Category: Zážitky z cest

Bergamo


Především se to člověk musí naučit správně vyslovovat. Moje Bergámo Italy očividně znervozňovalo. Když mne popáté upozornili, že se důraz nachází na první slabice a správě se to tedy vyslovuje Bérgamo, začínali být jinak vždy velmi tolerantní a usměvaví hostitelé nervózní a podráždění. Nevím tedy, zda jsem oním špatným přízvukem neříkal něco neslušného. Neodvážil jsem se na to zeptat, dával jsem si ale poté pozor, abych zdůrazňoval onu první slabiku.

Všichni mi chválili rozhodnutí jet se do města podívat. Má pověst města krásného a hodlá se ucházet o titul hlavního kulturního města Evropy v roce 2019. Očekávání byla tomu odpovídající, tedy vysoká. Jenže do hry vstoupil střevní virus.

Nejdřív jsem si myslel, že to byl oběd v Miláně, jenž moje střeva odmítla přijmout. Už po cestě z Milána jsem musel hledat nouzově toaletu a to byla voda na mlýn mé ženy, která mi vyčetla všechny ony mořské příšery, jež jsem požil jako předkrm, protože je miluju a ona je nesnáší. Když to ale postihlo následně i ji a pak jsme se dozvěděli, že ve stejný den měl stejné problémy i náš syn, který opustil Graz ve směru na Berlín současně s naším odjezdem do Itálie, musela i ona přiznat, že mořské potvory v tom byly nevinně, vinný musel být nějaký zlý virus. Opravdu zlý.

Bydleli jsme v městečku Lovere (vyslovuj Lóvere) na úpatí hor nad jezerem Lago d´ Isolo. Na mapě jej najdete mezi jezery Lago di Como a Lago di Garda. Je menší jež tato dvě slavná jezera, není ale méně krásné. Uprostřed jezera se tyčí hora – čili ostrov, samozřejmě s klášterem na svém vrcholku, jak jinak. I v samotném Lovere je obrovský kostel Santa Maria in Valvendra – na velikost osady naprosto předimenzovaný, zastavit u něj autem se ale rovnalo při místním provozu sebevraždě a tak jsem se prohlídky místního svatostánku vzdal.

Bydleli jsme nad městečkem a měli jsme mít vlastně krásný výhled na jezero a okolní hory. Neměli. Strávil jsem noc vsedě s výhledem na umyvadlo a ráno jsem byl nevyspalý a ačkoliv můj trávicí trakt musel být naprosto prázdný, odmítal tvrdohlavě cokoliv přijmout. Ani daný stav nás ale nemohl odradit od plánované cesty, na jejímž konci měl být – jako už tolikrát –  nákup capollina, tedy kloboučku pro naši vnučku Veroniku.

Přijet do Bergama a najít tam parkoviště ve středu města není opravdu problém. Staré město vidíte totiž už zdálky. Tzv „Horní město – Citta alta“ se tyčí na vysokém kopci nad městem moderním „Citta bassa“, rozlézajícím se do roviny a je obklopeno nenarušeným pětikilometrovým prstencem hradeb ze šestnáctého století. Odstavili jsme auto v podzemním parkovišti a vyrazili se zachránit před virovou otravou, jež hrozila skoncovat s naším životem. Navštívili jsme supermarcato a koupili tam lánev grappy. Láhev jsme hned před obchodem otevřeli a oba si z ní vydatně přihnuli. Připadal jsem si tak trochu jako ruský mužik v čase před Gorbačovovou reformou, ale hanba nehanba – šlo o život. A grappa opravdu pomohla. Díky ní jsme prošli Bergamem, aniž bychom museli odbíhat na intimní místa, na jídlo jsme ovšem neměli celý den pomyšlení. Což byla možná škoda. Jak už jsem se vícekrát zmínil, rád ochutnávám místní speciality a Bergamo jednu takovou slavnou má.

Bergamo je svou kuchyní známé po celé Itálii, hlavně proto, že hlavním  – podle mého dojmu jediným – chodem  je zde polenta. Kukuřičná kaše na slano, na sladko, s cukrem, s kakaem, s nejrůznějšími dalšími přísadami, jako koláč, jako dort, s masem, bez masa, vařená i opékaná. Některé obchody nabízely výhradně jen produkty z polenty. Protože jsme ale byli varování, že to jídlo je hodně syté a naše žaludky se děsily při pomyšlení i na jídlo sebelehčí, polentu jsme neochutnali. Snad někdy příště. Bergamo se totiž určitě vyplatí navštívit.

Bylo to vždycky město bohaté a hrdé. Přes Bergamo totiž vedla cesta (přes naše Lovere) až ke dvěma alpským strategickým průsmykům. Jeden na Bolzano a pak tedy na Brennerský průsmyk, což byla po staletí hlavní cesta do Německa, v případě potřeby (pokud někdo proti takové cestě něco namítal) ale člověk mohl odbočit i na západ a projít přes Splügenský průsmyk do Švýcarska a pak do údolí Rýna a k Bodamskému jezeru. Díky této strategické poloze se Bergamo dostalo krátce po vyhlášení samostatné signorie v polovině dvanáctého století do sporů s blízkou Bresciou, jež si monopol  na cestu přes Brenner nárokovala pro sebe. Proto v následující době nacházíme Bergamo vždy v opačném táboře, než ve kterém byla Brescia. Ve dvanáctém století bojovalo město jako člen lombardské ligy proti císaři Friedrichu Barbarossovi a tento boj skončil – jak už jsem se zmínil v článku o Milánu –  úspěchem, totiž uzavřením Kostnického míru z roku 1183, jenž uznal samosprávu městských komun. V roce 1237 už ale bergamští bojovali na straně císaře Friedricha II. u Cortenuovo, zřejmě proto, že Brescia byla na straně protivné, tedy v řadách lombardské ligy vedené Milánem. Bergamští si tedy mohli u Cortenuovo  vychutnat sladkost vítězství nad nenáviděným sousedem, radost ale netrvala dlouho. Císař Friedrich II. totiž v roce 1251 zemřel, rod Štaufů nato brzy za vydatné pomoci papežů vymřel a v roce 1261 stály  už pod Bergamskými hradbami vojska Milána a Brescie, prahnoucí po pomstě. V roce 1264 muselo Bergamo kapitulovat a přijmout milánského podestu. Štastní ale bergamští pod touto vládou nebyli. Když do Itálie v roce 1331 vtáhl král Jan Lucemburský, zvolili si ho za „Signore“ a očekávali od něj ochranu. Od našeho milého Jana se dalo očekávat leccos,  ne ale skutečně účinná ochrana. Po několika měsících se města vzdal, protože nedokázal vzdorovat veronskému vládci Mastinovi II. de la Scala. Poté se o Bergamo přetahoval Milán s Benátkami a po válce velké koalice proti Milánu v roce 1428 přešlo město i se sousední Bresciou pod nadvládu Benátek, kde pak s malou pauzou, kdy je mezi lety 1509 – 1516 dobyli Francouzi, zůstalo pod křídly benátského lva (benátský lev křídla opravdu má!) až do roku 1796. Ten benátský lev je tady taky často vidět. Nejen nad barokní vstupní branou (přilepenou naprosto nepatřičně na středověkém opevnění, ale jak už jsem se zmínil v Turíně, oni Taliáni tak neradi něco bourají, co ještě stojí), ale například i na radnici na Piazza Vecchia či v pevnosti La Rocca.

Do „Citta alta“ vyjedete lanovkou a hned se před vámi otevřou úzké uličky stoupající a klesající na kopci starého města, s obchodíky se suvenýry a polentou. Došli jsme takto až na Piazza Vecchia. Staré náměstí stojí opravdu zato. Má až dvě katedrály, radnici s oním benátským lvem a řadu dalších krásných budov.

 

Jen jsme tam vkročili, oslovila nás dívka Samuela. Mladá sympatická Italka s neskutečně dlouhými vlasy (i svázané do koňského ohonu jí sahaly až pod (pěkný) zadeček. Oslovila nás anglicky, ale byla ochotna se s námi bavit i italsky či německy, podle potřeby. Nabízela prohlídku města – hodina intenzivní prohlídky za 35 euro. Skoro bych byl kývl – Samuela byla opravdu sympatická, studenty má člověk podporovat a už jen za své jazykové znalosti si zasloužila odměnu, ale manželka nesouhlasila. Nevím, jestli jí „Sam“ připadala příliš přitažlivá, než abych v její společnosti mohl strávit celou hodinu, ale v podstatě měla pravdu – naše žaludeční a střevní situace nebyla až tak stabilní, abychom si mohli následující hodinu v přítomnosti Samuely nerušeně užít.

Žena  použila silnou artilerii argumentů, jeden z nich byl i ten, že za 35 Euro koupí tak krásný klobouček pro vnučku, žu jí ho budou všichni závidět. Kromě toho vyjádřila okamžitou ochotu opustit horní město a odjet během mé prohlídky města se Sam do Citta Bassa a jít na shopping. V podstatě to nebyl úplně špatný nápad, ale vzhledem k tomu, že se životzachraňující láhev Grappy nacházela v její tašce, pochopil jsem, že nemám šanci a prohlídku města jsme tedy absolvovali bez sličného doprovodu.

Bez průvodce jsme mohli aspoň sami určit tempo prohlídky a soustředit se skutečně jen na svědky dávné minulosti. Nejkrásnější z nich je basilika Santa Maria Maggiore, postavená už v první polovině dvanáctého století. Protože na bergamském kopečku nebylo dost místa na obvyklou fasádu kostela, má kostel fasády dvě, ale neobvyklé, sloupy nesou bílí lvi na jihu a červení na severu. Vnitřek barokního kostela je celý vyzdoben gobelíny. Přiznám se, že jsem něco takového ještě nikde neviděl, bylo to ale imponující. Každý centimetr stěny katedrály byl pokryt drahocenými koberci s biblickými motivy. Kostel měl původně pět apsid.  V roce 1470 se nicméně úspěšný condotierre Bartolomeo Colleoni pět let před svou smrtí rozhodl nechat si postavit hrobku a vyhradil si pro ni nejkrásnější místo ve městě, kde ovšem  už stála právě výše zmíněná katedrála. Protože ale Colleoni nashromáždil ve své vojenské kariéře víc než dost peněz, stalo se neštěstí. Katedrálu zachvátil požár a zničil jednu z apsid, šťastnou náhodou právě tu, kde chtěl mít Colleoni svou hrobku. A tak ji tam má. Přidávat se ve válce na stranu vítěze bylo očividně vždy výnosné povolání.

Bergamský dóm je sice imponující svou velikostí, ale strohá klasicistní budova na basiliku Santa Maria Maggiore nestačí.  Na nejvyšším místě starého města na severu se nachází kněžský seminář, jenž nese jméno Jana XXIII. Giuseppe Roncali byl totiž rektorem v tomto semináři, než se stal patriarchou Benátským a posléze v roce 1958 papežem Janem XXIII.  Tzv „Il Papa buono“, tedy „dobrý papež“  Jan XXIII. byl s Bergamem úzce spojen. Narodil se v bergamské provincii v Sotto Il Monte a v letech 1904 – 1915 byl sekretářem bergamského biskupa Radini-Tedeschi a vyučoval v bergamském semináři církevní dějiny. Za zmínku snad stojí i to,  že do papežského úřadu byl po něm zvolen biskup z nedaleké a po celá staletí znepřátelné Brescie, Giovanni Battista Montini , známý pod svým papežským jménem Pavel VI.

