Category: Historie

Česká vláda ve Štýrsku 1260 – 1276, druhá část – úpadek

               Jediné latentní nebezpečí pro Přemyslovu moc v rakouských zemích představoval Fridrich bádenský, syn Gertrudy, který se nazýval „vévoda rakouský a štýrský“. Mladík, narozený v roce 1250, se spřátelil se synem posledního štaufského krále Konráda Konradinem, který byl jen o dva roky mladší než on. V roce 1268 se Konradin rozhodl k tažení do Itálie, aby se domohl svých práv, zejména pak Sicilského království, které ovládal od roku 1266 Karel z Anjou, kterému se podařilo porazit a v bitvě u Beneventa zabít krále Manfreda, nemanželského syna císaře Fridricha a Konradinova strýce. Fridrich bádenský si od svého téměř bratrského vztahu s mladým Štaufem sliboval navrácení „odcizených“ zemí – hned až se Konradin stane římským králem a císařem. Obě země totiž mohly být považovány za uprázdněná říšská léna a bylo v pravomoci římského krále určit v nich vládce. A pak by hraní se slovíčky, zda Gertruda byla či nebyla vévodova dcera nehrálo žádnou roli.

Mladíci ovšem podcenili největší moc tehdejšího světa – papežství. Papežové pracovali už celá desetiletí na konsekventním hubení Štaufů a obnovení jejich moci v Itálii nebylo v jejich zájmu. Sevření svého papežského státu ze severu i z jihu štaufskou mocí bylo poslední, oč stáli. Užili si toho už dost. Papež Klement IV. psal Přemyslovi naléhavý dopis s prosbou o pomoc, protože „v doprovodu uchvatitele Konradina se nachází i Fridrich, který se nazývá vévodou rakouským a štýrským“. Přemysl se skutečně pokusil navázat kontakt s Karlem z Anjou, jeho vojenské pomoci ale nebylo třeba – Karel porazil Konradina 23. srpna 1268 v bitvě u Tagliacozza a mladý Štauf i se svým přítelem Fridrichem upadli do zajetí. 29. října 1268 byl pak Konradin i s Fridrichem přes hektické protesty evropských královských dvorů (s výjimkou českého) na náměstí Mercato v Neapoli popraven. Poprava Fridricha Bádenského vrhá ještě dnes nezodpovězené otázky. Že se Anjou chtěl zbavit Konradina, je celkem logické. Jaký smysl ale pro něho měla poprava Fridricha Bádenského? Za tak cenné zajatce se požadovalo výkupné a Fridrichova Matka Gertruda ještě žila (zemřela až 1288) a byla by určitě ochotna platit. Ostatně tímto způsobem se Anjou zachoval k třetímu ze zajatých urozených mladíků Jindřichu Kastilskému. Ten dostal milost a strávil v pevnosti d´Ovo v Neapoli další tři roky, než bylo výkupné v roce 1291 zaplaceno.

               Nakolik měl Přemysl prsty ve smrti svého posledního konkurenta ve vládě nad Rakouskem a Štýrskem historici nejsou schopni zodpovědět. Dokumenty se nedochovaly žádné. Jörg K.Hoensch ve své biografii Přemysla Otakara míní, že doba mezi zajetím Konradina a jeho popravou (zhruba 2 měsíce) byla příliš krátká na to, aby mohl Přemysl ve prospěch popravy intervenovat, případně poslat i motivující dar. Tento argument neobstojí. V létě, při klidném moři a průchodných alpských průsmycích mohla trvat cesta poslat z Neapole do Prahy maximálně dva týdny. Půda byla připravena, o tom svědčí dochované papežské listy z 28.února a 2.března 1268, ve kterých papež Přemysla upozorňuje, že bavorští vévodové, kteří Konradina přivedli do Itálie, tomuto postavili po bok „mladého ochránce, který se tituluje vévoda rakouský, ačkoliv v onom vévodství nevlastní ani hroudu země“. Už 3. dubna pak papež vyjádřil svou spokojenost nad připraveností Přemysla navázat přátelské styky s Karlem von Anjou, tedy společný postup musel být mezi neapolským a českým králem domluven už na jaře 1268. že ovšem výměna dopisů v časovém horizontu jednoho měsíce – a to za obtížnějších zimních podmínek – byla možná, dosvědčuje právě tato papežova korespondence. Samozřejmě se otvírá otázka, zda byla Gertruda, vyhnaná v roce 1262 ze svých štýrských statků a od roku 1267 prakticky bez jakýchkoliv prostředků, schopna sehnat – třeba i s pomocí bavorských vévodů – požadovanou sumu. Právě to se ale za dva měsíce určitě zjistit nedalo, pokud by ovšem někdo neinformoval Karla z Anjou, že Gertruda schopna platit nebude. A případně ho hned i odškodnil. Přemysl Otakar byl v této době určitě nejbohatším panovníkem Evropy a disponoval nejvyšší hotovostí i možností pobírat v případě potřeby kredity. Jeho roční příjem se odhadoval na 100 000 marek stříbra.

               Při literárním popisu vlády Přemysla Otakara se musíme spoléhat na cizí zdroje. Zatímco české rané dějiny jsou velice dobře zpracovány v Kosmově kronice a vláda Václava II. a doba následující pak v Zbraslavské kronice, existují z doby Přemysla Otakara pouze velmi stručně psané Annalium Pragensium a Annales Otakariani – vydané tiskem jako Druhé pokračování Kosmovy kroniky. Z nich se toho ale ve skutečnosti mnoho nedozvíme. Zdrojem – i když zaujatým – je štýrská veršovaná kronika Otakara ouz der Geul (tedy jakýsi štýrský Dalimil), ovšem tento básník psal své dílo na objednávku syna Ulricha z Lichtenštejna Otta. Ulrich se po počátečním nadšení pro Přemysla Otakara (zastával funkci zemského maršála a truchsesa) dostal s dominantním králem do konfliktu a byl dočasně zbaven svých statků. Otto byl pak mluvčím povstalých štýrských šlechticů v roce 1276  v klášteře Rein u Grazu, kde vypověděli Přemyslovi poslušnost a potřeboval si svůj skutek (zradu zeměpána) zdůvodnit. Objektivity se tedy v tomto zdroji nedočkáme, zato mnohých zajímavých informací a drbů – samozřejmě jen pokud jsme schopni příšerný středověký štýrský dialekt rozluštit.

               Ona kronika nám líčí stoupající nevůli štýrských pánů nad absolutistickými tendencemi českého panovníka i obavy, že bude Štýrsko degradováno jednoduše na „vedlejší zemi“ království českého. Poté co Přemysl Otakar na základě dědické smlouvy s posledním korutanským vévodou Ulrichem III. získal v roce 1269 i Korutany a s nimi i Kraňsko a Vindišskou Marku – tedy se jeho vláda rozšířila i na celé dnešní Slovinsko, stál sice formálně na vrcholu moci, ale v jeho mnohonárodnostní říši to stále víc vřelo.

               Je třeba si uvědomit, že zatímco rolnické obyvatelstvo štýrských vesnic bylo ve třináctém století ve své naprosté většině (s výjimkou povodí řeky Enns) slovanské, města byla stejně jako v Českých zemích obývána převážně německy hovořícím elementem a štýrská šlechta, poplatná tradici bavorské kolonizace Štýrska v posledních třech stoletích, hovořila i myslela německy. Slovanský panovník, ačkoliv určitě dobře hovořící německy (jeho matka byla Kunhuta, dcera štaufského krále Filipa a tedy Němka) jim byl vždy trošku suspektní a podezřívali ho z panslovanského myšlení s cílem ujařmit německý živel ve svých zemích. Tento faktor se v německých kronikách objevuje stále znova, i když není nikde doložen konkrétními důkazy. Ostatně právě skutečností, že není Němec, ale Slovan, byla zdůvodněna neplatnost Přemyslova práva zúčastnit se volby římského krále v roce 1273 – a to přesto, že mu bylo dokonce papežským dekretem Urbana IV. z 31.sprna 1263 potvrzeno privilegium, že bez jeho aktivní účasti nemůže být římský král volen.

               Po smrti Richarda z Cornwallu v roce 1272 měla nejmocnější knížata v říši bezvládí právě tak dost. Iniciativa přišla od porýnských arcibiskupů, kteří měli eminentní zájem na zavedení jakéhos takéhos pořádku a byli v tomto úsilí podporováni novým papežem Řehořem X. Přemysl Otakar novou situaci naprosto nedocenil. Bylo mu jasné, že sám nemá šanci na zvolení, na to byl příliš mocný. Jeho kandidatura na římský trůn byla zvažována v roce 1254 po smrti krále Konráda IV. Přemysl byl po matce Štauf, přesto ale politicky orientován na římskou kurii, a tedy příznivec guelfské strany, mohl tedy být vhodným kandidátem, který by se snažil urovnat spory mezi stranami a dosáhnout kýženého míru v říši. O osmnáct let později už nikdo ani neuvažoval zvolit tak mocného a po samovládě toužícího panovníka za římského krále a tím pádem za vládce nad kurfiřty, žárlivě střežícími svá privilegia a lokální moc. Se smrtí Fridricha II. se centrálně řízená říše definitivně rozpadla a stav z časů Štaufů se už nedal obnovit. Přesto byl zájem volit nového krále, který nebude příliš mocný, ale přece jen bude garantem soudní spravedlivosti a odvolací instancí ve sporech mezi říšskými knížaty a městy. Hrabě Rudolf von Habsburg splňoval nejlépe jejich představy. Přemysl se volby nezúčastnil v naivní představě, že na základě papežské buly volba bez jeho účasti nemůže proběhnout. Jeho dopis papeži, aby uznal královský titul Alfonse Aragonského, nyní po Richardově smrti jediného krále, zůstal bez odpovědi. Papež měl jiné plány.

1.října 1273 byl jednohlasně zvolen římským králem Rudolf Habsburský, přičemž neodevzdaný český hlas byl jednoduše anulován pod záminkou, že slovanský panovník nemá v německých záležitostech volební právo.

Rudolf Habsburský, sarkofág z královské hrobky ve Špýru

               Přemysla dostihla zpráva o volbě při obléhání Šoproně o deset dní později.  Jeho zkušený rádce, olomoucký biskup Bruno mu radil z dané situace vytlouct politický kapitál. Papež neměl ani nejmenší zájem na konfliktu mezi novým římským králem a Přemyslem Otakarem, který byl zatím vždy velmi pevnou oporou římské kurie, a navíc byl příliš mocný, než aby se s ním někdo chtěl tahat za prsty. V podstatě jedinou schůdnou opcí bylo uznat volbu Rudolfa, poslat mu dodatečně volební hlas a tím dát ostatním kurfiřtům najevo, že se svého volebního práva rozhodně nevzdal, ale nemohl se volby zúčastnit kvůli zaneprázdnění jinde – koneckonců právě zase jednou válčil s Maďary. A hned požádat o potvrzení udělení Rakouska, Štýrska a Korutan jako říšských lén. Je velmi pravděpodobné, že přinejmenším v případě Štýrska a Rakouska by mu nový král jako fait accompli vyhověl, Korutany by si zřejmě nechal v záloze jako páku na vynucování loajality českého krále při Rudolfových politických plánech. Rudolf totiž v té době ještě vůbec nepomýšlel na přenesení své mocenské základny ze Švýcarska a jihozápadního Německa na Východ. Jeho plánem bylo zkonsolidovat a sjednotit někdejší štaufskou mocenskou bázi v oblasti Švábska a Švýcarska a počítal s Přemyslovou pomocí.

               Jenže Přemyslovi stoupla moc do hlavy. Přes rady biskupa Bruna se začal chovat jako tvrdohlavé dítě (Bruno mezi lety 1274 a 1276 prakticky mizí z jeho dekretů, stáhl se tedy očividně do úzadí a nechtěl se podílet na nesmyslné agresivní politice svého krále). Dva jeho pokusy dosáhnout u papežské kurie uznání Alfonse Kastilského byly odsouzeny k neúspěchu – první přednesl ještě Bruno, podruhé už to byl biskup Wernher von Seckau.

               Rudolfova reakce byla předvídatelná. V prosinci 1273 vydal příkaz o navrácení všech v době bezvládí zpronevěřených říšských lén. Protože podle papežského výkladu tato doba začala sesazením Fridricha II. v roce 1245, postihoval tento dekret všechny Přemyslem získané země – Rakousko, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Vindišskou Marku a Chebsko (které získal v roce 1266). Chebsko bylo štaufským rodinným majetkem, bylo zřejmé, že toto území bude Rudolf nárokovat pro nového krále, Přemyslův nárok na Korutany se zakládal pouze na závěti vévody Ulricha a byl napadán především Ulrichovým bratrem Filipem. Štýrsko a Rakousko si Přemysl nárokoval na základě dekretu papeže Inocence IV. z roku 1252, jenže ten potvrdil Přemyslovi tyto země jako manželovi Markéty Babenberské a tím už Přemysl dávno nebyl. V podstatě se tedy jeho vlastnictví všech říšských lén s výjimkou Čech a Moravy dalo napadnout a Přemysl to věděl. Rudolf to ale věděl taky.

               Přemysl navštívil Štýrsko naposledy v dubnu 1274. Vládl zde v jeho jménu správce Konrád z Tullnu s pomocí Ulricha z Lichtenštejna. Přemysl se už připravoval na ozbrojený konflikt s novým římským králem, který ale, vědom si svých omezených sil, hledal ještě prostor k jednání a v červnu 1274 po setkání s českou delegací vedenou biskupem Brunem vyjádřil souhlas s rozsudkem papeže ve věci Přemyslových lén a odložil proto plánovaný zemský sněm na listopad 1274 do Norimberka. Biskup Bruno přivezl Přemyslovi tuto dobrou zprávu do Prahy, Přemysl byl ale už pevně rozhodnut řešit spor pomocí zbraní. Bruno poté odjel do Olomouce a dál se politicky neangažoval.

               Rudolf pak už neměl jinou možnost, než vyhlásit Přemysla na sněmu v Norimberku za říšského škůdce a zahájil proti němu proces odebrání říšských lén, které podle sněmovního rozhodnutí držel protiprávně. V létě 1275 pak byla nad Přemyslem vyhlášena říšská klatba. Přemyslovi se ještě v roce 1275 podařilo potlačit povstání rakouské šlechty, která pak z velké části hledala útočiště u Rudolfa. V srpnu 1276 zahájil král Rudolf vojenské akce proti Přemyslovi a vpadl do Rakouska, zatímco si Přemyslovo vojsko jen těžce probojovávalo cestu jihem Čech, kde mu ztěžovali postup a zásobování povstalí Vitkovci pod vedením Záviše z Falkenštejna.

               19. září 1276 platí oficiálně jako poslední den české vlády ve Štýrsku. V tento den se v cisterciánském klášteře Rein u Grazu, který sloužil jako pohřebiště někdejších markrabat z rodu z Traungau, sešli přední pánové štýrské a korutanské šlechty, aby složili přísahu věrnosti králi Rudolfovi I. Tento akt, známý jako „Reinská přísaha“ ukončila českou nadvládu ve Štýrsku. Štýrská města sice uzavřela novému pánu Rudolfovi brány a v Grazu se ještě nějakou dobu bránila česká posádka pod velením Miloty z Dědic s podporou místního obyvatelstva, ale i ta musela nakonec kapitulovat a české jednotky opustily navždy Štýrsko.

               Je otázkou, co by se dělo, kdyby věci dopadly jinak, kdyby Přemysl Otakar prokázal víc politické prozřetelnosti nebo aspoň strategické kvality v bitvě na Moravském poli v roce 1278.  Nakolik by soustátí českých a rakouských zemí dokázalo srůst dohromady a vytvořit homogenní celek. V tomto státním útvaru by tvořil slovanský element jednoznačně většinu obyvatelstva, vždyť i v Rakousku Uhersku roku 1910 tvořilo slovanské obyvatelstvo 47,8 procenta obyvatelstva, zatímco Němců bylo jen 23,3 procent. Problém by určitě byl tak rozsáhlou říši spravovat. Administrativní metody byly hodně primitivní, úřednický stát, který se snažil zavést Fridrich II, si musel na svou realizaci ještě několik století počkat. Ani Přemyslovi Otakarovi ani jeho synu Václavovi se nepodařilo založit v Praze univerzitu, která by vychovávala schopné úředníky pro jejich soustátí – tyto pokusy ztroskotaly na masívním odporu šlechty. V Praze sice existovala kvalitní škola při kapitule, která vyučovala svobodná umění a měla dobrou kvalitu, úrovně univerzit v Neapoli, Padově, Bologni či pařížské Sorbony ale nedosahovala. A ani Přemyslovy opakované pokusy dosáhnout u papežské kurie povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství, příslušné pro všechny jeho země, se nesetkaly s pochopením. Papež mu ze strachu z reakce mocného mohučského arcibiskupa nevyhověl – v tom čase se samozřejmě Olomouc svou centrální polohou hodila k tomuto úkolu lépe než Praha, odhlédnouc od skutečnosti, že nejlepším Přemyslovým diplomatem a jeho politickou „pravou rukou“ byl právě olomoucký biskup Bruno.

               Na tak velký projekt, jaký chtěl Přemysl Otakar uskutečnit, ještě nedozrála doba. Byla to doba spíše politické fragmentace a drobení než sjednocování. Habsburci se stali novým politickým faktorem ve střední Evropě a měli to být v budoucnosti právě oni, kdo projekt středoevropského soustátí dokázali realizovat.

Hrobka Přemysla Otakara II.

Česká vláda ve Štýrsku 1260 – 1276 – první část – vzestup

               Letošní atmosféra ve mně nedokáže vzbudit pravé vánoční pocity, a proto letos obvyklý článek s vánoční tématikou vynechám. Hodlám se dnes vrátit do dávné minulosti, do krátkého období, kdy moje stará domovina – Česko – s mou novou domovinou Štýrskem patřily do jednoho státního útvaru. Od okamžiku, kdy český král Přemysl Otokar II. 21.prosince 1260 ve farním kostele města Grazu převzal hold svých nových poddaných uplyne právě 760 let.

               Šestnáct let je poměrně krátká doba a nezanechá obvykle v dané zemi žádnou podstatnou stopu. V těchto šestnácti letech české nadvlády ve Štýrsku to ale není ten případ – česká stopa (Nebo stopa vlády železného a zlatého krále, chcete-li) je zde stále patrná.

               Štýrsko bylo součástí korutanské marky, tedy území zřízeného Karlem Velikým jako nárazníkové území proti vpádům okolních neněmeckých národů – v tom případě Avarů a Slovanů. Marky byly zřizovány na území obývaném neněmeckým obyvatelstvem, aby v případě pustošivých vpádů nepřítele trpělo napřed toto obyvatelstvo a Němcům byl dopřán čas shromáždit síly na obranu vlastního německého území. Někdejší římské osídlení provincie Noricum s centrem ve městě Flavia Solva (dnešní vesnice Wagna u Leibnitzu – naše nemocnice stojí přímo na místě tehdejšího městského hřbitova), založeném císařem Vespasiánem, upadlo po zničení tohoto města v roce 405 n.l. Ostrogóty už v zapomnění. Z „Karantánské marky“ se stalo v roce 976 vévodství.

               Za „rok narození“ Štýrska se považuje rok 1122, kdy vévoda korutanský Jindřich III.  předal velkou část svého území synovi Otakara II. von Styraburg (dnešní Steyer), hraběti z Traungau, odtud dostalo i nově vzniklé území své jméno – Štýrská marka – Steiermark, které má dodnes. Její území bylo tehdy ale větší než dnes, patřilo k němu i severní Slovinsko s městy Maribor a Celje a v Dolním Rakousku takzvané hrabství Pitten s centrem ve Vídeňském novém městě.

               V roce 1180 povýšil Friedrich Barbarossa markraběte Otokara IV. na vévodu, proto vidíte na poznávacích značkách rakouských aut se Štýrska nad stříbrným panterem v zeleném poli, kterého si zvolili Traungauští za své erbovní zvíře, vévodskou korunku.

Friedrich Barbarossa tak dále snižoval význam bavorského vévodství, ovládané jeho mocenskými protivníky Welfy– Rakousko vyčlenil se svazku s Bavorskem a povýšil na samostatné vévodství už v roce 1156.

               Jenže Otokar IV. zemřel v roce 1192 bez potomků, a proto uzavřel v předtuše svého blízkého konce v roce 1186 dědickou smlouvu s babenberským rakouským vévodou Leopoldem V., takzvané „Georgenbergische Handfeste“, kde se Leopold zavázal, že Rakousko a Štýrsko zůstanou navždy neoddělitelnou společnou zemí a současně musel šlechtě, ale i městům ve Štýrsku zabezpečit určité svobody. Tato smlouva je někdy označována za prvního předchůdce jakéhosi občanského zákoníku. Šlechta zde není označena jako poddaná vévodovi, ale zemi, což značně zvýšilo její sebevědomí a v budoucnu mělo dělat problémy.

               Ovšem ani Babenberkové se z vlády nad touto zemí netěšili dlouho. V roce 1246 zemřel v bitvě proti Maďarům na Litavě (kterou mimochodem jeho vojsko vyhrálo) poslední babenberský vévoda Fridrich Svárlivý. Zemřel bezdětný a hned se rozhořel boj o jeho dědictví.

               Císař Fridrich II. z Hohenštaufen označil obě země (Rakousko a Štýrsko) jako uprázdněné říšské léno, s kterým by mohl naložit podle vlastního uvážení – zřejmě v důsledku stále se zmenšující mocenské základny Štaufů v říši ho chtěl podržet sám. Jenže císař neměl sílu svou vůli ve vzdálené provincii prosadit – sám vládl z jihoitalské Foggie, vedl válku s opozicí severoitalských měst, byl papežem v roce 1245 vyhlášen za sesazeného a byla na něj uvalena církevní klatba.

