Category: Ze života

Takový obyčejný středoevropský příběh


Obyčejný může být tento příběh jen ve Střední Evropě ve dvacátém století. Nikde jinde nezažili lidé tolik státoprávních změn a revolucí, jako tady. Dovolím si přiblížit jeden obyčejný a přece z dnešního pohledu neobyčejný příběh prastrýce mé švagrové, který dějiny dvacátého století v oblasti někdejšího Československa nejlépe dokumentuje. A současně se chci ptát, kdo chce ve střední Evropě hrát s nacionalistickou kartou? Dělají to mnozí a každý, kdo zde seje tímto způsobem vítr, riskuje, že sklidí bouři. Nevěříte? Tak si poslechněte životní příběh pana Arnošta Mauritze z Gelnice na východním Slovensku.
Narodil se v roce 1905 jako Ernst (později si počeštil jméno na Arnošt) Mauritz v rodině drobného německého řemeslníka. Němci žili v oblasti středního Spíše od 13-století, kdy je sem pozval uherský král Béla IV Obnovitel, aby osídlil od Tatarů zpustošené oblasti horních Uher. Přišli zde až z dolního Saska, tedy oblasti blízko holandských hranic, kde bylo tehdy už poněkud přelidněno a založili vlastní kulturu takzvaných Karpatských Němců s vlastními zvyky a vlastním jazykem, který se od spisovné Němčiny za století jejich slovenské existence na míle vzdálil. Později se tyto německy obydlené obce dostaly do zástavy polskému státu, zastavil je v roce 1412 král Zikmund Lucemburský za peníze, které si půjčil od polského krále Wladislava Jagella na válku proti Benátkám. Protože válku nevyhrál, peníze nesplatil a oněch 16 spišských obcí zůstalo polskou enklávou uprostřed Slovenska až do prvního dělení Polska v roce 1772, kdy tyto obce byly samozřejmě první, co si rakouská císařovna Marie Terezie z polského území vzala. Arnoštovou rodnou řečí doma byla němčina, tedy vlastně onen poněkud zvláštní specifický německý dialekt, Gelnica byla téměř výhradně německé město.
V šesti letech nastoupil do školy a učitel na něj začal hovořit pro něj naprosto nesrozumitelným jazykem, totiž maďarsky. Stejně jako jemu se ale dařilo skoro všem dětem ve třídě. Nezbylo než sedět poslouchat. Po půl roku začali žáci učiteli rozumět a naučili se maďarsky, tedy oficiální řeči státu, ve kterém žili.
V jedenácti šel na gymnázium, a sice na německé gymnázium v Kežmarku. Tam jej zastihla první revoluce v jeho životě, v roce 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika. Bylo mu tehdy třináct let, v podstatě nevěděl, co mu tato změna přinese, v paměti se zachovaly pouze oslavy na ulicích s vlajkami nového státu, na nichž se zúčastnil. Slovenští Němci na rozdíl od českých přijali začlenění do nového státu spíše pozitivně.
Když odmaturoval, chtěl jít na vysokou školu. Studium v Budapešti už nebylo dost dobře možné, Německo bylo příliš daleko. Nabízela se Karlova Universita v Praze, problém byl, ale v tom, že milý Arnošt mluvil sice plynně německy a maďarsky, ne ale slovensky a neuměl ani slovo česky. Nicméně překážky jsou na to, aby se překonávaly. Jeho otec mu slíbil financovat první rok studia (pak byli na řadě další mladší sourozenci) poté si musel studium financovat sám. Zvládl to. Naučil se plynně česky, díky stipendiím studium lesního hospodářství ukončil, zamiloval se a oženil s Češkou Jarmilou z Chomutova. Spolu se pak po ukončení jeho studia přesunuli nazpět na Slovensko – kde zjistil, že neumí slovensky. Nicméně zvládl i tuto řeč a stal se správcem polesí bulharského cara na středním Slovensku v oblasti okolo Rožňavy.
V roce 1939 je dostihla druhá revoluce, Slovensko vyhlásilo samostatnost. Arnošt sám s tím velký problém neměl. Byl Němec a ti platili ve Slovenskom štátě za spojence, ovšem problém byl s jeho manželkou. Češi byli ze Slovenska vyhánění, teta Jarmila mohla zůstat jen jakožto manželka slovenského Němce, ovšem bez státní příslušnosti a občanských práv. V čase války se dostal Arnošt mezi mlýnské kameny. Jakožto správce polesí žil s rodinou v hájence v lese, a tam se scházeli partyzáni stejně jako gardisté či později Němci. Arnošt hlídal vždy před domem, když u něj pili partyzáni, sledoval cestu od města, když u něj pili gardisté či Němci, sledoval cestu od lesa. Protože ani jedni nikdy nepřekvapili příchodem ze špatné strany, přežili tímto způsobem válku.
V roce 1945 přišla třetí revoluce – totiž osvobození a znovuvytvoření společného státu. Teď byla sice teta Jarmila jakožto Češka v pořádku, on ale ne. Byl Němec a tedy určený k odsunu. Jeho sourozenci museli Slovensko opustit. On mohl zůstat jen jako rodinný příslušník Československé občanky. Zatímco totiž tetě občanství vrátili, jemu bylo odebráno. Přesto zůstal – i jako bezprávný Němec bez pasu, správcem onoho polesí, nový režim za něj prostě neměl náhradu.
V roce 1948 je zastihla revoluce čtvrtá – únorová. Teď byli ovšem špatní oba. Jakožto správci majetku bulharské aristokracie byli novému režimu velmi podezřelí, přečkali vypjatou dobu jen proto, že ani komunisté nenašli nikoho, kdo by se v lese vyznal aspoň vzdáleně tak dobře jako strýc Arnošt. A tak mohl zůstat, i když jako podezřelá ostře sledovaná osoba – stále jednou nohou v kriminále.
Dotloukl to tak až do penze v roce 1965 a přesídlil do Popradu. Tam pracoval dobrovolně jako průvodce v Muzeu, věnoval se sportům a doufal, že bude mít klid. Neměl. V roce 1968 ho zastihla další, v pořadí už pátá revoluce. Skončila tím, že přijely ruské tanky. V Popradě se střílelo, jeden člověk byl Rusy zabit, řada dalších zraněna. Arnošt se projevil jako politicky nespolehlivý a bylo mu zakázáno provázet výpravy v muzeu – než komunisté zjistili, že se nikdo jiný v tajemstvích gánovské lebky- nejcennějšího místního exponátu – nevyzná. Časem se vše vrátilo k normálu, ujo a teta žili jako spokojení důchodci ve svém bytíku v Popradě na sídlišti. V roce 1984 jsme do Popradu přijeli my, poznali jsme strýce Arnošta a tetu Jarmilu, která vařila (ačkoliv původem Češka) svému německému manželovi a pak i nám skvělé brynzové halušky a oni nám svůj životní příběh vyprávěli aniž by tušili, že ještě není u konce.
Šestou revoluci v pořadí, tu v roce 1989 přivítali oba nadšeně. Ujo, jak jsme mu říkali my, byl ještě i ve svých 84 letech svěží, zúčastnil se demonstrací a těšil se z pádu komunistického režimu. Jak říkal, netušil, že se toho dožije a doufal, že tato revoluce byla opravdu už ta poslední – jak sám poznamenal šest revolucí je na jeden lidský život docela dost.
Nebylo. Dožil se ještě roku 1993, dělení státu, ke kterému měl po zkušenostech z roku 1939 velmi rezervovaný postoj a prohlásil, že na náměstí by ještě jednou docela rád šel – kdyby věšeli Mečiara. To mu dopřáno nebylo, nicméně aspoň tato poslední revoluce, první opravdu poklidná, jej postihla už jen psychicky, neměnil se jeho občanský status a nikdo jej už za nic nepronásledoval. Zemřel v roce 2000 ve věku 95 let, jakoby symbolicky uzavřel svou smrtí toto neklidné století.
Kde jinde, než tady, v klínu Evropy a v hlubokých slovenských lesích by člověk mohl prožít během jednoho jediného života sedm revolucí?
Ten jeden obyčejný a vlastně neobyčejný lidský osud je názornou demonstrací, jak labilní je národní situace ve střední Evropě a jak nešetrné z pohledu jednoho člověka je do ní zasahovat ideologicky. Ona totiž vznikla přirozeně, v příchodu karpatských Němců z dolního Saska nebylo žádné sociální inženýrství, ale pouhá potřeba pracovních sil. Proto bych prosil všechny ideology, zejména ale pak nacionalisty – dejte od střední Evropy ruce pryč. A radši je dávejte vůbec všude pryč. Těch pár vyhraných hlasů za lidské utrpení nestojí.
Nechejte prostě lidi žít tak, jak jsou zvyklí po celá staletí. Tak spolu žili a neměli problém, dokud se do jejich života nezamíchali ideologové. Takže páni politici, nechejte lidi prostě žít. Vašim úkolem by mělo být lidem život zlepšovat, ne ztěžovat.
Všimli jste si toho?

Nepřítel Popenec


Jmenuje se popenec obecný, nebo taky břečťanovitý, což mu myslím vzhledem k jeho nemožnému chování pasuje lépe, latinsky glechoma heredacea a jedná se o léčivou rostlinu. Což mě s ním vůbec nesmiřuje. Bojuji s ním už léta. Máme totiž s manželkou rozdělené kompetence, já se na naší zahradě starám o plevel, ona o vetřelce ze zvířecí říše. Je to dáno našimi rozdílnými schopnostmi zaplašit nežádané hosty. Jde především o sousedova kocoura, který je jediným prvkem, ohrožující sousedské mírové spolunažívání. Nejen že spává na mém autě, aniž by si předtím umyl nohy a zanechává tedy každou noc na mém předním skle nezapíratelné stopy své přítomnosti. Ta bestie zjistila, že máme lepší trávník než jeho páníček (protože soused neumí česky, dovoluji si to sem napsat) a chodí se na něj vyvenčit. Přičemž jeho moč vypaluje do mého trávníku žluté díry. Jestliže si ovšem dovolil do mne během mých zahradních prací dokonce šťouchat hlavou, protože jsem mu stál v cestě, stačí jediný pohled mé ženy, aby se dal na panický útěk, maximálně si dovoluje vystrašeně vykukovat zpoza našeho živého plotu.
Já mám nepřítele mnohem úpornějšího, už proto, že utíkat neumí. Zato se umí plazit. Poté, co loňská povodeň utopila všechny krtky v okolí, postoupil popenec na místo hlavního škůdce mého trávníku. Už jsem o tom psal. Napřed jsem to s ním zkoušel po dobrém a snažil jsem mu vysvětlit, že na můj anglický trávník prostě nepatří. Bylo mu to jedno. Poté, co vytrhávání jednotlivých rostlin nevedlo ke kýženému výsledku,( i když tato taktika platila jak na pampelišky, tak i na žlutý jetel), zašel jsem do zahradnictví opatřit si patřičný jed. Zahradnice napřed nechtěla věřit, že chci bojovat s popencem (německy Gundelrebe) a vnucovala mi postřik proti Hirse, což je taky tráva, ovšem protivná. Mám ji v trávníku taky, je v pořadí jako kandidát na vyhubení (mám už na ni připravenou v zásobě jedovatou látku s slibným názvem PUMA), ale má štěstí, že mě popenec nasírá víc. Naštěstí jsem měl s sebou vzorek (nebyl jsem si jistý, zda si to jméno po cestě do zahradnictví zapamatuji). Zahradnice tedy uznala, že myslím skutečně Gundelrebe a dala mi nějaký roztok, který měl můj popenec spolehlivě zničit. Nezničil. Popenec se naprosto necítil být tímto prostředkem osloven a dařilo se mu lépe než předtím.

