Arabský svět zase jednou vře. Prý se spontánně vzrušil následkem amerického filmu hanobícího proroka Mohameda. Kdo chce, ať  té pohádce věří! Je to podobné jako kdysi  před několika lety, kdy dánský časopis zobrazil Mohamedovu karikaturu s turbanem v němž se skrývala bomba se zápanou šňůrou. Ten film údajně ani nenašel distributora, na to byl údajně příliš špatný, je z něj vidět jen ukázka na You tube, jeho tvůrce s mnohoříkajícím jménem Bacile je pod policejní ochranou.

Je sice možné, že Arabi, žijící po celý život v diktaturách, si nedokáží představit, že někdo může natočit a zveřejnit film bez souhlasu vlády dané země, ale i tak to, co se děje, nemá s reakcí na daný film nic společného. Kolik z oněch „uražených Arabů“  jej opravdu vidělo a kolik z nich umí anglicky natolik, aby mu i rozumělo? Ne, tady se nejedná o reakci na film,  je to výbuch nenávisti. Nenávisti ne proti Bacilovi, ne proti USA, ale proti nám všem. Proti celému Západu, jenž je jen shodou náhod křesťanský.  Je zbytečné si něco zastírat,  většina obyvatelstva arabských zemí nás nenávidí. Nás všechny, bez rozdílu.

Útoky totiž nebyly nasměřovány jen proti americkým ambasádám či hospodářským zastsoupením. V Súdánu shořelo německé velvyslanectví, v Tunisku napadli velvyslanectví švýcarské. Tedy jedno koho, každého cizího, ať už je Američan či Evropan je třeba zabít! Odkud se ale ta nenávist bere? Náboženství s tím nemá vůbec nic do činění, je jen zástěrkou a záminkou. Nenávidíme někoho, komu závidíme a vůči němuž se cítíme být bezmocní. Oboje souhlasí. Prostí Arabi závidí Evropanům a Američanům jejich životní standart. Když k tomu přijde i pocit bezmocnosti proti vojenské technice, jíž tzv. Západ disponuje, máme  ono podhoubí, jež vede k bezmezným projevům nenávisti, pohromadě. Člověk se až chce zeptat – to tam nemají co dělat, že jdou zapalovat velvyslanectví kvůli nějakému špatnému filmu? A právě tady je onen problém – nemají!

Obrovská nezaměstnanost, zejména mezi mladými a nedostatečná vzdělanost jsou rozbuškou. Explozi je třeba nasměrovat proti vnějšímu nepříteli, aby nevybuchla místním politikům pod nohama.  Obrovskou výhodou pro ně je ona špatná vzdělanost a tím pádem lehká manipulovatelnost mas. Intelektuála pošlete jen stěží vraždít. Bude pochybovat bude chtít o důvodech diskutovat. Člověk bez vzdělání a bez vědomostí o příkazech nepochybuje, provádí je. Egyptský president Mursí je na dobré cestě stát se novým faraonem, nesesaditelným egyptským vládcem. S absolutní mocí se ale pojí i absolutní zodpovědnost. Mursí ví, že není schopen řešit hospodářské problémy své přelidněné země, neoplývající navíc skoro žádným nerostným bohatstvím.  Nechce-li dopadnout jako Mubarak, potřebuje nutně vnějšího nepřítele, proti němuž by  frustraci mladé generace, jež nemá naději na lepší osud, nasměroval. Co udělal, když vyšel arabský lumpenproletariát do ulic ničit vše, co připomíná Západ? Odsoudil onen film, přilil olej do ohně – a odmlčel se. Tvrdí se, že „malou menšinu obyvatelstva“ poštvali fanatici ze strany Salafistů a Al-Kajda. Kdo to tvrdí, zavírá oči před realitou. Mursí má nepochybně velmi dobré styky s arabskými teroristy – jinak by zřejmě nenapadli egyptskou pohraniční stanici právě v době, kdy se mu to náramně hodilo, aby mohl pod touto záminkou sesadit velení armády (něco takového se stalo ostatně poprvé a jsem ochoten se vsadit, že se to už nestane). Přesto nezasáhne, netlumí rozvášněnou ulici. Uchází se naopak o její přízeň. Ví, že USA a Evropa se nakonec dají uchlácholit v kuloárových debatách bez přítomnosti veřejnosti.  Mursí studoval v Americe a žil tam. Má tedy vzdělání, zná psychologii nepřítele a přiezl si odtud dostatečnou dávku nenávisti. Bůh ví, co mu tam kdo řekl. Můžeme děkovat Bohu (tomu našemu), že aspoň zatím nezačali  muslimové vraždit egyptské Kopty. Ale i k tomu možná jednou dojde, že by mohla křesťanská žena vyjít na ulici bez šátku, už prakticky není možné. Stane se terčem násilností fanatiků a ochrany policie nebo armády se nedovoolá. Mubarak, který na toleranci dbal (samozřejmě že násilím a železnou pěstí) , už není. Je svoboda! Kolegyně, jež je provdána za Egypťana a proto do té země často jezdí, mi řekla, že pro Egypťana znamená svoboda především svobodu nemuset jít do práce.

