Tak jsem včera neodolal a podíval jsem se na to, jak píše historické romány konkurence. Abych upřesnil – vysoce úspěšná konkurence, knihy Iny Lorentz (jedná se o švýcarský manželský pár) se prodávají v milionových nákladech a jsou opravdovými šlágry na prodejních pultech. Přiznám se, že jsem její (nebo jejich) první knihu ze série četl. Jmenovala se „Wanderhure“ čili – volně přeloženo – „Potulná kurva“ a příběh se odehrával v období kostnického koncilu. Protože jsem v té době vydával můj román „Mezi císařem a papežem“, zajímalo mne, jak se s tou tématikou konkurence vyrovnala. Příběh byl jednoduchý, ale čtivý, to musím uznat, a tak jsem drobné historické nesrovnalosti, že totiž král Zikmund sídlil v Praze a ne v Budíně a byl český a ne uherský král, a obdržel od Boha korunu ne ale rozum, přešel taktním mlčením.
Kniha byla zfilmována, v hlavní roli s Alexandrou Neldel, v současnosti úspěšnou a populární německou herečkou a i tady musím uznat, že to nebylo špatné. Protože se děj naštěstí historie skoro vůbec nedotýkal.
Jenže s jídlem roste chuť a úspěšné knihy si žádají pokračování. A tak Iny Lorentz napsala (napsali?) druhou knihu „Rache der Wanderhure“, čili „Pomsta potulné kurvy.“ A tato kniha byla ještě úspěšnější jež ta první. A tak jsem se tedy na zfilmování příběhu včera podíval.
Příběh je následovný. Bývalá prostitutka Marie je šťastně provdaná za kastelána na hradě Hohensteinu. Nicméně si na ni zasedl nejvyšší inkvizitor, z něhož se později vyklube podvodník, jež ji kdysi podvodem přinutil prostituovat a skoro zabil. Ten byl v první knize na závěr usvědčen a veřejně na kostnickém náměstí upálen. Jak se teď ukázalo, měl více štěstí než mistr Jan Hus, popravu přežil a vyvázl jen s popáleninami. (Nějak to kostničtí při vysokém počtu poprav upálením prostě odflákli). Nyní jako vrchní papežský inkvizitor – jak se k takové funkci po svém odsouzení z hrdelních zločinů dostal, se nevysvětluje – se snaží Marii dostat za manželku (zřejmě ačkoliv je inkvizitor není kněz, ale takové detaily se neřeší). Proto přesvědčí císaře Zikmunda, jehož hlavní poradkyní i milenkou je představená kláštera, aby povolal kastelána do zbraně proti husitům. Zikmund má bratrance Falka!!! (o tom jsem ještě nikdy neslyšel), jenž má v případě, že papež Zikmunda nepotvrdí za císaře, nárok na císařskou korunu. (O volbě německým králem zřejmě autoři nikdy neslyšeli, ale dobrá, ještě se to dá přežít). Inkvizitor proto onoho Falka přesvědčí, aby dal kastelána zabít a jeho vdovu má pak dát císař inkvizitorovi za ženu. Atentát se tak úplně nepodaří, kastelán utrpí jen zranění hlavy a ztrátu paměti, jeho milující žena jej přes všechny nástrahy a pronásledování ze strany inkvizitora a císařova bratrance Falka najde, vrátí se spolu na Hohenstein, kde abatyše – milenka císařova, narukuje s jeptiškami ozbrojenými luky a udělají z inkvizitora, jenž zde mezitím drží kasteláninu dceru jako rukojmí, řešeto.
Dobrá, dejme tomu, tohle všechno bych ještě Iny Lorentz mohl odpustit, ale ona se dala i do svého výkladu historie. Husité, jež jsou v románě popisováni jako děsivé brutální stvůry, mají svého náčelníka, jenž se jmenuje kníže Václav. Ovšem ani císař ani husité nemohou ve válce vyhrát, protože mezi nimi je území knížete ze Sokolny, jenž se nehodlá přidat na žádnou z bojujících stran a vlastní jako tajnou zbraň píšťaly (tedy první pušky), o nichž ani husité ani císař ještě neslyšeli. Kníže ovládá horní povodí řeky jménem Eger (Cheb) a tím pádem se husité nemohou s císařem dostat do přímého vojenského kontaktu, aby se mohli dobře pobít. Lid knížectví Sokolny mluví zřejmě česky, protože kastelána nazývají „Němec“, i když s ním nemají problém se dohovořit. Kníže ze Sokolny má dceru, jež se zamiluje do kastelána bez paměti, když se tomu ale paměť vrátí, vrátí se on samozřejmě k milující manželce. Ta na přídavek vyjedná za neutralitu knížete ze Sokolny volné vyznání víry pro husity a věčný mír mezi nimi a císařem. Tečka, příběh je u konce. A já byl skoro na infarkt, tohle se už prostě přežít nedá!
Tragické pro mne je, že se taková kniha prodala v několika údajně milionech kusů, takže znalosti průměrného německého a zřejmě nejen německého čtenáře, co se týká husitských válek, se budou opírat o znalost tohoto čtiva.
Tak nevím, možná ze mne mluví závist – můj román „Mezi císařem a papežem“ kdy jsem se opravdu držel událostí kostnického koncilu tak věrně, jak se jen dalo, (a stálo mne to víc než rok intenzivního studia historie, filosofie i teologie, konzultací a návštěv u expertů na danou dobu a náboženství) u čtenářů propadl, má nejhorší prodejní čísla ze všech mých knih a už se na tom zřejmě nic nezmění. Ačkoliv – ne úmyslně, o Iny Lorentz jsem v té době ještě nevěděl – je hlavní postavou mé knihy také prostitutka ( i když ne putovní, ale usedlá).
Obávám se, že skutečná historie už opravdu sotva někoho zajímá. Kdysi jsem četl o americkém filmu „Tři mušketýři a Zorro“ a kritika si dělala legraci z amerického vkusu a vzdělanosti poznámkou, že zatímco Evropan si už jen při poslechnutí názvu rve vlasy, Američan opouští kino s pocitem, že se poučil. Jestliže se miliony lidí dívají na „Pomstu potulné kurvy“ a mají pocit, že se poučili, pak se už Evropa od Ameriky v tomto ohledu příliš neliší. Nemáme se tedy moc co smát.
Nepochybné ale je, že knihy Iny Lorentz jsou úspěšné a to hodně. Čili očividně to, co jsem právě popsal, je cesta k úspěchu, k tvorbě bestsellerů, masového úspěšného zboží. Uvažoval jsem, zda bych něco takového nedokázal napsat taky.
Zklamu teď svoje čtenáře – přišel jsem na to, že nedokázal. Což o to, s tím psaním by to ještě šlo, ale neodvážil bych se pak vyjít na ulici ani podívat se do zrcadla.
Takže pro mne úspěch rozsahu Iny Lorentz zůstane nedosažitelný. Budu se s tím muset nějak smířit.

6 Comments on Jak se tvoří bestseller

  1. Mily pane Polachu,
    jsem ceska a bydlim v Nemecku. Miluji ceskou historii, i kdyz ji neznam uplne detailne, ale pri sledovani filmu Potulna kurva a Pomsta potulne kurvy jsem zpozornela v domneni, ze mi chybi zakladni vedomosti z ceske historie. Zadala jsem tedy ze zvedavosti do vyhledavace – Vaclav, husite, Sokolny. A muzete mi verit, ze se mi ulevilo, ze se takova pitomost opravdu nestala. Mimochodem, je natocen treti dil Dedictvi potulne kurvy.
    Vase knihy jsem, bohuzel, dosud necetla, ale slibuji, ze je koupim a prectu.
    Dekuji za vasi detailni praci, verte , ma to cenu.
    S pozdravem
    Adriana

    • Milá Adriano!
      Doufám, že se k mým knihám dostanete – minimálně ty čtyři poslední jsou ještě v prodeji. Co se týká knihy “Mezi císařem a papežem”, kterou já sám považuji za jednu z mých nejlepších (vedle Mefistova rukopisu a Richenzy), ta už na trhu není, ale možná se dá ještě koupit na Alza media v elektronické formě.
      Přeji vám, abyste se vám knihy líbily.

      Zdraví
      Antonín Polách

  2. Nemluvě o tom, že scény se hodně natáčely na našem Kokoříně a kyž v přijímacím sále Kokořína sedí kníže Sokolny na dřevěném trůnu a za hlavou má vymalován erb pánů Berků z Dubé, to už je fakt síla…

    • Člověk prostě nesmí mít zábrany a běžný konzument sežere všechno. Mně – a zřejmě i vám je z toho sice zle, ale my jsme fajnšmekři, kteří producenta nezajímají, protože tvoří směšnou menšinu. Ale na Kokoříně jsem ještě nebyl a to musím určitě napravit.

  3. Pane doktore, nevím, zda mohu ještě komentovat článek z roku 2012, ale blog jsem
    objevila nedávno a protože píšete moc zajímavě nejen k historii, proklikávám se lety minulými. S těmi bestsellery mi mluvíte z duše. Miluji historické romány, ale už od dětství mě prostě zajímalo, co je na tom pravdy. Tehdy mi posloužil stručně, ale dobře Ottův slovník, dnes se obracím více na internet, i když v české wiki se najde i pár nesmyslů. V knihkupectví mě to táhne k policím označeným “historické romány”, ale odcházím, pokud nenajdu “své” autory, většinou s prázdnou a nebo v horším případě pak doma přemýšlím, zda ten nesmysl rovnou vyhodit nebo co s ním. Knihy vyhazuji hrozně nerada, i ty špatné. Tyto pseudo-historické romány by spíše měly být umístěny v odd. románů pro ženy s povinným upozorněním /jako u potravin/, že jakákoliv podobnost s historickými skutečnostmi je čistě náhodná. Vaše romány mají tu vzácnou vlastnost, že jsou čtivé a přitom se člověk vlastně tak nenásilně, pohodově poučí, získá nový pohled na méně známé úseky dějin /právě jsem dočetla Cti otce svého……/ a příjemně si “zopákne” věci známe /Persie, antika, Herodes/. Takže moc děkuji , že nejste Ina Lorentz. J.L.

    • Milá paní Ludvová! Samozřejmě můžete komentovat cokoliv, komentáře mi udělají vždycky radost. Problém je, že se ony knihy jako Iny Lorentz mnohem lépe prodávají. Čtenářů jako jste vy, je totiž očividně málo, nebo přinejmenším menšina. Většina lidí po informacích netouží, zatěžuje to hlavu. Když jsem měl posledně besedu na “mém” gymnáziu v Novém Jičíně, ptala se mě jedna studentka, jestli nemám chuť si historický příběh prostě jen tak vymyslet. Odpověděl jsem, že ne. Mám na to málo fantazie, ty nejlepší příběhy totiž píše život sám.

Leave a Reply to fanda historie Cancel reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.