popenec
Je to s ním malér. Jak se plazí nízko při zemi, nezabere jej kosačka a protože zapouští každých několik centimetrů kořínky, není ho nikdy možno vytrhnout v celku.
Právě ale jeho šlahouny se mu mohly stát osudné. Při vertikutaci ostrými hráběmi jsem si všiml, že se mi daří popencové šlahouny vytrhávat. Zaradoval jsem se a dal se do boje ostrými hráběmi. Vloni ta taktika vcelku vycházela. Vloni! Letos už ne. Nevím, zda má ta rostlina nějakou inteligenci, ale začala se najednou kroutit. Šlahouny už nerostly rovně, ale mnohdy vytáčely zatáčky až devadesát stupňů, ostré hrábě najednou nezabíraly, dokázaly vždy vytrhnout jen malou, nepodstatnou část rostliny. Pochopil jsem, že mi to popenec dělá naschvál a znenáviděl jsem ho.
Letošní zima byla velmi mírná, bez sněhu a bez mrazu, prostě popencová. Ta bestie to využila a přešla do protiofenzívy. Na jaře byla najednou celá moje zahrada fialová. Možná si řeknete, proč se vztekám, fialová barva přece není vůbec škaredá. Jenže trávník, tedy pořádný trávník, má být zelený a jakákoliv jiná barva na něj nepatří. O tom se přesvědčily už pampelišky, které se mi podařilo po dlouhém a úporném boji vyhubit (občas se nesměle pokusí o návrat, ale nemají šanci). Pochopil jsem fialovou zahradu jako vyhlášení války. Vertikutace nepomohla, jenom jsem si přivodil tenisový loket ještě před tenisovou sezónou. To mě podráždilo ještě víc a začal jsem hledat zbraň hromadného ničení.
Protože v Rakousku očividně žádný pořádný jed nemají, opatřil jsem si ho v Česku. Bofix prý spolehlivě zničí všechny dvouděložní rostliny v mém trávníku a zůstanou jen jednoděložní, tedy trávy. Tak mi to tvrdil prodejce a tak to stálo i na doprovodné informaci. Namíchal jsem tedy ten strašný dryák a nalil ho do stříkačky. Protože jsem byl přísně varován, že se Bofix nesmí dostat ani na kousek listu jiné rostliny, protože se jinak tímto lístkem dostane až ke kořenům a každá kytka nenávratně zahyne. Má stříkačka je tedy opatřena ochranným trychtýřem, aby jed přišel jen na ten čtvereční centimetr, který já určím. Napumpoval jsem do stříkačky vzduch, namířil na popenec – a stříkačka nefungovala. Klel jsem jen málo, jsem bojovného ducha. Zajel jsem do OBI a koupil tam stříkačku novou. Nebylo síly, která by mě zadržela v boji s nepřítelem. Postříkal jsem trávník a sledoval účinek. V návodu na použití se psalo, že účinek se může objevit už po několika hodinách. Po několika hodinách se nedělo nic. Po několika dnech málo. Sice se mi zdálo, že popenec poněkud prořídl, zato ten, který přežil, pořádně zmohutněl a zkrásněl. Bofix mu očividně prospěl. Buď se necítil být dvouděložní, nebo jednu dělohu prostě obětoval. Já byl na infarkt.
Už několik let závidím sousedovi Fišerovi jeho trávník. Konečně tedy došlo na to, abych přišel ke křížku a zeptal se jeho ženy na její tajemství anglického trávníku. Řekla, že je to naprosto jednoduché. Kupuje už roky hnojivo „Substral mit Unkrautvernichter“, čili s přísadou na ničení plevele. V OBI toto hnojivo neměli. V Baumaxu jsem jej taky nemohl najít. AŽ když jsem se zeptal prodavačky (což byla těžká úloha, zkuste najít v Baumaxu prodavače!), vzala ze skříňky za pokladnou, připomínající trezor, klíč a zavedla mne k zamčenému kontejneru. Odemkla dva bezpečnostní zámky a vydala mi jedno balení hnojiva za nekřesťanských 68 Euro. Zaradoval jsem se. Jestliže je něco pod dvěma zámky s klíčem v trezoru a stojí tolik peněz, bude to určitě strašně jedovaté. A něco takového prostě potřebuji.
Bylo to jedovaté. Substrál vypálil do mého trávníku několik děr o ploše několika metrů čtverečních. Tráva tam zahynula i s kořínky. Na takto uprázdněných plochách se dařilo popenci zvlášť dobře, neměl tam totiž konkurenci. Rozzuřil jsem se do nepříčetnosti – ti kdo mě znají, vědí, že to umím, naběhne mi na čele žíla a všichni informovaní se dávají na útěk. Popenec ne.
Od toho osudového dne jej opět vytrhávám individuálně. Přešel jsem na boj z blízka. Protože se po všech těch jedovatých hnojivech spravil a zmohutněl, ulehčuje mi to situaci. Dá se mnohem lépe najít, uchopit a vytrhnout. Mám pocit, že začínám vítězit, plochy postižené tímto léčivým plevelem (mezitím ovšem tak nasáklým nejrůznějšími jedy, že bych si z něj čaj raději nevařil) se zmenšují.
Sotva jsem se ale mohl začít radovat, najednou ke mně do kuchyně dorazila delegace mravenců. Že prý jsem používal prostředky nepřátelské životnímu prostředí, dráždivě a dokonce jedovaté a oni, obyvatelé mého trávníku proti takovému postupu co nejdůrazněji protestují. Prý už podali stížnost na obecním úřadě, na úřadě pro ochranu životního prostředí a informovali o mém protiprávním postupu předsedkyni strany zelených ve Štýrsku, pani Lechner-Sonjek. Byl jsem překvapen a upozornil je na naši loňskou dohodu, podle níž měli můj trávník do jara opustit. Začali se vymlouvat na problémy v administrativě, personální změny, a že si prostě na takovou dohodu nematují. Měl jsem toho tak akorát dost. Oznámil jsem jim, že problémy s živočišným osazenstvem zahrady se zabývá má žena a aby se tedy obraceli výhradně na ni. Zbledli na smrt (viděli jste už někdy bílého černého mravence?) a kvapně zmizeli. Mraveniště pod keřem je vyklizeno, aniž jsem musel používat další jedovaté prostředky. Kde jsou, nevím, soustředím se na další boj s popencem.
Toho bohdá nebude, aby český zahradník z boje utíkal.

Půjčovny aut


 

                Je to velmi praktická věc a využívám jejich služeb už několik let. Prostě se mi nechce honit mé autíčko až někam na jih Itálie – o ostrovech nemluvě. Je tedy praktické koupit si let a na letišti si pak vypůjčit na sedm či deset dní auto a pak jej zase vrátit. Pokud jej člověk vrátí nepoškozené – což není například v jižní Itálii tak úplně snadné – přidá se k hezké dovolené ještě pocit hrdosti a víry ve vlastní schopnosti. Pro jistotu se ale nechávám pojistit a to vždy bez spoluúčasti – člověk v krajích, kde vládne Camorra, nikdy neví. Vše zatím vždy fungovalo bezvadně, ať už v Catanii, Palermu nebo Neapoli, určitá rizika jsou ovšem s tímto postupem přece jen spojena.

                Poprvé jsem měl problémy na Krétě, kde jsem místo objednaného Peugeota dostal Opel Astra. Ono je to tak, což jsem tehdy ještě nevěděl, že člověk neobjednává konkrétní auto, ale jen příslušnou třídu. Problém byl, jak s tím autem opustit parkoviště. Opel má zcela jiné řazení než VW, s kterým jsem tehdy jezdil a já jsem neuměl zařadit zpátečku. Zašel jsem tedy za dámou v půjčovně a požádal jsem ji, aby mi ukázala, jak se na autě řadí zpátečka. Vstala s poněkud otráveným výrazem (bylo to v Řecku!) došla k autu a vysvětlila mi, že se při zpátečce na převodovou páku netlačí, ale se za ni potáhne. Když odešla, pokusil jsem se tedy zařadit taháním. Nešlo to, auto opět popojíždělo dopředu a blížilo se už nebezpečně k srázu za parkovištěm. Zatáhl jsem tedy pořádně a páka mi zůstala v ruce. Poněkud nevěřícně jsem sledoval kouli, jíž na spodním konci končila, pak jsem ji zastrčil zpět a teď jsem s ní mohl už volně kroužit, rychlost se ovšem zařadit nedala. Zašel jsem znovu za onou dámou, abych jí sdělil, že s tou řadicí pákou něco není v pořádku. Vystrouhala zoufalý výraz, odešla k autu a demonstrativně se posadila za volant. Upřela na mne své černé řecké oči, vyjádřila jediným pohledem své veškeré opovržení a pak potáhla za páku. Nevěřícně se na ni podívala, pak s ní zakroužila a vzápětí už telefonovala – zřejmě s centrálou. Poté jsem dostal přece jen Renaulta, v němž jsem řadit uměl a několik měsíců čekal na účet za zničené auto. Nepřišel.

                V Kodani to bylo taky poměrně veselé. Objednal jsem auto i s GPS, nehodlal jsem se po Kodani motat při návratu. Auto jsem dostal – dokonce BMW se zákeřnou funkcí, již jsem tehdy ještě neznal –  na každé křižovatce se vypnul motor, aby se šetřilo palivo. Než jsem přišel na to, že stačí opět šlápnout na plyn a motor se automaticky zapne, zažil jsem na prvních několika přeplněných kodaňských křižovatkách pořádný stress. Větší problém byl v tom, že první GPS, jež mi slečna v půjčovně poskytla, nefungoval, druhý pak mluvil jen dánsky. Nevím, zda jste někdy slyšeli dánštinu, ovšem ten jazyk je tak nelibozvučný, (o srozumitelnosti ani nemluvě) že jsem rady v tomto jazyku rozhodně nehodlal celou cestu poslouchat. Nato mi řekla, že už další navigaci nemá a místo ní mi poskytla mapu Dánska a přilehlých švédských oblastí. Mapu Kodaně neměla. Už jen vyjet z Malmö ve Švédsku byl obludný úkol, protože Švédové tam neoznačují směry názvy měst, kam chcete jet, ale jen čísly dálnic. Jestliže tedy číslo dálnice, na niž se chcete dostat, neznáte (a my ho neznali) jste odsouzeni k jízdě v kruhu přes všechny předměstí tohoto nepříliš malebného švédského města. Ještě horší pak byl příjezd do Kodaně, kde jsem měl najít onu půjčovnu. Nebudu napínat, nakonec jsem za cenu nervového zhroucení, vypadaných vlasů a několika následujících bezesných nocí půjčovnu objevil a auto tak odevzdal.

                O to větší bylo překvapení, když jsem při následujícím účtu mé kreditní karty zjistil, že mi Dánové započítali poplatek i za onu navigaci, již pro mě neměli. Napsal jsem slušný dopis v němčině, v níž jsem půjčovnu Hertz na tento nedostatek upozornil a požádal ji o zpětný převod peněz. Po čtyřech týdnech mi přišla odpověď, že půjčovna zpracovává stížnosti pouze, pokud jsou napsány v angličtině. Napsal jsem tedy stížnost v angličtině a odeslal. Po dalších čtyřech týdnech mi přišla odpověď, že půjčovna sama není kompetentní na vyřizování reklamací a že musím svou reklamaci adresovat na dánskou centrálu Hertze. Neztratil jsem trpělivost a napsal svou stížnost ještě jednou a poslal jsem ji na onu dánskou centrálu. Po dalších čtyřech týdnech jsem dostal odpověď, že ona centrála není schopna zjistit skutkovou podstatu mé stížnosti a proto mou stížnost zamítá. Tehdy jsem byl už dost podrážděný, dobrou radou mi ale pomohl mi bratr Zdeněk.

                „Napiš do Ameriky, do centrály Hertze. Oni tam mají sice asi stejný bordel jako Dánové, ale Američané milují, když můžou vyndat Evropanům, určitě dají té dánské centrále co proto.“

                Nápad to byl určitě dobrý a hlavně inspirující. Rozhodl jsem se ho ale ještě vylepšit. Napsal jsem oné dánské centrále, že s nimi ukončuji komunikaci a obracím se na americkou centrálu Hertze, abych se domohl spravedlnosti. Tentokrát přišel mail ještě tentýž večer. Dánové mi psali, že mou stížnost shledali oprávněnou, že tedy není potřebné, abych do Ameriky psal a že už převedli peníze na můj účet. Skutečně se tam ona suma, sice nevelká ale přece jen schopná člověka naštvat, za dva dny objevila.

                Letos jsme zaletěli do Ženevy, a protože bylo krásné počasí, rozhodli jsme se navštívit Savojsko. Dostal jsem ten nápad ovšem poměrně pozdě – v pátek  – a jet jsme chtěli v sobotu. To byl problém. Ve všech čtyřech půjčovnách v okolí našeho hotelu na Rue de Lausanne už žádné volné auto neměli. Nevzdal jsem se a nakonec jsem objevil – opět mého milovaného Hertze. Ten auto měl. Bylo to skoro podezřelé. Půjčovna se totiž nacházela v odlehlé uličce a navíc jednosměrce – od Rue de Lausanne jsem k ní šel vlastně v protisměru. Nicméně jsem si auto v sobotu ráno mohl za nekřesťanskou cenu (Švýcarsko!) převzít. GPS jsme měli vlastní. Opsal jsem si ještě pedantně jméno ulice, na níž se půjčovna nacházela, abych neudělal při zadání do navigace chybu. Francouzské názvy se svými spousty samohlásek nejsou úplně jednoduché na zapamatování, to platilo i o oné Rue de Prieure.

                Odjeli jsme do Savojska a strávili překrásný den v Chamonix a pak stejně krásný večer v Annecy. Vlastně se ten den mohl stát nejkrásnějším dnem v mém životě nebo aspoň jedním z nejkrásnějších. Cítil jsem se po skvělé večeři v Annecy a následné procházce po romantických uličkách tohoto pohádkového města jako v sedmém nebi. Ale byl večer a bylo třeba vrátit se do Ženevy. Vzal jsem naši navigaci a zadal Švýcarsko – Ženeva – Rue de Prieure. GPS mi oznámil, že takovou ulici nezná. Trošku mi přejel mráz po zádech. Zadal jsem Rue Prieure, pak de Prieure, potom Prieue a dalších několik variant, GPS ovšem trval na tom, že taková ulice neexistuje, nikdy neexistovala a nikdy existovat nebude.

                „Nedá se nic dělat,“ pravil jsem. „Zadáme naši ulici Rue de Lausanne a z ní už se tam nějak dostanu. Ta odbočka k Hertzovi je sice jednosměrka, ale musí existovat ulice před ní nebo za ní, po té se tam už nějak dostaneme. Zadal jsem tedy Rue de Lausanne. GPS tuto hlavní ženevskou ulici kupodivu znalo, vyrazil jsem tedy v optimistické náladě na zpáteční cestu. Vše šlo dobře, dokud jsme nevjeli do města. Náhle po mě navigace chtěla, abych odbočil doprava a po třech stech metrech doleva a po dalších dvou stech metrech opět doprava atd. atd. Připadal jsem si, jako bych jezdil slalom. A pak, když už jsem byl dostatečně zmatený, zavelela navigace „odbočte doleva“ a já to udělal. Nacházel jsem se v protisměru a řítila se na mě tramvaj. V poslední chvíli jsem zastavil, tramvaj taky a vzápětí vznikla na večerní ženevské ulici dopravní kalamita. A přede mnou se na jednou z aut rozsvítilo blikající modré světlo – byli to policajti. Zablokovali cestu přede mnou – tím pádem jsem byl minimálně v bezpečí před onou tramvají, vyběhli z auta a navigovali mě, abych uvolnil onen jízdní pruh. Zastavil jsem u chodníku a vystoupil. Policie hned za mnou.

                „To ta blbá mašina,“ pravil jsem a ukázal na navigaci. „Ta mě tam zavedla.“

                „Vy se musíte dívat očima, kam jedete a ne řídit se slepě podle přístroje,“ řekl mi policajt podrážděně překvapivě dobrou angličtinou.

                „Jenže je večer, tma a já jsem ve městě, které vůbec neznám,“ pravil jsem pokorně. „Tak jsem toho blba poslechl. Samozřejmě že vím, že je to moje chyba, o tom nemusíme diskutovat, to vůbec nepopírám. Jenže já jsem díky jemu teď úplně ztracený.“

                „Odkud jste?“ zeptal se policajt

                „Z Rakouska,“ přiznal jsem. Podíval se na mě shovívavým pohledem, ani nechtěl vidět mé doklady. Zřejmě ve mně rakouského sedláka poznal na první pohled a byl hrdý, že mě odhadl správně.

