Po několika posledních, částečně vskutku nádherných dnech už nemůžu dále odolat a rozhodl jsem se napsat několik řádků o části Rakouska jménem Lungau. Jedná se o nejdále na východ ležící okres rakouské spolkové země Salcbursko, (gau je starogermánské označení pro okres) – území se zvláštním kouzlem, jež stojí za to poznat.
Lungau je drsný kraj, kde byl život vždycky tvrdý a formoval tak i své obyvatelstvo. Nenechjte se překvapit, když vás ihned po vystoupení z auto pozdraví místní člověk „Servus“ a začne vám ihned tykat, takový je tu zvyk. V hospodě nezůstanete u stolu sedět dlouho sami, hned si k vám někdo z místních přisedne a začne se s vámi bavit. Jestli si ale myslíte, že se s ním německy domluvíte, budete zklamáni – místní dialekt je skutečně brutální a němčinu připomíná jen vzdáleně. Což ovšem v dorozumění obvykle není překážkou. Lidé jsou tu tedy přátelští, ale hrdí. Bůh vás chraň některého Lungaučana urazit – pak jde o život.
Lungau je náhorní plošina mezi Nízkými Taurami, Vysokými Taurami a Nockalmgebirge. Území, jež bylo vlastně vždy ze všech stran do značné míry izolováno. Přesto hrálo významnou úlohu už v římských časech. Součástí římské říše se stalo v roce 15.n.l, kdy se Keltové žijící na území dnešního Rakouska museli rozhodnout, zda se přidají k expandující Římské říši na jihu, či ke Germánům na severu. Rozhodli se rozumně a stali se bez boje římskou provincií Norikum. (Možná věděli, že tehdejší císař Augustus války nesnáší a nechtěli ho ozbrojeným odporem rozčílit.) Přes Lungau pak v následujích stoletích vedla solná cesta ze Salzkammergut do Itálie. Přes průsmyky Obertauern a Katschberg se transportovala sůl na jih, víno a jiné zboží zase na sever. Římané dokázali vybudovat přes průsmyk na Katschbergu cestu se stoupáním do 10 procent, takže po ní mohly jezdit i plně naložené povozy. Když ji pak v pátém století zničili, aby Germánům ztížili další postup do Itálie, nebyl ji nikdo schopen až do poloviny devatenáctého století obnovit. Genialitu římských architektů musí člověk obdivovat ještě dnes.
Dnes vede pod Katschbergem pět a půl kilometru dlouhý tunel Tauernautobahn, v průsmyku samotném se pak nachází jedno z nejdůležitějších lyžařských center Salcburska.
Čímž se dostávám k tomu nejdůležitějšímu. Jestliže Lungau v minulosti žilo z těžby drahých kovů – zlata, stříbra, niklu, kobaltu či arzénu, dnes žije okres z turistiky. Zejména pak té zimní. Na území Lungau se nacházejí čtyři lyžařská střediska. Menší Fanninberg se dvěmi šestisedačkami a několika vleky, větší Großeck-Speiereck, ještě větší Aineck-Katschberg a opravdu velké Obertauern s přibližně 70 sjezdovkami. Každé z center má své kouzlo. Aineck-Katschberg má šestikilometrovou modrou sjezdovku nazvanou Dálnice A1 a prudkou Diretissimu směrem na Katschberg, což je oblíbená sjezdovka mého syna. Vzhledem na její 100 procentní spád (čili průměr sklonu 45 stupňů) se má láska k ní s přibývajícím věkem poněkud ochlazuje, přesto má i pro mne stále dostatečné kouzlo, abych se oni stále znovu pokoušel (zatím jsem všechny pokusy přežil). V Gamskogelütte na Katschbergu dělají nejlepší Tiroler Gröstel, jaký jsem kdy jedl a proto si ho nikdy nenechám ujít. Großeck-Speiereck má dlouhou modrou sjezdovku do St.Martina, jež není o mnoho kratší než ona A-jednička, skvělý červenočerný sjezd do Mauterndorfu (úžasný zejména ráno, když je čerstvě vypreparovaný) a černou sjezdovku z vrcholu Speierecku, jíž jsem se včera nemohl nabažit. Obertauern je pak slavné svou rundou. To znamená, že člověk začne na černé FIS (dá se objet po Dálnici A2, jež ovšem nedosahuje délky ani kvality A1 z Ainecku) a potom pokračuje sjezdovku za sjezdovkou a sedačku za sedačkou dokola, aby odpoledne dorazil k východisku, aniž by byť jen jednou sjížděl stejnou sjezdovku. Když jsem jednou s kamarády ze Slovenska jel onu rundu skutečně konsekventně bez vynechávání jednotlivých sjezdovek a v poledne jsme dorazili k „Sonnenalmu“ – tedy hospodě, kam chodívám jíst – (Tiroler Gröstl tu mají taky, není špatný ale tomu na Gamskogelhütte se nevyrovná) nazvala jedna ze zúčastněných absolvovaný výkon „lyžovanie s magorom“. Čímž jsem byl zřejmě myšlen já, jenž chtěl obětavě ukázat účastníkům výletu všechny krásy střediska. Proto doporučuji méně zdatným jezdit jen každou druhou sjezdovku, aby to do odpoledne zpět k autu stihli. Směr rundy na východ, tedy proti směru hodinových ručiček, se doporučuje za slunečných dní, protože tato strana je odpoledne v slunečních paprscích už dost rozměklá, zatímco strana západní je dlouho ve stínu a dá se po ní kvalitně jezdit ještě dlouho poobědě. V případě, že vládnou mraky, je opačný směr možná lepší, protože takto se člověk dostane k zabijácké černé sjezdovce Gamsleiten II ještě v době, kdy ji lyžaři neponičili. Jezdil jsem po ní jen z lásky k synovi, odkdy dospěl a nepotřebuje dohled, už ji rád vynechávám. Ale pro dobré lyžaře, jež potřebují nutně k životu adrenalín, je určitě víc než svůdná.
