci. Vydobýt si u Čechů důvěru je hodně složitá záležitost a jedině pokud se to podaří, budou – MOŽNÁ – plnit směrnice, které vláda vydá. (Ale nezapomenou se přitom ušklíbat) Přiznejme si, že dvouspřeží Zeman-Babiš na to prostě nemá. Už proto, že vyloučilo ze spolupůsobení na fungování státu přirozené elity, tedy vzdělané lidi. Opřeli se o nemyslící a poslušné masy, které se dají lehce ovlivnit či koupit. Model, který ovšem selhal už v čase komunistického systému.

Výsledkem chybějící autority vedení státu je současná situace. Teď nehodlám diskutovat o tom, nakolik je virus v současnosti nebezpečný, jde jen o to, že Česko má jedny z nejhorších výsledků v potlačování pandemie. To je selhání, ať už to člověk chce vidět jakkoliv.

Iritují mě provolání „lékařů specialistů“, kteří volají po zrušení VŠECH omezení, jakožto i po zrušení nošení roušek. Když jsem se podíval na listinu signatářů onoho provolání, našel jsem zde 3 homeopaty, tedy lékaře, kteří tak jako tak standardní medicínské postupy odmítají, 2 psychiatry, 1 byznysového poradce a analytika, 1 bioanalytika, 1 rehabilitačního lékaře, prezidenta české stomatologické komory Šmuclera a kardiochirurga Jana Pirka.

Ani jeden z nich není konfrontován s opravdu nemocnými lidmi, a pokud pak Pirk tolik bojuje proti rouškám, proč je pak nezruší na operačních sálech kardiochirurgie? Když jsou k ničemu! To by bylo určitě v jeho kompetenci. Zřejmě úplně nezrealizoval skutečnost, že rouška opravdu nechrání jejího nositele, zato ale lidi v jeho okolí. Kardiochirurg by pacientovi prostě neměl kašlat do rány. Možná pan profesor řekne, že by to už dávno udělal, ale že mu to zakázala hygiena. I pak zůstane pro část populace jejím mluvčím, hrdinou a Robinem Hoodem. Ostatně pan profesor se cítí už být za vodou, infekci úspěšně na jaře překonal. Taková prohlášení, opírající se o lékaře s velkou autoritou, jsou naprosto fatální, protože, jak už jsem psal, lidé věří tomu, čemu věřit chtějí a tato tendence bude s dobou trvání krize a tím způsobenou únavou dále stoupat. Jestliže tedy taková KAPACITA, jakou je profesor Pirk tvrdí, že opatření jsou k ničemu, cítí se odpůrci opatření potvrzeni, že jednají správně.

A nebudou už proto číst „Výzvu z první linie“, kterou naproti tomu podepsali lékaři ošetřující skutečně těžce nemocné pacienty s Covidovou infekcí – jako primář infekčního oddělení v Českých Budějovicích Aleš Chrdle.

Rakousko má v této době podstatně méně infekcí než Česká republika. Náš okres, který je spádovkou naší nemocnice, je navíc v zelené zóně, čili patří mezi nejméně postižené oblasti. Přesto jsme za poslední dva týdny zaznamenali jednu mrtvou 59 letou ženu, dva těžké oboustranné zápaly plic (pacienti měli 21 a 48 let), další dva hospitalizovaní měli lehčí průběh. A včera jsem v noci intuboval akutně pacienta s oboustrannou kovidovou pneumonií se selháním plic. Sice přes sedmdesát let starý, ale žádný případ pro pečovatelskou službu – nakazil se na vinobraní od jisté ženy, která NEMĚLA ŽÁDNÉ SYMPTOMY. Jeho toto setkání bude zřejmě stát život. Samozřejmě budou protivníci opatření namítat, že chřipka je stejná, ne-li horší. Ano minulou zimu jsme měli u nás tři mrtvé na chřipkovou nákazu. Ale v SOUČASNOSTI nemáme ani jednoho nemocného chřipkou, i když samozřejmě lidi v sobě chřipkového virus nosí i v létě. Virus totiž bez nositele nemůže přežít, ve volné přírodě umře a zanikne. Úmrtnost na Covid skutečně v současnosti odpovídá úmrtnosti na chřipku a leží pod jedním procentem. Jenže současně neumírá na chřipku vůbec nikdo. Protože lepší imunita v důsledku hladiny vitamínu D, protože ještě stále účinné ultrafialové záření atd. atd.  Podmínky pro šíření virových infekcí jsou v létě a v zimě naprosto odlišné. Porovnání bude možné, až budou obě infekce působit současně.

Bohužel, jak jsem už psal. Virus Covid 19 má naprosto fatální vliv na zdravý rozum – zabíjí ho ve sto procentech případů. Ať mi někdo vysvětlí, jaký význam má zavírání hospod v osm večer a ne v deset. Nechápu, se mnou to nechápe zřejmě naprostá většina obyvatelstva a takový nesmyslný příkaz relativizuje okamžitě i ostatní, které jsou možná mnohem rozumnější. Prý se rozhodnutí opírá o analýzu expertů. Dieter Hallenvorden řekl, že: „Expert je člověk, který zná 99 milostných poloh, ale ani jedno děvče.“ 

Ze židle mě zdvihla informace, že WHO kandidovala na Nobelovu cenu míru za boj proti koronavirové infekci. Naštěstí se to nestalo. Tu cenu by bylo nejlepší zrušit! WHO selhala srovnatelně s Donaldem Trumpem či Andrejem Babišem. Mohli by tedy kandidovat i oni.

Paní Soňa Peková stále ještě zastává názor, že virus do vánoc zmizí. Sice si jí velmi vážím, věřím tomu, že viru samotnému opravdu rozumí, ale jak sama přiznává, nemá kontakt s klinickou praxí. Pokud virus zeslábl, jak ona tvrdí, je to určitě dobře, přesto stále dokáže zabíjet. A nejen osmdesátníky s desítkami těžkých chorob. Můj osobní názor je, že virus nezmizí. Je to sice mutant z čínské laboratoře, v tom s paní doktorkou naprosto souhlasím, jenže na rozdíl od SARS a MERS ukázal neobyčejnou životaschopnost – zřejmě proto, že je mnohem nakažlivější než oba jmenované viry (i když mnohem méně smrtící). Proto jsem v názvu dnešního článku volal „Lidi neblbněte“. Já vím, že je to těžké, já vím, jak vám to leze na nervy (mně ostatně taky), ale chraňte se. Nakolik o průběhu infekce rozhoduje množství viru, kterým jste se nakazili, o tom existují si protiřečící studie. Jsem ale přesvědčen, že je rozdíl, zda se do těla dostane deset virů nebo deset miliard. A to se dá dodržováním odstupu a nošením roušek ovlivnit. Druhý faktor, jak zareaguje vaše tělo, už je věcí štěstí. Naprostá většina pacientů dokáže omezit nákazu na sliznice a tím pádem zůstane (skoro) bez příznaků – to ale neznamená, že by nebyli infekční a nemohli nákazu šířit na jiné, kteří mají méně štěstí. U dalších pronikne virus sice do těla, ale nedostane se přes receptory ACE 2 do plic a vysoká horečka, kterou tělo zareaguje, ho dokáže eliminovat – virus nesnáší horko a nemůže se v něm množit. (Ostatně onen typický syndrom ztráty čichu a chuti -v podstatě je to jen ztráta čichu, protože chuť je čichem podmíněna- se dá vysvětlit vysokou koncentrací receptorů ACE 2 v čichových buňkách). Pak jsou to ti, kterým se virus do plic dostane a způsobí virovou pneumonii, (Jako u mého pacienta z dnešní noci) ale tělu se podaří jeho působení v tkáni ohraničit a později i eliminovat. I zde může dojít k selhání plic a smrti, spíš zůstávají trvalé následky v zjizvených plicích, většina lidí se nakonec ale vyléčí. Nejhorší je, když se toto nepodaří a nastane takzvaná cytokinová bouře, čili v podstatě septický stav, jaký známe i u jiných infekcí, kdy tělo (tedy jeho imunitní systém) chytí paniku a začne zmatkovat. Honí pak virus v celém organismu, a snaží se ho izolovat tvořením krevních sraženin v cévách. Pak vzniká stav neslučitelný se životem.

Jde o to, aby právě tento stav u vás nenastal. Ten faktor štěstí, který u toho je, nemůžete ovlivnit. Ale množství viru, které se do těla dostane, ano. Takže nelbněte! Já vím, že ten sport v hale a to pivko v hospodě hrozně chybí. Ale od cesty promořování populace se distancoval dokonce už i plukovník Primula. Na to stačí jednoduché počty. Při nákazách 10 000 osob denně se za rok nakazí 3,5 milionu obyvatel. I kdyby byla úmrtnost 1 procento, bylo by to 35 000 mrtvých. Z hlediska demografie to není moc a fungování státu to neovlivní, z medicínského hlediska je to ale zatraceně hodně.

Na závěr něco na odlehčení, možná ten vtip znáte. Na oběžné dráze se potkají Země a Venuše. Venuše koukne na sousedku a povídá: „Poslouchej, co je s tebou? Ty nevypadáš dobře, nejsi nemocná?“ Země s utrápeným obličejem povídá: „Mám parazita. Prý se to jmenuje Homo sapiens.“ Venuše se zamyslí a povídá: „Tak si na to vezmi Koronu forte, prý to pomáhá.“

Nepomáhá. Člověk se zcela určitě zachová podle zákona o hubení hmyzu. Takhle lehce se nás Země nezbaví. Ale možná bychom ji, poté, co ta epidemie přejde, mohli míň nasírat.

Naslouchejte koronaviru – je slyšet!

               Už jsem si před několika měsíci slíbil, že se tím virem zabývat nebudu. Nepamatuju, v jaké věci jsem se tolikrát spletl, jako při hodnocení toho neřáda. Ostatně v tom nejsem sám. Mýlila se i viroložka Soňa Peková, když předpovídala, že virus v létě zmizí, nápadně často byli vedle i epidemiologové Primula a Maďar (Primula častěji, ale měl lepší PR a tak je za hrdinu a Maďar za padoucha). Ministr Vojtěch není epidemiolog- není ani lékař a o medicíně a virech nemá ani páru, takže měl právo být vedle permanentně. Proto jsem se rozhodl držet se zpátky. Jenže teď mi to nedá. Vlády, jak česká tak rakouská mi dávají víc než dost podnětů, abych přestal mlčet. Protože mi svým chováním lezou dost na nervy. I když ne zas tolik jako náckové útočící v Berlíně pod záminkou odporu proti koronavirovým opatřením s hitlerovskými znaky na Reichstag. Je zajímavé, jak se dokážou spojit extrémní pravičáci s extrémními levičáky, kteří by se jinak nejraději vzájemně pozabíjeli, když jde o stejnou blbost – jako je “přirozené právo na nákazu”.

               Češi se místo toho zase jednou trošku pobavili, ostatně ministr Vojtěch je jako komik k nenahrazení. Zřejmě ho baví, že se mu lidé smějí, jinak by se už na tu svoji práci, o níž nemá ani páru, už dávno vykašlal. Politik by už na svoji funkci dávno rezignoval, komik si ji užívá. Popřejme mu, aby mu jeho vystoupení ještě dlouho vydrželo a aby byl na smích, který budí, patřičně hrdý. Rozesmát celý národ, to je fuška. Ono je přece jen něco jiného zpívat v Superstar a něco jiného je zajišťovat zdraví obyvatelstva republiky v čase krize.

               V té Superstar to bylo jednodušší, tam měl text svého vystoupení dopředu napsaný a odsouhlasený. Teď mu jeho šéf, předsedající komisi, o jejíž činnosti ale i přes osobní přítomnost neměl tušení (že by řešil daňové úniky Agrofertu, zatímco se hovořilo o zavedení roušek?) dá do ruky text a když ho nešťastný Adam odříká, řekne se mu, že to bylo všechno špatně, že ho podvedli jeho podřízení, o nichž milý ministr ani neví, nebo byli zrovna na dovolené, a otočí jeho nařízení o sto osmdesát stupňů.