                Policajti ve Švýcarsku jsou tady zřejmě opravdu proto, aby pomáhali a chránili. Ochránili své spoluobčany před šíleným rakouským řidičem, poté se mu rozhodli – bezplatně (skutečně mi k mému úžasu nenapařili žádnou pokutu) – pomoci. Vysvětlili mi, kudy mám jet, že mám rozhodně ignorovat rady mé navigace a hlavně dávat pozor, abych někoho nepřejel. Uznal jsem jejich rady za dobré a poprosil ještě o jednu. Vypůjčené auto se vrací s plnou nádrží a já už od Annecy marně hledal byť jen jedinou benzínovou pumpu, kde bych mohl nádrž doplnit.  Policajt mi vysvětlil, kde ji najdu, já vyrazil směrem, který mi ukázal – a žádná pumpa tam samozřejmě nebyla. Nicméně po dalším zhruba kilometru bloudění jsem zjistil, že už vím, kde se nacházím, totiž ve čtvrti za universitou na Centrale Route d´Jeunes. Má nálada se nepatrně zlepšila, problém nenalezené benzínky ale zůstával. Tehdy ovšem dostala má žena nápad, že doporučení švýcarské policie – totiž ignorovat rady navigace – člověk nemusí brát zas až tak doslova a zadala do navigace benzínové stanice v okolí. Ta první, jež měla být vzdálena pouhých sto metrů, samozřejmě neexistovala, ta druhá o tři sta metrů dál ale ano. Zastavil jsem u tankovací stanice a …. Zjistil, že nevím, jak se u mé vypůjčené Toyoty Yaris otvírá nádrž. Marně jsem hledal na přístrojové desce i pod ní, nikde žádná páčka a žádný knoflík s nakresleným uzávěrem nádrže. Předpokládal jsem, že u pokladny bude nějaký bodrý Švýcar, který se vyzná ve všech značkách aut a pomůže mi. Chyba lávky. V obchodě se nacházely dvě devatenáctky, které jsem svou žádostí vyděsil k smrti. Nevím, zda mně považovaly za gangstera, který auto právě ukradl, nebo samy viděly auto zatím pouze v televizi. Pomoc mi poskytnout nemohly. Už už jsem uvažoval, že zavolám a vzbudím (bylo už po desáté večer) mé rodiče ve Starojické Lhotě (mají totiž Toyotu Yaris) aby mi poradili, když tu za mnou zastavilo nějaké auto s rumunskou poznávací značkou. Řidič tohoto auta byl ochoten pomoci. Šel na to opravdu systematicky, prohmatal auto doslova centimetr po centimetru a našel hledanou páku u spodní lišty dveří. Načerpali jsme, nálada byla ještě o něco málo lepší, teď šlo už jen o to, dostat se k Hertzovi.

                „Středem starého města vede Rue de Berne,“ řekl jsem. „Když se dostaneme na ni, nemůžeme být od půjčovny daleko.“

                Zadal jsem Rue de Berne. GPS ji znalo. Chtělo po mě ovšem číslo domu. Neměl jsem tušení, zadal jsem tedy jedničku. Vyrazili jsme. Dostali jsme se podle očekávání k nádraží, pak nás GPS zavedlo – rovněž podle očekávání – na cestu dolů k jezeru. A pak už měla přijít Rue de Berne. Přišla. Ovšem dělila mě od ní dvojitá plná čára a zákaz odbočení doleva, kam jsem nutně potřeboval. Místo toho jsem se musel vydat po Pont de Mont Blanc přes Rhônuna druhou stranu jezera. Zoufalství se stupňovalo, nehodlal jsem ale ztratit hlavu. Věděl jsem přece, kde jsem a věděl jsem taky, že když jsme vyjížděli od Hertze, dostali jsme se hned na nábřeží du Mont Blanc. Když se tedy dostaneme na toto nábřeží na pravém břehu jezera a zabočíme doleva, musí tam někde ten proklatý Hertz být. Navzdory protestům mé ženy, která se obávala, že při dalším prohřešku budu švýcarskou policií definitivně jako nebezpečný recidivista zatčen a odveden v poutech, jsem se na semaforech (VŠUDE! na světě je povoleno otáčet se na křižovatkách řízených světly!!!) otočil a vrátil se přes most na správnou stranu jezera a poté z nábřeží zabočil. Vypadalo to tam jako Hertz, ale nebyl to Hertz – byla to garáž hotelu Kempinski. Tam jsem nechtěl, to by vyšlo dráž než ona obávaná pokuta. Odstavil jsem auto a vydal se hledat půjčovnu pěšky, byl jsem přesvědčen, že musí být někde v mém bezprostředním okolí. Kdybych tam to auto měl odnést na zádech…!

                Nebyla. Marně jsem prolezl všechny okolní ulice, byl jsem prostě někde jinde, než jsem být chtěl. Rozhodl jsem se neztratit hlavu a nenechat si od nikoho – nejméně pak od naší navigace či dokonce od manželky – do dalších plánů mluvit. Bylo mi jasné, že když z nábřeží odbočím doleva, musím po nějaké době křižovat ulici Rue de Lausanne, odbočím doleva a budu na ní. A pak navážu na plán, který jsem stanovil už v Annecy. Vyrazil jsem a skutečně se asi po půl kilometru objevila Rue de Lausanne. Křižovala mou cestu, bylo třeba odbočit na světelné křižovatce podle mého plánu doleva – což bylo zakázáno. Místo toho jsem byl nucen pokračovat rovně do diplomatické čtvrti. V autě už panovalo mrtvé ticho – a to, i když jsem se točil před Organizací spojených národů. Vracel jsem se k Rue de Lausanne z opačné strany. Tentokrát bylo odbočení doprava dovoleno, napůl bylo vyhráno. Věděl jsem, že Hertz se nachází vlevo, jenže ulice co ulice byly uzavřeny zákazem odbočování doleva. Když už jsem před sebou viděl náš hotel a moje srdeční frekvence se opět začala nebezpečně zvyšovat, objevila se náhle odbočka doleva bez zákazu. Využil jsem to a vrhl se do té uličky. Vedla mne dolů, tedy správným směrem. Pak skončila a bylo třeba pokračovat doprava – opět správným směrem. Když už jsem svůj optimismus stěží dokázal potlačit, přijeli jsme na další křižovatku. Vlevo ode mne asi 50 metrů vzdálena svítila žlutě půjčovna Hertz a přímo přede mnou značka „Přikázaný směr jízdy“ – doprava. Když jde o život, ignorují se předpisy. Bylo mi už všechno jedno. Vjel jsem do oné jednosměrky a v protisměru jsem úspěšně dorazil před půjčovnu firmy Hertz. Byla na křižovatce dvou ulic – Rue de Prieure a… Rue de Berne. Ovšem číslo domu něco přes stovku.

                Bylo po jedenácté večer, naše hledání trvalo hodinu a tři čtvrtě a to ve městě, které je se  svými 178 000 obyvateli menší než Graz. Vhodil jsem klíče do schránky a za ledového mlčení jsme odkráčeli k hotelu.

                Půjčování aut má své kouzlo. Určitě to zase někdy zkusím. Teď ale potřebuji minimálně na několik měsíců přestávku. Od této chvíle si budu zapisovat nejen ulici, na které se půjčovna nachází, ale i všechny uličky v okolí a čísla přilehlých domů. Třeba to pomůže a zvládnu to příště bez policejní ochrany.    

Na horách s Vladimírem


Došel jsem k názoru, že můj přítel Vladimír je mimozemšťan. Přišel jsem na to po třicetileté známosti, naše přátelství má své kořeny v době základní vojenské služby. Zatím úspěšně své mimořádné schopnosti tajil, mlžil. Na Breithornu ve Švýcarsku dokonce zahrál oběhový kolaps při výstupu na vrchol, aby mne přesvědčil, že má i lidské slabosti. Nemá. Abych svou hypotézu mimozemského původu mého přítele doložil, krátký výčet jeho aktivit posledního víkendu. Předešlu, že Vladimír je sice v porovnání se mnou mladík (je o pět měsíců a deset dní mladší) ale přece jen ročník 59 a mimo jiné už i dědeček. Ale popořádku: V pátek seděl a zpíval s našimi společnými přáteli do čtyř do rána (já jsem to vzdal v jednu). Ráno v sedm vstal, všechny probudil (tedy zdaleka ne všechny, část byla neprobuditelná), poté nás naložil do auta a odvezl do Zakopaného. Odtud jsme vyrazili na horskou túru na Giewont, bratru tři hodiny na vrchol a dvě a půl hodiny dolů. Poté nás odvezl domů do Velké Lomnice, a zatímco jsme si lízali rány, od šel hrát do Kežmarku hokej. Vrátil se někdy v deset večer a prozpíval noc až do dvou (jen poslední písnička se protáhla na víc než dvě hodiny, protože těch posledních bylo nakonec přes dvacet – dost špatně se mi při tom usínalo). Ráno vstal v šest, pobudil nás, naložil do auta a odvezl na Lysou Poľanu, Odtud následovala devítihodinová túra na Popradské pleso – o podrobnostech se ještě zmíním. Poté jsme společně odjeli do lázní ve Vrbově, kde jsme strávili příjemné dvě hodiny do deváté večerní. Následně se postaral o svou nemalou domácnost a vydržel do půlnoci sedět s posledními vytrvalci, kteří na to ještě měli sílu, aby v pondělí v šest vstal a odjel do práce. Po práci pak šel na volejbal ne se dívat ale hrát! Jestliže si někdo myslí, že je popsaná aktivita v silách normálního padesátčtyřletého muže, má možnost mi to sdělit. Moje žena projevuje vždy celkem neskrývané obavy o můj život, když se s Vladimírem vydávám na horskou turistiku. Vodu na mlýn ji nahnala moje poslední výprava do Vysokých Tater, o níž jsem psal před dvěma roky – ona se Svetozárem na Javorinskú Širokú, po které mne fyzioterapeuti ze Stolzalpe skládali šest měsíců dohromady jako puzzle. Byli úspěšní a já jsem byl letos znovu připraven na zopakování experimentu a nemohly mne odradit ani opakované poznámky, zda to mám ve svém věku a při mé hypotéce na dům zapotřebí a co si vlastně chci dokazovat.  Svetozár byl někde na setkání mimo oblasti Spiše a tak organizaci převzal můj přítel Vladimír. Mou ženu tato skutečnost v žádném případě neuklidnila. Já to viděl pozitivně.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

V sobotu jsme se tedy rozhodli pokořit polský posvátný kopec Giewont. Akce „Geronti na Giewont“ zněla jako hodně dobré heslo, které přímo volalo po naplnění. Koneckonců většina z přítomných vysokohorských turistů už je prarodiči, včetně mne a Vladimíra. Počasí bylo úžasné, pán bůh nás měl prostě rád. Za obvyklých okolností je na Giewont fronta, na řetězech se čeká až čtyři hodiny. Poláků je prostě hodně, okolo čtyřiceti milionů a na Giewont musí  za života zřejmě každý, stejně jako Arab do Mekky nebo Maďar na Kreischberg. Obávám se, že tam leze i těch dalších dvacet milionů žijících v diaspoře. Ovšem koncem října je už po sezóně, dovolené se nekonzumují a nikdo nemohl počítat s tím, že bude 27.října, den po rakouském státním svátku a den před českým tak krásné letní počasí – někdy není to globální oteplování zas až tak špatné. Nečekali jsme nikde, na řetězech byl plynulý provoz, sluníčko nás hřálo a na vrcholu pod obrovským křížem na nás čekaly endorfiny – tedy hormony štěstí. Líp to prostě dopadnout nemohlo. Sice jsem během první půlhodiny stoupání dostal tlak na prsou spojený s krátkým dechem, diagnostikoval si neomylně anginu pectoris případně malý infarkt, což mi vyhnalo pot na čelo, pak mi ale Vladimír povzbudivě poklepal na rameno a já jsem pochopil, že je to zase jenom moje páteř a samozřejmě i hypochondrismus a vrchol jsem zdolal už bez jakýchkoliv zdravotních těžkostí a dokonce ve velmi slušném čase půl hodiny pod limit. Patřičně jsme to oslavili a propadli pýše. Jenom tak si dokážu vysvětlit fakt, že když Vladimír na druhý den navrhl „poriadnu túru“ – Giewont byl koneckonců jen rozcvička, a pravil, že bychom mohli udělat přechod Tater ze severu na jih, totiž od Morského oka na pleso Popradské přes Rysy, ihned jsem nekriticky souhlasil. Je známo, nebo tak aspoň vypráví nepodložená legenda, že právě z polské strany zdolal vrchol Rysů v roce 1911 Vladimír Iljič Lenin, v důsledku čehož tam lezla mládež komunistického Československa rok co rok a nekontrolovatelně se opíjela v Campingu FIS (jenž dnes už neexistuje). Co dokázal Vladimír Iljič, dokážeme přece taky ne? Zejména když nás povede přítel Vladimír Ne-Iljič, v něhož mám na rozdíl od vůdce proletariátu absolutní důvěru. A tak jsme si na toto rozhodnutí vypili, zazpívali a vyrazili. Start nebyl bez problémů. Odjezd byl stanoven na osmou hodinu a ani o minutu později. Vypočítaná délka trasy byla devět a půl hodiny, a protože nám v noci na neděli zákeřně přestavili čas na zimní, dalo se očekávat brzké stmívání. To ovšem nepochopili všichni. Když jsem deset minut po osmé objevil Jirku Skalníka, jak právě začal snídat, oznámil jsem mu tvrdě, že se odjíždí bez něj. Odpověděl, že to půjde ztěžka, protože on je řidič. Měl pravdu. Odjezd se tedy zpozdil o půl hodiny a mně se pohnula žluč. Podruhé se mi pohnula u vstupu k mořskému oku. Poláci tam vybírají vstupné 4 zloté. Současný kurs zlotého je okolo 4,20 za Euro, slečna u vstupu po nás ale nekompromisně požadovala 1,50 Eura. Stvrzenku nám ale vydala na 4 zloté, čili padesát centů měla do vlastní kapsy. Při davech turistů docela slušný byznys. Neměli jsme čas se s ní hádat, museli jsme spěchat, abychom smazali půlhodinový časový deficit. Na Mořské oko je to podle směrovek 2 hodiny 20 minut, my jsme to zdolali za hodinu padesát, čímž jsme se dostali do plánu. Pak nám jej ihned rozvrátila polská nevěsta, která se rozhodla nechat fotografovat u Mořského oka. Moc krásná holka, nemohli jsme z ní spustit oči a naše výprava se rozpadla, protože dva členové se odtamtud nedokázali odpoutat a jeden se s nevěstou dokonce i fotografoval. My jsme to vzali přes Cziarny stav pod Rysami na cestu Vladimíra Iljiče. On člověk nějak počítá s tím, že v horách je to obvykle do kopce, ovšem proč tolik? Normálně by mne to muselo trknout, kdybych se podíval do mapy. Jestliže se slabý centimetr na mapě má lézt podle časového plánu tři a půl hodiny, je na tom něco podezřelého. Bylo. A my se samozřejmě ve včerejší euforii nepodívali. Napřed se leze jen strmě, později kolmo. Po řetězech. Jestliže můj přítel mimozemšťan Vladimír byl mínění, že ty řetězy by tam ani nemusely být, já jsem byl vděčný za každý jejich centimetr. Místy to tam jde skutečně prakticky kolmo a skála je kluzká. Asi sto metrů pod vrcholem mi začaly docházet síly a trval jsem na bivaku, svačině a kofole, abych si doplnil zásoby energie aspoň ve svalech – játra mi byla vcelku u p…., stejně měla po včerejší večerní zodpovědné přípravě na túru jiné starosti. Kofola mne jako obvykle zachránila, je to pro horskou turistiku naprosto zázračný nápoj, má energii, kofein a není sladká, aby se člověku lepila huba. Pak mi to najednou došlo. Kde byl vlastně Pán Bůh, když Vladimír Iljič lezl na Rysy? Bez řetězů, bez kofoly a bez mého přítele Vladimíra? Minimálně stokrát měl tehdy příležitost nechat jej spadnout a svět by si ušetřil hodně zlého. Zase jednou zaspal, příležitost, jakou přece nemůže nikdo se zdravým úsudkem nechat nevyužitou. Stvořitel tehdy očividně nebyl doma.

