Na začátku chci odpovědět zásadní otázku, abych pak nebudil pochybnosti o mém pohledu na věc. Představuje islamizace Evropy nebezpečí pro naši kulturu? Tuto otázku musím zodpovědět jednoznačně „ano.“ Tváří v tvář skutečnosti, že podíl muslimské populace v Evropě stoupá a v určitých oblastech jižní Francie dosahuje až 20 procent jakož i s ohledem na její vysokou porodnost není možné tento problém ignorovat a tvářit se, že neexistuje nebo jej bagatelizovat.

V dalším textu se chci ale zabývat příčinami, proč k tomuto jevu dochází, poměrem mezi islámem a islamizací a úvahami, zda existuje prostředek, jak tomuto vývoji zabránit. Jsou mi totiž na nervy nenávistné výkřiky bez jakékoliv argumentace a plošné šíření nenávisti. A to hodně. Nejhlasitěji totiž křičí a nejkompetenější se cítí být lidé, kteří muslima ještě v životě neviděli.

Samuel Huntington analyzoval ve své knize „Střet civilizací“ konfliktní místa na zeměkouli a identifikoval, že naprostá většina ozbrojených nebo latentních konfliktů se odehrává na hranici mezi islámským světem a jinými kulturami. Z tohoto hlediska tedy může být islám označen za agresivní náboženství a být odsouzen. Idealisté se snaží tvrdit, že islám sám nepředstavuje nebezpečí, nebezpečím jsou jen násilní islamističtí extremisté. Historie, jak konstatuje Huntington, nás ale učí něco jiného. Od samotného vzniku islámského náboženství v sedmém století, stojí křesťanský svět s tímto učením v permanentním konfliktu – a z tohoto důvodu pozoruje i islámské země s oprávněnou nedůvěrou. Jenže proč vlastně právě tato dvě náboženství spolu nepřestávají bojovat? Možné vysvětlení je v jejich určité podobě. Obě jsou monoteistická. Obě jsou universalistická, jež si činí být jedinou pravou vírou, k níž se má přimknout celé lidstvo. Obě jsou misionářská, sdílející přesvědčení, že povinností věřících je obracet na jedinou pravou víru nevěřící. Pojmy „džihád“ a „křížová výprava“ jsou v podstatě totožné, ale právě jimi se obě tato náboženství odlišují od všech ostatních, jež takové pojmy vůbec neznají. Tolik tedy Huntington.

Proč je ale islám v porovnání s křesťanstvím o tolik agresivnější a nesnášenlivější? Proč právě tato agrese činí křesťany nejvíc pronásledovanou náboženskoku komunitou na světě? Zeptejme se jinak? Co oslabilo agresivitu křesťanství v šíření víry? Bylo to osvícenství a zavedení demokracie. Rozhodování většiny, jež má oprávněně strach z násilí a konfliktů, je předpokladem tolerance. A samozřejmě to byl i pocit převahy v posledních stoletích  a tím pádem určitá blahosklonná smířlivost. Jenže proč arabský svět osvícenství a demokracii nepoznal? Nebyla tady na vině i koloniální vláda křesťanských velmocí? Ta vládla podle pravidla rozděl a panuj a zanechala po svém odchodu prakticky ve všech zemích diktatury. A kdo se dostal v islámských dekolonizovaných zemích k moci? Ne přirozené elity, tedy inteligence, obchodníci či výrobci, ale ti, kdo měli nejblíž ke zbraním. Tedy ti, které vyzbrojily koloniální mocnosti, kolaboranti (Sýrie, Irák) nebo naopak bojovníci za osvobození (např. Alžír), kteří zbraně koloniálním mocnostem vytrhly z rukou. Ozbrojení, ale neschopní a neznalí ekonomiky, vedli tyto země do hospodářské recese, dbali ale nato, aby nepřišli o moc. To se dalo uskutečnit odpíráním vzdělání obyvatelstvu, aby nevzdělanou masu mohli lépe manipulovat a samozřejmě i násilím. Proč si to mohli dovolit? Protože demokratický západ potřeboval jejich ropu. Z té mohli živit nevzdělané a tedy nepoužitelné masy a z té platili své represní složky moci a kupovali si jejich věrnost. A protože každý diktátor potřebuje nepřítele, aby se mohl postavit do pozice ochránce svého lidu, našli si toho přirozeného, tedy křesťanský západ, s nímž islám stejně stojí tradičně už téměř 1400 let v nepřátelských vztazích.  (Trošku problém s tím mají jen Pákistánci s miliardovou Indií na krku).

