Category: Blog

Wachau

               Znáte Wachau? Že ne? Vždyť je to kousek od české hranice, jenom právě tak dlouhý kousek, který tuto hranici dělí od Dunaje. A jste tam.

               A Wachau – to je víno, baroko a Niebelungové. A taky trochu Richard Lví srdce. Prostě je tam toho víc než dost. Symbolem Wachau je Dürnstein se svou modrou věží kláštera Augustiánů kanovníků na břehu Dunaje, ovšem za normálních okolností je Dürnstein plný podnapilých Angličanů, putujících po stopách svého slavného krále, který zde kdysi strávil – nedobrovolně – několik měsíců na místním hradě, z něhož je dnes už jen zřícenina. Ono to bylo už dávno, přesněji v roce 1193.

               To bylo tak. Po porážce vojska jeruzalémského království u Hattínu v roce 1187 a následném dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem bylo křesťanstvo vyburcováno a rozhodlo se to Arabům spočítat – byla svolána třetí křížová výprava. Zúčastnila se na ní skutečná elita tehdejší Evropy. Jedno vojsko vedl sám císař Friedrich Barbarossa, druhé francouzský král Filip August a třetí anglický král Richard Lví srdce. Poslední dva pánové se přepravili do svaté země na lodích, císař se vydal do boje pěšky – tedy na koni. Táhl přes dnešní Turecko, a protože bylo horko, rozhodl se osvěžit koupelí v řece Saleph. Podcenil nejen silný proud řeky, ale i svůj na tu dobu požehnaný věk 68 let a utopil se. Jeho vojsko se z větší části rozpadlo, jen malou část dokázal do Svaté země přivést jeho zástupce a věrný pomocník – rakouský vévoda Leopold V. (Aby taky nebyl věrný, když právě Barbarossa udělal v roce 1177 z jeho zemičky na Dunaji, která měla statut obyčejné pohraniční marky, vévodství a povýšil tak Leopolda mezi suverény říše). Ostatní dva panovníci už mezitím doplachtili k pobřeží Svaté země taky – Richard Lví srdce po cestě tak nějak nedopatřením dobyl Kypr – aby pak nevěděl, co s ním. Společně pak začali obléhat pobřežní město Akko. 12. července 1191 město padlo. Podle legendy, které se ovšem nedá moc věřit, bojoval Leopold tak udatně, že celý jeho bílý křižácký plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, pod širokým opaskem, zůstal bílý. Od té doby má Rakousko svou červeno-bílo-červenou vlajku. Po dobytí města vyvěsili velitelé vojska na hradbách své zástavy a Leopold se považoval za oprávněného zavěsit své zlaté orlice v modrém poli (dnešní erb Dolního Rakouska) vedle anglických lvů a francouzských lilií. To se velmi dotklo Richarda, protože nemohl strpět, aby vedle jeho královské zástavy visela vlajka nějakého vévody a k tomu ještě novopečeného. Odhlédnouc od toho, že německé sbory hrály při dobývání města skutečně jen druhořadou roli. Richard tedy shodil rakouskou zástavu do hradebního příkopu, Leopold se nakrkl a opustil křížovou výpravu.  A čekal.

               Richard byl snad opravdu statečný bojovník, ale přemýšlivý moc nebyl. Jinak by se nevydal na zpáteční cestu do Anglie po souši a to právě přes Rakousko. Někde u Vídně ho poznali (tedy poznali ho už ve Štýrsku a od té chvíle mu byli na stopě) – mluvil nesrozumitelnou hatmatilkou (angličtinou) a kromě toho ho poznal jeden z účastníků křížové výpravy. Když se to dozvěděl Leopold, nebyl už k zadržení. Milého Angličana zajal a předal ho svému věrnému vazalovi Hadmarovi II. z Kuenringu. Kuenringové byli povoláním loupežní rytíři, v čemž jim hodně pomáhalo, že vlastnili hrady na obou březích Dunaje. Když bylo tedy nejhůř, mohli mezi nimi natáhnout řetěz a pak oloupit všechny právě projíždějící lodě. Mimochodem později se tento rod zapsal i do českých dějin. Anežka z Kuenringu zvaná Palcéřík byla milenkou Přemysla Otakara II. a porodila mu několik dětí, z nichž vzešli opavští vévodové. Na jednom ze svých hradů v Dürnsteinu teď Hadmar usadil svého ctěného i když nedobrovolného hosta.

               Leopold žádal za svého zajatce od Anglického království 100 000 hřiven stříbra, což bylo 23,3 tuny tohoto kovu – a padla kosa na kámen. Richarda totiž v době jeho nepřítomnosti zastupoval jeho mladší bratr Jan zvaný později Bezzemek a brácha mu nijak moc nechyběl. Neviděl nejmenší důvod, proč by měl ze svých poddaných mačkat tento nekřesťanský peníz, jen aby pak musel odevzdat vládu osvobozenému bratrovi. Richard tedy seděl na Dürnsteinu, nudil se a lezl svým věznitelům na nervy a do peněz.

Leopold byl ale chytrá hlava a odprodal svého zajatce římskému císaři Jindřichovi VI. (synovi utopeného Barbarossy) za polovinu oné sumy, tedy za 50 000 hřiven. Císař byl už přece jen větší kalibr než nějaký rakouský vévoda (od roku 1192 i štýrský) a peníze z Angličanů vymačkal. Za ně si pak najal armádu a dobyl Sicilské království. Mimochodem Leopold se ze svého bohatství dlouho netěšil, zemřel už 31. prosince 1194 v Grazu. Legenda praví, že s ním upadl kůň při turnaji konaném na grazském Tummelplatzu a vévoda utrpěl otevřenou zlomeninu stehna. Protože se nacházel v církevní klatbě (to byl následek jeho postupu proti Richardovi, protože křižák byl nedotknutelnou osobou a útok na něho byl chápán jako útok na církev a hlavně na jeho hlavu, papeže, kterým byl starý a popudlivý Celestin III.) nechtěl nikdo jeho zranění ošetřit, takže vévoda ze zoufalství vytáhl meč, který se mu tak osvědčil u Akkonu, odsekl si nohu a vykrvácel – protože tento čin na jeho klatbě samozřejmě nemohl nic změnit. Legenda je to sice pěkná, ale stejně jako ta s tím zakrváceným pláštěm vymyšlená – ve skutečnosti uklouzl kůň s Leopoldem při projížďce po Grazu na Herrengasse na náledí už 26. prosince a vévoda na následky otevřené zlomeniny, do které se dala sněť, zemřel o pět dní později.

               Dürnsteinu už jeho slávu nemohl nikdo vzít a stal se poutním místem anglických turistů – zejména pak proto, že Wachau je centrum pěstování rakouského vína – tedy bílého, červenému se tu nedaří. Všude kolem Dunaje, který se tu prodírá jakousi soutěskou mezi kopci (proto ony dva hrady Kuenringů a řetěz přes vodu) jsou vinice, vinice a zase vinice.

Protože je víno pěstováno na terasách, má rozdílnou kvalitu. Čím je réva výš, tím má víc slunce a následkem toho víc cukru a víc alkoholu, čili čím výš tím líp. U vody je to takzvaný Steinfeder, který se nabízí maximálně jako domácí víno. Uprostřed roste Federspiel s obsahem alkoholu okolo 12 procent, čili lehké kvalitní víno, a v horních poschodích teras se pěstuje Smaragd s obsahem alkoholu okolo 13,5 procenta. Současně se stoupajícím obsahem alkoholu stoupá (mnohem dramatičtěji) i cena vína.

               Největším výrobcem vína v oblasti je „Domäne Wachau“, která má sídlo právě v Dürnsteinu a nabízí víno slušné kvality za přijatelné ceny. Existuje samozřejmě řada malých vinařů, kteří se se svým vínem mnohem víc mazlí a pak ho prodávají za ceny nepoměrně vyšší – některé z nich mají skutečně špičkovou kvalitu.

               Nejčastějším zde pěstovaným druhem je Zelený Veltlín. Tato réva je – ale to jen mezi námi – jakýsi plevel, který roste všude, nevyžaduje totiž žádnou speciální půdu. Hodně se zde pěstuje i ryzlink, zejména vlašský – ten mi ale zakázal můj internista, protože způsobuje pálení žáhy. Savignon blanc, který jsem zde ochutnal, mě neoslovil, byl dost kyselý, u nás ve Štýrsku jsem pil lepší. Ale i já jsem si přišel na své – nejen při Rulandském bílém (Weißburgunder) ale zejména při Rulandském šedém (Grauburgunder), který měl skutečně kvalitu přímo úžasnou – minimálně ten, který jsem pil ve vinohradu Ilkerl v Kremsu. No dobrá, Wachau začíná dva kilometry za Kremsem směrem na západ, ale snad můžeme přimhouřit oko.

               Dürnstein ze svého Richarda samozřejmě žije. Jsou zde hotely pojmenované po zajatém králi i po jeho minesängrovi Blondelovi.  To bylo tím, že Richard, jako pravý rytíř, byl nejen válečník, ale i básník – tehdy se to tak slušelo. A uměl krásně zpívat, přičemž většinou zpíval dvojhlas se svým dvorním zpěvákem Blondelem. Tento ho do Svaté země nedoprovázel, možná trpěl mořskou nemocí nebo si myslel, že ve Svaté zemi mu nebude moc do zpěvu. Když se dozvěděl o zajetí svého pána (nikdo nevěděl, kam Leopold anglického krále zavřel) vyrazil věrný zpěvák na cesty a putoval od hradu k hradu a pod každým hradem zapěl nějakou píseň. Když dorazil k Dürnsteinu a zase jednou zapěl, ozval se z hradní věže jemu známý hlas, který doplnil jeho melodii – místo věznění krále Richarda se tak stalo známým. Blondel se ubytoval v městečku pod hradem a pil víno tam, zatímco jeho pán ve věži a občas si spolu zanotovali, aby králi čas ve vězení lépe ubíhal a Rakušáci dřív ztratili nervy. Ostatně Richard složil během svého několikaměsíčního pobytu v Dürnsteinu hned několik písní, jako například tuto, kterou si dovolím zde uvést v anglickém originálu – tedy v novoanglické verzi s německým překladem, na český překlad jsem si netroufl.

Zda je ta báseň autentická, dovoluji si zapochybovat, na anglickém královském dvoře se v této době mluvilo a básnilo francouzsky, angličtinu nechal sepsat a tedy oficiálně vytvořit až král Eduard I. o sto let později.

               Ale jak jsme už viděli u Leopolda, z této pohnuté doby konce dvanáctého století pochází spousta legend, které nemusí být právě pravdivé, ale jsou dobře vymyšlené a jejich zpochybňování nedokáže snížit konzumaci alkoholu anglickými turisty. Vydat se v plné sezóně do Dürnsteinu autem, není bez nebezpečí, zejména když musí člověk předjíždět anglické cyklisty (rafinovaně si půjčují kola, aby byli mobilní i pod vlivem wachauského vína), kteří se kymácejí ze strany na stranu, a člověk neví, zda spadnou do příkopu nebo jemu pod kola.

               Z nich žije i luxusní hotel „Hotel Schloss Dürnstein“ na okraji města, (zámek byl postaven po roce 1630, tedy v době třicetileté války) ale i už vzpomenutý „Hotel Richard Löwenherz“ nebo Hotel „Sänger Blondel“ a spousty, pensionů, restaurací a barů. Prostě ten anglický panovník je i po více než osmi stech letech stále k nezaplacení.

               Procházka po městě má své kouzlo, Parkoviště před městskými hradbami je velké (a hned u něho je hospoda „Weingut Pension Stockingerhof“. Kremžskou branou se vstupuje do spleti úzkých uliček a náměstíček (no, spleti, je to jedna hlavní ulice s několika odbočkami, víc se mezi řeku a skálu nevešlo), dominantou je samozřejmě klášter, patřící řádu „Augustiánů kanovníků“ a je – stejně jako všechny kláštery v této oblasti, klenotem baroka, protože barokními stavbami oslavovali vládcové vítězství katolicismu nad protestantským bludem.

Až do třicetileté války bylo totiž Dolní i Horní Rakousko v naprosté většině evangelické, drsná rekatolizace po třicetileté válce triumfovala právě začátkem století osmnáctého za vlády císaře Karla VI. a jeho dcery Marie Terezie.

               Výstup na zříceninu hradu je snadný – možnosti jsou dvě. Hned za kremžskou branou je třeba odbočit doprava – jedna cesta je strmější a člověk na ni potřebuje pevnou obuv, jiná využívá asfaltovanou cestu a člověk k ní nepotřebuje kromě trošky kondice nic jiného. Hrad vyhodili v roce 1645 do vzduchu Švédové, přesněji generál Tortensen, frustrovaný zřejmě ještě pořád skutečností, že se mu nepodařilo dobýt Brno. Už v patnáctém století, tedy přesněji roku 1477, dobyli město i hrad Maďaři Matyáše Korvína, udrželi se zde ale jen do smrti svého krále, pak se stal Dürnstein znovu rakouským.

K zřícenině vede značená cesta se spoustou zastávek s objasněním okolností oné historické události s Richardem Lvím srdcem z nejrůznějších úhlů pohledu – Richarda samého, Filipa Augusta, Leopolda nebo i Hadmara z Kuenringu či Jindřicha VI. a Jana Bezzemka nepostrádají i humor, takže cesta na hrad je docela zábavná a atraktivní i pro děti. A ze zříceniny je úžasný výhled na Wachau, na Dunaj, hory, které ho obklopují a daleko až ke klášteru Göttweig, vypínající se majestátně nad městem Krems. Ale o tom až příště.

Jerusalem 1.Teil

               Jerusalem ist ein ewiger Streitpunkt zwischen Religionen. Es ist ein Symbol für Christen, Juden und leider auch für Moslems. Der Prophet Mohammed ahnte wahrscheinlich gar nicht, was er seinen Kindern eingebrockt hat, als er sich entschied, für seine Himmelfahrt auf seinem Zaubertier Buraq als Startfläche gerade den Tempelberg  in Jerusalem zu wählen. Was er dort tat in der Zeit, als die Stadt noch unter byzantinischen Verwaltung stand, werden wir wahrscheinlich niemals erfahren, rückblickend wäre es möglicherweise günstiger gewesen zum Treffen mit den anderen Propheten von einem anderen Ort aufzubrechen, zum Beispiel von Mekka oder Medina oder – eigentlich egal woher, nur nicht von Jerusalem aus! Aber es geschah so.

               Jerusalem ist also ein Symbol, nicht umsonst beharren die Juden darauf, dass gerade diese Stadt die Hauptstadt von Israel sein sollte. Trotz aller Proteste und Unruhen, die das mit sich bringt.

               Im Film „Königreich der Himmel“ fragt Orlando Bloom Saladin: „Was ist Jerusalem wert?“ Und Saladin antwortet mit einem Lächeln: „Nichts! Und alles!“

               Wenn man an diesem Ort steht, beginnt man diesen Widerspruch zu verstehen. Der Tempelberg mit dem Felsendom, der Berg Zion oder der Ölberg sind Orte, von denen man vielmals gelesen und unzähligemal gehört hat und wenn man sie sieht, ist man trotzdem nicht enttäuscht. Das geschieht nicht so oft im Leben.

               Jerusalem wurde irgendwann um das Jahr 1000 vor Christus von König David erobert und dieser machte es zur ersten Hauptstadt der Juden, die bis dahin als Nomaden lebten. Sein Sohn Salomon baute hier den ersten Tempel – die Juden dürfen nur einen Tempel haben, alles anderes sind nur Synagogen, also Gebetshäuser. Diesen Tempel zerstörte der babylonische König Nebukadnesar, als er Jerusalem im Jahr 586 vor Christus eroberte. Er führte Juden in die babylonische Gefangenschaft, also in die Sklaverei. Als sie dann nach der Rückkehr, die ihnen der persische König Kyros erlaubte, einen neuen Tempel bauten, war es nur ein bescheidenes Gebäude, das man mit dem Tempel von Salomon nicht vergleichen konnte. Um eine Korrektur dieser beschämenden Tatsache bemühte sich König Herodes der Große. Er ließ das Gebäude aus dem sechsten Jahrhundert vor Christi allen Protesten des Volkes zum Trotz niederreißen und baute ein großartiges Gotteshaus, das in der damaligen Welt seinesgleichen vergeblich suchen musste. 

               Genau in diesem Tempel spielten sich die Geschichten des Neuen Testamentes ab. Herodes war überzeugt, dass der Messias aus seiner Familie stammen würde und gerade auf dem Tempelberg würde er dann die Lebenden und die Toten richten, nachdem er durch das Goldene Tor in die Stadt triumphal einziehen würde. Deshalb sparte Herodes nicht bei den Baukosten, immerhin war er in dieser Zeit im Auftrag des Augustus der Verwalter des ganzen asiatischen Teils des römischen Reiches. Am Geld mangelte es also nicht.  Herodes freute sich sicherlich, wenn der Erlöser einmal sagen würde – „Und diesen prachtvollen Tempel ließ mein Ur- Ur – Urgroßvater Herodes bauen.“ Und Herodes selbst würde vor dem Messias als der Erste stehen und dank seiner Verdiensten um diesen prächtigen Bau seiner Verbrechen begnadigt und paradieswürdig gesprochen werden. 