P1040517

Na vrcholu nás přivítala vichřice. Jestliže jsem se těšil na to, jak si tam na kameni poležím na sluníčku, pak jsem na tento plán rychle zapomněl. A nejen proto, že nás tlačil čas. Vichřice námi lomcovala, dokud jsme se před n neskryli na chatě „Pod sedlom Váhy“, obecně známou jako „Chata pod Rysmi.“ Bylo tam krásně. Nefoukalo a zjistil jsem, že tam je poslední ostrůvek naší někdejší federace. Před chatou stojí zastávka ČSAD – tedy československé autobusové dopravy, která slibovala odvézt nás od chaty buď na vrchol Rysů, nebo k Popradskému plesu. Ovšem premáva len v pracovné dni a my tam byli v neděli. Takže jsme nezažili příjezd autobusu k chatě. Stálo by to za snímek. V chatě pak další překvapení. Napřed jsem text u české vlajky „Použitý riad vracajte naspäť do okienka“ považoval za provokaci, až po chvíli (mozek nebyl správně okysličen a měl jsem za sebou dvě hodiny na řetězech) mi došlo, že ta vlaječka je ještě vlajka československá. Číšník mluvil taky česky, možná to byl turista, který neměl na zaplacení a tak si svůj oběd musel odpracovat. Rozhodl jsem se pro zelnou polévku. Český číšník používal kompromisní výraz kapustová polévka, což byl samozřejmě nesmysl, ale dosáhl tím, že mu slovenský kuchař rozuměl. Buď je to kapustnica nebo zelná polévka podle národností, nicméně bylo zřejmé, že si Češi a Slováci dokážou i dvacet tři let po rozpadu federace rozumět. Aspoň tedy v nadmořské výšce 2200 metrů. Ovšem ať už zelná nebo kapustová, nebylo to správné rozhodnutí.  Získala v mém zažívacím traktu vlastní dynamiku a podle mých odhadů překročila několikanásobně nejvyšší povolenou rychlost. V podstatě to ale nebylo tak úplně špatné. Můj návrat z Rysů do doliny se tím výrazně urychlil, což vzhledem k rychle postupujícímu stmívání nebylo úplně špatné. Kdo mohl počítat s tím, že slunce bude zapadat už v 16:35, vždyť to se ani snad nesluší. Každopádně jsem dosáhl asfaltky na Popradském plese  v 16:55, tedy pět minut předtím, než v lese zavládla absolutní tma. Minutu nato mne zelí z polévky zase opustilo přirozenou cestou. Tedy jeho podstatná část, další zbytky mne opouštěly v krátkých intervalech ještě dalších 24 hodin. Po asfaltové cestě se dalo jít i za tmy a tam na nás čekal odvoz. Až tam jsem zjistil překvapivou věc – nebolel mne ani jeden kloub. Levé, v roce 2002 operované koleno sice remcalo, ale v rámci povolených hranic a ostatní klouby, které při túře se Svetozárem, jež byla srovnatelná s naší cestou po stopách Vladimíra Iljiče Lenina, půl roku stávkovaly, byly úplně v klidu. Nevěřím, že jsem za poslední dva roky až tak ozdravěl. Má v tom prsty Vladimír. Nevím, jak to dokázal, ale je to určitě jeho zásluha. Mít přítele mimozemšťana je přece jen výhoda. Zejména když nad vámi drží ochrannou ruku. Narok s ním jdu do hor zase. Pokud mne bude provázet, nemusí se moje žena bát, že by náš dluh na dům musela splácet sama.

Skalka


Máme nejnověji za domem skalku. Vlastně jsem si ji vždycky přál mít, i když jsem o tom nevěděl. Jak už jsem psal, miluji svou zahrádku, teď ji miluji ještě víc, protože právě ta skalka byla oním kořením, jež ji dovedla k dokonalosti.

Na to, abych ji ovšem postavil, jsem potřeboval rakouské úřady, jinak by mne vlastně ani nenapadlo, že jsem po něčem takovém vždy už od mého útlého mládí toužil. Jsou věci, jež uchováváte v hlubokém podvědomí a nevíte o nich. Až přijde onen blesk osvícení.

V mém případě to nebyl blesk ale povodeň. Sedmého května tohoto roku nás podruhé vyplavilo. Po nočním strašném lijavci se 100 milimetry srážek na metr čtvereční během dvou hodin se na nás přihnala povodňová vlna. Připomenu ještě, že když jsem pozemek na stavbu domu kupoval, nechal jsem si ukázat na obecním úřadě mapu stoleté vody. K mému uspokojení jsem zjistil, že na místě, kde chci stavit, povodeň ještě NIKDY nebyla. Zdůrazňuji nikdy v historii. Ne před sto lety, ne před pěti sty lety, prostě NIKDY! Od té doby ale už dvakrát. V roce 2008 nás to zastihlo poprvé, letos podruhé, a sice mnohem hůř než tehdy. Příčinou této dramatické změny  je sedlák za cestou nad námi, který si postavil v roce 2005 ( tedy ve stejném roce, kdy jsme postavili náš dům) skleník. Na tom by nebylo nic špatného, jenže on vybetonoval 1000m2 plochy, aby mohl zeleninu nakládat na auta. Beton, jak známo, vodu nesaje a tato pak teče přes zahradu našeho souseda přímo proti našemu domu.

Když jsme odstranili hromady bahna ze sklepa, vyhodili veškerý nábytek, který jsme na podzim minulého roku přivezli z našeho bytu v Popradě, zjistili, že slivovice mého otce záplavu přežila bez újmy a proto jsme ji tedy užili, abychom z bláta nedostali nějakou infekci (bůh ví, čím ten sedlák hnojí), začal jsem spřádat plány, jak se bránit proti další záplavě. Paulo Coelho totiž ve svém románě Alchymista říká: „Co se stalo jednou, jako by se nestalo. Co se stalo dvakrát, stane se určitě i potřetí.“ Třetí záplavu takovéhoto formátu bychom už zřejmě psychicky nezvládli.  Rozhodl jsem se tedy postavit vodě na odpor.

Napřed jsem si do domu pozval experta na protipovodňová opatření. Obec nabízela jeho služby bezplatně na své webové stránce. Přišel, prohlédl si dům i způsobenou katastrofu v našem sklepě, vypil kávu a v – na můj vkus nepřiměřeně dlouhém – rozhovoru mi vysvětlil, že mne může zachránit jedině protipovodňová hráz za domem. Což jsem věděl i bez něho. Dále mi ovšem sdělil, že na takovou stavbu potřebuji stavební povolení a to dává starosta. Upozornil mne, že starosta bude možná proti. Nechápal jsem, proč by měl být proti, když se někdo v jeho obci a tedy jeho volič chce chránit před vysokou vodou. Nechal mou pochybnost bez komentáře a zopakoval, že starosta bude možná proti. Že se ale můžu proti jeho rozhodnutí odvolat k obecní radě. Tak pak rozhodně většinovým hlasováním, a protože většinová frakce je červená (tedy sociálně demokratická) stejně jako starosta, bude mé odvolání s největší pravděpodobností zamítnuto. Pak mám možnost se odvolat k zemské vládě, kde to ale může trvat dva až tři roky. Pak se dozvím, zda hrázku stavět můžu nebo ne. Hleděl jsem na něj jako na mimozemšťana a myslel jsem, že si ze mne dělá legraci. Pak jsem pochopil, že on patří k menšinové frakci lidovců v obecní radě a pomyslel jsem si, že prostě provádí volební kampaň, aby starostu a jeho stranu očernil a získal můj hlas pro opozici.

Nenechal jsem se zviklat. Napřed jsem promluvil se sousedem nade mnou, zda by proti takové hrázi něco měl. On řekl, že ne, protože voda stejně odteče na stranu na sousední pole a jeho zahrada tím tedy nijak zvlášť trpět nebude. Pak jsem se přihlásil na termín ke starostovi. Po delším čekání způsobeném mou a pak jeho dovolenou jsem ho dostal.

Starosta si vyslechl mou žádost a pravil, že proti tomu v podstatě nic nemá, že ale není pro mou žádost příslušnou instancí. Uvěřil jsem mu. Až později jsem se dozvěděl, že starosta a JEN starosta je příslušnou instancí, co se týká jakýchkoliv stavebních povolení, ovšem zachoval se podle modelu rakouského úředníka, jenž se prý každé ráno modlí: „Milostivý bože, udělej mne dnes nepříslušným.“ Starosta mi vysvětlil, že se musím obrátit na experta, jenž musí posoudit předpoklady pro stavbu na místě (jeho jméno raději zamlčím, protože mi ještě teď stoupá žluč, žaludeční kyselina a krevní tlak, když si na ně vzpomenu – říkejme mu prostě jen René). Starosta mi dal jeho telefonní číslo, mailovou adresu a poprosil, abych pokud možno vyjednal s oním pánem Reném termín na odpolední dobu, aby se mohl dostavit i starosta osobně a mou žádost podpořit.

Naivně jsem napsal Renému mail. Deset dní jsem čekal na odpověď. Marně. Myslel jsem si, že má určitě hodně práce- nebyli jsme ostatně jediný dům, který byl zaplaven, celý Gössendorf, kde žiji, byl vyhlášen za oblast přírodní katastrofy. Po deseti dnech jsem zvedl telefon a zavolal jsem mu. Začal mi nadávat hned, když uslyšel mé jméno. Jak si to vůbec představuji psát mu takový mail. On NIKDY na takový mail neodpovídá a ani v budoucnosti odpovídat nebude. Ke mně nepřijde, protože NIKDY nechodí obhlížet taková místa. Jestli neznám rakouské zákony, které zakazují měnit přirozené podmínky odtoku vody. Připomněl jsem mu, že onen odtok změnil sedlák nade mnou  a já ho hodlám jen korigovat. Oznámil mi zvýšeným hlasem, že onen sedlák měl na svou stavbu povolení, podpořenou zemědělskou komorou a proto nenapadnutelné a že díky tomuto papíru prostě jen vytvořil NOVÉ PŘIROZENÉ podmínky odtoku vody. Namítl jsem, že tento nový přirozený odtok už dvakrát zaplavil můj sklep bahnem a že bych se proti tomu rád nějak bránil. René křičel, že to by chtěl každý, s čímž jsem byl ochoten souhlasit. Že jestli si uvědomuji, že jakýmkoliv stavebním opatřením zhorším situaci mých sousedů, což rakouský zákon přísně zakazuje. Namítl jsem, že můj soused je kukuřičné pole, jemuž trocha vody nevadí – už proto, že povodeň prokazatelně utopila všechny krtky (z čehož profituji tento rok i já). Křičel, že i kukuřičné pole je soukromý pozemek, že on takové povolení NIKDY nevydal a NIKDY nevydá. Že mám podat žádost na okresní úřad a pokud ho k tomu okresní úřad oficiálně vyzve, pak ke mně přijde a situaci posoudí.

Nějak jsem dostal pocit, že tohoto pána na mém pozemku vidět nechci. Propadl jsem depresi. Má žena se rozhodla dům prodat a začala shánět makléře. Propadl jsem depresi ještě víc, protože bych přišel o mou milovanou zahrádku. Při vynášení odpadků jsem potkal naši sousedku. Zeptala se, jak se mám. Vylíčil jsem jí naši situaci, a že manželka hledá makléře, aby prodala dům, protože v něm se stálým strachem z další záplavy už bydlet nechce. Sousedka zbystřila. Jsou to skvělí sousedé, s nimiž máme opravdu pěkný přátelský vztah. „Nic nedělejte,“ pravila. „Pošlu k vám Rudiho.“

Rudi je její manžel a pracuje u zemské vlády. Přišel ihned. Prohlédl si dům a jeho okolí, vyslechl si mou historii, pokýval hlavou a pravil. „A proč chceš stavět protipovodňovou hráz? Postav si skalku.“

Nechápal jsem. Vysvětlil mi to. Nikdo mi nemůže bránit zkrášlit mou zahrádku. Skalka je jednoznačně prvkem sloužícím takovému účelu, nemajícím nic společného s protipovodňovou ochranou. Navíc ji nebudu stavět na hranici pozemků, ale na svém pozemku vlastním a skalka jako taková nepodléhá stavebnímu povolení. Takže můžu začít se stavbou hned. Tehdy jsem pochopil, že jsem po takové skalce vlastně vždycky toužil. A protože ta touha byla opravdu velká, postavil jsem ji vysokou. Má dobrých sedmdesát centimetrů a naléhá na opěrnou zídku. Máme na ní zahrádku všeho možného koření, mesíční jahody, chilli papričky a řadu rostlinek, které postupně nakupuji a sadím. Je krásná už teď, i když je třicet kamenů (ze sta) ještě prázdných. Je to podstatné zlepšení životní kvality, když si můžu kdykoliv přinést čerstvou pažitku, petrželku, tymián, majoránku nebo bazalku. Uvažuji ještě o borůvkách a při návštěvě zahradnictví hledám rostliny, které by se tam nejlépe hodily a můj dům dále zkrášlovaly. Ještě se poradím s mým zahradníkem, který má umělecké sklony a zatím mi vždycky poradil dobře.

