Lékařské příhody

Školení

               Školení je základem naší kvalifikace. Bez něj bychom zhloupli, nebyli „up to date“ a tím pádem ohrožovali naše pacienty. Školení je záležitost problematická, protože drahá, náročná časově a většinou je třeba cestovat na vzdálená neznámá místa. Má manželka se hodlala nechat školit v intrabronchiálním ultrazvuku, tedy ultrazvukovém vyšetření prováděném během bronchoskopie, vyšetření průdušek. V německy hovořícím prostoru je Mekkou této diagnostiky Heidelberg. Staré město s třetí nejstarší universitou v německém prostoru po Karlově universitě v Praze a Universitě ve Vídni, kterou založil Karlův zeť Rudolf, aby tchána naštval (Němci si prostě nedají pokoj a počítají Prahu stále ještě k Svaté říši národa německého). Žena odjela do Heidelbergu vlakem, protože autem je to opravdu dost daleko a už první večer mi volala plná nadšení. „Je to tu skvělé,“ rozplývala se. „Naučím se tu toho tolik, že jsem ani nedoufala. My v Grazu jsme světelné roky za Heidelbergem. Jsem tak šťastná, že jsem se sem dostala.“ V pátek na… Čti dál »

Šéf

Šéf je instituce potřebná. Bez šéfa nic nejde, pokusy o demokratické vedení nějaké organizační jednotky končí vždy fiaskem. Stejně jako šéf, který sice formálně existuje, fakticky ale ne a nechává věcem volný průběh. Všechny takové pokusy končí díky egoistickým touhám pracovníků katastrofou. Samozřejmě, že to nikdo ze spolupracovníků nechce vědět a považují šéfa za věc vysoce nepotřebnou a jsou nejšťastnější, když je pryč a to pokud možno dlouho. Jeho nepostradatelnost se projeví ale právě v případě jeho delší nepřítomnosti, kdy ožijí staré animozity, žabomyší války, potlačovaná lenost některých spolupracovníků atd. atd.  Pak se opět všichni potěší, když se na pracovišti objeví. Pravý šéf musí především dokázat proměnu z člověka v šéfa dotáhnout až do dokonalosti. Jinak nemá šanci. Úkolem šéfa je být nenáviděn. Musí se o to snažit, oblíbený šéf je vždy poněkud suspektní. Tedy panuje hned podezření, že oddělení s milovaným šéfem nemůže fungovat. Paradoxem je, že šéfové chtějí být milování a… Čti dál »

Aneurysma aorty

Aneurysma neboli výduť aorty je nebezpečná diagnóza. Jsou v podstatě dva typy. Jedna je rozšíření aorty vakovitého typu – většinou se jedná o chronické rozšíření oslabené stěny hlavní tělesné tepny, která tím pádem může kdykoliv pod tlakem krve prasknout, druhý typ je dissekující aneurysma. Toto je mnohem nebezpečnější, protože přichází většinou z plného zdrav a bez varování a při ní praskne stěna tepny podélně a do této trhliny se tlačí pulsující krev. Pokud se trhlina otevře znovu do nitra cévy, může pacient přežít. Pokud praskne navenek, vykrvácí do vlastního těla. Taková trhlina stála život rakouskou ministryni vnitra paní Prokop, postihla i Michala Viewega – ten měl víc štěstí a toto životu nebezpečné onemocnění přežil. Úmrtnost dissekujícího aneurysmatu aorty jsou 2 procenta za hodinu, během prvního dne od začátku příznaků je tedy polovina postižených mrtvá. Zlé je, že příznaky můžou být velmi diskrétní. O tom se ještě zmíním. S vakovitým aneurysmatem může člověk žít… Čti dál »

Spolupráce lékaře s policií

Policie je tu k tomu, aby pomáhala a chránila. Jsme proto rádi, že ji máme, přece jen ale přistupujeme k tomuto výkonnému státnímu orgánu s jistou nedůvěrou a respektem. Jestliže vykonáváte lékařské povolání, jste ovšem nuceni často s výkonnou mocí státu spolupracovat.  Někdy poměrně neradi, když vám to předpisuje nesmyslný předpis, jako je například „tzv. paragraf 8“ což znamená  převoz pacienta, jenž se pokusil o sebevraždu, do psychiatrické péče k posouzení jeho sebeohrožení. Jestliže ještě před dvaceti lety bylo potřebné zkontaktovat tzv. „distriktarzta“, jenž byl oprávněn vystavit „parere“, tedy zprávu o nucené psychiatrické léčbě (to když pacient cestu na psychiatrii odmítal), nebo ho tam člověk poslal prostě jen tak, když pacient souhlasil, dnes už to není možné. Saniťáci totiž nemají z právního hlediska právo zadržení pacienta, takže, kdyby se tento rozhodl po cestě jinak a vystoupil jim za jízdy z auta, nesmí mu v tom bránit. Protože omezování osobní svobody!… Čti dál »

Soutěživost

               Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“ Zúčastnili jsme se. Ne, že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit. Sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentském klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Zájem o účast nebyl v prvním ročníku nijak přehnaný, konkurence tedy nebyla právě velká. Odměnou byl týden lyžování v Beskydech. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo stání na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni. Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala… Čti dál »

Sex

Sex je zdravá věc. Zvyšuje prokrvení malé pánve, vyplavuje endorfíny, čili hormony štěstí a když se povede, pak zvyšuje i sebevědomí. Pokud ne, je to horší. Znáte to, sex je pudová záležitost – buď to pude nebo to nepude… Jenom by se neměl provádět pod lékařským dozorem. Svého času zveřejnil profesor Schumacher z grazské kliniky údaje, podle kterých je člověk (řeč byla o mužích) ohrožen srdečním infarktem mnohem více při sexu mimo manželské lože než v posteli manželské. Podle něj vyvine člověk při manželském sexu výkon odpovídající 100 watům, zatímco na záletech celých 125 Watů. Úvahy, proč tomu tak je nebo mělo by být, přesahují naprosto rozsah tohoto článku. Jak ten výkon profesor Schumacher měřil, mi není známo a nedokážu si to ani dost dobře představit. Ještě tak přibližně, že muž, jemuž bude nabídnuta bezplatná návštěva bordelu, se snad lékařskými přístroji, měřícími jeho námahu, ověšet dá. Ale doma? To by předpokládalo zcela… Čti dál »

Sebevražda

Je většinou velmi vážná věc. Pokud se člověk rozhodne ukončit svůj život, je to vždy velmi problematické a stressující rozhodnutí. Nejen pro postiženého, i pro toho, kdo jej najde a pro lékaře, který ho má zachraňovat. A někteří to skutečně myslí vážně. Jako když se u nás v Murau jeden sedlák oběsil a pro jistotu ještě střelil do hlavy. Přežil ještě tři dny. Je hodně zlé, když se sebevražna nepovede, ale zanechá trvalé nenapravitelné následky na zdraví. Tak i z těch, kdo se rozhodnou pro sebevraždu tabletkami na spaní v kombinaci s alkoholem a skutečně se jim to podaří, zemře jen třetina na zástavu dechu. Druhá třetina se udusí zvratky a ta poslední zemře na následky aspirační pneumonie v důsledku vdechnutí oněch zvratků. Nic skutečně příjemného. Jsou ovšem i situace jiné. Smutné, otravné ale i úsměvné, to když se například někdo prostřednictvím předstírané sebevraždy snaží dosáhnout lítosti, účasti, lásky či partnerem… Čti dál »

