„Pusťte mne ke králi.“
„Nahlásím vás, Výsosti,“ odpověděl jeden ze strážců, stojících před stanem.
„Veličenstvo,“ opravil jej příchozí.
„Promiňte,“ voják zbledl úlekem a otočil se k odchodu.
„Pusťte jej dovnitř,“ poručil mužský hlas ze stanu. A pak se ozval jízlivý dodatek: „Veličenstvo.“
Příchozí byl dobře rostlý asi třicetiletý muž. Ne právě hezký, na čele mu už začaly ustupovat vlasy a velký nos i silná brada působily poněkud zarputilým dojmem. Obličej mu navíc u kořene nosu hyzdila příčná jizva po ráně mečem. Když vcházel do stanu, musel se sklonit. U stolu uprostřed stanu seděl muž podstatně starší. Ne ještě starý, mohlo mu táhnout na padesátku, či ji možná právě překročil, působil ale přes svou ryšavou kštici a ještě pevné držení těla starým dojmem. Jeho pohled jakoby hledal příchozího, pak se ale zastavil mimo něj a hleděl do prázdna. Byl slepý!
„Tak co chceš, Veličenstvo?“ zeptal se mladého muže a v jeho hlase se nedal přeslechnout sarkasmus.
„Jsem zvolený římský král, mám nárok na tento titul,“ řekl příchozí pevným hlasem.
„Nejsi nic!“ odpověděl slepec. „To, že několik kurfiřtů poslechlo papeže a dalo ti svůj hlas, neznamená ještě vůbec nic. Dokud žije Ludvík Bavorský a dokud jej poslouchá tolik říšských hrabat a měst, můžeš si ten tvůj takzvaný titul třeba sežrat, význam nemá ale žádný. Já musel Prahu taky dobýt zbraněmi, než jsem si mohl na hlavu položit českou královskou korunu. A právě proto jsme tady, milý Karle, tady ve Francii. Sám nezmůžeš proti Bavorovi nic. Jen s francouzskou pomocí jej přinutíš pokleknout. My pomůžeme milému švagrovi Filipovi, jenž chce dokázat, že je po právu francouzským králem, porazit a vyhnat jeho anglického konkurenta Eduarda a za to pomůže pak on nám udělat pořádek s Bavorem. Do té doby nedělej ramena, zejména ne, když chceš mluvit se mnou. Skutečný král jsem já.“
Oba chvíli mlčeli. Karel přešel mlčky ke stolu a posadil se, aniž čekal na otcovo povolení. Jan Lucemburský se ani nepohnul. Neměl schopnost lidí, slepých od narození, dívat se sluchem. Slyšel sice dobře, chybějící zrak ale nahradit nedokázal.
„Mrzí tě to?“ zeptal se Karel. „Mrzí tě, že koruna, která kdysi patřila tvému otci, je teď moje? Aniž někdy spočinula na tvé hlavě?“
„Na tvé taky ještě nespočinula, můj milý,“ odpověděl Jan. „Napřed bys musel dobýt Cáchy, zmocnit se Kolína a Trevíru. K tvé korunovaci římským králem vede ještě dlouhá cesta. Ale s francouzskou pomocí ji ujdeme.“
„Co tak počítat s pomocí boží?“
Jan se ušklíbl. „Bůh je příliš nevyzpytatelný, než abychom jej mohli v našich kalkulacích zohlednit. A nemaluj si, že když jsi kamarád s jeho náměstkem na zemi, vymodlíš si tím u něj protekci. Ludvík je sice v církevní klatbě a měl by být Bohem zatracen, ale podle toho, jak se mu už celá desetiletí nazdory vší papežské nenávisti dobře daří, mám pocit, že jsou Stvořiteli mocenské boje v římské říši úplně ukradené. Raději bych se přece jen spolehl na vlastní kopí a na Francouze.“