               V podstatě by to bylo veselé, kdyby to nebylo smutné a kdyby to neohrožovalo zdraví obyvatelstva – totiž hloupá nařízení jsou horší než žádná.

               Přiznám se, že jsem zastáncem nošení roušek. Možná mě teď někteří z mých čtenářů proklejí a opustí mou stránku, ale pokusím se to zdůvodnit – takže mějte aspoň trošku trpělivosti a dočtěte článek do konce.

               Hlavním argumentem odpůrců nošení roušek je tvrzení, že rouška vás před infekcí neochrání. To je pravda. Rouška nechrání toho, kdo ji nosí, ale jeho okolí. Kapénky, které rouškou projdou, jsou podstatně menší – ty velké zůstanou v roušce trčet – a padají rychleji k zemi.

               Jistí „epidemiologové“ tvrdí, že roušky škodí, protože zadržují infekční materiál v bezprostřední blízkosti úst a tím zvyšují koncentraci viru. Ano, v blízkosti nakaženého člověka viry rouška skutečně zadržuje – ovšem v jeho ústech a dýchacích cestách je koncentrace nepoměrně vyšší – a jde o ochranu ostatních, o ochranu před šířením infekce, ne o její léčbu.

               Nosit roušku venku je skutečně poněkud nesmyslené. V Česku to tak původně zavedli, mělo to samozřejmě hlavně symbolický efekt, ovšem přiznám, že jsem tím řešením nebyl nadšený, nošení roušek v uzavřených prostorách mi připadalo mnohem efektivnější. Pokud totiž roušku nosíte hned poté, co opustíte byt nebo dům, než dojdete do obchodu, je už promočená a zachycuje mnohem méně kapének a ztrácí tím účinnost.

               Podporoval jsem myšlenku zavedení roušek v obchodech a veřejné dopravě, šlo mi především o ochranu prodávajícího personálu a řidičů autobusů a taxíků.

               A teď se najednou ukazuje, že jsme tím možná nepodchytili hlavní zdroje šíření infekce. Epidemiologové (skuteční ne ti hobby, kteří všemu rozumí líp) zjistili, že v městské hromadné dopravě a v samoobsluhách nejsou téměř žádné clustry – tedy zdroje malých epidemií. Přesněji v městské hromadné dopravě žádné, v obchodech minimální. Jednoho takového pacienta jsem léčil. Ten skutečně byl jen doma, kde se staral o svou manželku a chodil nakupovat do nedaleké Billy. Koronavirus ho postihl pořádně, skončil na ventilátoru a dokonce byl i resuscitován. Přežil, s jakými následky ještě stále nevíme.

               Co se týká autobusů, hovořím o MHD. Při dlouhých jízdách je to něco jiného, stačí jeden kašlající spolujezdec a po několika hodinách je virus rozšířený v celém vozidle. Před několika dny se do Hartbergu vrátil autobusový zájezd z Chorvatska, bylo v něm patnáct nakažených.

               Ale kde jsou hlavní zdroje nových infekcí? Masokombináty. Kostely. Bary.

               V Německu tisíce a v Rakousku desítky nakažených pracovníků masokombinátů. Skoro všechno pracovníci pocházející z Rumunska a Bulharska, kteří se vrátili od návštěv rodin a bydlí natlačení po několika v malých pokojíčcích.

               Kostely v Horním i Dolním Rakousku, zejména kostely protestantské – kde se při mši hodně a nadšeně zpívá.

               Bary – v Jižní Koreji dokázal jeden mladý muž nakazit na jednu noc 19 lidí.

               Koronavirus se přenáší nejvíc na místech, kde je hlučno,koronavirus  je tedy slyšet!

               V městské dopravě sedí lidi vedle sebe a koukají do mobilních telefonů – nemluví. V samoobsluhách přebírají zboží v regálech – nemluví. Na zastávkách autobusů či vlaků vyhlížejí přijíždějící dopravní prostředek – nemluví.

               Dokonce i divadla a kina jsou v podstatě bezproblémová, tady je v publiku dokonce mluvit zakázáno. Tleskat se dá i bez hlasitého volání „Bravo“. Herci to pochopí. Opera je úplně bezproblémová, tam by lidé měli poslouchat dokonce se zatajeným dechem a máte-li zatajený dech, virus si ani neškrtne. Trošku problematičtější jsou komedie, když se člověk směje, aerosol z jeho úst se do okolí šíří. Takže se smějte, ale pěkně do masky!

               V kostelech se zpívá. V barech hraje hlučná hudba – pokud lidé spolu chtějí komunikovat, musí to dělat zblízka a nahlas – kapénky při hlasité mluvě překonávají nepoměrně delší vzdálenost než při mluvě tiché. Má-li tiše mluvící člověk navíc na ústech roušku, prakticky se dostanou jen na vzdálenost 10 až 15 centimetrů.

               Důsledkem je, že se zcela změnila struktura nakažených – v Rakousku je momentálně přes 60 procent ve věkové kategorii 15 – 25 let – tedy návštěvníci diskoték, párty a barů.

               Čili pokud se bojíte nákazy, nemusí se bát vlaků nebo autobusů, ale barům s hlučnou hudbou byte se rozhodně měli vyhnout.

               Něco jiného jsou kašlající lidé: Ti by neměli ani chodit do obchodů ani jezdit autobusem, pokud nemají příslušný test, který infekci koronavirem vyloučí. A k takovému si rozhodně v autobuse nesedejte. I kdyby nezpíval! Ti by měli k obvoďákovi jezdit po vlastní ose, a pokud nemohou, pak raději pozvat lékaře k sobě na návštěvu.

               Říká se, že virus zeslábl. Je pravda, že průběhy jsou mnohem lehčí než v zimě a na jaře, v Rakousku je ze současných 3466 nakažených jen 116 v nemocnicích a 20 na jednotce intenzivní péče – to jsou promilová čísla, budící pocit bezpečí. Jsou nižší než u sezónní chřipky. Jenže pozor! V současnosti není ani jeden nemocný chřipkou tím méně leží takový pacient v nemocnici. Takže přece jen to porovnání s chřipkou, jakkoliv lákavé, pokulhává. Úmrtnost na virus skutečně klesla a představuje momentálně méně než 0,25 procenta. Ovšem nevěřím, že to tak i zůstane. Virus nezeslábl – má jen ztížené podmínky existence.

  1. V létě mají lidé, kteří se pohybují na čerstvém vzduchu a na sluníčku podstatně vyšší hladiny vitamínu D než v zimě – a ten hraje v imunitní odpovědi klíčovou úlohu. Od října klesne slunce v našich zeměpisných výškách tak nízko, že se patřičné ultrafialové paprsky přes atmosféru vůbec nedostanou – proto máme v zimě všichni nedostatek vitamínu D – a proto se chřipkové epidemie vyskytují výhradně v zimě. Proto prosím od října 5 kapek vitamínu D denně – nebo 30 kapek jednou týdně, to je jedno, jen při týdenní dávce člověk nesmí zapomenout, který den má kapky brát –  navrhuji neděli.
  2. Jak už jsem zmínil, zcela se změnila struktura nakažené populace, Jestliže na jaře byl věkový průměr nakažených 44 let, dnes je to 32 a jak už jsem zmínil více než 60 procent je mladších 25 let a ti mají většinou bezpříznakový průběh (i když jsou i ojedinělé smrtelné případy). Oni sami tedy ohroženi nejsou, jsou jen nebezpečím pro ostatní, zejména staré lidi zejména pak ty, kteří se na sluníčko nedostanou. Takže není jedno, zda se nakazili nebo ne.
  3. Chci tomu věřit, že se kontakty mezi lidmi přece jen omezily, že se dodržují o něco větší odstupy zejména při hovoru, že je méně polibků mezi neznámými lidmi při představování – a tím pádem menší expozice viru. Není totiž jedno, zda se vám do organismu dostane virů deset anebo deset miliard. To by byla i ona správná cesta – expozice minimálním množstvím virů a tím vytvoření přirozené imunity.

Snad se tedy podaří zabránit novému lock downu, který by už ekonomika žádné země nevydržela. Udržujte odstup, myjte si ruce. Provozovatelé barů – ztlumte hudbu, i když je to pro vás těžko představitelné, ale hudba se dá poslouchat a užívat, i když netrhá bubínky.

               Buďte k sobě ohleduplní – potom takovou blbost, jako roušku v restauraci, kterou si smíte sundat jen při konzumaci rozhodně potřebovat, nebudete.

PS: slibuji, že se polepším a příští týden se zasmějete víc.

Koronavirus, očkování a Bill Gates

               Tak nějak jsem si myslel – uznávám, že jsem naivní – že právě koronavirová epidemie zlomí odpor odpůrců očkování. Že se konečně chytnou za nos a pochopí, že bojují za špatnou věc.

               Opak je pravdou. Je to pro mě trošku nepochopitelné, ale je to skutečně tak. Na sociálních sítích, (které já nazývám asociální) ale nejen na nich, dosahují konspirační teorie právě svého vrcholu.

  1. Korona neexistuje
  2. Korona je neškodná chřipečka, kterou zneužili politici k odbourání demokracie
  3. Korona je virus, který byl využit k resetování světového finančního systému
  4. Korona byl vymyšlen v laboratoři světové zdravotnické organizace, aby mohli být lidé násilně očkováni a přitom jim byl naimplantován mikročip k absolutnímu sledování
  5. Koronu vyvinul Bill Gates, aby si vynutil povinné očkování, které dělá lidi neplodnými a tím bude zredukována světová populace na půl miliardy lidí, číslo, které považuje on a jeho střešní organizace – Dům Sion – za přijatelné pro další existenci zeměkoule

Našlo by se toho ještě určitě mnohem víc, přiznám se, že jsem po těch bláznivých teoriích aktivně nepátral, nemám na to žaludek. Konspirační teorie zažívají svou konjunkturu, dozvěděl jsem se, že je šíří dokonce i obskurní ruský server Aeronet – který má v Česku stále hodně čtenářů a dokonce i lidí, kteří jeho nesmyslům věří. V Německu věří konspiračním teoriím třetina obyvatel, v USA je to každý druhý. Internet se svými „sociálními sítěmi“, které umožňují lidem komunikovat s lidmi stejně smýšlejícími a tím se utvrzovat ve svých názorech, jedno jak šílených, tento trend podporují

Koronavirová krize poskytla všem těmto teoriím konjunkturu. Německý vědec Michael Butter zkoumá tyto teorie už celá desetiletí a cítí jejich stoupající nebezpečnost. Proč právě teď taková konjunktura?

Tyto teorie jsou podle Buttera odpovědí na vnímanou bezmocnost. V okamžiku, kdy má člověk pocit, že nemůže ve společnosti nic ovlivnit, je náchylnější věřit v spiknutí. Lidé, kteří na tyto teorie věří, jsou přesvědčeni, že nic se neuděje náhodou. Vždycky existuje tajná skupina spiklenců, která má nekalé plány. Když člověk uvěří takové teorii, dostane náhle pocit jistoty. Ví, co se děje, všemu rozumí a navíc – identifikuje nepřítele, což působí na duši jako očistná lázeň. Jakmile je možné definovat nepřítele, proti kterému je možné vést boj, pocit bezmocnosti mizí. Navíc se člověk cítí být vyvoleným, patří k těm několika zasvěceným, zatímco slepá hloupá lidská masa nic nechápe a musí být ještě zasvěcena. Což je úkol hodný následování a dává velkou motivaci.

