Zážitky z cest

Parma

Samozřejmě, když se řekne Parma, tak si člověk okamžitě vybaví parmské proscuitto a parmezán. Na tom nic nezměnil ani aféra firmy Parmalat, jejíž konkurs byl největším finančním skandálem novodobé Itálie. Parma se pyšní nejvyšší životní kvalitou v Itálii a sídlí zde i Evropský úřad  pro bezpečnost potravin „Euroean food safety autority“. Kde taky jinde, že? A Parma, to je samozřejmě i hudba a Verdi, narozený v La Roncole v parmské provincii, na kterého jsou parmští nesmírně hrdí – Verdi je Italy považován za největšího komponistu všech dob, většího než Mozart či Beethoven, o Smetanovi či Dvořákovi ani nemluvě. V Parmě se samozřejmě každý rok koná do konce září do konce října Verdiho festival. Teatro Regio je vhodným místem pro uvedení Verdiho oper, toto divadlo v neoklasicistickém stylu bylo postaveno v roce 1829 a otevřeno dílem Vincenza Belliniho – Verdimu bylo tehdy teprve šestnáct let. A pak je tu i geniální houslista Paganini. Ten zde působil jako… Čti dál »

Piacenza

Vlastně vůbec nebyla v plánu výletu. Ale protože byla na cestě a měli jsme půl dne navíc, řekli jsme si, že se tam můžeme zastavit na kafe. A pak z toho byl den celý. Protože i tohle stotisícové průmyslové město na řece Pádu má turistovi víc než dost co nabídnout. Dějiny Piazenzy nejsou zrovna oslňující, v boji hornoitalských komun nehrála žádnou rozhodující roli. V roce 1447 byla dobyta Francescem Sforzou, který právě v tom roku převzal vládu nad Milánem a musel své nové poddané něčím oslnit a potěšit. A tak vytáhl do boje a dobyl Piacenzu. Poté, co se Lombardie zmocnili Francouzi pod Ludvíkem XII., pokusili si získat podporu papeže papeže tím, že mu část milánského vévodství přepustili. Od roku 1521 byla tedy Piacenza součástí církevního státu. V roce 1545 využil tuto situaci papež Pavel III., rozený Alessandro Farnese, aby zabezpečil svou vlastní rodinu. Vytvořil tedy nové vévodství Parma a Piacenza a obdaroval jím svého vlastního… Čti dál »

Cremona

  Cremona je prostě rozkošná. Toto město na břehu řeky Pádu hrálo významnou roli ve třináctém století, kdy bylo hlavní oporou císařské moci v pádské nížině a hlavním soupeřem blízkého Milána v boji o nadvládu nad touto oblastí. Z dnešní velikosti měst (Cremona 70 000 a Milán 1,3 milionu obyvatel) si člověk může domyslet, jak tento boj dopadl. Město bylo přísně ghibellinské, možná proto stojí budovy církevní (dóm s kampanilou) a světské radnice (Palazzo communale  a Loggia dei Militi, která byla sídlem městské gardy) odděleně na protějších stranách hlavního náměstí. Císař Friedrich II. si byl důležitosti města vědom a všemožně je podporoval, právě proto pocházejí všechny nejdůležitější budovy města právě z doby jeho vlády. Po vyhubení Štaufů v roce 1268 získala i v tomto městě vrch propapežská strana Guelfů, což se ale ukázalo jako fatální. Zatímco Viscontiovci v Miláně změnili stranu a stali se věrnými stoupenci císařské moci, Cremona zůstala v čase italského tažení císaře Jindřicha VII. v roce 1311… Čti dál »

Pavia

Pavia je navenek nenápadné malé italské město (okolo 70 000 obyvatel), které se krčí v blízkosti svého obrovského souseda – Milána, zaslouží si ale díky své historii, ale i své malebnosti více zájmu. Pavia existovala už v římských časech jako Ticinium, tehdy byl přes řeku Ticino vybudován i první kamenný most. Ale její sláva začala až s pádem římské říše, kdy se stala napřed jedním z hlavních měst říše Ostrogótů (vedle Verony) a pak hlavním městem Langobardů, kteří ji dobyli roku 572 našeho letopočtu. Když jsem se průvodce Marca v chrámu San Michele zeptal, proč si vůdce Langobardů Alboin, který se měl stát jejich prvním králem, vybral za své hlavní město právě Pavii a ne třeba nedaleký Milán, který byl dokonce jednu dobu i hlavním městem Římské říše, odpověděl: „To je přece úplně jasné.“ Když pak uviděl můj poněkud překvapený pohled dodal smířlivě „Samozřejmě z pohledu Pavijčana.“ Marco byl prostě „ Il patriota locale.“ Jeho argumentace… Čti dál »

Milán

Milán   Milán je trochu jiná Itálie. Normální Milánčan sice nestíhá stejně jako Říman či Neapolčan, ale na rozdíl od nich je to na něm vidět. Kleje v autě v dopravní zácpě, troubí, vzteká se a jeho heslem je „veloce, veloce,“ tedy „rychle, rychle.“ Ne že by mu to pomohlo, je všude pozdě stejně jako jeho jižní kolegové, ale zcela jinak to prožívá. Samozřejmě že milánská děvčata jsou povinna stejně jako všechny ostatní Italky „fare la bella figura“, tedy dobře vypadat, ale zatímco Římanka na svých vysokých podpatcích kráčí, milánská „bella“ na nich běhá. Milán je s 1,3 milionu obyvatel o něco málo větší než Praha a má skvěle rozbudovanou síť metra. Přesto se dopoledne především mezi osmou a devátou potýká s beznadějně ucpanými ulicemi plnými nervózních a spěchajících Italů, vyrazit o tomto čase autem do milánských ulic se pro nezkušeného rovná pokusu o sebevraždu. Zcela jiná situace je v sobotu nebo v neděli, kdy jsou… Čti dál »

