Když vám dům zaplaví voda, není to nic příjemného. Stalo se nám to během čtyř let už podruhé, tentokrát – aby to bylo napínavější –  v noci a vody přišlo ještě mnohem víc než v roce 2009. Naštěstí se mi podařilo ještě včas položit okolo sklepních oken pytle s pískem a když tyto zdaleka nestačily, (vody okolo domu bylo až nad kolena) podařilo se mi přesvědčit požárníky, by přišli k nám, postavili bariéru za domem a začali vodu a bahno z našeho sklepa odčerpávat. Díky tomu dosáhlo to svinstvo jen 70 cm a natropilo škody ve výšce „jen“ několika tisíc euro.

Poté, co jsme ze sklepa vynesli všechno bahno, umyli podlahy a stěny, vynesli zničenou pračku, chladničku a mrazničku, všechen zničený nábytek atd. atd. přizvali jsme naši pojišťovnu, aby se na všechno podívala a zhodnotila výšku utrpěné škody. Nebyla malá, hlavně ale psychická, čili těžko penězi vyčíslitelná. Práve minulého roku jsme totiž prodali byt v Popradě a navíc jsem se přestěhoval ze Stolzalpe a ty spousty věcí a vzpomínek, jež jsme z těchto bytů přivezli a jež měly spíše emocionální než finanční hodnotu, byly uskladněny právě především v onom zatopeném sklepě. Dá se tedy říci, že naši slovenskou minulost tentokrát skutečně odnesla voda.

Nicméně nazpět k naší pojišťovně, protože o ní bude vlastně v tomto článku především  řeč. Po několika telefonátech k nám  skutečně dorazili dva pánové a oznámili nám, že fotografie škod , jež jim v mé přitomnosti poslal náš pojišťovací zástupce, nedostali. To jim neprošlo, počítal jsem s tímto argumentem a měl jsem fotky na flešce i na počítači stojícím připraveně na stole a tak si museli oněch 37 fotografií chtíc nechtíc okopírovat. Pak se zdvořile rozloučili a řekli nám, že dostaneme vyrozumění o uznání výšky škody.

A tak jsme čekali, Nedělo se nic, to mne ale neznepokojovalo. Podobné věci trvají určitě dlouho. A pak nám náhle zavolala paní, jíž jsme v roce 2005 prodali náš byt v Grazu. Prý dostala nějakou obálku na naše jméno. Jestli nám ji má donést. Pomyslel jsem si, že to bude nejspíš nějaká hloupost, ale rozhodl jsem se pro obálku zajet.

Překvapení to bylo velké. Obálka byla od pojišťovny Wiener Städtische. Dovolím si předeslat, že jsme u této pojišťovny uzavřeli pojistku na náš dům v Gössendorfu, tam jsme dostali doručenou smlouvu, tam dostáváme každý rok zprávu o zvýšení pojišťovacího poplatku ( o snížení nás ještě nikdy neinformovali). I při nahlášení škody jsme samozřejmě uvedli tuto adresu a k tomu i číslo pojistky, jež byla na onu adresu v Gössendorfu vystavená a jež na této smlouvě stojí v hlavičce na první straně. Nyní nám ale jistá dáma, jejíž jméno nebudu zveřejňovat, protože ji stejně nikdo z mých čtenářů nezná (byla to paní Jasmín Schneeweiss, proč bych jednou nemohl být protivný?) oznamovala v dopise, odeslaném na adresu Graz, Stanglmühlstrasse 7, že škoda na našem domě byla odhadnuta na 8000 Euro. Můžeme poděkovat obětavé paní Lang, majitelce našeho někdejšího bytu, že našla v Heroldovi naše telefonní číslo a dala nám vědět, místo aby jako každý normální občan hodila takovou obálku do odpadkového koše.

Odhlédnouc od špatné adresy mne překvapil i fakt, že se ona dáma z pojišťovny domnívala, že k zaplavení našeho domu došlo 6.února tohoto roku, tedy uprostřed zimy, i když jsme nahlásili správné datum 7.květen.

Otázka je, co si vlastně myslela, když nám posílala dopis do Grazu, aby nás informovala o uhrazení škody na domě v Gössendorfu. Že by se domnívala, že náš dům se stal neobývatelným a proto jsme museli přesídlit do našeho někdejšího bytu? Potom si ovšem musela myslet, že jsme bydleli v psí boudě – ta totiž v rakousku stojí asi oněch 8000 Euro (samozřejmě kvalitní). Domnívám se ale, že si nemyslela nic – ona PROSTĚ NEMYSLELA. Počítač jí vyplivl nějakou adresu z naších starých časů a ona na ni prostě poslala svůj dopis. O kompetenci se mluvit nedá. Ale právě s takovou chybějící kompetencí lidí, kteří rozhodují o našich osudech, máme teď do činění stále častěji.