Zajímavé je, že tato skupina lidí se skládá převážně z mužů starších 40 let s nižším vzděláním, kteří žijí ve strachu ze sociální nejistoty, ze ztráty zaměstnání, ze ztráty své pozice živitele rodiny – tedy tradiční mužské úlohy. Skupina, která se výrazně překrývá s voliči populistů typu Donalda Trumpa či Jaira Bolsonara – není náhodou, že právě tito pánové tyto teorie svým přístupem k současné krizi živí a že se na demonstracích proti opatřením na omezení epidemie v Německu či v Rakousku pravidelně objevují politici z takzvaného populistického spektra – hlavně z krajní pravice. Problém je, že se s těmito zastánci konspiračních teorií prakticky nedá vůbec diskutovat – je to stejně beznadějné, jako pokoušet se svědky Jehovovy odvést od jejich víry. A jestliže v USA tvoří tato skupina 50 procent populace, máme tady najednou trhlinu ve společnosti, polovina společnosti těmto teoriím věří, ta druhá se jim vysmívá, zde není žádný prostor pro diskusi – zato ale pro nedůvěru, nenávist a násilí.

Tváří zloducha, který se snaží zničit svět, se stal Bill Gates. Má to určitou logiku. Především nepřítel musí mít nějakou tvář, abychom proti němu mohli bojovat. Světová zdravotnická organizace sice taky není špatná, ale jejího předsedu Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse sotva někdo zná (a kromě toho se jeho jméno nedá vyslovit a už vůbec ne zapamatovat, což ho před osudem tváře padoucha spolehlivě chrání) – zejména pak ne lidé s nedostatečným vzděláním, kteří jsou pro tyto teorie mnohem náchylnější. Billa Gatese zná každý – a navíc je nesmírně bohatý. Úspěch se neodpouští. Bill Gates se věnuje vývoji očkovacích vakcín, přispívá do rozpočtu WHO největší sumou a navíc v minulém roce simuloval vznik pandemie, která měla mít svůj původ v Číně. Tím dostávají lidé, věřící na spiknutí, do rukou rozhodující argumenty:

  1. Odkud to mohl vědět?
  2. WHO platí proto, aby sloužila jeho zájmům – proč by to jinak dělal?
  3. Co z toho má, čili jak na tom vydělá peníze? Představa, že by něco mohl dělat bez výhledu na zisk (protože má peněz tolik, že neví co s nimi?) je pro ně neakceptovatelná.

Bohužel sám Gates své nepřátele podcenil, když si dovolil na začátku tohoto roku v rozhovoru pro „Reddit“ říct: „Přijde doba, kdy budeme mít digitální certifikáty, ze kterých bude zjistitelné, kdo se uzdravil, kdo byl testován a pokud by existovala očkovací látka – kdo byl očkován.“

Víc nebylo třeba. Protože jeho nadace zkoumá i v digitální oblasti, která prostřednictvím infračerveného záření má zjišťovat očkovací stav osob a zkoumá mikročip jako prostředek antikoncepce, bylo toto jeho vyjádření ihned interpretováno jako přiznání. Demonstranti na ulicích křičí „Kill Bill!“

Gates věnoval na vyvinutí očkovacích vakcín už čtyři miliardy dolarů – byla to jedna z jeho prvních investic, protože tím „chrání děti, jedno jak jsou chudé nebo bohaté.“  (Uvědomme si, že je to pro člověka s majetkem ve výšce 105 miliard dolarů suma, která ho nebolí a kterou tedy může opravdu darovat.) Tomu odmítají jeho nepřátelé věřit a výroky Setha Bekleyho, šéfa Gatesovy očkovací aliance GAVI, dát k dispozici očkovací látku bez nároku na zisk, na níž farmakologické koncerny smějí vydělávat až po konci epidemie, zůstávají úmyslně nepovšimnuty.

Očkování je samozřejmě citlivé téma. Jeho odmítání je důkazem současného blahobytu. Matky, které by viděly umírat své děti na záškrt nebo černý kašel, by v žádném případě nepropagovaly „vznik přirozené imunity“. Samozřejmě, že antibiotika mnohé změnila, ovšem nárůst rezistencí posouvá zájem medicíny opět od léčby k prevenci. Dnes ještě odpůrce očkování chrání imunita populace, ovšem ta funguje jen do určité míry. Když proočkovanost populace klesne pod určitou kritickou míru, můžeme znovu očekávat epidemie chorob, které jsou už vymýceny, nebo zatlačeny do defenzívy. Černé neštovice nevymizely díky „vzniku přirozené imunity“ populace, ale jen a jen díky očkování – s tím ostatně začala už Marie Terezie, která byla jinak k „novotám“ vždy hodně nedůvěřivá (Neštovice ovšem řádily i v její rodině a zabily jí nejen strýčka, císaře Josefa, ale i několik jejich snach).

 Samozřejmě že citlivým bodem je očkování proti chřipce a proti pneumokokům. Obě totiž neposkytují dokonalou ochranu, jako například očkování proti spalničkám, proti klíšťové meningoencefalitidě nebo hepatitidě B. Důvodem je, že chřipkový virus se každý rok mění a vakcína se většinou připravuje na základě virových mutací z Austrálie (tam je zimní, tedy nebezpečná sezóna o půl roku dřív – ovšem, a to je právě ten malér, někdy o půl roku později). Vakcína proti chřipce je tedy tak trochu sázka do loterie, buď to vyjde, nebo to nevyjde. Letos to vyšlo, rok předtím to nevyšlo. Minimálně ale nové vakcíny nemají tolik vedlejších účinků jako chřipkové vakcíny ještě před deseti-patnácti lety. (Mimochodem ten nesmysl s autismem jako následkem očkování byl už dávno vyvrácen, je ale odpůrci očkování tvrdohlavě stále opakován.) V naší nemocnici letos nezemřel ani jeden pacient s Covidem 19 (i když tři strávili nějakou dobu na umělé ventilaci a jeden byl i reanimován), zato tři pacienti s chřipkou kmene A. Proočkovanost rakouské populace proti chřipce byla letos (kdy byla vakcína skutečně úspěšná) 8 procent!!!.

U pneumokoků je problém jiný. I když se člověk nechá očkovat oběma dostupnými vakcínami, získá ochranu jen proti asi šedesáti procentům pneumokokových kmenů. A u mého přítele vyvolalo toto očkování obnovení aktivity dávno vyhojené toxoplasmózy se ztrátou vidění na jedno oko. To samozřejmě volá odpůrce očkování na barikády. Přiznám se, že vůči těmto dvěma vakcínám, tedy chřipce a pneumokokům (ale i Rotaviru u malých dětí) jsem pořád ještě poněkud skeptický. Ovšem proti koronaviru – pokud se nepotvrdí slova viroložky Soni Pekové, která tvrdí, že virus do vánoc zmizí stejně jako SARS nebo MERS (a já jí chci věřit) se určitě očkovat dám. (předpoklad je, že vakcína bude pracovat s mrtvými viry a ne oslabenými živými – stejně jako je tomu u chřipky). Pokud by poté vznikla další vlna epidemie a kosila neočkované jedince, nemyslím si, že by bylo třeba dělat další „lock down“ a ruinovat ekonomiku. Protože pak už by to byla soukromá věc každého jednotlivce. Tak nějak se mikročipu v očkovací látce nebojím. Jsem naivní?

Orientovat se v současném světě přeplněném informacemi, kdy je prakticky nemožné odlišit pravdivé od nepravdivých, je nesmírně těžké. V okamžiku, kdy člověk uvěří konspirační teorii, jeho svět se v mnohém zjednoduší a může zase spokojeně spát.

Nejnověji byly zpochybněny dvě nové studie, publikované v nejprestižnějších lékařských časopisech Lancet a NEMJ (New England Journal of Medicin). Jedna z nich se zabývala používáním léku Hydrochlorochinu (Lancet), na který tak přísahá prezident Trump a který měl prostřednictvím vyvolání poruch srdečního rytmu napáchat u nemocných s koronavirem víc škody než užitku, druhá studie zveřejněná v NEMJ měla dokázat, že další užívání takzvaných ACE-blokátorů během epidemie koronaviru nemělo žádný negativní vliv na průběh infekce. Od obou studií se distancovali jejich autoři Mandeep Mehra, Frank Ruschitzka a Amit N Patel a časopis následně 4. června článek stáhl a omluvil se za něj. Údaje totiž spočítala jistá minifarma Surgisphere, která neměla na takový úkol kapacitu. Navíc autorům odmítá umožnit přístup do své databáze – což je jinak samozřejmé. Očividně tato agentura věděla dopředu, jak mají výsledky vyjít. A nedělala to určitě zadarmo.

Pro mě byla zvláštní skutečnost, že když v Rakousku vystupoval k tomuto tématu profesor Rosenkranz z Grazu, aby dokázal, že ACE- blokátory jsou možná dokonce prospěšné a mají ochranný účinek, vůbec se na tuto studii neodvolával, přestože vyšla už začátkem května. Místo toho se snažil tento účinek odvodit z jedné staré studie, která se zabývala chřipkou A výsledky se snažil převést jedna ku jedné na infekci koronavirem. Kromě podivných složitých fyziologických teorií nenabídl žádné klinické důkazy – i když byla tato studie už v té době známá. Věděl už, že bude rozcupována, protože byla očividně manipulována – kým asi? Výpovědi této studie mohly být jen v zájmu farmakologického průmyslu. Naproti tomu ona první studie (rovněž z Lancetu) v níž čínští lékaři dovozovali horší průběhy choroby u lidí tyto léky užívající, odbyl Rosenkranz argumentem, že ve studii nebyli pacienti rozkohortováni podle věku a že tato studie posloužila pouze „yelow press“. Jiná studie z USA, která dovozovala neškodnost této léčby, se zabývala pouze počtem infikovaných s a bez této medikace. Ne ale průběhem choroby. Snad jedině jedna studie z Wuchanu (ovšem retrospektivní) vyvracela negativní účinek této léčby, ovšem počty pacientů, kteří tyto léky užívali, se pohybovaly okolo 5 procent (V Číně se tyto skupiny léků používají jen zřídka). Něco mi tu prostě hodně škaredě páchne. Vždy se najde dost „vědců“, kteří se dají koupit. Proto taky bude stále dost odborníků, kteří budou zarputile obhajovat teorii vzniku viru v netopýrovi a ne v čínské laboratoři.  Pár milionů pro tyto odborníky jsou pakatelem proti tisícům miliard, které by Čína musela platit za způsobené hospodářské škody, kdyby se dokázal umělý původ viru. Peníze nesmrdí a v dnešní době se staly skoro univerzálním měřítkem úspěchu.

Takže jsem už asi taky už stoupenec konspiračních teorií. Měl bych se nad sebou zamyslet. Ale za očkování a Billa Gatese a jeho nadaci jsem stále ještě ochoten bojovat.

Epidemiologové a koronavirus

Já nevím, nakolik to unavuje vás, mě už pořádně. Každý večer se prezentují v televizi experti z oborů epidemiologie, infektologie, virologie, mikrobiologie, imunologie a dalších ..logií a zažívají svou hvězdnou hodinu. Ono je už samo o sobě už dost zlé, že každý prezentuje jiný názor, o mnoho horší je, že i ten samý  epidemiolog zastává každých pár dní naprosto odlišný názor, čili tvrdí něco diametrálně odlišného, než tvrdil ještě před několika dny. Německý epidemiolog Drosten už přivedl Angelu Merkelovou skoro k slzám, nakonec se rozhodla jeho další doporučení neposlouchat a přikročit k rozvolňování omezení bez ohledu na varování svých expertů. Rozhodnutí musí totiž nakonec vždycky přijmout politik i se vší – minimálně politickou – zodpovědností.

               Epidemiologové mezitím tančí své rituální tanečky – promořovat/nepromořovat, imunizovat/neimunizovat, otvírat/neotvírat, zavírat/nezavírat a tak dál. Samozřejmě že raději hovoří jako Sibylla a mají strach cokoliv doporučit, protože se bojí zodpovědnosti. Když udělám chybu v nemocnici já, může to stát život jednoho člověka. Když udělá chybu epidemiolog, který je navíc nešťastnou náhodou v krizovém štábu a pokud má smůlu a vláda jeho země se řídí jeho doporučeními, může to mít za následek smrt tisíců eventuálně i desetitisíců.