Mrtvola na hřbitově

Neodolám,abych nenapsal o historce z mé poslední služby před dovolenou. I v maximálním stresu,kdy ambulanci mezi 15 a 19 hodinou navštívilo 16 pacientů (za celý den to bylo 93) jsme se dokázali aspoň jednou zasmát. Třeba se zasmějete i vy. Přiznám se, že začátek historky znám jen z doslechu, jak nám ji vylíčil lékař ze záchranky, tu druhou část jsme prožili už autenticky. V podvečer zazvonil na záchrance telefon. Vzrušený mužský hlas oznamoval, že na hřbitově v Leibnitzu je mrtvola. „Proč vás to tak vzrušilo?“ zeptala se dáma na telefonu. „Mrtvoly na hřbitov patří, k tomu hřbitov je.“ „Jenže ona není pochovaná,“ koktal mužský hlas. „Leží mezi hroby.“ „Tak zavolejte policii,“ mínila služba. „Pro mrtvoly je příslušná ona.“ „Ale mně se zdá, že ona ještě trošku žije,“ mínil onen muž na telefonu. „Tak se probuďte!“ vzrušila se službukonající paní. „Co se vám zdá, mě nezajímá. Žije nebo nežije?“ „Já si… Čti dál »

Saniťák

Saniťák neboli řidič sanitky je důležitá osoba, i když ne vždy až tak, jak byla v „Jak básníkům chutná život“ zosobněna hercem Zedníčkem. V Rakousku je to trochu nudná záležitost, protože transporty jsou organizovány červeným křížem, zeleným křížem nebo maltézskými rytíři, čili člověk k nim nemá skutečně důvěrný vztah jako tomu bylo na Slovensku či v Čechách – v mých vzpomínkách před rokem 1989. I když někdy jsou i tady velmi užiteční, jako když pět z nich drží opilého Afgánce, který vyhrožuje, že všechny kolem sebe zabije a přivolané policistky prohlásí, že s tím nemají nic co do činění, protože ten muž je opilý a proto nemocný a je záležitostí službukonajícího lékaře na ambulanci v nemocnici ho uklidnit v rámci zákona. Ale zpět do mého mládí a tedy na Slovensko. Po návratu z vojny jsem byl odeslán na post, kde jsem se měl osvědčit, do obce Hranovnice. K obvodu patřily ještě obce Vernár a Spišský Štiavnik…. Čti dál »

Wahlarzt – sonda do pracovní náplně privátního lékaře v Rakousku

Napřed bych měl vysvětlit, co to ten „wahlarzt“ vlastně je. V Rakousku jsou samozřejmě soukromí lékaři, kteří mají smlouvy s pojišťovnou. Kteří tedy dostanou za návštěvu pacientů zaplaceno od pojišťovny, nesmí ale brát žádné jiné honoráře. Jejich praxe jsou většinou přeplněné, u internisty je až šedesát pacientů denně, čas na rozhovor s pacientem tedy není, na jednoho nemocného má lékař pět až deset minut, za tu dobu mu toho moc nevysvětlí. Tedy masová záležitost. Protože u těchto lékařů (nemluvím o obvodních lékařích, ale o odbornících v oboru, jako jsou internisté, oční lékaři či urologové) jsou čekací doby až několik měsíců, vznikl paralelní systém wahlarztů. V určitých oborech – ne ve všech – je možné otevřít si takovou praxi. Pacient musí u wahlarzta zaplatit honorář, dostane účet s výkony, které lékař vykonal a pak tento účet předloží na pojišťovně – ta mu pak vyplatí zpět část honoráře – maximálně do výšky 80 procent uznaných výkonů. Je… Čti dál »

Záměna pacientů

Známe to z novin, na operačním sále se odřeže pacientovi špatná noha, nebo se odřežou varlata špatnému pacientovi. Je to vždycky malér, noviny z toho několi dní žijou a nešťastný pacient vysoudí nakonec nějaké finanční odškodné, které mu ovšem jeho ztracené pohlavní žlázy už nevrátí. Na grazské klinice vyvolali porod špatné pacientce (problém byl v tom, že v čekárně čekaly dvě Turkyně, ani jedna z nich neuměla ani slovo německy a když byla vyvolána jedna, šla do ambulance ta druhá a identita se pak už díky jazykové bariéře nedala ověřit. Přesto byli podle soudu vinni lékaři). Tak tragický případ jsme zatím v naší nemocnici ve Wagně neměli. Přesto jsme si se záměnou pacientů už užili. Pan Tischler měl při příjmu jeden handicap – byl uznaný a registrovaný alkoholik. S cirhózou jater, jícnovými varixy i s malým ascitem, čili všechno tak, jak má být. Tvrdil, že už sice tři týdny nepije… Čti dál »

Zkoušky

Dělal jsem jich už moc a několikrát jsem si přísahal, že už s tím skončím, že už to není nic pro člověka v mém věku a vůbec – že mi to nestojí zato. A stále znova se proti tomu slibu prohřešuji. Když jsem dělal druhou atestaci z interny, přísahal jsem si po jejím velmi stresujícím průběhu, že to byla má zkouška poslední. To bylo v roce 1992. Od té doby jsem dělal sedm nostrifikačních zkoušek, (o těch jsem psal v mém článku nostrifikace) zkoušku na rakouský řidičský průkaz,(toto martýrium jsem také popisoval v článku řidičský průkaz) zkoušku na závěru manažerského kurzu, zkoušku na rizikového manažera a konečně – a u té bych se chtěl zastavit – zkoušku ze srdečního ultrazvuku, tedy řečeno nesrozumitelným medicínským jazykem – echokardiografie. Samozřejmě si za to zase jednou můžu sám. Kurzy na „Echo“ jsem dělal už v letech 1998 a 1999, zkoušku jsem tedy mohl… Čti dál »

Rizikový management

Co to proboha je? Ptáte se asi. Já se ptal stejně. Dnes už to vím, ale k tomu poznání vedla trnitá cesta, kterou chci na tomto místě popsat. Nebojte se, nezklamu, na konci vám odpověď na onu otázku poskytnu. Začalo to, jako obvykle, docela nevinně. Z naší koncernové centrály se nahlásila komise, jež prý bude v spolupráci s personálem oddělení zkoumat možná rizika, jež při naší práci mohou vzniknout pro pacienty, personál či dokonce pro existenci našeho oddělení. Zdánlivě dobrá myšlenka. Šéf mne zavolal do kanceláře a sdělil mi, že mne nominoval, abych ve jménu lékařů našeho oddělení s touto komisí spolupracoval. Namítl jsem, že jemu, jakožto šéfovi, jsou možná rizika mnohem lépe známá, protože koneckonců on za všechny ručí. Že já bych mohl někteeré z podstatných rizik nepoznat či přehlédnot, což by mohlo mít fatální následky. Pročež se mi jako nejzpůsobilější pro spolupráci s danou komisí zdá šéf sám… Čti dál »

