Vlastně je to ještě Evropa, dokonce je to Evropská unie a tím pádem tam platí stejné zákony a předpisy jako u nás. Jen ta interpretace je poněkud odlišná. To jsem pochopil nejpozději v okamžiku, kdy mne při průjezdu Palermem předjížděly dva motocykly současně, jeden zleva a druhý zprava. Podle značení za vozovce se dalo předpokládat, že ona rychlostní silnice má dva pruhy. Když se ale Palermitáni rozhodli, že je to málo, vytvořili spontánně pruh třetí. Nedoporučoval bych kazit jim hru, potom totiž můžou znervóznět. Ostatně ta středová čára chvílemi je a chvílemi taky není. Je mi záhadou, jak pak pokračoval v jízdě onen skoro stoletý děda, jenž se houževnatě držel středové čáry, zřejmě, aby udržel směr jízdy a vytvářel tak středový pruh permanentně. Ale jinak je ježdění autem po Sicílii poměrně klidná záležitost. Nikdo nikam moc nepospíchá, počet aut na dálnicích v západní části ostrova je spíše nízký a za dálnice se tady neplatí (za celé dva týdny jsme zaplatili poplatek 1,80 Euro, když jsme jeli do Cefalú). Siciláni jsou stejně jako Italové na pevnině ohleduplní, nebo spíše opatrní. Protože sami jezdí velmi „kreativně“ předpokládají, že ostatní účastníci provozu jsou stejná paka jako oni sami a dávají si na ně tedy pozor. Jestliže má každé auto někde promáčklý plech či poškrábaný lak, je to spíše záležitost parkování. Když jsem první den viděl, co se dělo na parkovišti u pláže v Trapettu, rozhodl jsem se tam chodit raději pěšky, protože jsem usoudil, že bych se z onoho parkoviště ven už asi nikdy nedostal. Siciliáni to sice dokážou, ovšem za cenu škod na plechu jejich vozidel. Policie se snažila do toho chaosu vnést pořádek a rozdělovala štědře pokutové lístky, které majitelé aut před odjezdem zase okázale odhazovali. Nicméně, když jsem po dvou týdnech vracel mého vypůjčeného Fiata Bravo (podle paní domáci na ježdění po Sicílii nesmyslně velké auto) na letišti v Palermu, zástupkyně půjčovny vlezla skoro i pod automobil, aby pak s užaslým obličejem konstatovala, že nikde není žádná škoda.
Do Palerma jsme jeli ovšem autobusem. Vyplatilo se, nedokážu si představit, co bych si tam v centru s vlastním autem počal. Možná nepočal, spíše umřel. Samozřejmě jsme museli na autobus čekat skoro čtyřicet minut, ale takové zpoždění nikoho nevzrušovalo, patří k životnímu stylu. Afričané kdysi komentovali americké rčení „time is money“ slovy, že Američané mají peníze, oni, Afričané, zase čas. Siciláni se chovají podobně. Peníze nemají (po návratu z dovolené jsem se dozvěděl, že Sicílie je v bankrotu a premiér Monti očekává rezignaci guvernéra) zato ale mají čas. On i ten Monti si na tu gevernérovu rezignaci bude muset počkat. Číšník z baru v Trapettu, jenž pracoval 24 let na letišti v Düsseldorfu, aby se teď na dva roky vrátil na Sicílii, protože život v Německu jej už příliš stresoval, nám vyprávěl, jak obtížné pro něj bylo zvyknout si po návratu na skutečnost, že na každé setkání a každý termín se půl hodiny až hodinu čeká. Když se ptal, proč to nejde setkat se v dohodnutém termínu, dostalo se mu odpovědi – musíš se přizpůsobit. A tak se přizpůsobil.