               A že to nemá takový epidemiolog snadné, to je jasné. Máme co do činění se zcela novou chorobou, jejích průběh a chování nedokáže správně odhadnout nikdo, protože k tomu neexistují žádné modely a marně bychom hledali porovnatelné situace v minulosti.

               Přiznávám, že jsem se taky několikrát v mých článcích mýlil, obávám se, že častěji, než bývá mým zvykem, přesto mám neodolatelné nutkání zase jednou vypustit páru a sdělit svůj názor. Nejsem epidemiolog, ani virolog, jsem prostě lékař a člověk, který se snaží používat zdravý rozum. Tedy právě to, co v kontaktu s koronavirem ve stech procentech případů nenávratně umírá.

               Nejvíc mě rozčiluje ta teorie promořování, tedy vytváření kolektivní imunity. Jak ten pokus dopadl v Británii, víme všichni. Pozor, Švédsko nepromořuje, jen prostě spoléhá na to, že jsou jeho občané natolik disciplinovaní, že jim stačí něco doporučit a nemusí se jim nic zakazovat. I v disciplinovaném Švédsku taková taktika působí jen částečně, zejména pak ne v předměstích Stockholmu a jiných velkých měst, kde málokdo rozumí švédsky. Aby se dosáhla dostatečná promořenost, která by zabránila šíření viru, muselo by se jím v populaci nakazit okolo 60 procent obyvatelstva. Což je v Česku 6 milionů obyvatel. I při minimální úmrtnosti jednoho procenta by to znamenalo 60 000 mrtvých. To je o 60 000 víc, než je potřeba. Momentálně je promořenost v řádu promile a doufejme, že to tak i zůstane. Pro vytvoření kolektivní imunity jsou to naprosto nerelevantní čísla.

               Máme prý čekat na lék nebo na očkovací látku a pak už budeme moci žít normálně, a možná nám i otevřou hranice bez karantény. (Pan prezident Zeman je ochoten hranice milosrdně otevřít už za rok).

               Napřed k léku. Samozřejmě, že všechny farmaceutické koncerny momentálně jedou ve výzkumu na plné obrátky, aby vyvinuly lék, který by dokázal koronavirus z těla odstranit. Cítí miliardové obchody. Výsledky jsou velmi skromné. Jako ostatně u téměř všech virostatik, tedy léků proti virům. V podstatě jediný virus, který se zatím podařilo skutečně vyléčit, je virus hepatitidy C. Tam virostatika skutečně působí a tento precedens naplňuje farmaceutické firmy nadějí, že by mohly vydělat miliardy, pokud by se jim něco takového podařilo s koronavirem.  Jsem v tom ohledu hodně skeptický. U všech ostatních virů zatím léčba selhává, v nejlepším případě se podaří aktivitu viru potlačit ( jako u HIV nebo Hepatitídy B) případně se podaří omezit jeho množení a jeho vstup do buňky (Tamiflu u chřipky). Hodně chválený Remdesivir (původně vyvinutý k léčbě Eboly) blokuje RNA-polymerázu viru a tedy jeho množení, neumí ale virus zabít ani odstranit z napadených buněk. Studie ještě běží, zdá se, že tento lék dokáže zkrátit délku choroby, očekávaný zázrak to ale asi nebude.

               Hydrocholoroquin, používaný k léčbě malárie, umí zabránit vstupu viru do buněk – působí tedy jen v samém začátku choroby a u lehkých případů, u těžkých případů se ukázal neúčinný, zapáleným plicím už nepomůže.

               Kombinace virostatik, používaná proti HIV Ritonavir/Lopinavir se ukázala jako neúčinná, i když v Itálii patřila tato kombinace k základnímu léčebnému schématu – přes masivní vedlejší účinky této léčby.

               Japonský Favipiravir (Avigan) prokázal v Japonsku a Číně pozitivní účinky – u mírných průběhů nemoci.

               To by bylo asi tak všechno a na dlouhou dobu to tak i zůstane.

               Mluví se hodně o vakcíně – tedy o imunizaci nebo očkování.

               V podstatě jsou dvě možnosti – pasivní imunizace protilátkami, které se dají získat ze séra lidí, kteří infekci prodělali. Tato imunizace je relativně bezpečná a jednoduchá (i když alergické reakce nebo nesnášenlivost séra se samozřejmě mohou projevit), problém je, že takové protilátky po nějaké době z krve zmizí a je po ochraně.

               Očkování je samozřejmě lepší cestou, protože tělo vytváří v tomto případě protilátky samo a ty pak v těle zůstanou podstatně déle – případně navždy. (Ne, není to úklad Billa Gatese, který chce vyvraždit očkováním lidstvo, při těchhle fake teoriích se mi dělá zle). Existují dva druhy očkování – mrtvou a živou vakcínou.  Živá vakcína, tedy očkování oslabenými živými původci choroby je lepší (a starší, s očkováním proti černým neštovicím začínala u nás už Marie Terezie – když se některá šlechtická rodina nechala naočkovat, měla pobyt „all inklusiv“ v císařském zámku Hof na celý víkend) – vytváří silnější imunitu, používá se například u žluté horečky, pásového oparu, spalniček, příušnic, zarděnek, u rotaviru nebo planých neštovic. Mrtvé očkovací látky, kdy jsou do těla vpraveny mrtvé bakterie nebo viry s očekáváním, že tělo proti antigenu vytvoří protilátky pro případ, až se setká se stejným antigenem v živé formě, jsou například očkování proti choleře, záškrtu, klíšťové encefalitidě, meningokokům, pneumokokům, dětské obrně, tetanu, tyfu, vzteklině či i proti sezónní chřipce. Co mají tato očkování mrtvou vakcínou společného? Jedná se o velmi nebezpečné virulentní původce chorob, kdy nikdo neriskuje vpravit je do těla živé, jedno jak oslabené.

               Dá se tedy předpokládat, že v případě koronaviru by vědci pracovali s mrtvou vakcínou, strach z této choroby totiž překonal všechny racionální hranice. Podobné vakcíny se už začaly zkoušet. Jenže – v první fázi jsou tyto očkovací vakcíny zkoušeny jen na jejich bezpečnost – tedy zda nevyvolávají vedlejší účinky a jak jsou dobrovolníky všeobecně snášeny. To je jen první krok. V druhém, mnohem důležitějším, je nutné dokázat, že ona vakcína skutečně před chorobou chrání. Jinak by mohla poskytovat falešný pocit bezpečí, což by mohlo být fatální. A to samozřejmě trvá. Musí se kontrolovat počet nakažených v očkované a neočkované skupině – pokud možno velké a při současné pravděpodobnosti nákazy (v Česku 7.5.2020 34 případů, v Rakousku 28) je mise skoro nemožná. Čili těšit se na účinnou očkovací látku může trvat hodně – hodně dlouho.

Jenže při tak nízkých číslech nakažených je opět možné testovat kontakty nakažených, izolovat pozitivní přenašeče a tím virus dále omezit v jeho možnostech přežívat a šířit se.

               Jen toto je totiž cesta, jak se viru zbavit – prostě přerušit jeho cestu rozšiřování – nedovolit mu se šířit. Virus totiž nedokáže přežívat ve volné přírodě, pokud ano, pak jen minuty nebo maximálně hodiny (virologové opět jednou nevědí). Potřebuje přenašeče – člověka. Jen v něm může existovat, jen v něm může přežívat a se množit. Pokud takového nenajde, je po něm v okamžiku, kdy ho imunita nakaženého zničí nebo když virus zničí svého přenašeče – efekt je v obou případech stejný, virus umře. Mutanti jsou všeobecně ve volné přírodě v nevýhodě a po čase se jich příroda zbaví. A tento mutant je zvlášť podivuhodný a do přírody možná vůbec nepatří.

               Proč je možné nebo dokonce pravděpodobné, že vznikl ve wuchanské laboratoři?

  1. Ve Wuchanu taková laboratoř skutečně existuje a právě zde se virus objevil jako první.
  2. Je zatraceně podobný SARSU a jaký jiný virus by asi Číňané zkoumali, než ten, který jim způsobil největší problémy?
  3. Podle zprávy amerických tajných služeb nebyly ve wuchanské laboratoři dodržovány ani nejnutnější bezpečností předpisy. Únik viru byl tedy velmi pravděpodobný.
  4. Čína se snažila všemi prostředky zabránit rozšíření zprávy o tomto novém viru, což by sotva dělala, kdyby pocházel z přírodních zdrojů. A když pak přiznala prvních 27 (slovy dvacet sedm) zápalů plic způsobených tímto virem (v Číně –  s 1,2 miliardami obyvatel) hned vyhlásila stav ohrožení. Čínští epidemiologové tedy museli vědět, že tady něco hodně ale hodně smrdí.
  5. Paní Peková říká, že virus je zmutovaný ve své části „velín“ tedy právě v té části, která zajišťuje jeho identitu a ve které ve volné přírodě viry nikdy nemutují. Mám velkou chuť jí věřit.

Jestli si tedy člověk zahrál na Boha a vytvořil něco, co jinak dělá stvořitel, je tento výrobek určitě mnohem méně kvalitní a v přímém souboji o životní prostor s viry originálními nemůže obstát.

Samozřejmě, že se nikdy NEDOKÁŽE, že virus pochází z wuchanské laboratoře. Stále se najdou vědci, kteří budou trvat na netopýrovi. A Čína nebude váhat pustit pár milionů dolarů, aby tyto teorie podpořila – raději korupcí než výzkumem. Ostatně prezident Světové zdravotnické organizace Tedros Adhanom Ghebreyesus je tak jako tak v čínských službách a je schopen takové teorie zadržet a nedovolit jejich prokázání. Čínu to vyjde mnohem levněji, než kdyby měla platit biliony dolarů za odškodné zemím, které virus přivedl ekonomicky na pokraj bankrotu. Po té stránce se nemá čínský komunistický režim čeho bát.

Epidemiologové straší prostý lid vidinou druhé vlny. Samozřejmě by si ji přáli, člověk nerad mizí z televizní obrazovky, (že, pane Primulo?) když se tam už jednou dostal. V Maďarsku bude ostatně vlna zřejmě jen jedna, zato bude trvat odhadem 5-6 let, Viktor Orbán není tak hloupý, aby vyhlásil konec pandemie a vzdal se tak mimořádných pravomocí, které si přidělil. Obavy jsou ze zimy, kdy se sníží intenzita ultrafialového záření (v zimě je slunce tak nízko, že toto záření nepronikne atmosférou), které virus dokáže eliminovat (zřejmě proto překvapivě nízké počty nakažených v Africe) a klesne hladina vitamínu D v krvi (ze stejného důvodu).

               Přesto nemám strach z druhé vlny. Lidé se už naučili sžít s „novou normalitou“. Přeplněné „Apre ski“ bary jsou minulostí, momentálně i koncerty, fotbalové stadiony, divadla a nacpaná nákupní centra. Odstup a rouška, to je cesta k porážce tohoto viru. Samozřejmě jsou riziková místa – letadla, autobusy a klimatizovaná nákupní centra. Tady bude třeba postupovat velmi citlivě, už proto, aby letadla mohla znovu vzlétnout. Jednou se cesta přenášení Kvida 19 přeruší úplně a on zmizí – stejně jako jeho předchůdci SARS nebo MERS. Bude to obtížnější než u těchto dvou předchůdců, protože Covid 19 je podstatně infekčnější než jeho dva předchůdci, ale půjde to. Musí to jít.

MY HO TOTIŽ NEPOTŘEBUJEME, ON POTŘEBUJE NÁS.

Čili máme rozhodující výhodu na naší straně.  