Psychiatrie

Zkuste se bavit denně se šedesáti lidmi, kterým přeskakuje v hlavě a zůstat přitom normální. To vyžaduje velkou disciplínu a odstup. Ne každému psychiatrovi se to podaří, ono to taky není legrace léčit chorobu, kterou nevidíte. Gastroenterolog najde při gastroskopii vřed, může si do něj kleštičkami dokonce i kousnout a potom naordinuje léky. Kardiolog vidí svůj oblíbený infarkt aspoň nepřímo na EKG a v Echokardiografii a potom se raduje, když se ucpaná céva skutečně potvrdí při vyšetření srdečním katetrem (anebo je celý den naštvaný, protože to byla jiná, ale i tu nesprávnou může dilatovat a zabezpečit stentem a zachránit tak pacientovi život). Kožní lékař vidí chorobu svého pacienta dokonce přímo před sebou. Sice stejně neví, co to je, ale aspoň může posoudit, zda jeho mastička pomohla. Jen chudák psychiatr nevidí nic – zato si toho o to víc vyslechne. V době, kdy jsem studoval medicínu, byla nabídka léčby psychických poruch… Čti dál »

Případ pro psychoanalýzu

Tím případem jsem já. Aspoň jsem o tom přesvědčen odnedávna. Myslím, že by se na mně Sigmund Freud vyřádil, raději ani nechci vědět, k jakým výsledkům by dospěl. Proč si to myslím? Pokusím se vám vylíčit sny mé služby zhruba před měsícem – jak na potvoru si je pamatuji! Byl jsem ve službě. Podařilo se mi usnout okolo půl dvanácté v noci poté, co jsem prošel oddělení, rozdal tabletky na spaní, zabezpečil na intenzívce další postupy podrobnými návody co dělat, když… Usnul jsem a měl jsem hrozný sen. Byl jsem zavřený v kleci u nějaké zlé čarodějnice. Ve vedlejší kleci byl ještě jeden člověk. Toho z klece vybrala a odvlekla jej ke dveřím vedlejší místnosti a hodila jej dovnitř. Poté se odtud ozval hrozný nářek a ten neustával. Trval celé dny (aspoň tak to v tom snu vypadalo). Nevěděl jsem, co se tam děje, věděl jsem ale, že mě čeká… Čti dál »

Služba podle plánu

V nemocnici Jsou služby většinou nevypočitatelné. Dost těžko se dá naplánovat, zda pacient dostane selhání ledvin, krvácení ze žaludečního vředu či srdeční infarkt. Takže nikdy nevíte, kdy se na vás přižene nějaká katastrofa. Osobně se domnívám, že někde nahoře v nebi jsou jednotlivé případy naplánovány už měsíce nebo přinejmenším týdny předem. Asi tam už taky vládne byrokracie. Proč si to myslím, či proč jsem o tom vlastně přesvědčen?                 Už na Stolzalpe jsem byl znám tím, že jsem míval nejhorší služby. Mladí lékaři se mnou odmítali sloužit, protože do mých služeb se přihnaly všechny možné katastrofy od srdečních poruch, které potřebovaly kardiostimulátor, přes reanimace až po krvácení ze žaludku či ze střeva. Vždy bylo tak veselo, že už ani veselo nebylo. Pouze kolegyně Metnitzer si se mnou brala služby dobrovolně, protože se těšila, kolik se toho v mých službách naučí. Když jsem ale jednou krátkodobě vyměnil službu s kolegou Buchebnerem, měl jsem jednou po… Čti dál »

Reanimace

                Není to opravdu nic veselého. Když se člověk náhle skácí, má zástavu srdeční činnosti a nedýchá, nikdo se z toho nepotěší. Lékaři, sestřičky, případně laická veřejnost, se pouští do reanimování (taky se tomu říká resuscitace, můžete si vybrat), tedy znovuoživování pacienta. Je to nepochybně nesmírně důležité. Zažil jsem už hodně pozitivní případy, jako když při výletu  na kole náhle zkolaboval vídeňský turista. Jeho společnice, shodou okolností zdravotní sestra, jej sama oživovala přímo na cestě dvacet minut, než přijela záchranka. Musela to dělat hodně dobře, protože přežil svou zástavu srdce bez jakýchkoliv negativních následků, tedy bez jakéhokoliv trvalého poškození mozku.                 Proto je důležité, aby oživování ovládali i laici. V čase komunismu byli mistry světa v reanimaci Maďaři. Musel jim být ve škole či kde kladen obrovský důraz na tuto činnost, protože s ní začínali okamžitě, když někde uviděli bezvědomého člověka.  Háček byl v tom, že nezjišťovali, zda dýchá a zda jeho srdce tluče, ale… Čti dál »

Ranní semináře

                Tak něco tak zvráceného dokážou vymyslet jen Němci! Jsou to přednášky, začínající už v sedm ráno. Na universitě v Olomouci jsme měli na farmakologii profesora Lenfelda. Vynikajícího pedagoga, ale neoblíbeného u komunistické vrchnosti. Proto dostal termín pro přednášky pro náš ročník na sedm ráno. Dostavil se jen jednou. Postavil se před tabuli a pravil: „V noci nepřednáším. Kdo má zájem, nabízím náhradní termín zítra v pět odpoledne.“ Měl narváno.                 Němci tyto dobré mravy neznají a tak organizují na kongresech takzvané ranní semináře. Na ty se dostaví několik rozespalých účastníků (kupodivu je jich ale rok od roku víc), dostanou tam kávu a chlebíček od firmy, jejíž produkt je propagován. Někdy se dostaví i přednášející.                 Já jsem takové štěstí neměl. Když jsem byl ještě mladý a naivní a domníval jsem se, že musím skutečně vstřebat všechny vědomosti, které vstřebat můžu, přišel jsem jednou i na tento ranní seminář. Pak jsme hodinu čekali na… Čti dál »

Syndrom bílého pláště

Dobrá, někteří jsou Turci, jiní zase Chorvati, u těch se prostě musí počítat s tím, že němčinu neovládají a že se s nimi člověk nedomluví. Mnoho našich pacientů je nedoslýchavých a hodně dementních, tady se to dá taky omluvit. Navíc mám český přízvuk, dobře. Pracuju na tom, aby nebyl příliš výrazný, ale zcela odbourat se mi ho už nepodaří. Navíc neovládám jihoštýrské nářečí – naschvál, zkuste se ho naučit! Ale někdo mi přesto přece rozumět musí! Tak jsem byl zase jednou úplně zoufalý a musel jsem už volat nahlas „Proč mi nikdo nerozumí?“, abych se aspoň trochu uklidnil. Přece nežiju mezi samými dementy hluchými a přistěhovalci z Balkánu! Je dost takových, kteří ani do jedné takové skupiny nezapadají, A přesto s nimi konverzace troskotá. Popíšu prostě zážitky z posledního pátku, abyste mému zoufalství porozuměli. V ambulanci se objevila stará dáma s hypoglykémií. Tedy s nízkou hladinou krevního cukru. Doprovázela ji dcera. Poměrně snadno jsem z přiložených papírů zjistil, že… Čti dál »

