Ta fotka se mnou opravdu pohnula. Před americkým velvyslanectvím ve Vídni demonstrovaly desítky v Rakousku žijících Čečenců. Demonstrovali za propuštění Džochara Canajeva, který je podle nich nevinný a hrdina. Odhlédnouc od samotné protimluvy této argumentace (buď je Džochar bojovník džihádu a v jejích očich hrdina, ale pak není nevinný, nebo atentát v Bostonu nespáchal a pak je nevinný, ale žádný hrdina), je samotný fakt takové demonstrace pro mne těžko stravitelný.

Nechat vybuchnout bomby v prostoru cílové linie maratonského běhu, kde chodí především děti přivítat a obejmout tatínky a maminky, které jsou dost bláznivé na to, aby se plahočily 42 150 mestrů bostonskými ulicemi, je něco perverzního, nepochopitelného a zločinného. Nikdo, kdo vraždí děti není hrdina, protože ty se nemůžou bránit. Šířit teror není hrdinství ale zbabělost. Teroristé nemají odvahu postavit se ozbrojeným vojákům, útočí tedy na bezbranné, aby šířili strach. Možná se cítí oni sami jako hrdinové, měli by v tom ale sami i zůstat.

Posuďme ale hypotézu, že ti dva Čečenci jsou opravdu nevinní. Jejich otec to tvrdí. Když si odmyslíme povinnou otcovskou lásku, je jeho argumentace opravdu směšná. Argumentoval například tím, že kde by si asi tak mohli jeho chlapci opatřit zbraně. Protože sám v Americe deset let žil, musí vědět, že to tam skutečně není problém. Stačilo zajít do obchodu. Teorie, že FBI potřebovala rychle najít jakéhokoliv atentátníka, aby uklidnila veřejné mínění a skryla svou vlastní neschopnost, je dost přitažená za vlasy. Pokud by totiž vybuchovaly další bomby, příliš by si likvidací dvou čečenských bratrů neposloužila.  Samozřejmě existuje ještě další verze, že výbuchy organizovala samotná FBI, aby ospravedlnila před vlastním obyvatelstvem americkou angažovanost v muslimském světě a pak našla dva obětní beránky. V dnešní společnosti může každý věřit, v co chce a bohužel to i dělá.

Je pravda, že zprávy, jež se šířily na sociálních sítích a většinou předbíhaly oficiální stanoviska policie, dokázaly napáchat šílený chaos. Nejen, že si spletly Čečensko s Českem, následkem čeho bylo ihned nemalé množství Američanů připraveno poslat bombardéry na Prahu, ale mohly skutečně způsobit, že se o vině atentátníků dalo pochybovat. Napřed přinesly zprávu, že se atentátníci přiznali taxikáři, jehož unesli a že se mu svým činem chlubili. Později uvedl taxikář, že se oba bratři Canajevové bavili o holkách a kreditních kartách. Po zprávách, že Tamerlana Carnajeva policisté zastřelili, se objevily jiné, že jej přejel vlastní bratr autem, aby nakonec přece jen potvrdily smrt následkem střelných zranění. Tvrdilo se, že Džochar Carnajev střílel před svým zatčením do posledního okamžiku kolem sebe, aby tato zpráva byla později opravena – žádnou zbraň u sebe neměl. To hned zpochybnilo i původní verzi, že atentátníci vlastnili automatické zbraně. Posléze se jejich arsenál zredukoval na jednu pistoli, již vlastnil Tamerlan Canajev. Ona masivní střelba, jež hodiny nutila bostonské občany zabarikádovat se ve svých domech, byla tedy zřejmě jen bezhlavou palbou policie, Carnajevové příliš mnoho projektilů z jedné jediné pistole vystřílet nemohli.

Jedno, o jaký čin se jedná, vždy vzniknou konspirativní teorie. Lidé je prostě milují. Proto byl i útok na newyorská dvojčata zaranžovaným útokem CIA, aby mohli Američané zaútočit na arabský svět a získat kontrolu nad ropnými zdroji. Lidé, jež tuto teorii zastávají – a není jich málo – jí věří s fanatismem sekty a je zbytečné argumentovat, že 11.září 2001 vedl bezprostředně jen k útoku na Afganistan, kde žádná ropa není, a jen o několik let později přesvědčil úředník ministerstva zahraniční Wolfowitz prezidenta Bushe, že by bylo třeba zaútočit na Irák. Bush sice argumentoval ve své řeči otevřením války proti všem teroristům a právem Ameriky zasahovat je kdekoliv na světě už bezprostřředně po jedenáctém září, při svém útoku na Irák ale musel vymýšlet zcela jiné argumenty, jako například onen nesmysl o zbraních hromadného ničení. Ano, v Iráku šlo skutečně o to, že Saddam Hussein uděloval licence na těžbu ropy čínským, ruským a francouzským, ne ale americkým firmám a proto první ministerstvo, jež bylo v Bagdadu Američany obsazeno, bylo ministerstvo ropného průmyslu (a při tomto obsazování byla „nešťastnou náhodou“ zničena veškerá dokumentace). Přímé spojení k útokům jedenáctého září 2001 se tady ale vystopovat nedá.

I teď tvrdí otec atentátníků, že byli jen vybráni jako náhradní oběť. Pokud by něco takového CIA nebo FBI skutečně udělala, pak by si vstřelila naprosto trapný vlastní gól. V Čečensku totiž ropa opravdu není a navíc se tam vojensky z amerického hlediska zasahovat nedá – to je území pevně v rukou Ruska, tedy pana diktátora Putina a  jeho figurky Ramzana Kadyrova, kteří si do ničeho mluvit nedají – Putin má naopak pocit, že on sám může mluvit do všeho. Vybráním Čečenců za atentátníky by Američanú Putinovi víc než dobře posloužili. Reakce z Ruska na sebe nedaly dlouho čekat. V Moskvě už byla razie v mešitě, při níž bylo zatčeno na 140 lidí. Možná byli skutečně režimu Moskvy nepřátelští (to je už ostatně velká část ruského obyvatelstva), bez podnětu z Bostonu by ale ruská policie nemohla postupovat tak brutálně. Navíc teď ruská tajná služba triumfuje a demonstruje neschopnost americké FBI. Byli to přece Rusové, kdo monitoroval pobyt Tamerlána Carnajeva v Dagestánu, kdo odposlechl jeho telefonáty s matkou, v nichž se měl přiznat ke svému příklonu k radikálnímu islámu, oni o tom informovali americké kolegy a tito pak všechno totálně po… Zda byla důvodem skutečně chyba při hláskování Carnajevova jména, jejimž následkem jej nenašel počítačový registr, to už není podstatné. Možná je to jen další kachna, jíž nás zásobují sociální sítě  mírou vrchovatou.

Zpravodajská síť, všechna massmédia od novin až po televizi se totiž chytila do vlastní pasti. Po celé roky platilo, že vyhrává ne ten nejlepší ale ten nejrychlejší. Mohopol na zprávy měl ten, kdo je podal nejrychlejij, ostatní už neměli šanci, byli jen plagiátory a bylo jedno, že rešeržovali lépe a důkladněji. Teď nedokáží samozřejmě žádné noviny a žádný zpravodajský kanál držet krok s twitterem nebo facebookem, protože tam píše každý a okamžitě. Ať chtějí či nechtějí, byly všechny zpravodajské agentury zahnány do defenzívy, kdy mohou jen korigovat už řečené a to je vždy těžká úloha a ne vždy jsou lidé ochotni změnit názor, jenž si už na základě sice falešných ale rychlých prvních informací vytvořili.

Nicméně fotky obou bratří byly zveřejněny ještě předtím, než byla známa jejich identita. Že tedy odložili na místě atentátu své batohy, je prakticky jisté. Džochar se ostatně v nemocnici přiznal. Zřejmě ani netušil, že vypovídat nemusí. V Čečensku by totiž skutečně musel – jinak by se se seznámil s ne právě příjemnými vyšetřovacími metodami. Jestliže visíte na umělé ventilaci, jste opravdu vydáni na milost a nemilost a vynutit si přiznání není žádnou velkou vědou. Pravděpodobně bude po poradě s právníkem svůj čin popírat, což znovu podpoří spiklenecké teorie.