Pravidla chování v čase koronavirové pandemie

Konečně byla definována jasná pravidla k chování během pandemie koronaviru:

V principu nesmíte opustit dům, ale pokud chcete, můžete to udělat

  •  Roušky sice virus nezadrží, ale musíte je nosit, protože tím zachraňujete životy. Protože látkové roušky zadrží virus přece jen o něco líp než papírové, jsou ve zdravotnických zařízeních přísně zakázané 
  • Všechny obchody jsou zavřené kromě těch, které jsou otevřené.
  • Virus je smrtící, ale přesto ne příliš nebezpečný, kromě toho, že eventuálně může způsobit globální katastrofu
  • Každý musí zůstat doma, je ale velmi důležité, jít se projít, zejména za slunečného počasí. Lepší ovšem je nevycházet, samozřejmě s výjimkou sportovních aktivit, ale v podstatě není vhodné chodit ven.
  • Virus nepůsobí na děti, kromě těch, na které působí
  • Virus nenapadá zvířata, ale přesto se najde stále nějaká kočka, kterou někdo otestoval, a v důsledku toho byla pozitivně testovaná. Zvířata se netestují s výjimkou několika tygrů a občas psů, ale ti se netestují. Všechny povrchy s výjimkou srsti zvířat můžou chorobu přenášet.
  • Když onemocníte, budete mít příznaky, ale můžete onemocnět i bez příznaků, můžete mít příznaky, ačkoliv nejste nemocní nebo nakažliví, můžete být nakažliví, i když nemáte příznaky atd. atd.
  • Virus zůstává na různých površích aktivní nanejvýš dvě hodiny, někdy ovšem čtyři a někdy až šest, ovšem může se jednat i o dny. Potřebuje k tomu vlhké prostředí, ne ale bezpodmínečně. Virus nezůstává ve vzduchu, někdy to ale přece dělá, především v uzavřených prostorách.
  • Měli bychom zůstat zavření doma, až virus zmizí, ovšem on zmizí pouze, když dosáhneme kolektivní imunity, tedy když bude mezi námi cirkulovat. Aby mohl cirkulovat, neměli bychom být zavření doma, a proto musíme doma zůstat.
  • Pokud jste onemocněli, můžete v budoucnosti onemocnět ještě jednou, mezitím jste ale imunní.

Je to krásné, že člověk, díky nejrůznějším specialistům a expertům, konečně přesně ví, jak se má chovat. Medicína je prostě exaktní věda.

Ne, nemyslete si, že jsem tento týden můj příspěvek takhle odfláknul, jenom jsem potřeboval trochu vypustit páru.

Zítra se podíváme do Syrakus.

Epidemie – šance pro politiky

               Opravdu se zdá, jakoby některým politikům přišel onen koronavirus jako dar z nebe. Čímž netvrdím, že ho vyrobili, že ho úmyslně rozšířili atd atd. jak se člověk teď na „sociálních médiích“ dozvídá.  Zda byl poslán do světa, aby zničil celosvětovou ekonomiku a zabezpečil dominanci Číny nad celým světem, nebo zda ho vymysleli finančníci, aby mohli pod virovou záminkou „zresetovat“ přehřátý finanční trh. Nemyslím si ani, že ho poslala do světa farmakologická lobby, aby vydělala na nových lécích, a už vůbec jsem dalek obviňovat Billa Gatese, že chce vyhubit lidstvo – ne tím virem, ale očkovací látkou, která pak udělá lidstvo neplodným a zredukuje ho o pět miliard. Přiznám se, že mě už všechny tyto konspirativní teorie unavují, ale lidé sedí doma, nemají co dělat. Což je i můj případ, protože jsem byl poslán na nucenou dovolenou a to hned poté, co mi skončila karanténa – no aspoň můžu teď vycházet z domu a nezvoní u nás policie, aby zkontrolovala, zda sedím za zavřenými dveřmi a udržuji od mé manželky dvoumetrový odstup, jakožto i časový odstup u večeře.

               Jenže co se mohlo panu Babišovi hodit víc, než zákaz shromažďování, v době, kdy mu už „Milion chvilek pro demokracii“ pořádně lezl na nervy. Konečně je klid, nikdo neprotestuje a vláda si může dělat, co chce. I pan Hamáček našel zalíbení ve své funkci předsedajícího krizovému štábu a prodloužil by krizový režim pokud možno na neurčito nebo na doživotí. Protože pokud mu vláda tento stav k prvnímu květnu zruší, bude muset dát svůj červený svetr konečně vyprat a bude po legraci.

               Jenže to je ještě pořád nevinné v porovnání k tomu, co se děje jinde. Samozřejmě totalitní režimy využily nové situace nejintenzivněji. Čína, tolik obdivovaná hradem i českou vládou, konečně mohla pozatýkat aktivisty hongkongských protestů, aniž by lidi vyšli do ulic protestovat – koronavirus je koronavirus.  Nezvládnutelné protesty v Honkongu se staly zvládnutelnými.  Čínští úředníci a policisté teď utahují šrouby, a když mimořádný stav skončí, Hongkong se na nové protesty nezmůže – už proto, že vůdcové nespokojenců s geniální vládou Pekingu budou v chládku nebo nebudou vůbec nalezitelní.

               Ale nemusíme jít ani tak daleko. V Maďarsku dosáhl Viktor Orbán konečně toho, po čem vždy toužil – může vládnout prostřednictvím dekretů bez kontroly parlamentu a to na neomezenou dobu – jen on sám má právo určit, kdy potřeba jeho moudré samovlády skončí – a proto neskončí nikdy. Za šíření fake news je pět let vězení a co je fake news určí předseda vlády sám a to i zpětně. Tak zkuste něco kritizovat, pět let je dlouhá doba, a protože výjimečný stav za pět let ještě zřejmě ještě neskončí, bude možnost vaši vazbu prodloužit i po uplynutí takové doby. Ostatně v Maďarsku už dávno žádná nezávislá média neexistují a ta, co existují, jsou oddaná vládě, takže možná ani tolik lidí do vězení nepůjde.  EU si neodváží Orbána ve své kritice ani jmenovat a Višegrádská skupina mu dělá zeď – byl jsem překvapený, že rezoluci na podporu Viktora Orbána a jeho mediální politiky přijal česká parlament z podnětu ODS (podpořili ho samozřejmě SPD a KSČM). Zřejmě ani pan Fiala nevidí možnou orbanizaci české mediální sféry jako něco negativního, jako by to nešlo agrofertizací, čili zprivatizováním. Samozřejmě na jeho omluvu můžu souhlasit s tím, že si Maďaři Orbána svobodně zvolili, zda věděli, že je to na doživotí, opravdu nevím.

               V Polsku se snaží využít náboženského cítění obyvatelstva, a protože je virus boží trest za hříchy a rozvolnění zákonů o umělém přerušení těhotenství, budou šrouby utaženy tady.

               V Turecku usoudili, že věznice jsou přeplněny – a to opravdu jsou – a že je tady velké nebezpečí vzniku epidemie covida 10 a propustili 90 000 vězňů – jen kriminálníků – političtí vězni ve vězení zůstali právě v naději, že se zde nakazí, zemřou „přirozenou smrtí“ a nebudou tak už sultána Erdogana otravovat.

A Benjamin Netnajahu dokázal konečně po třech neúspěšných pokusech sestavit vládu, což by bez pomoci koronaviru bylo nemožné. Čímž se samozřejmě zastavuje i jeho korupční aféra. Pana izraelského premiéra zřejmě virus zachránil před vězením, což taky není k zahození.

               Státy a jejich vlády dostaly do rukou i úžasnou ekonomickou moc. Protože „lock down“ celé hospodářské i kulturní oblasti země přinesl pro jednotlivé subjekty neřešitelné problémy, může kterákoliv vláda rozhodnout, komu pomůže a komu ne, čili koho se chce zbavit. Zajímavé je například řešení české vlády v oblasti kultury, která poskytne pomoc – ale jen těm subjektům, které byly příjemcem státních dotací – čili těm poslušným, které byly závislé na státních penězích a tím pádem si nemohly moc vyskakovat. Nezávislá kulturní scéna, která vládnoucí vrstvě už dlouho lezla na nervy –  viz například Jan Hrušínský a jeho divadlo „Na Jezerce“ které houževnatě odmítalo sklouznout do insolvence (protože tam chodili diváci) – nedostane nic a po pandemii podstatně prořídne. To bude pro umělce poučením do budoucna. Podobně dopadne i spousta drobných podnikatelů, které česká sociální demokracie už dlouhé roky považuje za parazity. Státem řízené hospodářství se přece mnohem lépe kontroluje. Velké koncerny se dostanou určitě k penězům rychleji, než ti malí. Tomu se říká lobby.

               To ovšem není jen český problém. AUA, čili rakouské aerolinie požadují od státu pomoc ve výšce 800 milionů eur. A zřejmě ji i dostanou. Lidé se ptají, proč, ale odpovědi se zřejmě nedočkají. Důvody, proč se ptát, ale existují.

  1. AUA je dceřinou společností německého koncernu Lufthansa. Rakouskému státu v ní nepatří vůbec nic. Neměl by se tedy tento koncern starat o to, aby dceřina společnost, kterou koupil ze zištných důvodů a za účelem zisku, aby tato jeho část přežila?
  2. Letadla stojí na zemi, nepotřebují kerosin, nezpůsobují ani jiné náklady, kromě rutinních kontrol. Kolik tedy společnost vlastně stojí?
  3. Zaměstnanci (7000 osob) jsou všichni nahlášeni na „Kurzarbeit“, tedy jejich platy stejně platí rakouský stát.

Čili opět ona nepříjemná a vlezlá otázka – nač chce AUA 800 milionů? Její management si přece na odměnách tolik nerozdělí. Anebo přece?

               Finanční pomoc stojící ekonomice je samozřejmě esenciální, pokud nechceme mít poměry jako v třicátých letech minulého století, je třeba udržet koupěschopnost obyvatelstva na určité snesitelné úrovni. Pro politiky ideální příležitost postavit se do role zachránců. Jako by ty peníze dávali ze svého, i když se neskutečnosti jedná o peníze daňových poplatníků, které bude třeba jednou platit zpět. Buď ve formě daní, nebo ve formě inflace, když se chybějící peníze prostě vytisknou. Nakonec je stejně zaplatíme my všichni. To ale žádný politik neřekne, ztratil by body,

               Pokud totiž politici nevyužívají (nezneužívají) koronavirovou krizi politicky či ekonomicky, pak se aspoň snaží zvýšit si popularitu, když se projevují jako ochránci národa – ať už tím, že lidi zavírají doma, aby se nenakazili nebo je vyhánějí do ulic, aby se promořili – tak či tak je třeba jen přesvědčit obyvatelstvo, že je daná taktika správná a že z ní bude obyčejný občan profitovat, hlavně je třeba, aby měl pocit, že politik za něj problém řeší a on se má cítit v bezpečí – a hlavně moc nepřemýšlet – na což lidé slyší nejvíc – kdo už dnes rád přemýšlí, bolí z toho hlava.

               Kupodivu je jedno, zda politik hovoří věcně a rozumně nebo plácá hlouposti, popularita mu stoupá už jen tím, že je v médiích přítomný. Tak mohl premiér Babiš předvádět naprosto nesystematický management a přesto mu stoupla popularita. Stoupá dokonce i Donaldovi Trumpovi, který si protiřečí prakticky každý den a klasičtější příklad zmatečného managementu krize se zřejmě ani nedá v historii vystopovat. Ale tonoucí se i stébla chytá, jen je třeba přesvědčit voliče, že se topí.

               Jedinou výjimkou, která tuto šanci neuchopila, byl zřejmě Boris Johnson. Člověku by mu ho skoro mohlo být líto. Právě v době, kdy úspěšně ukončil Brexit a mohl se stát skutečným otcem národa, musel řešit rozvod se svou ženou a matkou čtyř dětí, což bude hodně drahé. Navíc jeho ženě, se kterou se právě rozváděl, diagnostikovali rakovinu, což je samozřejmě problém navíc. Důvod rozvodu, jeho těhotná přítelkyně, si Borise odvedla na dovolenou, aby si konečně mohli užívat líbánky a oba se při té příležitosti nakazili tím protivným virem – on víc než ona. A kvůli tomu všemu chyběl milý Boris na prvních pěti zasedání krizového štábu ohledně koronavirové krize a teď ještě musel předat řízení země svému zástupci. Bojím se, že Boris bude jediný politik, který díky koronaviru utrpí škody.  Ale Britové přece museli vědět, koho si zvolili, jsou vyspělý národ s dlouhou, předlouhou demokratickou tradicí. Ostatně Andrej Babiš se dokonce houževnatě dlouhé týdny bránil, vůbec nějaký krizový štáb zřídit.

