Category: Blog

Vítejte v novém roce 2020

               2020 je pěkné číslo, snadné na zapamatování, podle poučky Járy Cimrmana by se právě v tomto roce mělo stát mnoho důležitého, aby se o tom žáci ve škole mohli učit bez nebezpečí dostat nedostatečnou.

               Třeba by mohlo dojít k obratu v politice, odkud by odešli lidé šířící nenávist a lidé by se k sobě i v politice začali chovat slušně.

               Třeba by konečně mohl ustoupit divoký kapitalismus, který nechává nesmírně bohatnout 0,01 procenta lidí na zeměkouli, aby nechával víc než polovinu obyvatelstva této planety žít v naprosté bídě.

               Třeba by konečně mohlo dojít k obratu v politice ochrany klimatu a podařit se přinutit Čínu, Indii, Trumpa, Bolsonara, atd.atd. aby konečně něco dělali. Abychom si nehráli na to, že zachráníme zeměkouli přechodem na elektrická auta a tím ušetříme 1,2 procenta zátěže CO2, ale uchopili problém skutečně v jeho jádru – tepelných elektráren či stavebního průmyslu betonu a skla.

               Třeba by mohly být v Česku nové prezidentské volby a vyhrát osoba, za níž bychom se nemuseli stydět.

               Třeba by se mohl stát předsedou vlády v Česku člověk, který by nás nezesměšňoval před Evropou přeposíláním evropských peněz do vlastní kapsy, pardon, koriguji – do kapsy své manželky. 

               Třeba by v USA při volbách, ke kterým opravdu dojde, mohl vyhrát někdo, s kým by se dalo rozumně mluvit a na něhož by se dalo spolehnout.

               Třeba, třeba, třeba – bohužel rok 2019 nepřinesl příliš mnoho náznaků, že by k tomu mohlo dojít. Diktátoři sedí dále pevně v sedle dokonce jich několik přibylo, marně hledám zemi, v níž by se demokratické principy v posledním roce posílily. Nebyl to klidný rok, ale přes všechnu bídu vlády lidí posedlých mocí a neschopných normální komunikace se objevily pozitivní jevy. Jednak projevy občanského odporu, které ukazují, že mnohým lidem už není všechno jedno a že se minimálně „mlčící většina“ zmenšila, lidé mlčí méně. Emocionální náboj se zvýšil, polarizace dosáhla kritického stupně nenávisti – což je těžko hodnotit pozitivně, ale alespoň svědčí o rostoucím zájmu o věci veřejné. Přesto – „Milion chvilek pro demokracii“ byl nesmírně důležitý signál, že občanská společnost v Česku ještě žije a že existuje alternativa k oficiální státní reprezentaci.

               Zajímavé je, že v hlavních městech zemí s takovou podivnou reprezentací diktátorského a korupčního typu sedí opoziční politici. Ať je to Praha, Budapešť, či dokonce Ankara nebo Istanbul. V Moskvě raději opozičním politikům účast na komunálních volbách zakázali – Vladimír Vladimirovič nehodlá připustit i jen náznakové oslabení vlastní pozice. To svědčí o tom, že Zemana, Orbána či Erdogana volil především venkov a to zase o nedostatečném polititologickém vzdělání obyvatelstva – intelektuálové v hlavních městech nedosáhli svým vlivem na obyvatelstvo vesnic a malých měst. Tady někde je ona klíčová chyba, někde je komunikační bariéra, jiný styl života, jiné přerozdělování zisků a peněz. Zde by se mělo začít s osvětou, což je ovšem při současné polarizaci společnosti sotva možné.

               Na Facebook mi začaly chodit články „Svobodného Fóra“. Když mám čas, přečtu si je, jsou zajímavé tím, že se odlišují od toho, co se člověk dozví v Babišem ovládaných tiskovinách. Po dvou týdnech mi najednou začaly chodit i články „Parlamentních listů“. Aniž bych po nich toužil, samozřejmě. Někdo, kdo viděl, co si na facebooku čtu, mi chtěl nabídnout alternativu. Nevím, kdo. Takové sledování budí strach, až mi přeběhl mráz po zádech. Ne že bych nenávistné články Parlamentních listů, které mají se žurnalistikou sotva něco společného, dokázal číst – je to jen cílené šíření nenávisti a proruská propaganda – aspoň člověk ví, kdo tyto „novináře“ platí. Opravdu jsem to zkusil, ale nejde to.

               Pan prezident Zeman a jemu podobní považují ale tuto internetovou platformu za seriózní a důvěryhodnou. Jejím cílem jsou všichni, kdo si dovolí nějakým způsobem kritizovat současnou vládnoucí garnituru – jako Mikuláš Minář, Jan Hrušínský nebo Tomáš Halík. Nenávist z vět jen tryská, a to pod záminkou ochrany parlamentní demokracie – tedy pod záštitou výsledků voleb. Janu Hrušínskému jsem už dávno chtěl na facebooku vyjádřit svou podporu v jeho statečném boji, bohužel to nejde, počet facebookových přátel je limitován 5000 a Jan má plno. Což je dobře.

               Zeman, Babiš, Ovčáček a proruské platformy bojují houževnatě za demokracii afrického typu, v níž vítěz parlamentních voleb bere všechno – včetně peněz. Snaží se o sjednocování společnosti čínskou či ruskou metodou, kdy vše, co nesouhlasí s oficiální politikou, je potlačováno a případně ničeno a používáno na dárcovství orgánů. Bohudík to nefunguje. Místo sjednocení nastala neskutečná polarizace. Prezident Zeman má privilegium, jakého zřejmě ještě žádný politik nedosáhl. Důvěřuje mu 46 procent obyvatelstva, nedůvěřuje 50 procent, čili pouhým čtyřem procentům je pan prezident ukradený (pouhé jedno procento českého obyvatelstva neví, kdo to je). Je zvláštním fenoménem, že na špičce důvěry politiků figuruje v Česku slovenská prezidentka Čaputová, která jako jediná dokázala přeskočit hranici 50 procent – možná je to proto, že dobře vypadá, ale hlavně proto, že se prostě jen chová slušně. Na současném politickém kolbišti se jedná o naprosto ojedinělý fenomén.

               Proruští trolové jako Foldyna či Vyvadil a celá KSČM se snaží, co můžou, aby udělali z Česka pátou kolonu východních diktatur v EU. Že se tomu brání BIS, jak je její povinností a pracovní náplní, budí u politické reprezentace nevůli. Komunisté nedokážou nikdy překročit svůj stín, ani dnes nedokážou odsoudit okupaci Československa v roce 1968 a považují ji stále neomylně za „bratrskou pomoc“. To by bylo jen k smíchu, kdyby tuto interpretaci nezastávalo i oficiální vedení Ruské federace, které opět píše o záchraně socialismu a o brilantně provedené vojenské akci. Rusko velebí období stalinismu a propaganda účinkuje – už celých 70 procent ruského obyvatelstva si skutečně myslí, že období vlády Stalina bylo nejlepší v ruské historii. Co si slibují Foldyna a spol. od propagování takového politického systému? Zřejmě vděčnost, která je má přivést k moci – nekontrolované nějakým hloupým parlamentem a tím pádem neomezené. Dovolám si jim připomenout, že o něčem takovém snil i Rudolf Stránský. Jak daleko nás už Rusové a Číňané považovali za svou kolonii, svědčí jejich arogantní nátlak ať už ohledně 28. srpna 1968 nebo korektury smlouvy o spolupráci Prahy a Pekingu požadované primátorem Hřibem. Že si Hřiba všiml a rozhovor s ním zveřejnil dokonce Washington Post, je pro Číňany bolestnou ranou – ale oni takové rány potřebují jako „koza drbání“, jak říkávala moje babička.

               Politická scéna byla v roce 2019 obohacena o skurilní postavu Pavla Novotného, starosty pražské části Řeporyje. Ve fungující demokratické společnosti by si vysloužil pozici politického klauna, který by rychle upadl do zapomnění. Že Novotný zůstává politickým tématem, může vděčit nenávistné kampani, kterou proti němu rozpoutaly proruské weby. Jsou v tom přímo hysterické, až jsem se musel zamyslit, proč tomu tak je. Až do vystoupení Novotného měli monopol na vulgarity, sprosté nadávky a dehonestování protivníků jen oni, tedy Zeman a jeho spojenci. Najednou je tu někdo, kdo je stejně vulgární jako oni, čili může oslovit stejnou skupinu občanů a tím pádem i voličů – a je na opačné straně fronty. To v nich budí přímo hysterii.

               Vtipný a milý vánoční dopis Ježíškovi od Miroslavy Němcové naproti tomu mohl oslovit jen malou skupinu intelektuálů a mohl tedy zůstat nepovšimnut. Všiml jsem si ho a líbil se mi.

               V centru dění uplynulého roku stál premiér Babiš. Jeho rozhodnutí ignorovat rozhodnutí orgánů Evropské unie posunulo Česko definitivně do skupiny zemí, které narušují fungování EU. S výjimkou Slovenska, které se dokázalo masovou občanskou aktivitou postavit korupci a kriminalitě vládnoucích skupin (po vraždě novináře Kuciaka) ostatní tři země Višegrádské skupiny driftují ven z EU popíráním demokratických principů. I když se to v každé zemi děje jinak. Viktor Orbán to dokázal naprostým zničením svobody slova, v Polsku do Jaroslaw Kaczynski prosazuje politickým ovládnutím justice, v Česku postupuje odbourávání svobody formou Agrofertizace, čili ekonomickou cestou. Všichni tři lídři těchto zemí využívají slabosti EU, která je po vystoupení Britů v těžké krizi a nedokáže řešit prakticky žádné skutečné problémy. Totéž platí i o NATO. Macron nebyl daleko od pravdy, když alianci nazval „mozkově mrtvou“. Fakt, že nejsilnějšími spojenci v alianci se stali Trump a Erdogan (i když Erdogan nakupuje zbraně z Ruska) ani není třeba komentovat.

               Andrej Babiš se sám pokusil o smíření projevem, v němž ocenil Havla a kál se za své členství v komunistické straně (ne ale v STB). Bohužel příliš pozdě, emoce jsou na to už příliš rozbouřené, než aby se daly uklidnit slovy. Faktem je, že Babišova vláda dokáže vybírat skoro dvojnásobek objemu daní, než vlády před ní – elektronická kontrola tržeb tedy skutečně přinesla do státní kasy hodně peněz a samozřejmě pomohla i ekonomická konjunktura. Je pozoruhodné, že vláda přesto nedokáže hospodařit s vyrovnaným rozpočtem – člověk se musí ptát, kde ty peníze jsou? Z velké části jsou u skupin obyvatelstva, na které předchozí vlády prostě kašlaly – u důchodců či lidí s minimálními výdělky. Zbytek mizí v písku. Korupce obvyklá za minulých vlád, jejíž nejkřiklavější formou byla aféra okolo slunečních elektráren, kterou nedokáže zvládnout ani současná vláda, a kdy se údajně platila daň z přidané hodnoty jen za 5 procent vyprodukovaného piva, se změnila na jinou. Je to směr rozdělování státních dotací a privilegií. Zkuste nutit některou firmu z koncernu Agrofert, aby doplatila daně! – skončíte jako ředitel finančního úřadu v Příbrami. Čili daně se platit musí, a taky se platí – ale jsou výjimky.

               Přiznám se, že mě hysterie okolo Grety Thunberg příliš neoslovila, i když to bylo pořád ještě lepší, než „mee-too“. Že byla zvolena člověkem roku 2019, jsem dokázal strávit, Nobelovu cenu míru bych už asi neskousl. Ano, probuzení povědomí o klimatu bylo potřebné, v tom byla rozhodně pozitivní, ovšem právě jen to poselství. Totální selhání madridské konference na konci roku bylo toho důkazem. Trumpa. Bolzonara či Si Ťin pchinga nebude nikdo poučovat a Evropa sama toho mnoho nedokáže. Zejména, když se politikům podařilo odvést pozornost nesprávným směrem – proti spalovacím motorům (komicky víc proti dieslům, které produkují méně CO2 než benzínové motory – zato víc jemného prachu a dusíkových zplodin) a proti zemědělství – průmyslová a stavební lobby byla zřejmě příliš tvrdým oříškem, než aby se pokusili skutečně problém řešit nebo aspoň pojmenovat. Greta je už příliš zkomercionalizovaná, stala se symbolem, nejsem přesvědčený, že tuto roli dokáže zvládnout. Její přehnaně emocionální projev v New Yorku byl vodou na mlýn jejích odpůrců. Překročila určitou hranici. Možná by se měla stáhnout. Řekla už, co chtěla, v podstatě dosáhla svého, bylo by třeba, aby zhodnotila svou pozici a neskončila jako moderní Jana z Arku. Kdyby Jana po vítězství u Orleánsu či nejpozději po korunovaci Karla VI. francouzským králem řekla politice sbohem, nemusela hořet – zda by byla i pak národní francouzskou hrdinkou, je ovšem otázka, kterou už nikdo nezodpoví.  Ani ona ani Mistr Jan Hus by bez hranice nehráli v historii svých národů tak významnou roli jako hrají.

               Gretino vystoupení má už politické důsledky, v Rakousku získali ve volbách nejvíc zelení a budou dokonce v rakouské vládě. Zelená je moderní červená, současně s vzestupem zelených stran klesá popularita sociální demokracie – zelení jsou moderní sociální demokracií se všemi pozitivy i neduhy, jako je například jejich radikální levé křídlo. Politická scéna se přebarvuje, musím přiznat, že minimálně s rakouskou změnou nejsem nespokojený. Uvidíme, co nám nový rok 2020 přinese.

               Svět se v roce 2019 nestal lepším. A tím nemyslím úmrtí Karla Gotta, které se vládnoucí garnitura snažila nestoudně zneužít. Z Gotta se snažili vytvořit protipól Václava Havla. Člověk, který dosáhl úspěchu, když se aranžoval s komunistickým režimem, byl většině obyvatelstva mnohem bližší, než člověk tomuto režimu odporující. Ústilo to až do absurdní snahy o státní pohřeb či přejmenování pražského letiště.

               Mnohem horší pro svět je skutečnost, že se USA vzdaly své funkce udržovatele pořádku. Samozřejmě, policajta nemá nikdo rád, ale bez něj to prostě nejde. Uvolněné místo převzaly Rusko, Čína a Turecko, čili země, které nemají se západními hodnotami nic společného. A jestliže se z policajta stal žoldnéř, bojující za saúdské peníze, je důvod k znepokojení nabíledni. Podzimní volby v USA budou mít tedy zásadní význam nejen pro Američany, ale pro celý demokratický svět. Snad tedy dojde k zásadní změně, ačkoliv to tak zatím nevypadá.

               Přál bych si, aby se Cimrmanova poučka uplatnila a to v pozitivním smyslu. A přál bych to nám všem.

               Mimochodem, Cimrman si myslí, že i pro narození významných lidí by se měla volit zapamatovatelná data. Čili rodiče s vysokým inteligenčním kvocientem, u nichž je nebezpečí, že by mohli zplodit génia, by se měli dát do práce. Času je málo, nezapomeňme na devítiměsíční lhůtu.

Zvěstování panny Marie

Každý rok v prosinci se snažím uzavřít sérii mých článků nějakým vánočním tématem. Dnes bych se chtěl ale přesunout o devět měsíců před Kristovo narození, tedy do března roku 7 před naším letopočtem, kdy Maria, matka boží, počala.

               Tato událost je popsána ve dvou evangeliích a to poměrně stručně, právě stručnost toho poselství dala vzniknout řadě legend, které se okolo této události vytvořily a které mají za následek, že například v Nazaretu existují dva kostely „Zvěstování“ na opačných koncích města – pravoslavný a katolický, aniž by se hádaly o pravost místa, oba se mohou považovat za místo návštěvy anděla s onou zprávou, aniž by si zadaly.

Pravoslavný kostel Zvěstování v Nazaretu
Katolický kostel Zvěstování v Nazaretu

               Abychom nezapomněli, Marek a Jan o této události zcela mlčí. Marek se zabývá pouze Kristovou misí a Jan má jiné priority.

               Matouš je poměrně stručný: „Narození Ježíšovo se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.“

               FormulaceNež se sešli“ znamená jednoznačně, než spolu měli pohlavní styk. Židé pro tuto činnost měli mnoho diskrétních označení, jak ještě uvidíme.

               Lukáš je samozřejmě, jak je jeho zvykem, obšírnější: „byl anděl páně Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef z rodu Davidova, jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“ 0na se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království bude bez konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch svatý a moc Nejvyššího tě zastíní, protože i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“

               Samozřejmě musel s tou zprávou přijít archanděl Gabriel, který byl božím poslem a roznášení zpráv bylo v jeho kompetenci. Je zajímavé, jak andělé Boží přejímali pozice antických Bohů, Gabriel odpovídá Hermésovi Merkurovi, Michael – velitel nebeského vojska Marsovi-Áresovi, Uriel, anděl světla Apolónovi. S Rafaelem, andělem léčící choroby, mám trošku problém, ke komu ho přirovnat, snad přece jen Asklépios, ovšem bohem léčení byl i Apolón. Ovšem zatímco antičtí bohové patřili tak nějak do boží rodiny, andělé jsou pouze služebníky jediného Boha.

               Lukášova zpráva obsahuje i několik nejasností. Marie říká, že nežije s mužem, i když je provdána (zasnoubena) Josefovi. Ano, pokud byl březen a Josef byl tesař, s největší pravděpodobností právě odešel za prací – jak víme z Bible, zdržel se mimo domov šest měsíců. Tak to  bylo zvykem, řemeslníci přicházeli domů až na podzim, aby přečkali u manželky zimu. Ovšem Gabriel říká, že se bude jednat o potomka Davidova. Matouš to zdůvodňuje hned v první kapitole svého evangelia, kdy vypočítává Kristovy předky – od Davida po Josefa napočítal 24 generací – vzhledem k tomu, že jedná o tisíc let, dá se předpokládat, že se Židé stávali otci až v poměrně zralém věku.