               Navíc „Privilegium minus“, které vystavil Friedrich Barbarossa v roce 1156 Leopoldovi V. stanovilo dědictví i po ženské linii. Doslovně – „zemře-li vévoda bez mužského potomka, jeho země může zdědit i vévodova dcera.“

               Fridrich zemřel bezdětný, přesto existovaly dvě ženy z rodu Babenberků. Dcera předposledního vévody – Fridrichova otce Leopolda VI. Markéta a Fridrichova neteř Gertruda, dcera jeho staršího, ale ještě před smrtí Leopolda VI. zemřelého bratra Jindřicha, který si v historii vysloužil přízvisko Bezbožný. Markéta byla vdova po císařovu synovi Jindřichovi VII., tedy císařova snacha. Mimochodem vyfoukla tohoto lukrativního ženicha české princezně Anežce – ano, naší svaté Anežce, která se po ostudě, kterou zrušením svého plánovaného sňatku s císařovým synem utrpěla, tak urazila, že vstoupila do kláštera a založila klášter na pražském Starém městě, který nese i dnes její jméno. Markétě tento tah (nebo spíš tah jejího otce Leopolda) štěstí nepřinesl. Porodila sice svému muži dva syny Jindřicha a Fridricha, Jindřich ovšem zemřel už v roce 1242, Fridrich žil pouze do roku 1251. Jindřich VII. sám byl ovšem svým otcem v roce 1235 zbaven královského titulu a uvězněn, zemřel v zajetí v roce 1242. Po jeho smrti vstoupila Markéta do kláštera. Ve znění Privilegia minus byla tedy Markéta a její syn Fridrich legálními dědici babenberských zemí. To potvrdil před svou smrtí v roce 1250 i císař, který pověřil svého syna nového římského krále Konráda, aby země předal svému synovci – císařovu vnuku Fridrichovi.

               Jenže zde byla i ctižádostivá Gertruda. 

Gertruda Babenberská

Napřed odmítla svatbu s císařem Friedrichem II.  Ten byl zrovna znovu vdovec a byl ochoten si Gertrudu vzít a dokonce zato přidělit jejímu strýci Fridrichovi královskou korunu. Jenže Gertruda se bála sňatku s exkomunikovaným panovníkem, aby nezatratila svou nesmrtelnou duši a dala císaři košem. Prvním jejím manželem se tak stal český korunní princ Vladislav. Jenže ten překvapivě hned v lednu 1247 zemřel, aniž by manželství naplnil. V roce 1248 se tedy provdala za Hermanna Bádenského, se kterým měla syna Fridricha a dceru Agnes. Jenže Hermann nejevil ochotu bojovat za zájmy svého syna o babenberské dědictví a zřejmě proto v roce 1250 náhle a nečekaně zemřel – šuškalo se, že ho otrávila jeho manželka. Znovu se do hry zapojila císařská (ghibellinská) strana, podporující Markétina syna Fridricha a papežská (guelfská) strana, podporující Gertrudina stejnojmenného syna. Gertruda se v roce 1252 provdala potřetí za příbuzného uherského krále Bély IV. Romana Haličského a i jemu porodila dceru Marii. Gertruda se dala konsekventně nazývat „ducissa Austriae“, čili rakouská vévodkyně, aby o jejích nárocích nemohly vzniknout pochybnosti.

               V roce 1251 zemřel mladý Fridrich, syn Markéty, a tehdy se rozhodl moravský markrabě Přemysl, který se v německých zemích nechal podobně jako jeho dědeček nazývat Ottokar (protože Přemysl nikdo z Němců nedokázal vyslovit) převzít Rakousko a Štýrsko do vlastní moci. Pěstoval už roky jakožto moravský markrabí čilé kontakty s rakouskou šlechtou, už v roce 1249 daroval jednomu z nejvlivnějších dolnorakouských šlechticů Jindřichovi z Lichtenštejna moravské město Mikulov, dcera pána Wachau, Albera z Kuenringu, Agnes se měla později stát jeho milenkou a matkou jeho dětí – zakladatelkou vedlejší přemyslovské linie vévodů opavských. V listopadu 1251 vstoupil Přemysl s velkým průvodem do Rakouska a nechal se rakouskou šlechtou vyhlásit za jejich pána. Často citované tvrzení, že jeho nároky pramenily se sňatku s Markétou Babenberskou, není pravdivé. Nicméně k dodatečné legitimizaci své vlády ale hlavně k převzetí kontroly nad přímým majetkem Babenberků k této svatbě skutečně 11.února 1252 v Markétině rakouské rezidenci Hainburgu došlo.  6.května potvrdil papež Inocenc IV. právoplatný nárok mladomanželů na země Rakousko a Štýrsko. I když byla nerovná manželství z dynastických důvodů v té době obvyklá, hainburgská svatba byla i na onu dobu extrémem. Devatenáctiletý český korunní princ se ženil s nejméně 42, spíš ale 47 letou vdovou, která navíc musela kvůli této svatbě opustit klášter.

               Tehdy vstoupila na politickou scénu Gertruda. Přiměla svého manžela Romana, aby s pomocí uhersk0ho krále Bély IV. obsadil Štýrsko. Maďaři zpustošili Moravu, obsadili Štýrsko a obléhali Vídeň. Přemysl se marně domáhal pomoci svého otce krále Václava I. Teprve když tento 22.září 1253 na lovu zemřel, zesílila Přemyslova pozice natolik, že přinutil s pomocí papeže Maďary zasednout k jednacímu stolu Za Přemysla vedl jednání Bruno ze Schauenburgu, biskup olomoucký, který se měl stát celoživotním rádcem a hlavním diplomatem ve službách českého krále. Dohoda, uzavřená v roce 1254, rozdělila sporné Štýrsko na dvě části. Povodí řeky Muru mělo připadnout Maďarům, zbytek  – tedy povodí řeky Enns a hrabství Pitten s Vídeňským Novým městem – Čechům. Mimochodem Roman Haličský opustil svou ctižádostivou a zřejmě i nesnesitelnou ženu už v roce 1253 a později požádal o rozvod.

               Zda Přemysl žil s Markétou jako muž se ženou je víc než sporné, ať si romanopisci, jako paní Vaňková o tom myslí, co chtějí. V jejím interiáři je sice zaznamenáno několik cest, kdy svého muže doprovázela, nejznámější je triumfální vjezd do Prahy v roce 1255, ovšem povětšinou se Přemysl pohybuje ve své říši bez doprovodu manželky. Jeho mimomanželský vztah s Anežkou z Kuenringu nesloužil jen ke kompenzaci sexuální frustrace – Přemysl se tím už zabezpečoval do budoucna. Protože už teď plánoval pozdější rozvod s Markétou a jako důvod hodlal uvádět její – logickou – neplodnost, musel sám dokázat, že děti plodit může – a to mu s Anežkou zvanou podle svého chlapeckého účesu Palcéřík šlo víc než dobře. Měl s ní syna Mikuláše a nejméně dvě dcery. Ty se později staly odměnou pro nejvěrnější a nejstatečnější z jeho rytířů – být královým zetěm bylo víc než lákavé, i když manželka pocházela z králova levého boku – status parchantů zrušil svou bulou sám papež, který děti z tohoto svazku uznal za legitimní, ovšem bez nároku na dědictví českých zemí.

               V říši vládlo oficiálně od roku 1254, kdy zemřel král Konrád, ale v podstatě už od sesazení Fridricha II. papežem v roce 1245, bezvládí. Dvojitá volba v roce 1257 Alfonse Kastilského a Richarda Cornwalského (Přemysl dal hlas pro jistotu oběma kandidátům a později se přiklonil k Richardovi, který se přece jen choval poněkud aktivněji, a dokonce několikrát Německo navštívil). Richard mu za to potvrdil 9.8.1262 darování lén Rakouska a Štýrska, ovšem protože Richard nebyl ve své funkci potvrzen papežem, neměl tento dokument skutečnou právní hodnotu.

Pečeť krále Přemysla Otokara

               V roce 1260 povstala štýrská šlechta proti neoblíbené maďarské vládě, kterou vykonával syn Bély IV. Štěpán a měli už i plné zuby Gertrudy. Povolali tedy na štýrský trůn rakouského vévodu Přemysla Otokara – podle Georgbergischských smluv z roku 1186 neměly být babenberské země nikdy rozděleny a současný stav tento zákon porušoval. S odvoláním na tento právní dokument podpořil Přemysl povstání a válka s Uherskem skončila jeho vítězstvím v bitvě u Kressenbrunnu (německy Groißenbrunn). Maďarsko se následně vzdalo Štýrska, které připadlo celé českému králi a tento byl 21.prosince 1260 slavnostně přijat v městě Grazu. Protože se z ceremonie nedochovala žádná zpráva, předpokládají historici, že převzetí moci proběhlo bez jakýchkoliv incidentů – už tehdy platilo, že se píše jen o skandálech, bezkonfliktní průběh nikoho nezajímal. Farní kostel, kde se slavnostní adorace nových poddaných konala, dnes už nestojí, na jeho místě je dnes grazský dóm, který zde dal vystavět v patnáctém století císař Fridrich III.

               Přemysl Otokar se mohl ujmout moci nad novou provincií. Správcem v jeho jménu se stal Vok z Rožmberka, který dokázal šikovně získat nejvlivnější štýrské pány Jako Fridricha z Pettau, Gottfrieda z Marburgu, jakož i už v té době známého minesengra Ulricha z Lichtenštejna, pána v Murau. Gertruda, která ani teď nehodlala dát pokoj a dál používala titul vévodkyně, byla v roce 1262 vyhnána ze Štýrska. Přemysl se staral o rozkvět země. Potlačil loupežnictví – to mělo v roce 1269 za následek tažení proti Ulrichovi z Lichtenštejna a zničení Murau, zakládal nová města – jeho založení vděčí na svou existenci město Bruck an der Mur na soutoku řek Mur a Mürz, Leoben, jakož i Bad Radkesburg.

Bruck an der Mur

Někdejší nejstarší trh ve Štýrsku Judenburg od něj dostal už v roce 1260 městská práva. Hospodářství země se konsolidovalo, král měl dobré vztahy i s místním metropolitou biskupem Wernherem ze Seckau, následkem čehož byly i královy církevní nadace. Vláda českého krále je dodnes hodnocena štýrskými historiky velmi pozitivně, zejména města nového panovníka milovala, protože se těšila jeho ochraně před zvůlí šlechticů. Král dal v letech 1265 – 1267 založit zemský urbář, tedy seznam sídel a určení jejich velikosti, což mělo samozřejmě sloužit vybíraní daní. Tím si místní pány ovšem nijak nenaklonil. Nejméně pak příšernou popravou Siegfrieda z Mehrenbergu, usilujícím o návrat Gertrudy. Ten byl v roce 1272 nejprve mučen, pak tahán po městě přivázán za koňský ocas, pověšen hlavou dolů a teprve po 24 hodinách takových muk zabit ránou palicí do týla. V roce 1269 nechal na základě udání Fridricha z Pettau v táboře před Vratislaví zatknout a pak 26 týdnů v různých českých hradech uvěznit štýrské pány Bernharda a Jindřicha z Pfannbergu, Herranda z Wildonu, Ewulfinga ze Stubenbergu a Ulricha u Lichtenšteina. Na květnou neděli pak sice pány propustil a dokonce obdaroval, ale osten nedůvěry už zůstal. Páni se začali bát a čekali na vhodnou příležitost. Přemysl hodlal podobně jako v korunních českých zemích i ve Štýrsku vybudovat centrálně řízený stát podle vzoru císaře Fridricha II., na rozdíl od něho se ale varoval dostat se do konfliktu s církví a opíral se hlavně o podporu městského patriciátu – který byl v případě potřeby vždycky ochoten sáhnout do kapsy.

               V důsledku vojenského obsazení babenberských zemí si teď už Přemysl troufl zažádat rozvod s Markétou babenberskou. Hlavním důvodem byl samozřejmě věk jeho ženy a s tím spojená neplodnost. Když se navíc Přemysl seznámil se svou plánovanou novou nevěstou, patnáctiletou uherskou princeznou Kunhutou, která údajně oplývala krásou a měla být i jedním z bodů smíření s Uherskem po ukončené válce, dostala jeho touha, manželství s Markétou rychle ukončit, novou dynamiku.

Kunhuta Uherská

Obvyklý argument blízkého příbuzenství se nedal použít, protože na toto dal papež Inocenc IV. svůj dispenz, ale biskup Bruno vymyslel mnohem rafinovanější důvod. Markéta přece po smrti svého prvního manžela krále Jindřicha VII. vstoupila do kláštera a složila řeholní slib. Tento nebyl formálně rozvázán, manželství s Přemyslem bylo tedy od samého začátku neplatné. Papež dal k této interpretaci svůj souhlas, Přemysl byl svobodný muž a mohl se oženit se svou krásnou uherskou nevěstou. Jenže za touto interpretací se skrýval háček. Mohl Přemysl odvozovat svůj nárok na babenberské dědictví na základě manželství, které bylo OD SAMÉHO ZAČÁTKU NEPLATNÉ? Byla tedy listina, kterou svého času potvrdil papež Inocenc IV. novomanželům právo na vládu v podunajských zemích, vůbec relevantní? V roce 1260 to nikoho nezajímalo. Země byly ovládnuty mocí meče a nebylo prakticky nikoho, kdo by se tuto skutečnost odvažoval zpochybňovat. O třináct let později to mělo vypadat podstatně jinak. Právě svatbu se ctižádostivou Kunhutou považuje Franz Grillparzer ve své hře „König Ottokars Glück und Ende“, čili „Štěstí a konec krále Otakara“ za klíčový moment. Zda byla uherská mladičká krasavice skutečně takovou mazanou intrikánkou, že zcela změnila do té doby rozvážnou povahu panovníka, si dovolím zpochybnit. Ale je pravda, že právě v roce 1260 stál Přemysl Otokar na vrcholu své moci. Pak už následoval jen pozvolný a pak stále rychlejší pád. O tom ale až za týden.

Ludwig van Beethoven a jeho “nesmrtelná láska”.

               Vlastně celý muzikální rok 2020 je ve znamení tohoto velkého komponisty, protože od jeho narození uplyne dvě stě padesát let. Kdy se narodil vlastně nevíme, známe ale datum jeho křtu 17. prosinec 1770, takže se určitě nenarodil po tomto datu. Jak dlouho před tímto datem je otázka, která už dnes vlastně nikoho nezajímá, protože nebude nikdy zodpovězena.

               I když se narodil v Německu, tedy v Bonnu, jeho jméno prozrazuje holandský původ a jeho stejnojmenný dědeček skutečně pocházel z Flander, konkrétně z Mechelenu v tehdy rakouském Nizozemí. Dědeček přišel na dvůr kolínského arcibiskupa a kurfiřta jako muzikant a byl pro Ludwiga vždy jakousi identifikační postavou své rodiny – a prvním vzorem. S otcem to bylo trošku těžší. Beethovenův otec Joseph, zpěvák v dvorní kapele a učitel hudby, byl jeho prvním učitelem. Učitelem údajně hodně brutálním, jeho metody při výuce hry na klavír končily často násilím. Ostatně Joseph byl těžký alkoholik, ke konci života ztratil nad konzumací alkoholu jakoukoliv kontrolu, byl propuštěn z dvorní kapely, zbaven svéprávnosti a jeho penzi spravoval jeho syn Ludvík.

               V Německu si dávejte na výslovnost jména pozor, aby vám někdo rozuměl. Zatímco v Česku vyslovujeme Bétoven, v Německu je to Bethófen s důrazem na ono „h“. Tak jsem se spálil na medicínském kongresu v Mannheimu, kde jsem chtěl navštívit přednášku v sálu Beethoven. Když jsem se ptal na Bétovena s mým českým přízvukem, nikdo o takovém sále nevěděl. Až když jsem poněkud podrážděně začal hledat sám, přišla za mnou milá kongresová uvaděčka s otázkou? „Nemyslel jste náhodou Bethófen?“ Myslel. Poté i našel a poučil se.

               Billy Wilder, americký režisér rakousko-židovského původu kdysi prohlásil o Rakušanech: „Rakušané jsou úžasný národ. Dokázali přesvědčit svět, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušák.“

               I když je toto tvrzení samozřejmě sarkasticky nadsazené, protože Wilder své vyhnání z Vídně rakouským náckům nikdy tak úplně neodpustil, má do značné míry pravdu. Beethovena si Rakušáci přisvojili stejně jako Mozarta (který vlastně taký žádný Rakušák nebyl, Salcbursko, kde se jako poddaný salcburského knížete arcibiskupa narodil, bylo připojeno k Rakousku až v roce 1805 tedy čtrnáct let po jeho smrti. Tehdy poprvé a jen na čtyři roky. Po bavorské epizodě 1809 – 1815 bylo přičleněno k Rakousku definitivně až vídeňským kongresem v roce 1815 a už tam i zůstalo).

               Nicméně oba prožili svou hudební kariéru především ve Vídni, už proto, že to bylo sídlo císaře a tehdy skutečně kulturní centrum Evropy. Mozart si hojil frustraci neúspěchu v Praze, Beethoven ve Vídni zůstal. Samozřejmě, když si odmyslíme jeho dlouhé pobyty v – převážně českých – lázních. Vztah obou k českým zemím, zejména k Praze, byl ale velmi těsný a do značné míry i osudový. K tomu se ještě dostaneme, je to vlastně hlavní téma tohoto článku.

               Zda se tito dva umělci vůbec někdy potkali, je dlouhodobým sporem historiků. Nicméně když se konstatování dvorního varhaníka a komponisty Christiana Gottloba Neefa, že z Beethovena by mohl být druhý Mozart, doneslo k uším kurfiřta Maximilána Franze, který byl na rozdíl od svého bratra, císaře Josefa II., velkým ctitelem Mozartovy hudby, poslal tento mladého čtrnáctiletého Beethovena do Vídně, aby se stal Mozartovým žákem. Proč skončil tříměsíční studijní pobyt ve Vídni neúspěchem, přičemž není skutečně známo, zda se tito dva hudební géniové vůbec setkali, nikdo nedokázal odhalit. Možná za tím faktem stojí jen jednoduchá skutečnost, že Mozart nesmírně nerad dával hodiny a vyučování – i nadaných žáků – považoval za ztrátu drahocenného času, který mohl využít k tvorbě.

Kurfiřt Maximilán Franz, arcibiskup kolínský

               V roce 1792 ale navštívil Bonn Joseph Haydn. Kurfiřt Maximilian Franz s ním domluvil a následně i financoval Beethovenovu druhou studijní cestu do Vídně, kde ho tento mistr skutečně dva roky vyučoval.(Mozart zemřel už v lednu 1791). V roce 1794 bylo Porýní obsazeno francouzskými revolučními vojsky, což mladému komponistovi znemožnilo návrat do vlasti – jeho mecenáš kurfiřt Maximiláan Franz musel před Francouzi utéct do emigrace a zemřel v roce 1801, ještě než mu Beethoven stačil věnovat svou první synfonii. Beethoven zůstal tedy víceméně vynuceně ve Vídni, kam se později přistěhovali i jeho dva bratři, v roce 1802 pak obdržel rakouské občanství. Takže, ať si Billy Wilder říká, co chce, Beethoven nakonec Rakušák byl.

               Beethoven ale jakoby i nadále kráčel v Mozartových stopách. Jeho hlavním mecenášem se stal kníže Karl Lichnowsky, který podporoval už Mozarta a pro klavírního virtuosa Beethovena zorganizoval v roce 1796 koncertní turné, které kopírovalo cestu, kterou absolvoval s Mozartem v roce 1789 – při té příležitosti zavítal Beethoven i do Prahy.

               Jinak ovšem působí ti dva naprosto rozdílně. Jestliže Mozart působil vždy jakýmsi chlapeckým šarmem, Beethoven se svým uhrančivým tmavým zjevem byl už ve svých mladých letech přezdíván „Spagnole“. Jetliže Mozart tvořil lehce a jeho kompozice neměly někdy ani jedinou korekturu, protože prostě psal na papír, co slyšel, i když to ještě nebylo hráno, Beethoven tvořil těžce a pral se s každou notou, kterou několikrát přepisoval. Mozart vytvořil celou řadu oper, Beethoven jednu jedinou, Fidelio.

               Přesto mají něco společného. Oba začali jako dětští klavírní virtuosové, i když se učební praktiky jejich otců, kteří byli jejich prvními učiteli, výrazně lišily. 0ba zradilo zdraví. Jestliže u Mozarta to byly očividně následky v dětství překonané revatické horečky s postižením srdce, což se mu stalo ještě v mladém věku třiceti pěti let osudným, Beethoven zápasil – stejně jako Bedřich Smetana – se ztrátou sluchu. Už od roku 1798, tedy v dvaceti osmi letech, začal ztrácet sluch. I když tato ztráta nepostupovala kontinuálně a následovaly i poměrně stabilní časové úseky, nakonec zcela ohluchl. Jak to poznamenalo jeho psychiku, o tom svědčí, že už v roku 1802 pomýšlel vážně na sebevraždu. Časté pobyty v lázních jako v Teplicích či ve Františkových lázních, nepřinesly žádné zlepšení. Už ve věku třiceti let se přidružily další problémy, průjmy, koliky, pak žloutenka a neurologické i psychické problémy. Příčinou mohla být chronická otrava olovem, údajně bylo v jeho těle objevena jen zřídka vídaná koncentrace tohoto jedovatého kovu. Otázka je, jak se do těla dostal. Jednou možností prý byl fakt, že pil množství bílého vína které bylo tehdy přislazováno (suché, tehdy označované jako kyselé víno, nebylo považováno za kvalitní), ovšem levné druhy místo třtinovým cukrem olověným cukrem (octanem olovnatým). Toto sladidlo se vyrábělo vařením moštu v olověných nádobách už ve starém Římě. Beethoven se nakonec dožil 57 let. Překvapivou skutečností je, že „Ódu na radost“, své stěžejní a možná nejslavnější dílo, které je dnes evropskou hymnou, napsal v roce 1824 jako naprostý tělesný vrak. Už od roku 1815 používal k dorozumívání se svým okolím psací bloky, protože ho sluch opustil úplně. Ztráta sluchu mimochodem patří k příznakům chronické otravy olovem.