               Donald Trump hledá nepřítele a našel ho ve WHO. Ne že by neměl pravdu, a právě v tom je to fatální nebezpečí – že má v určitých bodech pravdu. Světová zdravotnická organizace se v posledních letech zprofanovala – prostě jen kopírovala celospolečenský světový vývoj, který byl určován korupcí a finanční lobby. Že byl předseda WHO Tedros Adhanom Ghebreyesus zvolen díky čínské lobby a že je to poprvé, kdy v čele této organizace nestojí lékař, je všeobecně známo. Ostatně pan předseda dokazuje svou nedostatečnou kompetenci při každém svém veřejném vystoupení – i pan Andrej působí ve srovnání s ním jako suverén. Ovšem problém je v tom, že Trump situaci zneužívá k tomu, aby vytvořil obraz nepřítele, proti kterému chrání své ovečky – když to nedokázal v ochraně proti onou viru – a to jen proto, aby znovu získal ztracené hlasy pro blížící se prezidentské volby. A může mít s touto taktikou dokonce i úspěch, jedno jak chaoticky se po celou dobu krize choval.

               Ostatně Číně se investice do Tedrose Adhanoma Ghebreyesuse určitě vyplatí. WHO se pod tímto vedením nikdy nebude vážně zabývat otázkou, zda koronavirus skutečně nevznikl v čínské laboratoři ve Wuchanu, což by mohlo režim Xi Jinpinga mohlo dostat pod silný mezinárodní tlak s požadavky na finanční kompenzace způsobených škod.

               Největším obecným nebezpečím je ale, že se Orwelovský stát založený na sledování svých občanů může stát díky koronaviru každodenní realitou. To, co je v Číně už každodenní realitou se sledováním pohybu občanů jejich chování s ratingem poslušných občanů AAA až neposlušným DDD, kteří nedostanou koupit ani lístek na vlak. V Rakousku existuje – zatím dobrovolný koronavirus –App, sledující pohyb každého občana, v Česku je zkoušena „chytrá karanténa“ což není vlastně nic jiného, než sledování pohybu občanů. Ovšem, nemusíme se nic namlouvat, kdo u sebe nosí mobilní telefon, neutají žádný svůj krok, z komerčních důvodů- reklamy a hodnocení – je každý mobilní telefon „napíchnut“ permanentně- otázkou je jen, zda mají státní orgány právo tyto data sledovat, aniž je člověk podezřelý z konání trestného činu. Je nákaza virem trestným činem? Minimálně opuštění domu, pokud vás právníci ve státních službách odsoudili ke karanténě, je přestupkem, který vás může přijít draho.

               A my si na to samozřejmě zvykáme. Je mimořádná doba, jsou potřebná mimořádná opatření. Ale zmizí tato opatření, až nastane doba normální. Nebo si na ně prostě zvykneme a stanou se součástí našeho života.

               Bůh nás před tím ochraňuj. I když – kdo je vlastně tou nejvyšší autoritou ve sledování člověka a jeho hříchů…? A to i bez mobilních telefonů……

               Nakonec jedna dobrá zpráva. Pro ty, kteří už mají koronavira plné zuby, se zítra podíváme zase jednou na Sicílii.

Koronavirus jako smrtelný úder Evropské Unii?

               Pamatuji si na ten pohled z arény ve španělské Malaze, protože to nebylo nic právě krásného. Vyčerpaný a z mnoha ran na svých zádech krvácející býk stál proti toreadorovi. Třásl se vyčerpáním, nebyl už schopen útočit, nebyl by už schopen ani utéci, i kdyby k tomu měl příležitost.  A tak jen bezmocně hleděl na hrot dlouhého meče, kterým mu pak toreador probodl srdce. Pak se svalil do písku arény a dokonal.

               Tak nějak jako onen býk mi připadá současná Evropská Unie. Oslabená finanční krizí roku 2008 s řešením platební neschopnosti Řecka a zadlužením dalších států, smrtelně zraněná uprchlickou krizí z roku 2015, krvácející (to, co jí poslední roky prchalo z poraněných žil, byla demokracie, která měla pro tento konstrukt stejný význam jako krev pro člověka a právě proto jí nacionalističtí populisté tak pouštějí žilou) a motající se v kruhu.  Po amputaci jednoho ze svých nejdůležitějších orgánů – Velké Británie – hledá právě svou novou identitu – a do této situace, která už sama o sobě vypadala hodně bezvýchodně, přišel koronavirus. Rád bych se mýlil, ale bojím se, že právě on bude tou smrtelnou ranou jako onen meč pro býka v aréně. Protože útočit ani bránit se EU už nemůže, nemá na to síly – a utéct není kam.

               EU se tvořila do dnešní podoby v dobách velké euforie. Pád železné opony znamenal znovusjednocení evropského životního prostoru, instalování demokratických institucí v postkomunistických zemích úspěšně napředovalo (nikoho nezajímalo, nakolik se s těmito demokratickými změnami dokáže identifikovat i obyvatelstvo oněch zemí) a Francis Fukyama psal svou knihu „Konec dějin“.

               V této atmosféře myšlení „nic se nemůže stát“ se tvořila lisabonská smlouva, jakožto ústava EU. Nikdo si v té době neodkázal představit, že můžou vzniknout zničující války v bezprostřední blízkosti tohoto státního útvaru, na něž bude třeba reagovat, že se k moci dostanou diktátoři, kterým se bude potřebné jednotně postavit, že se Evropa může stát vysněnou destinací pro miliony chudáků z celého světa, že spekulanti na burzách dovedou finanční svět k jeho pádu – a že se může objevit smrtící pandemie.

Ani proti jedinému z těchto nebezpečí nebyly do státní smlouvy zabudovány pojistky. Aby nedejbože nedošlo k tomu, že by některá z členských zemí odmítla tento dokument ratifikovat, byly jednotlivým zemím dány výjimky, bylo jim dáno právo veta a bylo rozhodnuto o jednohlasném přijímání stěžejních dokumentů všemi členskými státy.

               Byl to dokument do krásného počasí, s deštěm nebo dokonce s bouřkami se vůbec nepočítalo. Zájem co nejvíc rozšířit ekonomický prostor a volný pohyb osob byl tak prioritní, že si nikdo nelámal hlavu s tím, co by bylo, kdyby…..

               A to „kdyby“ přišlo a EU až potom zjistila, jak je nefunkční a jak si nedokáže poradit prakticky se žádnou krizovou situací.

               V euforii devadesátých let vznikl i projekt Eura jako společného platidla na území EU. Projekt určitě dobře míněný a praktický, protože ulehčuje oba základní principy fungování tohoto soustátí, totiž volný pohyb zboží (nezapomeňme, že peníze se od devadesátých let taky staly zbožím) a osob. Bez výměny valut, bez poplatků bankám, bez pojistek proti změnám kurzu při obchodních transakcích – to vše mělo přinést ulehčení firmám vyrábějícím zboží a oslabit vliv bank a pojišťoven – proto se taky jejich loby vedená exprezidentem Klausem zavedení společné měny tak úporně bránila. Jenže se zapomnělo na to, že EU není ekonomicky kompatibilním útvarem – sen o společném trhu zaslepil ekonomy a oni nechtěli vidět realitu. Totiž, že jižní státy mají zcela jiný přístup k financím, k placení daní a k státnímu rozpočtu než státy severní. Že se tím stabilní ekonomiky Německa, Holandska či Dánska svázaly s nestabilními ekonomikami Itálie, Španělska, nemluvě o Řecku, které se do společnosti Eura dostalo dodatečně a podvodem. Před tím vším se zavíraly oči. Dobrý úmysl zatlačil realitu. A to se teď mstí a povede zřejmě k rozpadu onoho útvaru, který tehdy euforicky vznikal. Jakou životnost má stavba postavená na písku, jedno, jak je výstavná?

               V čase koronavirové krize EU management naprosto selhal – vlastně ani žádný neexistoval. Členské státy se nedokázaly dohodnout na žádné společné strategii – ať už epidemiologické nebo ekonomické – každá země byla odkázána sama na sebe a taky to využila. Zejména ty, kterým už principy fungování EU lezly na nervy (ochrana demokracie a kontrola čerpání finančních prostředků) příležitost „uchopily za pačesy.“

               Prvním opatřením většiny zemí bylo uzavření státních hranic, čili odstranění jednoho ze dvou základních pilířů fungování Evropské Unie – volného pohybu osob. Pochopitelným důvodem byly právě kulturní rozdíly a tím dané rozdílné národní strategie v boji proti pandemii. Zboží muselo cirkulovat dál, při globálním trhu, kdy málokterý stát vyrábí všechno, co pro své přežití potřebuje, jiná možnost ani neexistovala. Ostatně země EU bolestivě zjistily, kolik strategicky důležitých výrob přesunuly v zájmu zvýšení zisku soukromých koncernů do Asie a jak jim teď tyto výrobky chybí. Honba za ochrannými prostředky a zápas o ně jen dál prohloubil trhliny ve struktuře evropského soustátí. Ale i při pohybu osob zjistili náhle politici, jak jsou na něm závislí – jestliže se o rok dřív v Rakousku vášnivě diskutovalo o krácení rodinných přídavků pro zahraniční pracovníky, teď  je najednou byli Rakušáci ochotni přivážet speciálními letadly na náklady rakouského státu.

               Už dlouho doutnající rozbuška Maďarska konečně vybuchla. Viktor Orbán demontoval mladou maďarskou demokracii už od roku 2010. Dělal to systematicky, krok za krokem a za peníze EU. Ta nebyla schopna (ochotna?) něco proti němu podniknout, například rakouská lidová strana, tradiční strana „zemědělců“, bránila v Bruselu Orbána, i když vyvlastňoval rakouské zemědělce, kteří si koupili pozemky na maďarském území. Evropské dotace tekly do Maďarska v nezměněném množství dál, protože neexistoval mechanismus, jak je zkrátit, pokud se někdo zpronevěřuje základním principům fungování EU. Maďarská firma, která podala reklamu do k vládě kritických novin, už si na dotační peníze nikdy nesáhla – tím zanikla postupně všechna kritická média. Ani na Orbánovy stále těsnější vztahy s ruským diktátorem Putinem nebyla Evropská Unie schopna reagovat – i když byl ještě čas.

               V okamžiku, kdy v Polsku vyhrála volby Kaczynského strana Právo a Spravedlnost bylo už pozdě na cokoliv. Oba pánové si na setkání v Zakopaném slíbili vzájemnou podporu včetně použití práva veta – od tohoto okamžiku je vůči nim EU naprosto bezmocná, i kdyby dělali cokoliv. A oni to samozřejmě vědí. Poslední kroky Viktora Orbána, který využil koronavirové krize k zavedení absolutní diktatury v Maďarsku, už jen potvrdily mnohaletý vývoj.

               Ursula von der Leyen je pro Orbána (slovy historika politologa Pála Ledvaie) jen „ eine Witzfigur“ – čili volně přeloženo – je mu prostě k smíchu. Její bezmocnost a strach dokumentuje i skutečnosti, že si evropská komise při deklaraci, kritizující nově vzniklé poměry v Maďarsku ani netroufla Maďarsko jmenovat a Viktor Orbán se této rezoluci vysmál tím, že pod ni připojil svůj podpis! Necítil se touto kritikou prostě osloven? Sarkasmus na druhou! Pokud by ho a jeho stranu vyloučila strana konzervativních stran ze svého středu (kde má FIDESZ stejně už pozastavenou činnost) – bude přijata s otevřenou náručí ve společnosti pravicových radikálů, pro které je právě Orbán ideálem a kteří sní o „orbanizaci“ vlastních zemí – bývalý předseda rakouských „Svobodných“ HC Strache se ve svém skandálním videu z Ibizy netajil tím, že právě „orbanizace médií“, čili zničení opozičního tisku, je jeho cílem a ideálem.