Nadýmání

Je to určitě nepříjemná věc. Zajímavé ovšem je, že nejvíc postihuje malé děti a pak naše stařečky. Věk mezitím si s nadýmáním zas až takové problémy nedělá – pokud nahromaděné plyny má kde vypustit. Ovšem pamatuji si, jak jsem jakožto dítě trpěl a stavěl se na hlavu, abych se nafouknutého břicha nějak zbavil. Nemůže to souviset s nedostatkem pohybu, protože ten sice postihuje naši stařeckou generaci, určitě ne ale děti. Ve složení stravy to asi taky nebude.  Možná je to v psychice, v té si mají postižení asi nejblíž. Paní Kaufmann jsem potkal spíše náhodou při gastroskopii.  Vlastně jsem tam ani neměl být, jen jsem zaskakoval. Položil jsem pacientce obligátní otázku, proč se u ní gastroskopie dělá a ona odpověděla, že je to kvůli nadýmání. Pak jsem si prohlédl její podklady a do očí mne přímo udeřilo její EKG. „Poslouchejte, neměla jste někdy problémy se srdcem?“ zeptal jsem se tváří v tvář skutečně výrazným chorobným… Čti dál »

Psychiatrie

                Zkuste se bavit denně se šedesáti lidmi, kterým přeskakuje v hlavě a zůstat přitom normální. To vyžaduje velkou disciplínu a odstup. Ne každému psychiatrovi se to podaří, ono to taky není legrace léčit chorobu, kterou nevidíte. Gastroenterolog najde při gastroskopii vřed, múže si do něj kleštičkami dokonce i kousnout a potom naordinuje léky. Kardiolog vidí svůj oblíbený infarkt aspoň nepřímo na EKG a potom se raduje, když se ucpaná céva potvrdí při vyšetření srdečním katetrem. Kožní lékař vidí chorobu svého pacienta dokonce přímo před sebou, sice stejně neví, co to je, ale aspoň může posoudit, zda jeho mastička pomohla. Ale chudák psychiatr nevidí nic – zato si toho o to víc vyslechne. V době, kdy jsem studoval medicínu, byla nabídka léčby psychických poruch ještě poměrně hodně omezená a hlavně nikdo nevěděl, proč a jak ty léky vlastně působí. O nějakých neurotransmiterech měla ponětí jen malá skupina vědců a ty stejně nikdo… Čti dál »

Průjmová onemocnění

Nejsou v žádném případě populární a nikdo je neléčí rád. Většinou skončí nešťastníci s vodnatými stolicemi na samotce a minimálně dva dny k nim přicházejí lékaři, sestry i uklízečky v ochranném oděvu s maskou na tváři, aby si oni pacienti připadali jako naprostí vyděděnci ze společnosti. Pokud ještě k tomu zvracejí, odstup nenakažené společnosti k nim se dále zvětšuje. Vzpomněl jsem si na příběh z období hluboké totality, kdy byla jednotka vojáků z České Lípy poslána na vynikající výsledky za odměnu na rekreaci do Astracháně. Chlapci zřejmě nesnesli dobře tamější klima, možná nedali pozor na to, co jedí či pijí (kdyby pili jen vodku jako domorodci, nebylo  by se jim to určitě stalo). Místo toho se už před odletem domů dostavily nemalé potíže. Už nalodění do letadla nebylo snadné, poté vojáci pohnojili celé území Ukrajiny, Slovenska a České republiky. Protože ve vojenském speciálu, očividně na takovou kalamitní situaci nepřipraveném, došel toaletní papír, použili nejprve všechny noviny, sešity na poznámky… Čti dál »

Priapismus

                Je  to určitě hodně nepříjemná věc. Trvalá bolestivá erekce, při níž hrozí, že v se v penisu vytvoří trombóza, což může vést k nekróze a ztrátě tohoto tak vysoce ceněného a hlavně proklatě citlivého orgánu. Právě toto onemocnění bylo vždy zlým snem našeho pana oberarzta Feyerla. Neptejte se mne proč, na podobné otázky neodpovídá, ale má panickou hrůzu z viagry a kdo by mu ji podal, riskoval by zřejmě svůj život. A jak už boží žerty většinou bývají, musela se stát následující příhoda právě jemu. Na naše oddělení se dostal poněkud exotický pacient. Dostal se k nám nepřímo, o to víc nám ale  dal zabrat. Jednalo se o továrníka ze státu Trinidad a Tobago, vyrábějícího kanálové poklopy. Nevěřil bych, že se s tímto artiklem dají vydělat milióny, ale dají se. Panu továrníkovi se dařilo tak dobře, že se vykrmil na nějakých 180 kilo. Byl původem Němec a tak se rozhodl vyjet si na výlet do… Čti dál »

Poslední pomazání

Poslední pomazání je důležitým rituálem pro každého křesťana katolického vyznání, který se chce dostat do nebe aniž by na této cestě musel příliš zdůvodňovat své skutky na tomto světě. Proto kroužil po naší nemocnici denně tichoučký a nenápadný pan farář Fussi a dával pozor, zda se ať už vůlí osudu nebo naší neschopností nestával z některého našeho jeho člověk. V obci Schöder měl pan doktor Kellner vitálního devadesátiletého pacienta. Nikdy nebyl nemocný a k lékaři chodil spíše jen ze společenské povinnosti, protože jej jeho žena přesvědčila, že se to na devadesátiletého chlapa sluší a že by si jeho nepřítomnost v ordinaci mohl pan doktor vysvětlovat jako ignoraci a urážku. Doktoru Kellnerovi nedělal starosti pacientův zdravotní stav, jako spíše skutečnost, že se na pravidelné kontroly krevního tlaku (na nějž kategoricky odmítal brát léky, protože ty by mu mohly uškodit) přijížděl autem. Vzhledem ke skutečnosti, že hodně špatně slyšel a ještě hůře viděl, byla ta skutečnost… Čti dál »

Poslušný pacient

Vlastně se tento výraz nesmí ani používat. Jde o slůvko compliance, jež znamená skutečně povolnost či ochotnu plnit příkazy. Místo toho máme používat politicky korektní slovo (tahle korektnost mi už dost leze na nervy, protože se v Rakousku  v poslední době musí  každé slovo  používat i v ženské podobě, což občas působí hodně komicky) adherence, čili věrnost. Samozřejmě je to nesmyslná debata, protože něco takového jako poslušný pacient v podstatě neexistuje nebo je jen naprostou světlou výjimkou z pravidla. Tento spor se tedy odehrává výhradně na akademické úrovni. Pacient zpravidla buď nerozumí, co mu lékař doporučil nebo to považuje za blbost a dělál dál to, nač byl zvyklý. A pokud i má vůli něco změnit, pak následuje raději rady léčitelů a šarlatánů než lékaře. Možná je to i tím, že lékaři v značné míře už rezignovali nebo si na pacienty nevezmou dost času, aby Jim něco vysvětlili. A zasypou je hromadou léků, jež by potřebovaly opravdu “kachní”… Čti dál »

