Zelené výšky

Milí přátelé! Rozhodl jsem se na své webové stránce zveřejňovat na pokračování kapitoly mého románu z mládí, přesněji řečeno mé vzpomínky na vojenskou službu v Košicích v letech 1984 – 1985. Sepsal jsem si je už dávno, několik mých přátel dostalo tuto knížku svázanou, nikdy jsem se ji ale nesnažil publikovat. Koho už zajímá, jak vypadala vojenská služba v časech komunismu, když už o tom psal např. Škvorecký? Ale aspoň třeba ty příběhy někoho pobaví. Kdo se naladil už dopředu nevěřícně, musím jej upozornit, že celá kniha se opravdu zakládá na pravdivých událostech, jen jména protagonistů byla změněna, nehodlám být nikým ani po letech žalován pro urážku na cti. Lidé totiž pravdu o sobě stále hůře snášejí a to se po roce 1989 spíše ještě zhoršilo. Jedno nakolik nedůvěryhodně ta skutečnost působí, služba ve výcvikové divizi byla skutečně spíše kabaretem než životem. Takže kdo máte chuť, prožijte si ten příběh s četařem Markem, jenž má mnoho mých autobiografických rysů. Pěknou zábavu.

Kapitola 12 a Epilog

Konec vojny se blížil, ale ještě rychleji se blížil termín radostné události v Markově rodině. Marek chodil po kasárnách celý nervózní, protože se se situací, kdy bude otcem a hlavou rodiny, nedovedl vyrovnat. Zpráva jej zastihla zrovna, když spěchal na letiště. „Pane doktore,“ volala za ním sestřička z ošetřovny. „Pane doktore, volali vaši. Máte dceru. Právě před chvílí se narodila!“ Marek, zmrazený očekávanou zprávou přece jen po určité latenci usoudil, že by měl projevit radost. „To je skvělé, sestřičko. Zavolejte mi, prosím vás, Jardu Páleníka.“ „Jarouši, tu máš tři stovky a kup tři litry rumu. Až se vrátím z letiště, oslavíme moji dceru.“ „To je skvělé, gratuluji,“ zajásal Páleník, i když nebylo zcela jasné, zda proto, že se Markova rodina rozrostla nebo pro vidinu pijatyky. „A kdy přijdeš?“ „Máme štěstí,“ podíval se Marek na nebe. „Za chvíli začne lít a nejpozději v šest jsem v kasárnách.“ „Máme větší štěstí, než… Čti dál »

Kapitola 11

Dostál byl ostatně neobyčejně zdatný zdravotník. Marek se o tom přesvědčil už po třech měsících vojenské služby. Právě sedali ke snídani, když se rozletěly dveře ošetřovny a v nich stál vyděšený zpocený vojáček ze spojovacího praporu. „Súdruh doktor, Jano, tam u nás, asi zomiera.“ „Co trojčíš?“ namítl Marek, kterému se nepříliš chtělo vstávat od snídaně. „Odpadol, je celý červený, zle dýcha. On zjedol ráno penicilin, akýsi bol nachladený a teraz…“ Vojáčkovo zděšení bylo dostatečně plastické, aby Marek popadl brašnu s léky a zařval na Dostála a šoféra: „Jdeme!“ „Co budeme dělat?“ zeptal se v sanitce Dostál, svírající lékařskou brašnu. „Co bude třeba,“ zavrčel Marek. Sám cítil, jak je nervózní. Kasárna spojovacího praporu byla vzhůru nohama. Zlé zprávy se vždy šíří přesně rychlostí světla. Pozitivum bylo v tom, že vrata kasáren byla otevřena a všude stáli vojáci, kteří sanitku naváděli až k těm správným dveřím. Chlapec ležel v ložnici, trhaně těžko… Čti dál »