Samozřejmě jsem musel kromě zkrášlování zahrádky podniknout něco i na ochranu domu proti vodě. Nechal jsem ve sklepě zabudovat protipovodňová okna (jedno za 1100 Euro a potřeboval jsem čtyři, čert aby to spral). Vydrží prý tlak 1,2 metru vodního sloupce, my jsme neměli okolo domu nikdy víc než půl metru, mělo by to tedy stačit. Když u mě byla ona firma, jež okna budovala, ptal se mne její majitel: „A chcete se spoléhat skutečně jen na ta okna? Nemáte v úmyslu postavit nějakou další ochranu?“

„Ne,“ řekl jsem. „Postavím za domem skalku.“

„Á skalku,“ pokýval hlavou. „Skalka je skvělá věc.“

Vlastně nechápu, jak jsem mohl bez skalky celé ty roky žít. Není nad rakouské úřady, ty dokážou člověku otevřít oči. Vlastně je miluji. Nechápu, proč jsou lidé nespokojení a volí opozici. Jediným problémem je pan René. Ne protože, že mi zakázal stavbu hrázky a tím mne přivedl k mé milované skalce. Ale křičel na mne. A to se v Rakousku nesluší

Kompetence – člověk nebo počítač


Když vám dům zaplaví voda, není to nic příjemného. Stalo se nám to během čtyř let už podruhé, tentokrát – aby to bylo napínavější –  v noci a vody přišlo ještě mnohem víc než v roce 2009. Naštěstí se mi podařilo ještě včas položit okolo sklepních oken pytle s pískem a když tyto zdaleka nestačily, (vody okolo domu bylo až nad kolena) podařilo se mi přesvědčit požárníky, by přišli k nám, postavili bariéru za domem a začali vodu a bahno z našeho sklepa odčerpávat. Díky tomu dosáhlo to svinstvo jen 70 cm a natropilo škody ve výšce „jen“ několika tisíc euro.

Poté, co jsme ze sklepa vynesli všechno bahno, umyli podlahy a stěny, vynesli zničenou pračku, chladničku a mrazničku, všechen zničený nábytek atd. atd. přizvali jsme naši pojišťovnu, aby se na všechno podívala a zhodnotila výšku utrpěné škody. Nebyla malá, hlavně ale psychická, čili těžko penězi vyčíslitelná. Práve minulého roku jsme totiž prodali byt v Popradě a navíc jsem se přestěhoval ze Stolzalpe a ty spousty věcí a vzpomínek, jež jsme z těchto bytů přivezli a jež měly spíše emocionální než finanční hodnotu, byly uskladněny právě především v onom zatopeném sklepě. Dá se tedy říci, že naši slovenskou minulost tentokrát skutečně odnesla voda.

Nicméně nazpět k naší pojišťovně, protože o ní bude vlastně v tomto článku především  řeč. Po několika telefonátech k nám  skutečně dorazili dva pánové a oznámili nám, že fotografie škod , jež jim v mé přitomnosti poslal náš pojišťovací zástupce, nedostali. To jim neprošlo, počítal jsem s tímto argumentem a měl jsem fotky na flešce i na počítači stojícím připraveně na stole a tak si museli oněch 37 fotografií chtíc nechtíc okopírovat. Pak se zdvořile rozloučili a řekli nám, že dostaneme vyrozumění o uznání výšky škody.

A tak jsme čekali, Nedělo se nic, to mne ale neznepokojovalo. Podobné věci trvají určitě dlouho. A pak nám náhle zavolala paní, jíž jsme v roce 2005 prodali náš byt v Grazu. Prý dostala nějakou obálku na naše jméno. Jestli nám ji má donést. Pomyslel jsem si, že to bude nejspíš nějaká hloupost, ale rozhodl jsem se pro obálku zajet.

Překvapení to bylo velké. Obálka byla od pojišťovny Wiener Städtische. Dovolím si předeslat, že jsme u této pojišťovny uzavřeli pojistku na náš dům v Gössendorfu, tam jsme dostali doručenou smlouvu, tam dostáváme každý rok zprávu o zvýšení pojišťovacího poplatku ( o snížení nás ještě nikdy neinformovali). I při nahlášení škody jsme samozřejmě uvedli tuto adresu a k tomu i číslo pojistky, jež byla na onu adresu v Gössendorfu vystavená a jež na této smlouvě stojí v hlavičce na první straně. Nyní nám ale jistá dáma, jejíž jméno nebudu zveřejňovat, protože ji stejně nikdo z mých čtenářů nezná (byla to paní Jasmín Schneeweiss, proč bych jednou nemohl být protivný?) oznamovala v dopise, odeslaném na adresu Graz, Stanglmühlstrasse 7, že škoda na našem domě byla odhadnuta na 8000 Euro. Můžeme poděkovat obětavé paní Lang, majitelce našeho někdejšího bytu, že našla v Heroldovi naše telefonní číslo a dala nám vědět, místo aby jako každý normální občan hodila takovou obálku do odpadkového koše.

Odhlédnouc od špatné adresy mne překvapil i fakt, že se ona dáma z pojišťovny domnívala, že k zaplavení našeho domu došlo 6.února tohoto roku, tedy uprostřed zimy, i když jsme nahlásili správné datum 7.květen.

Otázka je, co si vlastně myslela, když nám posílala dopis do Grazu, aby nás informovala o uhrazení škody na domě v Gössendorfu. Že by se domnívala, že náš dům se stal neobývatelným a proto jsme museli přesídlit do našeho někdejšího bytu? Potom si ovšem musela myslet, že jsme bydleli v psí boudě – ta totiž v rakousku stojí asi oněch 8000 Euro (samozřejmě kvalitní). Domnívám se ale, že si nemyslela nic – ona PROSTĚ NEMYSLELA. Počítač jí vyplivl nějakou adresu z naších starých časů a ona na ni prostě poslala svůj dopis. O kompetenci se mluvit nedá. Ale právě s takovou chybějící kompetencí lidí, kteří rozhodují o našich osudech, máme teď do činění stále častěji.

Když jsem v Popradě prodal byt, zašel jsem ve stejný den na pobočku Výdchodoslovenských energetických závodů a tam se odhlásil od spotřeby proudu. Byl 7.červenec minulého roku. Vyplnil jsem příslušné formuláře a uvedl mou adresu do Rakouska pro případ, že by došlo k nejasnostem, které by bylo třeba ještě ujasnit. Domnívám se, že počítačový program Východoslovenských energetických závodu prostě se zahraniční adresou nepočítal a zřejmě se ji tedy nepodařilo zanést do systému. Jinak se dá následující příhoda jen těžko vysvětlit.

Koncem března tohoto roku jsem se dozvěděl, že proti mně na Slovensku bylo zahájeno trestní řízení. Poněkud mne to vyděsilo, jako by to asi vylekalo každého člověka. Nikdo nemá rád, když se mu vyhrožuje zatykačem. Nicméně jsem obdržel obálku s mou poštou, jež docházela od října na moji adresu v Popradě. Nová majitelka bytu měla problémy s rizikovým těhotenstvím a pak samozřejmě radost z narození zdravého potomka, takže nám onu poštu poslala až v dubnu. Vysvětlení našeho maléru bylo v oné poště obsaženo a bylo následovné.

Nový majitel bytu se přihlásil k odběru energie až v září 2012, až když se do bytu nastěhoval. Mezitím ale přestavoval kuchyňskou linku a proto občas zapnul proud a tím vznikla pohledávka 6,24 Euro, jež byla připočítána mně. Že jsem se už řádně odhlásil a byt přepsal  notářsky na nového majitele, nehraje žádnou roli, až do přihlášení nového majitele (který ale bohužel onoho 7. července  se mnou na Východoslovenskou energetiku nemohl jít) se náklady započítávají majiteli starému.

V říjnu mi VES poslali účet na 6,24 Euro – samozřejmě do Popradu. Nový majitel obálku neotevřel ani nepřeposlal. Proto následovala upomínka. Když jsem na upomínku neodpověděl – protože jsem o ní samozřejmě neměl ani tušení, předala VES celou věc s dluhem 6,24 Euro exekutorovi. Ten mit napsal v prosinci zlý dopis a žádal o okamžité uhrazení dluhu – napsal mi samozřejmě opět do Popradu, protože VES mu očividně mou novou adresu v Rakousku nedokázala zprostředkovat. Byl nicméně tak laskav, že mi nabídl, že mohu svůj dluh splácet po částech během následujících  šesti měsíců.  Zřejmě se domníval, že jsem opravdu na konci mých finančích sil a oněch 6,24 Euro je nad mé možnosti. Jeho ohleduplnost by mne určitě dojala, kdybych ten dopis ovšem  mohl obdržet. Když jsem opět drze neodpověděl – protože jsem o této korenspondenci ještě stále neměl tušení, požádali mne v lednu o osobní setkání. Když jsem nereagoval – sic! – dostal jsem v únoru už jen zprávu o zahájení trestního řízení proti mé osobě – normálním nedoporučeným dopisem (doporučený by se jim aspoň vrátil jako nedoručitelný, nicméně nevěřím, že by je i pak trklo, že možná bydlím někde jinde).

Když jsem se tedy dozvěděl, jak k mému trestním stíhání došlo, napsal jsem exekutori mail, aby mi laskavě sdělil jeho mezinárodní číslo konta, abych dluh, jenž jsem nezpůsobil, uhradil. Odpověď jsem nedostal. O dva týdny později jsem exekutorskou kancelář informoval, že mi neumožňují dluh zaplatit, protože mi stále ještě nesdělili číslo konta, na které bych mohl dlužnou částku poslat. I tento mail zůstal bez odpovědi, musím tedy počítat s tím, že jsem stále ještě hledán slovenskou justicí a pokud se přihlásím v nějakém slovenském hotelu k pobytu, do několika hodin mne obklopí kukláči s odjištěnými zbraněmi a odvezou mne do vyšetřovací vazby. Raději tam tedy nepojedu. Doufám jen, že Rakousko nemá se Slovenskem smlouvu o vzájemném vydávání hledaných zločinců, pak bych na tom byl opravdu blbě.

Co mají podle mého soudu oba tyto případy společného? O mém osudu v obou případech rozhodoval počítač, jenž posílal dopisy s irelevantním obsahem, jenž by myslícímu člověku musel připadat směšný až absurdní, na falešné adresy, jež objevil někde ve své paměti. U toho počítače sice seděl člověk (ty dopisy jsou podepsány a to  – doufám – počítač ještě neumí, jenže člověk, jenž svůj zdravý rozum delegoval na onu elektronickou techniku. A jemuž absolutně nevadí, že se svým podpisem pod nesmyslný dokument sám stává terčem posměchu. Dělá přece jen svou práci!

A co jsem tím chtěl ještě říci – ten problém je mezinárodní, stejné nesmysly se stávají na Slovensku jako v Rakousku a nepochybuji, že i v Česku. Pokud jste něco takového zažili, napište mi, nebudu se cítit v boji s blbostí (lidskou nebo počítačovou?) tak sám.

Einstein se prý bál, že technický pokrok jednou dosáhne takové úrovně, že vyprodukuje generaci úplných idiotů. Obávám se, že nás od tohoto okamžiku nedělí příliš mnoho času. Pokud už nenastal.

 

Nacionalismus


Jakožto člověk žijící už dvacet šest let na území obývaném jiným národem, než ke kterému patřím já, jej samozřejmě odsuzuji, protože se jím cítím být osobně ohrožen. Doufám jen, že bych jej stejně odsuzoval, i kdybych byl v pozici národnostní většiny.
Už skladba naší rodiny, kde představuji národnostní menšinu mezi třemi Slováky mi znemožňuje uplatňovat nacionální stanovisko, protože jsem vždy přehlasován. Nicméně je soužití našich dvou národů pod jednou střechou víceméně bezkonfliktní. Výjimkou jsou pouze fotbalová či hokejová utkání mezi českým a slovenským národním výběrem. Tehdy jsou emoce v obývacím pokoji před televizorem vypjaté. Poprvé se tak stalo, když na mistrovství světa v hokeji koncem devadesátých let hráli proti sobě Češi a Slováci poprvé ve finále o titul. Syn, tehdy přibližně desetiletý, se těšil, jak to Slováci Čechům nandají. Když česká reprezentace vyhrála, byla to rodinná katastrofa. Slzy tekly proudem a syn ležel na zemi a zoufale křičel, ukazujíc na mne prstem: „A to je všetko tvoja vina!“
Prý to byla moje vina, i když jsem si v poslední třetině už ani nedovolil povzbuzovat či se dokonce radovat z dosaženého gólu.
Mnohem jednodušší to je, když některá z našich reprezentací hraje proti Kanadě či dokonce Rusku. Pak se radujeme společně. Když vstřelila v Naganu česká reprezentace Kanadě v semifinále gól ( bylo to někdy tak o půl sedmé ráno středoevropského času), probudili jsme celou bytovku na Stolzalpe společným hromovým řevem „Gól“ ( je třeba poznamenat, že Rakušané nejsou právě hokejovým národem a tak samozřejmě v celém domě nikdo netušil, že se v Naganu či někde jinde na světě v tuto časnou ranní hodinu něco důležitého děje.) Dcera, spící ve stejném pokoji, se jen obrátila ze strany na stranu a zahlásila: „Mamka, oni sa zošaleli!“
Je tedy zřejmé, že syn se podle potřeby dokáže potěšit i českými sportovními úspěchy. Máme to vlastně dobré, protože míváme tři želízka v ohni a počítáme při velkých sportovních událostech jako například byla olympiáda v Pekingu, všechny české, slovenské a rakouské medaile dohromady. Potěší to. Psychologický problém nastává v okamžiku, kdy se proti sobě postaví česká a rakouská reprezentace. A to se nám stalo při kvalifikačním fotbalovém zápase na mistrovství světa v roce 2006. Syn dostal od spolužáka dva lístky a tak jsme tedy jeli. Samozřejmě to byly lístky do rakouského sektoru a tak když Čeči vstřelili vedoucí gól na 1:0 a my s jásotem vyskočili ze sedadel, dostalo se nám opovržlivých až nepřátelských pohledů všech našich sousedů. Naštěstí Rakušané vyrovnali a my jsme si znova zajásali, tentokrát jsme se objímali i se sousedy z okolních sedadel a jim až po nějaké chvíli došlo, že jsme asi nějací divní. V druhém poločase šli Rakušané do vedení 2:1 a my jásali znova a onen první nepatřičný jásot nám už byl očividně všemi v sektoru odpuštěn. O pouhou minutu později však čeští fotbalisté vyrovnali a my jásali už zase jen sami dva. To už nás naše okolí odepsalo jako duševně choré a když pak Češi vstřelili minutu před koncem vítěznou branku, už nás a naši radost nebral nikdo vážně a ani nám nikdo nedal pár facek či kopanců.
Na rozdíl od Čechů, kteří se radovali třikrát a Rakušanů, kteří si radosti užili jen dvakrát, my se mohli radovat pětkrát. No není to krása být mezinárodní?