Otorhinolaryngologie

Pod tímto tajuplným a jazyk lámajícím názvem se skrývá krční, nosní a ušní lékařství, tedy obor zabývající se částmi těla, které jinak nikoho nezajímají. Pracují tam obvykle lékaři, kteří chtěli či chtějí být chirurgy, nemají ale dost ostré lokty k tomu, aby se prorvali k operačnímu stolu a sázeli pacientům nové kyčle, či z nich vybírali žlučníky a žaludky. Krční, nosní a ušní je malý obor a chirurg, jenž netouží po slávě, se v něm dostatečně vyřádí, ať už při vybírání mandlí, či korekturách nosní přepážky. V oboru tedy pracují někdy poněkud obskurní typy (toho není ušetřen v principu ale žádný medicínský obor). Měli jsme na fakultě asistenta Tesaříka. Znám byl tím, že chodil zásadně bez ponožek a zastával teorii, že pokud bude v noční službě probuzen a poté promluví, už znova neusne. Když tedy v noci dorazil k pacientovi, ukázal jen rukama složenýma v podobě otevřené škeble, že má otevřít ústa. Pak nahlédl dovnitř, vytáhl rybí kost nebo v případě… Čti dál »

Oslavy

Patří prostě k životu. Oslavy narozenin se sice konají na pracovišti už jen zřídka, protože si každý z finančních důvodů chrání své soukromí, ale jsou ještě stále příležitosti, kdy se slaví otvírání nových zařízení, oddělení, či se slaví, že se nějaké takové oddělení (či jeho primář) dožilo padesáti, šedesáti či sta let. V takovém případě se v nemocnici zastaví život, ze všech stran se sjíždějí prominenti, kteří chtějí být vidět, zejména pak takoví, kteří by dané oddělení nejraději zavřeli a řadu let o to i usilují. Teď se ale usmívají s ostatními, třesou si rukama a někteří si vynutí i přednesení zdravice. Přitom chválí do nebes kvality primáře, jehož nenávidí a nejraději by jej viděli v důchodu nebo pod zemí, úroveň oddělení, které se pokusili už třikrát zrušit a sklidí poté ukázněný potlesk publika. Problém je, že se právě kvůli nim musí zastavit onen život v nemocnici. V Brucku otevírali nové zařízení na vyšetřování koronaroangiografií, tedy srdečním katetrem…. Čti dál »

Nostrifikace

                Za časů, kdy ještě Česká republika nepatřila do svazku zemí EU, musel lékař, jenž se rozhodl pracovat v cizí evropské zemi, nostrifikovat, čili nechat si potvrdit svůj diplom získaný na české univerzitě. Chci vyvrátit fámu, která se houževnatě držela po celá desetiletí – i absolventi Karlovy university se nostrifikačním zkouškám podrobovat museli, že se jedná o universitu starší než všechny ostatní v německy hovořícím prostoru nikoho naprosto nezajímalo. Nad kompatibilitou vzdělání bděla speciální komise, která vysekala cizinci řadu zkoušek, kterým se musel podrobit, pokud zjistila, že měl jen o jednu jedinou hodinu přednášek či praktik méně než předepisovala universita vídeňská. Minimální počet zkoušek byl čtyři a sice hygiena, farmakologie, sociální lékařství a soudní lékařství. Mně přidali ještě gynekologii, kožní lékařství a oční, proč, to mi nikdo nevysvětloval. Klinické psychologii jsem se ubránil argumentem že jsem se narodil ve stejného okresu jako Sigmund Freud, což udělalo na členy komise patřičný dojem. Rakouští… Čti dál »

Náledí

              Náledí je nepřítel. Lidi na něm padají, lámou si krčky stehenní kosti a předloktí, které se pak musí operaovat nebo aspoň reponovat. Na náledí havarují auta a musí k nim vyjíždět rychlá a hasiči, aby vyprošťovali a následně ošetřovali nepozorné řidiče. Náledí ale pořádně ztěžuje návštěvy u pacientů. Bylo to někdy v lednu, když mne zavolali k ledvinné kolice. Podezřelé bylo, že pacientka měla mít podle údajů sedmnáct let a její bydliště bylo v rómské kolonii. Sanitky v komunistických časech náledí nemilovaly, díky svému zadnímu náhodu a motoru vpředu byly značně nestabilními dopravními prostředky, o čemž se můj řidič přesvědčil. Při příjezdu do kolonie se naše sanitka otočila okolo osy a narazila do jednoho ze stavení. Okamžitě se otevřelo okno – nejen v tomto ale i v jiných domech – a paní domácí, rozložitá Rómka, spustila vodopád nářků. „Ta čo vy ste tu porobili? Vy ste mi do doma narazili! Nemožte dať viac pozor?“ „Teta, nenadávajte,“… Čti dál »

Gynekologie

Je jasným důkazem, že rovnoprávnost  mezi pohlavími neexistuje.  Ať už ženy naříkají nad nespravedlivým rozdělením funkcí v managementu, o nižších platech, které dostávají za svou práci, jedno nemůžou popřít – že mají „svého“ doktora, s kterým se urologova práce nedá srovnávat. Navíc je tu urolog i pro ně, ačkoliv nemají prostatu. Zlé jazyky tvrdí, že kvalita dobrého urologa i gynekologa se měří ve stejných jednotkách – totiž v centimetrech (délky jejich prstů), přičemž ovšem urolog potřebuje jen ukazováče, zatímco gynekolog i prostředníček, čímž je jeho práce samozřejmě zodpovědnější a namáhavější, prostě, jak už jsem řekl, rovnoprávnost v medicínském zabezpečení prostě nefunguje. Gynekologové jsou zvláštní národ. Patří mezi operační obory a tí pádem mají většinou ctižádost chirurgů. Mají ovšem frustraci.  Jednak je jejich potenciální klientela v porovnání s chirurgy jen poloviční a navíc se musí vyřádit na velmi malém prostoru. Protože jsou to ovšem lidé ambiciózní, každá s těch několika málo operací, jež provádějí, se dá dělat… Čti dál »

Mrtvola

Mrtvola je vlastně definitivně konečný produkt medicínské práce. Nejsme na takový výsledek samozřejmě zrovna hrdí, ale smrt je to jediné jisté v lidském životě. Nicméně i s mrtvolami může člověk zažít veselé zážitky. Pacient Josef Stamm byl Němec, který se do okresu Murau přistěhoval už v podkročilém věku. Proto nevím, zda byl někdy jiný a méně protivný. Každopádně já jej už zažil jen naříkajícího. Na všechno. Na kříže, na záda, na srdce, na plíce, na klouby, na žaludek, jednou měl řídkou stolici, jednou zase tvrdou, nejhorší bylo samozřejmě, když ji neměl vůbec, o nic lépe se nám ale nevedlo, když ji měl dvakrát za den. Pokud dokáže někdo lézt člověku na nervy, pak to byl on. A pak se to stalo. Jednoho odpoledne nouzové volání, že se panu Stammovi daří velmi špatně. Vyrazila rychlá, v ní kolega Laszlo, jenž pana Stamm velmi dobře znal. Přesto uháněli stokilometrovou rychlostí po cestičkách mezi poli, protože hlas… Čti dál »

Latina

Pacienti a celá laická veřejnost žije v představě, že lékaři umí latinsky a domouvají se mezi sebou tímto tajemným dávno mrtvým jazykem (mrtvým proto, že vymřel národ, který jej kdysi dávno před dvěma tisíci lety používal), aby jim pacienti nerozuměli. Není to pravda. Lékaři umí v průměru tolik latinských slov, kolik já maďarských (tedy méně než sto).

