obálka knihy Bratři ze Soluně, Druhé vydání u Rybka Publishers
Druhé vydání knihy Bratři ze Soluně – obálka knihy

Letos to tedy bude 1150 let, kdy dorazili na Moravu. Svatí Cyril a Metoděj, patroni Evropy, uctívaní věrozvěstové, kteří přinesli křesťanství do Velkomoravské říše.
Mám velkou radost z toho, že se můj vydavatel Rybka rozhodl k této události uvést na trh druhé vydání mé knihy z roku 1995, která nese stejné jméno jako tento příspěvek. (A udělal to zase jednou krásně, jak je u něj ostatně zvykem) Osmnáct let v životě jedné knihy jsou celé věky a skutečně mám pocit, jako by od té doby celé věky přešly. Odkaz obou bratří ale zůstává stále aktuální, ta právě to je hezké na knihách s historickými tématy, totiž že neztrácejí na aktuálnosti.
I když, pokud si vzpomenu na dostupnost materiálů potřebných pro vytvoření této knihy v době, kdy vznikala a dnes, dělí tyto dvě období ne 18 let, ale celé světelné věky.

O napsání knihy s tématikou svatých Cyrila a Metoděje jsem se zajímal vlastně už od chvíle, kdy bylo zřejmé, že se můj první román Stín Persepole dočká svého vydání, tedy od let 1986/87. (Román nakonec vyšel v ednnu 1990). Tedy ještě v době komunistického režimu, kdy se o díle těchto dvou bratří spíše mlčelo. Křesťanská ideologie byla v té době nežádoucí a byla přecházena v lepším případě mlčením, v horším odměněna pronásledováním. Právě proto jsem se rozhodl o moravských věrozvěstech napsat. Problémy se sháněním příslušných podkladů byly takového rázu, že jsou pro dnešního člověka prostě nepředstavitelné. Samozřejmě nebyl k dispozici internet s vševědoucí Wikipedií, internet vlastně v té době ještě ani nebyl vynalezen,(to se stalo až vo roce 1989 a ke komerčnímu použití byl připupštěn o dva roky později), ale i literatura zabývající se daným tématem byla víc než řídká – o její dostupnosti ani nemluvě. Existovaly sice panonské legendy „Životy svatých Cyrila a Metoděje“ z roku 1934, existovala literatura o Velké Moravě a její historii. Mým cílem nebyl ale nikdy pouhý popis jejich mise na Moravě, jež je známa ze školního vyučování. Chtěl jsem oba bratry pochopit. Pochopit je jako lidi, poznat pohnutky jejich jednání, jejich myšlení a k tomu jsem potřeboval dostat se mnohem hlouběji a dál. Totiž do Byzance. Sehnat jakoukoliv historickou knihu o Byzanci bylo v té době prakticky nemožné. Byzanc jakožto obraz zkostnatělého státu řízeného církví byla pro komunisty naprosto nepřijatelná. V učebnici dějepisu byly tisícileté dějiny této říše odbaveny jednou jedinou větou. Monografie o byzantských dějinách v češtině tehdy ani neexistovala, ale neměl jsem úspěch dokonce ani, když jsem hledal knihu o byzantských dějinách v němčině nebo v angličtině. Bylo mi sděleno, že nejbližší dostupný výtisk se nachází v knihovně v Mnichově a mohu si ji vypůjčit (za pro mne v té době horentní poplatek) na jeden měsíc. Což byla pro mne při mých tehdejších znalostech němčiny naprostá utopie. Netušil jsem dlouho dokonce ani to, jak se jmenoval byzantský císař v době ich mládí Konstantina a Meteděje a o tehdejších politických poměrech v říši jsem na počátkuk mého zkoumání neměl ani tušení. Úkol se zdál tedy naprosto nezvládnutelný.