Dobrá, vzájemná nedůvěra je tedy tu a je naprosto přirozená. Ale odkud se bere nenávist? Nenávist je, jak jsem se snažil zobrazit ve svém románě „Já, Herodes“, dítětem strachu. Bezmocného strachu. Čeho se bojí islámští radikálové? Že jejich mládež podlehne svůdnému světu západního stylu života a přestane je poslouchat, že je tak připraví o moc a vliv. A my se bojíme útoků na náš blahobyt, jenž je právě hlavním cílem útoku oněch radikálů. Oni tedy nenávidí nás, my nenávidíme je. Jenže protože islámští radikálové nedokáží zasáhnout miliardáře, odsávající prostředky z jejich zemí a my zase nedokážeme chytit ony radikály, odehrává se diskuse na obecné úrovni nenávisti obou náboženství, na úrovni džihádu a křížové výpravy. A tady taháme díky našim demokratickým institucím za kratší konec. (Jedno, že je USA se svými spojenci schopna dobýt Irák či Afgánistán, v dlouhodobém horizontu jsou tato vítězství skutečnými vítězstvími Pyrrhovými.)

Co tedy s tím? Smířit se se šířením nenávistné ideologie v našich vlastních zemích? Rozhodně ne! Jenže v tomto okamžiku skutečně není možné ony nenávistné kazatele a jejich posluchače ztotožnit s pojmem islám. Je ale třeba si položit otázku, proč zde naše státní moc proti konkrétním osobám nezasáhne?

Hloupost je totiž někdy opravdu nekonečná. Nejvyšší hora Německa se jmenuje Zugspitze, tyčí se nad Garmisch-Partenkirchenem, oblíbeným letoviskem mimo jiné i arabských turistů, hledajících zde v léte chládek. Na jejím vrcholu se tyčí, jak je to v Rakousku i v Bavorsku zvykem, vrcholový kříž. V tomto případě mohutný, ze železa a pozlacený. V reklamě na Garmisch, určené pro arabské země, někdo ten kříž vyretušoval. Aby prý neurážel náboženské cítění hostů! I takoví blbci jsou tedy mezi námi – to se to pak radikálům žije!

Dnes jsem si přečetl článek, který mne opravdu pobavil. Švédská vláda si dělá starosti se svými muslimy, kteří žijí na severu v Laponsku. Jde o to, že tito chtějí praktizovat dodržení ramadánu a to je v těchto oblastech a ještě k tomu v létě dost problematické. Ramadán znamená, že nesmíte jíst, pít a vykonávat i některé jiné příjemné aktivity v době mezi východem a západem slunce. Jak to ale vyřešit, když v těch severních krajinách slunce v létě nezapadá? Milým muslimům hrozí vyhladovění a švédská vláda si dělá starosti. Abych teď řekl něco od srdce, čert je tam nosil a jejich situace opravdu není problémem politickým. Chtějí snad Švédové kvůli své muslimské menšině v Laponsku vyrovnat zemskou osu? Nebo přemluvit slunce, aby přece jen zapadlo? Kdo se bojí vyhladovění v Laponsku v důsledku dodržování ramadánu, ať se přestěhuje jinam. V Egyptě nebo v Saúdské Arábii ten problém mít určitě nebude. Toto opravdu není problém politický ale osobní. Problémy jsou zcela jinde.

V Grazu na Griesplatzu, jež se stejně plně v tureckých rukou (byla to nejchudší městská čtvrť, kde jinak nikdo nechtěl bydlet) se konala POVOLENÁ!!! demonstrace salafistů, tedy nejradikálnější muslimské odnože, kteří tam usilovali o získávání nových stoupenců a netajili se svou nenávistí k zemi a zřízení, v němž jsou NUCENI??? žít. Nikdo proti nim nezasáhl, bylo by to prý porušení jejich lidských práv.