Proběhne soud, v němž budou důkazy zpochybňovány, proces bude politizován a pravdu se nakonec stejně nikdo nedozví. Zůstane tvrzení proti tvrzení, důkazy a indicie, jež soud uzná za dostačující, aby poslal Džochara na popraviště, jež ale absolutně nebudou stačit zastáncům konspirativních teorií, aby je přesvědčily a zlomily jejich odpor.

Jak jsem už napsal, hodně viny na všem tom chaosu má i americká policia sama, mnohem větší ale twitter a ti neinformovaní a napůl informovaní, jež na něm zveřejňují své hypotézy a předkládají je jako fakta. Chválabohu se podařilo přesvědčit aspoň oficiální místa USA, že Čečensko není Česká republika – za prezidenta Bushe by to bylo zřejmě mnohem obtížnější. Bezprostřední útok amerických bombardérů tedy nehrozí,  při návštěvě Ameriky bych se ale momentálně svou národností přiliš nechlubil. Věřím, že v Americe zůstalo hodně takových, kteří patřičnou korekturu ve svých zeměpisných znalostech neprovedli a budou i v budoucnosti každého občana České republiky považovat za fanatického muslima.

Nicméně mne stále ještě dráždí ona fotografie demonstrujících Čečenců ve Vídni. Už proto, že svým nekritickým protestem dávají podnět k paušálnímu odsouzení všech čečenských a muslimských imigrantů. Ti, kdo skutečně utekli, protože jim na Kavkaze šlo o život, mezi  těmito demonstranty určitě nejsou. Znal jsem jednu takovou mladou ženu z Ingušska. Její manžel jednou odešel do práce a už se nikdy nevrátil domů. Následně vyhrožovali i jí – protože nehodlala podporovat teroristy. Protloukla se se dvěmi dětmi až do Rakouska. Pracuje tady a když konečně mohla opustit utečenecký tábor, kde na ni dávali radikální muslimové – hlavně Čečenci – pozor, aby se správně zahalovala a nikdy nepohlédla cizímu muži do očí – odstěhovala se hned na druhý konec Rakouska a začala žít podle zvyků a zákonů země, jež jí poskytla azyl a záchranu. Takoví před americkým velvyslanectvím nedemonstrují, těm už totiž šlo o život. Ti ostatní by měli zvážit, zda jim náš západní systém hodnot vyhovuje. Pokud jím totiž tak trpí a považují se za jeho oběti, měli by opravdu zvážit, zda tady chtějí zůstat. Sympatizovat s lidmi, kteří zabíjejí zákeřně položenými bombami děti, se totiž s našimi morálními hodnotami naprosto neslučuje. V demokracii má každý nárok , aby vyslovil svůj názor. Beztrestně. Jenže pokud jeho názor nekorensponduje s jeho činy a s jeho představou o životě, je to pak názor falešný a měly by z něj být vyvozeny příslušné konsekvence. Prostě sladit vyslovovaný názor se způsobem života jeho nositele.

Ve Vídni žil salafista a hlasatel nenávisti vůči západnímu světu Mohammed Mahmoud. Byl zde zatčen a souzen, minulého roku veřejně spálil veřejně svůj rakouský pas, jako důkaz přerušení všech svých svazků se svou novou domovinou. Koncem března byl zatčen v Turecku, když se snažil s falešnými dokumenty proniknout do Sýrie. V turecké vězeňské cele náhle zjitil, že je rakouský občan. Protože poměry v tureckém vězení ho přiváděly denně k zoufalému pláči, žádá o vydání do Rakouska, aby mohl být souzen tam. Nevím, zda je tento příběh vůbec třeba komentovat. Tady ale o Mohameda Mahmouda opravdu nikdo nestojí. Jestliže miluje islám, musí jej akceptovat i se všemi průvodními projevy, jako je cela s dvaceti jinými spoluvězni a s jedním záchodem a sprchou.

