Vlastně bych měl konečně už něco napsat i o městě, ve kterém (přesněji u kterého) žiji. Zaslouží si to, je totiž skutečně hezké a má bohatou historii.
Není sice nejstarším štýrským městem, toto privilegiuim si osobuje severněji položený Judenburg, to má ale jeden důvod a tím byli tehdy ještě zlí Maďaři, ohrožující jižní hranice štýrské marky a tak zeměpáni raději ponechávali na jihu štýrska prales, přes nějž se uherští kočovníci jen těžko dostávali. Město bylo založeno pravděpodobně v roce 1128, jak svědčí jedno obdarováním makrabětem Leopoldem, první zmínka, kde je jmenován pochází pak z roku 1140. Město bylo založeno jako pevnost, jež měla uzavřít cesti do severního Štýrska spolehlivěji než onen zmíněný prales – ještě dnes pohled na staré měst tuto funkci potvrzuje. Město je sevřené mezi proud řeky Muru, okolo níž vedla jediná cesta na sever a kopec Schloßberg, jenž prý tam kdysi odhodil sám čert. Jedná se vlastně o první horu alpského předhůří, lépe tedy místo na založení města zvoleno být ani nemohlo.
Pokud ale Graz navštívíte, budete narážet na památky jeho nejslavnějších období. Graz byl vždy jakýmsi odkladištěm pro vedlejší větve Habsburků. Když jich bylo moc, tak jeden z nich skončil v Grazu, když jich ubylo, Graz zase osiřel. Protože ale hlavní habsburské větve trpěly na opakované vymírání, dostala se vedlejší štýrská větev několikrát na výsluní a právě tehdy se zde budovalo.
Grazský dóm je památkou na vládu prvního štýrského markraběte, jenž to dotáhl daleko na Fridricha původně pátého (jako štýrského markraběte), pak čtvrtého (jakožto německého krále) a následně třetího (jako římského císaře). I když si historici si dodnes myslí, že svým stejnojmenným předchůdcům Fridrichovi I Barbarossovi a Fridrichovi II. Sicilskému (jenž nás Čechy obdaroval v roce 1212 zlatou bulou) dělal spíše jen ostudu, Graz si na jeho působení stěžovat nemůže. Z jeho doby pochází dóm s kaplí svaté Barbory. Dóm je skutečně dominantní stavbou s naprosto nezvyklým půdorysem. Nikde jinde nenajdete katedrálu tak krátkou a přitom tak širokou. To bylo dáno pozemkem, jenž byl k dispozici. Nad portálem chrámu jsou erby Fridricha a jeho krásné a temperamentní portugalské manželky Eleonory. Ta měla nad kolébkou svého syna a pozdějšího císaře Maximilána vyslovit prosbu: „Chlapče, prosím, nebuď jako tvůj otce, aby má oběť nebyla marná.“ Maximilián na Graz nezapomněl a obdařil ho na hradě, z něhož se příliš nedochovalo, dvojitým schodištěm – kuriozitou, jež je jinak k vidění jen v chrámu svaté Alžběty v Košicích. Jinak z hradu, jenž dal Fridrich vybudovat, protože snil o tom, že by mohl římské říši, jejíž vládcem byl v roce 1440 zvolen, vládnout ze svého rodného města, mnoho nezbylo. V devatenáctém století byl víceméně stržen včetně chodby, jíž chodil Fridrich nad hlavami svých poddaných do chrámu na bohoslužby. Dnes sídlí ve zbytku tohoto sídla štýrská vláda a možné je navštívit i hradní park nad městskými hradbami.
V době císaře Fridricha začal svou kariéru slavný rod Eggenbergů, jimž patřil zámek v dnešním západním předměstí Grazu s krásným parkem. Zakladatel rodu Bartoloměj totiž přivedl svou finanční reformou s neuvěřitelnou inflací (plíšky, jež vydával za mince, lze vidět v zámku ještě dnes) ke státnímu bankrotu, za což byl na něj uvalen zatykač. Utekl do Maďarska, kde se uherskému králi Matyáši Korvínovi tato metoda zbavení se státních dluhů právě naopak zalíbila a odměnil svého poradce povýšením do šlechtického stavu a daroval mu erb, v němž jsou až tři havrani (havran byl erbovním zvířetem Matyáše Korvína). Ani šlechtický titul nezachránil ale Bartoloměje po jeho návratu před vězením, v němž nakonec i zemřel, jeho rodina ale jeho působením zbohatla natolik, že hrála posléze ve Štýrsku jednu z předních rolí.