               Samozřejmě že takový postup dělá školu, Česko pod Andrejem Babišem se přimyká stále víc k autoritářským režimům východu, jako je Rusko a Čína a opouští principy fungování demokratické společnosti – samozřejmě že Babišovi musí strašně lézt na nervy, že se kontroluje způsob čerpání evropských dotací. V tom byl trošku nešikovný, když se neodstřihl jasněji od svého Agrofertu – Orbán sám nebohatne, jen všichni jeho příbuzní, spolužáci a kamarádi, on sám nikdy žádnou firmu nevlastnil.

               Celý takzvaný „Višegrád“ se už dlouhé roky radí o společném postupu při různých hlasováních. Svědčí to o tom, že ony postkomunistické země mají k sobě stále ještě mnohem blíž, než k zemím, které EU zakládaly. A že se jsou ochotny navzájem chránit, bez ohledu na to, zda jsou jednotliví členové ještě vůbec kompatibilní se základními principy fungování demokracie.

               Státy se udržují principy, na kterých vznikly. EU už tyto principy dávno opustila, přesněji řečeno, nebyla je schopna uhájit. Už proto je její další existence velmi problematická.

               Zavřené hranice, které mají zůstat zavřené i roky, jsou vyvrácením jednoho ze základních principů fungování tohoto soustátí (úmyslně nepíšu státního útvaru, protože k tomu se EU nikdy nedopracovala). Ovšem právě volný pohyb osob postihl tragicky chudé země Unie, protože způsobil odliv mozků. Zavření hranic, pokud možno navždy, je tedy tajným snem politiků těchto zemí. (Jen Václav Klaus se to odváží říct nahlas). Ekonomická krize v důsledku pandemie, která postihne nejvíc „jižní“  státy, které byly už před ní na pokraji bankrotu, bude torpedovat společnou měnu. Itálie usiluje už roky o vydávání společných dluhopisů EU, čili zespolečenštění dluhů. Na takové úvěry by byly určitě mnohem nižší úroky, než jaké musí platit Itálie za své dluhy. Státy s větší rozpočtovou disciplínou, jako Německo nebo Rakousko se takové strategii brání – mají oprávněný strach, že by to spustilo lavinu a že by se nakonec musely podílet na placení veškerých italských a francouzských dluhů. Řešením by bylo vystoupení těchto vysoce zadlužených zemí z Eura, zavedení vlastních měn a spuštění inflace v daných zemích. Alternativou je jen hyperinflace v celém Europrostoru – s katastrofálními důsledky pro ekonomiku. Obojí by znamenalo konec idey EU, buď jejím rozpadem, nebo pocitem, že blahobyt byl obětován kvůli oněm jižním státům, což by vedlo k napětí, nenávisti a nakonec ke stejným důsledkům, možná ještě dramatičtějším.

               Samozřejmě by se mohly mezistátní hranice otvírat – jaký smysl má například uzávěrka mezi Rakouskem a Českem, když jsou protipandemická opatření jsou v obou zemích prakticky identická? Jenže bilaterální smlouvy o otvírání hranic mezi jednotlivými státy by byly jen dalším hřebíkem do rakve společného prostoru. Poslední nadějí pro aspoň určité zachování EU je, že dokáže pomoci aspoň v přicházející hospodářské krizi. Přičemž pouze tisknout nové peníze nebude stačit. To dělala už posledních dvanáct let.

               Vidím jen dvě možnosti:

  1. EU se dokáže dohodnout aspoň na základních věcech.
  2. Jednotná  protipandemická opatření, což je iluzorní. Proč je asi nejvíce postiženou zemí EU (počet nemocných a mrtvých pro milion obyvatel) Belgie? Protože tam na předměstích žijí v obrovských komunitách přistěhovalci, kteří si z pravidel vydaných vládou nic nedělají. Jestliže si belgická vláda dává za vinu, že nevydala své směrnice včas v ARABŠTINĚ, a proto že tito obyvatelé směrnicím nemohli rozumět, není co řešit. Virus opět jen doráží to, co už smrtelně zranila uprchlická krize. Vzájemná víceméně symbolická pomoc, kdy jsou francouzští pacienti léčeni v Německu a Česku není řešením, ale jen gestem.
  3. Řešení ekonomických dopadů krize – k tomu jsem četl článek od Johanna Neunera, který doporučuje tři body
    1. Clo na veškeré zboží z Číny. Čína subvencuje určitá strategická odvětví svého průmyslu a deformuje světový trh i ignorací ekologických a sociálních standardů. Bohužel bude zřejmě nemožné se v této strategii spojit s USA, dokud tam vládne Donald Trump, protože pro toho je EU „největším nepřítelem“ a z jejího rozpadu by měl obrovskou radost. Byl to vždy jeho vyhlášený cíl. Už teď ale dokážu odhadnout, která země v EU bude úmysl čínských cel vetovat.
    1. Zavření daňových rájů – jen tento krok by přinesl do rozpočtu EU 120 miliard Eur, čili podstatnou sumu na zvládnutí ekonomické krize. Naštěstí je Spojené království jako největší brzda tohoto úmyslu už pryč, zuřivý odpor těch, kteří platí daně zvlášť neradi – koncerny se svými sídly v USA, se dá očekávat.
    1. Zdanění finančních transakcí – téma, která je už dlouho diskutovaná, ale pod tlakem USA stále nezrealizovaná. Jenže právě chybění zdanění finančního trhu privileguje tento vůči trhu zbožnímu. A jestliže jsou peníze zboží, jako každé jiné, jak právě finančníci tvrdí, proč tak trvají na tomto privilegiu? Finanční trhy v rámci současné krize ztratily hodně ze své moci, možná by se mělo této vhodné chvíle využít.
  4. Obnovení demokratických principů fungování EU a jednotlivých členských států. Zachování principů demokracie musí být základní vstupenkou do společnosti evropských národů – jejich porušení pak musí mít za následek vyloučení z této společnosti.

Jestliže nic z toho není realizovatelné, vidím jediné východisko. Že se Evropská Unie rozpustí a znovu založí na nových principech (vlastně na těch starých původních) ale s novými zákonnými úpravami, které tyto principy budou moci lépe chránit. Evropská Unie nemůže být samoobsluhou na peníze pro ty, kteří plivou na její základní principy a vysmívají se jejím institucím. Obávám se, že Višegrád pak do této nové konstrukce patřit nebude – možná ani nebude chtít. Ostatně Rusko už dávno reklamuje svůj nárok na východní Evropu jako svou zájmovou oblast. Zřejmě se pak zase rychle vrátí na svůj podstavec v Praze krvavý potlačovatel maďarské revoluce z roku 1956 maršál Koněv. Viktor Orbán určitě nebude protestovat.

               Alternativní koncept „ v míru nažívajících a ekonomicky spolupracujících suverénních národů“, kterým se ohánějí pravicoví populisté, není v praxi realizovatelný – proč? Protože během  dvou tisíc let evropské historie nikdy nefungoval. V okamžiku, kdy se některý z místních diktátorů dostane do ekonomických potíží (a to se bez evropských dotací dostane velmi rychle) zbývá mu k udržení se u moci jen jeden prostředek – válka. A na sousedovi se vždycky něco najde, co jeho národ „ohrožuje“ a před čím musí on „svůj“ národ chránit. A je po spolupráci a brzy i po míru…

Ischgl – koronaviruspandemie v době vlády peněz

               Už i v české televizi se objevil šot o problému lyžařského střediska Ischglu a jeho úloze při šíření pandemie koronaviru. Byl to poměrně krátký šot, který hloubku a tragédii celého problému nemohl vystihnout. Pro ty, kteří mají zájem se dozvědět něco o absolutním selhání rakouských úřadů ve jménu zisku a peněz, přiblížím problém v tomto článku.

               Vláda peněz nebo přesněji vláda jejích držitelů se jmenuje plutokracie. Třicet let pracoval náš svět na tom, aby tento systém vybudoval.  Politici se na začátku devadesátých let vzdali kontroly nad finančními toky. Peníze se staly zbožím jako vše jiné, o jejich hodnotě rozhodovala nabídka a poptávka, už v roce 1992 takto položil americký spekulant Sörös na lopatky britskou libru a kouzelně na tom zbohatl. Od té doby hrají rozhodující roli ve světové ekonomice spekulanti na burzách, došlo k naprostému odloučení burzovních kurzů od skutečné hodnoty obchodovaných akcií a vznikly biliony imaginárních dolarů a eur, které občas, jako například v roce 2008 – zázračně zmizí a pak se znovu objeví.

               Peníze nemají morálku a společnost, která se opírá o peníze jako o jediný žebříček hodnot, je společnost jednodimenzionální, taková společnost není připravena řešit krize, její zatížitelnost je minimální až nulová, protože nezná solidaritu.

               Peníze vládnou i v Tyrolsku. Kdysi bylo Tyrolsko nejchudším alpským územím, neustále ohroženým hladomory, lavinami, válkami. Výjimkou bylo Tyrolsko jižní, to si ale po první světové válce přivlastnili Italové. Rakousku zbyly jen neúrodné hory a hlavní dopravní spojnice z Německa do Itálie – historicky nejcennější přechod Alp na Brennerském průsmyku a most přes řeku Inn – po kterém ostatně dostalo své jméno i tyrolské hlavní město Innsbruck.

               Innsbruck mohl žít z mýt na této nejdůležitější obchodní cestě, ne ale odlehlá údolí Zillertal, Pitztal, Ötztal nebo Paznautal. Toto údolí bylo skutečně úplným koncem světa, jediná cesta vedla k průsmyku Silvreta ve výšce 2000 metrů nad mořem – za ním už byl Vorarlberg a tento průsmyk byl průjezdný v podstatě jen v létě. Největší osadou v údolí je Ischgl, osada, která i dnes (přesněji v roce 2014 měla pouhých 1568 stálých obyvatel. Součástí Ischglu je i Galtür, který se negativně proslavil lavinou, která zasypala tuto osadu v roce 1999, a toto neštěstí si vyžádalo 31 obětí na životech. Tak to v Tyrolsku chodilo vždy. Laviny ničily domy a vesnice a houževnatí Tyroláci, zvyklí na bídu a těžkou práci, je stavili znovu.

               A pak přišel turismus.  Po druhé světové válce se oblast (která patřila do francouzské okupační zóny) začala nesmírně rychle rozvíjet. První lanovky a sjezdovky se objevily už v polovině padesátých let a oblast zažila neskutečný vývoj, který trvá dodnes. Z nejchudší rakouské oblasti se stala oblast nejbohatší. Roční obrat v Ischglu – připomeňme si, osadě s 1500 obyvateli – je 250 milionů Eur, čili pro ty, kdo by si to chtěli přepočítat 6,25 miliardy korun, čili 4,16 milionu korun na hlavu.

Není tedy divu, že právě tady je turismus a to hlavně zimní turismus, zlatým teletem, které se nesmí zaříznout. Hlavní slovo v oblasti mají členové představenstva „Ischgler Silvrettaseilbagn AG“, „Skigesellschaft Sölden-Hochsölden GmbH“, nebo „Fachgruppe Seilbahnen und Bergbahnen Gerlospaß-Königsleiten“ a „Skiliftzentrums Gerlos“. Nejen, že oni rozhodují, kdo bude v Ischglu starostou – teď je to člen představenstva první jmenované společnosti Werner Kurz, ale víceméně i o tom, kdo bude v Tyrolsku hejtmanem – v současnosti je to od roku 2008 člen ÖVP Günther Platter. (Zatím poslední volby s podporou výše jmenovaných pánů a společností vyhrál s přehledem v roce 2018).

