Je to určitě nepříjemná věc. Zajímavé ovšem je, že nejvíc postihuje malé děti a pak naše stařečky. Věk mezitím si s nadýmáním zas až takové problémy nedělá – pokud nahromaděné plyny má kde vypustit. Ovšem pamatuji si, jak jsem jakožto dítě trpěl a stavěl se na hlavu, abych se nafouknutého břicha nějak zbavil. Nemůže to souviset s nedostatkem pohybu, protože ten sice postihuje naši stařeckou generaci, určitě ne ale děti. Ve složení stravy to asi taky nebude.  Možná je to v psychice, v té si mají postižení asi nejblíž.

Paní Kaufmann jsem potkal spíše náhodou při gastroskopii.  Vlastně jsem tam ani neměl být, jen jsem zaskakoval. Položil jsem pacientce obligátní otázku, proč se u ní gastroskopie dělá a ona odpověděla, že je to kvůli nadýmání. Pak jsem si prohlédl její podklady a do očí mne přímo udeřilo její EKG.

„Poslouchejte, neměla jste někdy problémy se srdcem?“ zeptal jsem se tváří v tvář skutečně výrazným chorobným změnám v jejím záznamu srdeční akce.

„Ne, nikdy, já mám jen nadýmání. Hrozné nadýmání,“ odtušila dáma, jež už ležela na vyšetřovacím lehátku. Takže jsem jí píchnul něco na spaní a vyšetření jsem provedl. Nic zvláštního jsem při něm nenašel.

Paní Kaufmann mi ale nešla z hlavy. I když jsem měl už vlastně jít po službě domů, nechal jsem si ji poslat na ultrazvuk. Nebyla sice moje pacientka, ale paní oberarztka, která byla za ni zodpovědná, neměla čas se tím stavem zabývat. Přiložil jsem tedy ultrazvukovou sondu a nevěřil jsem svým očím. Přede mnou byl vysoce chorobný obraz srdce s výdutí na srdeční špici (jizva po prodělaném infarktu) a vysoce omezenou srdeční silou jako neklamným znakem nedostatečnného prokrvení.

„Měla jste někdy infarkt?“ zeptal jsem se.

„Nikdy,“ odtušila. „Mne jen hrozně nadýmá.“

„Mohla byste mi to vaše nadýmání popsat?“ zeptal jsem se lstivě.

„To je hrozné,“ dala se paní Kaufmann do řeči. „Když jdu po schodech, už od třetího schodu mne začne strašně nadýmat, takže nemůžu jít dál a musím zůstat stát. A někdy se mi to stává i na rovině. Já ujdu tak maximálně padesát metrů a pak dostanu takové nadýmání, že to dál nejde.“

Zbystřil jsem. „A kde vás nadýmá?“

„No přece tady, na prsou,“ ukázala paní Kaufmann bez zaváhání na oblast srdce. „A někdy to jde až do levé ruky. Až do prstů.“

Oblil mne ledový pot při vzpomínce, že jsem tuhle paní před několika hodinami gastroskopoval. No ale koneckonců to přežila.

„To není žádné nadýmání, co mi tady popisujete. To je od srdce.“

„To je nadýmání,“ trvala ta dáma na svém. „Proto mne pan doktor poslal na vyšetření. Dnes žaludek a zítra střevo.“

Teď jsem se začal potit ještě víc. „Z toho vyšetření střeva nic nebude,“ řekl jsem rozhodně.

„Jak nebude?“ vzrušila se paní Kaufmann. „A co moje nadýmání?“

„To není žádné nadýmání,“ řekl jsem už plačtivě. „To jsou bolesti od srdce. Vy nemůžete na kolonoskopii, protože byste při tom mohla dostat infarkt a umřít.“

„Ale já jsem přišla na tu kolonoskopii. Kvůli mému nadýmání.“

„Proboha přestsaňte tomu říkat nadýmání,“ zaprosil jsem. „Vždyť vás to může stát život.“

„A jak tomu tedy mám říkat?“ podivila se.

„Bolesti na srdci, angina pektoris, koronární choroba srdce, tlak na prsou. Říkejte tomu jak chcete, jen proboha ne nadýmání!“

„Ale já mám nadýmání,“ trvala na svém.