Mnohem více než po Fridrichovi zůstalo z období druhé přímé habsburské vlády v tomto městě. Ferdinand I, první český panovník habsburského rodu (pokud pomineme Rudolfa I zvaného Kaše) měl totiž tři syny a dvanáct dcer. S dcerami se natrápil víc než dost – přes všechnu snahu se mu nepodařilo všechny provdat a tak dvě z nich skončily v klášteře v Tyrolsku. Mezi tři syny pak rozdělil své země. Nejstarší Maximillián dostal Rakousko, České a Uherské království, druhorozený u nás dobře známý Ferdinand Tyrolský Tyrolsko, Vorarlberg a roztroušené habsburské državy v dnešním jižním Německu a nejmladší Karel pak takzvané „Vnitřní Rakousko“ k němuž patřilo Štýrsko, Korutany, dnešní Slovinsko a hrabství Görtz neboli Gorizia. S nevděčným úkolem bránit tato území proti expanzi stále drzejších Turků. Čehož se zhostil s úspěchem, hradby města připomínají ještě dnes jeho mimožádné úsilí zastavit pronikání muslimů do střední Evropy. Graz od Turků nikdy dobyt, ale ani obležen nebyl, i když legenda praví něco jiného. Podle ní obsadili Turci město, ne ale Schloßberg, jenž se statečně bránil. Zrovna když velitel tureckého vojska zasedal k obědu, k němuž se podávala kachna, vystřelili obránci hradu svou poslední dělovou kouli, již měli k dispozici a trefili prostřenou tabuli. Turka to rozlítilo natolik, že se vyklonil z okna a vydal povely z města, kde se člověk nemůže ani v klidu najíst, odtáhnout. Protože však byl tělnatý muž, zůstal v okně zaseknut trčet a jeho vojákům dalo pořádnou práci jej osvobodit. Tento Turek trčí ještě stále z okna na Sporgasse, aby tuto pěknou i když nepravdivou legendu připomínal.
Arcivévoda Karel byl osvícený vládce, jako ostatně celá tato generace Habsburků, mimo jiné se to projevilo tím, že dal roku 1585 založit v Grazu universitu. Jako žáka s číslem jedna dal na ni zapsat svého prvorozeného, tehdy osmiletého syna Ferdinanda, jenž na ní ale nikdy nestudoval. Manželce vévody Karla Marii, fanatické katoličce, se totiž zdálo být protestantismem otrávený Graz příliš nebezpečný pro výchovu svého syna a nechala jej studovat ve vzdáleném ale spolehlivě katolickém Ingolstadtu.
Soupeření mezi katolickým vládcem a protestantským měšťanstvem se projevilo i v mnoha pozitivních aspektech. Měšťanstvo totiž chtělo dokázat svou moc. Nejen že převzalo kostel na Herrengasse, jenž se dnes pyšní obrazem Nanebevstoupení Panny Marie od Tintoretta, ale dalo postavit takzvaný Zeughaus, čili městskou zbrojnici. Ta se nachází taktéž na Herrengasse jakožto opravdový klenot vrcholné renesance a je ji rozhodně třeba navštívit. Na několika poschodích totiž uchovává jednu z nejbohatších sbírek brnění a zbraní.
Na původní budově university naproti dómu se ale skví erby Karlova syna Ferdinanda a jeho manželky Anny. Ferdinand totiž svěřil universitu do péče jezuitům, aby byla spolehlivě katolická. To vedlo nakonec k jejímu dočasnému zániku. Po zrušení jezuitského řádu 1773 byla zrušena i jimi řízená vysoká škola. Obnovil ji roku 1827 císař František I, jehož socha stojí na náměstí Svobody (Freiheitsplatz) stranou od dómu naproti grazskému činohernímu divadlu a proto se grazská universita jmenuje po obou svých zakladatelích Karl-Franzes Universität. V té době působilo ve městě i evangelické lyceum, jehož úroveň byla vyšší než oné katolické vysoké školy. Působil na ní mimo jiné i Johann Keppler, jehož sem přivedl hlavní sponsor této školy Ulrich von Eggenberg (potomek onoho už vzpomenutého Bartoloměje) až ze vzdáleného Strassburgu. Milý Ulrich ale poznal, odkud vítr vane, a přestoupil na katolickou víru, což jej vyneslo až na post ministerského předsedy onoho u nás nechvalně známého vévody Ferdinanda, jenž se měl stát císařem Ferdinandem II a obdařilo ho obrovskými statky na českém jihu (mimo jiné Krumlovem). Lyceum bylo poté zavřeno a budova předána řádu Klarisek, Kepler byl roku 1599 vykázán ze Štýrska (odešel pak do Prahy a proto jsme na něj patřičně hrdí). Na místě někdejšího lycea stojí dnes obrovský obchodní dům, zabírající celou městskou čtvrť „Kästner und Öhler“. Na někdejší lyceum upomíná pamětní deska na romantickém renesančním vnitřním nádvoříčku obchodního domu, jaké byste určitě v budově prodejny Gigasport nehledali, stojí ale za návštěvu. Císař Ferdinand, jež své rodné město miloval, v něm zanechal i další architektonické stopy. Nejvýraznější z nich je jeho mauzoleum přímo u dómu – nejkrásnější příklad manýrismu v architektuře, který si člověk dokáže představit. V něm po způsobu Svatého hrobu v Jeruzalémě zřízeny hroby Ferdinanda samého, jeho manželky Anny, jeho prvorozeného syna Jana Karla a jeho matky Marie. Ta zde leží v sarkofágu pro dvě osoby – její manžel Karel ale odpočívá v 120 kilometrů vzdáleném klášteře Seckau a všichni mu to přejí – natrápil se se svou fanatickou a náladovou manželkou víc než dost. Kromě toho nechal Ferdinand postavit poutní kostel v Maria Trost na předměstí Grazu. Kdo má na návštěvu města trochu víc času, pak se výlet k němu určitě vyplatí – je to skutečný skvost barokní architektury.
Z chrámů v starém městě je nápadný ještě kostel Františkánů na levém a Minoritů na pravém břehu Muru. Františkáni přišli do Grazu už mezi roky 1230 – 1239. Nejstarší částí kláštera je krásná gotická kaple svatého Jakuba, ale i kostel sám stojí za návštěvu. Vlastníky kláštera byli Minorité, jež se od hlavního proudu Františkánů v roce 1517 oddělili. Pro Ferdinanda II byli příliš svobodomyslní a tak jim klášter ve městě v roce 1608 odebral a předal je pravověrným bratřím. Minorité přešli přes Mur a postavili si tam klášter nový, jenž dnes imponuje celému panoramatu pravého břehu řeky. Okolo františkánského kláštera je pravé grazské město se spoustou příjemných malých lokálů, které se vyplatí navštívit. Druhým takovým romantickým zákoutím je pak okolí Mehlplatzu v starém městě pod dómem. Je zde i zvonkohra, jež hraje každou celou hodinu. Tady jsou úzké uličky, pasáže, typické štýrské lokály, ale i luxusní restaurace.