               Es sollte anders kommen. Im Jahr 70 nach Christus wurde Jerusalem von den Römern erobert und der römische Heerführer und spätere Kaiser Titus ließ die Stadt samt dem Tempel dem Boden gleichmachen. Von dem ganzen monumentalen Gebäude des Herodes blieb nur ein Teil der westlichen Mauer erhalten, die heutige Klagemauer. Im Jahr 530 ließ Kaiser Justinian auf dem Tempelberg eine Kirche der Jungfrau Maria bauen, diese hatte aber nur eine kurze Lebensdauer, im Jahr 614 wurde sie, wie alle anderen Kirchen auch, von Persern zerstört. Dann kamen die Araber. Sie erinnerten sich, dass gerade von diesem Ort Prophet Mohammed zu seiner Himmelfahrt aufbrach und bauten hier die erste Moschee. Bereits im Jahr 692 stand hier ein „Felsendom“. Seine goldene Kuppel ist eine Dominante der ganzen Stadt. Im Jahr 1099 wurde die Stadt von Kreuzfahrern erobert und  diese verursachten unter der Zivilbevölkerung, die Asyl im Tempel gesucht hatte, ein furchtbares Massaker. Hier entstand der Templerorden und die Templer hatten dann gerade hier (in einem Teil des königlichen Palastes) ihr Hauptquartier.

               Im Jahr 1187 wurde die Stadt von Sultan Saladin erobert und mit einer kurzen Unterbrechung in den Jahren 1229 – 1244 blieb sie dann schon in moslemischen Händen. Im Jahr 1517 wurde Jerusalem von Türken eingenommen und die Symbole des Vollmondes wurden durch türkische Halbmonde ersetzt. Im Jahr 1917 kamen Briten hierher und im Jahr 1947 wurde die Teilung der Stadt zwischen den beiden hier lebenden Nationen beschlossen. Die Juden bekamen den westlichen modernen Stadtteil, den Arabern wurden die Altstadt und die östlichen Stadtviertel zugesprochen. Diese Teilung wurde im Sechstagekrieg beendet, als Ostjerusalem von jüdischen Truppen eingenommen wurde. Später annektierte der Staat Israel den östlichen Teil der Stadt und erklärte Jerusalem zu seiner „unteilbaren“ Hauptstadt.       

               In der Stadt gibt es das Viertel Mea Shearim, wo ultraorthodoxe Juden leben. Sie betrachten den Staat Israel als Gotteslästerung, da in ihren Vorstellungen den Staat Israel nur der Messias gründen kann. Sie verweigern den Militärdienst, sie zahlen keine Steuern, die arbeiten nicht und leben von Spenden (angeblich besonders von den Juden aus den USA). Alle Männer waren hier in der traditionellen Kleidung zu sehen mit Hüten und Kaftanen, die Frauen mit Kopfbedeckung und ungeschminkt, die Kinderwagen (die Familien der ultraorthodoxen Juden sind sehr kinderreich) wurden aber ausschließlich von Männern geschoben.

               Die heutige Mauer, die die Altstadt umgibt, ließ Sultan Suleiman „der Prächtige“ bauen. Sie ist mehr als vier Kilometer lang und hat acht Tore. Nur sieben davon sind offen. Das wichtigste aller Tore, das Goldene Tor, direkt unter dem Tempelberg in Richtung Ölberg, ließ Suleiman zumauern. Diese Tat hat eine Logik. Gerade durch dieses Tor sollte der jüdische Messias in die Stadt einziehen (deshalb betrat auch Christus die Stadt durch dieses Tor). Also wenn man dieses Tor zumauert, wird dadurch die Wahrscheinlichkeit des Einzugs des Messias minimalisiert.

               Zum Tempelbezirk kommt man durch das „Mülltor“. Den Namen bekam das Tor dank der Tatsache, dass gerade durch dieses Tor die Abfälle aus der Stadt getragen wurden. Durch Check points kommt man auf das Tempelplateau. Den Juden ist der Zutritt verboten, das ganze Plateau ist eigentlich jordanisches Gebiet und der jordanische König  ist auch offiziell der Wächter über den Felsendom. Die Juden dürfen diesen Platz aber auch in Folge ihrer eigenen Gesetze nicht betreten. Niemand weiß nämlich, wo sich das Heiligtum des Tempels befand, das nur der Hohepriester betreten durfte. Also ein orthodoxer Jude würde ein Sakrileg begehen, wenn er sich – auch unabsichtlich, auf diesen Platz stellen würde. Ariel Sharon war es egal, als er im Jahr 2000 den Tempelbezirk betrat, was die zweite Intifada auslöste und ihm den Wahlsieg im Jahr 2001 sicherte. Auf dem Tempelplateau stehen zwei Gebäude – die Moschee Al Aqsa und der Felsendom. Beide dürfen seit dem Jahr 2000 von Nicht-moslems nicht betreten werden. Ich suchte lange die Minarette, die zu einer Moschee einfach untrennbar gehören. Um das Gebäude  Al Aqsa fand ich keine, obwohl nach meiner Schätzung diese Moschee mindestens vier haben müsste (die Zahl der Minarette entspricht der Wichtigkeit der Moschee, sechs Minarette darf offiziell nur die Moschee in Mekka haben). Letztendlich fand ich sie. Sie stehen an den Ecken des Plateaus – also offiziell ist das ganze Plateau eine Moschee und der Felsendom mit seiner vergoldeten Kuppel gehört dazu.                  

               Die Juden beten an der Klagemauer. Die Männer und Frauen tun das getrennt, wie es schon im Orient üblich ist. Männern steht ein wesentlich größerer Teil der Mauer zu Verfügung, ich zählte aber mehr betende Frauen als Männer. Neben säkularen Juden und Touristen, die auf dem Kopf eine kleine Kippa (oder Jarmulka) tragen – (ohne sie darf man nicht zur Mauer, man kann sich aber eine solche Kopfbedeckung beim Eingang kostenlos ausleihen) beten hier auch orthodoxe Juden mit Schläfenlocken, in Kaftanen und Hüten. Diese beten sehr intensiv, nämlich mit dem ganzen Körper, da ihnen das Gesetz befiehlt, alle körperlichen Organe beim Gebet zu bewegen. Die Mehrheit der orthodoxen Juden betet in dem überdachten Teil der Klagemauer, links bei der Mauer gibt es einen kleinen Eingang.              

               Durch das jüdische Viertel (mit der größten Synagoge und dem riesigen siebenarmigen Leuchter aus echtem Gold) und das armenische Viertel mit dem Ziontor ( in der Altstadt gibt es noch ein arabisches und ein christliches Viertel) kommt man auf den Berg Zion. An dem Ziontor sieht man noch immer die Einschüsse  aus dem Sechstagekrieg. Gerade durch dieses Tor drangen die israelitischen Truppen in die Altstadt ein. Zion ist der bedeutendste jüdische Berg, obwohl er bereits außerhalb der Stadtmauer liegt. Nach ihm heißt die Zionistische Bewegung, die das Recht der Juden auf die Rückkehr in ihre alte Heimat predigt und die vom wiener Juden Theodor Herzl gegründet wurde. König David hat hier sein symbolisches Grab. Sein Grabmal ist wirklich nur symbolisch. Sein Leichnam liegt nicht hier, trotzdem ist das ein jüdischer Pilgerort. Zu dem Sarg des Königs werden Männer und Frauen getrennt zugelassen. Frauen sehen nur einen kleineren Teil, unsere Damen begegneten im Gegenteil zu uns also keinen betenden orthodoxen Juden, dafür aber wunderschön singenden argentinische Frauen.

               Der Berg Zion ist auch für Christen heilig. Hier fand das letzte Abendmahl statt, hier wurde die neue Tradition, das neue Ritual gegründet, das uns bei jeder Messe begleitet: Während des Mahls nahm Jesus das Brot und sprach den Lobpreis; dann brach er das Brot, reichte es den Jüngern und sagte: Nehmt und esst, das ist mein Leib. Dann nahm er den Kelch, sprach das Dankgebet und reichte ihn den Jüngern mit den Worten: Trink alle daraus, das ist mein Blut, das Blut des Bundes, das für viele vergossen wird zur Vergebung der Sünden.“ (Matthäus 26, 26-28, auch Markus 14, 22-25 und Lukas 22 14 – 20). Johannes lokalisiert die Lehre über das Blut und Körper Christi in die Synagoge in Kapernaum, das Mysterium des letzten Abendmals beschreibt er nicht.

               Der Saal des letzten Abendmals ist ein gotisches Gebäude aus der Zeit der Kreuzfahrer, ein Olivenbaum aus Bronze mit drei Fruchtarten – neben Oliven auch Weizen und Weintrauben – erinnert an den Besuch des Papstes Johann Pauls II. im Jahr 2000 und symbolisiert das Zusammenleben aller drei monotheistischen Religionen.

Obwohl der Saal natürlich immer voll mit Menschen ist, hat er doch ein bestimmtes Flair, gerade hier wurde doch das Ritual gegründet, das die christliche Kirche zusammenhält und die Verbreitung der Botschaft Gottes ermöglicht: Du sollst deinen Nächsten lieben, wie dich selbst! (Markus12, 31, Galater 5,14). Es ist faszinierend, dass Christus, der sein ganzes Leben gegen jüdische Rituale kämpfte, am letzten Abend seiner Mission erkannte, dass ohne Ritual seine Lehre nicht überleben konnte und er nutzte dieses letzte Abendmahl mit seinen Aposteln zur Gründung einer neuen Tradition. Angeblich passierte es gerade an diesem Ort. Aber wenn auch nicht, es konnte nicht zu weit von hier sein.

Počítače

               Samozřejmě mi to dělají naschvál. Od samého začátku mi bylo jasné, že je to spiknutí, které mě má zničit. Jediné, v čem jsem si nebyl jistý, bylo, zda mě chtějí ty zatracené komputery zničit proto, že se obávají mé neobyčejné inteligence, kterou považují ve své snaze o ovládnutí lidstva za překážku, nebo proto, že mě považují za idiota a tím pádem za lehkou kořist. Ale zle mi dělaly odjakživa. V okamžiku, kdy jsem vstoupil do místnosti, kde se nacházely, odmítaly pracovat. Počítačový technik na Stolzalpe do dneška nechápe, proč jeho počítač přestal fungovat vždy v okamžiku, kdy jsem vstoupil do jeho kanceláře, i když jsem se prokazatelně ničeho nedotkl. Poprvé to považoval za náhodu, když se to stalo podruhé, už mě k sobě nepouštěl a raději přišel na mé pracoviště, aby zjistil, kde je problém. Nikdo jiný takové privilegium neměl.

               Samozřejmě, jsem analogový typ a nestydím se za to. „Digital native“ se ze mě nikdy nestane, možná dokonce ani ne „digital“. A to přesto, že jsem měl v Popradě jeden z prvních PC čili domácích počítačů, na Stolzalpe první mobilní telefon a dokonce i první smartphone. Tak nějak mě doba hnala před sebou a musel jsem používat přístroje, které jsem neuměl ovládat. A které to dobře věděly. Nevím, zda to byla moje vina. Naučil jsem se, že většina problémů se řeší tím, že se počítač vytáhne ze zásuvky a potom se znovu na proud napojí. U mých kamarádů a známých to funguje skoro vždycky, u mě někdy taky. Můj bratr ztrácel nervy, když jsem mu své problémy líčil a poté, co několikrát zoufale zvolal „Takhle blbej přece nemůžeš být!“ pochopil jsem, že je součástí onoho globálního spiknutí a už jsem ho raději nekontaktoval.

               Samozřejmě si myslíte, že přeháním. Že si vymýšlím a snažím se dělat zajímavým. Dobrá, tak tedy příběh z roku 2020. Tedy z doby, kdy by měly mít počítače své dětské choroby dávno za sebou a mohly by po dvaceti pěti letech marných pokusů mě zahubit, s těmito hrátkami přestat.

               V práci se mi najednou začalo objevovat hlášení, že mi za čtrnáct dní vyprší licence k programu CITRIX. Protože zřejmě většina mých čtenářů netuší, oč se jedná, jde o program, jehož prostřednictvím mohu vstoupit do programu MEDOCS, což je zase program, v němž jsou všechny úkony našeho zdravotnického koncernu. Přes něj se objednávají laboratorní a rentgenová vyšetření, podávají se žádanky, vystavují se recepty, píší se lékařské zprávy a dekurzy a v němž si člověk může prohlédnout nálezy svých pacientů nejen z naší nemocnice ale ze všech nemocnic  koncernu. Dokonce se tímto programem můžou programem s kouzelným jménem DAME, čili dáma, posílat bezpapírové zprávy obvodním lékařům. Čili jinými slovy, bez Medocsu si ani neprdnete, natož abyste bez něho mohli někoho léčit či vyšetřovat.

               Informace, že mi po určitém přesně definovaném čase vyprší licence k používání tohoto zprostředkovatelského programu, mě mírně zneklidnila, zejména když byla doplněna informací, že další používání tohoto programu po vypršení licence je trestným činem počítačové piraterie. Proto jsem zavolal našemu technikovi Christianovi a sdělil mu své znepokojení.

               „Klid“ pravil tento klidný muž. „Tohle dostáváme všichni. Je to hloupost, tu licenci samozřejmě koncern obnovil, to hlášení prostě ignoruj.“

               „Ale oni píší, že když budu ten program používat po vypršení oné doby, jde o trestný čin. Do vězení se mi nechce a pokutu platit nehodlám.“

               „Řekl jsem, abys to ignoroval,“ poučil mě milý Christian. „Dostáváme to všichni, a všechny nás zavřít nemůžou. Kdo by potom pracoval?“

               Ten argument se mi zdál být docela pádný a proto jsem se nezneklidnil, když mi počítač vždy po přihlášení hlásil, že mi licence vyprší v sedmi… pěti, třech, dvou.. dnech.

               Pak přišel den „D“, mimochodem jeden den po tradičním updatu, kdy obvykle nefunguje skoro nic. Počítač mi oznámil, že mi vypršela licence programu CITRIX a proto nemám oprávnění používat program MEDOCS. A opravdu mě do našeho programu nevpustil.

               Zavolal jsem Christanovi, byl jsem poněkud podrážděný.

               „Klid,“ řekl mi dost nepřesvědčivě. „Dnes je po updatu, v celém koncernu mají lidi problémy se vstupem do Medocsu, v centrále pracují na odstranění problémů. Ono to může trvat dost dlouho, musíš být trpělivý.“

               „Jenže u mě to trvá už čtvrt hodiny a hlavně, píše mi, že mi vypršela licence Citrixu, a proto nemám právo nahlédnout do programu Medocs.“

               „Cože?“ ozvalo se nevěřícně na druhé straně linky.

               „Přesně tohle.“

               „To není možné,“ mínil náš Ajťák.

               „Tak se hekni do mého počítače a uvidíš to.“

               Krátce nato jsem mu povolil vstup na mou obrazovku.

               „To nemůže být pravda,“ hlesl. „To jsem ještě nikdy neviděl.“

               „A co mám dělat?“ chtěl jsem vědět.

               „Ty zřejmě nemůžeš dělat vůbec nic. Počkej, já si tu tvoji obrazovku ofotím a pošlu ji do centrály. Tuhle poruchu určitě neznají.“

               „A jak mám pracovat?“

               „Ty zřejmě dneska pracovat nemůžeš,“ mínil.

               „A co uděláš ty?“

               „Já nemůžu udělat taky nic,“ řekl. „Musíme počkat, zda to někdo v centrále vyřeší.“

               Zkuste nedělat nic, když jste zodpovědný za JIPku, máte v denním programu jednu ERCP, jednu pleurální punkci a dvě punkce ascitu, jednu kolonoskopii s polypektomií a na přídavek několik konsilií. Musíte hledat řešení. Dlouhodobé naschvály počítačových systémů mě naučily být vynalézavým. Obětoval se mladý kolega Liebmann.

               Vstoupil do mého počítače na intenzivce a já jsem mohl celý den pracovat z jeho přístupu – samozřejmě pouze z tohoto jediného počítače. Svolal jsem sestry z intenzivky a oznámil jim, že ten počítač je posvátná kráva. Kdo porazí posvátnou krávu, bude stejně, jako je to zvykem v Indii, popraven. Čili že se toho počítače celý den nikdo nedotkne, pokud chce opustit nemocnici živý a zdravý. Zafungovalo to. Kolega Liebmann taky slíbil, že když bude pracovat z jiného počítače, na otravnou otázku, kterou počítač po přihlášení vždy klade: „Chcete pokračovat z tohoto přihlášení a rušíte všechny ostatní?“  odpoví „Ne,“ Svůj slib dodržel.

               Odměnou mu bude překvapení, až se dozví, co všechno v ten den udělal, aniž o tom měl nejmenší tušení. Samozřejmě, že to bylo namáhavé. Vyšetřit pacienta v ambulanci, potom běžet na první poschodí na JIPku, tam zadat požadavky na laboratoř a rentgen plic, potom nadiktovat zprávu a běžet zpět k pacientovi do ambulance na přízemí. Samozřejmě poté znovu na JIPku si rentgen plic prohlédnout. Ale zvládl jsem to. Bylo to dobré pro kondici a hlavně pro mé ego, které se nehodlalo vzdát tváří v tvář počítačovému spiknutí.

               Ve dvě hodiny odpoledne to počítače vzdaly. Můj vstup do programu byl obnoven. Nedaly mi to samozřejmě vědět – neudělal to ani Christian (možná je taky členem této spiklenecké skupiny), ale při konziliu na chirurgii jsem prostě už neměl chuť běžet znovu na JIPku, abych si prohlédl nálezy pacienta, které mi chirurgové zapomněli dodat písemně. Spustil jsem počítač a on mě milosrdně vpustil na stránky programu MEDOCs a tím pádem i k nálezům mého pacienta.

               Ano, bylo to vítězství. Ale vědomí, nakolik jsme vydání těm blbým mašinkám na milost a nemilost a že jsme na nich zcela závislí a bez nich nemůžeme dělat pro naše pacienty už bezmála vůbec nic, pro mě uklidňující rozhodně není.

               Zvláštní je pouze to, že toto hlášení o vypršení licence Citrix jsem z celé nemocnice (a obávám se, že z celého štýrského koncernu) dostal jenom já. Co to jen může znamenat…?

               PS: dnes, tedy v den publikování článku mi místo přihlášení do programu MEDOCs přišla zpráva, že daný App (nemám tušení jaký) není pro používání MEDOCs certifikovaný. Asi nepřekvapí, že milý Christian znovu pravil, že takovou poruchu nezná a že to musí hlásit do centrály. Ony si ty potvory prostě nedají pokoj!