Banská Štiavnica

  Klasik praví, že „operační prostor rytířů v hoře Blaníku se vztahuje jen na Čechy a Moravu. Slováci mají svou vlastní samostatnou, nezávislou horu. Ta hora se jmenuje Sitno a najdete ji blízko Banské Štiavnice.“ Protože se množí hlasy mezi mými přáteli, že jde vše „dole kopcom“ a že „už horšie ani byť nemože,“ rozhodli jsme se zajít na Sitno a podívat se, co se se slovenskými rytíři děje a zda jsou ochotni vyrazit. Legenda praví, že v čase knížete Pribiny (tedy ještě před rozkvětem Velké Moravy, žil na hradě Sitno kníže Stojmír. Měl dva syny Tyra a Želibora. Dva synové a jeden hrad, to vždy zavání průšvihem. A tak i když Stojmír na smrtelném loži nabádal syny, aby drželi pohromadě, pustili se hned po jeho smrti do sebe. A když jejich šiky stály proti sobě, udeřil blesk, hora Sitno se rozestoupila a pojala do sebe všechny bojovníky. A tam tedy jsou… Čti dál »

Ramsau – ráj pro horské turisty

Tak jsme ho konečně dali. Tedy hovořím o Dachsteinu, nejvyšší hoře Štýrska s výškou 2996 metrů podle rakouských a světových map a 3001 (na jedné mapě jsem viděl dokonce 3004) na mapách štýrských. Prostě i Štajeráci chtějí mít jednu třítisícovku, které závidí Tyrolákům, Korutaňákům, Salcburákům a dokonce i pidizemi Voralbergu. Ale výška není až tak podstatná, důležité je, že jsme konečně po několika marných pokusech dospěli na střechu Štýrska. Vylezli jsme tam stejnou cestou, jakou tuto horu kdysi zdolal v roce 1842 prvolezec Fridrich Simony, rodák z Hrochova Týnce, tedy vlastně krajan, i když jeho otec byl vojenský veterinární lékař maďarského původu. Protože Simony sdělil po prvovýstupu příslušným místům, že se mu na Dachstein „špatně lezlo,“ vznikla z jeho iniciativy veřejná sbírka, na niž přispěl tisíci zlatými i arcivévoda Johann  (o tomto štýrském národním hrdinovi jsem už psal několikrát) a byla tak už o dva roky později vytvořena první štýrská ferrata – a ta… Čti dál »

Mar Menor

Znáte ho? Podle skutečnosti, že jsem poprvé v životě nezažil během celé mé dovolenky ani jedno auto s pražskou poznávací značkou, asi ne. Nebo aspoň ne moc. I kdy nevylučuji možnost, že i krajané volí tu nejlogičtější alternativu – totiž letadlem do Alicante a tam si vypůjčit auto (ceny jsou neuvěřitelně výhodné – od tří eur za den),  a pak už stačí asi hodina a půl po španělských nově vybudovaných dálnicích pohodlně až k Mar Menor nebo jeho turisticky využívané části „La Manga“. Dokonce prý existují lety i přímo do St.Javier na břehu této zvláštní mořské laguny. Přiznám se sám, že ani mně by v životě nenapadlo cestovat do tohoto odlehlého koutu Španělska, kdyby tu můj přítel nevlastnil apartmán a nabídl mi ho pro mou letní dovolenou. Až pak jsem se začal zajímat, kde to je a jak to vlastně vypadá. Když se podíváte na mapu Španělska – tedy na jeho jihovýchodní cíp, uvidíte… Čti dál »

Londýn – Evropa nebo ne?

  Když jsem před několika lety letěl do St.Petersburgu, varoval mě můj syn slovy „Tatínku, abys nebyl zklamný. On Sankt Petersbrug je hezký, ale Evropa v našem slova smyslu to není.“ Kupodivu mě před cestou do Londýna nevaroval. Možná vycházel z toho, že jsem už v Londýně byl a tedy se vyznám a toto město m už nemá čím překvapit. Mělo. Odhlédněme shovívavě od několika malicherností, jako je ježdění vlevo či dvouposchoďové autobusy či britská libra a hlavně pence za něž stejně nic nekoupíte. Odpusťme jim, že stavějí domy z hořlavých materiálů a fasády pak ze zvlášť dobře hořlavých, aby když už jednou nějaký věžák vzplane, vzplane celý, není ho pak třeba opravovat, ale hned strhnout. Podobné drobnosti nezasahují přímo do mého života a dají se tedy odpustit – pokud samozřejmě na křižovatce při přecházení ulice hledím správným směrem. V tom pomáhají nápisy na vozovce “look left” nebo “look right”, když se jich člověk… Čti dál »

Villach

Villach – město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku   Nevím, které všechny parametry se do těchto statistik zahrnují, ale každopádně Villach před několika roky vyhrál soutěž o město s nejvyšší životní kvalitou v Rakousku. ( A ta je sakra vysoká) Ovšem pokud ho člověk navštíví, chce se mu tomu i věřit. Toto město na řece Drávě v Korutanech má všechno, co správné město mít má. Historii – tu samozřejmě dokážu ocenit především já, člověk ji najde v architektuře a Villach je město skutečně pěkné – k té historii se ještě vrátím. Řeka Dráva se svou zelenou horskou vodou přetíná město na dvě části a dodává mu dodatečné kouzlo. A bezprostředně nad městem se tyčí hrad Landskron, Historické budovy doplňují početné moderní skulptury a spousty květinových záhonů. Na nábřeží Drávy pak imponují hotel Holiday Inn a kongresové centrum. Někdejší hrad, sídlo správce města, je dnes přebudováno na činžovní dům, na nádvoří se ale nachází malé muzeum s historií… Čti dál »

