Nejsou v žádném případě populární a nikdo je neléčí rád. Většinou skončí nešťastníci s vodnatými stolicemi na samotce a minimálně dva dny k nim přicházejí lékaři, sestry i uklízečky v ochranném oděvu s maskou na tváři, aby si oni pacienti připadali jako naprostí vyděděnci ze společnosti. Pokud ještě k tomu zvracejí, odstup nenakažené společnosti k nim se dále zvětšuje.
Vzpomněl jsem si na příběh z období hluboké totality, kdy byla jednotka vojáků z České Lípy poslána na vynikající výsledky za odměnu na rekreaci do Astracháně. Chlapci zřejmě nesnesli dobře tamější klima, možná nedali pozor na to, co jedí či pijí (kdyby pili jen vodku jako domorodci, nebylo by se jim to určitě stalo). Místo toho se už před odletem domů dostavily nemalé potíže. Už nalodění do letadla nebylo snadné, poté vojáci pohnojili celé území Ukrajiny, Slovenska a České republiky. Protože ve vojenském speciálu, očividně na takovou kalamitní situaci nepřipraveném, došel toaletní papír, použili nejprve všechny noviny, sešity na poznámky a dopisy z domova. Poté, co byla i tato zásoba vyčerpána, aniž by se frekvence návštěv toalety zmírnily, museli roztrhat i své vojenské košile a takto polonazí pak přistáli v Ruzyni. Protože základní vojenské řády pravily, že voják se po návratu ze zahraničí musí nejprve hlásit u své posádky, museli nešťastníci, místo, aby je sanitky převezly do na infekční oddělení vojenské nemocnice, cestovat do České Lípy. Ve vojenském naklaďáku, přičemž každý z nich dostal jeden kýbl, na němž pak tuto cestu proseděl. Poté, co v České Lípě nakoukl dévéťák do páchnoucího auto, povolal na pomoc lékaře. Tento mohl pouze vypsat doporučení k přijetí na ono infekční oddělení vojenské nemocnice, auto se otočilo a vojíni, nadále dřepící na kýblech, byli převezeni tam, kam celou dobu patřili.
Naštěstí existuje proti podobným chorobám prostředek, i když není podpořen statistickými daty a proto zůstává víceméně tajný. Je to moravská slivovice.
Před několika lety, přesně si to už nepamatuji, zachvátila celou (minimálně střední) epidemie viru Norwalk, později zkráceně nazývaného Norovirus. První případ – to je zřejmě ne zcela známo, se objevil v domově důchodců v St.Peter am Kammersberg – v okrese Murau. Měl jsem s kolegou Wurmem službu, když nám nešťastnou babičku dovezli. Mezi dveřmi, jako první pozdrav, nás oba pozvracela. Když jsem se snažil vyšetřit její nepokojná střeva ultrazvukem, zopakovala to. Napojili jsme ji na infuze a převezli na oddělení –aniž jsme zavedli všechna ona výše popsaná opatření. Ta tehdy totiž ještě neplatila a právě Norovirus měl všechno změnit. Když jsem druhý den odpoledne přišel do mého služebního bytu, zachtělo se mi náhle mocně alkoholu. Je mi zřejmé, že lékaři jsou podezříváni, že se jim takto zachtívá alkoholu každý den. To není tak zcela můj případ, jsou dny, kdy nezachtívá. V ten den byla ale potřeba nesmírně silná. Protože otvírat láhev vína, aby z ní člověk upil jednu skleničku a ohrozil tak zbytek v lahvi zkažením, mi připadalo nepřiměřené, vzpomněl jsem si, že mi otec daroval láhev domácí slivovice a že se tato nachází v chladničce. Nalil jsem si skoro deci (potřeba byla opravdu silná) a obrátil jsem otcovu hrdost do sebe. V noci jsem musel kvapným krokem čtyřikrát navštívit toaletu, netušíc ještě, proč. Když jsem se s tímto problémem svěřil ráno po telefonu ženě, obvinila obratem mou čočkovou konzervu, kterou jsem večeřel a zakázala mi další požívání hotových jídel firmy Knorr. Když jsem ale přišel na oddělení, věc se vyjasnila. Kolega Wurm chyběl na sezení a když jsem se po něm ptal, dozvěděl jsem, se, že od pozdního večera visí na infuzích, zvrací a s… jako o závod, má horečku a je na tom stejně zle jako ona babička, kterou jsme ve službě přijali. O dva dny později byl identifikován jako zdroj nákazy Norovirus a všichni se jej začali bát. Kromě mne. Když choroba o tři týdny zachvátila mou manželku, věděl jsem si rady. V šest ráno mi žena sdělila, že musí na záchod a už se nikdy nevrátila zpět. Poté, co jsem jí k posteli přistavil kýbl, zavedl jehlu do žíly a spustil infuze, přivolal jsem syna, jenž byl s maminkou v kontaktu, k chladničce a nalil nám oběma pořádnou dávku dědečkovy slivovice. Syn se kupodivu nebránil, jeho matka nebyla ve stavu, aby mu mohla zabránit v čemkoliv. Oba jsme zůstali zdraví.
Potřetí se stalo, že mne kontaktovala naše písařka. Přišla bledá s masívními bolestmi břicha. Popisovala jejich začátek prudký – jako by jí někdo vrazil nůž do břicha. Samozřejmě jsem se domníval, že za podobnou bolestí se může skrývat dvanáctníkový vřed a rozhodl jsem se gastroskopovat. Nebylo to správné rozhodnutí. Sotva jsem s onou hadicí vjel do žaludku, vyvalily se proti mně v protisměru dva až tři litry zelené tekutiny. Před takovou potopou není kam uhnout. Byl jsem kontaminován až nad kolena a v té době už bylo známo, že nejinfekčnější na pacientovi s Norovirem jsou právě zvratky – chudák kolega Wurm. Nezbylo než neztratit hlavu. Rychle domů a deci slivovice. Věřte nevěřte, zůstal jsem zdravý.
Takže až někde potkáte Norovira, a on se vám představí, zabijte ho ihned slivovicí – podmínka ale je, aby měla přes padesát procent alkoholu, jen tak zabezpečíte dezinfekci celého trávicího traktu. Ale neprozraďte žádnému doktorovi, že tu radu máte ode mne. Ostatně, pokud se jí budete držet, žádného doktora potřebovat nebudete.