Pochopil jsem, že tudy cesta nevede. Zkontaktoval jsem kolegyni a odřekl onu kolonoskopii. Potom jsem nechal odebrat srdeční enzymy a doporučil rychlé provedení koronaroangiografie, tedy vyšetření srdce katetrem. Paní Kaufmann můj postup a zklamání, že se nedočká své kolonoskopie, rozčílil natolik, ža dostala nadýmání i v klidu v posteli. Následkem toho její už při prvním odběru výrazně zvýšené srdečnní enzymy ještě dále signifikatně stouply. Kolegyně, která měla službu, se s ní pak nemazlila. Strčila ji na intenzivku a příští den v šest ráno už paní Kaufmann  jela sanitkou k srdečnnímu katetru. Zjistili tam kritické zúžení odstupu levé koronární arterie, tedy oné „tepny smrti“, která vyvolává nejčastěji náhlou srdeční smrt. Dále potvrdili prodělaný infarkt na srdeční špici s onou výdutí, kterou jsem viděl už při echokardiografii. Pročistili paní Kaufmann její zanesené cévy, naimplantovali jí tam tři stenty a poslali nám ji zpátky.

Měl jsem radost, protože jsem zase jednou někomu zachránil život. Přípravu na kolonoskopii či samotný zákrok by paní Kaufmann asi nepřežila. Všichni kolegové se radovali s mnou, zejména pak kolega, jenž byl za kolonoskopie v ten den zopovědný. Následovalo obvyklé poklepávání na rameno a gratulace. Kdo se ovšem netěšil,  byla paní Kaufmann.

Měl jsem se o tom přesvědčit na sobotní vizitě. Přišel jsem na pokoj a uviděl jsem tam moji pacientku. Sledovala mne podezřívavým až nevraživým pohledem.

„Tak jak se vede?“ zeptal jsem se.

„Dobře,“ odpověděla podmračeně. „Kdy budu mít moji kolonoskopii?“

Vyrazila mi dech. „Teď určitě ne,“ odpověděl jsem. „Berete teď dva silné léky proti srážení krevních destiček a právě jste těsně unikla smrtelně nebezpečnému infarktu. Pod těmi léky nemá kolonoskopie cenu, protože bychom stejně nemohli odebrat žádné vzorky. Každý odběr by totiž mohl nebezpečně krvácet. Kolonoskopii můžete mít nejdřív za rok, až jeden z těch léků budeme moci vysadit.“

„A mé nadýmání?“ zvýšila paní Kaufmann hlas.

„Jaké nadýmání?“

„Pan doktor mne přece poslal do nemocnice kvůli mému nadýmání,“ poučila mne. „A vy s ním nic neděláte.“

„Vy máte nadýmání i teď, po tom srdečním vyšetření?“

„Teď ne,“ připustila. „Momentálně mne nenadýmá. Ale co když to přijde? A já jsem nebyla vyšetřená.“

Skoro jsem si před ní klekl. „Paní Kaufmann,“ řekl jsem už opravdu s pláčem v hlase. „Prosím vás, přestaňte už mluvit o nadýmání. Nebo vás to může stát život! Pokud to budete vyprávět nějakému lékaři, který vás nezná, naordinuje vám to vyšetření znova. A pokud pak začnete krvácet, nebude vás ani nikdo moci operavat, protože to vaše současné léky nedovolí. Prosím vás, už ani slovo o nadýmání. Měla jste ucpané srdeční cévy, prodělala jste srdeční infarkt, měla jste z pekla štěstí, že ještě žijete. Už ani slovo o nadýmání, rozumíte?“

„Ale…“ začala paní Kaufmann, ale když uviděla vraždu v mém pohledu, zmlkla a neřekla už až do mého odchodu z pokoje ani slovo. Pohled, jímž mne ale vyprovázela ze dveří, nebyl ani trochu přátelský. Pochopil jsem, že jsem jí zboural její svět, jenž se točil okolo jediné osy a to bylo její nadýmání. Malomyslně jsem za sebou zavřel dveře, protože mi bylo jasné, že paní Kaufmann hned po propuštění začne hledat doktora, jenž by jí to vyšetření provedl a že určitě nějakého takového najde. Dokázala své nadýmání přece tak dramaticky popsat, že bylo jasné, že ji nikdo nemůže nechat tolik trpět.

Ne, nebojte se, historka nakonec přece skončila happy endem. Dnes ráno jsem našel v mém šuplíku láhev vína s lístkem. „Se srdečnými díky od paní Kaufmann.“

Takže snad ji přece jen nadýmat přestalo a dá pokoj. Ta láhev je důkazem mého medicínského triumfu, skoro ji bude škoda vypít, spíš by měla zůstat vystavena v síni slávy. Mám totiž pocit, že paní Kaufmann nakonec přece jen pochopila, že ji nenadýmalo

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.