Máme nejnověji za domem skalku. Vlastně jsem si ji vždycky přál mít, i když jsem o tom nevěděl. Jak už jsem psal, miluji svou zahrádku, teď ji miluji ještě víc, protože právě ta skalka byla oním kořením, jež ji dovedla k dokonalosti.

Na to, abych ji ovšem postavil, jsem potřeboval rakouské úřady, jinak by mne vlastně ani nenapadlo, že jsem po něčem takovém vždy už od mého útlého mládí toužil. Jsou věci, jež uchováváte v hlubokém podvědomí a nevíte o nich. Až přijde onen blesk osvícení.

V mém případě to nebyl blesk ale povodeň. Sedmého května tohoto roku nás podruhé vyplavilo. Po nočním strašném lijavci se 100 milimetry srážek na metr čtvereční během dvou hodin se na nás přihnala povodňová vlna. Připomenu ještě, že když jsem pozemek na stavbu domu kupoval, nechal jsem si ukázat na obecním úřadě mapu stoleté vody. K mému uspokojení jsem zjistil, že na místě, kde chci stavit, povodeň ještě NIKDY nebyla. Zdůrazňuji nikdy v historii. Ne před sto lety, ne před pěti sty lety, prostě NIKDY! Od té doby ale už dvakrát. V roce 2008 nás to zastihlo poprvé, letos podruhé, a sice mnohem hůř než tehdy. Příčinou této dramatické změny  je sedlák za cestou nad námi, který si postavil v roce 2005 ( tedy ve stejném roce, kdy jsme postavili náš dům) skleník. Na tom by nebylo nic špatného, jenže on vybetonoval 1000m2 plochy, aby mohl zeleninu nakládat na auta. Beton, jak známo, vodu nesaje a tato pak teče přes zahradu našeho souseda přímo proti našemu domu.

Když jsme odstranili hromady bahna ze sklepa, vyhodili veškerý nábytek, který jsme na podzim minulého roku přivezli z našeho bytu v Popradě, zjistili, že slivovice mého otce záplavu přežila bez újmy a proto jsme ji tedy užili, abychom z bláta nedostali nějakou infekci (bůh ví, čím ten sedlák hnojí), začal jsem spřádat plány, jak se bránit proti další záplavě. Paulo Coelho totiž ve svém románě Alchymista říká: „Co se stalo jednou, jako by se nestalo. Co se stalo dvakrát, stane se určitě i potřetí.“ Třetí záplavu takovéhoto formátu bychom už zřejmě psychicky nezvládli.  Rozhodl jsem se tedy postavit vodě na odpor.

Napřed jsem si do domu pozval experta na protipovodňová opatření. Obec nabízela jeho služby bezplatně na své webové stránce. Přišel, prohlédl si dům i způsobenou katastrofu v našem sklepě, vypil kávu a v – na můj vkus nepřiměřeně dlouhém – rozhovoru mi vysvětlil, že mne může zachránit jedině protipovodňová hráz za domem. Což jsem věděl i bez něho. Dále mi ovšem sdělil, že na takovou stavbu potřebuji stavební povolení a to dává starosta. Upozornil mne, že starosta bude možná proti. Nechápal jsem, proč by měl být proti, když se někdo v jeho obci a tedy jeho volič chce chránit před vysokou vodou. Nechal mou pochybnost bez komentáře a zopakoval, že starosta bude možná proti. Že se ale můžu proti jeho rozhodnutí odvolat k obecní radě. Tak pak rozhodně většinovým hlasováním, a protože většinová frakce je červená (tedy sociálně demokratická) stejně jako starosta, bude mé odvolání s největší pravděpodobností zamítnuto. Pak mám možnost se odvolat k zemské vládě, kde to ale může trvat dva až tři roky. Pak se dozvím, zda hrázku stavět můžu nebo ne. Hleděl jsem na něj jako na mimozemšťana a myslel jsem, že si ze mne dělá legraci. Pak jsem pochopil, že on patří k menšinové frakci lidovců v obecní radě a pomyslel jsem si, že prostě provádí volební kampaň, aby starostu a jeho stranu očernil a získal můj hlas pro opozici.

Nenechal jsem se zviklat. Napřed jsem promluvil se sousedem nade mnou, zda by proti takové hrázi něco měl. On řekl, že ne, protože voda stejně odteče na stranu na sousední pole a jeho zahrada tím tedy nijak zvlášť trpět nebude. Pak jsem se přihlásil na termín ke starostovi. Po delším čekání způsobeném mou a pak jeho dovolenou jsem ho dostal.

Starosta si vyslechl mou žádost a pravil, že proti tomu v podstatě nic nemá, že ale není pro mou žádost příslušnou instancí. Uvěřil jsem mu. Až později jsem se dozvěděl, že starosta a JEN starosta je příslušnou instancí, co se týká jakýchkoliv stavebních povolení, ovšem zachoval se podle modelu rakouského úředníka, jenž se prý každé ráno modlí: „Milostivý bože, udělej mne dnes nepříslušným.“ Starosta mi vysvětlil, že se musím obrátit na experta, jenž musí posoudit předpoklady pro stavbu na místě (jeho jméno raději zamlčím, protože mi ještě teď stoupá žluč, žaludeční kyselina a krevní tlak, když si na ně vzpomenu – říkejme mu prostě jen René). Starosta mi dal jeho telefonní číslo, mailovou adresu a poprosil, abych pokud možno vyjednal s oním pánem Reném termín na odpolední dobu, aby se mohl dostavit i starosta osobně a mou žádost podpořit.