               Jenže Josef nemá být otcem dítěte! Ostatně i ve vyznání víry se praví „Přijal tělo z Marie panny a stal se člověkem.“ Z Josefa nemělo mít dítě tedy vůbec nic a tím méně pak Davidovu krev! Tento detail nezůstal bez povšimnutí a byl zdrojem určité nejistoty, v následujících stoletích si dají apokryfisté dost práce, aby odvodili i původ Marie od krále Davida, protože adoptivní rodičovství, které Josef samozřejmě vykonával, jim bylo přece jen trošku málo.

               Kde k události zvěstování došlo? To se, jak z předcházejících textů vyplývá, z evangelií nedozvíme. Katolická nauka předpokládá návštěvu doma a proto i všichni umělci západního křesťanství zobrazují tuto událost v domě nebo na terase domu. Od Frau Angelica, přes Sandra Boticelliho, Leonarda da Vinciho, Rafaela či Rubense, málokterý ze světových malířů renesance a baroka si toto téma nechal ujít – už pro jeho lákavost a dramatičnost.

Sandro Boticelli Zvěstování

               Na pravoslavných ikonách je ale mezi Marií a Andělem vždy voda – většinou potůček, prostě pramen vody. Jak na to pravoslavní umělci přišli?

               I v Nazaretu jsou právě z toho důvodu dva kostely Zvěstování, katolický na předpokládaném místě někdejšího Josefova domu, pravoslavný nad pramenem, kam Maria chodila pro vodu. Nosit domu vodu od pramene byla každodenní povinnost vdané ženy, i když její muž právě nebyl doma. Ale navštívil archanděl Gabriel Marii skutečně při její každodenní pochůzce pro vodu?

               Vysvětlení musíme znovu hledat v neoficiálních církevních textech v takzvaných apokryfech. V pravoslavné církvi došlo ke kanonizaci čtyř stěžejních evangelií (a vůbec svatých textů) o něco později než v západním křesťanství, proto se mohly tradice hlouběji vrýt do lidského podvědomí. Pro tradice mimo Svatého Písma má největší význam Protoevangelium Jakubovo. Kdyby se dostalo mezi svaté spisy a nebylo v pátém století definitivně vyřazeno, měli bychom to s výkladem víry mnohem jednodušší. Ovšem nedá se upřít, že komise odborníků měla tehdy k vyřazení Jakubova evangelia dobré důvody. O těch se ještě zmíním.

               V Jakubově evangeliu se píše: „A vzala džbán a šla ven, aby načerpala vodu. A hleď, promluvil k ní hlas: „Buď pozdravena, milostiplná. Pán s tebou, ty, požehnaná mezi ženami.“ A ona pohlédla kolem sebe doprava i doleva odkud ten hlas mohl přijít. A roztřásla se. Šla tedy domů a odstavila džbán. Pak vzala purpur a sedla si na své křeslo a vytáhla ho, aby ho sešila. A hle: Anděl páně vstoupil před ni a řekl: „Neboj se Maria. Našla jsi milost od pána všeho a máš počnout z jeho slova.“

               Možná tady je první důvod, proč bylo toto evangelium zavrženo. Autor totiž očividně znal Janovo evangelium a jeho první geniální verše: „Na počátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha a to slovo byl Bůh.“ (Janovo evangelium totiž samo o sobě bývá kladeno do období okolo roku 90 – 100 n .l. což jeho autentičnost a připsání autorství apoštolu Janovi zpochybňuje). Že by žil apoštol Jakub ještě po tomto datu bylo po právu prohlášeno za nemožné a Jakubovo evangelium ze svatých spisů vyřazeno. Jenže bylo mezi lidem očividně hodně rozšířeno a z paměti lidí se jeho text už vymazat nedal.

                Právě citované místo vyvolalo spor, kde vlastně k zvěstování došlo. V domě, kde se Marii Gabriel zjevil nebo u pramene, kde ji oslovil? Pozitivním výsledkem je, že se obě církve východní a západní v Nazarethu nehádají.

Pramen v Nazarethu
Mariin dům v Nazarethu

               Otěhotnění mladé ženy v manželově nepřítomnosti byl obrovský malér, u Židů byl za nevěru jeden trest – trest smrti ukamenováním. Lukáš tento problém prostě ignoruje, Matouš je pozornější a snaží se ho vyřešit přinejmenším na úrovni manželského vztahu Josefa a Marie. Když chce Josef Marii vyhnat (aby se vyhnula trestu smrti, při kterém by byl on povinen hodit první kámen) zjeví se mu ve snu Anděl Páně (zřejmě opět Gabriel) a řekne mu: Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku, neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého“…… Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův a přijal svou manželku k sobě. Ale nežili spolu, dokud neporodila syna? A dal mu jméno Ježíš.“

               Matouš se staví k věci naprosto pragmaticky dokonce i s poznámkou, že Josef s Marií spolu nežili (rozumět – neměli pohlavní styk), dokud neporodila. Pozdější legenda o celoživotním Mariině panenství se rozhodně o slova Bible opírat nemůže. Spočívá jen na kultu Matky Boží, jenž se vyvinul v prvních třech stoletích našeho letopočtu. Pro jeho vyznavače bylo nepředstavitelné, že by po porodu Ježíše žila se svým manželem v docela normálním manželství. Tedy že by si Josef troufl žít se svou manželkou jako muž se ženou. Problém Ježíšových sourozenců je věčný jako výklady bible samé. Markův text „Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel.“ Tu není na místě zpochybňovat, že k této události došlo. Markovo evangelium je nejautentičtější ze všech čtyř, jsou to de facto vzpomínky svatého Petra sepsané jeho sekretářem, tedy svědectví přímého svědka událostí. Ta věta byla po celá staletí tvrdým oříškem k vysvětlení doživotního Mariina panenství. Nakonec se našly argumenty, že v aramejštině bratr a bratranec se řeknou stejně, že se tedy jednalo o bratrance či dokonce jen vzdálenější příbuzné (odvážnější byli ochotni připustit Josefovy syny z prvního manželství). Odhlédnouc od faktu, že evangelia byla psána v řečtině a ne v aramejštině, pak se protiargumenty opírají opět pouze o Janovo evangelium. (které nepatří k synoptickým evangeliím a proto je jeho autenticita, co se týká svatého Jana jakožto autora velmi nejistá) Ve chvíli ukřižování říká Ježíš přítomné matce s poukazem na svého oblíbeného služebníka (rozuměj Jana samotného) „Ženo, hle, tvůj syn.“ A Janovi říká:  „Hle, tvá matka.“

               Z toho bývá vyvozováno, že Ježíš nemohl mít žádné sourozence, když svěřil matku svému služebníkovi. Pravděpodobnější řešení, že se ho bratři jako odsouzeného „zločince“ prostě zřekli, zemřeli, eventuálně ho vůbec nenásledovali na jeho misi do Jeruzaléma, nýbrž zůstali doma v Nazaretu, raději nebývá vůbec zvažováno. Ostatně – podle Marka – Ježíš své sourozence tehdy ani nepřijal (a ani svou matku), nýbrž ukázal na své posluchače a řekl: Hle moje matka a moji bratři. Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Matka mu takové chování určitě dokázala odpustit – protože maminky už takové bývají, ale odpustili mu i jeho bratři, že se jich takto zřekl?

               Ovšem i Matoušovo líčení má jednu slabinu. Tím zjevením ve snu mohl být usmířen Josef, ne ale nazaretská společnost. Ta by požadovala nekompromisně potrestání nevěrné ženy. Opět to byli autoři apokryfů, kteří si této slabiny všimli a snažili se ji napravit. Opět je to Jakubovo evangelium, které jde v té věci do hloubky. Marie je předvolána před velekněze a ten u ní provádí „zkoušku čistoty“. Proč to prováděl pomocí vody znečištěné prachem, která nevinné ženě neměla ublížit, kdežto hříšnici ano, na to neumím odpovědět. Stačilo přece zavolat porodní babici, která by mladou ženu vyšetřila. Knězův postup je tak nějak „mužský“, řekněme nekvalifikovaný.

               Ale i ono ženského kvalifikovanějšího se v tomto evangeliu dočkáme. A to při Ježíšově porodu. Autor apokryfu si zřejmě uvědomil, že knězův postup by mohl budit u čtenářů pochybnost. Bylo třeba předložit nenapadnutelné důkazy. Teď tady už není jen jedna, ale dokonce dvě ženy, které žasnou nad panenstvím rodičky – to má zřejmě původ v židovském zákonodárství, kdy byla potřeba výpovědi dvou na sobě nezávislých svědků na potvrzení nevinny podezřelého. Jedna z nich je porodní babice, tedy odbornice v tomto oboru. Druhá z nich, jistá Salome, nechce uvěřit, dokud nevloží prsty na ono místo – opět tedy odkaz na evangelium Janovo, které autor očividně velmi dobře znal, protože stejně tak nechce uvěřit Tomáš „dokud neuvidí na jeho rukou stopy po hřebech a dokud nevložím do nich prst a svou ruku do rány v jeho boku.“

               Jakubovo evangelium bylo tedy zřejmě po právu odkázáno do skupiny zavržených tedy neautentických spisů, jeho vliv na tradice svázané s výkladem Svatého Písma přetrvává dodnes.

               Ale je v podstatě jedno, jak se ony události skutečně udály, důležité je, že se udály a že je můžeme každý rok slavit.

                              Krásné vánoce.

Florencie III.

Když jsme město Florencii opustili v roce 1469, vypadalo už dost podobně svému dnešnímu vzhledu. Rozhodující ale ještě chybělo. Nejen velký vládní komplex paláce Pitti se zahradou „Giardino Boboli“ na levém břehu Arna. Medičejští v této době moc vykonávali, vychutnávali, ale neměli ještě potřebu ji veřejně demonstrovat. V tomto ohledu byl Lorenzo pravým vnukem Cosima staršího. Také „Fortezza bassa“ nedaleko dnešního hlavního nádraží tu ještě nestála. Medičejští necítili žádnou potřebu se bát nenávisti či závisti davu. Ale to nejdůležitější, co městu ještě chybělo, byly jeho kulturní poklady, které dělají Florencii Florencií. Ještě žádný David před „Palazzo vecchio“, žádná Pieta v Dómu, žádná jezdecká socha Cosima I. a žádná Neptunova fontána na „Piazza della Signoria“ či sochy v „Loggia dei Lanzi“ (která ostatně ještě stále neměla toto jméno). A chybělo, skoro symbolicky i „Palazzo Uffizi“, kde jsou největší poklady florentské kultury dnes vystaveny. Santa Maria Novella čekala ještě na své fresky a Santa Croce nejen na svou fasádu (na tu měla čekat ještě skoro čtyři sta let) ale i na náhrobky slavných Florenťanů ve svém nitru.

SONY DSC

Že se Florencie vyvinula v hlavní kulturní město Itálie, vděčíme jednomu muži, totiž Lorenzovi, který dostal přízvisko „Nádherný“. Něco takového bylo možné jen se štěstím a možná i božím řízením.

V roce 1478 došla totiž papeži se vzmáhající se Florencií trpělivost a rozhodl se pro zorganizování zločinu, který měl na stolec svatého Petra uvrhnout už věčný stín. Sixtus IV. se měl tak zapsat jako první do řady zločinců na papežském trůnu, po něm následovali Inocenc VIII, Alexandr VI. Borgia či Julius II. dela Rovere, kteří si svým konáním doslova vynutili potřebu reformace a dali do rukou lidí, jako byl Martin Luther, rozhodující argumenty.

               Papež poslal do Florencie vrahy, kteří měli zavraždit jak Lorenza, tak i jeho bratra Giuliana. Předem jim dal absoluci za jejich zločin, jedno, jak ho provedou. Ve městě se spojili s rodinou Pazzi, která doufala v povstání lidu po smrti „diktátorů“ a v převzetí moci. Plánováno bylo oba bratry zavraždit, až budou hostům prezentovat umělecké dílny. Jenže Giuliano, který se zotavoval ze zranění, nepřišel. Vrazi se rozhodli pro plán „B“, medicejští bratři měli být zavražděni v dómu během mše a to při přijímání, až budou klečet a budou tak naprosto bezbranní. To bylo ale i profesionálnímu vrahovi Giovanimu Battistovi Monteseccovi, poslanému papežem, příliš. V kostele a během přijímání vraždit odmítl. Narychlo byli tedy na jeho místo naverbováni dva kněží, kteří byli ochotni vraždu provést. Jejich nezkušenost při zacházení s dýkami se měla spiklencům vymstít. Zatímco Giuliano byl zavražděn celkem devatenácti bodnými ranami. Lorenza zranili atentátníci na šíji jen lehce. Dokázal se jim ubránit a uniknout přes sakristii z kostela. Giulianovým vrahům, kteří chtěli neschopnost kněží napravit, se postavil do cesty Lorenzův přítel Francesco Nori. Položil za přítele život, zdržel ale vrahy natolik, že Lorenzo dokázal uniknout.

               Spiklenci běželi přesto ihned na radnici, aby oznámili smrt obou medicejských a vyzvali gonfaloniera, čili starostu, aby jim předal moc. Jenže gonfaloniere byl logicky zvolen z přízně medicejských. Pod záminkou zdržel spiklence v jedné z místnosti a poslal ihned posly do kostela, aby zjistili situaci. Když zjistil, že Lorenzo žije, dal své hosty pověsit z oken radnice. Vzápětí se ve městě strhl lov na atentátníky, jen díky zakročení samotného Lorenza bylo zabito jen osmdesát lidí.

               Papež pokračoval ve své nenávistné kampani, zkonfiskoval medicejské jmění v Římě, ale to vše nemohlo zadržet vzestup velkého Lorenza a hlavně jeho umělecké školy, již financoval a umělce vyvážel do celé Itálie, kteří tak dělali Florencii nejlepší reklamu. Vrcholné obrazy, které uvidíte v galerii Uffizi, pocházejí z velké části právě z doby jeho vlády. Je úžasné porovnávat díla největších umělců vrcholné renesance. Z jednoho místa je možno vidět Zvěstování pany Marie od Sandra Botticelliho a Leonarda da Vinciho, ale Uffizi, to nejsou ani zdaleka jen tito dva umělci.

Návštěvník zde může obdivovat obrazy od Rafaela, Perugina, Tiziana a mnohých dalších, je zde dokonce obraz od malířky té doby, tedy ženy, což byla věc naprosto neobvyklá. „Judith a Holofernes“ od Artemisie Gentileschi je pěkně krvavá záležitost, umělkyně byla totiž v útlém mládí brutálně znásilněna a téma násilí pronásledovalo ji i její tvorbu po celý její život.

Madona od Michelangela už oznamuje příchod nové doby, nového uměleckého směru manýrismu. Uffizi, čili palác úředníků, je největší koncentrací obrazů vrcholné renesance na světě. „Primavera“ a „Zrození Venuše“ Sandra Botticelliho měly ovšem velké štěstí, že se dochovaly dodnes, vlastně štěstí jsme měli my, kteří je chodíme obdivovat.

Štěstí měly ostatně i v roce 1933, kdy italská mafie nechala na dvoře Uffizi explodovat nákladní auto naložené výbušninami. Vedle pěti mrtvých si vyžádal tento atentát nenapravitelné umělecké škody. Řada děl byla zničena nebo poškozena, mnoho z nich nemohlo být zrekonstruováno.

               Větší nebezpečí pro Primaveru či pro Venuši ale číhalo bezprostředně po Lorenzově smrti,

Na konci Lorenzova života totiž začal ve městě působit kazatel Girolamo Savonarola. Pozval ho sem vlastně Lorenzo sám a Savonarola byl jeho zpovědníkem. Lorenza stále více trápilo svědomí a bál se odchodu na onen svět. Nebyl si jistý, zda při všech rozsudcích smrti, které vydal, byl skutečně spravedlivý, jeho početné milenky, které tento nepříliš hezký ale mocný a šarmantní muž měl, protože jeho bigotní katolická manželka z rodu Orsini se jen velmi zdrženlivě podílela na nevázaném životě města na Arnu, mu zatěžovaly svědomí. Dal tedy Savonarolovi, který kázal pokání, volnou ruku. Přesto se od kněze rozhřešení ve chvíli své smrti nedočkal. Savonarola od něj totiž žádal, aby se vzdal za sebe i za své potomky vlády nad městem a na tuto žádost se Lorenzo jen mlčky obrátil ke zdi.

               Lorenzo zemřel 1492 a o dva roky později vypuklo ve městě povstání, při němž byl jeho syn Pietro z města s celou rodinou vyhnán. Město ovládl Savonarola a zavedl zde režim podobný islámskému státu. Mimo jiné to znamenalo ničení kulturních památek. Každý obraz, na němž jen trochu nahé kůže měl být spálen, i „nemravné“ knihy jako Dekameron Giovanniho Boccacia, patřily do plamenů. Na „Piazza della Signoria“ byla navršena deset metrů vysoká hromada uměleckých předmětů a knih, za níž nabízel jistý benátský kupec 22 000 dukátů. Nepomohlo to. Umělecká díla shořela, jen se štěstím a díky odvaze určitých lidí ušly zničení obrazy Sandra Botticelliho.

               Po čtyřech letech měli občané Florencie Savonarolova teroru dost. Byl oběšen a jeho mrtvola veřejně spálena, místo jeho popravy na Piazza dela Signoria připomíná dnes kamenná deska na dlažbě nedaleko Neptunovy fontány. Město se ale i po Savonarolově smrti nadále úporně bránilo návratu Medicejských. Ti se ale mezitím domohli velkého vlivu. Znakem smíření Lorenza s papežem Sixtem bylo vyjmenování jeho syna Giovanniho kardinálem a ten se stal v roce 1513 papežem Lvem X. Po něm následoval na papežském trůnu i jeho bratranec, syn zavražděného Giuliana Giulio jako papež Klement VII. Medičejští dobyli Urbino, kde se stali vévody a Kateřina Medicejská, dcera urbinského vévody Lorenza, se v roce 1533 stala budoucí francouzskou královnou svatbou s následníkem francouzského královského trůnu Jindřichem II. A měla o čtyřicet let později vstoupit do dějin jako organizátorka bartolomějské noci v Paříži v roce 1572. Medicejští se stali členy společnosti suverénů, králů a knížat, už nebyli bankéřskou rodinou a nebyli ani ochotni tolerovat existenci florentské republiky a to ani v té podobě, jak fungovala pod vládou jejich předků Cosima a Lorenza.