Sicilané nemají problémy. Pokud je mají, pak o nich nevědí, či vědět nechtějí. Zejména se to týká odstraňování komunálního odpadu. Každé ráno se ze všech balkónů spouštějí na hácích zavěšené sáčky s odpadky a uličkami projíždějící trojkolka je sbírá. Nevyznali jsme se tak úplně v systému třídění odpadu a tak jsme se zeptali paní domácí. Zamyslela se a potom pravila: „Ale vždyť vy máte auto.“ Přisvědčil jsem, že ano. „Tak potom to můžete všechno sbalit dohromady a až pojedete z města ven, hoďte to někde do kontejneru, co tam stojí u ulice.“ Problém jsme pochopili záhy. Ty kontejnery tam opravdu stojí, ale mají spíše jen orientační či možná pouze symbolickou hodnotu. Jsou totiž všechny přeplněny a okolo nich se stovky metrů vrší podél krajnice pytlíky a pytle s odpadem všeho druhu – týdny možná měsíce, než přijede bagr, který je schopen je posbírat a odstranit.
Palermo ovšem stojí za návštěvu. Někdejší město duchů, v něž se v osmdesátých letech proměnilo staré město, protože neexistující stavební firmy, patřící mafii, kasírovaly peníze, aniž by přeložily při rekonstrukci města jedinou cihlu, se zotavuje – aspoň na hlavních tazích. To díky Leolucovi Orlandovi, současnému starostovi, jenž město spravoval už v letech 1985 – 1990 a pak 1993 – 2000. Ten vyhlásil mafii boj a zatlačil ji do defenzívy. I veřejné mínění Sicilanů se změnilo po brutálních vraždách vyšetřujících soudců Borselina a Falconeho ( po nich se teď jmenuje palermské letiště). Přestala platit „omerta“ čili zákon mlčenlivosti, mafie se z veřejného života musela stáhnout. Zřejmě stále existuje jako pojišťovací společnosti či drogové kartely, v denním životě je ale není cítit a drobná kriminalita, jíž se turisté v Palermu a na Sicílii vůbec museli obávat, z ulic prakticky zmizela, my jsme s ní nebyli konfrontování ani jednou (například s Bari se prý Palermo vůbec nedá srovnávat). Samozřejmě že mým hlavním cílem v Palermu byla katedrála s hroby Friedricha II, jeho otce, matky, dědečka a první manželky, pravým vrcholem byla ale Capella Palatina v Palazzo Normani, v někdejším královském paláci, jež je dnes sídlem autonomní sicilské vlády (jež je právě v bankrotu, aniž by si toho zřejmě všimla). Minulého roku jsme byli v Ravenně, abychom si prohlédli mozaiky, jimiž je ono město slavné. Co je ale díky mozaikovému umění skutečně možné, jsme viděli až v Palermu. Naposledy mne takto oslnila snad jen jantarová komnata v Carském selu. Neuvěřitelná nádhera nejjemnějších mozaik s obrazy se Starého a Nového zákona, všechno zdobeno zlatem, prostě krása beroucí dech. Oni Siciláni dobře vědí, proč jsou židličky v kapli ohrazené lanem, aby si na ně nikdo nemohl sednout. Kdyby mi to totiž povolili, tak lehko by mne ven nedostali. S podobnou krásou jsme byli konfrontování několik dní později v Monreale, na kopci nad Palermem. To, co totiž zřídil jeho dědeček Roger II. v Palermu, napodobil jeho vnuk Vilém II. zvaný z neznámých důvodů „Dobrý“ v Monreale o sto let později. A protože už měl vzor, jenž bylo třeba překonat a navíc chtěl tento král známý svým náročným životním stylem svou stavbou v Monreale naštvat palermského arcibiskupa a měl tedy nevídanou motivaci, dílo se podařilo. Co totiž na sicilských dílech z doby normanských králů zaujme, je skutečnost, že jsou výsledkem nevídané náboženské s společenské tolerance. Ne nadarmo jsou Siciliáni právě na tuto dobu normanských králů hrdí a člověk o ně zakopává na každém kroku. Nejen, že to je jediné období, kdy byla Sicílie skutečně samostatným královstvím z hlavním městem v Palermu, ale díky toleranci svých panovníků se stala v té době nejbohatší zemí tehdejšího světa. Abychom recept na tento úspěch pochopili, musíme trochu hlouběji do historie.