Bruno Kreisky – 30 let od jeho smrti

               Jaký musí být člověk, aby se v antisemitismem poznamenaném Rakousku stal jako Žid předsedou vlády, vyhrál pětkrát volby (z toho třikrát získal absolutní většinu v parlamentu) a dokázal, aby se po něm pojmenovala celá jedna éra – éra Kreisky.

               Myslím si, že musí být prostě geniální, bezcharakterní, vzdělaný, oportunistický až populistický a navíc musí mít štěstí – tedy musí trefit do období hospodářského růstu a blahobytu. Všechny tyto předpoklady nejpopulárnější rakouský premiér všech dob Brunovi Kreiskemu splňoval. 29 července uplyne třicet let od jeho smrti.

               Narodil se 22. ledna 1911 v bohaté židovské rodině ve Vídni. Jeho otec Max byl velkopodnikatel v textilním průmyslu a censor rakouská národní banky jeho matka Irene rozená Felix, pocházela z podnikatelské rodiny ze Znojma. (Okurky Felix jsou i dnes žádanou značkou, takže původ nejpopulárnějšího rakouského kancléře je navždy spojen se slavnými znojemskými okurkami.)

Přestože pocházel z buržoazních kruhů (a díky tomu byl velmi vzdělaný, sečtělý a hlavně – dokázal význam vzdělání na rozdíl od většiny svých soudruhů pochopit) táhlo ho to už jako mladého k levici a byl členem Sociální demokracie, což nebylo v předválečném Rakousku bez nebezpečí. V únoru 1934 došlo dokonce k občanské válce, ze které vyšli sociální demokraté a s nimi spojené jejich ozbrojené složky (Schutzbund) jako poražení. 24 vůdců Schutzbundu bylo odsouzeno k smrti a devět z nich  skutečně popraveno. Kreisky byl v takzvaném „Procesu se socialisty“ v roce 1936 odsouzen k dvanácti měsícům vězení.

               Bezprostředně po „Anschlußu“ v březnu 1938 se mu podařilo emigrovat do Švédska a uniknout tak jisté smrti. Jako Žid a socialista byl na nacistickém seznamu osob určených k zabití velmi vysoko. Měl štěstí, že se nepokusil utíkat přes Československo – emigranti, kteří 12. března 1938 prchali ve vlaku z Vídně, byli v Břeclavi československými orgány vytaženi z vlaku a vráceni do Rakouska, kde byli z větší části zavražděni a z menší části uvězněni v koncentračních táborech. Kreisky v tomto vlaku ani být nemohl, teprve 14. března skládal závěrečnou státní zkoušku svého právnického studia. 15. března byl zatčen, ale v srpnu dočasně propuštěn z vazby, což využil k útěku.

               Kreisky se tedy vyhnul osudu svých židovských spoluobčanů (25 jeho nejbližších příbuzných padlo za oběť holocaustu, jeho rodiče a bratr Paul ale přežili)a hned po válce začal znovu působit v politice. Nejprve ve Švédsku jako diplomat, od roku 1953 jako státní sekretář ve Vídni, kdy se už podílel na jednáních o státní smlouvě, která v roce 1955 znamenala odchod okupačních mocností a nezávislost a neutralitu Rakouska. V letech 1959 – 1966 se stal dokonce ministrem zahraničních věcí. V té době vládla v Rakousku takzvaná velká koalice lidovců a sociálních demokratů, v níž tvořili socialisté koaličního partnera.

               Spoluprací otřásla aféra socialistického ministra vnitra Franze Olaha, který převedl straně bývalých nacistů FPÖ milion šilinků – lidovci to správně pochopili jako námluvy pro budoucí vládu. Olah byl z SPÖ vyloučen a založil vlastní stranu „Demokratickou pokrokovou stranu“. Lidovci pochopili svou šanci, vypověděli koalici a 6.3.1966 se konaly volby, ve kterých ona nová strana vzala hlasy socialistům a lidovci slavili vítězství, které jim umožnilo samostatnou vládu bez koaličního partnera. Předseda socialistů Bruno Pittermann se rozhodl odstoupit. Hledal nástupce a rozhodl se pro svého jmenovce Bruna Kreiskeho. Ten údajně zareagoval na nabídku převzít vedení ve straně skepticky: „On, Žid, by měl vést stranu do voleb v tradičně antisemitském Rakousku? To nemůže dopadnout dobře.“

               Na to mu měl Pittermann odpovědět: „Bruno, musíš se rozhodnout, zda chceš být Žid nebo premiér.“

Source: flickr/ SPÖ https://www.flickr.com/photos/sozialdemokratie/5367515678

               Takováto volba nebyla až tak těžká. Ostatně Kreisky nebyl praktikující Žid, z izraelské „Kultusgemeinde“ vystoupil už v roce 1931 a sám se označoval za agnostika. Kreisky převzal stranu a vedl ji v opozici – v napjaté době konce šedesátých let s nepokoji a nespokojeností mladé generace, na kterou nedokázala konzervativní lidová strana, příliš svázaná s katolickou církví a konzervativním sedláckým venkovem, adekvátně reagovat.

               1.3.1970 slavili sociální demokraté pod vedením Bruna Kreiskeho vítězství. Získali 48,5 procent hlasů, což jim ovšem nestačilo na většinu mandátů. Kreisky se rozhodl pro řešení, které bylo stejně odvážné, jako oportunistické, chcete-li i nemorální. Jeho menšinový kabinet si získal toleranci FPÖ. S předsedou této strany Friedrichem Peterem pěstoval Kreisky přátelské vztahy – a to i potom, kdy v roce 1975 vyšlo na veřejnost, že se bývalý obersturmführer zbraní SS Peter za války podílel na válečných zločinech v sovětském zázemí. Když tuto zprávu zveřejnil Simon Wiesenthal – známý svým pronásledováním válečných zločinců a sídlící ve Vídni, Kreisky se postavil za Petera, obvinil Wiesenthala z „mafiánských metod“ a z kolaborace s nacisty. Wiesenthal ho zažaloval a vyhrál. Kreisky se dokázal spojit klidně i s lidmi, kteří vraždili za války jeho židovské spoluobčany, ostatně v jeho první vládě v roce 1970 byli čtyři bývalí členové NSDAP (nyní členové SPÖ) a jen jediný z nich – untersturmführer SS Johann Öllinger musel po čtyřech týdnech odstoupit z postu ministra zemědělství (aby ho nahradil bývalý člen NSDAP Oskar Weihs). To je vrchol politického pragmatismu – nebo chcete-li oportunismu. Až z toho mrazí. Pro Kreiskeho neměla minulost žádný význam, myslel jen na budoucnost a měl jediný cíl – vítězství. Toho dosáhl až pětkrát, z toho třikrát získala jeho strana absolutní většinu mandátů v rakouském parlamentu. Kreisky si vysloužil přezdívku „NEPORAZITELNÝ“. Neporazitelný politik nesmí být sentimentální a mstivý, studený pragmatismus byl hlavním znakem Kreiskeho politiky.

               Ostatně při svém odchodu z politiky v roce 1983 vyjednal s Peterem (který sice po odhalení své kriminální minulosti v roce 1977 odstoupil z funkce předsedy FPÖ, ale dál ji ovládal) koalici pro svého nástupce Freda Sinowatze.

               Pro Kreiskeho byla všechno jen politická hra. Za podporu své menšinové vlády dostala FPÖ pro ni nezbytnou volební reformu a poté vyvolal Kreisky nové volby. V roce 1971 nejenže získal absolutní většinu v parlamentu, ale dokázal prosadit volbu Franze Jonase za rakouského prezidenta – s tímto pánem stál kdysi v roce 1936 společně před soudem v procesu se socialisty (Jonas byl tehdy na rozdíl od Kreiskeho osvobozen).

               Následující roky jsou fascinující reformami, které Kreisky v Rakousku prosadil. Fascinující už jen tím, že je bylo třeba prosazovat – v sedmdesátých letech!!! , pro nás zřejmě nepředstavitelné. Až z toho je zřejmé, jak silný byl vliv katolické církve a jak stála na brzdě reforem, což nakonec vedlo k pádu jí podporované lidové strany.

               Teprve v roce 1975 byla odstraněna zákonná pozice muže jako hlavy rodiny. Až do tohoto roku potřebovala žena souhlas manžela, pokud chtěla pracovat!

               V roce 1979 byla uzákoněna rovnoprávnost muže a ženy.

               Mimo to přestal být trestným činem potrat do konce třetího měsíce těhotenství, manželská nevěra ženy či homosexuální pohlavní styk. Byla zavedena daň z přidané hodnoty.

               Kromě toho byly zrušeny poplatky za studium na vysoké škole a numerus clausus, což otevřelo vysokoškolské vzdělání širokým vrstvám obyvatelstva (a oslabilo na školách vliv neonacistických buršenšaftů), byla zkrácena povinná vojenská služba, byl zaveden bezplatný transport dětí do školy a bezplatné učebnice.

               To vše se dělo pod líbivými hesly jako „Provětrání demokracie“. Sociální demokrati dokázali získat pro sebe i střední vrstvu heslem: „Pojďte kousek cesty s námi.“ Podařilo se vytvořit do té doby nemyslitelnou koalici dělníků s intelektuály. (Nemyslitelná je i dnes). Ostatně Kreisky k této měšťácké společnosti podvědomě patřil – vždyť se v ní narodil a vyrostl. Byl tedy i pro buržoazii a intelektuály přijatelný –„tikal“ jako oni.

Kreiskeho služební auto, k vidění v Heldenbergu ve sbírce oldtimerů Rudolfa Kollera

               Samozřejmě Kreiskeho reformy trefily cítění doby a posouvaly společnost liberálním směrem, po kterém toužila (což dala mladá generace najevo svými vzpourami v roce 1968). „Dětem květin“ vzal vítr z plachet, „květiny skončily v kontejnerech a mládež šla pracovat.“

               Ale to samo by nestačilo, aby mohl Bruno Kreisky stát v čele země po dlouhých třináct let.

  1. On sám byl nesmírně charismatická osobnost. Byl sečtělý a mimořádně vzdělaný, čímž své protivníky zdolával.
  2. Poznal význam nového média – televize. Uměl se v něm skvěle pohybovat a prezentovat se srozumitelně pro masu obecenstva.
  3. Byl nesmírně oblíbený mezi novináři – tedy schopnost, kterou současní politici naprosto postrádají. Zatímco dnes politici žurnalisty nenávidí a někteří by je stříleli (a někteří to i dělají), tehdy se novináři doslova prali o interwiev s Kreiskym. A nevyvedlo je z míry ani to, že on dokázal celé hodiny hovořit o jiných věcech, pokud nechtěl přejít k tématu, které mu bylo nepříjemné. Přitom mu nechyběl humor. Známý je jeho výrok, když zareagoval na chválu novináře, který ho před začátkem rozhovoru chválil do nebes: „Jen pokračujte, mladý muži, pokračujte. Vy si ani nedokážete představit, kolik chvály já dokážu vydržet.“ Dokázal být ale i nepříjemný: „Učte se trošku dějepis,“ řekl žurnalistovi, když ho tento nachytal v protimluvě – a přitom měl pravdu onen novinář.
  4. Nebyl mu cizí populismus. Když v roce 1973 způsobil nárůst cen ropy takzvaný „ropný šok“ použil všechny páky „Keynesismu“, aby to obyvatelstvo nepocítilo. To se mu podařilo masívními státními investicemi i za cenu rychle narůstajícího státního dluhu. Je znám jeho výrok, že mu“pár miliard šilinků státního dluhu způsobuje méně bezesných nocí než několik stovek tisíc nezaměstnaných.“ I díky tomu stoupl HDP Rakouska během sedmdesátých let o 52 procent, nezaměstnanost se držela na neuvěřitelných 1,9 procenta a pevnou vazbou na německou marku dosáhl Kreisky toho, že inflace nepřekročila 6 procent. Zato stouplo zadlužení během vlády Kreiskeho z 12,5% HDP na 32,4%.
  5. Ve své straně nedovolil nikomu vyrůst. V té měl absolutní moc. Jako korunního prince si sice dlouho vychovával ministra financí Hannese Androsche, když se mu ale zdálo, že by tento ohrozil jeho moc či ho mohl po odchodu z politiky přerůst, nedovolil, aby se stal jeho nástupcem – což byl začátek pádu sociální demokracie. Nikdo prostě není dokonalý. Když Kreiskym favorizovaný vídeňský starosta Gratz vedení strany odmítl a generální tajemník strany Karl Blecha se zdál premiérovi nedostatečně charismatický, vybral si Kreisky za svého nástupce nakonec nevýrazného Freda Sinowatze.
  6. Sedmdesáté roky byly obdobím rakouských úspěchů na mezinárodním poli. Nejen v ekonomice, ale i v kultuře a ve sportu. Je to doba vítězství Jochena Rindta a Nikiho Laudy ve Formuli 1. (Rindt byl oficiálně německý občan, ale protože vyrostl od útlého dětství ve Vídni, považoval se za Rakušáka) Rakousko bylo schopno zorganizovat dvakrát v krátkém odstupu zimní olympijské hry v Innsbrucku (po roku 1964 zaskočilo v roce 1976 za americký Denver) Vítězství Franze Klammera na olympijských hrách 1976 bylo jen potvrzením rakouské hegemonie v zimních sportech a pak dokázal rakouský fotbalový národní tým porazit „velkého bratra“ –  Německo v Cordobě v roce 1978 na mistrovství světa. To zvyšovalo národní uvědomění a tento pocit byl spojen se jménem Kreisky. Rakušáci se učili být hrdí na to, že Rakušáky jsou. Teprve v sedmdesátých letech se začala většina obyvatel Rakouska cítit Rakušáky a ne „Němci žijícími v Rakousku“. V roce 1983, kdy Kreisky odcházel z politiky, to bylo 69 procent obyvatel – dnes je to už přes 90 procent. Je paradoxem, že pocit národní hrdosti dal Rakušákům právě Žid, který před nimi kdysi musel prchat do Švédska, aby si zachránil holý život – to ještě, když se cítili být Němci.
  7. S tím souviselo i Kreiskyho angažmá v mezinárodní politice. Když byl prezidentem organizace spojených národů Kurt Waldheim (o jehož nacistické minulosti tehdy ještě nikdo nevěděl) prosadil Vídeň jako třetí sídlo UNO. Ještě jako ministr zahraničních věcí organizoval setkání Johna F. Kennedyho s Nikitou Chruščovem ve Vídni. Jako první Rakušák v historii se vydal do Izraele a seznámil se s místní politickou situací. K velké nevůli svých židovských „soukmenovců“ pak začal prosazovat práva Palestinců – Rakousko bylo první „západní“ zemí, která diplomaticky uznala Organizaci na osvobození Palestiny. A hlavně, Kreisky působil v napjatých sedmdesátých letech jako zprostředkovatel mezi Západem a Východem. V době studené války nesměly země NATO prodávat mnoho výrobků do zemí RVHP, pokud by se tyto daly využít ve vojenském průmyslu. Rakousko je kupovat mohlo a prodávalo je dál. Samo díky neutralitě nepatřilo k žádnému z vojenských bloků a díky sociálně demokratické vládě bylo pro komunistické vlády přijatelným a před obyvatelstvem obhajitelným západním partnerem. Kreisky tuto šanci uchopil oběma rukama.

Jediným velkým neúspěchem jeho politiky byla politika energetická. Plány na vodní elektrárnu v Hainburgu a obrovská investice do atomové elektrárny v Zwenttendorfu v Dolním Rakousku vzbudila odpor zelených aktivistů – na stranu kterých se postavily nejvlivnější rakouské noviny Kronen Zeitung.

Odpůrci si nakonec vymohli referendum, ve kterém se 5.11.1978 vyslovilo 50,4% hlasujících (při účasti 64,1% oprávněných voličů) proti uvedení elektrárny do provozu. A to přesto, že Kreisky spojil toto hlasování s hlasováním o důvěře své vládě. Nicméně příští volby o rok později zase vyhrál – sociální demokrati si nedokázali představit jít do voleb bez něho a tak mu odchod nedovolili. Do voleb se šlo s heslem „Kreisky, kdo jiný?“ A fungovalo to.

Ne nadarmo si Kreisky vysloužil přezdívku „král slunce.“ Nedávno jsem slyšel úvahu rakouského politologa, který pravil, že jediné štěstí pro Rakousko bylo, že Kreisky byl neochvějný rozený demokrat. Kdyby takový nebyl, dokázal by mu národ odhlasovat oslabení nebo dokonce zrušení demokracie a dát mu plné moci. To ho nikdy ani nenapadlo, jak odlišné je to od chování dnešních politiků. Možná to i žurnalisté tušili a proto se k němu chovali tak, jak se chovali.

               A osobně se neobohatil. To budilo důvěru, tedy něco, co dnešní politice esenciálně chybí. Kreisky se samozřejmě obohacovat nemusel, peněz měl dost. Jeho rodina vlastnila textilní továrnu ve Švédsku, mohl si dovolit finančně podporovat i svého bratra Paula, který za války emigroval do Izraele a neuměl zacházet s penězi. Bruno Kreisky patřil k lidskému druhu, který už v současnosti bezmála vymřel – nebyl politik, ale státník.

Galiläa Teil II.

Der See Genezareth befindet sich 200 Meter unter dem Mittelmeerspiegel, er hat also den gleichen Ursprung wie das Tote Meer, das Wasser im See ist aber süß.