               Medicejští se vrátili do města v roce 1530 s pomocí vojska císaře Karla V.  Papež Klement VII. se hrdě hlásil ke svému vlastnímu synovi Alessandrovi (do té doby vydávali papežové své syny za synovce – odtud termín nepotismus – nepos znamená synovec) a prosadil ho za toskánského vévodu. Zpustlík se ale ze svého titulu netěšil dlouho, už v roce 1537 byl zavražděn. Uvolnil tak místo členu vedlejší větve rodu Cosimovi I. který se měl stát prvním velkovévodou toskánským. Jeho bronzová jezdecká socha od Giambologni zdobí „Piazza dela Signoria“.

Jeho vnučka Marie se měla stát opět francouzskou královnou svatbou s Jindřichem IV. a po jeho smrti pak dlouho vládnout jménem svého neschopného syna Ludvíka XIII. V „San Lorenzu“ si noví vévodové přibudovali knížecí kapli, kam se nechali velkovévodové pochovávat, sice v blízkosti ale přece jen odděleně od svých velkých předchůdců, kteří byli přece „jen“ občanského původu. Protože správa nového státního celku vyžadovala mnoho úřednictva, nechal Cosimo postavit pro své úřednictvo nový palác – projekt řídili slavní architekti té doby Vassari a Buontalenti a vznikl palác Uffizi, který zná každý návštěvník Florencie, protože byl v osmnáctém století přeměněn na galerii.

Z doby nástupu Cosima I. pochází i Neptunova fontána na „Piazza della Signoria“, dílo Bartolomea Ammanatise – do Toskánska tímto dílem nahlédlo (ale opravdu jen nahlédlo) baroko. Florentští přezdívají této dominantě náměstí „Il Biancone“, tedy „Velký bílý“.

               Po prožitých zkušenostech se už Medicejští nespoléhali na lásku lidu, ale postavili si pevnost, jako útočiště pro případ nepokojů a vzpour. Jmenuje se „Fortezza di Basso“, a nachází se hned vedle hlavního florentského nádraží. Jen se člověk nesmí nechat strhnout touhou běžet do centra města, pevnost je totiž na opačné straně.

               Medicejští už dávno nesídlili v skromném paláci Medici Riccardi, přesídlili do paláce Pitti na druhém břehu Arna, kde byli dostatečně vzdáleni od hluku městské luzy. Za palácem jsou nádherné zahrady „Giardini di Boboli“ s pevnůstkou „Forte di Belvedere“. (Člověk nikdy neví, že?) 

Dnes je v paláci Pitti  přímo úžasná obrazárna, asi jedna z nejvelkolepějších pinakoték Itálie, zejména pak díla Raffaela Santiho (1483 – 1520). Prakticky v každém sále je nejméně jeden obraz tohoto božího dítěte, které dokázalo za 37 let svého života vytvořit nespočet obrazů.

Rafael maloval totiž  lehce a jeho umění bylo velmi žádáno. K závisti jeho konkurenta Michelangela, který hnán svým géniem mnohem víc děl začal, než dokončil. Originál jeho Davida se nachází v „Museo Academico“, kde jsou i jeho nedokončené sochy. Desítky rozpracovaných, ale nedokončených kamenů v různém stádiu opracování. Samozřejmě je „Museo academico“ normálně přeplněno turisty. Měl jsem ale jednou před mnoha lety obrovské štěstí, že určitá firma zarezervovala muzeum po ukončení otvíracích hodin pro účastníky ultrazvukového kongresu, kterého jsem se ve Florencii zúčastnil. Kupodivu přijalo tuto nabídku jen poměrně málo lidí. A tak jsem mohl stát před Davidem napřed se skupinkou japonských lékařů a pak úplně sám – okamžik, na který se nezapomíná.

               Medicejští vymřeli v roce 1737 velkovévodou Giovannim Gastonem. Za to, že můžeme obdivovat medicejské umělecké sbírky, vděčíme jeho sestře Anně Marii Ludovice, která celé umělecké sbírky rodiny, které zdědila po svém bratrovi, odkázala městu Florencii a tím založila do budoucna slávu města, které lidé právě pro jeho umělecké poklady, které podle její závěti město nesmí opustit, masově navštěvují.

Moc v Toskánsku jako uvolněném císařském lénu převzali Habsburkové, přesněji František Lotrinský, který byl přinucen vzdát se svého lotrinského vévodství, aby Francouzi uznali nároky jeho manželky Marie Terezie na vládu v habsburských dědičných zemích a jako odškodné dostal právě Toskánsko. Je třeba říct, že země z jeho vlády profitovala. Zavedl reformy, z nichž země žije ještě dnes, stejně obratně si vedl i jeho syn Leopold, pozdější císař Leopold II.

Habsburkové museli Toskánsko opustit po prohrané bitvě u Solferina vo roce 1859, na krátkou dobu 1865 – 1871 se stala Florencie dokonce hlavním městem Itálie, než musela tuto funkci odevzdat Římu. Hlavním městem kultury ale zůstala dodnes.

Syrakus

               Syrakus war einmal eine der größten Städte der Welt. Nicht umsonst wurde es von Cicero „die schönste griechische Stadt“  genannt. In seinen glorreichsten Zeiten lebten hier eine halbe Million Einwohner. Heute, zweitausend und dreihundert Jahre später, ist das nicht einmal ein Viertel davon. Im Jahr 734 vor Christi erkannten Siedler aus Korinth die geniale Lage der Bucht von Syrakus, wo sich heute der Große Hafen – „Porto Grande“ – befindet und als sie noch dazu auf der Insel Ortigia eine ausgiebige Süßwasserquelle fanden, wurde das Schicksal dieses Ortes entschieden. Die Korinther gründeten hier eine Kolonie. Die Quelle auf der Insel gibt es immer noch, man kann sie finden, wenn man von der Kirche „Santa Lucia alla Badia“ entlang der Straße „Via Picherali“ geht und sie trägt den Namen der Nymphe Arethusa. Diese, einer Legende nach, warf sich auf der Flucht vor dem Flussgott Alpehios auf der Ostküste des Peloponnes ins Meer und tauchte in Ortigia auf, direkt auf der Stelle, wo dann kaltes Quellwasser sprudelte. So zumindest wird diese Geschichte von Vergil beschrieben.

               Bald nach ihrer Gründung expandierte die Stadt auf das Festland hinter der Insel und in der Zeit ihrer größten Blüte war ihre Stadtmauer 22 Kilometer lang. Um sich eine Vorstellung von der Größe des damaligen Syrakus machen zu können, müssen wir bedenken, dass die Festung „Castello Eurialo“, die man von der Straße aus der Richtung Catania sehen kann, ein Teil der Stadtbefestigung war. Nur dann stockt einem der Atem. Syrakus war ein ganzes Jahrtausend die wichtigste Stadt der Insel, bis die Araber die Hauptstadt nach Palermo verlagerten. In den Zeiten des Kaisers Konstans II. also im siebenten Jahrhundert n. Ch., war Syrakus kurz sogar die Hautstadt des Byzantinischen Reiches. Dann wurde es aber von den Arabern erobert und danach mit Hilfe des byzantinischen Admirals Maniacos, nach dem die Festung auf dem südlichsten Ausläufer von Ortigia ihren Namen bekommen hat, von Normanen eingenommen. Syrakus verlor danach immer mehr an Bedeutung, die dann Palermo übernahm.

               Besuchswert ist die Stadt auch heute noch, obwohl sie von ihrer Schönheit aus der Ciceros-Zeit viel eingebüßt hat. Die Altstadt befindet sich auf der Insel Ortigia, Neapolis, also die Neustadt, auf dem Festland. Die wichtigsten archäologischen Funde als Erinnerung an die Zeiten der glorreichen Diktatoren von Syrakus, findet man auf dem Festland in „Parco archeologico“.    

               Das Beeindruckteste davon ist das griechische Theater.

Es ist gigantisch, gebaut aus weißem Marmor mit einem Durchmesser von 138 Meter (zu Vergleich – der Durchmesser des Theaters von Athen hatte nur 100 Meter), mit 61 Reihen von Sitzplätzen für insgesamt 15 000 Besucher (in anderen Quellen fand ich sogar 30 000). Oberhalb des Theaters gibt es im Felsen kleine Höhlen, wo man sich im Schatten ausruhen kann, aus einer davon sprudelt immer noch Wasser wie in den besten Zeiten von Syrakus und fließt in die antiken Kanäle. Damals diente das Wasser zur Erfrischung der Zuschauer, zum Beispiel, als hier die Uraufführung des Theaterstückes „Die Perser“ von Aischylos in Anwesenheit des Autors stattgefunden hat.

               Das römische Amphitheater, das sich nicht weit davon befindet, hat bei weitem nicht diese imposanten Maße. Ob hier die Gladiatorenkämpfe ausgetragen wurden, ist bis heute nicht ganz sicher, aber aus welchem anderen Grund hätte die Römer das Amphitheater besucht? Zwischen dem Theater und Amphitheater sieht man den Altar Hierons II. Der Altar hat unglaubliche Maße von 198×23 Meter und zu Ehre des Zeus wurden hier bis zu 450 Stiere geopfert, die dann die Bewohner der Stadt in Rahmen der Feierlichkeiten verspeist haben. Es wird erzählt, dass Hieron 300 Ochsen schlachten ließ, als der im Jahr 287 v.CH. in Syrakus geborene Archimedes sein berühmtes Gesetz entdeckte. Seitdem zittern alle Ochsen, wenn etwas Neues entdeckt wird.

               Die Stadt hatte sogar zwei Tyrannen mit dem Namen Hieron. Immer waren es geschickte Politiker, die Macht und Reichtum der Stadt vermehren konnten. Hieron I. wurde zum Tyrann im Jahr 478 vor Christi, als er die Macht nach seinem Bruder übernahm – bis dahin herrschte er im naheliegenden Gela. Er schaffte es, die ewig zerstrittenen griechischen Kolonien auf der Insel zu einen und gemeinsam dann  bei Cumae die expandierenden Etrusken zu besiegen. Zur Ehre dieses Sieges ließ Hieron auf der Insel Ortigia einen Tempel der Göttin Athena (Pallas Athena war Göttin eines vernünftig geführten Krieges, die Griechen glaubten, das so etwas wirklich existiert) im monumentalen dorischen Stil bauen. Die Säulen dieses Tempels kann man auch heute in einem sehr guten Zustand bewundern, weil dieser Tempel zum Dom von Syrakus umgebaut wurde und die Säulen die Seitenschiffe der Kirche tragen. Dank dieser Säulen hat die Kirche ihren Namen „Santa Maria delle Collone“ bekommen.   

               Hieron II. lebte zweihundert Jahre später. Er übernahm die Macht in Syrakus im Jahr 269 v.Ch, gerade rechtzeitig, da vier Jahre später der erste punische Krieg zwischen Rom und Karthago ausbrach. Sizilien wurde nämlich zum Zentralpunkt der kriegerischen Handlungen und Hieron zum Segen für seine Stadt, da er sich weitsichtig an die Seite Roms stellte, obwohl es am Anfang überhaupt nicht danach aussah, dass die Römer, die sich in der Seefahrt überhaupt nicht auskannten, die geborenen Seeleute von Karthago besiegen könnten. Es zeigte sich, dass er auf die richtige Karte gesetzt hatte. Rom hat den Krieg im Jahr 241 v.Ch. gewonnen und nahm ganz Sizilien ein. Hieron konnte allerdings als Dank für seine Loyalität  unabhängig von der römischen Macht bleiben und sein Königsreich im Osten der Insel unterlag nicht der römischen Verwaltung. Als im Jahr 218 v. Christi der zweite punische Krieg begann, lebte er noch und er hätte seine Strategie der Zusammenarbeit mir Rom nicht geändert. Er starb aber im Jahr 215 und sein Nachfolger Hieronymus wechselte unter dem Eindruck des Sieges von Hannibal über die Römer bei Cannae die Fronten und trat zu Karthago über. Er wurde zwar noch im gleichen Jahr ermordet, Syrakus hat die propunische Partei aus der Stadt vertrieben und wieder seine Loyalität zu Rom erklärt, aber die Römer konnten sich diese hervorragende Gelegenheit, die letzte unabhängige Enklave auf „ihrem Sizilien“ zu erobern nicht entgehen lassen und sie schickten nach Syrakus eine Armee unter der Führung Generals Marcellus. Wir sollten merken, dass es im Jahr 214.v.Ch war, zwei Jahre nach der vernichtenden Niederlage bei Cannae, als Hannibal in Capua saß und ganz Mittelitalien direkt vor der Toren Roms beherrschte. Für so ein Unternehmen muss man feste Nerven haben und die hatten die Römer wirklich. Allerdings, bei der Belagerung von Syrakus trafen sie auf einen Gegner, mit dem sie offensichtlich nicht gerechnet hatten – auf den Mathematiker und Physiker Archimedes. Der bereits ältere Wissenschaftler amüsierte sich die ganze Zeit durch Erfindungen speziellen Verteidigungsmaschinen, wie zum Beispiel „Die Kralle von Archimedes“ oder verschiedenen Katapulten. Angeblich reichte es mit der Zeit nur einen Ast auf den Mauern hochzuheben und die Römer ergriffen panische Flucht. Sein Meisterstück war das Anzünden der Segel der römischen Flotte im großen Hafen durch Linseneffekt, das er durch polierte Bronzenschilde der Soldaten auf den Mauern erreichte. General Marcellus verlor in diesem Moment seine Nerven und rief, dass er keine Lust hätte, weiter gegen einen einzigen Mathematiker Krieg zu führen.

               Die lange Belagerung führte aber dazu, dass die Aufmerksamkeit der Bürger von Syrakus nachgelassen hat. Wegen Römer, die sich machtlos vor den unüberwindbaren Mauern der Stadt langweilten, waren sie nicht bereit, sich die Angenehmlichkeiten des Lebens entgehen zu lassen, wie die Feier der Göttin Artemis. An dieser Feier wollten unbedingt auch die Wachen der Stadtmauern teilnehmen. Die Römer erfuhren das, und einer kleinen Gruppe römischer Soldaten gelang es, die unbewachte Mauer zu erklimmen und die Stadttore zu öffnen. Die Stadt wurde von Römern eingenommen und dabei starb auch Archimedes. Er wurde von einem römischen Offizier aufgefordert, zu Marcellus zu gehen, gerade, als er dabei war, ein kompliziertes mathematisches Problem zu lösen. Der Römer wurde durch die Antwort von Archimedes „Störe meine Kreise nicht“ sosehr beleidigt, dass er den Alten tötete.

               Neben dem archäologischen Park gibt es einen Steinbruch, aus dem die Steine des griechischen Theaters und vielen weiteren Bauten in der Stadt stammen. Hier arbeiteten Kriegsgefangene (heute ist es ein Park unter dem freien Himmel, aber im Jahr 413 wurde noch unterirdisch gearbeitet). Gerade in diesem Jahr wurden hierher 7000 gefangenen Soldaten des Heeres von Athen zu Zwangsarbeit gebracht. In Griechenland tobte damals der „Peloponnesische Krieg“ zwischen Sparta und Athen um die Macht über das Griechenland und das Schicksal dieses Krieges entschied sich überraschenderweise auf Sizilien vor Syrakus. Syrakus war ein Verbündeter von Sparta, da es sich nicht vor der Seemacht Athen beugen wollte. Sparta war keine Seemacht und brauchte Versorgung mit Nahrungsmitteln und Rohstoffen, die Athen mit seiner Flotte zu unterbinden versuchte. Die Flotte von Syrakus konnte aber Sparta ausreichend versorgen und der Krieg war damit in einer Pattstellung. Deshalb entschied sich der Politiker von Athen, Alkibiades, Syrakus zu brechen und in weiterer Folge dann auch Sparta. Im Jahr 415 v.Ch. stach eine riesige Flotte von 140 Trieren in See in Richtung Sizilien und es folgte eine erfolglose Belagerung der Stadt. Als im Großen Hafen die Flotte von Athen vernichtet wurde, entschieden sich die Athener zum Rückzug. Viel zu spät!. Im Inneren der Insel wurden sie eingekesselt und besiegt. Der Heerführer Nikias wurde hingerichtet und siebentausend Gefangene nach Syrakus überführt, um hier im Steinbruch inmitten der Stadt zu arbeiten.

               Heute ist der Steinbruch ein Park und eine besondere Attraktion ist das so genannte „Ohr des Dionysos“. Es ist eine künstliche Höhle 60 Meter lang und 23 Meter hoch mit einer Breite von fünf bis zehn Metern mit einer unglaublichen Akustik. Laut einer Legende konnte der Tyrann Dionysos dank dieser Höhle auch die stillste Gespräche der Gefangenen abhören.            

               In die Altstadt gelangt man auf dem Weg um eine furchtbare Kirche aus Beton namens „Santuario della Madonna delle Lacrime“ und sie schaut tatsächlich zum Weinen aus.

Man kann aber nichts tun, dieses Ungeheuer ist ein Wahrzeichen des modernen Syrakus. Gleich nebenan befindet sich  die „Basilica di San Giovanni“, berühmt durch ihre Katakomben. Hier lebte die erste christliche Kommunität von Syrakus. Die Kirche wurde mehrmals niedergerissen und wieder aufgebaut, heute ist sie eine Ruine,  nur die erhaltene Krypta des heiligen Marcianus in der Form eines Kreuzes erinnert noch heute an ihren Erbauer, den König von Sizilien und römischen Kaiser Friedrich II.

Der Reiseführer führt euch dann in unterirdische Katakomben, die als Grabstätte, aber auch Versammlungsort, der ersten Christen dienten und deshalb gibt es zwischen unendlichen Gängen auch kleine runde Plätze – es handelt sich wirklich um eine unterirdische Stadt der damals noch in der Illegalität lebenden Christen.   Inmitten der Katakomben führt eine Hauptstraße als Achse der Stadt, auf den Seiten gibt es dann in den Wänden ausgemeißelte Gräber, bedeutende Persönlichkeiten wurden in Sarkophagen begraben, der berühmteste von ihnen ist der so genannte „Adelfia Sarkophag“.        

