Nevím, jestli je to jen můj dojem, ale mám pocit, že začínají (nabo zažívají svůj vrchol protože o začínání nemůže být řeč, otravují nám život celý rok) vždy se začátkem dovolených. Škola skončí, rodiče naloží školáky do aut a vyrazí za odpočinkem k moři nebo do hor. A tehdy se jim do cesty postaví oranžové kužely, svádějící dopravu na dálnici do jednoho pruhu a z dopravních značek se na ně šklebí chlap s lopatičkou a hromádkou hlíny. Copak cestáři nejezdí na dovolené? Nebylo by možné, kdyby nasadili k opravám někdy v březnu nebo dubnu, když roztaje sníh a povrch cest vyschne, do konce června by to zvládli (samozřejmě by museli správně odhadnout délku úseku, který by si troufali v daném časovém úseku opravit), pak si dali na dva měsíce volno a v září se zase dali do práce?

Možná by to možné bylo, ale naprosto to neodpovídá skutečnému životu. Možná cestáři milují vedro potencované roztopeným asfaltem, nebo možná je ten asfalt skutečně v červenci a srpnu řidčí a lépe se s ním pracuje. To nás ale zřejmě úplně neuspokojí.

Z dálnice D1 mají stejně všichni strach, i když se na ní zrovna nepracuje. Když jsem se dozvěděl, že se na dvou úsecích dálnice začne opravovat, vzal jsem to koncem května do Prahy raději přez Linec (moc jsem si tím nepomohl). Pak ale přišly povodně, zaplavily mi jižní únikovou cestu a tak jsem se chtě nechtě musel vydat domů přes Brno. Průjezd oněmi úseky oprav nebyl v neděli problematický, překvapilo mne ovšem, že tu byly jen ony kužely. Po pracovnících ani stopy (to mne nepřekvapilo, byla přece neděle), ale nenašel jsem stopy ani po jejich práci. To už mne překvapilo trošku víc.

Jak jsem se teď dočetl, ty stopy tam chybí dodnes. Je to docela chytrá taktika. Protože dálnice staví soukromé firmy přes veřejnou soutěž, vyhrává samozřejmě nabídnutá nejnižší cena (kvalita už dávno nikoho nezajímá, ruku na srdce, podle čeho vybíráte olej, šunku nebo vepřové plecko na oběd?). Takže nabídnou zcela nereálnou cenu na úrovni 60 procent potřebného a pak zahájí stavbu otevřením stavebního místa (tenhle termín se mi hrozně líbí, je v něm obsaženo všechno. Totiž že se sice už staví, ale vlastně ještě vůbec nestaví – je prostě otevřeno stavební místo pro pracovníky, aby tam začali pracovat až budou mít chuť a peníze a současně se uzavře pro veřejnost, která se musí plížit podél onoho pracovního místa v jednom pruhu). Když je stavební místo otevřeno, zjistí se, že cena je nereálná a začne se vyjednávat o nové. Samozřejmě vyšší. Firma už omezila provoz, obsadila stavební místo pro sebe, její případné odebrání by znamenalo natahovačky u soudu zřejmě s povinností placení penále pro zadavatele, tedy pro stát a tak má pro nové vyjednávání podstatně výhodnější pozici. Zuřící řidiči, stojící v zácpě okolo jejich kuželů jsou jejích rukojmími, protože jsou voliči oněch politiků, kteří zakázku zadali. A tak se nestaví a vyjednává a šoféry může trefit šlak. Zatím se do Prahy nechystám, čekám, jak vyjednávání dopadnou.

Jestli si ovšem někdo myslí, že to v Rakousku běží nějak výrazně jinak, pak se tedy mýlí. V principu je to jinak. Stavbou a opravami dálnic je trvale pověřena firma ASFINAG. Je to firma v podstatě státní, která hospodaří, jak už to státní firmy dělají, tedy deficitně a nikoho to neštve. Má několik miliard eur dluhu, ale protože je to oficiálně privátní podnik, tyto dluhy se nezapočítávají do státního dluhu Rakouské republiky, i když ta za ně samozřejmě ručí. (Takových skrytých dluhů například u železnic a dalších v podstatě státních firem jsou desítky miliard, nikdo si už ani netroufá ptát, kolik těch desítek to vlastně je). Hospodaří víceméně někdejším komunistickým způsobem, to znamená, že musí za každou cenu vyčerpat vyčleněné finanční prostředky pro daný rok. Jinak jim je vláda příští rok zkrátí. Vzpomínám si, jak jsme byli v mých mladých letech na stavbě železniční přeložky Chomutov Prunéřov jen proto, aby stavební podnik vyčerpal platový fond. Práci tam pro nás neměli žádnou, abychom nezmrzli, přehazovali jsme písek z jedné hromady na druhou a nakonec jsme ze stavby utekli. Plat nám přišel ale i tak, protože si naší nepřítomnosti na stavbě nikdo nevšiml. I Asfinag musí vyčerpat prostředky, čili musí v daném roce otevřít příslušný počet stavebních míst. Což znamená kužely na cestě a chybějící pracovníky a stopy jejich práce.