               Ischgl má kultovní status. Zatímco do Kitzbühlu chodí na dovolenou „krásní a bohatí“, kteří chtějí být viděni, kteří se tam setkávají s jinými důležitými členy plutokracie a pěstují tam potřebné politické a hospodářské kontakty, Ischgl je centrum pro ty, kteří si to můžou finančně dovolit, ale chtějí zůstat v anonymitě – tedy pro vyšší střední třídu. A ta je početná – proto i ten neskutečný obrat, který překonává i ten z Kitzbühlu. Ischglu se přezdívá „rakouská Ibiza“ a k takové přezdívce nepřišel samozřejmě jen tak.  Ischgl je oblíbená destinace pro seveřany – Islanďany, Nory, Švédy, pro které nejsou vyšší ceny překážkou, protože u nich jsou ceny alkoholu ještě nepoměrně vyšší – a tak zde můžou slavit až do bílého rána, den co den, noc co noc, lyžování je spíše jen vítaným doplňkem zábavy – především jde o „Apre Ski party“, jedno, zda lyžování předtím bylo nebo ne.  Kdo na takové párty už byl, ví, jak to tam vypadá. Tělo na tělo, tanec v nejtěsnějším prostoru, hlučná hudba, z které člověk vnímá spíše jen basy, spousta alkoholu a tlačenice u baru, odkud člověk alkohol musí odnést. Uzavřený prostor s opravdu „hustou“ atmosférou. Co víc si může jakýkoliv virus přát, aby se mohl množit a přenášet – ať už je to jen obyčejný virus chřipky nebo neobyčejný koronavirus?

               Už 29. února zjistili Islanďané na letišti v Keflavíku u 15 lidí, kteří se vraceli z dovolené v Ischglu, nákazu koronavirem.  Bavorský zemský zdravotní úřad informoval ostatně tyrolské partnery už 30. ledna o případu německé turistky, která strávila dovolenou v horské chatě v Kühtai. Už koncem února se nakazila virem pracovnice jistého podniku (hotelu nebo restaurace) v Ischglu. Její zaměstnavatel ji poslal domů a případ nehlásil. Je pravda, že v únoru jsme ještě nebrali virus až tak vážně (do jisté míry jsem ho podcenil v mém prvním článku k tomuto tématu i já – ovšem na tom, že celý problém je emocionalizován do hysterie, která brání do značné míry racionálním řešením, si stojím). Jenže v Itálii už v té době nabírala tragédie svou dynamiku a to nemohlo být příslušným úřadům neznámé. Tvářily se ale, že se nic neděje.

               Islandské úřady informovaly úřady tyrolské a dostaly odpověď, že se oni turisté určitě nakazili v letadle. 5. března vyhlásil Island Ischgl k rizikovým oblastem (rovnocenně jako například Wuchan nebo Lombardii), 9. března učinilo totéž i Norsko, 10 března následovalo Finsko, Švédsko a Dánsko.

               Jen v Ischglu se všichni tvářili, že je vše v nejlepším pořádku. I hotelové noviny referovaly o počasí a nabízených atrakcích, o koronaviru tam nebylo ani jediné slovo. 7. března v sobotu došlo k normálnímu střídání dovolenkových směn, aniž by příchozí někdo varoval. Ve stejný den, tedy 7. Března, přistoupily úřady v Ischglu konečně k testování a skutečně objevily nakaženého barmana v baru Kitzloch u údolní stanice lanovky, tedy jednoho z nejvíc navštěvovaných barů. Barmana stáhli ze služby, přesto psala úřednice tyrolského sanitárního úřadu paní Anita Luckner-Hornischer: „Pro osoby, které se v daném časovém období nacházely v baru a nevykazují žádné symptom nemoci, není žádné další medicínské vyšetření potřebné.“ Riziko, že by se člověk mohl nakazit při návštěvě v přeplněném baru, bylo stejným úřadem označeno za „MINIMÁLNÍ“. Dokonce i onen bar Kitzloch zůstal ještě dva dny otevřený.

               Představa předčasného ukončení sezóny byla pro provozovatele lanovek, hotelů a barů prostě nepředstavitelná – a politika s nimi „držela basu“. Zřejmě se už nikdy nedozvíme, jak velký byl tlak na zemského hejtmana Plattera, zdravotního zemského radu Tilga a ředitele sanitárního úřadu Katzgrabera. Platter si uvědomoval dost jasně, že pokud si znepřátelí mocné bossy hotelového a lanovkového průmyslu, může se v příštích volbách s křeslem hejtmana rozloučit. V Sankt Christophu v Tyrolsku se dokonce uskutečnil „Kongres intenzivní medicíny“, kde se virem nakazila celá řada lékařů – kteří pak virus zavlekli do svých nemocnic v Innsbrucku, Salzburku a Vídně a ohrozili tak provoz těch nejpotřebnějších oddělení – jednotek intenzivní péče. Pro daný hotel by odřeknutí kongresu bylo samozřejmě hospodářskou katastrofou – místo toho následovala katastrofa zdravotní.

               Teprve 13. března byla nad celým Paznautalem vyhlášena karanténa a turisté byli z údolí vykázáni – naprosto chaotickým způsobem. Museli opustit údolí ještě 13. března – to byl pátek, aniž by se někdo staral o to, že většina z nich se na dovolenou dostavila letecky a zpětné lety měli lidé objednané na sobotu 14. března. I když při opuštění údolí museli podepsat prohlášení, že se zavazují neprodleně a PŘÍMO odcestovat domů, bylo to pro tyto hosty prostě nerealizovatelné – samozřejmě že dojeli jen do Innsbrucku a tam se z pátku na sobotu ubytovali v hotelích. Na argumentaci úřadů, že tím porušili prohlášení, které podepsali, reagují celkem logicky – co měli asi tak jiného dělat?

               Náhled chybného jednání nemají příslušní úředníci ani dnes. Franz Hörl , poslanec rakouského parlamentu, hoteliér v Ischglu a přednosta Seilbahngesselschaft, okomentoval kritiku lapidárně slovy: „Ischgl virus nevymyslel.“ Starosta Ischglu Werner Kurz vydal prohlášení, že „v Ischglu byla přijata všechna rozhodnutí podle směrnic a po konzultaci se zemskými a federálními úřady.“ Což je dost možné. Otázka je jen, kdo koho při těchto konzultacích poslouchal.

               Do televize si troufl jen zdravotní rada Tilg a ten se pod otázkami špičkového rakouského novináře Armina Wolfa víceméně zhroutil a skoro plačky pouze opakoval jedinou větu „My jsme jednali správně,“ „My jsme jednali správně“ „My jsme jednali správně.“

               Dá se očekávat, že právě Tilg měl představovat pěšáka, který bude obětován a předhozen rozzuřené veřejnosti. Otázka je, zda to bude stačit. Případ totiž vyšetřuje už kriminální policie jako případ všeobecného ohrožení a porušení epidemiologického zákona. Poškození se spojili do společné žaloby – zastupuje je někdejší poslanec rakouského parlamentu Peter Kolba. Zatím se k žalobě připojilo 4500 osob. 1800 z nich bylo pozitivně testováno na koronavirus, dvě procenta z nich byla (stav 3.4.2020) v nemocniční péči, jedno procento na jednotkách intenzivní péče, dvě osoby zemřely – přesto, že se jednalo o mladé a zdravé lidi – ale virová zátěž musela být v těsných prostorách barů a tanečních sálů extrémní.

               Škody pro Ischgl ale i Tyrolsko jsou nedohledné. Jméno, tedy značka, které sem táhla tisíce a tisíce návštěvníků utrpěla zřejmě nenapravitelné škody.

               Tyrolský spisovatel Felix Mitterer napsal větu „Gier ist ein Luder“, čili volně přeloženo „Lačnost po penězích je mrcha“.

               Pro zemi, které se z nekonečné bídy propracovala k nekonečnému bohatství, to platí samozřejmě nejvíc. Ale Tyrolsko je jen špičkou ledovce. Dokáže koronavirus tuto filosofii posledních třiceti let, že peníze jsou jediným měřítkem úspěchu a hodnot změnit? Nebo zavřeme oči a pojedeme dál podle „ověřeného“ schématu? Ischgl už nikdy nebude to, co býval, nebo aspoň dlouho ne. Budeme ale i my jiní?

               Jsem sice skeptický, ale to je můj základní povahový rys. Ale naději ve změnu přechovávám dokonce i já.

Případ jednoho pacienta s koronavirem – pro trošku optimismu v dusné atmosféře

               Objevil se v naší ambulanci s poněkud netypickými příznaky bolestí v levém podbřišku. Nicméně udal u triáže, že už nejméně tři týdny silně kašle. S bolestmi břicha byl už o čtrnáct dní dříve v chirurgické ambulanci (kde se ale ke kašli nepřiznal a to mělo nyní za následek i příslušnou paniku u personálu), a podle záznamů lékárny v bydlišti si byl už tři týdny před vyšetřením v lékárně pro kapky proti kašli. U obvodního lékaře nebyl. Své léky neznal – něco prý bere, ale neví co, nechápal, proč by to mělo být důležité. Pacient toho nechápal mnohem víc, ale to nebylo důsledkem infekce.

Při CT (komputerová tomografie) vyšetření břicha byly na snímku zobrazeny i dolní části plic, radiolog v nich poznal pro Covid 19 typický zápal plic. Na následném rentgenovém snímku se toto podezření zesílilo – na plicích byly rozsáhlé, pro koronavirus typické infiltráty, v krvi pak vysoké zánětlivé parametry. Saturace kyslíku v krvi byla ale i bez podávání kyslíku 97 procent, čili zcela normální.

               Pacienta jsme přijali, dostal antibiotickou léčbu, k našemu překvapení byl ale test na koronavirus (výtěr z nosu a z hrdla) negativní. Při naprosto typickém rentgenu a CT nálezu (jak víme, v Číně stačil typický obraz na rentgenu ke stanovení diagnózy) byl test o 24 hodin později zopakován a byl opět negativní.

               Protože jsme na oddělení právě obdrželi několik kusů serologických (krevních) testů, provedli jsme tento test u daného pacienta. Tento ukázal vysokou pozitivitu protilátek IgM (akutní fáze zánětu) i IgG (imunita proti infekčnímu prvku – tedy viru). Pacient byl v té době už zcela bez příznaků, nekašlal, neměl teplotu a jeho zánětlivé parametry klesaly a blížily se už normálním hodnotám.

               Jaké jsme z toho případu mohli vyvodit závěry?

  1. I těžké zápaly plic, způsobené koronavirem, se dokážou za určitých podmínek spontánně vyhojit. To bylo pro mě potěšující z toho hlediska, že jsem se domníval, že těžký zápal plic znamená aicky přijetí do nemocnice, ev. na intenzivní jednotku s velkou pravděpodobností podpůrné ventilace a malou nadějí na vyléčení.
  2. Očividně nejlepšími podmínkami pro úspěšnou léčbu je domácí léčba, kde člověk není v kontaktu s dalšími pozitivními pacienty, kteří ho mohou zatěžovat dalšími dávkami viru. Proto, pokud je to z klinického hlediska možné, měli by být pacienti léčeni doma (nejlépe samozřejmě v domě se zahradou a příslušným výběhem na čerstvý vzduch). Mezi ostatní lidi do volné přírody takový pacient samozřejmě nesmí.
  3. Podle posouzení kontaktovaného infektologa může být pacient vyhlášen za uzdraveného, když měl dva negativní testy z výtěru z nosu a nosohltanu a je 48 hodin bez příznaků infekce – to náš pacient už splňoval – v té době už třetí den nekašlal.
  4. Vyléčení od začátku infekce trvalo tři až čtyři týdny.
  5. Bohužel, protože onen serologický test ještě není k diagnostice oficiálně připuštěn, nemohli jsme toho pacienta hlásit jako případ infekce koronavirem, kde by se byl objevil v té nejhezčí a optimistické rubrice – vyléčení pacienti.
  6. A hlavně, pokud se člověk zbytečně nestresuje…………. Protože nerozumí……………… No to už si přeberte sami.