„Právě proto jsem tady,“ řekl Karel. „Abych mohl s francouzskou pomocí počítat, musíme nad Angličany zvítězit. A mám vážné pochybnosti, zda se to podaří.“
Jan se posměšně zasmál. „Tak ty máš pochybnosti! Nemáš o vedení války ani ponětí, proto máš pochybnosti. Ten směšný Angličan má všehovšudy devět tisíc mužů, z toho jen půldruha tisíce rytířů. Na naší straně bojuje dvacet pět tisíc ozbrojenců, čtrnáct tisíc obrněných jezdců, můj milý. Jeden jezdec se v poli vyrovná deseti pěšákům. Až Angličana doženeme, uděláme z něj sekanou. Levou rukou.“
„Až ho doženeme,“ zopakoval automaticky Karel. „To je právě to, co mne znepokojuje. Ženeme se za ním celé dny jako blázni. Bez toho, abychom něco věděli o jeho úmyslech, o jeho…“
„Jaké asi tak může mít úmysly? Jen utéct. V Normandii mu nepatří ani jedno opevněné město, kam by se před námi mohl skrýt. A k moři to má daleko. Víš přece, že jsme dnes chytili několik vojáků z jeho armády. Už nemohou! Jsou vyčerpaní, nestačí se už přesouvat tempem, jež si jejich král předsevzal. Pěšáci jsou pomalejší než jezdci, to je jednou nezvratná skutečnost a s tou nenadělá nic ani Eduard anglický toho jména třetí. Buď se rozhodne pěchotu obětovat a uprchne jen se svými rytíři, nebo ji neopustí a zahyne spolu s ní.“
„Asi je to ta vaše jistota, jež mne znepokojuje,“ řekl Karel. „Filip mluví stejně jako ty. Jakoby vás nepřítel ani nezajímal. Nebylo by lepší jej obklíčit, zahradit mu ústupovou cestu? Nemá se jak zásobovat, je v cizí zemi. Pokud mu odřízneme přísun potravin, bude se muset vzdát. Vyhrajeme, aniž by musel zahynout jediný z našich mužů.“
Jak si jej opovržlivě změřil slepým pohledem. „Tak bojují sedláci a ne rytíři. To je česká taktika – útočit ze zálohy, obkličovat nepřítele a vyhladovět jej. Poskytl jsem ti nejlepší francouzské vzdělání – a přece jsem z tebe nedokázal vypudit tvou českou krev.“
„Co je na tom špatného?“
„Je to nečestné! Takový boj může přinést vítězství, nikdy ale slávu. Zkus to navrhnout Filipovi…“
„Už jsem to zkusil. Neodpověděl. Mne neposlechne. Kdybys mu to ale navrhl ty, bylo by to něco jiného. Váží si tě i tvých bojových zkušeností, Ne nadarmo velíš třetině jeho armády.“
Jan se samolibě rozvalil v křesle. Hmátl opatrně na stůl a když nahmatal pohár, sevřel jej v ruce a upil mocně vína. „Ano, ne nadarmo. Mám víc zkušeností než kdokoliv jiný v tomto vojsku. Proto jsem velitelem druhého sledu – hned za králem Filipem. Ten první mi samozřejmě přenechat nemohl.“ Jan se ironicky zasmál.