A pak přijde léto, přesněji 1. červenec a pracovníci Asfinagu se vyrojí jako včely. Objeví se nákladní auta, parní válce, bagry a začnou rozkopávat cestu, po níž se chcete vydat do Chorvatska, Itálie či jen do Salzkammergut. Aby ta cesta nebyla tak nudná!

Málokdo už asi ví, že dálnice v Evropě vymyslel Hitler jednak, aby snížil hrozivou nezaměstnanost v tehdejším Německu, jednak ale i ze strategických vojenských úvah – měly sloužit pto RYCHLÉ přesuny vojenských jednotek. O rychlosti se tedy na našich permanentně rozkopaných a ucpaných dálnicích mluvit nedá.

Do práce jezdím raději po obyčejné „bundesstrasse.“ Mám to do práce 32 kilometrů a zvládám to v rozmení 35  – 38 minut. Po dálnici je to 38 kilometrů a zvládám to to v rozmezí 30 – 90 minut. V léte spíše oněch devadesát. Takže se snažím dálnici vyhýbat, jak se jen dá. Ostatně úsek mezi Grazem a slovniskou hranicí byl původně postaven z betonu a teď je kus po kuse vyměňován za asfaltový povrch, takže na tomto úseku je pracoviště prakticky neustále. Za 10 měsíců, co pracuji ve Wagně jsem mohl projet celý úsek bez omezení 5 (slovy pět) pracovních dní!!! Práce jsou plánovány na několik let, takže čeští milovníci chorvatského moře budou rakouské cestáře proklínat ještě dlouho. Někdy mám pocit, že ty stavby jsou myšleny na rozpoutávání národních vášní. Češi nenávidí Rakušáky, že jim rozkopali dálnici, po níž chtějí k moři a Rakušáci nenávidí Čechy za to, že jim ucpávají onen jediný průjezný pruh, kterým se chtějí dostat do práce. A politici si mnou ruce protože nenávist, jak víme, přináší hlasy.

Nemám Asfinag rád, už proto, že mu musím platit dálniční nálepku, která je rok od roku dražší ( prý inflace). Ale musím s ním žít. Vybral jsem si to dobrovolně, takže nářek není na místě.

Takže jen pro mé čtenáře, kterých se to možná týká:

       TIP NA CESTU Z CHORVATSKA:

Pokud uslyšíte, že na Pyrrhnautoban, čili A9,  se zase někde kupí auta, je to určitě mezi výjezdy Schachenwald a Wundschuh – to je teď ono nejnovější stavební místo, které zřejmě zůstane i v budoucím roce (samovat se přece musí oba směry!)

Když budete přijíždět od Mariboru, sjeďte z dálnice u Wundschuh, pak se ale na výjezdu  dáte ne na západ do Wundschuh, ale na východ na Werndorf. U Kalsdorfu vjedete na bundesstrasse a dáte se po ní doleva. Projedete Kalsdorf a na kruhovém objezdu za vesnicí se dáte doleva, tedy směrem na letiště(je označené), na příštím kruhovém objezdu pak znovu směr na letiště, to znamená doprava. Projedete okolo grazského letiště (tam je taky kruhák) a kousek za ním je už dálnice , tam je opět kruhový objezd, protože kruhové objezdy jsou móda, vášeň stavbařů a perfektní příležitost vyčerpat přidělené finanční prostředky – Češi, jedoucí na Linec se na něm dají rovně k uzlu Graz West, Moraváci, směřující na Vídeň pak musí sjet trošku nelogicky doleva na Graz Ost , ale nevadí, ono vás to přivede na dálnici tak, že pojedete doprava tedy na Vídeň a domů.

Pokud byste to u Wundschuh nezvládli nebo vás zácpa překvapila až za tímto výjezdem, máte ještě pořád šanci vyhnout se nejhoršímu. Sjeďte z dálnice na výjezdu Kalsdorf a pak na prvním kruhovém objezdu směrem na letiště doleva. Až projedete  kolem letiště je už vše tak, jak jsem popsal v prvním odstavci.

U obou možností je jedná v podstatě o zkratku, ujedete méně kilometrů než když byste se dali po dálnici (zejména pak Moraváci směřující na Vídeň) a nebudete tam bezmocně stát.

Přeji příjemnou cestu a PEVNÉ NERVY!!!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.