Když celý Západ oslavoval odvahu revolucionářů „Arabského jara“, byl jsem skeptický. (Kdo nevěří, ať si přečte můj blog z té doby).  Demokracie je křehké zboží, neznamená jen svobodné volby, ale i schopnost převzít zodpovědnost a schopnost se moci vzdát. Nic takového v kultuře zemí severní Afriky a Předního východu není. A ještě dlouho nebude. Svobodné voby tam bývaj jen jednou – ty první. Tak to bylo v Iránu a tak to zřejmě bude i v Egyptě.  Povstanou noví diktátoři jako Ahmadínežád. A my jim budeme posílat rozvojovou pomoc, aby bránili svým lidem v emigraci do Evropy.

Současně se zuřícími protesty v arabském světě demosntrovali ve Vídni aktivisté proti snížení rozvojové pomoci. Evropské země bojují s vlastní zadlužeností, snižují důchody, zavírají nemocnice, šetří na vlastním obyvatelstvu a dovolily si – nepředstavitelné – sáhnout i na takzvanou rozvojovou pomoc. Tedy peníze, jež platíme diktátorům, aby dávali na své lidi pozor a nedovolovali jim příliš prchat pryč. Kolik z té pomoci se opravdu dostane k potřebným? Ano, jsou „lékaři bez hranic“, jsou další dobrovolné organizace, jež v rozvojových zemích odvádějí skutečně skvělou a sebeobětavou práci. Myslíte, že tito něco z takzvané rozvojové pomoci, již uvolňují „rozvinuté“ státy, dostanou?

A co je odměnou za poskytnutou pomoc, to vidíme v posledních dnech denně na televizních obrazovkách – nenávist a nic než nenávist. Americký velvyslanec v Libyi Christopher Stevens byl člověkem, jenž se jako jeden z prvních angažoval v boji proti diktátorovi Kadáfímu. Byl to „hrdina“, jenž přinesl libyjskému národu svobodu – aspoň tak se o něm psalo. Teď ho onen vděčný lid zavraždil – hrdinové, jak známo, umírají mladí.

Výsledkem onoho tolik oslavovaného arabského jara je chaos, jenž ústí do surové a dlouhé arabské zimy. Místo toho, aby se nové „demokracie“ přiblížily Evropské a americké politické  kultuře, se jí naopak mnohem víc vzdálí. Tak jako Irán po pádu šáha. Začínají se kopat opravdové zákopy, předzsvěst globálního konfilktu. V zákopech a za nimi se většinou skrývají bojovníci. Ti arabští už sáhli po zbraních. Obamova naivní politika sbližování dostala smrtelnou ránu a může vést dokonce k tomu, že nebude zvolen. K moci se mohou dostat republikáni, jež si válku přejjí stejně jako oni fanatici na arabské straně. Zase bude možné vyprázdnit arsenály, nakoupit nové bomby a rakety – business must  go on.

Pro mne ta celá historka zatím nemá mnoho následků. Na koukání na Bacilův film nemám čas ani chuť. Jako žto lékař mám proti bacilům averzi. Rozhodně pro mne ovšem Egypt či Tunisko nepřipadají v úvahu jako země, kam bych někdy jel na dovolenou. Kde mne nenávidí, tam jezdit nemusím. Já je nepotřebuji.

Když se teď, právě ve chvíli dokončování tohoto článku dozvídám, že onen Sam Bacile by měl být Kopt, běží mi náhle mráz po zádech. Takové náhody neexistují, takové náhody se organizují. Už zbývá jen jedna otázka – najal si Bacila Mursi, aby mohl zatočit s egyptskými Kopty nebo egyptští generálové, aby mohli zatočit s Mursím? Každopádně nečeká lidi v Egyptě nic dobrého. Ve válkách mocných hynou ti bezmocní.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.