„Promluv s ním. Na tebe dá.“
„Můj milý synu,“ Jan se naklonil ke Karlovi v jakémsi důvěrném gestu. „Nevidím jediný důvod, proč bych to měl dělat. Francouzští baroni jsou žhaví na pomstu za pohanu, jíž se jim anglickou invazí dostalo. Nevím, zda je ti známo, že jim trvalo sto let, než Angličany z francouzského území vytlačili. Ostrované se tu roztahovali od časů krále Jindřicha Plantageneta. A teď jsou tu najednou znova. Není Francouze – přinejmenším takového neznám – jenž by nehořel touhou rozbíjet anglické hlavy. Chceš jim tuto radost odepřít? Pak jednej ale sám, beze mne. Ty jsi ostatně Filipův švagr, ne já.“
„Filip je o třiadvacet let starší než já. Skutečnost, že je bratrem mé ženy, nehraje žádnou roli. Ty jsi jeho vrstevník, máš na něj tedy určitě větší vliv.“
„Možná,“ připustil Jan. „Teď ovšem nenastala vhodná chvíle, abych jej uplatnil. Nepřítele je třeba uštvat jako škodnou. A pak dorazit. Co je na tom tak složitého?“
„Možná anglické luky,“ řekl Karel. „Není lepších střelců než jsou Angličané. Cvičí se ve střelbě ze svých dlouhých luků už od dětství. A jejich šíp prorazí i brnění.“
„Ne, když budeme dost rychlí. Vypálí jednu nebo dvě salvy a pak utečou. Nemají jinou možnost, vždy to tak bylo a tak to i zůstane. Proti jejich šípům máme štíty a střelce z kuší z Janova. Janované nejsou ve střelbě horší než Angličané, při svých taženích v Itálii jsem s tím udělal nejednu bolestnou zkušenost. Kuše dostřelí stejně daleko jako anglický luk a je přesnější.“
„Jenže ne tak rychlá.“
„Rychlí budeme my. Jak daleko dostřelí anglický luk? Čtyři sta kroků? Ty překonáme za několik okamžiků. A pak je rozšlapeme.“
„Bitva je vždy nejistá záležitost. Války se dají vést a vyhrávat i bez nich. Naučil jsem se to v Itálii.“
„Kde jsi bojoval jako condotiere, jako nájemný loupežník. Takový boj nemá s rytířstvím nic společného. Tady v Normandii ale bojují králové. Tři králové na jednom bojišti, můj milý.“
„Čtyři,“ opravil jej Karel.
„Můj bože, jak jsi ty ješitný! Jsi jako tvoje matka! Hrdá, pyšná, nezkrotná. A jak dopadla? Nepoučil ses z jejího osudu?“
„Ten osud jsi jí připravil ty. A já jsem trpěl s ní.“
„Jak trpěl? Dostalo se ti nejlepšího vzdělání u královské francouzské rodiny. Pod ochrannou rukou mé sestry Marie. Dauphin Jan byl tvým nejlepším přítelem, jedli jste spolu u jednoho stolu. Na to si chceš stěžovat?“
„Nechci si stěžovat. Ale na kobku na hradě Žebráku, odkud jsem sotva viděl denní světlo, zapomenout nemůžu. I když jsem byl tehdy jen malé dítě. Ještě dnes se někdy budím ve spaní a zdá se mi, že jsem tam zavřený. Nejsou to příjemné sny, to mi věř.“
Jan mávl rukou. „To bylo jen pro tvé dobro. Kdybych tě tam tak dobře neschoval, byli by tě čeští pánové unesli, provolali králem proti mně a pokud bych tě pak nezabil já, udělali by to oni. Češi vraždí své krále, o tom jsi, myslím, už slyšel.“
„Není jisté, zda strýce Václava zabili čeští pánové. Mohl to být stejně tak dobře Lokýtek.“
„Lokýtek byl opravdový král. Malý postavou, ale velký duchem. A nezlomný vůlí. Znal jsem ho, měl jsem možnost se s ním setkat a jednat. Ten za tou vraždou nestál. Radím ti dobře, až tu nebudu a ty se budeš naparovat na českém trůně, dávej si pozor a dýku nepouštěj z ruky. Doporučoval bych nosit drátěnou košili i do postele. Tak zvýšíš své šance na to, že přežiješ a přece jen dokážeš zplodit syna. Abys dokázal zachovat na českém trůně lucemburskou dynastii.“
„Blanka může porodit ještě spoustu synů,“ namítl Karel dotčeně.