               Osud Beethovena má mnoho spojitostí s českými zeměmi, zejména s Moravou. V roce 1806 došlo na zámku Hradec nad Moravicí k těžkému konfliktu psychicky labilního umělce s jeho mecenášem knížetem Lichnowským (Hradec byl rodinným knížecím sídlem). V důledku toho přestal kníže vyplácet Beethovenovi roční gáži 800 zlatých a uvrhl ho tak do finanční nejistoty. Když už zoufalý umělec pomýšlel na odchod z Vídně do Kaselu k Jeromovi Bonapartemu, složili se na jeho příjem tři šlechtici se vztahem k českému království. Kníže Lobkowitz, kníže Kinský a hlavně arcivévoda Rudolf, nejmladší syn císaře Leopolda II., od roku 1819 olomoucký arcibiskup. Poté, co Lobkowitz a Kinský zemřeli, vyplácel arcivévoda Rudolf Beethovenovi 1500 zlatých ročně, ten mu za to věnoval mnoho svých děl.

Arcivévoda Rudolf, arcibiskup olomoucký

               Na rozdíl od Mozarta, milovaného ženami a oblíbeného ve společnosti, byl Beethoven velmi komplikovaná osobnost. Oba měli pozitivní vztah k alkoholu, ale jestliže Mozart byl „společenský piják“, Beethoven utápěl v alkoholu své deprese. Pro ilustraci snad jen hodnocení Goetheho, který se s Beethovenem setkal v českých lázních Teplice, kde byli oba na léčení a toto setkání popsal takto: „Poznal jsem Beethovena v Teplicích. Jeho talent mě naplnil úžasem, on sám je ale bohužel nespoutaná osobnost, která možná není tak úplně v neprávu, když svět považuje za nechutný, ale tím ho nedělá stravitelnějším ani pro sebe ani pro jiné. Naproti tomu omluvitelné a politovánihodné je, že ho opouští sluch, což škodí muzikální části jeho osobnosti méně než jeho společenské.“

               Zajímavá je skutečnost, že rozervaná, konfliktní osoba hudebního génia měla nepřekonatelnou přitažlivost pro ženy, mnohé dámy i z nejvyšších kruhů se stávaly jeho milenkami, přítelkyněmi, mecenáškami – a láskami. Většinou se ovšem jednalo o vztahy platonické. Nejdelší vztah vázal Beethovena k hraběnce Marii von Erdödy, ale milostnou korenspondenci vedl s celou řadou dalších dam z lepší společnosti, některým z nich psal i básně. Jen v krátkosti vzpomenu Johannu von Honrath, jeho první velkou lásku, Marii Annu Wilhelminu von Westerholt- Gusenberg, hraběnku Giuliettu Giucciardi, baronku Therese von Zandt, francouzskou pianistku Marii Bigot, zpěvačku Elisabeth Röckel, baronku Therese von Malfatti (tuto požádal dokonce v roce 1810 o ruku, ale baronka si netroufala vzít si neurozeného muže).

               Ale teď pozor, zejména čtenáři z Prahy, až teď to začne být opravdu napínavé.

Klíčovou roli v Beethonově milostném životě hrála hraběnka Josefína Brunswik, vdova po hraběti Josefu Deymovi (jen na okraj poznamenám, že rodina Deym byla posledními majiteli hradu Starý Jičín, v obci, kam jsem chodil do školy).

K Josefíně ho vázal zřejmě nejvášnivější vztah, je dochováno mnoho vášnivých dopisů. Josefína byla pro Beethovena „unsterbliche Geliebte“, tedy nesmrtelnou láskou. Ovšem Josefína měla z prvního manželství čtyři děti a pokud by se provdala za neurozeného Beethovena, ztratila by k nim poručnické právo. V roce 1810 se provdala podruhé za estonského hraběte Christopha von Stackelberg. Nicméně došlo zřejmě 3. července 1812 k setkání Beethovena s jeho milovanou Josefínou v Praze a devět měsíců později, 8. dubna 1813, se hraběnce narodila dcera Minona. Mnoho Beethovenových životopisců se domnívá, že se v osobě Minony jednalo o jeho jediné dítě, to téma bylo natolik svůdné, že o něm napsal operu „Minona“ estonský komponista Jüri Reinvere. Ta pochází z nejčasnější současnosti, premiéru měla 25. ledna 2020 v Regensburku, tedy těsně před vypuknutím koronavirového šílenství. Beethoven pokračoval tehdy z Prahy na léčení do Teplic a tam napsal 7.července (v dataci dopisu bohužel chybí rok) „dopis nesmrtelné lásce“ (unsterbliche Geliebte) , jeden z nejdůležitějších dokumentů, dokumentující stav Beethovenovy rozervané romantické duše.

Historka o vášnivém setkání Beeethovena s jeho nesmrtelnou láskou Josefínou v Praze večer 3.července, pro které se umělec nedostavil k domluvenému setkání s Karlem Augustem Vanhagenem von Ense, za což se mu později písemně omlouval – uvádí jako důvod neočekávané okolnosti – s následkem narození dcerky Minony je nesmírně lákavá. Srdce romantiků přímo jásají. Zejména, když manželství Josefíny s Stackelbergem se právě v červnu 1812 rozpadlo a Josefína vyjádřila úmysl odjet do Prahy. Navíc onen legendární dopis z Teplic skoro opakuje text a oslovení z třinácti dochovaných milostných dopisů, které Beethoven Josefíně skutečně napsal. Stackelberg je jako otec dítěte velmi nepravděpodobný, to by musela jeho žena o měsíc přenášet. Čili nějaké pochybnosti? Bohužel ano.

Na neštěstí není Josefína v Praze onoho osudného 3.července nikde zaregistrována, dokonce ani v „Prager Postamtszeitung“, kde byli zapisováni všichni významní hosté, kteří město navštívili (Beethoven tam je). A paní hraběnka Stackelberg, rozená Brunswik, ovdovělá Deym, by pozornosti určitě neunikla, na to byla významou osobností až až. Dobrá, dá se namítnout, že pokud jela do Prahy s úmyslem setkat se s milencem, mohla cestovat inkognito. Jenže není registrována ani mezi lidmi opouštějícími mezi koncem června a 3. červencem Vídeň – a tato registrace byla povinná – nezapomeňme, že se nacházíme v době napoleonských válek. Beethoven opustil Vídeň ve směru na Prahu 29. června ve čtyři ráno. A Josefína není zaznamenána ani mezi hosty v Karlových Varech, kam Beethoven svůj vášnivý dopis adresoval. A zde byla registrace hostů rovněž nutná. Takže přece jen pochybnosti, které už po celá staletí zatěžují historiky zabývající se umělcovým životem a jeho láskami. Co když to Josefína přece jen nebyla a svou dcerku měla s někým úplně jiným a neznámým…?

               Jako bezmála rovnocenná náhrada se nabízí Antonie Brentano, dcera rakouského diplomata a mecenáše umění Johanna Melchiora Edlera von Birkenstock.

I její manželství s frankfurtským obchodníkem Franzem Brentanem bylo v té době v troskách, i ona měla k Beethovenovi důvěrný vztah a v Praze se v inkrimované době skutečně nacházela. Opustila Vídeň 2.července ve dvě hodiny ráno a do Prahy dorazila následujícího dne. Bydlela v hotelu „Rotes Haus“ v Jeruitengasse, dnešní Karlova ulice číslo 44. Zda se jednalo o plánované setkání, či o setkání náhodné (přičemž Antonie mohla zjistit, že se Beethoven nachází v Praze právě z oněch novin „Prager Postamtzeitung“) je těžké říct. Fakt, že se Beethoven bez omluvy nedostavil na domluvenou schůzku se svých šlechtickým mecenášem, hovoří spíše pro druhou variantu, minimálně on sám s tímto setkáním očividně nepočítal. Navíc Antonie skutečně pokračovala ve své cestě z Prahy do Karlových Varů, kam Beethoven svůj dopis adresoval a kde se s Antonií dokonce následně – naposledy v životě – i setkal. Aby tato varianta dostala trošku víc šťávy, poznamenám, že i Antonii se 8. března 1813 narodil ve Frankfurtu nad Mohanem syn Karel Josef. Trošku brzy, pokud by se jednalo o Beethovenova syna a následek pražského setkání, jednalo by se jednoznačně o předčasný porod. Dítě bylo těžce tělesně i duševně postižené a Karl Joseph zemřel na následky tohoto postižení v roce 1850. Bylo ono postižení následkem předčasného porodu? Následkem chronické otravy olovem svého otce? Že by se jednalo o dítě jejího manžela Franze, je velmi nepravděpodobné, protože manželé v té době žili odděleně. Teorii Antonie jako osudové ženy zpochybňuje pouze její korenspondence s Beethovenem. Hovoří se zde o přátelství, případně o „zvoleném příbuzenství – Wahlverwandschaft“. Ale vášeň, sálající z korenspondence komponisty s Josefínou, ta tu chybí. Stačilo by to na jednu vášnivou pražskou noc s následkem předčasně narozeného postiženého syna? A na Beethovenovo odhalení svého nitra v následujícím dopise? Mohla ho Antonie pobláznit natolik, že vzápětí slil veškerou svou vášeň do jediného dopisu, přičemž neváhal vykrádat své vlastní listy věnované Josefíně?

               V podstatě ale jedno, která žena byla onou „femme fatale“, kterou Beethoven  3.července v Praze potkal, možná právě jeho vášnivý, nicméně většinou nenaplněný vztah k ženám, stejnou měrou jako jeho zoufalý zdravotní stav, ovlivnil jeho hudbu a udělal ji nesmrtelnou.

               Vášeň, z jeho hudby sálající, je protipólem hravého Mozarta. Ti dva se skvěle doplnili  ve vytváření nového směru umění na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, poznamenaného osvícenstvím a definitivně se oddělujícího od barokní hudby doby předcházející. A byla to Vídeň, kde se to stalo – ať si o tom Billy Wilder myslí, co chce.

Karl Renner – pozapomenutý rodák z Dolních Dunajovic

               Češi tak nějak rádi zapomínají na rodáky, kteří se proslavili v zahraničí a to i blízkém. Zejména pak, když byli německéí národnosti a podíleli se na politice Rakouska. Rakušáci si 14.prosince připomínají 150 let od narození jejich možná nejkontroverznějšího politika v období republiky, možná by bylo dobré osvěžit vzpomínku na tohoto člověka i pro českou veřejnost – tedy aspoň pro malou skupinu mých čtenářů.

Renner Karl

Mimochodem jižní Morava darovala Rakousku hned dva prezidenty, vedle Karla Rennera i mikulovského rodáka Adolfa Schärfa, který byl prezidentem v letech 1957 – 1965. Shodou okolností nebo možná ani ne náhodou se oba hlásili k sociální demokracii.

               U Karla Rennera politická angažovanost ve prospěch tehdy utlačovačované společenské třídy při zohlednění jeho původu nepřekvapuje. Narodil se v Dolních Dunajovicích 14. prosince 1870 v rodině vinaře jako sedmnácté – případně osmnácté dítě. Proč to nevíme přesně? Protože měl Karl bratra dvojče Antona a nikdo neví, kdo z těch dvou přišel na svět dřív. Rodina byla bohatá na děti, ale jinak velmi chudá. Nicméně se podařilo nadaného chlapce nechat studovat, což bylo možné jen díky škole při klášteře Piaristů v Mikulově. Ty do města přivedl v v roce 1630 kardinál František z Dietrichštejna, znající z doby svých studií v Římě osobně jejich zakladatele Josefa Kalasánského. Piaristé měli jako svůj hlavní úkol vzdělávat mladé, talentované ale nemajetné muže, kteří by si jinak studium nemohli dovolit. Ten program sloužil v sedmnáctém samozřejmě především k rekatolizaci země, protože tak byla tvořena vrstva vzdělaných mužů, přeurčených pro kariéru úředníků, kteří byli vychováváni v přísně katolickém duchu – a byli za své vzdělání a životní šanci, kterou tak obdrželi, i patřičně vděční.

               Na zdi kostela kláštera Jana křtitele v Mikulově, kde Piaristé sídlili, je pamětní tabule, připomínající, že zde studoval jeden z nejslavnějších českých vědců Jan Evangelista Purkyně, tabuli se jménem Karla Rennera jsem zde nenašel. Zřejmě se jí ani nedočká, o důvodech mých pochybností se v mém článku zmíním. Purkyně zde ovšem studoval o sto let dřív než Karl Renner.

Vzhledem na Rennerovu další kariéru se tomuto žákovi katolická ideologie nedostala dostatečně pod kůži. Už během svého studia na univerzitě ve Vídni totiž vstoupil do sociální demokracie (Sozialische Arbeiterpartei) založené teprve v roce 1888. Renner sám maturoval Mikulově o rok později s vyznamenáním, a v roce 1891 začal studovat právo ve Vídni, kde promoval v roce 1896 a nastoupil do státních služeb v knihovně říšského sněmu.

               Od roku 1907 byl poslancem říškého sněmu za sociální demokracii, která se v té době teprve probojovávala z opovržení etablovaných politických stran – být „socanem“ byla na začíátku dvacátého století ještě spíše nadávka. Za své zvolení děkoval zavedení všeobecného hlasovacího práva v roce 1905, v roce 1907 měli poprvé přístup k volbám všichni – mužští – občané Rakouska, tedy i nemajetní dělníci. Renner vyhrál volby v okrese Neunkirchen v Dolním Rakousku. S tímto okresem pod Semeringem spojil i později svůj osud, v obci Gloggnitz  v roce 1910 koupil vilu, kde se dnes nachází jeho muzeum. K členství k sociální demokracii ho pohnuly zřejmě dvě věci – jednak jeho původ z velmi chudých poměrů, jednak skutečnost, že sociální demokracie byla jedinou skutečně nadnárodní stranou, která se nezapojovala do nacionalistických třenic – Renner pocházel z národnostně smíšeného moravského jihu a nepovažoval tedy tuto politickou agendu za primární ani prospěšnou. Navíc kategoricky odmítal revoluční násilí, patřil k pravému křídlu strany, která se ke „Komunitickému manifestu“ stavěla skepticky. Jeho stranickým kolegou Adlerem mu byla v roce 1917 vyčítána „bezzásadovost a bezectná prolhanost“. Možná v tom byl i kousek pravdy. Renner neměl nikdy velký problém měnit své názory, jestliže v roce 1917 označoval francouzskou tendenci zřizovat v Evropě republiky za „zánik civilizace“ v roce 1919 označoval už monarchii za „žalář národů“.

               Rennerova první hvězdná hodina udeřila s rozpadem monarchie v roce 1918. Po prohrané válce a při s tím spojené bídě a hladu byli sociální demokraté silou, která mohla mírnit revoluční tendence proletariátu. Už proto, že ho zastupovali. Renner byl v tom směru optimálním obsazením kancléřského úřadu. Byl sociální demokrat, u dělníků měl tedy potřebnou autoritu, ale odmítal revoluční násilí a neměl problém měnit strany, politicky taktizovat a nedodržovat dané sliby. Byl tedy ideálním politikem pro krizový management, kdy morálka nehraje až tak důležitou roli. Renner se stal kancléřem nově vytvořené „Republiky Deutschösterreich“ (projevil  i básnického ducha, když sám napsal text hymny tohoto nového politického útvaru „Deutschösterreich, du herrliches Land!“ a vedl mírová jednání, která skončila podpisem mírové smlouvy v St. Germainu 10. září 1919. Tato smlouva byla pro Karla Rennera velkým zklamáním. Proti jeho přesvědčení, že Rakousko není schopno samostatné existence, bylo nově vzniklé republice zakázáno spojení s Německem, čímž padlo i plánované připojení českých pohraničních, převážně  německy osídlených území – a tím i jeho rodiště Dolních Dunajovic. Rakousko se muselo vzdát pohraničních českých oblastí, včetně částí Rakouska v oblasti Valtic a Českých Velenic, dostalo ale zato většinu Burgerlandu a Vorarlberg, který v referendu rozhodl o svém připojení ke Švýcarsku, musel zůstat rakouský. Hospodářská situace nového státu byla ovšem katastrofální, vyústila do hyperinflace (které v Československu předešel Alois Rašín prozíravým oddělením měny), státního bankrotu, ze kterého se Rakousko dostalo jen díky stabilizační půjčce, kterou splácelo až do šedesátých let dvacátého století. Až zavedením šilinku v roce 1925 se stabilizovala měna a poté i sociální situace. Politické pnutí mezi sociální demokracií a křesťansko sociální stranou zůstalo ale velké, v roce 1927 kulminovalo poprvé v zapálení vídeňského justičního paláce.  Jenže sociální demokracie prohrála v roce 1920 v době hospodářské mizérie volby a už se k moci během celého meziválečného období nedostala, a to i když v roce 1930 získala nejvíc hlasů. Do vlády ji političtí konkurenti nepustili. Karl Renner se stal alespoň předsedou Národního shromáždění, tedy parlamentu.

               V této funkci se ovšem neproslavil, nebo spíše proslavil, ale jinak, než by si to byl přál. 4.března 1933 došlo k spornému hlasování o opatřeních proti stávkujícím železničářům. Všechny tři v parlamentu zastoupené strany (Sociální demokrati, křešťanští demokrati a velkoněmečtí nacionalisté) předložily své návrhy. Návrh sociálních demokratů neprošel, poté byl většinou jednoho hlasu přijat návrh nacionalistů, čímž už nebylo potřebné hlasovat o návrhu křesťanských demokratů, kteří se s tím nehodlali smířit. V nastalém zmatku měl Renner pocit, že parlament není schopen za těchto okolností vést a rezignoval. Jeho zástupce Ramek z křesťansko sociální strany poté vyhlásil ono hlasování za neplatné, což vyvolalo takovou bouři odporu, že rovněž na svou funkci rezignoval. A totéž udělal v afektu i druhý zástupce předsedy parlamentu ze strany německých nacionalistů Straffner. Až poté poslanci zjistili, že vlastně teď nemá kdo vést další jednání, ale ani řídit volby nového vedení, neřkuli vyhlásit rozpuštění parlamentu a nové  všeobecné volby.

               Neřešitelnou situaci využil Engelbert Dolfuss k mocenskému puči, převzetí moci, rozpuštění parlamentu a vytvoření takzvaného „Stavovského státu“.

Sociálně demokratická a komunistická strana byly zakázány, o něco později i rakouská NSDAP. V roce 1934 vykulminovalo mnohaleté napětí mezi rakouskou levicí a pravicí, které si obě vytvořily ozbrojené síly, do občanské války. 12. února 1934 se rozpoutaly boje mezi ozbojenými jednotkami sociálních demokratů Schutzbundem a pravicovým Heimwehrem, spojeným s policií a armádou. Schutzbund byl během tří dní poražen, následovalo zatýkání. Devět vůdců bylo popraveno, Karl Renner byl odsouzen k deseti měsícům vězení, obvinění z velezrady soud zamítl.

               Kdyby nedošlo k událostem druhé světové války, byla by se tím zřejmě politická kariéra Karla Rennera uzavřela. Uchýlil se do Gloggnitzu a věnoval se psaní. 3.dubna 1938 ovšem napsal článek, který ho dodnes kompromituje. V něm vyjádřil svůj souhlas s Anschlussem Rakouska na Německou říši. Sice měl výhrady ke způsobu, jakým k začlenění Rakouska došlo, ovšem současně se tím splnila jeho představa, o kterou tak marně bojoval v letech 1918 – 1919. Co mu Češi ovšem zřejmě nikdy neodpustí, je rukopis, který napsal v roce 1938 a který byl zveřejněn až v roce 1990. Karl Renner totiž v letech 1918-1919 bojoval za DEUTSCHÖSTERREICH, ke kterému měly patřit i Sudety. Byl určitě poznamenán i skutečností, že právě jeho rodiště Dolní Věstonice, které mělo podle jeho představ na základě národnostní struktury patřit k tomuto státnímu útvaru, se mu nepodařilo získat, ale bylo přičleněno k Československu. Zřejmě proto v roce 1938 ve svém článku chválil Hitlerovo jednání vůči Československu, konkétně: „bezpříkladnou vytrvalost a ráznost říšského vedení.“ Tato stať naštěstí pro něho nevyšla tiskem, byla by mu zřejmě zkomplikovala politický návrat v roce 1945.

               Vztah Rennera k nacistické ideologii byl negativní a rasovou teorii vícekrát kritizoval, ostatně byla jeho jediná dcera Leopoldina provdána za Hanse Deutsch-Rennera, který byl židovského původu. Leopoldina emigrovala s celou rodinou v roce 1938 do Londýna, vrátila se ale v roce 1939 zpět k otci, který celou dobu vlády národních socialistů strávil v Gloggnitzu v domácím vězení.

               Jenže přišel rok 1945. Sovětská armáda obsadila východní část Rakouska a dobyla Vídeň. Stalin hledal loutku, která by pomohla obnovit Rakouskou republiku (ponechání Rakouska ve svazku s Německem spojenci zamítli, aby poválečné Německo oslabili). Potřeboval ale někoho, kdo by byl přijatelný i pro západní spojence. Bylo mu zřejmé, že celé Rakousko se sovětské armádě obsadit nepodaří, ale vláda dosazená Moskvou by mohla prosazovat sovětskou politiku i v oblastech obsazených západními spojenci. A tehdy ruští agenti objevili v Gloggnitzu Karla Rennera a ten projevil okamžitě připravenost spolupracovat. Zřejmě se ve svém vyhnanství nudil.

               Sovětům se hodil náramně. Byl sociální demokrat, tedy levicový politik, odsouzený za účast v občanské válce proti „fašistům“ v roce 1934. Ale byl to i člověk odmítající revoluční teror, což ho mohlo legalizovat v očích západních demokracií. Stalin vsadil na Rennera, nechal ho přivézt do Vídně a postavil ho do čela provizorní vlády, která 27. dubna 1945 vyhlásila druhou rakouskou republiku. Západní spojenci, kteří vstoupili na území Rakouska až koncem dubna, byli vývojem očividně zaskočeni. Po delších poradách jim ale nakonec nezbylo nic jiného, než 26. září 1945 tuto Rennerovu vládu uznat – už proto, že neměli k dispozici žádnou přijatelnou alternativu. Renner se zdál Rusům jako nalezený poklad. Slíbil jim prostě všechno, co chtěli. Závislost na Moskvě politickou i ekonomickou, jak už jsem napsal, neměl nikdy problém s tím své sliby nedodržovat. Je otázka, co by dělal, kdyby socialisté s komunisty první svobodné volby 25. listopadu 1945 opravdu vyhráli. Měl ale štěstí. Volby vyhráli křesťanští demokraté, přejmenovaní na Rakouskou lidovou stranu a novým kancléřem se stal jejich předseda Leopold Figl. Ten se Rennerovými sliby necítil být vázán a Renner mohl poukázat na to, že voliči jeho politiku nepodpořili dostatečně, aby ji mohl prosadit. Za to byl nově konstituovaným národním shromážděním 20. prosince 1945 zvolen prvním poválečným prezidentem Rakouska (jediným, který nevzešel z lidového hlasování). V této – víceméně symbolické – funkci se cítil určitě dobře. Zůstal v prezidentském úřadě až do své smrti, zemřel na následky mozkové příhody ve věku 80 let 31.prosince 1950.

