Tato rozporuplná postava našich dějin je mimo jiné úzce spjata s Čechami a kdo ještě nebyl na zámku Konopiště, měl by tento deficit rozhodně dohnat. Zejména návštěva privátních komnat na prvním poschodí je naprosto jedinečným zážitkem, tak intimní pohled do života rodiny nejvyšší šlechty nenabízí zřejmě žádný jiný zámek nejen v Čechách a na Moravě, ale možná nikde na světě.

Přiznám se, že mám s tímto člověkem dost velké problémy, když jej mám posuzovat a když mám odhadnout, jaký by byl jeho vliv na zachování Rakousko-Uherské monarchie, kdyby jej netrefila 28.června 1914  v Sarajevu kulka atentátníka Gavrila Principa. Neplatí na něj ani má schémata, jež jsem uvedl v Zločinech českých králů, musím u něj předpokládat psychickou poruchu jiného typu.

Na jedné straně to byl člověk moderní a pokrokový, otevřený reformám, věrný manžel a obětavý otec. Jen namátkou vzpomenu, že zámek Konopiště měl první výtah v Čechách, Franz Ferdinand nechal i fotografovat každou stěnu zámku, protože už tehdy vše dokumentoval pro pojišťovací společnost – pojištění domácnosti byla věc naprosto nová, Konopiště ji ale mělo. Franz Ferdinand byl také velký zastánce a podporovatel elektrifikace, v jeho štábu se tvořily plány na modernizaci zastaralé rakouské armády a byl připraven po svém nástupu na trůn reformovat monarchii ve federální stát.

Na druhé straně to ale byl nevyrovnaný násilník s chorobnou touhou střílet na vše živé, nehodlající se podrobovat zákonům a nenávidící vše cizojazyčné, zejména pak Maďary. Neváhající spráskat sluhu na zámku bičem jen proto, že okamžitě nezametl stopy po jeho kočáru. Člověk jenž nedokázal svým projevem nikdy budit sympatie a jehož úmysly – většinou pokrokové a perspektivní budily díky jeho projevu nedůvěru.

Narodil se v Grazu 18.prosince 1863 velmi nevyrovnanému manželskému páru. Na jedné straně byl jeho otec arcivévoda Karel Ludvík, popisovaný jako hodný a rodinný typ člověka bez politických ambicí, pro nějž byla jeho rodina vším. To on přivedl své syny k lovu, nechával je stříle už od dvanácti let. Skutečný lovec je ovšem milovníkem přírody a to on skutečně byl. Jeho nejstarší syn František Ferdinand převzal pouze onu lásku k střílení na živé tvory, jež se mu stala doslova obscecí. Franzova matka Maria Anunziata z království Neapol/Sicílie byla naproti tomu žena až chorobně ambiciózní, mající ale jen velmi málo mezilidských vztahů. Bylo to zřejmě dáno i její chorobou. Trpěla na tuberkulózu, na niž nakonec v roce 1871, když bylo Františkku Ferdinandovi osm let, i zemřela Přesto, že ji lékaři varovali před dalšími těhotenstvími a předvídali jejich zhoubný vliv na její zdravotní stav, její ctižádostí bylo porodit budoucího rakouského císaře. Narušený vztah císaře Františka Josefa s císařovnou Alžbětou/Sissi byl už v té době všeobecně znám a jejich jediný syn Rudolf nevzbuzoval svým zdravotním stavem příliš velké naděje na dlouhý život. Mladší císařův bratr Maximilián vedl od roku 1864 svůj marný boj o mexickou korunu, v němž nakonec v roce 1867 přišel o život. Tím se dostal manžel Marie Anunciaty Karel Ludvík na druhé místo v následnictví císařské koruny a jeho děti měly poměrně dobré šance jednou tento trůn získat. (Což se nakonec v podstatě i stalo, poslední rakouský císař Karel byl vnuk Karla Ludvíka a Marie Anunziaty). Maria Anunziata dokázala přes všechna varování lékařů porodit ještě dva další syny Otta a Ferdinanda Karla, než ji její choroba udolala. Paradoxně ji život stál porod jediné dcery Margarety Sofie (nar.1870), po jejímž porodu choroba vypukla naplno a po necelém roce agresivního průběhu ji udolala. Otec se chlapcům snažil  ztrátu matky ze všech sil vykompenzovat, což se mu i do značné míry podařilo, cituplní výchova se ale na charakterech chlapců nijak zvlášť neprojevila. Všichni, nejen František Ferdinand,  byli psychicky   labilní  a sociálně problematičtí a nepřizpůsobiví – Otto proslul svými sexuálními eskapádami a nakonec zemřel na syfilis, Ferdinand Karel trpěl depresemi a oženil se nakonec s dcerou pražského universitního profesora, což znamenalo definitivní vyloučení z habsburské rodiny. Chlapci museli tedy podědit citovou nevyrovnanost po své matce a ta je pak provázela po celý život. I nejstaršího z nich.

Jinak se k němu totiž osud přes smrt matky nezachoval nijak zle.  Už v roce 1873 se arivévoda Karel Ludvík oženil podruhé. Přestože mu bylo již čtyřicet let a za ženu si bral osmnáctiletou Marii Terezu portugalskou, získal v druhé manželce skutečně velmi dobrou ženu a jeho synové milující nevlastní matku. (z manželství vzešly dvě dcery, nevlastní sestry Františka Ferdinanda). Jestliže ke své vlastí matce nedokázal František Ferdinand nikdy navázat žádné podstatné pouto, s macechou jej spojoval velmi blízký přátelský vztah (byla jen o osm let starší než on sám) a ona jej vždy podporovala i v těch nejsložitějších chvílích.

V roce 1875 vymřel  vévodou Františkem V. z Mantovy nesmírně bohatý italský rod d´Este. Mantovský vévoda odkázal svůj majetek dětem Karla Ludvíka s podmínkou, že přijmou jeho jméno d´Este a naučí se do roka solidně italsky. Dvanáctiletý František Ferdinand se stal ze dne na den nesmírně bohatým. Tehdy se ale poprvé projevila naplno jedna jeho slabost. Byla jí naprostá neschopnost učit se cizím řečem. Zlé jazyky tvrdily, že na něm ztroskotaly „celé legie“ učitelů a nebyl schopen se naučit dokonce ani italštinu, jež v žebříčku učitelnosti jazyků figuruje jako druhý nejsnadněji učitelný jazyk na světě hned za španělštinou. Jak se pak měl učit tak složité jazyky jako češtinu, maďarštinu nebo chorvatštinu, což se od členů habsburské rodiny automaticky vyžadovalo! Dědictví mu sice přesto neuteklo, vzhledem ke své neschopnosti hovořit italsky ale své rozsáhlé statky v severní Itálii nikdy nenavštívil.

Jeho vzdělání bylo svěřeno, jak to bylo na rakouském dvoře zvykem a jak jsme se s tím seznámili už v příběhu následníka trůnu prince Rudolfa, vojákovi. Byl jím plukovník Ferdinand hrabě Degenfeld. Jeho nevlastní matka Marie Tereza ale prosadila mezi jeho učitele i historika Onna Knoppa nebo opata Gotfrieda Marschalla. František Ferdinand měl tedy všechny předpoklady vést šťastný žívot. Měl milující rodiče, byl bohatý a měl velmi dobré vzdělání. V cestě za úspěchem mu stála jen jeho vlastní nevyrovnaná povaha. A to byla překážka téměř nepřekonatelná.

Císař František Josef svého synovce jednoduše nesnášel. Považoval jej za násilníka na něhož se jen usmálo štěstí a zejména poté, co si následník trůnu Rudolf v roce 1889 vzal život a nástup Františka Ferdinanda na rakouský trůn dostal konkrétní kontury, dával mu to pořádně najevo. Traduje se historka s konopišťským mlynářem. Františka Ferdinanda rušil jeho mlý, protože se nacházel v jeho loveckém revíru. Aby mlynáře vyhnal, odstavil mu vodu z náhonu. Mlynář jej zažaloval u soudu v Benešově a soud vyhrál. František Ferdinand d´Este byl odsouzen k tomu, aby vodu do náhonu zase pustil a mlynáře za utrpěné příkoří finančně odškodnil. Rozzuřený do nepříčetnosti, že si „měšťákové“ dovolili odsoudit habsburského prince, jel do Vídně, aby si tam stěžoval u císaře. František Josef mu pak se zlomyslnou  radostí přímo hmatatelnou vysvětlil, že „my vydáváme zákony pro lidi a jsme proto povinni se jimi taky řídit.“ Konopišťský pán musel tedy svou porážku spolknout, onoho mlynáře nakonec přece jen z jeho mlýna vypudil.

František Ferdinand d´Este prodělal obvyklý vojenský výcvik, působil jako důstojník u pěchoty v Čechách a u husarů v Maďarsku. Odtud si zřejmě přinesl nepřekonatelnou nenávist k Uhrům. Nebyl se ani v náznaku schopen naučit maďarsky a měl pocit, že se díky tomu stal terčem žertů maďarských důstojníků. Zda to byla pravda či zda zde hrála úlohu jen jeho podezřívavá povaha (někdy se u něj projevovaly až příznaky paranoie, čili stihomamu), se už nedozvíme. Své poddané ale nenávidět nelze a to věděl i František Josef, jenž svého synovce právě proto považoval za vlády neschopného.

Zatím byl ovšem po roce 1889 následníkem trůnu císařův bratr a otec Františka Ferdinanda Karel Ludvík. Je známo, že František Ferdinand si k smrti přál, aby otec odstoupil v jeho prospěch stejně, jako to kdysi udělal otec Františka Josefa. Karel Ludvík se ale k tomuto gestu neměl. Možná  hrál v jeho rozhodnutí roli jiný příběh, jenž postavil jeho syna u vídeňského dvora do křivého světla.

Někdy v roce 1896 se František Ferdinand na jednom pražském plese seznámil s hraběnkou Sofií (Žofií) Chotkovou. Dívka už nebyla nejmladší, bylo jí dvacet osm let, což už byl věk, v němž neprovdané šlechtické dcery končily v klášteře, protože se už považovaly za neudatelné. Sofie navíc měla sklon k tělnatosti, což Ferdinandovi dost nevybíravými slovy vysvětloval jeho bratr světoběžník Ota, zvaný krásný. Jenže Sofie byla dobrá duše. František Ferdinand hledal právě někoho takového. Člověka milujícího oddaně a nekomlikovaně, stejně jako milovala jeho macecha jeho otce. Do mladé ženy se zamiloval na život a na smrt (do té doby neměl vzhledem ke své neurotické povaze a škrobenému vystupování u žen přílišný úspěch) a nehodlal se jí vzdát za žádných okolností. Císaře mohla z té aféry ranit mrtvice, protože Sofie byla pouhá hraběnka a habsburský rodinný kodex přikazoval členům rodu brát si za životní partnery pouze příslušníky královských rodů. Císařovo opovržení k Sofii se projevovalo i v neuvěřitelných malichernostech. Jako když například Františku Ferdinandovi a Sofii blahopřál k narození jejich syna a napsal „Gratuliere dir und deiner frau“ přičemž ono frau napsal s malým „f“. Podstatná jména v němčině se píšou velkými písmeny, takže aspoň takto mohl starý panovník vyjádřit své opovržení – a svou malichernost. Dopis se dochoval a je možné jej vidět na konopišťském zámku.

Vztahu mladých lidí se ale do cesty postavila vedle císařova odporu ještě další nepředvídaná komplikace. František Ferdinand trpěl od dětství tuberkulózou, jíž se zřejmě nakazil od své matky (stejnou chorobou trpěl i jeho nejmladší bratr Ferdinand Karel, Otto, jenž byl vůči souchotinám odolný, si pro změnu uhnal syfilis). V letech 1895 až 1897 vypukla jeho choroba naplno. Lékaři mu dávali minimální šanci na přežití. František Ferdinand vyrazil na cesty po světě, zejména pak strávil několik ozdravných pobytů v Egyptě. Tamější horký a suchý vzduch bacily nepřežily, František Ferdinand se uzdravil. Zato jeho otec, jenž v roce 1996 vykonal poutnickou cestu do Svaté země, aby se u Kristova hrobu pomodlil za synovo uzdravení, se napil v řece Jordánu špatné vody, onemocněl úplavicí a na následky choroby zemřel. František Ferdinand byl náhle přímým následníkem císařského trůnu a jeho zdraví se upevnilo natolik, aby mohl skutečně doufat, že se na něj jednou posadí. A tím jeho vztah s hraběnkou Chotkovou, jenž se už nedal utajit, nabyl pro starého císaře zrůdného významu. Na trůně jeho milované Sissi by mohla sedět obyčejná hraběnka!!! Císař se pokusil hrát na čas, doufal, že mu věk nevěsty a její zvyšující se nadváha pomohou a nemilovaného synovce od jeho volby odvrátí.

František Ferdinand se ale ukázal jako vytrvalý. Tento jinak nevyrovnaný a často násilnický člověk jenž miloval nadevše střelbu (za svůj život postřílel údajně neuvěřitelných 274 511 kusů zvěře) a byl schopen v noci vstát a jít do střelnice na konopišťském zámku a tam celou noc střílet na terče, člověk neváhající bít služebnictvo, a trpící přímo chorobným sběratelstvím doslova všeho, jenž tímto haraburdím doslova přecpal konopišťský zámek (soutěžil například s britským králem Jiřím v tom, kdo nashromáždí více artefaktů se svatojiřskou tématikou a prý vyhrál) se ukázal jako nadmíru věrný. Jestliže jednou ženu svého srdce miloval, nebyl ochoten se jí vzdát za žádných okolností a pod žádným nátlakem.

V roce 1900, tedy rok po smrti císařovny Alžběty, císař konečně kapituloval. 1.července se konala svatba, jíž ale předcházel ponižující ceremoniál. František Ferdinand d´Este musel odpřísáhnout, že jeho děti z morganistického vztahu s hraběnkou Chotkovou nebudou náležet k habsburské rodině a nikdy nebudou mít právo nastoupit na císařský trůn. Místo obvyklého rodinného přívlastku „von Habsburg-Lotringen“ se musely nazývat „von Hohenberg“. Až poté se mohl uskutečnit svatební obřad, jenž zahájil vskutku šťastné manželství. Něco, co bylo v šlechtických rodinách zcela nevídaným zjevem a u Habsburků pak jevvem naprosto ojedinělým (pomineme-li právě  vztah Františkova otce Ludvíka Karla s jeho druhou manželkou Marií Terezií, jenž mohl být a zřejmě i byl Františku Ferdinandovi vzorem). Ne vlastní matka, ale macecha mu byla vzorem pro výběr nevěsty, hraběnka Sofie Chotková měla s jeho macechou skutečně nemálo podobných povahových rysů. Marie Terezie také vztah svého nevlastního syna s hraběnkou Chotkovou schvalovala, několikrát se snažila v jeho prospěch intervenovat u císaře a svou snachu měla opravdu ráda.

František Ferdinand se snažil aktivně zasahovat do politiky. Vedl v podstatě generální štáb rakouské armády a snažil se tuto zmodernizovat a dostat na úroveň, jakou měla armáda německá. Proti spojenectví s Německem nic nenamítal – protože to už stejně byla daná záležitost, snažil se ale prosazovat rakouské zájmy. A ty byly bohužel na Balkáně. Byl to František Ferdinand d´Este, jenž vrátil do hry mezitím už pro své radikální názory a bojechtivost pensionovaného Konráda von Hötzendorf, zastánce preventivní války proti Srbsku a anexe Bosny a Herzegoviny, k níž došlo v roce 1908. František Ferdinand nebyl válečným štváčem, nepřál si v žádném případě konflikt s Ruskem, byl ale vyznavačem politiky síly. S Ruskem si to nehodlal rozházet už proto, že po nástupu na trůn musel počítat s občanskou válkou v samotném Rakousku-Uhersku.

Jeho plány směřovaly totiž k federalizaci Rakouska-Uherska. Dualismus, tedy rakousko-uherská konfederace, uzavřená v roce 1867 byla pro něj něčím podobným, čím je červený hadr pro býka, už proto, že Maďary opravdu nesnášel. Zpočátku prý připravoval jen tzv „Trialismus“, kde kupodivu neplánoval obnovu zemí české koruny, ale jihoslovanský stát s hlavním prvkem Chorvatskem. (Bylo to logické, odštěpením Chhorvatska ze svazku svatoštěpánské koruny, kde se tato země nacházela už od roku 1102, by oslabil Uhry, zrovnoprávněním Českého království naproti tomu Rakousko). Teprve, když tento plán nenarazil na pochopení, změnil jej a plánoval rozdělení říše na 17 federálních útvarů s vlastními hlavními městy a samozřejmě jediným hlavním městem pro celou říši – Vídní. Že se Maďaři s degradací Budapešti z druhého hlavního města na město provinční nesmíří, bylo nabíledni a František Ferdinand se na jejich povstání preventivně připravoval hledáním spojenců a posilováním rakouského prvku v armádě na úkor uherského. Pro své sympatie k tzv. „jestřábům“ ve vojenském generálním štábu se stal ale symbolem nenávisti pro srbské nacionalisty, snící o tzv. „Velkém Srbsku“ zahrnující i Bosnu a Hercegovinu a Černou Horu. Jestliže se tedy v červnu 1914 rozhodl navštívit velké vojenské manévry v Bosně, bylo to rozhodnutí, jež mělo na jedné straně provokovat, na druhé demonstrovat jeho rozhodnost a neohroženost. Srbským nacionalistům, vyznávajícím teroristické způsoby vedení boje, byl takto hlavní cíl jejich nenávisti naservírován přímo pod nos.

Výsledkem byl atentát v Sarajevu 28.června 1914, jenž stál jej i jeho manželku, která jej i na této nebezpečné misi věrně provázela, život a v dalším důsledku rozpoutal hrůzy první světové války.  Charakteristické pro jeho povahu, ale i pro jeho lásku, jež patřila jen jeho rodině, byla jeho poslední slova. On sám byl kulkou Gavrila Principa zasažen do krku, kde střela přeťala tepnu, takzvanou karotidu, Sofie byla zasažena ihned smrtelně. František Ferdinand si ještě stačil všimnnout, že jeho žena  je zasažena také a zaprosil: „Žofinko, neumírej, zůstaň naživu pro naše děti.“ Nestalo se, manželé zemřeli oba.

Nenávist císaře Františka Josefa se projevila i v tom, že mrtvoly musely být převáženy do přístavu v Terstu na dvou rozdílných lodích a mrtvola Sofie Chotkové nesměla být pochována současně s jejím manželem. František Ferdinand d´Este je tak jediným z významných Habsburků, jež není pochován v kryptě u vídeňských kapucínů, kam byli ukládání všichni panovníci a korunní princové od smrti Ferdinanda III v roce 1657. (Jako první zde byl pochován císař Matyáš se svou ženou, zakladatelkou tohoto vídeňského pohřebiště s dcerou u nás dobře známého Ferdinanda tyrolského, Annou). Protože František Ferdinand ve své závěti trval na tom, že chce být pochován společně se svou manželkou, musel být pochován v zámku Arstetten, kde už preventivně hrobku pro sebe i Sofii nechal vybudovat. Dostalo se mu jen pohřbu „třetí kategorie“ a později korigovaly dějiny tuto císařovu  zlomyslnost aspoň tím, že byla obětem ze Sarajeva v kapucínské kryptě zřízena pamětnní deska, jež místo jejich posledího odpočinku připomíná.

Hodnocení Františka Ferdinanda musí tedy zřejmě zůstat rozpolcené. Člověk ho pro některé jeho povahové rysy nemůže nemít rád, na druhé straně budí jeho postava strach a obavy z toho, co by se skutečně dělo, kdyby nastoupil na rakouský trůn. Pokusil by se totiž určitě prosadit své záměry bez ohledu na způsobené kolaterální škody, jež by byly určitě obrovské. To by mu bylo zřejmě jedno.Se zákony si, jak jsem už uvedl, nedělal starosti, jestliže protiřečily jeho představám. I mnozí nacisté a správcové koncentračnních táborů bývali často milující manželé a otcové rodin. Vykonávali jen práci, o níž byli přesvědčeni, že je potřebná.  Aby nedošlo k nedorozumění, v žádném případě nechci Františka Ferdinanda přirovnávat k těmto zločincům. Vychoval ostatně i své děti tak, že nacistickou ideologii a spolupráci s ní, o kterou náckové velmi stáli, striktně odmítly a oba jeho synové zemřeli v padesátých letech dvacátého století relativně mladí na následky svého věznění v koncentračních táborech. I tato skutečnost jej dělá sympatickým, stejně jako jeho manželku, na niž ostatně na Konopišti vzpomínají v dobrém ještě dnes. Jejich dcera Sofie se dožila 89 let a dokázala ještě navštívit zámek Konopiště po svržení komunismu (zemřela v roce 1990). O restituci zámku, jež byl potomkům Františka Ferdinanda po roce 1918 v podstatě protiprávně odňat, neprojevila zájem. Zámek byl totiž převzat do majetku Československého státu podle zákona, znárodňujícího majetek Habsburků. Děti Františka Ferdinanda ale k habsburské rodině – jak jsem se už zmínil – nepatřily. Přesto na ně byl tento zákon použit. Možná proto měli noví majitelé špatné svědomí a nedovolili si ani vstoupit do soukromých místností konopišťského pána. Když byly tyto místnosti po roce 1989 „znovuobjeveny“ v původním stavu, jak je František Ferdinand s manželkou v červnu 1914 opustili (v lékařské tašce následníka trůnu leží například polovina odlomené tablety Aspirinu od firmy Bayer Leverkusen – František Ferdinand totiž trpěl často na bolesti hlavy), mohly se tak stát neuvěřitelnou a neopakovatelou turistickou atrakcí, jež rozhodně stojí za shlédnutí.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.