V Německu působil řadu let islámský kazatel Metin Kaplan. Prohlásil se Kalifem a za hlavní město svého kalifátu si vybral německý Kolín (protože v Istanbulu by s ním udělali rychlý proces). Hlásal nenávist vůči křesťanstvu, vůči Německu, ve kterém žil a žádal zahájení svaté války za obrácení nevěřících na pravou víru. Německo proti němu vedlo celkem 23 soudních procesů, mimo jiné i proto, že od státu vyinkasoval v letech 1988 – 1999 celkem 150 000 marek na sociálních dávkách, při domovní prohlídkce v roce 2000 u něj ale našli dva miliony marek v hotovosti a kilogramy zlata. Nakonec ho tedy po nekonečných průtazích přece jen zatkli a rozhodli se jej ne uvěznit, ale poslat zpět do Turecka, odkud přišel. Celkem logický závěr. Jestliže nenávidí zemi, v níž žije, ať tedy jde domů! V Turecku byl ale za svůj islámský radikalismus a plánování teroristických akcí hledán taky a byl by tam po příjezdu zatčen, Turecko ostatně o jeho vydání zažádalo. A tehdy nastoupili do práce KŘESŤANŠTÍ!!! advokáti, kteří se snažili zabránit vydání Kaplana do Turecka se zdůvodněním, že by mu tam za jeho činy hrozil trest smrti, v Německu ale ne a proto NESMÍ být vydán!!! Úžasné ne? V průběhu tohoto sporu se Kaplanovi podařilo zmizet. Když na něj německá policie chtěla vypsat nezinárodní zatykač, nebylo to možné, protože rozsudek ještě NEBYl PRAVOMOCNÝ! Nakonec ho našli v bytě souseda a koncem roku 2004 přece jen poslali do Turecka. Tam ho odsoudili na doživotí do vězení. Proces trval jen velmi krátce.

V Británii se před několika lety konalo velké setkání radikálních muslimů (Británie jich má díky své někdejší koloniální minulosti víc než dost), kteří žádali zrušení britského právního systému a zavedení šaríi v celé Británii jakožto jediného právního řádu. Britská policie si dovolila fotografovat účastníky setkání – byl z toho hrozný skandál, že si dovolila registrovat lidi, jež pouze svobodně projevovali svůj názor! Fotodokumentace musela být zničena.

A právě tady je náš problém. V takzvané toleranci a svobodě názorů a ochraně lidských práv nejsou naše právní systémy schopny ale ani ochotny zasáhnout proti zřejmému nepříteli, jímž tito kazatelé nenávisti jsou. Pod pláštíkem ochrany lidských práv chrání potenciální nebo dokonce i skutečné zločince. Proč? Bojím se, že právě buzení strachu a z něj pramenícího pocitu bezmocné nenávisti, je programem. I západní demokracie potřebuje nepřítele, už jen proto, aby běžely obchody se zbraněmi, ale s touto kartou se přece hraje v každých volbách. Ochranou radikálů se budí dojem, že nebezpeční jsou muslimové všichni! Muslimská rakouská rada dodala bezpečnostním službám Rakouské republiky seznam více než sta nebezpečných radikálů. Představitelé této rady sami žasli, že ani jedna z takto označených osob, jednoznačně nenávidící Rakousko a jeho politický systém, nebyla ze země vykázána. Demokracie je slabá a zákeřná současně. Někdy si tak ale kope hrob. Tato zdánlivá (či skutečná) bezmocnost radikalizuje extrémní pravici, rovněž připravenou k násilí. Skupina německých neonacistů zavraždila asi 8 muslimů v různých německých městech. Je příznačné, že to nebyli kazatelé nebo salafisté, ale spořádaní integrovaní cizinci. Tito pravicoví šílenci jako např.Breivik nejsou o nic lepší než islámští teroristé. Ale ani o nic horší! V Rakousku i pokud je mi známo i v Německu existuje zákaz šíření ideologie nacismu a přestupek proti tomuto zákonu se trestá vězením. Proč ale jen proti nacismu? Stejně by měly být postiženy všechny ideologie hlásající nenávist na základě politické, národní či náboženské příslušnosti, tedy i hlasatelé radikálního nenávistného islámu. (O tom, jak se takovému zákazu vyhnula komunistická ideologie víme své). Všechny měřme stejným metrem, proč by měl mít někdo výhody jen proto, že je menšinou?

