Povídky

Za dlouhé roky mé literární činnosti jsem občas napsal i krátké texty, jež pak nenašly uplatnění. S časopisy nemám smlouvy, na knižní sbírku povídek jich zase bylo málo a byly tématicky příliš rozptýlené. Proto chci využít možnost webu Vytvořit stránku, abych je publikoval aspoň tady. Třeba si je někdo rád přečte a třeba se budou i někomu líbit.

Vánoce

  Povídka z roku 1988, kdy byly ještě pobyty v nemocnicích podstatně delší než dnes a zabezpečení pacientů doma – například kyslíkem – bylo ještě jen hudbou budoucnosti. Proto prosím o patřičný odstup a pochopení. Způsoby léčby se od té doby revolučně změnily, lidé se ale změnili jen málo. A o ty jde především.     Lidské osudy bývají komické, tragické nebo tragikomické. Ty třetí nemám rád, připadají mi falešné. A tenhle příběh začal doslova tragikomicky. Uprostřed vizity odvolali primáře k telefonu, Chvíli poslouchal a sledovali jsme, jak se mu na tváři šíří výraz nesouhlasu. Napjali jsme pozornost, ale to už primář omluvně pokrčil tameny, dělal to vždy, když musel něco odmítnout, ať už ho ten druhý viděl či neviděl, ba zlé jazyky tvrdily, že takhle vzdychá i při vyřizování korenspondence. Primář si tedy povzdechl, pokrčil rameny a trpělivým hlasem začal vysvětlovat: „Ne opravdu, vzali bychom vám ho, ale musel… Čti dál »

Příběh z alba

Příběh z alba (povídka z roku 1988) Od té doby, co děda zemřel, začala babička strašně rychle stárnout. Přestala chodit na pravidelné procházky k Petrovu, zůstávala celé dny ve svém malém bytě a opouštěla ho, jen když šla nakoupit. Se mnou se stýkala ještě nejčastěji. Zastavila jsem se u ní vždycky, když jsem šla do centra a zůstávala jsem u ní často, abych se učila. Byl tam klid. Když jsem řekla babičce, že se potřebuji učit, stáhla se pokaždé hned do ložnice a chodila se jen každou půlhodinu zeptat, jestli nemám na něco chuť nebo jestli nechci čaj. Doma to bylo s učením slabší, oba bráchové, desítiletá dvojčata, si z bytu udělalli nejčastěji válčiště či závodiště a učit se v tom mumraji opravdu nešlo. Moje studovna byla v babiččině malém obýváčku, vyloženém desítkami knih, které zůstaly po dědovi. Pamatuji si dědu dobře, zemřel před třemi roky, byl to bývalý řídící… Čti dál »

Okno

Povídka z roku 1988 Že je úrazové oddělení na osmém poschodí, si Bezděk všiml hned, když ho vyvezli nekonečnou šachtou monobloku z příjmového oddělení. To měl již za sebou zasádrování zlomené nohy a půlhodinové kázání chirurga, který ho ošetřoval a přitom nemohl přijít na jméno lidem, kteří se opijí a potom spadnou ze střechy stodoly. Což byl Bezděkův případ.                 „Když se už chcete zabít, tak neskákejte z výšky prvního poschodí, ale aspoň z pátého,“ řekl mu naštvaně na rozloučenou, celý bílý od sádry.                 Bezděkovi se ta slova vybavila, když ho vezli okolo velkých prosklených oken na chodbě osmého poschodí. Pronikalo jimi mnoho světla, které se lámalo do spektrálních složek a město ležící hluboko pod nohami pacienta hrálo spoustou nepřirozených barev. Snad ty barvy, vystřelující ze špičky kostelní věže do Bezděkových očí, způsobily v hlavě nemocného krátkou iluzi, že ho to okno zve, že mu nabízí slavný odchod a vyřešení všech problémů současných… Čti dál »

Srdeční záležitost

Dovolím si mým čtenářům nabídnout několik povídek, které jsem nedávno objevil mezi starými papíry, které z mého sklepa neodnesla povodeň minulého roku. Jsou staré už skoro třicet let a proto neodpovídají současnému stavu společnosti ani medicíny. Je to snad jen jakési melancholické retro, které ocení spíše ti, kdo si osmdesáté roky sami pamatují. Ty povídky – to je taková má mladistvá nerozvážnost – proto prosím mé čtenáře o přiměřený díl tolerance.   Srdeční záležitost (povídka z roku 1986)                 Světlo semaforu se změnilo a doktor Marek pustil spojku. Město mizelo za jeho zády a on z toho měl dobrý pocit, na který se těšil už od včerejšího večera. Od  výstupu s Hanou. Vždycky, když se se ženou takhle chytili, řešil to tímhle jediným způsobem. Sedl si do vozu a jel na chatu do hor. Se spoustou odborné literatury a cigaret. V klidu, který mu daly hory, pak prostudoval noc a duševní vyčerpání mu… Čti dál »