Kapitola 10

V tom čase se Marek konečně dočkal toho, o čem snil celou vojnu. Na útvarovou ošetřovnu se dostavil poručík Maierhofer. Vstoupil nesměle, čepici v ruce a s potem oroseným čelem. Pohlédl na doktora za stolem, nesměle mávl rukou a šeptl:  „Ahoj.“ „Dobrý den soudruhu poručíku, pojďte dál. Jste nemocný?“ Maierhofer se plaše rozhlédl po nastoupených zdravotnících a přisedl až k Markovi. „Viete, súdruh doktor, mám ísť od stredy na služobnú cestu. A tak som myslel, či byste mi nemohol dať krátku maródku, abysom mohol odcestovať už v piatok. Stačia mi dva dni, pondelok a utorok.“ Marek měl pocit, že se mu to jen zdá. Maierhofer za ním přišel jako za nejlepším přítelem. „Co jste říkal, soudruhu poručíku? Jste nemocen?“ „Hrdlo ma bolí.“ Nadskočil poručík vylekaně. „Á, hrdlo. Jardo, podej mi špátli.“ Marek hluboce nahlédl do zcela zdravého hrdla, stlačil kořen jazyka a dotkl se mandlí, až důstojníka natáhlo na zvracení. „Hm,“ konstatoval. „Začínající katar hrtanu…. Čti dál »

Kapitola 9

V pozdním jaru přibyl na útvar nový nadporučík. Přišel odněkud od tankistů, tvářil se skromně až bázlivě a jmenoval se Porubek. Asi dva týdny budil na útvaru úsměv, když se nejistým, váhavým krokem pohyboval přes dvůr, ale z druhé roty se brzy začaly ozývat výkřiky zoufalství. Písaři objevil tajný sklad potravin a dal ho zavřít. Písemnosti si v čase jeho basy vyřizoval sám a z toho všichni pochopili, že jde do tuhého. Další jeho obětí byli vojíni z vepřince, které dovezl v autě na útvar a dal je umýt, ostříhat, oholit a odvšivit. V autoparku přichytil majora Bodnára s rotnou Rottovou a dal je do hlášení, což majorovi vyneslo kádrový šmouh. A potom postavil do stráže osobního šoféra velitele pluku. Naneštěstí v den, kdy plukovník Csabo musel na služební cestu. Spustil se řev, nadporučík Porubek byl zavolán k veliteli pluku, bylo mu pohroženo degradací a propuštěním z armády. On ale argumentoval tím, že podle základních řádů je každý voják povinen chodit… Čti dál »

Kapitola 8

Velká část Markových povinností spočívala v tom, že sloužil pohotovostní služby pro veškeré vojsko v Košicích. Sloužit měli vlastně všichni lékaři, ale protože bylo jako bylo, sloužil Marek pohotovosti patnáct dní v měsíci, tedy skoro všechny dny, které netrávil na letišti. Pochopitelně, že při takové vytíženosti se ty služby sotva daly brát zcela vážně a zodpovědně a tak Marek od prvních služeb, které trávil v naprosté abstinenci a v řádné nervozitě na lůžku na ošetřovně přes hraní karet a vyvařování báječných večeří dospěl až k neomezené konzumaci alkoholu v době služby a v závěru vojenské služby, když se mu podařilo zjistit telefonní číslo do kuchyně ve Velkopopovické, sloužil už přímo v hospodě a sanitka jej odtud vyzvedávala na výjezdy. Občas se do tohoto koloběhu pokusil zasáhnout někdo z nadřízených a vnést do věci pořádek, ale tyto pokusy měly jepičí život. I když pohotovost znamenala určitá omezení, měla i své světlé stránky, které se stupňovaly v období vánoc a velikonoc. V tu dobu… Čti dál »

Kapitola sedmá

            Oficiálně byl Marek vlastně jen jedním ze skupiny poddůstojníků absolventů, kteří u útvaru sloužili. „Špagáti,“ tvořili sice nesourodý ale víceméně dobrý kolektiv. Kromě Marka k němu patřili četař absolvent Horáček, veterinární lékař, který zastával nesourodou funkci velitele družstva psovodů a velitele odloučené jednotky ve vepřinci. Chtěli mu přidat i zavedení chovu sokolů na odhánění ptactva z letiště, ale na tuto funkci přijali pak nakonec z civilu jednoho veterináře se zálibou v ptactvu a dali mu hodnost nadporučíka. S tím ptactvem to bylo tak – před několika lety v rozporu s předpisy dal nějaký velitel vysadit v okolí letištní budovy stromy, aby to  „trochu ozelenil a zkrášlil.“ Teprve po letech vyšel najevo smysl zákazu výsadby stromů v okolí letiště. V jejich větvích totiž začali hnízdit ptáci a ti byli pro letadla smrtelně nebezpeční. Pták, který by vletěl do sání vzduchu tryskového motoru mohl činnost tohoto motoru zastavit a způsobit havárii stroje. Proto mělo několik vojáků vyhledávanou funkci „plašiče ptáků“. Ta… Čti dál »

