Patří prostě k životu. Oslavy narozenin se sice konají na pracovišti už jen zřídka, protože si každý z finančních důvodů chrání své soukromí, ale jsou ještě stále příležitosti, kdy se slaví otvírání nových zařízení, oddělení, či se slaví, že se nějaké takové oddělení (či jeho primář) dožilo padesáti, šedesáti či sta let. V takovém případě se v nemocnici zastaví život, ze všech stran se sjíždějí prominenti, kteří chtějí být vidět, zejména pak takoví, kteří by dané oddělení nejraději zavřeli a řadu let o to i usilují. Teď se ale usmívají s ostatními, třesou si rukama a někteří si vynutí i přednesení zdravice. Přitom chválí do nebes kvality primáře, jehož nenávidí a nejraději by jej viděli v důchodu nebo pod zemí, úroveň oddělení, které se pokusili už třikrát zrušit a sklidí poté ukázněný potlesk publika. Problém je, že se právě kvůli nim musí zastavit onen život v nemocnici.
V Brucku otevírali nové zařízení na vyšetřování koronaroangiografií, tedy srdečním katetrem. Měl to být mílový krok ke kardiologickému zabezpečení pacientů z horního Štýrska (a v podstatě už byl, ta vyšetření se v době slavnostního otevření v Brucku prováděla už jeden a půl roku. Ale zatím nebyl čas ono zařízení slavnostně otevřít – zřejmě ten čas neměli politici, kteří se tam chtěli nezbytně nutně ukázat.)
A co čert nechtěl – právě v ten den náhle zkolaboval na našem operačním sále instrumentátor (je to správný mužský ekvivalent slova instrumentářka? v podstatě tedy zdravotní bratr – ale to je asi ještě horší). Anestesiolog jej ještě na sále úspěšně zresuscitoval a přivezl s pomocí záchranky k nám na internu. Jen co jsme ho položili do postele, už jsme museli resuscitovat znova – komorová fibrilace. Podařilo se jej zastabilizovat, bylo ale zřejmé, že jestli má přežít, potřebuje neprodleně srdeční kateter, aby se podařilo otevřít ucpané cévy.
Zavolal jsem tedy Bruck, jako naši příslušnou nemocnici. Paní na centrále napřed nechtěla pochopit, co po ní chci, Když to pochopila, pravila: „Ale to dnes nepůjde. Dnes je tam velká oslava, otvírají nové zařízení. Je tam paní Klasnik (štýrská hejtmanka) páni ředitelé z KAGESu (štýrský zdravotní koncern), dneska se nevyšetřuje.“
„Já mám tady ale čtyřicetiletého člověka, který mi jinak zemře. Dejte mi k telefonu kardiologa.“
„Ale to nepůjde,“ mínila ona dáma v telefonní centrále v Brucku. „Všichni jsou na oslavě.“
„Tak tam zaběhněte a přiveďte mi jednoho z nich k telefonu. Chci slyšet od něj, že ten kateter neudělají.“
„Když myslíte,“ pronesla ona dáma uraženě, nicméně za chvíli se na telefonu přihlásil kolega Zach – samozřejmě nejmladší člen bruckého týmu.
„Ale jasně,“ pravil bodře. On je už takový klidný typ a navíc věděl, že on to vyšetření dělat nebude. „Pošli ho, já už se o to postarám, aby to klaplo.“
Poděkoval jsem a zavolal jsem centrálu vrtulníku v Niederoblarn. „Potřebuji vrtulník. Mám tu akutní infarkt a posílám ho do Brucku.“
„Ale to nepůjde,“ pravil mi muž z centrály. „V Brucku mají teď oslavu. Otvírají nové zařízení srdečního katetru a všichni jsou na oslavě.“
„To vím,“ řekl jsem už poměrně netrpělivě. „Ale já jsem tam už volal, oni o našem pacientovi vědí a máme ho poslat.“
„Ale to nepůjde,“ namítl onen už znova. „Když je tam ta oslava a jsou tam všechny VIPky z celého Štýrska, tak to určitě nikdo vyšetřovat nebude moci.“
„To není vaše starost,“ zavyl jsem do telefonu. „Pošlete vrtulník,? Zbytek si zodpovím sám.“
Dvě minuty nato zazvonil telefon anesteziologovi, který mi pacienta přivezl. „Je to pravda,“ ptal se hlas v jeho telefonu, „je to pravda, že od vás má letět pacient do Brucku? Tam je přece oslava a nikdo nepracuje a nemůže tedy vyšetřovat.“
Anesteziolog mi jen s úsměvem podal telefon. „Pane,“ pravil jsem zvýšeným hlasem. „Přestaňte diskutovat a vyptávat se a pošlete onen vrtulník, který jsem objednal.“¨
„Ale to já nemůžu,“ řekl mi onen muž. „V Brucku toho pacienta nikdo vyšetřovat nebude. Tam je ta oslava, nikdo nepracuje…“
„To si zodpovím sám!“ zaječel jsem poprvé opravdu nepřátelsky. „Vy pošlete konečně ten zatracený vrtulník!“
Minutu nato zazvonil telefon lékaři záchranky, který čekal, aby převezl pacienta k přistávací ploše. „Je to skutečně pravda, že má vrtulník letět do Brucku? Tam je přece ta oslava…“
Lékař záchranky měl dost ohledu, aby mi hovor nepředal a poměrně klidným hlasem vysvětlil znepokojenému telefonistovi, že je vše domluvené a vrtulník má přiletět.
A opravdu přiletěl. Ani se nenahlásil, abychom mohli pacienta převézt k přistávací ploše. Na jednotku intenzivní péče vběhla mladá kolegyně následována několika zřízenci. Tvářila se velmi nepřátelsky: „Je vám známo, kolego, že v Brucku je dnes oslava otevírání nového zařízení na vyšetřování srdečním katetrem?“
Ujistil jsem ji, že mi to námo je.
„A chcete mi vysvětlit, jak mají vašeho pacienta v Brucku vyšetřit?“
Odpověděl, jsem, že to není ani moje ani její starost, ale že o to se už budou holt muset postarat kolegové v Brucku.
„Ale za všechno ručíte vy,“ řeklal výhružně. „Jestli mi pacienta nepřeberou…“
„Přeberou,“ snažil jsem se ji uklidnit.
„Jestli mi pacienta nepřeberou, nechci mít žádné nepříjemnosti. Tady mi podepište, že za všechny následky tohoto transportu přebíráte zodpovědnost. Já jej platit nebudu.“
Podepsal jsem. Nehodlal jsem se už dále přít.
V Brucku zažili v ten den svou hvězdnou hodinu. Právě v okamžiku, kdy primář referoval o novém zařízení a líčil světlé zítřky obyvatelstva horního Štýrska a jejich skvělé zdravotní zabezpečení, objevil se na nebi vrtulník.
„Promiňte, pánové a dámy,“ řekl primář. „Musíme oslavu na chvíli přerušit. Právě nám vezou ze Stolzalpe mladého muže se srdečním infarktem, dvakrát už resuscitovaného, který potřebuje nutně a ihned pomoc našeho nového zařízení.“
Odměnou mu byl frenetický nadšený potlesk přítomných. Druhý den už stál heroický výkon kardiologického týmu nemocnice v Brucku, který zachránil život mladému pacientovi, v novinách. Je dlužno dodat, že vděčnost bruckého primáře k naší nemocnici za tuto scénu, kterou by holywoodští scenáristi nevymysleli lépe, trvala několik let.