Upozornění pro čtenáře – tato povídka je stará asi třicet let a objevil jsem ji přednedávnem při listování mými starými texty. Možná přece pobaví, prosím, abyste jí odpustili její mladistvou nezralost.

 

 

Motto:

… válku vedli přibližně se stejným štěstím, v šestém roce se při jedné srážce stalo, že uprostřed boje se náhle den změnil v noc. Tuto změnu předpověděl Iónům Thales Milétský a stanovil ji právě na ten rok, ve kterém se tato změna i skutečně stala. Když Lýdové a Médové uviděli, že nastala noc místo dne, přestali bojovat a obě strany raději rychle uzavřely mír.

Hérodotos – Dějiny, I.Kniha

Bitva se odehrála 28.března roku 585 př.n.l.

Onoho dne leželi dva muži na slunné stráni, hleděli do údolí, kde se někde za kopečny vinul proud řeky Halys, opalovali svá svalnatá těla na jarním sluníčku a trávili tučný oběd. Ačkoliv by se z jejich poetického rozpoložení dalo očekávat, že si vyšli jen tak, jejich místo na této louce a pod tímto jarním sluníčkem mělo svůj naprosto konkrétní důvod. V údolí totiž ležela obrovská síla vojska médského krále Kyaxara a oni sami byli vojáky lýdského panovníka Allyata. A ne obyčejnými vojáky, jak se dalo usoudit z jejich zbroje, pohozené poblíž. Už jen z toho, že si dovolili zbroj odložit, muselo být každému zasvěcenému jasné, že jde o vysoké důstojníky. O tom svědčily ostatně i jejich přilby ozdobené pestrobarevnými koňskými ohony. Nazvěme je třeba Atys a Belas, což byla jména v té době používaná, neboť čas se  k jejich skutečným jménům zachoval macešsky a smyl je jako voda stopu v písku.

„Je to život na prd,“ kostatoval Atys a těžce vzdychl, protože mu tučná skopovina tlačila na bránici.

„No jo,“ souhlasil ospale Belas, který byl o jednu hodnost níže a tím pádem bylo jasné, že nesouhlasit nemohl.

„Ležíme tu už přes týden jako lazaři a ne se pohnout z místa,“ láteřil Atys.

„Ono se není moc kam hýbat,“ vyjádřil svou nespokojenost Belas. „Před námi jsou hordy těch médských divochů, okolo všude hory a za námi jenom Lýdie. Ustupovat před těmi divochy se přece nesluší.“

„Kdo mluví o ústupu?“ vzplanul Atys, z čehož bylo hned patrné, že se jedná o štábního důstojníka, kteří mohou o ústupu mluvit jen mezi sebou, nikoliv ale před mužstvem nižším. „Mělo by se na ty Médy vběhnout, zahnat je do řeky a hotovo.“

„Ty myslíš, že je porazíme?“ zeptal se Belase nejistě.

„No,“ znejistěl Atys, „asi sotva. Je jich strašně moc a vpadají hrozně divoce. Já je viděl. Vůbec při pochodu nedrží krok, jen si to představ! Na koni sedí jako opice. Ale zatraceně dobře střílejí. A nezapomeň, jak kdysi zatočili s Asyřany! A těch jsme se báli jako ohně.“

„To už je ale strašně dávno,“ namítl Belas. „To byli dědci a tatíci těch, co jsou tu teď.“

„Tak hrozně dávno to zase není,“ poučil ho Atys. „Oba jsme už byli na světě. Ale už pět roků nás tihle synkové slavných otců prohánějí, kde se dá. Jak říkám, ukáznění nejsou, ale bojovat umí.“

„Třeba proto neútočíme,“ mínil Belas. „Když jsou tak neukáznění, snadno se rozptýlí, začnou remcat, loupit a potom je zničíme. Třeba právě na to král spoléhá.“

„To je hloupost,“ odtušil Atys. „Náš král nespoléhá vůbec na nic. Vyhladovět ty pobudy nemůže, protože mají dobytka, že to nesní ani za rok. Voda jim teče hned za zadkem a co potřebují, to si ukradou. Jsou koneckonců na našem ne? Kdepak, na ty se nemělo nic vymýšlet, na ně se mělo vběhnout, prásk prásk a bylo by po všem. Kdepak ve válce přemýšlet, vždyť to je proti základním pravidlům.“

„Ale co kdybychom prohráli?“ obával se Belas.