Závěr výletu jsme nechali odeznít v městské pevnosti La Rocca – tedy skála. Mohutná pevnost z patnáctého století na jižní výšině města s parkem, kde byla výstava italského protifašistického odporu. V podstatě tedy dějiny druhé světové války po roce 1943, kdy se Italové neúspěšně pokusili zbavit Mussoliniho a přešli na druhou stranu barikády – k vítězícím spojencům. Tato klasická a po staletí úspěšná italská taktika tentokrát tak úplně nevyšla – s Němci nebylo radno žertovat. Tito poslalli plukovníka Scorzenyho, aby vysvobodil Mussoliniho a poté převálcovali italské jednotky jedno, kde se jim postavily na odpor. Jen na ostrově Kefalonii postříleli na deset tisíc italských vojáků jako zrádce ( o tom vyprávěl film „Corelliho mandolina“ s Nicolasem Cagem a Penelope Cruz v hlavních rolích). Když jsem viděl italskou výzbroj vystavenou v bergamském parku, pochopil jsem, že Italové neměli proti německým Tigrům nejmenší šanci.

Při pohledu z pevnosti La Rocca se mi pak zarazil dech. I když je příjezd do horního města přísně zakázán a kontrolován (ovšem italským způsobem), stálo tam na parkovišti auto s pražskou poznávací značkou. Nezbylo mi, než si povzdychnout s Karlem Čapkem „Tak už jsou i tady“ a vydali jsme se na zpáteční cestu do Lóvere.

Ach ano, jak to dopadlo s capollinem? Ve starém bergamském městě jsou obchody výhradně s polentou a suvenýry. Sice jsme objevili jeden obchod s oblečením, vzhledem k vystavovanému sortinentu jsme se ale ani neodvážili jít zeptat, zda capollino mají. Dolní bergamské město pak není zdaleka tak lákavé, aby po něm člověk bloudil a hledal obchod s oblečením. Proto jsme celkem jednomyslně rozhodli, že se capollino odkládá. Následující den jsme přece měli jet do Brescie. Naděje tedy ještě stále žila.

Milán


Samozřejmě – čtenáři mého článku z minulého týdne už vědí, oč v první řadě při návštěvě severoitalské metropole Milána šlo – samozřejmě o nákup kloboučku pro naší vnučku Veroniku, čiili capollina.

Měl jsem z návštěvy Milána autem trochu respekt, prostudoval jsem plán města, kde všude jsou podzemni (nadzemní, jiné) garáže a cesty, jak se tam dostat. Nakonec bylo všechno jednoduché. Milán má dokonale vybudovaný systém záchytných parkovišť, dokonce mne k nim zavedlo naprosto spolehlivě i mé jinak nespolenhlivé GPS – tedy žádný strach z návštěvy tohoto města, pokud náhodou pojedete kolem. A ono se vyplatí je navštívit.

Když jsem auto odstavoval na onom záchytném parkovišti, měl jsem v žaludku trochu divný pocit. Parkoviště je obýváno bezdomovci a před ním se jen hemžily desítky a možná i stovky rumunských Rómů s igelitovými taškami. Přesto se autu nic nestalo a parkovné dvě eura čtyřicet za celý den bylo skutečně velmi akceptovatelné. Od všech parkovišť pak jede metro přímo do centra. Vystoupili jsme u Castello Sforzesco, předtím než měl začít hon za capollinem jsem si totiž chtěl užít trochu milánské historie.

Milán je skutečně staré město s velmi bohatou a pohnutou historií. Původní keltskou osadu přebudovali Římané na město, jemuž dali poněkud málo nápaditý název Mediolanum, čili Střed roviny. Římané ovšem nebyli umělci, nýbrž vojáci a úřednící a tak  nudný název městu neuškodil. Už roku 286 jej císař Dioklecián udělal v rámci své správní reformy jedním ze čtyř hlavních měst říše a sídlem jednoho ze dvou caesarů. Význam získalo zejména ve čtvrtém století, kdy zde císař Konstantin velký vydal roku 313 svůj toleranční patent, který legalizoval křesťanství jako náboženství rovnocenné starému pohanskému (zato byl později prohlášen jako jediný pohan svatým, ačkoliv on sám na křesťanskou víru nikdy nepřestoupil). Poté se moci ve městě ujal biskup Ambrož (Ambrosius) a přivedl svou čínností město k takovému rozkvětu, že se stalo hlavním městem západořímské říše a odstavilo do pozadí dokonce i věčné (a závistí zelené) město Řím. Když Ambož v roce 397 umíral, byl Milán opravdovou pyšnou metropolí. Ale pýcha předchází pád. Bohatství města přilákalo kořistníky. V roce 402 bylo město poprvé dobyto Západními Góty, o padesát let později Huny a v roce 539 jej definitivně zničili Východní Gótové, když se o Itálii natahovali s Byzantinci (a nakonec prohráli). Když sem přišli Langobardi, byl Milán bezvýznamnou zříceninou a hlavním městem země okolo Pádu se na dalších více než dvě stě let stala Pávia.