Graz – Štýrský Hradec


 

Vlastně bych měl konečně už něco napsat i o městě, ve kterém (přesněji u kterého) žiji. Zaslouží si to, je totiž skutečně hezké a má bohatou historii.

 

Není sice nejstarším štýrským městem, toto privilegiuim si osobuje severněji položený Judenburg, to má ale jeden důvod a tím byli tehdy ještě zlí Maďaři, ohrožující jižní hranice štýrské marky a tak zeměpáni raději ponechávali na jihu štýrska prales, přes nějž se uherští kočovníci jen těžko dostávali. Město bylo založeno pravděpodobně v roce 1128, jak svědčí jedno obdarováním makrabětem Leopoldem, první zmínka, kde je jmenován pochází pak z roku 1140. Město bylo založeno jako pevnost, jež měla uzavřít cesti do severního Štýrska spolehlivěji než onen zmíněný prales – ještě dnes pohled na staré měst tuto funkci potvrzuje. Město je sevřené mezi proud řeky Muru, okolo níž vedla jediná cesta na sever a kopec Schloßberg, jenž prý tam kdysi odhodil sám čert. Jedná se vlastně o první horu alpského předhůří, lépe tedy místo na založení města zvoleno být ani nemohlo.

Pokud ale Graz navštívíte, budete narážet na památky jeho nejslavnějších období. Graz byl vždy jakýmsi odkladištěm pro vedlejší větve Habsburků. Když jich bylo moc, tak jeden z nich skončil v Grazu, když jich ubylo, Graz zase osiřel. Protože ale hlavní habsburské větve trpěly na opakované vymírání, dostala se vedlejší štýrská větev několikrát na výsluní a právě tehdy se zde budovalo.

Grazský dóm je památkou na vládu prvního štýrského markraběte, jenž to dotáhl daleko na Fridricha původně pátého (jako štýrského markraběte), pak čtvrtého (jakožto německého krále) a následně třetího (jako římského císaře). I když si historici si dodnes myslí, že svým stejnojmenným předchůdcům Fridrichovi I Barbarossovi a Fridrichovi II. Sicilskému (jenž nás Čechy obdaroval v roce 1212 zlatou bulou) dělal spíše jen ostudu, Graz si na jeho působení stěžovat nemůže. Z jeho doby pochází dóm s kaplí svaté Barbory. Dóm je skutečně dominantní stavbou s naprosto nezvyklým půdorysem. Nikde jinde nenajdete katedrálu tak krátkou a přitom tak širokou. To bylo dáno pozemkem, jenž byl k dispozici. Nad portálem chrámu jsou erby Fridricha a jeho krásné a temperamentní portugalské manželky Eleonory. Ta měla nad kolébkou svého syna a pozdějšího císaře Maximilána vyslovit prosbu: „Chlapče, prosím, nebuď jako tvůj otce, aby má oběť nebyla marná.“ Maximilián na Graz nezapomněl a obdařil ho na hradě, z něhož se příliš nedochovalo, dvojitým schodištěm – kuriozitou, jež je jinak k vidění jen v chrámu svaté Alžběty v Košicích. Jinak z hradu, jenž dal Fridrich vybudovat, protože snil o tom, že by mohl římské říši, jejíž vládcem byl v roce 1440 zvolen, vládnout ze svého rodného města, mnoho nezbylo. V devatenáctém století byl víceméně stržen včetně chodby, jíž chodil Fridrich nad hlavami svých poddaných do chrámu na bohoslužby. Dnes sídlí ve zbytku tohoto sídla štýrská vláda a možné je navštívit i hradní park nad městskými hradbami.

V době císaře Fridricha začal svou kariéru slavný rod Eggenbergů, jimž patřil zámek v dnešním západním předměstí Grazu s krásným parkem. Zakladatel rodu Bartoloměj totiž přivedl svou finanční reformou s neuvěřitelnou inflací (plíšky, jež vydával za mince, lze vidět v zámku ještě dnes) ke státnímu bankrotu, za což byl na něj uvalen zatykač. Utekl do Maďarska, kde se uherskému králi Matyáši Korvínovi tato metoda zbavení se státních dluhů právě naopak zalíbila a odměnil svého poradce povýšením do šlechtického stavu a daroval mu erb, v němž jsou až tři havrani (havran byl erbovním zvířetem Matyáše Korvína). Ani šlechtický titul nezachránil ale Bartoloměje po jeho návratu před vězením, v němž nakonec i zemřel, jeho rodina ale jeho působením zbohatla natolik, že hrála posléze ve Štýrsku jednu z předních rolí.

 

 

 

 

 

 

 

Mnohem více než po Fridrichovi zůstalo z období druhé přímé habsburské vlády v tomto městě. Ferdinand I, první český panovník habsburského rodu (pokud pomineme Rudolfa I zvaného Kaše) měl totiž tři syny a dvanáct dcer. S dcerami se natrápil víc než dost – přes všechnu snahu se mu nepodařilo všechny provdat a tak dvě z nich skončily v klášteře v Tyrolsku. Mezi tři syny pak rozdělil své země. Nejstarší Maximillián dostal Rakousko, České a Uherské království, druhorozený u nás dobře známý Ferdinand Tyrolský Tyrolsko, Vorarlberg a roztroušené habsburské državy v dnešním jižním Německu a nejmladší Karel pak takzvané „Vnitřní Rakousko“ k němuž patřilo Štýrsko, Korutany, dnešní Slovinsko a hrabství Görtz neboli Gorizia. S nevděčným úkolem bránit tato území proti expanzi stále drzejších Turků. Čehož se zhostil s úspěchem, hradby města připomínají ještě dnes jeho mimožádné úsilí zastavit pronikání muslimů do střední Evropy. Graz od Turků nikdy dobyt, ale ani obležen nebyl, i když legenda praví něco jiného. Podle ní obsadili Turci město, ne ale Schloßberg, jenž se statečně bránil. Zrovna když velitel tureckého vojska zasedal k obědu, k němuž se podávala kachna, vystřelili obránci hradu svou poslední dělovou kouli, již měli k dispozici a trefili prostřenou tabuli. Turka to rozlítilo natolik, že se vyklonil z okna a vydal povely z města, kde se člověk nemůže ani v klidu najíst, odtáhnout. Protože však byl tělnatý muž, zůstal v okně zaseknut trčet a jeho vojákům dalo pořádnou práci jej osvobodit. Tento Turek trčí ještě stále z okna na Sporgasse, aby tuto pěknou i když nepravdivou legendu připomínal.

Arcivévoda Karel byl osvícený vládce, jako ostatně celá tato generace Habsburků, mimo jiné se to projevilo tím, že dal roku 1585 založit v Grazu universitu. Jako žáka s číslem jedna dal na ni zapsat svého prvorozeného, tehdy osmiletého syna Ferdinanda, jenž na ní ale nikdy nestudoval. Manželce vévody Karla Marii, fanatické katoličce, se totiž zdálo být protestantismem otrávený Graz příliš nebezpečný pro výchovu svého syna a nechala jej studovat ve vzdáleném ale spolehlivě katolickém Ingolstadtu.

Soupeření mezi katolickým vládcem a protestantským měšťanstvem se projevilo i v mnoha pozitivních aspektech. Měšťanstvo totiž chtělo dokázat svou moc. Nejen že převzalo kostel na Herrengasse, jenž se dnes pyšní obrazem Nanebevstoupení Panny Marie od Tintoretta, ale dalo postavit takzvaný Zeughaus, čili městskou zbrojnici. Ta se nachází taktéž na Herrengasse jakožto opravdový klenot vrcholné renesance a je ji rozhodně třeba navštívit. Na několika poschodích totiž uchovává jednu z nejbohatších sbírek brnění a zbraní.

Na původní budově university naproti dómu se ale skví erby Karlova syna Ferdinanda a jeho manželky Anny. Ferdinand totiž svěřil universitu do péče jezuitům, aby byla spolehlivě katolická. To vedlo nakonec k jejímu dočasnému zániku. Po zrušení jezuitského řádu 1773 byla zrušena i jimi řízená vysoká škola. Obnovil ji roku 1827 císař František I, jehož socha stojí na náměstí Svobody (Freiheitsplatz) stranou od dómu naproti grazskému činohernímu divadlu a proto se grazská universita jmenuje po obou svých zakladatelích Karl-Franzes Universität. V té době působilo ve městě i evangelické lyceum, jehož úroveň byla vyšší než oné katolické vysoké školy. Působil na ní mimo jiné i Johann Keppler, jehož sem přivedl hlavní sponsor této školy Ulrich von Eggenberg (potomek onoho už vzpomenutého Bartoloměje) až ze vzdáleného Strassburgu. Milý Ulrich ale poznal, odkud vítr vane, a přestoupil na katolickou víru, což jej vyneslo až na post ministerského předsedy onoho u nás nechvalně známého vévody Ferdinanda, jenž se měl stát císařem Ferdinandem II a obdařilo ho obrovskými statky na českém jihu (mimo jiné Krumlovem). Lyceum bylo poté zavřeno a budova předána řádu Klarisek, Kepler byl roku 1599 vykázán ze Štýrska (odešel pak do Prahy a proto jsme na něj patřičně hrdí). Na místě někdejšího lycea stojí dnes obrovský obchodní dům, zabírající celou městskou čtvrť „Kästner und Öhler“. Na někdejší lyceum upomíná pamětní deska na romantickém renesančním vnitřním nádvoříčku obchodního domu, jaké byste určitě v budově prodejny Gigasport nehledali, stojí ale za návštěvu. Císař Ferdinand, jež své rodné město miloval,  v něm zanechal i další architektonické stopy. Nejvýraznější z nich je jeho mauzoleum přímo u dómu – nejkrásnější příklad manýrismu v architektuře, který si člověk dokáže představit. V něm po způsobu Svatého hrobu v Jeruzalémě zřízeny hroby Ferdinanda samého, jeho manželky Anny, jeho prvorozeného syna Jana Karla a jeho matky Marie. Ta zde leží v sarkofágu pro dvě osoby – její manžel Karel ale odpočívá v 120 kilometrů vzdáleném klášteře Seckau a všichni mu to přejí – natrápil se se svou fanatickou a náladovou manželkou víc než dost. Kromě toho nechal Ferdinand postavit poutní kostel v Maria Trost na předměstí Grazu. Kdo má na návštěvu města trochu víc času, pak se  výlet k němu určitě vyplatí – je to skutečný skvost barokní architektury.

Z chrámů v starém městě je nápadný ještě kostel Františkánů na levém a Minoritů na pravém břehu Muru. Františkáni přišli do Grazu už mezi roky 1230 – 1239. Nejstarší částí kláštera je krásná gotická kaple svatého Jakuba, ale i kostel sám stojí za návštěvu. Vlastníky kláštera byli Minorité, jež se od hlavního proudu Františkánů v roce 1517 oddělili. Pro Ferdinanda II byli příliš svobodomyslní a tak jim klášter ve městě v roce 1608 odebral a předal je pravověrným bratřím. Minorité přešli přes Mur a postavili si tam klášter nový, jenž dnes imponuje celému panoramatu pravého břehu řeky.   Okolo františkánského kláštera je pravé grazské město se spoustou příjemných malých lokálů, které se vyplatí navštívit. Druhým takovým romantickým zákoutím je pak okolí Mehlplatzu v starém městě pod dómem. Je zde i zvonkohra, jež hraje každou celou hodinu. Tady jsou úzké uličky, pasáže, typické štýrské lokály, ale i luxusní restaurace.

Další slavné období grazské historie je spojeno s napoleonskými válkami a s arcivévodou Janem, jenž neměl v bojích s Napoleonem štěstí, o to víc je ale ve Štýrsku oslavován. Pokud znáte jeho jméno, nemůže se vám v Grazu nic zlého stát. Jeho socha stojí na hlavním grazském náměstí přímo před radnicí, po něm se jmenuje hotel hned v její blízkosti a ještě leccos jiného. Tento osmý syn císaře Leopolda II. se totiž rozhodl pro svou vlastní cestu. Poté, co přispěl neoddiskutovatelnou měrou k porážce rakouských vojsk u Wagramu v roce 1809 se rozhodl rozejít se svou urozenou rodinou. Usadil se v horním Štýrsku jako obyčejný sedlák, jenž koupil horský statek a experimentoval s pěstováním různých plodin v horských podmínkách. Protože nebyl hloupý, měl úspěch a ten předával dál. Založil sdružení rolníků, aby mohli oni určovat ceny, za něž budou prodávat, organizoval osvětové přednášky, založil Johanneum tedy štýrské zemské muzeum, dnes nově přebudované a svými sbírkami rozhodně ne nezajímavé. V blízkosti města v Enzenbachu koupil pozemky a daroval je na založení nemocnice pro blaho štýrského obyvatelstva. Založil v Leobenu první báňskou universitu, jež existuje dodnes, kromě toho i štýrskou první banku, archív atd. atd. Navíc se mu k velké nevůli jeho císařského bratra, už vzpomenutého druhého zakladatele grazské university Františka I. podařilo zamilovat se do prosté dcery poštmistra z Bad Aussee Anny Plochl. Po deseti letech urputného odporu jeho císařského bratra dokázal přece jen prosadit svatbu s ní, čímž si srdce Štýřanů získal definitivně. Není tedy divu, že jej v revolučním roce 1848 zvolili za poslance do celoněmeckého sněmu, kde se stal jeho presidentem. Po marné snaze prosadit tzv. Velkoněmecké řešení, tedy Německo s Rakouskem v jednom státě s hlavním městem Vídní, nakonec na tento post abdikoval, jeho téměř posvátný kult v Štýrsku tento neúspěch ale poznamenat nemohl. Jeho socha  o tom i svědčí, přestože ji stále znečišťují holubi, pro něž je arcivévodova pleš vítanou přistávací plochou.

Hlavní dominantou Grazu je Schloßberg. Tyčí se nad městem jako jeho skutečná dominanta se svou hodinovou a zvonovou věží. Moc víc totiž z někdejší nedobytné pevnosti na vrcholu kopce nezůstalo. V roce 1809 se pokoušeli Francouzi pevnost několikrát vzít útokem, vždy byli ale odraženi. Velitel pevnosti, major Franz Hackher dokázal se svou posádkou odrazit všechny útoky. Zato musela být pevnost po uzavření míru v roce 1809 zničena a vyhozena do vzduchu. To byla Napoleonova podmínka míru, protože Napoleon porážky bytostně nesnášel. Dnes je pevnost romantickým parkem. V kasematech – někdejší ubytovně vojska – se pořádají koncerty moderní hudby, což má tu výhodu, že si je mohou poslechout i ti, kdo nesehnali lístek. Stačí si lehnout do trávy v parku na vrcholu pevnosti. Dostat se sem lze buď ze Schloßbergplatzu po schodech ze začátku dvacátého století, po klasické cestě z Karmelitánského náměstí, odkud se pevnost snažili ztéci Francouzi, lanovou zubačkou od hotelu Schloßberg, nebo nově vybudovaným výtahem ve vnitřku hory. Z kavárny Aiola hned u horní stanice výtahu je pěkný výhled na město. Celá hora je jinak provrtaná chodbami. Začalo se s tím za druhé světové války a tyto chodby měly loužit jako obrovský protiletecký kryt. Dnes jsou zde koncertní a diskotékové sály. Má to svoji romantiku, slavit v podzemí pod někdejší nedobytnou pevností. Pro děti je zde i pohádková trasa, kde se člověk může projet ve vláčku okolo všech možných pohádkových figur.

Poslední architektonický rozmach města je nejnovějšího data. V roce 2003 byl Graz Kulturním hlavním městem Evropy a patříčně se na to vyzdobil. Bylo postavené nové letiště, nové nádraží, Kunsthaus, tedy dům umění na pravém břehu Muru, jenž připomíná amputovanou chobotnici, i onen výtah v hoře Schloßbergu. Prý všechno klenoty moderní architektury, já se v tom nevyznám, takže musím věřit. Jestli k nim patří i umělý ostrov uprostřed řeky Muru s kavárnou, to nevím. Každopádně je zajímavé navštívit tam toaletu. Pokud zavřete oči a zatočíte se kolem osy, budete mít dost velký problém najít východ z této intimní místnosti.

Samozřejmě je toho ve městě víc. Ať už monumentální radnice na Hauptplatzu, nebo městké Casino hned vedle, Opera či velký městský park, jenž vznikl po zasypání hradního příkopu a obklopuje staré městské hradby. Pokud tedy na dovolenou do Itálie či Chorvatska zas až tak moc nespěcháte, malá zastávka ve štýrské metropoli se vyplatí. I když se zde narodil člověk, jenž změnil české dějiny nezvratným způsobem – totiž Ferdinand II., na nějž Češi nikdy nebudou moci vzpomínat v dobrém.

 

Sociální experiment Berlín


Takže jsme byli v Berlíně. V podstatě to byla rodinná návštěva, protože tam momentálně působí náš syn. Bylo tedy třeba zjistit, zda žije, jak žije, je-li tam s ním správná přítelkyně atd. Návštěva dopadla nad očekávání dobře. Syn žije a vzhledem k tomu, jak mu jeho zaměstnávatel neplatí, docela dobře a přítelkyně, již jsme tam střetli, byla ta správná, kterou už známe a má ji schválenou. Takže jsem si mohl vydechnout a začít se věnovat Berlínu samotnému.  To město skrývá či spíše nabízí mnohá překvapení, už tím, že všechna kritéria hlavního města vlastně nesplňuje. Ono je to tam, abych citoval Johna Travoltu „všechno v podstatě jako u nás, ale jsou tam takové drobné rozdíly“. Alexanderplatz je jednoznačně nejošklivější hlavní náměstí v Evropě, možná i na světě a na místě někdejšího paláce brandeburských kurfiřtů je zelená louka. Na jeho ruinách, jež vznikly následkem bojů s Rudou armádou, nechal východoněmecký režim postavit Palác kultury, kam moje žena v teenegerském věku chodila na diskotéky. Po roce 1990 zjistili, že stěny této budovy obsahují příliš mnoho azbestu a tak ji strhli s dodatkem, že kurfirstský palác bude znovu postaven, až na něj budou peníze. Tak to si ten palác zřejmě počká. O důvodech mé skepse níže…

Ostatně, řekněte mi, v kterém jiném státě hraje jediné významnější fotbalové mužstvo z hlavního města ve druhé lize, které hlavní město nemá zdaleka nejvyšší příjem na obyvatele v zemi a nemá ani pořádné letiště?

S tím letištěm je to samozřejmě vlastní historka. Berlín má dokonce dvě. Jedno, jménem Tempelhof, bylo v Berlíně východním, aby tam mohli létat občané socialistického bloku a spřátelených zemi, na západě pak bylo letiště Tegel, aby se do jinak od světa odříznutého Západního Berlína mohlo dopravovat zboží a vojáci západních okupačních mocností. (Berlíňané byli moc šťastní, že je okupují právě oni) Tempelhof je už v podstatě zavřený (v roce 2005 jsme na něm ještě přistávali) Tegel odpovídá svou kapacitou snad městu velikosti Brna, v žádném případě ale Berlína. V čekací hale – no hale, pro ten kamrlík je to dost silné slovo – se nachází jeden bufet a jedna prodejna alkoholu, víc se tam toho nevejde. Ještě jedna toaleta bez pisoáru, dobře ukrytá za několika rohy. Protože jsme se checkli už přes internet z berlínského apartmánu a neměli jsme k dispozici tiskárnu, stáhli jsme si palubní lístek  na mobil. Pak jsem se modlil, aby měli na tomto středověkém letišti příslušnou čtečku, abych se vůbec dostal do letadla. Měli. Lubomír pravil, že Němci jsou trochu zvláštní (pro „trochu“ použil rakouský výraz „ein bisschen“ – moji čtenáři vědí, jak mají toto slovo interpretovat). Jsou precizní a disciplinovaní, potrpí si na přesnost, ale v některých věcech jsou sto roků za opicemi (to syn myslel zřejmě Rakušáky, pro jistotu jsem ale neupřesňoval).

Samozřejmě že se staví v blízkosti Berlína letiště nové – Schönefeld. Tedy prý se staví. Staví se už tak dlouho a o té stavbě se hovoří tak intenzivně, že sami Berlíňané na jeho existenci přestávají věřit. Mělo se otevírat letos, otevření bylo odsunuto na rok 2014, po cestě do Berlína jsme si vyslechli zprávu, že tento termín je nereálný a zřejmě se letiště otevře až 2015. Němečtí politici a manageři dokázali nemožné, totiž překonat v míře korupce i politiky naše. Náklady na letiště překročily už dvojnásobek původně plánované sumy a zase už chybí čtvrt miliardy na jeho dokončení. Očividně se daří rozkrádat zasílané prostředky rychleji, než na konto docházejí.  Místo letiště se tedy staví v Německu naprosto největší tunel. Zdá se, že Němci dokáží překonat naše (české) i naše (rakouské) politiky i v tunelování. Jenže jak jinak přijít v zuřícím prvobytně pospolném kapitalismu k penězům?

Ty totiž v Berlíně potřebujete všude. Platí se úplně za všechno. Za záchod, za metro přímo nehorázně (2,40 Eura za jednu jízdu a 77 Euro za měsíční síťovou průkazku) a dokonce i za návštěvu vánočního trhu. Když jsem viděl nekonečnou frontu před vstupem na vánoční trh na Gendarmenmarktu, myslel jsem si, že je tam nějaký umělecký program. Ne, Němci čekali, aby  mohli zaplatit jedno euro, jež je opravňovalo k vstupu mezi stánky s punčem, svařeným vínem a všemožnými vánočními zbytečnostmi. Lístky kontroloval muž od security, pod čepicí neměl žádné vlasy, bral tedy svou úlohu nevpustit žádného žíznivce bez platného lístku mezi stánky velmi vážně. Jsem zvědav, kdy v Berlně zavedou poplatek za vstup do restaurace.

My jsme tedy letěli do Tegelu – kam taky jinam?. V letadle Lufthansy nás obsluhovaly milé a krásné letušky, takže jsem si už už chtěl pozměnit ono otřepané klišé o škaredých Němkách. V té chvíli mne jedna z nich oslovila s nepřeslechnutelným cizím přízvukem, jenž dával tušit její turecký původ. Stejně jako u všech ostatních krasavic. Takže jsem nekorigoval, nicméně potěšil jsem se.

Na letišti v Berlíně jsem se setkal s další specifitou. Všude jinde čekají taxikáři na zákazníky, v Tegelu čekají zákazníci na taxíky. V dlouhé frontě, spořádaně seřazení, jak se na Německo sluší. Kdo si počká, ten se dočká. Dočkali jsme se. K našim apartmánům nás odvezl milý a komunikativní turecký taxikář. Během půlhodinové cesty vyzvěděl od mé ženy, jak odnaučit svou přítelkyni kouřit a nakonec nás pozval na svatbu, již má slavit v únoru.

V apartmánu jsme se dostali do péče pana domácího jménem Ramiro Hurtado. Tento jistěže rodilý Němec ovšem zapomněl zapnout radiátory. Zřejmě jej vzhledem k jeho jižanskému původu nenapadlo, že by mohly teploty v Berlíně klesnout poslední listopadový den k bodu mrazu. Klesly. Do apartmánu jsme dorazili někdy okolo půl desáté a rychle jsme zapnuli všechny radiátory na maximum. Moc to nepomohlo, v deset se totiž topení automaticky vypnulo – asi vzpomínka na doby socialismu. Naše adresa na Zehdenikerstrasse se ostatně nacházela v někdejším východním Berlíně. Spali jsme tedy v ponožkách, svetrech a kulichu. Bez sprchy, měli jsme strach, že by mohla voda na kůži zmrznout. My jsme nezmrzli, jsme odolní a trénovaní.

Dál už všechno probíhalo bezproblémově. Snídali jsme v restauraci u stanice metra nazvané po rudé Rose Luxemburgové. (Že se ulice, náměstí a stanice metra jmenují po komunistických vůdcích, není v Berlíně na rozdíl od České republiky naprosto ojedinělé – i sochy Marxe, Engelse, Lenina či Karla Liebknechta tu najdete a to na prominentních místech – no dobrá, Lenin byl jen ve vstupní hale historického muzea). Ona restaurace byla jediná, jež měla otevřeno před desátou hodinou dopolední a to i v neděli. Pronajatu ji měla jedna milá turecká rodina, proto tu taky nabízeli vedle klasického bufetu a smažených vajíček i anatolskou snídani s ovčím sýrem a olivami. Měli plno – byli totiž jediní, kdo široko daleko pracoval.

Sehnat v Berlíně kávu před desátou hodinou a to i ve všední den, je téměr mission imposible. V první den jsem zoufalým hledáním onoho občerstvujícího nápoje strávil skoro hodinu a prošel několik kilometrů, než jsem objevil lokál na Oranierburgstrasse, kde mi velmi dobrou kávu přinesla hezká blonďatá holka, hovořící se silným slovanským přízvukem. Tipoval bych ji na Polku, ale nezeptal jsem se. Druhého dne jsem měl štěstí, už po dvaceti minutách jsem objevil pekárnu Stadtmitte, kde podávali kávu a pečivo, jež se tam přímo čerstvě peklo. Obsluha hovořila berlínskou němčinou, dámy byly ovšem nepříliš hezké a než ta moje vybavila moji objednávky jednoho dvojitého espressa, stačila se poloprázná kavárna naplnit téměř do posledního místečka. Plnila se rychle (ale ne zase tak extrémně rychle!). Byla opět jediná v okruhu čtverečního kilometru a venku začalo chumelit, takže se cesty během pěti minut pokryly souvislou vrstvou sněhu (bylo to jen demo – po půl hodině už po sněhu nebylo zase ani památky). Třetí den jsme šli už cíleně k našim Turkům u metra, tam byl největší výběr a nejrychlejší obsluha – jakož i nejnižší ceny.

Obědvali jsme v singapurské restauraci. Vypadala velmi dobře, ceny byly více než přijatelné. Jídlo mi chutnalo, obsluha byla rychlá. Má střeva poté bohužel ještě mnohem rychlejší. Stihl jsem to s vypětím všech sil do apartmánu, s potem na čele a s krví v toaletě. Singapurská strava nebude očividně pro mne to úplně pravé ořechové. A to jsem měl na výběr i restauraci indickou, vietnamskou, americkou, mexickou a rakouskou, všechny seřazeny na nějakých sto metrech Oranierburgstrasse. Rakouskou jsem zavrhl. To, co tam nabízeli, můžu dostat i doma a za přijatelnější ceny. Ovšem pak bych možná nemusel během pádit k apartmánu a modlit se, abych se nespletl ve směru, protože takový omyl by měl určitě tragické důsledky.

