Tragické osudy lákají vždycky spisovatele, scénáristy i režiséry, aby byly zvěčněny uměleckým způsobem, i historiky, aby tyto příběhy dostaly profesionální podobu. Osud následníka rakouského trůnu Rudolfa byl právě proto zpracován v nespočtu románů, novel, divadelních her i filmů. V mém článku se chci zabývat otázkou, zda byla Rudolfova osobní tragédie i tragédií Rakouska Uherska a zda by on dokázal monarchiii zachránit, kdyby k tomu dostal šanci.

Rudolf se narodil 21.srpna 1858 v zámečku Laxenburg ve Vídni. Už jen dědičným zatížením neměl pro svůj život dobré výchozí postavení. Otcem byl suchopárný František Josef, trpící svou alexythymií a neschopný díky této poruše chápat dětský svět plný emocí, už proto ne, že emoce nebyl schopen vnímat vůbec. Matkou byla pak císařovna Alžběta, zvaná Sissi, psychicky nevyrovnaná osoba s narcistickými sklony a trpící chorobnou anorexií. Pocházela z bavorské rodiny Wittelsbachů, kde se to psychicky „normálními“ lidmi právě nehemžilo – ať už člověk vybere namátkou krále Ludvíka I, či Alžbětiny bratrance Ludvíka II a jeho bratra Otu. I její otec Maximilán byl podivín (ačkoliv pocházel jen z vedlejší bezvýznamné větve této famílie), neváhající jet do Egypta, aby tam ze špice Cheopsovy pyramidy předčítal své verše. Chtěl zjistit, zda zní lépe, než doma v Bavorsku. Zněly. S jeho nejmilejší dcerou jej ale svazovalo velmi pevné pouto lásky, bez ohledu na to, že měl kromě ní ještě dalších devět manželských a nespočet nemanželských dětí.

Zůstane nezodpovězenou otázkou, jak by se Rudolfovy osudy vyvíjely, kdyby měla jeho matka na jeho výchovu větší vliv. Pozice Alžběty byla ale už v době jeho narození silně oslabená. V roce 1857 si doslova vytrucovala cestu do Maďarska a povolení, vzít na tuto cestu i obě své maličké dcery. Starší, tehdy dvouletá Sofie, na cestě onemocněla a zemřela. Alžbětina tchýně Sofie, jež se se svou snachou nesnášela, dávala smrt dítěte Alžbětě za vinu, což mělo na labilní Alžbětu katastrofální následky. Už tehdy se stahovala z výchovy svých dětí do ústraní.

V roce 1860, tedy když byly Rudolfovi necelé dva roky, onemocněla jeho matka na tuberkulózu. Následovala její téměř dvouletá nepřítomnost s léčbou na Madeiře. Když se vrátila, nepokusila se ani dobýt zpět mezitím ztracené pozice u dvora, toužila jen stáhnout se z dvorského života zcela pryč. Následovala dohoda s jejím mužem, jenž jí nepřítomnost u dvora dovolil, oplátkou za to se musela vzdát výchovy svých dětí. Zbytek života strávila na cestách, především v Řecku a v Maďarsku. Císař František Josef chtěl ze svého sensibilního syna vychovat tvrdého chlapa a rozhodl se jej „zocelit“. Nápad, který by asi normálnímu člověku napadnout nemohl. Výchovou pověřil generálmajora hraběte Leopolda Gondrecourta, vojáka každým coulem, chlapa se sadistickými rysy povahy. Jestliže měl od císaře volnou ruku, nebyl jeho sadismus ve výchově malého chlapce k zastavení. Malý Rudolf musel stávat celé hodiny v dešti, ponořovali mu hlavu do ledové vody, bili jej a na večerní procházce v lese vychovatel prostě zmizel a nechal chlapce svému osudu, protože k schopnostem dobrého vojáka patří i orientační smysl, jenž ho musí dovést domů. Je otázka, zda by se životní osud následníka trůnu neuzavřel už tehdy, ale tentokrát se do věci vložila sama Alžběta z níž synovo utrpení udělalo zuřivou lvici. Císař musel ustoupit a Rudolfovy výchovy se ujal hrabě Josef Latour von Thumburg, jenž měl pro princovy zájmy zejména v oblasti přírodních věd mnohem větší pochopení, císař ale svou kapitulaci pochopil jako selhání svého slabošského syna a do konce života mu toto „selhání“ neodpustil.

Rudolf byl vlastně po celý svůj život konfrontován neustále s otcovými úvahami zbavit jej následnictví a v konečném důsledku jej před tímto osudem uchránil jen fakt, že František Josef člověka stojícího na dalším stupínku následnictví, syna svého mladšího bratra Karla Ludvíka Františka Ferdinanda d´Este nesnášel ještě víc než vlastního syna. Přesto takové veřejné úvahy nemohly nezanechat stopy na Rudolfově sebedůvěře i charakteru.

Rudolf trpěl nedobrým vztahem svých rodičů. Zejména věčně nepřítomnou matku miloval. Alžběta však jakožto anorektička měla zřejmě negativní vztah k sexuálnímu životu. Přestože porodila svému muži nakonec celkem čtyři děti, našla mu za sebe náhradou raději vídeňskou herečku Kateřinu Schrattovou, aby od něj měla pokoj. Její maďarská láska, hrabě Andrássi, byla nejspíše platonického charakteru, přesto poznamenala i Rudolfův život, jak si ještě povíme.

Rudolf sám byl velmi inteligentní a převyšoval tím výrazně svého otce. To byl další důvod otcovské nepřízně. František Josef nesnášel lidi, kteří nad ním vynikali (a těch bylo nemálo). Proto nechal bez mihnutí oka na holičkách svého bratra Maximiliána, když tento vedl v Mexiku marný boj o císařskou korunu a nakonec tam byl i popraven. Rudolf  nechal například založit Rakouskou Encyklopedii a sám do ní přispíval. Jeho literární činnost byla dalším trnem v oku vídeňského dvora. Rudolf totiž už tehdy, v druhé polovině dvacátého století, pochopil díky své inteligenci princip fungování společenského blahobytu, totiž princip přerozdělování bohatství. Jestliže zvýšíme kupní sílu obyvatelstva tím, že budeme zaměstnávatele nutit k zvyšování platů, zvýší se odbyt zboží, tím poroste výroba a díky tomu zaměstnanost a opět blahobyt. Tedy socialistická myšlenka – v době kdy sociální demokracie skutečně vznikala, byla ale ještě pronásledována a do shromážděných dělníků na prvního máje ve Vídni stříleli císařští vojáci. Pro císaře bylo něco takového naprosto nepředstavitelné a že byl jeho syn „socan“, jej plnilo jen bezmocnou zuřivostí. Ekonomickým otázkám nerozuměl a bouření „plebsu“ bylo pro něj červeným hadrem, protože narušovalo zažité pořádky. Jestliže tedy nakonec synovi dovolil anonymně publikovat, snažil se jej všemi prostředky držet stranou politiky. Metoda, již vídeňský dvůr zvolil, nebyla hloupá. Byly použity ženy.

Rudolf byl velmi hezký muž, sestra jeho manželky Sofie  popisuje rakouského prince jako „víc než krásného“. Navíc byl oduševnělý, psychicky sensibilní a vzdělaný a navíc otcem pronásledovaný. Byla to skutečně třaskavá směs sex- appealu, jemuž žádná žena neodolala. Střídaly se v jeho posteli v neuvěřitelném rytmu a Rudolfův osobní komorník měl od císaře příkaz tuto aktivitu osobně podporovat. Výsledkem byly pohlavní choroby. Našel jsem několik teorií, čím vším Rudolf trpěl. Jistá je kapavka, jež u něj přešla do chronického stádia s akutními záněty kloubů a jíž navíc nakazil svou manželku Stefanii. Tato dostala těžký zánět pobřišnice, jenž jen tak tak přežila a navíc se v následku překonané choroby stala neplodnou. Rudolfovi se ale připisuje i syfilis s kostními komplikacemi. Prostě nakonec v důsledku těchto bolestivých chorob byl Rudolf vrak závislý na morfinu, jimiž jeho osobní lékař tlumil nesnesitelné bolesti těla i duše.

V roce 1881 byl Rudolf svým otcem prinucen se oženit. Za nevěstu mu vybrali belgickou princeznu Stefanii. V podstatě hezkou, ale velmi cudně vychovanou dívku, která bohémskému Rudolfovi s nezměrnými sexuálními zkušenostmi prostě nevyhovovala. Byla pro něj nejprve jen nudnou, později ale stále méně sexuálně přitažlivou partnerkou. Pod chladnou slupkou blonďaté Stefanie se ale skrýval nezkrotný temperament. Arcivévoda Jan Salvátor ji popsal, že jestliže vypadá na první pohled jako kus ledu, jedná se spíše o vulkán s ledovou pokrývkou. Rudolf s ní měl jednu dceru Alžbětu Marii, poté se ale Stefanie v důsledku choroby stala neplodnou a svého muže za to znenáviděla. Dávala mu to najevo při každé příležitosti a těm se Rudolf vzhledem na oficiální povinnosti reprezentace nemohl vyhnout. Zajímavé je, že i když jejich společná dcera měla v čase smrti svého otce teprve 8 let, stala se z ní později radikální sociální demokratka, jež je dodnes v rakouských dějinách známá jako „rudá vévodkyně“. Po rozvodu svého manželství s knížetem Windisgraetzem se stala životní družkou sociálně demokratického politika Petzneka. Těžko říci, zda se Rudolf dokázal na výchově své dcery natolik podepsat, či zda zde hrály svou roli geny.

Rudolf se narodil už po pádu „Svaté aliance“ již jeho otec nechal zemřít v osudném roce 1853, v roce, kdy se ženil s Rudolfovou matkou. Rakousko se poté dostávalo stále více do vleku Německa, zejména pak po porážce u Králova Hradce v roce 1866 a po vzniku německého císařství v roce 1871. Shodou okolností byl tvůrcem aliance s Německem v roce 1872 ministr zahraničních věcí Rakouska Guyla Andrassi, onen zřejmě platonický milenec Rudolfovy matky. Rudolf si sice uvědomoval potřebu dobrých vztahů s mocným sousedem, bál se ale závislosti. Bál se, že Německo Rakousko ekonomicky a posléze i politicky prostě spolkne. Jeho pokusy o rakouskou emancipaci ale narážely na naprosté nepochopení. Ze strany otce, jenž se po Králově Hradci bál konfliktu s Německem jako čert kříže, i ze strany matky, která milovala Guylu, jenž na své politice sbližování s Německem nehodlal nic měnit.

Rudolf vkládal všechny své naděje do německého následníka trůnu Friedricha. I ten byl vzdělaný a rozhleděný člověk, s Rudolfem sdílel společné ideály. Rudolf snil o spojenectví s ním, o liberalizaci obou říší jako receptu na úspěch. I tady mu ale život připravil děsivé zlamání. Když se jeho přítel Friedrich po smrti svého 91 letého otce stal konečně pod jménem Friedrich III  9.března 1888 německým císařem, byl již na smrt nemocný. Díky rakovině hrtanu nemohl už ani mluvit a zemřel po 99 dnech „panování“ 15.června 1888. Novým německým císařem se stal psychicky labilní Vilém II, s nímž se Rudolf bytostně nesnášel. Jejich nepřátelství mělo prý kořeny v dobách Vilémova pobytu na rakouském dvoře ve Vídni. Zájem žen se totiž koncentroval výhradně na krásného a duchaplného Friedricha, zatímco labilní, popudlivý a tělesně postižený Vilém (měl od těžkého porodu deformovanou ruku a za sebou dětské trauma, kdy se mu lékaři snažili toto postižení v dětství „léčit“ nesmírně bolestivým natahováním postižené končetiny) byl spíše objektem jejich výsměchu. Toto ponížení Vilém Rudolfovi nikdy nezapomněl a v posledním roce Rudolfova života při společných manévrech rakouského a německého vojska mu to dal patřičně pocítit.

Rudolf se nacházel v roce 1888 ve slepé uličce. Otec jej důsledně blokoval ve všech jeho snahách o reformy v říši, na německém trůnu seděl nenáviděný Vilém a chtěl Rakousku předepisovat svou politiku. Matka žila v cizině, manželka jej nenáviděla. Tělesně byl závislý na drogách a bez morfinu už nemohl žít. Jedinou důvěrnicí mu v té době byla prostitutka vídeňská Mizzi Kaspar, jež ho byla alespoň ochotna vyslechnout. Poslední nadějí pro něj byly uherské volby. Prý existovala Rudolfova dohoda s liberály, že pokud ve volbách v lednu 1889 vyhrají, provolají jej uherským králem, aby mohl aspoň v této polovině říše uskutečňovat svou politickou vizi. Liberálové ale prohráli a Rudolf věděl, že je jen otázkou času, kdy se o jeho dohodě dozví tajná policie a poté i císař. Se sledováním své osoby měl bohaté zkušenosti, prakticky od jeho útlého mládí se od něj policejní agenti nepohnuli. Oficiálně, aby jej chránili, ve skutečnosti, aby na něj donášeli.

Rudolf se tedy rozhodl pro dobrovolný odchod. Proč s sebou bral na onen svět svou tehdejší milenku, naivní sedmnáctiletou baronku Mary Vetscherovou, se už nikdo nedozví. Možná měl neurotický Rudolf opravdu strach zemřít sám, možná po své chvilce slávy toužila Mary. Možná se to na zámečku Mayerling prostě jen tak seběhlo. V noci z 29. na 30.ledna 1889 zastřelil Rudolf nejprve svou milenku a pak obrátil zbraň proti sobě. Bylo mu právě čtyřicet let.

S ním zemřela naděje na pokojnou proměnu Rakouska. K Rudolfovi se upínaly naděje všech možných vrstev obyvatelstva. Proletariát v něm viděl nového Josefa II, jenž bude usilovat o zlepšení osudu prostého člověka. Maďaři člověka, jenž chápe jejich separatistické tendence, Češi pak muže, jenž zplnoprávní postavení Čech a Moravy v říši. Ostatně v Praze dlouho žil a mnozí (zejména pak mnohé) si na něj dobře pamatovaly. Byl symbolem sympatií, ale otázkou je, zda by dokázal naděje v něj vkládané i splnit. Byl mýtem lepší budoucnosti.

Otázkou zůstává, nakolik by dokázal tyto naděje splnit. Obávám se, že by se tyto naděje brzy změnily v hlubké zklamání. Samozřejmě hlavní problém byla dlouhověkost jeho otce. Kdyby se Rudolf dostal k moci někdy koncem osmdesátých let minulého století, měl by naději něco pozitivního učinit. Ne ale na začátku století dvacátého.

Hlavní překážkou by zřejmě byla jeho choroba. Jen ztěží se dá předpokládat, že by svého otce přežil. V roce 1916 by mu bylo 58 let a už v době jeho smrti mu lékaři dávali maximálně deset až patnáct let života. Syfilis byla spíše zákeřná a čekala na svou příležitost, kapavka ale trápila prince neočekávanýmmi extrémně bolestivými záchvaty. Nakolik by byl kompetentní při své denní spotřebě drog a alkoholu, je otázkou, již nezodpovíme. Ale jeho sebevražda svědčí o tom, že už v té době se chronická závislost na morfiu projevovala na jeho povaze a jeho zkratkových rozhodnutích. Proti zrovnoprávnění Česka by se postavili Maďaři, kteří byi citliví na svou vyjímečnost v říši a byli ochotni jít kdykoliv do války proti Rakousku, aby si tuto svou pozici uchránili. A velký soused – Německo, ovládané nenávidějícím Vilémem, by slabost rakouské monarchie jen přivítalo a využilo. Hledat rovnováhu navazováním kontaktů v opačném táboře Trojdohody (Rusko, Francie, Anglie) bylo po roce 1907, kdy se František Josef nedal přemluvit králem Eduardem VII k spolupráci, prakticky nemožné.

Rudolf by se v případě nastoupení na trůn stal pravděpodobně jen loutkou politických sil, jež by sotva něco mohla dokázat. Už proto, že se moc císaře postupně strácela, říše měla od roku 1867 ústavu, jež kompetence vladaře vymezovala a omezovala a od roku 1907 existovalo všeobecné hlasovací právo (vybojované právě Rudolfovi názorově blízkými sociaálními demokraty). Být republikánským císařem, což prý mělo být Rudolfovo přání,  zní trošku jako kočkopes a zřejmě by to tak i dopadlo. Nacionalisté, jež dostávali v říši díky onomu všeobecnému hlasovacímu právu stále více moci, by zřejmě monarchii roztrhali, i kdyby na jejím trůně seděl schopný člověk. Ani zdravý a silný Rudolf by se zřejmě toku dějin nedokázal postavit.

Nemůžu se ubránit dojmu, že Rudolfa skutečně smrt uchránila mnohem horších zážitků, než jaké zatěžovaly jeho život. Možná bylo správné, že v Mayerlingu na sebe vystřelil. Proč ale střílel i na naivní hloupoučkou Mary, zůstane zřejmě už navždy záhadou.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.