„Tak bychom prohráli,“ odtušil Atys chladnokrevně. „Někdo prohrát musí. A my důstojníci máme dobré koně, abychom stačili utéct. Odnese to vždycky jenom mužstvo, to je staré pravidlo. Ale měli bychom to aspoň za sebou. Z toho ležení mi už ani nechutná a to jíme dobré skopové. Jak asi chutná mužstvu, které se cpe  čočkou a boby? Musí být nafouklí jako měchuřiny. Včera jsem raději ani nešel na kontrolu stráží. Mezi těmi prďochy ti nepomůže ani nejlepší voňavka.“

„Třeba vyhrajeme,“ projevil Belas naději.

„Jak jsi přišel na takovu myšlenku?“ užasl Atys. „Copak nevíš, jaká je ve vojsku nálada?“

„Dost špatná,“ připustil Belas. „Dezerce jsou na denním pořádku a když mluvíš o svaté povinnosti bránit vlast, každý se na tebe šklebí jako na debila a za zády se ti směje.“

„Právě,“ souhlasil jeho nadřízený. „A do toho dopuštění se náš ctěný král najednou rozhodne, že bitva bude zítra. Médové z toho budou radostí celí bez sebe, musí být už pěkně otrávení z toho, jak se denně staví na bojiště a my pořád nic.“

„Třeba už král nemá peníze,“ mínil Belas. „Ona to není legrace, být králem. Máš peníze, vojsko ti bojuje, nemáš peníze, vojsko jde domů. Dej pokoj, kde má ty peníze pořád shánět?“

„Kdepak,“ pravil tajnůstkářsky štábní důstojník Atys. „Ten má peněz, že bychom se tu mohli slunit až do zimy. Ale něco ti povím, jenom to musí zůstat nezi námi. Včera přijel z Milétu posel od hvězdáře Tháléta. Ten prý králi sdělil, že zítra je pro bitvu vhodný den. A vím, že práve Thálés krále celou dobu zdržoval od tažení a teď od bitvy, až jsme to dopracovali sem, kde jsme teď.“

„Tihle mudrci!“ vybuchl Belas. „Kdepak, já je nikdy neměl rád. Pořád to mudruje a žádná pořádná práce z nich nevypadne. Dáš mu přes hubu a on místo meče vytáhne zákoník. Tahle pakáž! Bozi vědí, co v těch hvězdách viděl, že má teď najednou tak naspěch poslat nás na smrt! Pokud se máme řídit radami hvězdářů, smrdí to vždycky průšvihem. O kolik krásných bitev jsme už přišli, protože náhodou zrovna lezl Merkur do Saturna nebo měl obětní beran nemocný žlučník? A kdo to vlastně je, ten Thálés?“

„Nějaký Řek z Milétu, co procestoval půl světa,“ informoval ho jeho přítel.

„To mne s ním nesmiřuje,“ pravil Belas ještě stále popuzeně. „Tihle Řeci jsou podivná čeládka. Pořád se hádají o věcech, o kterých by rozumného člověka ani nenapadlo přemýšlet, horují pro svobodu, šťourají do věcí, do kterých jim nic není a válka s nimi stojí vždycky na psí štěk.“

„Někteří říkají, že je Féničan,“ pokračoval Atys.

„To už zní zajímavěji,“ řekl Belas. „Féničané mají aspoň rozum v hlavě a bez placení nepohnou prstem. To se mi líbí, to mne s nimi spojuje. Zaplatí mi, jdu rozbíjet hlavy, nezaplatí, jdu domů. Co vlastně tenhle Féničan vybádal?“

„Nějaké matematické nesmysly o výpočtu obsahů trojúhelníků, kruhů a tak,“ řekl Atys. „A taky to, že základem světa je prý voda v různých skupenstvích.“

„Tak potom to není žádný Féničan,“ řekl naprosto přesvědčeně Belas. „Kdyby byl, tak by věděl, že základem světa vždycky byly, jsou a budou peníze. To je jediná a nejlepší pravda na světě. Já ti říkám, kamaráde,“ rozhoněný Belas se neovládl a dovolil si k nadřízenému důvěrnost, „že z téhle bitvy nic dobrého nekouká, když ji povedeme podle hvězd. Já tyhle mudrce nemůžu cítit.“

 

Druhého dne povolala nicméně i naše dva brachy trubka do boje, zařadili se tedy na svá místa a šli se srazit s obrovskou přesilou médských divochů, kteří při pohledu na seřazenou lýdskou armádu nemohli uvěřit svému štěstí. Už se viděli, jak rabují pohádkové poklady lýdského krále Allyata v Sardách, o kterých se vyprávěly legendy.