Kapitola 6

Jednoho krásného slunečního jarního dne sedělo několik vojáků v letištní budově zvané Jihozápad (prozaicky proto, že se nacházela jihozápadně od startovací plochy) vojáky přezdívaný „Divoký Jihozápad“ a sázeli se. Šlo o to, zda vojín Matla dostane vycházku. Sestava Jihozápadu se skládala ze dvou částí. Z vojáků stálých a z těch, kteří tam dojížděli na denní směny. Lze jednoznačně říci, že ti druzí na tom byli lépe. Každému, kdo ztrávil na Jihozápadě víc než tři měsíce, začalo jednoznačně přeskakovat. V absolutní odloučenosti, kde jediným partnerem byla televize a jediným rozptýlením riskantní cesta do vesnice vzdálené šest kilometrů na pivo, na něž vojáci stejně neměli peníze, museli čtyři stálí vojáci rychle začát trpět ponorkovou nemocí. Momentálně se nejvíc projevovala na veliteli budovy, vojínovi druhoročákovi Jelkovi. Začínal trpět samomluvou, při zapínání televize se mu třásly ruce. Markovi před několika dny plakal ve vyšetřovně. Marek opakovaně žádal jeho přeložení nazpět do města k útvaru,… Čti dál »

Kapitola 5

Jedním ze závažných problémů, na které Marek narazil na začátku své služby, byla spousta vojáků, kteří se na vojnu nikdy neměli dostat, ale přesto na ní byli. Stále platilo jako za Švejka: „Kolik máme branců k odvedení?“ „Padesát.“ „Kolik jich musíme odvést?“ „Padesát.“ A tak se Marek nestačil divit. Glomerulonefritidy, srdeční vady, jeden voják slepý na jedno oko. „No co, vždyť na druhé vidíte,“ řekli mu u odvodu a konečně jeden, kterému chyběly na pravé ruce tři prsty, na kterýžto defekt se přišlo, až když šel poprvé do stráže. Ale absolutní většina byla těch, kteří na vojenskou službu prostě neměli psychicky, jednoduše měli být superarbitrováni pro blbost, jak psal už klasik. Marek tímto úkazem nebyl až tak překvapen, protože s něčím podobným se setkal už na vojenské katedře. Student Fojtík, velitel prvního družstva druhé čety, trpěl epilepsií typu petit mal. To je záchvatovité onemocnění, které se sice neprojevuje tak dramaticky… Čti dál »

Kapitola 4

4.kapitola Problém, který Marka zaměstnával v onom období, byl problém PŠM. Jako zástupce náčelníka ošetřovny útvaru měl politické školení mužstva na ošetřovně vést, ale pohříchu se mu do toho ani trochu nechtělo. Brzy ale pochopil, že vyhnout se této nepopulární činnosti nebude tak snadné. Nad zařazením všech vojáků do této činnosti totiž bděl podplukovník Fedorčák, zástupce velitele praporu pro věci politické, krátce politruk útvaru. Znali ho všichni a s oblibou vyhlíželi, jak pravidelně v pondělí se plíží přes buzerplac, aby zkontroloval, zda všichni vojáci sledují Azimut, televizní program vojenské redakce československé televize, jejíž sledování bylo pro vojáky povinné. Azimut sice nikdo nesledoval, ale zato u každého okna byl jeden pozorovatel, který bledě sledoval pohyby podplukovníka Fedorčáka, aby v případě, že se tento přiblíží k dané rotě, včas spustil poplach a nahnal vojsko před televizi. Byla to určitě bohulibá činnost a asi jediná,kterou podplukovník Fedorčák vykonával. I tím se ale výrazně… Čti dál »