I nacisté nenáviděli demokracii a stávající systém weimarské republiky. Göring při svém prvním projevu v německém parlamentu řekl: „My jsme nepřišli demokracii budovat či podporovat. My jsme ji přišli zničit. Jestliže je demokracie tak blbá, že nám k tomu poskytuje diety a imunitu, je to jen její problém.“ Demokracie nezasáhla a výsledek její tolerance je známý. Nemusíme ostatně chodit až do Německa. Klement Gottwald ve svém památném projevu v československém parlamentu poté, co se stal v roce 1929 hlavou českých komunistů řekl. „Vyčítáte nám, že chodíme do Moskvy pro rozumy. Ano, chodíme tam. Chodíme se učit, jak vám všem zakroutit krkem.“ To, že jej i jeho stranické kolegy rozzuření poslanci poté vyhodili následně ze sněmovny rozhodně nestačilo. Strana mohla fungovat dál a připravila demokracii bolestný násilný konec.

Čili existuje dostatečný počet příkladů, že se tolerance k hlasatelům nenávisti nevyplácí. Proč se ale nejsme schopni poučit. Není za tím skutečně záměr vyvolat nenávist k celému muslimskému náboženství a atmosféru ve společnosti, jež vedla v 11 století k začátku křižáckých válek? Jenže koho taková plošná nenávist postihne? Věříte skutečně, že ony hlasatele? Toto plošné setí napětí jde až do takových extrému jako je nedávno německým soudem vydaný zákaz obřízky novorozenců! Obřízka patří po tisíciletí nedílně k islámskému a ještě mnohem déle k židovskému náboženství (vznikla původně v Egyptě a neměla s náboženstvím nic moc společného, byla to ochrana proti vzniku balanitidy – tedy hnisavého zánětu předkožky v poštních oblastech, kde je spousta jemného písku schopného takové nesmírně bolestivé onemocnění vyvolat).  Stala se pro židovské a následně pro muslimské náboženství rituálem stejným jako je pro nás křest. Jedná se o přijetí do komunity. (Teď samozřejmě nehovořím o obřízce ženské, jež nemá nikde náboženské zdůvodnění a je jen brutálním zmrzačením postižených děvčat) Učinit ovšem takový náboženský úkon trestným činem je nesmysl a příznak stráty zdravého rozumu. Pokud tedy opět někdo nejednal cíleně, jen aby rozplamenil náboženské emoce na obou stranách. Jak jsem zažil na facebooku, skutečně tento zákaz velmi emocionální diskuzi vyvolal, i když za to pro svou hloupost vůbec nestál. Byl totiž opět namířen plošně – proti všem jinověrcům. Ne proti těm opravdu nebezpečným.

Můj někdejší kolega, nyní už důchodce, s nímž jsem byl tento pátek v divadle, je Iránec a muslim. Jeho žena je křesťanka, Rakušanka. Obě děti byly vychovány v křesťanském duchu, protože Achmad rozumně usoudil, že by se v opačném případě samy diskriminovaly. Když jsme spolu, dáme si oba pivo a vepřová pečeně mu chutná taky. (V onen pátek si dal pečená vepřová žebra a bylo mu dost ukradené, zda se to Allahovi líbí nebo ne) Odvedl v Německu a v Rakousku velký kus dobré práce. Měl by být tedy nenáviděn? Nebo poslán zpět do Iránu? Protože měl kontakty na šáhovu rodinu, hrozila by mu v Iránu téměř jistá smrt.

Jiný kolega, mladší než já, je rovněž Iránec a muslim. Jeho žena je také muslimka, oba pracují a mají dvě dcery. Když byly malé, nechtěla je učitelka ve školce nechat malovat s ostatními dětmi vánoční stromeček a Ježíška, protože se bála, co by tomu řekli rodiče. Mohammad jel druhý den do školky a oznámil paní učitelce (svým velmi zdvořilým ale důrazným způsobem), že si v žádném případě nepřeje, aby byly jeho dcery oddělovány od ostatních dětí. Ať si malují Ježíška, vánoční stromeček a jesličky a pokud se na základě takových zážitků rozhodnou stát se křesťankami, on jim v tom určitě bránit nebude. Zapomněl jsem napsat, že Mohammad je jednoznačně nejlepší ortoped v naší nemocici a pokud bych se od někoho chtěl nechat operovat, tak rozhodně od něj. Je to velmi jemný člověk, pravý gentleman. Stále ho podezřívám, že ono „azizbaig“ uprostřed jeho jména znamená šlechtický titul. On se k tomu nevyjadřuje. V Iránu byl víceméně odsouzen režimem mulahů k smrti – měl narukovat a být poslán na čištění minových polí ve válce proti Iráku. Věděl, že narukovat by byla jistá smrt. Proto volil útěk do neznáma, do Vídně, aniž by uměl slovo německy. Dnes mluví jak on tak jeho žena i obě dcery německy perfektně a jedna z dcer je talentovaná hudebnice. Jeho budoucí ženu mu později poslali do Vídně rodiče letadlem. Neznal ji, pamatoval si na ni jen trochu z dětství, protože se jejich rodiny stýkaly. Oženil se s ní a je to velmi šťastné manželství, dané společnou výchovou, společnými zájmy a prioritami. Měl by být nenáviděn?

Oba moji kolegové by už nežili, kdyby se jim nepodařilo režimu jejich země uniknout. Rakousko z jejich práce a intelektuální síly profituje. Vzpomínáme si ještě, kolika utečencům z bývalých komunistických zemí poskytl tehdejší Západ azyl, i když jim smrt nehrozila? A jak byli tito lidé při budování západního blahobytu prospěšní? Samozřejmě se nabízí námitka, že se u muslimů jedná při mnou jmenovaných příkladech o výjimky. Jenže jak imigranty jiných kultur rozlišit? Jak rozlišit ty, které by doma zabili od těch, kteří chtějí zabíjet u nás? Nepopírám, že to není jednoduchá úloha. Ale právě k tomu má stát svou policii, tajnou službu, armádu a justici. Měl by se tedy tyto zbraně naučit používat. Správně! Cíleně!

Snášenlivost není, jak dokazují příklady mých přátel, o náboženství. Je to o vzdělání a o sebedůvěře. Nesnášenlivost, to je naproti tomu povídání o komplexech. Proč se mnoho přistěhovalců z muslimských zemí obrací k radikálnímu islámu? A nejsou to ani tak často přistěhovalci první generace,  nýbrž častěji jejich děti? Ti přistěhovalci přišli za prací, ví dobře, jak se jim dařilo doma a jsou povětšinou vděční za životní standart, jenž v Evropě mají. Jiné je to samozřejmě s ilegálními přistěhovalci, velká část z nich nemá žádné vzdělání, je pro náš systém nepoužitelná a radikalizuje se už v první generaci. Jenže právě vzdělání je hlavním a zásadním problémem. Děti přistěhovalců mají statisticky dokázaný nižší stupeň vzdělanosti. Ať už proto, že se doma mluvilo turecky či arabsky a pak to ve škole nefungovalo (ve vídeňské čtvrti Ottakring byla minulého roku poprvé první třída základní školy, kde ani jeden ze žáků neuměl ani slovo německy – nepřipomíná vám to situaci v rómských třídách?) nebo proto, že rodiče, většinou manuální pracovníci, nepřikládali vzdělání významnou roli či na ně prostě neměli finanční prostředky. Jenže jejich děti se už narodily v Evropě a skutečnost, že jejich šance na uplatnění jsou nižší, nepřikládají svému nižšímu vzdělání, ale diskriminaci. Frustrace a nenávist jsou tady. Proč jsou Turci v Rakousku či v Německu v průměru více nábožní než jejich krajané v Turecku? I pro to je vysvětlení. Nikdo nechce být tzv „looser“. Zejména pak ne sám před sebou a už vůbec ne před svou ženou a dětmi. Každý chce být aspoň v něčem lepší než ostatní. A pro toho, kdo není úspěšný v práci či v kariéře, kdo se drží tak tak nad vodou, je pak náboženství vítanou kotvou. Věřit v pravého Boha, kde ti ostatní, výše postavení, lépe oblečení, lépe bydlící, lépe vzdělaní, věří špatně nebo vůbec, je rozhodujícím trumfem, s nímž se dá vždy hrát – a skoro vždy s úspěchem. A na malér je zaděláno.