Pomohla mi neuvěřitelná náhoda. Ve Skřípově na Opavsku žil kněz, někdejší profesor teologické universtity v Olomouci páter Tkadlčík. Byl v celém okolí známý svými kázáními, byl mi doporučen a byl ochoten se se mnou setkat. U něho jsem objevil poklad, v nějž jsem si netroufal ani doufat. Pan Tkadlčík vlastnil knihy Františka Dvorníka, zejména jeho „Fotiovo schizma“ a protože tato kniha vyšla ve francouzštině – (Dvorník žil vlastně celou dobu od nacistické okupace až do své smrti v emigraci a tvrdí se, že právě první návštěva Československu v roce 1975 a zklamání z tamějších poměrů byla přičinou jeho smrt- jeho knihy existovaly tedy pouze ve francouzštině a něco málo v angličtiněi) – překládal ji sám do češtiny. A byl mi ochoten svůj JEDINÝ rukopis svého překladu půjčit! Byl to neuvěřitelný zážitek. Náhle se přede mnou otevřely prostory o nichž jsem neměl ani tušení. Podrobnosti tehdejšího života ve Východořímské říši nabyly konkrétní obrysy a mne náhle začaly trápit pochybnosti. Spousta věcí náhle nezapadala do sebe, pokud jsem se na oba bratry chtěl dívat očima křesťanské dogmatiky predestinace, čili předurčení. Podle ní se člověk světcem již rodí. Nemůže se tedy v životě dopustit ničeho chybného, protože jeho celé jednání je řízeno Bohem a je ke své svatosti předurčen.

Přede mnou vyvstával ale obraz dvou mužů, dvou lidí své doby, v ní zakotvených a jí poznamenaných, kteří se ke své svatosti museli propracovávat a jejich cesta nebyla jednoduchá a často i bolestná.
Narodili se v době občanské války. Skoro sto let totiž v Byzanci trval boj mezi uctívači a odpůrci svatých obrazů, čili ikon. V podstatě šlo i tam, stejně jako na západě o dvě stě let později v zápase o investituru, o boj mezi církví a světskou mocí. I když poměr světské a církevní moci byl v Byzanci jiný než na západě a konstantinopolský patriarcha se nikdy nedopracoval na císaři takové nezávislosti, jako se to podařilo papeži v Říme. Uctívání ikon dávalo ovšem velkou moc jejím tvůrcům a majitelům, tedy klášterům a církevním institucím. Proto se císař Lev Issaur v první polovině osmého století rozhodl tento kult zakázat a moc církve tím zlomit. V době mládí obou bratří boj vrcholil, císař Theophilos vedl boj proti ikonám nekompromisně, bylo to vlastně poslední velké vzepětí obrazoborců – a právě v této době dělali velkou politickou kariéru strýc Konstantina a Michala, jak se naši solunští bratři jmenovali svými občanskými jmény Theoktist i jejich otec, jenž byl drungariem, čili vysokým správním úředníkem v soluňské Thémě. (Théma byla původně vojenský, později i správní okrsek říše odpovídající zhruba našim současným krajům, otec věrozvěstů tedy zastával funkci jakéhosi zástupce zemského hejtmana) Dokonce i mladý Michal/Metoděj se stal správcem okrsku na Balkáně u řeky Strymonu. Oba museli tedy jednoznačně stát na straně obrazoborců, jinak by taková kariéra nebyla možná. Konstantin je ale od mládí znám jeko přesvědčený uctívač svatých obrazů! Vedla tedy frontová linie středem jejich rodiny? Legenda uvádí, že po narození Konstantina přestal jeho otec žít s matkou jako muž se ženou. Jakkoliv to chceme interpretovat jako známku askeze a ctnostného odříkání (což legendy i činí), máme přitom nemalé problémy. Vysoký důstojník a úředník a dobrovolná sexuální abstinence? Nebo spíše narušený vztah mezi manžely?

A dále, v onom bratrském páru byl očividně vedoucí osobností Konstantin, o třináct let mladší než Metoděj! To rozhodně není typický vztah. Aby se o třináct let starší bratr podvolil dobrovolně vedení svého mladšího sourozence, je psychologicky obtížně vysvětlitelný fenomén. To byly všechno otázky, na něž jsem musel hledat odpovědi.