Kapitola 3

Bylo pondělí ráno, když Marka před bránou kasáren zabezpečovacího praporu nazvaných po sovětském maršálovi Malinovském, vysadila dvanásettrojka i s hromadou zavazadel. Vadilo mu to, protože si náhle připadal uprostřed rušné košické ulice hrozně nápadný. Markovým životním programem bylo spíš být nenápadný. Neměl rád konflikty, ale neuměl se jim dostatečně šikovně vyhýbat a proto ho s radostí vyhledávaly. Odstudoval sice s průměrným prospěchem, postavou nebyl ani tlustý ani hubený, ani vysoký ani malý a tak, aby se aspoň něčím odlišil od běžného průměru, nosil hrdě knírek pod nosem a pěstil svůj účes. O účes přišel u civilního holiče před měsícem a knírek ho přinutil oholit sadistický Maierhofer, jenž těsně před Markovým odjezdem do Prahy zjistil, že je Marek ve vojenské knížce zobrazen bez knírku. Prohlásil tehdy, že pokud Marek do Prahy pojede, tak jedině bez knírku. Praha byla příliš lákavá a nebezpečí vojenského vězení příliš konkrétní a tak za strašného proklínání… Čti dál »

kapitola 2

Přesně dva týdny později seděli tři z výše uvedených pěti doktorů v Košicích v hospodě na sídlišti Luník 1 a řešili problém, zda jít či nejít zpět do kasáren. Marek zastával názor, že by se vrátit měli, Smolko byl jednoznačně proti a Šimek váhal. Proto bylo hlasování nerozhodné a milí vojáci začínali už čtvrtou rundu piv. Samotný předmět sporu svědčil o tom, že měli za sebou čtrnáctidenní báječné školení v matičce Praze a jejich kázeň jakož i strach z kapitána Prammera a poručíka Maierhofera zcela vymizela. Pokud něco vedlo Marka k tomu, aby prosazoval návrat do kasáren před setměním, nebyl to respekt k nadřízeným, ale skutečnost, že následující ráno měla proběhnout slavnostní přísaha a on se podvědomě obával (opět následek tvrdého výcviku olomoucké vojenské katedry), že zelení nadřízení určitě vymysleli nějakou absurditu, která by jim v účasti na přísaze mohla zabránit. Což by ho až tak nemrzelo, ale měla za… Čti dál »

Kapitola I

Dušan Marek seděl u holiče a sledoval, jak mu na hlavě ubývá vlasů. Usměrňoval holiče svými požadavky ke kompromisu, kdy by mu na hlavě zůstalo ještě dost vlasů, aby vypadal jako člověk a přitom aby uspokojil důstojnictvo v jeho požadavcích na vzhled dokonalého socialistického vojáka a obránce vlasti. Marek totiž dnes nastupoval na základní vojenskou službu a měl z toho patřičný mindrák. Zkušenosti z vojenské katedry totiž dokázaly proti službě v československé armádě naladit i mnohem militarističtější povahy, než byl Marek, považující se za téměř naprostého pacifistu. Co se vlasů týká, začínali tehdy na katedře skutečně impozantně. Měli na to specialistu podplukovníka Nutila, který každý den ráno v době úvodního čtrnáctidenního kurzu obcházel všechny studenty a denně posílal pět až sedm k holiči. To byla jeho denní norma. Což o to, zpočátku to šlo. Někteří z chlapců přišli skutečně na úvod kurzu s vlasy nad normu a tak bylo z… Čti dál »

Zelené výšky

Milí přátelé! Rozhodl jsem se na své webové stránce zveřejňovat na pokračování kapitoly mého románu z mládí, přesněji řečeno mé vzpomínky na vojenskou službu v Košicích v letech 1984 – 1985. Sepsal jsem si je už dávno, několik mých přátel dostalo tuto knížku svázanou, nikdy jsem se ji ale nesnažil publikovat. Koho už zajímá, jak vypadala vojenská služba v časech komunismu, když už o tom psal např. Škvorecký? Ale aspoň třeba ty příběhy někoho pobaví. Kdo se naladil už dopředu nevěřícně, musím jej upozornit, že celá kniha se opravdu zakládá na pravdivých událostech, jen jména protagonistů byla změněna, nehodlám být nikým ani po letech žalován pro urážku na cti. Lidé totiž pravdu o sobě stále hůře snášejí a to se po roce 1989 spíše ještě zhoršilo. Jedno nakolik nedůvěryhodně ta skutečnost působí, služba ve výcvikové divizi byla skutečně spíše kabaretem než životem. Takže kdo máte chuť, prožijte si ten příběh… Čti dál »

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *