Co tam chcete dělat? Tak se mne ptali italští přátelé, když jsem projevil svůj úmysl navštívit toto severoitalské město. Vždyť tam nic není! Průmyslové, chaoticky rostoucí město na úpatí Alp, turisticky absolutně nezajímavé, tak změl jejich posudek. Nenechal jsem se zviklat, můj průvodce sliboval uprostřed brescijského chaosu krásné městské centrum. Kromě toho varoval, aby se člověk připravil na nezměrné množství školních exkursí. Jestliže tam jezdí tolik italských školáků, musí tam něco být, trval jsem na logice uvažování. A měl jsem pravdu. Těch školních výprav tam bylo nepočítaně. Hlučné italské děti s ještě hlučnějšími učiteli, snažícími se nezvedenému dorostu přiblížit slavnou historii jejich národa. Učitele jsem chápal. Jestliže se chtěli ve svých třídách prosadit a něco svým svěřencům sdělit, museli vyvinout hlas o intenzitě 80 – 100 decibelů. A oni chtěli. Kde jinde, než v Brescii se totiž dá sledovat celý historický vývoj Itálie – nejen té severní.

Vespasianovo divadlo

Nikde jsem zatím nezažil město, jež by si svých dějin tak vážilo a tak hrdě je dokázalo prezentovat, Brescia byla v tomto bodě naprosto impozantní. To byl ted onen důvod, proč zde všude běhají ony štěbetavé školní výpravy. To jediné by se snad dalo označit jako minus, občas byli pro stárnoucí manželský pár (tedy nás) dost obtěžující. Jinak jsem ale byl šťastný, že jsem se od návštěvy tohoto města nenechal odhovořit.

Brescia byla kdyso dávno předávno keltskou osadou, než si ji podmanili Římané. Už v prvním století před naším letopočtem použili občané tehdejší Brixie osvědčenou italskou taktiku, již tento národ provozuje ještě stále – a stále úspěšně. Je to skutečně fenomén. Jedno na čí straně Itálie v posledních dvou stoletích vstupovala do války, končila vždy na straně vítěze. A vždy něco vybojovala, přesto že na bojištích šli její vojáci od porážky k porážce. Brixia předvedla tento recept už před dvěma tisíci lety. Ve válce Římanů se spojenci v letech 90-88 př.n.l. zaujali její obyvatelé vyčkávací taktiku, aby se pak přidali na stranu vítězících Římanů. Za to dostali práva římské kolonie a město začalo vzkvétat. Později  se o jeho rozvoj a výstavbu hodně přičinil císař Vespasianus, po němž zde zůstaly zbytky impozantního divadla. Po rozpadu Římské říše se Brescia stala jedním z langobardských vévodství a právě poslední langobardský král Desiderius byl před svým povýšením na krále vévodou v Brescii. Založil zde klášter San Salvatore, jenž je dnes spolu s přilehlým klášterním komplexem Svaté Julie jedním z nějúžasnějších muzeí, jež jsem měl možnost v poslední době navštívit. Ve dvanáctém století vznikla i v Brescii komuna, jež se nechtěla podřizovat císaři a proto bojovala jako člen Lombardské ligy proti Friedrichu Barbarossovi. Současně se učila nenávidět blízké Bergamo. V boji proti vnukovi Barbarossy Fridrichovi II utrpěla Brescia spolu s Milánem a dalšími městy v roce 1237 zdrcující porážku u Cortenuovo. Přesto se odmítla vzdát císaři na milost a nemilost, což mělo za důsledek, že se ji císař rozhodl hned následujícího roku dobýt a pokořit. Brescia měla být první na řadě postupně pokořench povstalých měst. Brennerský průsmyk, jež ovládala, byl totiž pro císaře životně důležitý. Přes něj mohli totiž do Itálie proudit němečtí rytíři, toužící se vyznamenat a vydělat si v císařských službách a kterých se Taliáni báli jako čert kříže. Obyvatelé Brescie ale našli správnou obrannou taktiku. Císař si totiž zavázal mladého geniálního inženýra, jenž mu měl pomoci při překonání městských hradeb. Když se to obyvatelé ohroženého města dozvěděli,  navštívili tohoto mladého génia a nabídli mi občanství města jakož i ruku bohaté dědičky jednoho z nejvýznamnějších Brescianů. Mladý muž správně pochopil, kde jej jeho budoucnost. Nabídku přijal, oženil se a když císař přitáhl k městu, stál už na straně jeho nepřátel a překvapoval jej stále novými obrannými nápady. Protože císař mohl vojsko financovat jen šest týdnů – na víc neměl peníze – zklamaně odtáhl a vítězové si postavili na znamení svého triumfu  první velkou kamennou radnici na hlavním náměstí – dnes náměstí Pavla VI.

 

V roce 1311 se Brescianům už tak nedařilo. To se zase jednou rozhodli neposlouchat císaře, jímž byl tentokrát otec našeho Jana Lucemburského, císař Jindřich VII. Ten ve svém odhodlání pokořit neposlušné město nepolevil ani když obránci zabili jeho mladšího bratra Wallrama. Město se nakonec muselo vzdát, jeho hradby byly zbořeny a vůdcové povstání popraveni. Když ale do Itálie vtáhl v roce 1330 král Jan osobně, byli to právě obyvatelé Brescie, kteří mu jako první otevřeli brány a zvolili si jej za „Signore“, tedy vládce a ochránce. Jan zůstal jejich pánem sedm let, pak – protože měl jako obvykle hluboko do kapsy a válka v Itálii jej opravdu finančně vyčerpávala – prodal město milánskému vládci Viscontimu. V milánské  moci pak Brescia zůstala až do velké koaliční války v roce 1428, kdy přešla stejně jako sousední Bergamo pod nadvládu Benátek.

Brescia je jedno velké staveniště. Už proto, že zde stavějí metro (na město s 200 000 obyvateli velmi odvážný projekt, ale několik stanic už funguje a já se po návštěvě Brescie začal ptát, proč není něco takového možné v čtvrtmilionovém Grazu, kde je dopravní situace možná ještě katastrofálnější než v Brescii. Můj GPS mne zákeřně zavedl do městského centra, v systému jednosměrek a stavenišť se pak ale nevyznal a proto mne ponechal mému osudu. Proklel jsem ho a našel nakonec místo na okraji městského parku – kde kdysi stály městské hradby s příkopem.

Hlavním (ne ale nejhezčím) náměstím je „Náměstí Pavla VI“. Jmenuje se po papeži, jenž se jako Joannes Battista Montini narodil v blízkosti Brescie, v tomto městě byl vysvěcen za kněze, stal se zde biskupem a kardinálem a z tohoto postu byl pak zvolen v roce 1963 nástupcem Jana XXIII. V městské katedrále má velký fiktivní náhrobek a svou sochu, Bresciané jsou na svého rodáka hodně hrdí. A to přesto, že Pavel VI vstoupil do dějin mimo jiné nešťastně jako takzvaný „Pill pope“. Papež Pavel VI měl totiž nutkavou potřebu vyjadřovat se ve svých encyklikách ke všem z jeho pohledu důležitým otázkám církve a jejího poměru k současnému světu. Vydával je i několikrát za rok a byly to „O cestě církve v současném světě“ nebo „ O celibátu“ atd. Atd. Ve své encyklice „Humannae vitae“ pak v roce 1968 vystoupil ostře proti kontrolovanému těhotenství a antikoncepci. Byla to reakce na právě zaváděnou hormonální antikoncepci, mimo jiné ale důkaz, jak daleko stála církev od skutečného života. Výsměch, jenž za svůj postoj sklidil, jej zlomil, žádnou další encykliku už do konce svého života o deset let později nevydal. Církev na postoji z „Humannae vitae“ trvá ale dodnes, ačkoliv jej už skoro nikdo nebere vážně.

Pavel byl určitě konzervativnější papež než jeho předchůdce, na rozdíl od něj odmítl bezvýhradnou diskusi s komunistickými režimy a požadoval tvrdě více práv pro věřící v zemích komunistického bloku. Nebyl právě špatný papež a tak se dá hrdost Brescianů na svého rodáka dobře chápat.  Samotná katedrála nemá ale kromě jeho sochy a relikvie ruky svatého Benedikta, zakladatele řádu Benediktýnů a patrona Evropy mnoho co nabídnout. A stará katedrála, jež stojí vedle ní na náměstí a jež je údajně úžasná svými mozaikami, měla v pondělí a úterý zavřeno. Bylo úterý. Starý kostel je ovšem fascinující i zvenku. Je to totiž obrovská rotunda, architentonický styl ranného středověku, v tak obrovské dimenzi jsem se s rotundou ještě nikde nesetkal.

I samotná radnice je impozantní budova s velkým vnitřním dvorem, demonstrující moc bohatého města. Pozdějším místním pánům – Benátčanům – se ale v této radnici nechtělo sídlit – asi se tu tváří v tvář hrdosti svých poddaných necítili úplně dobře. Postavili tedy na jiném náměstí novou renesanční budovu, podle níž toto náměstí nese své jméno Piazza de Lodgia. Určitě nejkrásnější náměstí ve městě a možná i jedno z nejhezčích v severní Itálii vůbec. Impozantní je i Via di Musei, která začíná u zvenku nenápadného, ale vevnitř úžasného kostela Sant Maria della Caritá. Tenhle kostelík  bychom přešli bez povšimnutí, kdyby nás na něj neupozornili samotní občané Brescie. Skutečně, nikde jsem se ještě nesetkal s tím, že místní lidé upozorňují turisty tak konsequentně na památky svého města a dbají na to, aby návštěvníkům něco neuteklo. Ten kostel je pravý barokní klenot s pozoruhodnou loretánskou kaplí za oltářem, stál rozhodně za návštěvu. Od něj pak vede ona Via di Musei. Úzká cesta lemovaná vchody do renesančních paláců. Ne domů, ale paláců, jeden vedle druhého. Všechny z doby bohatství města v patnáctém a šestnáctném století z období vrcholné renesance, s vnitřními dvory a v nich – vykopávky z dob římských. Jak nám vysvětlil jeden z dobrovolných aktivistů neskutečně lámanou angličtinou kombinovaou s co nejjednodušší italštinou jen abychom mu rozuměli, v Brescii je jedno,  kam člověk kopne, pět metrů do hloubky narazí jen na památky a drahocennost z dob dávno mPiazza di Loggiainulých.

Samotné městské muzeum ulici ukončuje. Nepamatuji si, že bych tak impozantní muzeum městských dějin někde viděl. Zabírá komplexy dvou starobylých klášterů – jeden z nich – Klášter San Salvatore pochází ještě z dob Langobardů – založen byl v osmém století a kostel se i v podobě z této doby dochoval – skvost ranně románksé architektury s freskami a vysokými oblouky, jež o gotice ještě nemohly mít ani tušení a přesto se klenuly do skoro stejné výšky. Druhý klášter svaté Julie je o něco mladší. Ale jak už jsem napsal, kdekoliv se v Brescii začne kopat, narazí člověk na památky z dob starších. A tak když začali kopat pod podlahou kláštera, narazili na domy z říských dob s krásnými mozaikami na podlahách. Tento „Dionýsův dům“ zabírá teď jedno křídlo muzea a je přísně zakázáno tam fotografovat.  V Brescii člověka prostě provedou celými dějinami města od doby předřímské až do doby moderní, největším skvostem je samozřejmě bronzová socha okřídlené Viktorie, tedy bohyně vítězství, po níž se jmenuje i centrální stanice městského metra. (A náměstí s podzemním parkovištěm, jež jsem marně hledal při příjezdu do města).

Socha Viktorie

Poté jsme našli skvělou trattorii jménem Mezzaria, kde jsme se výborně najedli – žaludek byl už zase po dvou dnech ochoten přijímat potravu a dal mi to najevo záchvatem vlčího hladu – hypoglykemie, která mne zastihla právě uprostřed města. A po jídle jsme se vydali k brescijské pevnosti. Monumentální stavba se tyčí nad městem na jednom z prvních alpských kopců a proslavila se v roce 1849, kdy Brescia kladla 10 dní odpor rakouským vojskům. V pouličních bojích zahynul i rakouský generál Nugent, než s povstalci udělal pořádek v Čechách neprávem pomíjený rodák maršál Radecký. Za tento odpor si Brescia vysloužila přezdívku „Italská Lvice“.Pevnost v Brescii

Budova pevnosti je opravdu impozantní, má několik poschodí, s řadou obranných systémů a padacích mostů – jen muzeum jsme při nejlepší vůli nenašli. Podobně jako v Miláně jsme viděli osvětlená okna, za nimi exponáty, vchod jsme ale hledali marně. Možná stejně marně jej hledaly i všechny ony školní výpravy, jimiž se to tam opět jen hemžilo. Ne, Brescia není pro lidi hledající ticho a klid. Ale jinak byla jedním velkým milým překvapením. Tak velkým, že jsme prostě zapomněli hledat klobouček pro vnučku.

Vzpomněli jsme si na to až na cestě  do Lovere. Samozřejmě že vznikla panika a nezbylo než jet  ještě pozdě večer do obchodního centra v sousední obci, tam zaparkovat (což bylo to nejtěžší) a pak hledat. Snažil jsem se manželku přesvědčit, že ve vesnici, jež se jmenuje v překladu Liščí pobřeží (v originále Costa volpino), klobouček pro děti asi nenajdeme, protože tam vždycky dávaly dobrou noc jen ty lišky. Neuspěl jsem. Tonoucí se i stébla chytá a nám stála voda už až po bradu. Costa volpino  nabízala kupodivu víc, než jsem mohl očekávat. Dokonce tu měli i ulici Jana Palacha. Prohledali jsme celé nákupní centrum, našli obchod s dětskými věcmi, velmi milými prodavačkami a s výběrem dětských věcí od dupaček přes šatičky až já nevím po co. Jediné, co neměli, bylo capollino.

Tímto se celá naše výprava do severní Itálie, jedno jak úspěšná z pohledu historika a turisty, stala naprostým desastrem. Hlavní úkol splněn nebyl.

Nebudu čtenáře dále napínat a happy end mu nemůžu zatajit. Capollino jsme koupili o tři týdny později v Paříži v obchodním domě Galerie Laffaytte. Nevím, nakolik k tomu přispěla moje hrozba, že ten obchoďák neopustíme, dokud nebude klobouček koupený, ale manželka projevila nesmírnou houževnatost. Zaměstnala půl hodiny dvě prodavačky. Přinesli nám několik kusů až ze skladu, protože správná velikost nebyla na pultech k dispozici. Ale pak přišel velký okamžik, klobouček jsme drželi v ruce a mohli jsme si jej odnést.

Stál pouhých deset euro –  tak levně jsme si pocit absolutního štěstí už dávno nekoupili.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.