Otec obou bostonských atentátníků řekl, že rodina se nikdy neměla vystěhovat do Ameriky. V Čečensku by prý byla mnohen šťastnější. V tomto bodě mu dávám za pravdu. Možná by si měli stejnou otázku položit všichni ti, kdo nosili transparenty před americkou ambasádou ve Vídni. A pokud by si ji dokázali upřímně zodpovědět, mohli by začít balit kufry.

4 Comments on Bostonský atentát – fikce a realita

  1. Odstupem casu musim ric ze s trestem smrti pro dzochara nesouhlasim.podivejte se na starsiho carnajeva.tri nasobni vrah mlatil zenu.a je temer jiste ze neco schytal dzochar.sama. Sama fbi priznava velky vliv starsiho bratra.proste starsi bratr zneuzil dzoc
    hara ke svim cilum.on zaslouzi trest a tvrdy trest dozivoti bez moz moznosti propusteni.ale bhot zneuziteho kluka na popravu to je sylna kava.to je potom lync.a lync do spolecnosti nepatri.uvedomtesi to.a vyslech 16hodin v kuse bez pravnika otom se ani nemusime bavit.a kpr na jipce.

    • Ti hoši se vidí být vojáky ve válce islámu proti křesťanskému světu. Stejně jako oni brutální vrazi v Londýně. V podstatě platí pro zajaté vojáky dohody o chování se k válečným zajatcům. Jenže je brutální vražda britského vojáka na otevřené ulici válečný akt? My to vidíme jako vraždu, oni jako zabití nepřítele. Úhel pohledu je naprosto odlišný. Je ovšem pravda, že někoho nic netušícího srazit autem a pak rozsekat sekáčkem na maso je zbabělý útok ze zálohy. Snipeři se do zajetí nikdy nebrali. Ti útočníci z Londýna i bostonští atentátníci jsou jim podobní – útočí na nic netušící lidi, v Bostonu dokonce na civilní obyvatelstvo. Mají tedy právo na stejné zacházení jako vojáci na frontě, kteří bojují s nepřítelem tváří v tvář a v bezvýchodné situaci se vzdají? Teror je nový fenomén a naše společnost na jednání s ním ještě nemá zažité koncepty. Zatím jsou pro nás podobní lidé vrazi, jejich vojenský statut, který si dali sami, nejsme ochotni uznat. A z pohledu ochrany nás a našich dětí se mi to zdá být i správné.

  2. Zdravím, co takhle na vlastní pěst opravdu pátrat a pustit si pár záběrů ze zpráv a podobně… Ještě sem neviděl někoho kdo by byl v bezprostřední blízkosti výbuchu a neměl na sobě ani škrábanec nýbrž na proužky roztrhané kalhoty… nemyslím si že by kvalitní rifle od LEVISE dokázaly šrapnel zastavit nebo pohltit natolik že by nezpůsobil přinejmenším tržné (krvácející)rány…

    • Jak chcete skutečně pátrat na vlastní pěst? O žádném ze záběrů, které krouží po internetu, nemůžete vědět, zda není zmanipulovaný. Stejně je to i se zprávami. Jak jsem psal, americká policie si sama dala několik vlastních gólů a teď už bude mít trvale problémy s důkazovým řízením, skeptiky jako jste zřejmě vy, nepřesvědčí nikdy a já se jí v tom v žádném případě nesnažím pomáhat. To bylo vlastně tématem mého článku. Zprávy v sociálních sítích – jakkoliv nespolehlivé, manipulované a zavádějící jsou rychlejší než oficální komuniké a výsledky vyšetřování. Ten kdo přijde pozdě, má už jen malou šanci změnit vytvořené mínění. Tak už to bude vždycky, zvýšením rychlosti zpráv jsme se možnosti přiblížit se pravdě dále vzdálili.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.