Trotzdem konnte Christus auf seiner Wasseroberfläche gehen. „In der vierten Nachtwache kam Jesus zu ihnen, er ging auf dem See. Als ihn die Jünger über den See kommen sahen, erschraken sie, weil sie meinten, er sei ein Gespenst und sie schrien vor Angst. Doch Jesus begann mit ihnen zu reden und sagte: Habt Vertrauen, ich bin es; fürchtet euch nicht!“ (Matthäus 14,25-27, auch Markus 6,48-51 und auch Johannes 6, 19-20) Heutzutage werden natürlich Bootausflüge auf dem See organisiert, sie gehören zum Pflichtprogramm, das Ziel ist der Hafen in Tiberias. Einen Sturm erlebten wir nicht, um sich ein Bild machen zu können, was die Jünger dort erlebten.  (Matthäus 8, 23 – 27, Markus 4 35- 41, auch Lukas 8, 22-25)

Einen wunderschönen Blick gibt es vom Berg der Seligpreisung.

Es ist ein zauberhafter Ort mit einer Kirche, einem Hospiz für Pilger, das die Franziskaner verwalten und mit Gärten voll mit Blumen. Es ist ganz gut möglich sich vorzustellen, dass gerade hier Christus seinen Jüngern die Grundsätze seiner Lehre mitteilte, obwohl nur Matthäus Christus auf den Berg steigen lässt (Matthäus 5,1-12). Lukas lässt ihn im Gegensatz dazu vom Berg in die Ebene absteigen. Auf dem Berg ist es aber sicher schöner, geben wir also Matthäus recht und lassen wir die faszinierenden Sätze ertönen: „Selig, die arm sind vor Gott, denn ihnen gehört das Himmelreich. Selig die Trauernden, denn sie werden getröstet werden. Selig, die keine Gewalt anwenden, denn sie werden das Land erben. Selig die hungern und dürsten nach der Gerechtigkeit, denn sie werden satt werden. Selig die Barmherzigen, denn sie werden Erbarmen finden. Selig, die ein reines Herz haben, denn sie werden Gott schauen. Selig, die Frieden stiften, denn sie werden Söhne Gottes genannt werden. Selig, die um der Gerechtigkeit willen verfolgt werden, denn ihnen gehört das Himmelreich.“ (Matthäus 5, 3-10) Diese Sätze sind hier geschrieben – in Englisch entlang des Weges zur Kirche, in der Kirche dann in den Glasfenstern in Latein.

               Eine weitere wichtige Pilgerstätte ist der Ort der Brotvermehrung. Das war eines der berühmtesten Wunder Christi, als er mit einigen Broten und Fischen ganze Menschenmengen satt machte.

Hier gerieten wir mit unserem Reiseführer in einen Streit. Er ließ immer an den heiligen Orten Texte aus der Bibel lesen, die den Bezug zu diesen Orten hatten. Unsere Freunde aus der Gruppe brachten einen eigenen Text mit und lasen über das Sattmachen von vier Tausend mit sieben Broten und einigen Fischlein. Unser lieber Schibli regte sich sehr auf und wollte wissen, woher sie diesen Text hätten. Er beharrte auf fünf Fischen und zwei Broten. Ich gebe zu, dass ich auch einigermaßen verwirrt war, da ich auch diesen Text, also fünf Fische und zwei Brote, kannte. Ich musste also im Text der Bibel suchen und ich fand eine Erklärung dieses Problems.        

               Es gibt nämlich in der Bibel sogar zwei Wunder der Brotvermehrung. Zumindest  in Markus und Matthäus, Lukas und Johannes kennen nur ein solches Wunder und dort gibt es wirklich fünf Fische und zwei Brote. Also dieses Wunder ist in allen vier Evangelien beschrieben und es ist demzufolge bekannter. Laut Lukas kam es aber dazu in Betsaida und laut Johannes auf einem nicht genannten Hügel. Die Kirche des Wunders der Brotvermehrung  – identifiziert mit dem ersten Wunder mit fünf Fischen und zwei Broten – steht auf dem westlichen Ufer des Sees Genezareth an einem Ort mit einem unaussprechlichen Namen Taghba. Betsaida, wo Lukas das Wunder lokalisierte, (Lukas 9,10-17) liegt nördlich des Sees, an der Mündung des Flusses Jordan, in Erwägung kommt noch ein Ort an dem östlichen Ufer des Sees namens Tell Hadar. Keines dieser Orte liegt auf einem Hügel, was der Schilderung des Johannes widerspricht. Taghba hat einen Vorteil, dass es einfacher erreichbar ist – besonders vor dem Sechstagekrieg, weil nur während dieses Krieges Israel die Golanhöhen besetzte und damit auch das Ostufer des Sees mit Betsaida und Tell Hadar unter seine Kontrolle brachte. Möglicherweise deshalb gewann in diesem Wettbewerb eben Taghba. Heute steht hier eine schöne Kirche mit einem großen Atrium mit Wasserbecken, in dem große Fische schwimmen und diese Kirche wollten angeblich militante Juden anzünden. Der Name des Ortes stammt aus arabischem El-Tabega, was eigentlich eine Verstümmelung des griechischen Namens Heptapegon, also „die Quelle der Sieben“ ist.  Das Ort des Wunders wird mit biblischen Namen Magadan, also „Glückwasser“ (Matthäus 15,39) oder Dalmanutha „das Ort seines Aufenthaltes“ (Markus 8,10) identifiziert. Was kleine Probleme zur Folge hat. Beide diese Namen sind nämlich in der Bibel im Zusammenhang mit dem zweiten Wunder der Brotvermehrung erwähnt. Allerdings mit Nachsatz, dass Christus an diese Orte NACH der Vollendung des Wunders ging. „Danach schickte er die Menge nach Hause, stieg ins Boot und fuhr in die Gegend von Magadan“ (Matthäus 15,39) oder „Gleich darauf stieg er mit seinen Jüngern  ins Boot und fuhr in das Gebiet von Dalmanuta.“ (Markus 8,10)

               Daraus kann man nur eines folgern – das zweite Wunder der Brotvermehrung konnte sich nicht in Taghba abspielen, dieses Wunder musste auf dem anderen, also auf dem östlichen Ufer geschehen. Wo aber fand das erste, bekanntere, Wunder statt? Nirgends außer in Lukasevangelium wird der Ort genannt. Die Angabe von Lukas – also Betsaida – wird aus irgendwelchen Gründen nicht akzeptiert. Wahrscheinlich war entscheidend, dass Taghba ein Pilgerort der Christen aus Kapernaum war und um das Jahr 350 hier eine Pilgerkirche gebaut wurde. Es ist gut möglich, dass es auf die Initiative der Kaisermutter Helena zurückzuführen ist, der bei ihrem Besuch von Kapernaum dieser Ort gezeigt wurde und sie ihn als den Ort des Wunders bestimmte. Die Tradition war also stärker als die Worte des Evangeliums. Auf den Fundamenten der ersten Kirche wurde um 480 eine byzantinische Kirche erbaut, die im Jahr 614 zerstört wurde. Im Jahr 1932 wurden die Reste dieser Kirche inklusiv unversehrter frühchristlicher Mosaiken vom Team des Paters Andreas Mader entdeckt und in den Jahren 1980 – 1982 wurde hier von Architekten Anton Goergen und Fritz Baumann aus Köln eine neue Kirche gebaut. Also heute ist es der offizielle Ort, wo folgendes geschah:

               „Gegen Abend kamen seine Jünger zu ihm und sagten: Der Ort ist abgelegen und es ist schon spät. Schick sie weg, damit sie in die umliegende Gehöfe und Dörfer gehen und sich etwas zu essen kaufen können. Er erwiderte: Gebt ihr ihnen zu essen! Sie sagten zu ihm: Sollen wir weggehen für zweihundert Denare Brot kaufen und es ihnen geben, damit sie zu essen haben? Er sagte zu ihnen: Wie viele Brote habt ihr? Geht und seht nach! Sie sahen nach und berichteten: Fünf Brote und außerdem zwei Fische. Dann befahl er ihnen, den Leuten  zu sagen, sie sollten sich in Gruppen ins grüne Gras setzen. Und sie setzen sich in Gruppen zu hundert und zu fünfzig. Darauf nahm er die fünf Brote und die zwei Fische, blickte zum Himmel auf, sprach den Lobpreis, brach die Brote und gab sie den Jüngern, damit sie an die Leute austeilten. Auch die zwei Fische ließ er unter allen verteilen. Und alle aßen und wurden satt. Als die Jünger die Reste der Brote und auch der Fische einsammelten, wurden zwölf Körbe voll. Es waren fünftausend Männer, die von den Broten gegessen hatten.“ (Markus 6, 35 – 44)

               Sein erstes Wunder tat Christus ein bisschen ungern und gezwungenermaßen, wer könnte aber eine Bitte der eigenen Mutter abschlagen? Es geschah in Kana in der Nähe von Nazareth, wo er lebte.

Dieses Wunder, eines seiner populärsten, wurde zum Thema vieler Theaterstücke – ich wohnte einmal der Aufführung des Brünner Theaters „Na provázku“ bei und es war wunderbar. Es wird nur im Evangelium des Johannes beschrieben, weil es eigentlich mit der wahren Mission Christi nichts zu tun hatte. Die übrigen drei Evangelisten wissen nichts von diesem Wunder. Heute steht in Kana in Galiläa auf dem Ort dieses Wunders eine katholische Kirche aus dem Jahr 1883, in der unterirdischen Krypta wird ein Weinsteingefäß aufbewahrt, das wirklich aus dem ersten Jahrhundert stammt und zweihundert Liter Wein umfassen kann. Die Weingefäße wurden aus Stein gemacht, damit der Wein kalt blieb.

Wir wollen also glauben, dass das Gefäß authentisch ist, unter der Kirche gibt es auch Ausgrabungen eines Hauses aus dem ersten Jahrhundert, wo sich die in der Bibel beschriebene Hochzeit abgespielt haben sollte. Die orthodoxen Christen sind wieder einmal anderer Meinung, ihre Kirche gibt es an dem Ort, wo einmal das „Haus von Nathanel“ stehen sollte. Natürlich gibt es gleich neben der Kirche ein Souvenirgeschäft, wo man Wein kaufen kann – entweder süß, wie man ihn in den Zeiten Christi trank, oder trocken, den man heute lieber trinkt – besonders, wenn man nach süßem Wein an Sodbrennen leidet wie ich. Allerdings, da der Verkäufer ein Palästinenser war, machte man sich bei ihm mit den israelischen Schekeln nicht beliebt  – und das, obwohl Kana im israelischen Gebiet liegt.

               Am dritten Tag fand in Kana in Galiläa eine Hochzeit statt und die Mutter Jesu war dabei. Auch Jesus und seine Jünger waren zur Hochzeit eingeladen. Als der Wein ausging, sagte die Mutter Jesu zu ihm: Sie haben keinen Wein mehr. Jesus erwiderte ihr: Was willst du von mir, Frau? Meine Stunde ist noch nicht gekommen. (Johannes 2, 1-4)

               Aber ob gern oder ungern, zornig oder nicht zornig, letztendlich tat der Sohn, wofür ihn seine Mutter bat.

               Was wäre eine Pilgerreise ins Heilige Land ohne einen Besuch von Nazareth? Von dem Ort, wo die Jungfrau Maria empfing, wo sie Erzengel Gabriel besuchte und wo Jesus nach seiner Rückkehr aus Ägypten bei seinem Stiefvater Josef lebte und den Beruf eines Zimmermanns erlernte. Nazareth ist heute eine Stadt mit 90 000 Einwohnern, fast ausschließlich Palästinenser. Das ist die Folge der Tatsache, dass gerade Nazareth im Krieg des Jahres 1948 zum Zufluchtsort für Palästinenser aus den umgebenden Dörfern wurde. Bis zum Jahr 1948 lebten hier angeblich nur 1500 Menschen. Die hier lebenden Palästinenser haben natürlich israelische Bürgerschaft, die Aufschriften auf den Mauern erinnern den Besucher aber daran, dass sie sich keinesfalls als Israelis fühlen wollen. Die Kirchen der Verkündigung Marias sind wieder einmal zwei. Es ist die Folge unterschiedlicher Interpretationen der orthodoxen und katholischen Christen, was den Ort betrifft, wo der Erzengel Gabriel Maria besuchte. Nach der Meinung der Orthodoxen passierte es bei der Wasserquelle, woher sie das Wasser für den Haushalt holte und deshalb gibt es bei allen orthodoxen Ikonen zwischen Maria und dem Erzengel eine Wasserquelle.

Die Katholiken dagegen sind überzeugt, dass der Erzengel seinen Besuch bei Maria zu Hause abstattete und dieser Tatsache entsprechen alle Bilder von den Ikonen bis zu Bildern von Leonardo da Vinci oder Sandro Botticelli. Deshalb steht die orthodoxe Kirche über der Quelle und die katholische Kirche über dem Haus Marias. Praktisch an dieser Regelung ist, dass beide Kirchen nicht um das Grundstück streiten. Wie kam es aber überhaupt zu diesem Streit?

               Die Ankündigung Marias wir lediglich in einem Evangelium beschrieben und das ist das Lukasevangelium. Dieser schreibt aber nur: Im sechsten Monat wurde der Erzengel Gabriel von Gott in eine Stadt in Galiläa namens Nazareth zu einer Jungfrau gesandt. Sie war mit einem Mann namens Josef verlobt, der aus dem Haus David stammte, der Name der Jungfrau war Maria. Der Erzengel trat bei ihr ein und sagte: Sei gegrüßt, du Begnadete, der Herr ist mit dir.“ (Lukas 1, 26-28)

Lukas beschäftigte sich also gar nicht mit der Frage, wo zu dieser schicksalhaften Begegnung kam. Wir müssen wieder einmal zu Apokryphen greifen, also zu den zwar nicht anerkannten Evangelien, die aber einen großen Einfluss auf die christliche Tradition haben. Im Jakobs Proevangelium, das vor allem ein Lobgesang an die Jungfrau Maria ist, wird geschrieben: Und sie nahm den Krug und ging hinaus, um Wasser zu schöpfen. Und siehe, eine Stimme sprach: „Sei begrüßt, du Begnadete! Der Herr sei mit dir, du gepriesene unter Frauen! Und sie blickte sich um nach rechts und nach links, woher diese Stimme wohl käme. Und es kam ihr ein Zittern an. Da ging sie heim in ihr Haus und stellte den Krug ab. Dann nahm sie den Purpur und setzte sich auf ihren Sessel und zog ihn zu Fäden. Und siehe, ein Engel des Herren trat vor sie hier und sprach: „Fürchte dich nicht, Maria! Denn du hast Gnade gefunden bei dem Gebieter über alles und du sollst empfangen aus seinem Wort.“

               Wie wir sehen, der Wortlaut dieses eigentlich verworfenen Textes fand sogar den Einzug in das Gebet „Gegrüßet seist du, Maria“, eines der christlichen Grundgebete überhaupt.

               Es geht also darum, ob für die Verkündigung die Stimme, die Maria zur Rückkehr nach Hause bewegte, oder die eigentliche Erscheinung Gabriels, der eine wichtige, allerdings für eine verlobte Jungfrau höchst problematische Nachricht brachte, für die Verkündigung angenommen wird. Da die Worte der Stimme im Text des Apokryphen mit dem Evangelium von Lukas übereinstimmen, wird von Orthodoxen bereits die Stimme als Besuch des Erzengels betrachtet. Die orthodoxe Kirche steht also über der Quelle.

Sie ist ganz lieb, umgeben von Ikonen mit Darstellung der Jungfrau Maria, in ihrem Inneren sind natürlich die Heiligen der orthodoxen Kirche auf den Wänden dargestellt und wenn man Glück hat wie wir, und dort gerade eine Messe gefeiert wird, ist der Gesang, der die orthodoxe Messe begleitet, eine wunderschöne Kulisse zum Kennenlernen dieses heiligen Ortes.     

Zur katholischen Kirche    führt ein relativ langer Weg. Maria musste also mit dem Wasser lange Strecken zurücklegen. Im Gegenteil zur orthodoxen Kirche handelt sich um ein großartiges monumentales Gebäude. Sein Grundstein wurde vom Papst Johann XXIII. im Jahr 1959 auf seiner Pilgerreise ins Heilige Land gelegt, geweiht wurde es fünf Jahre später vom Papst Paul VI.

Bei dieser Gelegenheit kam es zum ökumenischen Treffen und der Versöhnung zwischen dem Papst und dem Patriarch von Jerusalem.  Die Kirche besitzt eine prachtvolle moderne Fassade mit Darstellung der Jungfrau Maria und des Erzengels Gabriels, unter ihnen gibt es Symbole der vier Evangelisten und der vier Elemente. Die Bilder auf der Bronzetür stellen das Leben Christi dar, auf dem Nebeneingang rechts sind Szenen aus dem Alten Testament von Adam und Eva bis zur Opferung des Isaks, die Darstellungen auf der Tür links, durch die man die Kirche betritt, sind dem König David gewidmet. Die Kirche selbst ist modern mit prachtvollen Glasfenstern – ein Geschenk von Oberösterreich – und mit einer Kapelle über die Ruinen eines antiken Hauses, wo auf dem Altar eine Anschrift in Latein steht: „Verbum caro hic factum est“  (An dieser Stelle wurde das Wort zum Fleisch).

Die Kirche wurde nach einer traditionellen romanischen Tradition in zwei Stockwerken gebaut, eine untere und eine obere Kirche, wobei die obere die größere ist. Auf den Wänden der Kirche, aber auch auf der Mauer, die die Kirche umgibt, gibt es Darstellungen der Jungfrau Maria, die verschiedene Länder gestiftet haben.

Das österreichische Bild aus Glas ist sehr interessant, die Slowaken haben ein eigenes Bild, was man versteht, wenn man das Bild findet, das von dem damals noch gemeinsamen Staat Tschechoslowakei gestiftet wurde. Hier gibt es die Anschrift „Maria Regina Bohemie und Moravie“, also die „Königin von Böhmen und Mähren“ – die Slowakei wurde offensichtlich vergessen. Oder wurde das Bild nach der Trennung von Tschechien gespendet und mit einer falschen Aufschrift beschriftet.   