Spropitné

               Je to něco, co mne vždy znepokojuje. Spropitné je totiž věc nepřesně zakotvená. Člověk ví, že by měl nějaký ten trinkgeld dát, jenže nikdy si není jistý, kolik by to mělo být. V každé zemi jsou jiné zvyky, Japonec vás znenávidí, pokud mu dáte byť jen jediný cent, Angličan vás nebude mít rád, ani když mu necháte celou libru. Vysoké spropitné je prý sexi, svědčí o tom, že muž, jenž ho dává, je při penězích a peníze dokážou udělat atraktivním i muže jako Briatore, Eclestone či dokonce Donald Trump). Dobrá, nemám v úmyslu vylepšovat svou sexuální přitažlivost dáváním vysokého spropitného, stejně mně to už moc nepomůže, v Rakousku je zvykem zaokrouhlit na celé euro, když suma končí čísly okolo 80 až 90 centů, pak na to příští. To není až tak komplikované, opravdu složité to bylo jen v prvních týdnech po zavedení eura. Lidé nedokázali přepočítávat a dávali směšné zpropitné ve výšce jednoho,… Čti dál »

Zips – eine geschichtereiche slowakische Region

Wenn sie an einem Ort leben, nehmen Sie Ihre Umgebung irgendwie als selbstverständlich wahr, ohne sich mit Details zu beschäftigen. Wenn Sie die Zips als ein Tourist besuchen, zieht die Hohe Tatra Ihre volle Aufmerksamkeit auf sich. Vielleicht kann Sie das Gebiet „Slowakisches Paradies“ mit seinen schönen Wanderungen auch ansprechen, üblicher ist hier allerdings das wandern im Hochgebirge. Was fast Schade ist – die Zips hat nämlich eine sehr reiche und bewegte Geschichte, die in der Region viele Denkmäler hinterlassen hat. Was man also tun kann, wenn das Wetter schlecht ist und man in die Tatra nur mit Regenschutz aufbrechen kann? Ich versuche, euch durch die Zips und ihre Schönheiten zu begleiten. Die Geschichte der Region unter der Hohen Tatra wurde entschieden von dem Mongoleneinfall im Jahr 1240 beeinflusst. Die Folge war nämlich beinahe eine Ausrottung der slawischen Bevölkerung, nur ein kleiner Teil konnte sich auf dem „Kamen zachrany“ also… Čti dál »

Ramsau – ráj horských turistů

Tak jsme ho zase jednou nedali. Tedy onen osudný Dachstein. I když jsme se na něj připravovali, tentokrát měli celou potřebnou výstroj a obrovskou chuť. Jenže… Prostě už to začíná být podezřelé. Druhá polovina září byla nejkrásnější částí léta. Se stabilními teplotami nad dvacet stupňů bez bouřek a lijáků, prostě sen. Mluvit o babím létě bylo skoro škoda – bylo to prostě sice pozdní, ale nádherné léto. A tak jsme se těšili, jak v tomto nádherném počasí vyšplháme na vrchol nejvyšší štýrské hory. Chyba lávky. Měli jsme se pod horou sejít v sobotu 30 září a v neděli vyrazit na vrchol. Když jsem ve středu viděl předpověď počasí a ukázali, že právě v nedělí má přijít velký déšť a počasí se zcela přestaví, pokusil se o mně infarkt. Nicméně jsem doufal, že se meteorologové – jako už tolikrát – mýlí a že se ona studená a deštivá fronta někde zdrží a přijde později. Aspoň… Čti dál »

Wie man Kongressteilnehmer beim Kongress halten kann

Natürlich wäre es möglich, die Attraktivität der Vorträge zu erhöhen. Seien wir aber nicht naiv, gegen solchen Verführungen sind die Ärzte seit langer Zeit immun, besonders, wenn die Kongressstadt Rom heißt. Also müssen die Organisatoren zu anderen, viel raffinierteren Mitteln greifen. Die Italiener und besonders die Römer haben in solcher Raffinessen eine tausend Jahre alte Tradition. Erlauben Sie mir eine kurze Zusammenfassung aller dieser Methoden, wie ich sie selbst in Rom beim ESC Kongress erlebt habe. Das Kongresszentrum muss von der Stadt ausreichend weit entfernt sein. Was bei Fiera Nova di Roma definitiv der Fall ist – sie befindet sich gute 35 Kilometer vom Stadtzentrum Roms entfernt­­­­_nämlich in der Nähe des Flughafens Fiumicino da Vinci. Das Kongresszentrummuss muss so gebaut werden, dass ausreichend lange Transferentfernungen garantiert sind. Auch das ist erfüllt. Das Kongresszentrum ist so riesig, dass sie in einem Tag mehrere Kilometer zurücklegen müssen. Sehr wichtig ist es die… Čti dál »

Jak udržet pohromadě účastníky kongresu

Samozřejmě by bylo možné zvýšit atraktivitu přednášek. Nebuďme však naivní, proti takovým svodům jsou lékaři už dávno imunní, zejména je-li kongresovým městem Řím. Takže musí organizátoři, aby naplnili přednáškové sály, sáhnout k jiným, mnohem rafinovanějším prostředkům. Italové a zejména Římané mají v takových rafinesách tisíciletou tradici. Dovolte mi krátkou sumarizaci všech těchto metod, jak jsem je zažil na vlastní kůži na ESC kongresu v Římě. Kongresové centrum musí být od města dostatečně daleko. Což Fiera Nova di Roma splňuje, nachází se dobrých 35 kilometrů od centra města blízko letiště Fiumicino da Vinci. Samotné kongresové centrum musí být postaveno tak, aby existovaly extrémně dlouhé přesuny. I toto je splněno. Kongresové centrum je tak rozsáhlé, že nachodíte za den kilometry a kilometry. Důležité je umístit zajímavé přednášky střídavě na opačné konce centra a dát jen velmi krátké pauzy, nejlépe mezi 5 a 15 minutami. To nutí účastníky k velmi rychlým přesunům bezmála během. Při troše štěstí… Čti dál »

