Lidé se potkávají už po celá tisíciletí, vždyť jich je na zeměkouli tolik miliard, že pomalu není možnost se uchýlit někam, kde by člověk nikoho nepotkal. Potkávají se rádi i neradi, jenže tam, kde se potkávají, mají z toho nakonec vždy prospěch. Není náhoda, že se oblasti Středomoří, kde lidé žili na ulici a byli v každodenním intenzivním kontaktu, vyvíjely historicky mnohem rychleji než nehostinný sever, kde se lidé před bouřemi a závějemi museli schovávat do příbytků a žili více izolovaně.
Setkávání nás obohacuje, ať už se jedná o setkání příjemné nebo nepříjemné. Obohacuje nás, pokud jsme otevřeni přijímat, pokud jsme ochotni se učit. I od člověka nesympatického se můžeme leccos naučit, pokud se jej pokusíme pochopit, o to více pak nás obohatí setkání s člověkem, jehož máme rádi.
Proč jsem dnes tak sentimentální? Protože mám za sebou plodné období plné krásných či příjemných setkání s lidmi, které mám rád, kteří jsou mi blízcí, kteří mi mají co říci a jež jsou schopni mne nějak obohatit a postrčit v mém životě tímto způsobem někam kousek dál. Lidé zpříznění krví či duchem, ale lidé, s nimiž jsem se setkal rád. Prodělal jsem i setkání služební, jednání s lidmi, jež jsem neznal a oni neznali mne, kteří ke mně ještě nemohli mít důvěru a já jsem si ji měl získat. Nevím ještě, zda jsem uspěl, mám se to dozvědět během příštích dvou týdnů. Pokud ano, pak jsem se choval správně, pokud ne, pak bude třeba leccos pozměnit a vylepšit. I neúspěch může být přínosem (i když si samozřejmě přeji úspěch). Potkal jsem lidi, s nimiž jsem se viděl poprvé, s nimiž jsem se neviděl 27 let či jen rok či dva anebo jen několik týdnů. Byli to lidé nejrůznějšího stáří, rozdílných národností i politických názorů. Přesto ani jedno z těch setkání nebylo nepříjemné, vždy jsem odcházel s pocitem, že to bylo fajn, že mne to obohatilo a že bych si přál, abych se s tím člověkem mohl brzy potkat zase. Vlastně jsem byl vždy po opuštění místa poněkud melancholický, protože něco pěkného skončilo a v mém věku vlastně už nikdy není jisté, zda se podobná hezká chvíle ještě bude někdy opakovat. Člověk to vlastně neví ani když je mladý, s přibývajícím věkem si ale onu možnost neopakování uvědomuje mnohem intenzivněji (v mládí si ji vlastně neuvědomuje vůbec a je to tak dobře).
Pokud by se mne někdo zeptal, co je mým největším pokladem, čím jsem opravdu bohatý, musel bych říci, že jsem bohatý mými přáteli. Ne jejich kvantitou, tolik jich zase nemám, ale jejich kvalitou, tím, co mi dávají. Jsou roztroušeni po velkých plochách – od Popradu, přes celé Slovensko, Moravu, Slezsko a Čechy až někam za Prahu, jiní jsou v Rakousku, jsou takoví, kteří žijí až někde daleko v Petrohradě, ve Francii nebo či ve Finsku. Člověk se s nimi nemusí setkávat často, ale je úžasné, když se s nimi setká po letech a má si co říci. Když nemusí hledat ani náměty na rozhovor, ani slova, protože to všechno přichází samo od sebe a nenuceně. Je jedno, zda se směje k padnutí, jako se mi stává tak často při setkání s mými kamarády v Popradě, či odcházím s krásným pocitem vnitřního klidu, jako tomu bylo při poslední návštěvě v Praze anebo zůstává svazek společných plánů do budoucnosti, společných podniků, jež bude třeba uskutečnit (anebo jsou jen sny, jež se uskutečnit nedají) a jež jsme s přáteli spřádali na lyžích v tomto březnu a dubnu. A někdy stačí jen mlčet. Jako když jsme se synem seděli posledně na naší terase před domem na sluníčku s espresem na stole před námi a nepotřebovali jsme mluvit. To mlčení nikoho nezatěžovalo, nebylo třeba je prolamovat, protože i ono obohacovalo.
Někomu stačí příbuzní, jiní hledají přátele podle svých názorů či zájmů. Logicky má člověk žijící ve velkém městě více příležitostí najít duší zpřízněné osoby, s nimiž se cítí dobře a jež vyhledává. Přesto je právě ve velkých centrech nejvíc osamělých lidí. Proč? Bojí se navázat kontakt s jinými? Jsou nejistí a bojí se, že by tak ztratili svou identitu? Anebo jen prostě rezignovali, protože je někdo zklamal a oni své zklamání vztáhli na celé lidstvo?
Člověk se dnes může setkávat i s lidmi, jež nikdy neviděl. Facebook a twiter to umožňují, spolu mohou diskutovat lidé stejných nebo podobných zájmů, aniž by se skutečně osobně znali. Přes internet se seznamují páry, tvoří se zájmové skupiny. Možná jsem staromódní, ale něco mi na této komunikaci chybí. Možná ten pohled do očí, úsměv mého protějšku jako nejhezčí odměna za pronesenou větu anebo i to krásné mlčení. Nebo dokonce i zkrabatěné obočí jako výraz nesouhlasu. Na internetu se mlčet nedá. Kdo mlčí, není přítomen. Nedá se na něm usmívat, nedá se krčit nos. Dá se jen hovořit, tedy psát. Verbálně tam jde všechno, neverbální komunikace ale chybí. A ta je přece tak důležitá! Rozhovor má vždy informativní a emocionální komponentu. Pokud člověk nevnímá obojí, nepochopí poselství, jež je mu určeno. Existují lidé, kteří to nedokážou, porucha vnímat emocionální část konverzace se jmenuje Alexythymie. Trpěl jí například císař František Josef I. Byl naplněn nejlepšími úmysly, jenže nebyl schopen pochopit, co mu jeho ministři sdělují, ačkoliv samozřejmě rozuměl slovům, jež pronášeli. A on sám nebyl schopen sdělit jim, co má na mysli. Nerozuměl své ženě (rozumět Sissi ovšem nebylo nic lehkého a nezvládl by to zřejmě ani člověk sociálně mnohem kompetentnější), ale ani svému synovi, jehož dohnal až k sebevraždě. Jaké by to bylo, kdyby se svými ministry, generály, manželkou a synem komunikoval přes facebook? Měl by větší úspěch? Nevím, nedokážu tuto svou myšlenku domyslet až do konce.
Samozřejmě, že jsem na internetu na facebooku taky. Tato komunikace a setkávání ve virtuálním světě má take své výhody ba i jakési kouzlo. Mám možnost dopisovat si s lidmi, které můžu mít rád, aniž jsem je někdy potkal. A možná se s nimi ani nikdy nepotkám, vždyť času na mezilidské kontakty je tak málo a stále méně a tak jsem vděčný za možnost, že si s nimi mohu aspoň takto dopisovat. Ale přesto doufám, doufám z celého srdce, že to skutečné setkávání s úsměvy, s oním nakrčeným obočím a pohledem do očí, nezmizí. A samozřejmě i se sklenkou vína – ne, že by si ji člověk nemohl dát při surfování po internetu, ale to kouzlo společného jednání je přece jen nenahraditelné.
Až mi budete chtít něco pěkného přát, popřejte mi, abych měl ještě hodně příležitostí setkat se s lidmi, jež mám rád a kteří jsou bohatstvím mého života.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.