„Zatím se zmohla jen na dvě holky. Nebo spíš ty. Prý záleží na chlapovi, jaké dítě zplodí. Já plodil syny.“
„Otče, víš, že tě obdivuji. Mám sice k tvému způsobu vládnutí výhrady, ale nikdy jsem nezpochybňoval, že jsi velký bojovník a pravý chlap. Právě proto tě chci ještě o něco poprosit. Až Angličany doženeme a Filip se svými Francouzi se na ně vrhne, drž se zpátky.“
„Prosím?“
„Nevidíš,“ řekl Karel pomalu. „Poženeš-li se do útoku v čele svých vojáků, nebude pro Angličany snadnějšího cíle, než slepý velitel. A padneš-li…“
„Budu mrtvý. To je osud nás všech, nikdo se mu nakonec nevyhne. To, co mi radíš, je podlé! Jak bych se mohl já vyhnout bitvě? Král Jan český, jenž bojoval na všech bojištích Evropy. A nikdy z bitvy neutekl, nikdy se bitvě nevyhnul. To s tím mám začínat teď, na stará kolena?“
„Nejsi starý,“ opravil jej Karel. „Jsi mladší než Filip. Ale jsi slepý.“
„O to bude má sláva větší,“ zasmál se samolibě Jan. „Jak jsi řekl, Filip rozumí válčení jako koza petrželi. Já to budu, já s mým druhým sledem, kdo rozhodne bitvu. Kdo rozbije anglické linie a zažene ty vetřelce na útěk. Bude to moje vítězství, koruna mého celoživotního snažení. Budu slavný až za hrob. To ti vadí, co?“
„Tvá sláva mi nevadí. Jsi slavný v celé Evropě, doma v Čechách ale ne. A hrdinství v boji s Angličany tví čeští poddaní nijak zvlášť neocení. Protože oni platí tvé vojáky a platí je už po celá desetiletí.“
„A ještě dlouho platit budou,“ zašklebil se Jan. „Protože až se vypořádáme s Eduardem, čeká na nás Ludvík Bavor. Myslíš, že pustí do kalhot, až se objevíme před Mnichovem? To ho neznáš! Čeká nás dlouhý boj. Jeho první bitvu svedeme ale tady, v Normandii. Možná už zítra.“
„A jestli prohrajeme?“
Janovi se zkřivil obličej zlostí. „Tak potom si s ním bojuj sám. Pak ti nic jiného než ta tvá lstivá sedlácká taktika nezbude. Já už ti pak nepomůžu. Pro mne platí jen vítězství nebo smrt. Pokud bychom měli prohrát, pak už se mnou nepočítej. Já z bojiště utíkat nebudu. Nevidím totiž dobře na cestu.“
„Otče, nežertuj.“
„Nikdy jsem nemluvil vážněji. Lucemburkové umírají na bitevním poli. Můj dědeček a jeho dva bratři padli v bitvě u Worringenu. Otec zemřel na válečném tažení v Itálii, jeho bratra, mého strýce Walrama, zabili při obléhání Brescie.“
„Zapomněl jsi na strýce Balduina. Ten žije a nedaří se mu špatně.“
„Kněze nepočítám. Ti mají na svou dušnost, otoky a rakovinné bujení před smrtí nárok. Strýc Balduin ti byl jako mohučský arcibiskup prospěšný. A ještě bude. Ale ti z našeho rodu, kdo se o boží službu nezajímali, žili a hynuli na bitevním poli. Je to tradice, synu. Jak o tobě přemýšlím, budeš možná první Lucemburk, který zemře v posteli. Protože ty jsi víc lstivý Přemyslovec než lucemburský rytíř.“
„Ty žiješ taky.“
„Zítra už možná ne. Třeba budu mít možnost už zítra dostát rodinné tradici.“
„Chceš zemřít?“
Jan zvedl ruku s roztaženými prsty a zvedl ji před slepé oči. „Kde je rozdíl?“ zeptal se. „Svět stejně už nevidím. Nevidím ani krásu žen, můžu ji tak nanejvýš nahmatat. Proč tedy nevyměnit temnotu pozemskou za temnotu hrobu? Ale ne, nechci zemřít. Chci zvítězit a slyšet volání slávy. Pro to žiji. Pokud by se mi to ale nepodařilo a nějaký ten anglický šíp mne přece jen trefil, buď tak laskav a uroň nad mou mrtvolou pár slz. Sluší se to, poddaní takový smutek rádi vidí. Zvýšíš tak svou popularitu.“
„Tvůj sarkasmus není na místě.“
„Že ne? Já na rozdíl od tebe žil! Já plodil syny! A co dělají oni?“
„Už se opakuješ. Blanka může rodit další děti. Kdykoliv může přijít syn. Máme se totiž rádi.“
„Rádi?“ Jan se rozesmál. „Tak rádi! Tak to tedy gratuluji. Netušil jsem, že jsi nějakých emocí vůbec schopen. A láska, to jsou přece taky emoce. Nemám pravdu? Ty jsi studený vypočítavý čumák a vždy jsi takový byl. Blanka může být ráda, že má vůbec nějakého muže. Karel z Valois, její otec, byl plodný. Vlastně to bylo to jediné, co uměl. Ale deset dcer znamená pořádný problém, jak je dostat pod čepec. Tvá žena může být šťastná, že nehnije někde zaživa v klášteře. Tak ať rodí! Syny! Lucemburky!“
„Máš dva syny,“ připomněl Karel.
„Tři,“ opravil jej Jan. „Tvého bratra mi ale nepřipomínej. Slaboch! Impotent! Kdyby byl chlap, měli bychom Tyrolsko a Ludvíka Bavora bychom drželi v kleštích.“
„Viděl jsi jeho ženu?“
Jan se rozchechtal. „Neviděl. Já totiž nevidím vůbec nic, můj milý. Ale Tyrolsko stálo za to, aby se mu aspoň jednou postavil! I kdyby byla jeho žena sebeošklivější. Já to dokázal taky.“
Karlovi ztuhly rysy. „Neurážej matku.“
„Co ty už víš o tvé matce?“
„V Čechách ji milují.“
„Milují ji jen proto, aby mohli nenávidět mne. Nenávist si vždycky musíš nějak zdůvodnit. Už zapomněli , že zpustošila celou zemi, jen aby zničina svou macechu Alžbětu Rejčku? Stejně se jí to nepodařilo.“
„Tu válku proti vlastním lidem jsi vedl ty.“
„Protože jsem jí tehdy ještě věřil. Té černé přemyslovské princezně! Hnala mne do záhuby, se mnou i celou zemi a já to nevěděl. Musel jsem ji zavřít na jejím Mělníce a nechat ji tam umřít, aby konečně dala pokoj. A musel jsem jí tě vzít, aby tě nevychovala k svému obrazu. To by tedy byl obraz!“
Jan se zasmál. Karel přejel dlaní po svém jizvou znetvořeném obličeji a pak jeho ruka podvědomě zajela k pasu, kde nosíval meč. Dnes jej tam neměl. Jan jakoby si jeho pohybu všiml, či jej vytušil. Upřel na něj své slepé oči a zeptal se: „Chceš mne umlčet? Jak to chceš provést? Meč se na audienci ke králi nenosí. Musel bys mne uškrtit a to nebude lehké synu. Jsem sice slepý, slabý ale zdaleka ne. Svalů mám dost, abych se ti ubránil. A ty nemáš rád zápasy s nejistým koncem, nemám pravdu? Dokud žiji, budeš si muset pravdu o své matce vyslechnout. Udělala mi ze života peklo, milý synu. Peklo!“
„Peklo sis udělal ze života ty sám!“
Jak se rozvalil v křesle. „Od té doby, co jsem opustil ji a s ní i Čechy, mi to tak nepřipadá. Francie i Itálie se spíše podobaly ráji. Mají všechno, co panovník potřebuje. Krásné ženy, dobré víno, nádhernou hudbu a dost bojišť, na nichž se člověk může proslavit. Tvoje chyba, že raději hledíš do knih, než abys seděl v sedle.“
„To není pravda.“
„Tak, tak,“ přikývl Jan. „Slyšel jsem, že se zúčastňuješ turnajů. Na zapřenou. To je dobře. Aspoň neděláš rodu ostudu, když prohraješ.“
„Většinou vyhrávám,“ zabručel Karel podrážděně.