Castello Sforzesco a Giuseppe Garribaldi

Jenže Milán stál přece jen ve středu roviny. Znovu se vzpamatoval a brzy už zase zlobil. Nejvíc císaře Fridricha Barbarossu. Ten vedl proti lombardské lize měst, v jejímž čele Milán stál, několik válek a v rce 1162 město dokonce dobyl a zboural mu hradby. V této bohulibé činnosti mu pomáhala i česká vojska knížete Vladislava (jenž se za tuto pomoc měl stát králem Vladislavem II). Češi prosluli svou krutostí a vysloužili si pověst, že pojídají děti. Údajně si pod hradbami uplácali z těsta figurky v podobě dětí a opékali je nad ohněm aby vyděsili obránce. Z této doby pochází prý i erb pánů z Pardubic. Jejich předkovi se podařilo proniknout až do města, jenže když se útočníci dali na loupení, milánští je zase z města vyhnali. Když onen pardubický prapředek prchal se svým lupem z města, spustili za ním obránci mříž, jež přesekla jeho koně v půli. Ta půlka koně je v městském erbu Pardubic dodnes. Milán se ale nechtěl pokořit ani po tomto svém novém zničení. Vstal z mrtvých, znovu se postavil do čela lombardské ligy a vymohl  si konečně v Kostnici v roce 1183 na císaři mír a uznání práv severoitalských komun. (Tomu míru samozřejmě musela předcházet krvavá porážka císaře v bitvě u Legnana v roce 1176).

S touto situací se nehodlal smířit Barbarossův vnuk Friedrich II. Válka v Lombardii se táhla celá desetiletí, Milán vedl stranu tzv. guelfů a mohl si být jist podporou papeže, jenž podporoval každého, kdo dělal císaři zle, sám císař se mohl opřít o spolek ghibellinských měst s centrem v Cremoně. Když dnešní člověk porovná dnešní Milán s 1,3 milionem obyvatel s devadesátitisícovou Cremonou, je hned jasné, kdo vyhrál. I když milánští utrpěli od císařských vojsk katastrofální porážku v bitvě u Cortenuovo v roce 1237 a ztratili i svůj vlajkový vůz, jenž byl pak vystaven na římském Kapitolu, stáhli se za své nedobytné hradby a počkali si, až se císař rozloučí se životem. Dočkali se a byli zase velcí.

Tu velikost města jsme si mohli vychutnat v Castello Sforzesco. Obrovská stavba v renesančním stylu s vysokými zděnými hradbami se sgrafiti a s rozlehlým komfortním palácem, jenž slouží dnes jako muzeum. Vlastně jako mnoho muzeí, prý jich je v pevnosti celkem sedm. Některé z nich se ale navštěvují pravdu těžko. Nebyli jsme sami, kdo zoufale bloudil po nádvoří a hledal vchod do muzea hudebních nástrojů a zbraní. Několikrát jsme dorazili až ke skleněným dveřím, za nimiž se nacházely exponáty, všechny byly ale zamčené. V muzejních prostorech bez návštěvníků postávali zaměstnanci a bohorovně sledovali naše zoufalé pokusy proniknout dovnitř. Nepodařilo se to ani nám, ale ani většině ostatních turistů. Jednoho návštěvníka jsme ale mezi exponáty přece jen zahlédli. Jak se dostal dovnitř, to nevím, byla to ale určitě úloha hodná literárního z pracování Danem Brownem. Některá muzea se ale navštívit dala, co v celém rozsáhlém komplexu ale zoufale chybělo, byla kavárna. Věřte nevěřte, v celém Castello Sforzesco se nenachází ani jediná kavárna, restaurace, cukrárna či jen prodejna s vodou či jinými nápoji. Nechtěl jsem věřit, myslel jsem, že je to stejný trik, jako s oněmi utajenými muzei, proto jsem se na pokladně zeptal. Odpověděli mi, že se opravdu nic takového v celém komplexu nenachází. Nevím proč, to jsem se nedozvěděl. Ale něco takového by se v Rakousku stát určitě nemohlo.

Každopádně jsme tedy opustili milánskou pevnost rychleji, než jsme pvodně chtěli a dali jsme si kávu a zmrzlinu (výbornou) na začátku Via Roma, jenž spojuje pevnost s Piazza del Duomo. Ona dominantní pevnost se sice jmenuje po rodu Sforzů, kteří vládli v Miláně od patnáctého století, stavět ji dali ale už Viscontiové. Tito proměnil někdejší demokratickou komunu na svou rodinnou diktaturu a přinutili obec, aby se s tímto faktem smířila. Mezi lidem jim začalo být těsno a měli zřejmě dost strachu ze zákeřné dýky nespokojených občanů, aby se vysunuli mimo tehdejší město a opevnili se proti nepříteli zevnímu i vnitřnímu. Jeden z Viscontiů  – Gian Galeazo – vymámil na našem Václavovi IV. vévodský titul. Když tento rod vymřel, nastoupil v roce 1450 na milánský trůn Francesco I. Sforza, condotierre, tedy nájemný žoldák, jenž se dobře oženil s dcerou posledního Viscontiho Filipa Marii.

Milánský dóm

Když jsme jeli do Milána, divili se naši známí, co tam chceme vidět. Prý je tam jen dóm a to je všechno. Ano, dóm tam opravdu je, ale to není zdaleka všechno. Milán je pěkné město. Nemá sice historické památky rannného či pozdního středověku, ty všechny musely ustoupit budovám modernějším, ale má svůj flair. Před zničením v druhé světové válce jej zachránil milánský arcibiskup Schuster, jenž byl zato vyhlášen Janem Pavlem II (kým jiným?) za blahoslaveného.  Milán je město módy a dává to najevo na každém rohu a v každém okamžiku. A není to jen tím, že tam přímo na chodníku v centru města parkují Lamborgini a Ferrari. V Miláně jsou centrály módních gigantů jako Versace, Armani, Prada atd, atd. Italové jsou, jak už jsem vícekrát připomněl, prostě kreativní a zde v Miláně našla tato jejich vlastnost své nejlepší vyjádření.