Salento

Víte, kde to je? Mnozí zřejmě ano, nicméně jsme během naší návštěvy tohoto italského poloostrova nepotkali ani jedno auto s cizí poznávací značkou, dokonce ani žádné auto z Prahy (což se mi stalo poprvé v životě) a proto si dovolím o mých zážitcích z italského podpatku napsat krátkou – a nadšenou zprávu. Protože je tam krásně. Dva aspekty, kterých si určitě všimnete, když se tam vypravíte, jsou oleandry, které lemují cesty a to i ve svodidlech mezi jízdními pruhy a kámen, ze kterého se zde stavělo a staví, který je sice měkký a tím pádem umožňuje architektům a sochařům plně rozvinout jejich fantazii, ale na druhé straně odolný proti povětrnostním podmínkám a v zapadajícím slunci svítí zlatě. Stejný fenomén zažijete v Lecce, centru tohoto poloostrova, jako v Otrantu, Gallipoli, Brindisi, či na náhorní plošině Murgia trošku severněji v Locco Rotondo, Ostuni či Martině France, abych vyjmenoval aspoň nejdůležitější města v tomto okolí. A samozřejmě pláže dlouhé, bílé s křišťálově čistou… Čti dál »

Kladsko – Klodzko – Glatz – kus zapomenuté kdysi české země

Po cestě od Wroclawi projedete průsmyky mezi lesy a kopci okolo řeky Nysa Klodzka a najednou se před vámi otevře krásné zelené široké údolí, ze všech stran lemované horami. Jste v Kladsku, zemi s pohnutými osudy a s historickou vazbou na naši zemi. Není divu, když se člověk podívá do mapy, tak tento hluboký zářez do severní hranice Čech nedává smysl. Z jihu objímají zemi Orlické hory a masív Kralického sněžníku, na severu se skoro dotýkají Soví hory na západě s Rychlebskými horami na východě a přímo se nabízejí tu skulinu mezi nimi uzavřít státní hranicí. Kdysi to tak bylo. První dokumentovaný majitel Castellum Glacium byl kníže Slavník. Jak to se Slavníkovci dopadlo, víme, takže Kladsko připadlo Přemyslovcům a tím české koruně. Přemysl Otakar II. udělil městský znak hlavnímu městu země, českého stříbrného dvojocasatého lva ve skoku na červeném pozadí, tento erb má město Klodzko dodnes. Roku 1297 se v… Čti dál »

Wroclaw – Vratislav – Breslau

Město na Odře nedaleko za severní českou hranicí má všechna tato jména, což je dáno tím, jak často měnilo své pány. Založeno okolo roku 900 českým knížetem Vratislavem na ostrově řeky Odry, přešlo ještě v desátém století za Mieška I. pod vládu polských Piastovců, než je vévoda Jindřich V. odkázal českému králi Janu Lucemburskému. Od roku 1335 bylo tedy vratislavské vévodství součástí českého státu, o čemž svědčí český dvouocasý lev v městském znaku ale i například na františkánském kostele svatého Václava, Stanislava a Doroty. V roce 1526 přešlo pod vládu Habsburků a v roce 1741 sem napochodovaly pruské jednotky Fridricha II. Pruské zůstalo město až do roku 1945, kdy bylo předáno Polské lidové republice. Takže si zaslouží jak své české jméno, tak i německé či polské, které oficiálně užívá dnes. Slyšel jsem, že Wroclaw je pěkné město a proto jsem se rozhodl je navštívit. To jsem ještě netušil, že je… Čti dál »

Aachen – Cáchy

Cáchy (německy Aachen – vyslovuj Áchen), dovolím si v článku používat oba tyto názvy) vděčí za svou slávu jedné slabosti silného muže. Císař Karel Veliký totiž trpěl na slabůstku v ranném středověku ne zcela obvyklou – velmi rád se totiž koupal. A když hledal město, odkud by mohl vládnout své rozlehlé říši, hledal samozřejmě v zeměpisném středu (i proto je dnes centrem Evropy Brusel, který není od Cách zas až tak daleko), rozhodující ale byly teplé prameny, které zde vyvěrají a které byly slavné už v římských dobách. Objevil je prý legendární římský legionář Granus Severus (historicky nedoložený) – proto se město v římských časech jmenovalo Aquae Grani. Ty prameny jsou ostatně léčivé a nedejte se zmást tím, že u nich stojí napsáno, že se nejedná o pitnou vodu. To jsem se tedy opravdu vyděsil, protože ten nápis jsem objevil až poté, co jsem už vodu vydatně ochutnal (měl jsem  totiž pořádnou žízeň… Čti dál »

Köln – čili Kolín nad Rýnem

Člověk prostě musí mít nápad. A samozřejmě žádné skrupule či svědomí. Arcibiskup Rainald von Dassel měl to první a to další mu naprosto chybělo. V roce 1164 se jakožto vikář pro Itálii ve službách císaře Friedricha I. Barbarossy rozhodl převézt relikvie tří králů, kteří se kdysi klaněli božskému novorozeněti v Betlémě z Milána do Kolína. Zda se Miláňané zmohli na nějaké protesty, není známo. Po dobytí města v roce 1158 císařem museli být hodní a tiší. Na tom dobytí se ostatně podílely podstatnou účastí české jednotky, které si tam vysloužily pověst lidožroutů. Vojáci si totiž z těst uplácali sošky dětí a opékali si je nad ohni před milánskými hradbami, aby obránce patřičně vyděsili. Kníže Vladislav za tuto pomoc dostal královský titul a pán z Pardubic do erbu polovinu svého koně, kterého mu prý přesekla mříž v městské bráně. (Mimochodem, když z města prchal.) Tu půlku koně můžeme vidět v erbu města Pardubic dodnes. Arcibiskup Rainald tedy přenesl (v podstatě ukradl)… Čti dál »

Rodinný výlet

Život v cizině rodinu upevňuje. Protože člověk žije jakoby v obležení a provozuje soustavnou kruhovou obranu, drží to rodinu těsněji pohromadě. Nic není ale tak prospěšného pro udržení rodinné soudržnosti jako společné zážitky. Třeba rodinný výlet. Po řadě pozitivních zážitků v Praze, Římě a dalších městech jsme se rozhodli pro návštěvu Paříže. Vyrazili jsme tam vlakem, cestuje se v noci, ráno je člověk ve městě, jde se ubytovat a může poznávat metropoli na Seině. V podstatě neměl plán chybu. Výlet probíhal uspokojivě, Francouzi dokonce vyjímečně ani nestávkovali a tak jsme chodili od památky k památce a od muzea k muzeu. Problém vznikl až při otázce, co s posledním dnem. Tím bylo totiž pondělí a zámky i muzea měla zavřeno. A tak jsem se rozhodl navštívit jediné místo, které zavřeno nemělo – totiž disneyland. Bylo to v roce 2002, synovi bylo čtrnáct, dceři sedmnáct, zájem tedy byl.  Odstopoval jsem si cestou tam poctivě čas, abychom neměli problémy s návratem. Metrem z hotelu… Čti dál »