Die Altstadt auf der Insel Ortigia muss man natürlich besuchen, auch wenn man vom Spazieren durch die Stadt in der Augustsonne bereits mehr als genug hätte. Schmale Gassen bieten übrigens genug Schatten und zahlreiche Restaurants und Bars auch eine Erfrischung.

Über die „Ponte nuovo“ überquert man einen engen Wasserkanal, der den „Großen Hafen“ mit dem Kleinen verbindet und dann kommt man in die alte Stadt mit dem Flair der Vergangenheit. Gleich hinter der Brücke sieht man die Ruine des Apollotempels. Dieser Tempel hat viel durchgemacht und man sieht das auch. Er war einmal ein dorischer Tempel, dann eine byzantinische Kirche,  dann eine arabische Mosche, danach wieder einmal eine Kirche aber diesmal normannisch und zuletzt eine spanische Kaserne. Über den „Corso Matteoti“ kommt man auf den Archimedesplatz mit einer monumentalen Artemisfontäne im Jugendstil.

In der Mitte der Fontäne gibt es eine Statue, wo die Göttin Artemis die bereits erwähnte Nymphe Arethusa in eine Wasserquelle verwandelt – symbolisch wird hier so der Anfang und das Ende der Unabhängigkeit von Syrakus dargestellt. Letztendlich war das gerade die Feier der Göttin Artemis, die dem genialen Mathematiker, auf den Syrakus bis heute sehr stolz ist, den Tod brachte. 

               Um das „Municipium“ herum kommt man auf die „Piazza del Duomo“ mit dem Dom mit großartiger Barockfassade aus dem siebzehnten Jahrhundert und mit einer Treppe mit Statuen des heiligen Petrus und Paulus und auf den ersten Blick schlichtem Inneren.

Das Mittelschiff der Kirche ist nämlich im klassizistischen Stil umgebaut worden, die flache Decke und einige weitere Artefakte lassen aber den ersten Bau aus dem elften Jahrhundert im romanischen Stil vermuten. Die Seitenschiffe werden dafür aber durch monumentale dorische Säulen getragen, die noch an den Tyrannen Hieron I. erinnern. Ich habe genug Zeit, die Betrachtung dieser merkwürdigen aber interessanten Symbiose zu genießen, es war nämlich ein Samstag, in der Kirche wurde gerade eine Hochzeit vorbereitet und meine Frau wollte unbedingt die Braut sehen. Und wie ich schon erwähnt habe, die Sizilianer haben Zeit.      

               Die Quelle der Arethusa ist ein großer ummauerter Teich mit Bäumen, die direkt aus dem Wasser wachsen und mit einer Skulptur, die die Flucht der Nymphe vor dem Flussgott darstellt, die sie hierher gebracht hat. Gleich nebenan gibt es einen kleinen Park mit unglaublich großen Ficusbäumen, ein passender Moment für eine Erholung im Schatten. Nach dem Besuch der Quelle der Arethusa kann man noch einen kleinen Spaziergang zum Großen Hafen unternehmen, wo die Kreuzschiffe vor Anker liegen. Der Hafen ist noch schön und gepflegt, weiter in Richtung der Festung „Castello Maniaco“ wirkt die Stadt (oder zumindest im Jahr 2008 hat sie gewirkt) ziemlich verfallen. Die Häuser waren hier heruntergekommen, die Fenster teilweise zugemauert, offensichtlich ist dieser Teil der Stadt touristisch nicht genug interessant. Die Festung auf dem Kap, die nach dem byzantinischen Admiral benannt wurde, ist nämlich ein militärisches Sperrgebiet und man darf es nicht besuchen.

Die Frage ist, ob wir noch die Energie für den Besuch der Festung hätten, ein Tagesausflug nach Syrakus ist nämlich eine physisch anstrengende Angelegenheit, obwohl wir auch den Besuch der Festung „Castello Euriano“ ausgelassen haben – das hätte meine Frau mit Sicherheit nicht überlebt. Oder ich?

Die Küche in unserem Apartment in San Alesio di Siculo hatte nämlich sie unter Kontrolle und wenn sie böse ist….        

Florencie II.

               Opustili jsme v předchozím článku Florencii na konci čtrnáctého století, když se vzpamatovávala z těžkých ran, jako byl mor, krach nejvýznamnějších florentských bank a povstání Ciompi.

               Kdybychom se na město podívali tehdy, viděli bychom na svou dobu impozantní aglomeraci s hradbami dlouhými osm kilometrů. Na kopci nad městem na levém břehu se vypínal klášter San Miniato, v městě samotném soupeřily mezi sebou Giottova „Campanilla“ a věž „Palazzo Vecchio“ o titul nejvyšší budovy ve městě. „Palazzo vecchio“ bychom našli v jeho současné podobě, samozřejmě ještě bez Davida před budovou, naproti němu „Loggia dei Lanzi“, sloužící shromážděním prořídlého obyvatelstva města. I tady bychom hledali marně sochy, které ji zdobí dnes: „Perseus s hlavou Medusy“ od Benvenuta Celliniho a „Únos Sabinek“ od Giambologni. Tehdy neměla tato Loggia ještě ani své jméno, dostala je až po německých lancknechtech vévody Cosima I. z rodiny Medici, o níž si budeme dnes povídat. Stálo už i „Il Bargelo“ a katedrála, které ovšem chyběla její dnešní kopule. Finanční nouze posledních desetiletí si vynutila přerušení stavby.  Zato se nad městskými paláci vypínaly desítky věží, oznamujících na dálku, že v dané budově sídlí rodina pyšnící se šlechtickým titulem. Řeku Arno překlenoval jediný most, který známe i dnes jako „Ponte Vecchio“, na něm se ale místo zlatnických krámků prodávaly potraviny a ryby, takže zápach šířící se z obchůdků nelákal zrovna k přechodu Arna na druhý břeh, a když, tak se šátkem u nosu. Samozřejmě bychom ještě nenašli „Palazzo Uffizi“ či „Palazzo Pitti“, dominikánský kostel „Santa Maria Novella“ a „San Lorenzo“ vypadaly tehdy ještě úplně jinak a mnohem skromněji. A samozřejmě chyběly skoro všechny současné paláce florentských rodin, protože ty si na svůj vznik musely počkat na rodící se renesanci.

               V pozadí městské politiky pracoval tehdy už neúnavně zakladatel slávy rodu, který měl vstoupit nejen do florentských, ale i světových dějin. Giovanni Medici, zvaný Bicci byl nejen bankéř, ale i politik. Bankovní dům Medici byl poměrně mladý a nepříliš velký, tím se ale vyhnul katastrofě starších bank. Giovanni působil i jako advokát, zastupoval zejména nemajetné Florenťany a vypracoval se až do funkce jakéhosi ministra spravedlnosti. Prosadil daňovou reformu, která zvýhodnila chudé vrstvy a získal si tak v nízkých a středních vrstvách obyvatelstva nemalou popularitu. Navíc vsadil i na výrobu látek z vlny a zaměstnával tak stále více obyvatel města, kteří tak na něm byli závislí. Florenťané využili skutečnosti, že si Osmanská říše ležela ve vlasech s Benátkami a Janovem a navázali s „Velkou Portou“ skvělé vztahy. Obchod s orientem kvetl a po pádu Konstantinopole získali florentští v Turcích významného odběratele svého zboží – pokud ho tam samozřejmě přes benátskou blokádu dokázali dopravit.

               Giovanni vstoupil do světové politiky v roce 1409, kdy se rozhodl financovat kampaň jistého námořního piráta jménem Baltasare Cossa, který se k úžasu všech chtěl stát papežem. Nikdo by na tohoto dobrodruha nevsadil ani pětník, Giovanni ale poznal schopnosti tohoto muže a podpořil ho. Když se pak jeho kandidát skutečně papežem pod jménem Jan XXIII. stal, přineslo to domu Medici přístup na finanční trh věčného města Říma.

               V erbu Medicejských je šest koulí, které lákaly k nejrůznějším interpretacím. V souvislosti se jménem Medici vznikly domněnky, že se jedná o pilulky, protože medicejští byli původně lékaři či lékárníci. Suchá pravda je, že se Medicejští zabývali od svého vzniku jen finančnictvím a oněch šest koulí je šest mincí, takzvaných „besants“, které dávaly na vědomí, že v domě, na kterém se toto znamení nachází, je směnárna.

               V roce 1414 byl císařem Zikmundem svolán koncil do Kostnice na Bodamském jezeře, který měl ukončit trojpapežství. Giovanni neváhal a poslal do Kostnice svého nejstaršího syna Cosima. Na místě, kde na náměstí blízko kostnické katedrály stála směnárna medicejských a kde Cosimo, pozdější florentský „Otec vlasti“ působil, je dnes „Bar Medici“.

Jan XXIII sice svůj zápas s císařem prohrál, Medicejští ale získali. A to, i když svého kandidáta nakonec museli za 40 000 dukátů vykupovat z císařského vězení. Díky kontaktům, které Cosimo v Kostnici navázal, pronikla chapadla medicejské banky do celé Evropy. Cosimo se z Kostnice vracel jako vážený muž a v roce 1429 převzal po otcově smrti obchody rodiny.

               Otec mu zanechal tyto rady: „Nikdy nezastávej veřejně mínění, které se nelíbí lidu, a to i když lid dělá hlouposti. Vyhni se poučování, hovoř mírně, srozumitelně a blahosklonně. Nedělej vládní budovu místem svých obchodů, ale čekej, až tě zavolají. Dbej na to, udržovat lidu blahobyt a obchodu prosperitu. Starej se o to, aby na tebe neukazovali prstem.“

               Dnes bychom ho nazvali populistou, možná i otcem populismu, kdyby už před ním neexistoval jistý Gaius Julius Casear.

               Cosimo se otcovy rady vzal k srdci. Od časů císaře Augusta zřejmě nebyl na světě politik, který by jednal tak šikovně při uchvácení moci, jako Cosimo. Totiž tak, aby si toho nikdo nevšiml. Nikdy se nedal volit do veřejných funkcí, dbal ale na to, aby byli voleni buď jeho příbuzní, nebo jeho dlužníci. Jednal tak, že si faktu, že se zmocnil moci ve městě, všimli jen ti nejbohatší a nejvlivnější, ne ale masa lidu. Navíc se Cosimo vedle zpracovávání vlny vrhl i na obchod s hedvábím a i tento riskantní tah mu vyšel. Byl největším zaměstnavatelem ve městě.

               Jeho političtí oponenti si s tímto šikovným mužem nevěděli rady. Proto ho dali 7. září 1433 v „Palazzo vecchio“ zatknout a uvěznit. Protože věděli, že soud s Cosimem nebudou schopni ve městě provést bez nebezpečí lidového povstání, rozhodli se ho ve vězení otrávit. Jenže žalářník si spočítal, kdo mu může dát víc a Cosima varoval. Cosimo tedy držel čtyři dny hladovku. Za ty čtyři dny se mu podařilo sehnat tisíc dukátů, kterými podplatil golfaniéra, svého věznitele a ten mu umožnil útěk do Padovy. Pak potřeboval rok, aby intrikami, úplatky a převody peněz sebral armádu, která lehce přemohla opozici, a Cosimo mohl triumfálně vtáhnout do svého města: Machiavelli později napíše, že „ještě nikdy nebyl člověk při svém návratu do svého domova přivírán tak nadšeně, jako Cosimo při návratu z vyhnanství.“

               Cosimo dávkoval svou pomstu velmi opatrně. Zničil jen své největší konkurenty rodin Strozzi a Albizzi, nebouraly se žádné paláce či věže, jak bývalo dříve zvykem, jen osmdesát osob bylo posláno do vyhnanství a po nějakém čase se dokonce i rodiny Strozzi a Albizzi mohly do města vrátit, mezi Albizzi a Medici měly později dokonce vzniknout dokonce i manželské svazky.

               Cosimo ovládl město a stal se „otcem vlasti.“ Město pod jeho vládou totiž bohatlo a Cosimo investoval údajně na 600 000 dukátů do umění. Nejvýznamnějším činem bylo angažování geniálního architekta Brunelesciho pro dostavbu dómu.

Nové revoluční řešení kupole, která se stavěla bez podpůrné konstrukce, bylo pro dělníky tak neobvyklé, že se báli jít tam pracovat a Brunelesci musel osobně vylézt nahoru a klást cihly, aby je zbavil strachu. Sochy z dómu a baptisteria, mezi nimi i Michelangelovu „Pietu“ je možné vidět v Muzeu „Museo dell´Opera del Duomo“. Cosimo dal přestavět kostel „San Lorenzo“, rok před jeho smrtí byla dokončena slavná medicejská kaple v tomto chrámu, která sloužila jako pohřebiště rodiny. Sám si dal postavit poměrně skromný palác, dnešní palác Medici-Riccardi, protože byl později rodině Riccardi prodán, když ho už Medičejští nepotřebovali.

               Od otce se ale naučil, že je třeba pohybovat se i v prostředí světové politiky. Využil boje mezi papežem Eugenem IV. a konciliárním hnutím, které svolalo koncil do Basileje. Eugen ho přeložil do Ferrary, kam přijel i byzantský císař Jan jednat o sjednocení východní a západní církve.  Cosimo vytušil svou příležitost. Velkými úplatky pohnul papeže a císaře, aby se pod záminkou hrozby moru ve Ferraře, přesunuli do Florencie. Ve Florencii byla pak 6. července 1439 v právě dostaveném dómu podepsána smlouva o církevní unii mezi Západem a Východem. „Laententur coeli“. Sice ani tato smlouva nesplnila, co slibovala, protože byla od většiny byzantského kněžstva odmítnuta, do Florencie ale přivedl koncil politiky z celého světa, knížata, církevní hodnostáře a ti všichni samozřejmě utráceli a utráceli –  byzantský císař ze všech nejvíc. A hlásili do světa zprávu o úžasném městě na Arnu a o netušených možnostech obchodu s touto metropolí a jejím vládcem Cosimem, vyrábějícím neuvěřitelně krásné látky z vlny i hedvábí. V PR se tedy Cosimo vyznal skvěle.

V roce 1453 hostil Cosimo ve svém domě císaře Friedricha III. na jeho cestě za korunovací do Říma. Osoba císaře nebyla pro Cosima do budoucnosti ale zdaleka tak důležitá jako osoba jeho sekretáře Eneáše Silvia Picolominiho, který se měl stát papežem Piem II. Cosimo pozval do města nejlepší malíře své doby a štědře sponzoroval jejich práci, to mělo za jeho vnuka Lorenza vést k největší slávě Florencie a rodiny Medici. Teď to byli Fra Angelico, Donatello, Giovanni Ruccelai, Lorenzo Ghiberti a další, kteří připravovali půdu pro velikány vrcholu renesance Sandra Botticeliho, Filippina Lipiho, Leonarda da Vinciho či Michelangela Buonarottiho, který už půdu renesance opustil a založil směr nový, manýrismus.

               Cosimo zemřel 1464 zlomen smrtí svého syna Giovanniho rok předtím. Jeho druhorozený syn Pietro byl velmi nemocný a bylo zřejmé, že dlouho žít nebude. To se i potvrdilo, ale přece jen žil tak dlouho, aby měl jeho starší syn Lorenzo, který si měl zasloužit přízvisko „Nádherný“, ačkoliv nijak krásný nebyl, v roce 1469 právě dvacet let a byl schopen převzít moc nad městem a vytvořit z něho nejmocnější centrum tehdejší Itálie.

Florencie I.část

               Florencie je poutní místo, navštěvované skoro stejně často jako Řím. Florencie je město kultury a je zajímavé, že co v Římě musely tvořit generace a generace umělců sponzorovaných nekonečným počtem papežů, ve Florencii vznikl celý kulturní zázrak za relativně krátkou dobu a zásluhou jedné jediné rodiny.

               Florencie je město, které jsem shodou náhod navštívil v Itálii nejčastěji, přesto ho stále nemám „odškrtnuté“, jak říká má žena, to znamená, že jsem stále ještě nenavštívil všechno, co bych navštívit chtěl a tak je další návštěva tohoto města nezbytná. Jednodenní návštěva města se prostě nevyplatí.  Podíváte se na katedrálu, případně vyběhnete na Campanilu, navštívíte Ufizzi, protože jste si internetem rezervovali vstupenku (jinak to ani nezkoušejte), vyfotíte se s kopií Davida na „Piazza dela Signoria“, poobdivujete zlatníky na „Ponte vecchio“, a možná ještě stihnete proběhnout sály „Palazzo Pitti“ se zahradami „Giardino di Boboli“. Ale co „San  Lorenzo“ s hrobkami medicejských, co „Santa Maria Novella“  nebo „Santa Croce“s náhrobky slavných florenťanů, co „Palazzo vecchio“, Bargello, Museo Academico, San Miniato, Fortezza da Basso a všechny ty nádherné paláce? Atd. atd…  Vypít si kávu v jednom z početných barů na „Piazza  della Repubblica“, na to můžete v tom stressu úplně zapomenout. Prostě se to nedá!. Ve Florencii musíte zůstat několik dní, což znamená, že na to musíte mít i příslušný rozpočet. Florencie je totiž krásná především ve svých interiérech a ty nejsou zadarmo.

               Stejně tak marné je pokoušet se napsat o Florencii článek o čtyřech nebo pěti stranách (neřku-li o třech, což je prý doporučená maximální délka textu na internetu). Je to prostě nesplnitelná mise a to přesto, že dějiny Florencie jsou v podstatně kratší, než dějiny většiny italských měst. V čase, kdy jich většina už stála, byl v oblasti řeky Arno, kde dnes stojí toto hrdé město, neprostupný močál, v němž Hanibal utopil svého posledního slona. Město v této oblasti bylo, ale na kopci a jmenovalo se Fiesole. Je tam i dnes a je to předměstí dnešní Florencie. Kdysi to bylo naopak.

