Možná už nepřeváží zásilky v dostavníku (i když úplně jistý si nejsem) jinak se ale od časů císaře pána příliš nezměnilo.

Samozřejmě si za to můžu sám. Přestěhoval jsem se totiž a změnil adresu. To se v starém dobrém Rakousku nesluší a následky si tedy musím přičíst sám. Na svou obhajobu ale musím říci, že jsem se nestěhoval dobrovolně. Naše milá paní landesrätin usoudila, že naše nemocnice, nebo spíše naše odddělení, je přebytečné a je ho třeba zavřít. Vždyť nejbližší nemocnice je jen 70 kilometrů daleko a při troše štěstí (na cestě mezi Murau a Judenburgem nesmí dojít k nehodě, což se tam ale bohužel děje poměrně často) se tam záchranka dostane během hodinky a čtvrt. Zákon sice ukládá dosažitelnost nemocnice během  půl hodiny,ale na to naše politička pravila, že ji zákon nezajímá. Nevím sice koho by už měl zákon zajímat víc než politiky, ale s tím máte v České republice taky své zkušenosti. Jak vidno, nedaří se nám tady v tomto směru o nic lépe.

Takže jsem se tedy nedobrovolně přestěhoval a teď pracuji v nemocnici ve Wagně na jihu Štýrska a má stálá adresa už není na Stolzalpe ale v Gössendorf na jih od Grazu.

Protože jsem spořádaný občan, zašel jsem před svým přestěhováním na poštu v Murau a udal jsem svou novou adresu a  podepsal smouvu na tři měsíce, během niž mi je pošta ochotna přeposílat zásilky ze staré adresy na novou. Nebylo to samozřejmě zadarmo. Problémy nastaly už při udání nové adresy. Počítač nechtěl akceptovat, že bydlím v Gössendorfu. Když pošťačka zadala naše směrovací číslo, objevila se jí automaticky adresa Hausmannstätten. Tam totiž máme naši poštu. Protože vím, že i v Hausmanstätten je Schulstrasse (jak by taky ne, škola je v každé obci), bránil jsem se zuby nehty, aby to tak zůstalo.

„Podívejte se,“ povídám. „To tak nemůžeme nechat. Tak přijde moje pošta na Schulstrasse v Hausmannstätten a tam já nebydlím.“

„Tak nám to pošlou zase zpátky,“ řekla mi úřednice za přepážkou.

„A co uděláte vy?“

„No to je přece jasné. Pošleme to zpět odesílateli jako nedoručitelnou zásilku.“

„Ale to myslím nesní smyslem naší smouvy, za kterou jsem vám zaplatil patnáct eur. Já chci svoji poštu dostávat.“

„To asi nepůjde,“ řekla mi. „Já to změnit nemůžu, mi to počítač vyhazuje takhle a to se nedá změnit.“

Napřed jsem si myslel, že jsem ve špatném filmu, nakonec se mi ji – skoro násilím, přešel jsem dokonce už za přepážku – podařilo přinutit, aby aspoň k názvu ulice připsala jméno mé obce, tedy Gössendorf.

Zdá se, že toto opatření  mělo úspěch, pošta mi dochází. Jen mne překvapilo, že dokonce zásilky, jež mi posílá rakouská pošta sama, jsou posílány na moji starou adresu a pak přeposílány.  Zašel jsem tedy na mou novou poštu v Hausmannstätten, abych na tu nesrovnalost upozornil.

„Ale co chcete?“ pravila mi pošťačka v této nové filiálce udiveně. „Vždyť máte smlouvu o následném  zasílání poštovních zásilek takže vám to přece dojde.“

„Tu mám ale jen na tři měsíce,“ řekl jsem jí. „Co bude potom?“

„Vy chcete, aby vám pošta chodila i potom?“ užasla.

„Já bych chtěl,, aby mi chodila trvale. A myslel jsem, že když jsem změnil v Murau na poště svou adresu, že to bylo změněnno i v systému a rakouská pošta tedy ví, že bydlím někde jinde.“

„Takt o si představujete příliš jednoduše,“  pravila mi ona paní. „Pošta, to je komplikovaný systém, pane. To musíte psát těm, kdo vám ty zásilky posílají, aby vám je posílali na novou adresu.“

„Právě,“ povídám. „Odesílatelem je rakouská pošta a proto jsem tedy tady na poště, abych to změnil.“

„Ale to my nemůžeme,“ řekla mi přesvědčivě. „To musíte přes internet.“

„To jsem už zkoušel, ale nejde mi to. Možná jsem něco udělal špatně, třeba mi můžete poradit.“

Paní skutečně vstoupila na internet, dokonce na stejnou stránku, na níž jsem den předtím marně bojoval já. „Nejde to,“ zahlásila mi potom. „Ale vždyť tu poštu ještě tři měsíce dostávat budete.“

„A potom?“ chtěl jsem vědět.

„Potom už ne,“ odpovědla klidně. „Ale oni si vás ti lidi najdou. Nakonec vám budou psát na novou adresu. Když se jim jejich dopisy budou vracet…“

Rezignovaně jsem opustil budovu pošty, pochopil jsem, že se nedá nic dělat, pošta mou adresu změnit nedokáže.

Vzápětí mi vznikl ale nový problém. Doporučené zásilky si je třeba vyzvednout na poště osobně. Pošťák totiž dorazí dopoledne okolo jedenácté hodiny a ani se nenamáhá zjistit, zda náhodou někdo není doma. Vhodí oznámení o zásilce do schránky a zmizí.

Problém je v tom, že v Gössendorfu na obecním úřadě je místo, kde si člověk může zásilky vybírat. Je to slabých sto metrů od našeho domu, pomyslel jsem si tedy s uspokojením, že je to služba zákazníkovi, aby nemusel chodit na poštu pro zásilky až do Hausmannstätten, což jsou nějaké tři kilometry. Přiznávám, ano byl jsem naivní, když jsem si to myslel. Obecní úřad má totiž otevřeno od osmi ráno do tři čtvrtě na čtyři – samozřejmě s pauzou na oběd mezi dvanáctou a druhou! A já končím v práci ve Wagně ve tři odpoledne, než se převleču, je čtvrt na čtyři a potřebuji nejméně 35 minut, abych obecní úřad v Gössendorfu dosáhl . Takže okolo něj projíždím mezi 3:50 a 3:55, což je právě o pět až deset minut příliš pozdě, než abych si své zásilky mohl vyzvednout.

Nicméně po cestě domů projíždím okolo pošty v Hausmannstätten, která má otevřeno do šesti. Napadla mne tedy naivní myšlenka, že by mi pošta nemusela přeposílat mé zásilky z Hausmannstätten do Gössendorfu.  Že by je prostě ponechali na poště a já bych si je tam mohl vyzvednout. Projevil jsem toto přání na poště, ale neuspěl jsem.

„K tomu my tady za přepážkou nejsme kompetentní,“ řekla mi úřednice. „To určuje zásilková báze.“

„Nemohl bych tam zajít?“ zeptal jsem se.

„To se nesmí,“ odpověděla pobouřeně. „Ale dám vám telefonní číslo, zkuste se s nimi dohodnout.“

Zkusil jsem to.

„To přece nejde,“ řekla mi paní na telefonu. „Vy bydlíte v Gössendorfu, to tady máme jasně napsáno, musíte si tedy přebírat zásilky na obecním úřadě.“

„Jenže já to nemůžu stihnout,“ oponoval jsem. „Projíždím okolo obecního úřadu vždy o pět minut později. Ale v na poště v Hausmannstätten bych to stíhal bez problémů. Stejně okolo pošty denně projíždím.“

„Jak si to představujete?“ rozčílila se dáma na druhém konci linky. „Co by tomu řekli vaši sousedi?“

„Tomu nerozumím?“ namítl jsem. „Proč by je to mělo zajímat, kam si chodím pro poštu?“

„To si jen myslíte,“ poučila mne. „Lidi zjistí všechno. A pak by chtěl kdekdo, abychom mu poštu nechávali na poště a nepřeposílali dál a my bychom tu měli zmatek.“

Pochopil jsem konečně, že pošta tu není pro zákazníka, nýbrž zákazník pro poštu. Ale ještě jsem se nevzdával.

„Ale já opravdu nestíhám si poštu vybrat,“ řekl jsem.

„Vždyť už jsou tam od rána,“ poučila mne.

„Ano, od osmi. Jenže jí odjíždím ráno o štvrt na sedm a přijíždím před čtvrtou, takže nemám šanci si poštu vyzvednout.“

„Pokud si ji nevyzvednete, pošlou nám ji z Gössendorfu zpět,“ řekla mi. Zadoutnala ve mně jiskřička naděje: „A potom bych si ji mohl u vás vyzvednout?“

„Jak si to představujete?“ užasla. „Nevyzdvihuté zásilky jsme povinni poslat zpět odesílateli.“

„Takže nemám šanci se ke své poště dostat?“

„Promluvte se starostou,“ poradila mi. „Třeba prodlouží pracovní dobu.“

„To si opravdu myslíte?“ užasl jsem nad její naivitou.

„Nemyslím,“ odtušila. „Ale zkusit to můžete. Stejně vám nic jiného nezbývá.“

Asi ne. Samozřejmě mám ještě možnost brát si v případě, že mi dojde doporučená zásilka dovolenou. Takže prosím vás, pokud mi něco budete posílat, snažte se to poslat nedoporučeně. Jinak vám ta zásilka může dojít jako nedoručitelná. Tolik dovolené zase nemám.

Za císaře pána bych asi dopadl stejně. Aspoň v to doufám.

3 Comments on Rakouská pošta

  1. Tak to se můžou s Belgičanama poplácat po zádech, protože belgický úředník – to je prostě noční můra…
    Naštěstí ted už bydlím druhým rokem ve Francii, kde jde všechno tak snadno, až mi to je – po té desetileté frustraci v Belgii – přímo podezřelé :-))) Tady si nikdo na úřad nehraje, každý dělá co může, přihlašovací povinnost neexistuje. Důležité je, že máte konto v bance. A od konta v bance se odvíjí vše ostatní. Zajímavá země.

    • Ne nadarmo byli Belgičané skoro sto let pod rakouskou vládou, hodně se zřejmě od Rakušáků naučili co se týká pravidla úředník je pán. V Bruselu mají dokonce ulici Josefa II!

  2. Je to až neskutečné,co všechno se může dít ve 21.století.Vidím,že posílat něco poštou je velké riziko a je skoro zbytečné její služby využívat.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.