Naivně jsem napsal Renému mail. Deset dní jsem čekal na odpověď. Marně. Myslel jsem si, že má určitě hodně práce- nebyli jsme ostatně jediný dům, který byl zaplaven, celý Gössendorf, kde žiji, byl vyhlášen za oblast přírodní katastrofy. Po deseti dnech jsem zvedl telefon a zavolal jsem mu. Začal mi nadávat hned, když uslyšel mé jméno. Jak si to vůbec představuji psát mu takový mail. On NIKDY na takový mail neodpovídá a ani v budoucnosti odpovídat nebude. Ke mně nepřijde, protože NIKDY nechodí obhlížet taková místa. Jestli neznám rakouské zákony, které zakazují měnit přirozené podmínky odtoku vody. Připomněl jsem mu, že onen odtok změnil sedlák nade mnou  a já ho hodlám jen korigovat. Oznámil mi zvýšeným hlasem, že onen sedlák měl na svou stavbu povolení, podpořenou zemědělskou komorou a proto nenapadnutelné a že díky tomuto papíru prostě jen vytvořil NOVÉ PŘIROZENÉ podmínky odtoku vody. Namítl jsem, že tento nový přirozený odtok už dvakrát zaplavil můj sklep bahnem a že bych se proti tomu rád nějak bránil. René křičel, že to by chtěl každý, s čímž jsem byl ochoten souhlasit. Že jestli si uvědomuji, že jakýmkoliv stavebním opatřením zhorším situaci mých sousedů, což rakouský zákon přísně zakazuje. Namítl jsem, že můj soused je kukuřičné pole, jemuž trocha vody nevadí – už proto, že povodeň prokazatelně utopila všechny krtky (z čehož profituji tento rok i já). Křičel, že i kukuřičné pole je soukromý pozemek, že on takové povolení NIKDY nevydal a NIKDY nevydá. Že mám podat žádost na okresní úřad a pokud ho k tomu okresní úřad oficiálně vyzve, pak ke mně přijde a situaci posoudí.

Nějak jsem dostal pocit, že tohoto pána na mém pozemku vidět nechci. Propadl jsem depresi. Má žena se rozhodla dům prodat a začala shánět makléře. Propadl jsem depresi ještě víc, protože bych přišel o mou milovanou zahrádku. Při vynášení odpadků jsem potkal naši sousedku. Zeptala se, jak se mám. Vylíčil jsem jí naši situaci, a že manželka hledá makléře, aby prodala dům, protože v něm se stálým strachem z další záplavy už bydlet nechce. Sousedka zbystřila. Jsou to skvělí sousedé, s nimiž máme opravdu pěkný přátelský vztah. „Nic nedělejte,“ pravila. „Pošlu k vám Rudiho.“

Rudi je její manžel a pracuje u zemské vlády. Přišel ihned. Prohlédl si dům a jeho okolí, vyslechl si mou historii, pokýval hlavou a pravil. „A proč chceš stavět protipovodňovou hráz? Postav si skalku.“

Nechápal jsem. Vysvětlil mi to. Nikdo mi nemůže bránit zkrášlit mou zahrádku. Skalka je jednoznačně prvkem sloužícím takovému účelu, nemajícím nic společného s protipovodňovou ochranou. Navíc ji nebudu stavět na hranici pozemků, ale na svém pozemku vlastním a skalka jako taková nepodléhá stavebnímu povolení. Takže můžu začít se stavbou hned. Tehdy jsem pochopil, že jsem po takové skalce vlastně vždycky toužil. A protože ta touha byla opravdu velká, postavil jsem ji vysokou. Má dobrých sedmdesát centimetrů a naléhá na opěrnou zídku. Máme na ní zahrádku všeho možného koření, mesíční jahody, chilli papričky a řadu rostlinek, které postupně nakupuji a sadím. Je krásná už teď, i když je třicet kamenů (ze sta) ještě prázdných. Je to podstatné zlepšení životní kvality, když si můžu kdykoliv přinést čerstvou pažitku, petrželku, tymián, majoránku nebo bazalku. Uvažuji ještě o borůvkách a při návštěvě zahradnictví hledám rostliny, které by se tam nejlépe hodily a můj dům dále zkrášlovaly. Ještě se poradím s mým zahradníkem, který má umělecké sklony a zatím mi vždycky poradil dobře.

Samozřejmě jsem musel kromě zkrášlování zahrádky podniknout něco i na ochranu domu proti vodě. Nechal jsem ve sklepě zabudovat protipovodňová okna (jedno za 1100 Euro a potřeboval jsem čtyři, čert aby to spral). Vydrží prý tlak 1,2 metru vodního sloupce, my jsme neměli okolo domu nikdy víc než půl metru, mělo by to tedy stačit. Když u mě byla ona firma, jež okna budovala, ptal se mne její majitel: „A chcete se spoléhat skutečně jen na ta okna? Nemáte v úmyslu postavit nějakou další ochranu?“

„Ne,“ řekl jsem. „Postavím za domem skalku.“

„Á skalku,“ pokýval hlavou. „Skalka je skvělá věc.“

Vlastně nechápu, jak jsem mohl bez skalky celé ty roky žít. Není nad rakouské úřady, ty dokážou člověku otevřít oči. Vlastně je miluji. Nechápu, proč jsou lidé nespokojení a volí opozici. Jediným problémem je pan René. Ne protože, že mi zakázal stavbu hrázky a tím mne přivedl k mé milované skalce. Ale křičel na mne. A to se v Rakousku nesluší

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.