Delirium

Delirium je postrach alkoholiků, ne ovšem pro ně ale pro medicínský personál, který je musí ošetřovat. Právě proto alkoholiky nemáme rádi. K deliriu se člověk propije jedině dlouholetým úsilím, jež stojí hodně peněz, kocovin a bolestí hlavy. Když se ale pak povede, stojí za to. První delirium, které jsem viděl, byl v Popradě muž, přijatý z neurčitých důvodů – původem kominík. Z alkoholismu ho v podstatě nikdo nepodezříval, i když tak na první pohled vypadal, proti alkoholové závislosti totiž hovořilo, že se střechy ještě nikdy nespadl. Přišlo to na něj ve společenské místnosti při sledování fotbalu a to v podobě epileptického záchvatu. Z místnosti se ozval křik, nato odtud vyrazil dav pacientů prchajících v panice a na zemi sebou v křečích házel onen kominík. Všude byla krev, protože si narazil hlavu do stolu a měl na čele velkou tržnou ránu. Ve snaze zabránit dalšímu poranění jsem se na něj vrhl… Čti dál »

Kardiostimulátory

Miluju je. Což jde s ohledem na mé schopnosti vyřadit z provozu jen mou pouhou přítomností jakýkoliv počítač či magnetický klíč malý zázrak. Kardiostimulátory ale vědí, že je miluju a na rozdíl od počítačů (které rád nemám a ony to vědí) nevypínají svou činnost, když vstoupím do místnosti a nepřipravují si na mne zákeřné výpadky funkce – a to, i když se v podstatě o počítače jedná. Vybavené baterií, jež má vydržet zhruba deset let a tím pádem vyrábí nejdražží proud na světě a spojené s tím hloupým svalem, zvaným srdce, který mají nakopávat a popohánět, jednou či dvěma elektrodami. Je na tom něco trochu mysteriózního. Člověk přestává být uzavřeným systémem, část jeho těla se dá programovat zvenčí. Jenže tyto mašinky jsou tu proto ne aby nesmyslně prodlužovaly život, jak si mnozí myslí, ale aby zlepšovaly životní kvalitu – aby člověka vracely zpět do normálního života – a proto je… Čti dál »

Soutěživost

Soutěživost je lékařům vlastní. Každý chce být aspoň o maličko lepší než ten druhý. Komunistický systém tuto soutěživost podporoval a organizoval na medicínské fakultě Palackého university v Olomouci „Socialistickou soutěž o nejlepší studijní skupinu.“ Zúčastnili jsme se. Ne že bychom něco výjimečného dělali, ale řekl jsem si, že to nemůže škodit, sepsal jsem si určité činnosti naší studentské skupiny, nezdůrazňoval jsem, že podstatná část z těchto aktivit se odehrávala ve Studentské klubu, tedy universitní vinárně. Stručně a krátce jsem popsal naši činnost a na konci jsem žasl, že naše skupina vyhrála. Odměnou byl týden lyžování v Beskydách. Zaplacený školou a v normálním studijním týdnu, všechna praktika nám byla takto uznána, i když jsme místo na pitevně jezdili na sjezdovkách na Soláni. Samozřejmě to mé spolužáky patřičně motivovalo. V následujícím roce jsme se do soutěže zapojili skutečně aktivně. Řada z nás pracovala ve studijní odborné činnosti, chodívali jsme darovat krev (s… Čti dál »

Interna

Interna je nepochybnou královnou medicíny. Samozřejmě to zůstane jen mezi námi a nedoporučuji tuto větu opakovat v přítomnosti chirurga či ortopeda, zejména, je-li ozbrojen skalpelem. Internisty se stávají namyšlení intelektuálové, kteří věří své hlavě více než svým rukám a hodlají se celý život zabývat neřešitelnou otázkou, proč člověk nefunguje nebo proč nefunguje podle jejich představ. Na rozdíl od gynekologa, očního lékaře, či krčaře, kteří se zabývají jen malými zajímavými kousky lidského těla, zajímá internistu člověk celý – tedy s výjimkou hlavy – ta patří neurologovi, eventuálně psychiatrovi. Internisty se stávají lidé, kteří potřebují výzvy osudu, aby se cítili v životě spokojení a nezbývá jim mozková kapacita k poznání, že si vybrali nejnepraktičtější obor, jaký jen může existovat. Jestliže totiž vybavení soukromé praxe kožního lékaře přijde na investicích na tisíc Euro, internista si musí koupit ultrazvukový přístroj, gastroskop, někteří šílenci i kolonoskop, musí mít vlastní laboratoř a místnost na věšení infuzí,… Čti dál »

Demence

Demence je postrachem naší společnosti. Moderní medicína dokáže znova rozpumpovat srdce, kterému se už nechce, dokáže rozdýchat plíce, dokáže nahradit funkci ledvin, které toho už mají dost. Neumí si ale poradit z mozkem, který začne vynechávat. Když se ve videotéce začnou ztrácet videokazety jedna za druhou a člověk je nemůže najít, přichází doba, kdy začnou děti trnout a člověk trpí. Naštěstí většinou jen krátce, protože poté zapomene, že zapomíná a je zase šťastný. Méně už jeho okolí. „Dítě, jak se jmenuje ten zlý Němec, který mi schovává věci po bytě?“ „Alzheimer, babičko, Alzheimer.“ Jenže někdy až tak zlý ten Němec není. Přijali jsme manželský pár. Oba byli už nad osmdesát let věku a starali se o sebe sami. No – starali, nějak přežívali. Když po jejich převzetí do nemocnice do jejich bytu vpadla sociální služba, nestačila se divit, co všechno ve skříních a i všude jinde našla. Muž byl těžce… Čti dál »

Ochrana osobních dat

Ochrana osobních dat, ochrana lidských práv, ochrana všeho možného. A to v demokratické společnosti, kde člověka mají chránit zákony. Na ochraně osobních dat hoří v Rakousku už roky projekt ELGA, projekt elektronického průkazu pacienta, na němž by měly být uvedeny jeho nejdůležitější diagnózy, léky, jež užívá a výsledky posledních vyšetření. Nic mi nepřipadá potřebnější! Přivezou-li do nemocnice bezvědomého neznámého pacienta, bylo by opravdu velkou pomocí, kdybych se z jeho karty dozvěděl, že trpí třeba na cukrovku, ischemickou chorobu srdeční, epilepsii nebo se třeba už dvakrát pokusil o sebevraždu. Stejně jako by bylo praktické vědět, zda si třeba nepíchá inzulín a jaké bere léky (jak už jsem se zmínil, ví to necelá desetina pacientů). Třeba by tam mohl být uveden i typ jeho kardiostimulátoru, protože co pacient spolehlivě při poslání do nemocnice doma zapomene, je průkaz nositele kardiostimulátoru a my stojíme před záhadou, jaký přístroj má a jakým kontrolním přístrojem ho… Čti dál »