Bitva se vyvíjela podle očekávání. Lýdové ani na jednom úseku nezískali převahu, ustupovali, kde mohli, a jen jejich  silná jízda obnovovala stále praskající frontovou linii a za cenu velkých ztrát zaháněla stále dotěrnější Médy. Přesila nepřítele byla nesporná a tak když se přehouplo poledne, byly lýdské šiky na pokraji katastrofy a naši přátelé Atys a Belas zkoumali, kudy by se dostali  nejrychleji do bezpečí, až to celé praskne.

A tehdy to začalo.

Na vojsko, zpocené a žíznivé ze slunčeního úpalu, náhle padl chladivý stín. Vojáci pohlédli vzhůru a ruce se zbraněmi jim poklesly. Vřava bitvy utichla, Méd s Lýdem stáli vedle sebe s otevřenými ústy a sledovali, jak se kousek po kousku ztráci sluneční kotouč a na zem padá tma.

Panika vypukla prakticky současně v obou armádách. Obě se daly na útěk do tábora, vojáci se sráželi k zemi, šlapali po sobě, zraňovali se o odhozené zbraně. Někteří leželi v němé hrůze mezi mrtvými a nechávali se ušlapat. Slunce zmizelo docela, nad krajinou se rozmohlo hrůzostrašné ticho. I ptáci zmlkli, v chladivé tmě se obě vojska chvěla hrůzou ve svých táborech a prosila bohy obou národů, aby od nich neodvraceli tvář a pustili slunce zase na svobodu.

Bohové skutečně vyhověli prosbám vyslovovaným v obou jazycích, slunce se začalo kousek po kousku zase objevovat až nakonec zase zalilo krajinu svým hřejivým světlem.

Marně se však oba králové snažili postavit své vojáky zpět do šiků, nikoho by na bojiště nedostali ani párem volů. Všichni se chvěli hrůzou při představě, že půjdou-li do boje znovu, bohové jim slunce ukradou znovu a už navždy. Bojechtivým vládcům tedy nezbylo, než se sejít mezi padlými, jejichž počet je naprosto neuspokojoval a uzavřít mír pokud možno na věčné časy či aspoň do příští války.

A zatímco vládcové projednávali podmínky míru, seděli naši dva přátelé ve stanu a hodnotili situaci.

„Hrozné, co?“ mínil Belas. „Něco takového jsem v životě nezažil. Je ovšem pravda, že nás to zachránilo a že to přišlo na poslední chvíli.“

„To ano,“ souhlasil Atys. „Kdybych nevěděl, že ten prokletý Thálés zdržoval boj o celé měsíce až jej nechal spustit právě dnes, myslel bych si, že to byl zásah bohů. Takhle to spíš smrdí ďáblem.“

„Ty myslíš, že ten Řek nechal schovat slunce, aby nám umožnil se zachránit?“

„A ty máš jiné vysvětlení?“ zeptal se podrážděně Atys. „Buď je schoval nebo aspoň věděl, že k něčemu takovému dnes dojde. A pak, člověče, veď solidní válku, když ti do strategie kdekdo zasahuje. Ještě k tomu někdo, kdo možná v životě nedržel meč v ruce! Mohli jsme za sebou mít pěknou porážku a buď bychom byli mrtví nebo bychom mohli do konce života vyprávět, jak jsme to s Kyaxarem projeli. Ale teď? Copak o tomhle můžeš někomu povídat? Myslíš, že ti někdo uvěří? Člověče, vždyť já z toho budu mít do konce života nabourané spaní!“

„Marná sláva,“ ukončil debatu Belas. „Já ty mudrce nikdy neměl rád.“

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.