               In unmittelbarer Nähe der Ankündigungskirche steht die Kirche des heiligen Josefs, angeblich steht sie über den Fundamenten seiner Werkstatt – sie wurde im Jahr 1914 von deutschen Architekten über die Reste einer Kreuzfahrerkirche aus dem zwölften Jahrhundert gebaut. Die Reste der Werkstatt findet man in der Krypta tief unter der Erdoberfläche und man findet hier auch ein Taufbecken aus der byzantinischen Zeit – also war es wieder einmal die byzantinische Tradition, die den Ort bestimmte, wo Josef seinem Beruf nachgegangen sein sollte.

               In Nazareth verlassen wir Galiläa und in der Fortsetzung unserer imaginären Pilgerreise übersiedeln wir in zwei Wochen nach Jerusalem und Betlehem, wo das Leben Christi begann und sein Ende fand.

Liparské ostrovy

               Lipari patří tak nějak k Sicílii a dovolená na Sicílii aniž by člověk tyto ostrůvky navštívil, je tak nějak neúplná. Protože moje žena trpí na moři silnou kinetózou, bylo zřejmé, že mě na tomto výletě doprovázet nebude. Podařilo se mi získat za průvodce syna, který sice manželčiny geny taky zdědil, ale jen částečně, takže jsem ho na pevninu dopravil sice v zelené barvě ale bez zvracení. I když svačinu na palubě lodi striktně odmítl.

               Na Liparské ostrovy se dá jet lodí buď z Messiny nebo z Milazza. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, ušetřili jsme si tak obvyklou dopravní zácpu, která patří k Messině jako mládí k socialismu, abychom citovali klasika. Koupit si lístek na rychlou loď na nábřeží v turistické kanceláři nebyl nejmenší problém a brzy nato jsme mohli vyrazit. Milazzo leží na dlouhém poloostrově na severu Itálie, nad městem se tyčí, jako nad mnohými jinými, mohutný hrad z časů Friedricha II., který kdysi své království přebudoval na jednu velkou pevnost. Ta milazzská tvrz při tom hrála důležitou roli.

               Lipari byly kdysi bohaté souostroví. Důvodem bohatství už v době kamenné bylo naleziště obsidiánu, čili jak to známe z knih Eduarda Štorcha, pazourku, kamene, který hrál v době kamenné díky své tvrdosti a štěpitelnosti rozhodující úlohu a byl i nejdůležitějším platidlem té doby. Ti, kdo sledovali seriál „Hra o trůny“ zase budou znát tento kámen pod názvem „dračí“ čili sopečné sklo. Bohatá naleziště takové suroviny můžou znamenat pouze jediné, sopečný původ ostrovů. A ten se opravdu nedá zapřít. Liparské ostrovy patří jako vrcholky vulkánů trčící nad mořskou hladinou k tektonické trhlině, která začíná na jihu Etnou a končí po dvě stě kilometrech na severu stejně hrozivým Vesuvem. Ze sedmi sopek – tedy liparských ostrovů, jsou činné dva, Vulkano a Stromboli.

               Vulkano bývá i  první zastávkou, leží k pevnině nejblíže. Pronikavý pach síry a kouř zvedající se nad kráterem svědčí o to, že sopka je stále ještě aktivní, poslední ničivý výbuch se odehrál 1890. Lodě přistávají v „Porto Levante“, koupání je možné na černé pláži na opačné straně ostrova, což ale není žádný problém, obě strany ostrova dělí úzká šíje o několika stech metrech. Poloostrov Vulcanello na severním cípu ostrova se totiž vynořil z moře v roce 183 před naším letopočtem a v průběhu staletí vytvořil sopečný prach mezi ním a Vulcanem úzkou a stále se rozšiřující šíji, takže dnes už jsou zde i – krátké – ulice a množství domků. Výstup k Fossa Vulcano odpovídá pouze 391 výškovým metrům, čili lehké túře – samozřejmě pokud se na ni nevydáte v poledním vedru. Prý se dá sestoupit i na dno kráteru, ovšem člověk zase nemusí mít všechno. Potom totiž musíte zase nahoru.

               Zajímavější je koupel v termálních pramenech se sirným bahnem. Je fascinující, že dno jezírka je skutečně horké – skoro žhavé, jako by sopka byla přímo na dosah pod vámi. Úplně dobrý pocit to není, kdyby to dno prasklo, tak se uvaříte za několik sekund. Teplota vody má 34 stupňů Celsia, tedy právě příjemné lázně ovšem sirný zápach vody dodává tomu zážitku poněkud jinou dimenzi než v rakouských či slovenských „Terme“. Bohužel si můj milovaný syn vzal na výlet své nejnovější plavky, koupené právě u příležitosti naší sicilské dovolenky.

Byly moderní, prostě cool, problém byl, že onen sirný zápach z nich už pak má žena přes mnohonásobené praní nikdy neodstranila, což ji vedlo k opakovaným přednáškám na téma, že tak to vypadá, když pustí dva chlapy na výlet bez dozoru. Stříbrné šperky v sirné vodě zčernají, zlaté ztratí lesk. To jsem se nedočetl, ale zažil, protože jsem mé prstýnky (svatební a stříbrný k příležitosti stříbrné svatby) zapomněl odložit. Kdybych si byl pročetl cestovního průvodce, byl bych to věděl a mohl si ušetřit šok, který na mně čekal po vystoupení z bahenní koupele. Dobrá zpráva je, že stříbro i zlato po nějaké době opět získají svůj původní vzhled, ovšem potřebuje to poměrně horně trpělivosti.

               Největším z ostrovů je Lipari. Jestliže na ostatních ostrovech se počet obyvatel počítá na stovky, na Lipari je opravdové město se zhruba 12 000 obyvateli. Od roku 2000 jsou ostrovy vyhlášeny za přírodní dědictví UNESCO, což má za důsledek, že většina ostrova Lipari je přírodní rezervací a ani obsidián ani pemza (pórovitý kámen sopečného původu, který používali staří Římané při koupeli, než bylo v čase císaře Augusta vynalezeno mýdlo) se už na ostrově nesmí těžit.

               Lipari bylo bohaté. Bohatství se mu stalo i prokletím. V roce 1544 přepadl ostrov slavný pirát Khair ad_Din (česky Hajredin) zvaný Barbarossa čili Rudovous – neplést si se stejnojmenným císařem z rodu Štaufů. Ostrov dobyl, město srovnal se zemí, muže vyvraždil a ženy a děti odvlekl do otroctví. Mohutná pevnost, tyčící se nad městem, je tedy dílem Španělů z doby po této události, kteří pak město obnovili a opevnili.

Hajredin byl impozantní osobou první poloviny šestnáctého století. Narodil se v prostých poměrech na ostrově Lesbos v rodině hrnčíře, otcovo řemeslo mu ale nevonělo a proto se se svým bratrem vydal na cesty. Podařilo se mu doslova z ničeho vybudovat velkou pirátskou flotilu a v roce 1516 dokonce dobyl a obsadil město Alžír, což dokonce akceptovala i Velká Porta v Istanbulu, když se jí formálně podřídil. Od roku 1533 byl Hajredin vrchním velitelem osmanské námořní moci s hlavním úkolem plenit, plenit a plenit. Čehož se velmi úspěšně ujal. Dobyl a vyplenil spousty měst v Itálii i v Dalmácii, vylámal si zuby pouze v roce 1539 před Kotorem, jehož hradby pro něj zůstaly nedobytné. Ničil a pálil jižní pobřeží Itálie a v roce 1534 dobyl Tunis. Tunis jako základnu pirátské flotily nebyl císař Karel V. ochoten tolerovat. Ve spolupráci se řádem Johanitů, kteří poté, co byli vyhnáni Turky z Rhodu, sídlili od roku 1530 na Maltě a s pomocí povstání křesťanských otroků ve městě Karel Tunis v roce 1536 dobyl (na počest tohoto vítězství byla postavena „Porta nuova“ v Palermu), Hajredinovi se ale podařilo utéct a zachránit si život. Díky této Karlově nedůslednosti mohl tedy o devět let později dobýt a vyplenit Lipari a zemřel nakonec jako bohatý a vážený muž v Istanbulu v roce 1546. Dominanci osmanské flotily zlomili křesťané až v bitvě u Lepanta v roce 1571, tedy dvacet pět let po Hajredinově smrti.

               Nová pevnost na mysu nad přístavem, kterou postavili Španělé na troskách tvrze zničené Barbarossou je impozantní budova, je v ní umístěno místní muzeum „Museo archeologica eoliano“. Muzeum má tři oddělení, první se zabývá nejstaršími nálezy na Lipari až po dobu římskou, v druhém jsou nálezy z antického období včetně sbírky miniaturních řeckých divadelních masek a ve třetím oddělení jsou nálezy z ostatních liparských ostrovů. I barokní kostel San Bartolo pochází z doby po řádění Barbarossy, protože původní normanský chrám tehdy vzal za své. Přečkala jen křížová chodba benediktýnského kláštera s mohutnými kamennými sloupy dórského stylu. Jinak se na akropoli čile vykopává – vykopávky jdou až do neolitické doby – ale i staví – nedokázal jsem odhadnout, z kterého století ty stavby budou, až budou dokončeny. Ale pokud vám nějaký průvodce bude tvrdit, že jsou ze čtrnáctého nebo patnáctého století, nevěřte mu, Barbarossa měl ve zvyku pracovat důkladně.

               Třetím velkým ostrovem na obzoru je Salina. Její tvar je tak nápadný že si našla místo i v Odyssei. Tehdy se ostrov jmenoval ještě Didyme, tedy „Dvojčata“, protože ho tvoří dva krátery oddělené údolím. Homér tam umístil dvě Sirény, které svým zpěvem varovaly lodě před ztroskotáním na skalnatém pobřeží ostrova – zřejmě se skutečně jednalo o pištění poryvů větru, hnaného mezi oběma horami, které znali už námořníci z Homérových dob. Salina je slavná pěstováním kapar, kterým se mimo jiné přiznává i účinek léčivý a taky působení afrodiziaka, díky skutečnosti, že nemá právě krásné pláže, se ovšem vyhnula turistickému ruchu, stejně jako dva odlehlejší ostrůvky Filicudi a Alicudi.

               Co se ovšem vyhnulo těmto třem ostrovům, trefilo naplno nejmenší z liparských ostrovů Panareu.

Ta je samozřejmě povinnou zastávkou i jednodenních výletů, protože je to liparské Monako či Porto Cervo, v létě tu kotví luxusní jachty milionářů a ostrov je nejdražší destinací souostroví. Ne nadarmo je někdy nazývána „Ostrov s ukradenou duší.“ Na odvrácené straně vysoké skály, tyčící se nad městečkem, se můžou majitelé jachet oddávat koupání v křišťálově čisté vodě, pro ně může mít pobyt na ostrově své kouzlo.

               Na Stromboli by si člověk měl nutně rezervovat minimálně jeden celý den – přesněji jednu noc. Sopka na Stromboli je totiž stále aktivní a erupce se opakují pravidelně v zhruba dvacetiminutových intervalech. Přirozeně se vytékající láva dá pozorovat i z lodi obeplouvající západní téměř kolmou stranu ostrova, nezapomenutelným zážitkem je ale odpolední výstup na vrchol kráteru, odkud se dají sledovat noční erupce. Jde o vysokohorskou túru s převýšením víc než devět set metrů a průvodce je zákonnou povinností. Výstroj včetně baterky a obuvi si není třeba brát na Stromboli s sebou, všechno se dá vypůjčit, ovšem s botami bych byl přece jen opatrný. Ve vypůjčených botách zdolávat skoro tisíc metrů převýšení, to je o puchýře a možná i o nohy. Erupce, při nichž po mohutné zvukové přípravě vyráží láva do výšky až čtyřiceti metrů, jsou ovšem zážitkem, na který se nezapomíná.

A okoupat se dá na Stromboli taky, pláž je logicky zcela černá, ale čistá. V maličkém městečku s úzkými strmými uličkami člověk kromě krámků se suvenýry a restaurací nenajde vůbec nic.

               Když jsme Stromboli opustili, můžeme opustit i Sicílii.

               Protože koronavirus změnil mé plány na tento rok a zabránil naší cestě do italských měst, která jsem ještě nenavštívil, musím mou sérii o Italských destinacích přerušit. Na jak dlouho, o tom nerozhodnu já, ale ten protivný virus a ochota lidí s ním bojovat. Zatím to moc dobře nevypadá.

Bitva na Vítkově

14. července je památný den. V ten den roku 1789 padla Bastila, o rok později zemřel ve stejný den v místě mého rodiště Novém Jičíně slavný generál Gedeon Laudon. V roce 1939 se onoho čtrnáctého července narodil Karel Gott a v roce 2018 se oženil můj syn.

               Je třeba jít ještě dál do minulosti, abychom zjistili, že Bastilou to nezačalo, v ten den v roce 1420, tedy přesně před šesti sty lety došlo k historicky významné bitvě na Vítkově, která se stala jakýmsi symbolem českého vojenství a víceméně i české státnosti. Ne nadarmo stojí dnes na místě, kde se odehrála, Národní památník s muzeem armádní historie. A před ním monumentální socha nejslavnějšího českého vojevůdce, odhalená 14,července 1950 u příležitosti 530 letého výročí oné vojenské srážky.

               Je s podivem, jak mohla tato šarvátka, v níž zahynulo podle střízlivých odhadů okolo 150 lidí, zaujmout v historii českého národa tak klíčovou pozici.

               Samozřejmě ji zvýhodňuje, že se odehrála v blízkosti Prahy. Tím pádem je to místo dobře přístupné a může se stát poutním místem. Druhou – o hodně větší – bitvu u Prahy o dvě stě let později Češi prohráli a prohrané bitvy dokážou slavit jen balkánské národy se sklonem k masochismu jak například Srbové Kosovo Pole. Budovat památník na Bílé Hoře nikoho nenapadlo, ten, co tam stojí, je tak miniaturní, že se dá lehce přehlédnout. Žižka na hoře Vítkově určitě ne.

               Jenž Vítkov si svou slávu zaslouží. Nejde o to, kolik nepřátel na svazích kopce zahynulo, ale poprvé tu prohráli obrnění rytíři svůj boj proti prostému lidu. Tedy nebylo to poprvé, měli za sebou už blamáž od Sudoměře, jenže tentokrát to byl sám dědic českého trůnu uherský a římský král Zikmund, který se zde blamoval. Ta situace si určitě zaslouží podrobnější vysvětlení.

               Jak víme, husitská revoluce začala defenestrací konšelů Nového města Pražského (tedy na dnešním Karlově náměstí) 30. července 1419. 16. srpna zemřel na následky rozrušení z této události český král Václav IV. (Zřejmě u něho došlo k dissekci aorty, tedy hlavní tepny, tedy o chorobu v té době nepřežitelnou, která je i dnes zatížená vysokou úmrtností). Protože Václav zemřel bezdětný, stal se dědicem českého trůnu jeho mladší bratr Zikmund, tehdy 51 letý a už král Uherský a Německý neboli Římský. Zkušený a schopný politik, ověnčený právě čerstvými vavříny z koncilu z Kostnice, kde se mu podařilo sjednotit církev, kdy dosáhl odvolání nebo rezignace třech tehdejších papežů a volbu nového – Martina V. Ani Zikmund ovšem neměl mužského potomka, z manželství s Barbarou z Celje měl pouze dceru Alžbětu, narozenou 1409, v této době tedy desetiletou.

               Zikmund sice slavil na koncilu v Kostnici své největší politické úspěchy, jeho triumf měl ale hořkou příchuť. Tou byla poprava Jana Husa, kterého na koncil pozval (zřejmě aby ho ideologicky v boji proti papežům podpořil), ale pak obětoval a nechal padnout. Osudnou se mu stala věta, týkající se Husa, kterou pronesl v nestřeženém okamžiku, kdy nevěděl, že ho slyší i přítomní Češi: „Jeden jediný z bludů, které mu tu byly dokázány, by stačil na to, aby byl odsouzen. Nebude-li chtít tyto bludy odvolat, ať je upálen nebo s ním naložte podle svých práv, jak uznáte za vhodné. A pamatujte si, že cokoliv by vám slíbil, že chce odvolat nebo že by i odvolal, nevěřte mu.“

               I když Zikmund nebyl z Husovy popravy osobně nadšen a dlouho se snažil mistra Jana dokonce chránit, od tohoto okamžiku byl pro zastánce Jana Husa zrádnou liškou zrzavou a vrahem jejich milovaného mistra. Zatímco tedy česká šlechta ve své naprosté většině Zikmundovy dědické nároky na český trůn uznala (a stejně tak učinila i většina českých měst – koncem roku 1419 v Brně oficiálně i Praha), husité, jak je nazývali jejich nepřátelé, (oni sami se nazývali božími bojovníky), se s ním nehodlali v žádném případě smířit. A právě oni ovládali od 30. července 1419 hlavní město.              

Zikmund vzniklou situaci považoval stále ještě jen za lapálii. Ovšem aby dal tažení proti pražským vzbouřencům punc svaté války, vymohl si na papeži Martinovi V., který vděčil za své zvolení v Kostnici jemu, vyhlásit 1. března 1420 křížovou výpravu do Čech „proti viklefistům a husitům.“ Tady se objevuje termín „Husita“ ovšem v pejorativním významu shodném se slovem kacíř. Papež slíbil, jak bylo tehdy obvyklé, úplné odpustky všem účastníkům výpravy, jakož i těm, kteří pošlou někoho místo sebe, tedy budou vojáky financovat. Takové křížové výpravy proti kacířům nebyly nic neobvyklého, nejvíc se do dějin zapsaly křížové výpravy proti valdenským 1209 – 1229 do Jižní Francie, v roce 1340 svolal proti Valdenským na žádost pánů z Hradce křížovou výpravu papež Benedikt XII. i do Čech.  Tyto křížové výpravy se vyznačovaly nesmírnou brutalitou při stíhání takzvaných kacířů, nikdy ale nedošlo ke skutečným bojům. Takový průběh očekával i Zikmund. Byl si jistý, že tváří v tvář desetitisícům křižáků se vzbouřenci podrobí a přijmou jeho rozsudek.