               Renner byl a zůstává kontroverzní osobou rakouských dějin. Ačkoliv vnitřně Rakouskou republiku v jejích dnešních hranicích odmítal a netajil se tím, stal se dvakrát jejím zakladatelem. Byl to bezbřehý oportunismus, touha po slávě nebo služba lidem v té zemi žijícím? Možná z každého trošku. Rakousko ho přes všechny kontroverze uctívá, dočkal se jako jediný politik už desetkrát zobrazení na poštovní známce, nejcennější je takzvanný „Renner-Block“, vydaný v roce 1946 k jeho sedmdesátým pátým narozeninám.

Série čtyř těchto bloků se prodává za 2500 euro, razítkovaný s platným razítkem pošty dokonce za víc než 9000 euro – tento fakt je dán tím, že bloky byly v poštovním styku platné jen dva dny. Tyto bloky patří k nejcenějším rakouským známkám, nakolik to odpovídá ceně prvního poválečného rakouského prezidenta a rodáka z moravských Dolních Věstonic, nechávám otevřené…

Jan Ámos Komenský – génius zapomenutý a znovuobjevený

               Člověk přežívá svým dílem a to i když jeho jméno upadne v zapomění. Možná tak by se dal definovat odkaz největšího českého pedagoga. Vždycky mě překvapovalo, že v Rakousku nemá nikdo ani tušení, o koho se jedná. Když jsem na výletech do Česka ukazoval Rakušákům dvousetkorunovou bankovku a vysvětloval význam osoby na ní zobrazené, viděl jsem jen nechápavé pohledy.

A to přesto, že i v Rakousku se vyučuje v podstatě na základě Komenského pouček. Komenský položil základy vzdělávání, přesněji definoval je a dal jim písemný systém, tedy něco, čím se mohli pedagogové po celá staletí po něm řídit.

               Proč se na Komenského prakticky zapomnělo, souvisí s náboženskou nevraživostí. Zatímco v protestantském světě byla jeho díla vydávána a praktikována, katolický svět – a tím pádem i rekatolizované Česko – až do začátku devatenáctého století, kdy i české poměry zasáhlo osvícenství, dílo velkého učence ignoroval.

               Je symptomatické, že „Všeobecný školní řád“ Marie Terezie z roku 1774  napsal sice katolický kněz Jan Ignác Felbinger, on sám byl ale žákem evangelického pedagoga Johanna Julia Heckera v Berlíně a uvědomoval si přednosti vzdělávacího systému evangelických zemí, opírajících se o systém Komenského proti školství katolickému, které bylo v rukou jezuitského řádu. Není samozřejmě náhodou, že onen „Všeobecný školní řád“ vyšel v roce 1774 tedy rok poté, co papež Klemens XIV. jezuitský řád zrušil.

               Komenského pro Čechy znovuobjevil František Palacký v roce 1829, kdy publikoval životopis velkého učitele. Skutečnost, že se velký historik zabýval Komenským, je zřejmě také dáno určitou náhodou. Palacký se narodil v Hodslavicích v okrese Nový Jičín, kde leží i Komenského působiště Fulnek. Jestliže byl ovšem Fulnek plně rekatolizován a v roce 1796 se zde nehlásila ani jedna osoba k jinému než katolickému náboženství a na Komenského se zde zapomnělo (dnes se zde po něm jmenuje hlavní náměstí), na blízkém kunínském panství se bratrské a luteránské tradice udržely – a právě na kunínském zámku ve škole založené místní šlechtičnou hraběnkou Walburgou z Waldburg-Zeilu, chodil do školy malý František. Zde byla Komenského tradice zřejmě stále ještě živá a Palackého osudy této osobnosti zaujaly natolik, že ji později vrátil do historického povědomí.

Palackého knihou ožil Komenského kult, protože Češi zoufale hledali osobnosti, s kterými by se mohli ztotožnit a v důsledku tehdy nedostatečného cenění českého jazyka (ten nebyl v té době považován za vhodný například pro konverzaci v umeleckých pražských salónech, kde se hovořilo výhradně německy a to i v salónu Jana Měchury, který navštěvoval Palacký – a oženil se s Měchurovou dcerou Terezou) byl právě česky píšící pedagog doslova darem z nebes. Komenský samozřejmě psal svá díla nejen v češtině, ale i v němčině a především v latině, ale byl to on, kdo sepsal „Poklad jazyka českého“, tedy velký český slovník s vysvětlením české (přiznejme si, ne právě jenoduché) gramatiky a  byl tedy důkazem pro svébytný český jazyk existující na začátku sedmnáctého století, což se stalo jedním z trumfů boje proti pokročilé germanizaci českého národa. Sto padesát letech po své smrti se Jan Amos stal národním symbolem – a zůstal jím dodnes.

               Je symptomatické, že teprve po Palackého spisu začali Češi hledat Komenského hrob. V roce 1836 navštívil Naarden český vědec a básník Jan Erazim Vocel, aby pátral po hrobu velkého Čecha – a nenašel ho. Jan Amos Komenskýi zemřel ve svém holandském vyhnanství v Amsterodamu u rodiny svého přítele kazatele Ludvíka de Geera a našel svůj poslední odpočinek v městečku Naardenu, kde působil de Geerův přítel kazatel valonské církve J.L.Grouwels. O hrob učitele národů se staral nějakou dobu jeho syn Daniel, když ale tento v roce 1694 zemřel, upadlo místo Komenského posledního odpočinku v zapomenutí. Teprve ve dvacátých letech dvacátého století objevil pravé místo Komenského hrobu zuřivý reportér Egon Erwin Kisch – a to pod podlahou „vězení se zostřenou ostrahou“, tedy kobky pro tři vězně. Někdejší kostel valonské církve byl totiž přeměněn ve věznici. V roce 1929 pak následoval průzkum skupiny profesora Matiegky, který – snad – pozůstatky Jana Amose objevil. Dnes je tedy možno v Naardenu jeho hrob navštívit – byl jsem tam v roce 1997 – a je zde i muzeum Jana Amose Komenského. Je zajímavé, že v registru naardenských hrobů je Komenský uveden jako autor „Janua Linguarum reserata“ – tedy „Brána jazyků otevřená“ – očividně právě toto dílo bylo tedy považováno za jeho klíčové.

Ostatně toto jediné dílo vydali – pod Komenského jménem – dokonce i jezuité. Lepší učebnice cizích jazyků zřejmě nebyla ještě dlouho k dispozici. Miroslav Ivanov ve své knize „Kralovraždy“ objev skutečného Komenského hrobu zpochybnil, ale minimálně je kam klást věnce a pokud si člověk chce uctít velkého Čecha a dorazí do Naardenu, je v podstatě jedno, zda jsou jeho ostatky uloženy v hrobě takto označeném nebo někde jinde pod podlahou kostelíka, který už je zase kostelíkem.

               Zda se Komenský narodil v Nivnici, Uherském Brodě nebo v Komně není podstatné, každopádně to bylo na Moravě a k této zemi měl vždy mimořádný vztah a považoval ji za svou domovinu – na stěně mé pracovny visí jeho mapa Moravy.

Narodil se v rodině českých bratří, církve odvolávající se na učení Petra Chelčického a která měla právě díky své ideologii odmítající násilí ve století násilím charakterizovaném zaniknout. Je zajímavé, že největší pedagog vyšel právě z tohoto prostředí.

               V řadách českých bratří totiž v šestnáctém století zuřil zápas o význam vzdělání. Zatímco konzervativní větev Jana Augusty (1500 – 1570) vzdělání striktně odmítala jako nebezpečí pro víru, druhá část, ve které měl vůdčí postavení Jan Blahoslav (1523 – 1571) naopak vzdělání hlásala. Komenský se jednoznačně hlásil k odkazu Blahoslavovu. Tento autor, který byl ovlivněn v mládí svým pobytem na universitě ve Witenberku a působením Lutherova příátele Filipa Melanchtona s jeho reformačně humanistickým vzdělávacím konceptem, napsal první českou gramatiku (Gramatika česká 1571) a přeložil bibli do češtiny. Jeho dílem a dílem jeho žáků byla Bible kralická, vydaná dva roky po Komenského narození. Byl to Blahoslav, který založil v roce za účelem šíření vědění tiskárnu v moravských Ivančicích, kterou pak byl nucen přemístit do Kralic.

               Jan Amos absolvoval klasický způsob vzdělávání. Napřed od roku 1608 v bratrské škole v Přerově, od roku 1611 v Herbornu, kde asistoval Johannu Heinrichovi Alstedovi, což poznamenalo celou jeho vlastní pedagogickou činnost. Poté byl v roce 1613 v Amsterodamu a v Heidelbergu, než se v roce 1614 vrátil do Přerova, aby zaujal pozici rektora latinské školy. Výčet škol je nápadný tím, že jsou to univerzity na území, kde působila reformovaná církev – tedy církev vyznávající učení Kalvínovo. Čeští bratři měli ke „Kalvínům“ velmi blízko, i když se tvrdošíjně bránili být s nimi ztotožňováni – rozhodující rozdíl byl totiž v tom, že kalvínské učení přiznávalo panovníkovi právo rozhodovat o víře svých  poddaných, zatímco u Českých bratří to byla věc svědomí každého jednotlivce. Ovšem právě Falc (Heidelberg), Nassau (Herborn) Nizozemí (Amsterodam) nebo části Švýcarska (Basilej) vyznávaly Kalvínovo učení a jmenované university byly centrem vysokoškolského učení pro mladé muže vyznávající reformované učení. Komenskému se tedy dostalo na svou dobu špičkového vzdělání.

               26.4.1616 byl Komenský vysvěcen za kazatele a (zřejmě v roce 1618) odešel učit na českobratrskou školu ve Fulneku. Jeho pedagogická činnost byla přervána událostmi třicetileté války. Musel Fulnek v roce 1621 opustit (město bylo obsazeno císařskými – neapolitánskými vojáky), v roce 1622 zemřela jeho první žena i jeho dvě děti, po přechodném působení v Brandýse nad Orlicí, kde se oženil podruhé, musel zemi opustit a našel útočiště v polském Lešně. Učení českých bratří i učení Kalvínovo nacházelo totiž v Polsku dost příznivců a polské odnože českých bratří tvořily už před třicetiletou válkou velkou část členstva této církve. V Lešně žil Komenský 28 let a vytvořil zde řadu svých stěžejních děl. Zde se i po smrti své druhé ženy v roce 1648 oženil potřetí. Ovšem Komenský byl „homo politicus“. Jestliže Čeští bratři se politice vyhýbali, Komenský chápal, že návrat do vlasti je možný jedině na základě politických změn. A Moravu vždy za svou vlast považoval a toužil se sem vrátit. Vestfálský mír, který v roce 1648 ukončil třicetiletou válku, ho zlomil, protože mu tuto naději definitivně vzal. V době svého pobytu v Lešně byl už očividně v reformovaných zemích známý – v roce 1641 působil na pozvání anglického parlamentu v Anglii, 1642 pak ve Švédsku (Švédové byli v té době vůdci protestantských sil v třicetileté válce) a v roce 1651 v Sedmihradsku, kde konečně dostal i možnost uplatnit své teoretické poučky o vzdělání v praxi. V Sedmihradsku dokonce oddal prince Zikmunda Rákocziho s Jindřiškou Marií Falckou (oba vyznávali kalvínské učení, ona příbuznost s českými bratry vystupuje tedy znova do popředí – Komenský po celou dobu působil i jako kněz, kazatel a biskup své církve, která byla Kalvíny uznávána za pravověrnou).

               V roce 1654 se Komenský nešťastně zapletl do polských politických událostí. Ve válce proti Rusku a Švédsku (Henryk Sienkiewicz popisuje tyto boje ve své trilogii „Ohněm a mečem“, „Potopa“ a „Pan Wolodyjowski“) Švédové obsadili většinu Polska a přitom i Lešno. Komenský dokázal přemluvit vedení města, aby Švédům otevřelo brány a napsal dokonce i oslavnou ódu na švédského krále Karla XI. Když pak město v roce 1656 dobyli Poláci zpět a to přitom lehlo popelem (Komenský přitom přišel o rukopisy svých knih, především „Pokladu jazyka českého“, z čehož se nikdy úplně nevzpamatoval) musel v důsledku své kolaborace se Švédy opustit Polsko. Posledních čtrnáct let svého života tedy prožil u svého známého Ludvíka de Geera v Amsterodamu, dům na jednom z amsterodamských kanálů – Keizergracht č.p.123, kde žil, je dnes označen pamětní tabulí.

               Nehodlám se životem velkého učitele zabývat podrobněji, jde spíš o význam jeho práce. Ve své „Velké didaktice“ napsané původně česky, ale vydané v latině, definoval jako první základní principy systematického vzdělávání, jež ve svých obrysech platí dodnes:

               Do šesti let má být dítě vychováváno doma, od šesti do dvanácti má následovat povinná školní docházka, do osmnácti let gymnázia, latinské školy a poté vzdělání na univerzitách. Zabýval se i organizačními problémy, jako první definoval školní rok, školní týden a školní prázdniny. A po dokončení studia doporučuje Komenský k doplnění vzdělání cestování. Což mu podepíšu i dnes. Kdo nevystrčil paty z rodné vísky, nedosáhne vzdělanosti. Vzdělání a vzdělanost jsou totiž dvě rozdílné věci. To první je předpokladem pro úspěch v povolání, to druhé určuje velikost člověka. K vzdělanosti patří i pečování o morální výchovu.

               Komenský jako první zdůrazňuje i morální poslání školy, tedy i tuto výchovu žáků.

               Výchova žáků měla být komplexní a spočívat na třech fundamentech:

  1. Poznat sebe a svět – vzdělání ve vědách, uměních a řemeslech
  2. Ovládnout sebe – výchova mravní
  3. Povznést se k Bohu – výchova náboženská

Při výuce samé doporučoval Komenský následující zásady, platné dodnes:

  1. Zásada názornosti – čili vlastní žákova zkušenost
  2. Zásada systematičnosti a soustavnosti – učivo má na sebe navazovat a to nejen v jednotlivých předmětech ale i mezi nimi
  3. Zásada aktivnosti – žáci by měli své poznatky získávat vlastní zkušeností, využívat je v praxi
  4. Zásada trvalosti – je třeba učivo soustavně opakovat
  5. Zásada přiměřenosti – učitel má vycházet z věkových a individuálních schopností dětí

Tomu se myslím, nedá nic vyčíst ani dnes, ostatně svým „Orbis pictus“ čili světem v obrazech zavedl Komenský poprvé do výuky i význam obrazu. Ten si dítě zapamatuje lépe než psaný text. Dnes je tato zásada dováděna do absurdnosti – prostřednictvím videí – takže dvacet procent žáků už psanému textu vůbec nerozumí. Otázka je, zda je to v souladu nebo v protikladu ke Komenského poučkám. Netroufám si to soudit.

Ostatně – perličku na závěr: Komenský dělil žáky do šesti kategorií:

  1. Bystré, dělají radost
  2. Bystré, líné
  3. Bystré vzpurné
  4. S nedostatkem bystré mysli
  5. S nedostatkem bystré mysli, líné
  6. S nedostatkem bystré mysli, vzpurné

Kam byste se zařadili? A kam byste zařadili své potomky? A nechali byste je vůbec zařadit? V podstatě žijeme v době, kdy je třeba Komenského zásady bránit v každodenním životě. Protože vzdělání na svém významu neztratilo, naopak, žijeme ve společnosti, která je vzděláním dominovaná a kde se ke kariéře a k blahobytu dá dostat prakticky pouze za předpokladu dobrého vzdělání. Přesto jakoby na to mnozí zapomínali. Nebo tuto skutečnost ignorují. A pak se bouří. A volí populisty, kteří jim slibují modré z nebe.

Pamatujme, každý vláda má plná ústa řečí o vzdělání a jeho důležitosti. Žádná vláda ale nemá zájem na vzdělaném obyvatelstvu – nevzdělané se dá mnohem lépe manipulovat a získávat levnými sliby a dary. Vzdělání tedy zůstane soukromou záležitostí. Doufám, že mí čtenáři se řadí z velké části do Kategorie 1 podle Komenského. Ale i kategorie 2 a 4 na tom nejsou tak špatně, pokud mají někoho, kdo je ochoten je správně vést.

Mezi námi – i kategorii 3 dokážu snést, i když je to s ní někdy dost obtížné a člověk potřebuje pevné nervy.

Bílá Hora II

               Situace protestantských povstalců nebyla na začátku roku 1620 nijak růžová. Po dvou neúspěšných pokusech napadnout Vídeň v minulém roce už na další útok neměli síly. Museli tedy čekat, co udělá nepřítel a pouze reagovat na jeho akce.

               Na začátku roku se Moravou prohnali Lisovčíci. Kozáci polského krále Zikmunda, kteří koncem minulého roku odlákali Bethlena zpět na východní Slovensko, tentokrát očividně na pozvání samotného Ferdinanda zpustošili velké části Moravy. Díky své rychlosti byli v podstatě nezastavitelní. Vyplenili žerotínský zámek ve Valašském Meziřící, vypálili a zcela zničili Bystřici pod Hostýnem. Ušetřili ale Holešov, kde jim vyšlo naproti před město procesí se svatou hostií – tato akce měla později stát holešovického faráře Jana Sarkandra život. Lisovčíci dorazili beze ztrát do Vídně a posílili katolická koaliční vojska. Hlavní slovo v katolickém táboře přebíral velitel Katolické ligy bavorský vévoda Maxmilián. Ferdinand mu za jeho – rozhodující – pomoc odevzdal Horní Rakousko, které, jak víme, stálo na straně povstalců s pravomocí tuto zemi vrátit do náručí katolické církve a později mu udělil kurfiřtský hlas, který protiprávně odebral falckému kurfiřtovi.

               Maxmilián nesl i hlavní finanční náklady na válečné tažení, na které přispívalo i Španělsko. Za španělské peníze byly naverbovány pluky zejména v jižní Itálii. Přesto trvalo dlouho, než se katolická liga rozhodla k frontálnímu útoku na české území.

               Vojenské tažení začali císařští ve spojení s vojskem katolické ligy nezvykle pozdě – až v září. Bylo to hodně riskantní, válka se tehdy v zimě nevedla a na úspěšné ukončení vojenského tažení zbývalo tedy poměrně málo času.

               Jenže císař nebyl v první polovině roku nečinný. Příprava generální ofenzívy proti českým povstalcům byla připravena tak dokonale, že jsem přesvědčen, že za ní prostě nemůžeme vidět Ferdinandův rukopis, ten by něčeho takového nebyl schopen. Pravděpodobně převzal strategii boje skutečně Ferdinandův švagr, bratr jeho v roce 1616 zemřelé manželky Marie Anny, bavorský vévoda Maxmilián.

               18. ledna se podařilo dosáhnout příměří se sedmihradským vévodou Bethlenem. Za ochotu nepodpořit Čechy (jejichž delegace v té době byla v Uhrách) dostal Bethlen od císaře Horní Uhry (tedy dnešní Slovensko) a k tomu dvě slezská knížectví Opolsko a Ratibořsko.

               V únoru dorazili do Vídně Lisovčíci jako podpora od polského krále Zikmunda, kteří měli v rozhodující bitvě před Prahou hrát velmi významnou roli.

               21. března se Ferdinand dohodl se saským vévodou Janem Jiřím. Za odstoupení obou Lužic se saský vévoda – i když protestant, připojil k protičeské koalici a Lužice opravdu i obsadil – a ty zůstaly dodnes součástí Německa. Tedy jejich větší část západně od řeky Nisy, ta menší východní připadla v roce 1945 Polsku.

               3. července se konečně podařilo uzavřít dohodu s Protestantskou Unií o vzájemném neútočení. To v podstatě znamenalo, že Protestantská Unie umožnila katolickému vojsku bezproblémový průchod Říší a nechala kalvínského Fridricha Falckého v kaši.

Protestantská Unie

               V červenci tedy císařské vojsko spolu s Bavory v celkové síle 30 000 mužů zpacifikovalo Horní Rakousko – dva hornorakouské pluky ustoupily do Čech a připojily se k české armádě.

               8. září se konečně spojily císařská a ligistická armáda  a společně vyrazily do Čech.

               10. září zaútočila španělská armáda z Nizozemí, které tehdy patřilo Španělsku, na Dolní Falc, tedy na kmenovou zemi Fridricha Falckého.

               Na Moravě se podařilo zaktivizovat oportunistickou skupinu okolo Karla Staršího ze Žerotína, která nejenže zabránila odeslání moravské zemské hotovosti do Čech, ale rozhodujícím způsobem  zpomalila postup uherského pomocného sboru o síle 12 000 mužů – nevyzpytatelný Bethlen se na poslední chvíli přece jen rozhodl Čechům pomoci – bylo však už pozdě.

               Císařským se navíc podařilo neutralizovat část stavovských vojsk pod velením generála Mansfelda v Plzni. Mansfeld uzavřel s císařskými příměří a do bojových akcí už v roce 1620 nezasáhl.

               Stavovské armádě tedy opravdu nebylo co závidět. Počtem byla slabší než spojené síly císařské a ligistické armády, navíc byli vojáci špatně placení a tím pádem měli mnohem horší morálku. Vrchní velitel Kristián z Anhaltu byl zvolen vrchním velitelem 7. srpna 1619 z politických důvodů – v očekávání volby Fridricha Falckého českým králem (Anhalt byl nejmocnějším mužem v Horní Falci), nebyl ale profesionální voják a neměl tedy u vojska dostatečnou autoritu. Velení navíc bylo hodně nejednotné, čeští velitelé, jako například Thurn, se mu jen neradi podřizovali. To se nakonec ukázalo v rozhodující chvíli jako fatální.

               Armáda povstalců nemohla dělat nic jiného než manévrovat a snažit se získat čas. Jedinou nadějí byla přicházející zima a tím pádem přerušení bojových akcí. Ovšem co si mohli povstalci slibovat od příštího roku? – situace mohla být už jen horší.

               Císařská armáda měla v podstatě dva velitele. Vévodu Maxmiliána, který velel ligistickým sborům o síle 11 000 mužů a zkušeného bijce, generála  Buquoye, kerý velel císařským o síle zhruba 19 000 mužů.

Ovšem na rozdíl od hádek ve stavovském vojsku Maxmilián respektoval válečné zkušenosti Buquoye a nechával ho vypracovávat strategii tažení. Buquoy se pokusil vynutit si rozhodující bitvu u Rakovníka, Anhaltovi se ale podařilo šikovně se bitvě vyhnout a císařským uniknout. Rychlým pochodem dorazil k Praze, kde zaujal postavení na Bílé Hoře před městem. 6. listopadu dorazil do Prahy i Jindřich Matyáš Thurn s dvěma pluky a dvanácti praporci jízdy.

               Buquoy, který u Rakovníka utrpěl velmi nepříjemné zranění – kulka mu ustřelila „žalud jeho údu“, považoval tímto tažení za víceméně ukončené. Zranění přijal se skutečným mužským humorem, kdy pravil, že ho kulka jako Boží trest zasáhla na údu, kterým proti božím přikázáním nejčastěji hřešil. Jako bolestné dostal od císaře panství Rožmberk, které jeho vojáci na začátku roku 1619 obsadili, jeho rod zde zůstal až do roku 1945. Buquoy sám ale si ten dárek slouho neužil, padl už v červenci 1621 u Nových Zámků v boji proti Uhrům. České vojsko sice pronásledoval (ležíc obložen polštáři v kočáře), ovšem spíš jen, aby se neřeklo. Když dorazil před Prahu a viděl, jaké postavení stavovské vojsko zaujalo, utvrdil se v přesvědčení, že vojenské tažení je u konce a že je třeba vojsko rozpustit do zimních táborů. Vévoda Maxmilián byl ale proti. Z jednoduchého důvodu – celé tažení financoval. A nebyl ochoten platit vojsko přes zimu a pak ještě příští rok. Z finančních důvodů potřeboval rychlé rozhodnutí – a naděje na takové rozhodnutí podle jeho názoru ještě neumřela.

               Buquoy nevěděl, jak demoralizovaný je jeho protivník. Vojáci, kterým už dlouho nebyl vyplacen žold (měli být na zimu vyplaceni v botách, prádle a proviantu!!!) byli po vyčerpávajícím pochodu od Rakovníka na konci svých sil. Část jich dezertovala, přes výslovný zákaz jich několik tisíc odešlo do Prahy. V studeném dešti měli kopat zákopy – lopaty a krompáče jim byly přivezeny z Prahy. Odvedli svou práci jen formálně. Zákopy, které měli vyhloubit na poměrně mírném svahu proti vesnici Řepy (ostatní svahy Bílé Hory byly pro útok pěchoty, zejména v deštivém počasí, kdy se v blátě smekaly nohy, neschůdné) byly jen plytké a nepředstavovaly pro útočící vojsko žádnou velkou překážku. Počet vojáků, které měl Anhalt k dispozici, se v různých ramenech výrazně liší. V podstatě totiž nikdo neví, kolik vojáků na stráních Bílé Hory skutečně stálo. Oficiálně měl mít k dispozici 21 000 vojáků, ve skutečnosti to mohlo být ale jen něco okolo 15 000. Král Fridrich Falcký, jehož přítomnost by morálku vojska zřejmě přece jen pozdvihla, u armády nebyl. 8. listopadu hostil anglické vyslance, které hodlal přemluvit, aby jeho tchán Jakub I. přece jen poslal příští rok vojáky a peníze. Ani on s bitvou začátkem listopadu už nepočítal, zejména, když mu bylo referováno, že Anhaltova armáda zaujala skvělé obranné postavení na Bílé Hoře, které podle tehdejších strategických pouček mohlo být označeno za nedobytné.

               Fatální byla nerozhodnost stavovského velení a jeho tvrdošíjné trvání na defenzivní taktice. Den 8. listopadu nezačal dobře. Polští Lisovčíci napadli tábor uherské lehké jízdy, zdržující se na druhém břehu Litovického potoka, který se svými močály představoval, zejména po dešti, značnou překážku postupu císařského vojska. Zbytky Uhrů, kteří byli překvapeni ještě ve spánku a zcela zmasakrováni, se zachránily útěkem, byli ale zcela ranním zážitkem otřeseni, demoralizováni a nepoužitelní pro další boje.

               Císařští se pohnuli k jedinému mostu přes rozvodněný a močály obklopený Litovický potok, který bránil stavovský oddíl o 500 mužích.  V podstatě v té chvíli měla stavovská armáda poslední šanci. Kdyby poslala k tomuto mostu několik pluků, mohla postup císařských zastavit a Buquoy by se zřejmě rozhodl pro spořádaný ústup. Jenže místo akce svolal Anhalt poradu velitelů. Zatímco se radili, překročili císařští potok a postoupili na úpatí Bílé Hory. Přesto pořád ještě nikdo nevěřil, že by zaútočili. Anhalt se spoléhal na skutečnost, že Buquoy je zkušený profeionál a ve slušné vojenské společnosti se na takovou pozici, jakou stavovské vojsko na Bílé Hoře zaujalo, prostě neútočilo.

               Císařští se radili taky. Buquoy, trápený bolestmi, bitvu odmítal, Maxmilián na ní trval. Podplukovník Lamotte měl zato, že je třeba zaútočit buď plnou silou, nebo vůbec ne, generál Tilly ho v tom podporoval. Nakonec se prosadil kompromisní návrh plukovníka Spinelliho. Poslat do útoku dva pluky a 1800 jezdců a počkat, co to udělá. Pokud se protivník položí, útok zintenzivnit, když bude klást odpor, stáhnout se a přistoupit na Buquoyův plán zimních táborů.

               Maxmilián přikázal zpívat chorály a  pro lepší motivaci katolických vojáků běhal před armádou karmelitánský mnich Dominik s obrazem svaté rodiny z kostela ve Stěnovicích, kde Madoně a svatému Josefovi nějaký voják protestantské armády vypíchl oči. To bylo pro katolíky důkazem barbarství jejich nepřátel. Útočili prý pod heslem „Santa Maria“, aby pomstili toto zneuctění svatého obrazu. Říká se, že právě mnich Dominik byl rozhodujícím faktorem při poradě velitelů, kdy tvrdil, že měl vidění, v němž viděl velké vítězství císařské armády. To bylo nakonec rozhodující pro rozkaz k útoku na stavovské pozice.

               Zbytek je znám. Pluk Jindřicha Thurna, který měl bránit právě ono povlovné návrší nad Řepy, naprosto selhal a dal se na útěk už při prvním kontaktu s útočícími císařskými. Jindřich Thurn se v tu dobu u svého pluku ani nenacházel. Na chvíli se zdálo, že by průběh bitvy mohli ovlivnit dva schopní mladí velitelé, syn Anhalta Kristián II. a František Thurn (údajně mnohem lepší voják než jeho otec), kteří se vrhli s jízdou do protiútoku. Skutečně na chvíli útok zadrželi, obrátili útočící španělskou jízdu na útěk a rozrazili jeden z útočících císařských pluků. Statečných bylo sice beznadějně málo, přesto tento protiútok přiměl Buquoye, aby se nechal vynést z kočáru a vsedl do sedla (jaké bolesti přitom musel mít, si nedovedu představit, ale byl to očividně tvrdý chlap, který něco vydržel). Císařští už útočili plnou silou a odpor se rozpadal. Fatální byl pokus poslat do protiútoku Uhry, demoralizované ranním zážitkem. Když se proti nim vyrojili Lisovčíci s šavlemi v zubech, dali s Uhři na panický útěk a strhli s sebou i další jednotky, které ještě kladly odpor.

               Hrdinství moravského pluku (tedy ne moravské domobrany, která do Čech vůbec nedorazila, ale žoldnéřského pluku financovaného z moravské zemské pokladny) je častým tématem této bitvy. Moravané měli prostě smůlu. Stáli poměrně vysoko na kopci hned vedle samotného Anhalta, vlevo od nich byly dva hornorakouské pluky plukovníka Pechmanna. Rakušáci poznali včas, že je bitva prohraná a dali se na spořádaný ústup. Moravani je následovali. Dostali se ale do kontaktu s neapolským plukem plukovníka Spinelliho a ten na ně zaútočil. Tím se ústup zpomalil a když moravský pluk dorazil ke konci ohrady letohrádku Hvězda, okolo které mohl ustoupit k Praze, byla cesta už uzavřená. Dorazil tam totiž Valonský pluk a Moravani se dostali do dvojitého ohně bez možnosti ústupu. Hrdinství jim bylo vnuceno i proto, že jejich velitel hrabě Jindřich Šlik nehodlal snadno kapitulovat. Statečným odporem svých vojáků zvyšoval svou cenu, pokud měl v úmyslu, přestoupit do služeb nepřítele. Což v roce 1621 opravdu učinil. Moravský pluk tak zůstal v pasti, přitlačen ke zdi obory a ostřelován ze dvou stran. Většina jeho vojáků padla, než se Šlik konečně rozhodl kapitulovat.

               Bitvou byla válka víceméně rozhodnuta. Král Fridrich den nato z města utekl – i když neměl kam. Jeho Falc i s hlavním městem Heidelbergem už mezitím císařské vojsko obsadilo. Zemřel nakonec v exilu. Boje trvaly ještě několik let – velmi dlouho se bránila kladská pevnost pod vedením Františka Thurna, pokus bratra braniborského kurfiřta Jana Jiřího Krnovského o obrat ve válce ve spojení s nespolehlivým Gáborem Bethlenem v roce 1621 ztroskotal a krnovský vévoda brzy nato umřel. Odpor postupně utichl a na Čechy čekalo tři sta let habsburské nadvlády – už ne té rozumné, založené na kompromisu a zdravém rozumu, jak to provozovali první habsburští vládci Ferdinand I. a Maxmilián II. V roce 1627 vydal Ferdinand II. „Obnovené zemské zřízení“, kterým odebral poraženým zemím jejich práva a učinil je bezprávnými provinciemi své říše. Válka měla trvat ještě dalších nekonečných dvacet osm let, ale to už na právním postavení Českého království v rámci Habsburského soustátí nic nezměnilo.

               Zřejmě by to tak dopadlo i bez Bílé Hory. Stavovská vláda, nejednotná a skrblická v placení své armády s neschopným a politicky nekompatibilním vládcem by nebyla schopna klást dlouhodobě odpor, i kdyby k této bitvě nedošlo. Svou šanci povstalci propásli v roce 1619 – tehdy měli šanci přinutit císaře aspoň k vyjednávání, i když on k vyjednávání v žádném případě nebyl ochoten a byl spíš připraven „opustit svou zemi třeba jen v jediné košili nebo i zemřít, než učinit ústupky, které by poškodily pravou víru v jeho zemích“. Kdyby se ho podařilo tehdy ve Vídni zajmout, byla to určitá možnost konce války. Nepodařilo se to. Rozhodovala tedy vůle k vítězství a té měl císař mnohem víc než stavovská vláda.

Ale boj na kopci nad Prahou, kde se skutečně drží sníh déle než v jiných pražských lokalitách, má velký symbolický význam. Tragédie „Bitvy u Prahy“ zasáhla celý protestantský tábor, píseň o této tragédii se hrála ještě dlouho do devatenáctého století – vzpomíná ji i Mark Twain v „Dobrodružství Huckelberryho Finna“.

               Často se podceňuje velikost této srážky. Bývá nazývána šarvátkou nebo malou vojenskou srážkou. Není to pravda. Bitva byla sice krátká, trvala jen něco přes dvě hodiny, byla ale velmi intenzivní. Na místě zůstalo 1600 mrtvých. Počítáme-li poměr mrtvých k zraněným obvyklým koeficientem 10:1, je zřejmé, že ztráty byly výrazné. Ale hlavní význam této bitvy je přece jen symbolický. Až tak, že bývají celá staletí po ní pojmenována „Pobělohorská doba“.

               Pro české dějiny zůstává tato bitva trvalým traumatem i po čtyřech stech letech.

Bílá Hora – I.část

               8. listopadu uplyne čtyři sta let od jedné z nejslavnějších bitev, které se na našem území kdy odehrály. Bitva se symbolickým významem, ovšem jestliže bitva na Vítkově o dvě stě let dříve vstoupila do dějin jako symbol národní hrdosti, Bílá Hora je symbolem národní potupy. Už proto, že po ní následovalo 300 let ne právě harmonické existence v habsburském soustátí.

               Obávám se, že je čtenář už články a úvahami o významu této bitvy přesycen – píše se o tom doslova všude, ale přesto neodolám. Přece jen byla tato událost tématem až dvou mých knih. Dnes hodlám psát o událostech, které onomu masakru u Prahy předcházely, příští týden se pak pokusím přiblížit bitevní dění samotné.

               Bílá Hora je ovšem opravdu jen symbolem. Dějiny by se i bez ní vyvíjely určitým směrem, který by byl možná určitým způsobem modifikovaný, ale směr by se sotva změnil. Byla zlomem, který by ale stejně dřív nebo později přijít musel.

               Češi si Habsburky zvolili ve svobodných volbách a to dokonce dvakrát. Už při té první volbě v roce 1526 by se museli zamyslet nad tím, zda je správné a hlavně bezpečné volit v zemi, kde byla pozice katolické církve už od husitských válek podkopaná a kde se velká většina národa hlásila k reformním myšlenkám (Luther zahájil svou reformu v roce 1519, německá selská válka proběhla v letech 1524  – 1526 a byla potlačena právě kandidátem na český královský trůn Ferdinandem) volit člověka vychovaného ve fanaticky katolickém Španělsku.

Ferdinand vyrostl pod patronátem svého dědečka Fernanda Aragonského (po němž měl i své jméno, ve střední Evropě do té doby neobvyklé), který byl ne nadarmo nazýván spolu se svou manželkou Isabelou Kastilskou „katolické veličenstvo“. Mladý Ferdinand vyrostl tedy v prostředí naplněném nenávistí k muslimům (poraženým v roce 1492 v Grenadě), Židům (vyhnaným ze Španělska rovněž v roce 1492) a „kacířům“ – inkvizice byla v Španělsku zavedena přes odpor papeže už v roce 1487. I Ferdinandův bratr Karel  – budoucí císař Karel V. – byl vychován v mnohem liberálnějším prostředí Holandska. Mimochodem oba bratři se z příkazu jejich dědečka (otec Filip I. zemřel už v roce 1506 a jejich matka Johana se zbláznila a byla internována) vůbec neznali, a když Karel cestoval do Španělska, aby tam převzal vládu nad Kastilií, musel cestovat Ferdinand do Holandska jinou cestou, aby se zabránilo jejich setkání.

               Ferdinandova volba proběhla zcela legálně a to i přesto, že se moci v Rakousku, kterou mu zprostředkováním tety Marie Habsburské, vdovy po Ludvíkovi Jagelonském, postoupil Karel v roce 1522, ujal nesmlouvavým a krvavým způsobem. O tom hovoří takzvaný „Krvavý soud ve Vídeňském novém městě“, kde dal popravit 8 pánů a vídeňských měšťanů, kteří ho byli ochotni akceptovat za vládce za určitých podmínek, kterým se v té době říkalo volební kapitulace. Byla o věc ve střední Evropě poměrně obvyklá, v absolutistickém Španělsku ale naprosto neznámá a Ferdinand tuto žádost o vyjednávání hodnotil jako zradu. To mu bylo devatenáct let!

               Navzdory daným skutečnostem byla vláda prvního Habsburka relativně klidná. Možná tu byl vliv Ferdinandovy manželky Anny Jagellonské, kterou její manžel skutečně miloval. Především zde ale působil panovníkův „zdravý rozum“, kterého měl postavou malý, ale myšlením velký panovník dostatek, aby nevyhledával konfrontaci s poměrně mocnými stavy. Jen když se ony stavy v roce 1547 daly strhnout k jakési polovičaté rebelii, potlačil ji a využil vítězství k upevnění královské moci. (A k naplnění své chronicky prázdné pokladny)

               Ferdinand I. byl navzdory svému španělskému vychování mužem kompromisu. Ze všech sil se snažil smířit katolický a protestantský tábor, pomáhal organizovat jednání mezi znenáviděnými tábory a snažil se zachovat jednotu církve. Neuspěl. Protestanti odmítli přijmout jeho návrhy při jednání v Řezně, katolíci pak vyobcovali protestanty z církve na Trientském koncilu. Na obou stranách vyhráli radikálové. Ferdinandovi se aspoň podařilo zprostředkovat v roce 1555 takzvaný „Augsburský mír“ pod heslem „cuius regio, eius religio“, čili vládce určuje víru svých poddaných. Rok nato odstoupil znechucený císař Karel V., který se vždy vyznačoval melancholickými rysy a předal vládu nad celou říší svému energickému bratrovi. Tím se vláda nad střední Evropou, čili nad Římskou říší národa německého přesunula ze Španělska do Rakouska a tam už měla zůstat až do rozpadu tohoto státního útvaru v roce 1804.

               Habsburské soustátí (Rakousko, Česko, Uhersko) představovalo křehký státní útvar – právě proto, že bylo výjimkou z pravidla přijatého v Augsburku. Habsburkové byli a vždy zůstali katolíci (sympatie Ferdinandova syna Maxmiliána II. k protestantismu na tom nic nezměnily), z jejich zemí zůstalo katolické ale pouze Tyrolsko. Češi se hlásili k utraquismu a částečně k učení Luthera, Dolní a Horní Rakousko, jakožto i celé tzv. „Vnitřní Rakousko“ – Štýrsko, Korutany a Kraňsko – byla v naprosté většině luteránské a Uhři se přiklonili dokonce ke Kalvínovu učení a přistoupili na pravidla reformované církve (tedy kromě jejích předpisů o jídle – chválabohu). Katolíci, o které by se habsburští vládci mohli opírat, žili sice ve všech těchto zemích, představovali ale relativně malou menšinu (v českém zemském sněmu měli asi osminu hlasů). Systém fungoval na křehkém podkladě vlády kompromisu a zdravého rozumu. Z dějin ale i ze současnosti víme, jak je takový podklad křehký a jak snadno se může zbortit. Stačí, když se najde jeden odhodlaný fanatik. A ten se objevil v podobě vnuka Ferdinanda I. Ferdinanda Štýrského. Je to až trochu mysteriózní. Pět synů tolerantního císaře Maxmiliána II. nezplodilo ani jednoho potomka, Maxmiliánův mladší bratr – rozšafný a vzdělaný Ferdinand – se sám zahrál dynasticky do autu sňatkem s neurozenou Filipínou Welserovou – jeho synové z tohoto manželství byli vyloučeni z následnictví. Zůstával jen nejmladší Ferdinandův syn Karel, vévoda ve Vnitřním Rakousku. (Císař Ferdinand měl sice s královnou Annou patnáct dětí, z toho ale jen tři syny).

Karel měl smůlu, že se stal objektem sňatkové politiky svého otce. Napřed se měl oženit s Alžbětou anglickou – a obrátit ji na pravou víru. Po neúspěšných námluvách byl oženěn s Marií Bavorskou. Manželství nebylo právě šťastné, protože bylo poznamenáno ideologií. Zatímco Karel se zřejmě v důsledku domácí výchovy ale i z politické nevyhnutelnosti (potřeboval podporu štýrských stavů pro boj proti Turkům, což byla jeho hlavní úloha, mimo jiné založil pevnost Karlstadt – dnešní Karlovac v Chorvatsku) choval ke svým protestantským poddaným tolerantně, jeho žena byla fanatická katolička, pro kterou byl jakýkoliv ústupek „kacířům“ cestou do pekla. Několikrát hrozila svému muži, že odcestuje do Mnichova ke svým rodičům, stačilo, když přijal jako dárek „protestantskou“ – rozuměj německy psanou – bibli nebo přislíbil účast na slavnosti v protestantském kostele.

Karel sice založil v Grazu v roce 1586 univerzitu, na druhé straně ale pozval do Štýrska jezuity a postaral se o to, aby v jeho zemích v roce 1574 vstoupil do platnosti zákon„Constitutio criminalis Carolina“, který umožňoval pronásledování a upalování čarodějnic a kouzelníků. (Zákon se nejmenoval po něm ale po jeho strýci císaři Karlovi V., který ho vydal v roce 1532). Symptomatická pro Karlovo manželství je skutečnost, že on sám se podle své poslední vůle nechal pochovat v klášteře Seckau, jeho žena Marie odpočívá ale v sto kilometrů vzdáleném mauzoleu v Grazu, i když si výslovně přála být pochována po boku svého manžela. Ale Štajeráci měli dost rozumu a pomysleli si, že si vévoda vytrpěl za svého života už dost.

               Plodem výchovy vévodkyně Marie byl její syn Ferdinand. Narozený v roce 1578.

V roce 1590, když Karel onemocněl, poslala Marie svého prvorozeného syna spěšně na jezuitskou školu v Ingolstadtu, aby zabránila tomu, že by mohl převzít vládu hned po smrti svého otce a dostat se tak pod vliv „kacířské“ zemské regentské rady. Ferdinand nesměl přijet ani na otcův pohřeb. Jeho strýc Ferdinand Tyrolský to komentoval slovy: „Pod jezuitským vlivem se ten chlapec, který je u od přírody poněkud blbý a slabý, stane ještě navíc malomyslným.“ Měl mít pravdu. Marně se snažil nebezpečí vlády svého synovce odstranit ve svém druhém manželství s Annou Katerinou Gonzagou (syn z tohoto manželství byl měl před štýrským Ferdinandem přednost), zplodil se svou druhou manželkou jen tři dcery. O osudu Evropy bylo rozhodnuto.

               Ferdinand se vrátil do Štýrska v roce 1596, když dosáhl plnoletosti a řízen radami své matky a jezuitského zpovědníka, zahájil důslednou rekatolizaci Vnitřního Rakouska. V roce 1599 zrušil v Grazu evangelické lyceum a vykázal všechny profesory a kněze. (Mezi jinými opustil tehdy Štýrsko i mladý učenec matematik Johann Kepler) 23. dubna 1600 se v Grazském dómu oženil s Annou Marií Bavorskou, svou sestřenicí. Protože jeho matka nedůvěřovala ani jednomu štýrskému knězi, musel přicestovat až z Olomouce František Dietrichstein. Jedině arcibiskup narozený ve Španělsku a vychovaný v Itálii byl pro štýrskou vévodkyni matku dostatečně spolehlivý. 8. srpna 1600 hořela před Paulustorem v Grazu obrovská hranice „kacířských“ knih. Na místě, kde shořely, dal vévoda postavit dnes už neexistující kostel svatého Antonína. V roce 1602 předal Ferdinand vedení university jezuitům. V roce 1617 byla rekatolizace Vnitřního Rakouska úspěšně ukončena, papež Pavel V. poslal Ferdinandovi jako výraz vděku za jeho krvavou práci ostatky svatých, které jsou dnes uloženy ve dvou truhlách v grazském dómu.

               Napětí mezi katolíky a protestanty ale rostlo v celé Evropě. Začaly se tvořit vojenské bloky, ochotné bojovat za obranu „pravé“ víry. Napřed vznikla v roce 1608 Protestantská Unie o rok později pak Katolická liga. Že se padesát let starý augsburský mír stává stále víc jen bezcenným papírem a že se schyluje ke konfrontaci, muselo být jasné i méně nadanému pozorovateli.

               Přesto si čeští pánové v červnu 1617 zvolili Ferdinanda svým budoucím panovníkem (císař Matyáš ještě žil). O svobodné volbě se sice mluvit nedalo, místo obvyklého jednání za zavřenými dveřmi museli páni odevzdávat své hlasy osobně a veřejně, nezmohli se ovšem ani na nejmenší odpor. V Uhersku se Ferdinand nadřel o něco víc, ale i tady ho nakonec 15. května 1618 uznali za svého panovníka a 1. července byl v Bratislavě korunován.

               Ferdinand byl ještě v Uhersku, když přišly zlověstné zprávy z Čech. 23. května 1618 vyletěli z okna pražského hradu místodržící Vilém Slavata a Jaroslav Bořita z Martinic i se svým písařem Fabriciem. Šlo o cílenou provokaci skupiny militantních odpůrců Ferdinandovy vlády pod vedením Jindřicha Matyáše Thurna (kterého Ferdinand rozčílil k nepříčetnosti, když mu odebral hodnost karlštejnského purkrabího).

Ti chtěli válku a měli ji mít. Až do března 1619 sice válečné akce do jisté míry blokoval císař Matyáš, ten ale 20. března zemřel a vojenské konfrontaci nestálo nic v cestě.

               Českým stavům musela být jasná jedna věc. Šanci měli pouze v případě rychlého a krátkého konfliktu – museli tedy rychle vyhrát. To nebylo snadné, už proto, že jich chybělo jednotné a rozhodné velení a hlavně peníze. Ty by i byly – kdyby byli páni ochotni na válku přispívat. Ale nikdo nebyl ochoten platit jako první, chyběla jim rozšafnost Petra Voka z Rožmberka, který v toce 1610 vyplatil pasovské, jen aby zmizeli z Čech a přestali plundrovat. Jenže Petr Vok už nežil…. a většina českého panstva se stejně topila v dluzích.

               Vždy si u mě vynutí trošku úsměv termín „povstání českých stavů“. Že z oné války historici udělali národní českou záležitost, neodpovídá historické pravdě. Šlo o náboženskou válku bez ohledu na národnosti. (A ani o tu n v pravém slova smyslu, jak si ještě povíme) K českým povstalcům se přidala Lužice a poněmčené Slezsko, jakož i Horní Rakousko, totéž ale odmítla Morava – ta byla k účasti na povstání přinucena až ozbrojeným pučem v dubnu 1619, který provedl v Brně hrabě Thurn (který uměl česky jen velmi špatně, dokonale údajně ovládal jen české nadávky a kletby). Nato vytáhl Thurn na Vídeň. Kdyby ji byl dobyl, mělo povstání určitou šanci. Červen 1619 byl opravdu klíčovým momentem. Thurn táhl s českým vojskem Dolním Rakouskem a ve Vídni samotné vydírali osamělého císaře šlechtici Dolního Rakouska (dokonce prý se zbraní v ruce), aby jim vydal dokument adekvátní Majestátu Rudolfa II. o náboženské svobodě. Vídeň byla v jejich moci a ochotna českému vojsku otevřít bez boje brány. Thurn byl ale příliš pomalý. Dorazil k Vídni 5. června, přesně o jeden den později než měl. V tentýž den totiž dorazil do města generál Dampierre se svými vojáky z nedaleké Kremže. Vídeň před Čechy zavřela brány a obléhání k ničemu nevedlo. 14. června Češi odtáhli a o výsledku války bylo víceméně rozhodnuto.

               28. srpna 1619 byl Ferdinand zvolen ve Frankfurtu císařem. Dostal nejen svůj vlastní hlas (i když byl českými stavy prohlášen za sesazeného, což se česká delegace, která nebyla vpuštěna do města, marně snažila sdělit kurfirstům), ale i hlas svého protikandidáta na český trůn Fridricha Falckého. 9. září pak byl slavnostně korunován. Mezitím se českým vojskům podařilo dosáhnout jednoho z mála vítězství v Bitvě u Dolních Věstonic 5. srpna 1619, kdy z Moravy vypudili vojsko generála Dampierra.

               Ještě jednou zasvitla českým povstalcům jiskřička naděje, když pro svůj program získali sedmihradského vévodu Gábora Bethlena. 14. října se spojila česká a uherská vojska v Bratislavě, trvalo ale šest týdnů, než se vydala k nedaleké Vídni, kam dorazil 25. listopadu i Ferdinand. Jenže do Uherska vpadli polští kozáci a Bethlen sledoval především své vlastní zájmy. Vrátil se domů a čeští povstalci byli odkázáni sami na sebe.

               Volbou Fridricha Falckého českým králem 26. srpna 1619 chtěli povstalci prolomit svou izolaci, doufali v pomoc nejen bohaté Falce a německých protestantských knížat, ale i Fridrichova tchána anglického krále Jakuba. Ten ale nechal zetě v kaši. Navíc byl Fridrich příslušník reformované církve, tedy vyznavač kalvínského učení. Toto učení bylo svými obřady poněkud blízké českým bratřím, ale vzdálené jak luteránům tak i českým utraquistům. Když nechal Friedrich vyplundrovat chrám svatého Víta a ve svém obrazoboreckém nadšení zničit celou jeho vnitřní výzdobu, pochopili možná i ti poslední, že ta volba nebyla nejšťastnější. Ale už nebylo cesty zpátky.

               Válka byla víceméně rozhodnuta, byla jen otázka, kdy skončí. Povstalci definitivně přenechali iniciativu nepříteli a spolehli se na obranu. Nemohli jednat jinak. Jejich armáda byla slabší a málo spolehlivá, protože chyběly peníze na žold. Schylovalo se k tragédii.

Pro ty, kteří by se chtěli dozvědět více, můžu doporučit mou knihu „Odvrácená tvář moci – Zločiny českých králů“, která vyšla letos v druhém vydání a ve své sedmé kapitole se zabývá osudy krále Ferdinanda II. a kdo chce v textu knihy zažít bitvu na Bílé Hoře z pohledu tam bojujícího vojáka, pak „Páté přikázání“ z roku 2018, která popisuje osud vojáka legendárního Moravského pluku, který na Bílé hoře vykrvácel. Jak k tomu došlo, o tom za týden.

Bruno Kreisky – 30 let od jeho smrti

               Jaký musí být člověk, aby se v antisemitismem poznamenaném Rakousku stal jako Žid předsedou vlády, vyhrál pětkrát volby (z toho třikrát získal absolutní většinu v parlamentu) a dokázal, aby se po něm pojmenovala celá jedna éra – éra Kreisky.

               Myslím si, že musí být prostě geniální, bezcharakterní, vzdělaný, oportunistický až populistický a navíc musí mít štěstí – tedy musí trefit do období hospodářského růstu a blahobytu. Všechny tyto předpoklady nejpopulárnější rakouský premiér všech dob Brunovi Kreiskemu splňoval. 29 července uplyne třicet let od jeho smrti.

               Narodil se 22. ledna 1911 v bohaté židovské rodině ve Vídni. Jeho otec Max byl velkopodnikatel v textilním průmyslu a censor rakouská národní banky jeho matka Irene rozená Felix, pocházela z podnikatelské rodiny ze Znojma. (Okurky Felix jsou i dnes žádanou značkou, takže původ nejpopulárnějšího rakouského kancléře je navždy spojen se slavnými znojemskými okurkami.)

Přestože pocházel z buržoazních kruhů (a díky tomu byl velmi vzdělaný, sečtělý a hlavně – dokázal význam vzdělání na rozdíl od většiny svých soudruhů pochopit) táhlo ho to už jako mladého k levici a byl členem Sociální demokracie, což nebylo v předválečném Rakousku bez nebezpečí. V únoru 1934 došlo dokonce k občanské válce, ze které vyšli sociální demokraté a s nimi spojené jejich ozbrojené složky (Schutzbund) jako poražení. 24 vůdců Schutzbundu bylo odsouzeno k smrti a devět z nich  skutečně popraveno. Kreisky byl v takzvaném „Procesu se socialisty“ v roce 1936 odsouzen k dvanácti měsícům vězení.

               Bezprostředně po „Anschlußu“ v březnu 1938 se mu podařilo emigrovat do Švédska a uniknout tak jisté smrti. Jako Žid a socialista byl na nacistickém seznamu osob určených k zabití velmi vysoko. Měl štěstí, že se nepokusil utíkat přes Československo – emigranti, kteří 12. března 1938 prchali ve vlaku z Vídně, byli v Břeclavi československými orgány vytaženi z vlaku a vráceni do Rakouska, kde byli z větší části zavražděni a z menší části uvězněni v koncentračních táborech. Kreisky v tomto vlaku ani být nemohl, teprve 14. března skládal závěrečnou státní zkoušku svého právnického studia. 15. března byl zatčen, ale v srpnu dočasně propuštěn z vazby, což využil k útěku.

               Kreisky se tedy vyhnul osudu svých židovských spoluobčanů (25 jeho nejbližších příbuzných padlo za oběť holocaustu, jeho rodiče a bratr Paul ale přežili)a hned po válce začal znovu působit v politice. Nejprve ve Švédsku jako diplomat, od roku 1953 jako státní sekretář ve Vídni, kdy se už podílel na jednáních o státní smlouvě, která v roce 1955 znamenala odchod okupačních mocností a nezávislost a neutralitu Rakouska. V letech 1959 – 1966 se stal dokonce ministrem zahraničních věcí. V té době vládla v Rakousku takzvaná velká koalice lidovců a sociálních demokratů, v níž tvořili socialisté koaličního partnera.

               Spoluprací otřásla aféra socialistického ministra vnitra Franze Olaha, který převedl straně bývalých nacistů FPÖ milion šilinků – lidovci to správně pochopili jako námluvy pro budoucí vládu. Olah byl z SPÖ vyloučen a založil vlastní stranu „Demokratickou pokrokovou stranu“. Lidovci pochopili svou šanci, vypověděli koalici a 6.3.1966 se konaly volby, ve kterých ona nová strana vzala hlasy socialistům a lidovci slavili vítězství, které jim umožnilo samostatnou vládu bez koaličního partnera. Předseda socialistů Bruno Pittermann se rozhodl odstoupit. Hledal nástupce a rozhodl se pro svého jmenovce Bruna Kreiskeho. Ten údajně zareagoval na nabídku převzít vedení ve straně skepticky: „On, Žid, by měl vést stranu do voleb v tradičně antisemitském Rakousku? To nemůže dopadnout dobře.“

               Na to mu měl Pittermann odpovědět: „Bruno, musíš se rozhodnout, zda chceš být Žid nebo premiér.“

Source: flickr/ SPÖ https://www.flickr.com/photos/sozialdemokratie/5367515678

               Takováto volba nebyla až tak těžká. Ostatně Kreisky nebyl praktikující Žid, z izraelské „Kultusgemeinde“ vystoupil už v roce 1931 a sám se označoval za agnostika. Kreisky převzal stranu a vedl ji v opozici – v napjaté době konce šedesátých let s nepokoji a nespokojeností mladé generace, na kterou nedokázala konzervativní lidová strana, příliš svázaná s katolickou církví a konzervativním sedláckým venkovem, adekvátně reagovat.

               1.3.1970 slavili sociální demokraté pod vedením Bruna Kreiskeho vítězství. Získali 48,5 procent hlasů, což jim ovšem nestačilo na většinu mandátů. Kreisky se rozhodl pro řešení, které bylo stejně odvážné, jako oportunistické, chcete-li i nemorální. Jeho menšinový kabinet si získal toleranci FPÖ. S předsedou této strany Friedrichem Peterem pěstoval Kreisky přátelské vztahy – a to i potom, kdy v roce 1975 vyšlo na veřejnost, že se bývalý obersturmführer zbraní SS Peter za války podílel na válečných zločinech v sovětském zázemí. Když tuto zprávu zveřejnil Simon Wiesenthal – známý svým pronásledováním válečných zločinců a sídlící ve Vídni, Kreisky se postavil za Petera, obvinil Wiesenthala z „mafiánských metod“ a z kolaborace s nacisty. Wiesenthal ho zažaloval a vyhrál. Kreisky se dokázal spojit klidně i s lidmi, kteří vraždili za války jeho židovské spoluobčany, ostatně v jeho první vládě v roce 1970 byli čtyři bývalí členové NSDAP (nyní členové SPÖ) a jen jediný z nich – untersturmführer SS Johann Öllinger musel po čtyřech týdnech odstoupit z postu ministra zemědělství (aby ho nahradil bývalý člen NSDAP Oskar Weihs). To je vrchol politického pragmatismu – nebo chcete-li oportunismu. Až z toho mrazí. Pro Kreiskeho neměla minulost žádný význam, myslel jen na budoucnost a měl jediný cíl – vítězství. Toho dosáhl až pětkrát, z toho třikrát získala jeho strana absolutní většinu mandátů v rakouském parlamentu. Kreisky si vysloužil přezdívku „NEPORAZITELNÝ“. Neporazitelný politik nesmí být sentimentální a mstivý, studený pragmatismus byl hlavním znakem Kreiskeho politiky.

               Ostatně při svém odchodu z politiky v roce 1983 vyjednal s Peterem (který sice po odhalení své kriminální minulosti v roce 1977 odstoupil z funkce předsedy FPÖ, ale dál ji ovládal) koalici pro svého nástupce Freda Sinowatze.

               Pro Kreiskeho byla všechno jen politická hra. Za podporu své menšinové vlády dostala FPÖ pro ni nezbytnou volební reformu a poté vyvolal Kreisky nové volby. V roce 1971 nejenže získal absolutní většinu v parlamentu, ale dokázal prosadit volbu Franze Jonase za rakouského prezidenta – s tímto pánem stál kdysi v roce 1936 společně před soudem v procesu se socialisty (Jonas byl tehdy na rozdíl od Kreiskeho osvobozen).

               Následující roky jsou fascinující reformami, které Kreisky v Rakousku prosadil. Fascinující už jen tím, že je bylo třeba prosazovat – v sedmdesátých letech!!! , pro nás zřejmě nepředstavitelné. Až z toho je zřejmé, jak silný byl vliv katolické církve a jak stála na brzdě reforem, což nakonec vedlo k pádu jí podporované lidové strany.

               Teprve v roce 1975 byla odstraněna zákonná pozice muže jako hlavy rodiny. Až do tohoto roku potřebovala žena souhlas manžela, pokud chtěla pracovat!

               V roce 1979 byla uzákoněna rovnoprávnost muže a ženy.

               Mimo to přestal být trestným činem potrat do konce třetího měsíce těhotenství, manželská nevěra ženy či homosexuální pohlavní styk. Byla zavedena daň z přidané hodnoty.

               Kromě toho byly zrušeny poplatky za studium na vysoké škole a numerus clausus, což otevřelo vysokoškolské vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva (a oslabilo na školách vliv neonacistických buršenšaftů), byla zkrácena povinná vojenská služba, byl zaveden bezplatný transport dětí do školy a bezplatné učebnice.

               To vše se dělo pod líbivými hesly jako „Provětrání demokracie“. Sociální demokrati dokázali získat pro sebe i střední vrstvu heslem: „Pojďte kousek cesty s námi.“ Podařilo se vytvořit do té doby nemyslitelnou koalici dělníků s intelektuály. (Nemyslitelná je i dnes). Ostatně Kreisky k této měšťácké společnosti podvědomě patřil – vždyť se v ní narodil a vyrostl. Byl tedy i pro buržoazii a intelektuály přijatelný –„tikal“ jako oni.

Kreiskeho služební auto, k vidění v Heldenbergu ve sbírce oldtimerů Rudolfa Kollera

               Samozřejmě Kreiskeho reformy trefily cítění doby a posouvaly společnost liberálním směrem, po kterém toužila (což dala mladá generace najevo svými vzpourami v roce 1968). „Dětem květin“ vzal vítr z plachet, „květiny skončily v kontejnerech a mládež šla pracovat.“

               Ale to samo by nestačilo, aby mohl Bruno Kreisky stát v čele země po dlouhých třináct let.

  1. On sám byl nesmírně charismatická osobnost. Byl sečtělý a mimořádně vzdělaný, čímž své protivníky zdolával.
  2. Poznal význam nového média – televize. Uměl se v něm skvěle pohybovat a prezentovat se srozumitelně pro masu obecenstva.
  3. Byl nesmírně oblíbený mezi novináři – tedy schopnost, kterou současní politici naprosto postrádají. Zatímco dnes politici žurnalisty nenávidí a někteří by je stříleli (a někteří to i dělají), tehdy se novináři doslova prali o interwiev s Kreiskym. A nevyvedlo je z míry ani to, že on dokázal celé hodiny hovořit o jiných věcech, pokud nechtěl přejít k tématu, které mu bylo nepříjemné. Přitom mu nechyběl humor. Známý je jeho výrok, když zareagoval na chválu novináře, který ho před začátkem rozhovoru chválil do nebes: „Jen pokračujte, mladý muži, pokračujte. Vy si ani nedokážete představit, kolik chvály já dokážu vydržet.“ Dokázal být ale i nepříjemný: „Učte se trošku dějepis,“ řekl žurnalistovi, když ho tento nachytal v protimluvě – a přitom měl pravdu onen novinář.
  4. Nebyl mu cizí populismus. Když v roce 1973 způsobil nárůst cen ropy takzvaný „ropný šok“ použil všechny páky „Keynesismu“, aby to obyvatelstvo nepocítilo. To se mu podařilo masívními státními investicemi i za cenu rychle narůstajícího státního dluhu. Je znám jeho výrok, že mu“pár miliard šilinků státního dluhu způsobuje méně bezesných nocí než několik stovek tisíc nezaměstnaných.“ I díky tomu stoupl HDP Rakouska během sedmdesátých let o 52 procent, nezaměstnanost se držela na neuvěřitelných 1,9 procenta a pevnou vazbou na německou marku dosáhl Kreisky toho, že inflace nepřekročila 6 procent. Zato stouplo zadlužení během vlády Kreiskeho z 12,5% HDP na 32,4%.
  5. Ve své straně nedovolil nikomu vyrůst. V té měl absolutní moc. Jako korunního prince si sice dlouho vychovával ministra financí Hannese Androsche, když se mu ale zdálo, že by tento ohrozil jeho moc či ho mohl po odchodu z politiky přerůst, nedovolil, aby se stal jeho nástupcem – což byl začátek pádu sociální demokracie. Nikdo prostě není dokonalý. Když Kreiskym favorizovaný vídeňský starosta Gratz vedení strany odmítl a generální tajemník strany Karl Blecha se zdál premiérovi nedostatečně charismatický, vybral si Kreisky za svého nástupce nakonec nevýrazného Freda Sinowatze.
  6. Sedmdesáté roky byly obdobím rakouských úspěchů na mezinárodním poli. Nejen v ekonomice, ale i v kultuře a ve sportu. Je to doba vítězství Jochena Rindta a Nikiho Laudy ve Formuli 1. (Rindt byl oficiálně německý občan, ale protože vyrostl od útlého dětství ve Vídni, považoval se za Rakušáka) Rakousko bylo schopno zorganizovat dvakrát v krátkém odstupu zimní olympijské hry v Innsbrucku (po roku 1964 zaskočilo v roce 1976 za americký Denver) Vítězství Franze Klammera na olympijských hrách 1976 bylo jen potvrzením rakouské hegemonie v zimních sportech a pak dokázal rakouský fotbalový národní tým porazit „velkého bratra“ –  Německo v Cordobě v roce 1978 na mistrovství světa. To zvyšovalo národní uvědomění a tento pocit byl spojen se jménem Kreisky. Rakušáci se učili být hrdí na to, že Rakušáky jsou. Teprve v sedmdesátých letech se začala většina obyvatel Rakouska cítit Rakušáky a ne „Němci žijícími v Rakousku“. V roce 1983, kdy Kreisky odcházel z politiky, to bylo 69 procent obyvatel – dnes je to už přes 90 procent. Je paradoxem, že pocit národní hrdosti dal Rakušákům právě Žid, který před nimi kdysi musel prchat do Švédska, aby si zachránil holý život – to ještě, když se cítili být Němci.
  7. S tím souviselo i Kreiskyho angažmá v mezinárodní politice. Když byl prezidentem organizace spojených národů Kurt Waldheim (o jehož nacistické minulosti tehdy ještě nikdo nevěděl) prosadil Vídeň jako třetí sídlo UNO. Ještě jako ministr zahraničních věcí organizoval setkání Johna F. Kennedyho s Nikitou Chruščovem ve Vídni. Jako první Rakušák v historii se vydal do Izraele a seznámil se s místní politickou situací. K velké nevůli svých židovských „soukmenovců“ pak začal prosazovat práva Palestinců – Rakousko bylo první „západní“ zemí, která diplomaticky uznala Organizaci na osvobození Palestiny. A hlavně, Kreisky působil v napjatých sedmdesátých letech jako zprostředkovatel mezi Západem a Východem. V době studené války nesměly země NATO prodávat mnoho výrobků do zemí RVHP, pokud by se tyto daly využít ve vojenském průmyslu. Rakousko je kupovat mohlo a prodávalo je dál. Samo díky neutralitě nepatřilo k žádnému z vojenských bloků a díky sociálně demokratické vládě bylo pro komunistické vlády přijatelným a před obyvatelstvem obhajitelným západním partnerem. Kreisky tuto šanci uchopil oběma rukama.

Jediným velkým neúspěchem jeho politiky byla politika energetická. Plány na vodní elektrárnu v Hainburgu a obrovská investice do atomové elektrárny v Zwenttendorfu v Dolním Rakousku vzbudila odpor zelených aktivistů – na stranu kterých se postavily nejvlivnější rakouské noviny Kronen Zeitung.

Odpůrci si nakonec vymohli referendum, ve kterém se 5.11.1978 vyslovilo 50,4% hlasujících (při účasti 64,1% oprávněných voličů) proti uvedení elektrárny do provozu. A to přesto, že Kreisky spojil toto hlasování s hlasováním o důvěře své vládě. Nicméně příští volby o rok později zase vyhrál – sociální demokrati si nedokázali představit jít do voleb bez něho a tak mu odchod nedovolili. Do voleb se šlo s heslem „Kreisky, kdo jiný?“ A fungovalo to.

Ne nadarmo si Kreisky vysloužil přezdívku „král slunce.“ Nedávno jsem slyšel úvahu rakouského politologa, který pravil, že jediné štěstí pro Rakousko bylo, že Kreisky byl neochvějný rozený demokrat. Kdyby takový nebyl, dokázal by mu národ odhlasovat oslabení nebo dokonce zrušení demokracie a dát mu plné moci. To ho nikdy ani nenapadlo, jak odlišné je to od chování dnešních politiků. Možná to i žurnalisté tušili a proto se k němu chovali tak, jak se chovali.

               A osobně se neobohatil. To budilo důvěru, tedy něco, co dnešní politice esenciálně chybí. Kreisky se samozřejmě obohacovat nemusel, peněz měl dost. Jeho rodina vlastnila textilní továrnu ve Švédsku, mohl si dovolit finančně podporovat i svého bratra Paula, který za války emigroval do Izraele a neuměl zacházet s penězi. Bruno Kreisky patřil k lidskému druhu, který už v současnosti bezmála vymřel – nebyl politik, ale státník.

Bitva na Vítkově

14. července je památný den. V ten den roku 1789 padla Bastila, o rok později zemřel ve stejný den v místě mého rodiště Novém Jičíně slavný generál Gedeon Laudon. V roce 1939 se onoho čtrnáctého července narodil Karel Gott a v roce 2018 se oženil můj syn.

               Je třeba jít ještě dál do minulosti, abychom zjistili, že Bastilou to nezačalo, v ten den v roce 1420, tedy přesně před šesti sty lety došlo k historicky významné bitvě na Vítkově, která se stala jakýmsi symbolem českého vojenství a víceméně i české státnosti. Ne nadarmo stojí dnes na místě, kde se odehrála, Národní památník s muzeem armádní historie. A před ním monumentální socha nejslavnějšího českého vojevůdce, odhalená 14,července 1950 u příležitosti 530 letého výročí oné vojenské srážky.

               Je s podivem, jak mohla tato šarvátka, v níž zahynulo podle střízlivých odhadů okolo 150 lidí, zaujmout v historii českého národa tak klíčovou pozici.

               Samozřejmě ji zvýhodňuje, že se odehrála v blízkosti Prahy. Tím pádem je to místo dobře přístupné a může se stát poutním místem. Druhou – o hodně větší – bitvu u Prahy o dvě stě let později Češi prohráli a prohrané bitvy dokážou slavit jen balkánské národy se sklonem k masochismu jak například Srbové Kosovo Pole. Budovat památník na Bílé Hoře nikoho nenapadlo, ten, co tam stojí, je tak miniaturní, že se dá lehce přehlédnout. Žižka na hoře Vítkově určitě ne.

               Jenž Vítkov si svou slávu zaslouží. Nejde o to, kolik nepřátel na svazích kopce zahynulo, ale poprvé tu prohráli obrnění rytíři svůj boj proti prostému lidu. Tedy nebylo to poprvé, měli za sebou už blamáž od Sudoměře, jenže tentokrát to byl sám dědic českého trůnu uherský a římský král Zikmund, který se zde blamoval. Ta situace si určitě zaslouží podrobnější vysvětlení.

               Jak víme, husitská revoluce začala defenestrací konšelů Nového města Pražského (tedy na dnešním Karlově náměstí) 30. července 1419. 16. srpna zemřel na následky rozrušení z této události český král Václav IV. (Zřejmě u něho došlo k dissekci aorty, tedy hlavní tepny, tedy o chorobu v té době nepřežitelnou, která je i dnes zatížená vysokou úmrtností). Protože Václav zemřel bezdětný, stal se dědicem českého trůnu jeho mladší bratr Zikmund, tehdy 51 letý a už král Uherský a Německý neboli Římský. Zkušený a schopný politik, ověnčený právě čerstvými vavříny z koncilu z Kostnice, kde se mu podařilo sjednotit církev, kdy dosáhl odvolání nebo rezignace třech tehdejších papežů a volbu nového – Martina V. Ani Zikmund ovšem neměl mužského potomka, z manželství s Barbarou z Celje měl pouze dceru Alžbětu, narozenou 1409, v této době tedy desetiletou.

               Zikmund sice slavil na koncilu v Kostnici své největší politické úspěchy, jeho triumf měl ale hořkou příchuť. Tou byla poprava Jana Husa, kterého na koncil pozval (zřejmě aby ho ideologicky v boji proti papežům podpořil), ale pak obětoval a nechal padnout. Osudnou se mu stala věta, týkající se Husa, kterou pronesl v nestřeženém okamžiku, kdy nevěděl, že ho slyší i přítomní Češi: „Jeden jediný z bludů, které mu tu byly dokázány, by stačil na to, aby byl odsouzen. Nebude-li chtít tyto bludy odvolat, ať je upálen nebo s ním naložte podle svých práv, jak uznáte za vhodné. A pamatujte si, že cokoliv by vám slíbil, že chce odvolat nebo že by i odvolal, nevěřte mu.“

               I když Zikmund nebyl z Husovy popravy osobně nadšen a dlouho se snažil mistra Jana dokonce chránit, od tohoto okamžiku byl pro zastánce Jana Husa zrádnou liškou zrzavou a vrahem jejich milovaného mistra. Zatímco tedy česká šlechta ve své naprosté většině Zikmundovy dědické nároky na český trůn uznala (a stejně tak učinila i většina českých měst – koncem roku 1419 v Brně oficiálně i Praha), husité, jak je nazývali jejich nepřátelé, (oni sami se nazývali božími bojovníky), se s ním nehodlali v žádném případě smířit. A právě oni ovládali od 30. července 1419 hlavní město.              

Zikmund vzniklou situaci považoval stále ještě jen za lapálii. Ovšem aby dal tažení proti pražským vzbouřencům punc svaté války, vymohl si na papeži Martinovi V., který vděčil za své zvolení v Kostnici jemu, vyhlásit 1. března 1420 křížovou výpravu do Čech „proti viklefistům a husitům.“ Tady se objevuje termín „Husita“ ovšem v pejorativním významu shodném se slovem kacíř. Papež slíbil, jak bylo tehdy obvyklé, úplné odpustky všem účastníkům výpravy, jakož i těm, kteří pošlou někoho místo sebe, tedy budou vojáky financovat. Takové křížové výpravy proti kacířům nebyly nic neobvyklého, nejvíc se do dějin zapsaly křížové výpravy proti valdenským 1209 – 1229 do Jižní Francie, v roce 1340 svolal proti Valdenským na žádost pánů z Hradce křížovou výpravu papež Benedikt XII. i do Čech.  Tyto křížové výpravy se vyznačovaly nesmírnou brutalitou při stíhání takzvaných kacířů, nikdy ale nedošlo ke skutečným bojům. Takový průběh očekával i Zikmund. Byl si jistý, že tváří v tvář desetitisícům křižáků se vzbouřenci podrobí a přijmou jeho rozsudek.

               Ne náhodou svolal Zikmund křížovou výpravu do Vratislavi. V roce 1418 zde došlo k povstání cechů proti patricijům včetně defenestrace, při které bylo zabito sedm konšelů. (Praha tedy Wroclaw o rok později jen napodobovala). Zikmund nechal popravit 27 vůdců vzpoury a dal tak Pražanům najevo, co by je mohlo čekat. Zda to bylo skutečně rozumné, o tom se dá pochybovat, musíme si ale uvědomit, že Zikmund se skutečným ozbrojeným odporem nepočítal a ani počítat nemohl.

               Ve středověku bylo něco takového jako boj sedláků proti šlechticům nemyslitelné. Podle středověkého myšlení, odvolávajícího se na boží pořádek, se lid dělil na tři části. Na lid bojující, tedy šlechtu, lid se modlící, tedy kněze a mnichy a lid pracující, sedláky a měšťany. Že by se sedláci či měšťané mohli ozbrojit, bylo stejně nepravděpodobné, jako že by šlechtic tahal pluh. Tento „Boží řád“ považovali všichni věřící lidé za nenapadnutelný a měšťané či sedláci neuměli se zbraněmi ani zacházet – výcvik ve zbrani vyžadoval několik let intenzivního tréninku. Právě proto se Jan Žižka ani nesnažil své bojovníky vycvičit v boji s běžnými zbraněmi, jakými byly meče nebo kopí, ale nechal je bojovat se selskými nástroji upravenými na zbraně, jako byly cepy, vidle či kosy – s těmi sedláci zacházet uměli. Když tyto improvizované zbraně doplnil ještě děly (píšťalami) a svým bojovníkům vnutil něco do té doby naprosto neznámého, totiž kázeň, vznikl zcela nový typ armády, který se měl ukázat jako nepřemožitelný. To ovšem nemohl Zikmund ve Vratislavi tušit. Zprávy o šarvátkách jakoo té u Sudoměře, kde se Husité dokázali ozbrojeným rytířům postavit úspěšně na odpor, doléhaly jen zdálky a nikdo je nebral vážně.

               V dubnu překročil Zikmund českou hranici, 3. května se vzdal Hradec Králové, poté král obsadil i Kutnou Horu, a 7. května vydal králi purkrabí Čeněk z Vartenberka Pražský hrad. Vše tedy ze Zikmundova pohledu běželo jako na drátku a tak když do Kutné Hory dorazila delegace Pražanů, snažících vyjednat kapitulaci a amnestii pro povstalce (samozřejmě pro patricije a konšely, pár hlav radikálů by po dohodě mezi pražskou radnicí a králem padlo), stanovil Zikmund podmínky, které byly naprosto nepřijatelné. Praha pochopila, že jí nezbývá než bojovat, ať chce nebo nechce. Nechtěla, ale musela.

               Po návratu delegace z Kutné hory následovalo bouřlivé společné zasedání pražských měst. Praha nebyla v té době jedno město ale tři – Staré Město, Nové Město a Malá Strana měly své radnice i samosprávu a v postoji vůči nadcházejícímu boji nebyly zdaleka jednotné. Radikálové ovládali Nové Město, Staré Město se víceméně přidalo, protože nemělo jinou volbu. Malá Strana byla vždy poněkud jiná, už proto, že byla od ostatních pražských měst oddělena Vltavou, nicméně teď se přidala k odboji.

               Do města byly pozvány ozbrojené posily z venkova. 20 května dorazili Táboriti a 23. května bojovníci ze Žatecka, Lounska a ze Slaného. Město zvolilo 12 hejtmanů, kteří měli velet obraně, vyhnalo z města všechny „nepřátele kalicha“, tedy hlavně německé patricije ze Starého města, jejichž majetku se zmocnili měšťané čeští (jakási árizace naruby) a začalo shromažďovat zásoby pro případ obléhání. Pokus o dobytí Pražského hradu nevyšel, Pražané se tedy stáhli za hradby a vyčkávali, až se 30. června před městem objevilo křížové vojsko.  

               Král Zikmund už musel být v té době poněkud znepokojen. Jednak ztratil Hradec Králové, který znovu ovládli povstalci, jednak se jeho spojenci Oldřichovi z Rožmberka nepodařilo dobýt Tábor, obléhatelé tam utrpěli hanebnou porážku. I boje o Pražský hrad a Žižkovo tažení na Prahu, kdy se jeho ozbrojenci ukázali být královu vojsku minimálně rovnocenní, musel vnímat jako varování. Začínal zřejmě tušit, že to nebude zas až tak snadné.

               Křižáky přivítaly zavřené městské brány, což byl dost velký problém. Středověká vojenská strategie měla nemalé protíže s dobýváním opevněných míst. K dobytí města by byla potřebná stavba obléhacích věží, po kterých by se obléhatelé mohli dostat na hradby, nebo budování podkopů pod hradbami, které se pak po zapálení podpěr v podkopech zřítily. Dělostřelbu k dobytí opevněného města dokázal účinné použít až sultán Mehmed v roce 1453 při obléhání Cařihradu, v roce 1420 nebyla děla s podobnou ničivou silou k dispozici, první použití dělostřelectva v boji je doloženo v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannenbergu) v roce 1410, ovšem bez jakéhokoliv pozitivního účinku. Horníky z Kutné Hory na budování podkopů sice Zikmund původně ve svém vojsku měl, ale během dlouhého čekání na křížové vojsko je poslal zas domů. Na zdlouhavé obléhání vzpurného města neměl prostě čas ani peníze.

               V okamžiku, kdy nebyli Pražané ochotni padnout před masami rytířů na kolena, měl Zikmund nemalý problém. Protože dorazil s jízdními rytíři, ale bez patřičného technického vybavení pro stavbu obléhacích věží či budování podkopů, bylo zřejmé, že je přímý útok na město odsouzen k neúspěchu.  Problémem byla i velikost jeho vojska, které někteří historici odhadovali až na 100 000 mužů (Petr Čornej odhaduje střízlivě 30 000). Organizovat a hlavně zabezpečit takovou masu mužů bylo logisticky v této době prakticky nemožné, to dokázal až o dvě stě let později Valdštejn – a vysloužil si tím pověst vojenského génia.  Jenže novému papeži se chtěli zalíbit všichni a tak zde byli křižáci snad ze všech zemí Evropy, od Angličanů a Francouzů a Španělů, přes Němce až po Chorvaty, Poláky a králi věrné Moravany a Čechy. Podle Františka Palackého se ve vojsku nacházeli všichni němečtí kurfiřtové kromě kurfiřta saského, rakouský vévoda Albrecht i štýrský Arnošt, zvaný Železný, tři bavorští vévodové a celkem 43 knížat a hrabat. Samozřejmě nemohl chybět papežský legát, byl zde i patriarcha Aquilejský a řada biskupů a jiných duchovních osob. Na první pohled je zřejmé, že se tak obrovskému a různorodému vojsku prostě nedalo velet, je otázka, nakolik tato ochota následovat papežovo volání po vyhubení kacířů Zikmunda potěšila. Méně by bylo určitě více.

               Možná tato skutečnost vysvětluje podivnou nečinnost vojska následujících čtrnáct dní.  Možná král čekal, že se obléhaní pobijí mezi sebou, zřejmě věděl, že mezi puritánskými Tábority a bohatými Pražany panují neshody, které nepřerostly v boje jen díky křižácké hrozbě před hradbami.  Čtrnáct dní ležela tato obrovská armáda nečinně před městem a čekala na zázrak, musela být živena a každým dnem hrozilo vypuknutí epidemie, protože toalety samozřejmě neexistovaly. Zikmund měl ostatně s takovým osudem obléhatelů už svou zkušenost, skoro zemřel na úplavici v roce 1404 při obléhání Znojma. Tehdy přežil nejen průjem, ale i léčbu svého lékaře, který ho na dvacet čtyři hodin pověsil za nohy hlavou dolů (z pohledu tehdejší medicíny logické opatření k zastavení průjmu), jeho přítel, rakouský vévoda Albrecht IV., toto štěstí neměl a zemřel. Teď Zikmunda k Praze doprovázel Albrechtův stejnojmenný syn Zikmundův nejvěrnější spojenec, budoucí zeť a následník na českém trůně. Až do dvanáctého července se v podstatě nic nedělo, domyslíme-li si diplomatické hrátky. Papežský legát 6. července ve svém spise nesmlouvavě odsoudil české kacíře a ti zase 10. července nabídli dopisem spojenectví odvěkému Zikmundovu nepříteli – Benátkám. Zikmunda brzdilo v aktivitě i to, že si sice přál kapitulaci Prahy, ne ale její násilné dobytí a vydrancování křižáckým vojskem. Čeští a moravští pánové, tvořící podstatnou část jeho vojska taky nebyli z této alternativy nijak nadšení a radili k vyjednávání a diplomatickému nátlaku. Čili se ve skutečnosti kromě demonstrativního upalování zajatců oběma stranami nedělo nic.

Šlo o to, zda dokážou obléhatelé vyhladovět lidi ve městě, nebo budou vyhladověni naopak oni. Jelikož měli Pražené dost času se na obléhání připravit a navozili do města dostatek zásob, hrozila tato varianta spíše obléhatelům. Jediné, co bylo pro Zikmunda pozitivní, bylo držení dvou pevností – Pražského hradu a Vyšehradu. Na to, aby zlomil povstalce ve městě, potřeboval ale král nějaký čin – nějaké vítězství se symbolickou ale i praktickou hodnotou, tedy něco, co by obléhaným nahnalo strach a přinutilo je jednat o kapitulaci.

               K tomu se nabízel právě Vítkov. Kopec na východě od města za Špitálským polem, okolo něhož vedly cesty do Prahy. Kdyby křižáci obsadili i tuto výšinu, bylo by jejich postavení skutečně strach nahánějící – i když v podstatě o nic lepší než předtím. Ale Zikmund stále počítal s tím, že se Pražané na opravdový odpor nezmůžou a že jim postačí nahnat dost strachu. Císařské standarty vlající na Vítkově by mohly takový psychologický faktor představovat. Po šarvátkách u Kartouského kláštera 12. července a na Špitálském poli 13. července připravil Zikmund tedy na 14. července rozhodující útok na město. Zda měl útok na Saský dům na Malé straně od pražského hradu a útok na Nové město z Vyšehradu jen odvést pozornost obránců nebo mělo jít skutečně o ´generální útok na město, není zcela jisté. Nicméně tyto akce nepřinesly žádný efekt, jedinou významnou akcí toho dne se stal boj o strategickou výšinu na východ od města – o Vítkov.

               Útok na horu Vítkov se tedy dá z pohledu Zikmunda chápat jako akt zoufalství. Byl to boj o naději, v podstatě si římský král, zaskočený odporem „městské chátry“ nevěděl rady.

               Že Jan Žižka dokázal číst královy myšlenky a přesně odhadl jeho plán, hovoří o genialitě husitského hejtmana. Mnoho času na vybudování opevnění ovšem neměl, nakonec jeho lidé dokázali postavit na úzkém hřebeni jen několik srubů a tři mělké příkopy. Bylo to lepší než nic, ale ne o mnoho víc než nic. Jak mohlo 29 bojovníků vzdorovat několika tisícům míšeňských jezdců, je dnes těžko představitelné, ovšem na úzkém hřebeni hory se mohlo vedle sebe postavit jen několik mužů a tak bylo množství útočníků spíš kontraproduktivní, ti zadní se tlačili na přední, zadržované statečnou obranou Jana Žižky a jeho společníků a na kopci vznikal spíš zmatek. Opět jednou by bylo méně více. Pověst praví, že Zikmund ztratil kontrolu nad vedením bitvy díky dnavému záchvatu, kdy ho „řvoucího bolestí odnesli do stanu“, historické prameny ale tuto epizodu nepotvrzují. Ovšem i kdyby Zikmund chtěl skutečně bitvě velet, jak to měl asi udělat? Jak se jednou středověké vojsko dalo do pohybu, nebylo síly, která by ho dokázala nějakým způsobem ovládat. Boj se změnil na nespočetné množství osobních soubojů a bitva končila proražením nepřátelských řad. Což bylo na Vítkově těžko realizovatelné.

               Rozhodující pro průběh bitvy byl výpad Pražanů, kteří vyšli z Horské brány, vylezli po jižním svahu hory a vpadli Míšňanům do boku.  Je neuvěřitelné, že na zlom v bitvě stačilo padesát !!!! cepníků, následujících kněze s hostií v rukou. Jenže už i tak dost zmatené vojsko na úzkém horském hřebeni propadlo zcela panice a dalo se na útěk. Možná víc jich zahynulo pádem z kopce (uklouzne-li z takového svahu kůň, má rytíř v plné zbroji při pádu z jeho hřbetu malou šanci, že by takový pád přežil nezraněn) než zbraněmi útočníků, nicméně celý útok skončil fiaskem – smrtelně byl zraněn i velitel útočící jednotky Heinrich z Isenburgu.

               Křižácké vojsko se už na nový útok na Prahu nezmohlo. Zikmund ztratil taky chuť na další ponížení a začal dělat to, co uměl vždy nejlépe, vyjednávat. Byl zvyklý na to, že ve vojenských konfliktech skoro vždy prohrával, ale v následujících vyjednáváních nakonec obvykle dosáhl toho, co chtěl. Tentokrát ale padla kosa na kámen. Hlavní problém byl totiž ideologický, tedy takový, který pragmatického Zikmunda vůbec, ale vůbec nezajímal a kterému zřejmě ani tak úplně nerozuměl. Z císařské strany vedli jednání patriarcha aquilejský Ludvík a trogirský biskup Šimon z Dubrovníka, na druhé straně zástupci Pražanů i Táboritů (kteří sami nebyli v radikálnosti svých požadavků jednotní. Nicméně trvali na svých požadavcích zformulovaných do čtyř artikulů, přičemž pro královskou stranu byl naprosto nepřijatelný především požadavek vyvlastnění církve, na němž ovšem husité neoblomně trvali.

