V poslední době jsem se s tím srovnáním setkal až příliš často. Současná krize, slábnutí našeho  světa, se doslova podbízí pro srovnání se zánikem někdejší vrcholné kultury světovládné Římské říše. Pan Vondruška se snažil toto srovnání v relaci „Před půlnocí“ vysvětlit, že každá kultura je stejná jako člověk, napřed mladá a dravá, pak zralá a nakonec stará a unavená. V jeho vysvětlení je kus pravdy, pan Vondruška je totiž opravdu fundovaný historik, ne ale pravda celá.

Ne všechny kultury zahynuly na svou únavu, mnohé se dokázaly vícekrát znovuzrodit. Ať už to byl starý Egypt, jenž zažil celou řadu zániků a nových renesancí, aby jej nakonec převálcovali Peršané, když Egyptská říše, povzbuzená novou řeckou krví, prožívala právě jeden ze svých vrcholů.

I ten arabský svět byl kdysi mladý a dravý, pak byl na svém vrcholu, aby zdegeneroval a dostal se do cizího područí, vitalita se mu ale dnes upřít nedá. Unaveně na mne nepůsobí ani v nejmenším, spíš nevychovaně jako dítě, jež neví, jak se má chovat. Jakoby zažil své znovuzrození a ještě nevěděl, co s tím.

Spíš je to blahobyt, jenž unavuje. Už tím, že stoupání životní úrovně vede automaticky (vedlo k tomu vždycky) k poklesu porodnosti a následkem toho k nedostatku pracovních sil. Ty se musí importovat z ciziny, z ciziny většinou mnohem méně blahobytné, jež pak dodává novou krev, již unavený organismus nutně potřebuje. Buď zdravou se stejnou krevní skupinou nebo…. každý zdravotník ale i laik ví, co se stane, když pacient dostane krev se špatnou krevní skupinou. Což je možná problém naší současné společnosti. Krev v jednom těle musí být kompatibilní, jinak dojde ke katastrofě.

Evropa se ale v žádném případě nedá srovnávat se starověkým Římem. Proč? Protože na to nemá sílu! Řím byl vojenská a administrativní velmoc, jež kulturu likvidovala, ne rozvíjela. Pokud se Evropa k nějakému starověkému státu přirovnat dá, pak k tehdejšímu Řecku. Konglomerát malých mezi sebou rozhádaných státečků, jež se nedokázal spojit ani tváří v tvář smrtelnému nebezpečí a když to konečně dokázal, bylo už pozdě. Stejně se přece chovají politici Evropské unie právě dnes. Evropě teče do bot, oni se ale snaží vytěžit co nejvíc pro své lokální zájmy. Evropa stejně jako kdysi Řecko je kolébkou západní kultury. V Evropě se dá nejpříjemněji žít,  bez ohledu na to, že je Amerika, čímž myslím USA, bohatší. Dobře to popsal George Cloony, když řekl, že v Americe se dají peníze lépe vydělat, v Evropě ale mnohem lépe a příjemněji utratit. Kam jezdili bohatí Římané, aby utratili své peníze a užili si života? Do Achaje, tedy do tehdejšího Řecka. Stejně jako Američané dnes k nám.

Pokud někdo hraje v současném světě úlohu někdejšího světovládného Říma, pak jsou to USA. Vojensky silné, kulturně slabé, egoisticky a racionálně orientované a proto velmi efektivní. S málo vzdělaným obyvatelstvem, nicméně s nejagresivnější politikou. Celý svět teď sleduje volební kampaň v USA a se zatajeným dechem se ptá, kdo vyhraje – Obama nebo Romney? Zajímá se takto svět o volby v Německu, Francii či Británii? Vliv USA ve světě ovšem slábne, to se nedá popřít. Je to chyba nešikovné politiky posledních desetiletí. Ale i Řím byl na celém světě nenáviděn, nikdo si ale netroufal se mu postavit. A pokud to zkusil, následoval nelítostný trest.

Proč vlastně Řím zanikl? Proč se rozpadla Západořímská říše už v roce 476, zatímco ta východní až v roce 1453, tedy skoro o tisíc let později? Byl to opravdu jen blahobyt, byla to politická vyčerpanost, protože Řím neměl novému světu co nabídnout? Bylo to křesťanství, jež svým novým universalistickým chápáním světa dělalo politické struktury nepotřebné (protože budovalo struktury paralelní) nebo to byl útok Hunů, jenž přivedl do pohybu germánské kmeny, jež by si jinak na obávaný Limes romanum nikdy netroufly, v zoufalém útěku před Huny jim bylo ale milejší nechat se pobít od Římanů civilizovaně než od Hunů brutálně? Těch faktorů je tedy více, základní otázka ale zůstává, proč Řím nedokázal tato nebezpečí zvládnout, proč se nedokázal ubránit?

Abychom se dostali ke kořenům problému, musíme se napřed vrátit do období, kdy byl Řím nejsilnější. Politicky i ekonomicky, kdy byl skutečně velmocí, z níž šel strach a na niž si nikdo neodvážil ani křivě pohlédnout. Nebyla to doba republiky, ale ani doba Césara či Augusta. Augusta sice považuji za největšího génia světové politiky všech dob, on položil ale jen základy císařské vlády, základy systému, jež dokázal přežít skoro tři sta let, bez ohledu na to, jak špatní a neschopní lidé měli vládu v říši často v rukou. Systém byl důležitější jež vládcové sami, v tom je Augustova zásluha, jeho úlohou ve světových dějinách bych se chtěl ale zabývat v některém mém příštím článku.

Skutečný vrcholný rozkvět Říma nastal, když se tento systém zažil a fungoval, když ale na jeho čele stáli schopní lidé. Protože Augustus vybudoval systém principátu na základě domněnky, že na čelo státu se dostane ten nejlepší. Tento systém fungoval, fungoval velmi dobře, bohužel jen necelých sto let. Bylo to období takzvaných „adoptivních císařů“. Jednalo se o nepřerušenou sérii schopných vládců, jež se dostávali na císařský trůn ne na základě svého původu, ale svých schopností. Začal s tím císař Nerva. Je dost neznámý a nenápadný, vládl ostatně jen 2 roky  v letech 96 – 98 n.l. Po zkušenostech s Julijsko-claudijskou dynastií, nabízející lidi schopné jako Augusta či Claudia jakož i totálně neschopné či nemocné jako Caligulu či Nera a následně s dynastií Flaviovskou, kdy po schopných Vaspasianovi a Titovi následoval psychopatický Domitián se Nerva rozhodl řešit otázku svého následnictví jinak. Adopcí člověka, jehož považoval za schopného vládnout po něm. Přesněji řečeno za nejschopnějšího, jaký byl k dispozici. A současně tohoto svého nástupce, jímž byl Traján, zavázal, aby postupoval stejně. Traján adoptoval Hadriána, ten pak Antonina Pia a zavázal tohoto svého adoptivního syna k tomu, aby za svého dalšího nástupce adoptoval Marka Aurelia. Výsledkem tohoto systému byl blahobyt ekonomický a nezpochybnitelná římská vojenská nadvláda nad celým světem. I barbarští Germáni pochopili, že je zbytečné snažit se Říši napadat a pokoušet se ji drancovat, snažili se naopak sami romanizovat, aby se tak dopracovali aspoň částečně k blahobytu svého římského souseda mírovou cestou.

Průšvih začal, když velký Marcus Aurelius, uznávaný jako filosof na trůně, podlehl svodu přivést na trůn svého pokrevnního syna, i když se tento na tuto úlohu vůbec nehodil. Filosofové prostě na trůn nepatří, chyba začala tedy možná už u Hadriána. Nevěřte tomu, co se vám snaží vnutit americká kinematografie ve filmu Gladiátor. Marcus Aurelius žádného Maxima adoptovat nechtěl, miloval svého vlastního syna Commoda a tím zasadil říši smrtelnou ránu. Ne nadarmo jeden ze starších amerických filmů jménem „Zánik římské říše“ a nepojednává o kapitulaci posledního římského císaře Romula Augustula, ale o nástupu Commoda na císařský trůn.

Po Commodově násilné smrti v roce 192 n.l.(zemřel skutečně v aréně, kde si hrál na gladiátora a jeho soupeře zapomněli omámit, nebo jej neomámili úmyslně) zmizela legalita císařského úřadu. Na trůn usedal ten, kdo měl za sebou nejvíc vojáků. Nastalo století tzv. „vojenských císařů“. Jednotlivé legie v pohraničních provinciích, kde bylo logicky nejvíce vojska, provolávaly své velitele za císaře a ti pak táhli na Řím, aby svrhli císaře stávajícího. Většinou se jim to podařilo a usadili se na jeho místo, než zase někde daleko provolala další legie svého velitele za nového vládce.  Jeden z prvních, Setimius Severus, jenž se ještě pokoušel založit jakous takous dynastii, byl císařem provolán v Carnuntu, pár kilometrů jižně od našich hranic. Jenže Severovci, opírající se jen o vojenskou sílu, nevydrželi. Situace se opakovala. Císaři se střídali stále rychleji, v taktu roků, v posledním období měsíců. Každý převrat znamenal válku, válku občanskou a tedy neskutečně zničující. Vojska plundrovala území říše a obyvatelstvo muselo platit bojující legie. Platit, platit a zase platit. Země krvácela prakticky sto let. Od roku 192, kdy zemřel Commodus, až do roku 284, kdy se stal císařem Diocletianus (stejným způsobem jako jeho předchůdci). Tento ale díky svému géniu dokázal vládnout 21 let a ukončit nesmyslné krveprolévání, jež prakticky vylidnilo říši. Žádný stát na světě, ani ten nejstabilnější a nejbohatší, nemůže vydržet sto let občanské války bez zničujících důsledků. Řím se už nikdy z této katastrofy plně nezotavil. Ani císařové jako Konstantin Veliký už nedokázali obnovit někdejší stabilitu. Na to chyběly zdroje lidské i materiální, jež by potřebovaly staletí, než by se je podařilo obnovit. Tolik času už Řím nedostal. V roce 378 podlehlo římské vojsko vedené císařem Valensem u Hadrianopole podceňovaným Gótům a to byl konec. Bitva u Hadrianopole je někdy svými zničujícími vojenskými důsledky přirovnávána k bitvě u Cann z roku 218 př.n.l., kdy se Hannibalovi podařilo rovněž zničit prakticky celou římskou brannou moc. Jestliže se ale po roce 218 dokázal Řím vzpamatovat, zmobilizovat rezervy a Hannibala nakonec porazit, po Hadrianopoli to už nedokázal. Proč? Protože už žádné rezervy neměl.

Hledal pomoc u Germánů najímaných do legií, usidloval barbary na svém vylidněném území bez ohledu na to, že se toto území barbarizovalo. Jestliže v druhém století vyvážel Řím svou kulturu za své hranice, teď pohlcovala kultura jeho sousedů jednu jeho provincii za druhou. Byla to agónie obra, odsouzeného k zániku. Prolomení Limes Romanum v roce 410 nebylo důsledkem germánské síly, prostě ho už neměl kdo hájit. A území za ním bylo už stejně osídleno kmeny s útočníky zpříznenými.  Území před Limem a za ním se už, co se týká skladby obyvatelstva, nijak zvlášť nelišilo, proč by ho tedy měl někdo bránit? V poslední velké bitvě, svedené Západořímskou říší na Katalaunských polích proti Hunům (první bitva, v niž Hunové nedokázali zvítězit) bojovali pod vedením římského generála Aetia už skoro pouze výhradně Germáni.

Proč se ale Řím takto sám zničil? Co bylo důvodem těch stoletých bojů, jež podkopávaly jeho velmocenské postavení? Byla to touha po moci. Po absolutní moci, protože Řím vládl světu absolutně. A jestliže moc korumpuje, pak absolutní moc korumpuje absolutně. Touha po světovládě byla obrovským lákadlem, jemuž podléhaly desítky kandidátů na císařský trůn. Ta vůně moci byla tak svůdná, že neváhali riskovat svůj život a taky jej pak ztráceli. Ale i několik měsíců pocitu, že vládnou absolutně celému světu, jim stálo za takovou oběť.

Řím zemřel na svou velikosti, na svou všemocnost.

A tady paralela se současným světem končí. V dnešním světě není velmoc, jež by dokázala vládnout světu absolutně, proto není vláda až takovým lákadlem a nestojí za sebezničující válku. Nemám strach, že by k něčemu takovému došlo v USA, o to méně v Evropě. To, co cítíme, není zánik, je to slábnutí. Ztrácíme ve světě dominantní postavení politické i ekonomické. Evropa chudne, protože nemá nerostné bohatství a protože pracovní síla v Asii je levnější a tedy konkurenceschopnější. V současném světě nevládne žádný stát, ale finanční kapitál. Velmoc neregulovatelná, dychtící opravdu po absolutní moci a ničící náš systém stejně nelítostně, jako to dělali voještí římští císaři. Jenže tuto moc nemohou zlomit „barbaři zvenčí“. Jednoduše proto, že žádní takoví nejsou. Peníze diktují stejně v USA (z jejich nepochopitelnou FED- Bankou) tak v Evropě či v Asii. Vykořisťují globálně jak bohaté Nory či Američany jako chudé Afričany. Ty víc, protože se neumí bránit, nemají systémy obrany. Mezi finančními magnáty zuří stejně zničující boj jako mezi vojenskými císaři a ničí naši planetu stejně jako tehdy legie bojujích kandidátů císařského trůnu tehdejší řiši. Jenže odpor může přijít jen zevnitř – a on přijde. Už dnes revoltuje mládež ve Španělsku, Řecku a čím řidší budou zdroje, tím víc se bude odpor rozšiřovat.

Svět nezanikne, USA se nerozpadnou a Evropu neovládnou muslimové. Nakonec dojde k obrození, až ten sud střelného prachu, zvaný chudoba, vybuchne. Nebude to dlouho trvat, protože oni finanční žraloci nemají tušení, že by okolo toho sudu neměli chodit s otevřeným ohněm. Oni to dělají rádi – aby na ně bylo lépe vidět.

Ostatně, ještě jednou zpět k starověké paralele. To zdánlivě slabé Řecko dokázalo útoky barbarů pře4kat a ve Východořímské říší přežilo svého západního souseda o celých tisíc let. Proč? Protože Řecko bylo nositelem kultury. Skutečné kultury, nejen vojenské, administrativní a právní síly.  Kultura se dá zničit mnohem obtížněji než politický systém. Evropa není Řím, Evropa je Řecko. Evropa tedy přežije. Možná bude chudší než dnes, možná bude hrát méně důležitou roli ve světové politice. Ale evropská kultura je tak hluboko v každém z nás, že ji nedokáží zničit žádní barbaři zvenčí. I Byzantinci, navzdory svým ekonomickým a vojenským problémům si svou identitu dokázali udržet. Ostatně víte, kdo ji tehdy ohrožoval nejvíc? Nebyli to Germáni, ani Hunové či Avaři. Byli to Slované, jež pronikli až na Peloponés a několikrát obléhali Konstantinopol. Pronikli až do srdce řecké části říše a stali se Řeky, protože podlehli svodům vyšší kultury, kterou poznali. Převzali kulturu obsazené země, asimilovali se a přestali být nebezpeční.

Kultura je totiž hrozná síla. Větší a silnější než zbraně či soudy.  Pokud si ji nenecháme vzít, přežijeme. My i naši potomci.

5 Comments on Evropa není Římská říše

  1. Proč si myslíte že Řím Kulturu nerozvíjel ale naopak likvidoval na rozdíl o Řecka. Jestli by jste svojí myšlenku mohl rozvést celkem by mě to zajímalo.

    • Řím byl silný zejména jako vojenská a administrativní mocnost. Vlastní kultuře se příliš nevěnoval. Jako nejkřiklavější příklad je, že latina jako taková byla kodifikována vlastně až Cicerem v době zániku republiky,do té doby se četlo řecky, protože latina byla pro krásnou literaturu považována za nepoužitelnou. Marius měl problémy s politickou kariérou, protože neuměl správně řecky. Řím Řecko vyplenil, odvezl odtud sochy a kopíroval je, stejně tak se choval i v architektuře. První lékaři se v Římě objevili až nna začátku císařského období, do té doby považovali Římané léčitelství za zbytečný luxus. Ještě císař Augustus ve svých zákonech proti luxusu zakázal například používání mýdla. Kultura, tedy poezie, sochařství, malířství bylo v Římě dlouho považováno za výraz změkčilosti a prosadilo se až, když se řecké prvky v době císařství plně integrovaly.

  2. Napsal jste to velmi poutavě, pane doktore. Ale měl bych pár otázek:

    1) “Evropu neovládnou muslimové. Nakonec dojde k obrození, až ten sud střelného prachu, zvaný chudoba, vybuchne.”
    Takže jaký vývoj očekáváte? Příjde občanská válka? Sudetský scénář a násilné vystěhování muslimské populace někam do spřátelené diktatury? Nebo nějaká forma aparteidu, zákaz islámu a mimořádně silný tlak na plnou asimilaci těchto moderních barbarů?
    2) “Kultura se dá zničit mnohem obtížněji než politický systém… evropská kultura je tak hluboko v každém z nás, že ji nedokáží zničit žádní barbaři zvenčí.”
    Pevně doufám, že se pletu, ale žádné signály naznačující konečné vítězství naší kultury opravdu nevidím. Germáni se postupně romanizovali, naši imigranti se v každé další generaci naopak stále více islamizují… Římané i Řekové byli právem hrdí na svou vzdělanost, kultivovanost atd., zatímco dnes je oficiální politikou EU (ba celého Západu od roku 1968) relativismus a multikulturní kálení do vlastního hnízda. Co ti barbaři, kteří už jsou uvnitř? Tedy politicky nekorektně řečeno, kromě muslimů třeba Cikáni? Narážím zejména na krajně nepříznivé demografické trendy.

    Děkuji pokud si najdete čas na odpověď.

    • Té občanské války se skutečně bojím a pokud nedojde k změně myšlení současné vládní elity (tím myslím především finanční oligarchii) a nic tomu nenasvědčuje, zřejmě se jí v budoucnosti nevyhneme. V Řecku stojí země už na pokraji občanské války, Španělsko vře a tennto neklid zasáhne určitě i další země. Pak budou naši Arabi a Turci podružným problémem. Kultura je součástí každého z nás, v tom, jak se oblékáme, jak jíme, jak probíhá náš den. Má křesťanské a židovské kořeny smíchané s římských právnictvím, řeckým vzděláním a vlivy slovanskými a germánskými. Nic v naši kultuře není arabské, snad s výjimkou kořenů medicíny, kterou západ od Arabů přebíral v devátém a desátém století a samozřejmě nesmíme zapomenout na matematiku a al-Chwárizmího algebru (řešemí rovnic) a arabská (v podstatě ale indická) čísla. To je málo na to, aby se naše kultury sblížily. Muslimové zůstávají proto cizím prvkem, buď se integrují (takoví nejsou na rozdíl od všeobecného názoru výjimkou, jsou to ale mnohem více Turci a Peršané než Arabi, to uznávám) nebo se vyčleňují. Roztahovat se mohou jen v blahobytné společnnosti, která si toleranci může dovolit. V okamžiku, kdy se zdroje stenčí…

  3. Děkuji vám za krásný článek – za zorientování v historických souvislostech a srovnání dneška s minulostí…. dává naději, že to s námi není tak zlé, jak se dnes všeobecně tvrdí…. optimismus a uvědomění si silných stránek naší kultury dnes potřebujeme velmi mnoho….
    S napětím často sleduji vývoj ve světě, srovnávám a těší mě, že nejsme na pozici Říše Římské….. někdy mám pocit, že než Evropu ovládne islám, pobijí se oni sami mezi sebou . šííité se sunnity a do toho koptové a mnoho dalších. I jejich ženy už tvoří ligu proti extremismu…. Držím jim palce, držím je i nás všem v Evropě i mimo ni….. klid naše Země potřebuje stejně jako my lidé….všichni lidé. I zvířata. Prostě my všichni.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.