               Fiesole potřebovalo na řece Arno přístav a tak vznikla Fiorentina na břehu řeky, často zaplavovaná (ostatně poslední velká voda navštívila Florencii ještě v roce 1966). A pak tu Římané postavili cestu „Via Cassia“ a přemostili řeku mostem, který potřeboval ochranu. Gaius Julius Caesar sem z toho důvodu nechal usídlit své veterány a základy budoucího slavného města byly položeny.

               Na tu slávu si ale Florencie musela počkat hodně dlouho. Zůstávala až do vrcholného středověku ve stínu mocné Pisy, opevněné Luccy na křižovatce cest a dokonce i Arezza. Na to, aby všechny své sousedy překonala, muselo být vykonáno hodně drobné práce. Žádné jiné z toskánských měst nebylo tak důsledné v získávání zázemí, budování cest a další infrastruktury i v násilném přesídlování šlechticů do města, kde si stavěli u paláců typické vysoké věže a spolu s bohatými kupci vytvářeli novou nobilitu. Až z jedenáctého století pochází první známka přicházející velikosti – kostel „San Miniato al Monte“,  ke kterému dal položit základní kámen okolo roku 1090 biskup Hildegard,  dobře vycházející s císařem i papeži.

Chrám dal stavět na počest místního svatého Minia, popraveného za pronásledování křesťanů v době vlády císaře Decia v roku 295. Hodnověrnost legendy o tomto svatém mučedníkovi značně snižuje údaj, že s už useknutou vlastní hlavou pod paží vyběhl na tento vršek nad městem, ale u legend nejde o hodnověrnost, nýbrž o kult. Takže přivřeme oči a kochejme se krásou budovy postavené na jeho počest.  Je to jediná čistě románská stavba ve městě, vlastně nad městem, pokud si chcete Florencii prohlédnout shora, musíte zajet sem, k rozsáhlému komplexu kláštera na jižním břehu řeky Arno – tedy na opačném, než kde se nachází městské centrum.

Ve stejné době, tedy v jedenáctém století, přesněji v roce 1059 byl položen základní kámen Baptisteria, tedy křtitelnice v centru města.  Osmiboká budova z bílého a zeleného mramoru si musela počkat na své dokončení až do patnáctého století, kdy byla obdařena posledními bronzovými dveřmi.

Má je celkem tři. Jižní dveře se scénami ze života Jana Křtitele vytvořil Andrea Pisano už v roce 1330. Severní dveře zhotovil v roce 1401 Lorenzo Ghiberti, nejkrásnější jsou ale východní dveře od stejného autora (pracoval na nich 27 let!) „Porta del Paradiso“ – tedy Rajská brána. Za ten název vděčí Michelangelovi, který měl říct, že jsou ty dveře tak krásné, že by měly být ve vstupu do ráje.

Krátce nato dostala Florencie poprvé dobyvačné choutky a vytáhla v roce 1125 – zcela bez důvodu – proti svému mateřskému městu Fiesole, aby ho po čtyřletém obléhání dobyla. O dobré integraci nových obyvatel svědčilo to, že první podestá, tedy volený vládce města zhruba o sto let později, pocházel právě odtud.

               Florencie vedle cílevědomého budování infrastruktury vsadila na bankéřství.  Půjčování peněz na úrok bylo církví přísně zakázáno, ale občané Florencie projevili mnohem menší strach z ohně pekelného, než jejich sousedi v jiných toskánských městech a rodiny Bardi, Cerchi, Donati a další budovaly své pobočky po celém tehdy známém světě a jejich dlužníky byli i anglický či francouzský král. O chybějících zábranách při půjčování peněz na úrok svědčí i to, že se ve Florencii neusadila žádná židovská komunita, která jinak tuto pro křesťany zakázanou činnost ráda přebírala. Florencie bohatla, ale stále ještě žila ve stínu svých mocných sousedů. Nicméně se v této dob už pilně stavělo. Především vzniklo „Palazzo vecchio“, dokončené v roce 1314 s na svou dobu naprosto extravagantní věží s výškou 94 metrů kde se dnes nachází městská radnice.

Původně zde zasedal městský senát a poté se budova stala sídlem vládců města z rodu Medicejských. Když si tito postavili na druhém břehu řeky palác Pitti a přesídlili tam, jmenoval se palác Pitti nějakou dobu „Palazzo nuovo“ čili nový palác a budova na „Piazza della Signoria“ se logicky stala starým palácem. A to jméno jí už zůstalo.  Dále vzniklo v druhé polovině třináctého století i „Bargelo“, tedy budova, kde sídlil starosta města, na jehož nádvoří se mučilo a popravovalo a kde je dnes velké muzeum soch florentských autorů, jako například opilý Bacchus od Michelangela.

Toto muzeum má tak podivné otvírací dobu, že jsem ho při jednodenních výletech do Florencie nikdy nestihl je navštívit. (je to od 8:15 do 14 hodin, ale jednou je zavřeno v neděli, potom zase v pondělí a někdy jak v neděli, tak i v pondělí a já nikdy nevěděl, kdy je ten správný den) Je to tedy jeden z hlavních důvodů, abych se do toskánské metropole podíval ještě jednou – nebo možná i dvakrát?

A právě v této době po jedné z opakovaných povodní, která strhla starý římský most, byl postaven na jeho fundamentech most nový, který se ovšem jmenuje paradoxně „Starý“ tedy „Ponte Vecchio“ a vedle onoho paláce na „Piazza della Signoria“ se stal nejslavnější pamětihodností města. Na mostě byly, jak bylo tehdy zvykem, postaveny obchody, dvacet čtyři na každé straně, tedy celkem čtyřicet osm. Původně se zde prodávaly potraviny, později byly tyto nahrazeny zlatnickými krámky. A ty jsou zde dodnes. Procházka po „Ponte vecchio“ je zážitkem pro oči, které jsou ze všech stran doslova oslepovány leskem zlatých šperků.

Nemusíte tady nic koupit, ale projít se tu člověk musí.  Už proto, že jinak se v centru města nedostane na druhý břeh. Věděli to i Medicejští, pozdější vládci města a nechali si na poschodí vybudovat tajnou krytou chodbu, po níž mohli nepozorovaně překonat řeku Arno na své cestě z paláce Pitti, kde sídlili, do „Pallazo dei Uffizi“, kde byla usazena jejich administrativa, tedy úředníci.

Ve stejném roce jako „Palazzo vecchio“ začali florentští se stavbou dómu „Santa Maria del Fiore“. Tady ale přepjali své síly. Stavba musela být v důsledku morové rány přerušena a její dokončení si muselo počkat až na rok 1436 a na geniálního architekta Brunelleschiho. O tom tedy později.

Úspěšnější byli při stavbě zvonice. K jejímu projektu získali nikoho menšího než Giotta, který se na poslední roky svého života vrátil do rodného města. Jeho projekt byl ukončen až řadu let po jeho smrti v roce 1359. Zvonice je vysoká 82 metrů, na její vrchol vede 414 schodů a přes fyzickou náročnost výstupu stojí stále před vchodem do Campanilly fronta, protože z jejího vrcholu se nabízí ohromující pohled na město.

Samozřejmě se v městě ve třináctém století usadily i oba žebravé řády Dominikánů a Františkánů. O kostel „Santa Maria Novella“, patřící Dominikánům, zakopnete hned, když vystoupíte z nádraží. Za poměrně velkým náměstím s malým obeliskem se nachází kostel s velkým klášterem, ovšem původní stavba byla v románsko-gotickém stylu, současný renesanční vzhled dostala fasáda kostela až od Leona Battistu Albertiho v době vlády prvního medicejského vládce města Cosima staršího v letech 1456 – 1470.

Vevnitř je kostel stále ještě gotický, výzdoba pochází ale až z doby florentské vrcholné renesance, jako „Narození Krista“ od Sandra Botticelliho (jeho obraz „Klanění tří králů“byl přemístěn do Galerie Uffizi) nebo fresky v kapli od Filippa Strozziho a Filippina Lippiho.

Františkánský kostel je samozřejmě na opačné straně města, jak bylo zvykem, aby si oba žebravé řády nekonkurovaly. Kostel „Santa Croce“ má ve Florencii přímo symbolický význam ani ne tak kvůli své fasádě, která pochází až z devatenáctého století, ale díky svému vnitřku, kde se nachází 250 náhrobků nebo památníků slavných Italů. Nejslavnější Florenťan ale ve svém náhrobku neleží, o tom později. Fresky v kaplích vedle hlavního oltáře pocházejí od Giotta.

Na začátku čtrnáctého století začali Florenťané stavět třetí okruh hradeb v celkové délce osmi kilometrů se sedmdesáti osmi věžemi, který měl uzavřít do svého obvodu i zatím jen palisádami chráněná předměstí. Měly se hodit. V roce 1311 vtáhl do Itálie císař Jindřich VII., aby zde obnovil císařskou moc, na což si nikdo netroufal od časů Barbarossy. Město Florencie, které právě před nedávnem změnilo strany a bylo ovládáno guelfy, tedy papeženci, pro něho představovalo překážku, kterou nehodlal tolerovat. Jeho nemocemi zdecimované vojsko ale ani nedokázalo hradby města skutečně uzavřít obléhacím kruhem, zmohl se jen na demonstraci síly před branami, kterou mohli Florenťané s klidem ignorovat. A když se císař chystal k novému útoku, tentokrát posilněn kontingenty ostatních toskánských měst, kterým moc Florencie už dlouho ležela v žaludku, nečekaně nedaleko Sieny ve svém vojenském táboře zemřel. Florentské hradby si tedy musely počkat na další zatěžkávací zkoušku dalších dvě stě let, než je oblehl císař Karel V.

               Základ vzestupu Florencie k toskánské metropoli začal docela nenápadně. Kontrolou Toskánska byl pověřen nemanželský syn císaře Friedricha II., Fridrich z Antiochie, který se oženil s krásnou Florenťankou. Tento šarmantní, krásný, kulturymilovný a vládyschopný mladý muž si zvolil za hlavní město oblasti, které měl vládnout, rodné město své manželky a – což je pro další důvod důležité, vyhnal z města guelfy, tedy papežskou stranu. Věže guelfských rodin se bouraly a město se stalo přísně ghibellinským, což se mělo v následujících desetiletích ukázat jako požehnání pro kulturní vývoj města.

               Právě v té době mělo město dát světu největší spisovatele své doby, Danteho Alligieriho, a Giovanniho Boccacia, ale i výtvarné umělce velikosti Giotta, který se ve Florencii narodil a strávil zde i posledních sedm let svého života. Renesance právě slavila svůj zrod na poli duchovním i uměleckém, kde jinde mohlo toto dědictví zemřelého císaře Friedricha II. dojít svého rozkvětu, než ve městě, které se k dědictví tohoto velkého císaře hlásilo. Výjimkou je Francesco Petrarca, třetí z velkých spisovatelů rodící se renesance. Jeho rodiče pocházeli z Florencie, ale jako stoupenci papeže museli v době vlády Friedricha z Antiochie město opustit a tak se Francesco narodil v Arezzu, vystudoval v Bologni, žil v Avignonu a zemřel nakonec v blízkosti Padovy.  Ve Florencii měl jen své kořeny.

               Dante měl skvělé předpoklady k velké kariéře. Pocházel z významné florentské rodiny, oženěn byl do rodiny Donati, jedné z nejvýznamnějších rodin města a v mladých letech se vyznamenal ve dvou významných bitvách, které Florencie vedla proti konkurenčním městům Arezzu (bitva u Campaldina 1289) a Pise (boj o pevnost Caprone). Dante to dotáhl až do „Consiglio de Podesta“, tedy do poradního sboru starosty a pak potkal svou Beatrici (i když byl ženatý), zamiloval se, a stal se básníkem. 

Jeho sbírka sonetů „Vita nuova“ z roku 1296 se stala okamžikem vzniku renesanční literatury – už proto, že si Dante troufl veršovat ve florentském nářečí, zatímco oficiálním literárním jazykem byla samozřejmě latina. Ale latina byla jazykem církve a Dante postavil do středu pozornosti člověka (ženu), lásku k ní a obdiv k lidské bytosti. Základní kámen humanismu byl položen a byl vybrán ze zdi středověkého myšlení, které považovalo život na zemi za pochod slzavým údolím. Následkem toho se tato zeď měla brzy zřítit. Ovšem právě Danteho život se měl stát údolím slz. Když ho v roce 1302 město poslalo jako vedoucího delegace k papeži do Říma, proběhl v jeho nepřítomnosti ve Florencii převrat. K moci se dostala guelfská strana a Dante se už neměl kam vrátit. Byl odsouzen k vězení a propadnutí majetku, a když se odmítl do města vrátit, pak k smrti upálením. Trest se vztahoval i na jeho syny, ne ale na jeho manželku, které se do města mohla vrátit a zachránit majetek odpovídající jejímu věnu, které do manželství s Dantem přinesla. Dante se stal mluvčím emigrantské opozice, najdeme ho u vojska v Montepulcianu, které pokus zvrátit poměry ve Florencii v roce 1304 prohrálo, i v průvodu císaře Jindřicha VII., do něhož vkládal velké naděje a doprovázel ho při císařově dosti ubohém pokusu dobýt vzpurné město v roce 1312. Pak doslova zmizel z obrazovky tehdejšího politického dění, zato se dal do psaní svého stěžejního díla, jež je i dnes ještě považována za jeden z největších výtvorů světové literatury, do své „Božské komedie“. V exilu měnil města, po Veroně se usadil v Ravenně, kde ho obdivoval místní vládce Guido da Polenta. V jeho službách odjel Dante v roce 1321 jako vyslanec do Benátek, tam se nakazil horečnatým onemocněním a po návratu do Ravenny už jeho vyčerpaný organismus nenašel dost sil, se této chorobě bránit. Dante zemřel 13. září 1321 ve věku padesáti šesti let. Florencie se příliš pozdě přihlásila ke svému slavnému rodákovi. Marně mu v kostele „Santa Croce“ postavili honosnou hrobku, ta je dodnes prázdná. Ravenna odmítla tělo otce italské řeči vydat. Odpočívá v Ravenně, jen olej, který hoří u jeho hrobu, může dodávat jeho rodné město Florencie, které se ho za jeho života tak hanebně zřeklo.

               Pýcha předchází pád. Od poloviny čtrnáctého století postihlo Florencii hned několik zničujících ran. Napřed to byla v roce 1348 morová rána, která vyhubila polovinu obyvatelstva – ale dala vzniknout Boccaciovu „Dekameronu“. Poté zkrachovaly bankovní domy Bardi a Cerchi a strhly s sebou mnoho dalších menších bankéřů. Jejich největší dlužníci francouzský a anglický král se totiž zapletli do stoleté války a neměli z čeho splácet nejen své úvěry ale ani úroky. A v roce 1378 povstali nespokojení pracovníci textilní výroby, která mezitím ve Florencii hrála vedle bankéřství rozhodující hospodářskou úlohu. Povstání Ciompi otřáslo strukturou města a jeho ústavou, která pocházela z roku 1255. Čtyři roky trvalo, než se podařilo rebelující dav na ulici porazit a zavést jakýs takýs pořádek.

               Že se město dokázalo z těchto smrtících ran na rozdíl od svých konkurentů vzpamatovat a vykvést do nové a ještě větší slávy, za to vděčilo jedné jediné rodině. Už v době povstání Ciompi tahal za nitky v pozadí jistý Salvestro Medici, jeho syn Giovanni pak založil slávu rodiny jako oblíbený advokát chudých, a samozřejmě i úspěšný bankéř, který převzal pole vyklizené starými tradičními bankéřskými rodinami. Ale o tom až příště.

Sizilien – Ostküste

               Wenn man bei der Suche nach einer Unterkunft über einen Satz stolpert, dass ein Hotel eine „sehr gute Eisenbahnverbindung“ bietet, sollte sofort hellhörig werden. Als wir auf diese Art die Unterkunft in San Alesio di Siculo an der sizilianische Ostküste gebucht haben ohne über diesen Satz nachzudenken, hatte es die Folgen, dass die Eisenbahn zwanzig Meter hinter unserem Apartment lief und zwischen uns und ihr war nur der Parkplatz für Autos – nämlich für den Bahnhof direkt vor unseren Fenstern.

               Am Tag war es kein großes Problem, wir waren ohnehin entweder am Strand oder machten wir einen Ausflug. In der Nacht haben wir aber doch bemerkt, dass diese Unterkunft nicht die beste Idee war. Am Tag fuhren die Personalzüge nur sporadisch, hielten im Bahnhof an, um dann wieder kurzatmig zu starten, in der Nacht aber wurden durch die Strecke Catania-Messina Güterzüge geschleust. Diese hielten im Bahnhof von San Alesio di Siculo nicht an, sondern fuhren mit voller Geschwindigkeit durch. Jede Stunde! Wir konnten diese Durchfahrt auf unterschiedliche Art wahrnehmen, wahrscheinlich nach dem Gewicht der transportierten Güter – von mäßigem Zittern, über Bettbewegungen bis zu kleinem Erdbeben, bei dem Schwägerin Hanka um zwei Uhr in der Nacht aus dem Bett stürzte.

               Außer dieses kleinen Makels war die Unterkunft perfekt. Einige große Räume, gut ausgestattete Küche und eine Dachterrasse mit Grill, die einen Blick aufs Meer bot. Nur ein paar Schritte von unserem Apartment entfernt gab es eine Bäckerei, wo wir jeden Morgen frisches Gebäck holten und auf der anderen Seite ein Geschäft mit frischen Fischen. Nur die Gasflasche auf dem Balkon bei der Küche, auf die den ganzen Tag die sizilianische heiße Sonne strahlte, machte mich ein bisschen nervös. Ich überlegte, wie viel eine solche Flasche aushalten konnte, also wie weit das Gas in der Flasche bei den Sommertemperaturen expandierte, bis es explodieren würde. Dieser Faktor bereicherte unseren Urlaub mit einem aufregendem, sogar explosivem Hauch von Abenteuer.      