Sicílie byla obilnicí Říma. Už tehdy zde kvetlo zemědělství a trh s otroky v městě Enna byl jedním z největších v říši. (Otroci se zde i několikrát vzbouřili a dvakrát se jim v druhém století před naším letopočtem podařilo na několik let zřídit zde nezávislou republiku.) Po pádu Římské říše ostrov na pár let ovládli Góti a pak jej dobyl pro byzantského císaře Justiniána jeho generál Belisarius. Poté byla Sicílie řeckou a císař Konstantin II se pokusil dokonce přeložit hlavní město své říše z Konstantinopole (dnešního Istanbulu) do Syrakús. Mělo to logiku, protože Sicílie se nacházela přímo v centru tehdejšího území Byzantské říše, ale jak už to s logickými věcmi bývá, nápad se neujal. Hlavní město se vrátilo do Konstantinopole, Sicílie se stala periferií a tím pádem se neudržela proti invazi Arabů ve století devátém. Arabi ostrov ovládli, místní Řeky ale nechali na pokoji. Přeložili hlavní město ze Syrakús do Palerma (kontakt na východ do Konstantinopole pro ně nebyl tak důležitý jako pro jejich předchůdce) a rozbudovali na ostrově zavlažovací systémy. Arabi přišli z Tunisu, kde prší hodně málo a zavlažovací systémy jsou pro zemědělství nepostradatelné. Protože na Sicílii prší přece jen o hodně častěji, proměnili teď ostrov díky své zavlažovací technice v pravý ráj. V takový, že se po čase místní vládci začali hádat mezi sebou – pálilo je dobré bydlo. V roce 1061 si pozval vládce Messiny na pomoc proti konkurentovi ze Syrakús na pomoc normanské rytíře pod vedenícm bratrů Rogera a Roberta Guiskarda z Hauteville. Tito někdejší Vikingové se obratem zmocnili Messiny a začali kus po kusu dobývat ostrov. Posvěcení k tomu bohulibému dílu dostali od samého papeže a tak když padly poslední bašty arabské vlády na jihovýchodu ostrova, stal se Roger hrabětem sicilským. (Jeho stejnojmenný vnuk to pak dotáhl až na krále. Využil schizmatu v Římě, nechal se za krále korunovat protipapežem, čímž rozzuřil papeže pravého a když mu tento vyhlásil válku, papeže zajal a nechal si svou královskou korunu výměnou za propuštění na svobodu potvrdit i od něho). Co bylo ale na Normanech nejúžasnější – i když byli na ostrově z poslání papeže s úkolem pokřesťanštit všechno, co se pokřesťanštit dá a ostatní vyhubit – nechali všechno při starém. Arabi mohli dále udržovat a rozbudovávat své zavlažovací systémy, Řekové zdobit chrámy svými mozaikami, nikdo nikoho k ničemu nenutil a všichni byli s daným stavem spokojení. Chrámy z této doby jsou výsledkem dané politiky. Ať už v Palermu, v Monreale či v Cefalú, abych jmenoval aspoň ty tři nejslavnější. Jsou to gigantické pozdě románské stavby (půdorys velikosti fotbalového hřiště), s řeckou mozaikovou výzdobou nejjemnějšího provedení a křížová chodba benediktínského kláštera v Monreale, či v Palermu u kostela St Giovanni degli Eremiti je postavená v čistě arabském stylu. Ta v Monreale má délku 47×47 metrů a každý ze stovek sloupů je jiný, žádné dva nemají stejně vytesané hlavice! Král Vilém ostatně neměl problém pověřit stavbou svého monumentálního chrámu arabského architekta a tento zase neměl, ač muslim, problém stavět katolický chrám.(Ani nechat zdobit hlavice sloupů figurálními a tedy v muslimském umění zakázanými motivy) Za dobrý plat odvedl skvělé dílo. Myslím, že bychom se měli z čeho učit i dnes.
Po Normanech přišli Štaufové, kteří taky nechali vše při starém (jen zlobivé Araby přemístil císař Friedrich II. do Lucery v Apulii), v roce 1266 ale – opět z poslání papeže – přišli Francouzi a stoleté dílo tolerance bylo u konce. Sice svých chováním namíchli Siciliány natolik, že byli o nešporách roku 1282 všichni na ostrově se nacházející Francouzi povražděni, ale rozbitý porcelán se už slepit nedá – období sicilského blahobytu bylo nenávratně pryč a už se nikdy nemělo vrátit.
Pocestovali jsme i památky sicilské antické historie – Segestu a Selinunt, dva odvěké rivaly. Elymská Segesta hledala desítky let způsob, jak nenáviděného řeckého konkurenta v Selinuntu zničit. Aby si získala spojenectví Atén, začala stavět obrovský chrám v monumentálním dórském stylu. Když ale pak Atéňané prohráli a ztratili celou svou flotilu, nebyl důvod chrám dokončovat a zůstal dodnes jen jakousi antickou potěmkinovou vesnicí. Segesta se spojila s Kartágem a Kartaginci nenáviděný Selinunt srovnali se zemí. Když ale pak na ostrov v první punské válce vtrhli Římané, vzpomněli si Segesťané, že podle legendy jsou vlastně s Římany příbuzní a přešli na jejich stranu, pročež pak poté, co Řím ostrov získal, nemuseli platit daně. Prostě oportunismus se vyplácel vždycky a když si člověk své chování dokáže patřičně sám před sebou zdůvodnit… To příbuzenství s Římany vzniklo totiž ve chvíli, kdy utečenci z Tróje přistáli v dnešním Castellmare del Guolfo. Trójské ženy už měly plavby dost (asi trpěly mořskou nemocí jako moje žena) a rozhodly se, že svým chlapům další dobrodružství zarazí. Zapálily tedy v zálivu kotvící lodě, jen Aeneovi s jeho rodinou se podařilo ještě naskočit na svou loď a odplout až k ústí Tiberu a založit pak město Alba Longa. Stal se tam králem a jeho potomky byli Romulus a Remus, zakladatelé Říma. Zbytek Trójanů, který o lodě přišel, postavil pak město Segestu. Zda se tato legenda zakládá na pravdě, či byla účelově vymyšlena, aby se Segesta mohla přidat k vítězi, už nezjistíme. Dnes její někdejší existenci připomíná jen onen nedokončený chrám a úžasné antické divadlo s výhledem na krajinu až k moři k onomu Castellmare de Guolfo, kde kdysi hořely trójské lodě. Od chrámu k Akropoli s divadlem je to pěšky půl hodiny, pokud tam dorazíte v čase, kdy už začíná připékat sluníčko, vyplatí se koupit si za 3 Eura lístek na autobus, který vás tam doveze.
V Selinuntu jsem naštěstí zabloudil – sicilské dopravní značení je míněno zřejmě jen pro místní, kteří se stejně vyznají. Díky tomu jsem ale věděl, že se od chrámového okrsku, kde se prodávají vstupenky, dá odjet k Akropoli autem. Proto jsme mohli s klidným svědomím ignorovat nabídku nechat se tam odvézt malým autobuskem ( za 12 Euro na osobu!). Jestli je tohle pozůstatek řecké selinuntské tradice, pak začínám chápat, proč chtěli Segesťané toto město za každou cenu zničit a mají za to mé sympatie.