Bitva na řece Halys

Upozornění pro čtenáře – tato povídka je stará asi třicet let a objevil jsem ji přednedávnem při listování mými starými texty. Možná přece pobaví, prosím, abyste jí odpustili její mladistvou nezralost.     Motto: … válku vedli přibližně se stejným štěstím, v šestém roce se při jedné srážce stalo, že uprostřed boje se náhle den změnil v noc. Tuto změnu předpověděl Iónům Thales Milétský a stanovil ji právě na ten rok, ve kterém se tato změna i skutečně stala. Když Lýdové a Médové uviděli, že nastala noc místo dne, přestali bojovat a obě strany raději rychle uzavřely mír. Hérodotos – Dějiny, I.Kniha Bitva se odehrála 28.března roku 585 př.n.l. Onoho dne leželi dva muži na slunné stráni, hleděli do údolí, kde se někde za kopečny vinul proud řeky Halys, opalovali svá svalnatá těla na jarním sluníčku a trávili tučný oběd. Ačkoliv by se z jejich poetického rozpoložení dalo očekávat, že si vyšli jen… Čti dál »

Kreščak

„Pusťte mne ke králi.“ „Nahlásím vás, Výsosti,“ odpověděl jeden ze strážců, stojících před stanem. „Veličenstvo,“ opravil jej příchozí. „Promiňte,“ voják zbledl úlekem a otočil se k odchodu. „Pusťte jej dovnitř,“ poručil mužský hlas ze stanu. A pak se ozval jízlivý dodatek: „Veličenstvo.“ Příchozí byl dobře rostlý asi třicetiletý muž. Ne právě hezký, na čele mu už začaly ustupovat vlasy a velký nos i silná brada působily poněkud zarputilým dojmem. Obličej mu navíc u kořene nosu hyzdila příčná jizva po ráně mečem. Když vcházel do stanu, musel se sklonit. U stolu uprostřed stanu seděl muž podstatně starší. Ne ještě starý, mohlo mu táhnout na padesátku, či ji možná právě překročil, působil ale přes svou ryšavou kštici a ještě pevné držení těla starým dojmem. Jeho pohled jakoby hledal příchozího, pak se ale zastavil mimo něj a hleděl do prázdna. Byl slepý! „Tak co chceš, Veličenstvo?“ zeptal se mladého muže a v jeho… Čti dál »

Návrat bojovníka

„Trója padla už před deseti lety,“ řekl jeden z mužů sedících před pastýřskou chýší. Byl pěkný den, pofukoval svěží větřík od moře a cuchal vlasy. Oba byli staří, ale zatímco ten, který právě čtvrtil sele a napichoval kusy na rožeň, byl zestárlý věkem prožitým při své práci, stáří toho druhého vypadalo falešně. Měl svraštělou kůži starců a solí vyhlodané hluboké rýhy kolem očí a úst. Ale jeho oči, i když unavené, měly mladší výraz, než jaký by odpovídal šedinám jeho vousů a vlasů. Mluvil málo, hleděl zasněně na pahorky ostrova, a tak bylo na tom druhém, aby udržoval rozhovor. „Už deset let je tomu,“ pokračoval ten starší z nich, pastýř jménem Eumaios. „A všude se vypráví, jaká to byla válka. Řekové ještě takovou nezažili.“ „Válka je vždycky hnusná věc,“ řekl ten druhý. „Mrtví a pláč. Pobití lidé a nikdo neví proč, znásilněné ženy a zavražděné děti, ukrutnosti, za něž se… Čti dál »

Vítězný návrat

AGAMEMNON I. Vojáci pochodovali dlouhým údolím, jež dělilo Mykény od přístavu a zpívali si. Byli v dobré náladě, jak už vojsko, vracející se z vítězné války bývá. Zvlášť když ta válka trvala deset let. Díval se na ně s hrdostí. To on je dovedl k vítězství, on má zásluhu na kořisti, kterou jsou přeplněné vozy. A část zůstala ještě na lodích, na nichž včera dorazili k pevnině. Vojáci propadli zvláštnímu opojení, které je ovládlo v blízkosti domova, jenž neviděli deset let, pletli si rytmus pochodu a volali nadšeně na počest svého krále, velkého Agamemnona.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *