Category: Zážitky z cest

Faenza

Ještě jste o tomhle italském hnízdě ani neslyšeli? Potom je na čase to změnit. Faenza je rozkošné italské město, které stojí za návštěvu.

               V římských časech byly pro zakládání nových měst rozhodující cesty. Cestu Via Emilia nechal stavět konzul Marcus Aemilius Lepidus v roce 187 př.n.l. a postupně na ní mezi Ariminiem (Rimini) a Bononiou (Bolognou) vznikla města posazená jako vlaštovky na drátě v přesných odstupech jednodenního pochodu čili asi dvaceti kilometrů. Byly to Caesena, Forum Poppilii (Forli), Faventia (Faenza) a Forum Cornelii (Imola).

               Každé z těch měst se nějakým způsobem zapsalo do světových dějin, což zřejmě souviselo s jejich strategicky významnou polohou na okraji pádské nížiny. Imola je slavná i dnes, protože se zde jezdí závody Formule 1 jako Cena San Marina, Forli bylo prvním místem působení svatého Antonína z Padovy, kde se proslavil svou první řečí, Cesena vstoupila do dějin 3 února 1377, když zde nechal papežský legát a pozdější papež Klement VII., vlastním jménem Robert ze Ženevy vyvraždit po dobytí města ve třech dnech několik tisíc obyvatel. Tento i na tamější dobu surový exces mu přinesl přezdívku „Řezník z Ceseny“, což ale nezabránilo jeho volbě papežem 20. září 1378.

               Faenza se rovněž zapsala do dějin v rámci válčení, ale přece jen kreativněji a méně surově. Totiž ve světě literatury. V době války mezi císařem Fridrichem II. a papežem Řehořem IX. se město postavilo na papežskou stranu. V srpnu 1240 přitáhl císař s vojskem, které v té době sídlilo v nedaleké Ravenně (a vykopalo tam – aby se nenudilo – hrob Gally Placidie, který navštěvují turisté dodnes). Císař oblehl město, které se rozhodlo nepoddat. Občané města totiž věděli, že císaři došly peníze a předpokládali, že bude brzy muset svou armádu rozpustit. V tom se ale přepočítali. Fridrich požíval u svých vojáků takové důvěry, že jim mohl vyplácet žold v bezcenných kožených penězích s tím, že jim je v budoucnu – až bude mít – proplatí ve stříbře a ve zlatě. Vojáci tyto peníze brali a později za ně skutečně dostali plnohodnotný žold. Obléhání města se táhlo osm měsíců. A císař se nudil. Tehdy ho napadlo, že ho jeho syn Manfred už před drahnou dobou prosil, aby sepsal knihu o sokolnictví, protože císař byl mimo jiné i skvělý ornitolog. A císař se dal do práce a knihu – první vědeckou práci v oblasti ornitologie, která bývá citována ještě i dnes – skutečně sepsal. Kniha se jmenuje „De arte venandi cum avibus“, čili „O umění lovu s ptáky“, zabývá se ale nejen sokolnictvím nýbrž i všeobecnou naukou o ptácích.

               Mezitím co se císař věnoval této bohulibé činnosti, umírali obránci ve městě hladem. Očekávaná pomoc nepřišla ani z Milána ani z Bologni a prosby, aby město mohly opustit aspoň ženy a děti, byly od císaře striktně odmítnuty. 14.dubna 1241 nabídlo město bezpodmínečnou kapitulaci v očekávání drakonických trestů a poprav. Ovšem císař, dobře naladěn a spokojen se svým literárním výtvorem – přiznejme objektivně, že právem – dal všem občanům Faenzy milost a nechal do města dopravit potraviny. Postup v té době rozhodně neobvyklý, ale úspěšný literát umí být velkorysý.

               Faenza je ale slavná něčím jiným, a to svou keramikou. Slovo „Fajáns“ má svůj původ právě ve jménu města.  Faenza byla od třináctého století centrem výroby italské keramiky. Vděčila za to jednak množství vhodné hlíny ve svém okolí, jednak silničnímu spojení po Via Emilia, na jedné straně do přístavu v Rimini na druhé do Bologne a Milána. S historií výroby keramiky – majoliky se můžete seznámit ve velkolepém muzeu „Museo internationale delle ceramiche di Faenza“.  

Muzeum založil v roce 1908 Gaettano Ballardini, od roku 1938 zde probíhá v dvouletých intervalech soutěž v keramickém umění, vítěz obdrží Cenu města Faenzy. Některé vítězné práce jsou v muzeu vystaveny.

Muzeum se nehledá snadno, označeno nikde není a zeptat se místních na cestu není snadné – skoro všichni se totiž pohybují po ulicích na jízdních kolech, pěšky chodí jen zbloudilí turisté. Samotné muzeum je tak obrovské, že není snadné se v něm vyznat. Marně jsem hledal sál číslo 6, kde měla historie faenzské keramiky začínat. Sály 1-5 se věnovaly keramice orientální od čínské, přes japonskou a korejskou až po arabskou. Bylo to marné. Nakonec jsem zašel za jedním zaměstnancem a poprosil jsem ho, zda by mě tam nezavedl. Jasně jsem mu řekl, že hledám „Sala sei“ a pro jistotu jsem mu tu šestku ukázal i na plánku. Byl ochotný, zavedl mě ovšem do sálu devět, a tak jsem se seznamoval s historií vývoje faenzské keramiky od konce. Stejně náročné bylo najít dobře utajené toalety – pro ty, kdo by mě chtěli následovat, prozradím, že jsou hned vedle výtahu.

               Ta historie je zajímavá, s majolikou, tedy malovanou keramikou zde začali na velmi primitivní úrovni s hrubým podkladem a barvami modrou a zelenou někdy ve čtrnáctém století, ovšem stále se vylepšovali, až v šestnáctém století dosáhli výrobou takzvané „Faenzské bílé“ nejvyšší dokonalosti. Keramika byla jemně bílá (člověk by si ji mohl splést s porcelánem, ale porcelán to není) a daly se při ní používat různé odstíny modré a žluté. A objevila se obrovská šance. V šestnáctém století přišel totiž pravý boom na výrobu keramiky. Na začátku šestnáctého století se objevil v evropských přístavech čaj, v roce 1616 vyložili v amsterodamském přístavu první zásilku kávy (do Benátek dorazila káva v roce 1683, tedy ve stejném roce, kdy nechali Turci na svém útěku pytle s kávou před hradbami Vídně). A konečně v osmnáctém století se díky přísadám koření, mléka, vanilky a cukru stala módní i čokoláda. Pro požitek z těchto nových nápojů bylo potřebné nové nádobí – hrníčky, koflíčky, konvice.

               Když se zdálo, že se z výrobců keramiky stanou milionáři, přišel pro ně v roce 1708 téměř smrtelný úder. Míšeňský alchymista Johann Friedrich Böttger vyrobil pro svého pána kurfiřta Augusta Silného první evropský porcelán. Saský kurfiřt pohádkově zbohatl a výrobci faenzské keramiky marně hledali odbyt pro své zboží. Lepší společnost, šlechta i bohatí měšťané, chtěla mít doma porcelánové nádobí. Pro keramiku zůstávali sedláci a ti měli hluboko do kapsy.

               Až v roce 1745 vymysleli výrobci majoliky ve Francii výrobní proces takzvaného „třetího pálení“, tedy pomalého vypalování při teplotách mezi 700 a 750 stupni, které jim umožnily používat stejně syté barvy purpurově rudou, zlatou či sytě zelenou jaké byly používány při zdobení porcelánu, a tím opět začít porcelánu konkurovat.

               Výstavu v muzeu doplňují moderní keramické sady a výrobky i spousta uměleckých děl, je se na co dívat, i když člověk bloudí – nebo možná právě proto.

               Ostatně s keramikou se setkáte ve Faenze na průčelích domů a tabulky se jmény lékařů právníků či notářů jsou všechny téměř bez výjimky z majoliky.

               Faenza má ale i kouzelné historické městské centrum. Tvoří ho spojená náměstí „Piazza di Popolo“ a „Piazza della Liberta“, centrum města nechala velkolepě vybudovat vládnoucí rodina Manfredi. V roce 1474 položil biskup Federico Manfredi, bratr vládců města Carla a Galeotta, základní kámen nové katedrály. Dominantou náměstí je „Palazzo del Podestá“ s nádhernými renesančními arkádami a středověká radnice. Vše převyšuje zvonice „Torre Civica dell Orologio“.

Hezká je i kašna na „Piazza della Liberta“. Hned vedle ní je kavárna, kde se dá dobře snídat. Požádáte si o cornetto s určitou náplní, majitelka vezme cornetto, vrazí do něj stříkačku a vstříkne do něj marmeládu, nutelu nebo vanilkový krém, podle toho, na co máte chuť. A nešetří při tom. Espresso je – samozřejmě jako všude v Itálii – skvělé.

               Hned za ní stojí „Duomo di San Pietro Apostolo“, tedy chrám svatého Petra.

Nějak mě cihlová fasáda kostela neoslovila, mramorové obložení je jen na soklu, jinak ze zdi trčí cihly, kterých – jak už jsem psal, díky vhodné půdě v okolí byl vždycky dostatek. Vevnitř působí kostel stroze jako prakticky všechny kostely v této oblasti přebudované v klasicistickém stylu a zbavené barokní výzdoby. Jen boční kaple jsou vyzdobené.

               Mají být proč, vystavují totiž celou řadu svatých a blahořečených rodáků, či spíše svatých, kteří ve Faenze zemřeli a jejichž relikvie, tedy tělesné pozůstatky, jsou zde pod oltáříky vystaveny. Obáván se, že v této části nížiny Pádu nebylo právě zdravé podnebí, když tolik svatých zde odešlo na věčnost. Na levé straně je to nejprve blahoslavený Giacomo Filippo Bertoni, který žil v letech 1454–1483, potom ale přijde hned silnější kalibr v podobě svatého Piera Damianiho, který zemřel ve Faenze v roce 1072. Jeho kostra byla přenesena do této kaple v roce 1826, té době odpovídá i výzdoba kaple. Hned vedle jsou v další kapli vystaveny pozůstatky svatého Emiliána. Tento skotský biskup zemřel ve Faenze na zpáteční cestě z poutní návštěvy Říma v roce 1139 a hned začal být uctíván jako světec.

               Na pravé straně jsou pozůstatky blahořečeného Nevolona, který zemřel ve Faenze v roce 1280 a konečně svatého Terentia, který žil v okolí Faenzy jako poustevník a zemřel zde okolo roku 1175.

               Přiznám se, že tak velkou sbírku svatých kostí jsem kromě Říma v žádném jiném městě na světě neviděl. Samozřejmě – nebyl jsem všude, ale ta výstava v „Duomo di San Pietro Apostolo“ ve Faenze je impozantní.

Hlavní atrakcí je ale oltář Panny Marie milosrdné na levé straně kostela. Ta je patronkou města i celé diecéze. V roce 1412 se měla zjevit jisté ženě jménem Giovanna de Costumis a slíbila zastavit řádění moru, což se i stalo. Zlomené šípy v rukou Madony symbolizují sílu její přímluvy u Boha.

               Nedaleko městského centra se nachází velký vojenský hřbitov „Faenza Comonnwealth War Cemetery“, kde jsou pochováni vojáci osmé britské armády, kteří prolamovali německý odpor na Via Emilia začátkem dubna 1945. Při této ofenzívě bojovali nejen vojáci z Indie, Nového Zélandu či Jihoafrické republiky čili z různých částí Commonwealthu, ale i italská bojová skupina Cremona. Po téměř dvacetidenních úporných bojích se podařilo německou obranu zlomit a otevřít si cestu do střední Evropy z jihu.

               Ostatně, ve Faenze se líbilo i mé manželce. Zatímco já jsem bloudil po keramickém muzeu, ona prošla obchody okolo městského centra. Shopping byl úspěšný, takže Faenza je výprava pro celou rodinu.

Urbino

Urbino je renesanční architektonický skvost. Tak to vypadá, když budovatel paláce řekne architektovi, že na penězích nezáleží. Který architekt by takovou větu nechtěl slyšet. Jeho fantazie dostane křídla a neomezené finanční možnosti dávají vzniknout dílům neomezené krásy. Jako vévodskému paláci v Urbinu.

               Urbino je malé hnízdo v horách italské provincie Marche. Má zhruba 15 000 obyvatel, ale i univerzitu, založenou v roce 1508 rodinou Della Rovere, kterou navštěvuje 15 000 studentů. Důsledkem je dojem mladého města. Na ulicích potkáváte samé mladé usměvavé lidi, což zvyšuje dobrou náladu i atraktivitu města. Pokud navíc město navštívíte v prvních červencových dnech, je doba promocí a po městě chodí absolventi university s vavřínovými věnci na hlavách obklopeni hrdými členy rodiny, všichni samozřejmě slavnostně oblečení – je to pastva pro oči. Ostatně mladé Italky nikdy nevycházejí na ulici neupravené („aby mohly kdykoliv potkat muže svého života“). Prostě Urbino je oslava krásy.

               Význam tohoto města daleko přesahoval jeho velikost, vrcholu dosáhlo město v patnáctém století kdy zde vládl vévoda Federico de Montefeltro. Kdy se rod Montefeltrů stal vévody není zřejmě úplně jasné. Do Urbina dosadil jako císařské vikáře hrabata Montefeltro z hrádku blízko Rimini Friedrich I. Barbarossa v roce 1155.  Marka byla vždy nárazovým územím, kde císař s papežem měřili své síly. Proto není divu, že další obdarování tohoto rodu pochází od Barbarossova vnuka Friedricha II. který vedl s papeži nelítostný zápas o moc po několik desetiletí. Ale kdy postoupili MOntefeltrové do řádu knížat, tedy vévodů a suverénů?  Na Wikipedii jsem se dočetl, že v roce 1442, jiný zdroj tvrdí že prvním vévodou byl právě Federico, jenže ten začal vládnout až v roce 1444. A aby toho zmatku nebylo dost, Urbino slaví právě letos 600 let od vzniku vévodství, čili podle místních kronikářů byli Montefeltrové povýšeni papeži na vévody už v roce 1422. Ovšem povýšit je měl papež Eugen IV. který se stal papežem v roce 1431 a někteří historici tvrdí, že byl Federico Montefeltro povýšen na vévodu papežem Sixtem IV. který ovšem nastoupil do úřadu až v roce 1471.

V podstatě je to jedno, důležité je, že Palazzo ducale je skutečně důstojným sídlem knížete.

A vše v tomto městě se točí okolo jeho nejvýznamnějšího syna Federika. (Tedy ne vše, ale o tom později, město má v záloze ještě jednu slavnou osobnost). Federico byl condotiere, tedy vojevůdce a to ne ledajaký. Měl pověst neporazitelného, a proto se ho snažila všechna knížata, republiky či dokonce papežové získat do svých služeb. Bylo to praktické. Pokud se nepřítel dozvěděl, že vojsko protivníka vede Federico z Urbina, okamžitě kapituloval. Čímž výrazně klesly náklady na vedení války a Federico si tedy mohl žádat nestoudné honoráře. Za takto získané peníze postavil svůj palác, ale nejen to. Federico byl vášnivý čtenář (možná proto i všude vítězil, představte si vzdělaného sečtělého vojevůdce a to v té době!) a sběratel knih. Knihtisk tehdy teprve začínal, Federico tedy sbíral rukopisy, které nechával kopírovat. Do této své vášně investoval na tu dobu nepředstavitelnou sumu 30 000 dukátů. Aby měla jeho knihovna patřičnou úroveň, angažoval, za nemalý honorář Ottaviana Ubaldiniho jednoho z tehdejších největších učenců, aby knihy pro něho vybíral. Na konci obsahovala jeho knihovna 900 spisů, 600 v latině nebo italštině 168 v řečtině, 86 v hebrejštině a dva v arabštině.

Ne nadarmo sepsal na právě jeho dvoře Baldesar Castiglione knihu „Il libro del Cortegiano“ tedy „Kniha o dvořanovi“ ve které popisuje obraz ideálního vládce, který se Federicovi podezřele podobá.