„Válka ale není turnaj. Až se vrhneme na Angličany, drž se za mnou. Jestli pojedeš do bitvy jako římský král nebo na zapřenou jako obyčejný rytíř, to už ponechám na tobě. Sláva bude stejně patřit Filipovi. A taky mně. Na tebe toho moc nezbude.“
„Jak jste si tím vítězstvím jistí!“
„Proč bychom neměli být?“
„Nad Francií se vznáší prokletí Jakuba z Molnay,“ řekl Karel tiše.
„Myslíš toho velmistra templářů?“
Karel přikývl.
„Na to věříš snad jen ty!“
„Proklel krále Filipa čtvrtého a jeho rodinu do třetího pokolení. A Kapetovci skutečně vymřeli. Bylo to teta Marie, tvá sestra, jenž účinky té kletby poznala na vlastním těle. Když spadla z vozu a potratila dědice francouzského trůnu. Protože ten se narodit nesměl!“
„Teď ovšem na francouzském trůně sedí Filip šestý a ten není Kapet. Pokud to vidíš tak, pak by měl mít právě anglický Eduard plné kalhoty. On je přece vnuk prokletého krále. Prokletí se vztahuje na něj, ne ale na rod Valois. Ti neměli s vyvražděním Templářů nic společného.“
„Eduard je chladnokrevná bestie. Nechal zavřít svou vlastní matku do vězení a popravit jejího milence.“
„Pomstil tím svého otce. To ctihodní muži dělají. Tyhle vědomosti ti tví velemoudří učitelé nepředali?“
„Lidem, jako je on, se kletby vyhýbají. Nepůsobí na ně.“
„Eduard je člověk plný života. Plodí děti se svou manželkou, má kolem sebe plno milenek, vozí je s sebou dokonce i na válečná tažení. Možná některou z nich dostaneme zítra nebo pozítří do své moci. Nechám si ji pak přivést do mého stanu. Může to být zajímavé. Potřebuji už silná dráždidla, abych byl opravdu uspokojen. Milenka anglického krále, to zní lákavě.“
„Jsi přece ženatý! Miluješ vůbec svou ženu?“
Jak potřásl hlavou. „Miluješ? Co je to za otázku? Darovala mi syna.“
„Naše matka ti jich porodila hned několik.“
„Jenže má současná žena Beatrix se nestará o politiku. A ani o mé společnice. Má totiž dobré vychování a ví, co se na královnu sluší. Nemusím ji milovat, abych byl rád, že ji mám.“
„A ty vyčítáš mně nedostatek citů?“
„Nedostatek vášně! Nadšení! Rytířství! Vede tě jen tvůj rozum, chladný, lstivý a vypočítavý český rozum.“
„Tebe tvé vášně zavedly do zkázy.“
„Do jaké zkázy? Daří se mi tak dobře, jak se mi už dávno nedařilo. Vedu polovinu francouzské armády do vítězného boje a – a to se mi líbí nejvíce, po dlouhé době nejsem já závislý na libovůli mého syna, ale on je závislý na mně. Co si můžu přát víc?“
„Aby tě ten syn měl rád?“
„Nedosažitelné cíle si nekladu. Ty v politice svazují. Já mám teď v ruce trumfy, já rozdávám karty. Musíš se s tím smířit, chlapče. A ty se s tím smíříš. Budeš se ve svém nitru trápit, budeš se tomu bránit, ale nakonec zjistíš, že beze mne nic nepořídíš. A podřídíš se. Konečně! A teď vypadni. Je třeba jít spát.“
Karel se nejistě zvedl. Pohlédl k východu ze stanu, s odchodem ale váhal.