Pasov – Passau – klenot hned za českou hranicí

  Pasov si spojujeme nejspíše s vpádem Pasovských do Čech v roce 1611, kdy si je na pomoc pozval císař Rudolf a potom se k nim nechtěl znát. Jejich řádění v Praze a v jižních Čechách, kde se chtěli odškodnit za nezaplacený žold se zapsal nesmazatelně do českých dějin a dal slovu „pasovský“ už navždy negativní náboj. Tehdy zachránil Čechy starý Petr Vok z Rožmberka, který je nakonec vyplatil a oni odtáhli zpět na jih. Tato negativní historická událost se váže k období, kdy o nesmírně bohatý Pasov projevili poprvé zájem Habsburkové. V roce 1598 se podařilo na post pasovského biskupa prosadit mladšího bratra pozdějšího císaře Ferdinanda II. Leopolda, kterému tehdy bylo dvanáct let. O třináct let později se zapletl do oné pražské záležitosti. Knězem se nikdy nestal 8 i když byl biskupem i ve Štrasburku), nakonec si vyžádal papežský dispens, vystoupil z církevních služeb a v roce 1626 se oženil s mladou vdovou Klaudií Medicejskou. Tolik tedy k oné neslavné… Čti dál »

Verona a její kouzlo

Na jaře roku 1304 se v paláci rodu della Scala ve Veroně odehrála důležitá scéna. Důležitá pro kulturní dějiny světa. Bartolomeo della Scala, Signore (tedy vládce) města Verony přijal s velkou pompou Danteho Allighieriho, v té době vyhnance ze své rodné Florencie, kde byl odsouzen ke ztrátě majetku a posléze k trestu smrti upálením. Jeho vinou bylo, že stál na císařské straně, když se města Florencie zmocnili s pomocí francouzského prince Karla z Valois černí guelfové, čili stoupenci papežské moci. Boj mezi císařskou a papežskou mocí, který vzplanul v první polovině třináctého století mezi papežem Řehořem IX. a císařem Friedrichem II., pokračoval stejně neúprosně i po smrti obou protagonistů a neměl nijak brzy skončit. U rodu della Scala se Dante mohl spolehnout na ochranu, koneckonců se první z nich Mastino I. della Scala, stal vládcem města díky zeti císaře Friedricha II. Ezzelinovi dela Romagna. Dante našel ve Veroně klid a zázemí pro tvorbu své Božské komedie, stěžejního díla… Čti dál »

Islandské imprese

Je zbytečné snažit se čtenáři popisovat krásy Islandu, protože jste už tam stejně všichni byli (Aspoň takový dojem jsem získal, po Němcích byli Češi asi nejčastějšími návštěvníky). Když jsem cestu na tento severní ostrov objednával, cítil jsem se provinile. Všichni mí známí i neznámí už byli na Islandu a v Dubai, jen já ne, nejsem tedy „in“. Když jsem se měl rozhodnout, kde tento deficit zmírnit, rozhodl jsem se pro Island. Přece jen je to Evropa (o mém zarputilém evropanství jsem se už zmiňoval) a žijí tam křesťané, tedy lidé kulturně blízcí. Hned po vystoupení z letadla jsem o tom zapochyboval. Ceny všeho byly totiž nekřesťanské. Rychle jsem se zorientoval. Ano, na Islandu žijí křesťané, přes 80 procent obyvatelstva vyznává luteránské náboženství augsburského vyznání, ty nehorázné ceny tedy nemají zřejmě s náboženstvím nic společného. Člověka tu sdírají z kůže bez ohledu na to, že věří ve stejného boha (i když trošku jinak). To luteránství… Čti dál »

Porýnská Falc II

Jestliže jsme se minulý týden pohybovali na levém břehu Rýna v zemičce zvané Porýnská Falc, přesuneme se dnes na břeh pravý.  Rád bych vás pozval na historickou procházku po centru Falce, po městě Heidelbergu. Toto město, ležící na řece Neckaru, uzavíralo cestu od Rýna na východ a hrálo tedy strategicky důležitou úlohu. Je považováno za nejhezčí z falckých měst a to přesto, že i zde řádili Francouzi v roce 1689. Právě v Heidelbergu jsou stopy jejich řádění nejzřetelnější a dávají městu jeho neopakovatelnou atmosféru. Obrovská pevnost tyčící se nad městem je považována za nejromantičtější zříceninu v Německu a v devatenáctém století neexistoval snad ani jeden básník, který by nepsal verše ve stínu hrozivých zbytků nepřekonatelných hradeb vysoko nad městem a řekou a neveršoval o lásce a zmaru. Přiznám se, že když jsem ten hrad nad městem viděl, udělal na mě taky dojem, ačkoliv nejsem básník ale prozaik. Takže místo básně tento článek. Pod heidelberským hradem totiž… Čti dál »

Porýnská Falc

  Falc znamená tvrz, pevnost. Jestliže dostala takové jméno země, má to určitě svůj důvod. Když se člověk podívá na mapu Německa v devátém či desátém století, vidí, že se rozprostíralo okolo Rýna – zbytek dnešního Německa byl prales, který musel být v následných stoletích pomalu vyklučován, Labe či Dunaj nehrály zdaleka tak významnou roli, (Na Dunaji bylo druhé centrum říše okolo Regensburgu (Řezna) a Pasova, Labe bylo tehdy ještě v moci slovanských kmenů a Hamburk vznikal jako misijní biskupství v divočině) jako veletok na západě, tedy Rýn. Význam Rýna pro Německo jsem si uvědomil, když jsem kdysi před několika lety seděl na jeho břehu v Eltville a pozoroval, jak po řece pluje jedna loď za druhou, skoro nalepená přídí na záď lodi předcházející. Ne nadarmo je největším „německým“ přístavem ne Hamburk ale Rotterdam. Právě oblast soutoku Rýna s Neckarem dostala zvláštní význam a stopy této rané historie jsou zde ještě i dnes viditelné. Zřejmě zde… Čti dál »