               Die Vermieter waren sehr nett. Wir kamen beim Hotel „La Grotta“ tief in der Nacht an. Auf unser Klingeln und Schläge auf die Tür reagierte lange Zeit niemand. Als ich aber versucht habe, die Telefonnummer der Vermittlungsagentur zu wählen, kam es im Hotel zu einer Bewegung und dann wurden wir von unseren Gastgebern enthusiastisch empfangen. Sie waren bereit, sogar auf unseren Schwager zu warten, der vergessen hatte, die Autobahn rechtzeitig zu verlassen und einen Umweg über Messina machen musste und so kam er um eins in der Nacht an. Wir schaften es trotz der späten Ankunft, sich bequem einzuquartieren, und so konnten wir die ersten Züge erleben, die uns für den Rest der Nacht den Schlaf unmöglich machten. Als wir dann in der Früh zu den Gastgebern für  notwendige Informationen gekommen sind, saßen diese am Tisch und hatten einen sehr unsicheren Ausdruck im Gesicht. Wir ließen uns über die Bäckerei und den Supermarket informieren, besuchten die Dachterrasse mit Grill und dann plötzlich zogen sie aus einem Versteck unter dem Tisch einige Flaschen Wein und Olivenöl und zwangen uns wortwörtlich diese ganze Last, die wir kaum tragen konnten, kostenlos anzunehmen.

               Den Grund dieser unerwarteten Freundschaft erfuhren wir am Abend vor unserer Abfahrt. Da fragte uns die Haushälterin das erste Mal: „Ihr seid aber keine Deutschen, oder?“ „Nein“, bestätigte ich. „Das habe ich mir gleich gedacht. Die Deutschen sind so zimperlich. Sie kommen, und wenn etwas anders ist, als bei ihnen zu Hause, sind sie gleich bei uns und beschweren sie sich.“ Ich habe es endlich verstanden. Wir waren wahrscheinlich die ersten Gäste, die nach der ersten schlaflosen Nacht nicht geschimpft haben. Deshalb die heiße Freundschaft, der Wein und das Olivenöl. Das alles war für wütende Deutsche vorbereitet, um sie zu beruhigen und zu versöhnen. Wir bekamen dazu noch einen perfekten Espresso. Andererseits, was sollten wir tun? Hätten wir vielleicht durch Schimpfen etwas gewinnen können? Versuchen Sie es, an der Ostküste Siziliens nahe Taormina eine Unterkunft am Strand zu finden!             

               Taormina ist nämlich ein Kult, es ist wie der Tod, alle müssen einmal hin. Und wir waren dort alle. Taormina ist ein historischer Ort, seine strategisch günstige Lage prädestinierte die Stadt, zu einem Stützpunkt zu werden. Es war ursprünglich eine Stadt des Stammes der Sikulen. Sie pflegte gute Beziehungen mit griechischen Kolonisten im Nahen Naxos (heutiges Giardini Naxos) bis die Stadtbewohner die Griechen letztendlich in die Stadt aufgenommen haben. Im vierten Jahrhundert vor Christus übernahmen die Griechen in der Stadt bereits das Kommando. Und bauten das wunderschöne Theater, wegen dem heute alle Touristen die Stadt besuchen wollen.

Die Römer bauten das Theater im zweiten Jahrhundert weiter in die heutige Größe auf – also mit einer Kapazität von 5400 Besuchern. Das Theater ist wirklich fabelhaft. Besonders, weil es den schönsten Blick auf den Vulkan Ätna an Horizont bietet, es war offensichtlich eine Absicht, das Theater so zu bauen, dass der rauchende bedrohliche Berg im Hintergrund der Bühne stand, dieser Blick gab den Vorstellungen sicherlich einen weiteren aufregenden Akzent. Taormina war eine Festung, der letzte Stützpunkt der Byzantiner auf der Insel gegen die Invasion der Araber. Als bereits die ganze Insel in arabischer Macht war, leistete Taormina noch immer Widerstand. Es fiel im Jahr 902 nach Christus, als die byzantinischen Truppen nach Konstantinopel abgerufen wurden. Während zweier antiarabischer Aufstände im zehnten Jahrhundert wurde die Stadt vollständig zerstört und später wieder aufgebaut.

               Taormina erreichte aber danach nie wieder ehemalige Bedeutung. Im zwanzigsten Jahrhundert wurde es aber zu einer Touristenfalle. Im Jahr 1787 entdeckte Taormina auf seiner Sizilienreise Johann Wolfgang Goethe – und es war um Taormina geschehen. Also genauer gesagt, geschehen ist es um Taormina etwas später, als hier „Festivals Taormina Arte“ organisier wurden, dank derer sich in der Stadt Stars wie Greta Garbo, Elisabeth Taylor oder Marlene Dietrich aufgehalten haben – und sie schwiegen nicht darüber! Eine Festung blieb allerdings die Stadt bis heute. Der Parkplatz ist außerhalb der Stadt und man zahlt hier eine unchristliche Parkgebühr – bereits im Jahr 2008 waren es neun Euro. Von dem überfüllten Parkplatz wird man dann mit einem Bus in die Stadt befördert. Außer dem Theater gibt es hier aus antiken Zeiten noch das Odeon und zwei Stadttore – Porta Catania und Porta Messina, die im sechszehnten und siebzehnten Jahrhundert erneuert wurden. Natürlich gibt es hier auch eine Reihe Kirchen – vor allem den Dom „San Nicolo“ mit der Statue von „Centauressa“ – diese merkwürdige Kreatur, die auch das Wappen von Taormina schmückt, hat etwas vom Kentaur mit einem Stierkörper (Taormina liegt auf dem Berg Mons Tauro, also Stierberg) und mit Zepter und Erdkugel in den Händen. Durch die Mitte der Stadt führt eine verhältnismäßig kurze Hauptstraße „Corso Umberto“ und in ihrer Mitte befindet sich die „Piazza 9. Aprile“ mit dem Uhrturm „Torre dell´orologio“, in dem das mittlere Stadttor „Porta Mezzo“, angeblich aus dem zwölften Jahrhundert, eingebaut ist. Zu Füßen liegt Ihnen dann ein riesiger Hafen und der Urlaubsort Letojani.

Exif_JPEG_PICTURE

Es ist in Taormina prinzipiell genug zu sehen, aber für diese Menschenmenge…

Im Fünfsternhotel Timeo, dass in der Stadt nach dem antiken Theater die beste Adresse ist- und sich gleich bei dem Theater befindet – nahmen wir keinen Drink, obwohl das Hotel eines der weniger war, die nicht überfüllt waren. Ich glaube, das hatte einen Grund.

               Die Sizilianer können sehr kreativ sein. In der Bar am Strand in San Alesio saß ein leicht depressiver junger Mann. Seine Geschäfte liefen offensichtlich nicht nach Plan. Das war kein Wunder. Vom Espresso um achtzig Cent (fabelhafter Qualität) konnte er nicht leben und das Bier um vier Euro kaufte wieder keiner. Als wir allerdings begonnen haben, sein überteuertes Bier zu konsumieren, kostete es zwei Tage später schon fünf Euro.

               Es ist (oder vor elf Jahren war es zumindest) in der Osthälfte der Insel beinahe unmöglich einen Supermarket zu finden. Nach einer langen vergeblichen Suche fuhren wir nach Messina und dort fanden wir wirklich einen. Das GPS hat allerdings nicht vergessen, wieder einmal mit uns zu scherzen, es führte uns durch kaum passierbare Gässchen und letztendlich zu einer Unterführung, wo ich die Seitenspiegel meines kleinen Renaults zuklappen musste, um überhaupt durchzukommen. (Zurückzufahren war nicht möglich, obwohl ich mir das sehr wünschte, aber hinter uns standen bereits, wie es in Italien sogar in den vergessensten Gässchen üblich ist, weitere drei Autos). Messina hat nicht viel zu bieten, die Stadt wurde durch ein Erbeben im Jahr 1908 vollständig zerstört und der historische Stadtkern wurde nicht restauriert. Messina war immer das Tor nach Sizilien. Hier wollte sich der junge fünfzehnjährige Friedrich II. verschanzen, als er die Invasion des Kaisers Otto IV. und seinen eigenen Tod erwartete, in Messina landeten die normannischen Invasionstruppen (auf Einladung des örtlichen Herrschers), die dann die Insel eroberten.             

Auf unser GPS konnten wir uns auf Sizilien wirklich nicht verlassen. Nicht nur, dass es versucht hat, uns umzubringen. Das war bei dem Ausflug in die Stadt „Forza d´Agro“, die auf einem kegelförmigen 420 Meter hohen Berg über das Ionische Meer emporragte. Das GPS meldete plötzlich und voll unerwartet „nach rechts abbiegen“. Das tat es auf der Straße, die den Berg umfuhr und wo es rechts von uns nur eine drei hundert Meter tiefe Kluft gab. Es war ein klarer Mordversuch, blieb aber ohne Erfolg. Das Städtchen „Forza d´Agro“ war ein typisch italienisches Örtchen mit einer normannischen Festung, engen Gassen, einer Kirche mit der Jungfrau Maria und einem schönen Blick auf die Küste tief unter den Füßen und den rauchenden Ätna. Es war aber die erste Warnung, dass das Autofahren auf Sizilien vielleicht nicht ganz einfach sein wird. Und es war auch nicht!        

               Als wir ein Tag später auf der Rückfahrt zu unserer Pension waren, gab ich ihre Adresse ins GPS ein und als wir an einem Wald vorbeigefahren sind, gab die Navigation einen Befehl – „rechts abbiegen“. Ich habe rechts keine Straße gesehen, ich dachte aber zuerst, dass ich sie vielleicht übersehen hätte, also absolvierten wir noch eine Runde in den engen Gässchen, um nach der Einleitung unseres Navigationssystems zu diesem Wald zurückzukehren. Ich fuhr diesmal wirklich im Schritttempo, aber auf der Stelle, wo mir das GPS wieder den Befehl abzubiegen erteilte, war nur Wald, aber keine Straße, nicht einmal ein Pfad. Letztendlich mussten wir unsere Pension aus eigener Kraft ohne technische Hilfsmittel erreichen Das Rätsel der fehlenden Straße entschlüsselten wir mit meinem Sohn zwei Tage später bei einem Spaziergang entlang der Küste. Zuerst gingen wir auf einer Straße, die dann aber abrupt endete. Hier standen verlassene Baumaschinen, es gab hier Löcher im Boden, aber kein Baumaterial. Nur eine Tafel, die uns informierte, dass diese Straße aus den Fonds der Europäischen Union gebaut wird – Termin der Fertigstellung November 2006. Ich erinnere daran, dass es bereits August 2008 war. Auf Sizilien ist das einfach so. Zumindest wurde diese Straße in die Navigationssysteme eingefügt, das ist auch was, oder?

               Auf den Ätna kamen wir problemlos, dieser Berg wurde gekennzeichnet.

Natürlich, er ist neben Taormina die touristische Hauptattraktion. Wir fuhren durch die Lavafelder bis zur Talstation der Seilbahn – glauben Sie es oder nicht, auf Sizilien, also auf dem Ätna, wird im Winter Schi gefahren, obwohl die Schipiste, geglättet zwischen den Lavafeldern und dadurch mit einer braunroten Farbe  schon ein bisschen anders war, als die österreichischen, auf denen im Sommer die Kühen weiden. Aber egal ob anders, wichtig war, sie war da. Die Seilbahn befördert die Touristen viel höher hinauf und dort warten auf sie Kleinbusse, um sie für angemessenes (oder eher unangemessenes) Gebühr bis in die Höhe von 2900 Meter Seehöhe zu bringen, wo schon aus den Kratern Rauch zum Himmel steigt und die Lavasteine in ihrem Kern Temperaturen von einigen Hundert Grad Celsius haben und rötlich glühen. Der Ätna hat das Problem, dass neben dem Hauptkrater auf einem seiner Gipfel in der Höhe 3323 Meter, der giftige Gase und Lava permanent spuckt, er immer wieder auch neue Krater öffnet, und in diesen sammelt sich die explosive Kraft, die sich dann durch immer neue Eruptionen entladet. Deshalb gibt es eine Unmenge Krater auf dem Ätna, an der Stelle von einem von ihnen, einem schönen färbigen und tiefen, stand bis zum Jahr 2001 die Bergstation der Seilbahn mit Restaurant und Parkplätzen für Schifahren liebende Touristen. Das alles flog im Jahr 2001 in die Luft.

Weil aber Seismologen rechtzeitig vor dem Ausbruch gewarnt hatten, kam es zu keinen Verlusten an Menschenleben, sondern nur an Material. Ich möchte nicht die Versicherung leiten, die Bauprojekte in der Region Ätna versichert. Wir gingen um einige Krater herum – zum Hauptgipfel sollte man nur mit einem Bergführer gehen, da die Giftgase, die der Vulkan produziert, einen Bewustseinverlust mit der Folge des Sturzes in den Krater verursachen könnten. Glauben Sie, dass Sie dann dort drinnen niemand suchen würde!

               Ich war ein bisschen enttäuscht, da ich hoffte, über die Lavaströme springen zu dürfen, darauf muss man aber bis zu einer weiteren Eruption warten. Man muss glücklicherweise nicht lange warten, der Ätna bereitet Touristen dieses Vergnügen jede paar Jahre. Ich erinnere mich an den Bruder des Großvaters unserer Schwägerin, der einmal mit achtzig Jahren und mit einem Kardiostimulator auf den Ätna reiste, da der Vulkan gerade wieder einmal explodierte und er hatte Angst, dass er die nächste Eruption nicht mehr erleben würde. In seinem Fall war die Befürchtung wirklich begründet.            

               In der Nordwand des Ätnamassivs befindet sich die Kluft Alcantara. Es ist ein Nationalpark mit einer tiefen Basaltklamm, durch die ein kalter Bach mit Wasserfällen fließt (wirklich ein kalter mit Temperaturen um 16 Grad und das im heißen August). Die Einheimischen bieten hier Canyoning an. Es ist natürlich ein Erlebnis. In einem Neoprenanzug gingen wir zuerst gegen den Strom hoch, um dann stromabwärts hinunter zu rutschen. Von einer Gefahr konnte keine Rede sein, aber ein bisschen Adrenalin wurde schon in den Kreislauf ausgeschüttert, besonders als wir einer italienischen Supermama halfen, die dieses Canyoning allein mit drei Kindern absolvierte.         

               Sizilien bietet also im Osten heiße Steine, eiskaltes (na ja eiskalt –  also eher kaltes) Wasser, natürlich auch Strände mit dunklem Vulkansand und historische Sehenswürdigkeiten. Aber darüber das nächte Mal.       

40 let “Islámské renesance” – co světu přinesla?

               Tuhle otázku jsem si kladl poměrně dlouho. Trend je totiž nepopiratelný. Jestliže v šedesátých letech například v Afganistanu tvořily ženy 60 procent lékařského sboru a polovinu absolventů universit, je něco takového dnes naprosto nemyslitelné.

               Z tureckých žen, které se v sedmdesátých letech přistěhovaly do Německa, nenosila šátek ani jedna – už proto, že to bylo v Turecku zakázané. Dnes jich nosí tento symbol jejich víry naprostá většina. V sedmdesátých letech nemohl arabský svět zapřít svůj sklon obdivovat a napodobovat rozvinuté západní země i životním stylem, bylo dovoleno se smát a veřejnosti, fungovala kina a prodávalo se moderní oblečení. V Iránu vládl šáh Páhlaví, který hnal svou zemi násilím západním směrem jako kdysi Atatürk Turky, v Egyptě vládl Anvar al Sadat jako spojenec Američanů. Zdálo se, že životní styl západu a orientu dřív nebo později splynou.

               Pak došlo k zlomu a nastala takzvaná islámská renesance. Ovšem jestliže renesance v křesťanském světě znamenala odklon od církevních hodnot, zrod humanismu a návrat k antickému způsobu života a stala se předběžcem demokratických změn, islámská renesance znamená pravý opak. Je to návrat do raného středověku, do časů proroka Mohameda, odklon od světských požitků ve prospěch modliteb a bezvýhradného uznávání svatého písma – koránu. Znamená opětné potlačení práv žen, zesílení patriarchálních stereotypů a utužování diktatur.

               Jak se to mohlo stát? Marocká socioložka Fatima Mernissi popisuje ve své knize „Islám a demokracie“ tento trend, vysvětluje ho ale odporem k západu po americkém přepadení Iráku, kdy se muslimský svět cítil být nadřazenou technologií západu a svou bezmocí uražen a ponížen a hledal kompenzaci. Nemá pravdu. Tento obrat totiž nenastal začátkem tohoto tisíciletí ale už o dvacet let dřív. Útok na Irák byl jen – samozřejmě že neoprávněnou a dnes ve zpětném pohledu nanejvýš politováníhodnou – reakcí na útok muslimských fanatiků na newyorská dvojčata. A tito mladí fanatici už vyrostli v duchu této takzvané „islámské renesance“, která je učila nenávidět všechno západní a hledat štěstí pouze v modlitbách a v studiu koránu. Anebo v mučednictví! Jestliže se nesmíte smát, nesmíte do kina ani do divadla, nesmíte si ani dát sklenku vína ani se podívat na hezkou ženu, není divu, že začnete svět pozorovat jinýma očima, než na jaké jsme zvyklí my – a že ho začnete nenávidět. A hledáte viníka, proč je ten svět takový, že ho musíte nenávidět a nemáte ze života žádnou radost. 

               Proč se to stalo? Proč se muslimové odnaučili radovat ze života a mít z něho potěšení a začali stejně jako kdysi křesťanská víra v období středověku – tedy před naší renesancí – vidět život jako cestu slzavým údolím, kde jen pokání a šíření víry je příslibem za požitky posmrtného života v ráji. I když křesťanský a muslimský ráj mají podstatně jinou podobu – především v erotické rovině. Jestliže muslim nesmí vidět nahou cizí ženu,  – dokonce ani oblečenou s rozpuštěnými vlasy – není divu, že je představou sexu posedlý a v ráji na něho čeká 72 panen. Kromě toho samozřejmě i čtyři řeky s mlékem, medem, studenou vodou a konečně i oním vínem, které měl po celý život zakázané. Čili hodně svůdná představa.

               Jenže až do konce sedmdesátých let si chtěli muslimové užít raději života na zemi, než se spoléhat na nejisté rozkoše po smrti. A pak se to zlomilo.

               Stalo se to dnes přesně před čtyřyceti lety, 20. listopadu 1979. V muslimském kalendáři se psal 1.1.1400, čili první den nového století. Důležité je to datum proto, že pouze na začátku století se může objevit „Mahdí“, tedy spasitel, který přivede muslimy ke světovládě. Hodně se ta představa podobá židovskému Mesiáši, nás Kristus naučil nehledat spasitele na tomto světě.

               Do Velké mešity v Mekce vtrhla v ten den skupina 500 ozbrojenců z nejrůznějších arabských zemí pod vedením Džuhajmána al Utaitiho.

Obsadila mešitu, vzala tisíce věřících, kteří se zde právě zdržovali jako rukojmí a jeden z nich Muhammad ibn Abdullah al-Qahtani byl vyhlášen Mahdím, tedy Spasitelem – Mesiášem.

               Teroristé vyhlásili tři cíle:

  1. Svržení saúdské královské dynastie, která se svým životem příliš pozápadnila a ztratila tak právo zastupovat zájmy muslimů.
  2. Přerušení diplomatických styků se všemi západními zeměmi
  3. Stop dodávek ropy do Spojených států amerických

Teroristé očekávali, že se k nim připojí všeobecné povstání lidu v muslimských zemích, které přijmou vládu nového Mahdího, sjednotí se pod jeho vládou a dobudou západní země a rozšíří islám jako vládnoucí ideologii do celého světa.

V zemi zavládla samozřejmě panika, nejvíc v saúdské královské rodině. Král Chalid se cítil být právem ohrožen a chtěl s povstalci co nejrychleji skoncovat. Jenže….

Korán zakazuje přísně použití zbraní na území Velké mešity, která je nejposvátnějším místem islámského světa. Aby mohl král proti teroristům zakročit, potřeboval Fatwu, tedy rozsudek nejvyššího shromáždění teologů, takzvané „Ulemy“. A islámští teologové vyznávali v naprosté většině nejpřísnější výklad islámské víry takzvaný Wahabismus. (Podle zakladatele tohoto učení Muhammada  ibn Ab dal-Wahhaba, žijícího v letech 1703 – 1792). Zesvětštění života jejich oveček v posledních desetiletích jim bylo trnem v oku a teď zacítili svou šanci. Králi Chalidovi dali těžké podmínky, za kterých se mohl jejich Fatwy dočkat.

Především to znamenalo, že královský saúdský dvůr se odkloní od sekularizace civilního života a začne prosazovat wahabbismus v způsobu života poddaných jejich království. Duchovní, sedící v oné radě, měli dostat mnohem víc pravomocí při kontrole chování poddaných královského saúdského rodu. A navíc se musel král Chalíd za sebe i za své potomky zavázat, že bude šířit islám po celém světě a nebude šetřit finančními prostředky na dosažení tohoto cíle.

Teprve když král odpřisáhl splnění těchto podmínek, bylo mu povoleno použít proti povstalcům ve Velké mešitě sílu.

Bohužel to dopadlo mizerně. Saúdské vojenské jednotky postupovaly zhruba stejně diletantsky jako dnes v Jemenu a nebyly schopny teroristy, opevněné v mešitě a držící ve své moci ještě stále spoustu rukojmích, porazit. Nakonec musel král Chalid požádat o pomoc francouzskou vládu, která poslala na pomoc speciální protiteroristickou jednotku GIGN, která společně se speciálními pákistánskými jednotkami 5. prosince 1979 konečně získala nad mešitou kontrolu a zajala posledních 63 povstalců, kteří se ukryli v jejím podzemí. Tito byli pak devátého ledna 1980 v osmi saúdských městech veřejně popraveni stětím. Králova situace se tím právě neusnadnila, stalo se totiž něco z islámského pohledu neodpustitelného – na půdu nejposvátnějšího místa muslimské víry vkročili nevěřící. Pro každého nemuslima znamená vkročení na území velké mešity automaticky trest smrti. Teď tedy požadovala veřejnost po králi, aby dal popravit Francouze, kteří mu pomohli dobýt mešitu. Král se pokusil zachránit situaci tvrzením, že všichni francouzští vojáci museli před útokem na mešitu přestoupit na islám, ale tahle lež měla hodně krátké nohy.

Oficiálně jí museli muslimové uvěřit, ale každý věděl, že je to lež z nouze. Pocit vlastní bezmocnosti a méněcennosti tedy nevznikl, když americké tanky střílely v roce 2003 irácké T 72 jako králíky, ale už tehdy, koncem listopadu a začátkem prosince 1979. A pocit bezmocnosti plodí nenávist. Fatima Mernissi může mít pravdu jen ve smyslu, že po irácké invazi museli zmlknout i poslední intelektuálové, kteří do té doby ještě hájili spolužití se západem – ale ti v té době stejně představovali už jen marginální zjev bez politického vlivu a bez podstatné možnosti ovlivňovat tvorbu veřejného mínění..

Muslimové museli po této hanbě hledat východisko, museli najít něco, co by jim dalo pocit, že jsou lepší než technicky vyspělejší západní civilizace, a to byla víra. Zejména, když kázání radikálního islámu a stavbu nových mešit po celém světě podporovala ze svých nesmírných ropných zisků saúdské královská rodina. A nejen mešit! Saúdi financují i islámské mateřské školky, kde se pak malé děti místo řeči země, ve které žijí učí nazpaměť pasáže z koránu nebo takové skurilní zařízení jako Centrum krále Abdullaha ve Vídni, které bylo založeno prý jako místo komunikace a porozumění, ve skutečnosti ale jako sídlo wahabitské propagandy. Wahabismus se začal šířit po celém světě, nejen v muslimských zemích, ale i v zemích křesťanských mezi muslimskou menšinou. Jen jednu větu z al Wahhabova učení kazatelé zamlčeli. Al Wahhab říká, že pokud se muslim nachází v zemi, kde je převaha jinak věřících a cítí se být tedy ve svém uctívání koránu omezován, má tuto zemi neprodleně opustit.

Saúdové by samozřejmě nemohli provádět tuto svou ideologickou diverzi bez podpory nejmocnější země světa – USA. Sadská ropa byla a stále je pro Američany příliš cenná, než aby si dělali hlavu z toho, že se v Saúdské Arábii nedodržují lidská práva, že se zde popravuje a bičuje jako ve středověku, že korunní princ nechá rozsekat na kousky novináře, který si ho dovolil kritizovat. Přehlížejí tedy velkoryse, že Saúdi jsou zdrojem veškerého islámského teroru, že ho financují a hlavně ideologicky živí. Stačí, že se královská rodina po každém teroristickém útoku distancuje a jsou zase s Američany nejlepší kamarádi. Zejména, když jsou ochotni koupit z Ameriky ročně zbraně za 20 miliard dolarů. I když s nimi neumí zacházet.

Největším paradoxem je, že sekulární režimy v arabském světě odstranily hospodářsky rozvinuté křesťanské státy buď samy (Irák, Afgánistán, Libye) nebo aspoň přivítaly jejich pád frenetickým nadšením (Irán, Egypt, Sýrie). Otevřely tak dveře islamismu i v těchto zemích dokořán. Ať už jen z hlouposti nebo za saúdské petrodolary.

Saúdům v tom nesmírně pomohla iránská revoluce v roce 1979. Obsazení amerického velvyslanectví v Teheránu a následné zadržování amerických rukojmí dlouhých 444 dní, přičemž americké pokusy je osvobodit dopadly tragicky. Bezmocnost, jak už jsem psal, vede k nenávisti, Američané se z toho ponížení dodnes nevzpamatovali a Irán je pro ně stále hlavním nepřítelem, i když ani jediný terorista, který provedl v Evropě či USA své útoky, nebyl šíita. Ale USA se v zápase rivalů a ropných velmocí Saúdské Arábie a Iránu postavily jednoznačně na stranu Saúdů a zůstávají této strategii neochvějně věrny. Saúdi vědí, že by byli bez této opory ztraceni (saúdská ropná pole leží v oblasti perského zálivu a tedy převážně v oblastech obydlených šíitskou utlačovanou menšinou), vědí ovšem, že si podporu Američanů mohou kdykoliv koupit a bude jim odpuštěno vše. Ale nejenom Američanů. Saúdi pochopili, že hnací silou ale současně i slabinou západní společnosti je touha po penězích. A protože jsou to dvě strany stejné mince, jsou Saúdi neohrozitelní a můžou si dělat, co se jim zachce.

Možná až tak daleko Džuhajmán al Utaiti a jeho stoupenci nemysleli, ale pokud se do toho svého muslimského ráje dostali a sledují dnešní dění na světě, mohou být určitě se svou prací spokojeni.

Ne odpouštění, ale zapomínání je cesta do pekla – 30 let od sametové revoluce

               Skoro bych se byl odhodlal, se k tomuto tématu nevyjadřovat, propírá se přece ve všech myslitelných českých médiích dnes a denně, jenže pak jsem přece jen neodolal. Protože skoro nemůžu uvěřit, kam se myšlení české, ale i slovenské společnosti po třiceti letech dostalo.

               Je to pro mě doslova fascinující zážitek, když vidím, jak velká část Čechů smutní za bývalým komunistickým režimem. Listopad 1989 hodnotí podle posledních průzkumů pozitivně jen 39 procent obyvatel starších čtyřiceti let. To je pro mne doslova šokující. Skutečně jsme tehdy, když jsme bourali starý systém, jednali proti vůli většiny tehdejšího obyvatelstva? Jinými slovy, jsem tedy v mém rakouském vyhnanství, kam mě poslali v devadesátých letech Mečiarovci, právem?

               Nostalgicky se vzpomíná na staré dobré časy, když nikdo nebyl bohatý, kdy měl každý práci a sociální jistoty, dokážeme se smířit dokonce i s reprezentanty minulého režimu.

               Jedna velmi milá kolegyně, kterou mám lidsky rád, vzpomínala nostalgicky v dobrém na mého někdejšího komunistického šéfa. Zdůvodnila to tím, že on byl na ni vždy hodný. Že vyhazoval lidi z funkcí za návštěvu kostela a pak o vánocích 1989 sám seděl v první řadě v kostele a procítěně zpíval? Že bez něj nikdo na oddělení nesměl napsat ani acylpyrin, aby to byl jen on, kdo měl oprávnění léčit? Že si vedle své manželky držel i sestřičku – milenku, kterou prosazoval do vedoucích funkcí, na něž neměla ani nejmenší talent a působila jen jako destruktivní síla v kolektivu? Že odcházel z vizity i na několik hodin, když měl termín na sekretariátu strany a my na něho museli na chodbě těch několik hodin nečinně čekat? Že místo na odpolední sezení, které bylo pro všechny povinné, šel hrát tenis a přišel místo ve tři až o půl páté, ačkoliv nám plakaly děti ve školkách? Že, když pozvala firma Gambro před otevřením dialýzy do Švédska nefrologa, aby tam získal potřebné know how, jel místo něho on s inženýrem technikem a to dokonce dvakrát a žádného nefrologa tam nepustil? Atd. atd…  O jiných věcech raději pomlčím, nehodlám se nechat pohnat před soud.

               To všechno je zapomenuto. Teď nechce jít nikdo z někdejších kolegů do důchodu, i když onomu primáři vyčítali, že se držel primářského místa do sedmdesátky. Že napsal udavačský dopis na svého nástupce? – no vždyť měli nějaké nesrovnalosti. Že jsem musel odejít já sám? – no vždyť jsme se vzájemně neměli rádi. Že o sobě sám psal oslavné články do místního tisku?

 Možná je chyba ve mně. V mé nesmiřitelnosti, možná jen proto, že si ji můžu z mého rakouského exilu bez problémů dovolit. Že neumím zapomenout.

               Ovšem když člověk někde všechna ona příkoří připomene, dostane odpověď – taková byla tehdy doba. Jenže dobu dělají lidé, a že právě takoví lidé rozhodovali o tom, jaká ta doba bude, jim umožňoval právě onen zvrácený systém absolutní vlády jedné strany, jejíž byli členy.

               Osoby, jejich způsoby, i celý systém tehdejší vlády a fungování (vlastně nefungování) společnosti, jako by byl rehabilitován. Proč?

               Samozřejmě tomu v Česku mocně pomáhá pan prezident Zeman, který vyznamenává prominenty tehdejšího režimu, zejména kulturní scény, zvlášť pokud podpořili jeho volební kampaň. Jde raději na sjezd komunistů, než by se zúčastnil pohřbu kardinála Berana. Relativizuje zásluhy kontrarozvědky a kamarádí se s Ruskem či dokonce Čínou – příklady totalitních systémů, ostatně Čína je právě příkladem, kam až by to mohl komunistický režim dotáhnout v době moderních technologií, kdyby nebyl svržen.

               Opravdu by si lidé přáli být hodnoceni od AAA po CCC či DDD a podle toho mohli konzumovat plody práce společnosti? Přičemž samozřejmě za negativní vyjádření o straně či dokonce o generálním tajemníkovi sestoupíte ihned do CCC a nekoupíte si ani lístek na vlak.  Studijní místa pro děti mohou být už od A- velmi problematickou věcí. Snažte se, abyste si hodnocení vylepšili, nebo budete litovat! Věřím tomu, že by to u velké části české společnosti našlo příznivou rezonanci, probudilo by to vrozenou soutěživost a lidé by se předháněli v tom, aby měli co největší ranting a pokud by po přecházení cesty na červenou spadli z AAA do AA+, ihned by hledali cesty, jak svůj ranting zase vylepšit nejlépe vyjádřením plné loajality k vládnoucímu komunistickému režimu.

               Nicméně si nemyslím, že právě takový režim by byl snem většiny Čechů, tedy oněch 61 procent, kteří jsou s listopadem 1989 nespokojeni. V čem to tedy je?

               Samozřejmě – naříkání je – stejně jako například v Rakousku – v Česku národní sport. Být spokojen je skoro neslušné a rozhodně jde o provokaci vůči slušné většině společnosti, která cítí povinnost být nespokojena – čili moci remcat.

               Ale určitě hraje velmi důležitou roli i vzpomínka na dobu, kdy byli dnešní staříci mladí a plní síly. Dnešní sedmdesátníci a osmdesátníci byli v době pádu režimu čtyřicátníci a padesátníci, tedy lidé na vrcholu sil. Samozřejmě, že vzpomínají s nostalgií na dobu, kdy jim tělo a mozek ještě skvěle fungovaly a tyto pozitivní vzpomínky jim splývají i s danou dobou a jejím politickým systémem. Je zvláštní, jak staří komunisté, i když se zreformovali a dokonce přechodně komunismus odmítali, když zestárnou, vrací se ke kořenům a zpívají ódy na staré dobré časy, na přátelství s všemocným Sovětským svazem a opět nenávidí USA – což samozřejmě dnes při vládě Donalda Trumpa není žádné umění. To není jen příklad Miloše Zemana, ale například i žurnalisty Petránka a mnoha dalších.

               Ruská propaganda toto myšlení vhodně využívá na svých fake-platformách, jako jsou například Parlamentní listy. Lidé hledají potvrzení svého pocitu, že za své selhání nenesou zodpovědnost oni, ale současný režim – a tyto platformy jejich frustraci chytře využívají a sejí závist, nenávist a lásku k Rusku (které se ovšem mezitím z komunistického stalo fašistickým, ale takový detailní rozdíl mnoha lidem samozřejmě uniká).

               Pravda je, že nejvíc lidí, odmítající listopadové změny, pochází z méně vzdělaných vrstev, které opravdu změnou režimu ztratily – tedy na rozdíl od jiných nezískaly. V osmdesátých letech vydělal zedník dvakrát tolik co lékař. Viděl jsem v televizi pořad, který vysvětloval, proč tomu tak je. Lékař má přece radost z vyléčeného pacienta a proto nepotřebuje peníze. Zedník naproti tomu musí být za svou fyzicky náročnou, ale úmornou práci patřičně odměněn. Výsledkem byla pasivita vzdělaných vrstev, stagnující výzkum a inovace. Byl jsem svědkem diskuze v hospodě v rodné obci, když si zedník, který nedokončil základní školu, trpce stěžoval, že jeho mistr vydělá jen o 500 korun MÉNĚ než on. Že je to nespravedlivé, protože mistr přece nic nedělá! Chápu, že tito lidé, kteří se začali po listopadu propadat ve společenském žebříčku, jsou s novými poměry nespokojeni.

               Na spokojenosti jim samozřejmě nemůže dodat ani nestoudné zbohatnutí některých lidí, jako je například PENTA (Agrofert se svým šéfem Babišem jim kupodivu nevadí) – je zřejmé, že legální cestou se tyto společnosti ke svému bohatství dostat nemohly.

               Samozřejmě je tu korupce, úředníci si taky chtějí přijít na své. Za komunistického režimu byla sice korupce mnohem větší, ale ne finanční. Byly to výhody jako cesty do zahraničí, přístup k nedostatkovému zboží či postup v úředních funkcích.

               Skutečné represe od komunistického režimu zažila skutečně jen malá skupina lidí, s nějakým ideologickým znevýhodněním jako nepovolení devizového příslibu nebo zákaz studia se setkala jen asi čtvrtina obyvatel. Zbytek se dokázal s režimem aranžovat podle pravidla „žít a nechat žít.“

               Myslím, že právě proto byl pohřeb Karla Gotta tak naprosto přehnanou záležitostí. Božský Kája byl totiž symbolem aranžování se s minulým režimem. Člověk mimořádných schopností uzavřel s komunisty smlouvu o neútočení a sklízel za to své výhody. Milan Kundera napsal svého času – po návratu Karla Gotta ze zamýšlené emigrace: „Prezident zapomnění (Husák) se spojil s idiotem hudby – jeden bez druhého nemůžou existovat.“  Slavnostní pohřeb mistra byl jakousi očistnou koupelí pro duši většiny národa, protože každý měl pocit, že si s režimem nějak zadal a právě Karel byl symbolem odpuštění této kolaborace –  koneckonců mohl dokonce v listopadu 1989 zpívat československou hymnu společně s Karlem Krylem.

               Lidé jako Karel Kryl nebo Václav Havel nepůsobili na národ integračně, snad jen v pohnutých revolučních časech. Ve skutečnosti byli připomínkou osobních selhání a kompromisů, za něž se lidé styděli. A něco takového se neodpouští. Proto dnes tolik nenávisti vůči Havlovi, je totiž skutečně Gottovým protipólem. Oba umělci, jeden v boji s režimem, druhý režimu sloužící. Jeden tvůrce Charty, druhý prominentní signatář Anticharty. Ten druhý je většině lidí milejší – stačí si srovnat – kolik lidí podepsalo Chartu 77 a kolik Antichartu? A pokud tito signatáři protestu proti dokumentu, který ani nečetli, měli jakési výčitky svědomí, připomínka, že Mistr udělal totéž, jejich pocit viny a selhání, vymazala. Cítili se určitě jako znovuzrození, byla to, jak už jsem napsal, pro jejich duši očistná koupel. Ten komunismus přece nemohl být až tak strašný, kdyby byl, tak bychom proti tomu přece něco dělali, ne…?

               Havel se snažil národ sjednocovat, ale rozděloval ho víc, než mu bylo milé. Zeman nevynechá jedinou příležitost, aby národ rozděloval, a paradoxně ho sjednocuje. Havel byl intelektuál z „lepší rodiny“, dokázal oslovit intelektuální elitu, ne ale prostý lid. Zeman, sám plebejec, to dokáže a jeho okázale projevované opovržení intelektuály zapadá dobře do zaběhaného schématu komunistických časů, kdy komunisté, nedůvěřiví k samostatně myslícím vzdělaným lidem, zasévali tuto nedůvěru i mezi lid.

               A lidi rádi zapomínají na to, co listopad přinesl – teď se pokusím skutečně vyjmenovat jen věci nepochybně pozitivní.

               Otevřely se hranice, je možné cestovat, kam člověk chce a může. Samozřejmě v rámci svých finančních možností, ale nikdo mu to nemůže zakázat.

               Může v zahraničí žít za peníze v oficiálním kurzu – pamatujete si ještě na 250 procentní turistickou přirážku na výměnu valut? (která se netýkala komunistů na služebních cestách – jestliže byl pro ně dolar za 7,50, pro obyčejné smrtelníky byl za 30 korun).

               Mládež má možnost studovat v zahraničí, poznávat nové věci, seznamovat se s progresivními trendy a postupovat na místa vynálezců – čeští lidé se dokázali vždycky prosadit, tvořiví byli dost.

               Ti, kdo se svobodně rozhodli žít nějaký čas v zahraničí, se můžou i vrátit a využít svých získaných zkušeností, aniž by jim za to hrozil postih.

               Existuje společný trh se západní vyspělou společností, výměna zboží, které bylo za komunistického režimu naprosto nedostatkové, česká ekonomika není nuceně navázána na trh RVHP, ale má svobodnou volbu, s kým chce obchodovat.

               Plánované hospodářství se svými pětiletkami sice vyrábělo neuvěřitelné množství oceli, ale žádné počítače. Obchody byly prázdné, protože na čele strany, která si osobovala právo rozhodovat o všem, stáli hloupí lidí typu Vasiľa Biľaka nebo Milouše Jakeše. O současných politicích si můžeme myslet své, spousta z nich není žádným výkvětem morálky, ale podobné kreatury, brzdící jakýkoliv pokrok, protože mu nerozumí, mezi nimi nenajdete.

               A hlavně, odpadla ideologická jednosměrnost. Státní censura není, na rozdíl od Ruska či Číny, internet není blokován ani pro servry nepřátelské demokracii a ideálům západní demokratické společnosti. Což má možná i negativní účinky, ale v podstatě je to pozitivní věc.

               Lidé nejsou posuzováni podle své loajality k vládnoucí straně. Samozřejmě že jsou funkce v úřadech modifikovány stranickým přátelíčkováním, ale žádná strana nemá v ústavě zakotvenou vedoucí funkci. A na rozdíl od tehdejší doby existuje Ústavní soud, který dbá na to, aby zákony a výnosy soudů jiných zůstávaly v souladu s ústavou. (kterou je samozřejmě možno příslušnou ústavní většinou v parlamentu změnit – ústavní dvoutřetinovou většinou proto, že od tohoto čísla se dá hovořit o konsensu většiny) Ne nadarmo vzpomínají staří političtí matadoři jako pan Klaus na zlaté čas bez ústavního soudu a chtěli by ho zase zrušit.

               Justice je víceméně nezávislá. To víceméně je bohužel její slabinou. Sice nejsou soudci (na rozdíl od Polska) podřízení ministrovi spravedlivosti, aby jim mohl diktovat rozsudky jako za komunistických časů, ale strach a oportunismus vede přece jen k tomu, že má politika na justici větší vliv, než by mít měla. Pokud se prokurátor nebo soudce rozhodne rozhodovat nezávisle na politické vůli, dříve nebo později pocítí nevůli vládnoucí elity.

               Ekonomicky se má lépe než za komunistického režimu 75 procent obyvatelstva – aspoň to potvrdila provedená studie. Tady tedy kámen úrazu neleží. Spíš než na talíři je v hlavě. Závist, nenávist, polarizace společnosti, internet, kde člověk může vypustit ty nejhnusnější emoce, aniž by se musel bát, že mu někdo dá přes hubu – je tady možná konverzace bez očního kontaktu, který je za normálních okolností dostatečnou brzdou, aby člověk svůj náprotivek neurážel příliš.

               Možná bychom měli přestat chatovat a místo toho se nad sebou zamyslet. Zamyslet se nad tím, proč jsme takoví, jací jsme. Protože jen tak se můžeme stát lepšími. Návrat komunismu nás určitě lepšími neudělá.

               Jak jsem napsal v titulku mého dnešního článku: ne odpouštění, ale zapomínání je cesta do pekla.

Sizilien Teil II.

Auf Sizilien lebt man auf der Straße. Kein Wunder, die Wohnungen der Sizilianer sind eher klein und für Empfänge größerer Menschenmengen nicht geeignet. Für Treffen und Sozialleben dient die Straße. Sie tut es in zwei Phasen. Am Tag werden vor die Türen der Häuser Pensionisten geholt. Sie sitzen hier den ganzen Tag auf Stühlen oder in Sesseln und beobachten schweigend die Welt. Nach Sonnenuntergang werden sie von der Straße gebracht. Sie verschwinden in den Häusern und auf die Straße kommt die Jugend. Die ist viel lauter, es ist nichts Außergewöhnliches, kleine spielende Kinder noch nach Mitternacht hier zu treffen

So war das im Süden übrigens immer. Schon die alten Griechen lebten auf der Straße, in der Öffentlichkeit, zu Hause blieben nur die Frauen. Frauen wurde damals das Leben in der Öffentlichkeit – im Unterschied zu heute – untersagt. Trotzdem hatte Sizilien bereits in antiken Zeiten auf der politischen Karte des Mittelmeerraumes eine bedeutsame Stellung.          

Sizilien war in der Antik ein wichtiger Verkehrsknoten und ein begehrtes reiches Land. Griechische Kolonien in Syrakus, Segesta, Selinunt oder Agrigent waren damals schon reiche Städte. Die Griechen mussten allerdings um die Vorherschaft über die Insel mit den Karthaginern kämpfen, eine Vorentscheidung in diesem Kampf brachte die Schlacht bei Himera im Jahr 480 v. Christi, wobei auch der karthaginische Heerführer Hamilkar sein Leben verlor. Karthago gab aber trotzdem keine Ruhe, es nutzte die Kämpfe zwischen der griechischen Städten und im Jahr 409 kam die Rache, die Stadt Himera wurde vernichtet und nie wieder aufgebaut.

               Wir besuchten die antiken historischen Orte – Segesta und Selinunt – im Süden gibt es dann noch Agrigent und im Innenland Enna – die würde ich aber im August lieber nicht besuchen, die sommerliche Hitze ist nur am Meer erträglich. Wir waren hier zwar schon anfangs Juli, aber über die Insel bis ins Mitteleuropa ist gerade eine Hitzewelle gerollt, nach Besuch einer historischen Gedenkstätte war das Baden ein Muss. Segesta des Stammes der Elymen suchte jahrzehntelang einen Weg, den griechischen gehassten Konkurrenten Selinunt zu vernichten. Um die Allianz mit Athen schließen zu können, begann es einen gigantischen Tempel der Göttin  Athena im monumentalen dorischen Stil zu bauen.

Als dann aber die Athener im Jahr 413 v.Ch. ihren Kampf gegen Syrakus verloren haben und ihre ganze Flotte vernichtet wurde, gab es keinen Grund mehr, den Tempel fertig zu bauen, daher blieb er bis heute eine Art eines Potemkinsdorfes. (Wahrscheinlich das älteste  auf der Welt – zweitausend Jahre vor Potemkin.) Segesta verbündete sich mit Karthago und die Karthaginer machten Selinunt dem Boden gleich. Als dann aber während des ersten punischen Krieges auf die Insel Römer einmarschierten, erinnerten sich die Bürger von Segesta, dass sie laut einer Legende eigentlich mit den Römern verwandt sind und wechselten die Seiten. Als Belohnung mussten sie dann, als die Insel wirklich von Römer eingenommen wurde, keine Steuer zahlen. Der Opportunismus zahlte sich schon damals aus und wenn man sich sein Benehmen richtig begründen kann…

               Diese Verwandtschaft mit den Römern entstand, als Flüchtlinge aus Troja im heutigen Castellmare del Guolfo anlegten. Die Frauen aus Troja hatten von der Reise schon genug (möglicherweise waren sie seekrank wie meine Gattin) und sie beschlossen, dass ihre Männer mit weiteren Abenteuern Schluss machen sollten. Sie zündeten im Golf die vor Anker liegenden Schiffe an, nur Aeneas mit seiner Familie gelang die Flucht auf seinem Schiff, mit dem er dann in die Mündung vom Tiber fuhr und danach die Stadt Alba Longa gründete. Er wurde dort König, seine Nachkommen waren dann Jahrhunderte später Romulus und Remus, die Rom gegründet haben. Der Rest der Trojaner, die ihre Schiffe auf diese Art verloren haben, gründete dann die Stadt Segesta. Ob diese Legende wahr ist, oder aus praktischen Gründen frei erfunden wurde, werden wir nicht mehr erfahren, die Bürger von Segesta waren, wie schon gesagt, sehr erfinderisch, wenn es um ihren Profit ging.  

Heute erinnern an die ehemalige Existenz dieser Stadt der unvollendete Tempel und ein atemberaubendes Theater mit dem Blick auf die Landschaft bis zum Meer bei Castellmare de Guolfo, wo einmal die trojanischen Schiffe brannten. Vom Tempel zur Akropolis mit dem Theater, ist es zu Fuß eine halbe Stunde, wenn man in der Zeit hinkommt, wenn die Sonne bereits zu brennen beginnt, zahlt sich aus, ein Ticket für Bus um 3 Euro zu kaufen, der euch dann hinbringt.

               Übrigens nicht weit von Segesta gibt es das Ort Calatafimi. Eigentlich nichts, was man unbedingt sehen müsste, allerdings ist dieses Dorf mit dem Nationalheld Giuseppe Garibaldi verbunden. Nach der Landung mit seinen „Tausend Rothemden“ auf Sizilien traf er gerade hier das erste Mal an das zahlen-  und rüstungsmäßig weit überlegene Heer des sizilianischen Königsreiches und zum Erstaunen allen überlebte er und siegte sogar. Der Weg nach Palermo war frei und damit auch zur Eroberung des italienischen Südens – mit dem die italienische Regierung bis heute nicht weiß, was sie tun soll.

               In Selinunt hatte ich Glück, dass ich mich bei der Anfahrt verirrt habe – die sizilianische Straßenbezeichnung ist offensichtlich nur für Einheimische gemeint und die kennen sich ohnehin aus. Dank des Irrtums wusste ich, dass man vom Tempelbezirk, wo die Eintrittskarten verkauft werden, zu Akropolis mit dem Auto fahren kann.

Deshalb konnten wir mit gutem Gewissen das Angebot, uns um 12 Euro !!! mit einem Kleinbus hinzubringen, ignorieren. Sollte diese Besucherberaubung noch ein Rest der Tradition vom antiken Selinunt sein, begann ich zu verstehen, warum die Bürger von Segesta diese Stadt so hassten und sie gewannen sogar dafür meine Sympathien.           

               Im Sommer zahlt es sich auf Sizilien aus, bereits in der Früh bei den Sehenswürdigkeiten zu sein. Die Strände sind meistens nicht weit entfernt, wie dieser in Selinunt.

Die Sehenswürdigkeiten öffnen ihre Tore um neun Uhr und wir waren regelmäßig unter den ersten Besuchern. (Niemals aber die Allerersten, überall wurden wir von mindestens einem Auto mit tschechischem Kennzeichen überholt, die Tschechen leiden offensichtlich so tief in Süden auf Schlaflosigkeit.) Gegen Mittag, wenn die Sonne das Land heiß machte, konnten wir uns bereits im Meer abkühlen. Der schönste Strand Siziliens ist am Capo di Vito im Nordwesten der Insel,

gut vereinbar mit einem Besuch des Städtchens Erice auf einem kegelförmigen Berg mit einer Festung auf der Spitze und unglaublich schönen Ausblicken.

               Die Preise auf Sizilien waren erschwinglich (mit Ausnahme Cefalú, Taormina oder Erice  – also in den berühmten touristischen Destinationen, die sich bereits der Kaufkraft der Besucher angepasst haben – die Sizilianer, wie ich schon erwähnte, haben eher Zeit als Geld. Außer diese Zentren kann man also ziemlich günstig essen – natürlich, wenn man Melanzani mag, das ist nämlich wahrscheinlich ein untrennbares Teil jeder sizilianischen Mahlzeit.   

               Sogar die Naturliebhaber kommen auf ihre Kosten. Nicht nur auf dem Ätna, wohin man mit dem Auto fahren kann, um dann vom Massentourismus abgefangen und zur heißen Lava gebracht zu werden. Allerdings ist das Bild der strömenden roten Lava auf den Hängen des Berges in der Nacht, wenn man von Catania in Richtung Messina fährt, sehr eindrucksvoll. Der Vulkan hat übrigens sogar mehrmals in der Geschichte die Stadt Catania bedroht, am meistens im Jahr 1669. Dass das „Castelo Ursino“ damals direkt am Meer stand, ist heute kaum zu glauben, die Burg wurde von Lava umströmt und liegt jetzt weit vom Meer entfernt. Die Stadt Catania ist aber nicht besonders schön und damit nicht wirklich besuchswert, ich würde sie also aus meiner Erzählung über Sizilien ausklammern.

Im Westen der Insel gibt es in der Nähe des Städtchens Scopello (na ja, Städtchen, eher ein größeres Dorf, aber was, seien wir ehrlich, ein Dörfchen, also ein Loch) gibt es der Naturpark Zingaro. Einer der Wege führt am Meer vorbei, ist 7 Kilometer lang und unterwegs gibt es zahlreiche Museen zu unterschiedlichen Themen und kleine Strände mit kristallklarem Wasser und wunderschönen färbigen Fischen, die zwischen den Beinen der Besucher schwimmen.

Wir schafften 5 Kilometer hinzulegen, dann kam Mittag und mit ihm Temperaturen um 40 Grad Celsius. Dort fanden wir einen größeren Strand und entschieden wir uns zu warten, bis es abkühlt. Die Entscheidung war eindeutig falsch. Es kühlte nämlich nicht ab. Wir warteten und die Temperaturen stiegen an. Um drei nachmittags war heißer als um zwei, um vier heißer als um drei. Es wurde uns klar – wenn wir unseren Parkplatz erreichen möchten noch bevor der Park seine Tore schloss, mussten wir los. Meine Frau hatte mit dem Überleben auf dem Rückmarsch in der Nachmittagshitze nicht gerade kleine Probleme. Es half nicht einmal die Taktik „Schnell laufen, damit die Hitze früher hinter uns ist.“. Kalte Umschläge und Wasser konnten das tragische Ende nur verschieben, nicht aber verhindern. Gott sei Dank, gibt es auf dem Weg eine Quelle, wo wir unsere rasch schrumpfenden Wasservorräte wieder auffüllen konnten. Vor einem sicheren Tod hat uns ein kaltes Bier „Birra Moretti“ in einer Bar direkt hinter dem Ausgang aus dem Nationalpark gerettet. Also, wenn Sie den Park besuchen möchten, dann gehen sie früh morgens hin, lassen Sie sich durch die wunderschönen kleinen Strände mit den Fischen wie aus einem Aquarium unterwegs nicht verführen, sondern laufen Sie so schnell wie möglich um das andere Ende des Nationalparks noch zu verträglichen Temperaturen zu erreichen. Ins Wasser können Sie dann jederzeit am Rückweg eintauchen – wenn Sie dazu noch Kraft und Lust haben – man muss doch zu den Stränden vom Weg abbiegen und zum  Meer absteigen. Was eigentlich nicht das Schlimmste ist, aber man muss dann wieder zurück auf den Weg hinauf.

Sie können es glauben oder nicht, aber wir haben wirklich eine tschechische Gruppe getroffen, die irgendwann vor sieben Uhr auf den Weg aufbrach, um über die Berggipfel mit einer Höhe von 915 Meter zu gehen. (Man startet auf Seehöhe, also die Höhe des Berges ist zugleich der Höheunterschied) und gingen auf dem Weg am Meer zurück. Sie schauten erstaunlicherweise so aus, dass sie es überleben konnten.        

Ein Jahr nach unserem Besuch gab es im Nationalpark Zingaro einen riesiger Brand, also weiß ich nicht, wie viel von seiner Schönheit übrig geblieben ist.

Also sollte ich in jemandem durch meine Erzählung Lust Sizilien zu besuchen wecken, zögern Sie nicht. Wie ich schon sagte, es ist noch immer Europa, sogar Europäische Union und die Gesetze sind hier grundsätzlich ident mit den unseren. Nur es gibt, um John Travolta aus dem Film „Pulp Fiktion“ zu zitieren „solche kleine Unterschiede“

Übrigens in zwei Wochen geht die Erzählung weiter.