„Máš ještě něco?“
„Otče, neměli bychom se tak rozejít. Zítra třeba dojde k bitvě již nemusíme oba přežít. Ať už ty nebo já, někdo z nás může na bitevním poli zůstat. Možná bychom se neměli rozejít rozladěni. Jedno objetí by možná stačilo.“
Jan se díval chvíli před sebe do prázdna. Pak se namáhavě zvedl, přidržoval se přitom okraje stolu. Otočil se ke Karlovi a nakonec přece jen rozevřel náruč. „Tak pojď. Jsi můj syn a následník, nechci, abys na mne vzpomínal ve zlém.“
Chvíli si leželi v náručí, Jan ale Karlovo sevření neopětoval.
„Tak, stačilo,“ řekl a syna odstrčil.
„Promluvíš s Filipem?“
„Ne.“
„Zítra pokračujeme ve stíhání Angličanů. Ve směru na Abeville a Kreščak.“
„Někde po cestě je už doženeme. A zničíme. Drž se za mnou a dobře se dívej, jak se vyhrává bitva. Bude se ti to ještě mnohokrát hodit.“
Karel vyšel ze stanu.
„Dobrou noc, Veličenstvo,“ pozdravila jej stráž. Roztržitě se na ni podíval. „Cože, ach tak, ano, dobrou noc.“ Pak se vydal táborem ke svému stanu, nad nímž vlála vlajka s dvouhlavým říšským orlem.
Co když zítra opravdu prohrajeme? pomyslel si. Jakkoliv to zní nelogicky, ta předtucha katastrofy byla příliš silná, než aby se dala zahnat. Co když už zítra nebudu mít žádné spojence v boji proti římskému králi Ludvíkovi? Ani švagra Filipa ani otce. Jen Boha a papeže v Avignognu. Ale ani jeden z nich mi nedodá jediného vojáka. Dokážu se pak prosadit? Dokážu udržet svou korunu a uchránit přinejmenším můj život? Ludvík se za dlouhá léta politických zápasů naučil nešetřit své protivníky. Nebude váhat, pokud mne dostane do rukou. Karel pokrčil rameny a přejel si rukou po tváři. Pod prsty ucítil jizvu na nose. Ušklíbl se. Dokážu to. Vždycky jsem to dokázal. Bez tebe otče, i bez našeho milého švagra. Myslíš si, že jsi nade mnou získal definitivní moc tím, že jsem byl zvolen králem, jehož nikdo neposlouchá a jež je odkázán na cizí pomoc? Věř tomu, že mne poslouchat budou. Všichni. I ty.
Možná na nás opravdu někde tam u Abeville nebo u Kreščaku číhá lstivý anglický Eduard. Ale i kdybychom zítra prohráli, neznamená to, že jsem prohrál já. Vždycky jsem byl sám. Jako moravský markrabí v českém království, jako condotiere v Itálii. Dokážu to i v Německu. Jedno, zda mi někdo bude pomáhat nebo ne. Já svou příležitost, již mi osud nabídl, nepustím.
Vešel do svého stanu ozdobeného černým římským orlem a uložil se na lůžko. Je třeba spát. Vyspaní mají větší šanci v bitvě přežít. Ať už jako vítězové nebo jako poražení na útěku. Spánek dává sílu. Zavřel oči a v jediném okamžiku se ponořil do hlubin spánku. Neměl žádné sny.

Poznámka autora: V České literatuře se stále znovu objevuje motiv, že útok Jana Lucemburského na anglické linie v bitvě u Kreščaku se uskutečnil v době, když už byla bitva ztracena a interpretuje se jako způsob sebevraždy frustrovaného krále. Nikde ve světové literatuře jsem takovou interpretaci nenašel. Jan velel druhému sledu francouzského vojska, jenž zaútočil v době, kdy byli zničeni janovští střelci z kuší (francouzskou jízdou, jež je rozdupala) a odražen útok prvního sledu krále Filipa. Jan naopak zatlačil anglického prince Eduarda (takzvaného černého prince), syna stejnojmenného krále, do stísněné pozice a hrozil prorazit jeho linie, takže tento úpěnlivě prosil otce o pomoc v obavách, že útok českého krále by mohl bitvu rozhodnout v anglický neprospěch. Byl to jediný okamžik celé bitvy, kdy měla francouzská armáda reálnou šanci na vítězství. Právě Janova smrt znamenala definitivní zvrat v bitvě, jež vyústila ve francouzskou katastrofální porážku.