Kitzbühel

  Kitzbühel je kult, navštívit Kitzbühel je povinností každého rakouského občana. Po dvaceti letech v Rakousku jsme se, jak už jsem vzpomenul, začali naplňovat povinný rakouský program. Napřed v Terstu, teď v zimě tedy návštěvou Kitzbühlu, nebo, jak říkají místí Kitzu. (Doporučuji každému používat tuto zkrácenou verzi, protože jinak bude považován za neznalého blbečka, Rakušáci si na svůj „Kitz“ totiž potrpí. Kitz znamená kůzle, v tomto případě je myšleno kůzle kamzíka, zvířete rozšířeného v místních horách na hranici Tyrolska, Salcburska a Bavorska. Tato hraniční poloha je dnes pro místní region požehnáním, nebylo tomu ale vždy tak. Kitzbühel stejně jako nedaleký Kufstein patřily historicky  dlouho k Bavorsku, přesněji k Hornímu Bavorsku. Od hornobavorského vévody Ludvíka II. zvaného přísný dostal Kitzbühel v roce 1271 městská práva. Tehdy byl významný svou těžbou mědi.  O osudu Kitzbühlu a celého regionu se ale tradičně rozhodovalo na řece Innu, v městě Kufsteinu, pyšnícího se obrovskou pevností. Dovolím si tedy trošku odbočit, a protože si… Čti dál »

Terst

Rakušáky popadne při vzpomenutí tohoto města vždy jakási melancholie. Mají k onomu přístavu v severním Jadranu citový vztah, je to jakási nostalgická vzpomínka na časy, kdy bylo Rakousko velké a mocné. Ztráta žádného jiného území (snad ani Jižního Tyrolska ne) je nebolí tak jako ztráta Terstu s okolním územím. Terst patří tedy k povinnému programu každého rakouského občana, nenavštívit toto město s okolními zámky Miramare či Duino (jež patřily rovněž k habsburskému území) je prostě nenapravitelný deficit ve vzdělání a handicap v každé slušné společnosti. Že jsme se k návštěvě tohoto města dopracovali až po téměř dvacetiletém pobytu v Rakousku má kořeny především v tom, že kolega Köck, neurolog v Murau, jenž o Terstu vždy pěl ódy, neměl nikdy čas tam zajet, když jsem ten čas měl já. Letos jsme se tedy rozhodli na něj už nečekat a vydat se do Terstu bez neurologa ( a psychiatra v jedné osobě)…. Čti dál »

Sardinie – trošku jiná Itálie

Poprvé jsem se s tím fenoménem setkal v Berlíně. Tam jsme navštívili restauraci „Vino e libri“. Pozdravil jsem při příchodu z neuváženosti italsky a personál se nadchl. Když jsem pak objednal k špagetám s lanýži víno Greco di Tuffo, čímž jsem podle vrchního číšníka dokázal, že se mohu počítat mezi kulturní národy Evropy, bylo naše přátelství zpečetěno. Skoro kolem nás stančil, nadšen, že nemá před sebou nějakého „požírače psů“. K tomu jen tolik. Italové nemají o německé stravovací kultuře právě vysoké mínění, že ale Němce nazývají „požírači psů“ pramení z jazykového nedorozumění. Zatímco Italové vyslovují písmenko „r“ vpředu na horních zubech, tedy stejně jako my (kdybyste viděli nadšení mé učitelky italštiny paní Mucci, když jsem jako jediný v její skupině uměl „r“ správně vyslovit!) , Němci je vyslovují v hrdle, napůl ho přitom spolknou a Italové prostě to německé „r“ neslyší. Jestliže se tedy Ital zeptá Němce, zda jí „carne“… Čti dál »

Litva

Estonsko je v podstatě Tallinn. Ano, jsou tu i jiná města, jako universitní Tartu nebo na ruské hranici ležící Narva. Ale z 1,3 milionu obyvatel žije v hlavním městě 450 000, tedy víc než každý třetí. J            Ještě víc to platí o Lotyšsku, tady je Riga víceméně Lotyšsko – 770 000 obyvatel z 1,9 milionu. Několik městeček na pobřeží dominanci hlavního města zlomit nedokáže. Litva není Vilnus a Vilnjus není Litva. Ani svou velikostí, (540 000 z 3,4 milionu obyvatel), ale ani svou historií. I když toto město založil velkokníže Geminidas v roce 1316 (brzy bude tedy litevské hlavní město slavit 700 let své existence). Údajně ho k tomu pohnul sen, když po lovu odpočíval na vršku nad soutokem řek Neris a Vilnja. Hlavní město Litvy leželo tehdy u nedalekého hradu Trakai. Jestli to bylo v důsledku snu nebo ne, volil dobře. V jinak ploché zemi je kopec o výšce několika desítek metrů přímo na soutoku dvou řek naprostou výjimkou… Čti dál »

Riga

Možná je to skutečně mým přízvukem. Prý ho mám typicky český ať už v angličtině nebo v ruštině. Ale tam, kde jsem objednával v baru anglicky, dostal jsem správné víno, až když jsem mé přání vysvětlil číšníkovi v ruštině a naopak při snaze nakupovat v ruštině jsem rychle musel přejít do angličtiny, abych dostal skutečně to, co jsem chtěl. Takže nevím. Prostě po celou dobu mého pobytu v Rize mne pronásledovala nejistota, v kterém jazyce mám prodavače (číšníka, paní u pokladny) oslovit. Není to tím, že by Lotyši Rusy zas až tak milovali, je to prostě vysvětlitelné skutečností, že více než polovina obyvatel lotyšské metropole jsou Rusové. Stará generace reaguje ještě stejně jako Flámové v Bruselu – pokud má pocit, že člověk, kterého oslovili, nerozumí lotyšsky, přechází automaticky do ruštiny. (Stejně jako bruselský Flám do francouzštiny) Mladí Lotyši už ale ruštinu neovládají, šprtají angličtinu, protože se stejně po skončení školy… Čti dál »