Další slavné období grazské historie je spojeno s napoleonskými válkami a s arcivévodou Janem, jenž neměl v bojích s Napoleonem štěstí, o to víc je ale ve Štýrsku oslavován. Pokud znáte jeho jméno, nemůže se vám v Grazu nic zlého stát. Jeho socha stojí na hlavním grazském náměstí přímo před radnicí, po něm se jmenuje hotel hned v její blízkosti a ještě leccos jiného. Tento osmý syn císaře Leopolda II. se totiž rozhodl pro svou vlastní cestu. Poté, co přispěl neoddiskutovatelnou měrou k porážce rakouských vojsk u Wagramu v roce 1809 se rozhodl rozejít se svou urozenou rodinou. Usadil se v horním Štýrsku jako obyčejný sedlák, jenž koupil horský statek a experimentoval s pěstováním různých plodin v horských podmínkách. Protože nebyl hloupý, měl úspěch a ten předával dál. Založil sdružení rolníků, aby mohli oni určovat ceny, za něž budou prodávat, organizoval osvětové přednášky, založil Johanneum tedy štýrské zemské muzeum, dnes nově přebudované a svými sbírkami rozhodně ne nezajímavé. V blízkosti města v Enzenbachu koupil pozemky a daroval je na založení nemocnice pro blaho štýrského obyvatelstva. Založil v Leobenu první báňskou universitu, jež existuje dodnes, kromě toho i štýrskou první banku, archív atd. atd. Navíc se mu k velké nevůli jeho císařského bratra, už vzpomenutého druhého zakladatele grazské university Františka I. podařilo zamilovat se do prosté dcery poštmistra z Bad Aussee Anny Plochl. Po deseti letech urputného odporu jeho císařského bratra dokázal přece jen prosadit svatbu s ní, čímž si srdce Štýřanů získal definitivně. Není tedy divu, že jej v revolučním roce 1848 zvolili za poslance do celoněmeckého sněmu, kde se stal jeho presidentem. Po marné snaze prosadit tzv. Velkoněmecké řešení, tedy Německo s Rakouskem v jednom státě s hlavním městem Vídní, nakonec na tento post abdikoval, jeho téměř posvátný kult v Štýrsku tento neúspěch ale poznamenat nemohl. Jeho socha o tom i svědčí, přestože ji stále znečišťují holubi, pro něž je arcivévodova pleš vítanou přistávací plochou.
Hlavní dominantou Grazu je Schloßberg. Tyčí se nad městem jako jeho skutečná dominanta se svou hodinovou a zvonovou věží. Moc víc totiž z někdejší nedobytné pevnosti na vrcholu kopce nezůstalo. V roce 1809 se pokoušeli Francouzi pevnost několikrát vzít útokem, vždy byli ale odraženi. Velitel pevnosti, major Franz Hackher dokázal se svou posádkou odrazit všechny útoky. Zato musela být pevnost po uzavření míru v roce 1809 zničena a vyhozena do vzduchu. To byla Napoleonova podmínka míru, protože Napoleon porážky bytostně nesnášel. Dnes je pevnost romantickým parkem. V kasematech – někdejší ubytovně vojska – se pořádají koncerty moderní hudby, což má tu výhodu, že si je mohou poslechout i ti, kdo nesehnali lístek. Stačí si lehnout do trávy v parku na vrcholu pevnosti. Dostat se sem lze buď ze Schloßbergplatzu po schodech ze začátku dvacátého století, po klasické cestě z Karmelitánského náměstí, odkud se pevnost snažili ztéci Francouzi, lanovou zubačkou od hotelu Schloßberg, nebo nově vybudovaným výtahem ve vnitřku hory. Z kavárny Aiola hned u horní stanice výtahu je pěkný výhled na město. Celá hora je jinak provrtaná chodbami. Začalo se s tím za druhé světové války a tyto chodby měly loužit jako obrovský protiletecký kryt. Dnes jsou zde koncertní a diskotékové sály. Má to svoji romantiku, slavit v podzemí pod někdejší nedobytnou pevností. Pro děti je zde i pohádková trasa, kde se člověk může projet ve vláčku okolo všech možných pohádkových figur.
Poslední architektonický rozmach města je nejnovějšího data. V roce 2003 byl Graz Kulturním hlavním městem Evropy a patříčně se na to vyzdobil. Bylo postavené nové letiště, nové nádraží, Kunsthaus, tedy dům umění na pravém břehu Muru, jenž připomíná amputovanou chobotnici, i onen výtah v hoře Schloßbergu. Prý všechno klenoty moderní architektury, já se v tom nevyznám, takže musím věřit. Jestli k nim patří i umělý ostrov uprostřed řeky Muru s kavárnou, to nevím. Každopádně je zajímavé navštívit tam toaletu. Pokud zavřete oči a zatočíte se kolem osy, budete mít dost velký problém najít východ z této intimní místnosti.
Samozřejmě je toho ve městě víc. Ať už monumentální radnice na Hauptplatzu, nebo městké x hned vedle, Opera či velký městský park, jenž vznikl po zasypání hradního příkopu a obklopuje staré městské hradby. Pokud tedy na dovolenou do Itálie či Chorvatska zas až tak moc nespěcháte, malá zastávka ve štýrské metropoli se vyplatí. I když se zde narodil člověk, jenž změnil české dějiny nezvratným způsobem – totiž Ferdinand II., na nějž Češi nikdy nebudou moci vzpomínat v dobrém.