               Protože za těchto okolností bylo zřejmé, že k dohodě nedojde, nechal se Zikmund ještě narychlo 28. července ve svatovítské katedrále na Pražském hradě, který měl ještě stále pod kontrolou, korunovat pražským arcibiskupem Kunrátem českým králem. Na zaplacení žoldu dal vyrabovat svatováclavský poklad, ale ani to nestačilo na uspokojení požadavků vojska, které dva dny nato 30. července ukončilo obléhání Prahy a odtáhlo domů, podle Františka Palackého křižáci: „láli Zikmundovi hlasitě a hanebně co kacířův prý ošemetnému příteli.“

               Měli štěstí, úplavice ve vojsku ještě nepropukla.

               Fiasko výpravy mělo jeden rozhodující význam, král musel začít brát své protivníky vážně. Ukázali totiž schopnost bojovat, schopnost, která platila ve středověku nejvýše. V nejbližší budoucnosti se měla tato vojenská moc zorganizovat do neporazitelné armády „Božích bojovníků“. Neporazitelné hlavně díky v té době neznámé bojové morálce, pořádku a defenzivní taktice, která středověký fenomén nedobytných městských hradeb převedla v podobě vozové hradby do polních bitev.

               Vítkov, přejmenovaný na počest statečného vojevůdce už před rokem 1427 na Žižkov, je tedy skutečně symbolem vzniku českého vojenství. Na dalších sto let ovlivnilo husitské vojenství taktiku v bojích po celé Evropě, husitští vojevůdci byli žádanými a dobře placenými experty. Ať už to byl Jan Jiskra z Brandýsa, Čapek ze Sán nebo Jan Holub, abychom jmenovali jen ty nejznámější. Služby českých bojovníků využíval v budoucnosti nejen sám císař Zikmund, ale i Ján Hunyady nebo Friedrich III v Rakousku.

               Teprve další vývoj střelných zbraní přinesl změny ve vojenské taktice o sto let později, kdy musel rakouský a burgundský vévoda Maxmilián, budoucí císař Maxmilián I. bojovat proti francouzské přesile o své burgundské dědictví.               

Někdy nejde o velikost bitvy, ale o její význam. Ten památník na Vítkově stojí zřejmě právem.

Papež Jan Pavel II. – svůdce davů

               Tu přezdívku jsem si nevymyslel já, tak nazval nejvýznamnějšího papeže 20. století italský dramatik a scénárista Diego Fabbri. Karol Wojtyla stál vždy v centru pozornosti žurnalistů i umělců, ostatně už v roce 1981 o něm natočil životopisný film „Z daleké země“ polský režisér Krzystof Zanussi. Možná by byl Karol Wojtyla jakožto vyučený herec nejraději sám hrál v tomto filmu hlavní roli, jak se domnívá spisovatel Claudio Rendina, v tomto čase to byla ale již nerealizovatelné – 16. října 1978 se totiž stal 264. papežem a 22. října stejného roku byl intronizován pod jménem Jan Pavel II.

                Jeho volba byla hodně překvapivá, když se objevil na balkóně katedrály Svatého Petra, zíraly přítomné davy na naprosto neznámou postavu a trvalo chvíli, než se zmohly na nadšený povinný jásot. Stal se tak prvním slovanským papežem v historii a po dlouhých 456 letech zase jednou neitalským papežem (posledním takovým se stal v lednu 1522 Hadrián VI.)

               K takovým mimořádným událostem dochází většinou za mimořádných okolností a i volba Wojtyly nebyla výjimkou. Jeho předchůdce, Albino Luciani, vykonával svůj pontifikát pod jménem Jan Pavel I. pouhých 33 dní, než byl nalezen mrtvý v posteli. Právě v té době vrcholila aféra okolo Vatikánské banky a jejího ředitele Paula Marcinkuse – což Maria Puza inspirovalo k zápletce třetího pokračování jeho románu „Kmotr“. Zda byl Jan Pavel I. zavražděn, protože odmítal podpis na smlouvách, v nichž se praly špinavé peníze z kokainových obchodů, nebo skutečně zemřel na infarkt, jak zní oficiální zpráva, se už nikdy nedozvíme.

               Volba „cizince“, tedy někoho stojícího mimo vatikánské struktury, který se v té tajuplné a smrtelné síti nemohl vyznat, byla v zájmu Marcinkuse a jeho lidí, ale i mafie. A v tom se nezklamali. Jan Pavel II. se opravdu o tyto problémy nestaral – měl zcela jiné priority. Rozhodl se misionovat svět a obrátit ho na pravou cestu.

               V katolické církvi spolu zápasily už po celá desetiletí proudy konzervativní, reformní a střední (takzvaní montiniáni). Papežové se víceméně střídali podle těchto proudů, po konzervativním Piovi XII., přišel reformní Jan XXIII., pak konzervativní Pavel VI. a nyní reformní Jan Pavel I. Jan Pavel II. byl zástupcem nejkonzervativnějšího křídla tehdejšího kardinálského sboru. K jeho volbě rozhodujícím způsobem přispělo hnutí „Opus Dei“, které mělo ve sboru několik zástupců a bylo v prosazování svých zájmů nejdůslednější. Jan Pavel II. s tímto extrémně konzervativním hnutím udržoval těsné kontakty a na jeho zásluhy nezapomněl.  Zakladatel hnutí José María Escrina de Balaguer byl Janem Pavlem II. po zjištění jeho „hrdinských ctností“ vyhlášen 17. 5. 1992 za blahoslaveného a 6. 10. 2002 dokonce za svatého. Nijak v tom nevadilo problematické působení tohoto svatého během Frankova režimu ve Španělsku, jehož byl spolehlivou a ochotnou oporou. Escriva znal Franka osobně, vícekrát se s ním setkal a v roce 1968 obdržel dokonce šlechtický titul markýze de Peralta, kterého se vzdal až po masivní veřejné kritice v roce 1972 ve prospěch svého bratra. Svatý Jan Kapistránský dává pozdravovat! I ředitel papežovy kanceláře, čili jeho mluvčí, Joaquín Navarro Valls, byl členem tohoto hnutí. A Opus Dei dokázalo v roce 2005 po smrti Jana Pavla zabránit v konkláve volbě kardinála Bergolia z reformního křídla církve a prosadilo volbu Josefa Ratzingera, jehož úkolem bylo mimo jiné i iniciovat svatořečení svého předchůdce – ke kterému pak 27. 4. 2014 skutečně došlo. Jan Pavel povýšil hnutí Opus Dei v roce 1982 na osobní prelaturu. (Hnutí bylo založeno v roce 1928 a v roce 1941 bylo uznáno papežem Piem za „Zbožné sdružení“.)

               Pohnutkami k sledování ortodoxního kurzu Janem Pavlem II. v obraně víry se zabývají historici už po celá desetiletí. Zda to bylo dáno jeho dětstvím a osobním osudem, zda to byl vliv Opus Dei, s kterým udržoval těsné kontakty, nebo zda podvědomě vytušil sklon světa k radikalizaci společnosti po liberálních šedesátých a sedmdesátých letech a plul s proudem jako kapitán lodi, která hledala nejlepší vítr. K atentátu v Mekce, jako východisko radikalizace islámu došlo jen rok po jeho volbě papežem. Po internalizaci světa procitl znova nacionalismus, po sekularizaci společnosti se objevil znovu náboženský fanatismus.

Jak jsem už mnohokrát psal, dějiny církve jsou soubojem Petrovců a Pavlovců, učení orientované na utvrzené jádro církve nebo orientované na široké masy. Jan Pavel II., přesto že vykonal 104 misijních cest do celkem 127 zemí, tedy víc než všichni ostatní papežové před ním dohromady, se obracel ve skutečnosti vždy jen na utvrzené ve víře a zastával tvrdý, nekompromisní kurs. A snažil se ho předurčit i na dobu po své smrti, aby nedošlo k oné obvyklé změně ve směru k reformnímu křídlu církve. Nejen, že nedlouho před svou smrtí ještě vyjmenoval 77 ultraortodoxních kardinálů, víceméně zajistil volbu svého nástupce a žáka Ratzingera, ale vydal na poslední chvíli i nový katechismus, který nepřinesl prakticky nic nového, kromě sdělení, že neplacení daní je hříchem. Ale katechismus, jako jádro církevního učení, se vydává jen velmi, velmi zřídka a proto si žádný z nových papežů nebude v dohledné době troufat tento krok zopakovat. V tomto ohledu byl Jan Pavel II. přímo vizionářem.

               Nekompromisní byl v boji proti komunistickým režimům a určitě přispěl podstatnou měrou k jejich pádu. Ne nadarmo generální tajemník polské komunistické strany Edward Gierek po Wojtylově zvolení řekl: „Je to velká pocta pro Polsko a my můžeme čekat velké problémy.“ Ani polská komunistická strana nedokázala v katolicky orientovaném Polsku zabránit papežově pastorální cestě do Polska v červnu 1979. Na jeho vystoupení přišly až 2 miliony věřících. 31. srpna následujícího roku byla založena Solidarita (ne nadarmo byl její zakladatel Walesa přesvědčený katolík) a s polským komunistickým režimem to začalo jít rychle z kopce. Na rozdíl od svých předchůdců Jana XXIII a Pavla VI odmítal Jan Pavel II s komunistickými režimy jakýkoliv dialog, protože takové jednání v jeho očích komunistické diktatury legitimizovalo. Nezastavil ho ani atentát 13. 5. 1981, kdy ho na cestě na Náměstí svatého Petra postřelil Mehmet Ali Agca, s největší pravděpodobností agent bulharské tajné služby, která jednala z podnětu KGB. Papež utrpěl průstřel levé ruky a střeva v podbřišku, pětihodinová operace mu zachránila život, ovšem podlomila jeho zdraví.

Až do té doby se jednalo o papeže zcela nového stylu. Sportovce – rád lyžoval, zejména na svazích Terminilla a plaval (V Castel Gandolfo si nechal postavit plavecký bazén i se startovními bloky a viděli ho plavat i v moři u Palidora). Básníka a spisovatele – jeho sbírky veršů vyšly tiskem v italštině pod názvem „Kámen světla“ a „Chuť chleba“ a v roce 1960 vyšla jeho mystická hra „Zlatnická dílna“ a v neposlední řadě i herce. Zde je místy nejasné, kdy se při jeho veřejných vystoupeních jednalo o skutečného Karla Wojtylu a kdy hrál svou roli, kterou si sám napsal. Jeho temperament se zdál být nezlomný, než se u něho v roce 1997 objevila Parkinsonova choroba.

               Jan Pavel II. vsadil na velmi konzervativní, chce se říci skoro středověké pojetí církve. To projevil například při návštěvě Rakouska 1998, kdy odbyl protesty věřících, demonstrujících proti spornému biskupovi Kurtovi Krenovi, slovy, že se jedná o záležitost církve, do které nemají věřící právo zasahovat. Nepřímo tedy oživil středověkou představu, že církev tvoří její hlava, což je papež a tělo pak sbor kardinálů. Pojetí církve jako společnosti věřících mu nebylo vlastní. Mimochodem biskup Krenn nakonec po mnohých skandálech, kdy už byl ve svém biskupském sídle zcela izolován, podal demisi v roce 2004 (tedy ještě Janu Pavlovi II.), poté, co se pokoušel krýt dětskou pornografii v kněžském semináři v St.Pöltenu. Nicméně po roce 1998 došlo v Dolním Rakousku k masivním výstupům z církve, porovnatelným snad jen s Korutany v roce 2019 v souvislosti se skandálem biskupa Schwartze. Jan Pavel II. byl nekompromisní v otázce manželství, potratů, ale i homosexuality. Během referenda o umělém přerušení těhotenství v Itálii vstoupil do kampaně. Svůj názor prezentoval slovy: „Manželství je nerozlučitelné a neodvolatelné, sexuální styk mimo svazek manželský je nemorální, homosexuální chování je nemorální, a je třeba důrazně hájit právo na život, včetně života dosud nenarozených dětí.“

               Jan Pavel II. měl v mnoha věcech poněkud rozporuplný postup.

               Byl misijním papežem, který navštívil 127 zemí. Chválil se, že získal pro katolickou církev statisíce nových věřících – to může být skutečně pravda – v Africe a v Asii získal spoustu nových věřících. Současně ztratil desetitisíce věřících v Evropě a v USA – odchody těchto „vlažných ve víře“ ho očividně nebolely.

               Prezentoval se jako papež mezinárodní, nezapomenutelné bylo jeho „Urbi et Orbi“, které čítával ve všech světových jazycích. Na druhé straně se v době, kdy byl krakovským arcibiskupem, projevil jako silný polský nacionalista, když zakázal v oblastech obývaných slovenskou menšinou číst mše ve slovenštině.

               Problematický byl jeho vztah k židovstvu. Na jedné straně se předháněl ve vstřícných gestech, jako byla návštěva římské synagogy 13. dubna 1986, kdy nazval Židy „staršími bratry ve víře“. Jako první papež přijal i delegaci Židů v kostele San Carlo ai Catinari 8. října 1981, o svatém roku 2000 (už velmi poznamenán svou Parkinsonovou chorobou) nesl kříž v chrámu svatého Petra až k Michelangelově Pietě, aby tu vyslovil „Mea culpa“ a omluvil se za pochybení církve v náboženských válkách, pronásledování Židů a za Inkvizici. Hned poté pak odcestoval do svaté země, kde se modlil u Zdi nářků a navštívil muzeum holocaustu Yad Vashem a v Síni poslední večeře zanechal symbolický strom nesoucí tři druhy plodů (hrozny, obilné klasy a olivy) jako symbol soužití tří monoteistických náboženství.

               Na druhé straně nazval v srpnu 1989 Židy „nevěřícími a zrádci Boží úmluvy“, v roce 1992 vyjmenoval římským vikářem antisemitu Ruiniho, který otvíral otázku viny Židů za ukřižování Krista, a přes čtyři roky trvalo, než dal – nerad – souhlas k vyklizení kláštera Karmelitánek v Osvětimi, o které žádaly židovské společnosti. Zřejmě se nikdy nezbavil vlivu ze svého dětství, které ve Wadowicích a Krakově logicky muselo být antisemitismem poznamenáno. Především před druhou světovou válkou byl v Polsku antisemitismus možná ještě silnější než v Německu (zřejmě v důsledku ochrany, kterou Židé požívali za vlády generála Pilsudského.) Poctivě je třeba přiznat, že se Jan Pavel II. očividně pokoušel tyto předsudky ze svého mládí překonat, ne vždy se mu to ale dařilo.

               27. října 1986 zorganizoval setkání zástupců všech světových náboženství v Assisi a 24. ledna 2002 toto setkání pod dojmem útoků na Newyorská dvojčata 11. 9. 2001 zopakoval.

               Prostě slova Jana Pavla nebyla vždy v souladu s jeho činy.

               Slovy se snažil o ekumenii s evangelickými církvemi, na druhé straně vyhlašoval za svaté oběti náboženských válek – jako například tři košické mučedníky během své návštěvy Slovenska v roce 1995 nebo Jana Sarkandra v roce 1993. (Sarkander byl sice zřejmě umučen protestanty v Olomouci zřejmě nevinně, o jeho ne přímo ideálním konfliktním charakteru je ale známo víc než dost). Následkem papežových činů bylo například to, že během jeho návštěvy na Slovensku jeho kolonu vozidel v protestantských vesnicích na Spiši na ulici nezdravil ani jeden člověk. (Oni košičtí mniši byli 7. září 1619 zabiti v odvetu za řádění katolíků v Prešově, jejich svatořečení tedy bylo určitou formou provokace.)

               Svatořečení a blahořečení ovšem bylo jakýmsi koníčkem Jana Pavla. Vyjmenoval během svého pontifikátu 456 svatých a 1282 blahoslavených, což je opět víc, než vyhlásili všichni papeži před ním dohromady. Řada z nich byla nesporná a potřebná – například svatořečení Anežky české v chrámu svatého Víta 25. listopadu 1989 definitivně zlomilo odpor komunistů v Praze, kteří v ten uvolnili mosty přes Vltavu a vpustili demonstrující lidi na levý břeh Vltavy, což se rovnalo kapitulaci. Jan Pavel II. využíval tato svatořečení k vlastní velkolepé prezentaci. Byl v tom opravdovým mistrem- například svatořečení Padre Pia 2.5.1999 v chrámu San Giovanni in Laterano bylo opravdovým spektáklem, na jaký se nezapomíná. (Jan Pavel věřil na zázraky a v případě Padre Pia měl i osobní zážitek – o tom jsem psal v mém cestopisném článku o Garganu). Ale i své misijní cesty využíval k svatořečením a blahořečením, protože to jeho cestám dodávalo slavnostnější rámec.

               I to je určitý návrat do středověku. Z dob po osvícení ustoupily zázraky do pozadí, lidé preferovali rozum před vírou. Zdůrazňování zázračné moci světců je nepochybnou snahou upřednostnit víru před rozumem, čili o návrat do doby před osvícenstvím. Ostatně vyhlašování světců má v sobě něco pohanského. Je to něco z doby prvních misijních cest v raném středověku, kdy v zájmu pokřtění nových národů, byl těmto dán jejich malý místní bůžek, kterému se mohli klanět. Fungovalo to v onom devátém či desátém století a kupodivu to fungovalo i ve století dvacátém. I to mohla být určitá odpověď na radikalizaci konkurenčního islámu, který rovněž hledá návrat ke svým kořenům ve století sedmém.

               Praktické záležitosti, jako například ozdravení vatikánských financí muselo čekat.  Vatikánská banka byla navázána na milánskou banku Banca Ambrosiana, byla dokonce hlavním akcionářem této banky. Banca Ambroziana byla založena jako církevní banka (jméno dostala podle svatého Ambrože, milánského biskupa ve čtvrtém století). Za ředitele Roberta Calviho se věnovala zejména praní špinavých peněz z obchodu s drogami a s přímou vazbou na mafii. Calvi založil okolo dvou set formálních filiálek (banky poštovních schránek), přes které peníze převáděl.  Calvi byl obžalován v roce 1982 a brzy nato byl objeven oběšen pod jedním z londýnských mostů s kapsami plnými cihel. Ve stejný den vyskočila (vypadla?) z okna bankovní centrály v Miláně jeho sekretářka Graziella Corracher. Nikdy se nezjistilo, zda se jednalo o sebevraždy či vraždy. Ředitel vatikánské banky, už vzpomenutý Paul Cesimir Marcinkus, přezdívaný „Gorila“, byl ve svém úřadě až do roku 1990. Jeho přítelem byl Michelle Sindona, bankéř odsouzený v roce 1984 k 25 letům vězení za objednání vraždy a v roce 1986 otrávený ve vězení kyanidem. Ostatně likvidátor Sindonových  bank byl zavražděn v červenci 1979. Tento příběh byl dokonce v roce 2001 (tedy ještě během pontifikátu Jana Pavla II.) zfilmován režisérem Giuseppem Ferarrou pod názvem „I bancchieri di Dio – Il Casa Calvi“. (Boží bankéři, případ Calvi) Banca Ambosiana vyhlásila nakonec v roce 1987 insolvenci, věřitelé zůstali sedět na třech miliardách dolarů nesplatitelných úvěrů. Marcinkusovu pozici tyto skandály nijak neohrozily, zajišťoval financování luxusního života mnohým kardinálům, známý je jeho výrok, že „peníze jsou nástrojem ve službách církve.“ Dlouhodobě neřešené problémy s vatikánskou bankou vyvrcholily v roce 2013 a vedly nepřímo k rezignaci papeže Benedikta XVI.

               Ke všem těmto věcem Jan Pavel II. okázale mlčel, teprve během své návštěvy Sicílie v roce 1993 poprvé otevřeně zkritizoval mafii. (To už byl Marcincus tři roky v důchodu v Sun City, předměstí amerického města Phoenixu. Zemřel až v roce 2006, takže se na onen film, kde ho ztvárnil Rutger Hauer, mohl podívat). Papežova kritika se ozvala až poté, co mafie v roce 1992 vraždami vyšetřujících soudců Falconeho a Borsellina definitivně překročila všechny myslitelné hranice tolerance a popudila proti sobě sicilské obyvatelstvo natolik, že přestalo dodržovat „omertu“, čili zákon mlčení.

               Jan Pavel II. zůstane rozporuplnou osobou, postavení „velkého papeže“ mu ale nikdo nevezme. Nejen, že se v jeho případě jednalo po svatém Petrovi (37 let) a Piovi IX. (32 let) o třetí nejdelší pontifikát církevní historie. Charisma tomuto muži na trůnu svatého Petra nedokážou upřít ani jeho největší odpůrci a je nepochybné, že udal směr vývoje církve na další desetiletí. Kam tato cesta povede, ukáže až budoucnost. Zda k jejímu upevnění, nebo k jejímu rozkladu. Skutečností je, že i reformní papež František bojuje víceméně marně s odkazem svého velkého předchůdce. Nakolik bylo Františkovi po vůli, vyhlásit Jana Pavla 27. dubna 2014 světcem, nedokážu odhadnout. Zabránit tomu už nemohl, vše bylo od jeho předchůdce Benedikta připraveno – tak, jak by si to sám Jan Pavel II. přál. František alespoň vyhlásil ve stejný den za svatého i pravý protiklad Jana Pavla II. Jana XXIII. Symbolické je i to, že hrob Jana XXIII. se nachází přímo ve svatopetrské katedrále a je tedy věřícím volně přístupný, zatímco Jan Pavel II. našel místo posledního odpočinku v katakombách pod chrámem. Víc než tohle symbolické gesto František nezvládl a rýsuje se, že po něm přijde další papež z tábora konzervativců, který bude odkaz Jana Pavla následovat a dále rozvíjet. 

               Brázda, kterou za sebou tento nepochybně velký papež zanechal, je hluboká.