Když jsem v Popradě prodal byt, zašel jsem ve stejný den na pobočku Výdchodoslovenských energetických závodů a tam se odhlásil od spotřeby proudu. Byl 7.červenec minulého roku. Vyplnil jsem příslušné formuláře a uvedl mou adresu do Rakouska pro případ, že by došlo k nejasnostem, které by bylo třeba ještě ujasnit. Domnívám se, že počítačový program Východoslovenských energetických závodu prostě se zahraniční adresou nepočítal a zřejmě se ji tedy nepodařilo zanést do systému. Jinak se dá následující příhoda jen těžko vysvětlit.

Koncem března tohoto roku jsem se dozvěděl, že proti mně na Slovensku bylo zahájeno trestní řízení. Poněkud mne to vyděsilo, jako by to asi vylekalo každého člověka. Nikdo nemá rád, když se mu vyhrožuje zatykačem. Nicméně jsem obdržel obálku s mou poštou, jež docházela od října na moji adresu v Popradě. Nová majitelka bytu měla problémy s rizikovým těhotenstvím a pak samozřejmě radost z narození zdravého potomka, takže nám onu poštu poslala až v dubnu. Vysvětlení našeho maléru bylo v oné poště obsaženo a bylo následovné.

Nový majitel bytu se přihlásil k odběru energie až v září 2012, až když se do bytu nastěhoval. Mezitím ale přestavoval kuchyňskou linku a proto občas zapnul proud a tím vznikla pohledávka 6,24 Euro, jež byla připočítána mně. Že jsem se už řádně odhlásil a byt přepsal  notářsky na nového majitele, nehraje žádnou roli, až do přihlášení nového majitele (který ale bohužel onoho 7. července  se mnou na Východoslovenskou energetiku nemohl jít) se náklady započítávají majiteli starému.

V říjnu mi VES poslali účet na 6,24 Euro – samozřejmě do Popradu. Nový majitel obálku neotevřel ani nepřeposlal. Proto následovala upomínka. Když jsem na upomínku neodpověděl – protože jsem o ní samozřejmě neměl ani tušení, předala VES celou věc s dluhem 6,24 Euro exekutorovi. Ten mit napsal v prosinci zlý dopis a žádal o okamžité uhrazení dluhu – napsal mi samozřejmě opět do Popradu, protože VES mu očividně mou novou adresu v Rakousku nedokázala zprostředkovat. Byl nicméně tak laskav, že mi nabídl, že mohu svůj dluh splácet po částech během následujících  šesti měsíců.  Zřejmě se domníval, že jsem opravdu na konci mých finančích sil a oněch 6,24 Euro je nad mé možnosti. Jeho ohleduplnost by mne určitě dojala, kdybych ten dopis ovšem  mohl obdržet. Když jsem opět drze neodpověděl – protože jsem o této korenspondenci ještě stále neměl tušení, požádali mne v lednu o osobní setkání. Když jsem nereagoval – sic! – dostal jsem v únoru už jen zprávu o zahájení trestního řízení proti mé osobě – normálním nedoporučeným dopisem (doporučený by se jim aspoň vrátil jako nedoručitelný, nicméně nevěřím, že by je i pak trklo, že možná bydlím někde jinde).

Když jsem se tedy dozvěděl, jak k mému trestním stíhání došlo, napsal jsem exekutori mail, aby mi laskavě sdělil jeho mezinárodní číslo konta, abych dluh, jenž jsem nezpůsobil, uhradil. Odpověď jsem nedostal. O dva týdny později jsem exekutorskou kancelář informoval, že mi neumožňují dluh zaplatit, protože mi stále ještě nesdělili číslo konta, na které bych mohl dlužnou částku poslat. I tento mail zůstal bez odpovědi, musím tedy počítat s tím, že jsem stále ještě hledán slovenskou justicí a pokud se přihlásím v nějakém slovenském hotelu k pobytu, do několika hodin mne obklopí kukláči s odjištěnými zbraněmi a odvezou mne do vyšetřovací vazby. Raději tam tedy nepojedu. Doufám jen, že Rakousko nemá se Slovenskem smlouvu o vzájemném vydávání hledaných zločinců, pak bych na tom byl opravdu blbě.

Co mají podle mého soudu oba tyto případy společného? O mém osudu v obou případech rozhodoval počítač, jenž posílal dopisy s irelevantním obsahem, jenž by myslícímu člověku musel připadat směšný až absurdní, na falešné adresy, jež objevil někde ve své paměti. U toho počítače sice seděl člověk (ty dopisy jsou podepsány a to  – doufám – počítač ještě neumí, jenže člověk, jenž svůj zdravý rozum delegoval na onu elektronickou techniku. A jemuž absolutně nevadí, že se svým podpisem pod nesmyslný dokument sám stává terčem posměchu. Dělá přece jen svou práci!

A co jsem tím chtěl ještě říci – ten problém je mezinárodní, stejné nesmysly se stávají na Slovensku jako v Rakousku a nepochybuji, že i v Česku. Pokud jste něco takového zažili, napište mi, nebudu se cítit v boji s blbostí (lidskou nebo počítačovou?) tak sám.

Einstein se prý bál, že technický pokrok jednou dosáhne takové úrovně, že vyprodukuje generaci úplných idiotů. Obávám se, že nás od tohoto okamžiku nedělí příliš mnoho času. Pokud už nenastal.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.