Lékařské kongresy

Jsou příležitostí k získání posledních znalostí v oboru, příležitostí k takzvanému „up to date“. Lékař se tak dozví nejnovější poznatky z úst nejpovolanějších, tedy těch, kdo je objevili. Ušetří si tak spoustu času, který by jinak musel věnovat přehrabaváním se v odborné literatuře. Účast na kongresech podporují často farmakologické firmy, což je solí v očích všem, kdo by taky rádi cestovali na cizí útraty. Všechny úředníci od Bruselu přes Vídeň a Prahu až po Graz či Olomouc vedou tedy proti lékařům a jejich účasti na kongresech neúprosnou válku a obviňují je z korupce. Jsou přesvědčeni, že za účast na kongresu pak nepředpisují jiný lék než ten,produkovaný firmou, jež je na kongres pozvala a to bez ohledu na to, zda jej pacient potřebuje či ne. Není tomu tak a bez podpory farmakologických firem by podobné kongresy brzy zkrachovaly, protože není mnoho lékařů, kteří by si ze svého platu mohli dovolit platit… Čti dál »

Dieta

Chcete získat zarputilého nepřítele? Pak řekněte Rakušákovi, že má držet dietu. Už několikrát jsem to zkusil a několikrát jsem bolestně narazil. Přesto se v Rakousku vyskytuje povolání dietní asistentky – pravděpodobně se jedná o nejfrustrovanější pracovnice v zemi. Měl jsem kdysi skotského přítele, který prohlásil, že nejzbytečnější povolání na světě je učitel angličtiny v Americe. Se zdůvodněním, že dialekt se vyučovat nedá a anglicky se tam za oceánem stejně nikdo nenaučí. Doplním jeho tvrzení, že stejně beznadějným povoláním je i dietní asistentka v Rakousku. Jak by se mohl pravý Rakušák vzdát svého schnitzlu, leberkäse či pečeného vepřového, o pivku ani nemluvě. Cervantes kdysi napsal knihu o donu Quichotovi. Pokud se chcete cítit v jeho kůži, staňte se dietním poradcem. Zažil jsem jeden nervový kolaps naší dietní asistentky, když se snažila pacientce se syndromem krátkého střeva vysvětlit, co má jíst a co jíst rozhodně nesmí. Postižená paní vážila už jen 35… Čti dál »

Cirhóza jater

Cirhóza jater je hodně špatná choroba. Nepostihuje bohužel jen alkoholiky, aby si člověk mohl říci, že dobře jim tak, ale bohužel vzniká i na základě autoimunní choroby, kdy se proti játrům tvoří ve vlastní těle protilátky, aby tento důležitý orgán posléze zcela zničily. Hlavní příčinou ale je přece jen alkohol, tedy jeho požívání v nezřízeném množství. Zvláštní je, že jednotlivé druhy alkoholických nápojů působí na játra zcela odlišně. Zdůrazňuji, že následující řádky nemají žádný podklad v evidence based medicin, ale jsou jen mým subjektivním pozorováním, opírajícím se o poznatky mých kolegů a přátel. Zatímto pití piva játra až tak neničí (o to víc ale zase srdce, takže si člověk vlastně nevybere), víno ničí játra pomalu, takže se člověk dopracuje k cirhóze po šedesátce a spíše jen tak pomalu a víceméně mile zhloupne, takže smrt ho zastihne poměrně nenásilně bez stresu pro ošetřující lékaře,tvrdý alkohol, zejména však jakýkoliv alkohol nekvalitní ničí… Čti dál »

Návštěva v bordelu

Tedy ne, že by návštěva takového zařízení patřila k nedílné části praxe zahraničného lékaře. Jenže člověk jezdí (vlastně jezdil, i tahle tradice se pomalu ale jistě hroutí) na podnikové výlety. A tento v roce 2003 nás zavedl do raději nejmenovaného chorvatského města (kdybych jeho jméno prozradil, mohli byste se vydat po mých stopách). Poslední večer jsme měli jít na společnou večeři, se sestřičkami jsme se nicméně dohodli, že po večeři ještě někam zajdeme. A pokud bychom opouštěli restauraci v rozdílný čas, bylo třeba domluvit místo, kde se setkáme. Protože jsme právě v době, kdy jsme řešili tento problém šli okolo budovy, před nímž se skvěl nápis „Diskotéka“ považovali jsme za skvělý nápad, že se setkáme právě tady. Z večeře jsme pak opravdu odcházeli v rozdílný čas. Děvčata zmizela už o hodně dřív, zatímco my jsme ještě vedli moudré hovory o medicíně a nefungování našeho světa. Když jsme tedy restauraci opouštěli,… Čti dál »

Ein bisschen čili “kousíček”

V rakouské němčině není slovo, které by se používalo častěji. „Ein Bisschen“ tedy v doslovném překladu „kousíček“ ve volnějším „trošičku.“ Tady je všechno „ein bisschen“. Dobré, špatné, pomalé, rychlé, zlé, příjemné, člověk je trošku hladový, sytý, naštvaný, spokojený, dokonce i „ein bisschen“ mrtvý. Jediné, s čím jsem se zatím nepotkal, žádná z mých pacientek nebyla ještě „ein bisschen“ těhotná – ale myslím, že i toho se dočkám. Člověk si na to zvykne, dokonce i jinak integračně rezistentní Němec žijící v Rakousku, začne toto slovní spojení nakonec používat místo svého bezbarvého „ein wenig“. Co ovšem lékaře frustruje, že i pacientům se daří – pokud vůbec – vždy jen „ein bisschen“ lépe. Víc není v Rakousku možné. Pacientka, která dorazila večer v plicním edému, zralá na intubaci a napojení na dýchací přístroj, sedí po celonoční intenzivní léčbě u snídaně a s očividným požitkem se nacpává houskou s medem. Pak primář, jenž právě… Čti dál »

Anatomie

Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k této oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim ukončeno je. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát,… Čti dál »

Čepička

Nazývali jsme jej „Häubchen“ čili čepička. To proto, že pletenou čepičku nikdy nesundal se své velké plešaté hlavy. Jak ve dne tak i v noci ji měl vždycky nasazenou, podezřívali jsme ho, že už roky stále tutéž. Aspoň tak dráždivě voněla. Skoro jsme zapomněli, jaké je jeho skutečné jméno. Jmenoval se ve skutečnosti Schickelgruber (jméno jsem z bezpečnostních důvodů změnil), byl bývalý koňský handlíř (tedy oficiálně obchodník s dobytkem), měl se svou ženou deset dětí a ani s jedním se nestýkal. Všechny utekly z domu a přerušily s ním veškeré kontakty. Nedivili jsme se jim. Protivnějšího pacienta, než byl náš „Čepička“, jsme nikdy neměli. Denně na vizitě vyprávěl, že je velmi přímý a upřímný člověk, za zády ale pomlouval každého. Pobyt v nemocici jej velmi vyčerpával, nedokázal zvládnout víc než jeden zákrok za den, dva byly už příliš. Přižemž za zákrok považoval odběr krve či měření tlaku. Po ultrazvuku břicha… Čti dál »