Na večeři jsme byli v italské restauraci Vino e libri na Torstrasse. Ne, nebojte se, k čtení knih nás tam nenutili, ale ta možnost tam je. S obsluhou jsem hovořil italsky, měl jsem pocit, že se jim to líbí.  Nebyl jsem si ovšem jist, zda si oni myslí, že neumím německy nebo jestli si z nich nedělám mou lámanou italštinou srandu. Dával jsem si proto poté dobrý pozor, aby mi v běžné konverzaci neuteklo nějaké německé slovíčko – Italové dokáží být impulsivní. Vlastně ne Italové, jak mne pan vrchní poučil, když jsem se jej zeptal, z které části Itálie pocházejí – byli to Sardové, tedy hoši ze Sardínie a s Itálií nechtěli mít nic společného. Aspoň to tvrdili. Trochu mi zatrnulo, pokud vím pěstují a tomto slunečném ostrově ještě krevní mstu a nůž tam nosí v kapse každý chlap. Nezapíchli mne za moji italštinu, místo toho nám připravili naprosto úžasné nudle s lanýži a to v cenách, jež byly normálnímu smrtelníkovi – tedy mně – dostupné. A konečně jsem se dostal i k lahvi bílého vína jménem Greco di Tuffo z Kampánie, pěstovaném na svazích Vesuvu, což je dělá na italském jihu legendou. A já ho objevil až na hranici berlínských čtvrtí Mitte a Pankow. Chutnalo stejně skvěle jako ti lanýži.

Poté, co jsem si v sobotu pokazil žaludek na oběd skutečnou berlínskou specialitou – totiž currywurstem, šli jsme na večeři do restaurace Cha cha na Friedrichstrasse. Restaurace pro změnu thajská, jídlo výborné a když z něj člověk pečlivě vybral všechny chilli papričky, pak i poživatelné. Střeva tentokrát nepřekročila nejvyšší povolenou rychlost a k dalším ztrátám krve taky nedošlo. Nejvyšší povolenou rychlost nepřekročila ale ani thajská číšnice, na jídlo jsme čekali skoro hodinu. Podezřívám ji, že na nás a naši objednávku zapomněla, protože poté, co jsme se jí poněkud netrpělivě připomněli,vypukl v kuchyni, na niž bylo od stolu vidět, nebývalý ruch a jídlo jsme obdrželi během dvou minut. Možná nám nerozuměla, mluvili jsme tentokrát německy.

Z Berlína nás odvážel turecký taxikář, tentokrát jiný, už ženatý, hovořící po cestě  telefonicky se svým synem, jenž se ho doma nemohl dočkat. Skoro jsme dostali výčitky svědomí, zaplašili jsme je ale zpropitným.

Lubomír myslím charakter Berlína vystihl dokonale, když pravil: „Berlín není město, ale sociální experiment.“

Dávali jsme mu zapravdu. Po několika dnech pobytu v německé metropoli jsem se nemohl ubránit dojmu, že právě fakt, že už až tak německé není, jej drží nad vodou. Domů jsme se vezli letadlem Air Austria. Letušky mluvily rakouskou němčinou, byly milé, ovšem ani zdaleka ne tak půvabné jako kolegyně z Lufthansy. I v Rakousku je tedy ještě dost co vylepšovat!

Do Berlína se určitě zajedu zase někdy rád podívat. Jednak je tam můj syn, jednak mám pozvání na svatbu a ke všemu jsem hrozně zvědavý, jak ten sociální experiment jménem Berlín dopadne. Nejsem si jist, zda jsem za ony čtyři dny potkal skutečného rodilého Berlíňana. Bylo by se mi to určitě podařilo, kdyby mne má rodina nechala poslední den navštívit Märkisches museum, které ukazuje dějiny Berlína. Tam určitě v nějaké vitríně pár kusů vystavují.

Woody Allen, jenž prý hledá další evropské město pro svůj příští film, by si měl pospíšit. Pokud atmosféru tohoto města zachytí, bude je milovat. A o městech, jež miluje, točí tenhle geniálně depresivní New Yorčan skvělá díla. Třeba by pak Berlín z peněz tímto způsobem zbytnělého turistického ruchu mohl konečně zaplatit dokončení svého letiště!

Na samý závěr pak snad ještě jednu historku z doby nedávno minulé, tedy komunistické. Znám jednu starou dámu jménem Kadecka, její manžel byl v časech totality rakouským velvyslancem ve Východním Berlíně. Diplomaté všech tam zastoupených zemí měli problém s tím, že je všude a vždy odposlouchává Stasi a to i v nejintimnějších chvílích s manželkami či přítelkyněmi. Proto na víkendy odcházeli do Západního Berlína, kde měli pronajaté byty, aby si zadováděli tam. „Naivkové,“ hodnotil jejich snažení pan Kadecka. „Já zůstanu raději ve Východním Berlíně. Tady vím, že mne odposlouchává jen Stasi. V Západním mne budou odposlouchávat všichni, včetně Stasi a ještě abych vyhazoval peníze za další byt.“

Pan Kadečka byl moudrý muž. Berlín ovšem táhne stopu své tehdejší minulosti dál s sebou. Možná se jí ani zbavit nechce.

Za všechno může Kalvín


Začalo to vlastně už v Ženevě. Na město s francouzštinou jako hlavním jazykem byla místní kuchyně překvapivě chudá. Přikládal jsem to ovšem skutečnosti, že v tomto městě v nejzápadnějším cípu Švýcarska nikdo nemluvil německy či anglicky a já zase neumím francouzsky. Tedy jsem neměl dost informací a dobré lokály jsem prostě nenašel. To jsem si opravdu myslel. Zato jsme si v katedrále mohli prohlédnout židli, na nííž sedával Kalvín osobně.  Běžný kus nábytku, ovšem s historií. Dokonce jsem si tu židli vyfotil. To jsem jej ještě považoval za reformátora jako každého jiného a neměl jsem mu to za zlé.

Pak jsem se ale rozhodl dát si speciality místní kuchyně v Amsterodamu. Mám hloupou vlastnost, jež se jmenuje zvědavost a jím místní speciality všude, kam jezdíme. Hrachová polévka se špekem se ještě jíst dala, ale smažené koule s naprosto neidentifikovatelým mazlavým obsahem, to už byla jiná káva. Káva ostatně byla v Amsterodamu taky mizerná. Jen tak mimochodem jsem se dozvěděl, že město přestoupilo v šestnáctém století ke kalvínství, souvislosti jsem ale ještě nechápal.

Letos jsme zajeli do Brém. V Rathauskeller, tedy jedné z nejvíc nóbl restaurací v centru města jsem si zažádal místní specialitu a dostal jsem Seemanlabkaus. Moje první myšlenka byla, že se Brémané dočista zbláznili. To jídlo vypadalo, jako by u jeho zrodu stála následující  historka: „Brémští námořníci vyrazili na moře a na oběd měli brambory s uzeným masem. Odpoledne pak přišla silná bouřka, takže si to jídlo mohli dát k večeři ještě jednou.“ K této mixované směsi uzeného masa a bramborové kaše bez jakéhokoliv koření dávali herinka s červenou řepou. Vyjednával jsem s číšníkem, že zaplatím jen polovinu ceny, tu druhou polovinu má platit ten, kdo měl to jídlo v žaludku už přede mnou. Nepochodil jsem, pan vrchní neměl smysl pro humor a myslel si, že mluvím špatně německy. Fakt, že v Brémách vládli kalvíni, mi začal být nápadný. Poprvé jsem začal větřit stopu…

A pak se mi otevřely oči. To v okamžiku, kdy jsem se v Německém historickém muzeu v Berlíně dozvěděl, že celá porýnská Falc, tedy území okolo Heidelbergu a Mannheimu, přestoupila v roce 1566 ke kalvínskému učení. Dávné vzpomínky okamžitě ožily. To bylo před několika lety, když jsem jel do Heidelbergu pro manželku, protože místní pracovní klima a zejména bílou, červenou a hnědou omáčku servírovanou v nemocniční kantýně ke každému jídlu (no každému, stejně bylo jen mleté maso) už nemohla snést. Tehdy zjišťovala, kam se dá jít v Heidelbergu a okolí dobře najíst. Řekli jí, že ve Wieslochu, městečku na jih od Heidelbergu. Tam je prý velmi slavný a skvělý lokál na způsob rakouských buschenschanků (ve Vídni se jmenují „Heurigen“) a tam se dá skvěle najíst. Jeli jsme tam. Aut stálo před lokálem desítky. Koupili jsme si vstupenku za 13,50 euro, jež nás opravňovala k tomu, abychom jedli, kolik budeme chtít. Už po polovině první porce kachny jsme nechtěli. Jídlo bylo nekořeněné a zřejmě ohřívané, nemít s sebou flašku rakouské meruňkovice, tak jsem tu polovici porce, již jsem z hladu už pozřel, snad ani nepřežil. To mne šokovalo. Oblast Falce má totiž úžasné klima, roste tam všechno včetně vína, jsou tam, co se týká vegetace, o dva týdny před Grazem, přestože se nacházejí mnohem víc na sever – a falčtí z toho nedokážou nic poživatelného vytvořit? A tehdy jsem pochopil – byl za tím Kalvín!

Dočetl jsem se, že v Kavínově učení byl každý tělesný požitek hříchem, tedy dobré jídlo stejně jako manželský sex (pokud byl dobrý) a věřící se snažil vyhýbat hříchu, aby byl spasen a dostal se do nebe. Takže očividně, kam vyznavači jeho učení příšli, jako první zničili místní kuchyni. (Jak to udělali se sexem jsem neměl příležitost zjistit, i když v Amsterodamu je příležitostí víc než dost.) Ovšem právě ta amsterodamská červená čtvrť mne nutí k zamyšlení. Nevznikla právě proto, že to doma stálo za houby? Ostatně, největší kostel v Amsterodamu Oude Kerk, se nachází přímo uprostřed té červené čtvrti. Takže si to po vykonaném hříchu mohl člověk jít s Bohem hned do kostela vyříkat.Z domu z manželské postele by to bylo jednak dál a jednak by mohla mít žena řeči. Po návštěvě červené čtvrti nikdo neremcal a kostel byl hned po ruce. Protestanti k tomu nepotřebují kněze, protože ústní zpověď neuznávají. Je samozřejmě intelektuálně náročnější ospravedlnit si své hříchy bez ptostředníka přímo před Stvořitelem, protože absoluce se nedává. Ovšem pokud příští den obchody zase běží, je to zřejmým důkazem, že Bůh svou přízeň kajícímu se hříšníkovi neodepřel.

Můj obraz se pomalu dotvořil a dovoluji si tedy dát malý tip pro ty, kdo – stejně jako já- rádi ochutnávají místní speciality. Zjistěte si vždy dopředu, zda v onom městě, kam jedete, nevládli – třeba i jen na krátký čas – kalvínovi vyznavači. Pak to s těmi místními specialitami raději nezkoušejte.

Ferdinand I, jenž dohodl v roce 1555 náboženský mír mezi luterány a katolíky, výslovně v tomto dekretu zakázal kalvínské učení. Ten starý malý bručoun, jenž hrál jednu z hlavních rolí v mém posledním románu, se mi stal náhle ještě sympatičtějším. Zřejmě rád dobře jedl a to svědčí o v podstatě dobré povaze. I když musel tu a tam popravovat, asi to nedělal tak úplně rád.

Já bych Kalvína po onom zážitku se Seemanlabkausem upálil ještě dnes.

Asi vás bude zajímat, jak se mohlo takové učení, zakazující prakticky všechno příjemné, vůbec prosadit a získat zejména v městech živících se obchodem takovou silnou pozici. Kalvín kázal – stejně jako Hus či svatý Augustín učení predestinace. To znamená, že člověk se už narodí určen pro peklo nebo pro nebe a vlastně na tom nemůže nic změnit. Jeho chování, jeho hříchy, to je vše řízení boží a lidská vůle zde nehraje žádnou podstatnou úlohu. Jenže podle Kalvína se přízeň boží a tedy předurčení pro život věčný dá poznat i tady na zemi. Když obchody dobře
jdou, když to sype a na kontě peněz přibývá, je to jasné znamení, že člověk stojí v boží přízni. A někoho, koho má Bůh rád, si samozřejmě vezme k sobě do nebe, to dá rozum. Proto byli úspěšní obchodníci v Amsterodamau, Brémách či Mannheimu ochotni vzdát se dobrého jídla i dobrého sexu. Holt – vyhlídka na nebe byla příliš lákavá. Navíc  koření bylo drahé a vyhazovat za ně peníze znamenalo snižovat své vyhlídky na spasení. Takže když žvýkali nepoživatelný oběd, těšili se už na nebe, kde se konečně toho pepře na pečeni dočkají!

Příště pojedu raději do Belgie. Tam jim vévoda z Alby podobné myšlenky vytloukl z hlavy (doslovně, ne v přeneseném smyslu). A kuchyně země, jež v blízkosti Francie a pod rakouskou správnou zůstala katolická, je prostě kuchyní snů. Přestože to byli Belgičané, kdo vymysleli pomme frites, čili hranolky. Aspoň v tom tedy Kalvín prsty neměl.

A ještě poznámku na závěr. Friedrich Falcký, jenž se stal v roce 1619 českým králem aby po jednom roce z Čech zase s ostudou utíkal, byl Kalvín! V této souvislosti mi porážka na Bílé hoře nepřipadá zas až tak tragická. Dovedete si představit, co by se stalo, kdyby české stavovské vojsko vyhrálo, Friedrich se na českém trůně usadil a začal zavádět falcké pořádky? Jak by to dnes vypadalo s českou kuchyní, o tom druhém ani nehovoříc…?

Ne, Ferdinand II. mi nikdy nebyl sympatický. Ale zřejmě i tehdy volili Češi, stejně jako dnes, mezi menším a horším zlem. Nakonec možná zvolili přece jen to menší. I když to tak zpočátku nevypadalo. Násilná rekatolizace, třicetiletá válka, statisíce exulantů atd. Ale na druhé straně vepřo knedlo zelo nám zůstalo!!!