Teď negeneralizuji. Když jsem byl v Heidelbergu, byl jsem překvapen, že každá druhá advokátní kancelář měla majitele s tureckým jménem. (Jak jsem zjistil později, byli to ale skoro výhradně ženští majitelé). Německá televize profituje z pěkných, snaživých a pracovitých mladých Turkyň, toužících po slávě a kariéře – v týmech moderátorů (či spíše moderátorek) tvoří tato děvčata už velmi významnou menšinu početně přesahující podíl Turků na německém obyvatelstvu. Mladé ženy jsou po této stránce očividně snaživější než mladí muži. Zřejmě jsou chlapi přece jen o něco pohodlnější a zaběhané stereotypy, zejména ony muslimské, jež jim automaticky přisuzují vládu v domě, jim více vyhovují. Pokud někdo viděl film „Tlustá řecká svatba“, který můžu ostatně jen a jen doporučit, viděl, jak se k integraci do amerického způsodu života stavěla hlavní hrdinka Tula a jak její bratr Niko. A to se jednalo o křesťany, i když ortodoxního ritu! Nedávno jsem byl osloven otázkou, zda znám nějaké manželství křesťana s muslimkou. Osobně sice ne, ale syn někdejšího německého kancléře Kohla se s jednou tureckou muslimkou oženil – byla to na Bosporu velká a drahá sláva v nejdražším tamnějším hotelu. Manželských párů muslima s křesťankou znám několik, některé jsou bezproblémové (na Slovensku i v Rakousku), jiné velmi problematické. Míchání kultur je vždy sázkou s vysokým vkladem a nejistým výsledkem. Člověk se totiž žení nejen s partnerem, ale i s jeho rodinou. A když pomine první oslepení láskou, přijde na výchovu dětí… Pokud si tuto otázku člověk definitivně nevyjasnil už před svatbou, může být hodně nepříjemně překvapen. Zejména, pokud se rozhodne dostěhovat do arabské ciziny. Tam si arabský muž vlastně ani nemůže dovolit chovat se k ženě podle evropských pravidel, aby se nezesměšnil před svým okolím a neztratil svou autoritu. Toto si je třeba ovšem uvědomit ještě než člověk řekne osudné „ano.“

Vrátím se tedy k začátku mého článku a k otázce, zda islamizace Evropy představuje pro naši kulturu nebezpečí. Trvám na svém mínění, že ano. Otázka je, zda se jí dá zabránit. Zejména při vysoké porodnosti muslimských žen, jež mají už povětšinou občanství evropských zemí. Myslím si, že se to dá. Pokud se podaří přinutit muslimy vzdát se násilí a nenávisti. Těch, kteří tyto názory vyznávají, je malá menšina. Je to ovšem menšina hlučná, jenž si osobuje právo hovořit i za ty mlčící. Její nevýhodou je, že tato hlučnost ji dělá viditelnou. Je třeba ji identifikovat, izolovat a zneškodnit. K tomu si platíme z daní náš stát – je to jeho úloha. Kdo seje vítr, ať sklidí bouři. A to bez deštníků hromady advokátů a ochránců lidských práv. Kdo upírá lidská práva jinému, vzdává se sám nároku na ně.

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.