Infarkt myokardu

Srdeční infarkt je závažná diagnóza. Už při pouhém podezření se dává medicínská mašinérie do pohybu přesahující svou rychlostí stressovou toleranci zúčastněných. Jestliže před dvaceti lety lékař píchl pacientovi heparin a postavil vedle něj defibrilátor a po týdnu sledování jej přeložil na lůžko mimo jednotku intenzivní péče, dnes mu ihned poté, co jej uložil do postele, píchne vedle heparínu ještě Aspirín, Reteplázu ( lék na rozpuštění krevní sraženiny v koronárních cévách), nacpe do něj osm tabletek Plavixu (se stejnou nadějí, že tato látka zabrání, aby se ta sraženina vytvořila znova) a pak visí na telefonu. Musí zavolat kardiologické centrum, aby zjistil, zda mají volnou kapacitu. Jestliže ji nemají, musí volat další kardiologické centrum se stejnou otázkou. Poté musí upovědomit červený kříž, že potřebuje transport vrtulníkem a dozví se, že vrtulník nemůže letět, protože je zlé počasí. Poté musí objednat sanitku, najít lékaře, který může pacienta doprovázet, pohádat se s ním, protože… Čti dál »

Biochemie

Biochemie je v podstatě napínavá věda, která se snaží nacházet odpovědi na otázky proč lidské tělo funguje nebo naopak nefunguje tím, že zkoumá nesmyslně malé předměty zvané molekuly, jak prostupují různými tělesnými membránami a vytvářejí tam elektrické a jiné potenciály. Biochemii vyučoval na lékařské fakultě v Olomouci profesor Šantavý. Vědec světového formátu, objevitel Demekolcinu, látky zastavující mitózu. Tradovalo se , že jen skutečnost, že chtěl zveřejnit svůj objev, převratný pro zkoumání mitóz, chromozómů a tím genetického kódu živočichů v době, kdy komunistická propaganda považovala genetiku za buržoazní pavědu a tvrdila, že vše je dáno jen a jen výchovou, mu znemožnila dosáhnout Nobelovy ceny. Ta byla udělana později za objev Colchicinu, látky se stejným účinkem jako Šantavého Demekolcin. Až pak se prý páni komisaři chytili za nos a udělili panu profesorovi za jeho objev „Cenu Klementa Gotwalda“. Což frustraci pana profesora nedokázalo nijak podstatně zmírnit. Zda je ta historka s demecolcinem… Čti dál »

Bond

Jeho jméno je Bond. James Bond. Za časů komunistického režimu jsme o něm nesměli vědět. Když byl u mne na návštěvě můj finský přítel, nemohl pochopit, že o tomto hrdinovi nic nevím. Abych taky věděl, když stále bojoval proti komunismu a všude jej porážel! Ale o tom psát nechci. Otázka totiž je, v čem je jeho úspěch – a ten spočívá v tom, že vždy a všude zůstává „cool.“ A to je cesta k úspěchu. Byli jste někdy na sezení vysokých prominentů, kde jste neměli absolutně nic co hledat? Já ano. Začalo to tím, že jsem ve své poštovní schránce našel pozvánku na zasedání v centrále koncernu KAGEs (Štýrský zdravotnický koncern) na téma zřizování geriatrických oddělení s ručně psanou poznámkou mého šéfa primáře : „Jsem v té době na dovolené, zastup mne.“ Šéfův rozkaz je svatý, nezapochyboval jsem ani na chvilku a v daný den jsem se vydal do Grazu,… Čti dál »

Anatomie

Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim je ukončeno. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát, byl… Čti dál »

Řidičský průkaz

Boj o řidičský průkaz byl mým prvým tvrdým střetnutím s rakouskými úřady. Prosím tedy tímto čtenáře o trpělivost, protože to byla srážka tvrdá, trvala dlouho a proto je i příběh poněkud delší. Rakušané si totiž na svou úřednickou tradici, založenou ještě císařem Františkem Josefem, potrpí. Začalo to v podstatě úplně nevinně. Protože jsem spořádaný občan, informoval jsem se už krátce po příchodu do Rakouska, jak je to s řidičským průkazem, tedy zda mohu s českým řidičským průkazem řídit auto s rakouskou poznávací značkou. Bylo mi sděleno, že to není problém, že stačí zajít za okresní úřad s jedním svědkem, který dosvědčí, že člověk jezdil s vozidlem po Rakousku bez nehody a průkaz bude bez problémů přepsán. Kolega Maričič, pocházející z Bosny, to tak udělal a teď vlastnil rakouský řidičský průkaz, i když na cestu po serpentinách z Murau na Stolzalpe potřeboval místo mých sedmi skoro dvacet minut. Když se tedy… Čti dál »

Alkohol z pohledu lékaře

Alkohol je metla lidstva, alkohol je jediná volně prodávaná droga, alkohol je poživatina, alkohol je utěšitel osamělých lidí. Alkohol se samozřejmě vyskytuje v nejrůznějších podobách a tiskne své kontury celé lidské kultuře. Všimli jste si, že kultura zemí, kde se pije víno je zcela jiná než těch, kde je národním nápojem pivo? Má to samozřejmě svůj důvod. V zemích, kde se urodí víno, je klima mnohem příznivější a umožňuje lidem žít venku, na náměstí v kolektivu, domů se chodí jen přespávat. V zemích, kde se už víno neurodí a lidé jsou odkázáni na pití piva, se žije spíše doma, pokud se lidé setkávají, tak v hospodách, čili pod střechou a tam se sedí a nekorzuje, život je tedy spíše uzavřený. I jídlo odpovídá těmto dvěma kulturám, ve vinných oblastech jako je třeba Itálie je to zelenina, chléb, ryby sýr, prostě lehká strava, protože jinou by tělo v tamějším horku nestrávilo…. Čti dál »

Informovany souhlas

Rozhodl jsem se začít publikovat některé zážitky z mého medicínského života. Spisuji je už několik měsíců, což má co do činění s nastupující mojí zapomětlivostí. Přiměl mne k tomu strach, že by některé historky mohly zmizet v hloubce zapomění, jakož i skutečnost, že nikdy nebudou publikovatelné jako “vzpomínky lékaře” či něco podobného, protože takových titulů už vyšly spousty a nehodlám věhlasným pánům profesorům konkurovat. Zkusím to tedy aspoň takto. Takže dnes první z příběhů, snad se bude těm, kteří na tu stránku kliknou a najdou čas a odvahu, aby se do textu začetli, líbit. Informovaný souhlas je dokument, který podepisuje pacient dřív než se na něj lékaři vrhnou, aby mu provedli něco, čím poruší kontinuitu jeho tělesné soustavy. Čili operaci, gastroskopii, punkci či něco podobného, někteří šílení juristi už chtějí informovaný souhlas i před odběrem krve – vždyť se za tímto zákrokem skrývá přece tolik nebezpečí! Formuláře, formuláře a zase… Čti dál »

Comments are closed.