               Ne náhodou svolal Zikmund křížovou výpravu do Vratislavi. V roce 1418 zde došlo k povstání cechů proti patricijům včetně defenestrace, při které bylo zabito sedm konšelů. (Praha tedy Wroclaw o rok později jen napodobovala). Zikmund nechal popravit 27 vůdců vzpoury a dal tak Pražanům najevo, co by je mohlo čekat. Zda to bylo skutečně rozumné, o tom se dá pochybovat, musíme si ale uvědomit, že Zikmund se skutečným ozbrojeným odporem nepočítal a ani počítat nemohl.

               Ve středověku bylo něco takového jako boj sedláků proti šlechticům nemyslitelné. Podle středověkého myšlení, odvolávajícího se na boží pořádek, se lid dělil na tři části. Na lid bojující, tedy šlechtu, lid se modlící, tedy kněze a mnichy a lid pracující, sedláky a měšťany. Že by se sedláci či měšťané mohli ozbrojit, bylo stejně nepravděpodobné, jako že by šlechtic tahal pluh. Tento „Boží řád“ považovali všichni věřící lidé za nenapadnutelný a měšťané či sedláci neuměli se zbraněmi ani zacházet – výcvik ve zbrani vyžadoval několik let intenzivního tréninku. Právě proto se Jan Žižka ani nesnažil své bojovníky vycvičit v boji s běžnými zbraněmi, jakými byly meče nebo kopí, ale nechal je bojovat se selskými nástroji upravenými na zbraně, jako byly cepy, vidle či kosy – s těmi sedláci zacházet uměli. Když tyto improvizované zbraně doplnil ještě děly (píšťalami) a svým bojovníkům vnutil něco do té doby naprosto neznámého, totiž kázeň, vznikl zcela nový typ armády, který se měl ukázat jako nepřemožitelný. To ovšem nemohl Zikmund ve Vratislavi tušit. Zprávy o šarvátkách jakoo té u Sudoměře, kde se Husité dokázali ozbrojeným rytířům postavit úspěšně na odpor, doléhaly jen zdálky a nikdo je nebral vážně.

               V dubnu překročil Zikmund českou hranici, 3. května se vzdal Hradec Králové, poté král obsadil i Kutnou Horu, a 7. května vydal králi purkrabí Čeněk z Vartenberka Pražský hrad. Vše tedy ze Zikmundova pohledu běželo jako na drátku a tak když do Kutné Hory dorazila delegace Pražanů, snažících vyjednat kapitulaci a amnestii pro povstalce (samozřejmě pro patricije a konšely, pár hlav radikálů by po dohodě mezi pražskou radnicí a králem padlo), stanovil Zikmund podmínky, které byly naprosto nepřijatelné. Praha pochopila, že jí nezbývá než bojovat, ať chce nebo nechce. Nechtěla, ale musela.

               Po návratu delegace z Kutné hory následovalo bouřlivé společné zasedání pražských měst. Praha nebyla v té době jedno město ale tři – Staré Město, Nové Město a Malá Strana měly své radnice i samosprávu a v postoji vůči nadcházejícímu boji nebyly zdaleka jednotné. Radikálové ovládali Nové Město, Staré Město se víceméně přidalo, protože nemělo jinou volbu. Malá Strana byla vždy poněkud jiná, už proto, že byla od ostatních pražských měst oddělena Vltavou, nicméně teď se přidala k odboji.

               Do města byly pozvány ozbrojené posily z venkova. 20 května dorazili Táboriti a 23. května bojovníci ze Žatecka, Lounska a ze Slaného. Město zvolilo 12 hejtmanů, kteří měli velet obraně, vyhnalo z města všechny „nepřátele kalicha“, tedy hlavně německé patricije ze Starého města, jejichž majetku se zmocnili měšťané čeští (jakási árizace naruby) a začalo shromažďovat zásoby pro případ obléhání. Pokus o dobytí Pražského hradu nevyšel, Pražané se tedy stáhli za hradby a vyčkávali, až se 30. června před městem objevilo křížové vojsko.  

               Král Zikmund už musel být v té době poněkud znepokojen. Jednak ztratil Hradec Králové, který znovu ovládli povstalci, jednak se jeho spojenci Oldřichovi z Rožmberka nepodařilo dobýt Tábor, obléhatelé tam utrpěli hanebnou porážku. I boje o Pražský hrad a Žižkovo tažení na Prahu, kdy se jeho ozbrojenci ukázali být královu vojsku minimálně rovnocenní, musel vnímat jako varování. Začínal zřejmě tušit, že to nebude zas až tak snadné.

               Křižáky přivítaly zavřené městské brány, což byl dost velký problém. Středověká vojenská strategie měla nemalé protíže s dobýváním opevněných míst. K dobytí města by byla potřebná stavba obléhacích věží, po kterých by se obléhatelé mohli dostat na hradby, nebo budování podkopů pod hradbami, které se pak po zapálení podpěr v podkopech zřítily. Dělostřelbu k dobytí opevněného města dokázal účinné použít až sultán Mehmed v roce 1453 při obléhání Cařihradu, v roce 1420 nebyla děla s podobnou ničivou silou k dispozici, první použití dělostřelectva v boji je doloženo v bitvě u Grünwaldu (nebo Tannenbergu) v roce 1410, ovšem bez jakéhokoliv pozitivního účinku. Horníky z Kutné Hory na budování podkopů sice Zikmund původně ve svém vojsku měl, ale během dlouhého čekání na křížové vojsko je poslal zas domů. Na zdlouhavé obléhání vzpurného města neměl prostě čas ani peníze.

               V okamžiku, kdy nebyli Pražané ochotni padnout před masami rytířů na kolena, měl Zikmund nemalý problém. Protože dorazil s jízdními rytíři, ale bez patřičného technického vybavení pro stavbu obléhacích věží či budování podkopů, bylo zřejmé, že je přímý útok na město odsouzen k neúspěchu.  Problémem byla i velikost jeho vojska, které někteří historici odhadovali až na 100 000 mužů (Petr Čornej odhaduje střízlivě 30 000). Organizovat a hlavně zabezpečit takovou masu mužů bylo logisticky v této době prakticky nemožné, to dokázal až o dvě stě let později Valdštejn – a vysloužil si tím pověst vojenského génia.  Jenže novému papeži se chtěli zalíbit všichni a tak zde byli křižáci snad ze všech zemí Evropy, od Angličanů a Francouzů a Španělů, přes Němce až po Chorvaty, Poláky a králi věrné Moravany a Čechy. Podle Františka Palackého se ve vojsku nacházeli všichni němečtí kurfiřtové kromě kurfiřta saského, rakouský vévoda Albrecht i štýrský Arnošt, zvaný Železný, tři bavorští vévodové a celkem 43 knížat a hrabat. Samozřejmě nemohl chybět papežský legát, byl zde i patriarcha Aquilejský a řada biskupů a jiných duchovních osob. Na první pohled je zřejmé, že se tak obrovskému a různorodému vojsku prostě nedalo velet, je otázka, nakolik tato ochota následovat papežovo volání po vyhubení kacířů Zikmunda potěšila. Méně by bylo určitě více.

               Možná tato skutečnost vysvětluje podivnou nečinnost vojska následujících čtrnáct dní.  Možná král čekal, že se obléhaní pobijí mezi sebou, zřejmě věděl, že mezi puritánskými Tábority a bohatými Pražany panují neshody, které nepřerostly v boje jen díky křižácké hrozbě před hradbami.  Čtrnáct dní ležela tato obrovská armáda nečinně před městem a čekala na zázrak, musela být živena a každým dnem hrozilo vypuknutí epidemie, protože toalety samozřejmě neexistovaly. Zikmund měl ostatně s takovým osudem obléhatelů už svou zkušenost, skoro zemřel na úplavici v roce 1404 při obléhání Znojma. Tehdy přežil nejen průjem, ale i léčbu svého lékaře, který ho na dvacet čtyři hodin pověsil za nohy hlavou dolů (z pohledu tehdejší medicíny logické opatření k zastavení průjmu), jeho přítel, rakouský vévoda Albrecht IV., toto štěstí neměl a zemřel. Teď Zikmunda k Praze doprovázel Albrechtův stejnojmenný syn Zikmundův nejvěrnější spojenec, budoucí zeť a následník na českém trůně. Až do dvanáctého července se v podstatě nic nedělo, domyslíme-li si diplomatické hrátky. Papežský legát 6. července ve svém spise nesmlouvavě odsoudil české kacíře a ti zase 10. července nabídli dopisem spojenectví odvěkému Zikmundovu nepříteli – Benátkám. Zikmunda brzdilo v aktivitě i to, že si sice přál kapitulaci Prahy, ne ale její násilné dobytí a vydrancování křižáckým vojskem. Čeští a moravští pánové, tvořící podstatnou část jeho vojska taky nebyli z této alternativy nijak nadšení a radili k vyjednávání a diplomatickému nátlaku. Čili se ve skutečnosti kromě demonstrativního upalování zajatců oběma stranami nedělo nic.

Šlo o to, zda dokážou obléhatelé vyhladovět lidi ve městě, nebo budou vyhladověni naopak oni. Jelikož měli Pražené dost času se na obléhání připravit a navozili do města dostatek zásob, hrozila tato varianta spíše obléhatelům. Jediné, co bylo pro Zikmunda pozitivní, bylo držení dvou pevností – Pražského hradu a Vyšehradu. Na to, aby zlomil povstalce ve městě, potřeboval ale král nějaký čin – nějaké vítězství se symbolickou ale i praktickou hodnotou, tedy něco, co by obléhaným nahnalo strach a přinutilo je jednat o kapitulaci.

               K tomu se nabízel právě Vítkov. Kopec na východě od města za Špitálským polem, okolo něhož vedly cesty do Prahy. Kdyby křižáci obsadili i tuto výšinu, bylo by jejich postavení skutečně strach nahánějící – i když v podstatě o nic lepší než předtím. Ale Zikmund stále počítal s tím, že se Pražané na opravdový odpor nezmůžou a že jim postačí nahnat dost strachu. Císařské standarty vlající na Vítkově by mohly takový psychologický faktor představovat. Po šarvátkách u Kartouského kláštera 12. července a na Špitálském poli 13. července připravil Zikmund tedy na 14. července rozhodující útok na město. Zda měl útok na Saský dům na Malé straně od pražského hradu a útok na Nové město z Vyšehradu jen odvést pozornost obránců nebo mělo jít skutečně o ´generální útok na město, není zcela jisté. Nicméně tyto akce nepřinesly žádný efekt, jedinou významnou akcí toho dne se stal boj o strategickou výšinu na východ od města – o Vítkov.

               Útok na horu Vítkov se tedy dá z pohledu Zikmunda chápat jako akt zoufalství. Byl to boj o naději, v podstatě si římský král, zaskočený odporem „městské chátry“ nevěděl rady.

               Že Jan Žižka dokázal číst královy myšlenky a přesně odhadl jeho plán, hovoří o genialitě husitského hejtmana. Mnoho času na vybudování opevnění ovšem neměl, nakonec jeho lidé dokázali postavit na úzkém hřebeni jen několik srubů a tři mělké příkopy. Bylo to lepší než nic, ale ne o mnoho víc než nic. Jak mohlo 29 bojovníků vzdorovat několika tisícům míšeňských jezdců, je dnes těžko představitelné, ovšem na úzkém hřebeni hory se mohlo vedle sebe postavit jen několik mužů a tak bylo množství útočníků spíš kontraproduktivní, ti zadní se tlačili na přední, zadržované statečnou obranou Jana Žižky a jeho společníků a na kopci vznikal spíš zmatek. Opět jednou by bylo méně více. Pověst praví, že Zikmund ztratil kontrolu nad vedením bitvy díky dnavému záchvatu, kdy ho „řvoucího bolestí odnesli do stanu“, historické prameny ale tuto epizodu nepotvrzují. Ovšem i kdyby Zikmund chtěl skutečně bitvě velet, jak to měl asi udělat? Jak se jednou středověké vojsko dalo do pohybu, nebylo síly, která by ho dokázala nějakým způsobem ovládat. Boj se změnil na nespočetné množství osobních soubojů a bitva končila proražením nepřátelských řad. Což bylo na Vítkově těžko realizovatelné.

               Rozhodující pro průběh bitvy byl výpad Pražanů, kteří vyšli z Horské brány, vylezli po jižním svahu hory a vpadli Míšňanům do boku.  Je neuvěřitelné, že na zlom v bitvě stačilo padesát !!!! cepníků, následujících kněze s hostií v rukou. Jenže už i tak dost zmatené vojsko na úzkém horském hřebeni propadlo zcela panice a dalo se na útěk. Možná víc jich zahynulo pádem z kopce (uklouzne-li z takového svahu kůň, má rytíř v plné zbroji při pádu z jeho hřbetu malou šanci, že by takový pád přežil nezraněn) než zbraněmi útočníků, nicméně celý útok skončil fiaskem – smrtelně byl zraněn i velitel útočící jednotky Heinrich z Isenburgu.

               Křižácké vojsko se už na nový útok na Prahu nezmohlo. Zikmund ztratil taky chuť na další ponížení a začal dělat to, co uměl vždy nejlépe, vyjednávat. Byl zvyklý na to, že ve vojenských konfliktech skoro vždy prohrával, ale v následujících vyjednáváních nakonec obvykle dosáhl toho, co chtěl. Tentokrát ale padla kosa na kámen. Hlavní problém byl totiž ideologický, tedy takový, který pragmatického Zikmunda vůbec, ale vůbec nezajímal a kterému zřejmě ani tak úplně nerozuměl. Z císařské strany vedli jednání patriarcha aquilejský Ludvík a trogirský biskup Šimon z Dubrovníka, na druhé straně zástupci Pražanů i Táboritů (kteří sami nebyli v radikálnosti svých požadavků jednotní. Nicméně trvali na svých požadavcích zformulovaných do čtyř artikulů, přičemž pro královskou stranu byl naprosto nepřijatelný především požadavek vyvlastnění církve, na němž ovšem husité neoblomně trvali.

               Protože za těchto okolností bylo zřejmé, že k dohodě nedojde, nechal se Zikmund ještě narychlo 28. července ve svatovítské katedrále na Pražském hradě, který měl ještě stále pod kontrolou, korunovat pražským arcibiskupem Kunrátem českým králem. Na zaplacení žoldu dal vyrabovat svatováclavský poklad, ale ani to nestačilo na uspokojení požadavků vojska, které dva dny nato 30. července ukončilo obléhání Prahy a odtáhlo domů, podle Františka Palackého křižáci: „láli Zikmundovi hlasitě a hanebně co kacířův prý ošemetnému příteli.“

               Měli štěstí, úplavice ve vojsku ještě nepropukla.

               Fiasko výpravy mělo jeden rozhodující význam, král musel začít brát své protivníky vážně. Ukázali totiž schopnost bojovat, schopnost, která platila ve středověku nejvýše. V nejbližší budoucnosti se měla tato vojenská moc zorganizovat do neporazitelné armády „Božích bojovníků“. Neporazitelné hlavně díky v té době neznámé bojové morálce, pořádku a defenzivní taktice, která středověký fenomén nedobytných městských hradeb převedla v podobě vozové hradby do polních bitev.

               Vítkov, přejmenovaný na počest statečného vojevůdce už před rokem 1427 na Žižkov, je tedy skutečně symbolem vzniku českého vojenství. Na dalších sto let ovlivnilo husitské vojenství taktiku v bojích po celé Evropě, husitští vojevůdci byli žádanými a dobře placenými experty. Ať už to byl Jan Jiskra z Brandýsa, Čapek ze Sán nebo Jan Holub, abychom jmenovali jen ty nejznámější. Služby českých bojovníků využíval v budoucnosti nejen sám císař Zikmund, ale i Ján Hunyady nebo Friedrich III v Rakousku.

               Teprve další vývoj střelných zbraní přinesl změny ve vojenské taktice o sto let později, kdy musel rakouský a burgundský vévoda Maxmilián, budoucí císař Maxmilián I. bojovat proti francouzské přesile o své burgundské dědictví.               

Někdy nejde o velikost bitvy, ale o její význam. Ten památník na Vítkově stojí zřejmě právem.

Heiliges Land Galiläa Teil I.

               Der erste Stopp in diesem Land wird euch vielleicht überraschen, aber ich halte ihn aber für einen der wichtigsten und eindrucksvollsten Orten mit einem Bezug zur Bibel überhaupt. Schon deshalb, weil im Gegensatz zu vielen anderen Orten der Mission Christi dieser Platz authentisch ist und einen großen symbolischen Wert besitzt.

               Hier, am Ursprung des Flusses Jordan (an einem der drei Quellen, wo dieser Fluss entspringt, aber dem einzigen, der auf dem Gebiet des Staates Israel liegt, die zwei weiteren sind in Syrien), ertönten die Worte des Erlösers: „Ich aber sage dir: Du bist Petrus und auf diesem Felsen werde ich meine Kirche bauen und die Mächte der Unterwelt werden sie nicht überwältigen. Ich werde dir die Schlüssel des Himmelreiches geben: was du auf Erden binden wirst, das wird auch im Himmel gebunden sein und was du auf Erden lösen wirst, das wird auch im Himmel gelöst sein.“ (Matthäus 16 – 18,19)

               Warum gerade hier? Und warum gewannen diese Worte gerade an diesem Ort ihre außerordentliche magische Bedeutung?