Tallinn

Je to město daleko na severu (s důrazem na slovo daleko), prakticky na úrovni St.Petersburku. Proto tam slunce v létě zapadá až někdy těsně před půlnocí a v zimě zase skoro ani nevyleze nad obzor. Přesto stojí za návštěvu – tedy v létě, kdy je tam vidět a teploty někdy vystoupají i nad dvacet stupňů. Tallinn (to dvojité „ll“ se vyslovuje jako dlouhé a měkké l, to dvojité „nn“ zase jako dlouhé n) – Estonci totiž každou hlásku kterou chtějí vyslovit dlouze napíšou prostě dvakrát) a tyto hlásky dává tomu jménu dojemnou trošku melancholickou krásu. Vždy se tak ovšem nejmenovalo. Jako první se zde (kromě domácího ugrofinským nářečím hovořícího obyvatestva) objevili Dánové. Dánští Vikingové, tedy král Waldemar II., zde roku 1219 založil pevnost, které se říkalo Castrum Danorum, tedy Dánský hrad, což se řekne estonsky Taanni – linna. Když se města zmocnili křižáci, dali mu jméno Reval a to mu… Čti dál »

Ženeva

                Návštěva města, kde kdysi vznikl Kalvinismus mě podvědomě naplňuje nedůvěrou, ti kdo četli můj článek „Ze všechno může Kalvín“ vědí proč. Přesto je návštěva Perle du lac, tedy perly na ženevském jezeře, nazývaném francouzsky Lac Leman, lákavá.                 Už proto, že má přímý vztah k našim dějinám. Nejen, že tu zemřela císařovna Alžběta-Sissi, jako oběť anarchistického atentátu, ale ve stejném hotelu Beau Rivage, kde 10.září 1898 naposledy vydechla, podepsal Tomáš Garique Masaryk o dvacet let později, přesněji 1.listopadu 1918 dokument o vzniku Československa. Salón v hotelu, kde k tomuto historickému podpisu došlo, se jmenuje „Masarykův salón“ a když pěkně požádáte pracovníky recepce, tak vám jej rádi ukážou. Před hotelem pak stojí socha císařovny Sissi, postavená zde v roce 1998, která ji znázorňuje tak, jak by asi znázornila nejraději ona sama. Až chorobně štíhlá a koketní za roztaženým vějířem.                 Moderní dějiny Ženevy začaly v roce 1536. Tehdy pozval místní reformní kazatel Guillaime Farel tehdy… Čti dál »

Kampánie

To jméno pochází z latinského Campus, což znamená pole nebo rovina. Kdo na ten nápad přišel, by mne rozhodně zajímalo. Ta země je doslova pokryta horami v čele se slavným Vesuvem, jediný kousek rovné země je na pobřeží mezi Salernem a Paestem. Možná i to ovšem Italům k tomuto euforickému pojmenování země stačilo, protože pádskou nížinu tehdy možná ještě neznali. Každopádně to byla země, o niž se stále mnozí snažili a o niž se téměř bez přestání bojovalo. Původní obyvatelstvo kmene Osků se poddalo Etruskům, kteří zde zakládali své obchodní stanice. Pak se zde začali na pobřeží usazovat Řekové, kteří založili napřed Kúmy, Paestum, Veliu  a pak i Neapol. Nakonec si  vjeli s Etrusky do vlasů a první velký zápas o nadvládu nad  Kampánií se zdánlivě rozhodl v roce 474 v námořní bitvě u Kúm. Jenže válka není nikdy dobrá věc. I vítězové se v ní oslabili a navíc ztratili v Etruscích možné spojence proti divokým Samnitům, obývajícím… Čti dál »

Capri

Tentokrát mě varovali známí a kamarádi. Prý na Capri opravdu není oč stát. Tisíce lidí v úzkých uličkách, kde se člověk jen s obtížemi procpe, pár luxusních obchodů a hotelů a hlavně vysoké ceny. Zvažovali jsme tedy opravdu, zda si to máme spáchat nebo ne. Jenže proti všem těmto argumentům stále na mne jako historika působil svůdně fakt, že se tam někde nachází vila, z níž kdysi dávno císař Tiberius vládl celému tehdejšímu známému světu. Historikova duše se bouřila při pomyšlení, že jsem tak blízko a že bych se na to nepodíval. Zvažovali jsme, že je přece jen polovina září a tak už snad ten hlavní proud turistů ochabl a dalo by se to snad přežít. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že tam přece jen pojedeme – a nelitovali jsme. Na Capri se musí lodí – je to přece jen ostrov. Dá se sem jet prakticky odevšad, z Neapole, ze Salerna, Amalfi či Positana,… Čti dál »

Neapol

Zřejmě každý zná pořekadlo, že „Neapol vidět a zemřít“. Protože ho známe taky a abychom nezemřeli ještě než Neapol uvidíme, rozhodli jsme se jet tam vlakem. Naši Lancii jsme nechali pěkně zaparkovanou u hotelu, na recepci si vyžádali jízdní řád vlaků mezi Salernem a Neapolí a poprvé jsem pochopil, že to možná nebude až tak úplně snadné. Což o to, vlaky jezdí mezi těmito dvěma městy každou hodinu, jízdenka stojí něco málo přes 4 Eura, čili na první pohled vypadá všechno bezproblémově. Na druhý vás ovšem zarazí, že u většiny vlaků je uveden příplatek – mezi 5 a 19 Eury. Do takového bychom tedy neměli lézt, protože si dovedu přestavit, že za přikoupení příplatku ve vlaku může být připočten ještě nějaký další obnos za kupování ve vlaku, za neoprávněné nastoupení atd. atd. A vymluvte to průvodčímu mou italštinou. Problémy jsou ovšem na to, aby se řešily. Zaškrtl jsem si vlaky,… Čti dál »