Jediný condotiere, který ho opravdu zlobil, byl Sigismondo Pandolfo Malatesta z Rimini. Ten se nehodlal vzdát, a tvrdil dokonce, že je lepším vojevůdcem než Federico. Taková drzost! K jeho pokoření musel papež na Federicův popud dát dohromady velkou koalici, která Sigismonda nakonec v roce 1463 u Ceseny (samozřejmě pod komandem Federica) porazila.

Ten palác je prostě úžasný. Už široké mramorové schodiště s nízkými schody, aby byly překonatelné i pro koně. Federico se nechal hned v prostoru schodiště znázornit jako římský imperátor. Palác obklopuje čtvercové nádvoří s nádhernými renesančními oblouky, reprezentační i soukromé místnosti vévody a vévodkyně. Federicova manželka Battista Sforza, neteř zakladatele slávy rodu Sforzů Francesca, obývala své vlastní křídlo paláce – čili už tehdy se nosily oddělené ložnice. Hned na začátku prohlídky je svatební sál, kde tito dva uzavřeli manželství. Skutečnost, že Sforza, který se sám proválčil až k vévodské koruně v Miláně, provdal svou neteř za Federica byla jakýmsi uznáním kolegových schopností. O třetím z tehdejších condotierre  – Sigismondovi Malatestovi – jsem už psal v článku o Rimini, čtvrtého – Jacopa Piccinina – nechal zavraždit a vycpat pro svou sbírku kuriozit neapolský král Ferrante.

Osobní místnosti vévody Federica, zejména jeho pracovna „studiolo“ se nacházejí za úžasnou západní fasádou paláce. Všechny dveře mají mramorové rámy s intarsiemi, zdi zdobené gobelíny a obrazy, dva obrovské sály jeden z nich korunovační sál, ten druhý dostal jméno „Sál nočních hlídek“, protože se v něm pravidelně dlouho do noci flámovalo. Bylo za co a bylo i proč.

Federico financoval u svého dvora i slavné umělce, malíře a sochaře. Byli mezi nimi Luca della Robbia, který tvořil původní fasádu florentského dómu  a v Urbinu terakotový portál kostela svatého Dominika, stojícího naproti vévodského paláce, nebo Piero della Francesca, od něhož se dochovaly portréty Federica (ale i jeho konkurenta Sigismonda z Rimini). U Federicova dvora tvořil i jistý Giovanni Santi, uprchlík z městečka Colbordola, zničeného vojsky z Rimini. Tento talentovaný malíř (jeho díla se dnes nacházejí v muzeích ve Florencii, Londýně i Římě) se vypracoval na dvorního umělce, koupil si ve městě dům, který se nachází na ulici, která nese jméno jeho syna Rafaela Santiho. To je totiž druhý z urbinských rodáků, kterého není možné opominout.

Rafael se narodil v Urbínu v roce 1483 a prožil zde svých prvních šestnáct let života. Tento naprosto výjimečný malíř a architekt je v Urbinu zastoupen pouze dvěma díly – tzv. „Němá“, portrét urozené ženy se nachází v Palazzo ducale a v jeho rodném domu je zachována freska Madony s dítětem a knihou – někteří vědci ji připisují Raffelovu otci, jiní ale tvrdí, že je to jeho první práce, kterou vytvořil ještě pod otcovým dohledem.

Samozřejmě je jeho rodný dům plný kopií jeho děl, ale ty se nepočítají. Giovanni zemřel v roce 1494 když bylo Raffaelovi jedenáct let (matka zemřela už dříve). Raffael proto v roce 1500 opustil Urbino a odešel do Perugie, aby se tam vzdělával u mistra Pietra Vanucciho, zvaného Perugino. Do Urbina se už nevrátil, zemřel mladý v roce 1520. Jeho rodný dům je dost rozlehlý i s dvorkem a malou kolonádou, Giovanni Santi se tedy musel domoci slušného majetku. Město Urbino je na svého rodáka patřičně – možná až nepatřičně hrdé, s Raffaelovým jménem se potkáte na každém kroku.

Třetím slavným rodákem města byl papež Klemens XI. vlastním jménem Francesco Albani narozený v Urbinu v roce 1649, papežem byl v letech 1700–1721.

Po něm se jmenuje Museo Albani vedle dómu. Jeho socha se nachází jak před dómem, tak i na ulici Bramanteho na cestě od brány svaté Lucie do centra města. I Donato Bramante, pozdější budovatel Říma, patřil k urbinské umělecké škole, dostal vzdělání od  Luciany Laurana, architekta, který stavěl urbinský vévodský palác. Bramante odešel v roce 1476 do Milána a poté do Říma, v Urbinu se po něm jmenuje jedna z nejdůležitějších ulic.

Papež Klemens XI. to neměl ve svém úřadě úplně jednoduché. Už v prvním roce jeho pontifikátu vzplanula válka o dědictví španělské, ve které stál nejprve na straně Ludvíka XIV, ale poté, co se po bitvě u Blenheimu karty obrátily a císařská vojska vtrhla do papežského státu, musel měnit strany. Jenže když v roce 1711 zemřel císař Josef I. šli Habsburkové znovu do defenzívy a papež s nimi. Navíc ho hned v roce 1700 rozpálil do běla braniborský kurfiřt Friedrich III., který se svévolně prohlásil Pruským králem. Papež to sice nikdy neuznal a nazýval pruského vládce jen braniborským kurfiřtem, to bylo ale asi tak všechno, co proti tomu mohl dělat. Pokud budete hledat v Římě nějakou stopu po tomto pontifikovi, zajdete do kostela „Basilica Santa Mariu degli Angeli“, což je geniální dílo Michelangelovo, který tento kostel vystavěl z římských lázní. Na zemi je Meridián, který zde dal umístit právě Klemens XI. poté, co nechal skupinou vědců přezkoumat Gregoriánský kalendář.

Urbinský dóm je zvenku velkolepý, je to renesanční obrovská budova, na kterou byla, jak už je tomu v Itálii zvykem – nalepená klasicistická fasáda. Jinak to zřejmě nešlo, dóm byl poničen zemětřesením v roce 1789 a do roku 1801 postaven prakticky znova. Dojem to neruší, klasicismus se s renesancí docela dobře snáší, i vnitřek kostela je ale jednoduchý, klasicistní, pouze s barokními obrazy především od místního barokního mistra Federica Barocciho – řada jeho obrazů je vystavena i ve vévodském paláci.

Pokud chcete vidět město Urbino z výšky – což se opravdu vyplatí – je třeba vystoupat k pevnosti Fortezza Albornoz nad Parco della Resistenza, pojmenovaným tak na počest obětí odporu proti fašismu za druhé světové války.

Federico de Montefeltro měl pouze jediného syna Guidobalda, který zemřel v roce 1508 bezdětný. Poté, co ho z Urbina už stejně vyhnal Cesare Borgia, převzal po Guidobaldově smrti vládu nad městem rod De la Rovere (z kterého pocházel papež Julius II. papežem 1503–1513). Pouze na tři roky 1516–1519 se stal urbinským vévodou Lorenzo Medici. Díky tomu se jeho jediná dcera Kateřina mohla chlubit titulem princezny z Urbina (i když toto město nikdy neviděla, narodila se v roce 1519 ve Florencii a její rodiče zemřeli 15 a 21 dní po jejím porodu). Ale tento titul hrál významnou roli, když se ji její strýc papež Klemens VII., vlastním jménem Giulio di Medici, snažil úspěšně provdat za druhorozeného syna francouzského krále Františka I. Jindřicha. Jako dcera bohatého kupce Mediciho by neměla šanci a Medičejští nemohli ve Florencii, která byla republikou, používat žádný titul, i když městu neoficiálně už po celá desetiletí vládli. Díky svému urbinskému titulu se Kateřina stala posléze francouzskou královnou a organizátorkou příšerné „Bartolomějské noci“ v Paříži v roce 1572.

Rodina De la Rovere převzala po roce 1519 znovu moc v Urbinu a v knížecím paláci si nechala vybudovat své soukromé apartmány na druhém poschodí. Je možné je navštívit, slouží dnes jako obrazárna. Po vymření rodu De la Rovere v roce 1625 připojil papež Urban VIII. Urbino přímo k papežskému státu a význam města upadl. Z této doby pochází jen egyptský obelisk, vztyčený na náměstí před Palazzo ducale v roce 1737.

A co si dát v Urbinu k jídlu? Zatímco v Rimini nabízejí všude na ulicích jako rychlé občerstvení Piadine, čili placky z mouky, vajec, soli a vody, v Urbinu se podobný pokrm (poněkud tučnější) jmenuje Cresce případně Cresce sfogliate. Obsahuje vedle mouky, vajec, vepřového sádla a mléka už jen sůl a pepř. Jejich původ prý sahá opět jednou až do doby vlády Federica de Moltefeltra, který jako voják měl rád jednoduchá jídla. Když chtěl ale pohostit hosty, chtěl jim přece jen servírovat něco lepšího a tak bylo do tradičních placek místo vody přidáváno mléko, ale hlavně v té době vzácný a ceněný pepř. Do takové placky se dá zabalit cokoliv, nejjednodušší náplň je prosciuto crudo a sýr nebo rucola. A rychlé občerstvení pro tisíce hladových studentů je na světě. Proto jsou v Urbinu „Crescerie“ na každém rohu.

San Marino

Prťavá republika San Marino má 61,2 km2 a 34 000 obyvatel. A je nesmírně hrdá na svou historii a nezávislost. Na rozdíl od všech ostatních městských komun v Itálii zde nikdy neuchvátil moc žádný diktátor, země zůstala vždy republikou a její ústava se nezměnila od roku 1263. Zákonodárnou moc má Velká rada o šedesáti členech, výkonnou moc pak deset členů kongresu „Congresso di stato“. V čele státu stojí dva „Capitani Regenti“, kteří se střídají s velkou parádou ve funkci vždy 1.dubna a 1.října.

               San Marino na vrcholu skalnaté hory Monte Titano měl podle legendy založit v roce 303 během posledního pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána kameník Marinus, který se do blízkého Rimini přistěhoval z dalmatského ostrova Ráb. Povolání zakladatele města zřejmě nebude hlavním důvodem, proč je San Marino – na rozdíl od okolních měst, kde architektuře vládnou cihly, postavené celé z kamene. Spíš je důvodem dostupnost tohoto materiálu na skalnatém Monte Titano, na rozdíl od blízké Pádské nížiny, kde je kámen vzácností. Monumentální kamenné budovy dodávají San Marinu jeho flair, jako by skutečně do okolní Itálie úplně nepasovalo. Krása se mu ovšem upřít nedá.

Tolerančním ediktem císaře Konstantina z roku 311 bylo sice pronásledování u konce, křesťanská komunita ale na kopci zůstala. Následující neklidná staletí přežili osadníci v relativním klidu, nikdo o nich nevěděl a nikdo si jich nevšímal. Přesto začali v desátém století se stavbou opevnění – dnes je řetězec vysokých kamenných hradeb hlavní atrakcí města. Tři věže, které dominují městskému opevnění byly nepochybnou inspirací pro Johna Ronalda Reula Tolkiena, když psal svého Pána prstenů. Proto se každoročně v San Marinu organizuje Tolkienova slavnost. Ty věže jsou impozantní a jsou dobře viditelné (večer, když je slunce na západě) až od pobřeží z Rimini.  Jsou samozřejmě i ve státním znaku republiky, kde, stejně jako všude ve městě vládnou barvy modrá a bílá – barvy symbolizující pro sanmariňany svobodu.

Státní znak je obklopen dubovými ratolestmi jako výraz tvrdosti, dubů roste na vápencové skále Monte Titano dostatek a San Marino muselo ve středověku ukázat nejednou statečnost a odolnost, aby svou nezávislost uhájilo. Zejména v patnáctém století, kdy se Sanmariňané připojili k velké papežské koalici proti Sigismondovi Malatestovi  z Rimini. Měli ostatně s Malatesty svízel už od třináctého století, a tak se rádi připojili ke každému, kdo by jim proti rozpínavým vládcům z Rimini pomohl. Po Sigismondově porážce v roce 1463 obdrželi za odměnu od papeže Pavla II. několik městeček na úpatí hory. Republika tak sešla ze skal do nížiny a dosáhla své současné velikosti. V roce 1503 sice město na krátkou dobu obsadil Cesare Borgia, ale po jeho smrti se na připojení republiky k církevnímu státu nějak diskrétně zapomnělo a ta existovala nadále.

               San Marino je ideální cíl na jednodenní výlet. Dostat se tam je naprosto jednoduché. Od vlakového nádraží v Rimini tam jezdí pravidelně autobusy, vlakové spojení s Rimini existuje od roku 1932. Pokud se tam vydáte autem po SS 72 z Rimini, pak můžete zůstat stát na parkovišti číslo 11 v Borgo Maggiore a vyjet do města lanovkou nebo pokračujete po serpentinách až k dalším parkovištím. Klidně můžete zůstat stát už na parkovištích devět a deset, odtud totiž vede do města výtah, takže se člověk výstupem k hradbám nezapotí. Samozřejmě, kdo má pevné nervy, může pokračovat dál a nechat se k dalším parkovištím navádět sličnými policistkami v žlutých uniformách.

               Když člověk vstoupí do města přes Bránu svatého Františka je v předsálí kostela, který vás pozdraví tabule, která do jisté míry vysvětluje, proč San Marino nepatří k Itálii. Je to pamětní deska, která upomíná na 31.července 1849, když město poskytlo azyl Giuseppemu Garribaldimu a jeho dvou tisícům vojáků, které sem zahnalo dvanáct tisíc Rakušanů. San Marino působilo často jako útočiště pro uprchlíky, během druhé světové války jich tam dorazilo na sto tisíc. Garribaldi se na Monte Titano skryl a následujícího dne se mu podařilo se 150 vojáky uniknout z rakouského obklíčení.

2.srpna vnikli Rakušáci do San Marina a hledali věčného buřiče – marně. Když bylo 17.března 1861 vyhlášeno Italské království, ozval se Garibaldi a děkoval hned dvakrát 24.dubna a 1.června San Marinu za udělení čestného občanství. Pro milovníky italštiny Garribaldiho dík v originále:

„Vado superbo di essere cittadino di cotanto virtuosa repubblica.“

Je dost možné že zachování nezávislosti této „virtuózní republiky“ slíbil Garibaldi tehdejšímu kapitánovi Regentovi Dominicovi Mariovi Belzoppimu jako odměnu za poskytnutý azyl. Sanmariňané se ale pojistili i jinde a propůjčili čestné občanství svého státu i americkému prezidentovi Abrahamu Lincolnovi se zdůvodněním, že americké ideály odpovídají tradičnímu chápání demokracie jejich zemičky. Abraham Lincoln Sanmariňanům za udělení čestného občanství 7.května 1861 písemně poděkoval. A zrušte zemi, jejíž čestné občanství má americký prezident!

               22.března 1862 tedy podepsalo Italské království s Republikou San Marino smlouvu o vzájemném uznání suverenity, respektu a spolupráci. Co už Italům zbývalo? Rozčílit nevypočitatelného Garribaldiho a mocného Lincolna se opravdu nevyplatilo.

               Garribaldi má přirozeně v San Marinu své náměstí, kterému kraluje jeho busta, na tom náměstí je muzeum filatelie a numismatiky, tedy muzeum mincí a známek, protože San Marino má na základě dohody s italským královstvím z roku 1862 právo razit vlastní mince a vydávat své známky – mince ovšem podléhají italské emisní politice. První mincí byla měděná mince o hodnotě 5 centissimů z roku 1864, později ale vydávali Sanmariňané i mince stříbrné a od roku 1925 i zlaté, v současnosti jsou součástí Eurozóny a jejich mince jsou vděčným objektem sběratelů. I z toho důvodu změnili v roce 2017 původní design svých mincí za nové motivy – sadu z roku 2017 s nominální hodnotou 3,88 Euro jsem koupil za 65 euro – čili není to pro tu prťavou republiku zas až tak špatný obchod. Vlastní známky začalo San Marino vydávat v roce 1877. V San Marinu žil jeden z prvních vědců numismatiků Bartolomeo Borghesi, který vědecky zpracoval mince římské republiky a má za to v San Marinu svou bustu. Čili prostě tradice!

               San Marino muselo být diplomaticky velmi šikovné, aby svou nezávislost uhájilo. V roce 1739 se pokusil strhnout na sebe vládu v městě kardinál Giulio Alberoni. Sanmariňané se obrátili na papeže, který kardinálovi přikázal republiku vyklidit, v roce 1740 byla zase svobodná. V odporu proti této okupaci – jediné v historii republiky – hrál významnou roli Girolamo Gozi, jehož bronzový památník stojí na Náměstí svaté Agáty hned za vstupní branou do městského opevnění.

Jako uznání svých zásluh se stal v roce 1742 kapitánem regentem. Když Napoleon dobyl severní Itálii a vytvořil zde Cisalpinskou republiku, byl osud San Marina znovu na vážkách. San Marino ale Napoleonovi poslalo list, ve kterém obdivovalo jeho šíření poselství francouzské revoluce, které podle jejich mínění přesně odpovídalo ideálům, kterých se už po staletí držela jejich republika. Napoleon nabídl poté pod dojmem tohoto listu San Marinu dvě děla, zásilku obilí a rozšíření jejích území až k moři se zabráním Rimini. San Mariňané měli opět jednou chytrého kapitána regenta. Odmítl rozšíření území i děla, přijal jen obilí. Díky tomu nebylo San Marino na Vídeňském kongresu v roce 1815 zařazeno k Napoleonovým spojencům a mohlo podržet svou suverenitu.

               Centrem města je „Piazza dela Liberta“ se sochou Svobody od Stefana Galletiho a „Palazzo del Governo“, které se nazývá i „Palazzo publico“. Je to v neogotickém stylu postavená budova z roku 1894. V něm sídlí rada deseti, jenže v sobotu, když jsme tam byli my, se samozřejmě konají svatby a z toho důvodu byl palác pro veřejnost uzavřen.

               Po cestě odtud nahoru se člověk dostane k tzv. Cantonu, kde je horní stanice lanovky, úžasné rozhledy do krajiny pod kopcem (a busta Bartolome Borghesiho) a „Cava dei Baleistrieri“, kde předvádějí své umění sanmarinští střelci z kuší. Všude jsou rozmístěny moderní kovové sochy (autora se mi nepodařilo zjistit (které mají v sobě něco mysteriózního a skvěle doplňují středověké hradby a stavby. Mají nádech fantasy a převádějí člověka do světa „Game of Thrones“ nebo Pána prstenů. Prostě Sanmariňané umí své město vyzdobit s vkusem a grácií. Dál do kopce člověk přijde ke klasicistické stavbě kostela Del Santo, kde jsou uchovávány kosti zakladatele města svatého Marina a pak už vede cesta na vrchol útesu k třem věžím městského opevnění.

               Ta první „Rocca Guaita“ je nejstarší. Pochází z jedenáctého století a je součástí městských hradeb, vlastně jejich nejvyšším bodem.

Odtud pokračuje cesta po zdí chráněné cestě („Via de Strege“, čili Cesta čarodějnic) k druhé věži „Rocca Cesta“ nebo také Fratta. Ta je ještě pevností se vším, co k tomu patří i s kaplí pro posádku.

Dál vede lesem cesta k třetí věži „Rocca Montale“. Její význam se údajně zvýšil v době bojů proti rodu Malatesta ve čtrnáctém a patnáctém století, zrekonstruována byla v roce 1935, ovšem k čemu slouží dnes, to mi zůstalo záhadou, při nejlepší vůli jsem totiž neobjevil žádný vchod.

Cesta mezi věžemi není nijak dlouhá, je to vždy jen pár set metrů a samozřejmě nechybí mezi věží první a druhou ani bar s občerstvením. Ovšem když ty věže vidíte ve večerním světle z Rimini, zdá se vám, že vzdálenost mezi nimi je mnoho kilometrů a divíte se, jak jste to v tom letním parnu zvládli propochodovat. Ale dá se to a je to krásný zážitek. Navíc je vstupné naprosto přijatelné. Jakožto senioři nad šedesát let jsme za návštěvu všech věží, muzea numismatiky a filatelie a městského muzea zaplatili 6 eur. I jídlo a pití bylo v přijatelných cenách a parkování po dobu návštěvy měst, která trvala přes pět hodin, stálo 4 eura a padesát centů. Mimochodem to městské muzeum je také radno navštívit, kromě dějin republiky je zde jako největší magnet vystaven zlatý poklad z hrobu gótské princezny z doby krále Theodoricha, tedy ze začátku šestého století. Vykopán byl v letech 1892–1893 ve vesničce Domagnano na území sanmarinské republiky.

 Čili San Marino se ukázalo jako turisticky neobvykle přátelská země. Dokonce i benzín tu stál o deset centů méně než v Itálii a o dvacet méně než v Rakousku. No netankujte! Natankoval jsem. I když na mě automat odmítal mluvit jinak než italsky.

Rimini – část druhá

Podruhé a už méně romanticky se do historie zapsal Sigismondo Pandolfo Malatesta. Tento člověk byl typickým produktem renesanční Itálie. Velmi vzdělaný, bezbožný, násilnický a bezohledný, skvělý vojevůdce a lovec žen. Podporoval kulturu, malířství, sochařství, obklopil se umělci jako byli Agostino di Duccio, Giovanni Bellini nebo Ghirlandaio. Ostatně už od čtrnáctého století existovala v Rimini vlastní umělecká škola. Sigismondo nechal v Rimini přestavět františkánský kostel na „Tempio Malatestiano“, což byla hrobka jeho dlouholeté milenky a třetí ženy Isotty degli Atti, kde se později nechal pochovat i on sám.

Tempio Malatestiano

Je to nádherná renesanční budova, i když Sigismondův projekt, vytvořit zde něco jako Pantheon slavných myslitelů se papeži zdál být příliš pohanský. Sigismondo se nechal na stěně kostela zobrazit na fresce od nejslavnějšího z umělců nacházejících se u jeho dvora Piera della Francesca.

Je to jeden z jeho dvou portrétů, které se dochovaly, ten druhý je v Paříži. S tou milovanou Isottou to byl problém. Sigismondo byl totiž v době, kdy s ní udržoval poměr, hned dvakrát ženatý a jeho manželky pocházely z nejlepších italských rodin – Ginevra d´Este byla dcerou Nikoly III. z Ferrary a Polissena Sforza dcerou Francesca Sforzy, zakladatele slávy tohoto domu v Miláně. Podle dochovaných zpráv, nechal Sigismondo první z nich otrávit a druhou uškrtit, aby si konečně mohl vzít za ženu milovanou Isottu. Tyto zprávy ovšem pocházejí z papežských kanceláří a o jejich spolehlivost se dá pochybovat. Kdo nevěří, ať tam běží! Otázka je, kolik z hříchů Sigismondovi připisovaných (nazývali ho Ezzelino, tedy „Malý Atilla“, takže mrtvol za ním zřejmě nezůstalo právě málo) bylo skutečných a kolik je výplodem papežské propagandy. Největší chybou Sigismonda totiž bylo, že si na smrt znepřátelil tehdejšího nejslavnějšího kondotiéra Federica di Montefeltro, vládce v sousedním Urbinu. S ním vedl vyčerpávající válku a skvělý stratég Federico si dokázal získat na svou stranu papeže Pia II. Tento, ač taky žádný svatoušek (jednalo se o Aenea Silvia Picollominiho, autora Historie Bohemicae a někdejšího kancléře císaře Friedricha III.), byl údajnými zločiny Sigismonda natolik otřesen, že nechal v Římě veřejně spálit jeho podobiznu a odsoudil ho do pekla. Když ani to se Sigismondem nepohnulo, vytvořil papež proti němu širokou koalici, ve které pokračoval i jeho následník Pavel II. a společnými silami se podařilo Sigismonda porazit a odebrat mu všechna jeho území s výjimkou samotného Rimini.

               Sigismondo nechal postavit na severním okraji města mohutnou pevnost (Castel Sismondo), která se dochovala dodnes a slouží jako muzeum, ale ani ta mu moc nepomohla.

Castel Sismondo

               Před svou smrtí učinil Sigismondo svými dědici děti Isotty, ovšem nepočítal s tím, že jeho násilnické geny v nejčistější podobě získal jeho syn z dalšího nemanželského svazku s Vanettou Tocchi Roberto. Sigismondo zplodil nejméně 13 dětí (někteří autoři mu přičítají až 21 potomků, ale na oficiální tabuli rodokmenu rodiny Malatesta v městském muzeu je jich třináct, takže zůstaneme u tohoto čísla) přičemž – jak bylo tehdy zvykem, mezi legitimními a nelegitimními dětmi nerozlišoval. Roberto odstranil v roce 1470 své nevlastní bratry, syny Isotty Sallustia a Valeria a stal se vládcem v Rimini. Smířil se s Federikem z Urbina, oženil se dokonce s dcerou urbinského vládce a dokázal se smířit s papežem Sixtem IV. (prvním skutečným zločincem na papežském trůně, po něm následovala série podobných typů – Inocenc VIII. Alexandr VI. Borgia a Julius II. dela Rovere – potom už musel přijít Luther se svou reformou).

               Právě Cesare Borgia, syn papeže Alexandra, vyhnal v roce 1503 Robertova syna Pandolfa IV. z Rimini a tím vládu rodu ve městě ukončil. Pandolfo a jeho syn Sigismondo se několikrát marně pokoušeli znovu město ovládnout, to ale už zůstalo trvale pod římskou správou. Rimini se stalo jedním z mnoha měst papežského státu a chudlo, zejména když silné zemětřesení v roce 1672 zničilo městský přístav – než se v polovině devatenáctého století objevil turismus. Papežskou vládu připomíná socha papeže Pavla V. na centrálním městském náměstí „Piazza Cavour“.  

Tento papež se o Rimini nijak nezasloužil, ale zrovna vládl, když se občané Rimini rozhodli vyzkoušet, zda jim vlezdoprdelnictví něco přinese. Nepřineslo. Tento papež se mimo jiné proslavil tím, že dal sloužit v Římě slavnostní mše za vítězství císařských vojsk na Bílé Hoře. Krátce nato pak zemřel. Na Piazza Cavour je i Palazzo publico, čili městská radnice a městské divadlo Teatro Galli z roku 1846 (obnovené po svém zničení ve válce a znovuotevřené v roce 1947) v klasicistickém stylu. Všechny historické budovy musely být po válce vybudovány znovu, ale výsledek je impozantní a hezký. Ze západní strany se k náměstí připojuje zděná kolonáda, to byl původně Rybí trh postavený v roce 1749, který měl symbolizovat význam rybářství pro hospodářství města (dnes je marginální). Fontana della Pigna (Fontána piniových šišek) pochází z roku 1543, ale jsou do ní zabudovány i artefakty z římských časů. Poprvé se o ní zmínil sám Leonardo da Vinci.

               Dóm, čili kostel Svatého Augustina, je trošku ukryt ve vedlejších uličkách starého města (které jsou ovšem plné obchůdků, čili pro ženy určitě zajímavých) a zůstává i svým vzhledem ve stínu Tempio Malatestiano. Zvenku je to trochu neforemná obrovská budova z cihel, vevnitř je kostel, jak je to v Itálii hodně časté, přestavěn v klasicistickém stylu.

               Město Rimini je svázáno i s působením svatého Antonína z Padovy. Svou kariéru začal v nedalekém Forli, kde měl své první kázání. V Rimini občany až tak nezaujal. Když neměli zájem poslouchat jeho kázání, šel k ústí řeky Marecchie a kázal tam rybám. Až když ryby napjatě poslouchaly jeho kázání, přidali se i lidé. Kostel svatého Antonína stojí ale na jiném místě, na „Náměstí tří mučedníků, tedy někdejším římském fóru. Náměstí dostalo své jméno na počest tří popravených odbojářů proti nacistické nadvládě, kteří zde byli oběšeni 16.srpna 1944. K tomu místu, kde kostel stojí, se váže jiná historka, totiž zázrak eucharistie. Právě tady se měl odehrát. Svatý Antonín, stejně jako celý řád Františkánů patřil k takzvaným realistům, kteří věřili že při mši se hostie proměňuje ve skutečné tělo Kristovo, jen nejsme tento zázrak schopni našimi smysly poznat a pochopit. Existovala ale i škola symbolistů, kteří považovali hostii jen za symbol poslední večeře a přítomnost Kristova těla v ní popírali. Antonín se v Rimini dostal s jedním takovým – bohatým měšťanem jménem Boncillo – do sporu. Když se Boncillo Antonínovi pro jeho učení vysmíval, vyzval ho Antonín ke konfrontaci. Boncillo měl nechat svou mulu tři dny hladovět a pak přivést ke kostelu právě v době, kdy bude Antonín proměňovat chléb v boží tělo. Boncillo měl vyhladovělému zvířeti nabídnout koš ovsa a Antonín tvrdil, že zvíře si přesto žrádla nevšimne, ale poklekne před hostií. Tak se i stalo. Mula ignorovala oves nabízený jejím pánem a poklekla před Antonínem. Na místě tohoto zázraku je tedy dnes malá poutní kaple, ten zázrak je v jejím nitru zobrazen hned několikrát (a na zdi u vchodu do kostela ještě jednou).

Kostel svatého Antonína

               Když projdete podloubím radnice na Piazza Cavour, dojdete na malé náměstíčko velkou sochou nosorožce. Tady se nachází Muzeum Federica Felliniho (1920–1993), jednoho z nejslavnějších světových filmových režisérů, který se v Rimini narodil, jezdil sem každé léto a nejednou zde filmoval, zejména pak film Amarcord. Fellini obdržel celkem pět Oskarů, čtyři v kategorii „nejlepší cizojazyčný film“, k čemuž se žádný jiný režisér ani nepřiblížil a v roce 1993, tedy těsně před svou smrtí, dostal i Oskara za celoživotní dílo. V Rimini je samozřejmě tento muž kult. Nejen, že se po něm jmenuje místní letiště a má ve městě své muzeum (lístek v muzeu je ale kombinován s pevností Malatesta – Castel Sismondo- , proč, to jsem nezjistil).

Existuje celý Felliniho okruh, který zahrnuje Felliniho rodný dům na Via Dardanelli, Palazzo Dolci v ulici Via Clementini, kam se Felliniho rodiče přestěhovali, když byl Federico ještě chlapec, kino Fulgor, kam mladý Fellini chodil a našel inspiraci tvořit právě v tomto oboru (ještě stále staromódně ale nádherně v zdobený interiér kina stojí za vidění), místa z jeho filmů jako Borgo San Giuliano za Tiberiovým mostem, Piazza Cavour, palazzo Gambalunga, kde je staré gymnázium s divadlem a knihovnou, Piazzale Battisti před nádražím, Piazalle Boscovich s molem u ústí řeky Marecchie, kde se odehrály scény z filmu Amarcord a konečně Piazzale Fellini na nábřeží s velkou fontánou a obrovským pódiem, místem koncertů a akcí, jako je například tradiční „Růžová noc“ 1.července. V ten den – nebo lépe řečeno noc – se celé Rimini obléká do růžového, růžové kloboučky nebo papírové náhrdelníky se prodávají na každém rohu. Růžově je osvětlen i Augustův oblouk či Tiberiův most, jakož i fontána na Felliniho náměstíčku.

A město slaví hudbou velkou párty, najít místo v baru či v restauraci vyžaduje umění i trpělivost. Ovšem pouze na nábřeží – ve starém městě v tu noc „chcípl pes“.

               Fellini je pochován na Cimitero di Rimini v čtvrti Rivabella spolu se svou manželkou herečkou Giuleittou Massinou a s jejich jediným dítětem Pierfedericem, který se dožil pouhých jedenácti dní. Jeho moderní impozantní náhrobek „La Grande Prua“ od italského sochaře Arnalda Pomodora je hned u vchodu na hřbitov po levé straně.

               Co může Rimini nabídnout ještě navíc? Například „Italia in Miniatura“ u Viserba, 8 kilometrů severozápadně od Rimini na SS 16 (SS neznamená Schnellstrasse jako v Rakousku ale Strada statale, takže se není třeba nechat frustrovat pomalým postupem, doprava funguje totiž v Rimini naprosto přijatelně.) Termální prameny jsou v Riccione, městečku sousedícím s Rimini na jihu a když se člověk vydá širokým údolím řeky Marecchie, objeví se po devíti kilometrech jízdy skalní hnízdo San Leo, kde v roce 1795 zemřel po sedmiletém věznění alchymista Cagliostro, který sloužil jako inspirace Goethemu i Schillerovi.

               A pokud je člověk v Rimini s dětmi a ty se opravdu začínají nudit, pak je zde v městské části Rivaazzura zábavný park Fiabilandia, něco na styl Gardalandu. V Rimini není třeba se všude snažit dostat autem, autobusové spojení funguje naprosto spolehlivě. Jižní pláže spojuje s městským centrem linie 11, ty severní zase linie 4. Lístek na autobus stojí euro padesát a dá se koupit v každé Tabaccherii, kterých tady je! Kouření patří stále ještě v „macho“ zemích k vyjádření mužnosti, i když samozřejmě kouří ve velkém i ženy. Já ale tyto „macho“ země a tím i Itálii miluji. Ženy tu totiž chodí vždy krásně upravené a je radost se na ně dívat. Stejně jako na Rimini samotné. Jen opalování „nahoře bez“ jsem nezaznamenal. Přece jen se nacházíme na území někdejšího papežského státu a první pláže v roce 1843 slavnostně otvírali (a zřejmě i světili) biskup s kardinálem.

 Ta riminská přeplněná pláž se dá vydržet. Když jsem se ženy odpoledne ptal, zda je v moři na koupání ještě volné místo, odpověděla, že ano, ale už jen na stání. Samozřejmě přeháněla. Člověk se musel jen trošku vzdálit od pobřeží a místa bylo dost. Na plochých písčitých plážích se totiž dá šlapat po mořském dně daleko od pobřeží a člověk stále ještě cítí mořské dno pod nohama.

A co se v Rimini jí? Samozřejmě všechno, tedy všechno italské. Restaurací, Tratorií, Osterií a Cantin i Barů je tam neskutečně mnoho, myslím, že ani městská správa nemá tušení kolik. Ale čím riminští obohatili světovou kuchyni není Pizza, ta je vynálezem z Apulie. V Rimini se jedí „piadinae“. Kupodivu jsem při nejlepší vůli nenašel pro slovo „piadina“ ani na internetu ani ve slovníku žádný adekvátní překlad. I Němci to překládají pouze ve spojení „piadina kebab“ jako „fladenbrot kebab“ z čehož by rodilého Itala zřejmě trefil šlak. Jsou to prostě obyčejné placky z mouky vajíček vody a soli. Čili po slovensky lokše, ovšem bez přísady brambor. Plnit se můžou čímkoliv a taky se tak plní. Dali jsme si dvě placky „piadini“ v cantině „Hasta luego“ na miloučkém náměstíčku Svatého Martina před Felliniho muzeem, zejména ta s rostbífem byla opravdu dobrá.

Takže ani vyhladovění v Rimini nehrozí.

Rimini – Část první

               Když se řekne Rimini, každému se vybaví přelidněné pláže, hlava na hlavě a bujaré noční párty. Ne že by to nebyla pravda, jednou jsem letěl do Španělska přes Rimini, a tak jsem si tu pláž mohl prohlédnout shora. Má na délku čtyřicet kilometrů a šířku až dvě stě metrů a svítila zlatavým pískem až do oblak. Zřejmě nikde v Itálii nic podobného nebo srovnatelného neexistuje, a proto se Rimini stalo počínaje rokem 1843 Mekkou všech dovolenkářů, kteří milují ležení na slunci a koupání v teplé mělké vodě. V onom roce 1843 totiž otevřeli biskup z Rimini Francesco Gentilini a kardinálský legát Luigi Vannicelli Casoni první „privilegovanou plážovou lázeň“, založenou hrabaty Alexandrem a Ruggerem Baldiniovci a lékařem Claudiem Tintorim, jako první mořské lázeňské středisko na Jadranu. Byla to tehdy velká událost a začátek prosperity až do té doby upadajícího města Rimini.

Jestliže má město dnes totiž v zimě 150 000 obyvatel a v létě jejich počet naroste na pětinásobek, není třeba nic komentovat. A to nepočítám hosty v dalších městečkách na jihu jako Riccione nebo Cattolica – až tam totiž ona legendární pláž končí. Rimini je dobře dosažitelné. Letecky se dostanete na letiště pojmenované po nejslavnějším synovi města Federicovi Fellinim, vlakem z Bologni či po dálnici ze směru rovněž od Bologni. Prostě je připraveno přijmout co nejvíc turistů a celé pobřeží je prostavěné řadami hotelů a apartmánů, nic jiného tu vlastně nenajdete. Pláže mají svá čísla a rezervace pro určité hotely a apartmánové domy, ceny za slunečníky a lehátka jsou pro hotelové hosty naprosto přijatelné – zaplatili jsme za slunečník a dvě lehátka na šest dní 87 euro čili 14,50 za den. Ale Rimini má mnohem víc, co může nabídnout, dokonce i historikovi šťouralovi, jako jsem já.

               Rimini má totiž velmi pestrou historii a přesto, že bylo ve druhé světové válce prakticky srovnáno se zemí, dokáže ji hrdě prezentovat. Tedy aspoň to, co se podařilo zachránit či zrekonstruovat. V roce 1944 totiž mělo město velkou smůlu. Právě přes ně (nebo tedy kousek jižněji přes sousední město Pesaro) vedla takzvaná „Gótská linie“, kterou Němci opevnili, aby nepustili postupující spojence do Střední Evropy. Tato obranná linie vedla přes celou šířku apeninského poloostrova, ovšem Spojenci neměli chuť bojovat v Appeninách, kde by nemohli uplatnit svou technickou převahu.

Gótská Linie

Rozhodli se tedy pro útok po pobřeží a Kanaďanům, kteří vedli hlavní úder, stálo v cestě právě město Rimini. A tak ho srovnali se zemí, aby uvolnili postup osmé britské armádě. Válečná operace tedy skončila úspěchem, Gótská linie byla prolomena, ovšem pro město Rimini to bylo fatální.

               Nicméně se podařilo zrekonstruovat aspoň nejdůležitější městské budovy a historické památky, které teď působí jako artefakty v novodobé zástavbě. Bylo by ovšem škoda, kdyby zmizely.

               Rimini bylo založeno v roce 268 před naším letopočtem jako římská kolonie jménem Ariminium.

Jméno dostala podle řeky Ariminus, která hrála při jejím založení rozhodující úlohu. Pobřeží v této italské oblasti je totiž rovné a neposkytuje žádné možnosti pro lodi, aby se ukryly před nečasem. Ústí řeky tuto možnost poskytovalo a poskytuje ji i dnes, i když se ona řeka dnes jmenuje Marecchia a její tok byl přeložen, takže ten původní tok tvoří slepé rameno. Blízko u ústí kotví výletní lodě, za nimi pak lodě rybářské, pak jachty, a nakonec dále ve vnitrozemí motorové čluny. Všechno pěkně po pořádku, jak to má být. V Rimini totiž vládne na italské poměry skutečně nezvyklý pořádek a čistota. (I když Italové hovínka svých pejsků vždycky nesbírají, takže pozor, kam šlapete).

               V roce 220 nechal konsul Gaius Flaminius postavit cestu Via Flaminia, která končila právě v Ariminiu a udělala tak z kolonie severovýchodní výspu římské moci (Gaius Flaminius zahynul o tři roky později v bitvě u Trasimenského jezera v boji proti Hannibalovi). K Via Flaminia  přibyly později  Via Emilia vedoucí z Ariminia do Piacenzy a dále do Milána a Via Poppilia, takže se zboží překládané v riminském přístavu mohlo rozvážet hned do tří směrů a z města vznikl dopravní uzel. Když diktátor Sulla určil říčku Rubikon za severní hranici Itálie (dál na sever byly provincie Gallia cispadana a Gallia cisalpina), význam hraničního města dále stoupl, navíc dostali všichni obyvatelé města římské občanství. Zákon pravil, že žádný římský vojevůdce nesmí překročit tuto hranici s ozbrojenými silami.

               V roce 49 před naším letopočtem ovšem pronesl jistý Gaius Julis Caesar svou slavnou větu „Alea iacta est“ a ignorujíc Sullův zákon, překročil Rubikon a obsadil Ariminium jako první město za hranicí. Sem za ním dorazili z Říma jeho stoupenci jako Marcus Antonius, ale i vyjednávači senátorské (dnes bychom řekli demokratické) strany, které vedl Caesarův synovec Lucius Caesar. Nepochodili a sám Lucius, i když obdržel od strýčka amnestii, byl z jeho popudu v roce 46 zavražděn. Na přítomnost Caesara ve městě upomíná jeho socha na náměstí „Piazza tre Martiri“, kde se v římských časech nacházelo městské fórum.

               V roce 27 př.n.l. nechal v Ariminiu postavit svůj první triumfální oblouk Oktavianus, který se právě v tom roce začal nazývat Augustem. Ze stavění triumfálních oblouků se stala později móda, kterou si žádný císař nechtěl nechat ujít, ovšem ten Augustův z roku 27. je nejstarší na světě. Později byl vtipně zabudován do městských hradeb jako brána na Via Flaminia, která i dnes v Rimini končí.

Augustův vítězný oblouk

               Augustův adoptivní syn Tiberius pak nechal dokončit most přes řeku Marecchiu a spojil tak město s rybářskou kolonií na druhém břehu. Ten most stojí dodnes a přečkal i hrůzy druhé světové války – Římani stavitelství opravdu rozuměli. Augustův oblouk spojuje s Tiberiovým mostem Corso Augusto – hlavní riminská ulice a pokračování via Flaminia.

Tiberiův most

               Z římských časů se dochovalo skutečně hodně. Nejen „Chirurgův dům“ na „Piazza Ferrari“, ale spousty artefaktů vystavovaných v „Museo della Citta“ vzdáleného od Piazza Ferrari jen o jeden kostel. Je umístěno v někdejší jezuitské koleji, na dvoře koleje je římská lapidárium se spoustou antických náhrobních kamenů. Nejúžasnější z celého muzea jsou rekonstruované podlažní mozaiky římských domů – i právě onoho domu chirurga, který vzal za své už při prvním vpádu Alemanů ve třetím století.

Římský amfiteátr v jihozápadním rohu města se těžko hledá. Už jsem jeho hledání skoro vzdal, když jsem si všiml, že se právě nacházím na ulici „Viale Al Anfiteatro“. Pročesal jsem celé okolí a Amfiteátr jsem našel. Nemusím snad zdůrazňovat, že pokud stojí nalezení římského amfiteátru tolik námahy, není tam zase až tak moc k vidění.

               Jako důsledek svého strategického významu šlo město často z ruky do ruky, což mu logicky příliš neprospívalo. Nejdříve ho v roce 550 dobyl gótský král Totila, o několik let později odtud Góty vyhnal byzantinský generál Narses a Rimini se stalo na dalších dvě stě let součástí Ravennského exarchtátu, čili byzantského území v severní Itálii. Langobardi město dobyli 728, v roce 756 se Rimini stalo součástí takzvaného Pippinova darování čili území, které franský král jako odměnu za svou korunovaci daroval papeži k přímé správě.

               S tou to nebylo tak jednoduché. Papež neměl dost sil, aby si na svém území zjednal pořádek. Městské komuny se osamostatňovaly – a rvaly se mezi sebou. V roce 1157 udělil císař Friedrich Barbarossa – zřejmě aby papeže namíchnul – městu Rimini právo samosprávy a ražení mincí. V roce 1216 po porážce od města Ceseny si správa města nevěděla rady, a tak najala dva členy mocné šlechtické rodiny Malatesta, aby převzali velení městského vojska. Malatesta I. Malatesta se stal Podestou města a když už měl pod kontrolou tu armádu, tak převzal ve městě i moc. Jeho syn, Malatesta da Verucchio, který se dožil neuvěřitelných 100 let, měl dost času, aby vládu rodu ve městě upevnil. V roce 1288 ho sice vyhnali, ale už v roce 1295 byl zpátky a rodina Malatesta vládla v Rimini dalších více než dvě stě let.

               Členové rodu se vyznačovali chytrostí, vysokým vzděláním, politickým rozhledem a hlavně neuvěřitelnou bezohledností. To byly všechno dobré předpoklady pro úspěch. Například Carlo I. Malatesta poskytl v době papežského schismatu azyl z Říma vyhnanému papeži Řehoři XII., doprovázel ho na koncil v Kostnici, kde po zvážení možností a jednání s císařem Zikmundem svého chráněnce přemluvil k abdikaci, čímž výrazně přispěl k ukončení tehdejšího trojpapežství. Se jménem Malatesta se v Rimini setkáte na každém kroku, minimálně s Bankou Malatestianou, která zde sídlí.

               Ovšem mnohem více se rodina Malatestů proslavila milostnými historiemi, které našly cestu i do světové literatury. První z nich se odehrála v roce 1284. Syn Malatesty da Veruchia Giovanni zvaný Gianciotto se oženil s dcerou vládce nedaleké Ravenny Franceskou da Polente. Šlo o politický sňatek. Rody, které se ve svých městech právě vyšplhaly na vrchol mocenské pyramidy a necítily se tam ještě úplně jistě, si slíbily vzájemnou podporu v politických bojích. Franceska ale vzplála láskou k bratrovi svého manžela Paolovi (zvanému „Il Bello“, což mnohé vysvětluje). Giovanni byl údajně naproti tomu ošklivý mrzák. Když pak svého bratra se svou manželkou přistihl in flagranti (údajně skutečně přímo při činu), chtěl ho probodnout mečem. Jenže Franceska se postavila mezi oba muže, a tak Giovanni probodl jednou ranou oba milence. Na mrzáka dobrý výkon, zřejmě byl hodně naštvaný.

               Historka byla tak známá, že našla cestu do Dantovy „Božské Komedie“. Samozřejmě do části „Peklo“, protože manželská nevěra je prostě manželská nevěra a nevěrná manželka zaslouží věčná muka v pekle. Podle Danta ovšem vyšla iniciativa od krásného Paola, kterého šarmu ubohá Franceska prostě nemohla odolat. Sama si svou slabost omluvila podobností s láskou rytíře Lancelota a manželky krále Artuše Guinevry. Někdy je na škodu, nechat ženy hodně číst, jenže v Itálii už tou dobou začínala řádit renesance. Historky se později chytil i Giovanni Bocacchio. Podle jeho verze, vyslal škaredý Giovanni do Ravenny bratra Paola, který se s Franceskou oženil v zastoupení, přičemž nevěsta věřila, že se jedná o skutečného manžela. Když pak uviděla toho skutečného v Rimini, rozhodla se pro Paola. Bylo to fatální rozhodnutí. Co oba autoři diskrétně zamlčeli, že Paolo byl sám ženatý s Beatricí Orabile, dědičkou hrabství Giaggiolo, se kterou měl dvě děti. Tak nějak se do romantického příběhu nehodila. Ani Dantemu, ani Boccacchiovi. V roce 2022 byla v městském muzeu v Rimini výstava k této milostné historce i jejímu historickém zpracování, především v Dantově díle. Příběh Paola a Francescy se stal součástí italské kultury a žije svůj vlastní život. V gelaterii na „Piazza della Republica“ v Urbinu prodávají zmrzlinu „Paolo e Francisca“ – trochu čokoládová, trochu kávová. Jak na to přišli, netuším, ale prodává se dobře. I moje žena si ji koupila.

Paolo e Francesca

Nockberge

Že nevíte, kde to je? Dobrá trošku pomůžu. Tyhle hory dostaly díky tvaru svých vrcholků jméno podle oblíbeného místního jídla – noků. Jsou až k vrcholu oblé, málo skalnaté a zelené čili by se jednalo zřejmě o noky špenátové. „Nockerle“, tedy noky z mouky vody, bramborů a vajíček jsou typickým slovanským jídlem a Korutany byly dlouho obydleny slovanským obyvatelstvem, než postupně podlehly germanizačnímu tlaku ze severu a až po hradbu hor Karawanken se naučilo mluvit německy – i když ve specifickém a pro rodilé Němce ne příliš srozumitelném dialektu. Je až nápadné, jak se korutanská kuchyně podobá slovenské – dokonce víc než české. Korutanské „nudeln“, tedy pirohy s různou náplní, jsou neodmyslitelnou součástí místní kuchyně.