               Die Stadt Caesarea Philippi ließ der Sohn Herodes des Großen Philipp, der jüngste seiner Söhne, der die Herrschaft seines Vaters überlebt hatte, bauen. Drei seine ältesten Söhne ließ Herodes hinrichten (den ältesten – Antipatros – sogar noch fünf Tage vor seinem eigenen Tod!), die drei übrigen teilten sich sein Reich. (Der vierte, Herodes Boethos, auch manchmal Philipp genannt, wurde bei der Reichsteilung nicht berücksichtigt, er lebte als Privatperson und nach seinem Tod heiratete seine Gattin Herodias Herodes Antipas, was der Anlass zum Malheur mit Johannes dem Täufer war). Der älteste der überlebenden Söhne Archelaos bekam Judea (er hielt es aber nur bis zum Jahr 6.n.Ch, als er wegen Unruhen, die seine Herrschaft begleitet haben, von Römern abgesetzt wurde, und diese setzen hier eine eigene Verwaltung ein). Herodes Antipas, den wir aus der Geschichte des Johannes des Täufers, aber auch als den unwilligen Richter Christi am Karfreitag kennen, bekam Galiläa und der jüngste Sohn, Herodes Philippos, bekam eine Tetrarchie (also ein Viertel des Reiches) Gaulanitis (heutige Golanhöhen) und Paneas auf dem Fuße des Berges Hebron. Und gerade am Ursprung des Jordans baute er die Hauptstadt seiner Tetrarchie. Diese Stelle war nämlich sehr begehrt. Bereits in den Zeiten des Herodes des Großen ertrotzte sich diesen Ort die ägyptische Königin Kleopatra. Sie besuchte diesen Ort einmal als Gast ihres jüdischen Verbündeten Herodes und er gefiel ihr so sehr, dass sie ihn unbedingt haben wollte. Weil hinter Kleopatra ihr Liebhaber und langjähriger Freund des Herodes Mark Anton und mit ihm eine Menge römischer Legionen standen, konnte Herodes den dringenden Wunsch der ägyptischen Königin nicht abschlagen und übergab ihr  „gern“ das Gebiet. Nachdem die beiden obengenannten Liebenden Oktavianus Augustus unterlagen und Selbstmord begingen, nahm sich Herodes dieses Gebiet zurück und baute hier einen dem Kaiser Augustus gewidmeten Tempel. Das gefiel zwar den Juden überhaupt nicht, sie konnten aber nichts dagegen tun.

               Der Platz ist auch heute noch sehr schön. Aus einer Höhle sprudelte hier eine Quelle des Flusses, der für alle Menschen in Palästina das Leben symbolisierte. Heute ist der Abfluss aus der Höhle in Folge eines Erdbebens blockiert, der Fluss entspringt etwas tiefer. Gerade hier, vor dem rotgelben Felsen, unter dem der Fluss entsprang, an dem Ort mit der unermesslichen symbolischen Bedeutung, beauftragte Christus Petrus mit der Führung seiner Kirche, die er gründen wollte und die für die Welt die gleiche Bedeutung haben sollte, wie der Fluss Jordan für Palästina – nämlich die Bedeutung einer gewaltigen Quelle des Lebens.

               Unter dem Felsen gibt es eine Reihe Ruinen hellenistischer Tempelanlagen und eine Menge Plätze, wo man eine Messe für die Pilger lesen könnte. Wenn man einen Nachwuchs in der Familie erwartet, könnte man das Wasser aus dem Fluss, in dem Christus selbst getauft worden ist, mitnehmen (Obwohl die Stelle, wo er getauft worden ist, weit flussabwärts liegt, nur ein kleines Stück oberhalb von Jericho. Man kann aber nur schwer herkommen, da dieses Ort direkt an der Grenze zwischen Israel und Jordanien liegt und damit in der Militärzone. Es gibt hier eine orthodoxe Kirche, die an diese Taufe erinnert).

               Das Zentrum der Mission Christi war das Städtchen Kapernaum (Kefar Nahum) am Ufer des Sees Genezareth. Er kam hierher nachdem er in Nazareth nicht als Messias anerkannt worden war. Hier lebte Petrus bei seiner reichen Schwiegermutter. Über den Fundamenten des Hauses des Petrus steht heute als das Zentrum Kapernaums eine schwebende Kirche der Franziskaner. Natürlich drängt sich die Frage auf, wie man das Haus des Petrus identifizieren konnte. Übrigens Katholiken können sich mit Orthodoxen über die Lage des Hauses nicht einigen – das orthodoxe Kapernaum steht um ca. hundert Meter weiter und ist von dem katholischen durch eine Mauer getrennt.

               Zur Lokalisation der heiligen Stätte kann man allgemein sagen: die Orte bestimmte die heilige Helena, die Mutter Kaisers Konstantins. Als ihr Sohn durch das Edikt von Mailand im Jahr 313 das Christentum für eine mit dem alten Polytheismus gleichwertige Religion anerkannte, unternahm seine Mutter, die bereits in der Zeit der Christenverfolgung mit der neuen Religion sympathisierte und sich im Jahr 312 taufen ließ, im Jahre 326 eine Pilgerreise ins Heilige Land. Sie entschloss sich, alle Orte der Tätigkeit Christi zu besuchen und als Mutter des Kaisers fand sie natürlich überall genug Menschen, die bereit waren, ihr diese Orte zu zeigen – egal, ob sich jemand an sie erinnern konnte oder nicht – eine Reihe dieser Plätze wurde dann zu Pilgerorten. Übrigens, die Kaisermutter fand auf Golgota sogar auch das Kreuz, an dem Christus gekreuzigt worden war. Auf den Orten, die die Kaisermutter als authentisch betrachtete, wurden gleich Kirchen gebaut. Sie wurden alle während der persischen Invasion im Jahr 614 zerstört und nach der arabischen Landeinnahme im Jahr 635 nicht wieder gebaut. Es waren die Kreuzfahrer, die in ihrem Königreich in den Jahren 1099 – 1291 eine Reihe dieser Kirchen erneuerten, sie beschränkten sich aber im Allgemeinen auf das Gebiet von Jerusalem und Betlehem. Also, die derzeitigen Kirchen, die auf den Fundamenten der byzantinischen Vorfahren stehen, die Kaiserin Helena bauen ließ, stammen großteils aus dem zwanzigsten, manche sogar aus dem einundzwanzigsten Jahrhundert. Über das Haus des Petrus stehen also Ruinen einer byzantinischen Kirche und über die schwebt dann die Konstruktion der neuen Franziskanerkirche. Hier wird der Anfang der Mission Christi in Kapernaum erwähnt (in Latein): „Jesus ging in das Haus des Petrus und sah, dass dessen Schwiegermutter im Bett lag und Fieber hatte. Da berührte er ihre Hand und das Fieber wich von ihr. Und sie stand auf und sorgte für ihn.“ (Matthäus 8, 14-15, Markus 1, 29 – 31 und Lukas 4, 38-39)        

Kapernaum kann sich auch mit Resten einer wunderschönen Synagoge im hellenistischem Stil mit korinthischen Säulen rühmen, die im vierten Jahrhundert gebaut worden ist, offensichtlich begannen zu dieser Zeit die Juden nach Palästina zurückzukehren.             

               Unweit von Kapernaum am Ufer des Sees Genezareth steht ein Kirchlein des heiligen Petrus. Es steht auf dem Ort, wo Christus Petrus mit der Führung der Kirche nach seinem Tod und Auferstehung beauftragt haben soll. Also handelt sich hier um den Ort, an dem der erste Papst inauguriert wurde: „Als sie gegessen hatten, sagte Jesus zu Simon Petrus: Simon, Sohn des Johannes, liebst du mich mehr als diese? Er antwortete ihm: Ja Herr, du weißt, dass ich dich liebe. Jesus sagte zu ihm: Weide meine Lämmer! (Johannes 21,15)

               Das Johannesevangelium, das nicht zu den synoptischen Evangelien gehört und den anderen sogar mehrmals widerspricht, hat eine große Ausdruckkraft. Auch diese Geschichte der Erscheinung Christi bei den Fischern, seinen ehemaligen Gefährten, die ihn zuerst nicht erkannten, als er sie beriet, an welcher Seite des Bootes sie ihr Netz auswerfen sollten um eine reiche Beute zu haben (sie fingen eine symbolische Zahl von 153 Fischen, da es damals genau so viele bekannte Nationen gab) Dann tischte er für sie auf einem Felsen einen Frühstück aus Brot und gebratenen Fischen auf. Nur seine einfache Worte: „Kommt her und esst! Keiner von den Jüngern wagte ihn zu fragen: Wer bist du.“ (Johannes 21,12) verleihen der Geschichte eine starke Authentizität, bei der es einem kalt über den Rücken läuft. Besonders, wenn man direkt auf dem Ort, wo sich dieses Ereignis abgespielt hat, steht. Der Felsen, auf dem Jesus seinen Gefährten zu essen gab, steht im Inneren der Kirche. Er ist mit einer Anschrift: „Mensa Christi“ gekennzeichnet und man darf ihn berühren und bei ihm beten. Eine Statuengruppe vor der Kirche erinnert an die Ernennung Petri, rund um gibt es dann viele Vordächer für Lesung der Messen und viele Blumen. Der Ort wird vom Wasser des Sees umspült und auf dem See segeln auch heute gleich wie damals Fischerboote – der beste Fisch, den der See bietet, ist „St. Petersfisch“. Er hat weißes feines Fleisch und schmeckt wunderbar, besser gegrillt als paniert.

               In der Gegend des Sees Genezareth spielte sich der Großteil der Mission Christi ab. Die größte Stadt in dieser Gegend ist Tiberias. Die Stadt ließ Herodes Antipas auf den dortigen thermalen Quellen bauen und benannte sie nach dem damaligen Kaiser Tiberius, sie steht bis heute. In der Bibel wird deshalb der See Genezareth manchmal auch Tiberiassee genannt. Ob gerade hier Johannes der Täufer hingerichtet wurde, wird in der Bibel nicht erwähnt, es ist aber sehr wahrscheinlich. Sollte es am Tag des Geburtstages des Herodes passieren, wo zahlreiche ehrenwerte Gäste eingeladen wurden, dann ist naheliegend, dass es in seiner repräsentativen Residenz geschehen musste. Ich muss zugeben, es ist mir bis heute nicht klar, warum Johannes der Täufer Herodes wegen seiner Ehe mit seiner Schwägerin Herodias, die er wirklich liebte, so aggressiv angegriffen hat. Das Alte Testament befiehlt sogar dem Bruder eines Verstorbenen, der ohne Sohn und damit ohne Erben starb, mit der Witwe einen Sohn als den Erben des Verstorbenen zu zeugen. Wir wissen, dass es mit Onan, der sich weigerte, diesen Befehl des Gesetzes vollzuziehen, ein schlechtes Ende nahm. Herodes Boethos, der Halbbruder von Antipas, hatte mit seiner Gattin lediglich eine Tochter Salome, also keinen Sohn und Erben. An einer anderen Stelle des Alten Testaments verbietet zwar die Schrift einem Mann seine Schwägerin nackt zu sehen, hier handelt sich aber offensichtlich um die Frau eines lebenden Bruders. Herodes Antipas war ein gutmütiger Mensch. Er scheute einen Konflikt mit dem Propheten und litt also schweigend. Nicht so aber Herodias. Man sollte sich Frauen lieber nicht zu Feinden machen. Das kann nämlich tödliche Folgen haben. Wenn sie von einem die Schnauze voll haben, sind sie bereit, jedes Mittel zu nutzen, um ihn loszuwerden. So war es dann auch mit Johannes dem Täufer und das ist die Lehre aus dieser tragischen Geschichte, die sich in Tiberias, am Ufer des Sees Genezareth, abgespielt hat.

               Die Stadt fand noch einmal einen Eintrag in die Geschichtsbücher und zwar im Jahr 1187. Damals entschloss sich Sultan Saladin dem christlichen Königreich von Jerusalem ein Ende zu bereiten. Die Templerritter boten ihm mit ihrem Fanatismus und mit dem Mord an seiner Schwester einen guten Vorwand zu einem Krieg. Saladin wartete den Sommer ab und in der größten Hitze begann er die Belagerung der Stadt Tiberias, wo sich gerade die Gattin des Königs Guido von Lusignan, Sibylle, aufhielt. Einen Feldzug im Sommer zu beginnen war äußerst ungewöhnlich, deshalb fühlte sich  Sibylle hier in Sicherheit, der listige Saladin verfolgte aber ein klares Ziel. Er kannte den ehrgeizigen König Guido und wusste, dass dieser keinesfalls eine Gefangennahme seiner Gattin riskieren würde um der Feigheit beschuldigt werden zu können. Das Heer der Kreuzritter brach in der größte Hitze zum Marsch gegen Tiberias auf und wurde unweit von der Stadt bei Hattin umzingelt, von Wasser abgeschnitten und dann vollständig vernichtet. An diesem Ort wurde also das Ende der christlichen Macht in Palästina besiegelt. Die nächsten hundert Jahre bis 1291, als die letzten Kreuzfahrer Palästina verließen und wovon ich bereits im Artikel über Akko geschrieben habe, waren nur mehr ruhmlose und immer mehr verzweifelte Verteidigungskämpfe.

In zwei Wochen kehren wir zur Mision Christi und zum See Genezareth zurück.

170 let poštovní známky na našem území

Je tomu právě 170 let, kdy se stalo v Čechách a na Moravě něco naprosto převratného – objevila se první poštovní známka. Tedy objevila se už prvního června 1850, ale Trianon jsem si nemohl nechat ujít a tak se o tomto převratném vynálezu zmíním až dnes. Jako filatelista, který se těmi miniaturiními obrázky zabývá už bezmála dvacet let, si takový článek nemůžu odpustit a budu doufat, že ne-filatelisty příliš neznudím. Ostatně časově správně k druhému z oněch termínů, které reformu pošty zahájily.

               1. června 1850 byla vydána první známka

               1. července 1850 byl založen německo- rakouský poštovní spolek

Tyto dvě události byly pravou revolucí ve výměně informací a v intenzifikaci mezilidských kontaktů v celém Rakousku-Uhersku a současně i v Německu.

               Poštovní služby samozřejmě existovaly už dávno. Rodina Thurn und Taxis byla už císařem Maxmiliánem I. pověřena vybudováním poštovní sítě v celém tehdejším německém císařství, ovšem doručovala se původně jen státní pošta, až později směly dostavníky doručovat i poštu soukromou – ovšem za vysoké poplatky a velmi pomalým postupem.

               Až do roku 1840 (ve Velké Británii) a 1850 (v Rakousku) platil poštovné příjemce dopisu. Poštovné bylo závislé od toho, kolika poštovními stanicemi dopis prošel, protože každá si zaúčtovala určitý poplatek – pokud tedy dopis přišel zdaleka, byl pořádně drahý a příjemce si několikrát rozmyslel, zda ho přijme, nebo ho pošle zpět.  V konzervativním Rakousku trval tento archaický systém až do roku 1842. A to přesto, že počet poštovních úřadů masívně rostl a s nimi i zastávky poštovních zásilek a výška poplatků. Až v roce 1842 byl vyjmenován do funkce Oberpostverwaltera, tedy nejvyššího správce pošt Heinrich Otto von Ottenfeld, konečně člověk s odvahou k reformám. Především to byl člověk, kterému nešlo jen o to, vymačkat z lidí co nejvíc peněz do státní kasy, ale o zákazníky pošty. Pochopil, že rychlejší poštovní styk je výhodný i pro hospodářství země.

               Proto v roce 1842 změnilo Rakousko poplatky radikálně a od tohoto roku platily tarify za rakouské míle, které zásilka urazila – bez ohledu na to, kolik poštovních úřadů jí leželo v cestě. Současně začal vyjednávat oberpostverwalter s okolními německými státy o koordinaci poštovního styku. Až do roku 1842 musela být pošta dopravena až na státní hranici a ofrankována, aby státní pokladně neunikl ani jediný krejcar. A za hranicí pak vybíraly poplatky zase sousední německé státy. V roce 1842 uzavřelo Rakousko smlouvu s Bavorskem o společném poštovním styku, kdy se vzdálenost počítala v mílích bez ohledu na to, kde a kdy překročila státní hranici, což poštovní styk výrazně zjednodušilo. Poměrně rychle se připojilo i Bádensko, Thurn und Taxis a Prusko. Úspěch tohoto projektu byl podnětem, že v roce 1847 začaly německé státy a Rakousko jednat o založení německo-rakouského poštovního spolku, který by umožnil oběh pošty v celém tomto prostoru bez byrokratických omezení.

               Revoluce 1848 znamenala přerušení těchto jednání. Teprve, když revoluční bouře odezněly, sešli se zástupci německých států a 6. dubna 1850 se německé státy sjednotily na myšlence založení jednotného německo-rakouského poštovního spolku se zakládajícím datem 1. července 1870.  Bylo to Rakousko, Prusko, Sasko a Mecklenbursko-Pomořansko. Badensko Würtenbersko, či Hannoversko přistoupily ke spolku během následujících třech let. Zajímavá byla i myšlenka poštovného, protože to muselo být za těchto podmínek sjednoceno, i když se v každém státě používala jiná měna. Cena poštovného byla stanovena v tzv. „rýnském krejcaru“. Rakousko se přizpůsobilo, i když jeho krejcar měl nižší nominální hodnotu a tím pádem to znamenalo pro stát určitou ztrátu. Tři krejcary byly stanoveny jako ekvivalent jednoho stříbrného groše. Pokusy vytvořit pro poštovní styk takzvanou „Conventionsmünze“, čili jakousi „směnnou minci“, byly pochovány a poštovné bylo stanoveno jednotně na:

               Do 10 mil – 3 krejcary nebo 1 stříbrný groš

               Do 20 mil – 6 krejcarů nebo 2 stříbrné groše

               Do 30 mil 9 krejcarů nebo 3 stříbrné groše.

               Až po této dohodě se mohl objevit projekt, který byl se založením tohoto spolku spojen – vydání poštovních známek. Jedině Bavorsko si trouflo vydat své první známky už v roce 1849, všechny ostatní státy čekaly na konečné rozhodnutí a pak začaly tisknout známky. Tím totiž definitivně přešla povinnost platit poštovné z příjemce na odesílatele a státu nemohly ujít poplatky za nepřijaté poštovní zásilky.

               1 června 1850 tedy uzřely světlo světa první rakouské známky. S motivem císařského orla s nápisem „K.K.Post Stempel“ v pěti hodnotách 1 krejcar (žlutá), 2 krejcary (černá) 3 krejcary (červená) 6 krejcarů (hnědá) a 9 krejcarů (modrá). Původně plánovaná hodnota 12 krejcarů se při stanovených poplatcích nakonec ukázala jako zbytečná a známka nebyla vydána. Dnes představuje orazítkovaná, tedy poštou prošlá 12 krejcarová známka rakouského „Modrého Maurícia“.

               Protože k Rakousku patřila v té době i severní Itálie pod jménem na Vídeňském kongresu vytvořeného „Království Lombardsko-benátského“, objevily se známky i v měně tohoto „království“, Panovníkem tohoto pseudostátu byl automaticky rakouský císař. (Podobná situace vznikla po vídeňském kongresu i v Polsku, kdy bylo vytvořeno Polské království, jehož panovníkem byl automaticky ruský car. – tolik k šikovnosti diplomatického génia Metternicha).

               Kurz italské měny k rakouské byl pevně dán 1:5 a tak měly italské známky se stejným motivem a s německým textem hodnoty 5, 10, 15, 30 a 45 centů. Samozřejmě, že Lombardsko-benátské království patřilo k onomu německo-rakouskému poštovnímu spolku a platily zde stejné tarify.

               Protože vydání prvních známek provázely obvyklé porodní bolesti a docházelo ke spoustě nedostatků, je jen těchto pět prvních známek vděčným objektem sběratelů známek. Kromě legendární první známky světa „Black penny“ neexistuje další známka, o které by bylo napsáno tolik publikací, jako o rakouské modré známce s hodnostou 9 krejcarů na ručním papíru typ I. Publikace o této jediné známce nesou jména věhlasných filatelistů S.Katschera, C.J.Robertsona, P.Striztla a jejich výzkum rozvinuli dále Karl Frey, Franz Magistris a Otto Vötter.  Laici se teď určitě chytají za hlavu, co mohlo být tak zajímavého na jediném kousku papíru?

               Všechny známky byly vyrobeny v Rakouské státní tiskárně. Přesto existuje nespočetně variant a tiskových chyb. Už jen skutečnost, že známky byly tištěny na dvou druzích papíru na ručním a na strojním, zvyšuje zajímavost produktu. To ovšem nestačilo – rozlišujeme tři tloušťky tohoto papíru – normální, hedvábný a kartónový. A abychom se my filatelisté nenudili, existuje ještě „gerippter“ a „gestreiftes“ papír a navíc na určitých hodnotách najdete i vodotisk.

               A bylo ještě hůř. Původně chtěla rakouská pošta nechat první známky v oběhu jen velmi krátkou dobu, nakonec byly používány osm a půl roku. Protože první tisk byl hodně nedokonalý, snažila se Rakouská státní tiskárna v následujících letech vylepšit tisk, zejména v znázornění hodnotových čísel a výraznější kresbě erbu, a tak vznikly tři hlavní typy známek, Typ I, II a III a ty se dají ještě dál rozdělit do řady podtypů a až c. Kromě toho samozřejmě docházelo k nedostatkům tisku a vznikaly nespočetné „tiskové chyby“, které jsou opět vděčným objektem sběratelské aktivity a stojí často hodně přes 1000 Euro. Další zvláštností byly takzvané Ondřejské kříže na místech v blocích, kde známka z tiskových důvodů chyběla, pokud jsou tyto kříže přímo připojeny k známce, je jejich cena obrovská.

               V prvních letech byly známky tištěny na blocích bez zoubkování. Tuto techniku, ulehčující odtrhávání jednotlivých zámek ještě tiskárna neovládala, známky tedy musely být z bloků odstřihovány, mají tedy často nepravidelné okraje.

 V roce 1852 měl jistý maďarský poštmistr z Homonna toho stříhání dost a začal zámky ručně zoubkovat, aby je pak na úřadě mohl ručně odtrhávat. Na podzim 1852 ho přeložili do Tokaje. Zda byl tento poštmistr přeložen za odměnu, za trest nebo jen náhodou, se mi nepodařilo zjistit, v Rakousko-uherském konzervativním císařství byla ale každá soukromá iniciativa, zejména pokud používala zdravý rozum, nemilosrdně trestána.  Tato tradice se dochovala dodnes. Ovšem zarputilý úředník se svou iniciativou nepřestal ani v Tokaji a tak existují zoubkované exempláře i z této destinace. Přesto očividně k dalšímu přeložení zlobivého úředníka nedošlo – možná byl poslán do penze, aby byl nastolen opět stříhací pořádek. Exemplář těchto známek s v podstatě ilegálním soukromým zoubkováním přijde dnes na pěkné peníze.

 Až v roce 1856 přišly první oficiální – teď už státem povolené – pokusy o zoubkování, pokusy byly provedeny na jednokrejcarové známce na strojním papíru v typu III se zoubkováním 18,5 zoubku na centimetru. Očividně bylo toto zoubkování posouzeno jako příliš náročné, u budoucích známek, které už byly vydávány v zoubkované formě, se používalo zoubkování od 9 do 13,5 zoubku na centimetru.             

   Takže pokud by měl někdo chuť a spoustu času, může se sbíráním jen těchto prvních známek, které se na území Čech a Moravy objevily právě před 170 lety, zabývat. Bude ale muset sáhnout hluboko do kapsy, zejména pokud by chtěl sbírat známky nepoužité, tedy nerazítkované. Cena jednotlivých kusů se pohybuje v nejlepším případě v stovkách eur, ale jsou i podstatně dražší exempláře.

               Razítkované jsou zato mnohem přístupnější – a pokud někoho zajímají i poštovní úřady, které dopisy frankovaly a orazítkovaly, je to ještě napínavější.

               Bohužel – pro filatelisty – po 170 letech se zdá, že známky dosloužily. Dostat dopis s nalepenou známkou je už skoro rarita, tento tradiční poštovní produkt byl nahrazen strojními razítky. Věřte nebo nevěřte, jsou lidé, kteří sbírají i tato razítka.     

               Ale kouzlo zašlého umění – poštovní známka je uměleckým dílem na minimálním formátu – nedokážou tato razítka nahradit. Otázka je, jak dlouho ještě vynález reformy poštovního styku z roku 1850 bude sloužit.

Orbanizace společnosti

Orbanizace společnosti

               Je to prostě už tak. Ve společnosti, která si chce hrát na demokracii, aby byla akceptována ve slušné společnosti a uspořádá tedy – aspoň pro formu – volby, musí diktátor nebo pseudodiktátor ovládnout sdělovací prostředky. Pokud pak své protivníky nepustí na veřejnost, nikdo o nich neví a mohou pak proti němu klidně nastoupit do voleb a samozřejmě beznadějně prohrají – právě proto, že o nich nikdo nic neví, a pokud ano, pak jen negativní věci servírované diktátorovi oddanými sdělovacími prostředky  – informuje se snad jen pár kverulantů, navštěvujících sociální sítě.

               Ovládnutí sdělovacích prostředků se provádí různými způsoby:

  1. Čínský způsob – absolutní cenzura, všechny názory neodpovídající směrnicím komunistické strany jsou mazány a zamlčovány a jejich nositelé mizí beze stop. – Tento způsob obdivuje prezident Zeman, který by chtěl tímto způsobem stabilizovat českou společnost.
  2. Ruský způsob – novináři, kteří mají názory neodpovídající oficiálním, zemřou. Buď vyskočí z okna, nebo se zastřelí. V Rusku umírali spisovatelé vždy rádi násilnou smrtí, je to tam jakási tradice. Jesenin se oběsil – možná opravdu sám, Puškin a Lermontov zahynuli v souboji a Majakovský se střelil do hlavy – pro jistotu hned dvakrát. Prostě výčitky svědomí, že člověk hanil neomylný státní režim, jsou nesnesitelné. Tento způsob obdivují Tomio Okamura a Vojtěch Filip.
  3. Turecký způsob – každý, kdo kritizuje diktátora, je zavřen do vězení za podporu terorismu. Má to logiku. Protože sultán Erdogan je jedinou záštitou proti všemu terorismu světa, útoky na něho ho oslabují a posilují terorismus. Nějaké námitky? Tak potom budete sedět taky. Tuto metodu neobdivuje nikdo z českých politiků – obdivovat Turky není prostě sexy.
  4. Maďarský způsob – diskrétnější a použitelný dokonce i v rámci Evropské unie. Musíte napřed politicky ovládnout státní média a potom soukromý opoziční tisk nechat vyhladovět. Je to jednoduché. Přijmete dotace z Evropské Unie. Rozdělíte je podnikatelům – podmínka je, že nesmí zveřejnit žádný inzerát v opozičním tisku, jinak utřou nos. Po nějaké době jsou tyto opoziční noviny v konkursu a musí zastavit činnost. Evropská Unie brblá a tváří se, že se zlobí, ale platí dál. Tento způsob obdivuje premiér Babiš, což ho na rozdíl od Zemana, Filipa a Okamury dělá mnohem evropštějším. Tuto metodu ostatně obdivoval i předseda rakouských Svobodných H.C.Strache. Na videu z Ibizy, kde v podnapilém stavu slíbil prodat ruským oligarchům polovinu Rakouska, to byl ochoten udělat právě proto, že si za to jako protislužbu přál vybudování mediálního „Landšaftu“ po vzoru Viktora Orbána. Tenhle model je prostě opravdu pro každého diktátora svůdný.
  5. Italský způsob – prostě si noviny a televize koupíte a ty se potom musí za vaše peníze chovat podle hesla „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“. Silvia Berlusconiho přinesla tato metoda do premiérského italského křesla a byl po druhé světové válce prvním politikem, který se takto v Itálii udržel u moci po celé volební období. Nicméně tato metoda má nedostatky, nakonec ho přece jen soudy dohnaly a dokonce zavřely – tedy aspoň do domácího vězení.

V Česku se zdá, že pani vládcové zkoušejí jakéhosi hybrida italské a maďarské cesty. Část medií si koupit a nad zbytkem získat kontrolu politickou cestou. Kromě toho jim samozřejmě hrají do karet nejrůznější dezinformační platformy, jako „Parlamentní listy“, „Sputnik“ nebo „Aeronet“, atd. atd. které šíří cílené dezinformace, aby zmátly většinovou populaci nezvyklou samostatného politického myšlení a ochotné věřit podle hesla „Na každém šprochu je pravdy trochu.“ Není!!!

Adrej Babiš vlastní vydavatelství Mafra, k němuž patří Mladá Fronta dnes a Lidové noviny, rozhlasovou stanici Impuls a televizi Óčko. Prezidentovi Zemanovi zase dlouho sloužila televize Barrandov s majitelem Soukupem, dokud tento čekal na čínské peníze. Až když nepřišly, změnil barvy a je teď k Hradu kritický. Petr Kellner koupil televizi Nova, o jeho eminentních zájmech v Číně, které podporuje ze všech sil prezident Zeman, ví zřejmě každý včetně vrabců na střeše. Primu vlastní podnikatel Ivan Zach.

Kromě toho vlastní Babiš a Kellner řadu časopisů pro ženy jako Vlastu, Květy či Rytmus života, touto cestou se dá získat hodně voličů, co asi tak čtou ženy při čekání u kadeřníka?

Kupodivu je to v Česku právě Česká televize, která si jakožto veřejnoprávní televize udržela určitou objektivnost a nezávislost – a zasloužila si tím nenávist mocipánů, zejména pak obyvatele hradu.

Zdá se, že ale současná politická garnitura na odstranění této nezávislosti neúnavně pracuje. Je to doslova mravenčí práce a vyžaduje hodně vytrvalosti, ale pan premiér o sobě ne nadarmo tvrdí, že je „urputné hovado.“

A tak se, krok za krokem mění dozorčí rada české televize. Předseda mediálního výboru parlamentu Stanislav Berkovec (jen náhodou z ANO) rozeslal poslancům brožurku s jasným doporučením, koho volit a koho nevolit, přičemž hlavním kritériem byl postoj kandidátů ke generálnímu řediteli České televize Petru Dvořákovi, který leží panu prezidentovi a jeho věrnému ministerskému předsedovi nejvíc v žaludku. Z patnácti členů rady mohli sice poslanci obměnit jen šest, ale noví členové stojí zato. Luboš Xaver Veselý, je vstřícným postojem k prezidentovi Zemanovi známý, Hana Lipovská je dobrou přítelkyní parodie na prezidentského mluvčího Jiřího Ovčáčka a je mu tedy zřejmě názorově blízko. Kromě toho měl všechny varovat její vztah k Janě Bobošíkové, kterou Lipovská přímo zbožňuje a tak je zřejmé, že do rady vstoupila zástupkyně extrémní pravice a hlasatelka vystoupení z EU. Proč v radě je a jaké má úkoly, dala najevo hned, když ihned zahájila frontální útok na generálního ředitele Petra Dvořáka žádostí, aby mu nebyla vyplacena odměna. Že jí bude ideologie nadevše, tedy nad fakta a zdravý rozum dokázala už svým nekompetentním vstupováním do diskuze o Lidicích. Jestliže je tedy tato nová členka dozorčí rady připravena prosazovat názorový mix Bobošíková/Ovčáček, pak nás ochraňuj Bůh. Otázka je, zda to Stvořitel bude  ochoten dělat.

Co je pro mě totiž doslova šokující, je skutečnost že se za kandidaturu Lipovské postavila katolická církev s kardinálem Dukou (který ostatně nechal v chrámu svatého Víta kovaného komunistu z Haló novin číst z bible!). Úloha církve v Českém státě je stále prekérnější. Panu kardinálovi očividně rozvrat morálky, za nímž stojí právě hlava státu, nijak nevadí. Už zapomněl, jak ho pan prezident trpící virózou málem pozvracel u korunovačních klenotů. Zeman může být spokojen, dostal kardinála do podobné pozice, jako Putin pravoslavného moskevského patriarchu Kyrila – do pozice podřízeného služebníka. Ano ve východní církvi byl patriarcha vždy podřízen císaři, který zůstával hlavou východní církve, pan kardinál s panem prezidentem ale zapomněli, že v západním světě se církev od světské moci emancipovala. Kdyby se v Česku platil církevní příspěvek jako v Rakousku (1 procento hrubého příjmu), určitě by už došlo k masovému vystupování z církve. Katolická církev má v České republice tradičně poměrně slabou pozici (vlastně už od patnáctého století). Že si ji dál podkopává a vyhání z církve právě slušné a přemýšlivé lidi nechápu. Ale ono možná až tolik na chápání ani není.

Nechci strašit, ale vyhlídky na to, že se orbanizace české společnosti podaří, nejsou zanedbatelné. Zejména ale proto, že to většině společnosti nevadí. Poslouchat chválu na rozhodnutí vlády a prezidenta je pohodlnější a méně frustrující, než je kritika. Člověk se cítí být hned spokojenější – ostatně to tak přece čtyřicet let fungovalo, ne? Kritická a investigativní novinařina ruší kruhy hospodských pijáků piva, kteří si myslí – a někteří to i říkají – že si Ján Kuciak svoji smrt zasloužil.

Postupnému ovládnutí sdělovacích prostředků vládnoucí mocí se věnoval i Evropský parlament ve svém usnesení o střetu zájmů premiéra Babiše, ovšem tento dokument bude s jistotou vládnoucí garniturou ignorován. Čili Brusel nezávislosti sdělovacích prostředků a ochraně novinářů nepomůže – svou bezmocnost prokázal dostatečně zřetelně v Maďarsku. Česká vláda Andreje Babiše považuje i skutečnost, že EU chce kontrolovat, jak se v Česku nakládá s jejími penězi, za nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí České republiky.

Novináři nesmějí být ponecháni osudu, je třeba, aby se za ně společnost postavila. Opozice sama v parlamentu to nedokáže – je tam v menšině a může být kdykoliv přehlasována – to ukázala volba nových členů rady české televize. Pokud se nechce Česká republika vydat cestou Maďarska (nedejbože Ruska nebo Číny), potřebuje změnu myšlení. Ale je něco takového vůbec možné?

       Hlavně je třeba se oprostit od obdivu k silným vůdcům, pokud tito mají k demokracii vlažný či dokonce negativní vztah. A demokracie, to nejsou jen volby, to je způsob fungování společnost, to je forma života. V dokumentárním filmu o Brunovi Kraiskym, „rakouském králi slunce“ sedmdesátých let, řekl moderátor na závěr větu, která se mi zaryla do srdce. „Jediným štěstím pro Rakousko bylo, že Kraisky byl demokrat tělem i duší. Kdyby chtěl, mohl demokracii kdykoliv odstranit, tak silné charisma pro lidi měl.“

       Ani Babiš ani Zeman Kraiskyho myšlení nemají.  Dejte si na ně, proboha pozor. Aby pak nebylo pozdě.

       Demokracie není jen pravidelné chození k volbám. K těm jsme chodili i za komunismu. Demokracie je způsob života a k němu patří i nezávislá žurnalistika. Novináři jsou hlídací psi demokracie, že se to potenciálním diktátorům nelíbí a chtějí je dostat pod kontrolu, je naprosto přirozené. Zabránit tomu můžou jen voliči sami, nikdo jiný. Když se ale voliči změní v beztvarou masu, které nevadí už vůbec nic, je to cesta do pekla. Možná po ní kráčí už i pan kardinál, nebo ji aspoň dláždí.

       Mimochodem, pane kardinále, nebylo by třeba chrám svatého Víta znovu vysvětit?