Pokud byste se nedokázali rozhodnout, které středisko si vybrat, není to žádný problém. Můžete každý den na jiné a přesto se dá na vstupném ušetřit. Existuje totiž vícedenní karta Lungau bez Obertauern, anebo karta Lungo, kde je Obertauern obsaženo. Lungo je ale o deset Euro dražší, možná je lepší koupit si vícedenní kardu Lungau a pak jednou vyrazit na Obertauern a dát si tam onu legendární rundu. V porovnání se středisky dále na západ nejsou ceny vysoké, nejdražší Obertauern stojí 39 Euro na den. Jedinou nevýhodou proti Steiermarku je, že zde neexistuje sleva pro studenty, slevněné karty se řídí pouze věkem lyžařů.
Ubytování je možné v pensionech a na statcích přebudovaných na pensiony nebo s přibudovanými pensiony, ceny jsou v porovnání se zbytkem Rakouska nižší – pohybují se mezi 17 a 27 eury na osobu a noc. Zřejmě taky jeden z důvodů, proč bylo Lungau objeveno českými lyžaři. Jsou doslova všude, čeština je nejčastějším jazykem, který člověk na sjezdovkách slyší, české poznávací značky na parkovištích převládají. Proto taky vlaje česká vlajka jak na Speierecku, tak i na Obertauern (proč nevlaje i na Ainecku, jsem nepochopil, zřejmě je tady potřebná korektura). I mezi číšníky na chatách objevíte Slováky a Čechy a kdyby bylo opravdu nejhůř – primářem úrazového oddělení v nemocnici v Tamswegu je Čech jménem Václav Růžička. Tím nechci samozřejmě zvyšovat připravenost lámat si na lungauských sjezdovkách nohy, ovšem kdyby bylo opravdu nejhůř – Václav operuje opravdu dobře a je to milý člověk, jež na svůj český původ ani řeč nezapomněl.
A pokud by počasí nepřálo anebo byste se rozhodli jet do Lungau v létě na horskou turistiku? Tamsweg sám je milé okresní městečko s nabídkou restaurací i obchodů a poutním kostelem St.Leonhard. Je to nejvýše položené okresní město v Rakousku 1024 metrů nad úrovní moře. Atrakcí je vesnice Mautersdorf, místo jež žilo po staletí z mýta obchodníků cestujících z Itálie do Salcburku. Každý byl povinnen zde zaplatit mýto. V mýtě byla obsažena večeře a nocleh, konzumovat se nemuselo, platit ano. Místní správce Leonhard von Keutschach nechal rozbudovat cestu přes průsmyk Obertauern tak, že po něm mohly začít jezdit vozy s nákladem (předtím museli zboží překládat mulám na hřbet), což přineslo takový nárůst obchodního ruchu a s tím spojených příjmů, že byl milý Leonhard roku 1495 vyjmenován salcburským arcibiskupem. S jeho erbem – bílou řepou – se setkáte nejen v Mauterndorfu ale i na hradě Obersalzburg či v korutanském Friesachu, kde taky nějakou dobu působil. Hrad v Materndorfu je přístupný, dělají se tu prohlídky v historických kostýmech a v hradní hospodě se dá stylové najíst – organizují se tu takzvané „Rittersmahly“ čili rytířské hostiny. Kdo dává přednost vybrané kuchyni, pak je v Mauterndorfu restaurace Mesnerhaus s „Haubenküche“ – v Rakousku se vyznamenávají nejlepší kuchaři udělováním kuchařských čepiček – je to něco jako hvězdy generálů. Nejvyšší možný počet jsou čtyři (ty má tuším jen jeden jediný kuchař v celém Rakousku), Josef Steffner a Maria Lerchner v restauraci Mesnerhaus mají dvě – jednou jsem byl na večeři organizované Josefen Steffnerem v St.Lambrechtu – a jídlo bylo opravdu skvělé.
Pro veřejnost je přístupný i hrad Moosham nad St.Margarethen a v Mariapfarru, což bylo poutní místo a tím i náboženské centrum Lungau, je muzeum „Tiché noci.“ V roce 1816 zde totiž místní farář Josef Mohr napsal text Písně „Stille Nacht, Heilige Nacht“, jež se zpívá v kostelech na celém světě při vánoční mši. Bohužel je otevřené až od 2.dubna, pro skupiny o šesti a více lidech se ale dá domluvit prohlídka telefonicky. (číslo 06473 8766). V Ramingsteinu existuje zase možnost navštívit starý stříbrný důl, místní hrad Finstergrün je v soukromém vlastnictví a pro turisty otevřený není.
Takže pokud jsem ve vás vzbudil chuť Lungau navštívit, neváhejte. Budete se tu cítit jako doma. Jak už jsem říkal, čeština je tu nejčastěji používaným cizím jazykem a webové stránky Lungau jsou ve dvou jazycích – v němčině a v češtině. Lungaučani vědí, co dělají.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.