               Takže už víme, že Nockberge musíme hledat v Korutanech a to na severu země na hranici se Štýrskem a Salcburskem mezi průsmyky Turracherhöhe a Katschberg – obě místa jsou oblíbenými destinacemi pro zimní lyžařskou dovolenou.

               Pohoří Nockberge má jednu atrakci a tou je vysokohorská mýtní silnice Nockalmstrasse. Je dlouhá 35 kilometrů, má 52 serpentin a vyveze vás hned dvakrát nad nadmořskou výšku 2000 metrů nad mořem – pro motorkáře je to pravý ráj. Z východu se na ni dostanete z obce Ebene Reichenau, ze západu z obce Innenkrems. My jsme se ubytovali ve vesnici Mitterndorf, místní části střediskové obce Patergassen. Bydleli jsme na statku Leebhof, spravovaném selkou bez sedláka (utekl, protože bylo na statku na jeho vkus příliš mnoho práce), v naprosto klidném až idylickém prostředí za velmi přijatelnou cenu 300 Euro za tři noci. Patergassen leží na východ od Nockberge, museli jsme tedy na Nockalmstrasse za mýto 20,50 Euro (jak pravil mýtný, padesát je pro mě a dvacet pro šéfa) vjet od Ebene Reichenau.

               Poprvé dosáhnete dvoutisícovou výšku u chaty Glockenhütte. Jmenuje se tak podle zvonice za chatou, kam si můžete zajít zazvonit. Dá se odtud vyrazit na velmi hezkou túru na Klomnock s výškou 2331 metrů na mořem. Žádný strach, startujete z dvoutisícového základního tábora, převýšení je tedy akceptovatelné. Odtud se dá pokračovat po horském hřebeni na Mallnock 2226 m.n.m. Na jeho vrcholu jsou úžasné výhledy, pro návrat se člověk musí rozhodnout buď pro cestu odkud přišel, tedy přes vrchol Klomnocku, nebo zajít za vrchol kopce a pak okolo skalnatého ostrohu Rote Burg zpět k parkovišti. Zvolili jsme druhou možnost. Horský průvodce Nockberge sliboval bezproblémový návrat po vrstevnici, a přitom nestoudně lhal. Mohlo mě trknout, že když návratová cesta vede přes místo zvané „Hoher Steig“, tedy „Vysoká stezka“, že to nebude po rovině. Nebylo. Museli jsme vyšplhat do průsmyku sto metrů nad naše zaparkované auto a až pak jsme směli zpět k chatě. Procházka se tedy změnila v túru střední obtížnosti (v terminologii bratrů Andrášiovců „veľmi ľahkú“), stále ale ještě pro důchodce zvládnutelnou. Na Mallnock se dá vystoupat i z protilehlé strany – dělá to mnohem víc lidí. Je třeba zajet do Bad Kleinkircheimu, do obecní části Sankt Oswald a pak se buď nechat vyvézt lanovkou Brunnachbahn za 20 euro na horní stanici ve výšce 2039 metrů nebo si to dát pěšky od stanice dolní. Ta je ovšem jen ve výšce 1300 metrů, takže pak dělá převýšení bezmála kilometr.

               Druhým místem, kde Nockalmstrasse překonává výšku 2000 metrů nad mořem je Eisentalhöhe – tady se dostanete s autem nebo motorkou dokonce do výšky 2042 metrů.

Odtud se dá poměrně snadno zdolat hlavní vrchol Nockbergů Königstuhl 2336 m.n.m. Není nejvyšší, tím je na korutanské straně Rosennock s 2440 metry a na štýrské straně je to Eisenhut, který má dokonce 2441 metr. Ale Königstuhl platí za hlavní vrchol, možná proto, že je snadno dosažitelný. Buď z už uvedené Eisentalhöhe, nebo od chaty Zechneralm kousek níž a dál na západ. Pro ty, kdo mají rádi větší výzvy, je pak možné vyrazit od Karlsbadu z výšky 1693 m.n.m. Tady se nachází selské tradiční lázně, které je možno za poplatek použít. Rodina Aschbacher provozuje tyto lázně stejně, jak tomu bylo před dvěma sty lety. Žádný elektrický proud, voda teče z Karlsquelle pod domem přímo do vyzděné lázně.

               Mimochodem na nejvyšší korutanský Nock, tedy Rosennock, se dá vystoupat od Erlacherhütte, která se nachází v nadmořské výšce 1665 metrů a dá se k ní dojet po další mýtné cestě (tentokrát jen za 4 eura s tomu odpovídající kvalitou vozovky), najíždí se na ní v „granátovém městečku“ Radentheinu.

               Část Nockbergů se nachází ve Štýrsku i s nejvyšším kopcem tohoto pohoří Eisenhutem. Na ten se dá vystoupat z průsmyku Turracherhöhe, cesta k průsmyku z korutanské strany má sklon až 20 stupňů. Ovšem tuto prosím nepodcenit, jak se to kdysi stalo mně. Je to z průsmyku pět a půl hodiny a zejména, když tam jdete prvního října a den předtím nasněžilo do výšky kyčlí a na túru vyrazíte v jedenáct dopoledne, může to být pak s návratem za světla hodně těsné. Když jsem při běhu zpět k autu v průsmyku dostal při příkrém stoupání, o které tam není nouze, křeče do lýtek a slunce už zapadalo, měl jsem poprvé v životě skutečně strach. Ale zachránila to tehdy kofola, takže jsem lesní cestu našel těsně předtím, než nastala úplná tma.

               O hodně pohodlnější je vyvézt se lanovkou na Kornock a z něj si dát procházku na Riesennock a pak zpět údolím, ve kterém se nacházejí staré stříbrné doly – dolů se člověk může spustit i letní sáňkařskou drahou.

               Pravý „high light“ je poměrně nenápadný Tschiernock. Je jen 2088 metrů vysoký, ale je to poslední „Nock“ směrem na jihozápad a je to úžasný vyhlídkový kopec. Od obce Seeboden na Millstätter See se autem dostanete až do výšky 1700 metrů – opět je třeba platit mýto, tentokrát ale jen 8 Euro. Potom po serpentinách po úzké cestě, kde může být problém minout se s protijedoucím vozidlem (ale při troše dobré vůle to vždycky nějak jde) až k Hansbauerhütte nebo k Sommereggerhütte. Rozcestník je dobře označený, od první chaty vede značkovaná cesta přímo na vrchol, v té druhé je podstatně větší nabídka jídel a provoz už i v červnu. Potom je to těch zhruba 350 výškových metrů na vrchol, kde za pěkného počasí zažijete skutečný sen.

Přímo před vámi na západě se tyčí skupina Hohe Tauern s třítisícovými vrcholy Großer Hafner, Hochalmspitze a Angkogel v pozadí s Großglocknerem. Pod nimi se krčí městečko Gmünd s muzeem Porsche, protože zde mezi horami vyráběla tato automobilka svá auta ale i vojenskou techniku v letech 1944 – 1948, kdy se sem stáhla z neustále bombardovaného Stuttgartu.

Na severu na obzoru jsou vidět skalnaté vrcholy Nízkých Taurů a na jihu Julské Alpy z Triglavem a Mangartem. Přímo pod nohami pak máte Millstättersee a je kousek dál Spittal an der Drau. Procházka po hřebeni k Hochpalfenocku (2099 m.n.m) s odbočkou na vyhlídkový kopec přímo nad jezerem je pak pravým požitkem.

               Pokud máte chuť vidět, jak dokáže člověk přírodu měnit k obrazu svému, pak doporučuji cestu po další mýtné cestě (20 euro mýto) do Maltatalu. Člověk projede městečkem Gmünd do vesnice Malta a pak po serpentinách a do skály prokopanými tunely až k přehradnímu jezeru ve výšce 2000 m.n.m. s hrází vysokou 200 metrů, které spotřebovala víc než milion kubíků betonu.

Po cestě nahoru jsou semafory, protože řada oněch tunelů je jen jednosměrná. U prvního semaforu se musí čekat až 22 minut. Když jsme k němu dorazili, svítilo tam právě číslo 22 a byli jsme druhé auto v řadě. Okolo jezera se dá jít až k Osnabrückerhütte a kdo toho tam ještě nemá dost, pak obtížným výstupem na Zwischenelendscharte (ti, kdo umí německy rozumí, že už jméno tohoto horského přechodu by mělo varovat).        

    Kdo touží pokořit třítisícovku, pak má možnost vylézt na Großen Hafner (3076 m.n.m) nebo na Schneewinkelspitze (3016 m.n.m.) Na tyto dva vrcholy vedou značkované chodníky, na Hochalmspitze, zvanou „Královna Taurů“ která je pokořitelná z Gießenerhütte značkovaná cesta nevede. Ovšem i ty dva značkované vrcholy vyžadují kondičku, jde o výškový rozdíl 1900 či 1400 metrů.

               Ale člověk nemusí jen běhat po horách. Millstättersee je jedno z nejkrásnějších rakouských jezer a má neuvěřitelně čistou vodu. Jenže samotný Millstatt je zcela v privátních rukách. Představa, že byste se tam mohli projít po břehu jezera po nějaké kolonádě, je naprosto zcestná. Všechno je privátní, pláže jsou soukromé, jen na okraji obce je jedna veřejná pláž. Millstatt vznikl jako klášter v jedenáctém století, klášterní komplex tvoří i dnes jádro městečka.

Millstatt

Klášter dal údajně založit slovanský vévoda Domitian, kterému se v jezeře utopil syn. Jiná legenda vypráví o křesťanském misionáři, který, když přišel do této krajiny, naházel do jezera na tisíc pohanských soch (mille statue), podle tohoto činu mělo jezero dostat své jméno. Legenda je sice už dávno vyvrácena, přesto vyčnívá z jezera symbolicky jedna z těchto soch.

               Pokud byste se chtěli ubytovat u jezera, pak raději ne mezi „bohatými a krásnými“ v Millstattu, ale raději v Seebodenu na západě nebo v Döbriachu na východě. Obě tyto obce mají přístup k jezeru, mají veřejné pláže a jsou cenově podstatně přístupnější.

               Pokud je někomu voda v jezeře příliš studená, má možnost zajet o pár kilometrů na východ do Bad Kleinkircheimu. Toto městečko v horském průsmyku ve výšce 1000 metrů nad mořem dosáhnete po cestě přes „město granátů“ Radenthein.  Korutany byly největším nalezištěm granátů, těžily se zde a vozily se k zpracování do Čech, kde dostaly své jméno „Český granát“. Samozřejmě se do Čech vozily proto, že zde existovala tradice zpracování kamenů nalezených v Česku. Ale i ty korutanské se staly „českými“. V Radentheinu je muzeum „Granatium“, podobnou historku si ale vyslechnete i v muzeu v zámku Porcia ve Spittalu an der Drau.

               Bad Kleichkirheim má až dvoje therme, tedy lázně, Sankt Kathrein a Römerbad.

Jsou obě poměrně malé, ale vymasírovat zde údy po horské túře v teplé vodě je velmi příjemné. Bad Kleichkircheim je samozřejmě známý především jako lyžařské středisko. Žije ze slávy svého rodáka Franze Klammera, olympijského vítěze z Innsbrucku v roce 1976. Pochází odtud i další slavný rakouský sjezdový lyžař Armin Assinger, který je momentálně známý spíš jako televizní komentátor – uvádí i rakouského „Milionáře“. Infrastruktura Bad Kleinkircheimu by ale potřebovala dost velkou finanční injekci a modernizaci, je ještě stále z velké části na úrovni slavných sedmdesátých let minulého století. V létě jsou v provozu dvě lanovky, Kaiserburgbahn a už vzpomenutý Brunnachbahn.

               V oblasti Nockbergů tedy najde každý něco. Horské túry nejrůznější obtížnosti s úžasnými výhledy, koupání v jezeře či v lázních nebo i trocha kultury ať už v Gmündu nebo ve Spittalu. A ty „nockerle“ si můžete dát v každé restauraci – nejtypičtější jsou „Käsespätzle“ čili noky se sýrem a s opraženou cibulí – to je hodně syté jídlo i po horské túře.

Frankfurt nad Mohanem

Když letíte nad Frankfurtem, a to se může vzhledem k tamnímu mezinárodnímu letišti, největšímu v Německu a přestupní stanici pro mezikontinentální lety, stát poměrně často, vidíte, jak se město táhne řadu kilometrů převážně po severním břehu řeky Mohanu (německy Main) a hlavně vás upoutá velká skupina výškových domů, připomínající vzdáleně londýnskou City. Město tedy působí shora jako metropole a ten dojem se zesílí, když se půjdete projít po kilometry dlouhé promenádě po břehu řeky – němčinu tam totiž uslyšíte jen zřídka. I proto se Frankfurtu říká nejmenší evropská metropole – se svými 700 000 obyvateli patří i v Německu jen mezi města střední velikosti.

               Začátky města byly skromné, na rozdíl od západního břehu Rýna, kde se řadilo mnoho římských měst, byl na východním břehu jen prales, divočina a Germáni, kterých se Římani panicky báli. Poprvé je město vzpomenuto v listině Karla Velkého z roku 794 už pod svým jménem Franconofurd – tedy franský brod.  Když člověk dnes stojí na břehu mohutného proudu řeky Mohan, nechápe, jak zde mohl být kdysi důležitý brod. Ovšem tehdy byla řeka mnohem širší než dnes a vytvářela slepá ramena a bažiny, z nichž vyčníval ostrov, na němž nechal Karel vybudovat falc, tedy pevnůstku, ze které pak jeho vnuk Ludvík Němec učinil svou rezidenci – hlavní město říše Karla Velkého Cáchy leželo na území jeho bratra Lothara.

Díky své výhodné poloze na řece spojující Porýní s východním Německem se Frankfurt stal už ve dvanáctém století významným obchodním centrem, ale rozhodující den, který ovlivnil vývoj města dodnes, nastal 11.července 1240. V ten den povolil císař Friedrich II. městu pořádat na podzim veletrh a současně postavil všechny obchodníky, cestující na tento veletrh, pod svou osobní ochranu – což bylo v dobách, kdy se lesy hemžily lapky a loupežníky nezaplatitelné privilegium. S císařem osobně se přece jen nikdo nechtěl tahat za prsty. Jednalo se o první veletrh ve střední Evropě, kam brzy proudili obchodníci z Itálie, Čech, ale i z Flander či z Francie, aby vystavili své zboží. V roce 1330 pak povolil císař Ludvík IV. Bavor městu, které bylo jeho oporou v boji proti papežství, právo na konání „Postního“ neboli jarního veletrhu. Frankfurt se stal definitivně hlavním německým obchodním centrem. Frankfurtská „Messe“ je gigantická a ohromuje svou velikostí návštěvníka i dnes.

Možná hrála v rozhodnutí reformního císaře Friedricha II. roli i skutečnost, že právě ve Frankfurtu byl zvolen německým králem jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Od roku 1147 se volby německých králů uskutečňovaly už výhradně jen ve Frankfurtu. Stalo se to předpokladem platné volby a tuto skutečnost potvrdil Karel IV. ve své Zlaté bule v roce 1356. V roce 1372 pak Karel učinil Frankfurt svobodným říšským městem, podléhajícím formálně jen císaři osobně, tedy jemu. Peníze z bohatého města stály při tomto rozhodnutí určitě – jak bývá zvykem – „až“ na prvním místě.

Tyto milníky ve vývoji města zosobňují sochy císařů Friedricha Barbarossy, Ludvíka Bavora a Karla IV. na průčelí frankfurtské radnice.

