Určitě za to mohl můj knír. Ten jsem si nechal narůst někdy v roce 1983 na přání mé nastávající ženy – s kterou jsem ostatně ženat dodnes. Knír už nemám, oholil jsem si jej na přání mé ženy (téže) v roce 2006. Děti se poté mohly potrhat smíchy, protože mne nemohly poznat.

Dokud jsem ovšem knír měl, byl jsem všeobecně považován za Maďara. Vedl jsem si dokonce statistiku. Po třiceti pacientech, kteří se mne ptali odkud jsem a zemi mého původu tipovali, tipovalo 28 na Maďarsko, dva ve mně odhalili Čecha. Radost z těch dvou mi kalila skutečnost, že jeden byl přistěhovalec od Příbrami a druhý měl v Čechách početné příbuzenstvo, které tam jezdil navštěvovat. Ostatní chválili Uhry a jejich působení v někdejším císařství (na které si ještě někteří pamatovali). Nikdy by mne nenapadlo, že dva tak rozdílné jazyky jako maďarština a čeština mohou mít v cizí řeči téměř identický přízvuk, ale je tomu tak. Oběma chybí melodie, řeč se odehrává víceméně v jedné výšce tónu a je poměrně tvrdá. Takže jsem byl Maďar, ať už jsem chtěl nebo ne.

Navíc jsem se během přípravy na můj román „A stanu se králem“ naučil maďarštinu číst – aniž bych ovšem rozuměl, co říkám. Má slovní zásoba maďarštiny se skládá z asi šedesáti slov, které nejsou zrovna prakticky rozloženy, aby se s nimi mohl člověk dorozumět. Vím například že se „hodný malý pes“ řekne „Jó kiss kutya“. Vím to proto, že mé známé paní Riesenecker byl jednou svěřen jejími maďarskými sousedy jejich pes, rozumějící jen maďarsky a tak dlouho na nešťastnou starou paní vrčel a nechtěl  ji pustit k dveřím, než se telefonicky od majitelů dozvěděla ono zaklínadlo, po jehož vyřčení se pes stal okamžitě přátelským. Pak znám samozřejmě slova jako Léves (polévka) Gulyás (netřeba překládat) Vár (hrad), kék, pirós, fekete, což jsou barvy,(tu modrou, červenou a černou potřebuji, abych Maďarům toužícím po lyžování vysvětlil, na kterou sjezdovku by se raději neměli pouštět, abychom s nimi neměli v nemocnici práci.) Pak znám taky sór a bór, čili pivo a víno. Taky samozřejmě slova, jež se zrcadlí ve slovenštině jako máčka, gázda, lápát atd. Tedy slova sice užitečná, ale na konverzaci rozhodně nestačící. Naneštěstí máme na Stolzalpe maďarských pacientů víc než dost. A nejen proto, že Maďaři jsou v Rakousku s odstupem nejoblíbenější cizinci, aniž by Rakušákům vadil například Viktor Orbán a jeho skurilní politika. Možná oba národy spojuje společná láska a císařovně Sisi, možná i víc.

Každý národ má totiž svou posvátnou horu. Nějak to lidi vždycky táhlo na nějaký kopec, aby byli blíž nebi a bohu (nebo bohům), kterého (které) prosili o přímluvu. A tak mají Češi Říp, Slováci Kriváň, Arméni Ararat a Izraelci Sinaj. A Maďaři mají Kreisberg, horu přímo naproti naší nemocnici. Očividně si ji vybrali z nedostatku kopců na vlastním území, o to usilovněji k ní ale pořádají poutě. Zejména pak v zimě, když je lyžařská sezóna. Když jsem si patnáctého března na Kreisbergu všiml, že skoro všichni lyžaří mají připnutou zeleno-bílo-červenou trikolóru, trvalo mi chvíli, než mi došlo, že jsem nepřejel na lyžích přes Korutany do Itálie, ale že je výročí bitvy u Világoše, čili maďarský národní svátek. To je taky zvláštnost jižních národů, že slaví své největší vojenské porážky. Maďaři den, kdy je převálcovalo 150 000 Rusů, pozvaných rakouským císařem, Srbové pak den, kdy z nich na Kosově poli udělali sekanou Turci. To je jako bychom my slavili za národní svátek 20. listopad, tedy výročí bitvy na Bílé Hoře. Možná to bude tím, že ani Maďaři ani Srbové z oněch bitev neutekli po prvních výstřelech, ale nechali se statečně zmasakrovat. (Aspoň na Moravě by se tedy Bílá hora slavit mohla). Maďaři slaví svůj Világoš i na Kreisbergu a jejich uměná  v ovládání lyží hrozí podobným masakrem, jako tehdy v roce 1849. Lámou si na svém posvátném kopci nohy a žebra (což mne jako internistu zas až tak nezajímá), jenže pod kopcem pak dostávají žlučníkové koliky, opilecká deliria, srdeční infarkty a krize z vysokého tlaku a to už se mne týká mnohem více.

Schéma vždycky stejné. Když se objevím v ambulanci, rozjasní se jim obličej netušenou radostí, vyrazí ze sebe „Jó napod“ a já odpovím „Jó napod“, čili dobrý den, což jsou dvě z oněch šedesáti slov, jež ovládám. Oni poté spustí vodopád maďarštiny a já jim musím oznámit, že nerozumím. (Némertem) A oni nasadí nedůvěřivý obličej a musí se – neradi – smířit s tím, že s nimi nechci hovořit v jejich rodné řeči. Když pak ale z jejich průkazů přečtu rakouským sestřičkám foneticky správně jejich jména, mění se nedůvěra ve skrytou zášť – objevili zrádce, stydícího se za rodnou řeč. A ještě navíc nosícího maďarský knír.

Vydržel jsem dlouho, až jednou přišla na příjem stará dáma. Měla i připojištění, takže měla pokoj na vyšší třídě. Maďarka, narozená ještě za císaře pána, žijící v Rakousku od roku 1956, provdaná do nejlepší rakouské společnosti a také s nejlepším chováním. Když jsem dorazil na vizitu, rozjasnil se jí obličej a pravila: „Jó napod“. Protože to byla dáma z lepší společnosti a já se chtěl projevit jako gentleman, pravil jsem dvorně „Csókolom“. (Rukulíbám) Ocenila mé vybrané chování a rozhodla se mi to dát najevo plynnou maďarštinou. Zastavil jsem jí ve druhé větě, což považovala za nezdvořilé a nakrčila nespokojeně čelo. „Bohužel, milostivá paní,“ pravil jsem německy. „Já vám nerozumím.“

Vráska na čele se ještě prohloubila. „Ale jste přece Maďar,“ řekla. „Nejsem,“ pokoušel jsem se ji uvést na pravou míru. „Jsem Čech a maďarsky bohužel nerozumím.“

„Ach tak,“ pravila. „Tak tedy promiňte.“

Zbytek vizity se nesl v němčině, v níž měla ona sice podobný, ale ne tak znatelný přízvuk jako já. Popovídali jsme si o jejích neduzích, o mých plánech ji léčit a poté jsem se obrátil k odchodu. Ale ještě ve dveřích mne dostihla věta, pronesená sice v němčině, ale nasycená pravou maďarskou uraženou ctí: „Je to hanba, když se Maďar stydí za svou rodnou řeč!“

Takže jsem ten knír oholil. Věřte nebo nevěřte, od té doby mám pokoj

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.