Pobřeží Amalfi

Německý cestovní průvodce výslovně varuje před tím, aby tu člověk používal vlastní dopravní prostředek. Doslova píše, že použití vlastního vozidla může být kontraproduktivní.  Může mít pravdu. Pobřežní cestu spojující přístav Salerno s městy Amalfi , Positano a Sorent postavili díky Nobelovu dynamitu až v devatenáctém století, do té doby bylo spojení mezi těmito městy jen po moří a za špatného počasí žádné. V podstatě je ta cesta myšlena pro dvě proti sobě jedoucí vozidla a tato by se měla (mimo obce, v nich je to trochu těsnější) minout. Samozřejmě se v čase stavby oné cesty nepočítalo s autobusy, které teď ovšem, plně naložené po zážitcích hladovými turisty, křižují tuto magistrálu v obou směrech. Přesto by to stále nebylo až tak špatné, kdyby ta cesta nebyla s výjimkou nejstrmějších zákrut po celé své délce proparkovaná. Italové stavějí svá auta sice až úplně ke skále, s pravými koly v příkopu (jak se dostanou ven, je a už pro mne i zůstane záhadou)… Čti dál »

Brescia

Co tam chcete dělat? Tak se mne ptali italští přátelé, když jsem projevil svůj úmysl navštívit toto severoitalské město. Vždyť tam nic není! Průmyslové, chaoticky rostoucí město na úpatí Alp, turisticky absolutně nezajímavé, tak změl jejich posudek. Nenechal jsem se zviklat, můj průvodce sliboval uprostřed brescijského chaosu krásné městské centrum. Kromě toho varoval, aby se člověk připravil na nezměrné množství školních exkursí. Jestliže tam jezdí tolik italských školáků, musí tam něco být, trval jsem na logice uvažování. A měl jsem pravdu. Těch školních výprav tam bylo nepočítaně. Hlučné italské děti s ještě hlučnějšími učiteli, snažícími se nezvedenému dorostu přiblížit slavnou historii jejich národa. Učitele jsem chápal. Jestliže se chtěli ve svých třídách prosadit a něco svým svěřencům sdělit, museli vyvinout hlas o intenzitě 80 – 100 decibelů. A oni chtěli. Kde jinde, než v Brescii se totiž dá sledovat celý historický vývoj Itálie – nejen té severní. Nikde jsem zatím nezažil město,… Čti dál »

Bergamo

Především se to člověk musí naučit správně vyslovovat. Moje Bergámo Italy očividně znervozňovalo. Když mne popáté upozornili, že se důraz nachází na první slabice a správě se to tedy vyslovuje Bérgamo, začínali být jinak vždy velmi tolerantní a usměvaví hostitelé nervózní a podráždění. Nevím tedy, zda jsem oním špatným přízvukem neříkal něco neslušného. Neodvážil jsem se na to zeptat, dával jsem si ale poté pozor, abych zdůrazňoval onu první slabiku. Všichni mi chválili rozhodnutí jet se do města podívat. Má pověst města krásného a hodlá se ucházet o titul hlavního kulturního města Evropy v roce 2019. Očekávání byla tomu odpovídající, tedy vysoká. Jenže do hry vstoupil střevní virus. Nejdřív jsem si myslel, že to byl oběd v Miláně, jenž moje střeva odmítla přijmout. Už po cestě z Milána jsem musel hledat nouzově toaletu a to byla voda na mlýn mé ženy, která mi vyčetla všechny ony mořské příšery, jež jsem požil jako předkrm,… Čti dál »

Milán

Samozřejmě – čtenáři mého článku z minulého týdne už vědí, oč v první řadě při návštěvě severoitalské metropole Milána šlo – samozřejmě o nákup kloboučku pro naší vnučku Veroniku, čiili capollina. Měl jsem z návštěvy Milána autem trochu respekt, prostudoval jsem plán města, kde všude jsou podzemni (nadzemní, jiné) garáže a cesty, jak se tam dostat. Nakonec bylo všechno jednoduché. Milán má dokonale vybudovaný systém záchytných parkovišť, dokonce mne k nim zavedlo naprosto spolehlivě i mé jinak nespolenhlivé GPS – tedy žádný strach z návštěvy tohoto města, pokud náhodou pojedete kolem. A ono se vyplatí je navštívit. Když jsem auto odstavoval na onom záchytném parkovišti, měl jsem v žaludku trochu divný pocit. Parkoviště je obýváno bezdomovci a před ním se jen hemžily desítky a možná i stovky rumunských Rómů s igelitovými taškami. Přesto se autu nic nestalo a parkovné dvě eura čtyřicet za celý den bylo skutečně velmi akceptovatelné. Od všech parkovišť pak jede metro přímo do… Čti dál »

Cesta do Turína

Když jsme se rozhodli zase jednou navštívit Itálii a to v její severní části, kterou jsem ještě neměl prozkoumanou, nadšeně jsem souhlasil. To jsem ještě netušil, že hlavním posláním naší cesty je koupit klobouček pro vnučku Veroniku – čili jak jej Italové rozkošně nazývají – „capollino“. Průhlednou záminkou pro tuto cestu na capollinem byl manželčin seminář zabývající se plicní rakovinou. Naivně jsem si myslel, že je to skutečně hlavní důvod naší cesty. O capollinu jsem se měl dozvědět až na místě, kdy už nebylo cesty zpět. Na cestu jsme se vydali autem. Už jsem si na italské řidiče zvykl a jejich způsob jízdy je víceméně (ovšem spíše méně než více)  bezproblémový. V podstatě tam platí stejná dopravní pravidla jako u nás – jen jejich výklad je poněkud jiný a volnější. Už nedělám takové hlouposti jako při mé první cestě do Itálie v roce 1993, kdy jsem pro místní řidiče naprosto nepochopitelně zastavoval na… Čti dál »

Comments are closed.