Korso Vittoro Emannuelle je impozatním nákupním střediskem, kde jsou zastoupeni snad všichni giganti evropské módy – ani zde však neměli capollino, dětské věci se v centru Milána nenosí. V galerii se člověk může zatočit na Torinovi – na býčkovi z erbu města Turína, jenž je tam jako projev vděku za osvobození Milána a celé Lombardie z područí Rakušáků, na podlaze zobrazen. Jestliže se na něm člověk otočí dokola, splnil hned dva důležité body. Zaprvé si tím zajistil, že se do Milána ještě někdy vrátí. Zadruhé k velké radosti přítomných milánských pošlapal erb nemilovaného severoitalského souseda a konkurenta – Turína. Vděčnost ano, ale odtud potud!

Až teď jsem pochopil, že ono finále Champions League 28.května 2003 AC Milan proti Juventusu Turin (ve kteremžto zápase se tehdy nemohl kvůli dvěma žlutým kartám zúčastnit Petr Nedvěd  – díky čemuž „Stará Dáma z Turína“ nevyhrála), v němž si nakonec pohár po nudných 0:0 v prodlouženém hracím čase a vítěztví na penalty 3:2 odvezl Milán, nebyla vnitroitalská selanka, jak jsem se tehdy domníval, ale bratrovražedný boj nejvyššího významu.

My jsme navštívili starou milánskou universitu, opět jednou úžasný mix architektonických stylů – od románského, přes gotický, renesanční až po barokní, prostě průřez milánských stavebních dějin. Katolická universtita, jež zde té městské úspěšně konkuruje, byla zavřená. Školy jsou v Itálii drahé a ne každý si může dovolit studovat. Školné se sice vypočítává z příjmu rodičů, ale pro chudé vrstvy je prostě příiš vysoké. Určitou šanci dává církev se svým paralelním školstvím. Ta refunduje část poplatků studentům zpět, zato ovšem může působit ideologicky na své chovance a činí to skutečně bez skrupulí metodou vymývání mozků.Milánské ulice

V Miláně není jen Dóm. Je zde i řada jiných kostelů, některé z nich jsou i slavné. Dan Brown proslavil zejména kostel Santa Maria delle Grazie, kde se nachází známá poslední večeře Leonarda da Vinciho. Díky onomu spisovateli nemáte šanci se k obrazu dostat. Je třeba se přihlásit několik týdnů předem a pak být na minutu přesně u vchodu, jinak dostane lístek hned někdo jiný. Protože jsem to nevěděl a nepřihlásili jsme se, mohli jsme navštívit pouze kostel, Leonardův obraz v budově hned vedle nám unikl. Byli jsme i v kostele svatého Ambrože Basilica Sant´Ambrogio, kde je patron města pochován. Jeho mrtvola nějak unikla všemu tomu řádění Západních Gótů, Hunů, Východních Gótů i Friedricha Barbarossy a jeho českých spojenců.  Možná si to opravdu zasloužil.

Leonardo da Vinci je tu cítit všude. Sochu mu postavili přímo proti slavné opeře La Scala (proč se ta opera jmenuje „Schodiště“ mi nedokázal vysvětlit ani můj přítel Stefano, jenž je jinak profesionálním hudebníkem). Asi to opravdu nikdo neví a možná to ani nikoho nezajímá. Hlavně, že tu ta opera, již dala stavět Marie Terezie, je a má svou úžasnou akustiku, jež jii proslavila na celém světě.

Leonardo byl po svém vyhnání z rodné Forencie dlouho ve službách Viscontiů a svými vynálezy prospíval městu. Milán totiž nemá řeku. Budete ji hledat marně a je to šokující, protože ve středověku se obchod provozoval především po vodě, pozemní cestování bylo totiž  pomalé a nebezpečné. Prý okolo Milána protékaly řeky Olona a  Lambro. Jenže kde jsou? Leonardo prý propojil obě říčky systémem kanálů, jenž umožňoval převážení zboží po městě i mimo ně. Dnes jsou tyto kanály ovšem všechny skryty pod zemí. Ve své době, kdy je geniální Leonardo projektoval, měly posloužit dopravě stavebního materiálu na stavbu největší stavby tehdejšího světa. V roce 1386 dal Gian Galeazzo Visconti příkaz ke stavbě katedrály, do níž se mělo vejít 40 000 lidí – tolik obyvatel tehdy Milán měl. Stavba trvala skoro pět set let, je ale opravdu impozantní. Obrovská pětilodní gotická katedrála, zvenku naplňující člověka úžasem, vevnitř úzkostí. Poslechli jsme si pod oblouky katedrály mši, zněla v těch protorách přímo fascinujícně, ale při pohledu na nebetyčnou výšku oblouků a neskutečný objem nosných sloupů jsem si uvědomil, že boha člověk nemá provokovat. Po takovém projevu pýchy, jakým milánský dóm je, mohl následovat už jen pád.

Milán dal najevo své bohatství a mocní tehdejšího světa na ně dostali chuť. Už koncem patnáctého století vyslovil francouzský král Ludvík XII nárok na Milán a na začátku století šestnáctého si to zde rozdali francouzský král Fratišek I. s španělským králem a římským císařem Karlem V. Poté, co František ztratil bitvu u Pavie a upadl sám do zajetí, připadl Milán Španělsku a když španělští Habsburkové vymřeli, přešel  po další krvavé válce o španělské dědictví v roce 1714 k Rakousku. Italským se stal  – po krátkém napoleonském francouzském intermezzu 1796 – 1814 – znovu až v roce 1861 po krvavé bitvě u Solferina, jež ukončila rakouskou vládu v severní Itálii.

Ach, skoro bych zapomněl – to capollino!

Samozřejmě jsme ho nekoupili. Kdepak v Miláně! Kde tak asi? U Versaceho, Gucciho, Armaniho nebo Dolce e Gabbana? Kloboučky pro šestiměsíční mimina tam nevedou nebo jsme je aspoň nenašli. Popravdě řečeno, ani jsme je zvlášť horlivě nehledali. Jen při představě, kolik by takový klobouček mohl stát… Žena ovšem zklamaná nebyla. Náš výlet totiž příštího dne pokračoval do Bergama. A tam určitě klobouček budou mít! A tak jsme opustili Milán v dobré náladě, plní pěkných zážitků  a odhodlaní klobouček v Bergamu definitivně koupit. Ale o tom zas až někdy příště.

Cesta do Turína


Když jsme se rozhodli zase jednou navštívit Itálii a to v její severní části, kterou jsem ještě neměl prozkoumanou, nadšeně jsem souhlasil. To jsem ještě netušil, že hlavním posláním naší cesty je koupit klobouček pro vnučku Veroniku – čili jak jej Italové rozkošně nazývají – „capollino“. Průhlednou záminkou pro tuto cestu na capollinem byl manželčin seminář zabývající se plicní rakovinou. Naivně jsem si myslel, že je to skutečně hlavní důvod naší cesty. O capollinu jsem se měl dozvědět až na místě, kdy už nebylo cesty zpět.

Na cestu jsme se vydali autem. Už jsem si na italské řidiče zvykl a jejich způsob jízdy je víceméně (ovšem spíše méně než více)  bezproblémový. V podstatě tam platí stejná dopravní pravidla jako u nás – jen jejich výklad je poněkud jiný a volnější. Už nedělám takové hlouposti jako při mé první cestě do Itálie v roce 1993, kdy jsem pro místní řidiče naprosto nepochopitelně zastavoval na semaforech na červenou, ačkoliv nic nejelo, přestalo mne už překvapovat, že Ital dokáže zablokovat dopravu v celém městě, protože právě potkal na chodníku kamaráda, s nímž si nutně potřebuje popovídat. Ještě stále mne dokáže ale mírně zneklidnit, když mne předjíždí v městě auto zprava po chodníku pro chodce, protože podle jeho mínění je mých 50 kilometrů za hodinu proklatě málo. Na mírný nesouhlas jsem se zmohl i v tunelu, kde byla přikázáná rychlost 70 km v hodině, já jel 90 (nejsem sebevrah, abych se nechal při sedmdesátce nabourat zezadu) a přesto mne předjížděli Italové přes dvojitou plnou čáru a ještě k tomu do nepřehledné (aspoň pro mne) zatáčky. Ale to všechno patří ke koloritu a v podstatě jsem rád, že to tak je.

Turín jsme tedy dosáhli bezproblémově a poté, co jsem ženu vysadil v hotelu Boston, vydal jsem se hledat podzemní parkoviště. Nebylo to tak úplně jednoduché. Označení prostě chybělo a můj GPS mi zbytečně oznamoval, že jsem dosáhl cíle, když jsem jej prostě neviděl. Nakonec jsem musel zaparkovat na ulici a jít pěšky hledat vjezd do oné podzenmní garáže. Objevil jsem ho, ale byla to náročná úloha, za jízdy prostě nesplnitelná. Tak dobře byl utajen.

Nečekal jsem od nejzápadnější italské metropole mnoho. Turín má pověst průmyslového města, historických památek jsem od něj taky mnoho nečekal, v podstatě jsem byl skeptický. O to radostněji mne mělo tohle město na Pádu překvapit. Turín byl kdysi keltskou osadou, již zničil svého času v roce 218 před naším letopočtem Hannibal, když vpadl do Itálie a byl celý radostí bez sebe, že přežil přechod přes průsmyk Malý svatý Bernard. Turín se totiž skutečně nacházel na křižovatce dvou nejdůležitějších cest do Francie přes Monte Geneva a přes oba Svaté Bernardy a od něj se už mohl člověk pohodlně dál plavit po řece Pádu. V roce 28 před naším letopočtem zde proto vznikla římská osada, jež dostala později jméno Augusta Taurinorum  a zajímavé je, že půdorys onoho římského města se dochoval dodnes i s typicky v pravém úhlu se křížícími ulicemi. I části římských hradeb se dochovaly s zachovanou Porta Palatina a zbytky římského divadla. U někdejší Porta Pretoriana prokázali Italové svou obvyklou kreativitu. Tuto někdejší římskou bránu přestavěli napřed na středověkou pevnost – Castello. Poté k ní přistavěli renesanční přístavbu a protože se jim to později ještě tak úplně nepozdávalo, přidali k tomuhle hybridovi nakonec ještě barokní fasádu. Výsledek této chaotické tvořivosti je prostě neuvěřitelný, tato budova pak vévodí největšímu turínskému náměstí – Piazza di Castello.

Turíňané a vlastně celý Piemont, jehož je Turín hlavním městem, se v minulosti prokázal mnohokrát jako velmi tvořivý. Vynálezy, jež se vážou k Piemontu, provázejí náš život na každém kroku – tak například zde vznikla tabulková a posléze i oříšková čokoláda, káva Lavazza, Martini, Cinzano, Tic Tac a řada dalších dobrot. Chtěli jsme si dát Martini přímo na místě činu v Cafe Torino na Piaza San Carlo, když jsme ale zjistili, že jedna sklenička tam stojí osm euro, dali jsme si ho v jiném lokále za eura dvě. Tvořivý byl i kuchař v lokále Mago Rabin na Corso s´Mauricio, kam jsme se šli navečeřet. Když nás přišel pozdravit, byl mi hned podezřelý. Vypadal totiž jako umělec, jenž čerpá svou inspiraci v nedovolenných prostředcích. Zřejmě si toho večera zakouřil trochu víc než obvykle. Objednali jsme menu o čtyřech chodech. Těch chodů bylo nakonec sedmnáct!!! Náš umělec se rozhodl zprostředkovat cizincům průřez veškerou piemontskou kuchyní. Což o to, nápad to nebyl úplně špatný a každý chod byl kulinářským i uměleckým zážitkem. Problém byl jen v tom, že některé z nich se vzájemně nesnášely a rozhodly si to spolu rozdat. Nebraly při tom ohled na to, že bojištěm je můj žaludek. Každopádně jsem další den nemusel jíst vůbec nic – vlastně ani nemohl, už při pohledu na jídlo se mi dělalo nevolno. Takže nakonec jsem ještě i ušetřil.

Piemont je trochu jiná Itálie. Tak jiná, že když tam v roce 1796 vpochodoval Napoleon, vyhnal  ze severní Itálie Rakušany a vytvořil z italských provincií tzv. Cisalpinskou republiku, Piemont přičlenil přímo k Francii. Místní obyvatelstvo považoval očividně za Francouze, kteří se nenaučili dobře francouzsky . Tak úplně mimo nebyl, jednak to pocítil můj žaludek při oné nezapomenutelné večeři – většina chodů patřila mnohem spíše k francouzské než k italské kuchyni a Torino, jak se město nazývá italsky, se piemontsky řekne Türin. Savojští vévodové, původem Francouzi z oblasti pod Mont Blanc kteří v Piemontu vládli od jedenáctého století a ve třináctém vystřídali jako vládcové města místního biskupa, přeložili své hlavní město z francouzského Chambéry do Turína až v roce 1563.

Napoleon je zde stále hodně populární, což jsem tak úplně nepochopil, protože přece jen byl agresor, diktátor a hlavně – no prostě ho nemám rád. Jak jsem se ale dozvěděl v Muzeu sjednocení Itálie (Museo di Risorgimento), je považován za člověka, jenž do Itálie vnesl svobodu projevu, demokratické cítění a tím i odstartoval proces směřující k vytvoření sjednocené Itálie v roce 1861, což se stalo právě v Turíně.

Pršelo a pršelo. V Turíně to ovšem není zase až taková tragédie. Prakticky celé město je vybavenno arkádami, takže se v něm dá chodit v suchu, i když z nebe padá hojně voda. Samozřejmě že jsou tam všude butiky a značkové obchody, což mne nijak nezajímalo, dokud se ke mně nepřipojila manželka a nezačala aktivně hledat – no samozřejmě ono capollino. Až tehdy jsem pochopil, že ten výlet může mít určité zádrhele.

Já jsem se věnoval pamětihodnostem města. Královský palác a Palazzo Madamme se mi nevešly do časového plánu, slavnou savojskou zbrojnici jsem při nejlepší vůli nenašel – zřejmě je nalezitelná jen pro místní. Legendární turínské plátno se nachází v Duomo di San Giovanni bezprostředně vedle královského paláce. (Výstava k tomuto tématu je ale v nádherné barokní královské kapli San Lorenzo rovněž u královského paláce ale ze strany Piazza die Castello.)

Zda do něj byl skutečně zabalen Kristus, o to se přou vědci dodnes. Je skutečně pravděpodobné, že ono plátno pochází  křižácké kořisti při dobytí Konstantinopole čtvrtou křížovou výpravou v roce 1204 a otisky krve skupiny AB odpovídají přesně zraněním, jež utrpěl člověk při ukřižování s trnovou korunou na hlavě a smrtelnou bodnou ranou do oblasti srdce. Jenže karbonová analýza datovala stáří plátna do třináctého století, takže se možná přece jen jedná o podvrh.(Byzantinci byli v padělání svatých relikvií opravdoví mistři) Plátno je v kostele San Giovanni uloženo v boční kapli, je vlastně docela příjemné se tam posadit a trochu rozjímat a odpočinout si, zatímco venku prší a prší. Text, jenž je u plátna uveden, řeší rozpor pravosti opravdu šalomounsky – podle něj je plátno symbolem utrpení Kristova. Takže proč ne? Líbilo se mi tam.

Turín vlastní („údajně – tvrdí to Italové sami, takže by to bylo třeba ještě prověřit) po Káhiře druhé největší egyptologické muzeum na světě, zvané zde Museo egizio. Proč je taková velkolepá výstava staroegyptského umění právě v Turíně, má samozřejmě svůj důvod. Jistý Piemonťan jménem Bernardino Drovetti se totiž po anexi Piemontu Napoleonem cítil opravdovým Francouzem a následoval Bonaparta na jeho výpravě do Egypta. Když tato skončila katastrofou, došlo mu, že až zase takový úplný Francouz není a zůstal v Egyptě jakožto konzul, jenž byl pro všechny strany, pro Francouze, vítězné Angličany ale i pro samotné Egypťany vlastně naprosto přijatelný. Právě Napoleon vzbudil na své výpravě zájem o staré egyptské umění, na jeho válečném tažení jej následovali vědci a umělci a díky němu byla vykopána Rosettská deska, jež přivedla Jeana Francoise Champoliona k rozluštění egyptských hieroglyfů. Drovetti tedy zůstal v Egyptě a pokračoval v tom, co jeho generál kdysi začal – sbíral papyry, sochy, reliéfy, jež se vynořovaly z egyptského písku. Když se pak vrátil, skončila jeho sbírka v Louvru. Drovetti se ovšem už zase jednou až tak Francouzem necítil a Piemont se po Vídeňském kongresu v roce 1815 stal nezávislým Sardinským královstvím. Drovetti nebyl ochoten být považován za francouzského patriota, jenž své cennosti prostě nezištně daruje.  Rozhodl se svouv Louvru deponovanou sbírku prodat a sardinský král Karel Felix nabídl prostě víc než král francouzský. Pak už se přesunu sbírky z Paříže do Turína zabránit nedalo. Jeho sbírka je opravdu úctyhodná, papyry na celou stěnu, od Knihy živých, tedy knihy staroegyptské medicíny, až po papyrus erotický, jež už tehdy před čtyřmi tisíci lety osvětloval tajemství umění lásky. A nechybí ani tehdejší „beauty box“, kosmetický kufřík z hrobu Egypťanky z období Nové řiše. Takže dámy – ale i páni – je se na co podívat.

Symbolem Turína je ovšem Mole Antonelianna, budova, jejíž věž je zobrazena na italské dvoucentové minci. Původně to měla být synagoga, ale ještě než se ji podařilo dokončit, přestěhovalo se hlavní město Itálie nejprve v roce 1866 do Florencie a pak 1870 do Říma a tak na dokončení projektu došly peníze. Dnes je tam muzeum kinematografie – italské filmové ateliéry se přece nacházejí v Turíně!

Skutečně zajímavá expozice provází od laterny magiky přes první pohyblivé obrazy, první krátké filmy z konce devatenáctého století až k moderní tvorbě. Je zde spousta zajímavých exponnátů, nejen onen slavný korzet Marilyn Monroe, který dává tušit, že se na tom děvčeti bylo opravdu na co podívat a bratři Kenedyové si měli na co sáhnout. V muzeu jezdí  v podstatě ve volném prostoru zavěšený výtah na vrchol věže, je to ovšem jen pro lidi bez sklonu k závrati a protože při mizerném počasí, kdy se vrchol věže topil v mracích, byla možnost výhledu na město zhora nulová, jsem se této atrakce vzdal. Ale muzea Italové dělat umějí, o tom jsem se měl přesvědčit o den později.

 

V roce 1899 založilo osm místních podnikatelů, mezi nimi i Giovanni Angelli na předměstí Turína v Lingottu „Fabrica italiana l´automobile di Torino“.  Tak vznikl slavný Fiat, momentálně jeden z největších automobilových koncernů. (Němci parodují tento slavnný název výkladem názvu „Fehlerhaft in allen Teilen“, Američané zase „fix it alone, Toni“. Nicméně Fiat v konkurenci světových značek obstává dodnes, kdy všechncy ostatní italské (Lancia, taky z Torina, Alfa Romeo, Lamborgini atd. už dávno patří zahraničním firmám). V obrovské výrobní hale v Lingottu je dnes kongresová hala, kde se právě konal onen seminář, na který má žena jela, prodejna „Slow food“ potravin (taky piemontský vynález jako odpověď labužníků na „fast food“) , hotel, galerie atd. atd. – Italové prostě neradi bourají to, co už jednou stojí.

A nedaleko od oné někdejší haly je pak Museo nacionale de automobili, čili národní automobilové muzeum.

Nejsem sice žádný nezřízený fanoušek automobilového průmyslu a auto je pro mne především prostředek přesouvání se z bodu A do bodu B, ovšem tohle muzeum překonalo všechna moje očekávání. Nejen výstava modelů z konce devatenáctého století všech možných značek, auto Italia, s nímž překonali v roce 1912 cestu až do Shanghaje, kde po cestě nebyly žádné čerpací stanice protože v mnoha zemích, přes které jeli, o autech ještě ani neslyšeli. Je zde ale celý vývoj aut přes dvacátá poválečná léta k prvním luxusním modelům let třicátých. Průvodné filmy vysvětlují odlišnost filosofie výroby aut v Evropě a Americe po druhé světové válce i jejich následné sblížení, představují nejdůznější kuriozity vývoje, jež se nakonec neprosadily a samozřejmě nechybí ani sbírka monopostů, tedy závodních automobilů od typu z roku 1914 až po dnešní formule. Že se tam nachází legendární Fiat 500 a 600 a spousta Ferrari, je samozřejmé. Kromě toho tam je ale znázorněný i vývoj motorů od začátku dvacátého století dodnes (i s modelem Laurint und Klement z roku 1909) a vývoj kol od dřevěného až po dnešní pneumatiky Formule 1. Měl jsem problém muzeum po čtyřech hodinách opouštět, někdo, kdo je opravdový fanda do aut, by si měl nejspíš vzít spací pytel, aby tam někde v úkrytu za některým z aut mohl přenocovat.

 

 

Muzea Italové opravdu dělat umí. Turín byl tedy nakonec opravdovým zážitkem, jež můžu komukoliv vřele doporučit.

Ach ano, jak to vlastně dopadlo s tím capollinem, tedy hlavním důvodem naší návštěvy? Navštívili jsme v Turíně řadu obchodů a jeden obchodní dům. Průběh byl vždy stejný. Napřed obrovské nadšení nad nabídkou dětských věcí s tvrzením, že tady si určitě něco vybereme. Takticky byl tento slib správný, díky němu jsem nevzal ihned do zaječích. Pak ale neměl jeden klobouček šňůrku pod bradu, další ji sice měl, ale příliš dlouhou, další pak měl sice správě dlouhou, ale byl nehorázně drahý a ten s disneyovskými figurkami přece taky kupovat nebudeme. Posléze žena usoudila, že v Turíně se klobouček koupit nedá, protože centrem světové módy je přece Milán. Tam bude výběr určitě mnohem lepší. A tak jsme se vydali do Milána. Ale o tom zas až někdy příště.