K nim přibyl ještě císař Maxmilián II. první císař, který se nechal ve Frankfurtu nejen zvolit ale i korunovat. (proceduru korunování papežem zrušil už jeho otec Ferdinand I.) Maxmilián se svým laxním přístupem k relikviím zřejmě neměl chuť cestovat až do vzdálených Cách, aby se tam nechal korunovat nad půdou ze Svaté země, odhlédnouc od skurilního zvyku líbat lebku Karla Velkého.  A tak se v roce 1562 uskutečnila ve Frankfurtu první císařská korunovace. V roce 1742 pak musel Frankfurt dokonce zaskočit jako rezidenční město německého císaře. Císař Karel VII. zde hledal útočiště poté, co byla jeho země – Bavorsko – obsazena rakouskými vojsky. Zemřel zde ve svém vyhnanství v paláci Barckhaus an der Zeil. Typická pro frankfurtského obchodního ducha je skutečnost, že tento palác musel v roce 1908 uvolnit místo obchodnímu domu Wronker – peníze byly důležitější než nostalgie nad někdejší císařskou rezidencí. Nemělo to být ve frankfurtských dějinách naposledy.

V roce 1455 začal právě ve Frankfurtu nad Mohanem novověk. Na veletrhu byla vystavena bible Johanna Guttenberga – první tištěná kniha. Knihtisk rozhodujícím způsobem ovlivnil další vývoj dějin, Frankfurt vytěžil ze svého prvenství v prezentaci tištěného slova privilegium uspořádat frankfurtský knižní veletrh – pořádá se zde dodnes, od roku 1480 dvakrát do roka. A od obchodního centra byl už jen krůček k tomu, aby se Frankfurt stal i centrem finančním. A tím i zůstal a jakým! Vedle Londýna je Frankfurt dnes nejvýznamnějším finančním centrem, sídlí zde nejen „Deutsche Bank“ ale i ECB (evropská centrální banka). Dále například Komerční Banka, Ing Di-Ba Bank a samozřejmě i frankfurtská burza, nejdůležitější burza na kontinentě.  Nedávný Brexit pozici Frankfurtu jako finančního centra ještě posílil. Prostě, kdo chce ve finančním světě něco znamenat, nemůže se Frankfurtu vyhnout.

Ale zpět do minulosti. Významným se stal rok 1848. Jako důsledek březnové revoluce došlo k prvním německým volbám a zvolení delegáti byli svoláni do Frankfurtu, kde v Kostele svatého Pavla tvořili pod předsednictvím rakouského arcivévody Johann první německou ústavu. (Pauluskirche stojí mezi náměstím Zeil a Goethovým náměstím u stanice metra Hauptwache). Bohužel skončilo toto shromáždění neúspěchem. Rakousko se se svým plánem velkoněmeckého řešení neprosadilo přes odpor Pruska a pruský král Friedrich Vilém IV. odmítl nabízenou německou císařskou korunu, kterou by musel přijmou z rukou „revolucionářů“.

Frankfurt si podržel svůj význam i v době nacismu, ovšem z 11 134 Židů, kteří v tehdejším finančním centru žili před rokem 1933 a hráli zde velmi podstatnou úlohu, se dožilo konce války 367 z nich. Mezi těmi, kteří byli v Osvětimi zavražděni, byl i Hermann Wronker s celou rodinou. Jenže pak přišla osudová hodina – tedy vlastně hodiny dvě. 18. a 22. března 1944 provedla britská Royal Force dva ničivé nálety, při kterých prakticky srovnala Frankfurt se zemí. Jen chrám svatého Bartoloměje, tedy centrální katedrála, byla částečně ušetřena a zůstala stát jako ruina na poli plném trosek. Zmizel i onen obchodní dům Wronker, jehož majitelé v té době už nežili.

Zatímco v jiných německých městech s po válce snažili obnovit jejich vzhled (v Drážďanech tento proces ještě stále trvá), ve Frankfurtu viděli v uvolněných plochách po historických budovách lákavé parcely pro stavbu výškových paláců bank a dalších ústavů finančního světa. Ty teď naléhají přímo na historické jádro města, dokonce s ním prorůstají a vytvářejí typické frankfurtské panoráma. Kupodivu i proto sem jezdí spousty turistů. Američané či Britové musejí cítit aspoň závan domova – Manhattanu nebo londýnské City.

Pokud tedy do Frankfurtu přijedete – je lehce dostupný jak letadlem, tak vlakem – pak vystoupíte na hlavním nádraží a půjdete pořád rovně až k náměstí nejslavnějšího frankfurtského rodáka Johanna Wolfganga Goetheho, který se zde narodil 28. srpna 1749.

Prožil zde své dětství a po studiích v Lipsku a Štrasburku zde působil jako právník, než byl v roce 1775 pozván vévodou Karlem Augustem do Weimaru, kde pak prožil zbytek svého života. Pokračujete potom k stanici metra Hauptwache a zabočíte doprava. S prohlídkou historického centra města budete hotovi za hodinu.

Hlavní náměstí se podařilo zrekonstruovat. Zde stojí historická radnice Römerberg.

V letech 1405–1408 zde byla vybudována ze dvou domů Römer a Goldener Schwann a koncem devatenáctého století byla rozšířena přikoupením dalších šesti patricijských domů a přebudována architektem Maxem Meckelem do novogotické podoby. Před radnicí stojí nad kašnou socha Justicie.

Na náměstí se nachází i kostel svatého Mikuláše, který upomíná na cestu Martina Luthera na říšský sněm do Wormsu v roce 1521. Existuje poutní cesta Martina Luthera z Eisenachu do Wormsu a Frankfurt je jedna ze zastávek na ní. Luther byl ve Frankfurtu přijat velmi přátelsky, konec konců se jeho knihy skvěle prodávaly, jen v roce 1520 prodal jeden z frankfurtských knihkupců 1400 Lutherových spisů – na onu dobu úžasný obrat – pro srovnání Guttenbergových biblí se prodalo 500 kusů. V roce 1533 se město přihlásilo k Lutherovu učení a až do devatenáctého století mohli katolíci i přes přiznanou svobodu vyznání získat městské občanství jen ve velmi vzácných případech – museli mít prostě hodně peněz.

Hlavním katedrálou je Chrám svatého Bartoloměje. Monumentální gotická budova několik kroků od hlavního náměstí působí vevnitř poměrně skromně. Na její stěně je pamětní deska na jejího stavitele, architekta Maderna Gerthenera, který se ale ukončení stavby nedožil.

Moc víc se ze středověkého města nedochovalo, snad jen s výjimkou Eschenheimerturmu.

To je jediná zachovaná věž někdejšího městského opevnění, kde je dnes restaurace a z novějších „starých“ budov pak palác Thurn und Taxis, komicky vtlačený mezi moderní domy ze skla a železobetonu.

Ty jsou ostatně všude, nejen ve finanční City. Hlavní nákupní centrum je v Galerii Kaufhof Hauptwache. Shoping nemůže ve Frankfurtu chybět a návštěvnice města si ho hodně pochvalují.

Muzea se nacházejí na druhém břehu řeky Mohanu v Museumviertel. Přes řeku vede řada mostů a dvě lávky pro pěší, jedna z nich končí právě u muzea, kde byla v době mé návštěvy výstava děl Renoira a druhou je legendární Železná lávka (Eiserner Steg), která začíná na kraji historického městského centra. Postavena byla v roce 1868 as spojuje historické jádro města se čtvrtí Sachsenhausen na druhém břehu Mohanu. Tvrzení, že tato čtvrť dostala jméno podle kolonie Sasů, které zde měl jako své zajatce usídlit Karel Veliký, je pouhou legendou.

Na rozdíl od muzeí, které jsou vyhnána na druhý břeh – s výjimkou rodného domu Goetheho, rovněž proměněného v muzeum, má Frankfurt až dvě opery, a to na břehu správném, tedy pravém. Stará opera na okraji středověkého města byla postavena v roce 1880. Plánované náklady 2 milionů zlatých byly jinak hospodárnými Frankfurťany překročeny tak velkoryse, že měl císař Vilém I. údajně při slavnostním otevření opery bědovat „Tohle si nemůžu dovolit!“

Vedle této historické budovy má Frankfurt ještě jednu operu v blízkosti City u cesty z centra k nádraží. Postavena byla v roce 1963 a poté, co v roce 1987 v důsledku žhářství vyhořela, byla v roce 1991 obnovena.

K návštěvě města patří samozřejmě i jídlo. S mou obvyklou zvědavostí jsem se vydal na pátrání po frankfurtských specialitách. Vedle sýrových preclíků, které se prodávají všude, jsou velmi populární takzvané „Mettbrötchen“, chlebíčky pro rychlé občerstvení, s mletým syrovým masem a cibulí.

Ovšem kdo navštíví Frankfurt, měl by si rozhodně dát legendární „Zelenou omáčku“. Nemusíte se jí bát, nechutná špatně, nechutná totiž vůbec nijak. Což je vzhledem na její složení skoro zázrak. Základem je sedm bylin: brutnák lékařský, kerblík, řeřicha, petržel, bedrník, šťovík a pažitka. Servíruje se normálně s natvrdo vařenými vejci a bramborem, já jsem se rozhodl pro variantu „Frankfurtského řízku“, což je normální vídeňský řízek (velmi natenko naklepaný) právě s onou zelenou omáčkou.

Původ této záhadné směsi je nejasný. Jednoznačně nesprávná je legenda, podle které omáčku vymyslela Goethova matka Aja. Buď přinesli do Frankfurtu recept v šestnáctém století francouzští hugenoti nebo katoličtí obchodníci z Lombardie ve století osmnáctém. Vzhledem na neexistující chuť této speciality bych tipoval na ony hugenoty – Kalvínovy následníky, o důvodech této mé hypotézy jsem už na mých stránkách psal. (článek Za všechno může Kalvín).

Zapít to můžete jablečným vínem, které patří taky k tradičním frankfurtským produktům, povolení čepovat tento dost drsný nápoj s kyselých jablek s obsahem alkoholu 5 – 7 procent dostali frankfurtští už v roce 1754. Kdo má odvahu a je zvědavý – prosím, na zdraví!

Pozornější posluchači zřejmě zbystřili, když zaslechli souvislost Frankfurt – Vídeň. Samozřejmě jsou to párky, které se ve Vídni jmenují „Frankfurter“ a v Německu obecně „Wiener“. Jako by se k jejich původu nikdo nechtěl znát. Skutečnost je prozaičtější. Recept vymyslel ve Vídni působící řezník Johann Georg Lahner, pocházející z Frankfurtu. Proto se ve Vídni ujal název frankfurtský párek. Jenže v Německu byly tyto párky vyhlášeny rozsudkem Berlínského soudu z roku 1955 za lokální specialitu, a proto se v Německu může tento název používat pouze ve Frankfurtu – přesněji řečeno můžou se tak nazývat pouze párky ve Frankfurtu vyrobené. Proto si zbytek Německa pomohl a nazývá tuto specialitu podle města, kde vznikla – Vídeňské párky. V Rakousku rozsudek německého soudu neplatí – stejně tak jako v Česku, kde se ale používají oba názvy. Jako by se Češi nemohli rozhodnout. Ale hlavně, že chutnají – tedy pokud nejsou z Kosteleckých uzenin.

Frankfurt tu není k tomu, aby si zde člověk život užíval, ale aby vydělával peníze. Ty pak může utratit v mnohem příjemnějším prostředí, například v nedalekém hlavním městě spolkové země Hessen, Wiesbadenu. Tedy, pokud jich na to vydělal dost.

Tenerifa

               Když jedete na dovolenou na jih, tedy dost hodně na jih, dokonce poměrně blízko k rovníku, přesněji na Kanárské ostrovy a úplně konkrétně na Tenerifu, očekáváte tak nějak, že tam bude hezky. Zejména tedy na jihu ostrova. Tenerifa je totiž rozdělena klimaticky na dvě části, na zelený sever, kde se pěstují banány a všechny možné ostatní druhy ovoce, protože tam někdy i prší a na suchý nehostinný jih, kde neprší vůbec. Proto tento jih využívají ke svému pobytu turisté, proto není hlavní mezinárodní letiště ostrova v blízkosti hlavního města Sanza Cruz de Tenerife – tam sice taky jedno letiště je, ale přistávají tam místní (rozuměj španělské) linky a levné letecké společnosti jako Rainair – ale na jihu na letišti královny Sofie. Protože v největším turistickém centru ostrova Playa de las Américas prší statisticky viděno pět dní v roce.

               Z toho pohledu jsme tedy této destinaci vyčerpali bezmála celoroční srážkový kontingent. Odlétali jsme z Vídně, kde svítilo sluníčko a teploměr ukazoval dvacet stupňů – jak pravila Christa Kummer, rakouská rosnička, přílišné teplo na dané roční období – na Tenerifě nás přivítal déšť a vydržel nám až do úterka. (Další dny už bylo jen zamračeno, ale voda nahoře došla čili stoletý rekord deštivých dní po sobě jsme nepřekonali). Poctivě počítáno, sobota až úterý jsou čtyři dny, kdy bude ten pátý těžko říct, každopádně by každý další turista letící do této destinace měl být tento rok už v relativním bezpečí, v nebi jim už pro toto místo moc vody zůstat nemohlo. Zatímco jsme se tedy trápili s programem, z Grazu a Vídně nás děti provokovaly zprávami o slunečnu a teplu. Samozřejmě došlo k obratu – u nás přestalo pršet a v Rakousku začalo – to bylo v pátek, tedy den před naším návratem.

               Měl jsem první dny takové deja-vu, přemýšlel jsem, kde jsem už takovou dovolenou zažil. A v pondělí jsem si vzpomněl – bylo to na Islandu. Ovšem byl to tak nějak obrácený poměr. Když jsem se ptal Islanďana v pláštěnce, zda mají na ostrově někdy i pěkně, pravil „Ano, pět dní v roce, ty byly minulý týden.“

               Zažil jsem koneckonců v Albánii nejstudenější léto na posledních sto let (tedy přesněji od začátku sledování, a to bylo někdy okolo roku 1850), měl bych být tedy zvyklý. Jsem. Ale trošku si zanaříkat patří k středoevropské kultuře, takže proč se tomu bránit. Měli jsme přece v hotelu bazén s vyhřívanou mořskou vodou, a to vyhřívanou na dvacet devět stupňů Celsia a potom je vám v podstatě jedno, zda vám prší na hlavu – problém je pouze, když chcete z toho bazénu vylézt. Ta voda, co padá shora, je totiž studenější.

               Dané počasí se nabízí, aby si člověk pronajal auto a vyrazil s deštníkem na poznávačku. Což jsme částečně učinili. Dva dny jsme pobřeží ostrova poznávali pěšky, dva dny jsme se po ostrově pohybovali ve vypůjčeném autě třídy „C“, i když jsem žádal o třídu „B“ protože mi céčko připadalo na ostrovní cesty příliš velké. Nebylo, cesty jsou na Tenerifě v překvapivě dobrém stavu. A třídu „B“ prý pro jednotlivé dny nepůjčují. Proč, to jsem nezjistil. Prostě nepůjčují.

               Ten pěší turismus je možný mezi La Caleta a Los Christanos.

V Los Christianos je přístav odkud vyjíždějí trajekty k La Gomeře, vzdálené 40 minut lodí a kde pravidelně zastavoval na své cestě do Ameriky Kryštof Kolumbus, protože vdova po guvernérovi byla jeho milenkou. Dvakrát denně jezdí odtud i trajekt na La Palmu, ostrov letos tak hrozně zkoušený výbuchem sopky. Samozřejmě je to lákavý cíl, ale cesta tam trvá tři hodiny a trajekt jezdí jen o půl druhé odpoledne a v osm večer. Takže denní výlet trajektem prakticky nemožný. Promenáda po pobřeží má dvě části. Ta delší od Plaza del Duque přes Playa los Amerikas po Los Christianos měří asi deset kilometrů a je do posledního metru prostavěná obchůdky, restauracemi a bary. Ta druhá část směrem na sever na La Caletu je už trošku romantičtější s nádechem přírody. Jedno luxusní obchodní centrum je právě na Plaza del Duque (čili v překladu Vévodovo náměstí), větší je ale na Playa los Americas.

Nákupní středisko na Plaza del Duque

Jmenuje se Siammail a je přímo na dálničním výjezdu 73. Jen o kilometr dál, tedy na výjezdu 74 je místní Aquapark. To pro ty, jejichž děti se pobytem nudí. Jachtový přístav Puerto Cristobal Colon je od Plaza del Duque vzdálený asi jeden kilometr ve směru na jih. Na Playa Faňada v obchodní části El Litoral je nenápadný bar Orangecafé s českou restaurací.

Provozují ho tři česká děvčata, jedna z nich Pavla má manžela Petra, který po ostrově provádí. A čepují tam Budvar, Prazdroj je jen v lahvi. Ovšem jestliže domácí pivo Dorada stojí jedno euro za půllitr (španělsky Jara), české pivo je podstatně dražší, čtyři eura za půllitr jsou kompatibilní s cenami na evropské pevnině. Ale vyplatí se to stejně.

               Skutečná historie na vás na Tenerifě taky nečeká, Španělé objevili ostrovy koncem patnáctého století a začali je dobývat (oni tomu říkají kolonizovat), přesto je toho na ostrově k vidění hodně a za ty dva dny v autě se dá uvidět jen zlomek toho, co by člověk vidět chtěl.

               K sopce El Teide jsme se vydali hned první den, co vysvitlo slunce.

Nápad to byl dobrý, ale poměrně málo originální, stejně přemýšlela většina turistů, kteří ostrov navštívili, a tak jsme se s nimi všemi na náhorní plošině Las Caňadas potkali, Což vneslo zejména do hledání parkovacího místa nečekané adrenalinové situace. Jsem na sebe hrdý, že jsme vždycky nakonec zaparkovali, a to bez větších škod na našem vypůjčeném autě jakož i na majetku jiných, kteří se zoufale tlačili ve stejné snaze někam své auto odstavit, aniž by bylo kde. Tenerife vznikla někdy před sedmi miliony let, když vyvřela z mořského dna. Nevznikala najednou, těch sopečných výbuchů bylo hned několik, například pohoří Teno na severozápadě ostrova, kde všichni turisté nacházející se na ostrově chtějí navštívit malebnou vesničku Masca (všichni samozřejmě opět současně čili opět problémy s parkováním popsané výše) tvořilo dlouho samostatný ostrov, než ho další výrony lávy spojily s hlavním masívem Teide. Původní kráter sopky Las Caňadas má 16 kilometrů v průměru, ohraničen je horami – tedy zbytky někdejší sopky a ten obvod má 45 kilometrů, což je opravdu působivé. Dno původního kráteru – ploché a pokryté řídkou vegetací – může člověk vidět v blízkosti vyhlídky Los Roques, zbytek je zalit proudy novější lávy, poslední výbuch na jednom ze dvou centrálních sopečných kuželů jménem El Viejo se odehrál v roce 1798 – a černé masy poměrně čerstvé lávy jsou dobře identifikovatelné. Zajímavé je, že láva má nejrůznější barvy, je černá, žlutá, tmavě oranžová či okrová, podle těchto barev dostaly další vyvřelé sopky svá jména, jako „Hořčičná hora“ Montaňa Mostaza, nebo „Bílá hora“ Montaňa Blanca, i když bílá tedy rozhodně není. Vše je ale zastíněno obrovským kuželem El Teide. Je to s 3718 metry nad mořem nejvyšší hora Španělska (I když to pevninští Španělé nechtějí uznat a vnucují turistům myšlenku, že nejvyšší horou je Sierra Nevada v Andalusii (3482 m.n.m) a „praví“ Španělé, kteří Andalusii považují za africkou provincii, budou přísahat, že nejvyšší jsou samozřejmě Pyreneje s 3404 metry. El Teide je hodně mladá sopka, vyvřela uprostřed onoho kráteru Las Caňadas teprve před dvěma sty tisíci lety. Do výšky 3550 metrů se dá vyjet lanovkou, pokud tedy jezdí. Když jsme tam dojeli my, nejezdila, i když svítilo sluníčko. Prý byl nahoře příliš silný vítr. Docela bych tomu věřil, když jsem vyšel jen na malý vyhlídkový kopec, sfoukl mi vítr čepici. Ale i zespodu je ten kopec hezký, lístky na lanovku se dají koupit pouze na internetu on-line a není to úplně jednoduché – ovšem zřejmě jen pro analogové lidi, jako jsem já. Výstup na vrchol El Teide je možný pouze s průvodcem a je ho třeba objednávat čtyři měsíce dopředu. Výškový rozdíl, který je třeba překonat, je 1300 metrů, a to je ve výšce bezmála čtyř tisíc metrů nad mořem, kde už koncentrace kyslíku dost klesá, hodně namáhavý podnik. Ze svahů El Teide vystupují sirnaté páry o teplotě 85 stupňů Celsia jako důkaz, že někde hluboko v nitru sopky ještě úplný klid není.

               Láva vyplavila cenné kovy, které se těžily v Las Caňadas v okolí dolů San José, ale i živiny, které dělají sopečnou půdu velmi úrodnou. Víno se pěstuje i v nadmořských výškách přes tisíc metrů, jako ve vesnici Vilaflor, ovoce ve sklenících dozrává po celý rok, jediným problémem je nedostatek vody (většina užitkové vody se získává odsolováním vody mořské, což jí dává jednak trošku slanou chuť a trošku příchuť rybiny).

               Pokud chcete do města, pak zřejmě nejatraktivnější destinací je Puorto de la Cruz na severu ostrova. Je to někdejší překladiště cukrové třtiny, kterou zde začali Španělé po obsazení ostrova pěstovat. Jenže v devatenáctém století sem přišli Angličané a dostali nápad pěstovat zde banány. To přineslo ostrovu prosperitu a po úspěšných banánových podnikatelích se sem začali stěhovat či jezdit za odpočinkem bohatí Angličané. Vznikly první hotely a vily v koloniálním stylu, jsou zde stále ještě k vidění. Španělský koloniální styl domů je k viděni v La Orotava, údolí s mnoha prameny na sever od Puerta de la Cruz, kde se pěstovala cukrová třtina – bylo to údolí s největším množstvím použitelné vody – dnes se to tam hemží turisty, kteří chtějí vidět původní domy s dřevěnými balkóny, minimálně ty, které přežily velké zemětřesení v roce 1704. Banánové plantáže se nacházejí někdy i uprostřed města, jako v Icod de la vinos, kde je možné „Casa de Platanos“ navštívit.

„Plátano“ znamená k mému velkému překvapení „banán“. My známe platany jiného významu a těch tam bylo všude spousta a byly hodně impozantní. Podle slovníku používají Španělé i pro naše platany stejné slovo. Neptejte se mě proč a jak pak banán od platanu odliší.

Banánový květ opylovaný včelou

               Nejpopulárnějším stromem na ostrově je ale „Dračí strom“. Je to vlastně druh palmy. Když mu uřežete větev – a to činili domorodci často, protože pryskyřice toho stromu, která se na světle barví do tmavohněda, byla považována za léčivou a připravovaly se z ní léčivé nápoje a masti – doroste rychle znova, jako drakovi useknutá hlava. Proto dostal tento strom poetický latinský název Dracaena drago.

V městečku Icod de la vinos se nachází nejstarší dračí strom na ostrově. Má pět set let a obvod jeho kmene je šest metrů a výška 17 metrů, krásně se dá vidět z terasy místního kostela

Svatého Marka, kde se nachází údajně největší filigránový stříbrný kříž. I ona „Casa de Platanos“ je v bezprostřední blízkosti a v tomto městečku mysleli i na turisty. Nejen že je cesta k místním atrakcím skvěle označená, ale v jejich bezprostřední blízkosti je i podzemní parkoviště a čas parkování se odpočítává na minuty, a tedy naprosto spravedlivě.

               Největší atrakcí na ostrově je Loro Parque v Puerto de la Cruz, zřejmě proto má reklamu na zadním skle každé auto z půjčoven po celém ostrově. I když Loro znamená papoušek, a těch je tam skutečně stovky různých druhů, je to obrovská zoologická zahrada a skutečně program na celý den. Děti budou určitě chtít navštívit všechna tři show, lachtany, delfíny a papoušky, jen na shlédnutí těchto tří programů si člověk musí návštěvu zoo natáhnout na minimálně čtyři hodiny.

Ale je tam co dělat. Obrovské akvárium, kterým člověk prochází tunelem, velké množství tučňáků, ale i lvi, tygři, panteři, opice a všechno, co k dobré zoologické zahradě patří. Parkovat se dá přímo v areálu u vstupu anebo v okolí v blízkých uličkách.

               Prostě je toho na Tenerifě moc. Zřejmě se tam budu muset vrátit. Minimálně až přestane pršet a pojede lanovka na El Teide. A potom zbývá ještě botanická zahrada v Puerto de la Cruz (bohužel na zcela opačném konci města než Loro Parque), katedrála v Candelarii se zázračnou sochou panny Marie. Ta socha je sice fake, protože poté, co původní sochu, vyplavenou kdysi ještě před příchodem Španělů mořem spláchla povodeň, udělal novou v roce 1827 umělec Ferndando Éstevez, ale katedrálu patronky kanárských ostrovů by člověk vidět měl. Nestihl jsem to, žena se chtěla koupat. Ta zatracená voda v hotelovém bazénu měla už vzpomenutých 29 stupňů. A samozřejmě je tu ještě okolí La Laguna na severovýchodě ostrova, „Pekelná soutěska“ Barranco del Inferno u vesnice Adeje a určitě i leccos jiného.

               Jedna návštěva je na tomhle ostrově prostě málo. A kdo by se tu chtěl stresovat? Domorodci určitě ne a svým klidem nakazí brzy i návštěvníky. Jako nás. Proboha, kdy já jsem naposledy spal do půl deváté???

Cestování v postokovidové době

               Přiznám se bez mučení, od vypuknutí pandemie jsem v žádném letadle neseděl. Už samotná představa testování, respirátorů na obličeji během celého letu, všelijakých dotazníků a testů mě dokázala dostatečně preventivně znechutit, abych se o to ani nepokoušel.

               Nicméně člověk si prý zvykne i na šibenici, když mu ji dost často ukazují, koneckonců jsem třikrát očkovaný.  A přes veškerá varování odpůrců očkování jsem nezemřel ani neonemocněl na neléčitelnou rakovinu. Mimochodem jsem se před týdnem setkal v Grazu s novým fenoménem. Exaltovaná mladá dáma s megafonem kráčela po ulicích města a volala: „Ježíš říká, nenechejte se očkovat. Mnozí na následky očkování zemřou. Ti se nikdy nedostanou do nebe.“ Protože jsem v bibli jakž takž zběhlý a s tím nebem po smrti tak nějak trochu počítám, dovolil jsem se jí zeptat, zda mluvila s Ježíšem osobně, protože v bibli jsem se o očkování nic nedočetl. Dokonce ani evangelista Lukáš a ten byl lékař a musel by o tom tedy něco vědět, se o očkování ve svém evangeliu ani ve skutcích apoštolů, které taky napsal, nezmiňuje. Obdařila mě nepříčetným pohledem, přiložila megafon k ústům a zvolala: „Ježíš říká, nenechte se očkovat…“

               No dobrá, už víme, že bez mobilního telefonu a zeleného pasu v něm se nikam nedostanete – v Jižním Tyrolsku ani na toaletu – o tom jsem psal. Dovolenou jsme si neodvážili organizovat osobně, spolehli jsme se na cestovní kancelář TUI, netušíc, že patří ruskému oligarchovi. Proto nám v původně plánované destinaci Seychely nutila stále ruský hotel. S Rusy jsem bydlel kdysi dávno v roce 1998 v Turecku a nemám to v žádném případě v úmyslu opakovat. Nemá to nic společného s jejich současným řáděním na Ukrajině. Ale jejich tehdejší arogance, agresivita a hlučnost, to všechno stačilo jednou. Ze Seychel se stala Tenerifa.

               V noci před odletem jsem nemohl spát. Už od půl páté ráno se mi hlavou honily myšlenky, kde všude by mohl výlet ztroskotat. Co bylo v roce 2019 určitě neplatí dnes. Cestování znamená být závislý na mobilním telefonu, který mě tradičně neposlouchá a dělá mi zle, kde jen může. S jeho diverzními akcemi jsem musel počítat a započítat je do rizika. To můj spánek nezlepšilo. Snažil jsem se u vídeňského letiště zabezpečit parkování. Dozvěděl jsem, se, že lákavé parkoviště ve Fischamendu je obsazené a že dostanu zprávu, pokud by se něco uvolnilo. Čekal jsem několik posledních dní, zpráva nepřišla. Zjistil jsem si na internetu, že parkoviště číslo 3 ve Schwechatu stojí 89 euro za týden, parkoviště 4 pak 176 euro. Parkoviště Mazur, kde jsem parkovával, je prý trvale zavřené. Abych předešel komplikacím, rozhodl jsem si parkovací místo nerezervovat, určitě by to nefungovalo a stál bych bezmocně zuřící před vjezdem.

               První otázka, která se vnucovala, byla, zda do Schwechatu vlastními silami dojedu. Původně plánovaný příjezd vlakem s přespáním u syna ve Vídni ztroskotal na jeho kovidové infekci. Navíc návrat o půl jedné v noci nezabezpečoval přesun vlakem do Vídně na hlavní nádraží, internet mi stále vnucoval, že musím jet do Meidlingu. Tam se mi nechtělo, Proto tedy auto. Že je v poslední době hlučné, mě zneklidňuje, jak moje manželka tak švagr zůstali náhle stát, když jim vypověděl motor. V servisu se mě snažili přesvědčit, že hlučné není auto ale pneumatiky. Nezbylo mi než jim věřit, i když jsem to udělal hodně nerad.

               Nicméně auto mě do Schwechatu dovezlo. Zabočil jsem na parkoviště číslo tři, které mělo být levnější. U vjezdu stála informace, že týden parkování stojí 186 euro – poprvé jsem vypustil negativní emoce. Ale co už? Nabit negativními emocemi jsem špatně zahnul a stál jsem zase před výjezdem. Naštěstí se za minutu pobytu v garáží neplatí. Takže ještě jednu rundu s pohledem na to nasírací číslo 186

               Při vstupu do odbavovací haly jsem se dozvěděl, že naše letadlo letí z terminálu 3 a letenky dostaneme u okének 331–338. Dorazili jsme tam, čekající fronta byla nekonečná. Postavili jsme se do fronty, potom jsem si všiml, že stojíme u přepážek Finnair. Měli jsme lístky na Austrian, šel jsem se tedy přesvědčit, zda stojíme správně. A zjistili jsme, že mezitím byly čísla přepážek na oznamovateli změněná a teď to bylo 351–368. Sláva, tam nečekal nikdo.

               Přiznám se, že nemám důvěru k drop check luggage, mám rád, když se s někým u přepážky na letadle můžu bavit, automaty mě znervózňují. Jednak mi dělají zle, jednak jejich instrukcím nerozumím, a když to všechno zvládnu, pokazí se tiskárna. U jedné přepážky byla milá dáma. Vydala nám letenky, převzala zavazadla a pak se nás zeptala, zda jsme vyplnili on-line formulář pro vstup do země. V tu chvíli jsem pochopil, že je zle. Cestovka nám o nějakém formuláři nic neřekla a na internetu jsem taky nic takového nenašel. Čili jsme nic nevyplnili. Dáma nám napsala webovou stránku, na níž bychom to měli udělat, že prý to jde z mobilního telefonu. To už jsem věděl, že je zle hodně. A bylo!