Ono se na Sicílii v létě opravu vyplácí být u kulturních památek už ráno. Otvírají se v devět a bývali jsme pravidelně mezi prvními návštěvníky. (Nikdy ne ale první, vždy a všude nás předběhlo aspoň jedno auto s českou poznávací značkou). Nad Cefalú se tyčí skála v podobě lidské hlavy, jež městu dala jméno (Kéfaleion). Má výšku 271 metrů a my jsme se rozhodli na ni vylézt. Už proto abychom se mohli podívat na město zhora, jakožto si i užít výhledu z pevnosti na vrcholku skály, odkud jsou vidět skoro všechny Aiolské ostrovy (kromě vzdáleného Stromboli). Pokud někdo přijde na myšlenku nás následovat – rozhodně jděte ráno. Nejen, že jsou teploty ještě jakž takž akceptovatelné, ale dopoledne je cesta na vrchol ve stínu – slunce vychází za skalou. Odpoledne se dá výstup doporučit jen mimořádně odolným jedincům nebo lidem, jež se rozhodli se svým životem skoncovat. Kdo ale výstup přežil, může se ihned ochladit v moři, městské pláže jsou čisté a nemají chybu. Cefalú je krásné a slavné. Výsledkem jsou davy amerických turistů, početné pasti na turisty a přizpůsobené ceny. Nechal jsem se od číšník skvěle hovořícího anglicky přesvědčit, abych si dal ryby, údajně čerstvě nachytané a ráno koupené. Čerstvé možná byly, dobré určitě. Jedna porce ale přišla na 25 Euro!
Jinak jsou ale ceny na Sicílii přijatelné ( s výjikou Cefalú, Taorminy na východě a Erice na západě ostrova – ve známých turistických střediscích se ceny přizpůsobily kupní síle návštěvníků, majících peníze – Sicilané, jak známo, mají spíš ten čas). Proto se dá mimo ona centra najíst za docela přijatelné ceny. Pokud ovšem máte rádi lilek, jenž je nedílnou součástí snad každého sicilského předkrmu.
A přijdou si na své i milovníci přírody. Na západě ostrova blízko městečka Scopello (no, městečko, spíš větší vesnice, ale buďme upřímní, prostě obyčejná dědina) je přírodní park Zingaro (což italsky znamená Cikán). Jedna z tras vede podél moře, je dlouhá 7 kilometrů a po cestě jsou početná muzea k rozdílým tématům a malé pláže s průzračnou vodou a s nádhernými barevnými rybami plujícími vám okolo nohou. Zdolali jsme jen pět a půl kilometru, pak přišlo poledne a s ním teploty okolo 40 stupňů Celsia. Nicméně i tady jsme narazili na krajany. Ti vyráželi už někdy v sedm ráno a brali to přes hory! s výškou 915 metrů (startuje se od hladiny moře, takže se tady jedná o převýšení) a po přímořském chodníku se vraceli. Kupodivu vypadali, že by to mohli i přežít. Moje žena měla s přežitím při návratu v odpoledním vedru nemalé problémy. Nepomohla ani taktika „bežať rýchlo, aby ta horúčava skor prestala“. Nepřestala. Studené obklady a voda tragický konec jen oddalovaly, nedokázaly mu ale zabránit. Před smrtí nás zachránilo až studené pivo Bira Moretti v baru u východu z národního parku. Takže, pokud chcete park navštívit, vyrazte brzy ráno, nedejte se svádět plážičkami a rybami jako z akvária, ale utíkejte, co to dá, abyste stihli druhou stranu parku ještě za rozumných teplot. Do vody se můžete ponořit kdykoliv při návratu – pokud na to budete mít síly a náladu – ono se přece jen k těm plážím musí sestupovat k moři. Což by ještě nebylo tak zlé, ale potom se musí zase vyšplhat na chodník!
Takže pokud jsem ve vás vzbudil svým vyprávěním chuť Sicílii navštívit, neváhejte. Jak jsem říkal, je to pořád ještě Evropa, dokonce Evropská unie, zákony jsou tam v podstatě stejné jako u nás, jen jsou tam, abych parafrázoval Johna Travoltu z Pulp fiktion – takové malé rozdíly.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.