Pacienti a celá laická veřejnost žije v představě, že lékaři umí latinsky a domouvají se mezi sebou tímto tajemným dávno mrtvým jazykem (mrtvým proto, že vymřel národ, který jej kdysi dávno před dvěma tisíci lety používal), aby jim pacienti nerozuměli. Není to pravda. Lékaři umí v průměru tolik latinských slov, kolik já maďarských (tedy méně než sto). Zato je používají tak často a hrdě, že skutečně mohou budit
dojem polyglotů a vzdělanců. A o to jim v podstatě taky jde. Promluvíte-li
na laika latinskou terminologií, zatlačíte jej automaticky do defenzívy a
získáte rozhodující převahu. Pokud se ovšem nejedná o profesora latiny, jenž
váš trik lehce odhalí – pravděpodobnost takové smůly je ovšem vzhledem
k dnešní výuce latiny na školách skutečně minimální. Musím si dávat pozor
pouze pokud by se stala mou pacientou sousedka Hütterová, ta umí latinsky
plynně a to bych se mohl pořádně blamovat.

Latinu jsme se totiž neučili ani
na střední škole a vlastně ani na medicínské fakultě. Zde jsme měli pouze
jakousi náhražku, které se jmenovala „latinská medicínská terminologie“. Paní
asistentka Poláchová (žádný strach, nebyla to má příbuzná, pouze shoda jmen) to
s námi neměla jednoduché. Latinu jsme totiž mívali v pátek o půl osmé
ráno. To nebyl dobrý termín. Ve středu a čtvrtek jsme totiž měli praktika
z anatomie, na nichž jsme byli pravidelně zkoušeni a na něž jsme se museli
stále učit. Na studentský život nám tedy zbýval pouze čtvrtek večer a vzhledem
na tento omezený časový prostor byl tento život o to intenzívnější. V pátek
ráno se tedy na seminář z latinské terminologie trousily v časovém
rozpětí mezi půl osmou a půl devátou ( seminář trval do devíti) podivné
nazelenalé a vrávorající postavy, z nichž část ihned po usednutí na místo
usnula. Vyžadovat za takových okolností spolupráci nebylo jednoduché a víceméně
bylo dobře míněné úsilí paní asistentky nadchnout nás aspoň pro ony střípky Ciceronovy
řeči, již se nám snažila zprotředkovat a přiblížit, odsouzeno k nezdaru.

Jednou se přece jen odhodlala a
vyvolala kolegu Piláta, aby ho oslovila poměrně jenoduchou otázkou. Poté, co se
nám jej podařilo probudit a on pochopil, co se po něm chce, postavil se na
vratkých nohách, přičemž na čele měl vytlačený hrubý vzorek svého svetru, na
němž právě hluboce spal. Hovořit ovšem nedokázal. Paní asistentka si jen rezignovaně
povzdychla a pravila smutně : „sedněte si.“

Kolega Križ byl všeobecně znám
svým vlažným vztahem k přípravě ke zkouškám. Na latinu se dostavil, aniž
si dokázal opatřit skriptum. Chodil po chodbě před zkušební místností a
naslouchal rozhovoru děvčat, která se na zkoušku skutečně zodpovědně
připravovala a teď diskutovala o problému, v němž neměla jasno. Kolega
Križ zaslechl sice neznámé, ale přece jen povědomé slovo, o němž se domníval,
že jej snad už někde slyšel.

„Plurál?“ zeptal se. „Počúvajte,
čo je to plurál?“

Studentky na něj nevěřícně vytřeštily
oči. „No přece…“ vykoktala ze sebe jedna konsternovaně. „To znamená latinsky
množné číslo.“

„Ale,“ mávl rukou kolega Križ.
„Vy to beriete moc do hĺbky.“

Nezbývá
než dodat, že i kolega Križ zkoušku z latinské terminologie udělal. Takže
až na vás bude nějaký doktor dělat ramena a hovořit na vás nesrozumitelnými
slovy, vězte, že to na vás jen hraje. Latinsky stejně neumí!

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.