Přímo mne šokovala kariéra mladého Konstatina, jež mne přesvědčila o jednom. Muselo se jednat se o nesmírně inteligentního a ctižádostivého mladého muže. Odříkání se života a kariéry mu bylo v jeho mladých letech rozhodně cizí. Jestliže se stal v sedmnácti letech sekretářem kontantinopolského patriarchy a tedy druhým mužem východní církve ( samozřejmě hrála velkou roli protekce jeho strýce Theoktista, zastávajícího hodnost jakéhosi ministerského předsedy), musel mít tento mladý muž nesmírné intelektuální schopnosti ale i ctižádost. Jestliže se této funkce posléze vzdal, svědčí to jen o jeho moudrosti, protože ve svém věku na ni prostě nestačil – právě z doby jeho působení v této funkci je totiž doložen první konflikt s papežem v Římě, k němuž došlo nešikovností patriarchy Ignantia (jeho sekretář se na této chybě nemohl nepodílet). Nicméně ani potom se Konstantin nestáhl z veřejného života. Jeho diplomatické mise k Arabům a Chazarům jej proslavily, jeho spor s hlavním mluvčím obrazoborců Ioannem Grammatikem, v němž dokázal nad starým sesazeným patriarchou zvítězit, jej pak změnil doslova v ikonu uctívačů svatých obrazů. I jeho pozdější kariéra profesora konstantinopolské university byla velkolepá. Konstantin byl díky svým mimořádným schopnostem velmi úspěšný muž. Ovšem i muž nemocný, právě jeho choroba, jež jej nakonec ve věku pouhých 42 let stála život, byla stále znovu limitujícím faktorem jeho společenského vzestupu.

Slavnostní přívítání v Římě samotným papežem nebylo ovšem vyjádřením úcty jemu a jeho bratrovi. Papež vyšel přivítat ostatky svatého Klimenta, třetího legendárního papeže, jehož ostatky Konstanin a Metoděj našli při své chazarské misi na Krymu. I tento úspěch byl ale důsledkem Konstantinovy geniality a píle. Ve středověku se za kostičku světce platilo celým jměním. Vlastnit tedy celou kostru druhého následovníka svatého Petra se rovnalo vlastnictví nezměrného bohatství. Ne nadarmo je svatý Cyril, jak se Konstantin přejmenoval po svém vstupu do kláštera, pochován v Římě v kostele svatého Klimenta, jehož do Řima přinesl.

Byl to obrovský osud, jenž nabral nečekaný obrat, když se tento uznávaný diplomat spolu se svým bratrem, jenž v mezičase musel hledat azyl před politickým pronáledováním v klášteře na hoře Olympu v Bithýnii, vydal na misi na sever, do Velkomoravské říše. Aby se obětoval pro lid, který neznal. Jeho dílo bylo úžasné! Vytvořit písmo pro jazyk, jenž nebyl ani kodifikován, tedy neměl gramatiku ani oficiální slovní zásobu, napsat v něm knihy a sloužit v něm mše, bylo neuvěřitelným dílem. O to více obdivuhodná byla i neúnavná misijní činnost obou bratří v té době málo civilizovaném území starých Slovanů. V prostředí stáe ještě pohanském, i když vládcové přijali křesťanství už dříve od franských kněží. Právě v práci s lidem, který Frankové na rozdíl od vládců nedokázali pro věc křesťanství získat, právě tady získali Cyril a Metoděj svou velikost a své zásluhy, jež jim přisoudily titul patronů Evropy. Člověk se podle mého soudu svatým nerodí, ale svatým stává. Svou prací, svou obětavostí, svým vykonaným dílem a svou pokorou. Pokorný se člověk nerodí, pokorným se stává poznáním svých vlastnich chyb a slabostí. Neexistuje člověk, jenž by nikdy neudělal v životě chybu, jsou jen takoví, kteří své chyby nejsou schopni ani ochotni přiznat. Člověk, jež pokorný není, nemůže být svatý. Člověk, jenž nedokáže své chyby a slabost překonat silou svého ducha, si svatost nezaslouží.

Je mi v podstatě jedno, zda se tímto tvrzením prohřešuji proti dogmatice, je to mé nejhlubší přesvědčení. A takto jsem se tedy rozhodl oba bratry zobrazit. Jako lidi s přednostmi a slabostmi, jako lidi s lidskými osudy, jež nejsou prosty vzestupů a pádů, jež nejsou prosty chyb. Ale jako skutečné velikány, když před ně byl postaven zdánlivě nezvládnutelný úkol a oni ho dokázali splnit. Kdo má zájem se s jejich životními osudy seznámit, má možnost tak prostřednictvím mé knihy učinit.

Vychází v :Rybka Publishers
Jméno knihy: Bratři ze Soluně. Druhé vydání
Od tohoto týdne k dostání u knihkupců nebo v internetovém obchodě.
První vydání v roce 1995 v nakladatelství Granit.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.