4 Comments on Kreščak

  1. Samozřejmě znám interpretaci českých pramenů útoku Jana Lucemburského jako vyhledávání úmyslné, čestné smrti . Potěšil by mne odkaz na ty zahraniční zdroje jenž tuto událost interpretují jinak.

    • Jan Lucemburský byl velitelem druhého sledu francouzské armády. Jeho jednotky jako jediné skutečně ohrozily anglické pozice a dostaly černého prince do složité situace kdy volal otce o pomoc. Právě porážka prvního sledu krále Filipa mu dávala možnost se vyznamenat a dokázat, že je lepším bojovníkem, než jeho francouzský příbuzný. Interpretace hrdinné smrti krále vrhajícího se do už ztracené bitvy, již uvádí i Spěváček ve své knize “Jan Lucemburký” pochází z pera francouzského básníka Jeana Froissarta (1337 – 1405) a je z jeho Francouzské kroniky. Mecenášem Jeana Froissarta byl ale v letech 1370 – 1383 Václav Lucemburský, vévoda brabantský, syn Jana Lucemburského. Právě v roce 1370 pak Froissart začal psát svou kroniku – je to opravdu jen shoda náhod? Není divu, že se snažil vylíčit smrt otce svého mecenáše co nejhrdinštěji a nejromantičtěji. Velitel ale v té době útočil vždy v čele svých oddílů (otázka, již cituje Froissart, kdy se Jan Lucemburský ptá, kde bojuje jeho syn, mi tedy připadá dost nelogická, samozřejmě že v řadách za ním samým). Blíže o bitvě v knize Andrewa Aytona a Philipa Prestona The Battle of Crecy 1346. Je to samozřejmě anglický pohled na věc, ale proto odlišný od Froissarta, jehož citují autoři poplatní francouzské historiografii, jemuž ale nějak nemůžu věřit.

  2. je to velmi pěkně napsané…. zaujalo mě to o to víc, že jsem práv dočetla knihu Kena Folletta Na věky věků, kde popisuje bitvu u Kresčaku pohledem Angličanů…. s tou obrovskou nevyrovnaností sil to musela být úžasná bitva a paradoxně zvítězil slabší soupeř bez zázemí díky vlastní vypracované taktice a neukázněnosti protivníka – janovští střelci prý byli bez štítů a navíc je pak vlastní francouzští jezdci doslova roznesli na kopytech, aby mohli s vervou kupředu….. v knize Kena Folletta je Jan Lucemburský spíše postavou podivína a chronického rváče, který si nedá pokoj a nedá pokoj a pořád se bude míchat do všech možných bojů….. je tam ale zmíněn spíš okrajově…. škoda, že není přesnějšího svědectví, protože jeho průvodci také zahynuli…

    • Maurice Druon ve své knize “Prokletí králové” charakterizuje Jana Lucemburského takto: “Byl velmi krásný, nesmírně hloupý a proto pro ženy naprosto neodolatelný.” Pro francouzské autory je Jan přitažlivý jako obraz zaostalé střední Evropy v konfrontaci s vysokou francouzskou kulturou (ačkoliv on sám se považoval za Francouze). Jan určitě nebyl dobrý král, má ale určité kouzlo, jež se nedá popřít – a to nejsem žena. Naprosto skvělý byl v podání Miloše Kopeckého ve filmu Slasti otce vlasti. Kdo ten film neviděl, zajímá se o historii a má rád humor, pak o něco přišel.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.