               Našli jsme onu stránku a začaly potíže. Bylo třeba zadat mail, na který mi měl být poslán bezpečnostní kód. Zadal jsem můj mail, ještě před „@“ mě mobil přerušil a oznámil mi, že je moje mailová adresa neplatná. Ženin mail uznal, můj ne. Hledal jsem někoho, kdo by mi pomohl. U prvního zaměstnance letiště jsem vyvolal paniku. Odvedl mě k jiným dvěma děvčatům, která mi řekla, že by mi to mohli vysvětlit na informacích. V podstatě to jsem chtěl po onom prvním hochovi, ale ten byl – jak už jsem psal – v panice – a nebyl schopen racionálního uvažování. Našli jsme tedy informace. Tam se mladá dáma nad mou žádostí o pomoc vyděsila a pravila, že něco takového neumí. Pochopil jsem, že jsme odkázáni sami na sebe. Na pátý pokus mi mobil nabídl moji mailovou adresu v autokorekturách. Využil jsem to a prošel jsem do dalšího kola formuláře. Musel jsem ale vystoupit z programu, abych se podíval na onen mail s bezpečnostním kódem. V tom okamžiku ovšem přestal vyplňovaný formulář platit. Bylo třeba začít znova, ovšem teď už zase neplatil onen bezpečnostní kód a bylo třeba o něj požádat znova. Věřte nebo nevěřte, podařilo se mi už napodruhé zůstat ve formuláři a zadat do něho onen bezpečnostní kód, doručený mi druhým mailem.

               Zdálo se, že bych mohl mít vyhráno. Neměl jsem. Bylo třeba zadat datum narození. A teď se mobil skutečně zaťal. Ani den, ani měsíc, ani rok. Ať jsem se pokusil zadat cokoliv, ihned mě to z programu vyhodilo. Vytrval jsem deset pokusů, pak jsem pochopil, že je moje datum narození očividně neakceptovatelné. Chápal bych to, kdyby takto diskriminoval po zadání roku narození – rozuměj – co už chce takový starý blbec na androidu, to může být jenom podvod. Ale jak to poznal už po zadání čísla dne či při volbě července jako měsíce? To nepochopím. Nicméně jsem po deseti marných pokusech a s vědomím, že čas odletu se neodvratně blíží, musel další pokusy vzdát.

               Zašel jsem za onou dámou, která nám onu mysteriózní stránku pro vyplnění formuláře dala. Oznámil jsem jí, že vyplnění jejího formuláře není možné a jaké to bude mít pro mě konsekvence, když ho nevyplním. Zda mě pustí do letadla.

               Řekla, že mě do letadla pustí, ale že budu mít zřejmě problémy v místě dovolené. V tom okamžiku mi spadl kámen ze srdce. Jestliže odletím, je mi všechno jedno. Z Tenerify mě domů kvůli nevyplněnému formuláři nepošlou. Budu se bránit.

               Skutečně nebyl problém nasednout do letadla a doletět na Tenerifu – Jih. Ovšem tam jsem si všiml, že všichni cestující mávají nějakými papíry s vytištěným kódem, případně loví tento kód na mobilním telefonu.  Bylo zřejmé, že jsou to ti, kteří poctivě vyplnili onen online formulář už doma. A místní úřady skutečně každého kontrolovaly. Proti nám kráčel zaměstnanec letiště a volal: „Vítejte v ráji. Připravte si vstupní kódy.“ Na čele mi vyrazil pot.

               Stranou stála sympatická mladá dáma ve žluté vestě. Zeptal jsem se jí anglicky, jaký to kód potřebuji. Odpověděla lepší angličtinou, než byla ta moje a jmenovala tři hlásky, zřejmě jméno onoho kódu, které jsem si nebyl schopen zapamatovat. Ukázal jsem ji můj zelený pas. Zavrtěla hlavou. Já taky. Řekl jsem jí, že má pouze tento kód. Načež ona otevřela zábrany a pustila nás bokem mimo hlavní proud turistů. Dostali jsme se tak mnohem rychleji dopředu, kde stála další hezká sympatická mladá dáma, která po nás žádala důkaz o „vactination.“ Ukázali jsme jí zelený pas, ona ho oskenovala a byli jsme odbavení. Za námi se tlačil dav lidí se vstupními kódy nad hlavami.

               Proto vám radím, vy, kteří jste starší analogová generace a digitální přístroje vám dělají zle. Nevzdávejte se, nenechejte se vystresovat, když vás mobily a počítače buzerují. Nakonec stále existuje nějaké analogové řešení.              

Lungau

Tahle malá část Rakouska je v Česku dobře známá. Čeští lyžaři sem jezdí už řadu let a mezi zahraničními turisty zde dokonce tvoří většinu. Důvodů je hned několik. Jednak je tento region z Česka, zejména z Moravy poměrně snadno dosažitelný autem, dále jsou zde na rakouské poměry přijatelné ceny ubytování a za třetí jsou zde skutečně skvělá lyžařská střediska – celkem čtyři, vedle menšího Fanningsbergu jsou to podstatně větší Katschberg/Aineck, Großeck/Speiereck a samozřejmě největší z nich – Obertauern. Všechna stačí uspokojit i náročného lyžaře a v posledních letech bylo do nich – zejména pak do Katschbergu při budování infrastruktury hodně investováno. Sjezdovky v Sankt Margarethen, zejména 6 kilometrů dlouhá modrá A1, či strmá Diretissima ve směru na průsmyk Katschberg, nekonečný sjezd z vrcholu Speierecku do Sankt Michaelu a samozřejmě Obertauernrunde shodně černou sjezdovkou Gamsleiten II jsou víc než lákavými lyžařskými cíli.

Gamsleiten II Obertauern


Lungau je jeden z pěti správních okresů spolkové země Salcbursko. Tyto okresy si totiž ve svých názvech ponechaly starogermánský název pro správní okres „gau.“ Vedle Lungau jsou to ještě Pongau na západě a směrem na sever Pinzgau, Tennengau a Flachgau. Lungau je jihovýchodním cípem Salcburska zabíhajícím hluboko mezi další spolkové země Štýrsko a Korutany. Jedná se v podstatě o jednu náhorní plošinu obklopenou horskými masivy, na západě Jsou to Vysoké Taury, na severu a východě Nízké Taury a na jihu pohoří Nockberge.
Celý okres má 1000 čtverečních kilometrů a žije tady něco málo přes dvacet tisíc obyvatel, hustota 20 obyvatel na čtvereční kilometr není tedy vysoká. Důvod člověk pochopí, když stojí na sjezdovce na kopci Ainecku – odtud totiž vidí v podstatě celou náhorní plošinu, zbytek území jsou jen hory, hory a zase hory.

Lungau z Ainecku

Lungau je drsný kraj a nejstudenější rakouský okres. V okresním městě Tamswegu (mimochodem s 1022 metrů nad mořem nejvýše položeném okresním městě Rakouska) žije 5700 obyvatel, tedy víc než čtvrtina celkové populace – a pořád se jedná o sice roztomilé, ale malé městečko – i když má svou vlastní nemocnici, kterou dlouho provozovalo na vlastní náklady, nyní je už součástí salcburského holdingu. Nejhezčí pohled na Tamsweg je od poutního kostela svatého Leonarda, který se tyčí nad městečkem hned u hlavní cesty, která město objíždí.

Tamsweg


Jeden pohled na Lungau z už vzpomínané sjezdovky na hoře Ainecku stačí, aby člověk pochopil, že se tady ze zemědělství vyžít nedalo. Přesto salcburští biskupové, kteří zde byli v letech 1328–1803 jako nezávislá říšská knížata zemskými pány, drželi tuto zemičku zuby nehty. Mělo to hned několik důvodů.
Jedním z nich byla těžba drahých kovů. Těžilo se zde zlato, stříbro, nikl, kobalt, talek a arzén, poslední stříbrný důl v obci Ramingsteinu zastavil svůj provoz až v roce 1780 – dnes slouží jako muzeum tzv „Schaubergwerk“.
Druhým důvodem byla strategická poloha Lungau. Hlavní cesta ze Salcburku a z jeho německého okolí na jih do Itálie vedla tudy. Kdo si nechtěl zacházet až do Tyrolska a tam platit v Innsbrucku a v Brennerském průsmyku vysoká cla, šel přes horské průsmyky Obertauern a Katschberg. A mezi nimi čekal na cestující hrad s celní stanicí se za vše hovořícím jménem Mauterndorf (Maut znamená německy clo). Téhle vesnici s pevným hradem se prostě nedalo vyhnout. Navíc se zde už od římských časů napojovala obchodní cesta z východu od štýrského Murau. Clo se vybíralo velmi rafinovaně. Cestující musel zaplatit nocleh a stravu – za od městečka nadiktovanou pevnou cenu. Konzumovat ani spát zde nemusel, platit ale ano. To byl naprosto jistý zdroj příjmů. Ten hrad v Mauterndorfu stojí dodnes a je možné ho navštívit, konají se tam i různé atrakce. Při nich se člověk může o provozu této celní stanice leccos dozvědět.


Oba průsmyky, které musel cestující překonat mají poněkud pohnutou historii. Ze severu sem vede horská cesta z Radstadtu přes Obertauern – přes dnešní skutečně výstavní velké lyžařské středisko. Dlouho byla tato cesta schůdná jen pro muly a mezky naložené pytli zboží. Teprve salcburský biskup Leonhard von Keutschach (narozený v roce 1442, arcibiskupem byl v letech 1495–1519) nechal cestu rozbudovat tak, že byla sjízdná i pro naložené vozy. Obrat z vybírání cel se znásobil, jednalo se totiž o hlavní transportní cestu v Salcbursku těžené soli do severní Itálie – arcibiskup Leonhard dal za stržené peníze postavit hrad Hohensalzburg, kde i sídlil a jeho erb – bílou řepu v černém poli – člověk najde nejenom v onom sídelním hradě salcburských arcibiskupů, ale samozřejmě i v Mauterndorfu či v korutanském Friesachu, který mu patřil taky a kde dal vystavět pevný hrad Petersberg , kde se v létě hrají divadelní představení – Burghofspiele.


Druhý průsmyk směrem od Mauternsdorfu na jih – Katschberg, byl ještě tvrdším oříškem. Římané zde kdysi postavili cestu, kterou ale sami v pátém století zničili, aby ji Germáni nemohli používat při svém tažení do Itálie. O genialitě římských stavitelů cest svědčí skutečnost, že až do devatenáctého století nebyl nikdo schopen přes tento průsmyk vybudovat cestu sjízdnou pro naložené vozy. Dnes je na Katschberghöhe, tedy v průsmyku, druhé největší lungauské lyžařské středisko.
Lidé v Lungau byli poddaní arcibiskupa, přesto zde rychle zapustily kořeny myšlenky Martina Luthera. Od roku 1534 se zde protestantství stále více prosazovalo, až sem dorazil v roce 1578 arcibiskup Johann Jakub Kuen von Belasy osobně v čele vojska, nechal pozatýkat a popravit vůdce lungauských protestantů. Pán Bůh neodpustil takový bezbožný čin ani panu arcibiskupovi, už rok nato ho postihla mozková příhoda, která mu znemožnila vykonávání úřadu a musel praktickou vládu předat svému administrátorovi a pozdějšímu nástupci Georgovi z Kuenbergu. V jeho svatém běsnění ho ale ani choroba nezastavila. Věznění a popravy v letech 1581 a 1582 pokračovaly.
V roce 1633 povolal arcibiskup Paris hrabě z Lodronu k rekatolizaci vzpurných poddaných řád kapucínů a ten se opravdu snažil. Dnes čítá protestantská obec v Lungau společně se sousedním štýrským okresem Murau 400 duší (pro srovnání – muslimů zde žije 800).
V roce 1781 zrušil působení řádu osvícený arcibiskup Colloredo. Byl to vzdělaný a velmi tolerantní pán – mimo jiné mluvil plynně česky – a rozhodl se zkostnatělé správní struktury arcibiskupství zmodernizovat. V roce 1781 „půjčil“ svého nejgeniálnějšího a od něho osobně podporovaného poddaného, hudebního skladatele Wolfganga Amadea Mozarta, tehdy pětadvacetiletého, císaři Josefovi II. do Vídně. Rakušáci mají nemalé problémy se skutečností, že Mozart nebyl Rakušák. Umřel totiž jako občan salcburského knížectví v roce 1791 a Salcburk se stal součástí rakouského státu až v roce 1803. Tlaku mocného souseda – Rakouska, nemohlo Salcbursko trvale vzdorovat, a to ani s moudrým a osvíceným vládcem v čele. V roce 1803 ztratilo svou samostatnost, arcibiskup mohl sice dále vykonávat své duchovní pastýřské úkoly (Colloredo to dělal do roku 1812), ztratil ale titul suverénního říšského knížete. Salcbursko bylo začleněno do Rakouska, s výjimkou opatství Berchtesgaden, které připadlo Bavorsku a kde našel později své horské sídlo Adolf Hitler.
V Lungau jsou k vidění celkem tři hrady – už vzpomenutý Mauterndorf, Moosham u Sankt Margarethen a Finstergrün nad obcí Ramingstein.

Poslední z nich byl už naprostou zříceninou, než byl soukromou nadací znovu vybudován. Slouží jako centrum pro setkání mládeže a prázdninové tábory, turistům je nepřístupný.
V malebné obci Mariapfarr blízko Tamswegu se nachází jedno z několika rakouských muzeí „Tiché noci“. Tato vánoční píseň, zpívaná po celém světě, je v Rakousku kultem a všude, kde působil její autor, kněz Joseph Moor, se nachází muzeum tomuto tématu věnované. A ten býval pro svou rebelantskou povahu často překládán. Proto jsou dnes v Rakousku nejméně čtyři muzea Tiché noci, která si všechna dělají nároky, že text této kultovní písně vznikl právě tam. Vedle Oberndorfu, kde se poprvé v roce 1818 na vánoce hrála, jsou to Wagrain, Hallein a právě Mariapfarr. Tady Moor působil mezi říjnem 1815 a srpnem 1817. Protože byl odtud přeložen přímo do Oberndorfu, je skutečně možné – a v Mariapfarru jsou o tom skálopevně přesvědčeni – že text písně vznikl právě tady. Muzeum je možné navštívit po předchozím telefonickém nahlášení, pravidelné otvírací hodiny – na rozdíl od Oberndorfu nebo Wagrainu – nemá.
Lungau je samozřejmě především zimní dovolenková oblasti. Ale i v létě se zde dá vandrovat po horách. Osu okresu tvoří řeka Mur, která zde pod horou Mureck (2475 m.n.m) pramení. Cesta k pramenu řeky – Murursprung, vede od Sticklerhütte ve výšce 1750 m.n.m. U chaty začíná i Murradweg pro milovníky jízdy na kole. Celá cyklistická stezka má 359 kilometrů v Rakousku, kde končí v lázeňském městečku Bad Radkesburg (založeném českým králem Přemyslem Otakarem II.) a dalších 94 kilometrů ve Slovinsku a Chorvatsku, než Mur vteče do Drávy. Pro výstup na nejvyšší horu Nízkých Taurů Hochgolling s výškou 2862 metrů je výchozím bodem obec Hintergöriach. Je to sice dlouhý a namáhavý výstup (zejména strmý závěr túry), z vrcholu člověku ale leží celý svět u nohou. Lungaučané lezou ale raději na Preber – to je pro ně kultovní vrch jako pro Slovince Triglav. Je se svými 2740 metry nad mořem o něco nižší, patří ale k nejoblíbenějším cílům lyžařských túr, a i v létě tu stoupá nemálo turistů. Člověk ale musí mít pevné nervy. Po poměrně krátkém a strmém výstupu ke Grazer Hütte následuje cesta po hřebeni, která je doslova nekonečná – trvá dvě hodiny. Na chatě jste totiž teprve ve výšce 1897 metrů a před sebou máte ještě skoro kilometr převýšení. Když už toho má člověk právě dost, vztyčí se před ním strmé stoupání. Zažil jsem skupinu turistů, kteří to právě tady vzdali. Fatální chyba. Stačí totiž vystoupat nějakých dvacet výškových metrů a objeví se vrcholový kříž. Paní Riesenecker, Češka z Českých Budějovic, kterou jsem v Murau poznal, mě úpěnlivě před Preberem varovala „Nechoďte tam, pane doktore, to je takový blbý kopec.“
Šel jsem. Jak jinak. Prostě se tam musí, pokud se člověk chce považovat za domácího. Obyvatelé Lungau jsou typičtí horalé. Přímí a sebevědomí. Každému cizímu člověku automaticky ihned tykají. Zda to opravňuje i osloveného tykat zpět, záleží pak na aktuální náladě Lungaučana. Většinou jsou naladění dobře. Tvrdý život v jejich horách je naučil být tolerantními.
Tak je zajeďte navštívit.

Obertauern